Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola šestnáctá

Archiv státních listin. — Rozdělení generálů armád stejné jako posledně. — Villars upadne u krále v nemilost a hned se zase vzchopí. — Vzácná příhoda se dvěma protichůdnými dopisy Montesquiouovými, která Villarse s ním rozkmotří. — Douai obleženo; Albergotti uvnitř. — Berwick poslán prozkoumat, co se děje u flanderské armády. — Odměna předem. — Rychlý vzestup Berwicka, který je učiněn vévodou a pairem. — Podivná klauzule jeho listin a její příčina. — Podivné jméno dané jeho vévodství, a proč. — Anglický zvyk. — Berwick v Dauphiné; po návratu přijat jako vévoda a pair. — Podivná roztržitost Caumartinova při hostině po tomto přijetí. — Kaple ve Versailles vysvěcena kardinálem z Noailles, pařížským arcibiskupem, který zvítězí nad údajným vynětím. — Smrt vévodkyně de La Vallière, karmelitky atd., po níž princezna de Conti drží smutek. — Smrt Sablého. — Smrt a povaha maršála z Joyeuse. — Villars guvernérem Met. — Smrt markýze z Renti a jeho sestry maršálky z Choiseul. — Stav armády a flanderské hranice a obléhání Douai. — Nezdařený pokus na Ypry. — Drobná akce v Lutychu. — Douai se vzdává. — Albergotti rytířem řádu atd. — Béthune obleženo; uvnitř guvernér du Puy-Vauban. — Béthune se vzdává. — Odměny. — Nezdařený pokus na Menin. — Návrat našich zplnomocněnců. — Směšná příhoda maršála z Villars a Heudicourta. — Villars chce jet do lázní. — Harcourt, velící na Rýně, povolán ke dvoru; je přijat jako vévoda a pair v parlamentu. — Odjíždí velet flanderské armádě. — Aire a Saint-Venant obleženy. — Goesbriant v Aire. — Mnoho bojů. — Ravignan porazí konvoj. — Listenois a Béranger padli, rytíř z Rothelinu těžce raněn. — Aire a Saint-Venant se vzdávají. — Goesbriant rytířem řádu. — Tažení ve Flandrech, na Rýně a v Dauphiné skončena, aniž se ve dvou posledních cokoli stalo.

Až hluboko do panování Ludvíka XIV. se za žádného krále nikdo nestaral o to, aby se shromažďovaly listiny týkající se státu, s výjimkou té jejich části, kterou je nejméně důležité udržet v tajnosti, totiž financí; ty mají soudní formy, a proto měly i své rejstříky a veřejná úložiště v účetní komoře. Louvois byl první, kdo si uvědomil nebezpečí, že depeše a instrukce, které král a jeho ministři posílali generálům armád, guvernérům a jiným válečným velitelům, a dokonce i intendantům pohraničních provincií, a stejně tak listy, které od nich docházely králi a ministrům, zůstávají v rukou těchto soukromých osob a po nich v rukou jejich dědiců a často i jejich sluhů, kteří jich mohli nebezpečně zneužít, a někdy se dostanou až k máslařkám, z jejichž rukou se už zvědavcům přihodilo vykoupit velmi důležité kusy. Ačkoli války, o nichž v těch listinách šlo, byly tehdy už skončeny, a někdy i velmi dávno, mohli v nich ti, proti nimž je Francie vedla, najít nebezpečné vysvětlení mnoha hádanek a objasnění mnoha temných míst, na nichž záleželo, aby nevyšla najevo, a snad i zaplacených zrad, jejichž odhalení by bylo pro dotčené rodiny ještě osudnější — a najít v nich také podnět, jak se proti nim příště lépe zajistit.

Tyto úvahy — nelze pochopit, proč nenapadly naše krále a jejich ministry dříve — zaujaly pana z Louvois. Vyhledal všechno staré tohoto druhu, co se dalo získat, dával si podobné listiny průběžně odevzdávat a dal je po ročnících uložit v archivu v Invalidovně, kde se tento pořádek od té doby pečlivě dodržuje, takže kromě zachování tajemství máme odtud i spolehlivé podklady, z nichž lze s užitkem čerpat. Tentýž nedostatek byl ještě nebezpečnější v oblasti diplomatických jednání; věc je tak zřejmá, že ji není třeba vysvětlovat. Croissy, pověřený zahraničními věcmi, se Louvoisovým příkladem probral. Napodobil ho při vyhledávání minulých listin i v tom, že si dával průběžně odevzdávat písemnosti týkající se jeho resortu, ale tím to skončilo.

Jeho syn Torcy1 navrhl v březnu tohoto roku králi zřídit pro tyto listiny veřejný archiv a král to shledal velmi vhodným. Torcy pro krále získal pavilon kláštera Petits-Pères u náměstí des Victoires, protože se z jeho zahrady vcházelo do jejich zahrady, na jejímž druhém konci stojí tento pavilon, zcela oddělený a vzdálený od kláštera, odloučený ode všeho, a kam lze vejít přímo z ulice. Dal tam v krásném pořádku uložit celý tento pozoruhodný a důležitý archiv, v němž ministři a velvyslanci nacházejí tolik poučení a který se pečlivě doplňuje až do dnešního dne, takže i dědicové ministrů těchto resortů a jejich hlavních úředníků a sekretářů jsou povinni do něho odevzdat všechno, co se najde v kancelářích a v pracovnách státních sekretářů, když o úřad přijdou smrtí nebo jinak. Archiv každého resortu má na starosti hlavní úředník, požívající zvláštní důvěry, pod úřadujícím státním sekretářem, a odpovídá tam za všechno. Pontchartrain pak totéž udělal pro svůj resort námořnictva a královského domu. Lze říci, že toto zařízení nepatří k nejmenším ani k nejméně důležitým, která byla za panování Ludvíka XIV. vytvořena; bylo by však žádoucí, aby tyto ostatní archivy byly umístěny stejně bezpečně a stejně natrvalo jako archiv válečný.

Král, který provedl početné vojenské jmenování, určil k týmž armádám tytéž generály. Vévoda z Noailles odjel zavčas do Roussillonu; vévoda z Harcourtu užíval lázní v Bourbonne a měl se tam vrátit v květnu, aby odtud odjel k rýnské armádě. Mezitím pobýval, aby se vyhnul cestě, v Pallier, zámku hraběte z Tavannes, kam dostal Besons rozkaz zajet k poradě s ním a potom převzít velení armády, dokud on nepřijede, a pak u ní zůstat pod ním.

Villars, vybraný pro Flandry, kde celou zimu velel maršál z Montesquiou,2 který mu měl během tažení být zástupcem, hleděl s nelibostí na břemeno, které si měl vzít na bedra. Vystoupal na nejvyšší a nejneuvěřitelnější vrchol přízně a důvěrnosti, bohatství, poct a velikosti, a proto se domníval, že si poprvé v životě může dovolit vyslovit několik pravd; neměl už totiž čeho dosáhnout, a tyto pravdy, které budou nemilé, ho měly předem zbavit odpovědnosti. Řekl jich tedy mnoho Desmaretsovi3 a Voysinovi o žalostném stavu pevností, skladů, posádek, o zásobování pro tažení, o nedostatcích všeho druhu, o bídném stavu vojska i důstojníků, o jejich platech a žoldu. Nespokojen s účinkem svých výtek, odvážil se je přednést v celé jejich syrovosti paní z Maintenon a dokonce samotnému králi. Mluvil s nimi s doklady na stole, důkazy a fakty, které se nedaly popřít.

Když se ta osudná opona zvedla, zdál se jim ten pohled tak ohavný a všechno tak nesmírně svízelné, že pro ně bylo snazší se rozhněvat než odpovídat na řeč v ústech Villarsových tak novou — v ústech toho, kdo všeho, čeho chtěl, dosáhl jen tím, že jim říkal a opakoval, že všechno je v dobrém stavu a jde báječně. Právě častost a smělost těchto lží způsobily, že v něm viděli svou jedinou naději a že mu všechno dávali a všechno promíjeli, protože jedině on všechno shledával dobrým a bral všechno na sebe, aniž kdy řekl něco nepříjemného, a naopak dával všechno doufat, neboť všechno shledával snadným. Když ho teď viděli mluvit jazykem ostatních, a to všech ostatních, rozplynula se naděje v ty zázraky spolu se všemi vnadidly, jimiž je pro sebe tak výhodně ukolébával. Tehdy se na něho začali dívat jinýma očima, vidět ho tak, jak ho svět vždycky viděl, shledávat ho směšným, pošetilým, nestoudným, lhářem, nesnesitelným, vyčítat si tak rychlé a tak obrovské povýšení z ničeho, vyhýbat se mu, odstrkovat ho, dávat mu pocítit, co si o něm myslí, a nechávat to vidět i ostatní.

Teď se polekal zase Villars. Jeho záměrem bylo ve stínu svého zranění a tolika nedostatků, jejichž napravování vyžadovalo plné zdraví, užívat v klidu celého svého štěstí a vyhnout se nesčetným trnům a veškeré tíži úřadu, který mu v bodě, kam dospěl, už nemohl nabídnout žádné další stupně k vystoupání; zároveň si však chtěl zachovat neztenčený vliv, přízeň, vážnost, důvěrnost a takovou důvěru, aby se s ním radili a aby měl vliv na přijímaná rozhodnutí a na rozkazy posílané různým armádám, aby se stal soudcem úderů i počínání generálů a aby si u krále zvyšoval vážnost svými sebevědomými řečmi o válce, jejichž provedení by nebylo jeho starostí. Když ucítil tak velkou změnu vůči sobě, s níž opojení jeho pýchy a štěstí nepočítalo, viděl s hrůzou, čemu se vystavil a co by se z něho mohlo stát bez úřadu, přízně a vlivu, bez příbuzných a přátel, kteří by ho mohli chránit proti tolika nepřátelům a závistníkům, či spíše proti celé veřejnosti, kterou neustále provokoval a urážel a kterou jeho vzestup popudil. Rozhodl se náhle, a protože ho stud nikdy v ničem nezastavil, nestyděl se ani teď rázem změnit řeč a vrátit se k té, která tak dobře posloužila jeho kariéře. Využil chvil nejistoty, komu svěřit tvrdé velení ve Flandrech, které bylo určeno jemu a které mu chtěli vzít právě ve chvíli, kdy se je chystal převzít. S drzostí, která mu byla vrozená, se uchýlil k lichotkám, ke lstem, ke lžím, k zlehčování obtíží, k posměchu nebezpečím, k tomu, aby v sobě nabízel lék na všechno a všechno dělal snadným.

Hrubost toho obratu bila do očí, ale nesnáz vybrat jiného generála svírala hrdlo, a šťastný Villars se z bláta vyhrabal. Tím to neskončilo: když se po tak prudkém otřesu znovu pevně usadil ve třmenech, odvážil se veřejně vydávat za Římana, který na vrcholu všeho opouští klid, zdraví a všechno, co může lichotit, který už nemá po čem toužit, a který navzdory zranění, jež mu jen s velkou námahou dovolovalo vsednout na koně, spěchá na pomoc státu a králi, jenž ho zapřísahal, aby se podvolil nutnosti a nebezpečí nynější situace. K těmto chvástavým řečem dodával, že obětuje vlasti lázně, které by ho byly uchránily před trvalým zmrzačením, a vedl o tom tolik pohoršlivých řečí, že vévoda z Guiche, který jel do lázní kvůli zranění nohy, utrženému rovněž u Malplaquet, ale mnohem méně vážnému než Villarsovo, vztáhl všechny ty řeči na sebe a nikdy mu to neodpustil.

Maršál odjel s ohledem na své zranění k hranicím v kočáře a po krátkých denních etapách. Za jeho cesty se přihodila příhoda, která by byla velmi zábavná, kdyby nebyla na účet státu. Maršál z Montesquiou, který shromažďoval armádu u Cambrai, který, jak jsem řekl, strávil zimu ve Flandrech a který maršálu z Villars, určenému už tehdy, aby tam s ním vedl tažení, tamní nepořádky nezastíral, napsal králi divy o dobrém stavu všech věcí. Král měl z těch dobrých zpráv takovou radost, že tuto Montesquiouovu depeši poslal Villarsovi. Náhoda chtěla, že tento kurýr dostihl Villarse na cestě dvě hodiny poté, co dostal od Montesquioua dlouhý dopis plný hořkosti a nejznepokojivějších podrobností o všem, co chybělo pevnostem, skladům, vojsku, zkrátka na všech stranách.

Villars, mnohem méně překvapen tím jedním dopisem než tím druhým, dlouho neváhal; okamžitě poslal králi zpět kurýra, kterého od něho právě obdržel, a svěřil mu dopis, o němž jsem právě mluvil, i ten, který mu byl poslán; k těmto dvěma navzájem si odporujícím listům téhož data a od téhož člověka pouze připojil lístek králi a jiný Voysinovi, v nichž je prosil, aby posoudili, kterému z obou dopisů mají přikládat větší víru, a pokračoval v cestě, nadšen štěstím, že může na účet někoho jiného a tak přirozeně předložit tytéž pravdy, které ho přivedly tak blízko nemilosti a pádu, a ukázat celou tíhu břemene, které na sebe bral. Pozdější události u krále účinek tohoto vzácného protikladu neukázaly; ale celá věc se okamžitě rozšířila zásluhou samotného Villarse, který se dobře střežil, aby o ní mlčel, a pozdvižení bylo strašlivé. Oba maršálové spolu o tom nemluvili, ale lze si představit, jakou svornost mezi ně tato příhoda vnesla, a jaké divadlo to bylo pro armádu, která k nim beztak neměla ani úctu, ani náklonnost, neboť ani jeden z nich se nijak nesnažil si ji získat.

Princ Evžen4 a vévoda z Marlborough,5 kteří mír nechtěli a jejichž cílem bylo proniknout do Francie — jeden z osobní pomsty vůči králi a aby si dělal stále větší jméno, druhý aby získal poklady, což byla u každého z nich hlavní vášeň —, se rozhodli využít krajní slabosti a rozvratu našeho vojska a našich pevností a dovést během tohoto tažení své výboje co nejdál. Albergotti, generálporučík, a Dreux, polní maršál, dostali rozkaz odebrat se do Douai, kde sotva stačili zařídit to nejnaléhavější, a už byli obklíčeni a v noci ze 4. na 5. května byly otevřeny zákopy. Pomereu, bratr zesnulého státního rady a bývalý kapitán ve francouzské gardě, dostal toto guvernérství, když odcházel z činné služby. Svědomitě zajistil všechno, co mohl. Nelibost z toho, že se ve vlastní pevnosti vidí pod cizím velením, pokládal za menší zlo než krok opustit ji ve chvíli obléhání. Přenesl se tedy přes všechny jiné ohledy a byl Albergottimu po celé obléhání velkou a užitečnou pomocí. Posádka tam byla početná a vybraná, válečné střelivo i potraviny hojné; všechno se tam chystalo ke krásné obraně. Pan Vévoda byl už u armády, anglický král6 tam přijel pod obvyklým jménem a inkognitem rytíře ze Saint-Georges, právě když byl maršál z Villars v postavení, z něhož mohl s nepřáteli svést bitvu.

Král, rozladěný svými neustálými ztrátami, si vášnivě přál vítězství, které by zbrzdilo záměry nepřátel a mohlo změnit stav smutného a ponižujícího jednání, jež se vedlo v Geertruidenbergu.7 Nepřátelé však byli dobře rozestaveni. Villars ztratil, když k nim dorazil, krásnou příležitost je porazit. Celá jeho armáda si té chyby všimla; včas ho na ni upozornilo několik generálů i maršál z Montesquiou, ale nechtěl jim věřit, a teď se neodvažoval pokusit se je napadnout po opatřeních, k nimž jim nechal dost času. Armáda nad tak hrubou chybou velmi naříkala. Villars, v rozpacích z pocitu, že armáda nenaříká neprávem, zaplatil to drzostí a svými ošumělými chvástavými řečmi mluvil jen o tom, jak nepřátelskou armádu spolkne, zatímco ve skutečnosti už nevěděl, odkud se k ní přiblížit. V této krizi, kterou nesvornost obou maršálů a nedostatek úcty a náklonnosti vojska velmi zhoršovaly, uznal král za vhodné poslat do Flander Berwicka8 jako usměrňovatele porad a trochu i jako diktátora armády, ale bez jiného velení než toho, které mu dávala jeho služební starobylost maršála Francie, a to ještě v armádě, u níž byl jen na průjezdu. Až bude bitva svedena, nebo až se usoudí, že se svádět nemá, měl rozkaz ihned se vrátit a o všem podat zprávu, a pak se postavit do čela armády v Dauphiné, kde se tažení kvůli sněhům a horám zahajovalo později než jinde.

Už však téměř nebylo zvykem cokoli podnikat bez odměny, která by podniku předcházela a zajistila osobní úspěch toho, kdo jím byl pověřen. Nový zvyk, zhoubný pro stát i pro krále, který tímto způsobem udělal z ničeho několik obrů velikostí a trpaslíků činů, jichž se od té doby ani neráčil použít, až na několik, a to ještě jen znovu a pro velmi citelný nedostatek jiných. Byli jsme ve zlatém věku levobočků. Berwickovi bylo teprve osmnáct let, když přišel roku 1688 s králem Jakubem II. při anglické revoluci do Francie. Ve dvaadvaceti letech byl naráz jmenován generálporučíkem a jako takový sloužil roku 1692 u flanderské armády, aniž předtím prošel jakoukoli hodností, a sloužil jen jako dobrovolník. Ve třiatřiceti letech velel jako vrchní velitel francouzské a španělské armádě ve Španělsku s patentem generála armády a ve čtyřiatřiceti si svým vítězstvím u Almansy9 zasloužil, aby byl učiněn španělským grandem a rytířem Zlatého rouna. Od té doby vždy velel armádám jako vrchní velitel nebo ve velkých provinciích, až byl v únoru 1706 jmenován maršálem Francie, a to sám, když mu ještě nebylo šestatřicet let. Byl anglickým vévodou, a ačkoli anglickým vévodům ve Francii nepřísluší žádné postavení, král je přiznal těm, kdo následovali krále Jakuba, který Berwickovi udělil Podvazkový řád těsně před revolucí. To bylo věru rychle a dobře hnát štěstí kupředu za krále, který lidi tohoto věku považoval za děti, ale u levobočků, stejně jako u bohů, na věku nehleděl.

Už před rokem žádal Berwick, který chtěl všechno nahromadit na své hlavě a rozdělit to mezi své děti, aby byl učiněn vévodou a pairem. Krále, kterého čas od času přepadaly záchvaty štědrosti s touto hodností, již tolik znehodnotil, přepadala i období skrblictví. Berwick narazil na jedno z nich a neuspěl. Při příležitosti, o níž mluvím, vycítil, že je pokládán za nepostradatelného, a chopil se té chvíle; dal najevo, že nemůže odjet nespokojen, a dal se jmenovat vévodou a pairem. Berwick měl z prvního manželství jen jednoho syna a z druhého několik synů a dcer. Pokud jde o Anglii, byl jako židé, kteří stále čekají na Mesiáše: i on si stále lichotil nadějí na převrat, který vrátí Stuartovce na trůn, a jeho tedy k jeho statkům a poctám. Byl synem sestry vévody z Marlborough, který ho měl velmi rád a s nímž se souhlasem krále i anglického krále udržoval tajnou korespondenci, při níž byli všichni tři napáleni, ale která Berwickovi sloužila k udržování jiných styků v Anglii a k tomu, aby tam chystal své plány, takže doufal ve své osobní navrácení práv dokonce i pod zavedenou vládou. Z tohoto důvodu dosáhl neslýchané milosti, že si směl vybrat, které z jeho dětí po něm zdědí jeho grandezu, a dokonce svou volbu měnit, jak často bude chtít. Ze stejného důvodu se odvážil navrhnout — a měli tu hanebnou slabost mu to povolit — výslovné vyloučení svého nejstaršího syna v listinách o svém vévodství-pairii, do nichž dal povolat všechny syny z druhého manželství.

Jeho plánem bylo zahrnout nejstaršího syna hodností vévody z Berwicku a všemi svými anglickými statky, druhého učinit vévodou a pairem a třetího španělským grandem; ve Španělsku ho chtěl oženit a usadit. Tři synové dědičně povýšení ke třem nejvyšším hodnostem tří prvních království Evropy — nutno uznat, že to ve čtyřiceti letech nebyla špatná cesta, nehledě na všechno ostatní, co měl; ale Anglie mu selhala. Marně se jí celý život nadmíru zavděčoval, dvořil se jejím ministrům, přijímal všechny významné Angličany, kteří projížděli Francií, a pěstoval úzké přátelství s jejími velvyslanci ve Francii — nikdy nedosáhl navrácení práv, takže když pro nejstaršího syna po jeho vyloučení z hodnosti vévody a paira nezbylo ve Francii žádné východisko, obrátil se pro něho ke grandeze, usadil ho ve Španělsku a oženil ho tam se sestrou vévody z Veraguy, který potom zemřel bez dětí a zanechal této sestře a jejím dětem přes sto tisíc tolarů ročního důchodu, s paláci, nábytkem a šperky v hojnosti a s největšími statky. Budu mít příležitost o tom mluvit podrobněji. Pohoršení nad královou povolností k tomuto rodinnému uspořádání, které vkládalo na hlavu mladšího syna první hodnost království hned po jeho otci a nejstaršího vyhrazovalo naději na hodnost anglickou, bylo velké; ale nastal čas obludností. Berwick koupil Warties, nevalný statek u Clermontu v Beauvaisis, a dal jej povýšit pod barbarským a hanebným jménem Fitz-James: další slabost, kterou pro něho měli. Král, který věc připustil, byl tím jménem pobouřen a v mé přítomnosti se vévody z Berwicku zeptal, proč je zvolil; ten mu to bez nejmenších rozpaků vysvětlil, a důvod je tento:

Angličtí králové, když legitimují své děti, jim dávají jméno a erb, které přecházejí do anglického parlamentu i na jejich potomstvo. Erb, který je vždy anglický, má různé rozlišující přídavky; jméno se mění. Tak vévoda z Richmondu, levoboček Karla II., dostal jméno Lennox; vévodové z Clevelandu a z Graftonu, od téhož krále, jméno Fitz-Roy, což znamená syn krále; vévoda ze Saint-Albans, rovněž od téhož krále, jméno Beauclerk; konečně vévoda z Berwicku, syn Jakuba II., který byl vévodou z Yorku, když ho zplodil, ale králem, když ho legitimoval a učinil vévodou, jméno Fitz-James, což znamená syn Jakubův; takže rodovým jménem jeho potomstva je toto jméno a jeho vévodství-pairie ve Francii je francouzsky vévodství syna Jakubova a vévodové, v témž jazyce, vévodové a pairové synové Jakubovi. Nelze se ubránit smíchu nad směšností toho jména, kdyby se užívalo francouzsky, ani podivu nad skandálem, že bylo ve Francii uloženo anglicky. Parlament se neodvážil nebo neráčil ceknout. Všechno bylo zaregistrováno bez nejmenší námitky proti jménu i proti klauzuli; Berwick neodjel, dokud to nebylo hotovo a dovršeno, a ihned potom odjel do Flander. Našel tam nepřátelskou armádu tak výhodně postavenou a opevněnou, že se bez obtíží přiklonil k obecnému mínění velitelů i generálů královské armády, že už není čas pomýšlet na útok. Moudře a každého zvlášť se otázal na jejich názor na to, co se dosud stalo, a shledal je jednotnými v tom, že Villars promarnil nejkrásnější příležitost na světě nepřátele napadnout. Berwick, jehož poslání nezahrnovalo nic víc než se o všem dobře poučit, nebyl pryč ani tři týdny. Jeho zpráva krále i ty, kdo do ní pronikli, velmi zdrtila. Brzy nato zasvětily dopisy z armády do tajemství celý svět, který se proti tomuto matamorovi ve slovech velmi pobouřil.

Vévoda z Berwicku nebyl u dvora zpátky o mnoho déle než čtyřiadvacet hodin a odjel do Dauphiné, a proto mohl být přijat jako vévoda a pair v parlamentu teprve následujícího 11. prosince. Na porušení časového pořadí u této události tak málo záleží, že zde vylíčím příhodu, která se při té příležitosti stala a jejíž krátká mezihra si zaslouží, aby nebyla zapomenuta. Účastnili jsme se toho přijetí v hojném počtu, se zvláštností, že jsme měli v čele levobočky a levobočátka a na samém konci za námi všemi anglického levobočka; byla to látka k úvahám o tom, jak se na onom ostrově zachovávají zákony a jakou pevnou, solidní a stálou ochranou, a o převracení všech našich zákonů ad nutum, na pouhé kývnutí. Vévoda z Tresmes, Berwickův přítel a jako guvernér Paříže zvyklý na slavnosti, dal po odchodu z parlamentu hostinu, na níž se sešla většina vévodů a mnoho dalších významných osob, mezi nimi Caumartin, státní rada a intendant financí, který se hojně pohyboval u dvora a v nejvybranější společnosti, byl velkým přítelem vévody z Tresmes a strýcem jeho snachy.

Věděl mnoho a podával to příjemně, až byl velmi zajímavou studnicí vědomostí; byl výřečný a duchaplný, měl vzezření domýšlivosti, budící respekt velkopanskými způsoby a pěknou postavu, ačkoli byl v jádru dobrák, a po svém dokonce uctivý. Nevím, jakou podivnou roztržitostí se u stolu pustil do vyprávění o bizarním procesu jednoho levobočka, v němž byl kdysi jedním ze soudců, a rozšiřoval se o obtížích, které se všechny točily kolem tohoto druhu původu, a o přísnosti zákonů vůči levobočkům, kterou rozvíjel s důrazem a se souhlasem. Každý sklopil oči a strčil do souseda v hlubokém mlčení, které Caumartin považoval za pozornost k neobvyklosti případu a k půvabu svého přednesu. Vévoda z Tresmes ho víckrát chtěl zarazit; pokaždé ho Caumartin zastavil, zvýšil hlas a pokračoval. To vyprávění trvalo dobré tři čtvrtě hodiny. Všichni se dusili jídlem a žvýkáním, nikdo se neodvážil napít ze strachu z bezděčného výbuchu smíchu; umírali jsme smíchy a ze stejné obavy jsme se neodvažovali na sebe podívat. Caumartin, zaujatý svým příběhem a potěšením, že má slovo, si takového nehorázného přešlapu vůbec nevšiml. Berwick, na něhož se jako na hrdinu dne často obracel, dobře pochopil, že úplně zapomněl, kdo je, a nijak se neurazil, ale ubohý Tresmes byl z toho tak bez sebe, že mu pot stékal z obličeje. Je pravda, že krajní směšnost tak dokonalé a tak dlouhé scény mě nesmírně bavila, očima i ušima i úvahami o kontrastu mezi dopolednem a samotnou hostinou na oslavu tohoto triumfu levobočků a důrazným vystavením celé jejich hanby a jejich nicotnosti.

Když byla nová kaple konečně zcela dokončena a obdivována králem i všemi dvořany, strhl se velký spor o to, kdo ji vysvětí. Kardinál z Janson, velký almužník, se vším, co spadá pod jeho úřad, tvrdil, že je vyňata z pravomoci místního ordináře, uváděl mnoho titulů a důkazů a tvrdil, že tento obřad přísluší jemu. Kardinál z Noailles,10 diecézní arcibiskup, se držel obecného práva, uváděl, že sloužil v kapli před králem s křížem neseným před sebou a že při všem, co se dělo v králově přítomnosti, při sňatcích, křtech atd., byl vždy přítomen versailleský farář ve štóle, stejně jako při pohřebních průvodech, které odtamtud vycházely; a dovolával se králova smyslu pro spravedlnost, jeho zbožnosti a jeho lásky k pořádku a pravidlům. Zvítězil, protože byl ještě zadobře s ním i s paní z Maintenon a oba ho hluboce ctili; a obřad vykonal ve čtvrtek 5. června ráno v přítomnosti monseigneura vévody z Bourgogne. Duchovenstvo kaple se kvůli tomu dost rozohnilo, ale mezi oběma kardinály proběhl spor zdvořile a skromně. Hned nato byla stará kaple zbořena a užívalo se už jen této. Navzdory tomuto rozhodnutí si kaple uhájila všechny své nároky a farář svůj zvyk být přítomen ve štóle, jako byl později při sňatku vévody z Berry a při všech ostatních, a při křtech jako dříve. Je ovšem pravda, že od té doby žádný pařížský arcibiskup v kapli nesloužil kvůli obtížím s jeho křížem, navzdory dřívějšímu příkladu kardinála z Noailles; a jediný případ, kdy v ní sloužil jeho nástupce, při svátku řádu, byl, když byl teprve jmenován do Paříže a ještě neměl buly, takže byl bez kříže a bez nároku dát si ho před sebou nosit.

Paní de La Vallière11 zemřela v této době u karmelitek v ulici Saint-Jacques, kde složila sliby 3. června 1675 pod jménem sestra Marie od Milosrdenství, ve třiceti jedna letech. Její štěstí u krále a stud nad ním; skromnost a dobrota, s nimiž je nesla; poctivost jejího srdce bez jakékoli jiné příměsi; všechno, co podnikla, aby zabránila králi zvěčnit památku své slabosti a svého hříchu uznáním a legitimováním dětí, které s ní měl; co vytrpěla od krále a od paní z Montespan;12 její dva útěky od dvora, první k benediktinkám v Saint-Cloud, kam si pro ni král osobně přijel, odhodlán dát rozkaz klášter zapálit, druhý k sestrám od Navštívení v Chaillot, kam král poslal pana z Lauzunu, svého kapitána tělesné gardy, s ozbrojenou mocí, aby klášter vylomil, a ten ji přivedl zpět; to tak dojemné veřejné rozloučení s královnou, kterou vždy ctila a šetřila, a ta tak pokorná prosba o odpuštění, kterou k ní vkleče u jejích nohou před celým dvorem vznesla, když odcházela ke karmelitkám; pokání tak vytrvalé po všechny dny jejího života, daleko nad přísnost její řehole; to důsledné vyhýbání se úřadům v klášteře, ta neustálá vzpomínka na její hřích, to stálé odloučení od jakýchkoli styků a od vměšování do čehokoli — to vše jsou věci, které z větší části nespadají do mé doby nebo jen málo do mého tématu, stejně jako víra, síla a pokora, jež projevila při smrti svého syna, hraběte z Vermandois.

Paní princezna de Conti jí vždy prokazovala velkou pozornost a péči, které ona odmítala a zkracovala, jak jen mohla. Její přirozená křehkost nesmírně trpěla upřímnou tvrdostí jejího tělesného i duševního pokání a velmi citlivým srdcem, z něhož skrývala, co mohla. Zjistilo se však, že to dohnala až tak daleko, že se celý jeden rok zcela zdržela pití, a to ji přivedlo na pokraj smrti. Její neduhy se zhoršovaly; nakonec zemřela na kýlu ve velkých bolestech, se všemi známkami veliké svatosti, uprostřed řeholnic, jimž byla pro svou mírnost a své ctnosti potěšením a mezi nimiž se považovala a stále prohlašovala za poslední, nehodnou žít mezi pannami. Paní princezna de Conti byla o její nemoci, která proběhla velmi rychle, zpravena až v posledním okamžiku. Přispěchala a dorazila jen proto, aby ji viděla umírat. Zprvu se zdála velmi zarmoucená, ale brzy se utěšila. Přijímala kvůli této ztrátě návštěvy celého dvora. Očekávala i královu, a velmi se pozorovalo, že k ní nepřišel.

Choval k paní de La Vallière suchou úctu a ohled, o nichž se navíc vyjadřoval zřídka a stroze. Chtěl však, aby ji královna i obě paní Dauphine navštěvovaly a aby jí nabídly sedadlo, jí i paní z Épernonu, ačkoli byly řeholnicemi, jakožto vévodkyním, jimiž bývaly; myslím, že jsem to už jinde poznamenal. Její smrt ho zjevně jen málo dojala a řekl dokonce proč: pro něho prý zemřela v den, kdy vstoupila ke karmelitkám. Děti paní z Montespan byly velmi pokořeny těmito veřejnými návštěvami přijímanými při této příležitosti — ony, které se při podobné příležitosti neodvážily přijmout žádnou okázalou. Ještě mnohem víc je to pokořilo, když viděly paní princeznu de Conti, jak proti všemu zvyku dává kvůli prosté řeholnici, byť matce, černě potáhnout kočáry — ony, které žádnou matku neměly a které se z toho důvodu neodvážily ani na sobě nosit sebemenší znamení smutku při smrti paní z Montespan. Král nemohl tuto milost, která mu nebyla příliš po chuti, odepřít paní princezně de Conti, jež ho o ni naléhavě prosila. Ostatní levobočci tak utržili urážku, kterou prosté cizoložství uštědřilo dvojnásobnému, z něhož vzešli, a která před očima celého světa zviditelnila obludnou hrůzu jejich víc než temného původu; velmi krutě je to zasáhlo. Jiná smrt, k níž došlo zároveň, se zdála méně drahocenná před Bohem a nadělala ve světě méně hluku. Byla to smrt Sablého, syna Serviena, vrchního správce financí, který nahromadil tolik pokladů a tolik jich vynaložil na zkrášlení Meudonu, kde dal zasypat vesnici a postavit ji znovu opodál, aby mohl vybudovat onu obdivuhodnou terasu, tak ohromující rozlohou i výškou. Servien provdal svou dceru za vévodu ze Sully, bratra vévodkyně du Lude, a zanechal dva syny, Sablého a abbého Serviena, oba proslulé svou podivnou prostopášností, při velkém duchu, velké roztomilosti a vzdělanosti. Sablé prodal Meudon panu z Louvois, nakonec i statek Sablé Torcymu, všechno prohýřil, žil v ústraní a byl znám jen z prostopášných příhod a tím, že se dal zmrzačit a že zlomil vaz šlechtické hotovosti z Anjou, kterou vedl k maršálu z Créqui. Tak rychle hynuly rody ministrů, dokud nepřišli na umění zaopatřovat své děti na úkor velmožů v prvních dvorních úřadech po těch nejvyšších.

Zemřel také maršál z Joyeuse, ve věku přes osmdesát let, bez dětí z manželství s dívkou z vlastního rodu, s níž se oženil, po níž ovdověl a která nebyla šťastná. Vypadal zcela jako hunský král. Měl ducha, urozenost, hrdost a velkou statečnost. Byl výborný generál, zvláště jezdectva, velmi dobrý k vedení křídla, ale pokud jde o armádu, jíž nikdy nevelel jako vrchní velitel jinak než přechodně a náhodou, točila se mu z toho hlava, a ostatním také, pro jeho bezradnost a hrubost, která ho činila nepřístupným. Byl dost chudý, mladší bratr zchudlého staršího bratra, výborného generálporučíka, zvaného hrabě z Grandpré, rytíře řádu od roku 1661, který zemřel už dávno, obvykle vláčel svou modrou stuhu pěšky pro nedostatek povozu a nezanechal dětí. Tento maršál z Joyeuse byl jakýsi dravec a lupič, který loupil, co mohl, aby to nádherně projedl. Dostal guvernérství Met a metského kraje po smrti vévody z La Ferté. Dva dny po jeho smrti bylo dáno maršálu z Villars, s ponecháním patnácti tisíc livrů platu, protože přišel o guvernérství Freiburgu.

Markýz z Renti ho brzy následoval, ve velké zbožnosti a od jisté doby ve velkém ústraní. Byl synem onoho markýze z Renti, který žil a zemřel v pověsti svatosti, a bratrem maršálky z Choiseul, která ho přežila jen o několik měsíců. Byl to velmi statečný, poctivý a dvorný muž, ducha průměrného a dosti nesnadného, ačkoli velmi dobrák; ale prudký, ve válce co do schopností průměrný, avšak čestný a zcela nezištný. Byl generálporučíkem a generálním místodržitelem Franche-Comté, kde mu dost nevhodně skoro nenechali velet; ten titul se však stal titulem vylučujícím. Nebyl bohatý a zanechal syna, rovněž velmi statečného a poctivého muže, kterého však krajní potíže se zrakem velmi brzy odvedly ze služby a téměř i ze světa.

Maršál z Villars našel armádu shromážděnou u Cambrai. Čítala padesát sedm praporů a dvě stě šedesát dvě eskadrony; kromě toho byly obsazeny všechny pevnosti. Tyto jednotky však nebyly zcela úplné, a to ani pokud jde o důstojníky. Už měsíc se jim vyplácel žold a dostávaly snesitelný chléb a trochu masa. Albergotti se v Douai dobře bránil. Vévoda z Mortemartu tam velel výpadu, který v zákopech nadělal velký zmatek, zabil mnoho lidí a sám téměř nikoho neztratil. Útok byl ovšem také prudký a na obou stranách se usilovně pracovalo pod zemí na kladení min a na jejich zneškodňování. Kromě vojsk, která obléhala, byla nepřátelská armáda stejně silná jako královská a pokusila se o úder na Ypry. Nepřátelé se domnívali, že si získali jednoho velitele průzkumného oddílu z posádky a že s jeho pomocí pevnost přepadnou. Ten velitel to oznámil Chevillymu, který tam velel, a na jeho rozkaz se do podniku zapojil. Nepřátelé, plní důvěry ve svou dohodu, vyslali ze své armády dva tisíce jezdců či dragounů, z nichž každý vezl za sebou na koni pěšáka, pod záminkou, že posilují své posádky v Lille a v Meninu; a velitel oddílu jel s dvanácti či patnácti muži dost blízko před nimi, v čele. Dostavil se k závoře, kterou mu otevřeli, a zároveň bylo jeho dvanáct či patnáct mužů zajato. Oddíl se blížil; byl však včas varován náhodným výstřelem z pušky jednoho vojáka milice, který byl v předsunutých dílech a vystřelil. Při tom zvuku se oddíl domníval, že je prozrazen, a zastavil se. Hned nato se stáhl. Palba, kterou na ně pevnost vedla ze všech stran, jim zabila nebo zranila asi padesát mužů. Ten velitel oddílu za to dostal malou penzi a patent podplukovníka. Jiný z našich velitelů průzkumných oddílů vyrazil o několik dní později z Namuru, dokázal se vplížit do Lutychu, zmocnil se strážnice u brány, vyrazil na náměstí, zabil toho, kdo tam velel, zajal celou stráž, vyplenil dům císařova ministra a dům jednoho Holanďana, který ve městě velel, a vrátil se s dosti velkou kořistí a padesáti zajatci, aniž tam ztratil víc než jednoho muže.

Mezitím obléhání Douai pokračovalo. Dne 20. června tam došlo ke značné akci. Nepřátelé se zmocnili jednoho ravelinu. Dreux a vévoda z Mortemartu je z něho vyhnali. Vrátili se a usadili se na bermě,13 kde je všechny vyhodila do povětří včas odpálená mina. Ztratili asi dva tisíce mužů; vrátili se však potřetí a zmocnili se nároží tohoto díla. O dva dny později se zmocnili dvou ravelinů; a protože průlom byl velmi široký, dal Albergotti 25. vytlouct na buben znamení ke kapitulaci. Vévoda z Mortemartu přivezl králi kapitulaci, která byla zcela taková, jakou si Albergotti přál. Průlom byl tak široký, že jím mohly projít dva prapory vedle sebe. Král, spokojený s touto krásnou obranou a zvyklý prostituovat řetěz Svatého Ducha jako vojenskou odměnu, učinil Albergottiho rytířem řádu; Dreuxe, zraněného posledního dne obléhání, generálporučíkem; a posádce udělil jiné odměny. Albergotti zároveň dostal guvernérství Saarlouis, uprázdněné už nějakou dobu smrtí Choisyho; a vévoda z Mortemartu se stal polním maršálem.

Nepřátelé, když nově dobyté město opravili a zásobili, neztráceli čas a podnikali další výboje, protože Villars se jim zdál bezmocný, aby jim v tom zabránil. Vytáhli k Béthune a 24. tam otevřeli zákopy. Velel tam du Puy-Vauban, guvernér pevnosti, se čtyřmi tisíci muži posádky. Víc jich nechtěl a byl dostatečně vyzbrojen a zásoben. Hned v noci po otevření zákopů provedl výpad, zabil jim osm set mužů a ztratil velmi málo. Došlo k mnoha srážkám zblízka; ale po krásné obraně dal du Puy-Vauban 28. srpna znamení ke kapitulaci a dostal ji takovou, jakou chtěl. Měl červenou stuhu; král k ní přidal velkokříž a k tomu tisíc tolarů navíc do doby, než se uprázdní první místo, což bylo zcela proti jeho zvyku, a udělil odměny předním mužům posádky. Úplně na konci tohoto obléhání se podnikl pokus o úder na Menin. Vyslaná vojska byla průvodci špatně vedena. Místo aby dorazila v noci, zaskočil je den, a vrátila se, jak přišla.

Úplně na počátku tohoto obléhání se vrátili z Geertruidenbergu naši zmocněnci, spolu ve vztazích víc než chladných. Přijeli jednoho rána do Marly, kde s nimi král spolu s Torcym dost dlouho rozmlouval ve své pracovně. Co se o tom najde v Dokladech, mi brání říci zde víc.

Maršála z Villars potkala velmi směšná příhoda, která nadělala v armádě i u dvora velký hluk. Jeho zranění, nebo okázalost, kterou s ním dělal, ho nutily často držet nohu na koňském krku, zhruba jako dámy. Jednou mu v nudě, kterou ve své armádě trpěl, uklouzlo, že ho už velmi omrzelo jezdit na koni jako ty k… z družiny vévodkyně z Bourgogne, což byly, mimochodem, všechny mladé dámy dvora a dcery paní Vévodkyně. Takový výrok, pronesený uprostřed vyjížďky generálem armády, který nebyl oblíben, se brzy rozletěl z jednoho konce tábora na druhý a dlouho netrvalo, než doletěl ke dvoru a do Paříže. Dámy-jezdkyně se urazily, ostatní se jich zastaly; vévodkyně z Bourgogne jim nemohla odepřít, aby se neukázala podrážděná a nestěžovala si. Villars se to brzy dozvěděl a měl velké starosti z takového přírůstku tak obávaných nepřátel, jehož jeho tažení nebylo zapotřebí. Umínil si zjistit, kdo ho prozradil. Pátral tak dobře, že se bez pochyby dozvěděl, že to byl Heudicourt, kdo to napsal; a o to víc ho to dopálilo, že aby se zalíbil jeho matce, tomu zlému andělu paní z Maintenon, a jeho sestře paní z Montgon, vzal ho do svého domu, chránil ho a — věc u maršála velmi podivná — mu často peníze nejen půjčoval, ale přímo dával, protože jich měl vždycky velký nedostatek pro svůj špatný způsob života a pro lakotu svého otce, který ve svém věku všechno projídal s děvkami.

Stará paní z Heudicourt a její dcera už nebyly naživu, ale Heudicourt, kterému král kvůli jeho zesnulé matce na přímluvu paní z Maintenon velmi přál, zůstal jako dítě domu všude, kde byl maršál z Villars. Byl to chlapík velmi duchaplný, který vynikal v zesměšňování, v nejpeprnějších žertech a v nejnesmrtelnějších písních, a který, rozmazlený přízní, jež ho vždycky držela, se kvůli nikomu neomezoval a právě touto přízní i smělostí a ostrostí svého jazyka si zjednal strach. Neměl duši, byl velký opilec a prostopášník, vůbec ne zbabělec, a měl ohyzdnou postavu ošklivého satyra. V tomto ohledu si nedělal iluze; ale protože nemohl doufat v milostné úspěchy, ochotně je usnadňoval druhým, byl v tomto počestném obchodu spolehlivý a získal si tím mnoho přátel z květu dvora a ještě víc přítelkyň. Pro kontrast s jeho zlomyslností se mu neříkalo jinak než „malý dobrák“; a malý dobrák byl u všech pletich, mnohé vedl a byl jich živou kronikou. Dámy u dvora se o něho přetahovaly a ani jedna by se s ním neodvážila rozkmotřit, počínaje těmi nejvyššími. Tato ochrana, o níž všichni věděli, ho činila ještě smělejším, takže se maršál z Villars ocitl v krajních rozpacích. Když to však dobře promyslel, uchýlil se k drzosti, která mu vždy tak užitečně sloužila.

Za tím účelem si dal zavolat asi patnáct generálů, všech významných svou vahou v armádě nebo svými konexemi u dvora, a s nimi Heudicourta. Když věděl, že všichni dorazili, vyšel ze svého pokoje a šel tam, kde byli, spolu s dalšími lidmi, které tam přivedla náhoda — jak se jich u generála vždycky hemží všeho druhu —, protože chtěl udělat veřejnou scénu. Tam se nahlas zeptal každého z těch, které si zavolal, jednoho po druhém, zda si vzpomínají, že by byl řekl to a to, což zopakoval. Albergotti, který se vrátil k armádě, když po odchodu z Douai strávil osm či deset dní v Paříži a u dvora, se jako šibal ujal slova první a odpověděl, že si vzpomíná, že tak mluvil o markytánkách a o táborových děvkách, a nikdy o nikom jiném. Nangis, princ z Rohanu, princ Karel, syn pana Velkého, a všichni ostatní, nadšeni tak skvělou nabídkou, se k ní jeden po druhém připojili a potvrdili ji až do posledního. Tu Villars, s úlevou, jakou si lze představit, naléhal, aby věc ještě lépe potvrdili a upevnili, a pak, vybuchnuv proti vynálezci tak hrozné pomluvy a proti podvodníkovi, který ji napsal ke dvoru, obrátil se k Heudicourtovi a zacházel s ním tím nejkrutějším způsobem na světě. Malý dobrák, který nepředvídal, že bude odhalen, ani scénu, v níž se ocitl, byl podivně zaražen a chtěl se bránit; ale Villars předložil důkazy, které se nedaly vyvrátit. Tu ten ničema, zahnaný do kouta, svou hanebnost přiznal a měl tu drzost přistoupit k Villarsovi, aby s ním mluvil potichu; ale maršál ucouvl, odstrčil ho s výrazem rozhořčení a řekl mu, ať mluví nahlas, protože s darebáky jeho druhu nechce mít nic soukromého. Tu se Heudicourt vzpamatoval a oddal se vší své nestoudnosti. Tvrdil, že nikdo z těch, kdo tu byli a které Villars vyslýchal, se mu neodváží do očí znelíbit, ale že všichni dobře znají pravdu o věci tak, jak ji napsal; že snad udělal chybu, když ji ke dvoru poslal, ale že si nepředstavoval, že by věc řečená v tak početné společnosti a na tak veřejném místě mohla zůstat tajná, a že neudělal hůř, když ji napsal, než tolik jiných, kteří mohli udělat totéž.

Maršál, rozlícený hněvem, když slyšel tak smělou a přinejmenším tak pravděpodobnou odpověď, mu vyčetl svá dobrodiní a jeho ničemnost. Dodal, že i kdyby věc byla pravdivá, nebylo by od něho o nic menším zločinem ji rozhlásit než si ji vymyslet, po všem, čím mu byl zavázán; vyhnal ho ze své přítomnosti a o několik okamžiků později ho dal zatknout a odvést na hrad v Calais. Tato prudká scéna nadělala v armádě i u dvora stejně hluku jako to, co ji způsobilo. Maršálovo důsledné a veřejné počínání bylo schváleno. Král prohlásil, že mu ponechává Heudicourtův osud na vůli; paní z Maintenon a vévodkyně z Bourgogne, že ho opouštějí; a jeho přátelé přiznávali, že jeho provinění je neomluvitelné. Karta se však brzy obrátila. Po prvním omráčení se omluva malého dobráka zdála platná dámám, které měly své důvody mít ho rády a bát se ho popudit; zdála se platná i v armádě, kde maršál nebyl oblíben. Několik z těch, které tak veřejně vyslýchal, dalo na srozuměnou, že v překvapení, v němž se ocitli, se nechtěli zaplést. Došlo se až k nízkému rozboru, že takový způsob jízdy maršála a jeho údajný výrok se nemohly týkat markytánek a ostatních žen u armád, které všechny jezdily obkročmo, na rozdíl od dam, zvláště těch, které jezdily na koni s vévodkyní z Bourgogne. Zpochybňovalo se dokonce právo generálů armády zjednávat si sami spravedlnost na svých podřízených ve věcech osobních, do nichž služba vůbec nezasahovala: zkrátka Heudicourt zůstal po propuštění z Calais, kde nebyl dlouho, navzdory maršálovi módním malým dobrákem. Tolik věcí se maršálovi v tomto tažení obrátilo zle, že se rozhodl odjet do lázní. Usiloval o to tak, až toho dosáhl.

Harcourt, který teprve přijel do Štrasburku, když lázně užil zcela pohodlně, dostal rozkaz vrátit se a svolení vykonat cestu v kočáře po krátkých denních etapách. Několik dní po příjezdu se dal přijmout jako vévoda a pair v parlamentu. Zůstal přes měsíc v Paříži a pak odjel v kočáře po krátkých etapách do Doullens, kde měl schůzku s maršálem z Villars; a odtud jeden k flanderské armádě, druhý přímo do Bourbonne, aniž se zastavil v Paříži nebo u dvora, což se zdálo dosti neobvyklé a nepříliš milé. Tak jednoho kulhavého nahradil jiný a generál stejně málo schopný námahy jako ten, po němž nastupoval. Jeden začal, druhý skončil Bourbonne; a Harcourt Flandrami, kterým se zprvu vyhnul.

Našel v armádě velké dezerce a nepřátele zároveň před Aire a Saint-Venantem. Chevilly, který velel v Yprech, zpravený, že nepřátelé vypravují z Gentu velký konvoj, vyslal v noci ze své pevnosti polního maršála Ravignana s dvěma tisíci pěti sty muži. Ravignan zastihl konvoj u Vive-Saint-Éloi; bylo tam čtyřicet pět balandrů14 naložených válečným střelivem a potravinami, které na břehu doprovázelo třináct set mužů, z toho osm set Angličanů, a šest set jezdců. Ravignan na ně prudce zaútočil; těch třináct set mužů bylo všech pobito, utopeno nebo zajato, a jezdectvo, které se dalo včas na útěk, ztratilo nejméně polovinu. Syn hraběte z Athlone a téměř všichni přední důstojníci byli zajati. Po této výpravě Ravignan odvedl své vojsko do bezpečné vzdálenosti, spálil čtyřicet pět balandrů a dal vyhodit do povětří třináct set tisíc liber prachu, které zničily vesnici Vive-Saint-Éloi. Mělo se za to, že tato akce stála nepřátele téměř tři miliony.

Aire a Saint-Venant se stále bránily. Při obou obléháních došlo k velkým akcím. Zákopy u Aire byly otevřeny zároveň na dvou místech 12. září. Velel tam Goesbriant, Desmaretsův zeť, a podnikal velké výpady. Také rytíř ze Selve jich podnikal v Saint-Venantu; při jednom z nich padl Listenois. Rytíř z Rothelinu měl u Aire prostřelena obě stehna a u Saint-Venantu padl Béranger, plukovník pluku Bugey, velmi vážený. Ten pluk dostal jeho bratr a Listenoisův pluk zase bratr Listenoisův. Goesbriant donutil nepřátele vzdát se útoku ze strany hradu a dvakrát i vápenek, které ležely před díly pevnosti, ale které sám při třetím útoku opustil. Odrazil je také z kryté cesty, které se chtěli zmocnit, a tam padl druhý syn hraběte z La Mothe. Byli odraženi ještě 2. listopadu, a to až třikrát, při velkém útoku, který podnikli, ale nakonec Goesbriant 8. listopadu kapituloval a dosáhl všech podmínek, které žádal. Zároveň vydal pevnůstku Saint-François, protože do ní neměl jaké potraviny dát. Saint-Venant se vzdal už o něco dříve. Tak skončilo tažení ve Flandrech, které bylo posledním tažením vévody z Marlborough.15 Armády přešly do pícovacích ubikací a hned nato do zimních ubikací. Pan z Harcourtu měl během tohoto obléhání jakési menší podezření na mrtvici, z čehož nic nebylo. Konec tažení mu přišel vhod; maršál z Montesquiou zůstal na celou zimu velet ve Flandrech, odkud se všichni generálové, kteří nebyli v zimě zaměstnáni, i ostatní důstojníci záhy vrátili. Goesbriant se stal stejně jako Albergotti rytířem řádu; a jeho posádka dostala hojnost odměn.

Na Rýně se tažení celé neslo v poklidném hledání obživy a skončilo současně s flanderským. Vévoda z Berwicku strávil své tažení v šarvátkách a pozorování. Pan Savojský se tažení vůbec nezúčastnil. Byl nespokojen s císařem a dokonce mu pohrozil, že bude myslet na své vlastní zájmy. Odškodnění v podobě odtržení nějaké části Milánska bylo předmětem, který udržoval neshody a který mu, aby si ho vynutil, zabránil vyvinout toho roku velké úsilí. Nyní je třeba podívat se, co se dělo jinde, čímž nebylo vhodné přerušovat vyprávění o flanderském tažení, ze stejného důvodu, z jakého je třeba vylíčit jedním dechem tažení španělské a roussillonské, o nichž bude řeč potom.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Jean-Baptiste Colbert, markýz z Torcy (1665–1746), synovec velkého Colberta, syn Charlese Colberta, markýze z Croissy (1625–1696), a jeho nástupce v úřadu státního sekretáře pro zahraniční věci (1696–1715); jeho manželkou byla dcera ministra Pomponna.↩

  2. Vysvětlivka: Pierre de Montesquiou, hrabě z Artagnan (asi 1640–1725), byl bratrancem proslulého mušketýra Charlese de Batz de Castelmore, zvaného d’Artagnan, jenž později posloužil Alexandru Dumasovi jako předloha pro postavu z „Tří mušketýrů“. Sám Pierre de Montesquiou se později, roku 1709, stal maršálem Francie.↩

  3. Vysvětlivka: Nicolas Desmarets (1648–1721), synovec Colbertův, od roku 1708 generální kontrolor financí.↩

  4. Vysvětlivka: Evžen Savojský (1663–1736), syn hraběte ze Soissons a Olympie Manciniové; když ho Ludvík XIV. odmítl přijmout do francouzských služeb, vstoupil roku 1683 do služeb císařových a stal se jedním z největších vojevůdců své doby. Zemřel neženatý 21. dubna 1736 ve Vídni, ve spánku.↩

  5. Vysvětlivka: John Churchill, vévoda z Marlborough (1650–1722), vrchní velitel anglických a spojeneckých vojsk ve válce o španělské dědictví (Höchstädt 1704, Ramillies 1706, Oudenaarde 1708, Malplaquet 1709), bratr Arabelly Churchillové, matky vévody z Berwicku. Jeho manželkou byla Sarah Jenningsová, dlouholetá důvěrnice královny Anny. Po první mrtvici roku 1716 se stáhl z veřejného života; zemřel 16. června 1722 ve Windsoru po další mrtvici.↩

  6. Vysvětlivka: Anglickým králem je tu míněn Jakub František Eduard Stuart (1688–1766), syn sesazeného Jakuba II., kterého Francie uznávala za anglického krále Jakuba III.; od roku 1708 vystupoval jako rytíř ze Saint-Georges a sloužil jako dobrovolník ve francouzské armádě.↩

  7. Vysvětlivka: V Geertruidenbergu v Holandsku jednali od března do července 1710 francouzští zmocněnci, maršál z Huxelles a abbé z Polignaku, se zástupci Spojených provincií o mír; jednání ztroskotala na požadavku, aby Ludvík XIV. vlastními vojsky vyhnal svého vnuka Filipa V. ze Španělska.↩

  8. Vysvětlivka: James FitzJames, vévoda z Berwicku (1670–1734), nemanželský syn Jakuba II. Anglického a Arabelly Churchillové, sestry Marlboroughovy; od roku 1688 ve francouzských službách, maršál Francie (1706), vítěz od Almansy (1707). Padl 12. června 1734 při obléhání Philippsburgu, kde mu při obhlídce zákopů utrhla hlavu dělová koule.↩

  9. Ediční poznámka: Bitva u Almansy se odehrála 25. dubna 1707, kdy bylo Berwickovi (nar. 1670) třicet šest let, nikoli třicet čtyři.↩

  10. Vysvětlivka: Louis-Antoine de Noailles (1651–1729), od roku 1695 arcibiskup pařížský, od roku 1700 kardinál, bratr maršála z Noailles.↩

  11. Vysvětlivka: Louise de La Vallière (1644–1710), milenka Ludvíka XIV. v šedesátých letech 17. století, od roku 1667 vévodkyně de La Vallière; roku 1674 vstoupila ke karmelitkám, kde přijala jméno sestra Louise od Milosrdenství. Nebyla provdána; z jejích dětí s králem se dospělosti dožila Marie Anne, pozdější princezna de Conti, a Ludvík, hrabě z Vermandois (1667–1683), který zemřel šestnáctiletý za tažení ve Flandrech.↩

  12. Vysvětlivka: Françoise-Athénaïs de Rochechouart de Mortemart, markýza z Montespanu (1640–1707), milenka Ludvíka XIV. po paní de La Vallière; manželka pana z Montespanu, s nímž měla syna, pozdějšího vévodu d’Antin. Z jejích dětí s králem byli legitimováni mimo jiné vévoda du Maine, hrabě z Toulouse, paní Vévodkyně a vévodkyně z Orléans. Zemřela 27. května 1707 v lázních Bourbon.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Berma byl pruh země široký tři až čtyři stopy mezi valem a příkopem; zachycovala hlínu, která se sesouvala z valu, aby příkop nebyl zasypán.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ploché lodě.↩

  15. Ediční poznámka: Marlborough vedl ve Flandrech ještě tažení roku 1711 (průlom linií Ne plus ultra a dobytí Bouchainu); velení byl zbaven teprve na konci roku 1711.↩