Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola devatenáctá
Umění a pletichy otce Telliera při udílení obročí. — Mailly, arcibiskup z Arles, přechází do Remeše. — Janson arcibiskupem z Arles. — Le Normand biskupem z Évreux. — Turgot biskupem ze Séez. — Dromesnil biskupem z Autunu, potom z Verdunu. — Abbé z Maulevrier; jeho rodina; jeho povaha. — Smrt abbého z Langeronu. — Kardinál Gualterio vyvěsí francouzský znak na bránu svého paláce v Římě. — Smrt paní z Caderousse; její a jejího manžela původ a povaha. — Avignonští vévodové; co to je. — Smrt civilního poručíka Le Camus; jeho povaha. — D’Argouges civilním poručíkem. — Smrt Lavienne, prvního králova komorníka. — Smrt markýzy z Lavalu. — Smrt Denonvilla. — Vévodkyně z Luynes vyhrává velký spor proti Matignonovi. — Smrt markýze z Bellefonds. — Markýz du Châtelet guvernérem a kapitánem ve Vincennes. — Večeře v Saint-Cloud. — Pokus nepřátelského loďstva na Agde a na přístav Cette, bez úspěchu. — Situace ve Španělsku. — Paní des Ursins lehce předstírá, že je opustí. — Pan z Vendôme znovu vyžádán Španělskem. — Španělský král v Aragonii v čele své armády; Villadarias pod ním. — Vévoda z Mediny Celi zatčen, odvezen do Segovie, potom s Flottem do Bayonne. — Drobné úspěchy Španělů. — Starhemberg rozbije ležení armády španělského krále, která ustupuje pod Zaragozu. — Vendôme odjíždí do Španělska, u dvora je přijat chladně a vévodkyní z Bourgogne špatně.
Nahromadilo se mnoho obročí k udělení. Otec Tellier, který všechno dělal potají a v ničem nenapodoboval otce de La Chaise, odstranil, jak jen mohl, obvyklé lhůty jejich obsazování, jimiž byly dny králova přijímání, aby uvedl žadatele do zmatku, aby nezastihl krále předem nakloněného někomu, za koho by se někdo přimluvil včas, a aby byl při rozdělování volnější a víc jeho pánem. Vylučoval, seč mohl, každého známého člověka a každého, kdo měl jméno, a chtěl jen otrhance a služebníky na všechno, lidi temné, kteří byli na tisíc mil vzdáleni tomu, aby dosáhli toho, co se jim dávalo, kteří se bez výhrady oddávali vůli zpovědníkově, naslepo, a ani ji neznali, a lidi, kteří se navíc potom neodvážili ani hlesnout. Už tehdy měl své záměry, které začínal připravovat, a proto si své lidi vybíral, jak nejlépe uměl.
V polovině července se tedy dozvědělo, že bylo uděleno několik biskupství a velký počet opatství, vše dohromady za dvě stě čtyřicet tisíc livrů; ale dozvídalo se to jen pomalu, s úmyslem provést jmenování podle jeho gusta, o němž dobře cítil, že nebude po gustu veřejnosti ani nikoho jiného. Bál se pozdvižení, jež by vyvolaly seznamy, jak se dříve vydávaly; zrušil je, jak z tohoto důvodu, tak proto, aby nebyl nucen zveřejněním seznamu a poděkováním králi dát jmenovaným to, co jim bylo určeno, kdyby v tom neshledal svůj prospěch, a aby v takovém případě mohl v králi vzbudit nějaký skrupul, který by určení změnil. Takže rozdělení se dalo dohromady jedině tak, že se sbíralo, kdo komu chodí děkovat, nebo jen zřídka od zúčastněných, jimž to otec Tellier řekl; rozdělení se jmenovaným oznamovalo ústně nebo písemně, kdy se ctihodnému otci zlíbilo jim to říct nebo napsat, a ten si někdy takové jmenování podržel in petto měsíc i šest neděl — hluboká lest, kterou netrpělivost dvora nikdy nedokázala strávit.
Z tohoto jmenování si někteří z těch, kdo v něm dostali podíl, zaslouží, aby byli zmíněni zde, kvůli věcem, které se o nich v pravý čas uvidí. Pan z Mailly, můj přítel, arcibiskup z Arles,1 se rozkmotřil, a to na nože, s kardinálem z Noailles na jednom shromáždění duchovenstva.
Štěstí Noaillesů mu leželo v hlavě napříč. Jeho švagrová byla jen neteří paní z Maintenon z druhého kolena; skutečná neteř se provdala za vévodu z Noailles.2 Výslužky a přízeň, které z toho plynuly, naplňovaly arcibiskupa z Arles žárlivostí — jeho, který, jak jsem už jinde řekl, mířil, třebaže s tak malými prostředky a vyhlídkami, ke kardinálskému klobouku, a který zuřil, že jeho švagrová nevynesla jeho rodu vévodství a všelijaké štěstí. Chtěl tedy na shromáždění vystupovat vůči kardinálovi z Noailles jako rovný s rovným,3 dobíral si ho, dělal mu protivu, sháněl a podněcoval proti němu, koho mohl. Úspěch jeho přáním neodpovídal: kardinálova přízeň byla dosud nedotčená; v duchovenstvu ho milovali a vážili si ho; byl v něm ctěn a šetřen; nikdo si ho nechtěl kvůli maličkostem znepřátelit. Kardinál, který viděl arcibiskupovu nevrlost, se ho pokusil získat zpět mírností, zdvořilostí a rozumem; arcibiskupa to dopálilo ještě víc a přinutil kardinálovu dobráckou a smířlivou povahu, aby mu odpověděla s pevností a autoritou, které mu zavřely ústa, ale naplnily mu srdce nenávistí, jež mu nikdy neodpustila.
V tomto úmyslu pomstít se, a v úmyslu opatřit si proti kardinálovi záštitu, vrhl se víc než kdy jindy do náruče jezuitům, jimž celý život horlivě dvořil. Nezapomněl s nimi mluvit o kardinálovi z Noailles, a společná nenávist k němu ho těsně spojila s otcem Tellierem. Ten našel v arcibiskupovi z Arles všechno, co si jinak mohl přát, aby ho mohl dobře využít proti kardinálovi z Noailles: slavné jméno, spříznění s paní z Maintenon, švagrovou, která byla dámou šatny vévodkyně z Bourgogne, arcibiskupa už poněkud služebně starého. Bylo třeba postavit ho na místo, odkud by se dal použít, a k tomu ho dostat z Provence; to ho přimělo převést ho do Remeše — a nikdy jsem neviděl člověka tak šťastného, jako byl ze všech možných důvodů tento nový vévoda a pair.4
Kardinál z Janson žil s jezuity v dobrém, aniž v čemkoli smýšlel jako oni; chtěli se odvážit něčeho v jeho diecézi a vtáhnout do toho krále, který, jelikož v těchto věcech viděl jen jejich očima, se tomu poddal; ale měli co dělat s mužem zahrnutým vším a povzneseným nade vše svými mravy, svým postavením a svým chováním u dvora i ve své diecézi. Vzal věc s krajní povýšeností, a když s ním chtěl mluvit král, jehož důvěru měl odedávna a právem, odpověděl mu tak pevně, že král zrovna zmlkl a jezuité si od té doby k němu zachovávali bázeň a úctu.
Měl synovce u Svatého Sulpicia, velmi svatého kněze, ale dokonale hloupého, hrubě nevzdělaného a nejvíc prosáklého všemi malichernostmi Svatého Sulpicia ze všech, kdo tam kdy byli vychováni. Takový člověk se otci Tellierovi zdál vhodný, aby z něho udělal arcibiskupa z Arles, aby se dobře smířil s kardinálem z Janson, nebo si aspoň u krále udělal zásluhu tím, že mu navrhne jeho synovce a udělá z něho rázem arcibiskupa, a to v jeho vlastním kraji. Král, kterému se ta volba velmi zamlouvala, chtěl to kardinálovi z Janson oznámit sám. Ten, jsa přímý a pravdivý, místo aby poděkoval, vykřikl, řekl králi, že abbého z Janson nezná: že není stvořen k tomu, aby byl biskupem, že i být kaplanem venkovského faráře by pro něj bylo ještě příliš, a prosil krále, aby mu věřil, a chce-li mu projevit nějakou laskavost, aby dal jeho synovci na živobytí nějaké opatství s deseti nebo dvanácti tisíci livrů důchodu, což by pro něho bylo pravé Peru a k ničemu by ho to nezavazovalo. Kardinál mohl říkat a dělat, co chtěl, a to opakovaně, král ho velmi chválil, ale trval na svém, a abbé z Janson se stal arcibiskupem z Arles.
Nîmes dostal abbé z La Parisière, který se svému ochránci dobře odvděčil a který se proslavil zločiny stejně, jako se jeho předchůdce Fléchier proslavil svým duchem, vzácnou výmluvností, rozsáhlou učeností a svým biskupským životem a ctnostmi.
Le Normand dostal Évreux. Byl to člověk pro otce Telliera jako stvořený, školomet z nejspodnější lůzy, který tím, že nejprve opakoval, pak vedl třídu, potom přednášel, se vyznal v té tvrdé vědě škol a v církevním kličkování, jehož procesy velmi dobře ovládal. Nevím, kdo ho představil kardinálovi z Noailles, který z něho udělal svého officiála5 a který ho deset nebo dvanáct let nato hanebně vyhnal pro značné zrady, na něž přišel a k nimž ho navedli jezuité, kteří ho za ně odměnili tímto biskupstvím.
Abbé Turgot, králův almužník, dostal Séez, a maršál z Boufflers dostal Autun pro svého příbuzného, abbého z Dromesnil, který později přešel do Verdunu a postavil tam od základů nejrozsáhlejší a nejskvělejší biskupský palác, jaký ve Francii je.
Autun byl před více než rokem dán abbému z Maulevrier, který jej vrátil, aniž si vyzvedl buly, a dostal opatství Moutiers-Saint-Jean se čtrnácti tisíci livrů důchodu, ve svém kraji, v Burgundsku, kromě toho, co už měl. Tento abbé z Maulevrier byl vysoký vyzáblý muž, bledý jako mrtvý, kterého nesou do hrobu, jmenoval se Andrault a byl bratrem slečny z Langeronu, která byla ve službách paní Princezny a měla v paláci Condé velkou váhu. Byl strýcem Langerona, generálporučíka námořnictva, a abbého z Langeronu, tak oddaného panu z Cambrai, který byl vyhnán spolu s ním, strávil zbytek života u pana z Cambrai v jeho nejdůvěrnějším přátelství a zemřel tam koncem tohoto roku. Tito Andraultové jsou tak bezvýznamní, že ačkoli je ve Francii všechno takřka zničeno více než povolnou shovívavostí všude, kde je třeba důkazů urozenosti, nevím, jak se jim podařilo dostat se do kapituly svatého Jana v Lyonu,6 kde byl abbé z Maulevrier téměř celý život sakristiánem, což je tam hodnost.
Původně byl almužníkem paní Dauphine Bavorské a byl s ní velmi zadobře. Po její smrti dostal místo králova almužníka. Nikdy se nevěnoval svému povolání a byl docela nevzdělaný, ale velký mistr v kličkách a intrikách. Byl důvěrným přítelem otce de La Chaise, zcela oddán jezuitům, v důvěrném přátelství s panem z Cambrai, a tudíž do jisté míry i s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, s nimiž se však stýkal jen s velkou mírou.
Byl mírný, zdvořilý, lichotivý, uctivý, úslužný, ochotný; chtěl být zadobře s celým světem a měl významné přátele obojího pohlaví. Velmi zadobře s Chamillartem, potom stejně tak s Voysinem, Desmaretse si úplně ochočil; byl z přátel Pontchartrainových a s kancléřem jen zdvořile, protože ten mu nedůvěřoval; výborně dále se všemi Villeroyi. Ale při všem svém medu, při vší touze vetřít se, do všeho se plést, o všem vědět, mít důvěru velkých i malých — neboť v tom všem byl stejný ve městě jako u dvora, a ještě i v duchovenstvu —, byl to člověk, kterému se nesmělo šlapat na kuří oko, prchlivý a nebezpečný, který neodpouštěl a byl schopen všech druhů podkopů.
Jeho důvěrné styky s jezuity a s panem z Cambrai ho od základu vzdálily kardinálovi z Noailles, třebaže jemu i všem Noaillesům s velkým šetřením dvořil. Dvakrát po sobě zastával úřad agenta duchovenstva, a byl proto potom promotorem shromáždění duchovenstva.7 V tomto úřadě měl spory s kardinálem z Noailles, jehož nepřátelé, jeho vlastní přátelé, toho využili, aby ho popichovali, takže věci došly až k drzosti z jeho strany, která, příliš vyhnaná do očí, mu vynesla nepříjemné zacházení, jež se dotklo jeho cti. Ta aféra mu ve světě nesmírně uškodila a velmi tam klesl, navzdory svým oporám. Otec de La Chaise nikdy nedokázal přimět krále, aby z něho udělal biskupa: jeho intriky, jeho spojení s panem z Cambrai se králi nelíbily, a také ten velký počet přátel.
Byl před více než rokem obviněn z těsné a tajné korespondence s panem z Cambrai; král o tom mluvil s otcem Tellierem se zlostí; věc byla důkladně prošetřena. Otec Tellier, který ho podporoval dvojnásob, kvůli jezuitům i kvůli panu z Cambrai, mu u krále vymohl slyšení, při němž se ze všeho očistil, a otec Tellier využil chvíle, aby z něho udělal biskupa.
Abbé z Maulevrier byl starý a chudý jako kostelní myš, měl rád dobré jídlo a hru; cítil, že jeho čas pro biskupský úřad minul, že by v něm nic nesvedl a že by se ve své diecézi jen nudil. Chtěl být biskupem už jen pro čest, tak jako se před příchodem Pána Ježíše vdávaly Židovky, aby ze sebe sňaly pohanu. Nikdy tedy nechtěl nic jiného než být jmenován, pevně odhodlán, jak to také udělal, vrátit biskupství, aniž za ně zaplatí bulu.
Zůstal s kardinálem z Noailles rozkmotřen. Kromě jeho aféry s ním jsem nikdy neslyšel, že by ho někdo obviňoval z falešnosti nebo z jakéhokoli nečestného kousku, a nikdy jsem neviděl, že by se rozkmotřil nebo ochladl s kterýmkoli ze svých přátel; ale v očích většiny světa se z té aféry s kardinálem z Noailles nikdy zcela nevzpamatoval. Byl stále zadobře s kardinálem z Bouillonu a velmi spjat s kardinály z Coislinu a z Janson a s většinou velkých prelátů.
Obě velká opatství byla udělena: Saint-Remi v Remeši kardinálu Gualteriovi, který vyvěsil francouzský znak na bránu svého paláce v Římě; a opatství Saint-Étienne v Caen kardinálu z La Trémoille.
Zapomněl jsem zmínit smrt paní z Caderousse ze začátku tohoto roku, bezdětné, poslední z rodu Rambures. Byla to žena, která nejezdila ke dvoru, ale v Paříži hodně žila ve společnosti a při hře. Její manžel, který se jmenoval Cadard a chtěl se jmenovat Ancezune, byl šlechtic z hrabství avignonského,8 který nosil titul vévody z Caderousse, a nebyl tím o nic dál.
Byl totiž vévodou avignonským, a tito avignonští vévodové, které jmenuje papež, jsou všude neznámí, dokonce i v Římě, kde nemají, stejně jako jinde, ani hodnost, ani poctu, ani jakékoli vyznamenání. V Avignonu je mají u vicelegáta a v celé této legaci. Je to věc, s níž papežové nešetří a která se dost obvykle dává za peníze.
Caderousse byl lenoch, vysoký, urostlý, velmi duchaplný a vzdělaný, který sloužil skoro jen dámám a jen na okamžik patřil k dvorské společnosti. Dlouhá plicní nemoc, nad níž lékaři písemně zlomili hůl a z níž ho vyléčil Caretti, o němž jsem mluvil jinde — a který si to písemné prohlášení od nejslavnějších pařížských lékařů vyžádal, než se léčby ujal —, začala Carettimu zjednávat tu velkou proslulost, kterou pak měl a kterou korunovalo vyléčení pana z La Feuillade.
Caderousse strávil život v Paříži, dost v nejlepší společnosti, důvěrný přítel paní z Bouillonu a velký přítel pana z La Rochefoucauld, navzdory tomu, že žili každý jinde. Rád se do všeho pletl, rád všechno věděl, hlavně poučoval a mudroval, a přinejmenším stejně rád si půjčoval, od koho mohl, a málokdy vracel, a to všechno s nejvybranějšími způsoby na světě. Hodně se oddal zbožnosti a bylo radost slyšet ho kázat mravy. Mnoho prohrál ve hře. Přesto všechno byl vážen a brán v potaz a měl mnoho přátel. Žil velmi dlouho a vždy velmi chudě.
Le Camus, civilní poručík,9 zemřel v té době. Byl to nejskvělejší zevnějšek soudce na světě; byl také dobrým soudcem a poctivým mužem, ochotným, a měl mnoho přátel; ale byl domýšlivý do té míry, že se mu lidé smáli a litovali ho. Byl bratrem prvního prezidenta berního soudu a kardinála Le Camus, a když říkal „můj bratr kardinál“, nadýmal se, až to byla radost. Pelletier si ze svého ústraní vyžádal tento úřad pro d’Argouges, jemuž bylo teprve dvacet šest let a který byl synem jeho dcery a d’Argouges, státního rady, jenž zemřel mnohem později jako děkan rady. Král, který Pelletierovi nic neodpíral, mu ho dal.
Lavienne, první králův komorník, zemřel rovněž, ve věku přes osmdesát let. Tuto postavu z královského soukromí jsem jinde vylíčil dost na to, abych o ní zde neříkal víc. Jeho syn Chancenay měl na jeho úřad právo nástupnictví a je dosud prvním komorníkem.
Stará markýza z Lavalu zemřela v osmaosmdesáti letech. Byla nejstarší dcerou kancléře Séguiera, sestrou vévodkyně ze Sully, později z Verneuil, matkou — z prvního manželství — vévody, kardinála a rytíře z Coislinu a z druhého maršálky z Rochefortu. Byla velmi duchaplná a zlá. Zanechala ohromné jmění biskupovi z Met, svému vnukovi. O ní a o jejích sňatcích jsem jinde mluvil dostatečně.
Zemřel také Denonville, statečný a ctnostný šlechtic, který byl generálním guvernérem Kanady, kde velmi dobře sloužil, dal se oblíbit a získal důvěru všech divochů. Ale u dvora, kde z něho pan z Beauvilliers udělal podvychovatele Monseigneurových dětí, nebylo nic tak plochého. Neměl štěstí ani na ženu, ani na děti.
Vévodkyně z Luynes vyhrála proti Matignonovi spor o čtrnáct nebo patnáct set tisíc livrů o dědictví po paní z Nemours. Zvláštní je, že Matignon jej jednomyslně vyhrál u komory žádostí paláce a jednomyslně prohrál u velké komory. Šlo o to, kdo dostane ty statky. Matignon tedy přišel jen o tuto velkou část dědictví, kromě toho, co z něho už dostal.
Markýz z Bellefonds, vnuk maršálův, zemřel docela mladý; zanechal syna v plenkách a uprázdněné guvernérství a kapitánství ve Vincennes, které měl po svém otci, zeti vévody Mazarina, který mu je předal. Král nechtěl vidět seznam žadatelů, který byl slavný a početný, a na prosbu vévodkyně z Bourgogne, podporovanou paní z Maintenon, je dal markýzi du Châtelet, kterého zavázal k něčemu ve prospěch dítěte a kterého za cenu jakéhosi snížení příjmů zbavil péče o vězně v donjonu a jejich stravování. Vyneslo mu to přesto osmnáct tisíc livrů důchodu.
Markýza du Châtelet byla dcerou maršála z Bellefonds, dámou paláce vévodkyně z Bourgogne, ženou celoživotní ctnosti, mírnou, milou a všeobecně uznávanou, která konala svou službu a do ničeho se nepletla. Ona i její manžel, který byl velmi statečný a velmi čestný muž, také velmi ctnostný, byli velmi chudí. Lidé si všimli, že to byla jediná z dam paláce, a ze všech nejvíc stranou, která od dvora dostala nějakou milost. Maršálka z Bellefonds, která z chudoby bydlela ve Vincennes, dostala breve, které jí tam zajistilo byt.
Lehce přejdu příhodu, která, naroubována na několik jiných, nadělala hluku, ať se ji snažili zadusit sebevíc. Vévodkyně z Bourgogne uspořádala večeři v Saint-Cloud s vévodkyní z Berry, z níž se paní ze Saint-Simon omluvila. Vévodkyně z Berry a vévoda z Orléans, ale ona mnohem víc než on, se tam opili tak, že vévodkyně z Bourgogne, vévodkyně z Orléans a všichni, kdo tam byli, nevěděli kudy kam. Byl tam vévoda z Berry, jemuž se řeklo, co se dalo, a stejně tak početné společnosti, kterou velkovévodkyně10 bavila jinde, jak nejlépe uměla. Účinek vína, horem i dolem, byl takový, že se o ni báli, a přitom ji z opilosti nevyvedl, takže ji bylo nutné v tom stavu odvézt do Versailles. Všichni lidé od povozů to viděli a nemlčeli o tom; přesto se podařilo utajit to před králem, Monseigneurem a paní z Maintenon.
Nepřátelské loďstvo, které koncem července křižovalo u pobřeží Languedocu, vysadilo na břeh šestnáct set mužů, kteří dobyli malé opevnění zřízené před přístavem Cette.11 Roquelaure poslal kurýra do Perpignanu požádat o pomoc vévodu z Noailles a jiného ke králi, který tam poslal tři prapory. Roquelaure, který nechtěl odvolat vojsko, jež drželo na uzdě Vivarais a Cévenny, spěchal do Cette s Bâvillem a s třiceti muži. Zjistili, že nepřátelé se zmocnili i Agde, v čemž jim obyvatelé mohli zabránit pouhým zavřením bran. Vévoda z Noailles přispěchal sám včas s vojskem, které nepřítele velmi snadno vyhnalo z přístavu Cette se zbraní v ruce, tři až čtyři sta jich zabilo, asi stovku zajalo; a mnoho se jich utopilo, když se ve spěchu znovu naloďovali. Vévoda z Noailles přivedl tisíc pěších a osm set jezdců. Nepřátelé vylodili tři tisíce mužů v Cette nebo v Agde, které současně opustili, a to bez jakékoli škody. Pánové z Noailles a z Roquelaure tam ztratili jen dva granátníky.
Je čas přejít k událostem ve Španělsku. Byly tohoto roku tak důležité, že jsem usoudil, že je nemám přerušovat; je tedy třeba vrátit se k prvním měsícům, abychom viděli celý jejich sled až do konce. Ten bude srozumitelnější, když si předtím přečteme v Dokladech o smutném výsledku Torcyho cesty do Haagu a o nehorázných a víc než barbarských nárocích lidí odhodlaných zmařit každou cestu k míru, kteří si lichotili, že všechno uchvátí — o čemž se točilo a na čem ztroskotalo celé to nedůstojné vyjednávání v Geertruidenbergu. Tam se ukáže, v jakém nebezpečí bylo Španělsko, ponechané vlastní slabosti, jemuž Francie byla v tom stavu, do něhož klesla, s to pomoci jen stěží, sama v nesnázích, jak se ubránit, a jež dávala přednost tomu, ponechat si naději, že dosáhne míru, který se stal tak naléhavě nutným, a Španělsko ve skutečnosti opustit, než aby nechala trvat nepřekonatelnou překážku, kterou spojenci kladli tím, že tuto tvrdou podmínku předepisovali způsobem, jaký se přijmout nedal.
To přimělo krále, aby odstranil i pouhé zdání, ukázat, že odtamtud odvolává dokonce i paní des Ursins; a paní des Ursins, aby se chovala zcela jako osoba, která se chystá odjet a bere si už jen měsíc nebo šest neděl, aby svůj odjezd úplně zařídila. Tak to napsala našemu dvoru, který se postaral, aby se to rozneslo. Pochybuji však, že by tu takové rozhodnutí bylo skutečně přijato; a myslím, že lze bez omylu tvrdit, že paní des Ursins na to nikdy vážně nepomýšlela, ani Jejich Katolická Veličenstva. Bylo to jen vyhovění, které se dalo odložit a pak zrušit, jako se po onom oznámení skutečně stalo, že se o tom už nemluvilo.
Na druhé straně se ve Španělsku úplně nedostávalo generálů. Pan z Vendôme se chopil příležitosti, aby jí využil. Postavení, v němž se nacházel a které se mu den ze dne prohlubovalo, mu bylo čím dál nesnesitelnější. Doufal, že dá-li se vyžádat španělským králem, král si oddychne, že ho tam může pustit, aby se ho zbavil. Dal to najevo princezně des Ursins, která na své straně doufala, že když ho dostane, ukáže spojencům, že Francie se stále podstatně zajímá o události za Pyrenejemi. Právě ono královo ulehčení skutečně rozhodlo věc pana z Vendôme; ale tato okázalá ukázka nepřátelům, která z toho plynula, byla tím, co jeho vyslání zdrželo, dokud se v Geertruidenbergu neukázalo, že v mír není co doufat. O této žádosti Španělska o pana z Vendôme jsem už mluvil. Byla obnovena v březnu tohoto roku; a koncem téhož měsíce odjel španělský král z Madridu, aby se postavil do čela své armády v Aragonii.
Villadarias byl vybrán, aby jí pod ním velel. Byl to jeden z jejich nejlepších a nejstarších generálů, který dlouho sloužil ve Flandrech za předchozí vlády a který velmi dobře bránil Charleroi, když je roku 1693 dobyli maršálové z Luxembourgu a z Villeroy. Tehdy nosil jméno Castille. Později dostal titul markýze z Villadarias a nejvyšší vojenskou hodnost generálního kapitána. Byl nasazen při obléhání Gibraltaru, který maršál z Tessé nedokázal dobýt, a od té doby se stáhl domů do Andalusie. Byl starý a velmi čestný muž.
Jen velmi málo dní předtím byl zatčen vévoda z Mediny Celi a odvezen na hrad v Segovii. Paní des Ursins ho uvedla do vládních záležitostí, když z nich vyhnala všechny, kdo měli podíl na závěti Karla II., a ještě jiné, s nimiž se rozkmotřila, aby se neříkalo, že žádný Španěl na nich nemá podíl, a aby se sama kryla štítem jména ve Španělsku ctěného. Zasvětila ho do mnoha důvěrných věcí, a on, aby se uchytil, se jejím přáním poddajně podroboval. Nakonec ho to omrzelo a chtěl vystrkovat růžky na vlastní pěst. Nevím, zda byl nějaký jiný zločin. Ať je to jakkoli, byl dán na hrad určený pro státní zločince, kde byl také Flotte, s nímž byl po nějaké době převezen třiceti tělesnými gardisty na hrad v Bayonne, když arcivévoda dosáhl úspěchů, o nichž bude řeč. Jakmile byl zatčen, byli čtyři komisaři, lidé od soudu, pověřeni vést jeho proces.
Španělský král jel ze Zaragozy do Léridy, kde ho obyvatelstvo i jeho armáda přijali s velkým jásotem; s armádou překročil 14. května Segre a postupoval s úmyslem oblehnout Balaguer. Velké deště, které strhly mosty a rozvodnily tuto řeku, plán zmařily a přiměly armádu vrátit se k Léridě. Když se k ní o měsíc později připojily jednotky přišlé z Flander, vytáhla vyhledat nepřátelskou armádu, kterou však v jejím postavení u Agramuntu nemohla napadnout. Spokojili se tím, že poslali Mahonyho s velkým oddílem vyčistit kraj od několika městeček, kde arcivévoda zřídil velké sklady; ty byly zabrány i s pěti tisíci uniforem, které čekaly na jeho vojsko z Itálie; a Mahony se po této malé výpravě vrátil ke španělskému králi do Bellpuigu. Markýz z Bay velel malé armádě v Extremaduře. Dal Montenegrovi vzít ztečí Mirandu do Douro; ten místo dobyl a zajal guvernéra, posádku i tři sta válečných zajatců, které tam hlídali. Je to dost významná portugalská pevnost, která otevřela provincie Trás-os-Montes a Entre Douro e Minho kontribucím.
Mezitím se hrabě Starhemberg,12 který prodělal nemoc, jíž se v těchto počátcích využilo, zotavil dřív, než se myslelo, rychle stáhl své oddíly z kvartýrů, vtrhl doprostřed kvartýrů armády španělského krále, některé přepadl a porazil a přinutil tuto zaskočenou armádu ustoupit k Zaragoze. Španělský král vjel do města, kde zůstal churav, a vypravil kurýra, aby zdvojnásobil své naléhání u krále o pana z Vendôme. Tento neúspěch padl celý na Villadariase. Byl obviněn z neopatrnosti a z nedbalosti. Byl poslán domů a markýz z Bay povolán z portugalských hranic, aby ho v Aragonii nahradil.
Král se tu špatnou zprávu i nové naléhání ohledně vévody z Vendôme dozvěděl od vévody z Alby v prvních dnech srpna. V Geertruidenbergu bylo všechno přerušeno. Bylo tedy na místě vyhověno a pan z Vendôme povolán. Celá tato katalánská aféra stála jen asi tisíc mužů zabitých nebo zajatých a nějaká zavazadla. Nepřátelé tam také ztratili nějaké lidi, mezi jinými jednoho prince z Nassau a lorda Carpentera, generálporučíka;13 největší škodu tak napáchaly zděšení a zmatek.
Vévoda z Vendôme, který prostřednictvím princezny des Ursins ve Španělsku a pana du Maine zde už několik měsíců neustával ve snaze dostat se do Španělska, se na to předem potají připravil a byl hotov k odjezdu, jakmile k tomu dostal svolení. Byl tedy k této cestě povolán. Trocha dny a poslední domácí opatření ho zdržely několik dní. Do Versailles přijel v úterý 19. srpna ráno. Pan du Maine vyjednal s paní z Maintenon, že přivede Vendôma k vévodkyni z Bourgogne. Okolnosti se jim zdály příznivé. Jet do Španělska, vyžádán králem a královnou, její sestrou, a jet tam, aniž by vévodkyni z Bourgogne viděl, bylo velmi nepříjemné. Vévoda du Maine, následován Vendômem, přišel tedy téhož dne k toaletě vévodkyně z Bourgogne. Souběh úterka, dne cizích diplomatů, a předvečera odjezdu do Marly způsobil, že u toalety bylo velmi mnoho mužů i dam. Vévodkyně z Bourgogne před nimi povstala, jak to vždy činila před všemi princi krve a jinými knížaty a před všemi vévody a vévodkyněmi, hned se jako obvykle zase posadila; a po tomto prvním pohledu, který se nedal odepřít, ona, která byla u toalety stejně jako všude jinde všímavá a hovorná a velmi málo zaujatá svým šatem a zrcadlem, upřela oči do něho a nepromluvila ani slovo k nikomu. Pan du Maine a pan z Vendôme, přilepený k jeho boku, zůstali velmi vyvedeni z míry, aniž se pan du Maine, jinak tak nenucený a obratný, odvážil pronést jediné slovo. Nikdo se k nim nepřiblížil a nikdo s nimi nepromluvil. Zůstali tak dobrou polovinu čtvrthodiny ve všeobecném tichu celé komnaty, která na ně upírala oči. Nedokázali to vydržet déle a nenápadně se vytratili.
Toto přijetí jim nebylo natolik příjemné, aby přesvědčilo Vendôma vystavit se opakování, až se půjde rozloučit, a to opakování ještě trapnějšímu, protože by byl vévodkyni z Bourgogne políbil, jako to činí všichni princové krve a jiná knížata, vévodové a maršálové Francie, kteří se loučí nebo přijíždějí z tažení či z dlouhé cesty. Nevím, zda se nebál neslýchané potupy odmítnutí; ať je to jakkoli, spokojil se pokusem, který právě učinil, a odjel, aniž se s ní rozloučil.
Monseigneur vévoda z Bourgogne s ním jednal dost slušně, to jest mnohem lépe, než by se slušelo. Vévoda z Alby, Torcy a Voysin ho navštívili. Toho dne se jako obvykle ukázal u krále, a nazítří ve středu měl po králově obědě v jeho kabinetu dost dlouhé slyšení, rozloučil se s ním a odjel do Paříže. Od své svatby tam pobyl jen čtyřiadvacet hodin, aby navštívil paní Princeznu. Paní z Vendôme nebyla v Anetu, kde se on stále zdržoval, takže neměli čas se spolu blíže seznámit.
Poznámky
Vysvětlivka: François de Mailly (1658–1721), arcibiskup z Arles od roku 1697, od roku 1710 arcibiskup z Remeše, kardinál od roku 1719.↩
Vysvětlivka: Švagrovou je míněna paní z Mailly, rozená ze Sainte-Hermine, dáma šatny vévodkyně z Bourgogne. Skutečná neteř paní z Maintenon, Françoise Charlotte d’Aubigné, se roku 1698 provdala za Adriena Maurice, tehdy hraběte z Ayen, nyní vévodu z Noailles.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pairer — postavit se na roveň.↩
Vysvětlivka: Arcibiskup z Remeše byl zároveň vévodou a pairem Francie a korunoval francouzské krále.↩
Vysvětlivka: Officiál byl soudce biskupského církevního soudu (oficialátu), jmenovaný biskupem.↩
Vysvětlivka: Kanovníci lyonské katedrály svatého Jana nesli titul hrabat lyonských a při přijetí museli prokázat starou šlechtickou urozenost.↩
Vysvětlivka: Generální agenti duchovenstva, dva a volení na pět let, hájili zájmy francouzské církve u krále a úřadů v době mezi shromážděními duchovenstva.↩
Vysvětlivka: Avignon a hrabství Venaissin byly papežskou državou uvnitř Francie, spravovanou papežským vicelegátem.↩
Vysvětlivka: Civilní poručík pařížského Châteletu předsedal civilnímu soudu prvního stupně pro Paříž.↩
Vysvětlivka: Velkovévodkyní je míněna Marguerite-Louise d’Orléans (1645–1721), dcera Gastona Orleánského a manželka toskánského velkovévody Cosima III., od něhož se vrátila do Francie.↩
Vysvětlivka: Cette je dnešní Sète, přístav na pobřeží Languedocu nedaleko Agde.↩
Vysvětlivka: Guido Starhemberg (1657–1737), velitel císařských vojsk ve Španělsku; 27. července 1710 porazil u Almenaru armádu Filipa V.↩
Ediční poznámka: George Carpenter u Almenaru nepadl, byl jen raněn; zemřel roku 1732.↩