Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola dvacátá

Bitva u Zaragozy, v níž je španělská armáda poražena. — Vévodové z Vendôme a z Noailles v Bayonne; Monteil ve Versailles. — Vévoda z Noailles jede s vévodou z Vendôme za španělským králem do Valladolidu. — Stanhope prosadí proti Starhembergovi pochod na Madrid. — Dvůr s velkým průvodem ustupuje z Madridu do Valladolidu. — Divy královny a lidu. — Velkodušnost starého markýze z Mancery. — Odvaha dvora. — Zázraky Španělů. — Arcivévoda v Madridu smutně provolán a přijat. — Mancera odmítá složit přísahu, uznat arcivévodu i se s ním setkat. — Chvála Španělů, kteří staví novou armádu. — Drzost Stanhopea vůči Starhembergovi, který ustupuje do Toleda. — Vévodové z Vendôme a z Noailles ve Valladolidu současně s dvorem. — Král jde s Vendômem do čela své armády; královna do Vitorie; vévoda z Noailles do Versailles a odtud do Roussillonu. — Jeho armáda. — Šest nových generálních kapitánů armády. — Paredes a Palma, grandi, přecházejí k arcivévodovi, který se osobně uchyluje do Barcelony. — Další páni zatčeni. — Starhemberg při odchodu z Toleda vypálí jeho krásný palác. — Španělský král, na tři dny v Madridu, tam navštíví markýze z Mancery. — Léčka nastražená Starhembergem. — Stanhope atd. přemoženi a zajati v Brihueze. — Bitva u Villaviciosy prohraná Starhembergem, který ustupuje do Katalánska. — Krásný čin hraběte ze San Esteban de Gormaz. — Úvahy o těchto dvou akcích a o podivném chování vévody z Vendôme. — Zúñiga vyslán ke králi. — Marné úsilí Vendômovy kliky. — Španělský dvůr skoro celou zimu v Zaragoze. — Stanhope zničen a zbaven svých úřadů. — Vévoda z Noailles obkličuje Gironu. — Ubohé lichocení abbého z Polignaku o Marly. — Amelot marně znovu vyžádán Španělskem, které nechce abbého z Polignaku.

Starhemberg1 mezitím využil svých výhod: napadl španělské vojsko téměř pod Zaragozou a na hlavu je porazil. Bay2 je ve chvíli, kdy k němu přijel převzít velení, zastihl v takovém zděšení, že si od něho mnoho nesliboval; a skutečně celá pěchota, složená skoro jen z milice, odhodila zbraně, jakmile byla napadena. Valonská garda a těch několik dalších sborů nemohly odolávat samy, byly poraženy a jízda byla rozražena; ta si přitom vedla nejméně špatně. Zkrátka, dělostřelectvo, zavazadla, všechno bylo ztraceno a porážka byla úplná. Padl tam vévoda z Havré, plukovník valonské gardy. K tomuto neštěstí došlo 20. srpna. Španělský král zůstal churav v Zaragoze, odkud byl bitvě přítomen jako svědek, a ihned se spěšně vydal na cestu do Madridu. Bay shromáždil osmnáct tisíc mužů a s nimi ustoupil do Tudely, aniž ho od bitvy nepřítel jakkoli znepokojoval.

Pan z Vendôme se o tom dozvěděl na cestě a jako obvykle opatrně, pokud šlo o něho samého, se méně staral o to, aby se pokusil věci napravit, než o to, aby si dopřál čas počkat, až se vyjasní, dříve než se jich osobně ujme. Táhl tedy v Bayonne čas, jak se dalo. Vévoda z Noailles dostal rozkaz zajet tam za ním a dohodnout s ním opatření pro akci na katalánské straně. Odtamtud poslali ke králi Monteila, aby přijal jeho rozkazy k jejich poradě, a aby tak získali čas, než se vrátí. Byl to polní mistr, který v malé armádě vévody z Noailles zastával úřad ubytovatele. Do Marly přijel 7. září; téhož dne byl dosti dlouho v kabinetu, kam ho uvedl Voysin a kam byl povolán i Torcy. Monteil odjel 9. a zastihl pány z Vendôme a z Noailles ještě v Bayonne. Po jeho příjezdu vévoda z Noailles rozhlásil, že jede s panem z Vendôme za španělským králem, a skutečně s ním cestoval až do Valladolidu, kde se s králem setkali.

Arcivévoda3 se po bitvě spojil s hrabětem Starhembergem a v jeho přítomnosti se velmi vášnivě rokovalo o tom, jak postupovat. Starhemberg radil táhnout přímo proti malé armádě, kterou Bay zanechal na portugalské hranici pod markýzem z Richebourgu, porazit ji, což by nestálo víc než cestu, usazovat se krok za krokem ve středu Španělska, aby měli Portugalsko v zádech a námořní přístavy po boku a na dosah, ponechat v Aragonii malý sbor, dostatečný k tomu, aby udržel podrobené kraje a postavil se poražené armádě, přičemž by tento malý sbor měl za sebou Barcelonu a Katalánsko, tak velice jim oddané: pevný postup, který by v krátké době dovršil zkázu záležitostí španělského krále, nechal by mu volnou jen stranu k Bayonne, přetínal každé jiné spojení, a tak by se krok za krokem zmocnili celého Španělska s opěrnými body, jimiž by nebylo možné otřást, které by nenechaly žádné východisko a uvnitř země žádnou možnost hnout se ve prospěch španělského krále.

Stanhope4 byl naproti tomu toho mínění, že je třeba jít rovnou na Madrid, přivést tam arcivévodu, dát ho tam provolat španělským králem, zděsit celé Španělsko obsazením jeho hlavního města a odtud jako ze středu se rozšiřovat podle potřeby a příležitosti.

Starhemberg připustil, že tento postup je skvělý, ale tvrdil, že je málo užitečný, a navíc nebezpečný. Uváděl velkou vzdálenost Madridu od hranic Portugalska, od Katalánska, od moře a od jejich skladišť; že toto město ani žádné sousední nemá opevnění a v celé té krajině Nové Kastilie že není jediný pevný hrad; neúrodnost země, kde by nenalezli žádné zásoby, neboť by je našli odklizené nebo spálené; oddanost tamního lidu Filipu V.; konečně nemožnost udržet Madrid a udržet se v tomto středu, a ztrátu času tak drahocenného, který bylo třeba dobře využít.

Tyto důvody byly bezpochyby rozhodující, ale Stanhope, který vrchně velel anglickým a holandským vojskům, bez nichž ta armáda nebyla ničím, prohlásil, že rozkazy jeho královny5 zní táhnout na Madrid přednostně před vším ostatním, pokud to události umožní; že nestrpí, aby se zvolil jiný postup, jinak že odejde se svými pomocnými sbory. Starhemberg, který se bez nich nemohl obejít, nedokázal Stanhopeovu neústupnost zlomit, protestoval proti tak nerozumnému rozhodnutí a jako slabší ustoupil.

Bylo to čekání na arcivévodu a tento spor, který následoval po jeho příjezdu, co je od bitvy zdrželo, aniž udělali jediný pohyb — hlavní chyba, a záchrana trosek armády, kterou právě porazili.

Jakmile Starhemberg z donucení svolil, učinili všechna opatření k provedení plánu, který nahnal velký strach, ale který španělského krále zachránil.

Zděšení, už tak v Madridu velké, se tam stupňovalo do krajnosti, jakmile už nebylo možné pochybovat, že tam arcivévodova armáda dorazí. Král se rozhodl opustit místo, které nebylo možné bránit, a odvézt s sebou královnu, prince6 a rady. Toto rozhodnutí dovršilo zoufalství. Grandové prohlásili, že budou krále a jeho osud následovat všude, a jen velmi málo jich v tom selhalo; odjezd následoval čtyřiadvacet hodin po tomto prohlášení. Královna s princem v náručí se ukázala na balkóně paláce a promluvila k lidu, který se sběhl ze všech stran, s takovým půvabem, silou a odvahou, že je neuvěřitelné, jaký to mělo úspěch. Dojem, jaký si ten lid odnesl, se rozšířil všude a okamžitě zachvátil všechny provincie.

Dvůr tedy podruhé opustil Madrid uprostřed nejžalostnějšího nářku, vycházejícího z hloubi srdce nesmírného množství lidu, který chtěl jít s králem a královnou a sbíhal se z města i z celého okolí; a teprve s veškerou autoritou a veškerou vlídností, jakou bylo možné vynaložit, se dal přemoci a samotnou svou oddaností přesvědčit, aby se každý vrátil domů.

Markýz z Mancery, o němž jsem už nejednou mluvil, nejváženější pán ve Španělsku pro svou ctnost a pro vysoké úřady, které zastával, chtěl jet také, ačkoli mu bylo přes sto let.7 Král a královna, když se to dozvěděli, mu to s mnoha projevy přízně vzkázali zakázat; odpověděl úctou a poklonami a odjel v nosítkách, neboť jiný povoz by nesnesl, s rizikem pomalosti, nepřátelských oddílů, nebezpečí, a dokonce i toho, že bude opuštěn. Takto urazil několik mil; ale král a královna, když jim to oznámili, mu poslali vzkaz, jak hluboce je dojímá jeho horlivost a tak vzácná oddanost, ale s tak přesnými rozkazy, aby ho přiměli k návratu, že nemohl neuposlechnout. Učinil tak s ujišťováním, jak lituje, že mu poslušnost bere čest zemřít pro svého krále, což bylo nejlepší využití, jaké mohl udělat z tohoto zbytku života, aby korunoval tolik let, jež strávil ve službách svých králů, a které ho nyní zrazovaly svou přemírou a délkou, neboť z něho činily svědka toho, co by byl chtěl vykoupit vší svou krví.

Útočištěm tohoto zarmouceného dvora se stal Valladolid; a dvůr v tomto zmatku, nejstrašnějším, jaký kdy zažil, neztratil ani úsudek, ani odvahu. Vzepřel se osudu a nezanedbal nic, aby si opatřil všechny pomoci, jakých bylo v takové krajnosti možné dosáhnout. Třicet tři grandů podepsalo dopis králi, který mu dali předat vévodou z Alby, aby ho ujistili o své věrnosti Filipu V. a požádali ho o vojenskou pomoc.

Mezitím bylo ve Španělsku vidět nejvzácnější a největší příklad věrnosti, oddanosti a odvahy, a zároveň nejvšeobecnější, jaký kdy byl spatřen nebo o jakém se kdy četlo. Preláti i nejnižší duchovenstvo, páni i nejnižší lid, obročníci, měšťané, obce společně a jednotlivci každý zvlášť, šlechta, lidé od soudů i od obchodu, řemeslníci, všichni se sami od sebe vysáli do poslední kapky svého jmění, aby co nejrychleji postavili nové vojsko, zřídili skladiště, dopravili hojnost všech druhů zásob dvoru a všem, kdo jej následovali. Každý podle svých možností dal málo nebo mnoho, ale nic si nenechal; zkrátka nikdy celý národ nevyvinul tak překvapivé úsilí, bez daně a bez žádosti, s jednomyslností a souladem, které působily a uskutečňovaly všechno ze všech stran zároveň.

Královna prodala všechno, co mohla, sama někdy přijímala i deset pistolí, aby vyhověla horlivosti dárců, a děkovala za ně se stejnou vroucností, s jakou jí byly tyto částky nabízeny, velké pro ty, kdo je dávali, protože si nic nenechávali. Každou chvíli říkala, že chce vsednout na koně a postavit se se synem v náručí do čela vojska. Těmito řečmi a svým chováním si získala všechna srdce a byla v tak neobyčejné krajnosti velmi užitečná.

Arcivévoda mezitím dorazil se svou armádou do Madridu. Vtáhl tam vítězoslavně a byl tam provolán španělským králem násilím svých vojsk, která táhla třesoucího se corregidora ulicemi; ty byly všechny pusté, většina domů bez obyvatel, a ti málo, kdo ve městě zůstali, zatarasili dveře a okna domů a zavřeli se v zadních částech, co nejdál od ulic, aniž se vojáci odvážili je vyrazit, ze strachu, aby nevyhnali do krajnosti viditelné a všeobecné zoufalství, a v naději, že lidi přilákají a získají vlídností. Arcivévodův vjezd nebyl o nic méně smutný než jeho provolání. Sotva bylo slyšet několik slabých provolávání, a tak vynucených, že je arcivévoda ve zjevném úžasu sám nechal ustat. Neodvážil se ubytovat v palácích ani ve středu města, nýbrž na jeho okraji, a ani tam nespal víc než dvě nebo tři noci.

Poslal Stanhopea, aby pozval starého markýze z Mancery, aby ho navštívil; ten se omluvil svým více než stoletým věkem, načež mu arcivévoda poslal téhož generála znovu s přísahou a s rozkazem, aby mu ji dal složit. Ale Mancera odpověděl s největší pevností, že ví, jakou úctu je povinen arcivévodovu rodu, i jakou věrnost svému pánu, králi, v níž ho nic nepřiměje selhat ani uznat jiného; a hned nato zdvořile požádal Stanhopea, aby odešel, protože potřebuje klid a musí ulehnout. Víc už se mu o tom nemluvilo a jemu ani jeho lidem nebylo učiněno nic zlého. Ani město neutrpělo skoro žádnou škodu. Starhemberg dbal na přísnou kázeň, z níž byla cítit shovívavost, dokonce i úcta a náklonnost, aby se pokusil získat si obyvatele. Jejich armáda však mezitím hynula všemi druhy bídy. Ze země se do ní nic nedováželo, žádné zásoby pro lidi ani pro koně, a ani za peníze se jim nic nedodávalo. Prosby, hrozby, tresty, všechno bylo naprosto zbytečné; nebylo jediného Kastilce, který by se necítil zneuctěn, kdyby jim prodal tu nejmenší věc nebo nechal něco tak, aby se to dalo vzít.

Tak se tento velkodušný lid, bez jakékoli jiné možné pomoci než své odvahy a své věrnosti, udržel uprostřed svých nepřátel, jejichž armádu nechal zahynout, a zázraky nepochopitelnými zároveň postavil novou, dokonale vyzbrojenou a zásobenou, a vrátil tak sám a podruhé korunu na hlavu svého krále, se slávou, jež bude navždy příkladem všem národům Evropy — tak pravdivé je, že nic se nevyrovná síle, která je v srdci národa, když jde o pomoc a o obnovení vlády králů.

Stanhope, který nemohl nepoznat pevnost Starhembergova názoru hned od první chvíle jejich sporu, nebyl úspěchem ani v nejmenším uveden do rozpaků. Uprostřed arcivévodova vjezdu do Madridu mu drze uklouzlo, že teď, když se s ním vidí v tomto městě, svou věc vykonal, neboť splnil rozkazy své královny; že teď je to věc Starhembergova a jeho obratnosti, aby je z nesnází vyvedl; že se uvidí, jak se do toho pustí, na čemž jemu pramálo záleží. Tento krok se jim skutečně zdál tak kluzký, že po deseti nebo dvanácti dnech se rozhodli vzdálit se z Madridu směrem k Toledu, přičemž odtamtud nebylo odneseno nic než několik králových tapisérií, které se Stanhope nestyděl odnést a u nichž měl ještě tu hanbu, že si je dlouho neponechal. Tento kousek ničemnosti mu vytýkali i jeho vlastní lidé.

Vendôme a Noailles dorazili do Valladolidu 20. září, téměř současně s dvorem. Vendôme se zdržoval v Bayonne a potom na cestě pod různými zdravotními záminkami, aby se dal víc žádat a mezitím lépe viděl, jakým směrem se věci ubírají. Byl překvapen, když je po tak veliké pohromě nalezl v takovém stavu, v jakém je uviděl. Královna několik dní nato, když věděla, že arcivévoda je v Madridu, odjela s princem a s radami do Vitorie, aby byla na dosah Francie a jista, že tam může přejít, kdykoli bude chtít. Současně poslala všechny své drahokamy do Paříže vévodovi z Alby, aby jí na ně poslal všechny peníze, jaké na ně dokáže sehnat. Vévoda z Noailles se po dvou nebo třech dnech pobytu a porad vydal zpět do Katalánska a v Toulouse ho zastihl kurýr, který ho povolal ke dvoru, aby králi podal zprávu o stavu věcí ve Španělsku a o rozhodnutích přijatých ve Valladolidu. Do Marly přijel 14. října, měl u krále mnoho dlouhých audiencí a 28. odjel, aby v Perpignanu očekával oddíl, který mu měl na rozkaz poslat vévoda z Berwicku z Dauphiné, kde sněhy ukončily tažení. Armáda vévody z Noailles čítala celkem padesát eskadron a čtyřicet praporů, nepočítaje posádky pevností, a pod ním pět generálporučíků.

Španělský král jmenoval ve Valladolidu šest generálních kapitánů, což je ve Španělsku nejvyšší vojenská hodnost: markýze z Aytony, španělského granda; vévodu z Popoli, Itala, španělského granda; hraběte z Las Torres a markýze z Valdecañas, Španěly; hraběte z Aguilaru, španělského granda, o němž jsem často mluvil a o němž budu mít ještě příležitost mluvit, a pana z Thouy, francouzského generálporučíka. Odjel ihned po královně a po vévodovi z Noailles a s vévodou z Vendôme a dvanácti tisíci muži, plně doplněnými, dobře vyzbrojenými a dobře placenými, táhl k Salamance, zatímco hrabě Starhemberg dával kolem Toleda zvedat zemní opevnění; arcivévoda pak při odchodu z Madridu nařídil všem dámám, které tam zůstaly a jejichž manželé následovali španělského krále a královnu, aby se odebraly do Toleda pod trestem konfiskace statků a movitého majetku.

Markýz z Paredes a hrabě z Palmy, synovec zesnulého kardinála Portocarrera a muž, s nímž paní des Ursins tak ustavičně špatně zacházela, oba španělští grandové, přešli k arcivévodovi. Nejstarší syn vévody ze Saint-Pierre byl zatčen; a markýz z Torrecusy, neapolský španělský grand, byl zatčen také, obviněn, že chtěl arcivévodovi vydat Tortosu. Arcivévoda odjel 11. listopadu z okolí Madridu, vzal si slabý jízdní doprovod a zamířil do Aragonie, kterou jen projel, a odtud do Barcelony.

Starhemberg se v Toledu dlouho nezdržel, ale při odchodu z města vypálil nádherný palác, který tam v maurském slohu postavil Karel V. a který se nazýval Alcázar; byla to nenapravitelná škoda. Tvrdil, že požár vznikl nešťastnou náhodou, a obrátil se k Aragonii.

Protože už nic nebránilo španělskému králi, aby navštívil své věrné poddané v Madridu, opustil na několik dní armádu a 2. prosince vjel do Madridu uprostřed nesmírného množství lidu a za neuvěřitelného provolávání. Sesedl u Panny Marie z Atochy,8 o níž budu mluvit jinde a která je hlavním poutním místem města, a odtud mu trvalo tři hodiny, než dojel k paláci, tak obrovská byla tlačenice. Město mu darovalo dvacet tisíc pistolí. Během tří dnů, které tam strávil, učinil věc ve Španělsku téměř neslýchanou, která se tam setkala s nejvřelejším a nejvšeobecnějším souhlasem: navštívil markýze z Mancery v jeho domě, a ten div neumřel radostí. Tuto návštěvu provázely všechny projevy úcty, vděčnosti a přátelství, tak spravedlivě náležející ctnosti, odvaze a věrnosti tohoto tak ctihodného starce, a všechna možná vyznamenání. Král s ním mluvil o samotě o své nynější situaci, o svých plánech a o všem, čím mu mohl projevit svou plnou důvěru, potom nechal vstoupit vznešené osoby, aniž dovolil markýzovi vstát z křesla. Při odchodu ho objal a nikterak nepřipustil, aby ho markýz vyprovodil třeba jen o krok za práh svého pokoje. Nevím, zda nějaký španělský král vůbec někoho navštívil od dob Filipa II., který zašel za slavným vévodou z Alby,9 když umíral; ten mu, když ho viděl vstupovat do svého pokoje, řekl, že je příliš pozdě, a obrátil se na druhou stranu, aniž s ním chtěl dál mluvit. Čtvrtého dne po svém příjezdu do Madridu král znovu odjel a vrátil se k panu z Vendôme a ke své armádě.

Tento panovník, téměř od základu zničený, bloudící, na útěku, bez peněz, bez vojska, bez zásob, viděl se skoro naráz v čele dvanácti nebo patnácti tisíc mužů dobře vyzbrojených, dobře ošacených, dobře placených, s hojností potravin a střeliva a s penězi — díky náhlému všeobecnému spiknutí neotřesitelné věrnosti a příkladu nemající oddanosti všech stavů jeho poddaných, díky jejich důmyslu a úsilí, jedno tak úžasné jako druhé. Jeho nepřátelé naproti tomu, kteří v Madridu triumfovali nad jeho porážkou, jež by pro kohokoli jiného byla bez východiska, hynuli nedostatkem všeho, ustupovali krajem, který se proti nim vzbouřil, který raději nechal sebe vypálit, než aby jim dodal tu nejmenší věc, a který nedával milost žádnému z jejich opozdilců už na pět set kroků od jejich vojska. Vendôme, v nejvyšším údivu nad změnou tak nečekanou, ji chtěl využít a pojal plán spojit se s extremadurskou armádou, kterou Bay držel pohromadě, příliš slabou, aby se mohla postavit Starhembergově armádě, ale přece schopnou ji unavovat a pod záštitou jejích pohybů proniknout až ke králi. Vykonal tedy mnoho rychlých a odvážných pohybů, aby toto spojení uskutečnil, a Starhemberg, zbavený osoby arcivévody, pomýšlel jen na to, jak mu zabránit.

Znal dobře vévodu z Vendôme, protože ho při jeho návratu z Tyrolska předešel o mnoho pochodů, přešel před ním pět řek a navzdory jemu se spojil s vévodou savojským, jak jsem vyprávěl na svém místě.10 Celý zaujatý tím, jak mu obratně a bděle nastražit léčky, snažil se ho vlákat doprostřed své armády a postavit ho do takové pozice, aby mu mohl náhle zakroutit krkem, aniž by mohl uniknout. S tímto úmyslem rozmístil svou armádu do táborů, k nimž byly všechny přístupy snadné, které byly blízko sebe a mohly si navzájem rychle a snadno přispět na pomoc, všude dobře vydal rozkazy a do Brihuegy umístil Stanhopea se všemi jeho Angličany a Holanďany. Brihuega je malé opevněné město, jehož hrad byl navíc dobrý, a umění k němu přidalo vše, co čas dovolil. Leželo v čele všech táborů jeho armády a u vstupu do rovinatého kraje, kterým bylo nutné projít, aby se král mohl spojit s Bayem. Starhemberg zároveň mohl být kdykoli posílen svou extremadurskou armádou, která se dala do pohybu ve stejné chvíli, kdy Bay vyrazil se svou, a která neměla ani tu vzdálenost, ani žádnou z obtíží, s nimiž se Bayova armáda potýkala při spojování s armádou španělského krále.

Vendôme mezitím s dobře zásobenou armádou, která každým dnem rostla posilami, jež každý pán, každý prelát, každé město posílali, jakmile byly připraveny, táhl stále proti Starhembergovi, maje za cíl jen své spojení, a navzdory nepřízni ročního období nacházel všude své ubikace dobře zásobené jako v nejlepších časech, díky zázrakům péče a horlivosti těchto nesrovnatelných Španělů. Dostal zprávu o tom, v jaké situaci je Starhemberg, ale tak, jak si Starhemberg přál, aby ji dostal, totiž aby věřil, že Stanhope je nevhodně vysunut, že je ho možné přepadnout a že je příliš vzdálen od Starhembergovy armády, než aby mu mohla včas přispět, a tedy aby byl v pokušení pustit se do snadného kousku, který by mu otevřel cestu ke spojení s Bayem. A skutečně se to tak Vendômovi jevilo. Urychlil pochod, učinil opatření a 8. prosince odpoledne se přiblížil k Brihueze, vyzval ji ke kapitulaci, a když se odmítla vzdát, připravil se k útoku.

Hned nato byl velmi překvapen, když zjistil, že je tam tolik vojska a že ve víře, že má co dělat jen s málo upraveným stanovištěm, se ocitl zapleten před pevností. Nechtěl couvnout a nebylo by to asi pro něho ani zcela bez následků. Začal tedy hromovat se svými obvyklými výrazy, stejně neslušnými jako urážlivými, předvádět odvahu a dělat vše, co bylo v jeho silách, aby povzbudil svá vojska k urychlení dobytí, tak odlišného od toho, jak si je představoval, a navíc tak nebezpečného, kdyby se nechalo vléci.

Tíha omylu však doléhala čím dál víc, jak plynuly hodiny a jak přicházely zprávy o nepříteli, a Vendôme, jemuž se už dva útoky nepovedly, vsadil vše na jednu kartu a nařídil třetí útok. Zatímco se k němu 9. prosince dělala opatření, dozvěděli se, že Starhemberg táhne proti španělskému králi se čtyřmi nebo pěti tisíci muži, tedy s dobrou polovinou méně, než jich ve skutečnosti vedl. V této úzkosti Vendôme neváhal hrát o španělskou korunu v kostky: urychlil vše k útoku a sám mezitím se španělským králem vzal všechnu jízdu a vytáhl na výšiny, po nichž přicházela nepřátelská armáda.

Během tohoto pochodu zaútočila všechna pěchota na Brihuegu všemi silami a celá najednou. Každý z útočníků, vědom si krajního nebezpečí té chvíle, se do toho vrhl s takovou statečností a prudkostí, že město bylo přes tvrdošíjný odpor dobyto, s velmi značnými ztrátami útočníků. Obležení, kteří se stáhli do hradu, ihned kapitulovali, to znamená, že se posádka, složená z osmi praporů a osmi eskadron, vzdala jako válečný zajatec, a s ní Stanhope, její generál, Carpenter a Wills, generálporučíci, a dva brigádní generálové, všechno jejich dělostřelectvo, zbraně, střelivo a zavazadla; a právě tam Stanhope, tak vítězoslavný v Madridu, vyvrhl zpět tapisérie španělského krále, které vzal v jeho paláci.

Zatímco se tato kapitulace sjednávala s rukojmími vyslanými z hradu, přišly různé zprávy o pochodu hraběte Starhemberga, které bylo třeba s krajní pozorností tajit před těmito rukojmími, neboť ti by mohli jednání přerušit a hrad by se bránil, kdyby věděli, že jejich osvoboditel je míli a půl od nich, jak už skutečně byl, a že s nástupem noci pokračuje v pochodu, poté co si se svými vojsky trochu odpočinul. Noc přesto proběhla klidně. Nazítří ráno 11.11 se pan z Vendôme ocitl v jiné nesnázi: šlo zároveň o to vytáhnout vstříc Starhembergovi, který už byl velmi blízko, a postarat se o odchod početné posádky z Brihuegy, která tam zůstala přes noc zavřená a kterou bylo třeba odeslat do Staré Kastilie. To vše se přesto zdařilo velmi šťastně. Pluky španělské a valonské gardy zůstaly v Brihueze až do úplného vyklizení; a když Vendôme, stále táhnoucí proti Starhembergovi, viděl, že se schyluje k boji, poslal spěšně pro svou pěchotu do Brihuegy s rozkazem nechat tam jen čtyři sta mužů.

Tehdy rozvinul svou armádu k bitvě na dosti rovné pláni, na mnoha místech však přehrazené nízkými zídkami nasucho, velmi nevýhodnými pro jízdu. Hned nato začala z obou stran pálit děla a téměř okamžitě se obě linie španělského krále daly do pohybu k útoku. Bylo tehdy půl čtvrté odpoledne, a je třeba poznamenat, že zimní dny jsou ve Španělsku o něco méně krátké než v našich krajích. Bitva začala v tu chvíli pravým křídlem jízdy, které rozrazilo jejich levé křídlo, zahnalo je na útěk, vrhlo se na několik jejich praporů, rozrazilo je a zmocnilo se baterie, kterou tyto prapory měly po své levici. Okamžik nato levé křídlo španělského krále napadlo jejich pravé křídlo, podniklo několik útoků, tlačilo a bylo opakovaně zatlačováno, nakonec nepřítele odrazilo, dostalo se do týla jejich pěchoty a spojilo se s jízdou pravého křídla španělského krále, která porazila a rozrazila nepřítele na své straně, v týlu té pěchoty jejich pravého křídla, jež velmi rázně bojovala s jízdou našeho levého křídla a tlačila ji na zálohu. Touto zálohou byla valonská garda, která právě dorazila z Brihuegy. Prorazila obě linie nepřítele i jeho záložní sbor a zahnala vše, co se před ní ocitlo, daleko za bojiště. Španělský střed však ustupoval a levé křídlo jeho jízdy neprorazilo nepřátelské pravé křídlo. Pan z Vendôme to postřehl natolik, že usoudil, že je třeba pomýšlet na ústup k Torije, a vydal k tomu rozkazy. Vydal se tam se španělským králem a velkou částí vojska. Na tomto ústupu dostal zprávu, že markýz z Valdecañas a Mahony12 napadli nepřátelskou pěchotu s jízdou, kterou měli pod svým velením, těžce ji pocuchali a zmocnili se bojiště, velkého počtu zajatců a dělostřelectva, které nepřítel opustil. Zprávy tak příjemné a tak málo očekávané přiměly vévodu z Vendôme, aby se se španělským králem a s vojsky, která je následovala, znovu vydal na pochod a postoupil, než se rozední, na výšiny u Brihuegy, aby se vrátil na bojiště a spojil se tam s oběma vítězi. Ti tam velmi blízko nepřítele zformovali jízdní sbor, a tím nepřítelem bylo pět nebo šest praporů a stejně tolik eskadron, které zůstaly na bojišti, nevědouce, kam ustoupit, a které si spěšně probily cestu, přičemž opustily dvacet děl, dva moždíře, své raněné a zavazadla, jež vítězná jízda večer vyplenila a úplně rozmetala po bojišti. Ihned se za troskami armády vyslaly oddíly. Mnoho uprchlíků, opozdilců a vozů bylo zajato; ale hrabě Starhemberg ustoupil v dobrém pořádku se sedmi nebo osmi tisíci muži, protože měl náskok celé noci. Jeho zavazadla a většina vozů jeho armády a jeho střeliva padly vítězi za kořist.

Nesmí se zapomenout na jeden jednotlivý čin, jehož zbožnost, odhodlání a statečnost si zaslouží nehynoucí chválu. Když se chystal třetí útok na Brihuegu, hrabě ze San Esteban de Gormaz,13 španělský grand, generál a generální kapitán Andalusie, se postavil k nejpřednějším granátníkům. Kapitán, který jim velel, překvapen, že tak vznešený muž chce jít s ním, mu namítl, jak hluboko pod jeho úrovní toto místo je. San Esteban de Gormaz mu chladně odpověděl, že ví o tom všechno, co by mu mohl říci, ale že vévoda z Escalony, jeho otec, obvykleji nazývaný markýz z Villeny, je už velmi dlouho zajatcem Císařských, nedůstojně držen v Pizzighettone s okovy na nohou, aniž by byli kdy ochotni slyšet o jakémkoli výkupném; že v Brihueze jsou přední císařští a angličtí generálové; že je odhodlán je zajmout, aby osvobodil svého otce, nebo při tom zemřít. Vnikl s tímto oddílem do města, dokázal divy, vlastní rukou zajal několik z těch generálů a zakrátko je vyměnil za svého otce, který byl zajat v Gaetě jako místokrál Neapole se zbraní v ruce, jak jsem vyprávěl na svém místě.

Budu mít příležitost jinde mluvit o tomto proslulém otci a synovi, kteří oba zemřeli jeden po druhém jako nejvyšší hofmistři krále, což nemá ve Španělsku obdoby. Zejména otec byl ztělesněná ctnost, statečnost, skromnost a zbožnost, nejváženější a nejuctívanější pán ve Španělsku, a, což je v té zemi velmi vzácné, velmi učený.

Počítaje posádku Brihuegy, stálo to nepřítele jedenáct tisíc mužů padlých nebo zajatých, jeho střelivo, dělostřelectvo, zavazadla a velký počet praporců a standart. Španělský král ztratil dva tisíce mužů. Thouy, ačkoli byl při útoku na Brihuegu těžce raněn do ruky, která mu zůstala zmrzačená, chtěl být přesto i v bitvě, která byla nazvána bitvou u Villaviciosy podle městečka velmi blízko. Velmi se v ní vyznamenal a sloužil velmi užitečně. Byl dokonce zajat, ale brzy nato propuštěn, když mezi nepřáteli začal propukat zmatek. Pro určení polohy je třeba říci, že Brihuega leží mezi Sigüenzou a Guadalajarou, blíže k té druhé, která je na cestě do Francie, dvacet pět našich mil na této straně Madridu, jedeme-li cestou na Pamplonu.

Když člověk uváží krajní nebezpečí, a tentokrát, kdyby to dopadlo zle, bez východiska, jemuž byl osud španělského krále při této příležitosti vystaven, ještě dnes se nad tím chvěje. Pomoc, kterou nalezl v srdci a odvaze věrných a velkodušných Španělů po své porážce u Zaragozy, byla nečekaným zázrakem, který by se, kdyby byl ještě jednou promarněn, už nedal napravit. Od Francie se při druhé katastrofě dalo čekat ještě méně. Její vyčerpání a její ztráty jí nedovolovaly pustit se do pozvedání takových trosek. Lichocena temnými myšlenkami na mír, jehož krajní potřeba každou chvíli rostla s neschopností bránit se sama, byla by viděla ztrátu španělské koruny jako osvobození od otřesných podmínek, že k ní má sama přispět, které jí byly ukládány, aby dosáhla toho hanebného a tvrdého míru, po němž tak prudce toužila. Místo aby šetřil síly jako zázrakem sebrané a obnovoval věci pozvolna, aniž by je všechny najednou vydával nejkrajnějším nahodilostem, nerozvážnost pana z Vendôme ho žene, aby se střemhlav vrhl do nastražené léčky. Jeho nedbalost si nedá tu práci, aby se dověděl něco o místě, které chce vzít útokem z chůze. Místo stanoviště najde pevnost, když už má nos na ní; místo nějakého slabého předsunutého oddílu narazí na silnou posádku, které velí druhá, ale nejmocnější osoba nepřátelské armády, a tu armádu na dosah, aby na něho během útoku udeřila. Tehdy začíná vidět, do čeho se pustil, vidí dvojí nebezpečí dvojí akce, kterou musí svést zároveň — proti Stanhopeovi, kterého je třeba zdolat zuřivým útokem poté, co odtud byl dvakrát odražen, a proti Starhembergovi, kterému je třeba jít vstříc a porazit ho; a pokud se mu to nepodaří, nechat jim jistě španělskou korunu, a snad i osobu Filipa V., jako cenu za své šílenství. Zázrak se dovršuje, Brihuega je dobyta bez něho, a bez něho je vyhrána bitva u Villaviciosy. Druhá hrubá chyba: ten jeho stoupenci tolik vychvalovaný válečnický zrak se zakalí, nevidí úspěch, postřehne jen lehké zakolísání středu. Tento hrdina, který u Oudenaarde tak urážlivě křičí proti nezbytnému ústupu, ho tady uspěchá s tím, co najde vojska po ruce. A tentýž muž, který u Cassana věřil, že je vše ztraceno, který se sám uchýlí do usedlosti vzdálené od místa boje, kde smutně přemítá, kudy se zachránit z tohoto nezdaru, a kde se od Albergottiho, který ho tam po dlouhém hledání konečně objeví, dozví, že bitva je vyhrána, který na jeho slovo pobodne koně a jede se ukázat jako vítěz, tentýž muž se v samotné Torije, kam se uchýlil a kam už dorazil, dozví, že bitva je vyhrána, vrací se tam s vojsky, která odtamtud odvedl, a když se rozední, spatří všechny známky vítězství. Nestydí se ani za svůj hrubý omyl, ani za podivné nevčasné provedení svého ústupu, ani za to, že zachránil Starhemberga nepřítomností vojsk, která s sebou odvedl, aniž by se staral, co bude s ostatními. Křičí, že zvítězil, s nestoudností, na kterou ještě nezvykl Španělsko tak, jako zvykl Itálii a Francii, a které se proto Španělsko nedalo oklamat; takže poté, co přivedl španělského krále na vlásek od úplné záhuby, promeškal ještě tímto slepým ústupem příležitost skončit válku jedinou ranou zničením Starhembergovy armády, která by mu nemohla uniknout, kdyby nebyl odvedl vojska, a která díky této hrubé chybě měla možnost ustoupit a před sebou celou noc, a to dlouhou, aby se uspořádala a sebrala vše, co mohla, k svému posílení. Takový byl hrdinský čin tohoto velkého válečníka, po němž Španělsko tak toužilo, aby je vzkřísil, a první ukázka jeho schopností hned po příjezdu.

Jakmile Vendôme přivedl španělského krále s jeho vojsky zpět na bojiště a jakmile už nemohli pochybovat o svém štěstí, byl ke královně vypraven kurýr. Její smrtelná úzkost se v tu chvíli proměnila v tak velikou radost, že okamžitě vyšla pěšky do ulic Vitorie, kde se všechno rozeznělo jásotem, stejně jako v celém Španělsku a zvláště v Madridu, který dal najevo neobyčejné známky radosti. Don Gaspar de Zúñiga, bratr vévody z Béjaru, dvaadvacetiletý mladík, který na svůj věk mnoho sloužil ve Flandrech, byl vypraven ke králi, jemuž španělský král vzkázal, že mu nemůže poslat nikoho, kdo by mu lépe podal zprávu o akci, v níž se velmi vyznamenal. A skutečně ji podal takovou, že král i všichni obdivovali její přesnost, důkladnost, jasnost a skromnost. Budu mít příležitost mluvit o něm jinde; měl jsem čas a pohodlí rozmlouvat s ním a vyptávat se ho, jak jsem chtěl, u vévody z Lauzunu, hned po jeho příjezdu do Versailles, kde jsem s ním obědval. Nezatajil ani králi, ani veřejnosti nic z toho, co bylo právě vyloženo o vévodovi z Vendôme, jehož klika se tentokrát marně pokusila triumfovat. Byl odhalen, byl v nemilosti: jeho klika si nemohla zastírat, co o tom král ví a co si o této poslední záležitosti myslí; neodvážila se ozvat u dvora a stěží ve společnosti. Spokojila se se svými obvyklými pletichami v pařížských kavárnách a v provinciích, které neznaly podrobnosti a na které zapůsobila hrubě vzato vyhraná bitva. Bergeyck přijel na krátkou návštěvu do Versailles a tam se tuto velkou novinu dozvěděl.

Španělský král táhl k Sigüenze, kde zajal čtyři nebo pět set mužů, kteří unikli z bitvy, a nějaká zavazadla, mezi nimiž byla i zavazadla hraběte Starhemberga, která mu španělský král zdvořile poslal zpět. Tento generál se, jak mohl, dostal do Katalánska; španělský král odvedl svou armádu do Aragonie a usadil se v Zaragoze, kde strávil část zimy a kam za ním po dosti dlouhé době přijela královna.

Všechno padlo na Stanhopea v krajním rozhořčení, jaké spojenci pojali nad tímto tak podivuhodným zvratem; útočníci byli jen o velmi málo silnější než to, co měl v Brihueze, a byla tam hojnost válečného střeliva i potravin a dostatek dělostřelectva; místo bylo dobré a on znal Starhembergův záměr a věděl, proč ho tam umístil; sedm nebo osm hodin odporu navíc by zajistilo úspěch a rozdrtilo vše, co španělskému králi zbývalo vojska i prostředků. Starhemberg, rozhořčený tak odlišným výsledkem, který docela změnil tvář věcí, hlasitě křičel proti Stanhopeovi, který mohl v hradě ještě dlouho vydržet. Několik předních důstojníků, kteří tam byli s ním, Starhembergovy stížnosti podpořilo; ani sám Stanhope se příliš neodvážil svou chybu popírat. Byl nucen požádat o dovolenou, aby se šel hájit. Byl špatně přijat, zbaven všech vojenských hodností v Anglii i v Holandsku, a on i ostatní důstojníci, kteří byli stejně jako on pro kapitulaci, nebyli bez obav o svou degradaci i o svůj život.14

Vévoda z Noailles oblehl Gironu 15. prosince. Toto tažení, které patří spíše do roku 1711 než do tohoto, bude odloženo tam, abychom se vrátili k věcem, které se udály a které zde byly přerušeny, abychom nepřerušovali důležitý sled španělských událostí. Měli chuť poslat tam jako velvyslance abbého z Polignaku. Ten se zatím po svém návratu z Geertruidenbergu skvěl v Marly. Král mu ukazoval své zahrady jako nově příchozímu. Déšť procházku zaskočil, ale nepřerušil ji. Král se za to abbému z Polignaku, který byl toho dne hostem, zdvořile omluvil. Ten odpověděl se vším svým půvabem, že déšť v Marly nemáčí. Myslel si, že řekl něco skvělého; ale královo zasmání, výraz dvořanů a jejich řeči po návratu do salonu mu ukázaly, že řekl jen mdlou a plochou hloupost. Španělsko o něho nestálo a naléhavě žádalo zpět Amelota,15 který tam měl tak dokonalý úspěch: nedostalo ani jednoho, ani druhého.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Guido hrabě Starhemberg (1657–1737), císařský polní maršál; od roku 1708 vrchní velitel císařských vojsk ve Španělsku, předtím jeden z hlavních velitelů v Itálii.↩

  2. Vysvětlivka: Alexandre Maître, markýz z Bay, rodák z Franche-Comté, generál ve španělských službách, dosud velitel na portugalské hranici.↩

  3. Vysvětlivka: Arcivévoda Karel (1685–1740), mladší syn císaře Leopolda I. a bratr císaře Josefa I., jako „Karel III.“ uchazeč o španělský trůn proti Filipu V.; po bratrově smrti roku 1711 císař Karel VI. Zemřel 20. října 1740 ve Vídni po krátké nemoci, podle tradice po požití jedovatých hub.↩

  4. Vysvětlivka: James Stanhope (1673–1721), velitel anglických vojsk ve Španělsku, později přední ministr Jiřího I.↩

  5. Vysvětlivka: Anna Stuartovna (1665–1714), anglická královna od roku 1702 (od unie se Skotskem roku 1707 královna Velké Británie), dcera Jakuba II.; manželka prince Jiřího Dánského († 1708); žádné z jejích dětí ji nepřežilo, poslední, vévoda z Gloucesteru, zemřel roku 1700 v jedenácti letech. Zemřela 1. srpna 1714 v Kensingtonu po mrtvici.↩

  6. Vysvětlivka: Ludvík (1707–1724), prvorozený syn Filipa V. a Marie Luisy Savojské, princ asturský; roku 1724 krátce španělským králem jako Ludvík I.↩

  7. Vysvětlivka: Antonio Sebastián de Toledo, 2. markýz z Mancery († 13. února 1715 v Madridu), bývalý místokrál Nového Španělska (1664–1673) a člen Státní rady; rok jeho narození udávají prameny různě (asi 1608 až 1625), Saint-Simonův údaj o věku proto nelze potvrdit ani vyvrátit.↩

  8. Vysvětlivka: Madridský dominikánský klášter s uctívanou soškou Panny Marie z Atochy, nejvýznamnější mariánské poutní místo města a cíl královských děkovných návštěv.↩

  9. Vysvětlivka: Fernando Álvarez de Toledo, 3. vévoda z Alby (1507–1582), vojevůdce Karla V. a Filipa II., místodržitel Nizozemí; nezaměňovat s nynějším vévodou z Alby, velvyslancem v Paříži.↩

  10. Vysvětlivka: Na přelomu let 1703 a 1704, po přechodu Viktora Amadea II. na stranu spojenců, provedl Starhemberg pochod z Lombardie do Piemontu a navzdory Vendômovi, který se vracel z výpravy do Tyrolska, se se savojským vévodou spojil.↩

  11. Ediční poznámka: Brihuega kapitulovala večer 9. prosince 1710 a bitva u Villaviciosy se odehrála 10. prosince 1710; údaj „11.“ (tak i v Chéruelově vydání) odporuje datu bitvy i vlastnímu sledu vyprávění (útok a kapitulace 9. prosince).↩

  12. Vysvětlivka: Daniel O’Mahony († 1714), irský důstojník, proslulý obranou Cremony roku 1702, poté generál ve španělských službách.↩

  13. Vysvětlivka: Mercurio Antonio López Pacheco (1679–1738), hrabě ze San Esteban de Gormaz, syn markýze z Villeny, vévody z Escalony; po otci 9. markýz z Villeny a jako on nejvyšší hofmistr Filipa V.↩

  14. Ediční poznámka: Stanhope zůstal ve španělském zajetí až do roku 1712; vojenských hodností zbaven nebyl, a po nástupu Jiřího I. roku 1714 se stal státním sekretářem a později předním ministrem.↩

  15. Vysvětlivka: Michel-Jean Amelot (1655–1724), státní rada, francouzský velvyslanec ve Španělsku v letech 1705–1709, který tam fakticky řídil vládu Filipa V.↩