Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola druhá
Abbé z Vaubrunu povolán zpět po deseti letech vyhnanství. — Jeho rod, jeho povaha. — Bula, která odsuzuje jezuity kvůli čínským obřadům. — Pět mužů navíc v každé pěší kompanii. — Daň na lichváře. — Přerazení mince a zisk z něho. — Zřícení mostu v Moulins. — Pustošení Loiry. — Velký převor unesen jakýmsi císařským partyzánem. — Apanáž a domácnost pana [vévody] a paní vévodkyně z Berry. — Vzácný omyl. — Benoist, kontrolor králova stolu, nebezpečný člověk. — Králův skrupule ohledně prodejnosti úřadů jeho almužníků. — Paní z La Rochepot velmi podivně připuštěna jako manželka kancléře pana vévody z Berry v Marly ke stolu a do kočárů paní vévodkyně z Bourgogne. — Paní vévodkyně z Bourgogne jedinou nezávislou paní své domácnosti. — Návrat generálů. — Fervaques opouští službu. — Smrt lorda Greffina. — Smrt Spanheimova. — Smrt vévodkyně z Mantovy a smutek za ni. — Domnělý výrobce zlata. — Boudin; jeho postavení a jeho povaha. — Plesy, slavnosti a zábavy u dvora po celou zimu.
Abbé z Vaubrunu, který byl deset let ve vyhnanství, v posledních letech s povolením pobývat v Paříži, avšak nepřiblížit se ke dvoru, dostal konečně svolení přijít se poklonit králi, a to v den návratu do Versailles z poslední letošní cesty do Marly. Jmenoval se Bautru a pocházel z nejdrobnější a nejnovější měšťanské vrstvy v Tours.
Jeho otec Vaubrun byl bratrem Nogenta, který padl jako mistr šatny při přechodu přes Rýn a měl za manželku sestru pana z Lauzunu, dále bratrem rytíře z Nogentu a té Montaubanové, oné falešné kněžny, o níž jsem se několikrát zmínil. Jejich otec se domohl jmění velkým důvtipem a úslužností ke konci vlády Ludvíka XIII.1 a zejména za nezletilosti Ludvíka XIV. a stal se kapitánem stráže brány.
Nogent dostal po jeho smrti jeho úřad a potom i úřad mistra šatny, aby si bez věna vzal sestru pana z Lauzunu, která byla dvorní slečnou královny matky. Vaubrun se oženil s dcerou Serranta, bratra svého otce, který byl velmi bohatý a býval dvorním referendářem; ten ještě žil, bylo mu osmdesát pět či šest let a žil na odpočinku v Serrantu v Anjou, kde abbé z Vaubrunu strávil své vyhnanství. Vaubrun padl jako generálporučík v boji u Altenheimu, při onom krásném a proslulém ústupu, který vedl můj tchán2 po smrti pana z Turenne.
Zanechal dvě dcery – starší se roku 1688 stala druhou manželkou vévody z Estrées, druhá, o níž jsem mluvil v souvislosti s jejím únosem, byla později zavřena u anunciátek v Saint-Denis, kde složila sliby – a jediného syna, ovšem naprostého trpaslíka a velmi kulhavého, který se kvůli těmto přirozeným vadám dal na církevní dráhu. Přes své křivé nohy a hlavu k vystrašení si u žen počínal velmi troufale a myslel si, že má pro ně velké nadání. Měl vědomosti, mnoho ducha, málo nebo vůbec žádný úsudek, velkou smělost a znalost světa, v němž chtěl všechno vědět, při všem být, do všeho se plést; klepal na všechny dveře, byl úslužný, uctivý, podlézavě posluhoval všem, kdo byli u moci, často i těm, kdo byli navzájem nepřáteli, a vždy hned, jakmile se k moci dostali, a vtíral se ke všem, kdo něco znamenali. Bláznivá ctižádost a vášeň pro velký svět ho přiměly koupit si úřad předčitatele, aby se dostal ke dvoru. Intriky byly jeho živlem, ale byl v nich nebezpečný, neopatrný a vůbec nespolehlivý, a proto se ho báli, vyhýbali se mu a pohrdali jím. Oddal se kardinálovi z Bouillonu, jehož intriky ho přivedly do vyhnanství, a jeho vlastní intriky s jezuity ho přivedly zpět. Nakonec se stal slepě oddaným nástrojem pana a paní du Maine, kteří ho však k ničemu nedovedli. Celý život zuřivě toužil stát se biskupem.
V té době vyšla papežská bula3, která zcela jasně rozhodla všechny spory misionářů a jezuitů v Číně o čínských obřadech na počest Konfucia, předků a dalších: prohlásila je za modlářské, zakázala je, odsoudila jezuity za jejich toleranci a praxi v té věci, schválila postup zesnulého kardinála z Tournonu4, jehož utrpení, vytrvalost a smrt v ní byly velice chváleny, a ostře pokárala úskoky a neposlušnost jezuitů. Tato bula je nepokořila tolik, jako je rozzuřila; obcházeli ji a pak ji otevřeně přeskočili snožmo. O těchto věcech bylo napsáno tolik, že o nich nebudu říkat víc. Zmiňuji se o této bule jen jako o zdroji všeho rozruchu, který nastal brzy poté a jehož pronásledování trvá dodnes a jen nabývá na zuřivosti. V pravý čas promluvím o tomto mistrovském díle ďábla a jezuitů5, a zvláště otce Telliera.
Zavedení desetiny6 dalo podnět k tomu, aby se veškerá pěchota rozmnožila o pět mužů na kompanii. Byla také uvalena daň na lichváře, kteří velmi vydělali na obchodování s královými papíry, to jest na tom, že využívali tísně lidí, jimž je král dával jako platbu. Těmto lidem se říkalo ažiotéři a jejich počínání – podle toho, v jaké tísni byli držitelé úpisů, dávali například tři nebo čtyři sta livrů, a často ještě většinou v naturáliích, za úpis na tisíc franků –, toto počínání, pravím, se nazývalo ážio. Z této daně se zamýšlelo vytěžit nějakých třicet milionů. Mnoho lidí na ní hodně vydělalo; nevím, zda na tom byl nejlépe král. Brzy nato byla přeražena mince, což přineslo králi velký zisk a jednotlivcům i obchodu nesmírnou škodu. Odjakživa se pokládalo za velmi velké neštěstí, a za něco ještě horšího, sahat na obilí a na minci. Desmarets navykl lidi na machinace s mincí, pan Vévoda a kardinál Fleury7 na machinace s obilím a na uměle vyvolaný hlad.
Most, který Mansart postavil v Moulins přes Allier, byl strhnut, sotva byl dokončen, jak jsem vylíčil na svém místě. Postavil tam jiný a ujišťoval, že vydrží až do nejvzdálenějšího potomstva. Stál přes osm set tisíc livrů. Hned na samém počátku letošní zimy ho odnesla povodeň Loiry, která svým pustošením stála království přes deset milionů a za kterou, jak bylo vysvětleno jinde, vděčilo vlivu vévody z La Feuillade8. Velký převor9, který znovu odešel ze země, jak bylo vylíčeno na svém místě, se po dlouhém bloudění usadil v Benátkách. Protože se mu nikde nelíbilo, vydal se úplně na konci října provětrat svůj neklid a vypravil se na cestu do Lausanne ve Švýcarsku. Jakýsi bandita jménem Massenar, který však měl císařské pověření a jehož syn byl před několika měsíci zajat a uvězněn v Pierre-Encise za otcovy i své vlastní zločiny, přepadl velkého převora na cestě, rychle s ním přešel Rýn, zavřel ho na jednom císařském hradě a prohlásil mu, že s ním bude zacházet přesně tak, jak se bude zacházet s jeho synem. Velký převor dostal povolení vzkázat to hraběti du Luc, královu velvyslanci ve Švýcarsku, který o tom podal zprávu po kurýrovi. Nezdálo se, že by tou zprávou byl král příliš pohnut nebo že by na ní kdokoli bral velký podíl.
Neustálé vypůjčování komorních úředníků, králových gard i stolu vévodkyně z Bourgogne, k němuž byli vévoda a vévodkyně z Berry stále nuceni, nakonec svou dotěrností omrzelo natolik, že místo aby se čekalo na mír, který se zdál ještě tak vzdálený, rozhodl se král proti svému původnímu úmyslu dát svému vnukovi apanáž. Penze byly přiznány v téže výši, jakou měli Monsieur a Madame, ale apanáž byla zcela jiná. Královna matka, která Monsieura něžně milovala a byla regentkou, stanovila jeho apanáž bez jakékoli míry; u této se upadlo do opačné krajnosti. Příjem nestačil ani na výdaje domácnosti v jejím základním rozsahu; na mimořádné výdaje, tak často nevyhnutelné, nebyly žádné prostředky; nedostali ani ten nejmenší kus nábytku ani žádný dům ve městě či na venkově, a teprve po nějaké době jim byl v Paříži dán Lucemburský neboli Orleánský palác. Apanáž tvořila vévodství Angoulême a Alençon s jakýmsi drobným rozšířením a kraj Ponthieu, s právem obsazovat všechna obročí královské nominace kromě biskupství, stejně jako u zesnulého Monsieura; těch obročí tam však bylo málo a byla malá.
Když bylo vše hotovo a vyřízeno, vyslali páni z Abbeville, kteří si pro svou dávnou věrnost a služby vymohli a uchovali výsadu sami střežit krále, když projíždí jejich městem, a nepřijímat do něj žádné vojsko, poselstvo s prosbou, aby z toho ohledu bylo jejich město z apanáže vyňato a ponecháno přímo koruně. La Vrillière, státní sekretář, do jehož úřadu to patřilo, o tom podal zprávu králi; ten byl nesmírně překvapen, když se dozvěděl, že Abbeville patří k apanáži, a zeptal se proč. Otázka vyzněla podivně; ještě podivnější však byl jeho údiv, když na odpověď řekl, že nevěděl, že je v ní Ponthieu, ani že Abbeville je jeho hlavním městem. Dodal, že ten kraj příliš páchne střelným prachem, než aby mohl být dán jako apanáž, a dal ho z ní vyjmout.
Berry by se místo něho, ba hned zpočátku, hodilo lépe než kterýkoli jiný díl, protože princ nesl jeho jméno. Při zkoumání se však zjistilo, že veškeré jeho korunní panství je zastaveno rodu Condé. Sáhlo se tedy k hrabství Gisors a k některým okolním územím, aby nahradila Ponthieu; a protože jména Angoulême a Alençon byla zprofanována levobočkem Karla IX. a synem posledního vévody z Guise, který zemřel jako dítě10, dal král vystavit pro svého vnuka královský patent, aby nosil jméno vévody z Berry, které dostal při narození, ačkoli tam neměl žádný majetek. Když byla záležitost apanáže vyřízena, daly se do prodeje úřady v domácnosti vévody a vévodkyně z Berry. Protože tam chtěli mít zvučná jména, šlo to dost pomalu. Pro nevelký význam té věci ji tu vyřídím najednou.
Vévoda z Beauvilliers, který byl jako bývalý vychovatel vévody z Berry jediný, kdo měl právo být prvním šlechticem jeho komory, mohl s tímto úřadem volně naložit. Protože se počet úřadů i jejich služné řídily původním stavem domácnosti zesnulého Monsieura, udělal pan z Beauvilliers ze svého úřadu dva. Jeden zcela daroval svému bratrovi, vévodovi ze Saint-Aignan, jehož rod a ještě víc hodnost nesmírně lichotily vévodovi a vévodkyni z Berry, a druhý prodal markýzi z Béthune, Desmaretsovu zeti, pozdějšímu vévodovi ze Sully. Rytíř z Roye koupil jeden ze dvou úřadů kapitána tělesné gardy. Clermont-d’Amboise, zeť pana z O, vzal druhý; Montendre úřad kapitána Sta Švýcarů.
Rasilly, kterého podporoval vévoda z Beauvilliers – ten ho kdysi učinil podvychovatelem princů – a který od konce této služby neodstoupil od vévody z Berry ani na krok, s neuvěřitelnou námahou při vyjížďkách, honech a bděních, z králova rozkazu a bez služného, byl za to odměněn krásným darem úřadu prvního štolby, o který se za velmi vysokou cenu ucházeli lidé nejpřednějšího postavení.
Celý dvůr této milosti tleskal, protože si ji zasloužil a protože si dokázal získat všeobecnou lásku, úctu a vážnost. Vévodkyně z Berry, která tam chtěla mít větší jména, nad tím hořce plakala a svou zlost před nikým neskrývala. Je však pravda, že Rasilly byl šlechtic starého rodu, velmi dobrého původu a dobře spřízněný, generální místodržitel své provincie, a že jeho předkové jím bývali v dobách, kdy se jím nemohl stát kdokoli ani za peníze.
Tak vybíravá nebyla tato princezna u La Haye, štolby vévody z Berry, jemuž zdarma vymohla úřad prvního lovčího a brzy nato přiměla vévodu z Berry, aby mu koupil úřad prvního komořího, který mu dával místo v jeho kočáře a u jeho stolu, když jedl s muži. Napřímil se pyšněji a prohlížel se v zrcadle s ještě větším zalíbením. Byl dobře urostlý, ale vysoký, strnulý jako prkno, a s obličejem jako odřeným, na němž ostatně nebylo nic krásného. Měl štěstí ve více než jednom ohledu a byl víc oddán své nové paní než svému pánovi. Král se velmi rozhněval, když se dozvěděl, že si vévoda z Berry na tento dar vypůjčil.
Pons a Monchy, lidé z dobrého rodu, koupili dva úřady mistrů šatny. Champignelle, šlechtic dobrého původu a zeť zesnulého Denonvilla, prvního podvychovatele princů, vzal úřad prvního hofmistra a zastával ho velmi čestně. Syn barona z Beauvois a oné paní z Beauvois, tolik důvěrné první komorné královny matky, o nichž jsem mluvil jinde, koupil úřad kapitána stráže brány. Král ho kdysi přiměl vzdát se kapitánství v Grenelle, Montrouge atd. ve prospěch Bontempse, a to z černé zlomyslnosti Benoista, kontrolora králova stolu.
Byl to hrubý tlouštík, který sloužil celý rok, syn kuchaře Ludvíka XIII. Svou horlivostí a péčí o králova jídla si s ním vytvořil takovou důvěrnost, že se ho bál celý dvůr, dokonce i Livry, a že si ho hleděli i pan Princ a pan Vévoda. Tomu malému Beauvoisovi často dost nemístně nadával kvůli zvěřině, a ten se ohradil. Benoist pak nechával jeho zvěřinu ležet, chválil ostatní kapitány honiteb, kteří jí posílali brzy a hodně, stěžoval si, že z tohoto nemůže nic dostat, obvinil ho, že ji prodává, a dokázal to tak dobře, že krále rozhněval a Beauvoise zničil. Dobře cítím, že sama o sobě je to ta nejposlednější maličkost, než aby se vyprávěla; ale charakterizuje a vykresluje.
Abbé Turgot, králův almužník, byl právě vysvěcen na biskupa ze Séez a hledal kupce pro svůj úřad. Kromě něho už jen abbé Morel měl svůj úřad koupený; král je všechny postupně vykoupil z úzkostlivé obavy před simonií11. Myslel si právem, že se tyto úřady kupují, aby si jimi kupující vydláždil a zkrátil cestu k opatstvím a k biskupství, a že to tedy znamená kupovat je nepřímo. Tato úvaha učinila biskupa ze Séez prvním almužníkem vévody z Berry za větší část ceny jeho úřadu, jejíž zbytek mu doplatil král. Byl to velmi dobrý a čestný člověk.
Coettenfaovi, svému dávnému příteli, jsem opatřil úřad rytíře cti vévodkyně z Berry, bez srovnání nejkrásnější a ze všech nejpohodlnější na výkon, který přirozeně vedl k tomu stát se rytířem řádu. Byl generálporučíkem, a to z těch dobrých, a prvním důstojníkem lehké jízdy, kterýžto úřad prodal. Protože jsem si příliš pospíšil, nedostalo se mu snížení ceny, které o něco později, když už byl do úřadu uveden, zavedla obtížnost prodeje. Rytíř z Hautefortu koupil úřad prvního štolby; bratr jeho otce jím byl u královny. Bylo zvláštní vidět zároveň jeho s tímto úřadem u dcery Francie a jeho bratra jako štolbu hraběte z Toulouse, který si přitom ještě hrál na důležitého. Saumery, bratr podvychovatele princů, ale člověk přímý, prostý a čestný, který se po dlouhé službě nudil na odpočinku, koupil úřad prvního hofmistra a zastával ho velmi poctivě.
Úřad prvního almužníka zůstal dlouho neprodán, stejně jako nesčetné drobné úřady. Nakonec se jím stal abbé z Castries, bratr rytíře cti vévodkyně z Orléans, nyní arcibiskup z Albi a komtur Řádu Svatého Ducha, a to až velmi dlouho potom.
Voysin, využívaje své přízně a nevěda si rady se svou nejstarší dcerou, kterou velmi miloval a která byla odevšad vyloučena, protože se provdala za muže z úřednického stavu, La Rochepota, syna velmi bohatého La Berchèra, dal mu koupit úřad kancléře vévody z Berry a namluvil králi, že jí s tím může prokázat milost a připustit ji do kočárů a ke stolu vévodkyně z Bourgogne, a tím ji brát do Marly, což bylo velmi neobvyklé.
Zároveň učinil král pro vévodkyni z Bourgogne to, co nepřiznal ani královně, ani paní Dauphine12. Ponechal jí úplnou správu záležitostí její domácnosti a volné nakládání se všemi úřady a místy, a to aniž by mu z čehokoli skládala účty: jedním slovem neomezenou paní. Prohlásil to nahlas, řekl, že jí v tom dostatečně důvěřuje a že by byla schopna i obtížnějších a důležitějších věcí. Tato velmi význačná přízeň vzešla od něho samého. Vévodkyně z Bourgogne by si to u něho navždy pokazila, kdyby se o ni jen nepatrně pokusila. Lze věřit, že s tak výjimečnou přízní dovedla obezřetně zacházet; a že kdykoli to, o čem měla rozhodnout, nebylo docela drobné, znala krále příliš dobře, aby cokoli udělala bez něho, byla si však tehdy jista jeho souhlasem i toho, že jí tu ohleduplnost ocení.
Berwick, vyhnaný sněhy, se vrátil první, když předtím oddělil část svých vojsk pro Roussillon. Pak se vrátil Harcourt, po něm Besons a všichni důstojníci jejich armád, které se uložily do zimních ležení. Také Villars přijel z lázní v Bourbonne. Goesbriant byl přijat jako ministrův zeť a dostal spolu s řádem penzi dvacet tisíc livrů do doby, než se uvolní první guvernérství.
Fervaques, plukovník pluku Piémont a brigádní generál pěchoty s dobrou pověstí, opustil službu. O těchto Bullionech jsem mluvil jinde v souvislosti s kočárem Madame, do něhož jednou vstoupila jeho matka, paní z Bullionu, za peníze, které dala paní z Ventadour, aniž by to však vedlo k něčemu dalšímu. Byla to velmi panovačná žena, která přiměla syna odejít ze služby, uražena tím, že se po Douai nestal polním maršálem, ačkoli byl brigádním generálem teprve od zimy. Král se tím cítil velmi dotčen. Kdyby mu byl někdo řekl, že tento Fervaques bude jmenován generálem, jako by službu nikdy neopustil, a roku 1724 rytířem řádu, byl by podivně udiven a pohoršen, stejně jako byla celá Francie. Král ho potrestal na měšci. Pluk Piémont ho stál sto tisíc livrů, král stanovil jeho cenu na sedmdesát pět tisíc. Mohli se nad tím malým švihnutím proutkem zlobit, ale byli příliš bohatí, aby se starali o dvacet pět tisíc livrů.
Lord Greffin, zajatý s markýzem z Lévis na moři při pokusu o výpravu do Skotska13, kdy jsem se o něm čestně zmínil, zemřel v Londýně ve vysokém věku přirozenou smrtí; čas od času dostával odklad svého rozsudku a jistotu, že jej bude dostávat vždy. Tehdy se o něm řeklo dost, takže nemám co dodat.
Spanheim, tak známý v učenecké republice a neméně známý svými diplomatickými jednáními a úřady, zemřel v téže době v Londýně ve věku osmdesáti čtyř let14, s hlavou stejně jasnou jako kdykoli dřív a v dokonalém zdraví až do konce. Dlouho byl v Paříži vyslancem braniborského kurfiřta a ve stejné funkci přešel do Londýna, když se kvůli španělskému dědictví věci zkomplikovaly.
Také vévodkyně z Mantovy15 zemřela v Paříži, v rozpuku mládí a s krásou, která slibovala pevné zdraví, 16. prosince. Její nemoc byla dlouhá a ona ji dovedla šťastně využít. Od svého podivného sňatku vedla velmi smutný život; žádný z krásných plánů vévodkyně z Elbeufu ani z jejích velkých nároků pro ni se nezdařil. Po svém návratu vedla v Paříži život velmi smutný. Neměla dětí a od manžela nedostala nic. Ten měl tu čest být s králem spřízněn, a král proto vzal černý smutek na pět či šest dní.
V těchto posledních dnech roku se objevil jeden z těch dobrodruhů a podvodníků, který tvrdil, že zná velké tajemství výroby zlata. Boudin, první lékař Monseigneura, ho nechal pracovat u sebe, pod svým dohledem a pod zámkem. Za nějaký čas ho uvidíme jako smělou a nebezpečnou postavu na člověka jeho druhu. Je dobré o něm říci slovo, když se tu přirozeně nachází po ruce. Postavou byl stejně boudin – jelito – jako jménem, syn králova lékárníka, jehož si nikdo nikdy nevážil. Studoval medicínu, byl pracovitý, zvídavý a učený. Kdyby byl vytrval v píli a vážnosti, byl by z něho skvělý a dobrý duch. Ten měl ostatně nesmírně ozdobený literaturou a historií a ducha měl nekonečně mnoho, přirozeného ražení, plného půvabu, živosti a pohotových odpovědí, a byl tak bezprostředně zábavný, že nikdo nebyl ustavičně zábavnější, aniž by se o to kdy snažil. Stal se děkanem pařížské lékařské fakulty, lékařem krále a nakonec prvním lékařem Monseigneura, s nímž byl co nejlépe zadobře. Podmanil si pana Fagona, tyrana medicíny a neomezeného pána lékařů, natolik, že s ním dělal, co chtěl, a chodil k němu v kteroukoli hodinu, ačkoli Fagon žil vždy za stovkou závor. Fagon nenáviděl tabák tak, že ho pokládal za jed; Boudin mu věnoval lékařskou tezi proti tabáku a celou ji obhájil v jeho přítomnosti, přecpaný tabákem, který měl vždycky plné prsty, s tabatěrkou v ruce a s umazaným obličejem. U kohokoli jiného by to Fagona rozzuřilo; jemu prošlo všechno. Člověk tak dobré společnosti brzy uspěl u dvora, kde nemohl nikomu vzbudit závist. Patřil k důvěrným večeřím pana Vévody i k večeřím pana prince de Conti. Kdekdo ho chtěl mít, muži i ženy nejvyššího postavení a nejlepší společnosti, a nemohl ho mít kdokoli – staří k obědu, mladí na svých zábavách; byl prostopášný a zhýralý do krajnosti, labužník, s nímž byla radost sedět u stolu, a to vše s upřímností a vtipem, které okouzlovaly. Takto byl Boudin brzy zkažen. Ostatně to byl smělý, troufalý chlapík, který si málo co odpíral a nešetřil nic, když se nebál odvety nebo když byl vyprovokován; zdomácněl, a tím brzy velmi zdrzl. Takto zasvěcen do nejvybranější společnosti, pustil se do intrik a věděl o mnoha tajných a důležitých dvorských věcech a měl v nich podíl.
Maršál z Villeroy se v době své skvělé přízně jednou ráno, když Monseigneur bral projímadlo, dal před Monseigneurem do vtipkování na jeho účet. Jeho velkopanské způsoby se Boudinovi nelíbily a odpověděl úsečně. Maršál pokračoval; ten druhý neváhal ani chvíli a odbyl ho tak drze, že přítomní zůstali zaraženi a maršál oněměl a byl pobouřen. Monseigneur, který maršála neměl rád a bavil se svým lékařem, jenž byl zadobře s ním i se vším, co ho obklopovalo, neřekl ani slovo. Po chvíli ticha maršál odešel a Monseigneur se dal do smíchu. Příhoda se okamžitě roznesla a nic dalšího z ní nebylo.
Ačkoli Boudin své řemeslo miloval, docela v něm zrezivěl, protože si už nedával tu práci navštěvovat nemocné; jeho zvídavost po všemožných lécích a tajných prostředcích ho však neopustila. Byl v tom té nejlepší víry na světě a spílal fakultě, která o nich nechce nic slyšet a nechává lidi umírat podle svých pravidel. Miloval chemii, byl v ní učený a také dobrý praktik, ale šel dál: dal se na zlatodějství. Vzal si do hlavy, že kámen mudrců není nemožné nalézt, a se vší svou učeností a důvtipem se v tom nechal stokrát napálit. Stálo ho to mnoho peněz, a ačkoli je měl velmi rád, nebylo mu pro to nic líto; opouštěl zábavy i nejlepší společnost kvůli svým destilačním přístrojům a kvůli podvodníkům, kteří ho šidili. Tisíckrát podveden, nechal se tisíckrát znovu nachytat. Sám se tomu vysmíval, i svým strachům, protože se bál všeho a vyprávěl o tom ty nejkomičtější historky. Tento výrobce zlata ho bavil a nakonec podvedl jako ti ostatní a stál ho hodně peněz, jichž velmi litoval, neboť k jejich hromadění nezanedbával žádný z prostředků, jež mu mohla poskytnout jeho přízeň. Velmoži i ministři s ním počítali a jednali s ním opatrně jako s velmi nebezpečným člověkem; a on také, pokud nebyl vyprovokován, věděl, s kým má co do činění, a rovněž s nimi jednal obezřetně. Pevně se držel meudonské kliky a dosti i kliky velmožů.
Hned od začátku prosince král prohlásil, že chce, aby se ve Versailles hrálo divadlo a konala apartmá i tehdy, když bude Monseigneur v Meudonu, proti obvyklému zvyku. Zřejmě se domníval, že musí udržovat dvůr v zábavách, aby tím lépe skryl navenek, a kdyby to šlo, i uvnitř, rozvrat a krajní tíseň státních záležitostí. Z téhož důvodu byl masopust zahájen brzy a celou zimu se u dvora konalo množství plesů všeho druhu, z nichž manželky ministrů pořádaly velmi skvělé, jakési slavnosti, pro vévodkyni z Bourgogne a celý dvůr; Paříž však proto nezůstala o nic méně smutná ani provincie méně zpustošené.
Poznámky
Vysvětlivka: Ludvík XIII. (1601–1643), francouzský král od roku 1610, otec Ludvíka XIV. a Monsieura; od roku 1615 manžel Anny Rakouské. Zemřel 14. května 1643 v Saint-Germain-en-Laye po dlouhé nemoci.↩
Vysvětlivka: Saint-Simonův tchán Guy Aldonce de Durfort, vévoda z Lorges (1630–1702), maršál Francie a synovec vikomta z Turenne; po Turennově smrti roku 1675 převzal velení a vyvedl armádu zpět přes Rýn, přičemž svedl boj u Altenheimu. Jeho dcera Marie-Gabrielle se roku 1695 stala autorovou manželkou. Zemřel 22. října 1702 v Paříži.↩
Vysvětlivka: Jde o dekret papeže Klementa XI. z 25. září 1710, který potvrdil dřívější zákaz čínských obřadů (1704) a pochválil kardinála z Tournonu; spor s konečnou platností uzavřely až buly Ex illa die (1715) a Ex quo singulari (1742).↩
Vysvětlivka: Charles-Thomas Maillard de Tournon (1668–1710), papežský legát vyslaný do Číny, aby tam prosadil zákaz čínských obřadů, kardinál od roku 1707. Zemřel 8. června 1710 v Macau, kde ho portugalské úřady držely v domácím vězení.↩
Vysvětlivka: Narážka na bulu Unigenitus papeže Klementa XI. (8. září 1713), která odsoudila 101 vět z Quesnelových Mravních úvah o Novém zákoně a vyvolala ve Francii dlouholeté spory; Saint-Simon ji přičítá jezuitům, zvláště králově zpovědníkovi otci Tellierovi.↩
Vysvětlivka: Desetina (dixième) byla nová přímá daň ve výši desetiny ze všech příjmů, postihující i šlechtu a privilegované; zavedla ji královská deklarace ze 14. října 1710 na úhradu válečných výdajů.↩
Vysvětlivka: Narážka na pozdější dobu: pan Vévoda je zde Ludvík Jindřich, vévoda z Bourbonu (1692–1740), první ministr Ludvíka XV. v letech 1723–1726, nikoli pan Vévoda doby vyprávění; kardinál André-Hercule de Fleury (1653–1743) řídil po něm vládu Ludvíka XV. až do své smrti ve vysokém věku 29. ledna 1743 v Issy.↩
Vysvětlivka: Louis d’Aubusson, vévoda z La Feuillade (1673–1725), zeť ministra Chamillarta, generál, později (1724) maršál Francie; Saint-Simon mu na dřívějším místě Pamětí přičetl vinu na škodách, které působily povodně na Loiře.↩
Vysvětlivka: Velký převor je Philippe de Vendôme (1655–1727), mladší bratr vévody z Vendôme, velký převor maltézských rytířů ve Francii; po svém neúspěchu v Itálii roku 1705 upadl v nemilost a opustil Francii.↩
Vysvětlivka: Vévodou z Angoulême byl Karel z Valois (1573–1650), nemanželský syn Karla IX.; vévodou z Alençonu byl titulován František Josef Lotrinský (1670–1675), syn posledního vévody z Guise a paní z Guise, roz. Alžběty Orleánské, který zemřel ve čtyřech letech.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Kupčení s posvátnými věcmi a zvláště s církevními hodnostmi. Fleury (Institution au droit ecclésiastique, III. díl, kap. 11) vymezuje případy simonie: prodávat nebo kupovat kázání nebo udílení svátostí tak, že se odmítá vyučovat, křtít či udělit rozhřešení z hříchů jinak než za jistou cenu; prodávat svěcení biskupů, kněží, jáhnů nebo jiných služebníků církve, a tudíž i udílení církevních úřadů a důchodů s nimi spojených. „Kánony dále pokládají za simonii požadovat něco za povolení vyučovat (jde zde o náboženské vyučování), za vstup do kláštera, jehož cílem má být jen pokání a křesťanská dokonalost, za svěcení kostelů atd.“↩
Vysvětlivka: Královna je Marie Terezie Španělská (1638–1683), dcera Filipa IV., od roku 1660 manželka Ludvíka XIV.; z jejích šesti dětí se dospělosti dožil jen Monseigneur. Zemřela 30. července 1683 ve Versailles na následky abscesu v podpaží. Paní Dauphine je Marie Anna Kristina Viktorie Bavorská (1660–1690), od roku 1680 manželka Monseigneura a matka vévodů z Bourgogne, z Anjou (Filipa V.) a z Berry; zemřela 20. dubna 1690 ve Versailles po dlouhé nemoci.↩
Vysvětlivka: Nezdařená jakobitská výprava, při níž mělo francouzské loďstvo v březnu 1708 vysadit ve Skotsku Jakuba Františka Eduarda Stuarta; jakobita Edward Griffin, lord Griffin, byl tehdy zajat Angličany a odsouzen pro velezradu.↩
Ediční poznámka: Ezechiel Spanheim (1629–1710), ženevský rodák, učenec a numismatik, braniborský (pruský) vyslanec v Paříži a od roku 1702 v Londýně, kde zemřel roku 1710; bylo mu tedy osmdesát let, ne osmdesát čtyři.↩
Vysvětlivka: Zuzana Jindřiška Lotrinská-Elbeufská, dcera vévody z Elbeufu a vévodkyně z Elbeufu, roz. z Navailles (zmíněné dále), od roku 1704 manželka posledního mantovského vévody Ferdinanda Karla Gonzagy.↩