Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola patnáctá
Důvody tak pevné vůle učinit paní ze Saint-Simon dvorní dámou vévodkyně z Berry. — Pikle, aby toto místo nebylo dáno paní ze Saint-Simon. — Jejich zvláštní bezvýslednost. — Paní z Maintenon povýšeně odmítá Monseigneurovi paní z Caylus jako dámu šatny. — Navrhuji paní z Cheverny za dámu šatny a dovedu to velmi blízko k cíli. — Kdo to byla. — Domluvy a výhrůžky maršála z Boufflers se vším zdáním královského pověření. — Důvody, které paní z Cheverny vylučují. — Paní z La Vieuville tajně vybrána. — Králova obava, že ho odmítnu. — Král se mnou mluví ve svém kabinetu a prohlašuje tam paní ze Saint-Simon dvorní dámou budoucí vévodkyně z Berry. — Jak ji přijal král a královské osoby. — Jdu k paní z Maintenon; její roztomilá poklona. — Přídavky k místu dvorní dámy. — Markýza z La Vieuville prohlášena dámou šatny budoucí vévodkyně z Berry. — Její původ a povaha; a jejího manžela. — Vévoda z Orléans pokořen Španělskem. — Tahanice o to, kdo ponese vlečku závoje. — Povolnost vévody z Orléans. — Křest jeho dcer. — Zásnuby. — Sňatek vévody z Berry a Mademoiselle. — Hostina, k níž jsou poprvé připuštěny děti pana du Maine, stejně jako k podpisu smlouvy. — Vévoda z Beauvilliers má jako vychovatel přednost před vévodou z Bouillonu, velkým komořím, při podání košile vévody z Berry králi. — Návštěva a zármutek anglické královny a princezny. — Paní z Mare umíněně odmítá být dámou šatny. — Její zaopatření. — Příliš rozumné příčiny tohoto odmítnutí. — Smutné úvahy.
Bylo by těžké pochopit, jak to, že král a ostatní královské osoby nebyly našimi odmítnutími odrazeny ani natolik dotčeny, aby přešly k jiné volbě. Nelze si zastírat, že se pokládaly za zcela zvláštní druh, oddělený od ostatních lidí, neustále utvrzovány v tomto sladkém omylu horlivostí, poctami, strachem a jakýmsi zbožňováním, jichž se jim od všech ostatních lidí dostávalo, dvorským opojením, které se zcela upínalo k tomu, obětovat vše, jen aby se zalíbilo, a které se především zabývalo tím, jak jejich záliby studovat, uhodnout a předejít, a na úkor rozumu, často i něčeho víc, se jim obětovat všemožným lichocením, podlézavostí a sebezapřením. Bylo tedy velmi s podivem vidět osoby tak absolutní, tak zvyklé vidět, jak se jim vše plazí u nohou a předchází jejich nejmenší přání, jak až do takové krajnosti umíněně trvají na tom, abychom přijali místo, které budilo všeobecnou závist, a jak dokonce uvádějí do pohybu tolik strojů, výhrůžek i lichotek, aby nás nevydaly napospas hněvu, který by v kterémkoli jiném případě měl ten nejrychlejší účinek. Ale mocný důvod přehlušil všechny ostatní ohledy.
Král chtěl paní ze Saint-Simon přiblížit své soukromé společnosti už od chvíle, kdy po smrti paní z Montgon dostala místo dámy paláce paní de La Vallière. Později jsme se dozvěděli, že ho po šest týdnů nechával neobsazené proto, že je určil paní ze Saint-Simon, a že doufal tímto odkladem unavit vévodkyni z Bourgogne, která, stržena Noaillesovými a důvody žen jejich věku, tolik naléhala, aby dostala paní de La Vallière, že jí král nakonec vyhověl. Bylo štěstí, že jsem o to místo tehdy žádal, neboť se o našem odporu k tomuto místu rozhlašovalo, že i místo dámy paláce pokládám za nehodné vévodkyň. Bylo to ubohé nařčení. Královna jich měla několik; měla dokonce slečnu z Elbeufu, paní z Armagnacu, princeznu Bádenskou, dceru princezny krve a manželku svrchovaného německého knížete, které se ve službě dam paláce v ničem nelišily od ostatních, bez přednosti, bez rozlišení, promíšeny s dámami paláce vévodkyněmi, bez sporů a bez nároků na pořadí, ve vší rovnosti spolu. Kromě této dobré vůle chtěl král — kterého k sňatku přibližujícímu levobočky k vévodovi z Berry do téhož stupně, jako by to učinil sňatek se slečnou z Bourbonu, přivedla jen povolnost smíšená s obavou z kliky paní Vévodkyně (a to byla jeho velká a tajná hybná síla) — tento sňatek doprovodit jen věcmi příjemnými těm, kdo ho k němu přivedli, a prospěšnými jejich zájmům. Nic pro ně nebylo důležitější než mít na tomto místě osobu, jejíž odjakživa neposkvrněná ctnost, dobrý rozum, úsudek a sklony by se shodovaly na žádoucí výchově.
Musím vyslovit tuto pravdu: nebylo ženy, která by si kdy zasloužila a požívala plnější, jednomyslněji uznávanou a pevnější pověst než paní ze Saint-Simon ve všem, co tvoří zásluhu nejpočestnějších a nejctnostnějších žen. Nebylo také žádné, která by s ní zacházela s větší mírností a skromností, která by byla ve věku, v němž byla, obecněji ctěna a přitom více milována; tak dalece, že ani ty nejméně zdrženlivé mladé ženy o ní nesmýšlely jinak a neměly z ní dokonce ani strach, navzdory rozdílu mravů a chování. Její pevná zbožnost, která v žádné době neochabla, nikoho neodpuzovala, tak málo jí bylo znát a tak výlučně byla jen pro ni samu. Tolik vzácných věcí pohromadě vrchovatě naplňovalo všechny požadavky výchovy a s výhodou nahrazovalo počet let. Původ, spříznění, okolí, jména a hodnost nesmírně lichotily pýše a sebelásce, takže se v této volbě nenacházelo vůbec nic, co by v každém ohledu plně neuspokojovalo.
Důvěrné přátelství, které mě pojilo s vévodou a vévodkyní z Orléans, služby, které jsem jim prokázal, a podíl, který jsem měl na sňatku, činily tuto volbu mimořádně vhodnou. Velmi zřetelná laskavost vévodkyně z Bourgogne a její přání mít paní ze Saint-Simon, má oddanost vévodovi z Bourgogne, o němž se už tehdy vědělo, že není nevděčný, a mé víc než důvěrné spojení se vším, co tohoto prince nejpřednějším a nejdůvěrnějším způsobem obklopovalo, přidávaly k vší vhodnosti nekonečně mnoho. Pečeť tomu vtiskovalo mé odedávna tak vzdálené postavení vůči paní Vévodkyni a celému tomu vnitřnímu dvoru Monseigneura, které ještě vyhrotil podíl — oni o něm věděli až příliš dobře, jak budu mít brzy příležitost povědět —, jejž jsem měl na vyřazení slečny z Bourbonu a na štěstí Mademoiselle. Nezbývala jim jiná naděje než mít příležitost dopadnout na novou dceru Francie, a tehdy nanejvýš záleželo všem, kdo ji takovou učinili, na tom, mít u ní dvorní dámu, která by nejenže měla vlastnosti požadované pro tento úřad, ale která by navíc — ať by se v budoucnu paní Vévodkyni a té klice přihodilo cokoli zářivého — nebyla schopna dát se nalomit jakýmikoli zvláštními zájmy; a to se nemohlo s touž jistotou nalézt u žádné jiné, jak pro ctnost a poctivost paní ze Saint-Simon, tak pro osobní odstup, sotva schopný jakékoli změny, mezi námi a touto klikou. Byly to, jak jsem vždycky věřil, tyto mocné důvody, které přiměly vévodu a vévodkyni z Orléans, aby se ničím nedali odradit a aby — smím-li užít toho výrazu — dohnali zarputilost, až kam jen mohla zajít, jen aby paní ze Saint-Simon získali.
Vévodkyně z Bourgogne měla ve svém postavení vůči paní Vévodkyni a této klice, jak bylo vylíčeno, zahrnuta tímto sňatkem, který byl navíc jejím dílem, tytéž důvody, a k tomu ještě důvody vlastního pohodlí, jak to před paní ze Saint-Simon netajila. Ti, kdo vévodu z Bourgogne obklopovali s největší vahou, smýšleli téměř stejně, protože odstupy i zájmy byly tytéž. Král se svou dávnou předpojatostí, kterou nic nezničilo od aféry s místem dámy paláce, puzen pletichami vévodkyně z Orléans, jist si tím, že paní ze Saint-Simon je vévodkyni z Bourgogne přinejmenším velmi milá, zpraven snad tím, co jsem vyprávěl o maršálovi z Boufflers, o celém podílu, který jsem měl na rozchodu vévody z Orléans s paní z Argentonu — a se svou pamětí jistě nezapomněl, co jsem mu řekl o zesnulém panu Vévodovi při lednové audienci, kterou jsem vylíčil —, zvyklý na tvář paní ze Saint-Simon z pobytů v Marly a z toho, že ji často vídal v doprovodu vévodkyně z Bourgogne, což byly věci zvyku, které na něho nesmírně působily: to vše vytvořilo hromadu důvodů, které ho nejen přiměly, ale rozhodly; a jakmile se jednou vyslovil a byl o odmítnutí zpraven tím, že vévodkyni z Bourgogne zahnal do úzkých, zatvrdil se, že tento druh popření nepřipustí, a chtěl, aby se ho tak pevně uposlechlo, že došel až k tomu, že nešetřil výhrůžkami a dal nás před nimi varovat ze všech stran. Říkám „dal varovat“, protože k tomu několikrát úmyslně poskytl příležitost a snad, jak se brzy uvidí, i něčím důraznějším.
Nebylo potřeba nic menšího než tak mocný shluk věcí a zájmů, aby to převážilo nad hněvem z našich odmítnutí a nad veškerým uměním, jež bylo vynaloženo, aby je podpořilo, a které jsem odhalil několik dní poté, co byla paní ze Saint-Simon jmenována. Paní Vévodkyni, d’Antinovi a celé té důvěrné klice, rozhořčeným sňatkem, uklouzlo, že je všechno ztraceno, stane-li se paní ze Saint-Simon dvorní dámou — ať už jim šlo o to, mít tam někoho, koho by mohli využít, nebo alespoň někoho přístupného, nebo konečně neutrálního, nemohou-li nic lepšího. Pokládali za rozhodující tah zabránit jí, aby se jí stala. Uchazeči a dvorští zvědavci, kteří na toto místo hleděli jinýma očima než my a kteří po něm toužili pro sebe nebo pro své, nepřátelé, o něž nikdy není nouze, zkrátka všichni, zaujatí obavou, aby mi toto místo neotevřelo cestu k něčemu lepšímu, si lámali hlavu, jak ho od nás odvrátit. Z nedostatku něčeho lepšího hledali útočiště v bezúhonnosti života paní ze Saint-Simon: slídili, ke které straně se kloní, kdo je jejím zpovědníkem, a měli za to, že ji jistě vyloučí, když zjistili, že je jím už dlouhá léta pan z La Brue, farář od Saint-Germain-l’Auxerrois, jehož na to místo dosadil a chránil kardinál z Noailles1 a který byl podezříván z jansenismu.
Tento zločin byl u krále ze všech nejneodpustitelnější a nejjistěji vylučoval ze všeho. Patřit do farnosti Saint-Sulpice, trávit život u dvora, nikdy nepřestat žít zbožně, třebaže bez vývěsního štítu, a nezpovídat se ani ve své farnosti u Saint-Sulpice, ani ve Versailles, ani u jezuitů, nýbrž odjakživa chodit k tomuto cizímu a tak podezřelému faráři — to se jim zdálo úplným důkazem, který dovedli dobře uplatnit. K jejich neštěstí zastihlo toto obvinění, předložené králi, krále tak rozhodnutého pro paní ze Saint-Simon, že ho jen znepokojilo — jeho, jemuž by nebylo třeba víc, aby už nikdy nechtěl o této volbě, byť už učiněné, ani slyšet, kdyby na ní tak umíněně nelpěl, což u něho bylo zcela neobvyklé; a bez dalšího pátrání by byla věc vyřízena: to už zlomilo vaz mnoha lidem, kteří netušili jak ani proč, a u něho to byla zkušenost naprosto jistá. Nezanedbalo se nic, aby se podezření na faráře potvrdila, ale našla se jen pěna, která se neuchytila. Přesto se z těch věcí vytěžilo, co se dalo. Král se znepokojil, ale tím to skončilo, a proti svému zvyku v takových věcech se chtěl přesvědčit. Obrátil se na otce Telliera, a nemohl se poradit s podezíravějším nepřítelem sebemenšího přeludu.
Otec Tellier si byl mnou jist díky mé dávné důvěře k otci Sanadonovi, svému příteli z téhož řádu; věděl od něho, v jaké svornosti jsme paní ze Saint-Simon a já žili ode dne naší svatby. Byl se mnou zasvěcen do tajemství sňatku, který jsme přivedli ke zdaru; dvořil se mi, jak jsem o tom už jinde začal něco říkat, kvůli vévodovi z Bourgogne a jeho nejdůvěrnějšímu okolí, s nímž mě věděl nerozlučně spjatého od chvíle, kdy jsem byl u dvora. Přešel tedy u krále pana z La Brue jen zlehka; neřekl o něm mnoho dobrého, ale ani nic, co by ho poškodilo, protože k tomu nebylo látky; za mne se jasně zaručil a skrze mne i za paní ze Saint-Simon, protože věděl, že jsme jednotni ve všech věcech. Utvrdil krále ve volbě, kterou si předsevzal, a ujistil ho, že v žádném ohledu není lepší volby; takže se jed obrátil v lék, a to, co bylo tak zlomyslně předloženo, aby paní ze Saint-Simon vyloučilo z tohoto místa a povahou obvinění i z jakékoli naděje a jakékoli přízně, způsobilo pravý opak.
O tomto pevném krytí ze strany otce Telliera jsem se dozvěděl teprve dlouho poté od vévody z Orléans. Bylo mu zatěžko mi to přiznat i to přede mnou zatajit — aby příliš neodhalil tento druh inkvizice, ostatně už tehdy dobře známý, a aby také neztratil zásluhu, kterou si u mne získal, tím větší, že jsem ji nemohl uhodnout a že bez této dobré služby bychom se znovu ocitli ztraceni, aniž bychom věděli proč, a jistě bez návratu. Lze si představit vztek kliky, že minula tak přesně mířenou ránu, která byla navždy a tak trvale jistá. Před jmenováním do toho místa jsme o těchto machinacích sice něco zavětřili, ale jen velmi povrchně. Farář od Saint-Germain, který neprahl po vznešených kajícnicích, ale byl k paní ze Saint-Simon připoután úctou, se ji snažil přesvědčit, aby ho opustila, s ohledem na následky tohoto druhu podezření na celý život a bez nápravy; ale ani jí, ani mně nic takového nepřišlo na mysl, protože jsme byli oba přesvědčeni o svobodě a prostotě, s jakou se má jednat ve věcech duchovních, které nikdy nemají souviset s časnými, tím méně na nich záviset. Po jejím jmenování na ni podnikali nepřímé útoky, aby změnila zpovědníka, ale netrvaly dlouho, protože jim jemně, ale pevně dala pocítit, že jsou marné. Jiného nikdy neměla, dokud tento moudrý a svatý kněz žil, tedy ještě téměř čtyřicet let. Tak se chovají náboženské strany, když se do toho vmísí panovníci.
Když jsme se konečně po všem, co jsem vylíčil, s hořkostí rozhodli ustoupit násilí, začali jsme myslet na to, jak se vyhnout dámě šatny, s níž bychom museli počítat. Paní z Caylus byla kvůli své tetě jediná taková. Měla přesně všechny důvody opačné těm, které vedly k volbě paní ze Saint-Simon: odjakživa byla spjata s paní Vévodkyní, a v poslední době, nakolik jí to zákazy její tety dovolovaly; touto princeznou a Harcourtem, svým bratrancem, byla uvedena dost hluboko k Monseigneurovi, aby si v něm vytvořila oporu pro budoucnost, a dokonce i pro přítomnost, kdyby se to stalo, až tety nebude. To bylo velmi vzdáleno toho, co pro stručnost nazvu celou naší klikou. Vévodkyně z Bourgogne se jí navíc bála a nemohla ji vystát, poštvaná snad prudkou a otevřenou žárlivostí vévodkyně z Villeroy na stále trvající zálibu jejího manžela v paní z Caylus, třebaže začala dlouho před jejím manželstvím, a jejíž rozruch způsobil, že byla paní z Caylus od dvora vyhnána. Vévodkyně z Orléans dobře pochopila, že bude na toto místo pomýšlet, a kvůli paní z Maintenon byla v rozpacích, jak jí v tom zabránit, ačkoli se ještě nedokázala rozhodnout pro nikoho.
Tyto rozpaky netrvaly dlouho: sdělila mi, že jakmile byl sňatek ohlášen, mluvil Monseigneur s paní z Maintenon v její prospěch o toto místo; že paní z Maintenon byla rozhořčena touto oklikou své neteře, která, místo aby s ní promluvila sama, myslela, že to prosadí přímluvou takové váhy, a že jí v hněvu uklouzlo, že si přeje, aby Monseigneur věděl, že kdyby chtěla, aby paní z Caylus nějaké místo dostala, měla by dost vlivu, aby toho dosáhla bez něho; ale že se jí nikdy nestane, aby ji po životě, jaký vedla, nechala dosadit na jakékoli, a vydala se tak posměchu, že se o ní bude říkat, že dosazuje svou neteř k mladé princezně, aby ji vycvičila v tom, co sama provozovala a pro co byla s hlukem vyhnána. Tato řeč z úst zbožné ženy, údajně kající, trochu zapomínala na trám v oku a na třísku z evangelia. Paní z Caylus, která se to dozvěděla — a nebylo to řečeno s jiným úmyslem —, z toho onemocněla. Neodvažujíc se už v té věci o nic pokoušet, v nic doufat, ani dát tetě najevo svůj zármutek, vynahradila si to tajně u svých nejdůvěrnějších přátel těmi nejtrpčími nářky.
Napadlo mě udělat dámou šatny ženu Chevernyho, o němž jsem už nejednou mluvil a který byl můj dobrý přítel. Původ a postavení manžela u vévody z Bourgogne a tak blízké okolí ženy mohly uspokojit pýchu, a ostatní bylo jako na přání. Žena byla dcerou starého Saumeryho a sestry pana Colberta, tedy sestřenicí a zároveň velkou přítelkyní vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers. K tomu byla obeznalá se světem, ačkoli ve Versailles, kde byla stále, chodila jen velmi málo mezi lidi; měla mnoho ducha i rozumu, byla příjemná v rozhovoru a velmi dobře se uplatnila ve Vídni a v Kodani, kde byl její manžel vyslancem a velvyslancem. Mluvil jsem o tom s panem a paní z Beauvilliers, kteří, když viděli nebezpečí, nás velmi horlivě přemlouvali, abychom se rozhodli přijmout. Byli mým nápadem nadšeni; ostatně zapadal do jejich plánu úzce spojit budoucí vévodkyni z Berry s vévodou a vévodkyní z Bourgogne, k čemuž bylo důležité sestavit tento nový dvůr z předních lidí, kteří by měli tytéž cíle. Nebylo jim ani lhostejné, aby se skládal z lidí jim velmi oddaných, nakolik to bude možné, aniž by to bylo vidět, podle jejich zásady obsáhnout všechno, pokud je to nic nestojí a pokud si toho nikdo nevšimne. Jakmile bylo o této volbě rozhodnuto mezi námi a panem a paní z Chevreuse, promluvil jsem o ní s vévodou a vévodkyní z Orléans. Ti užili Chevernyho, aby skrze du Monta sondovali Monseigneura. Ačkoli se to nepodařilo, vděk jim zůstal, takže paní z Cheverny byla přijata, sotva byla navržena. Vévodkyně z Bourgogne do toho hned nazítří ochotně vstoupila, když s ní o tom promluvily vévodkyně z Orléans a paní z Lévis, a rozhodnutí bylo vzápětí učiněno mezi vévodkyní z Bourgogne a paní z Maintenon. Cheverny, ačkoli starý a bezdětný, svolil s radostí, ze záliby ve dvoře a ze zvyku na něj. Nikdy nebyla žádná partie tak rychle a tak dobře sjednána.
Když to bylo hotovo, měli jsme za to, že jsme svou povinnost víc než splnili tím, že jsme ustoupili a zůstali tři dny ve Versailles, kde jsme se nemohli nikde ukázat, aniž bychom museli snášet nepříjemné gratulace. Řekl jsem vévodovi a vévodkyni z Orléans, a dali jsme vzkázat i vévodkyni z Bourgogne, že už to nemůžeme vydržet, a vrátili jsme se do Paříže v předvečer Letnic; tam jsme si dobře zatarasili dveře a paní ze Saint-Simon se z toho všeho zármutku a z tak podivného násilí cítila velmi špatně. Po týdnu jsem se, pronásledován svými přáteli, vrátil do Versailles sám. Na konci Sèvreského mostu mě zastavil maršál z Boufflers, který se vracel do Paříže, a přiměl mě vystoupit, aby se mnou promluvil stranou. Ráno mi napsal, že má nepřítomnost u dvora se už nedá udržet, aniž by působila velmi nevlídně. Potvrdil mi totéž, pak mi dal najevo, že král má obavy, zda uposlechnu; že ho tato nejistota stále uráží, ať mu vévodkyně z Bourgogne řekla cokoli; a nato mě začal napomínat, jako by šlo o něco nového, a dávat mi jasně na srozuměnou, že odmítnutí by mě nenávratně zničilo, a to s tak výraznými tóny a výrazy zamlčování, a stále dodávaje, že dobře ví, co říká, a dobře ví, proč mi to říká, že jsem nepochyboval, že ho tím král výslovně pověřil. Maršál věděl, že jsem se konečně rozhodl; potkával mě na cestě do Versailles, proto mi přece psal; neměl mi tedy co říci — proč mě tedy zastavovat, napomínat, vyhrožovat mi? Neboť mi ještě řekl, že mě pošlou tak daleko a do tak nepohodlných poměrů, že budu mít dlouho čeho litovat. Proč všechny tyto řeči, nyní už zbytečné, spolu s tou královou nejistotou, kdyby mu to král nebyl nařídil a nepřikázal mu dobře se ujistit o poslušnosti, kterou se tolik bál vystavit nebezpečí?
Ve Versailles jsem se dozvěděl, že jmenování dvorní dámy zdržuje nerozhodnost ohledně dámy šatny. Paní ze Saint-Simon se odvážila zůstat v Paříži jen pár dní po mně. Byli jsme zatím velmi nesví mezi různými pohledy, rozličnými řečmi a jistě i zlými službami, které vždycky prší na lidi, o nichž se právě mluví. To mě přimělo naléhat na vévodu a vévodkyni z Orléans, aby učinili konec těmto obtížným průtahům. Brzdou byla stále dáma šatny; vévodkyně z Bourgogne a paní z Maintenon si umanuly paní z Cheverny.
Při všech svých přednostech měla odpudivou tvář, s níž se král, který hodně dával na vzhled, nedokázal smířit. Ona i její manžel prodělali v Dánsku kurděje, z nichž vyvázne málokdo z domácích a ještě mnohem méně cizinců. Oba tam nechali téměř všechny zuby a možná by byli udělali lépe, kdyby si nepřivezli ani jeden. Tato vada spolu s velmi zarudlou, žilkovanou pletí působila něco velmi nepříjemného u ženy, která už nebyla mladá a která přitom měla duchaplnou tvář. Zkrátka to byla tvář, na kterou si král, na takové věci velmi citlivý, nikdy nedokázal zvyknout. Byla to jediná námitka, která by pro kohokoli jiného než pro krále námitkou nebyla. Paní z Maintenon a vévodkyně z Bourgogne, které nechtěly nikoho jiného než ji a které počítaly s tím, že tím, jak zatarasí cestu všem ostatním, tento rozmar překonají, se zmýlily. Tím, jak pozorně využívaly každé příležitosti mluvit s ním ve prospěch paní z Cheverny, ho od ní definitivně odvrátily. Usoudil, že je to klika v její prospěch; to byla věc, kterou nenáviděl nejvíc, které se nejvíc bál a v níž byl nejsoustavněji klamán. Řekl to dokonce otevřeně paní z Maintenon a vévodkyni z Bourgogne, které mu to nikdy nedokázaly vymluvit. Nakonec, unaven tímto zápasem, jim prohlásil, že nemůže snést, aby měl tvář paní z Cheverny neustále ve své družině a často u svého stolu a ve svých kabinetech, a rozhodl se pro paní z La Vieuville, o níž bylo zároveň rozhodnuto. Jakmile se to stalo, chtěl ohlásit volbu paní ze Saint-Simon a ohlásil ji v neděli ráno 15. června. Vévoda z Orléans mi na konci královy mše řekl, že to král právě udělá, a o dvě hodiny později mi vyprávěl, že před mší, když byl s králem a Monseigneurem v kabinetech a mluvili o tom, se ho král ještě se zbytkem nejistoty zeptal: „Ale Váš přítel — já ho znám, bývá někdy podivínský —, neodmítne mě?“; že když ho uklidnilo, co mu řekl o mém přirovnání ke kardinálovi z Bouillonu, mluvil král o mé prudkosti v různých věcech neurčitě, ale s uznáním, přesto jako by v tom ohledu byl v rozpacích a přál si, abych si na to dával pozor, což svému synovci jistě řekl jen proto, aby se mi to doneslo; že Monseigneur mluvil podobně, ale zdvořile; že on sám, chápaje se příležitosti, řekl, že od té doby, co je o tomto místě řeč, nepochybuje, že mi prokázali zlé služby jako tehdy při velvyslanectví v Římě,2 načež král otevřeně odpověděl, že to je dobrý zvyk dvořanů. Nato šli na mši.
Když se král vracel ze mše, zavolal si mě v galerii, řekl mi, že se mnou chce mluvit, a ať jdu za ním do jeho kabinetu. Tam postoupil k malému stolku u zdi, vzdálen od všech, kdo byli v tomto kabinetu, nejbližším ke galerii, kudy vešel. Tam mi řekl, že vybral paní ze Saint-Simon za dvorní dámu budoucí vévodkyně z Berry; že je to zvláštní známka úcty, kterou chová k její ctnosti a zásluze, když jí ve dvaatřiceti letech svěřuje tak mladou princeznu, která je mu tak blízká, a známka také toho, že je zcela přesvědčen o tom, co jsem mu před několika měsíci řekl, když mě k sobě tak velmi přibližuje. Uklonil jsem se jen zdrženlivě a odpověděl, že jsem dojat ctí důvěry k paní ze Saint-Simon v jejím věku, ale že mi největší radost působí ujištění, které dostávám od Jeho Veličenstva, že je přesvědčeno a spokojeno. Po této lakonické odpovědi, která mu se vší úctou dávala pocítit, co si o tom místě myslím já sám, mi dost dlouho říkal všemožné laskavosti o paní ze Saint-Simon a o mně, jak to uměl lépe než kdokoli na světě, když byl vděčný, a zvláště když předkládal nepříjemné sousto, které chtěl, aby člověk spolkl. Pak se na mě podíval pozorněji, s úsměvem, který se chtěl zalíbit: „Ale,“ dodal, „musíte držet jazyk za zuby,“ tónem důvěrnosti, který jako by ji žádal i ode mne, a stejným tónem jsem mu také odpověděl, že jsem ho dobře držel, zvláště v poslední době, a že ho budu dobře držet vždycky. Usmál se ještě rozjasněněji, jako člověk, který dobře rozumí, kterému se ulevilo, že nenarazil na odpor, jehož se tolik obával, a který je spokojen s tímto druhem volnosti, jakou nalezl a díky níž mu lépe chutná oběť, kterou cítí, aniž by mu z ní zaléhalo do uší. Zároveň se otočil zády ke zdi, na niž předtím hleděl, trochu ke mně a já k němu; a vážným a vznešeným, ale zvýšeným hlasem řekl shromážděným: „Paní vévodkyně ze Saint-Simon je dvorní dámou budoucí vévodkyně z Berry.“ Hned nato sborový potlesk volbě a chvála zvolené; a král, aniž se zmínil o dámě šatny, odešel do svých zadních kabinetů.
Okamžitě jsem šel na druhý konec kabinetu k Monseigneurovi, který tam přijel z Meudonu na radu, a s mírnou úklonou jsem mu řekl, že mu tu skládám svou poklonu, než ji budu moci vykonat v Meudonu. Odpověděl mi, ale chladně, když mě zdravil, že má z této volby velkou radost a že si paní ze Saint-Simon povede velmi dobře. Chtěl jsem pak jít k vévodovi z Bourgogne, který stál opodál, ale on mi vyšel napůl cesty vstříc, a aniž mi dal čas promluvit, řekl mi rozzářeně a tiskl mi ruku, že vím, jak velký podíl na mně vždycky bral a bere, že nic nemohlo být víc po jeho chuti než tato volba; a zahrnuje mě laskavostmi a paní ze Saint-Simon chválou, odvedl mě na konec kabinetu, kde jsem se jen stěží vymanil z toho, co se tam na mé cestě shromáždilo. Rychleji jsem to vyřešil tím, že jsem vyšel dveřmi do galerie, které mi otevřeli; pak, vzpomenuv si, že kancléř je s ministry v králově ložnici a čeká na radu, šel jsem mu povědět, co se právě stalo, neboť pan z Beauvilliers byl přítomen. Početná společnost mě div neudusila, jak to v takových chvílích bývá. Vyprostil jsem se z ní s námahou a zdvořile, ale vážně, a až do konce jsem pohrdl tím, abych dával najevo radost, kterou jsem necítil, tak jako jsem se pečlivě vyhnul jakémukoli slovu díků vůči králi a Monseigneurovi a tak jako jsem se mu vyhýbal vůči všem; o jejich nanejvýš horlivém přijetí nebudu mluvit.
Okamžitě jsem paní ze Saint-Simon vzkázal, že je jmenována a ohlášena. Tato zpráva, ač tak předvídaná, ji zasáhla skoro, jako by předvídaná nebyla. Když chvíli podlehla slzám, musela se vzchopit a přijet se obléknout k vévodkyni z Lauzunu, kde byly navzdory opatřením dveře často vyráženy. Obě sestry šly k vévodkyni z Bourgogne, která byla u své toalety a velmi spěchala na oběd do Meudonu, kde jí Monseigneur ne bez příčiny často vyčítal, že přijíždí pozdě. Veřejné přijetí bylo takové, jaké si lze představit, přijetí vévodkyně z Bourgogne obdivuhodné. Když vstávala, aby šla na mši, zavolala si ji, vzala ji za ruku a takto ji vedla až na tribunu. Řekla jí, že ať má jakoukoli radost, že ji vidí tam, kde si ji přála, chce, aby byla přesvědčena, že jí posloužila tak, jak si to ona přála; že kvůli tomu pro ni přinesla tu největší oběť, jakou bylo možné přinést, protože po ní vášnivě toužila, a přece udělala všechno, aby od toho krále odvrátila, a to až tak, že si král nějakou dobu myslel, že proti ní něco má; že byla ovšem ve velkých rozpacích, protože ji měla příliš ráda, a pravdu také, než aby jí chtěla uškodit, a protože s ní měla záměr, o němž jí mluvila, totiž aby nastoupila po vévodkyni du Lude, nevěděla dobře, co uvést, aby zabránila králi dát jí místo, které jí určil; že přesto nic nezanedbala, aby jí až do konce dostála slovu, protože přátelům se má sloužit podle jejich gusta a pro ně, ne pro sebe — to byl její výraz; že ji ostatně dala varovat před naší zkázou, kterou při odmítnutí viděla jako jistou; že je velmi ráda, že jsme se dokázali dát v tom poradit; že konečně, když už se věc stala, nemůže před ní skrývat svou radost, a to tím svobodněji, že ji, ještě jednou, po pravdě ujišťuje, že proti své vůli udělala až do konce vše, co mohla, aby toto místo od ní odvrátila, jedině aby jí dostála slovu; že teď, když se věc obrátila jinak, má z toho velkou radost pro sebe, pro princeznu, k níž ji dávají, i pro ni samu, protože věří, že je to pro nás dobré a že nás to bude čím dál víc vést k věcem příjemným a lepším.
Celá ta dlouhá cesta uplynula v podobných projevech laskavosti a přátelství, mezi nimiž, protože princezna stále mluvila, mohla paní ze Saint-Simon jen stěží vyjádřit svou vděčnost. Vévodkyně z Bourgogne skončila tím, že by ji byla zavedla ke králi, nebýt té hodiny, protože ji čekají v Meudonu. Madame se rozplakala radostí, když viděla paní ze Saint-Simon vstupovat k sobě. Vždycky si jí mimořádně vážila, ačkoli se s ní stýkala jen při řídkém dvoření. Neubránila se, aby jí při jedné královské večeři, když se paní de La Vallière stala dámou paláce, neřekla, že je tím rozhořčena, ale že vždycky dobře věděla, že nebudou mít dost zdravého rozumu, aby jí to místo dali. Vévodu a vévodkyni z Orléans paní ze Saint-Simon u nich doma nezastihla, byli už u Mademoiselle, kde je našla. Veselí tam dostoupilo až k nadšení. Mademoiselle dokonce řekla v soukromí paní z Lévis, že tato volba činí její štěstí úplným.
Vévodkyně z Orléans se nenabídla, že paní ze Saint-Simon zavede ke králi; to nás překvapilo. Šla tam s vévodkyní z Lauzunu, právě když skončila rada. Král je přijal ve svém kabinetu. K tomu, co král paní ze Saint-Simon řekl o její zásluze, její ctnosti a o bezpříkladné výjimečnosti takové volby v jejím věku, nelze nic dodat. Mluvil pak o jejím původu, o její hodnosti, zkrátka o všem, co může lichotit. Projevil jí plnou důvěru, shledal, že mladá princezna má velké štěstí, že se dostala do takových rukou, bude-li umět toho využít, a prodloužil rozhovor na dobrou čtvrthodinu, přičemž mluvil téměř stále on; paní ze Saint-Simon málo, skromně a s neméně pozorností, než jakou jsem měl já, aby svými výrazy plnými úcty dala pocítit, že se cítí poctěna jen důvěrou a že jen k ní vztahuje své díky. Vévoda z Bourgogne, u něhož ji navštívila, ji zahrnul vším možným; a vévoda z Berry nevěděl, jak jí dostatečně projevit svou radost. Večer šla k paní z Maintenon, opět se svou sestrou. Když jí začala něco říkat, paní z Maintenon ji přerušila vším nejzdvořilejším a nejpochvalnějším, co se dalo říci o volbě v jejím věku, a skončila ujištěním, že gratulovat je třeba králi a budoucí vévodkyni z Berry k dvorní dámě, jejíž původ a hodnost tomuto místu tolik ctí. Návštěva byla krátká, ale plnější, než lze vypovědět. Byl jsem velmi překvapen, že paní z Maintenon tak jasně cítila a vyslovovala, jakou čest paní ze Saint-Simon jejímu úřadu prokazuje. Ještě mnohem víc nás překvapilo, že to potom často opakovala, a to nejsilnějšími slovy, v přítomnosti i v nepřítomnosti paní ze Saint-Simon, a vícekrát i samotné vévodkyni z Berry; tak pravda je, že jsou pravdy, které si i přes veškerý útlak proklestí cestu až do svatyní sebevíc protichůdných.
Téhož dne se Madame, Mademoiselle a dokonce i vévoda z Berry, kteří mě přijali s nesmírnou radostí, všichni tři stejně otevřeně vyslovili i vůči mně o cti — doslova tímto slovem — a o uspokojení, které cítí z volby, po níž jedině toužili. Odpoledne jsem jel s panem z Lauzunu do Meudonu, kde mě Monseigneur přijal zdvořileji a otevřeněji než ráno.
Večer po návratu mě velmi vážně upozornili, že musím jít k paní z Maintenon. Nevkročil jsem k ní od chvíle, kdy jsem tam byl s davem dvořanů při svatbě vévodkyně z Noailles. Paní ze Saint-Simon ani já jsme s ní nikdy neměli žádný styk, ani nepřímo, a nikdy jsme ho nevyhledávali. Nevěděl jsem ani, jak její pokoj vypadá. Musel jsem dát na radu. Šel jsem tam ještě téhož večera. Jakmile jsem se objevil, uvedli mě dovnitř. Byl jsem nucen poprosit komorníka, aby mě k ní dovedl, a ten mě tam postrčil jako slepce. Našel jsem ji ležet v jejím výklenku a u ní maršálku z Noailles, paní kancléřovou, paní ze Saint-Géranu, které mě všechny nijak neděsily, a paní z Caylus. Když jsem se přiblížil, vysvobodila mě z rozpaků poklony tím, že promluvila první. Řekla mi, že je na ní, aby mi blahopřála ke vzácnému štěstí a neslýchané výjimečnosti mít ženu, která má ve dvaatřiceti letech tak uznávanou zásluhu, že je za všeobecného souhlasu vybrána za dvorní dámu patnáctileté princezny, což jsou věci bez příkladu a pro manžela tak sladké, že mi nemůže dost blahopřát. Odpověděl jsem, že právě za toto svědectví jí nemohu dost poděkovat; pak, pohlédnuv na společnost, jsem hned dodal s nenuceným výrazem, že podle mého jsou nejkratší návštěvy nejuctivější, a uklonil jsem se k odchodu. Od té doby jsem tam už nikdy nevkročil. Paní z Maintenon mi s úklonou řekla, ať si dobře vychutnám štěstí, že mám takovou ženu, a s půvabným úsměvem hned dodala, ať jdu k paní z Noailles, která se mnou má co vyřizovat. Řekla to, když mě slyšela ohlašovat, a dobírala si ji, že vždycky každého zachytí. Paní z Noailles mě skutečně zachytila, když jsem odcházel, a chtěla se mnou za výklenkem mluvit o jakémsi úřadu na mých statcích. Řekl jsem jí, že jinde, kolik jen bude chtít, ale ať mě odsud nechá odejít, protože tu už vidím jen samou vodu. Dali jsme se do smíchu, a tak jsem z té velké návštěvy vyvázl.
Nazítří v pondělí, na samém konci dopoledne, jela paní ze Saint-Simon se svou sestrou do Meudonu. Monseigneur byl pod kaštany a přišel je přivítat ke kočáru. To byl jeho způsob důvěrnosti, když byl na tomto místě, k lidem, s nimiž byl důvěrný. Ačkoli s paní ze Saint-Simon byla jeho důvěrnost víc než skrovná, prokázal jí všechny zdvořilosti, jaké mohl, a provedl ji po tom krásném místě. Hodina oběda se blížila. Biron a Sainte-Maure, s Monseigneurem velmi důvěrní, mu řekli, že by nebylo zdvořilé dámy nepozvat. Monseigneur odpověděl, že se to mezi tolika muži neodvažuje; že nicméně on a dvorní dáma jim budou dobrou gardedámou; a že navíc má přijet vévoda z Bourgogne, který je gardedámou víc než kdokoli jiný. Zůstaly tedy. Oběd byl velmi veselý, Monseigneur jim dělal hostitele. Pro dvorní dámu se nadchl, jako se v Marly nadchl pro sňatek; pily se jejich přípitky a vévoda z Bourgogne si vedl skvěle. Po obědě si vzal paní ze Saint-Simon na chvilku stranou a mluvil s ní o svém pevném záměru, a o záměru vévodkyně z Bourgogne, aby nastoupila po vévodkyni du Lude. Paní ze Saint-Simon se odtud vrátila tak udivená, ale tak málo polichocená, že si nemohla zvyknout na myšlenku, že už není naděje, jak se vyhnout tomu, být dvorní dámou.
Ti, kdo nás měli nejméně rádi, nejzávistivější a nejžárlivější, ti, kdo se nejvíc báli, aby nás toto místo nevyneslo k jiným, a kdo nejvíc kuli pikle, aby na ně dostali jiné, všichni se rozpoutali v potlesku, chvalozpěvech, projevech oddanosti a přátelství, a to s takovou přemírou, že jsme nepřestávali hledat, co se nám to stalo, a žasnout, že tak skromné místo uvedlo do pohybu tolik lidí všeho druhu, jen aby nás zahrnuli vším, co si nemysleli, a tím, o čem také rozumně nemohli věřit, že nás přesvědčí. Ale taková je bída podrobeného dvora. Je však třeba říci, že tato volba byla schválena tak všeobecně, jak málo byl schválen sňatek, a že k tomuto všeobecnému přívalu ujišťování přispěla neochvějná horlivost, s níž ji proti naší vůli prosadil král a všechny královské osoby, které se netajily ani svým přáním, ani našimi odmítnutími; což bylo v každém ohledu něco bez příkladu.
Král přidal všechna ostatní koření, aby to místo učinil méně nesnesitelným, aniž jsme o tom řekli nebo dali naznačit sebemenší slovo. Prohlásil, že dokud vévoda z Berry zůstane vnukem nebo synem krále, jsou místa vévodkyně du Lude a paní ze Saint-Simon rovnocenná. Chtěl, aby služné bylo ve všem stejné a stejného druhu, totiž 20 000 livrů, čímž se dáma šatny vyrovnala hraběnce z Mailly a vyneslo jí to rovněž 9 000 livrů služného. Věnoval zvláštní péči tomu, aby nám zařídil nejpříjemnější byt ve Versailles. Vystěhoval kvůli tomu d’Antina a vévodkyni Sforzovou, aby nám ze dvou bytů udělal jeden úplný pro každého z nás. Přidal k tomu kuchyně na nádvoří pod ním, což je na zámku velmi vzácná věc, protože jsme od té doby, co jsme byli u dvora, vždycky dávali obědy a často i večeře. Zároveň král prohlásil, že celá ostatní domácnost budoucí vévodkyně z Berry bude zřízena podle vzoru domácnosti Madame. Veškeré vyznamenání se tedy dostalo paní ze Saint-Simon a dámě šatny, která z něho kvůli ní těžila, a to způsobilo nový rozruch. Osobní zájem jen málo přispěl k rozsahu, jaký jsem dal vyprávění o intrice tohoto sňatku a o tom, co se odehrálo kolem volby paní ze Saint-Simon; rozvinutí věci a rozličné zájmy osob a klik, zvláštnost mnoha podrobností a přirozené vylíčení dvora v jeho nitru mi připadaly jako kuriozity dosti poučné, abych z nich nic nevynechal.
V den, kdy byla paní ze Saint-Simon ohlášena, vzkázala paní z Maintenon vévodkyni z Ventadour, aby dala paní z La Vieuville vědět, že je dámou šatny budoucí vévodkyně z Berry. Přijela ještě téhož večera do Versailles. Král ji viděl až nazítří, a to veřejně, v galerii cestou na mši. Nikde nebyla přijata v soukromí a všude chladně, dokonce i u Monseigneura, ačkoli ji chránila a uváděla paní z Espinoy. Paní z Maintenon byla k ní ještě otevřenější. Přerušila její díky a ujistila ji, že jí ani nikomu jinému nic nedluží a že ji chtěl jedině král sám. Byla to šlechtična z Pikardie, která se jmenovala La Chaussée d’Eu, tak jako La Tour d’Auvergne, protože pocházela z části hrabství Eu, která zasahuje do Pikardie. Byla krásná, chudá, bez ducha, ale počestná, vychovaná v domácnosti u paní z Nemours, kde jí říkali slečna z Arrez3 a kde se do ní zamiloval pan z La Vieuville a oženil se s ní; měl děti ze své první ženy, která se zalíbila králi, když byla dvorní slečnou královny, a byla sestrou hraběte z La Mothe,4 o němž bylo až příliš řečí při obléhání Lille a potom. Paní z La Vieuville byla, jak už bylo jinde řečeno, důvěrnou přítelkyní paní z Roquelaure a byla zadobře s paní z Ventadour, paní z Elbeufu, paní z Espinoy a slečnou z Lislebonne. Jejím uměním byla neustálá snaha zalíbit se všem, lichocení bez míry a talent vetřít se ke všem, z nichž doufala něco vytěžit, ale to bylo všechno; jinak byla zaujata svými záležitostmi, s oddaností, jakou dává nouze a postavení druhé ženy, která nalezne děti z prvního manželství a záležitosti v nepořádku; často byla u dvora a klepala na všechny dveře, zřídka v Marly. Přišla hned a několikrát k paní ze Saint-Simon, s velkými poklonami a nekonečnou úctou. Neznali jsme ji a měli jsme ji za dobrou a mírnou ženu; doufali jsme, že s ní tam bude stejně snadné vyjít jako s kteroukoli jinou. Zkušenost nám brzy ukázala, že zištnost a podlézavost bez špetky ducha, která by je vyvážila, jsou špatnou společností. Ta ubohá žena si svým chováním přivodila taková ostrá přitažení uzdy, že úplně ztratila hlavu, aniž se jí od kohokoli dostalo pomoci či útěchy, a nakonec si po mnoha poníženích a slzách vyprosila odpuštění od paní ze Saint-Simon.
Její manžel byl jakési těžkopádné a nadmíru nudné hovado, které u dvora nikoho nenavštěvovalo a s nímž nikdo nemluvil, ačkoli byl vlastním bratrancem maršálky z Noailles, děti bratra a sestry. Při své první svatbě dostal guvernérství Poitou a úřad rytíře cti královny s právem nástupnictví po svém otci. Jeho otec byl rovněž velmi ubohý člověk, který díky přízni svého otce dostal vévodské breve a zemřel roku 1689 jako vychovatel vévody z Chartres, pozdějšího vévody z Orléans, měsíc poté, co se stal rytířem řádu. Byli to velmi drobní šlechtici z Bretaně, jejichž jméno bylo Coskaër, málo nebo vůbec neznámí před rokem 1500, kdy je do Francie přivedla Anna Bretaňská. Vnuk toho, kdo přišel, se dobře oženil, stal se velkým sokolníkem po hraběti z Brissacu a zanechal jediného syna, který s otcovým úřadem udělal velké štěstí. Byl prvním kapitánem tělesné gardy Ludvíka XIII., rytířem řádu a roku 1623 vrchním správcem financí. Dal vyhnat Puysieuxe, státního sekretáře, jemuž vděčil za své štěstí, a kancléře ze Sillery, Puysieuxova otce, a bylo mu splaceno touž mincí. Kardinál z Richelieu, kterého uvedl do státních záležitostí, ho brzy nato vytlačil a dal ho obvinit z mnoha zpronevěr spolu s Bouhierem, nástupcem Beaumarchaisovým, pokladníkem státní pokladny, jehož byl zetěm. Byl uvězněn, potom opustil království a byl proti němu veden proces v nepřítomnosti. Po smrti Ludvíka XIII. velmi těžil z náklonnosti a ochrany, jíž se nenávist královny matky ke kardinálovi z Richelieu, a ještě výš, chlubila vůči všem, s nimiž se za vlády Ludvíka XIII. zle nakládalo. Byl soudně navrácen do všech svých statků a všech svých úřadů, dokonce i do úřadu nad financemi, a on i jeho syn byli jmenováni vévody na breve, čehož užíval jen rok, neboť zemřel 2. ledna 1653. Jeho syn, který zemřel jako vychovatel vévody z Chartres, koupil rok před otcovou smrtí guvernérství Poitou od vévody z Roannais, když ho přiměli, aby se ho vzdal, a o dvanáct let později úřad rytíře cti královny od markýze z Gordes. Kdysi měli statek v Artois. Nevím, odkud je napadlo přijmout jméno a erb La Vieuville; nevidím žádné spříznění ani nic jiného, co by k tomu mohlo dát podnět, leda to, že volba byla dobrá a měla mnohem větší cenu než jejich vlastní. Ale nic tím nezískali; tento dobrý a starobylý rod z Artois a Flander je nikdy neuznal a každý ví, že k němu nepatří. Vévoda z Orléans se uprostřed své radosti ocitl v rozpacích kvůli Španělsku, kde nemohl pochybovat, že se sňatek kvůli němu nebude líbit. Bylo těžké, aby se vyhnul tomu, oznámit jej tam. Neodvažuje se v tom jednat sám od sebe, odvážil se poradit se s králem, který také nebyl bez rozpaků. Po několika dnech uvažování mu poradil, aby se prostě držel zvyklosti. Vévoda z Orléans tedy napsal španělskému králi a královně,5 kteří mu ani jeden, ani druhý neodpověděli, ale oba odepsali vévodkyni z Orléans. Vévoda z Alby6 okázale přišel blahopřát vévodkyni jednoho dne, kdy byl vévoda z Orléans v Paříži, a jemu nedal nejmenší známku života. V Madridu se dokonce v řečech o sňatku příliš nešetřilo. Madame, která si se španělskou královnou dopisovala, jí marně dávala na srozuměnou, že to přičítá princezně des Ursins; a španělská královna probírala tuto kapitolu s vévodkyní z Bourgogne s takovou lehkostí a půvabem, jaké se jen mohly snoubit s hořkým rozmrzením, které chtělo být pocítěno. Vévodu z Orléans to živě bolelo a ponižovalo, ale neodvážil se dát průchod sebemenší stížnosti. Dispense se očekávaly každou chvíli a šlo už jen o rychlé slavení sňatku. Při těchto obřadech se dodržuje jeden zvyk, který se vztahuje až na svatby vévodkyň, ale který ony v poslední době nechaly upadnout: snoubenka nosí závoj (mante), který jsem nedávno popsal v souvislosti s vdovským oděvem paní Vévodkyně. Vlečku tohoto závoje nese při zásnubách osoba stejného postavení, a když žádná není, ta, která se mu nejvíc blíží. Tehdy nebyla žádná dcera ani vnučka Francie; úkol tedy připadal první z princezen krve. Dcery vévody z Orléans byly dány do Chelles,7 připadalo to tedy přirozeně slečně z Bourbonu. Lze si představit, co tomu řekla paní Vévodkyně a ona sama, které tolik doufaly v tento velký sňatek právě pro tutéž princeznu, které by v takovém případě nesla závoj Mademoiselle, a která se nyní ocitala v nutnosti nést ho jí. Byl to žal, který nedokázaly snést, a dokonce se odvážily dát to dost hlasitě najevo, tak dalece, že se pustilo do oběhu, že se lze bez závoje obejít, když ho nikdo nechce nést; neboť paní Vévodkyně nebyla povolnější co do slečny z Charolais než co do slečny z Bourbonu. Byly tu sice ještě dcery paní princezny de Conti, ale to by bylo příliš nápadné. Dvůr zatím se zlomyslnou pozorností čekal, co z této půtky, která se začínala hodně vzdouvat, vzejde, když král, který sňatek uskutečnil, ale nechtěl rozhněvat Monseigneura ani přivést do zoufalství paní Vévodkyni — ta rozhlašovala, že vévodkyně z Orléans dala své dcery do kláštera jedině proto, aby jí vyvedla tento kousek —, král, pravím, zeptal se vévody z Orléans, zda je nenechá přijet na svatbu jejich sestry.
Vévoda z Orléans, slabý, povolný, spokojený nad všechno očekávání a nejvzdálenější nenávisti a zlomyslnosti ze všech lidí, zapomněl na všechno, co mu v té věci bylo řečeno, a na všechno, co slíbil vévodkyni z Orléans. Místo aby se z toho vyvlékl skromností, snahou vyhnout se výdajům a ještě spíš obavou, aby je podívaná na tuto nádheru nerozptýlila, svolil, že je nechá přijet. Neodvážil bych se říci, že na tak nemístné povolnosti měla podíl ubohá touha udělat jim tu radost. Vévodkyně z Orléans, zoufalá, vymyslela, jak tento návrat svých dcer, které byly dosud jen nouzově pokřtěny, zastřít doplněním křestních obřadů; a dala je dva dny před zásnubami podržet na křtu Monseigneurovi a Madame a vévodkyni z Bourgogne a vévodovi z Berry. Tak slečna z Chartres, později abatyše v Chelles, nesla při zásnubách závoj, při nichž oba synové pana du Maine poprvé podepsali svatební smlouvu na základě své nové hodnosti.8
Nazítří v neděli 6. července byl sňatek kolem poledne slaven v kapli kardinálem z Janson,9 velkým almužníkem. Dva královští almužníci drželi nebesa; přítomni byli král, královské osoby, princové a princezny krve a levobočci; mnoho vévodkyň na svých poduškách, hned za princeznami krve; a vévodové z La Trémoille, z Chevreuse, z Luynes, jeho sedmnáctiletý vnuk, z Beauvilliers, z Aumontu, z Charostu, vévoda z Rohanu a několik dalších na svých; nikdo z cizích knížat, ale cizí kněžny na svých poduškách mezi vévodkyněmi; tribuny byly všechny skvěle zaplněny a tam jsem se usadil, abych mohl na obřad pohodlně shlížet; dole mnoho dam za poduškami a mužů za dámami. Po mši přinesl farář svou matriku na královo klekátko, kde se podepsal on a jen královské osoby; ale žádný princ ani princezna krve, kromě dětí vévody z Orléans. Tehdy paní ze Saint-Simon odešla ze své podušky, která byla vlevo na kraji schodů presbytáře, a postavila se za vévodkyni z Berry, která šla podepisovat. Když podpisování skončilo, dali se všichni do pohybu, aby vyšli z kaple. Mezi Madame a vévodkyní z Berry, která se dost půvabně zdráhala, došlo k mnoha zdvořilostem, a Madame ji nakonec vzala za ramena a postrčila ji před sebe. Odtud šel každý obědvat k sobě, král ke své malé tabuli a novomanželé k vévodkyni z Bourgogne, která potom až do večera pořádala velkou hru v salonu, jenž spojuje galerii s jejími komnatami, kam se sešel celý dvůr.
Král, který ráno i odpoledne zasedal ve státní radě a večer jako obvykle pracoval u paní z Maintenon, přišel v hodinu večeře k vévodkyni z Bourgogne, kde našel vše, co mělo patřit k hostině, připraveno v místnosti s oválným oknem (œil-de-bœuf), sousedící s královou ložnicí, u stolu ve tvaru podkovy, k němuž se o několik okamžiků později posadili. Bylo jich dvacet osm, seřazených podle svého pořadí vpravo a vlevo, král sám uprostřed ve svém křesle, se svou kazetou (cadenas).10 Hosté, kteří tam večeřeli, a nechyběl ani jeden, byli: Monseigneur, vévoda a vévodkyně z Bourgogne, vévoda a vévodkyně z Berry, Madame, vévoda a vévodkyně z Orléans, vévoda z Chartres, paní Princezna, hrabě z Charolais — neboť pan Vévoda byl u armády ve Flandrech —, obě princezny de Conti, slečna z Chartres a slečna z Valois, pozdější modenská vévodkyně, slečna z Bourbonu a slečna z Charolais, paní du Maine a paní z Vendôme, princ de Conti, kterého jsem měl uvést dříve, a jeho dvě sestry, pan du Maine, jeho dva synové a hrabě z Toulouse, paní velkovévodkyně, kterou jsem zapomněl uvést za vévodkyní z Orléans. Do místnosti hostiny nevstoupila žádná titulovaná dáma s právem sedět a jen velmi málo jiných se tam ukázalo, žádní vévodové ani cizí knížata, několik dalších mužů od dvora.
Když vstal od stolu, odebral se král do nového křídla, do komnat novomanželů. Celý dvůr, muži i ženy, ho očekával ve špalíru v galerii a následoval ho spolu se všemi, kdo byli u večeře. Kardinál z Janson požehnal lože. Ukládání netrvalo dlouho. Král podal vévodovi z Berry košili. Pan z Bouillonu si činil nárok ji podat jako velký komoří; pan z Beauvilliers jako vychovatel měl královo rozhodnutí na své straně a podal ji. Já jsem držel svícen a byl jsem překvapen, že pan z Bouillonu neodešel a díval se, jak se ta košile podává. Vévodkyně z Bourgogne podala košili nevěstě, předanou paní ze Saint-Simon, jíž král prokázal ty nejvybranější zdvořilosti. Když novomanželé ulehli, zatáhli pan z Beauvilliers a paní ze Saint-Simon každý ze své strany závěs, ne bez trochy smíchu nad takovou společnou funkcí. Nazítří ráno šel král po mši k vévodkyni z Berry. Když usedla ke své toaletě, představila jí paní ze Saint-Simon celý dvůr a jmenovala jí ho jako cizince a dala jí políbit titulované muže i ženy, načež k této toaletě přišly královské osoby a princové a princezny krve. Po obědě, jako předešlého dne, táž hra v témž salonu, kde měly podle královského rozkazu být všechny dámy přítomny ve slavnostním úboru jako předešlého dne, aby přijaly anglickou královnu a princeznu;11 neboť anglický král byl stejně jako předešlého roku u armády ve Flandrech.
Královna a princezna, její dcera, šly nejprve navštívit Monseigneura, který hrál u paní princezny de Conti, pak k paní z Maintenon, kde byl král. Potom přišla královna do toho salonu navštívit vévodu a vévodkyni z Bourgogne a skončila návštěvou u novomanželů, odkud se vrátila do Chaillot, načež už o svatbě vůbec nebylo řeči. Anglická královna a princezna, které si vždycky lichotily nadějí na tento sňatek, jenž byl dokonce, jak myslím, že jsem řekl, už málem uzavřen, nijak nehodnotily stav věcí střízlivě. Byly zdrceny. Proto je král chtěl ušetřit svatby, a dokonce celého obřadu návštěvy, který proto upravil tak, jak bylo právě vylíčeno.
Hluboký smutek paní Vévodkyně ji rovněž ušetřil celé té podívané. Monseigneur řekl paní ze Saint-Simon, že mu udělá radost, umožní-li paní Vévodkyni, ještě v prvním smutku, na chvíli vidět vévodkyni z Berry v soukromí, což bylo rychle vykonáno. Návštěva byla krátká. Paní ze Saint-Simon byla zahrnuta poklonami a omluvami, že ji vdovský stav zdržel od toho, aby ji navštívila. Následující středu se jelo do Marly. Král, který dal vévodkyni z Berry velmi skromný dar ve šperkách, nedal vévodovi z Berry nic. Ten měl tak málo peněz, že první dny pobytu nemohl hrát. Vévodkyně z Bourgogne to řekla králi, který, vědom si stavu, v němž byl sám, se s ní poradil o tom, že mu nemá co dát víc než pět set pistolí, a ty mu dal s omluvou na nepřízeň doby, protože vévodkyně z Bourgogne s právem usoudila, že to málo je lepší než nic a než nemoci hrát.
Tento pobyt v Marly znamenal návrat obou sester vévodkyně z Berry do Chelles a uvolnění paní z Mare. Byla vychovatelkou dětí Monsieura s právem nástupnictví po své matce, maršálce z Grancey, pak po ní samostatně, a zůstala jí i u dětí vévody z Orléans, ve velké vážnosti. Král a paní z Maintenon počítali s tím, že bude dámou šatny vévodkyně z Berry, kterou vychovala a k níž se zdála velmi připoutána, a Mademoiselle k ní. Madame a vévoda a vévodkyně z Orléans to chtěli. Nikdy ji k tomu nebylo možné přimět, ať byly naléhavé a dlouhé prosby, jimiž ji všichni, až po paní z Maintenon, zahrnovali, sebevětší. Je třeba vědět, že maršálka z Grancey byla sestrou Villarceaua,12 u něhož paní z Maintenon strávila tolik letních měsíců a pak s ním v Montchevreuil, a na kterého si celý život uchovala tak drahou vzpomínku, jak jsem jinde řekl. Teprve po umíněných a opakovaných odmítnutích paní z Mare byla jmenována dáma šatny. Vymlouvala se na svůj věk, své zdraví, svůj klid, svou svobodu. Odešla tedy, k lítosti všech, a zvláště naší. Byla mou příbuznou a odjakživa mou důvěrnou přítelkyní, měla mnoho vážených přátel a ještě víc rozumu a úsudku než ducha. Dostala dary, od krále penzi 2 000 tolarů, byt v Lucemburském paláci, a ponechala si svůj byt v Palais-Royal, své zařízení v Saint-Cloud a 12 000 livrů služného od vévody z Orléans s titulem vychovatelky jeho dcer, o jejíž povinnosti se už nestarala.
Netrvalo nám dlouho, než jsme odhalili příčinu jejího umíněného odporu zůstat u vévodkyně z Berry. Čím víc se tato princezna dávala poznat — a nijak se v tom nekrotila —, tím víc jsme shledávali, že paní z Mare měla pravdu, tím víc jsme obdivovali, jakým zázrakem péče a opatrnosti nic neproniklo ven, tím víc jsme cítili, jak slepě se jedná v tom, po čem se nejvášnivěji touží a jehož úspěch stojí nejvíc trápení, námahy a radosti; tím víc jsme naříkali nad neštěstím, že se nám podařila věc, kterou bych, místo abych ji podnikl a sledoval tak, jak jsem to učinil, byl mařil s ještě větší horlivostí — i kdyby z toho měla mít prospěch slečna z Bourbonu a nic o tom nevědět —, kdybych byl věděl polovinu čtvrtiny, co pravím, tisícinu toho, čeho jsme byli tak nešťastnými svědky. Víc o tom zatím neřeknu a v dalším povím jen to, co se nebude dát zamlčet; a mluvím o tom tak brzy jen proto, že to, co se později přihodilo tolika podivnými způsoby, začalo vystrkovat růžky, a dokonce se už trochu rozvíjet hned při tomto prvním pobytu v Marly. Je nyní čas vrátit se tam, odkud jsme vyšli, abychom nepřerušovali souvislé vyprávění o tomto sňatku.
Poznámky
Vysvětlivka: Louis-Antoine de Noailles (1651–1729), bratr maršála z Noailles, od roku 1695 arcibiskup pařížský a od roku 1700 kardinál; jezuité a otec Tellier ho podezírali ze sympatií k jansenistům.↩
Vysvětlivka: Roku 1705 byl Saint-Simon určen za velvyslance v Římě; jmenování se nakonec neuskutečnilo.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jérôme, pán z La Chaussée d’Eu, užíval titulu hraběte z Arrestu. Saint-Simon píše Arrez, a ne Aurez, jak bylo vytištěno v předchozích vydáních.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O slečně z La Mothe-Houdancourt, která byla jednou z dvorních slečen královny Anny Rakouské, viz poznámku na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 8).↩
Vysvětlivka: Filip V. a jeho manželka Marie Luisa Gabriela Savojská (1688–1714), sestra vévodkyně z Bourgogne. Ve Španělsku vévodovi z Orléans nezapomněli podezření, že usiloval o španělskou korunu (španělská aféra 1709).↩
Vysvětlivka: Don Antonio Martín de Toledo, vévoda z Alby, španělský velvyslanec ve Francii od roku 1703.↩
Vysvětlivka: Královské opatství benediktinek v Chelles u Paříže. Šlo o slečnu z Chartres, Louise-Adélaïde Orleánskou (1698–1743), pozdější abatyši v Chelles, a slečnu z Valois, Charlotte-Aglaé Orleánskou (1700–1761), pozdější modenskou vévodkyni.↩
Vysvětlivka: Princ z Dombes a hrabě z Eu, synové pana du Maine; roku 1710 jim král udělil tytéž hodnosti a pocty, jaké měl jako legitimovaný syn jejich otec.↩
Vysvětlivka: Toussaint de Forbin-Janson (1631–1713), kardinál od roku 1690, od roku 1706 velký almužník Francie.↩
Vysvětlivka: Cadenas — ozdobná schránka s příborem, solničkou a ubrouskem, výsada panovníků a nejvyšších osob u stolu.↩
Vysvětlivka: Marie Modenská (Marie Beatrix d’Este, 1658–1718), vdova po Jakubu II., žila s dcerou Ludovikou Marií Stuartovnou (1692–1712) v exilu v Saint-Germain. Anglickým králem je míněn její syn Jakub (III.) Stuart, který se tažení ve Flandrech účastnil jako dobrovolník pod jménem rytíř svatého Jiří.↩
Vysvětlivka: Louis de Mornay, markýz z Villarceaux; na jeho zámku trávila Françoise d’Aubigné, pozdější paní z Maintenon, v době svého vdovství po Scarronovi opakovaně letní měsíce.↩