Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Přílohy vydavatele (edice 1856)
Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.
I. Kardinál z Polignaku
(K Tomu 8, kap. 5.)
Kardinál z Polignaku patří k postavám, na nichž Saint-Simon dal volný průchod své jízlivosti; často se k němu vrací, opakuje tytéž historky a nevynechá jedinou příležitost, aby snížil kardinálovy diplomatické schopnosti. Aniž bych se pouštěl do obhajoby tohoto preláta, je dobré poznamenat, že jiní současníci vyslovili o kardinálu z Polignaku mínění zcela opačné. Uvedu mezi jinými markýze d’Argenson,1 který byl za Ludvíka XV. ministrem zahraničních věcí a který rozhodně nehřeší přemírou shovívavosti. Takto mluví o kardinálu z Polignaku:2 „Vídám občas pana kardinála z Polignaku a pokaždé ve mně vzbuzuje tytéž city obdivu a úcty. Zdá se mi, že je posledním z velkých prelátů galikánské církve, který pěstuje výmluvnost latinskou stejně jako francouzskou a jehož učenost je velmi rozsáhlá. Jen on jediný ještě z těch, kdo zaujali místo mezi čestnými členy Akademie krásné literatury, rozumí jazyku učenců, kteří ji tvoří, a mluví jím. O učených věcech se vyjadřuje s půvabem a ušlechtilostí, které jsou mu vlastní. Kardinálův rozhovor je stejně skvělý jako poučný. Ví o všem a všechno, co ví, podává jasně a půvabně; o vědách a učených předmětech mluví tak, jako Fontenelle napsal své Světy: nejabstraktnější a nejsušší látku zpřístupňuje lidem z velkého světa i ženám a podává ji slovy, jimiž je dobrá společnost zvyklá hovořit o nejobyčejnějších předmětech svých rozhovorů.
„Nikdo nevypráví půvabněji než on, a vypráví rád; ale i ty nejprostší historky nebo učené postřehy, které by v ústech jiného působily co nejmdleji, nabývají v jeho ústech půvabu díky kouzlu jeho postavy a krásné výslovnosti. Věk ho o některé z těchto posledních předností připravil, ale zachoval si jich dost, zvláště když si člověk připomene, při kolika velkých příležitostech se zaskvěla jeho nadání i jeho přirozený půvab. Můj strýc, biskup z Blois, který byl zhruba jeho vrstevníkem, mi často vyprávěl o jeho mládí. Nikdy nikdo neprošel studiemi skvěleji; nejenže jeho latinská cvičení a překlady byly výborné, ale zbýval mu ještě čas i lehkost, aby pomáhal spolužákům, či spíš dělal úkoly místo nich, takže se v koleji d’Harcourt,3 kde studoval, přihodilo, že všechny čtyři práce, které získaly obě ceny a obě čestná uznání, byly vesměs jeho dílem. Když byl na téže koleji ve filozofii, chtěl ve svých veřejných tezích hájit Descartův systém, který se tehdy prosazoval jen velmi ztěžka. Vedl si znamenitě a porazil všechny stoupence starých názorů. Protože však staří doktoři univerzity velmi nelibě nesli, že bojoval proti Aristotelovi, a nechtěli udělit akademické hodnosti nepříteli Alexandrova učitele, svolil, že bude hájit jinou tezi, v níž odvolal, co předtím tvrdil, a nechal zase Aristotela zvítězit i nad samotnými karteziány.
„Sotva byl promován doktorem teologie, vzal ho kardinál z Bouillonu s sebou do Říma na konkláve roku 1689, na němž byl zvolen papež Alexandr VIII. Jakmile abbé z Polignaku vešel ve známost v tomto hlavním městě křesťanského světa, které bylo tehdy střediskem nejhlubší učenosti a nejrafinovanější politiky, byl tam všeobecně oblíben a vážen. Francouzští kardinálové a francouzský velvyslanec usoudili, že nikdo není způsobilejší než on, aby přivedl papeže k rozumu ohledně článků proslulého shromáždění kléru z roku 1682.4 Byla to pilulka, kterou bylo těžké dát římské kurii spolknout; přesto si s tím duch a výmluvnost abbého z Polignaku poradily. Byl pověřen, aby tu zprávu sám přinesl do Francie, a měl při té příležitosti soukromou audienci u Ludvíka XIV., který o něm francouzsky řekl totéž, co papež Alexandr VIII. řekl italsky: ‚Tento mladý muž má umění přesvědčit o čemkoli, co chce; zprvu se tváří, že s člověkem souhlasí, a je opačného mínění, ale vede ho ke svému cíli s takovou obratností, že nakonec má vždycky pravdu.‘ Ještě nedovedl tuto velkou záležitost do konce, když ho papežova smrt povolala zpět do Říma. Zúčastnil se ještě konkláve, na němž byl zvolen Inocenc XII., a vrátil se do Francie následujícího roku, 1692.
„Asi o dva roky později ho král jmenoval velvyslancem v Polsku, a to za velmi choulostivých okolností. Jan Sobieski umíral; Ludvík XIV. chtěl v Polsku nejen udržet svůj vliv, ale dokonce dát králi Janovi za nástupce knížete oddaného Francii. Princ de Conti5 se nabídl a Ludvík XIV. velmi tajně pověřil abbého z Polignaku, aby se postaral o jeho zvolení navzdory královně vdově,6 která byla Francouzka, ale jak se rozumí, stranila svým dětem, a navzdory jakékoli opačné klice. Abbé, který své instrukce držel v přísné tajnosti, přijel na Sobieského dvůr rok před jeho smrtí. Okouzlil všechny Poláky tím, s jakou lehkostí mluvil latinsky. Byli by ho měli za vyslance od dvora císaře Augusta, kdyby ho neslyšeli mluvit francouzsky s královnou, která se dala svést jeho postavou a duchem, ale nemohla se kvůli němu vzdát zájmů své rodiny. Sobieski zemřel a sešel se generální sněm, aby mu zvolil nástupce.
„Výmluvnost abbého z Polignaku, sliby a naděje, jimiž Poláky mámil, měly zprvu takový úspěch, že velká část národa s primasem v čele provolala králem prince de Conti; ale v tutéž chvíli způsobily peníze, které rozdal saský kurfiřt,7 že došlo k dvojí volbě, v níž byl zvolen tento německý kníže. Oba uchazeči o korunu přijeli podpořit svou stranu a dál užívali prostředků, které jim zprvu přinesly úspěch; ale kurfiřtovy prostředky byly účinnější a pevnější: měl peníze, a dokonce i vojsko. Princ de Conti naproti tomu, když se mu u francouzského dvora dostalo královských poct, připlul na jediné francouzské lodi ke Gdaňsku a zdržel se tam šest týdnů, avšak bez jiných prostředků, jak uplatnit legitimitu své volby, než byl dobrý vzhled a výmluvnost abbého z Polignaku. Tyto zdroje se brzy vyčerpaly; princ de Conti i sám abbé se museli vrátit do Francie.
„Ačkoli byli u dvora Ludvíka XIV. příliš spravedliví a příliš osvícení, než aby necítili, že to nebyla velvyslancova vina, jestliže jeho poslání nemělo slavnější výsledek, byl přesto na čtyři roky vypovězen ode dvora.8 Využil toho času dobře k rozmnožení svých znalostí, které už tak byly veliké. Konečně byl roku 1702 poslán znovu do Říma jako auditor Roty. Našel tam nové příležitosti zaskvít se a vzbudit obdiv a byl za to odměněn tím, že ho anglický král Jakub navrhl na kardinála.9
„Už se chystal této hodnosti užívat, když byl za velmi kritických okolností povolán zpět k francouzskému dvoru. Roku 1710 ho přiměli, aby se spolu s maršálem z Huxelles odebral do Geertruidenbergu s pověřením nabídnout nepřátelům Ludvíka XIV. jménem samého panovníka, že se podrobí nejponižujícím podmínkám, jen aby válka skončila. Bohužel všechen duch a všechna výmluvnost budoucího kardinála tam ztroskotaly. Konečně byl o dva roky později jmenován zplnomocněncem na proslulém kongresu v Utrechtu, a je třeba poznamenat, že už tehdy byl v Římě jmenován kardinálem in petto; ale ačkoli v Holandsku každý věděl, kdo je, nenosil ani duchovní titul, ani duchovní šat; chodil oblečen jako světský člověk a říkalo se mu pan hrabě z Polignaku. V tomto stavu a v tomto inkognitu sledoval všechna utrechtská jednání až do chvíle podpisu smlouvy; tehdy však prohlásil, že nemůže podepsat vyloučení z trůnu panovníka, jemuž vděčí za kardinálský klobouk. Odešel a přijel k francouzskému dvoru užívat kardinálských poct.
„Když byl po smrti Ludvíka XIV. vypovězen do svého opatství Anchin ve Flandrech,10 třásli se ti dobří flanderští mniši, když ho viděli přijíždět do svého kláštera; ale plakali a byli zoufalí, když od nich po smrti kardinála Duboise a regenta odcházel. Nebyli schopni posoudit jeho zásluhy jakožto krasoducha ani pochopit cokoli z jeho učenosti; ale shledali, že je mírný a laskavý; a místo aby je plenil, vyzdobil jejich kostel a obnovil jejich dům.
„Po smrti Klementa XI. se musel vrátit do Říma a zúčastnil se konkláve, na nichž byli zvoleni Inocenc XIII., Benedikt XIII. a Klement XII. Za prvních dvou pontifikátů byl pověřen francouzskými záležitostmi v Římě. Toto město bylo vždy nejkrásnějším jevištěm jeho slávy; řekl by člověk, že se s ním do svého hlavního města vrací stará římská velikost. On sám se odtamtud vracel jakoby obtížen kořistí Říma, podrobeného jeho duchem a výmluvností; a lze doslova říci, že při své poslední cestě přenesl kus starého Říma až do Paříže, když ve svém paláci umístil sbírku antických soch a památek vyňatých z rozvalin paláce prvních císařů.
„Ještě jednou: nemohu vidět kardinála z Polignaku, abych si nepřipomněl všechno, co vykonal a čemu se naučil za více než šedesát let; zůstávám před ním takřka v extázi a v obdivu nad vším, co říká. Lidé shledávají, že jeho tón zestárl stejně jako jeho postava. Je pravda, že jeho tón vyšel z módy; ale není to snad proto, že jsme odvykli slyšet mluvit o vědě a učenosti, že nás pan kardinál z Polignaku začíná nudit? Vždyť jinak nikdo nepojednává o těchto věcech s menší pedanterií než on: cituje-li, je to vždy k věci, protože má podivuhodnou paměť, která mu dodává látku, aby udržel rozhovor o všech bodech, ať se mluví o čemkoli. Pokud jde o mne, který jsem studiemi prošel, ale ještě se musím mnohému naučit, přiznávám, že jsem nikdy nedostal příjemnější lekce než ty, které dává v rozhovoru.“
II. Slečna z La Mothe-Houdancourt
(K Tomu 8, kap. 15.)
Slečna z La Mothe-Houdancourt,11 o níž Saint-Simon mluví (v kap. 15 tohoto tomu), vzbudila roku 1661 u dvora živou pozornost a byla pokládána za nebezpečnou sokyni slečny de La Vallière. Paměti té doby jsou plné těchto podrobností. Paní de Motteville vypráví, že král, který tehdy pobýval v Saint-Germainu, si zvykl chodit do bytu královniných dvorních slečen. „Protože mu vstup do jejich pokoje,“ dodává, „zakazovala přísnost dvorní dámy,12 rozmlouval často se slečnou z La Mothe-Houdancourt otvorem v přepážce z jedlových prken, který mu to umožňoval.“
Také Bussy-Rabutin mluví o slečně z La Mothe ve svých Milostných dějinách Galů (Histoire amoureuse des Gaules). Když vylíčil scénu žárlivosti mezi Ludvíkem XIV. a slečnou de La Vallière, dodává: „Král následujícího dne uviděl slečnu z La Mothe, která je veselá kráska, velmi příjemná a velmi duchaplná. Řekl jí mnoho velmi lichotivých věcí; byl stále u ní, často vzdychal a učinil dost pro to, aby se ve světě říkalo, že je do ní zamilován, a aby o tom přesvědčil i její paní matku, která dceru plísnila, že neopětuje vášeň tak velikého panovníka. Všechny přítelkyně maršálky se sešly, aby se o tom poradily, a když se shodly, že už nežijeme v hloupé prostotě našich otců, vyhubovaly té roztomilé dívce, co jen mohly. Ona však chovala v srdci tajnou náklonnost k markýzi z Richelieu, a proto bez potěšení viděla lásku, kterou jí král projevoval.“
Mladý Brienne podává ve svých Pamětech13 podrobnosti o této vášni slečny z La Mothe k markýzi z Richelieu, ale neuvádí, jak skončila. Dozvídáme se to z anonymních dopisů z té doby: psala je jedna dáma od dvora Pellissonovi,14 který doprovázel Fouqueta do Bretaně. „Od Vašeho odjezdu se u tohoto dvora nestalo nic významného kromě toho, že královna matka15 dala slečně z La Mothe propuštění. Rozkaz oznámit jí to dostal pan z Guitry v předvečer králova odjezdu.16 Královna matka si přála, aby se to stalo bez rozruchu a aby La Mothe odešla pod záminkou nemoci nebo z nějakého jiného důvodu. Ona však šla nazítří časně ráno k paní Hraběnce,17 a když přizvaly k poradě paní z Lionne, bylo rozhodnuto, že se pohne královna,18 aby se u královny matky za ni přimluvila. Když bylo toto rozhodnutí přijato, hledaly se prostředky, jak královnu k té prosbě přimět. Usoudilo se, že nejlepší cestou je Molina;19 tou cestou se vydaly a k ní byl vyslán abbé z Gordes. Molina slíbila, že se vynasnaží ze všech sil a že královnu pohne k činu.
„A vskutku, když se královna matka vracela z procházky, byla jménem královny požádána, aby sama vstoupila do jejího bytu; a když tam byla, královna ji naléhavými slovy prosila, aby La Mothe odpustila. Řekla jí, že dobře ví, že nemá ráda milostné pletky; že jestliže La Mothe po tomto odpuštění nebude žít v nejpřísnější řádnosti a nebude příkladem dvorním slečnám královny matky i jejím vlastním, bude první, kdo bude královnu matku prosit, aby ji vyhnala. Když viděla, že všechna tato výmluvnost je marná, dala ze svého kabinetu vyjít La Mothe, celé v slzách, která tam byla zavřená celé odpoledne; ta se vrhla k nohám královny matky, a ta — buď že se bála, že se obměkčí, nebo, jak sama později řekla, protože jí nechtěla vyčítat její špatné chování — přešla do velkého kabinetu královny a šla se dívat na velmi špatnou španělskou komedii.
„Od té doby dala La Mothe královnu matku prostřednictvím královny prosit, aby jí dovolila odejít do Val-de-Grâce; to jí královna matka odepřela, protože prý tam chodí příliš mnoho lidí. Dali ji do Chaillot.
„Důvod její nemilosti se vypráví různě. Jedni říkají, že napsala dopis, v němž markýze z Richelieu nazývá zrádcem a věrolomníkem, protože ji opustil, a že tento dopis byl zachycen; druzí, že markýz chtěl s ní ten poměr znovu navázat a že se toho obávali; že jí napsal dopis něžnější než všechny, které jí kdy předtím psal, a že se vědělo, že jej napsal. Vyprávějí se o ní podivné historky, a proto chce vstoupit do kláštera, který jí vybere královna matka, neboť jinak by se nemohla očistit.“
Dne 7. září se táž osoba v dopise Pellissonovi znovu vracela k nemilosti slečny z La Mothe: „Na příhodu slečny z La Mothe, kterou dala vyhnat paní z Beauvais,20 složili čtyři ošklivé verše. Řekl mi je dobrý pan z La Mothe.21 Je v nich jedno sprosté slovo; ale na tom nesejde, nedala jsem je tam já:
Víš, příteli, nějakou novinu
o tom, co se děje u dvora?
— Povídá se, že ta kupl…
vyhnala slečnu lásky.
Všichni viní pana markýze z Richelieu.“22
III. Hraběnka ze Soissons (Olympie Manciniová)
(K Dílu II, Tomu 6, kap. 22.)
Mezi osobami, které Saint-Simon znal jen málo a které posuzoval s přehnanou přísností, nesmíme zapomenout na hraběnku ze Soissons (Olympii Manciniovou); mluví o ní ve svých Pamětech často, mimo jiné při příležitosti její smrti (v Dílu II, Tomu 6, kap. 22). Pan Amédée Renée ve svém důmyslném a učeném díle o Mazarinových neteřích (Les Nièces de Mazarin) opravil v tomto posledním místě několik omylů. Saint-Simon říká (tamtéž), že se hraběnka ze Soissons „usmířila a návratu dosáhla tím, že se vzdala svého úřadu, který byl dán paní z Montespan“. Potom dodává: „Hraběnka ze Soissons se po návratu ocitla ve zcela jiném postavení, než z jakého padla.“ Pan Amédée Renée upozorňuje,23 že se svého úřadu vzdala teprve mnohem později, roku 1680, v době, kdy Olympie uprchla z Francie, a že úřad nebyl dán, nýbrž že jej prodala paní z Montespan za dvě stě tisíc tolarů. Paní z Montespan po něm toužila po celou dobu, kdy byla královou oblíbenkyní, a dostala jej teprve, když se blížila její nemilost.
Závažnější je tvrzení týkající se otrávení Marie Luisy Orleánské, španělské královny,24 z něhož Saint-Simon obviňuje hraběnku ze Soissons (tamtéž). Tvrdí, že tato princezna zemřela krátce poté, co vypila ledové mléko, které jí přinesla Olympie Manciniová, a nezapomene srovnat osud Luisy Orleánské s osudem její matky Jindřišky Anglické. Viděli jsme (v Dílu I, Tomu 3, kap. 9), že nic nebylo méně jisté než otrávení Madame. Pan Amédée Renée dokazuje, že stejně tak je třeba pochybovat o Saint-Simonových tvrzeních o otrávení její dcery.25 Omezím se na shrnutí tohoto místa jeho knihy a často je budu i doslova citovat.
„Saint-Simon,“ říká,26 „si tuto anekdotu o otráveném mléce přivezl ze své cesty do Španělska; bezpochyby jí uvěřil, aniž se blíže zabýval nepravděpodobností té historky. Královna, které se mléko obstarává potajmu jako ta nejnedostupnější věc, a která si je dává přinést od cizí princezny, místo aby se obrátila na svého hofmistra — nepodobá se to arabské pohádce? Ostatně není nijak divné, že pověsti o travičství, které už dříve kolovaly o hraběnce ze Soissons, daly ve Španělsku podnět k novým podezřením a k jakési lidové legendě. Ve vyšších kruzích však nenacházíme nikoho kromě Saint-Simona, kdo by tento zločin přičítal Olympii. Prozkoumejme svědectví současníků. Falcká princezna, vévodkyně z Orléans,27 která byla nevlastní matkou španělské královny, věří v otravu stejně jako Saint-Simon, ale o mléce s ledem u ní není ani zmínka; tvrdí, že mladá královna byla otrávena v ústřicích, což by věc mohlo snadno zredukovat na pouhou nehodu. Dále říká, a nepříliš věrohodně, že jed opatřil dvěma francouzským komorným hrabě z Mansfeldu. O hraběnce ze Soissons tu není řeč.“
Pan Amédée Renée probírá všechny autory, kteří o této události mluvili. Paní de La Fayette vypráví, že jed byl podán v šálku čokolády;28 Mademoiselle29 rovněž věří v otravu,30 ale o hraběnce ze Soissons nemluví; Dangeau vypráví, že král u večeře řekl: „Španělská královna zemřela otrávena v úhořové paštice; hraběnka z Pernitz a komorné Zapata a Nina, které jedly po ní, zemřely na týž jed.“ Konečně, máme-li věřit Louvillovi, který si pro své postavení v Madridu zaslouží největší důvěru, „není pochyb, že tato pozoruhodná princezna, která zemřela otrávena roku 1689, zaplatila životem za marnou moc, kterou si dokázala získat nad svým chotěm“.31 Ze všech současníků, kteří o tomto otrávení mluví, je tedy Saint-Simon jediný, kdo z tohoto zločinu obvinil Olympii Manciniovou, hraběnku ze Soissons; a protože jeho vyprávění je i jinak nepravděpodobné, prokázal historik Mazarinových neteří skutečnou službu, když je podrobil přísné kritice.
Poznámky
Vysvětlivka: René-Louis de Voyer de Paulmy, markýz d’Argenson (1694–1757), syn policejního poručíka d’Argensona, ministr zahraničních věcí v letech 1744–1747; jeho paměti a deník vyšly až posmrtně.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti markýze d’Argenson, s. 210 a násl..↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nyní lyceum Saint-Louis.↩
Vysvětlivka: Shromáždění francouzského kléru přijalo roku 1682 tzv. Čtyři galikánské články, které omezovaly papežovu moc nad králem i nad francouzskou církví; Řím je odmítl.↩
Vysvětlivka: François-Louis de Bourbon, princ de Conti (1664–1709), roku 1697 zvolený částí polské šlechty polským králem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dcera markýze z Arquien.↩
Vysvětlivka: Fridrich August I. Saský (1670–1733), od roku 1697 polský král jako August II.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ve svém opatství Bonport.↩
Vysvětlivka: Jakub František Eduard Stuart (1688–1766), syn sesazeného Jakuba II., kterého Ludvík XIV. uznával za anglického krále Jakuba III.; utrechtský mír jej z anglického trůnu vylučoval.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Markýz d’Argenson byl v době vypovězení kardinála z Polignaku intendantem v Hainautu; je pravděpodobné, že z té doby pochází jeho známost s ním.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jmenovala se Anne-Lucie de La Mothe-Houdancourt; provdala se za rytíře z La Vieuville.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dvorní dámou byla tehdy vévodkyně z Navailles.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti Louise-Henriho de Loménie, hraběte z Brienne, sv. II, s. 173–174 (vydání z roku 1828).↩
Vysvětlivka: Paul Pellisson (1624–1693), spisovatel a tajemník vrchního správce financí Nicolase Fouqueta; v září 1661 byl spolu s ním v Nantes zatčen.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Anna Rakouská.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Král odjel do Nantes 1. září 1661.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Olympie Manciniová, hraběnka ze Soissons. Tvrdilo se, že tato Mazarinova neteř chtěla dát králi za milenku slečnu z La Mothe místo slečny de La Vallière.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Marie Terezie.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Molina byla jednou z žen přidělených ke službě Marii Terezii. Paní de Motteville o ní mluví ve svých Pamětech.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paní z Beauvais, velmi známá svými milostnými dobrodružstvími, byla první komornou královny Anny Rakouské (v Pamětech ji Saint-Simon píše „paní z Beauvois“, viz Díl II a Tom 9, kap. 2).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde tu o La Mothe Le Vayera, o němž se v tomto dopise mluví několikrát, stejně jako o Ménagovi, Boisrobertovi a Nublém.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto dva dopisy byly zabaveny s Pellissonovými papíry, když jej král dal zatknout zároveň s Fouquetem. Jsou uloženy v Císařské knihovně mezi rukopisy fondu Baluze.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Les Nièces de Mazarin, s. 200, poznámka.↩
Vysvětlivka: Marie Luisa Orleánská (1662–1689), dcera Monsieura a Jindřišky Anglické, od roku 1679 manželka Karla II. Španělského; zemřela náhle v únoru 1689.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž, s. 225 a násl.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Les Nièces de Mazarin, s. 226.↩
Vysvětlivka: Alžběta Šarlota Falcká (1652–1722), druhá manželka Monsieura a matka regenta, vévody z Orléans.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti paní de La Fayette, sbírka Petitot, sv. LXIV, s. 75 a násl.↩
Vysvětlivka: Anne-Marie-Louise d’Orléans, vévodkyně z Montpensier (1627–1693), dcera Gastona Orleánského a sestřenice Ludvíka XIV., zvaná Velká Mademoiselle.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti Mademoiselle, sbírka Petitot, sv. XLIII, s. 389 a násl.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti Louvillovy, sv. II, s. 22.↩