Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola osmnáctá
Úvaha o postavení cizího knížete; jeho počátek. — Světské statky kardinála z Bouillonu zabaveny. — Králův rozkaz parlamentu, aby proti němu vedl proces. — Chování jeho rodu. — Králův dopis kardinálovi z La Trémoille. — Úvahy o tomto dopise. — Na kardinála z Bouillonu atd. vydá parlament zatykač, potom se náhle zastaví a řízení upadne. — Úvaha o francouzských kardinálech. — De Bar, padělatel Bouillonů, se zabije v Bastile. — Baluze sesazen a vypovězen. — Usnesení rady, které odsuzuje k rozmělnění jeho Genealogické dějiny rodu Auvergne, stojí za přečtení. — Právo kardinála z Bouillonu udělovat obročí svěřeno místním ordinářům. — Každá památka údajného knížectví odstraněna z králova rozkazu z farních matrik dvora a z opatství Cluny a Saint-Denis. — Nové zrady kardinála z Bouillonu v Tournai. — Vévoda z Bouillonu v dobrém s králem; jeho žena a synové ve zlém, a také jeho synovci. — Vévoda z Bouillonu mluví s králem a s kancléřem. — Když psal králi, nikdy se nepodepsal jako poddaný a ani nyní nemohl být přiměn, aby se k tomu přiznal. — Články o rodu Bouillonů navržené králi, aby je dal jeho jménem předložit parlamentu. — Spravedlnost a užitečnost těchto článků. — Podvodné a zločinné vyškrtnutí v rejstřících parlamentu. — Král nařizuje generálnímu prokurátorovi d’Aguesseauovi, aby na základě těchto článků postupoval v parlamentu, který se vytáčí a rod Bouillonů zachrání. — Nevěrnost Pontchartrainova ve prospěch kardinála z Bouillonu. — Úvahy. — Smrt prince z Auvergne. — Král zakazuje jeho příbuzným nosit po něm smutek a přiměje bratra abbého z Auvergne vzdát se kanovnictví v Lutychu. — Kardinál z Bouillonu se činí opatem v Saint-Amand navzdory bulám vydaným na králův návrh pro kardinála z La Trémoille. — Král si marně přeje zrušit koadjutorství v Cluny. — Původ, kariéra a sňatek prince z Berghes s dcerou vévody z Rohanu. — Prohra vévody z Mortemartu ve hře. — Tajemník maršála z Montesquiou přechází k nepříteli se svými šiframi.
Takové je nebezpečí knížecí hodnosti udělované francouzským šlechticům — hodnosti, kterou před mocí Guisů neznali ani příslušníci svrchovaných rodů, a u šlechticů neznámé až do vlády Ludvíka XIV.
Jakmile se stanou knížaty, začnou se stydět, že zůstávají poddanými. Vikomt z Turenne byl stejně jako jeho předkové věrný Jindřichu IV. a velmi dobře mu sloužil až do chvíle, kdy mu tento panovník opatřil Bouillon a Sedan. Tím začaly jeho zrady,1 z nichž se pak skládal zbytek jeho života i života jeho dvou synů, jak poznamenávají všechny dějiny, a jichž jeho synové zanechali teprve proto, že bylo obtížné v nich pokračovat, a pro nestvůrné výhody, které jim opatřil kardinál Mazarin, když se ve svých osobních obavách chtěl o ně opřít. Takové je také nebezpečí, dovolí-li se lidem této nebezpečné hodnosti uzavírat sňatky s cizinou. Ale tyto úvahy, které se hojně nabízejí, zde nemají dostávat víc místa. Ačkoli to bylo jako komáří kousnutí do slona, král se cítil hrozně dotčen. Pomstu měl ve svých rukou. Ten dopis dostal 24. května; nazítří 25. jej předal d’Aguesseauovi, generálnímu prokurátorovi,2 upozornil ho, že je celý psán vlastní rukou kardinála z Bouillonu, a nařídil mu, aby jej přednesl v parlamentu a podal tam návrh, aby byl kardinál z Bouillonu souzen jako vinný zradou. Král zároveň vydal ve své nejvyšší radě usnesení, které do skončení řízení u parlamentu vzalo všechny kardinálovy světské statky do králových rukou a prohlásilo, že jeho dopis je ještě zločinnější než jeho útěk. Jeho synovci, přesně zpraveni, přijeli téhož dne 25. do Versailles. Zprvu se neodvážili předstoupit před krále. Ministři, k nimž zašli, jim řekli, že to udělat mohou. Nebyli přijati nijak zle. Král jim řekl, že je lituje, že mají tak pomateného strýce. Paní z Bouillonu,3 která v Paříži byla nebo hrála nemocnou, napsala králi poklonu plnou ducha a obratnosti — brzy se ukáže, proč tento dopis od ženy, jejíž manžel byl králi tak na dosah, ženy, kterou král neměl rád a která k němu ani dvakrát do roka nezašla vzdát mu úctu; ale všechno bylo domluvené, a pan z Bouillonu4 se nacházel v Évreux, kam pro něj poslali, a když přijel, našel to všechno hotové, aby se tím mohl řídit při dalších krocích. Dne 26. napsal král kardinálovi z La Trémoille, který vedl jeho záležitosti v Římě, a poslal mu opis [dopisu] kardinála z Bouillonu, aby o něm podal zprávu papeži; je nezbytné vložit sem tento králův dopis kardinálovi z La Trémoille. „Můj bratránku, dávno bych již byl kardinálovi z Bouillonu odpustil jeho neposlušnost vůči mým rozkazům, kdybych směl jednat jako soukromá osoba ve věci, v níž šlo o královský majestát. Ten mi však nedovoloval nechat bez trestu zločin poddaného, který se proviňuje proti své hlavní povinnosti vůči svému pánu, a mohu dodat i vůči svému dobrodinci; vše, co jsem mohl učinit, bylo postupně zmírňovat tresty, které si zasloužil. Nejenže jsem mu tedy ponechal užívání jeho důchodů, když se vrátil do mého království, ale později jsem mu dovolil změnit pobyt, když mi předložil důvody, které měl k odchodu z míst, kde jsem mu určil sídlo. Nakonec jsem mu, aniž mě o to vůbec žádal, udělil svobodu odebrat se do kterékoli provincie a na kterékoli místo království, jež by se mu zalíbilo, jen bude-li ve vzdálenosti třiceti mil od Paříže; a když, aby si zkrátil cestu, projel na samém okraji tohoto města a zdržel se v jeho okolí, nebránil jsem tomu. Předstíral, že jede do Normandie vyřídit nějaké záležitosti a že se potom odebere do Lyonu, avšak nakonec usoudil, že musí dát poznat skutečný důvod a jediný cíl své cesty. Místo aby jel do Rouenu a pak do Lyonu, jak ujišťoval svou rodinu, pobyl dosti dlouho v Pikardii, potom projel Arrasem a odebral se k vojsku mých nepřátel podle týchž záruk, které si zajistil s tím ze svých synovců, jenž v témže vojsku právě slouží a jenž již na počátku této války dal příklad zběhnutí, který jeho strýc nyní následoval. Kardinál z Bouillonu, napodobiv ho v útěku, mi navíc napsal dopis, jehož opis Vám posílám. K potrestání jeho pýchy by mi stačilo ponechat tento dopis úvahám veřejnosti, je však třeba příkladu přesnější spravedlnosti vůči poddanému, který k neposlušnosti přidává zapomnění na svůj stav a nevděk za dobrodiní, jimiž jsem zahrnul jeho osobu i jeho rod; a hodnost, do níž jsem ho povýšil, mě nezprošťuje povinnosti splnit vůči němu první povinnosti královského úřadu. Nařizuji svému pařížskému parlamentu, aby proti němu zakročil podle zákonů. Sdělte dopis, který mi napsal, a zpravte Jeho Svatost o tom, jakým způsobem přešel k mým nepřátelům, neboť je nutné, aby papež tak zřejmými důkazy poznal povahu člověka, který se prohlašuje za nezávislého. Dej Bůh, aby tato bezmezná ctižádost, podepřená jen vznešenou představou děkana kardinálů, nezpůsobila jednou v Církvi nějaký zmatek; neboť co lze očekávat od poddaného zaujatého názorem, že záleží jen na něm, zda se vymaní z poslušnosti svého panovníka? Postačí, že místo, jímž je kardinál z Bouillonu nyní oslněn, se mu zdá nižší, než odpovídá jeho rodu a nadání, a bude považovat všechny cesty za dovolené, aby dosáhl nejvyšší hodnosti v Církvi, až bude mít příležitost hledět na její lesk zblízka; je totiž důvod se domnívat, že jeho úmyslem je odebrat se do Říma. Pochybuji, že by se to dělo po dohodě s Jeho Svatostí, a kdyby s ní byl učinil nějaká tajná ujednání, jsem přesvědčen, že by brzy litovala souhlasu, který by mu byla dala. Ať je tomu jakkoli, mým úmyslem je, abyste po příjezdu kardinála z Bouillonu do Říma s ním neudržoval žádný styk a abyste ho pokládal nejen za vzbouřeného poddaného, ale za člověka, který se svým zločinem chlubí. Ihned upozorněte Francouze, kteří jsou v Římě, stejně jako Italy oddané mým zájmům, aby se vůči němu řídili rozkazy, jež Vám dávám; a nato prosím Boha, aby Vás, můj bratránku, měl ve své svaté a vznešené ochraně.“
Tento dopis se setkal s malým souhlasem; lidé shledávali velmi málo slušným, že na manifest tak urážlivý, jakým byl dopis kardinála z Bouillonu králi, tak velký panovník, tak citlivý na svou autoritu, podnikal v Římě tak slabé předběžné kroky a odpovídal jakoby dalším manifestem, který sestupoval k tak nízkým podrobnostem při ospravedlňování vyhnanství kardinála z Bouillonu; že dával najevo obavu z dohody s papežem o cestě do Říma a že tomu, když to už ukázal, nestavěl do cesty nic jiného než přeludné podezření ohledně pontifikátu, jímž se papež nemohl nijak vzrušit. Za stavu, v jakém se kardinálové nacházeli, nebylo možné doufat, že římský dvůr schválí řízení proti jednomu z nich, a navíc proti jejich děkanovi. Tato spěšnost a tento ponížený způsob, jak římský dvůr předem získávat, byly dobré jen k tomu, aby mu daly pocítit vlastní sílu, místo aby se jednalo a nechalo se ho běžet za námi. Kardinál z Bouillonu z toho zpyšněl ještě víc; o řízení, jímž mu hrozili, napsal prezidentovi z Maisons dopis ještě prudší než ten, který napsal králi, a dal sepsat spisy téhož ražení o domnělé nedotknutelnosti kardinálů vůči veškeré světské spravedlnosti v jakémkoli případě, a dokonce vůči jakékoli jiné spravedlnosti než papežově spolu s celým posvátným kolegiem.
Parlament, jemuž byl proces svěřen, vydal zatykač na kardinála z Bouillonu, na pana z Certes, šlechtice z jeho služebnictva, kterého hojně používal ke svým pletichám a který při této příležitosti s velkou smělostí jezdil sem a tam, a na jednoho jezuitu, který se do toho silně zapletl; ale když bylo třeba jít dál, zarazila ho obtížnost řízení a ona nedotknutelnost kardinálů, potvrzená tolika příklady, přes něž se králové nemohli přenést — ti, kdo si chtěli zjednat spravedlnost, toho dosáhli jen tím, že se uchýlili k násilí, jehož příklady nejsou vzácné a o nichž Řím moudře mlčel, vyjma popravu kardinála z Guise,5 protože se Řím viděl podepřen hrozivou mocí Ligy. Jezuité, odjakživa oddaní Bouillonům, potajmu podporovali toto nebezpečí vším svým vlivem; politika i svědomí se spojily v tom, aby se nedostaly do sporu s Římem, takže po všem tom hluku i tento proces, třebaže byl oznámen papeži, jak jsme právě viděli, padl vysílením a vyprchal takřka neznatelným vypařením. Krásné naučení nejmocnějším panovníkům, kteří místo aby si v Římě vytvořili stranu tím, že tam dají svou nominaci, a to z těch, kdo ji dostanou, z těch, kdo v ni doufají, a ze všeho, co k nim patří — lidí stále na místě, o všem zpravených, jednajících v jejich službě a bdělých při úmrtí papežů nad všemi pletichami, které po něm následují —, povyšují své poddané k velikosti, jež je pro jejich zájmy neužitečná, protože jsou z Říma nepřítomni, nemají tam příbuzné, přátele ani frakci a hodí se jen k tomu, aby shrábli tři nebo čtyři sta tisíc livrů ročního důchodu z obročí, z jehož osminy by se Ital cítil víc než odměněn. [Francouzský kardinál] je ve Francii mužem papeže proti králi, státu a francouzské církvi; stává se hlavou a tyranem duchovenstva, příliš často i ministerstva, je vázán cizími pouty zájmu a ochrany, troufá si na všechno, protože je nedotknutelný, mocně zaopatří svou rodinu, a když všechno získal, může potom se vztyčenou hlavou páchat všechny zločiny, jaké se mu zlíbí, aniž by za kterýkoli z nich mohl být kdy potrestán.
Po tolika hluku se přešlo k pokořením citelnějším, než by snad bylo řízení, které by se nevykonalo. Vzpomnělo se na řízení komory v Arsenalu proti padělatelům a na její rozsudek z 11. července 1704 proti prokázanému a přiznanému padělku proslulého kartuláře z Brioude a proti Jeanu-Pierru Barovi, jeho výrobci, který, když viděl, že ho zklamala naděje na ochranu a beztrestnost, kterou mu dal kardinál z Bouillonu a jeho rodina, kteří ho k té práci najali, rozbil si hlavu o zdi své cely v Bastile — jak jsem se dozvěděl od Maréchala, který byl povolán, aby ho šel navštívit, a jemuž neutajil zoufalství, jež ho k tomu dohnalo —, a o dva dny později na to zemřel. Lidé se rozhořčili na Baluze6 a na tu skvostnou genealogii vystavěnou na tomto podvodu, kterou dal pod svým jménem s privilegiem vytisknout v Paříži s názvem Genealogické dějiny rodu Auvergne — o tom všem jsem mluvil v příslušné době. Pocítilo se, jak nehorázná byla povolnost tak odporující pravdě i rozsudku Arsenalu, a pokusilo se to napravit usnesením královské rady z 1. července 1710, které není neužitečné sem vložit. „Poněvadž bylo králi v jeho radě předloženo, že v knize nazvané Genealogické dějiny rodu Auvergne, vytištěné v Paříži u Antoina Dezalliera, dva svazky in folio, se pan Baluze, autor těchto dějin, nejen odvážil vyslovit různá tvrzení bez jakéhokoli dostatečného důkazu, ale navíc, aby podložil několik skutečností uvedených proti vší pravdě, vložil do svazku důkazů několik listin a písemností, které byly prohlášeny za podvržené rozsudkem komory v Arsenalu z 11. července 1704, což je počin tím zavrženíhodnější, že kromě pohrdání rozsudkem tak průkazným a vydaným s tak důkladnou znalostí věci nemůže být takové dílo sepsáno jinak než k podpoře zločinného a dlouho chystaného uchvácení nejzavrženíhodnějšími úskoky a k oklamání veřejnosti ve věcech tak důležitých, jakými jsou práva či nároky velkých rodů království; a poněvadž je nutné tomu zjednat nápravu, po zvážení všeho král ve své radě nařídil a nařizuje, že privilegium udělené Jeho Veličenstvem k tisku řečených Genealogických dějin rodu Auvergne ze dne 8. února 1705 bude odvoláno a zrušeno a že budou přesně vyhledány všechny výtisky řečeného díla, které budou roztrhány a rozemlety na papírovinu. Jeho Veličenstvo ukládá panu d’Argensonovi, státnímu radovi a policejnímu poručíkovi v Paříži, aby dbal na provedení tohoto usnesení a do týdne o tom podal zprávu panu kancléři. Dáno ve státní radě za přítomnosti Jeho Veličenstva, konané ve Versailles 1. dne července 1710. Podepsán Phélypeaux.“
Toto usnesení bylo vytištěno v mnoha výtiscích, které se rozdávaly plnými hrstmi, každému, kdo je chtěl, aby věc byla tím průkaznější. To málo z rodového majetku, co kardinál z Bouillonu nemohl ukrýt, bylo okamžitě zabaveno; světské statky jeho obročí byly zabaveny již dříve, a 7. července vyšlo královo prohlášení, které kardinála z Bouillonu zbavilo všech jeho práv udělovat obročí a přiřklo je biskupům, v jejichž diecézi se ta obročí nacházela. Zároveň byl Baluze zbaven své profesorské stolice na Královské koleji7 a vypovězen na druhý konec království.
Ale nic z toho nešlo k jádru věci; ukazovalo to jen v protikladu nedůstojnou povolnost v jednu dobu — privilegium udělené té knize navzdory dřívějšímu rozsudku Arsenalu — a bezmocný hněv v jinou. Krále podněcovali proti nespravedlnosti, nepořádku a zneužívání, jež přinášely tyto hodnosti cizích knížat udělené francouzským šlechticům, a on to vyslyšel; vydal rozkazy k prohlídce opatství Cluny a všech pomníků pýchy, které tam kardinál z Bouillonu odedávna hromadil jako jakési základní kameny pro budoucnost: jakožto potomek vévodů z Guyenne podle podvrženého kartuláře z Brioude, vyrobeného oním de Barem, pocházel prý po meči od zakladatelů Cluny. To byla odjakživa jeho chiméra, kterou nakonec, pro nedostatek důkazů a jakékoli pravdy či pravděpodobnosti, podepřel tímto nechvalně proslulým padělkem. Mezitím v dobách své přízně a moci rozmnožil v Cluny listiny a znamení tohoto falešného původu pod záminkou dobrodiní ze své strany a vděčnosti mnichů; dal tam převézt těla svého otce, své matky a několika svých synovců a pod záminkou zbožnosti si z jejich hrobů dělal doklady a pomníky velikosti, se vším možným uměním, smělostí a nádherou.
Parlament vydal 2. ledna 1711 rozsudek, jímž pověřil lyonského generálního poručíka, aby toto opatství prohlédl a dal v něm úplně přeškrtat a vymazat vše, co bylo jakýmkoli způsobem, v pomnících či v písemnostech, takové povahy; a to bylo plně vykonáno. Král dal z Paříže, Fontainebleau, Saint-Germain a Versailles přinést všechny farní matriky, v nichž byl knížecí titul, který si tam kardinál z Bouillonu přisvojoval při křtech a sňatcích vykonaných u dvora jako velký almužník, vyškrtnut, přeškrtnut a opatřen poznámkou na okraji. Dne 15. července tohoto roku 1710 byl do opatství Saint-Denis poslán královský zapečetěný list spolu s předními úředníky královské správy staveb, aby byly odstraněny erby Bouillonů všude, kam je umístili v kapli, kde je pohřben pan z Turenne; to bylo vykonáno dosti povrchně. Když zemřel a král tolik vykonal pro jeho památku, nechtěl, aby se pocty zahrnující hrdinu proměnily v doklady pro jeho rod: v Saint-Denis výslovně zakázal všechno, co by jen trochu zavánělo knížetem, zejména tento titul kdekoli, a dokonce i to, aby se u jeho hrobu či v jeho kapli kdekoli trpěly jeho erby, ať celé, nebo rozeseté; a proto Bouillonové nechtěli ani nápisy na rakvi, ani náhrobní nápis venku. Ale později, tím, že se lísali k mnichům, otevírali měšec, byli povolní při udílení obročí a konečně tu kapli trochu vyzdobili, vklouzly erby rodu, celé i rozeseté, na hrob a na oltář, na klenbu a do oken, ba i erb kardinála z Bouillonu s kloboukem, jakožto toho, kdo nesl náklady.
Tyto rány Bouillony velmi bolely; ale nebyla doba si stěžovat, nýbrž tiše ustupovat, aby nebylo hůř, a pod zdánlivou přísností provedení využít slabosti a malé věrnosti lidí ze správy staveb k zachování stop, až přijdou jiné časy, kdy by mohli ještě jednou zkusit to, co tam umístili poprvé. Kardinál z Bouillonu nad všemi těmito opatřeními vybuchl prudčeji než kdy jindy. Již předtím zachovával tak málo mírnosti, že pontifikálně sloužil v katedrále v Tournai při Te Deum za dobytí Douai a že z tohoto města, kde se usadil, napsal dlouhý dopis panu z Beauvau, který byl jeho biskupem, když bylo dobyto, a který nechtěl ani zpívat Te Deum, ani skládat přísahu, ani tam zůstat, ať se ho k tomu přední velitelé snažili přimět jakkoli; a tímto dopisem ho kardinál z Bouillonu nabádal, aby se vrátil do Tournai a podřídil se tam nynějšímu panství, a nešetřil v něm žádným jedem.
Tato pátrání ve farních matrikách dvora a v opatstvích Cluny a Saint-Denis, po nichž tak rychle následovaly nové výbuchy kardinála z Bouillonu, uvrhla vévodu, jeho bratra, do podivných obav z následků, jaké by to mohlo mít. Bylo o tom vedeno mnoho porad v jeho rodině i s jeho nejdůvěrnějšími přáteli. U krále měl zásluhu padesáti let služby a důvěrnosti, zásluhu nejnižšího lichocení a velké pilnosti v docházení ke dvoru; a nad ty, jež u krále tolik platily, měl ještě jednu, která jim dodávala ještě větší váhy: měl totiž velmi málo ducha. S uměním a poddajností se sklonil pod bouřemi, které si přivodili kardinál a vévodkyně z Bouillonu a které, ač se ho nikdy přímo netýkaly, ho přesto nejednou strhly s sebou do vyhnanství. To všechno krále dojímalo; říkal, že je to dobrák; ničeho se od něho neobával; litoval ho kvůli jeho příbuzným a zvykl si chovat k němu úctu a přátelství. Jeho nejstarší syn zemřel již dávno ve zbytku hluboké nemilosti; vévoda z Albretu byl člověk, kterého král nikdy neviděl a neměl rád, rytíře z Bouillonu ještě mnohem méně. Ten byl nezměrně zhýralý a stejně drzý, ničím se nedal omezit a o králi říkal, že je to starý venkovský šlechtic na svém zámku, kterému zbyl už jen jeden zub, a ten že si schovává na něj. Několikrát byl vypovězen a uvězněn, a nebyl proto o nic rozumnější. Hrabě z Évreux, který se králi velmi zalíbil díky přátelství hraběte z Toulouse a který měl při mnohem menším duchu než jeho bratři víc rozumu a obratnosti, od tažení u Lille už nesloužil; trucoval a u dvora se téměř neukazoval. Z hraběte z Auvergne zbyli ve Francii jen dva synové, oba kněží, oba bez ducha: starší plný ctižádosti a malicherných pletich, a ještě víc zhýralosti, která ho vylučovala ze společnosti počestných lidí, ve všech ohledech velmi opovrženíhodný a opovrhovaný; mladší, který tyto neřesti neměl, byl jakýsi obskurní tupec, který se s nikým nestýkal. Pan z Bouillonu tedy neměl ve své rodině jinou pomoc než sám sebe.
V této tísni se obrátil na kancléře a potom jednoho rána na samého krále, kterého zastihl v posteli, s pohodlím, časem a důvěrností mezi čtyřma očima, jaké skýtá výsada velkého práva vstupu, kdy se každý z té nepatrné hrstky, která je má, uchýlí na druhý konec pokoje, nebo dokonce vyjde ven, jakmile vidí, že někdo z nich chce s králem mluvit. Tam pan z Bouillonu bědoval nad svým postavením a nad bláznovstvím svého bratra, vyčerpal se v chvalách na krále, v díkůvzdáních za jeho dobrodiní, a zvláště v uznávání svého poddanství, protože to bylo jen ve slovech, v poklonách, a ještě mezi čtyřma očima; prosil, naléhal a zapřísahal krále, aby zastavil účinky svého hněvu a kvůli jednomu viníkovi, kterého měla jeho rodina to neštěstí zplodit, nepotupil jeho rod. Král, chvíli chladný a mlčenlivý, potom ponenáhlu přiveden zpět ke své dřívější laskavosti poddajností tolika přítulných řečí, mu odpověděl, že si nepřeje nic víc než nadále odlišovat jeho osobu a rodinu od jeho vzbouřeného a zločinného bratra, ale že vzpoura jeho bratra zasahuje celý jeho rod tím, že mu svým dopisem na základě svého rodu upřel, že je jeho poddaným, a že on tuto urážku nemůže strpět, aniž by ji odplatil; a že je na samém vévodovi, aby uvážil, co může udělat, aby se dalo předejít tomu, co toto upření zasluhuje. Pan z Bouillonu, takovými laskavými slovy velmi ulehčen, zdvojnásobil svá ujišťování a svou snůšku poklon, poprosil krále, aby mu dovolil o tom s někým promluvit, a jmenoval mu kancléře. Král svolil a vévoda od té chvíle doufal, že z této nebezpečné záležitosti vyvázne dobře.
Neotálel a šel ke kancléři. Král ho již zpravil a kancléř to před ním netajil; a protože velmi dobře uměl rozlišovat věci od slov a řečí, slova vůbec nezkoušel a navrhl věci. Skutečnost byla — a ta skutečnost je nepochopitelná —, že se vévoda z Bouillonu se všemi nadávkami, které králi na svého bratra říkal, nepovažoval o nic víc než on za jeho poddaného; a měl právo mít takové mínění, protože nikdy, když králi psal, nenapsal slovo „poddaný“, a toto opomenutí se mu až dosud bez jakékoli potíže trpělo. A právě o to teď šlo a k tomu ho chtěli přimět; a právě aby udržela tento zvyk v této krizi, chopila se paní z Bouillonu příležitosti a napsala králi. Nehledě na lenně závislou a nikdy svrchovanou povahu Sedanu a Bouillonu, nehledě na způsob, jakým tato léna připadla dědovi a otci pana z Bouillonu a zůstala jim, nehledě na všechny zrady, pro něž je ztratili, a na způsob, jakým se jich král zmocnil — vesměs věci, které svrchovanost vévodů z Bouillonu naprosto ničily —, otec tohoto vévody s nimi s králem uzavřel směnu8 tak nesmírně výhodnou ve všech ohledech, že si neměl nač stěžovat, a tento vévoda ještě méně za celou dobu, co z ní požíval. Spolu s hodností cizího knížete mu svrchovanost, i kdyby byla existovala, nemohla zůstat, protože se Bouillonu a Sedanu dobrovolně vzdal a byl jich zbaven a král je držel na základě směny. Pouhé užitkové panství,9 které bylo panu z Bouillonu ponecháno, na tom nic neměnilo; ani slovo o právech, účinku či výhradě svrchovanosti ani o osobním postavení svrchovaného panovníka, ani ve smlouvě o směně, ani v breve o hodnosti cizího knížete. Pan z Bouillonu neměl žádný důvod, ani tu nejlichější záminku, aby nebyl a nepřiznával se být poddaným krále — on, vévoda a pair, velký komoří, který neměl za hranicemi království ani píď půdy, ani on, ani jeho děti.
Kancléř při tak pádných důvodech nezapomněl na žádný, aby ho přesvědčil, že nemá žádnou záminku, aby se tomuto postavení vymykal, a král, při tom, co se dělo, už žádnou, aby to dál trpěl; vylíčil mu všechny nepříjemné důsledky, které ho mohly za jeho odpor stihnout a které měl všechny král v rukou; pokusil se ho přimět, aby se uznal za králova poddaného písemným prohlášením podepsaným jím, jeho dětmi a jeho synovci — vše bylo marné. Pan z Bouillonu neznal nic horšího než toto přiznání a doufal všechno ve vlastní poddajnost, v poddajnost otce Telliera, v onu směs laskavosti a slabosti, kterou k němu král choval, a zvláště v jeho malou vytrvalost v takových záležitostech, s níž měl tolikrát šťastné zkušenosti. Jeho rodina, v níž měl přece každý tak osobně špatné vztahy s králem, se přesto bála nenapravitelných blesků a naléhala na něho, aby s ohledem na nebezpečí a tíseň okolností vydal prohlášení navržené kancléřem; ale on odolal stejně jí jako svým nejdůvěrnějším přátelům a s rozhořčením jim odpověděl, že se s ním jedná příliš špatně, než aby k tomu svolil. To špatné zacházení tedy spočívalo ve vyškrtnutí Barových padělků a knížecího titulu na pomnících, o nichž jsem mluvil, a v odstranění toho ze Saint-Denis, co tam král nikdy nechtěl dovolit, co výslovně zakázal, když tam dal pohřbít pana z Turenne, a co tam proti jeho rozkazům později podvodně umístili. V každé jiné zemi než ve Francii by toto drzé odmítnutí pana z Bouillonu samo stačilo, aby je zdrtilo, a zvláště aby je navždy připravilo o tuto knížecí hodnost, která podpírala jejich chiméru a kterou toto nestoudné odmítnutí uskutečňovalo, nakolik to bylo v jejich moci, a kdyby se trpělo, nakolik to bylo v moci krále, pokud jde o věc, které chyběl jakýkoli základ pravdy, ale která proto nebyla o nic méně nebezpečná.
Proto bylo, aniž by se dál otálelo u prohlášení navrženého a odmítnutého panem z Bouillonu s pevností, jež odhalovala dno jeho srdce, a které by, i kdyby je byl vydal, vždy mohlo platit za plod jeho strachu a jakéhosi násilí, králi navrženo zvolit cestu právnější a prostou jakéhokoli podezření, protože odpovídala zákonům, pravidlům a formám: aby totiž generální prokurátor obeslal pana z Bouillonu, jeho děti a jeho synovce, aby vyslechli výrok:
„I. Že Sedan je lénem Mouzonu a podlénem koruny, jak je patrno z jeho povahy, z královského patentu Karla VII. z roku 1454, vydaného jakožto svrchovaným pánem Mouzonu, na němž Sedan závisel, a z rozsudku vyneseného v souladu s tímto patentem v Mouzonu roku 1455, a že neexistuje v žádné době žádný titul ani důkaz nezávislosti Sedanu; II. Že Bouillon je původně v lenní závislosti na Remeši a je podlénem koruny, kterážto lenní svrchovanost byla roku 1127 získána od Renauda, arcibiskupa remešského, Alberonem, lutyšským biskupem a pánem Bouillonu, a že lutyšští biskupové, když přešel z jejich rukou na rod La Marck, nikdy nepostoupili lenní svrchovanost, ba ani pozemkové vlastnictví, jež nepřetržitě až do dnešního dne požadovali a vymáhali; III. Že Sedan, Bouillon, a potom Raucourt, Jametz a Florenville — tato tři poslední léna bez jakéhokoli zdání nezávislosti či nároku na ni sama o sobě — přešla koupí od rodu Braquemontů a od lutyšských biskupů na rod La Marck; IV. Že rod La Marck si na základě těchto lén nikdy nečinil nárok na svrchovanost a činil úkony v opačném smyslu, s výjimkou otce dědičky, první a bezdětné manželky děda pana z Bouillonu a kardinála, jeho bratra, který se prohlásil za nezávislého; a že nikdo z této větve La Marck-Bouillon neměl ani si nečinil nárok, ve Francii ani kdekoli v Evropě, na knížecí titul či na jakoukoli knížecí hodnost; V. Že tato léna Bouillon, Sedan a jejich příslušenství byla pokládána a nazývána jen prostými panstvími a jejich držitelé jen pány až do zmíněného otce dědičky, který si jako první bez titulu a bez schválení přivlastnil titul knížete sedanského, a že pokud jde o Bouillon, nikdy nebyl a dosud není vévodstvím, nýbrž prostým panstvím; VI. Že řečená léna nepřešla z rodu La Marck na rod La Tour ani koupí, ani dědictvím, ani na základě jakéhokoli titulu, který by mohl předložit, nýbrž jedině ochranou krále Jindřicha IV.; VII. Že řečená léna v rukou rodu La Tour nezměnila svou povahu a že tento rod si na jejich základě nemůže činit nárok na víc, než si činil rod La Marck; VIII. Že potomstvo Acfreda, vévody z Guyenne a hraběte z Auvergne, je dávno vymřelé; IX. Že rod La Tour neprávem uchvátil, přijal a ke svému jménu La Tour připojil jemu cizí jméno Auvergne a potom je samo dosadil na místo svého, aniž by k tomu mohl předložit jiný titul než onen podvržený kartulář z Brioude, vyrobený jistým de Barem, odsouzeným jako padělatel, který se k tomu přiznal, přičemž kartulář byl prohlášen za podvržený a jako takový odsouzen rozsudkem komory zasedající v Arsenalu z 11. července 1704; X. Že tato novota ve jméně není starší než otec kardinála z Bouillonu; XI. Že příslušníkům rodu La Tour bude zakázáno nadále užívat jména Auvergne samotného nebo připojeného k jejich jménu a že jméno Auvergne samotné nebo připojené k jejich jménu bude vyškrtnuto či přeškrtnuto ve všech dosud sepsaných listinách, smlouvách a jiných písemnostech, kde bude nalezeno a po nichž bude pátráno; XII. Že tytéž zákazy a táž opatření budou učiněny, pokud jde o erb Auvergne, aby nezůstala stopa po tak přeludném nároku:
- Že páni z rodu La Tour jsou francouzští šlechtici, poddaní krále jako všechny ostatní šlechtické rody království, a že se tak budou všichni nazývat, tak se budou přiznávat a tak se budou podepisovat; XIV. Že řečení páni z La Tour nepocházejí nijak od Acfreda, vévody z Guyenne a hraběte z Auvergne, jehož potomstvo je dávno vymřelé, a že na základě lén a panství Bouillon, Sedan atd. nemohou činit nárok na kvalitu a titul knížete, a proto budou tyto tituly a kvality přeškrtány a vyškrtnuty všude, kde je přijali, jak výše uvedeno, a bude jim zakázáno je v budoucnu přijímat či užívat; XV. Že řečení páni z rodu La Tour budou odsouzeni ke všem nápravám, pokutám a náhradám škody za to, že si přivlastnili jména, erby, tituly, zvyklosti a nenáležité nároky bez práva i bez zdání práva, jim zcela cizí, a k tomu postrádali jakýkoli titul.“
Důkazy těchto patnácti článků, které jsou zběžně načrtnuty výše, byly důkladně prozkoumány dříve, než byly tyto články navrženy. Všechny směřovaly k úplnému zničení chiméry nezávislosti, svrchovanosti a knížectví; mířily kardinálovi z Bouillonu přímo k srdci víc, než cokoli, co by bylo možné podniknout proti jeho osobě, i kdyby ji měli v moci a nebránil jim štít kardinálské hodnosti. Všechny tyto články byly pravdivé, spravedlivé, důsledné, nic nepřeháněly; držely se jádra věci, o niž šlo mezi králem a Bouillony, a postupovaly podle zásad vzatých ex visceribus causae10 a podle jejich přirozených důsledků. Zároveň nijak nenapadaly směnu v žádné její části, nedotýkaly se ani hodnosti cizího knížete, kterou parlament nezná a která je milostí krále, jež nepotřebuje jiný základ než jeho vůli, když se mu zlíbí, aby byla k některým milostivější, než je spravedlivá ke všem ostatním — a která u rodu Rohanů nemá za záminku ani chiméru nějakého Acfreda, ani nároky na svrchovanost.
Tyto články patřily zcela do nejryzejší pravomoci parlamentu; a bylo naprosto úkolem generálního prokurátora, muže králova a veřejného cenzora, podat tam svou stížnost. Hned při prvním kroku by se obeslaní páni z Bouillonu ocitli v nutnosti odpovědět. Kdyby se byli cítili bez prostředků, jak soudně obhájit uchvácení, jichž se domohli svou přízní a svými pletichami — a není pochyb, že by se ocitli v naprosté bezmoci — a kdyby byli přisvědčili, byla by celá jejich chiméra zničena, a to jejich vlastním přiznáním, které by navždy zůstalo v rejstřících parlamentu. Kdyby se byli přes tuto bezmoc pokusili odpovědět, není rovněž pochyb, že by byli odsouzeni s tím větší slavností a jejich chiméra, zničená a nenávratně zavržená, by byla trestem pro ně a naučením pro jiné, bez sebemenšího podezření z nátlaku či násilí; a pak by bylo na králi, aby uvážil, zda je mu vhod ponechat jim při tom všem, co se s nimi v té věci dělo, hodnost cizích knížat. V Dokladech se najde spis o rodech Lotrinských, Rohanů a La Tour, který byl v té době narychlo vyžádán a sepsán a který by byl lepší, kdyby na něj bylo víc než dvakrát dvacet čtyři hodin. Konečně proces mezi králem a pány z Bouillonu, nikoli o pozemky a peníze, jaké vede se svými poddanými každý den, ale kvůli postavení poddaného, kvůli účinku jeho vlastních milostí, kvůli účinku falešného původu na jedné straně a vynuceného převodu bez titulu na straně druhé, navíc směněného pro krále velmi nevýhodně, a jehož povahou je podléno jeho koruny, by byl velmi podivnou podívanou a dokonale by ukázal, že chiméra byla jen na čas a že skutečné nároky na provincie jakožto otcovské dědictví se schovávaly na jiné časy; ponechávám na úsudku čtenáře, jak důležité a nebezpečné je k takovým věcem dávat příležitost.
Ale jestliže smělost a umění pánů z Bouillonu dokázaly vůči králi vše, co jsem právě vylíčil, i pokud jde o pomníky, které si postupně zřídili ve farních matrikách dvora, v opatství Cluny a proti nejvýslovnějším opatřením a rozkazům krále i v opatství Saint-Denis, zde je kousek, který bylo provést mnohem obtížnější. Již bylo řečeno, že hodnost a jméno cizího knížete parlament nezná, neboť ten uznává za knížata jen knížata krve způsobilá k nástupu na trůn; proto tato hodnost, kterou král pánům z Bouillonu udělil u svého dvora, nemohla být zapsána v parlamentu, a král na to nikdy ani nepomyslel; ať je jakkoli mocný, není pánem jmen ani původu, není pánem titulů pozemků starších než on, ani ochuzování své koruny, ani své domény, a ještě méně, je-li to vůbec možné, své nejvyšší lenní svrchovanosti, ani účinků, které s těmito věcmi spojuje právo; nemohl tedy a nikdy nemůže nikomu darovat žádnou z těchto věcí, ani dát takový dar ověřit v parlamentu, jak také skutečně žádný z nich nezapsal; ale protože se názvy domnělé svrchovanosti a knížectví Sedanu, Bouillonu atd. nacházejí v té části směny, která je zapsána, je v ní slovo „domnělé“ vyškrtnuto. Tento výmaz, který je svévolným činem a byl trpěn, však dokazuje jen svévoli, vliv, který zjednal shovívavost, a smělost neslýchanou a bezpříkladnou, stejně jako bezúčinnou, protože v rejstřících parlamentu se nikdy nevymaže a nemůže vymazat ani jediné slovo jinak než na základě usnesení rady nebo rozsudku parlamentu, který to nařizuje, a okrajové poznámky vedle, která uvádí datum a rozhodnutí, jež výmaz nařídilo; a protože tu není ani okrajová poznámka, ani rozhodnutí, které by vyškrtnutí slova „domnělé“ nařídilo, plyne z toho, že je to čirý svévolný čin a že tento výmaz je ze všeho práva neplatný.
Těchto patnáct článků bylo tedy předloženo králi spolu s důvody jejich použití, jak bylo právě vysvětleno. Pocítil jejich spravedlnost a důležitost a pochopil také, že ověřená smlouva o směně se týká jen pozemků daných do směny, povýšení Albretu a Château-Thierry na vévodství-pairie, výhrady pouhého užitkového panství Bouillonu a prominutí zločinů zrady a jiných, kdežto hodnost cizího knížete, rovněž udělená, ale nikdy neověřená a ani nezpůsobilá k tomu, aby byla k ověření parlamentu předložena, zůstávala stále v jeho královských rukou jako věc jeho vůle, ať ji odejmout, či ponechat, ať by v této záležitosti padl jakýkoli rozsudek, neboť ta hodnost nemohla být jejím předmětem. Spokojen tedy, pokud jde o žárlivou péči o svou autoritu, povolal Pelletiera, prvního prezidenta, a d’Aguesseaua, generálního prokurátora, jemuž nařídil postupovat tak, jak bylo právě vysvětleno.
Tento generální prokurátor, tak osvícený, tak vážený, tak přísných mravů, byl shodou okolností důvěrným přítelem vévody z Albretu, jehož život a mravy tak málo odpovídaly jeho vlastním; a toto přátelství, navázané už v jejich rané mladosti, se od té doby udržovalo tak dobře, že vévoda z Albretu neměl ve svých záležitostech jiného rádce než d’Aguesseaua, a že v jeho sporu o substituci, který s takovým hlukem vedl proti svému otci vévodovi z Bouillonu, to byl d’Aguesseau, tehdy generální advokát, kdo tam s otevřeným hledím dělal všechno, a to do té míry, že se pan z Bouillonu, když ztratil naději na smír, neodvážil riskovat rozsudek u pařížského parlamentu a dal proces z královy moci — král se tehdy poprvé v životě uvolil ukázat se stranický a říci to — odkázat k parlamentu v Dijonu. Generální prokurátor přijal královy rozkazy s velkou úctou a s mnoha ujišťováními o poslušnosti; brzy začal vyvolávat potíže; dostal nové rozkazy; byly opakovány; chtěl je slyšet od krále samého. Nezalekl se pevnosti, kterou mu král podruhé projevil ve své vůli. Rozmnožil potíže tak, že vzbudil podezření o svém úmyslu, a potvrdil je týmž počínáním. Ten, přes nějž šlo vše mezi králem a d’Aguesseauem, unaven tak podivným postupem, zmařil dvě audience, které si d’Aguesseau vyjednal, a když nemohl zabránit třetí, byl při ní jako třetí přítomen, na vše odpověděl, vše urovnal, a rozhořčen tím, co se už nedalo zastírat podle toho, co viděl na generálním prokurátorovi, ho vystrčil z králova kabinetu téměř za ramena.
Abychom tomu všemu dobře porozuměli, je třeba vědět, že v celé této záležitosti byly tři cesty: ten, koho nejmenuji, který mimořádně vydal královy rozkazy pro Cluny; Pontchartrain, jakožto státní sekretář pro královský dům, který jimi byl přirozeně pověřen pro Saint-Denis a který to provedl s takovým hlukem a zároveň s takovou stranickostí ve prospěch Bouillonů — za velkou čest si právem pokládal, že si vzal dceru jejich sestřenice z prvního kolena —, že na to ten, kdo vydal rozkazy pro Cluny, krále upozornil a vzal mu rozkazy pro generálního prokurátora, které mu podle jeho úřadu měly přirozeně připadnout; a kancléř, svým úřadem vůči parlamentu, který v tom, jako ve všem ostatním, myslel a cítil zcela opačně než jeho syn. Generální prokurátor pokračoval ve svých potížích, a když se zdálo, že je přitlačen ke zdi, vymyslel nové — ne co do samé věci a jejího jádra, které to nepřipouštělo, ale co do sta vedlejších maličkostí, z nichž skládal celé svazky spisů v podobě odůvodněných otázek, s úmyslem krále unudit a přimět ho, aby věc pustil, jako člověk, který dobře znal půdu. Konečně, když bylo všechno ujednáno a dohodnuto, dal písemně slovo tomu, kdo mu předával královy rozkazy, a také kancléři, že půjde kupředu bez dalších potíží, a oni pokládali věc za jistou, když se o tři dny později vrátil s novým spisem, v němž jako z dálky a se stejně malým základem jako dobrou vírou ukazoval, jakou účast by spojenci, zpychlí svými úspěchy a podněcovaní kardinálem z Bouillonu, mohli vzít na Bouillonu a Sedanu. Tento spis byl opět plný potíží, obratně zamotaný, úmyslně rozvláčný a objemný, takže král, jemuž bylo nutno jej předložit, nakonec unaven a vyčerpán, ztratil trpělivost a raději ustoupil tak vytrvalé a tak dotěrné umíněnosti, než aby ten obsáhlý spis četl a rozebíral, a dal přednost tomu, odložit provedení svých rozkazů.
Kancléř, rozlícený hněvem jak nad věcí, tak nad tím, že generální prokurátor porušil slovo, které mu tak nedávno dal písemně, s ním jednal jako s nějakým nicotným královým prokurátorem u podřadného soudu. Ten druhý ho nešetřil o nic víc; oba mu vytkli jeho nevěrnost a zradu svěřené povinnosti. Byl zdrcen hanbou a zoufalstvím, ale nepochybně se utěšoval tím, že zachránil svého dobrého přítele a jeho rod před tak jistou zkázou. První prezident, jehož mínění a vůle postupovat byly vždy stálé, ale jehož slabost ducha příliš podléhala slabosti těla, si musel vyčítat, že nebyl dost pevný, či spíše že se neukázal tak pevným, jakým v té věci vnitřně byl. Byl jediný z parlamentu, kdo o tomto tajemství věděl, a to znalo jen velmi málo lidí. Ten, koho nejmenuji, byl můj velmi důvěrný přítel, takže mi den po dni nedal o ničem zůstat v nevědomosti, a kancléř rovněž ne. Doufalo se, že se k tomu bude možné vrátit nějakou jinou cestou: příležitost se brzy naskytla zajetím lodi naložené penězi, nábytkem a písemnostmi kardinála z Bouillonu; ale Pontchartrain, zaprodaný Bouillonům, který měl námořnictvo ve svém resortu, zajetí ututlal a dal kardinálovi všechno vrátit. Takový byl konec záležitosti tak hlučné, na níž měl král, stát a vše, co jej tvoří, tak velký zájem, a hněvu a hrozeb tak veřejných a tak spravedlivých tak absolutního krále proti vzbouřenci, k němuž se v tomto bodě celý jeho rod fakticky jednoznačně připojil; tak jsou obsluhováni králové, kteří s nikým nemluví, a království, která jsou spravována jako naše.
Kardinál z Bouillonu nemohl dlouho spřádat své velké plány s Holandskem; dva měsíce po svém útěku ztratil prince z Auvergne,11 toho synovce, pro něhož nepomýšlel na nic menšího než na místodržitelství Spojených provincií. Ten zemřel na neštovice v posledních dnech července a zanechal svého strýce v nejnevýslovnějším žalu; to byl počátek jeho pádu v Nizozemí, z něhož se pak už nedokázal pozvednout, a to ani v Itálii. Tento zběh zanechal jen dceru, která nás brzy přivede zpět ke kardinálovi z Bouillonu. Dlouho potom se provdala za falckraběte ze Sulzbachu, a z tohoto manželství, které trvalo krátce, protože oba zemřeli mladí, vzešel dnešní princ ze Sulzbachu, který se chystá nastoupit ve všech zemích a v hodnosti falckého kurfiřta.12 Král, vnitřně dotčen, zakázal panu z Bouillonu a všem příbuzným prince z Auvergne nosit po něm smutek a řekl mu zcela bez obalu, že je považován za mrtvého ode dne, kdy byl rozsudkem parlamentu pro své zběhnutí oběšen in effigie na náměstí Grève. Lidé si dovolili šeptem pokládat to za malicherné a za znamení bezmocného hněvu. Zároveň dal nařídit bratrovi abbého z Auvergne, aby se zbavil kanovnictví, které měl v Lutychu. V tomto bodě aspoň a v otázce smutku byl uposlechnut.
Král před nějakou dobou dal kardinálovi z La Trémoille bohaté opatství Saint-Amand ve Flandrech a ten na ně obdržel buly. Toto opatství potom padlo do moci nepřátel při postupu jejich výbojů. Kardinál z Bouillonu, který už nepočítal s žádným ze svých opatství ve Francii, přišel ke konci roku — abych to tu řekl najednou — na to, dát se zvolit jeho opatem menší částí mnichů. Dvaadvacet jiných proti této volbě protestovalo. Bylo přesto zvláštní podívanou vidět tohoto prvního suffragána římské církve, tohoto děkana kardinálů, který už podle toho, co píše králi, nezávisí na nikom než na Bohu a na své hodnosti a který už chce myslet jen na službu Bohu a jeho Církvi, jak se dává zvolit proti papežským bulám a navzdory papeži i tomu, komu bylo opatství uděleno se zbraní v ruce požívá důchody opatství jedině pod ochranou kacířů.
Mnichy z Cluny potají podnítili, aby hledali, zda nejsou nějaké prostředky, které by jim daly příležitost napadnout koadjutorství abbého z Auvergne; král dokonce svolil, aby věděli, že by mu to bylo příjemné — další znamení bezmocného hněvu, když má člověk v rukou, spravedlivě a rozumně, všechno, čeho je třeba k nejtrvalejší a nejcitelnější pomstě. Věc byla zřejmě tak dobře zajištěna, že se to nepodařilo.
Princ z Berghes, o jehož rodu jsem mluvil v souvislosti s matkou kardinála z Bouillonu, přijel na začátku tažení od flanderské armády, aby se oženil s dcerou vévody z Rohanu, které se vévoda chtěl lacino zbavit. Jeho otec byl guvernérem Monsu, když jej král dobyl. Tento princ byl velmi ošklivý a odporný mužíček na těle i na duchu, ducha měl velmi málo; ale měl sestru, kanovnici v Monsu, krásnou, dobře urostlou a velmi vznešeného vzezření, která se jmenovala slečna z Montigny, neměla nic a do níž se zamiloval bavorský kurfiřt, když opustil paní z Arco, matku hraběte Bavorského, a miloval ji až do své smrti. Pro bratra své milenky získal kompanii tělesné gardy španělského krále v Bruselu, Řád Zlatého rouna a nakonec grandezu. Zemřel bez dětí o několik let později; a jeho sestra se stala velkou dámou, o níž ještě není čas mluvit.
Než opustíme Flandry, je třeba říci, že vévoda z Mortemartu13 přijel přivézt králi kapitulaci Douai a podat mu zprávu o obléhání. Lidé se divili, že člověk tak význačný, a svým úřadem tak blízký králi, přijal tak smutné poslání, jehož se navíc zhostil tak špatně, že tím král byl ze své laskavosti v rozpacích. Měl jsem tuto zmínku zařadit hned za dobytí Douai; je to opomenutí, které napravuji.
Když se vrátil k flanderské armádě, začal mezi čtyřma očima hrát lomber s panem z Isenghien, který ho hrál dost špatně a hráčem nebyl ani v nejmenším. Je to tentýž, který se o mnoho let později stal maršálem Francie. Zábava brzy nabrala na objemu, protože pana z Mortemartu popudilo, že mu štěstí nepřeje. Tak to šlo dál, že tím, jak rozmnožoval sezení, zavíral pana z Isenghien u sebe a zvyšoval sázky proti vůli pana z Isenghien, který vyhrával a který se při vší slušnosti na světě neodvažoval odmítnout, navzdory jeho domluvám i domluvám přihlížejících, pan z Mortemartu prohrál — kolik, to nikdy nechtěl říci, a pan z Isenghien mu nakonec dal příležitost se vyhrát zpátky — téměř sto tisíc franků. Ta prohra vzbudila v armádě velký rozruch. Pan z Isenghien, jehož poctivost byla známa a který nebyl ani hráč, a už vůbec ne obratný, si při svém štěstí počínal co nejlépe a nejčestněji.
Lidé byli pohoršeni, že je někdo schopen prohrát tolik při hře, jako je lomber. Král byl velmi pohoršen a dvůr o tom nemlčel. Pan z Beauvilliers byl zoufalý z té věci, z jejích následků i ze všeho, co ho nutila předvídat.
Nebyl to první krutý žal, který mu tento zeť způsobil, a nebyl ani poslední. Jeho dcera, už tak nešťastná, byla v jiném stavu; ze zármutku potratila a ocitla se na samém prahu smrti. Pan z Beauvilliers se mi velmi důvěrně svěřil se všemi svými bolestmi. Nechal jsem ho, aby o tom začal sám, kvůli tomu, co se odehrálo mezi jeho zetěm a mnou ohledně paní ze Soubise, o čemž jsem vyprávěl na svém místě.
Placení také vzbudilo mnoho řečí. Vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers se příliš doslova drželi rozvráceného stavu záležitostí vévody z Mortemartu a důvodu svědomí, podle něhož měly mít přednost dluhy u obchodníků a řemeslníků, kteří trpěli, a u lidí, kteří půjčili svůj majetek, před dluhem pocházejícím ze hry a z velké prohry; sklidili za to spoustu výtek a mnoho řečí lidí, zatímco pan z Isenghien si dál zasluhoval souhlas a chválu tím, že si nadále počínal co nejlépe. Nemohl jsem se zdržet, abych pány z Chevreuse a z Beauvilliers neupozornil na rozruch a účinek takového jednání, a dalo mi velkou práci, abych jim vysvětlil, jak je čest zainteresována na rychlém placení dluhů ze hry a jak je v tom svět neúprosný. Nakonec pan z Mortemartu, z něhož obléhání Douai udělalo polního maršála, postoupil panu z Isenghien svůj pluk k prodeji, a pokud jde o zbytek částky, vzal si pan z Beauvilliers takové lhůty, jaké chtěl, a nakonec vše zaplatil.
Jiná příhoda tam byla nepříjemnější: tajemník maršála z Montesquiou, dávno podplacený princem Evženem, se nakonec začal bát, že bude odhalen, a docela ke konci tažení zmizel a odešel do Douai se všemi šiframi a papíry svého pána. Všechny šifry byly změněny, ale nebylo možné pochybovat, že všechno, co se pokládalo za nejtajnější, tajné pro nepřítele nebylo.
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Zločin, jehož se vazal dopustil proti věrnosti, kterou byl povinen svému pánu.↩
Vysvětlivka: Henri-François d’Aguesseau (1668–1751), od roku 1700 generální prokurátor pařížského parlamentu, od roku 1717 kancléř Francie.↩
Vysvětlivka: Marie-Anne Manciniová (1649–1714), neteř kardinála Mazarina, manželka vévody z Bouillonu; roku 1680 byla pro zapletení do aféry s jedy vypovězena ze dvora.↩
Vysvětlivka: Godefroy-Maurice de La Tour d’Auvergne († 1721), vévoda z Bouillonu, velký komoří Francie, synovec maršála z Turenne a starší bratr kardinála z Bouillonu.↩
Vysvětlivka: Louis de Lorraine, kardinál z Guise, bratr vévody z Guise, vůdce Ligy; byl zabit 24. prosince 1588 na zámku v Blois na rozkaz Jindřicha III., den po svém bratrovi.↩
Vysvětlivka: Étienne Baluze (1630–1718), učenec a historik, dlouholetý knihovník Colbertův a profesor kanonického práva na Královské koleji; z pověření kardinála z Bouillonu sepsal Genealogické dějiny rodu Auvergne, opřené mimo jiné o podvržený kartulář z Brioude.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Veřejné vzdělávací zařízení, které neslo postupně jména Kolej tří jazyků (latiny, řečtiny a hebrejštiny), Královská kolej a Collège de France. Pod tímto posledním jménem je známo dodnes.↩
Vysvětlivka: Smlouvou z roku 1651 postoupil Frédéric-Maurice de La Tour d’Auvergne, otec nynějšího vévody, králi Sedan a Raucourt a dostal za ně mimo jiné vévodství Albret a Château-Thierry a hrabství Auvergne a Évreux; se směnou souviselo i přiznání hodnosti cizích knížat jeho rodu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tj. příjmy z pozemků, oddělené od práv svrchovanosti.↩
Vysvětlivka: Latinsky „z útrob věci“, tj. ze samé podstaty projednávané věci.↩
Vysvětlivka: François-Égon de La Tour d’Auvergne (1675–1710), syn hraběte z Auvergne a synovec kardinála z Bouillonu; roku 1702 zběhl k Holanďanům a sloužil jako generál v jejich vojsku, za což byl pařížským parlamentem odsouzen a oběšen in effigie.↩
Vysvětlivka: Karl Theodor Falcko-Sulzbašský (1724–1799), vnuk prince z Auvergne po matce; od roku 1742 falcký kurfiřt, od roku 1777 i bavorský.↩
Vysvětlivka: Louis de Rochechouart, vévoda z Mortemartu (1681–1746), první šlechtic komory, zeť vévody z Beauvilliers.↩