Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola první
Lotrinský princ trevírským koadjutorem. — Smrt a povaha kardinála Grimaniho. — Smrt a rod vévodkyně modenské; smutek za ni. — Smrt a jmění knížete ze Salmu. — Smrt hraběte z Noailles. — Smrt a povaha paní z Ravetot; její rod a rod jejího manžela. — Smrt, rod a podivínství abbého z Pompadour. — Desátek. — Otec Tellier přesvědčuje krále, že veškerý majetek jeho poddaných patří jemu. — Vysvětlení finanční rady. — Monseigneur a vévoda z Bourgogne rozladěni desátkem. — Výpad vévody z Bourgogne proti finančníkům. — Du Mont mě varuje před nejbláznivější pomluvou proti mně, které Monseigneur uvěřil. — Nepochopitelná důvěřivost tohoto prince. — Paní ze Saint-Simon se obrací na paní vévodkyni z Bourgogne, která Monseigneura úplně vyvede z omylu a vysvobodí mě z nesnází.
Pan Lotrinský s pomocí císaře přinutil trevírskou kapitulu, aby strpěla přijetí jeho bratra;1 říkám přinutil, protože tato kapitula i kapitula mohučská, zmoudřelé příkladem kapituly kolínské — a v tom podporované veškerou říšskou šlechtou —, která už dávno nemá arcibiskupa jinak než z bavorského rodu, od té doby co se tato knížata do kapituly dostala, už nechtějí ve svých kapitulách trpět žádná knížata; právě toho se trevírská kapitula obávala od bratra lotrinského vévody a právě to ji také potkalo. Vídeňský dvůr nasadil prosby i hrozby; pan Lotrinský vyjednával a rozhazoval peníze plnými hrstmi. Arcibiskup, jímž byl jakýsi baron z Orgbreichtu2 a jemuž bylo pětasedmdesát let, byl získán; pletichy strhly kanovníky a bratr lotrinského vévody byl koncem září zvolen koadjutorem.
Hned nato ztratil císař jednoho ze svých nejbezuzdnějších přívrženců v osobě kardinála Grimaniho,3 který neznal jiného boha než službu jemu, jemuž zločiny nic nestály a který za ně byl zvlášť odměněn neapolským místokrálovstvím; tam zemřel k velkému uspokojení toho království, které krutě tyranizoval, i papeže a celého Říma, jemuž podivným způsobem a bez jakýchkoli ohledů poroučel. Týž panovník ztratil také svou švagrovou, vévodkyni modenskou;4 bylo jí teprve devětatřicet let a byla o dva roky starší než císařovna; obě byly dcerami vévodkyně hannoverské, o níž jsem, stejně jako o zesnulé kněžně ze Salmu, mluvil při vyprávění o tom, co je přimělo opustit Francii; manžel kněžny ze Salmu5 také velmi brzy nato zemřel. Zastával u vídeňského dvora nejpřednější úřady; byl vychovatelem císařovy osoby a sjednal jeho sňatek se svou neteří; nespokojenost ho před několika lety přiměla vzdát se všech svých úřadů i dvora; odešel na své statky a zemřel v Cáchách. Paní Princezna byla sestrou jeho manželky i vévodkyně hannoverské. Král nosil za paní Modenskou smutek čtyři nebo pět dní. Pan Modenský měl tu čest být jeho příbuzným.
Mladý hrabě z Noailles zemřel na neštovice v Perpignanu. Z mnoha bratrů, které vévoda z Noailles měl, zbýval už jen on. Vévoda mu dal svůj jezdecký pluk a mladý hrabě byl také generálním místodržitelem v auvergneském guvernérství. To vynáší jen 8 000 livrů důchodu. Král dal obojí vévodovi z Noailles.
Zemřela také paní z Ravetot.6 Byla to ztráta pro její přátele, jichž měla mnoho, obojího pohlaví a většinou vysokého rodu; byla to ztráta i pro společnost, v níž se hodně pohybovala a těšila se v ní vážnosti. Říkalo se jí krásná a dobrá a byla obojím, k tomu duchaplná, půvabná a bez jakékoli strojenosti či afektovanosti. Kdysi patřila úzce ke dvoru Monsieura. Byla dcerou Pertuise, někdejšího kapitána gardy pana z Turenne, který si získal úctu a vážnost a zemřel jako guvernér Meninu. Jméno jejího manžela bylo Canouville — bohatí šlechtici starého rodu a dobře spříznění, z Horní Normandie. Maršál z Grammontu měl nejstarší dceru, jednookou, kulhavou a velmi ošklivou, která nechtěla jít do kláštera. Nevěda, co s ní, provdal ji téměř za nic za Ravetota; po jeho smrti si to rozmyslela a stala se karmelitkou. To je tchyně té, o níž mluvím. Manžel byl velmi statečný muž, který hodně pil, byl velmi hloupý a velmi prostopášný, zruinoval se a zemřel jako generálporučík; zanechal jen dceru, neboť jeho jediný syn zemřel dávno před ním neženatý, když předtím přišel o svou kariéru dvanácti- nebo patnáctiletým vězením za to, že se bil s Armentièresem,7 který později zemřel jako první šlechtic komory vévody z Orléans.
Současně zemřel abbé z Pompadour a bylo po něm méně lítosti. Byl to mužík, který ještě v pětaosmdesáti nebo šestaosmdesáti letech pobíhal po městě a nikdy nehrál sebemenší roli. Jeho otec a jeho bratr byli rytíři řádu, v letech 1633 a 1661. Jeho otec se oženil velmi rozdílně: nejprve s jednou Montgommeryovou, potom s jednou Rohan-Guéménéovou, s žádnou z nich neměl děti; nakonec s jednou Fabriovou, s níž je měl. Jeho nejstarší syn byl otcem paní ze Saint-Luc a paní z Hautefortu a tento abbé, jejich strýc z otcovy strany, byl posledním z této větve, která byla starší. Měl lokaje skoro stejně starého, jako byl sám, a tomu platil kromě mzdy ještě tolik a tolik na den, aby se za něho modlil jeho breviář; lokaj ho pak mumlal v koutě předpokojů, kam jeho pán chodil. Abbé se tím zřejmě pokládal za vyrovnaného, patrně podle příkladu kanovníků, kteří platí zpěváky, aby za ně chodili zpívat do chóru. Měl ještě dalšího bratra, jehož syn zanechal jen paní z Courcillonu; její jediná dcera, vdova po synovi maršála a vévody z Chaulnes, se znovu provdala za prince z Rohanu a nemá děti ani z jednoho, ani z druhého manželství. Nemožnost dosáhnout míru, vyzkoušená až příliš ponižujícím způsobem, a vyčerpanost, v níž se království nacházelo, uvrhly krále do nejkrutějších úzkostí a Desmaretse do nejzhoubnější tísně. Papíry všeho druhu, jimiž byl obchod zaplaven a které všechny víceméně ztratily důvěru, tvořily chaos, z něhož nebylo vidět východisko: státní úpisy, státní poukázky, poukázky generálních výběrčích, poukázky na daň taille, poukázky na ustensile znamenaly zkázu soukromníků, které král nutil, aby je od něho brali jako platbu, a kteří na nich ztráceli polovinu, dvě třetiny i víc, a to u krále stejně jako u ostatních. Tyto srážky obohacovaly peněžníky a finančníky na úkor veřejnosti a peníze přestaly obíhat, protože chyběla hotovost, protože král už nikomu neplatil a pořád jen bral a protože to, co bylo hotových peněz mimo jeho ruce, leželo dobře zamčeno v truhlách finančníků. Kapitace zdvojnásobená a ztrojnásobená podle libovůle intendantů provincií, zboží a potraviny všeho druhu zatížené dávkami ve výši čtyřnásobku své hodnoty, daně ze zámožných a jiné všeho druhu a na všechny možné věci — to všechno drtilo šlechtice i nešlechtice, velmože i duchovní, aniž by to, co z toho připadlo králi, mohlo stačit; král cedil krev ze všech svých poddaných bez rozdílu, vymačkával z nich i hnis a obohacoval nekonečnou armádu daňových nájemců a zaměstnanců těchto rozličných druhů daní, v jejichž rukou zůstávala největší a nejčistší část výnosu.
Desmarets, jemuž král nakonec musel ve věcech financí svěřit veškerou důvěru, přišel na to, že nad tolik daní zavede ještě onen královský desátek ze všech statků každé obce i každého soukromníka v království, který kdysi navrhli maršál z Vaubanu jedním a Boisguilbert druhým způsobem,8 jak jsem tehdy vyložil, jako daň jedinou a prostou, která by stačila na všechno, plynula by celá do králových truhel a díky níž by se zrušily všechny ostatní daně, i taille, a to i se svým jménem. Na témže místě bylo vidět, a s jakým výsledkem, že se finančníci při tom zachvěli, ministři zařvali, s jakou klatbou byl ten návrh zavržen a do jaké míry byli ti dva výteční a schopní občané kvůli němu zničeni. Na to je třeba si zde vzpomenout, neboť Desmarets, který tento systém neztratil ze zřetele — nikoli jako úlevu a lék, což je ve finanční nauce neodpustitelný zločin, ale jako přírůstek —, se k němu nyní uchýlil.
Aniž komukoli řekl slovo, vypracoval svůj návrh a dal jej prozkoumat a vybrousit výboru, který k tomu výslovně a výhradně sestavil z Bouvilla, státního rady, manžela své sestry; Nointela, státního rady, bratra své manželky; Vaubourga, státního rady, svého bratra; Bercyho, intendanta financí, svého zetě; Harlaye-Cœliho, dvorního referendáře, svého důvěrníka, později zemřelého jako státní rada a intendant Paříže; a ze tří finančních mistrů. Těmto tak dobře vybraným lidem tedy připadlo věc zpracovat, řídit její provedení a sepsat k ní edikt. Jediný Nointel z nich se zhrozil tak nestvůrného vydírání a pod záminkou práce ve výboru pro zásobování armád, který měl na starosti, se z účasti v tomto výboru omluvil; následoval ho jeden ze tří daňových nájemců, v němž zřejmě ještě zůstával jakýsi zbytek duše. Lidé se divili, že se z toho nestáhl Vaubourg, muž velmi poctivý a zbožný, který z úzkostlivosti odešel z intendantských úřadů, v nichž dlouho a dobře sloužil.
Tito komisaři tedy pracovali vytrvale a s velkou námahou, aby překonali obtíže, jež se vynořovaly ze všech stran. Bylo především třeba vymoci od každého poctivé, jasné a přesné přiznání jeho jmění, jeho pohledávek a dluhů a povahy toho všeho. Bylo třeba vyžadovat k tomu spolehlivé důkazy a najít prostředky, jak se nedat oklamat. Kolem těchto bodů se točily všechny obtíže. Za nic se nepokládalo zoufalství z této daně samé v tak ohromném množství lidí všech stavů a jejich beznaděj z toho, že budou nuceni sami vyzradit tajemství svých rodin, hanbu tak velkého počtu z nich, nedostatek jmění nahrazovaný pověstí a úvěrem, jejichž ztráta je měla uvrhnout do nevyhnutelné zkázy, zkoumání majetkových poměrů každého, rozvrat rodin těmito krutými odhaleními a touto lampou nesenou k jejich nejhanebnějším místům; jedním slovem víc než vlastní bratranec těch bezbožných sčítání lidu, která vždy pobuřovala Stvořitele, způsobila, že těžce dolehla jeho ruka na ty, kdo je dali provést, a téměř vždy přivodila okázalé tresty.
Méně než měsíc stačil důvtipu těchto lidumilných komisařů, aby kyklopovi, který je tím pověřil, podali řádnou zprávu o tomto vlídném projektu. Prošel s nimi edikt, který k němu sepsali, celý naježený blesky proti provinilcům, kteří by byli usvědčeni, který však nebral žádný ohled na břemena, jež statky nesou ze své povahy; a od té chvíle už šlo jen o to, jak ho prosadit.
Tu Desmarets králi tuto záležitost předložil a dovedl si tím u něho získat přízeň; ale král, jakkoli byl zvyklý na nejobludnější daně, se přece jen této zalekl. Už dlouho neslyšel mluvit o ničem jiném než o nejkrajnější bídě; tento přírůstek ho znepokojil až k tak zjevnému zarmoucení, že si toho jeho vnitřní komorníci v kabinetech všimli několik dní po sobě, a to natolik, že si dělali starosti, takže Maréchal,9 který mi celou tuto zvláštní příhodu vyprávěl, se odvážil promluvit s ním o tom smutku, který na něm pozoroval a který už několik dní trval tak, že se bál o jeho zdraví. Král mu přiznal, že pociťuje nekonečné trápení, a vymlouval se neurčitě na stav věcí. Po osmi nebo deseti dnech, stále ve stejné sklíčenosti, nabyl král opět svého obvyklého klidu. Zavolal si Maréchala a mezi čtyřma očima mu řekl, že teď, když se mu ulevilo, mu chce prozradit, co ho tak silně trápilo a co jeho trápení ukončilo.
Tu mu vyprávěl, že krajní nouze jeho záležitostí ho donutila k strašlivým daním; že stav, do něhož se dostaly, ho staví před nutnost je velmi značně zvýšit; že ho kromě soucitu velmi trápily výčitky svědomí, že takto bere majetek všem lidem; že se nakonec svěřil otci Tellierovi, který si vyžádal několik dní na rozmyšlenou a vrátil se s dobrozdáním nejzkušenějších doktorů Sorbonny, jež jasně rozhodlo, že všechny statky jeho poddaných jsou jeho vlastním majetkem a že když si je bere, bere jen to, co mu patří;10 že přiznává, že mu toto rozhodnutí velmi ulevilo, sňalo z něho všechny výčitky a vrátilo mu klid a pokoj, který ztratil. Maréchal byl tak ohromen, tak zděšen, když to vyprávění slyšel, že nedokázal vypravit ani slovo. Naštěstí pro něho ho král opustil, jakmile mu to dopověděl, a Maréchal zůstal chvíli sám na témže místě a skoro nevěděl, kde je. Tato příhoda, kterou mi vyprávěl několik dní nato, ještě skoro v prvním leknutí, nepotřebuje komentář; ukazuje, aniž je třeba to říkat, co je to za krále, který se vydá do rukou takového zpovědníka a mluví jen s ním, a co se stane se státem vydaným do takových rukou.
Nyní je třeba říci, co byla rada financí a co se v ní dělalo — a dělá se tam totéž ještě dnes. Král ji zasedal každé úterý dopoledne a ještě v sobotu dopoledne; ale sobotní zasedání v Marly vždy odpadalo. Kromě Monseigneura a monseigneura vévody z Bourgogne, kteří chodili do všech rad, ji tvořili kancléř, protože býval generálním kontrolorem; vévoda z Beauvilliers jako předseda rady financí; Desmarets jako generální kontrolor; a dva státní radové jako radové královské rady financí, jimiž tehdy byli Pelletier de Sousy a d’Aguesseau, otec dnešního kancléře. Je třeba si zde vzpomenout na to, co bylo jinde vyloženo o zřízení zbytečného úřadu předsedy této rady, když Colbert, aby zničil Fouqueta a stal se pánem financí, přemluvil krále, aby zrušil úřad vrchního správce financí a vykonával jeho funkci sám.11 Tato rada tedy trávila téměř všechen čas podpisy a schvalovacími doložkami, které král připojoval a vydával místo vrchního správce, rozhodováním sporů mezi soukromníky, které tam přivedla jejich povaha nebo vůle ministra, a odvoláními proti rozhodnutím rady pro kořisti, týkajícím se nepřátelských, avšak obchodních lodí; tuto radu zasedal u sebe pan hrabě z Toulouse a odvolání proti jejím rozhodnutím přicházela do rady financí, kde je přednášel Pontchartrain a kam jen pro tyto věci přicházel hrabě z Toulouse s hlasem rozhodujícím. Všechny ostatní věci tam přednášel generální kontrolor a hrabě z Toulouse ani Pontchartrain u toho nebyli. Nic jiného se tam neprojednávalo ani nerozhodovalo. Všechno, čemu se říká finanční záležitosti — daně, dávky, poplatky, vyměřování všeho druhu, nové i zvyšování starých, správa příjmů všeho druhu —, to všechno vyřizuje generální kontrolor sám u sebe s jedním intendantem financí, jehož úkolem je být jeho úředníkem, někdy jen s daňovým nájemcem. Je-li věc do jisté míry významná, přednese ji králi generální kontrolor sám při své práci s ním mezi čtyřma očima, takže vycházejí usnesení rady ve finančních věcech, která nikdy neviděla nic jiného než kabinet generálního kontrolora, i nejzhoubnější fiskální edikty, které rovněž nebyly předloženy nikde jinde; a ty státní sekretář nemůže odmítnout podepsat ani kancléř opatřit vidimací a zpečetit, aniž je viděl, na pouhý podpis generálního kontrolora; a ti, kdo zasedají v radě financí, se o nich nedozvědí nic, dokud nejsou tyto listiny vytištěny a nestanou se veřejnými, stejně jako všichni soukromníci, kteří mají k záležitostem nejdál. Tak se to dělo tehdy a tak to pokračuje i od té doby až do dnešního dne.
Zavedení kapitace bylo navrženo a prošlo radou financí bez projednání, jak jsem to v příslušném místě vyprávěl — zvláštnost, kterou si vynutila obludnost tohoto druhu sčítání. Táž obludnost, ještě zdvojená, přiměla Desmaretse k témuž obřadu, či spíše k téže hře. Král, jemuž otec Tellier a jeho sorbonnské dobrozdání ulevili, už nepochyboval, že všechny statky jeho poddaných jsou jeho a že co z nich nebere a co jim nechává, je čistá milost. Proto už neměl žádné zábrany brát je všemi rukama a všemi způsoby; schválil tedy desátek12 navíc ke všem ostatním dávkám, daním a mimořádným opatřením a Desmaretsovi zbývalo už jen ho provést. A tak v úterý dopoledne 30. září vstoupil Desmarets do rady financí s ediktem o desátku ve svém vaku.
Už několik dní každý věděl, že puma je ve vzduchu, a chvěl se před ní s oním zbytkem naděje, který se zakládá jen na přání, a celý dvůr stejně jako Paříž čekal v zachmuřeném smutku, co z toho bude. Mluvilo se o tom šeptem, a přestože tento projekt, který se chystal vylíhnout, byl už úmyslně zveřejněn, nikdo se neodvažoval mluvit o něm nahlas. Členové rady financí do ní toho dne vstoupili a nevěděli o nic víc než veřejnost, ani to, zda se věc vůbec dotkne stolu této rady.
Když se všichni posadili a Desmarets vytahoval ze svého vaku tlustý sešit, ujal se slova král a řekl, že nemožnost dosáhnout míru a krajní obtíže při vedení války přiměly Desmaretse hledat mimořádné prostředky, které se mu jeví dobré; že mu o nich podal zprávu a že on, král, byl téhož mínění, ačkoli velmi nerad, že je přiveden k takovým řečem; že nepochybuje, že i oni budou podobného mínění, až jim to Desmarets vysvětlí.
Po tak rozhodné předmluvě, tak odporující králově zvyku, pronesl Desmarets dojemnou řeč o zarputilosti nepřátel a vyčerpání financí, krátkou a plnou autority, kterou zakončil tím, že mezi tím, nechat království napospas jejich zbraním, nebo užít jediných prostředků, které zbývají, považuje — sám jiné nezná — za méně kruté užít jich než strpět, aby nepřítel vnikl do všech francouzských provincií; že jde o uložení desátého groše bez výjimky osoby; že kromě uvedeného důvodu nemožnosti v tom každý ještě najde svůj prospěch, protože tato dávka, pro každého skromná ve srovnání s tím, co má od krále v rentách a dobrodiních (ale kromě této křiklavé nespravedlnosti vůči nim — kolik lidí nemělo nic od krále ani u krále!), zajistí napříště jejich řádné vyplácení, a tím obnovu prostředků pro všechny soukromníky a pro celek oběh, který vrátí jakousi malou hojnost a pohyb peněz; že se snažil předejít všem nesnázím jak pro krále, tak pro jeho poddané a že tito pánové to lépe posoudí z četby samotného ediktu, kterou se chystá přednést, než ze všeho, co by o tom mohl říci dalšího. Hned, aniž čekal na odpověď, začal edikt číst, přečetl jej od začátku do konce jedním dechem bez jakéhokoli přerušení a pak zmlkl.
Když se nikdo neujímal slova, otázal se král na mínění d’Aguesseaua, který jako poslední člen rady měl mluvit první. Tento důstojný soudce odpověděl, že věc se mu zdá tak nesmírně důležitá, že o ní nemůže tak hned na místě vyslovit své mínění; že by si k tomu musel u sebe doma dlouho číst edikt, jak co do věci samé, tak co do formy, a proto prosí krále, aby ho od hlasování o něm osvobodil. Král řekl, že d’Aguesseau má pravdu; že zkoumání, které žádá, je však zbytečné, protože věc nemohla být zpracována důkladněji, než jak to udělal Desmarets, který je toho mínění, že se má tento edikt vydat, a to tak, jak ho právě slyšeli; že to je také mínění jeho, krále, jemuž o něm Desmarets podal zprávu, a že by tedy bylo jen ztrátou času o tom dál jednat.
Všichni mlčeli kromě vévody z Beauvilliers, který, sveden synovcem svého tchána Colberta, jejž pokládal za věštce ve finančních věcech, a dojat tím, že se došlo až k nemožnému, řekl několika slovy, že ačkoli uznává, jak je tato pomoc tíživá, nemůže ji nedat přednost před tím, aby viděl, jak nepřítel pustoší Francii, ani neshledat tuto cestu spásnější i pro ty, kdo na ni nejvíc doplatí.
Tak byla odbyta tato krvavá záležitost a hned nato podepsána, zpečetěna, zapsána za přidušeného vzlykotu a vyhlášena za nejtišších, ale nejžalostnějších nářků. Vybírání ani výnos zdaleka nebyly takové, jak si to v onom výboru lidožroutů představovali, a král také nezaplatil nikomu ani o jediný groš víc než předtím. Tak se rozplynula v dým tato krásná úleva, ta jakási malá hojnost, ten oběh a pohyb peněz, jediný utišující prostředek krásné Desmaretsovy řeči. Všechny podrobnosti, které jsem právě vylíčil, jsem znal hned nazítří od kancléře. Několik dní po vyhlášení ediktu se rozšířilo, že se mu v radě financí rázně postavil; to mu přineslo velkou čest, ale mnohem opravdovější čest si zjednal tím, že tuto nepravdu otevřeně odmítl. Každému, kdo s ním o tom mluvil, přiznával, že naprosto mlčel, že mu nebyla dána možnost říci k tomu jediné slovo, že je tomu dokonce rád, protože nic z toho, co by mohl říci, by nezměnilo rozhodnutí takové váhy, napevno přijaté, o němž s nimi mluvili jen pro formu, což byl obřad, který ho dokonce překvapil. Ostatně se netajil tím, že tento hrozný vynález odsuzuje se vší hořkostí, jakou si zasloužil lék, který se obrátil v jed.
Maršál z Vaubanu zemřel žalem z toho, jak dopadla jeho horlivost a jeho kniha, jak jsem vyprávěl v příslušném místě. Ubohý Boisguilbert, který přežil vyhnanství, jež ho stála jeho kniha, upadl do krajního zármutku z toho, že se tím, že myslel jen na blaho státu a na všeobecnou úlevu všech jeho údů, ocitl v roli nevinného původce návrhu tak ohavného vydírání — on, který si desátý groš vymyslel a navrhl jen z nenávisti k taille a ke každému vydírání a k jejich úplnému zničení; a vytrvale tvrdil, že tento desátý groš přidaný k ostatním vydíráním nevynese téměř nic pro nedostatek oběhu a odbytu, který působil neschopnost platit; a skutečnost brzy ukázala, že se nemýlil. Tak se každý člověk, bez jakékoli výjimky, ocitl napospas vydřiduchům, nucen s nimi propočítávat a projednávat vlastní dědictví, přijímat jejich potvrzení a jejich ochranu pod nejhroznějšími tresty, ukazovat veřejně všechna tajemství své rodiny, sám vynášet na denní světlo domácí hanbu, ukrývanou až dosud pod záhyby nejmoudřejších a nejrozmanitějších opatření; většina pak musela, a to marně, dokazovat, že oni sami, vlastníci, nepožívají ani desetiny výnosu ze svých statků. Celý Languedoc, ačkoli pod jhem galejního dozorce (comite)13 Bâvilla, nabídl jako celek, že odevzdá králi všechny své statky bez výhrady, bude-li mít zaručeno, že si z nich smí ponechat desetinu volnou a prostou všech břemen, a žádal o to jako o milost. Návrh nejenže nebyl vyslyšen, ale byl pokládán za urážku a tvrdě pokárán. Bylo tedy až příliš zjevné, že většina platila za tento jediný desátek pětinu,14 čtvrtinu, třetinu svých statků, a že tedy byla přivedena do nejkrajnější nouze. Zachránili se jen finančníci, díky svým neznámým portfejím a ochraně sobě podobných, kteří se stali pány všech statků Francouzů všech stavů. Zastánci desátého groše všechny tyto hrůzy jasně viděli, aniž byli schopni se jimi dát pohnout.
Několik dní po vyhlášení ediktu šel Monseigneur, což bylo velmi neobvyklé, obědvat do Zvěřince se svými syny princi a jejich manželkami a s několika málo dámami. Tam se monseigneur vévoda z Bourgogne, méně stísněný než obvykle, rozhovořil o finančnících, řekl, že o nich musí mluvit, protože už je má až po krk, horlil proti desátému groši a proti tomu množství jiných daní, vyjádřil se víc než tvrdě o finančnících a daňových nájemcích, ba i o lidech z finanční správy, a tímto spravedlivým a svatým hněvem připomněl svatého Ludvíka, Ludvíka XII., Otce lidu, a Ludvíka Spravedlivého. Monseigneur, pohnut tímto svého druhu výbuchem svého syna, který u něho byl tak neobvyklý, se k němu také trochu přidal a projevil hněv nad tolika vyděračstvími, stejně škodlivými jako barbarskými, a nad tolika lidmi z ničeho, kteří tak nestvůrně zbohatli z této krve; a oba nesmírně překvapili ty nečetné svědky, kteří je slyšeli, a trochu je potěšili nadějí, že se v nich skrývá nějaká pomoc.
Ale rozhodnutí už padlo; skutečným nástupcem Ludvíka XIV. byl syn „sklepní krysy“,15 který za své dlouhé a zhoubné vlády přidal ke všemu, co se v tomto oboru předtím vymyslelo, a který publikány a jejich rozsáhlé armády uvedl v hrůzu, a je-li to možné, i ve čest — úctou, kterou jim prokazoval, neomezenou mocí a vlivem, které jim dal, odporným respektem, který jim museli prokazovat i ti nejvyšší a všichni ostatní, a milostmi a vyznamenáními dvora, církve a armády, o něž se dělili s velmoži, ba dokonce s předností, ačkoli až do té doby se k žádnému z nich nikdo z nich neodvážil ani pozvednout oči.
Nyní je třeba promluvit o nové pumě, která mi spadla na hlavu, a vylíčit, co jsem jinde jen naznačil o neuvěřitelné důvěřivosti Monseigneura.
Je třeba si připomenout, co jsem řekl o du Montovi,16 o důvěře, kterou k němu Monseigneur choval, a o tom, jak trvale pamatoval na to, co můj otec udělal pro jeho otce. Je třeba dále uvést, že král v pondělí 2. června v Marly oznámil sňatek vévody z Berry a že téhož dne šel požádat Madame o ruku Mademoiselle; že v neděli 15. června byla paní ze Saint-Simon v králově kabinetu ve Versailles jmenována dvorní dámou budoucí vévodkyně z Berry, způsobem, o němž bylo vyprávěno; že v neděli 6. července se sňatek konal ve versailleské kapli; že ve středu nato, 9. července, odjel král do Marly až do soboty 2. srpna; že se tam vrátil ve středu 20. srpna až do soboty 13. září; že se tam vrátil ještě ve středu 8. října až do soboty 18. téhož měsíce;17 konečně že se tam vrátil v pondělí 3. listopadu až do soboty 15. téhož měsíce a že toho roku vůbec nejel do Fontainebleau, zdržen nepříjemnými záležitostmi a nákladností té cesty. To jsou čtyři pobyty v Marly od sňatku paní vévodkyně z Berry a toho roku už potom žádný další nebyl.
Několik dní po začátku druhého pobytu v Marly, když jsem se s králem vracel ze mše, du Mont v úžině dveří malého salonu u kaple vyčkal chvíle, kdy nebude zpozorován, zatahal mě za šaty, a když jsem se otočil, položil si prst na ústa a ukázal mi na zahrady, které leží dole pod Řekou, to jest pod onou nádhernou kaskádou, kterou kardinál Fleury dal zničit a která byla naproti, za zámkem. Zároveň mi du Mont pošeptal do ucha: „K loubím.“ Tato část zahrady byla loubími obklopena, s palisádami, které zakrývaly výhled na to, co se v těch loubích dělo; bylo to nejméně navštěvované místo v Marly, které nikam nevedlo a kde se i odpoledne a večer jen zřídka kdo procházel.
Znepokojen tím, co ode mne du Mont s takovým tajemstvím chce, došel jsem nenápadně ke vchodu do loubí, kde jsem, sám neviděn, vyhlížel jedním z otvorů, až se objeví. Proklouzl tam od rohu kaple a já jsem mu šel naproti. Když se ke mně připojil, poprosil mě, abychom se vrátili směrem k Řece, abychom byli ještě víc stranou, a tam jsme se postavili k nejhustší palisádě, daleko od otvorů, abychom byli pod těmi loubími ještě lépe skryti. Tolik okolků mě překvapilo a vylekalo; ale vylekal jsem se mnohem víc, když jsem se dozvěděl, oč jde.
Po několika slovech vděku za mého otce a přátelství ke mně mi du Mont řekl, že mi přišel dát největší důkaz obojího, avšak se dvěma podmínkami: první, že nedám ani v nejmenší věci na světě nijak najevo, že bych věděl cokoli z toho, co mi poví; druhou, že toho nijak neužiji, dokud mi to on sám neřekne, a to ve shodě s ním; a já jsem mu dal slovo na obojí. Tu mi řekl, že dva dny po sňatku vévody z Berry vešel ke konci dopoledne do Monseigneurova kabinetu, kde byl Monseigneur úplně sám a tvářil se velmi vážně; že ho, rovněž úplně sám, následoval zahradou — do níž Monseigneur vcházel okny ze svých kabinetů — k paní princezně de Conti, k níž Monseigneur vcházel také z terasy versailleské Oranžerie okny jejího bytu; i ji zastihl samotnou v jejím kabinetu; že jí Monseigneur hned při vstupu řekl tónem proti své povaze velmi rozohněným a jakoby otázkou, že je tu tedy pěkně klidná; což ji překvapilo natolik, že se ho s úlekem zeptala, jestli jsou nějaké zprávy z Flander a co se stalo. Monseigneur odpověděl dotčeně, že žádné zprávy nejsou, kromě toho, že jsem prý řekl, že teď, když je sňatek vévody z Berry uzavřen, je třeba dosáhnout vyhnání paní Vévodkyně i jí a že potom budeme podle libosti vládnout tomu dobrému hlupákovi — mluvil tak o sobě; že tedy nemá být tak jistá ani tak klidná. Pak najednou, jako by se bičoval, aby se ještě víc rozzlobil, pronesl všechno, co by taková řeč zasloužila, přidal hrozby a řekl, že vévodu z Bourgogne dobře varuje, aby se mne bál, aby mě od sebe vzdálil a úplně se ode mne odvrátil. Tato jakási samomluva trvala dost dlouho, aniž jsem se dozvěděl, co na to paní princezna de Conti řekla; ale podle du Montova mlčení v této věci, podle nevole, kterou nad tím sňatkem projevovala, a podle téměř všech, kdo ji obklopovali, jsem neměl důvod věřit, že by se snažila něco zmírnit. Du Mont, jediný třetí přítomný, přimknutý ke zdi, se chvěl a neodvažoval se promluvit ani slovo, a výjev skončil teprve příchodem Sainte-Maura, kvůli němuž se rázem změnil předmět hovoru.
Nelze pochopit, jaký účinek na mne tato zpráva měla. Mezi mnoha pocity převládl úžas; podíval jsem se na du Monta, zeptal se ho, jak je možné si takové udání vůbec představit, jak se ho někdo mohl odvážit a jak mu bylo možné uvěřit, a poprosil jsem ho, aby mi řekl, jakou oklikou a jakým způsobem by se dalo králi navrhnout a dosáhnout, aby vyhnal své dvě dcery, princezny krve, které miloval a které Monseigneur miloval ještě víc; a zda by člověk nemusel být bláznivější než ti nejzavřenější blázni, aby pojal tak naprosto nesmyslný a tak dokonale nemožný záměr; ještě bláznivější, aby se tím chlubil a říkal to; a víc než ďábel, aby si to vymyslel a přišil to někomu, kdo přinejmenším nikdy neplatil za blázna ani za snílka. Zeptal jsem se ho také, co si myslí o tom, kdo se o tom dal tak snadno přesvědčit. Du Mont mi přiznal, že všechno, co říkám, je pravda a naprosto zřejmé; ale že pomluva je přesto spáchána a přijata. Neodvážil jsem se zabíhat hlouběji do Monseigneurovy důvěřivosti, spokojen, že mi du Mont pokrčením ramen a několika slovy, která mu ulétla, dal najevo, že si o ní myslí totéž co já.
Po prvním překvapení, které ve mně bylo nejsilnějším pocitem, jsem spatřil propast, kterou mi vykopali pod nohama, a zeptal jsem se du Monta, co s tím dělat. „Zatím vůbec nic,“ řekl mi; „neodvážil jsem se Vás varovat dřív, protože jsem byl jediným svědkem toho výjevu u paní princezny de Conti, a chtěl jsem nechat uplynout čas; ještě nenastala chvíle něco dělat. Počkejte, až Vás upozorním, a já to pečlivě udělám.“ — „Ale, pane,“ odpověděl jsem mu, „co jsem já proti rozzuřenému Monseigneurovi, když jsem pořád na stejných místech jako on, kromě Meudonu? Co si tu počnu v salonu v jeho přítomnosti? Jak se odvážit chodit mu k němu vzdávat úctu, a jak se odvážit ji nevzdávat, než mě upozorníte a než najdeme způsob, jak mu domluvit, se všemi těmi ďábly, kteří ho obsedají a kteří ho v té náladě budou udržovat, zvláště s těmi, kdo se odvážili ho zneužít tak, že mu namluvili nesmysl, příliš silný i pro šestileté dítě?“ — „To všechno je velmi nepříjemné,“ odvětil mi du Mont; „nežádejte o Meudon, tady v salonu se k Monseigneurovi skoro nepřibližujte, choďte k němu jednou za čas, ale choďte; dosud jste na něm nic nezpozoroval; budete-li se k němu takto chovat, nic si k Vám nedovolí, to je všechno, co Vám mohu říci.“ Pak mi znovu a znovu kladl na srdce, abych přesně dodržoval obě podmínky, které mi dal slíbit, ve spěchu přijal mé díky a utekl, kudy přišel, ve strachu, aby ho někdo nezahlédl.
Zůstal jsem ještě dost dlouho procházet se pod těmi loubími a přemítat o té nehoráznosti zločinu, o mínění, jaké museli ti, kdo ji vymysleli, mít o princi, u něhož se odvážili doufat, že mu ji namluví, a jehož o ní tak dobře přesvědčili, a nořit se do úvah, co by se z člověka mohlo stát za krále ovládaného takovými ďábly a neschopného nespolknout nejhrubší a nejhmatatelnější nesmysly. Když jsem se vzpamatoval, nevěděl jsem, jak se z tohoto vymotat, a tím méně, jak čelit všem dalším, které se týmž lidem zalíbí vymyslet a navléknout na toho ubohého prince. Odešel jsem k sobě v celé té tísni, kterou si lze snadno představit a kterou jsem svěřil jen paní ze Saint-Simon; ta byla ohromena a vyděšena neméně než já. Přesně jsem dodržoval chování, které mi du Mont předepsal.
K Monseigneurovi jsem chodil dost zřídka, a dokonce v Marly jsem se kolem něho pohyboval jen velmi málo, protože ta klika, která ho ovládala a o níž jsem už nejednou mluvil, se celá skládala z lidí, kteří mě dokonale nenáviděli. Neměl jsem tedy s Monseigneurem žádnou důvěrnost; do Meudonu jsem jezdil dost zřídka; takže chování, které jsem musel zachovávat, bylo pro okolí nepostřehnutelné. Nikdy jsem se nedozvěděl — a ještě za to chválím Boha —, kdo Monseigneurovi namluvil tuto tak krutou hloupost, a v celé té mužské i ženské tlupě oné kliky jsem nedokázal rozpoznat nikoho určitého ani na nikoho zaměřit podezření. Spory o hodnost s oběma dámami z Lislebonne a s jejich strýcem panem z Vaudemontu, Řím ve vztahu k d’Antinovi, to, co se odehrálo se zesnulým panem Vévodou a s paní Vévodkyní, a nadto ještě flanderské záležitosti z nich všech udělaly mé osobní nepřátele. Viděli, jak jsem se navzdory všem jejich pletichám u krále znovu vzkřísil; chvěli se vztekem, že jsem nezůstal ztracen; mé důvěrné spojení s vévodou a vévodkyní z Orléans rozdmýchávalo jejich nenávist; a konečně sňatek vévody z Berry přivodil, že pohár přetekl. Ačkoli podrobnosti zůstaly neznámé, až příliš prosáklo, že jsem jej dojednal já, a krok, který jsem učinil skrze Bignona u Choinové tak krátce před oznámením sňatku, je o tom definitivně přesvědčil, ačkoli jsem si dobře dal pozor, abych ve všem, co se mezi Bignonem a mnou odehrálo, nedal nic takového tušit. Mé tak důvěrné vztahy s kancléřem, s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers — ty dva nenáviděli dokonale — a s tolika dalšími předními osobami obojího pohlaví je děsily, a víc než to všechno je, jak jsem vycítil z toho, co o tom řekl Monseigneur, děsilo to, co se začínalo rodit důvěrného mezi monseigneurem vévodou z Bourgogne a mnou a co oči tak pronikavé a tak pozorné začínaly v té temnotě zahlédat; a to je odhodlávalo odvážit se všeho a podniknout cokoli.
V situaci tím krutější, při nutnosti zachovat du Montovo tajemství, čím byla budoucnost hrozivější, než byla přítomnost nepříjemná a tísnivá, jakkoli byla, jsem jednoho rána, docela ke konci téhož pobytu, zastihl du Monta v salonu. Po hojném opakování toho, jak absurdní je ta pomluva, a ujišťování o úctě k Monseigneurovi jsem mu navrhl, aby mu řekl, že když jsem se dozvěděl, co je mi u něho připisováno, a když ho pokládám už předem za krále, nemohu v takovém stavu zůstat a že jsem du Monta poprosil, aby mi u něho vyprosil milost, abych s ním směl čtvrt hodiny mluvit, nebo aby přijal jako oběť přinesenou jeho nespravedlivému hněvu, že se odeberu do Guyenne, dokud mi nedovolí dokázat mu nesmyslnost tak černé pomluvy. Du Mont nemohl neschválit mou netrpělivost vymanit se z té podivné záležitosti, ani úctu, s jakou jsem se do toho pouštěl. Slíbil mi, že s Monseigneurem obšírně promluví, ale řekl to s výrazem mnohem méně otevřeným, jako člověk, jemuž to bylo nepříjemné, protože byl svědkem toho výjevu. Byl to muž velmi málo duchaplný, bázlivý a velmi opatrný, který se bál všeho a vším se znepokojoval. Řekl mi, že ještě není čas, že se toho chopí, jakmile to uzná za vhodné, a omezil se na to, že mě nabádal k trpělivosti, k mlčenlivosti a k chování, které jsem mu slíbil.
Monseigneur přecházel salonem a viděl mě mluvit s du Montem mezi čtyřma očima. Byl jsem tomu rád v naději, že se ho zeptá, co jsem mu říkal, a že toho du Mont bude moci využít k tomu, po čem jsem toužil. Králova mše ukončila náš rozhovor.
Tento pobyt v Marly byl, jak jsem řekl, druhý od sňatku. Od opatrnosti a slabosti du Montovy jsem si sliboval málo; pomýšleli jsme tedy, paní ze Saint-Simon a já, že si pomůžeme odjinud, jakmile mi to du Mont dovolí; ale protože to, co jsme se rozhodli udělat, se nedalo snadno provést kvůli mechanice, která je ve všech dvorských věcech tak podstatná, a protože jsme byli ostatně unaveni tak trapnou situací a chtěli jsme nedat vychladnout slibům volnosti, abychom na ni včas navykli a zařídili se tak, že si ji budeme brát, měla paní ze Saint-Simon krátce před třetím pobytem v Marly slyšení u vévodkyně z Bourgogne, což od sňatku už nemohlo budit pozornost.
Poprosila ji, aby pro ni vymohla od krále svolení strávit tento pobyt v Marly, který měl být krátký, v La Ferté, tak aby byla při návratu zpět ve Versailles. To nečinilo žádné potíže, ale vzbudilo velký rozruch a velkou závist pro tu výsadu. Žádná dvorní dáma, ani dvorní dámy králových nemanželských dcer, neměla volnost vzdálit se byť jen na dva dny, a toto otroctví se zvykem stalo zákonem. Paní ze Saint-Simon užívala této volnosti moudře, ale užila jí několikrát a byla jediná, jíž byla přiznána, a ta jí dokonce vyšla ku prospěchu; odjeli jsme si tedy odpočinout a přemýšlet do La Ferté a tam jsme dospěli k rozhodnutí, o němž budu hned mluvit.
Po našem návratu do Versailles podnikl král třetí cestu do Marly od sňatku. Kolem poloviny pobytu mě du Mont jako poprvé zatahal, když jsme se vraceli z královy mše, a ukázal mi na loubí. Hned jsem ho tam šel čekat. Tam mi řekl, že teď už podle něho mohu dát s Monseigneurem promluvit, protože od toho, nač mě upozornil, uplynulo dost času, abych se to mohl dozvědět i odjinud, a aby on sám zůstal mimo podezření, že to byl on; že nicméně, když to dobře uvážil, nemyslí si, že by se mohl odvážit mluvit s Monseigneurem sám, protože byl svědkem toho výjevu, ale že kdyby s ním Monseigneur, plný toho, co by mu kdo v té věci řekl v můj prospěch, o tom mluvil, chopí se příležitosti a řekne o mně to nejlepší. Připomněl jsem mu, s jakou úzkostlivou a tak obtížnou přesností jsem dodržel obě podmínky, které ode mne žádal; nedal jsem najevo, že bych pociťoval jeho slabost a bázlivost, protože z lidí nelze dostat víc, než co v nich je, a služba, kterou mi svým upozorněním prokázal, nebyla o nic menší; a abych mu zachoval úplnou věrnost, navrhl jsem mu, že dám s Monseigneurem promluvit vévodkyni z Bourgogne; velmi to schválil. Přesto jsem se ho ještě zeptal, zda by tato cesta byla Monseigneurovi milá, a on mě o tom ujistil. Slíbil jsem mu, že ho zpravím o výsledku, a tak jsme se rozešli s mnoha projevy přátelství a s jeho naléhavým doporučením, abych se vůči Monseigneurovi i nadále choval stejně, dokud nebude moci být úplně vyveden z omylu.
Nemožnost najít někoho, kdo by byl dost naším přítelem a zároveň dost blízko Monseigneurově důvěrnosti, aby s ním promluvil, nás obrátila k vévodkyni z Bourgogne. Paní ze Saint-Simon u ní měla slyšení, při němž jí vyprávěla, co bylo právě vylíčeno, aniž jí jmenovala du Monta; povzbudila ji poukazem na sňatek, z něhož se dělal zločin a na němž ona měla tak podstatný podíl, a dala jí pocítit, i pokud jde o ni samu a o monseigneura vévodu z Bourgogne, v jakém nebezpečí je každý kvůli neuvěřitelné důvěřivosti Monseigneura, vydaného bez výhrad takovým ničemům. Vévodkyni z Bourgogne se to živě dotklo; pocítila celé to nebezpečí, plně přijala všechno, co jí paní ze Saint-Simon řekla, mluvila s ní s veškerým zájmem a přátelstvím, přijala s tisícerou laskavostí její prosbu, aby s Monseigneurem promluvila, a slíbila jí, že k tomu vyčká vhodné chvíle a promluví s ním tak obšírně, jak si věc zasluhuje, jak sama o sobě, tak vzhledem ke mně. Za patnáct nebo dvacet dní byla tak pozorná, že řekla paní ze Saint-Simon, která se jí o tom už nezmínila, aby nebyla netrpělivá; že dosud nenašla příležitost promluvit obšírně, ale že se může spolehnout, že ji hledá a nepromešká ji. To trvalo až do doby po čtvrtém a posledním pobytu v Marly, odkud se král vrátil v sobotu 15. listopadu.
Nazítří, v neděli, odjel Monseigneur na několik dní do Meudonu. Do Versailles přijel následující středu, 19. listopadu, na státní radu, po níž se vrátil na oběd do Meudonu a vzal s sebou, mezi čtyřma očima, vévodkyni z Bourgogne. Tam s ním promluvila, jistá si časem, tím, že je sama a že nemůže být vyrušena. Začala o paní ze Saint-Simon, která také jela na oběd do Meudonu s Monseigneurovými syny a s vévodkyní z Berry. Když ji Monseigneur velmi chválil, řekla mu princezna, že ji přesto přivádí do zoufalství. Byl velmi překvapen a zeptal se jak. Tu s ním otevřeně promluvila o aféře, kterou mi u něho nastrojili. Přiznal ji a znovu se rozhněval. Nechala ho všechno vypovědět a pak se ho zeptala, zda o tom je opravdu vážně přesvědčen; odtud mu obratně řekla, že paní ze Saint-Simon má velmi ráda, že o mne sama nijak nedbá, ale že kvůli němu samému nemůže snést, aby ho viděla obětí tak hrubého výmyslu; že není představitelné, aby člověk s nejmenší znalostí dvora — a tím méně člověk, kterého mu líčili jako tak neklidného, tak plného ducha a znalostí, tak nebezpečného — si mohl vzít do hlavy tak nesmyslný záměr, jako je dosáhnout vyhnání dvou vdov po princích krve ode dvora, které on i král, jejich otec, tak milovali, a tím méně to říkat; a že na první pohled tomu nemůže uvěřit nikdo, kdo má aspoň trochu rozumu. Víc nebylo třeba, aby se ten ubohý princ přesvědčil o hlouposti výmyslu, který tak snadno spolkl, a aby se v něm rázem zrodil stud, že tak plně skočil do tak hrubě nastražené pasti. Ihned to v dobré víře přiznal, ve všem s ní souhlasil a řekl, že o tom tolik nepřemýšlel, protože ho přemohl hněv.
Využila toho, aby v něm vzbudila podezření vůči osobám, které k němu měly tak málo úcty, že ho vystavily hněvu tak málo opodstatněnému a tak velice jim vhodnému, a aby mu představila, že při tom, čím je, se nemůže dost mít na pozoru před falešnými udáními a před lidmi, které by při nich přistihl, a to ještě tak hrubých. Neodvážila se ho zeptat, kdo to byl, a spokojila se s tím, že mu řekla, že všichni, kdo k němu mají přístup, mě nenávidí, jedni kvůli hodnosti, druzí z jiných důvodů. Nechala ho změnit téma, s čímž si pospíšil, když mu předtím dostatečně dala pocítit, jak neuctivé, troufalé, ničemné a neuvěřitelné bylo to udání a jak hanebné a nebezpečné pro něho bylo, že mu uvěřil, aniž mu věnoval sebemenší pozornost.
Vévodkyně z Bourgogne nedala paní ze Saint-Simon v Meudonu nic najevo; ale ve Versailles jí ještě téhož večera celý ten rozhovor zopakovala a paní ze Saint-Simon jí za něj poděkovala tak, jak si zasloužila tato služba, prokázaná s takovou silou, duchem, laskavostí a úspěchem. Jakmile jsem mohl du Monta vidět, řekl jsem mu, ale bez podrobností, že vévodkyně z Bourgogne promluvila skvěle a podařilo se jí vyvést Monseigneura z omylu, čemuž se, jak se mi zdálo, velmi potěšil. Pan z Beauvilliers a kancléř, kteří měli velké starosti, když mě věděli v té bažině, se velmi radovali, že jsem z ní venku, a velmi schvalovali rozhodnutí, které jsem si předsevzal: zachovávat vůči Monseigneurovi, u něhož jsem mohl kvůli jeho pekelnému okolí jen ztratit a nic získat, totéž chování, jaké jsem zachovával od té příhody, a nechat tak ty počestné lidi, kteří mě do toho dostali, věřit, že v tom stále jsem, abych v nich nevzbudil chuť k nějakému jinému výmyslu, který by mě snad u prince tak snadno věřícího a tak zcela v jejich rukou zničil, aniž bych o tom mohl být varován.
Poznámky
Vysvětlivka: Pan Lotrinský je Leopold Josef (1679–1729), lotrinský vévoda, jemuž rysvický mír roku 1697 vrátil jeho zemi, manžel Alžběty Šarloty Orleánské, sestry vévody z Orléans. Jeho bratr Karel Josef Lotrinský (1680–1715), biskup olomoucký a osnabrücký, se roku 1711 stal trevírským arcibiskupem a kurfiřtem.↩
Vysvětlivka: Míněn Johann Hugo von Orsbeck (1634–1711), trevírský arcibiskup a kurfiřt od roku 1676; Saint-Simon jeho jméno zkomolil.↩
Vysvětlivka: Vincenzo Grimani, benátský kardinál ve službách Habsburků, od roku 1708 místokrál neapolský; zemřel v Neapoli roku 1710.↩
Vysvětlivka: Šarlota Felicitas Brunšvicko-Lüneburská (1671–1710), manželka modenského vévody Rinalda d’Este; její mladší sestra Amálie Vilemína byla manželkou císaře Josefa I.↩
Vysvětlivka: Karl Theodor Otto, kníže ze Salmu (1645–1710), vychovatel a nejvyšší hofmistr Josefa I. Jeho manželka Ludovika Marie, vévodkyně hannoverská Benedikta Jindřiška a paní Princezna Anna byly sestry, dcery falckého prince Eduarda a Anny Gonzagové.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon píše Ravetot; správná podoba je však Raffetot, jméno vesnice v departementu Dolní Seina (Seine-Inférieure).↩
Vysvětlivka: Armentières (d’Armentières) z rodu Conflans, nejstarší ze tří bratrů Conflansů, později první šlechtic komory vévody z Orléans. O jeho souboji s Pertuisem v mládí a o dlouhém věznění obou v citadele vypráví Saint-Simon v Dílu II (tom 6, kap. 22) a jejich propuštění z vězení zaznamenal k roku 1702 (tom 4, kap. 3); syn paní z Ravetot pocházel po matce z rodu Pertuis. Příčinu souboje Saint-Simon neuvádí.↩
Vysvětlivka: Sébastien Le Prestre, markýz z Vaubanu (1633–1707), proslulý stavitel pevností, maršál Francie od roku 1703. Jeho spis Královský desátek (1707), navrhující nahradit dosavadní daně jedinou daní z veškerých příjmů, byl z rozhodnutí královské rady zakázán; Vauban zemřel v Paříži 30. března 1707 na zápal plic, několik týdnů po zákazu spisu (usnesení rady ze 14. února 1707). Pierre Le Pesant de Boisguilbert (1646–1714), generální poručík při rouenském soudu a ekonom, navrhoval podobnou reformu a byl za svůj spis roku 1707 poslán do vyhnanství do Auvergne.↩
Vysvětlivka: Georges Mareschal (1658–1736), od roku 1703 první chirurg Ludvíka XIV., který mu důvěřoval; Saint-Simonův blízký přítel.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ludvík XIV. sám říkal svému synovi (Œuvres de Louis XIV, sv. I, s. 67): „Musíte být přesvědčen, že králové mají přirozeně plné a svobodné právo nakládat se všemi statky, které drží jak lidé církve, tak světští, aby jich užívali v každé době jako moudří hospodáři, to jest podle obecné potřeby svého státu.“↩
Vysvětlivka: Po zatčení vrchního správce financí Nicolase Fouqueta (1661) zrušil Ludvík XIV. jeho úřad (surintendant) a zřídil královskou radu financí, které formálně předsedal sám; úřad předsedy rady financí byl čestný a skutečnou správu financí vedl Colbert, od roku 1665 jako generální kontrolor.↩
Vysvětlivka: Daň desátek (dixième) zavedla královská deklarace ze 14. října 1710; postihovala desetinou příjmy ze všech statků, úřadů a živností bez rozdílu stavu a přidávala se ke všem dosavadním daním. Zrušena byla roku 1717.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Comites, a nikoli comités, jak bylo vytištěno v několika dřívějších vydáních, byli dozorci nad prací galejníků.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pátou část. Pětinou (quint) se zvlášť nazývalo lenní právo, které vybíral vrchní lenní pán pokaždé, když statek, který byl lénem jeho panství, přešel na nového vlastníka.↩
Vysvětlivka: Míněn kardinál André-Hercule de Fleury (1653–1743), fakticky hlavní ministr Ludvíka XV. v letech 1726–1743, syn výběrčího daní z Lodève. „Sklepní krysa“ (rat de cave) je posměšné označení zřízence nápojové daně, který kontroloval sklepy.↩
Vysvětlivka: Du Mont, Monseigneurův štolba a důvěrník; Saint-Simonův otec kdysi prokázal službu jeho otci, a du Mont byl proto Saint-Simonovi vděčně nakloněn.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simonova data jsme přesně zachovali; v předchozích vydáních byla pozměněna.↩