Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola sedmnáctá
Postavení kardinála z Bouillonu. — Stav rodiny kardinála z Bouillonu a jeho představy na tom vystavěné. — Kardinál z Bouillonu, rozzuřený prohraným sporem, pobývá v Montrouge [a] v Ormessonu. — Útěk kardinála z Bouillonu, kterého princ z Auvergne dovede k nepřátelské armádě, kde se mu dostane všech možných poct. — Pošetilý dopis kardinála z Bouillonu králi. — Rozbor tohoto dopisu.
Kardinál z Bouillonu1 chřadl nudou a vztekem ve svém vyhnanství, jehož konec nebyl v dohledu, třebaže zmírnění, kterého dosáhl, mu dodalo nadějí. Neschopen dopřát si jakýkoli klid, strávil celou tuto vynucenou nečinnost v klášterní válce. Chtěl udržet, ba i rozšířit svou pravomoc opata z Cluny nad reformovanými mnichy. Ti, využívajíce jeho nemilosti, nevynechali nic, aby setřásli jho, které jim dřívější přízeň dala zakusit. Byly to tedy samé spory na obou stranách o to, co mniši nazývali přehmaty a kardinál vzpourou. Nebylo pochyb, že opat z Cluny je generálem tohoto řádu a bezprostředním představeným kongregace. Nebylo však pochyb ani o tom, že je třeba být mnichem, aby člověk mohl být generálem a vykonávat jeho pravomoc. Velikost tohoto opatství, s nesmírným počtem obročí, která obsazovalo, způsobila, že si je přisvojili mocní světští páni. Kardinálové, první ministři, princové krve, kteří je drželi v komendě,2 si nárokovali stejná práva jako řádní opati; a spor, s proměnlivými úspěchy, neustal až do doby, kdy opatství dostal kardinál z Bouillonu.
Rozdělení, které do něho vnesla reforma, ve všem zcela oddělená od starých řeholníků, spory ještě rozmnožilo. Ti staří, stejně málo reformovaní jako jejich opati, drželi téměř všichni s ním proti reformovaným; a vášnivá touha po klášterních obročích a po obročích vyhrazených řeholníkům byla jablkem sváru, z něhož opat dovedl těžit. Odtud zdvojení úřadů i jejich držitelů, zdvojení obročí, jedněch udělených opatem, druhých zvolených řeholníky; a celá hydra procesů a sporů mezi nimi, do nichž byl opat vždy zatažen a téměř vždy v nich byl stranou. Viděli jsme, jaký poprask vyvolal kardinál z Bouillonu proti Vertamontovi, prvnímu prezidentovi Velké rady,3 kvůli velmi důležitému rozsudku, o němž tvrdil, že jej tento soudce zfalšoval. Obnovil své stížnosti proti Velké radě, a to i v procesu, na němž závisela velká část jeho pravomoci. Tvrdil, že tento soud pobírá penzi od benediktinského řádu, jehož všechny spory mu byly přikázány, a že žádná z protistran řádu tam nemůže dojít spravedlnosti. Věc zašla tak daleko, že dlouho ležela před králem a kardinál doufal, že bude evokována a souzena v radě depeší.4 Kancléř shledal, že jde o čest soudcovského stavu, má-li se tato záležitost dostat před krále, a že po takovém poprasku nemůže zůstat soudcem ani Velká rada; zvolil tedy prostřední cestu a navrhl králi, aby ji postoupil velké komoře v Paříži. Kardinál, tímto postoupením velmi zarmoucený, přesto vynaložil krajní úsilí svého vlivu prostřednictvím rodiny, která soudce obcházela, jak jen mohla, a stavěla se k nim, když přicházeli do soudní síně; nemyslel jsem si, že bych jim měl odmítnout jít tam s nimi. Záležitost trvala dlouho a navzdory všemu tomu úsilí byla prohrána. To byla ta poslední kapka, po níž přeteče příliš plná sklenice, a ta dovršila rozhodnutí, které kardinál z Bouillonu už dlouho převaloval v hlavě a které provedl za obléhání Douai.
Než se pustíme do tohoto vyprávění, je třeba připomenout si, jak to vypadalo s rodinou kardinála z Bouillonu, abychom lépe porozuměli představám, jimž se oddal. Jeho babička, druhá žena maršála z Bouillonu, byla dcerou slavného zakladatele republiky Spojených provincií5 a sestrou falcké a braniborské kurfiřtky.6 Jeho matka byla z rodu Berghes,7 který byl vždy dobře spřízněn a zaujímal přední místo mezi nejvyšší šlechtou Nizozemí, ačkoli pocházel v přímé mužské linii od Jana, pána z Glimes, levobočka Jana II., vévody dolnolotrinského, to jest brabantského, legitimovaného listinou císaře Ludvíka Bavora, vydanou 27. srpna 1344 ve Frankfurtu. Hraběnka z Auvergne, první žena jeho bratra a jediná, s níž měl děti, byla dědičkou markýzství Bergen op Zoom po své matce, rozené z Witthemu, a otec této hraběnky z Auvergne byl synem Jana Jiřího, hraběte z Hohenzollernu, kterého císař Ferdinand III. povýšil na říšského knížete.8 Druhá žena téhož hraběte z Auvergne byla z rodu Wassenaer, z nejvyšší holandské šlechty, jednoho z nejlépe spřízněných rodů, který velmi často zastával vysoké úřady republiky. Princ z Auvergne, jeho synovec, se poté, co zběhl, jak bylo řečeno, oženil v Bruselu se sestrou vévody z Arembergu.9 To byla příbuzenství, která kardinálovi dávala velké naděje na straně Nizozemí; a princ Evžen byl synem sestry vévodkyně z Bouillonu, kardinálovy švagrové. Z jeho dvou sester se jedna provdala za vévodu z Elbeufu, z čehož vzešli vévoda a princ z Elbeufu; druhá za strýce bavorského kurfiřta a paní Dauphine z otcovy strany, který zemřel bez dětí roku 1705, a ona rok nato, rovněž v Německu.
Od všech těchto příbuzenství si sliboval dost vlivu ve Spojených provinciích, v Nizozemí a ve Vídni, aby princi z Auvergne, kterého v tomto přeludu přemluvil ke zběhnutí, zjednal tak velké postavení, které by ho — s pomocí vojenské služby a hodností i jeho statků v oněch zemích — vyneslo až k místodržitelství jakožto potomka slavného prince oranžského, jehož památka je dosud tak drahá republice, kterou založil. V tomto přeludu přiměl svou sestru Bavorskou, která byla bohatá, k sepsání závěti, jíž odkázala všechen svůj majetek princi z Auvergne na úkor pana z Bouillonu a jeho dětí, a pro případ, že by princ z Auvergne neměl žádné potomstvo, bavorskému rodu. Kardinálovým záměrem bylo obohatit tohoto prince z Auvergne a jeho větev a touto substitucí, která se bavorského rodu týkala, zainteresovat bavorský rod na něm, na jeho majetku a na jeho větvi. Opájel se tedy těmito představami a šťastnými opatřeními, která připravil, aby jim zajistil úspěch, zatímco bloudil od opatství k opatství, zabíjel čas cestováním po krátkých denních úsecích a válčil se svými mnichy. Zároveň s péčí, která mohla platit za lakotu, šetřil velké příjmy, jež mu plynuly z nesmírných obročí a z rodového jmění, kterého se nikdy nechtěl vzdát; a hromadil na budoucí eventuality, k nimž ho sváděla nuda a zlost nad jeho postavením a na něž chtěl být vždy připraven. V tomto duchu převedl mnoho peněz do ciziny a ponechal si jen to nezbytné, co se dalo snadno přenášet, a drahokamy, aby mohl kdykoli udělat cokoli, co by chtěl.
V těchto myšlenkách, rozhořčen, že nevidí konce svého vyhnanství ani přehmatům svých mnichů, využíval zmírnění vyhnanství, které mu dovolovalo jezdit sem a tam, jen se příliš nepřibližovat, a vydal se ze svých burgundských opatství do opatství Saint-Ouen v Rouenu; a na této cestě si vymohl svolení zastavit se na několik dní v okolí Paříže, ovšem bez vstupu do města. Kromě potěšení, že tam uvidí rodinu a přátele, doufal, že toto nové zmírnění ovlivní jeho proces, připravený k rozhodnutí ve velké komoře, a dá mu možnost bdít nad ním s větším úspěchem. Usadil se tedy na několik dní ve vesnici Montrouge a tam se dozvěděl, že svůj proces naprosto prohrál a nenávratně ztratil veškerou pravomoc nad reformovanými mnichy clunyjské kongregace, vůči nimž mu nezůstalo o nic víc než všem opatům komendátorům v království. Vztek, do něhož při té zprávě upadl, nelze vylíčit. Zuřivost, nadávky, výbuchy a křik všechny vyděsily: přestal se ovládat a oddal se nejprudšímu zoufalství; ani čtyřiadvacet hodin nedokázalo tak prudké rozrušení utišit. Le Nain, zpravodaj v jeho věci, generální prokurátor, pozdější kancléř, jehož mínění a návrhy mu nebyly příznivé, celý parlament — to vše bylo předmětem jeho kleteb. Nazítří se přepravil přes Seinu přívozem u Invalidovny a odjel do Ormessonu ke Coulangesovi, který mu byl velmi oddán.
Právě v té době se podnikal pokus o jeho návrat; dokonce se zdálo, že mu král nebude dlouho odporovat; ale chvíle k tomu ještě nenastala a tento odklad, který se sešel se ztrátou procesu, mu dokonale popletl hlavu a uspíšil jeho rozhodnutí. V Montrouge viděl jen své synovce z Auvergne a lidi, kteří spravovali jeho záležitosti. V Ormessonu nechtěl vidět nikoho kromě týchž, dvou či tří důvěrných přátel a několika jezuitských hlavounů, jako byli otcové Gaillard a de La Rue, kteří mu byli úplně oddáni, a i ty nechal dlouho čekat, než je přijal, ať už z povýšenosti, nebo z rozmaru. Zůstal v Ormessonu asi čtrnáct dní, během nichž patrně připravil všechna opatření ke svému útěku, a téměř přitom nevycházel ze svého pokoje. Protože směl volně navštěvovat všechna svá opatství, změnil cestu do Normandie na cestu do Pikardie, krátce se zdržel v Abbeville a dojel do Arrasu, kde měl opatství Saint-Vaast; odtud, předstíraje, že jede navštívit své opatství Vigogne, vyrazil ve svém kočáře, cestou nasedl na koně a cválal na smluvené místo, kam však dorazil o několik hodin pozdě.
V Arrasu se dost brzy zjistilo, že uprchl, aby za ním mohl být vyslán oddíl; málem mu padl do rukou, ale tím, jak sem a tam kličkoval, narazil nakonec na silný oddíl nepřátelské jízdy, s nímž ho hledal jeho synovec, velmi znepokojený, kam se poděl. Tam v tomto prvním okamžiku svobody vychrlil, co mu tolik let leželo na srdci. Jakmile byli dost daleko, aby byli v bezpečí, sesedl se synovcem v jedné vesnici, kde se spolu poradili; pak znovu nasedli na koně a dorazili k nepřátelské armádě.
Ihned ho přišli pozdravit princ Evžen a vévoda z Marlborough a představit mu výkvět armády. Požádali ho o heslo, on jim je dal a oni je přijali; jedním slovem, prokazovali mu a dávali mu prokazovat nejvyšší pocty. Taková změna postavení se zdála velmi sladká tomuto tak pyšnému a tak rozjitřenému duchu a podivuhodně mu nadmula sebevědomí. Svým novým hostitelům se odvděčil řečmi, které jim byly nejmilejší: o bídě Francie, kterou mu jeho časté cesty po provinciích ukázaly na vlastní oči, o její neschopnosti vést dál válku, o chybách, kterých se v ní dopustila, o špatné vládě, o všeobecné nespokojenosti, o krajním vyčerpání a zoufalství lidu; zkrátka je bavil jen tím, co jim mohlo lichotit, a nevynechal nic z toho, čeho je schopna proradnost a nevděk, v nichž se tak ohromná hromada dobrodiní obrátila v jed a v naději na podstavec k nové a nezávislé velikosti — v témž duchu zrady, který oživoval jeho předky a který jim vybudoval ono ohromné jmění, jehož nesmírná postavení nedokázala získat ani uspokojit ani je, ani jejich potomstvo. Král se o tomto útěku dozvěděl z balíčku adresovaného Torcymu, který kardinál nechal v Arrasu na svém stole. Byl to dopis králi s prostou adresou pro Torcyho o dvou slovech. Tento dopis je tak obludným plodem drzosti, šílenství a zrady, že si pro svou vzácnost zaslouží, aby byl na tomto místě vložen. Výstřední je i sám sloh, který tím, jak se v něm hromadí všechno, čím toto srdce a tato hlava přetékaly, činí dopis sotva srozumitelným: „Sire, posílám Vašemu Veličenstvu tímto dopisem, který mám tu čest Vám psát po deseti a více letech utrpení těch nejneslýchanějších, nejnespravedlivějších a nejméně zasloužených, provázených po celou tu dobu z mé strany tou nejstálejší a snad až přehnanou — nejen vůči světu, ale i vůči Bohu a Jeho církvi — trpělivostí a nejhlubším mlčením; posílám, pravím, Vašemu Veličenstvu s velmi hlubokou úctou dobrovolné vzdání se, které nikdo nemůže pokládat za přiznání zločinu, jehož jsem se nedopustil, svého úřadu velkého almužníka Francie a své hodnosti jednoho z devíti prelátů-komturů Řádu Svatého Ducha,10 který má tu čest mít Vaše Veličenstvo za hlavu a velmistra, jenž v den svého pomazání přísahal na svatá evangelia přesné zachovávání stanov řečeného řádu, v jejichž důsledku přikládám k tomuto dopisu stuhu a kříž Řádu Svatého Ducha, které jsem z úcty a podřízenosti k Vašemu Veličenstvu vždy nosil pod šaty od rozsudku, jejž Vaše Veličenstvo vyneslo proti mně, nepřítomnému a nevyslyšenému, ve své státní radě (conseil d’en haut)11 dne 11. září 1701. V důsledku těchto dvou vzdání se, která dnes Vašemu Veličenstvu posílám, beru si tímto zpět svobodu, kterou mi přirozeně dává můj původ cizího knížete, syna panovníka, závislého jen na Bohu, a má hodnost kardinála-biskupa svaté římské církve a děkana posvátného kolegia, biskupa z Ostie, prvního suffragána římské církve: svobodu světskou i církevní, které jsem se dobrovolně zbavil jen dvěma přísahami, jež jsem roku 1671 složil do rukou Vašeho Veličenstva, první za úřad velkého almužníka Francie, prvního ze čtyř velkých úřadů domu a koruny Vašeho Veličenstva, a druhou přísahu za hodnost jednoho z devíti prelátů-komturů Řádu Svatého Ducha, kterýchžto přísah jsem vždy velmi věrně a velmi nábožně dostál, dokud jsem obě tyto hodnosti držel, jichž se dnes dobrovolně zbavuji, a to s takovou věrností k rozkazům a vůli Vašeho Veličenstva ve všem, co nebylo v rozporu se službou Bohu a Jeho církvi, že bych si přál mít podobnou věrnost vůči Božím rozkazům a Jeho vůli, o což se budu po zbytek svých dnů jedině snažit, a budu přitom sloužit Bohu a Jeho církvi na prvním místě po nejvyšším, na něž mě božská prozřetelnost postavila, ač velmi nehodného; a v tomto postavení, které mě poutá jedině ke Svatému stolci, ujišťuji Vaše Veličenstvo, že jsem a až do posledního dechu svého života budu s hlubokou úctou, jež náleží královskému majestátu, Sire, Vašeho Veličenstva nejponíženější a nejposlušnější služebník. Podepsán kardinál z Bouillonu, děkan posvátného kolegia.“
Ačkoli tento dopis obsahuje tolik hloupostí, nestoudnosti a šílenství jako slov, nelze se zdržet, abychom jej trochu nerozebrali. Předně je třeba mít dobrý dech a dobrou paměť, aby se člověk dostal až na konec první věty, a namáhat se, aby rozpletl neustálé proplétání jejích vsuvek a jejího tak zavěšeného smyslu. V této větě je tolik nepravdy a nadutosti jako drzosti. Vytrpěl prý pronásledování, která si troufá vyčítat králi jako nejnespravedlivější, nejneslýchanější a nejméně zasloužená. To mu tedy říká, a to přímo jemu, že je tyran, neboť je třeba jím být, aby člověk nechal nejnespravedlivěji a neslýchaným způsobem trpět kohokoli, kdo si to nezasloužil. Ale jaká jsou ta utrpení? Král dlouho snášel podívanou na veřejnou neposlušnost na prvním jevišti Evropy a všechny možné pletichy, jimiž se kardinál snažil získat pro sebe podporu papeže a celého posvátného kolegia, kteří ho kárali a smáli se mu; nakonec mu zabavil jeho světské důchody a hladem ho donutil, aby konečně splnil rozkaz k návratu do Francie, který mu dal; tam mu byly důchody vráceny a za veškerý trest byl vykázán do svých opatství.
To jsou tedy ta tak nespravedlivá, tak neslýchaná utrpení, která vytrpěl, jak dodává, s trpělivostí přehnanou vůči světu, Bohu a Jeho církvi. Ale jak se toto vyhnanství týká Boha a Jeho církve? Kde je urážka Boha, kde újma církve? Jakou účast na tom mohla mít ona? A pokud jde o svět, kde je pohoršení? To spočívá celé, stejně jako hřích, v neposlušnosti a v zápasu neposlušnosti dovedeném tak daleko a s takovým hlukem, a ne v trestu, který se stal nezbytným, aby byl donucen poslechnout, a který byl hned nato zmírněn uvolněním jeho důchodů a omezen na prosté vyhnanství doma v jeho opatstvích, tedy pro laika na jeho statcích; a ta přehnaná trpělivost, s níž to snášel — jak by to byl udělal, aby ji neměl? A jaký vděk si za ni může nárokovat? Posílá prý své dobrovolné vzdání se a velmi dbá, aby je uchránil zdání přiznání zločinu, jehož se nedopustil. Byl kardinálem z královy nominace a byl pověřen jeho záležitostmi v Římě; zároveň sám přiznává, že králi složil přísahu. V tomto postavení upadne u krále v nedůvěru a nemilost a král ho odvolá. Navzdory mnoha opakovaným a nanejvýš přesným rozkazům tvrdošíjně zůstává v Římě, odvažuje se zpochybňovat, zda je kardinál povinen poslouchat svého krále, nevynechá nic, aby přiměl římský dvůr postavit se na stranu záporné odpovědi, a poskytuje tuto veřejnou podívanou zápasu s králem.
V kterém století, v které zemi by to nebyl zločin, a to zločin urážky majestátu, nejtěžší hned po zločinu nejvyššího stupně? Rovná se vzpouře se zbraní v ruce, neboť nebylo jeho zásluhou, že ze své soukromé záležitosti neudělal záležitost státu a náboženství a nevyzbrojil pro sebe římský dvůr. S jakým čelem se tedy opovažuje popírat tento zločin, tak dlouhý a tak veřejný, až do té jemnosti, že se pojišťuje proti zdání mlčky učiněného přiznání svým vzdáním se? A toto vzdání velmi pečlivě zdůrazňuje jako dobrovolné a zároveň uvádí datum, kdy od něho bylo požadováno: z tohoto data je však patrné, že vůli krále v této věci neuposlechl téměř deset let a rozsudku, který ho hodnosti zbavil, devět let, neboť když se při vší své pýše neodvážil dál nosit řád poté, co u něho byl králův velvyslanec, aby mu tento rozsudek oznámil a dal jej vykonat, měl tu dětinskost a ubohost, kterou zde přiznává a kterou nelze nazvat jinak, že nosil pod šaty, co se už neodvažoval ukazovat navrch, a projevil tak na jedné straně svou malost a slabost a na druhé svou pýchu a zatvrzelost. Poslat po deseti letech takového počínání své vzdání se, a to při útěku z království — lze tomu říkat dobrovolné vzdání se? Není to spíš výsměch, a neříká tím králi ve skutečnosti, že je dobrovolné jen proto, že z něho nic nedokázalo je dostat, dokud je dát nechtěl, a že je dává jen proto, že opouští království a chce je dát? A aby k tomu přidal urážku všeho druhu, vloží do dopisu králi starou modrou stuhu, špinavou a umaštěnou, se svým křížem Svatého Ducha, neboť stuha byla doslova taková.
Nabubřelost hodností, jichž se vzdává, si nezaslouží než posměch. Každý ví, že když Jindřich III. zakládal řád, chtěl vyznamenat Jacquesa Amyota,12 svého vychovatele a vychovatele zesnulého krále, svého bratra, který byl odměněn biskupstvím v Auxerre a úřadem velkého almužníka Francie; a tak byl úřad velkého čili jediného almužníka řádu natrvalo spojen s úřadem velkého almužníka Francie, a to bez povinnosti předkládat jakékoli důkazy urozenosti, protože Amyot je předložit nemohl; že tedy od té doby být velkým almužníkem a nosit řád je vždy jedno a totéž, bez čehokoli odděleného či odlišného; a že tudíž velký almužník, ať je sám o sobě nebo svým úřadem jakkoli velký, není ničím jiným než úředníkem řádu a není jeho devátým prelátem, neboť těch osm, kteří všichni předkládají důkazy, se dělí napůl na kardinály a biskupy. Je to tedy velmi dětinský patos, co tu kardinál z Bouillonu předvádí, a velmi zbytečná vata, když uvádí, že král je velmistrem řádu a že při svém pomazání přísahal na jeho stanovy; podle stanov lze rytíře řádu degradovat za určité zločiny, zejména za zradu, urážku majestátu atd., čehož je mnoho velkých příkladů; tím spíše je v králově moci zbavit úředníka řádu jeho úřadu, čehož je rovněž mnoho příkladů, a požadovat od něho, aby se ho vzdal. Tento posledně jmenovaný případ trval přes patnáct let u pana z Châteauneuf-Phélypeaux, státního sekretáře, zapisovatele řádu, který řád nosil místo Castille:13 ten byl celou tu dobu i déle ve vyhnanství, protože se odmítal úřadu vzdát, a přitom řád už nenosil a nikdy ho už nenosil od té doby, co se po patnácti nebo šestnácti letech úřadu vzdal; a to je děd z matčiny strany prince z Harcourtu, který přijal jméno Guise. Ale příklad Amyotův se na kardinála z Bouillonu hodí ještě lépe: stejně nevděčný jako on se oddal Lize. Jindřich IV., když se začal stávat pánem, mu odňal úřad velkého almužníka, a tím i řád, a dal jej slavnému Renaudovi de Beaune, tehdy arcibiskupovi z Bourges, později ze Sens, který mu právě udělil rozhřešení a podal mu přijímání v kostele opatství Saint-Denis.
U člověka, který prožil u dvora tolik jako kardinál z Bouillonu, je těžké pochopit, co tím chce říci, když tu svůj úřad vydává za první ze čtyř velkých úřadů králova domu a koruny. Předně mu lze bez okolků upřít, že by úřad velkého almužníka byl korunním úřadem, aniž by to on nebo kdokoli jiný mohl dokázat nebo ukázat sebemenší stopu toho. Tyto úřady mají to zvláštní výsadní postavení, že je jejich držitelům nelze proti jejich vůli odejmout jinak než soudní cestou a pro zločin. Když byl Amyot zbaven úřadu, byla Liga ještě dost mocná, aby ho podpořila a aby Jindřichu IV. působila potíže, kdyby bylo třeba soudního řízení. O tom však nebyla ani řeč a Amyot zůstal zbaven úřadu a vypovězen do své diecéze po zbytek svých dnů, které trvaly ještě několik let. Za druhé, co chce kardinál z Bouillonu říci svými čtyřmi úřady králova domu a koruny, z nichž ten jeho je prvním? Zapomněl snad, že nic není odlišnějšího než korunní úřad a velké úřady králova domu, z nichž se žádný nikdy těmto úřadům nevyrovnal? Za třetí, kde vzal, že jsou jen čtyři, a které to podle jeho počtu jsou? Konetábl a podle novodobého zvyku generální maršál; kancléř a z tolerance strážce pečetí; velmistr Francie, velký komoří, maršálové Francie, admirál, velký štolba, ačkoli je starší než admirál, který kráčí uprostřed maršálů Francie, generální plukovník pěchoty a velmistr dělostřelectva — to jsou korunní hodnostáři. Je jich tedy, jak vidno, víc než čtyři, a nemyslím, že by se kterýkoli z nich dal přesvědčit, aby ustoupil velkému almužníkovi. Pokud jde o velké úřady králova domu, jako jsou první šlechtici komory, vychovatelé nezletilých králů a synů Francie, první velitelé jednotek královy gardy a velký mistr šatny, i těch je víc než čtyři, a nebyli by o nic povolnější než korunní hodnostáři, aby ustoupili velkému almužníkovi. Nevíme tedy, co chce kardinál z Bouillonu říci, nebo spíš to neví on sám; ale jeho nadutost je tak všeobecná, že se chlubí, že tento úřad vykonával velmi věrně a velmi nábožně: to je nesmysl, který mu jeho krajní pýcha zakryla — věrně, v okázalé a velmi zločinné neposlušnosti po deset let, a podle jeho vlastního mínění byl tehdy stále velkým almužníkem, protože se úřadu nevzdal; nábožně — takové svědectví mu nevydaly ani jeho mravy, ani dvůr, ani svět. Tolik k osobě; přejděme nyní k původu.
V důsledku těchto vzdání se úřadu a řádu, které chce stále od sebe oddělovat, aby se marně vyvyšoval, si podle toho, co píše králi, bere zpět svobodu, kterou mu dává jeho původ cizího knížete, syna panovníka, závislého jen na Bohu, a jeho hodnost kardinála atd.; to znamená, že jde o manifest adresovaný králi ve formě dopisu, jímž mu ohlašuje svou domnělou nezávislost a svůj naprosto dokonalý nevděk; útočí na majestát svého panovníka tím, že se zříká své vrozené vlastnosti poddaného, a dopouští se tak zločinu urážky majestátu v plném rozsahu.
Nebudu opakovat, co bylo vyloženo (viz výše) o povaze lén Bouillon, Sedan atd., o postavení těch, kdo je jako páni těchto lén drželi, o tom, jakým způsobem přešla do rodiny kardinála z Bouillonu, o postavení, které zaujímal jeho děd, první držitel těchto lén, předtím a potom, co je držel, o postavení větve rodu La Marck, která je držela před ním, a konečně o tom, jakým způsobem jeho otec dosáhl oné ohromné směny těchto lén a hodnosti cizího knížete. Je tam jasně vidět lenní závislost těchto lén na Lutychu a na opatství Mouzon a to, že jen násilí, a žádný jiný titul, způsobilo, že díky ochraně Jindřicha IV., tak nehodně oplacené, zůstala tato léna dědovi kardinála z Bouillonu. Z toho plyne, že z těchto titulů nebyli jeho děd ani otec nikdy panovníky ani knížaty, že tedy on není ani cizím knížetem, ani synem panovníka a že lže svému králi s nejvyšší nestoudností. Nemá tedy žádnou svobodu, kterou by si mohl z tohoto titulu vzít zpět vzdáním se svého úřadu, a zůstává tím, čím byl předtím, totiž francouzským šlechticem z provincie Auvergne jménem La Tour, takovým, jaký byl předtím, a tudíž králův poddaný jako všichni ostatní šlechtici této provincie, která náleží koruně. A jestliže jeho otec na základě směny už tak podivně nehorázné, že ji za tolika let králova všemocného panování a veškeré přízně pana z Bouillonu nebylo možné v parlamentu úplně registrovat, jestliže tedy otec kardinálův dosáhl pro své potomstvo a pro svého bratra hodnosti cizího knížete navzdory křiku a odporu šlechty, která jim ji dala odejmout, a ta jim pak byla vrácena, což parlament vždy soustavně ignoroval — je to milost velmi nespravedlivá, ale v králově moci, a toto dobrodiní nedává propuštění ze stavu poddaného a nemůže změnit původ. Kardinál z Bouillonu tu tedy ukazuje nejvyšší stupeň pomatení, jehož se vždy pečlivě vyvarovali ti, jejichž původ ze skutečných a vládnoucích panovníků nemohl být zpochybněn: například Guisové, kteří se v nejhrozivějším lesku své moci, jež je mohla vynést na trůn, nikdy neváhali prohlásit se za poddané, a to dokonce v době, kdy se odvážili nechat Jindřicha III. pokládat za zbaveného koruny a Jindřicha IV. za nezpůsobilého k nástupnictví. Kdyby představa kardinála z Bouillonu mohla být pravdivá — ne u francouzského šlechtice, jako je on, ale například u knížete z lotrinského rodu —, plynulo by z toho, že ať by měl ve Francii jakýkoli majetek, vzdáním se úřadů, jež by držel, by si vzal zpět onu svobodu, které se dovolává kardinál z Bouillonu, a plnou nezávislost; z čehož by vyplývalo, že by si králové nikdy nemohli být jisti těmi, kdo jsou takového původu, neboť ti by díky němu mohli kdykoli rozhodnout, zda zůstanou jejich poddanými, nebo už jimi nebudou.
Kardinál z Bouillonu dodává, že se této svobody dobrovolně zbavil přísahou velkého almužníka a že si ji vzdáním se tohoto úřadu bere zpět. Ještě jednou: nemluvím o francouzském šlechtici, jako je on, mluvím o knížeti takového původu, za jakého se opovažuje vydávat a jakým není. Kdyby to, co tu říká, bylo pravdivé — on, který měl majetek ve Francii, on i jeho příbuzní, a nikde jinde nic —, pak by knížata z lotrinského rodu usazená ve Francii, která tu mají veškerý svůj majetek, nebyla králi poddána, neboť několik z nich nemá ani úřad, ani guvernérství, a tudíž nejsou z tohoto titulu vázáni žádnou přísahou: tento paradox je stejně nový jako nepochopitelný. Ale kdo a komu jej tak drze předkládá? Šlechtic pocházející z provincie Auvergne, jehož předkové nikdy neměli ani si nenárokovali sebemenší vyznamenání či přednost před kterýmkoli z dobrých rodů této provincie, až po děda kardinála z Bouillonu, když dostal Sedan a Bouillon, a jemuž ji nikdo nikdy nepřiznal, ani předtím, ani potom. A komu? Jednomu z největších králů, kteří kdy ve Francii vládli, svému panovníkovi, od něhož jeho otec dvakrát obdržel hodnost vévody a paira; jeho strýc14 nejvyšší vojenský úřad, guvernérství provincie a úřad generálního plukovníka jízdy, oba poté, co málem zvrátili stát, oba poté, co žili z abolicí;15 jeho starší bratr úřad velkého komořího a guvernérství své vlastní provincie, s nástupnictvím pro svého syna, který se brzy nato ukázal tak nevděčným; jeho druhý bratr jiné guvernérství provincie a úřad generálního plukovníka jízdy; oni všichni hodnost cizího knížete; a on sám ohromnou hojnost těch největších a nejneobvyklejších obročí, kardinálský klobouk ve věku, který ho přivedl až k děkanství, a úřad velkého almužníka spolu s nejvýraznější přízní. Z této neslýchané hromady největších dobrodiní, vylitých na dvě generace bratrů, si kardinál z Bouillonu kuje zbraně proti tomu, od něhož je má, a to v řeči k němu samému. Zde se zastavíme, protože vrchol nevděku stejně jako drzosti daleko přesahuje vše, co by se dalo říci.
Nespokojen s tak obludnou pýchou, vrací se s tou nejubožejší domýšlivostí k rozdvojování svého kardinálství, aby rozmnožil jeho velikost. Být děkanem posvátného kolegia — není to být kardinálem, není to být biskupem z Ostie, není to být prvním suffragánem Říma, a může být cokoli z toho odlišné či oddělené? Ale tady teprve opojení vyniká: je to první místo po nejvyšším. Mluví ke králi tak, jako mluvil k sedlákům v La Ferté, když tam strávil dva měsíce a když po mši, kterou tu a tam sloužil ve farním kostele, je při odchodu nutil obdivovat ne velikost tajemství, které právě slavil, ale svou vlastní — jeho, který je kníže a který zaujímá první místo po nejvyšším; ať si ho dobře prohlédnou, dodával, protože nic takového ve svém kostele nikdy neviděli a po něm se tam nic takového nikdy nestane. Lid mu nerozuměl; farář, který byl duchaplný, a slušní lidé v místě se tomu mezi sebou smáli a litovali ho. Ať byla hodnost kardinála povýšena do jakékoli výše, odstup mezi papežem a jejich děkanem zůstal tak velký, že tento oblíbený výraz kardinála z Bouillonu, který neustále opakoval každému, nemohl nikomu imponovat a mohl ukázat jen prázdnotu a pomatenost jeho hlavy.
Celý konec dopisu je jen urážka obměňovaná několika způsoby, jeden drzejší než druhý. Dovolává se v něm své věrnosti králově rozkazům a vůli a přidává k tomu tuto poctivou a uctivou výhradu: ve všem, co nebylo v rozporu se službou Bohu a Jeho církvi. To tedy znamená, a říká to samému králi, že král byl schopen chtít věci, které s tím byly v rozporu, a že mu je dokonce poroučel. Ještě zde zdůrazňuje svou věrnost; ale byla snad ona zdrojem všech pletich, jichž použil, aby se dal zvolit biskupem v Lutychu proti tak výslovné vůli a zákazům krále, že o to přišel jen proto, že se tomu král postavil tak rozhodně, že dal kapitule prohlásit, že dává přednost komukoli jinému než kardinálovi z Bouillonu, který měl hlasy, dokonce i kandidátovi podporovanému rakouským domem, což kapitulu přimělo změnit názor a kardinál z Bouillonu o tento stolec přišel?16 Byla snad jeho věrnost pohnutkou, která ho vedla k tolika lstem a machinacím, aby oklamal papeže i krále, jednoho skrze druhého, a přesvědčil jednoho i druhého, že je nezbytné jmenovat kardinálem jeho synovce jako protiváhu vévody sasko-zeitzského, kterého vehementně prosazoval císař a proti jehož jmenování se král stavěl ještě rozhodněji — podvod, na nějž papež i král tak dobře naletěli, že vyšel najevo teprve prohlášením krále papeži, že by byl raději, kdyby papež jmenoval vévodu sasko-zeitzského samotného, než aby k tomu svolil za cenu jmenování abbého z Auvergne? A tehdy ani ještě dlouho potom se vévoda sasko-zeitzský kardinálem nestal. Kardinál z Bouillonu byl tehdy v Římě pověřen královými záležitostmi a zneužíval jeho důvěry v tak obrovské míře. Konečně, abychom se omezili jen na něco: byla snad věrností k nejvýslovnějším rozkazům krále, jehož záležitostmi byl v Římě stále ještě pověřen, celé jeho počínání ve věci štrasburského koadjutorství a v aféře pana z Cambrai? A po tak podivných a tak veřejných kouscích se chlubit svou věrností, a ještě s výčitkou!
Nespokojen s tak neuvěřitelnou nestoudností, tento biskup, tento kardinál, tento první suffragán římské církve, tento muž, který si tak nábožně vyhrazuje to, co by ji v králových rozkazech mohlo zranit, se nebojí připojit to nejhroznější rouhání přáním, které vzápětí vyslovuje, totiž mít k Božím rozkazům a vůli stejnou věrnost, jakou měl k rozkazům králově. Prohlášení, které následuje, je téže povahy, vzhledem k úmyslům a pohnutkám, které ho vedly k útěku z království: prohlašuje, pravím, že se bude po zbytek svých dnů snažit sloužit jedině Bohu a Jeho církvi na místě — a tady tak pošetile parafrázuje a rozmnožuje velikost tohoto místa —, na něž ho prý postavila Prozřetelnost, ač nehodného. Toto poslední slovo je jediná pravda, která mu v celém tom dopise unikla. Ale je to král, komu říká, že ho tam postavila Prozřetelnost, týž král, který ho jmenoval kardinálem ve věku, jenž ho přivedl až k děkanství, týž král, navzdory jehož odvolání se v Římě, kde vedl jeho záležitosti, tak lstivě a potom s veřejnou neposlušností držel zuby nehty, dokud děkanství nezískal. Dodává pak, že toto postavení ho poutá jedině ke Svatému stolci, to jest osvobozuje ho od jakéhokoli jiného pouta, i od pouta ke králi, který ho jmenoval kardinálem a od něhož on i jeho příbuzní mají všechno; ale konec dopisu, k němuž tak dospívá, se vyznačuje dvěma prohlášeními, která nesou zločin na čele ještě zřetelněji než všechno ostatní. Ujišťuje krále, že bude až do posledního dechu svého života, s nejhlubší úctou, jež náleží královskému majestátu, jeho nejponíženějším a nejposlušnějším služebníkem. Tento výraz úcty, jež náleží královskému majestátu, svou zvláštností a jasností krále velmi zřetelně upozorňuje, aby se nemýlil v úctě, kterou k němu chová, a nepovažoval za určené své osobě to, co náleží jen jeho koruně; a nakonec tím, že vypouští slovo poddaný, upírá si tuto vlastnost ještě důrazněji, než to učinil v celé té změti svého dopisu, který, ač je to velký galimatyáš, může platit za mistrovské dílo nevděku, drzosti a šílenství.
Poznámky
Vysvětlivka: Emmanuel Théodose de La Tour d’Auvergne, kardinál z Bouillonu (1643–1715), kardinál od roku 1669, velký almužník Francie od roku 1671 a od roku 1700 děkan posvátného kolegia; strýc prince z Auvergne. Roku 1700 neuposlechl králův rozkaz k návratu z Říma, roku 1701 mu byl rozsudkem státní rady odňat Řád Svatého Ducha a poté žil ve vyhnanství ve svých opatstvích; roku 1710 uprchl k nepříteli a zemřel ve vyhnanství v Římě 2. března 1715; pohřben je v kostele Sant’Andrea al Quirinale.↩
Vysvětlivka: Opatství v komendě drželi světští duchovní i laici (opati komendátoři), kteří pobírali jeho příjmy, aniž byli mnichy; řádní opati (abbés réguliers) byli naproti tomu sami řeholníky.↩
Vysvětlivka: Velká rada (grand conseil) byla královský soudní dvůr s celostátní působností, jemuž příslušely mimo jiné spory o obročí a spory řeholních řádů.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rada, v níž se projednávaly vnitřní záležitosti království a odkud se vypravovaly depeše guvernérům, intendantům a jiným úředníkům pověřeným správou provincií. Viz poznámku o královských radách (viz výše).↩
Vysvětlivka: Vilém I. Oranžský, zvaný Mlčenlivý (1533–1584), vůdce povstání Nizozemí proti Španělsku a zakladatel republiky Spojených provincií; zavražděn roku 1584 v Delftu. Totéž „slavný princ oranžský“ níže — nikoli jeho pravnuk Vilém III.↩
Ediční poznámka: Alžběta Nasavská, dcera Viléma I. Oranžského, byla sestrou falcké kurfiřtky Luisy Juliany; braniborské kurfiřtky (Alžběta Šarlota Falcká a Luisa Henrietta Oranžská) byly jejími neteřemi, nikoli sestrami.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Éléonore-Catherine-Fébronie de Berg čili Berghes, zemřela 14. července 1657. Často se o ní mluví v Pamětech kardinála de Retz.↩
Ediční poznámka: Jana Jiřího z Hohenzollernu povýšil na říšského knížete roku 1623 císař Ferdinand II., nikoli Ferdinand III.; omyl je už u Saint-Simona.↩
Vysvětlivka: François-Egon de La Tour d’Auvergne, princ z Auvergne, syn hraběte z Auvergne a synovec kardinála z Bouillonu; roku 1702 zběhl k nepříteli, vstoupil do holandských služeb a v Paříži byl oběšen in effigie.↩
Vysvětlivka: Řád Svatého Ducha (ordre du Saint-Esprit), založený roku 1578 Jindřichem III., byl nejvyšším francouzským rytířským řádem s přísně omezeným počtem členů. Jeho odznakem byla modrá stuha („cordon bleu“), nošená přes rameno.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Státní radu (conseil d’en haut) nelze zaměňovat s královskými radami, o nichž byla řeč v poznámce (viz výše). Státní rada se skládala jen z malého počtu ministrů. Záležitosti v ní přednášeli státní sekretáři, kdežto v královských radách tato funkce příslušela dvorním referendářům. V době, o níž mluví Saint-Simon, tvořili státní radu král, dauphin, kancléř, vévoda z Beauvilliers a státní sekretář, který věc přednášel.↩
Vysvětlivka: Jacques Amyot (1513–1593), překladatel Plútarchových Životopisů, vychovatel Karla IX. a Jindřicha III., biskup z Auxerre a velký almužník Francie.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde o Jeannina de Castille, a nikoli o provincii Kastilii, jak se předpokládalo ve vydání Sautelet, kde byla věta v tomto smyslu opravena takto: au lieu de Castille, où il fut tout ce temps-là exilé (místo do Kastilie, kde byl celou tu dobu ve vyhnanství).↩
Vysvětlivka: Henri de La Tour d’Auvergne, vikomt z Turenne (1611–1675), nejslavnější maršál Ludvíka XIV., od roku 1660 generální maršál; za Frondy stál nějaký čas proti dvoru, stejně jako jeho bratr, otec kardinálův. Padl 27. července 1675 u Sasbachu, kde ho při obhlídce nepřátelských pozic zasáhla dělová koule.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Abolice byly listiny panovníka vydávané ve velké kanceláři, jimiž z plnosti své moci rušil a vymazával zločin, který svou povahou nebyl prominutelný, a prominul trest stanovený zákonem.↩
Vysvětlivka: Lutyšským biskupem byl roku 1694 zvolen Josef Klement Bavorský, kolínský arcibiskup a bratr bavorského kurfiřta.↩