Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola čtrnáctá

Paní z Blansacu, její vzácné útočiště a její vzácné dědictví. — Kariéra jejích dětí. — Dozvídám se o vyhlášení sňatku vévody z Berry s Mademoiselle. — Podívaná v Saint-Cloud. — Prudké, poslední a marné naléhání vévodkyně z Orléans na mne kvůli místu dvorní dámy. — Opomenutí ohledně audience, kterou vévodkyně z Bourgogne poskytla paní ze Saint-Simon. — Představení Mademoiselle v Marly. — Porada krále, paní z Maintenon a vévodkyně z Bourgogne o dvorní dámě. — Pověsti v Marly o paní ze Saint-Simon a rozruch. — Kancléř podle stavu věcí mění názor na místo dvorní dámy. — Výhrůžné varování našich přátel. — Vévodkyně z Bourgogne nás dává varovat před nebezpečím odmítnutí a vyzvat, abychom přijeli do Versailles. — Pod silným tlakem se rozhodujeme přijmout. — Spiknutí všech královských osob, které chtějí paní ze Saint-Simon. — Podivný rozhovor šeptem mezi vévodou z Orléans a mnou. — Vévodkyně z Bourgogne se mnou dává mluvit o nebezpečí odmítnutí. — Přímost a dobrota této princezny. — Mé velmi otevřené řeči k vévodovi a vévodkyni z Orléans o místě dvorní dámy.

Téhož pondělí 2. června jsme paní ze Saint-Simon a já jeli na oběd do Saint-Maur1 k paní z Blansacu,2 které paní Vévodkyně půjčila malý zámek, totiž dům, který zesnulý pan Vévoda získal z úpadku La Touanna a uzavřel jej do svých zahrad. Kdo byla paní z Blansacu, jsem jinde vysvětlil dost. Dodám jen, že když projedla přes dva miliony ze svého jmění nebo z jmění Nangise, svého syna z prvního manželství, a co víc, aniž ona či Blansac kdy dávali najevo nějaké výdaje, vypůjčila si tento dům, aby tam pila mléko k léčení, a zůstala v něm dvacet let, aniž z něho vyšla; ke konci života se vrátila do Paříže, kde zbohatla dědictvím po panu z Met, který jí až do smrti říkal a dával říkat, že jí nic neodkáže, a přitom jí — zatímco ji o tom přesvědčoval — odkázal všechno, jak se ukázalo z jeho závěti. Oba synové paní z Blansacu, z prvního i z druhého manželství, měli víc štěstí než otec a matka. Nangis zemřel jako maršál Francie, rytíř řádu a rytíř cti královny, která mu plně důvěřovala; druhý, kromě onoho velkého jmění po panu z Met obohacený i jinými cestami, z nichž žádnou nezanedbal, získal vévodské breve, když se oženil s dcerou vévody z La Rochefoucauld. Tuto krátkou odbočku, dost nevhodně umístěnou, je mi třeba prominout; nevěděl bych však, kam lépe umístit její zvláštnost.

Když jsme se vraceli ze Saint-Maur, kde jsme strávili téměř celý den s abbém z Verteuil, bratrem vévody z La Rochefoucauld, kterého jsme tam s sebou vzali, a já jsem kolem sedmé večer přišel domů, našel jsem lístek od vévody z Orléans, který přinesl jeden z jeho lidí krátce po poledni, jak se mi za tohoto pobytu v Marly často stávalo. Lístek jsem otevřel teprve tehdy, když jsem vyšel nahoru k matce a byl tam sám s ní a s paní ze Saint-Simon; adresa byla psána rukou vévody z Orléans, uvnitř bylo velmi krátké psaní rukou vévodkyně z Orléans, jehož první tři slova zněla: Veni, vidi, vici.3 Dodávala, že jistě poznám, že je nadiktoval vévoda z Orléans, a aniž řekla víc, ukládala mi mlčení až do vyhlášení, které na sebe nedá dlouho čekat. Po prvním výbuchu radosti, na níž měla paní ze Saint-Simon z jakési tajné předtuchy podíl jen ze zdvořilosti, jsem se začal znepokojovat odkladem vyhlášení. Zatímco jsem uvažoval, co je mohlo zdržet, ohlásili mi pěšího sluhu vévody z Orléans, který mi bez dopisu přišel jménem Mademoiselle oznámit vyhlášení jejího sňatku; poslala ho ke mně v okamžiku, kdy se to sama dozvěděla od lokaje, kterého k ní z Marly vyslal d’Antin. Teprve tehdy byla má radost úplná: triumf a bezpečí těch, k nimž jsem byl připoután, překvapení a krajní vztek těch, k nimž jsem připoután nebyl, sebeláska z takového úspěchu, na němž jsem měl tolikerým způsobem tak hlavní podíl, naprostá změna, která z toho vyplývala pro mé nynější i budoucí postavení — to vše mi lichotilo najednou. Hned jsem napsal vévodovi a vévodkyni z Orléans, kteří mi druhý den ráno, v úterý, vzkázali, abych za nimi týž den časně přijel do Saint-Cloud.

Tato cesta se velmi lišila od té poslední, kdy jsem jim přinesl zamítavou odpověď Choinové. Paní ze Saint-Simon a já jsme zastihli Saint-Cloud rozezvučené radostí. Skvělý dav tam už byl; všichni mi spěchali projevit radost: každý mi blahopřál, byl jsem bez ustání obklopen. Při tak překvapivém přijetí jsem si skoro připadal jako ten, komu se přichází blahopřát. Většina mi o té velké věci mluvila jako o mém díle, což jsem nikdy nedal najevo, že slyším. Obklopen, objímán, strháván sem i tam — a paní ze Saint-Simon se toho dostalo plnou měrou také —, byl jsem protlačen těmi rozlehlými pokoji, v jejichž hloubi byla Mademoiselle s paní princeznou de Conti, jejími dcerami a skupinou významných osob, které se sem sjely z Marly a z Paříže. Jakmile mě Mademoiselle zahlédla, vykřikla, přiběhla ke mně, políbila mě z obou stran, hned mě vzala za ruku, nechala všechny stát, odvedla mě ze salonu do oranžérie, která k němu přiléhá, a prošla jí celou. Tam, volná od té velké společnosti, která nás viděla jen zdálky, se rozplývala v díkůvzdáních, nad nimiž jsem byl tak překvapen, že jsem zůstal bez odpovědi. Vycítila to, a v domnění, že mě z rozpaků vytrhne, mě do nich vrhala čím dál víc, když mi vyprávěla hlavní věci, které jsem v souvislosti s jejím sňatkem udělal nebo poradil; a korunu tomu nasadila sdělením, že jí vévoda z Orléans všechno průběžně vyprávěl; že jí nikdy nic z toho, co se v té věci dělo, nezůstalo utajeno; že právě proto skoro vždy odcházela z kabinetu vévodkyně z Orléans, jakmile jsem do něho vstoupil, a dřív, než jí to někdo řekl; a přiznala mi, že často pozorovala mou tvář, když jsem k těm rozhovorům přicházel a když jsem od nich odcházel.

Při tak udivujícím vyprávění jsem nemohl popřít pravdivost faktů ani se zdržet zvolání nad tím, jak snadno jí pan otec takové důvěrnosti svěřuje. To vše přerušovaly projevy nejživější vděčnosti, jejichž duchaplnost, půvab, výmluvnost, důstojnost a přesnost výrazů mě překvapily neméně, promísené návaly radosti a radostným rozrušením, které přede mnou nekrotila. Řekla mi, že jsem o mnohé přišel a že jí bylo líto, že jsem tu nebyl před půlhodinou; že za ní přišla paní Vévodkyně se svými dcerami, aby jí blahopřály; že se ta dobrá teta snažila zastřít své rozrušení tak předstíranou radostí, že se tím její vlastní radost ještě zvětšila; že jí představila své dcery už s jakýmsi uctivým výrazem a prosila ji, aby jim zachovala svou přízeň, načež jí ona zlomyslně odpověděla, že je bude mít vždycky stejně ráda jako dosud — a dodala ke mně se srdečným smíchem, že ji to nebude stát velkou námahu. Paní Vévodkyně svou návštěvu zkrátila, když vyjádřila politování, že nezastihla vévodu a vévodkyni z Orléans v Saint-Cloud, a odešla jakoby s dychtivostí vymanit se z tak krutého postavení. Mademoiselle mi řekla, že ji doprovodila a zlomyslně si dávala záležet, aby jí všude postoupila pravou stranu i přednost ve dveřích, ačkoli byly všechny otevřené, a že to paní Vévodkyně tak dobře pocítila, že jí jakoby přátelsky vyčítala, proč s ní jedná tak obřadně; a ona si dopřála potěšení, že od toho až do konce neupustila.

Potom mi vyprávěla, jak jí vévoda z Orléans oznámil její štěstí, jak věrně zachovala tajemství, a nakonec o d’Antinově krásném vzkazu, jemuž se velmi posmívala a na jehož základě mi hned poslala zprávu, protože věděla o všem, co jsem pro tu věc udělal. Nelze si představit, kolik věcí se mezi čtyřma očima řeklo, zatímco jsme se půl hodiny procházeli po té oranžérii. Přerušila nás vévodkyně z La Ferté, a tak jsme se hned ocitli zase uprostřed společnosti, kterou jsem vzápětí opustil, abych šel blahopřát Madame; ta právě psala a přijala mě se slzami radosti. Paní ze Saint-Simon byla mezitím obklopena davem a blahopřáním i lidmi, kteří jí otevřeně blahopřáli k něčemu jinému — k tomu, že se stane dvorní dámou budoucí vévodkyně z Berry. Skromně odpovídala, že je k tomu nezpůsobilá, poukazovala na svůj věk, na své překážky a na velký počet jiných vhodných osob, a přitom dala tak zřetelně najevo, co sama cítí, že jí paní z Châtillon řekla, že se tedy sama pokládá za příliš mladou; načež velmi upřímně odpověděla, že ano. Mademoiselle, která ji sotva znala, jí prokazovala všechny myslitelné pozornosti a lichotky; zkrátka mínění o místě, které má zaujmout, se mezi tím ženským národem dvora tak rozšířilo, že ji zahrnovali podlézáním, až se za ně styděla a měla s nimi soucit, a její obavy se obnovily. Jela s několika málo dámami v kaleši naproti vévodovi a vévodkyni z Orléans, kteří se vraceli ze Sceaux, kam jeli oznámit sňatek. Veselí bylo velké, pospíšili si, aby dámy vzali do svého kočáru, a tak dojeli až na nádvoří. Všechno se tam sběhlo; jakmile mě zahlédli, propukli v radostné výkřiky, a když vystoupili, následovala opakovaná objetí a vzájemná blahopřání.

Obklopil je vznešený dav. Madame a Mademoiselle se s nimi setkaly a sestoupily, aby se s nimi procházely a ukázaly se lidu, jímž se hemžilo nádvoří i zahrady. Když nastupovali do kaleše, naléhavě mě prosili, abych na ně počkal, aby se se mnou, jakmile se trochu zbaví tak početného dvora, mohli pobavit a otevřeně se rozhovořit; a já se zatím procházel v dobré a početné společnosti. Jakmile se rozloučili s Madame, která se časně vracela do Marly, vzkázali mi, abych za nimi přišel nahoru do zahrad nad oranžérií. Jakmile mě uviděli, opustili hlouček, který je obklopoval, přišli ke mně, poodešli daleko ode všech a tam mi vyprávěli vše, co se odehrálo v Marly a co jsem vylíčil výše, abych zachoval časový sled jednotlivých věcí. Rozplývali jsme se blahem jako v přístavu po přestálých nebezpečích, s potěšením jsme probírali tisíc věcí, radost jedněch, překvapení a vztek druhých, bavili jsme se neuvěřitelnou ohebností d’Antinovou, a především jsme se nemohli nabažit řečí o tak překvapivém Monseigneurově jednání; a já jsem je neúnavně nabádal, aby ho využili ke sblížení s ním a chopili se těchto prvních tak příznivých chvil. Potom mi řekli, že král nedá budoucím manželům ani vlastní domácnost, ani apanáž až do míru a že zatím budou jíst u vévodkyně z Bourgogne a používat královo služebnictvo a královy ekvipáže.

Za stálého hovoru mě nepozorovaně zavedli úplně na druhou stranu parteru, kde nikdo nebyl, velmi daleko od místa, kde se ke mně připojili, a ještě dál od společnosti, kterou opustili; a tu se k ní vévoda z Orléans náhle vrátil a nechal mě o samotě s vévodkyní z Orléans.

Posadila se na lavičku, která tam byla, a vyzvala mě, abych se posadil vedle ní. Ať jsem s nimi měl jakoukoli volnost, nikdy jsem — kromě rozhovorů, kdy jsem byl s nimi sám a šlo o ně samé — neopouštěl úctu, přesvědčen, že ať takoví lidé poskytují jakoukoli důvěrnost, je se s nimi v jádru lépe a volněji, když se člověk takto chová, a že slušnost takového chování souvisí i s tím, co člověk dluží sám sobě. Ačkoli jsem měl právo sedět a před vévodou a vévodkyní z Orléans jsem vždy sedával, nemyslel jsem, že bych se měl posadit na tutéž lavičku mezi čtyřma očima s ní, zvláště když nás přes celý ten velký parter viděli všichni, kdo zůstali na druhé straně; zůstal jsem tedy stát proti ní. Vsedě dokončila jakýsi krátký zbytek rozhovoru započatého cestou k lavičce, a pak najednou, bez jakékoli souvislosti, která by vedla k tomu, kam chtěla dospět, mi řekla, že teď, když se sňatek uskuteční, jde o dvorní dámu; že jsem dost špatně přijal, co mi o tom nejdřív naznačila a pak výslovněji navrhla pro paní ze Saint-Simon; že od té doby se mnou o tom už nemluvila, ale že teď, kdy je třeba se rozhodnout, mi upřímně říká, že nevidí jinou, kterou by si mohla přát. Odpověděl jsem jí poděkováním a dodal jsem, že jsem s ní o tom mluvil upřímně; že se paní ze Saint-Simon na to místo vůbec nehodí; že nemá potřebný věk; že nemá zdraví na tu námahu ani schopnosti vést tak mladou princeznu, ani volnost kvůli našim domácím záležitostem a našemu postavení vůči mé matce; že jsem nesmírně vděčný za laskavost, kterou nám projevuje, ale že bychom se jí špatně odvděčili, kdybychom jí neodpověděli stejně upřímně; že je mnoho jiných, které by se k tomu velmi hodily a na které může obrátit zrak. Odvětila mi, že když o tom dobře přemýšlela, vzhledem k malé chuti, kterou ve mně k tomu místu viděla, nenašla žádnou bez nevýhod a se všemi žádoucími vlastnostmi kromě paní ze Saint-Simon, kterou si, jak se mi přiznala, přeje jedině a vášnivě. Opakoval jsem totéž, a ona mi u každého bodu skákala do řeči: „Ale to je naše věc, abychom posoudili, jestli ji takovou chceme, a Vaše, abyste posoudil, jestli nám ji chcete dát.“

Když jsme se takto přeli dobrou čtvrthodinu, řekla mi, že její jméno kvůli poctě a její zásluhy a pověst kvůli důvěře jsou vše, co si přejí; že potom bude úřad vykonávat jen natolik a takovým způsobem, jak bude moci a jak se jí bude líbit. Nic nemohlo být lichotivějšího a způsob, jakým to říkala, slovům ještě přidával; ale já jsem setrval na svých omluvách, takže když se na mě chvíli smutněji dívala, řekla mi: „Dobře vidím, oč jde: druhé místo Vám nevyhovuje,“ a v tu chvíli jí oči zrudly a zalily se slzami, sklopila je a zůstala ve velkých rozpacích; já v nich byl méně, než jsem měl být, protože jsem byl pevně rozhodnut. Na to, co řekla o druhém místě, jsem neodpověděl nic, protože právě v tom skutečně vězel náš důvod, a stáli jsme proti sobě mlčky, já i ona, po dobu dobrých dvou Miserere. Nakonec jsem nevěděl lépe, jak své odmítnutí upevnit a přitom šetřit úctu povinnou její hodnosti i našemu přátelství, než vystoupit z toho mlčení schválně nesouvisející a zcela nemístnou poznámkou. „Madame,“ řekl jsem jí najednou pevným tónem, „Mademoiselle má mnoho ducha a neslyšel jsem, že by ho vévoda z Berry měl tolik co ona. Musí se k němu vetřít, jak nejlépe umí; bude ho ovládat.“ Pak jsem začal mluvit páté přes deváté a mluvit jen proto, abych mluvil, a pokračoval jsem dost dlouho, až se vévodkyně z Orléans vzpamatovala, přemohla své rozpaky i svou dotčenost, s námahou zatlačila slzy, přistoupila na to, co jsem říkal, pěti nebo šesti slovy, pak prudce vstala, řekla, že je čas vrátit se, a mlčky kráčela ke kočáru, dokud někoho nepotkala.

Dav se rychle přiblížil; a aniž mi řekla slovo, zdvořile se mi uklonila a nastoupila do kočáru s vévodou z Orléans a s paní z Castries;4 a všichni tři se vrátili do Marly, myslím, ne bez řeči o tom, co se právě se mnou odehrálo. Pak jsem se zase vmísil do velké společnosti, a po několika málo procházkách jsme se paní ze Saint-Simon a já rozloučili s Mademoiselle a vrátili se do Paříže, oba méně zaujati skvělou podívanou, kterou jsme právě viděli, než tím, co se mi právě přihodilo s vévodkyní z Orléans. Všichni, kdo tehdy byli na druhé straně parteru s vévodou z Orléans a s Mademoiselle, měli oči upřené na nás, a on víc než kdokoli jiný, jak jsem dobře zpozoroval. Paní ze Saint-Simon i mě velmi překvapila tato vytrvalost po odmítnutích, z nichž jedno bylo obecné a druhé tak určité, která jsem dal vévodkyni z Orléans — první ve Versailles, druhé tak výslovné v Marly —, a to, že se po tom všem při vší své povýšenosti a hrdosti vystavila třetímu v Saint-Cloud, v den svého triumfu. Dobře jsme vycítili, že tento poslední pokus byl domluven mezi ní a vévodou z Orléans, který mě dobře znal a počítal s tím, že s ní nemám tutéž volnost jako s ním, nýbrž mnohem víc zdrženlivosti, a že tedy, vydán jí mezi čtyřma očima, budu méně pevný a méně ve střehu; proto mě jako do léčky zavedli na druhou stranu zahrady, kde nikdo nebyl, a on se hned nato vzdálil, aby mě s ní nechal samotného a vydal mě rozpakům, aniž se sám dosud odvážil o tom místě dvorní dámy se mnou jen otevřít ústa. Z toho všeho jsme usoudili, že odmítnout nebylo možné ani jasněji, ani uctivěji, než jsem to udělal, a že by bylo velmi obtížné, aby po tom ještě dál naléhali. Byli jsme čím dál spokojenější s opatřeními, která jsme tak včas učinili u pana z Beauvilliers a u vévodkyně z Bourgogne; a pokud jde o audienci u ní, vidím, že touha zkrátit to, co se týká jen mě, mě vedla k tomu, že jsem vynechal jednu podstatnou část, kterou zde doplním.

Když paní ze Saint-Simon marně vyčerpala všechny důvody nezpůsobilosti a věku a všechny důvody osobní oddanosti vévodkyni z Bourgogne, uchýlila se ke svému chatrnému zdraví, k domácím starostem, které jsem vždy nechával ležet zcela na ní, a k věku mé matky, která zcela po právu a důvodně vyžadovala její stálou přítomnost, neslučitelnou s tou, jakou žádá místo dvorní dámy tak mladé princezny. Tyto tři dobré důvody dokonce zveličila daleko nad jejich pravou míru, a přesto nenašla vévodkyni z Bourgogne povolnější. Pokud jde o zdraví, odpověděla jí, že se od ní nebude žádat víc, než bude moci a chtít dělat; že dáma šatny je tu od toho, aby bez reptání, přinejmenším bez opory, nesla všechny únavné povinnosti, které by dvorní dáma jejího druhu nechtěla snášet; pokud jde o záležitosti, že je velmi chvályhodné, že se jim věnuje, a ujistila ji o všech dovolených, jaké si bude přát, i k nepřítomnosti a k cestám do La Ferté, které král za pobytů v Marly nebude mít za zlé; a pokud jde o mou matku, že tato povinnost má vždy předcházet všem ostatním; že se jí bude věnovat svobodně a že ona sama za to vše ručí a bere to na sebe. Paní ze Saint-Simon odvětila, že to vše je dobré v teorii, ale že v praxi je třeba uznat, že by to bylo nemožné; a uvedla příklad všech ostatních dvorních dam, na což vévodkyně z Bourgogne stále odpovídala těmi nejlaskavějšími výjimkami, a nakonec, jak jsem uvedl, ustoupila jen proto, abychom se nezničili úplně odmítnutím, k němuž viděla paní ze Saint-Simon odhodlánu, ať jí řekla cokoli.

Všechny tyto věci nás měly uklidnit, neboť nebyla opomenuta žádná cesta ani žádný důvod a vše bylo učiněno včas. Paní ze Saint-Simon, která má sklon jen málo doufat v to, po čem touží, se však nemohla zbavit neklidu kvůli krajní touze, kterou jsme u nich všech viděli, dokud nebude jmenována nějaká dvorní dáma. To se nedalo dlouho odkládat, neboť sňatek byl vyhlášen a s jeho slavením se čekalo jen na příchod papežského dispensu.5

Hned v den vyhlášení sňatku odjeli do Říma dva kurýři: jeden přes Turín, kterého vévoda z Orléans adresoval panu Savojskému, jemuž byl navzdory válce sňatek oznámen a který byl zároveň požádán, aby kurýra bezpečně a rychle propustil tam i zpět; druhý pro všechny případy přes Marseille, po moři. Pan Savojský však při této příležitosti jednal se vší možnou zdvořilostí a se vší možnou rychlostí.

V úterý, které bylo nazítří po tom, co jsem právě vyprávěl o Saint-Cloud, jela Mademoiselle na oběd do Marly s vévodou a vévodkyní z Orléans, aniž se s kýmkoli viděla. Po jídle ji zavedli k Madame a odtud zadními chodbami ke králi, kterého zastihli v jeho velkém kabinetu obklopeného Monseigneurem, monseigneurem vévodou a vévodkyní z Bourgogne, vévodou z Berry a jen nejvyššími dvorními hodnostáři obojího pohlaví. Šly za nimi dvorní dámy a dámy šatny Madame a vévodkyně z Orléans a paní z Mare, vychovatelka Mademoiselle. Madame představila Mademoiselle králi; ta se mu vrhla k nohám, král ji hned zdvihl a objal a vzápětí ji představil Monseigneurovi, monseigneurovi vévodovi a vévodkyni z Bourgogne a vévodovi z Berry, kteří ji všichni políbili, a potom celé společnosti. Král, aby odstranil všechny rozpaky, s tím půvabem, jaký měl ve všem, zakázal Mademoiselle říci komukoli slovo a vévodovi z Berry s ní mluvit a setkání rychle ukončil. Vévodkyně z Bourgogne zavedla Mademoiselle na chvíli ukázat do salonu, kde se shromáždilo vše, co bylo v Marly, a pak ji odvedla k paní z Maintenon. Odtud šla Mademoiselle k Madame a odjela přespat do Versailles, kam se pozítří, ve čtvrtek, vrátil i král, proti zvyku, neboť se vracel vždy v sobotu. Důvodem bylo, že letnice připadly na následující neděli 8. června a král vždy vykonával svou pobožnost v předvečer.

Paní ze Saint-Simon a já jsme dlouho váhali, zda jet či nejet do Versailles, dokud nebude dvorní dáma. Usoudili jsme však, že by bylo příliš nápadné neukázat se před králem při příležitosti, při níž by slušnost v podobném případě vedla i k soukromé osobě, a při níž úcta přiváděla ke dvoru i ty, kdo tam jinak jezdili už jen při skutečně závažných příležitostech. Když jsme ten den, ve středu, obědvali, kancléř — který spolu se synem přijel do Paříže, protože nebyly rady, jež se nikdy nekonaly ve čtvrtek, v pátek a v předvečer letnic — nás vzkazem požádal, abychom se u něho po obědě zastavili, protože s námi musí mluvit; a tohle jsme se od nich dozvěděli. Večer v den vyhlášení sňatku se v malém pokoji paní z Maintenon mezi ní, králem a vévodkyní z Bourgogne mluvilo o dvorní dámě. Král navrhl vévodkyni z Roquelaure.6 Jinde jsme viděli, že k ní král kdysi choval víc než zalíbení a že jí vždy zachovával přátelství a vážnost. Právě proto ji paní z Maintenon neměla ráda a byla by krajně rozhořčena, kdyby ji viděla nutně připuštěnou ke všemu, zejména k soukromým večerům, jak by se s tímto místem stalo. Byla to osoba nesmírně povýšená, panovačná, intrikánská, jejíž velkopanské a nadutě povýšené chování odpuzovalo všechny, a přitom krajně podlézavá a nejponíženější lichotnice, takže jí všichni velmi pohrdali. Paní z Maintenon toho všeho využila, usmála se a odpověděla, že nelze lépe vybrat, je-li úmyslem přivést celou společnost k zuřivosti, neboť ji nikdo nemůže vystát. Král se s překvapeným výrazem zeptal vévodkyně z Bourgogne, zda je to pravda; ta to potvrdila, načež král řekl, že na ni tedy nemá smysl myslet.

Nato vytáhl z kapsy seznam vévodkyň a zastavil se u paní z Lesdiguières, vdovy po starém Canaplesovi, o němž jsem mluvil na svém místě, a dcery vévody z Vivonne, bratra paní z Montespan.7 Byla to osoba velmi mírná, záslužná, ctnostná a nesmírně duchaplná, s oním svérázným způsobem řeči, tak příznačným pro Mortemarty, která však v životě neviděla dvůr ani svět a žila s velmi malým jměním ve velké zbožnosti, takřka bez styku s lidmi. D’Antin, její vlastní bratranec a důvěrný přítel, o ní králi hodně mluvil; král o ní řekl mnoho dobrého, ale že se nehodí kvůli jansenismu, z něhož byla trochu podezřelá. Byla to samomluva, na niž nikdo neodpověděl ani slovem.

Protože mé vévodství následovalo v pořadí velmi těsně po vévodství Lesdiguières, padl král hned nato na jméno paní ze Saint-Simon a řekl, že v celém seznamu, který právě přelétl očima, nevidí jinou než tuto. „Co tomu říkáte, madam?“ obrátil se na paní z Maintenon. „Slýchal jsem o ní vždy mnoho dobrého; myslím, že se bude velmi hodit.“ Paní z Maintenon odpověděla, že si to myslí také, že ji vůbec nezná, ale že o ní vždy slyšela všechno dobré ve všech ohledech a nikdy nic zlého v žádném. „Ale,“ dodala, „tady je vévodkyně z Bourgogne, která ji zná a řekne Vám víc.“ Vévodkyně z Bourgogne odpověděla chladně, pochválila ji, ale uzavřela tím, že neví, zda by se dobře hodila. „Ale proč?“ řekl král a naléhal na každou vlastnost a každou pochvalu, která zazněla, a vévodkyně z Bourgogne se všemi souhlasila, ale vždy dodávala, že si nakonec nemyslí, že by se hodila. Král, překvapen, naléhal na její ducha; a vévodkyně z Bourgogne, která nechtěla paní ze Saint-Simon uškodit, nýbrž jí jen posloužit po svém tím, že od ní to místo odvrátí, povolila v otázce ducha jako méně důležitého než ostatní vlastnosti; načež král, obtěžován těmi námitkami, odvětil, že ho tolik ani není třeba, když se sejde tolik jiných vlastností, a zahnal vévodkyni z Bourgogne do takových úzkých, že jí uklouzlo, že pochybuje, že by přijala. Král, téměř dotčen, živě odvětil: „Ó! Odmítnout, to tedy ne, až se jí to řekne, jak se patří, a že to chci já.“ Vévodkyně z Bourgogne ho prosila, aby se ještě podíval do svého seznamu, a řekla, že tam jistě najde nějakou, která se bude hodit lépe. Král jej s důrazem prošel znovu a uzavřel, že tam vůbec není jiná než paní ze Saint-Simon a že zkrátka musí být dvorní dámou ona. Protože ho však mrzelo, že nenašel jinou, neboť se domníval, že vévodkyně z Bourgogne paní ze Saint-Simon nechce, zeptal se jí, zda má proti ní něco. Odpověděla, že ne, ale tak, aby ta jeho pochybnost úplně nezmizela. Věc dvorní dámy tím pro tentokrát skončila.

K tomuto vyprávění Pontchartrain dodal, že od okamžiku vyhlášení sňatku všichni nahlas říkali, že paní ze Saint-Simon bude dvorní dámou, ale nikdo, že bychom si to přáli, mnozí, že to nebudeme chtít, a někteří dokonce, že odmítneme; a že se od té doby o ničem jiném nemluvilo. Řekl nám také, že vévoda a vévodkyně z Orléans okázale roztrušovali, že mi napsali a poslali posla v okamžiku, kdy si byli sňatkem jisti, a že se netajili všemožným úsilím o to, aby se paní ze Saint-Simon stala dvorní dámou, a to až tak, že mu vévoda z Orléans otevřeně řekl, že v tom napíná všech svých pět smyslů; a když se ho Pontchartrain zeptal, zda si je jist mým smýšlením, protože vystavit mě odmítnutí by znamenalo mě zničit, vévoda z Orléans mu odpověděl, že má naprostou pravdu, že dobře ví, že já žádat nechci, ale že přijmu, bude-li se chtít. Nato Pontchartrain, který se rád do všeho míchal, ačkoli byl znepokojen tím, že od nás nemá zprávy, i chladností paní z Lauzunu v této věci, naléhal na dámy paláce z řad našich přítelkyň, aby vévodkyni z Bourgogne povzbudily; ta však odpověděla paní z Nogaretu, že neví, co dělat, když ví, co ví.

Pontchartrain se chtěl pustit do domlouvání. Velmi stroze jsem ho zarazil výpadem, že se vždycky plete do toho, do čeho mu nic není; že chladnost paní z Lauzunu a naše mlčení mu měly dát pochopit, co si myslíme, protože jsme byli, paní ze Saint-Simon i já, dost velcí na to, abychom sami přišli na to, že bude třeba dvorní dámy, a abychom napsali jemu i svým přátelům, kdybychom si to místo přáli. Chtěl se hájit tím, co mu řekl vévoda z Orléans, na což jsem odvětil, že po tom, co jsem řekl vévodkyni z Orléans a o čem nemohl nevědět, jsem si nedovedl představit takové jednání ani tu všeobecnou řeč světa tak hloupě zaměstnaného. Slzy paní ze Saint-Simon mu řekly ještě víc, takže jsem nikdy neviděl člověka udivenějšího. Nato jsme přešli do kancléřova kabinetu; ten byl udiven sotva méně než jeho syn — ačkoli dobře věděl, že to místo nechceme, překvapily ho slzy a můj hněv. Několika slovy nám zopakoval, co se událo u paní z Maintenon, a dodal, že bezpečně ví, že od té doby málem přišel rozkaz přijmout. Paní ze Saint-Simon, rozhořčená, mu zopakovala vše, co jsme podnikli, abychom se tomu místu vyhnuli, o čemž jeho syn, který byl přítomen, nevěděl, i má tři tak rozhodná a tak jasná odmítnutí vévodkyni z Orléans při všech třech jediných příležitostech, kdy se mnou o tom mluvila, zatímco vévoda z Orléans se to neodvážil ani jednou. Velmi jsem si tam ulevil proti němu za to, co v té věci dělal proti mé vůli, o níž nemohl nevědět, a za to, že řekl, že přijmu, ačkoli nemohl pochybovat o opaku.

Kancléř nechal vybouřit hněv na jedné straně a slzy na druhé a pak nám řekl, že věci jsou nyní v takovém stavu, že ho přiměly změnit názor; že v odmítnutí vidí nebezpečí tak jisté a tak málo napravitelné, že s ním už nemůže souhlasit. Dal nám pocítit, jak málo je na to král zvyklý a jak citlivě by to nesl; že tento zločin vůči němu by byl svou povahou nenapravitelný a trvalý; že bychom se ocitli v horším stavu než kdy předtím, v nemilosti, jejíž celou tíhu by nám král s potěšením a pečlivě dával pocítit, nám i našim, ve všech věcech; že čím víc sám od sebe pomyslel na paní ze Saint-Simon, čím nověji jsem se u něho vrátil do přízně, čehož byla tato volba velkým znamením, čím víc viděl, že si paní ze Saint-Simon přejí všechny zúčastněné strany a že je jednomyslně jmenována za všeobecného souhlasu, tím rozpačitěji by vybíral jinou, tím cizejší, nepohodlnější a vynucenější by mu ta jiná byla, tím víc by byl rozhořčen a tím raději by svou pomstu zostřoval; kdežto jestliže ochotně ustoupíme jeho zálibě a jeho vůli, všechen náš odpor, který dobře zná, se nám obrátí v oběť, ve vděk, ve vyznamenání a ve všechno dobré; a že v tak krajní situaci není o čem váhat. V této poradě a v tomto sporu uběhly dvě hodiny; skončily tím, že jsme se nakonec rozhodli jet přespat do Versailles, a nepodaří-li se nám bouři mírně zažehnat, nenechat se jí zdrtit odmítnutím, které by nás zničilo bez náhrady. Odjeli jsme tedy od kancléře. Cestou nás zastavil vévoda z Charostu, který se vracel z Marly, a sdělil nám zhruba totéž, a že ho naši přátelé pověřili, aby nám při našem příjezdu řekl, že nevidí žádnou střední cestu mezi odmítnutím a naší zkázou.

Na zámku jsme neměli jiné ubytování než onen pokoj, kde jsme pobývali přes den a který mě kancléř přinutil přijmout u sebe od té doby, co jsme po Chamillartově pádu vrátili byt vévody z Lorges. Vystoupili jsme tedy u paní z Lauzunu. Vévodkyně z Bourgogne, která v sále gard, jímž procházela po návratu z Marly, poznala podle livreje jednoho našeho lokaje, si ho zavolala a dvakrát se ho ptala, zda paní ze Saint-Simon přijede ten večer; potom, když hrála s Monseigneurem u paní princezny de Conti a viděla, že přišli něco říci paní z Lauzunu, jí s radostí řekla, že jsme podle toho, co jí ten lokaj řekl, zřejmě přijeli. Šlo totiž o to, že čtyřikrát nařídila paní z Lauzunu, aby jejím jménem vzkázala paní ze Saint-Simon, ať v žádném případě nezapomene být ve Versailles hned večer po návratu z Marly; ať dobře uvážíme, co chceme udělat, že jí bude nabídnuto místo dvorní dámy; a že ona i já jsme zničeni bez dna a bez náhrady, jestliže je odmítneme. Dopis nedošel vinou nedbalosti a lenosti sluhů; dozvěděli jsme se o něm teprve z vyprávění paní z Lauzunu a z jejího překvapení, že se ztratil.

Nebudu opakovat hněv, slzy a úvahy. Dozvěděli jsme se tam spolu s potvrzením ostatního jednu novou věc: když byla vévodkyně z Bourgogne v Marly sama ve svém pokoji s vévodkyněmi z Villeroy a z Lauzunu a s vévodou z Berry a mluvili o události dne, zeptala se ho otevřeně, koho by jmenoval dvorní dámou, kdyby volba byla ponechána jemu. Bránil se s rozpaky. Aby je rozptýlily, ujistily ho obě dámy, že se nebudou zlobit, uslyší-li ho jmenovat jinou než sebe, a naléhaly, aby se vyslovil. Nakonec, zahnán do úzkých, bez váhání řekl, že paní ze Saint-Simon je ta, které by dal přednost a kterou si jedině přeje. Vévodkyně z Bourgogne řekla po něm totéž. To vše mohlo být lichotivé, ale táhlo nás to za ohlávku tam, kam jsme nechtěli. Bylo třeba jít navštívit vévodkyni z Bourgogne do onoho večerního kabinetu paní z Maintenon. Sotva se tam obě sestry objevily, byly obklopeny. Vévodkyně z Bourgogne, která už svou touhu ani na veřejnosti nijak nekrotila, připojila své blahopřání k ostatním. Paní ze Saint-Simon v rozpacích odpovídala, že si z ní dělají legraci; vévodkyně z Bourgogne jí tvrdila, že to tak bude. Králova večeře přinesla další salvy. Abych se jim vyhnul, nevyšel jsem celý večer od paní z Lauzunu. Byl jsem tak dotčen tím, co mi Pontchartrain řekl o vévodovi z Orléans, že jsem, abych se s ním nerozešel, potřeboval všechny ohledy na dávné přátelství, na jeho naléhavý zájem, který převážil, a na postavení, do něhož jsem se viděl nucen vstoupit a které mě k němu nevyhnutelně přiblíží čím dál víc.

Nazítří jsem ho zastihl, jak kráčel před králem, který šel na mši. Hned se ke mně připojil a řekl mi do ucha — poprvé v životě, co se mnou o tom kdy mluvil —: „Víte, že se o Vás pro nás hodně mluví?“ — „Ano, pane,“ odpověděl jsem velmi vážně, „a slyším to s krajním překvapením, protože nic se k nám nehodí méně.“ — „Ale proč?“ odvětil v rozpacích. — „Protože,“ odpověděl jsem, „když to chcete vědět, druhé místo nám nesluší a nikdy slušet nebude.“ — „Ale odmítnete?“ řekl. — „Ne,“ řekl jsem se zápalem, „protože nejsem jako kardinál z Bouillonu“ (jehož zrada, o níž budu mluvit, byla právě dokonána).8 „Jsem králův poddaný a musím ho poslouchat; ale je třeba, aby rozkázal, a pak poslechnu, ovšem s nejživější bolestí, jaké jsem schopen, kterou Vaše postavení otce princezny otupí jen stěží a která nám nezabrání v strašlivé hořkosti.“ Za tohoto rozhovoru jsme se blížili ke kapli. Za námi v patách šel monseigneur vévoda z Bourgogne; přiblížil se ještě víc, aby slyšel, co mu mé rozrušení vzbuzovalo zvědavost slyšet, a usmíval se, neboť jsem otočil hlavu a viděl ho. Vévoda z Orléans neodpověděl. Ale protože mých úvah přibývalo, zeptal jsem se ho, když jsme se blížili ke kapli, zda aspoň pomýšlí na rozumnou dámu šatny. Obával jsem se paní z Caylusu kvůli její tetě a z mnoha jiných důvodů;9 když jsem mu ji jmenoval, řekl mi, že doufá, že to nebude ona.

Vstup na tribunu ukončil tento podivný rozhovor. Po mši jsem šel nahoru k paní z Nogaretu. Jakmile mě uviděla, řekla mi, že mě netrpělivě očekávala; že ji vévodkyně z Bourgogne pověřila, aby se mnou mluvila o místě dvorní dámy a předestřela mi ty a ty věci, tytéž, které řekla paní ze Saint-Simon ve svém kabinetu; především aby mi dobře dala na srozuměnou, že jsem zničen do základů a bez náhrady, já i moji, jestliže odmítnu; že král ví, že to místo nechci; že když hledal, kdo by je mohl zastávat, nenašel žádnou jinou než paní ze Saint-Simon; že si umanul (to byl ten výraz), aby přijala; a že by mě zničila nejen dotčenost z odmítnutí, ale i to, že by byl nucen vybrat jinou, kterou nenacházel, a přinucen vzít ji nemilou a proti své vůli; což by mi nikdy neodpustil a s potěšením by mi ve všem dával pocítit tíhu své nemilosti. Tu se mi paní z Nogaretu přiznala, že jí vévodkyně z Bourgogne na konci pobytu v Marly vyprávěla celou svou audienci s paní ze Saint-Simon a řekla jí, že když na ni král kvůli paní ze Saint-Simon krajně naléhal, nemohla se z toho dostat bez lži nebo bez poškození paní ze Saint-Simon jinak než přiznáním našeho odhodlání odmítnout, nad čímž se král podmíněně velmi rozhněval — totiž pokud bychom na tom trvali —, kdežto přijetí by na něho naopak mělo zcela jiný účinek.

Vyprávěl jsem paní z Nogaretu vše, co se v té věci odehrálo mezi vévodkyní z Orléans a mnou a před chvílí ještě mezi vévodou z Orléans a mnou; mé vyslovené slovo, že poslechnu, udělalo paní z Nogaretu velkou radost vzhledem ke krajnímu nebezpečí, v němž nás viděla. A vskutku bylo to nebezpečí bez východiska ze všech stran, přítomných i budoucích, protože si to místo všichni vzali do hlavy s takovou vůlí nebo s takovým zájmem, že by je dotčenost z odmítnutí urazila všechny tak, že by se z toho už nikdy nevzpamatovali, a protože Monseigneura, jediného z nich, kdo se toho neúčastnil, vedlo vše, co mi bylo nejnepřátelštější, a ti, nadšeni odmítnutím pro sebe samé, by nám je u něho přesto přičetli za zločin. Hrozby nemohly být četnější, lépe vštípené, ani přicházet zřetelněji z první ruky; a je třeba přiznat, že při tak naprosté závislosti, do níž král uvedl všechny, by bylo šílenstvím vzpírat se tak pevné, tak celistvé a k tomu tak všeobecné vůli. Brzy nato jsem se od téže paní z Nogaretu dozvěděl, že vévodkyně z Bourgogne se jí v první chvíli, kdy ji pak zahlédla, dychtivě zeptala, zda mě viděla a s jakým výsledkem; že byla nadšena, když se dozvěděla, že se nezničíme; že to spěchala říci králi, aby ho zbavila starosti, protože nic ho neuvádí do tak trpkého neklidu jako obava, že nebude poslechnut, a že se mu skutečně velmi ulevilo a byl nám nekonečně vděčný. Odpoledne jsem šel k vévodkyni z Orléans, kterou jsem zastihl v kabinetu vévody z Orléans s ním. Jakmile mě uviděla, řekla mi s výrazem plným radosti, že stále doufá, že nás bude mít. Velmi vážně jsem odpověděl, že mi dovolí doufat až do konce v opak; že úcta mi brání opakovat jí, co jsem ráno řekl vévodovi z Orléans, a že on jí to, jak myslím, jistě vyřídil. Přiznala to a na tom zůstala. Využil jsem té příležitosti, abych s ní o tom promluvil jednou provždy. Řekl jsem jí tedy, že je pravda, že druhé místo se nám nesmírně příčí, ať je může jakkoli zmírnit ohled na to, že princezna je jejich dcera; že nezávisle na tolika jiných důvodech, pro něž je nám to místo tíživé, není stvořeno ani pro náš rod, ani pro naši hodnost; že paní z Ventadour a paní z Brancasu, které k tomu podivně prošlapaly cestu,10 obě udivily krále, dvůr i svět, který, počínaje králem, o tom nemlčel; že si na to však král nakonec zvykl a podle těchto příkladů chtěl pro svou vnučku vévodkyni; avšak že se paní z Ventadour i paní z Brancasu do toho obě vrhly, aby našly chléb, který jim naprosto chyběl, a ještě víc, aby našly útočiště před pronásledováním svých manželů, z nichž jeden byl víc než žárlivý a druhý víc než výstřední — dvě nejnaléhavější pohnutky, které se na nás, chválabohu, vůbec nevztahují a které by nám, ani kdyby se týkaly jiných dam stejné hodnosti, tu věc nijak nevylepšily. Snažila se vyzdvihnout rozdíl mezi tím, být od všeho odloučena s královou švagrovou, a být u všeho s manželkou jeho vnuka; mezi tím, doprovázet princeznu ve věku Madame, a mít ve věku paní ze Saint-Simon tu důvěru, že je postavena k princezně ve věku budoucí vévodkyně z Berry; a vším, co se dalo říci s co největším půvabem a lichotivostí. Opakoval jsem jí, že zkrátka je to druhé místo, které nic nemůže učinit prvním; že budu až do konce doufat, že jím paní ze Saint-Simon nebude, ale že pro případ, že by ji tam postavila absolutní nutnost poslušnosti, jsem rád, že jí jednou provždy řeknu, co si o tom stejně myslíme paní ze Saint-Simon i já, aby to dobře věděla a aby se k tomu nemuselo vracet, protože nic se mi nezdá tak nemístné ani tak nevhodné jako dávat najevo, že člověk svému místu dělá čest a že je má v nechuti a v opovržení; že tedy po tom všem, co si dovoluji jí říci, s ní o tom už nikdy mluvit nebudu; že paní ze Saint-Simon, bude-li nucena je přijmout, se bude snažit plnit jeho povinnosti, jako by jí bylo milé, a ničemu se nebude vyhýbat víc než napodobování maršálky z Rochefortu.11 Maršálka totiž, oprávněně přesvědčena, že svému místu dvorní dámy vévodkyně z Orléans dělá velkou čest, ji trápila stížnostmi a výčitkami; a protože jsem viděl, že se věc stává nevyhnutelností, chtěl jsem po tolikerém projevu odporu a po tak upřímném vyslovení našeho názoru odvrátit obavu z něčeho podobného. Přimísil jsem také spoustu přátelských výčitek za vše, co v této věci podnikli navzdory našemu odporu; a protože bylo třeba žít s nimi napříště v nutném a stálejším spojení než kdykoli předtím, považoval jsem za moudré nevstupovat do toho levou nohou a neriskovat roztržku, která by místu samo o sobě nepříjemnému jen vzala vše, co mohlo jinak, nakolik to bylo možné, vyvážit naši nechuť a k čemuž jsem viděl všechno tak úplně připraveno. Vévodkyně z Orléans se příkladu své dvorní dámy zasmála a neukázala se ani v nejmenším dotčena tolika tvrdými pravdami, aniž do toho rozhovoru vévoda z Orléans vložil jediné slovo.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Saint-Maur-des-Fossés, místo jihovýchodně od Paříže, kde měl rod Condé zámek.↩

  2. Vysvětlivka: Paní z Blansacu, dcera maršálky z Rochefortu, byla z prvního manželství matkou markýze z Nangis; jejím druhým manželem byl Blansac (Charles de La Rochefoucauld), polní maršál, který roku 1704 podepsal kapitulaci v Blindheimu, bratr hraběte z Roucy.↩

  3. Vysvětlivka: „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ — slova, jimiž Caesar roku 47 př. n. l. oznámil své rychlé vítězství nad pontským králem Farnakem u Zely.↩

  4. Vysvětlivka: Paní z Castries, dcera maršála z Vivonne a neteř paní z Montespan, manželka Castriese, synovce kardinála Bonzi, byla dámou šatny vévodkyně z Orléans.↩

  5. Vysvětlivka: Snoubenci byli dvojnásob příbuzní: oba byli vnoučaty Ludvíka XIV. (Mademoiselle po jeho legitimované dceři, vévodkyni z Orléans) a zároveň pravnoučaty Ludvíka XIII.; k sňatku proto bylo třeba papežského dispensu.↩

  6. Vysvětlivka: Vévodkyně z Roquelaure, rozená slečna z Lavalu, byla manželkou Antoina Gastona, vévody z Roquelaure, generálporučíka.↩

  7. Vysvětlivka: Paní z Lesdiguières, dcera maršála z Vivonne, neteř paní z Montespan a sestra paní z Castries, byla manželkou Canaplese, bratra maršála z Créqui, který po smrti mladého vévody z Lesdiguières (1703) zdědil jeho vévodskou hodnost.↩

  8. Vysvětlivka: Kardinál z Bouillonu, od roku 1700 v králově nemilosti (neuposlechl rozkaz k návratu z Říma) a poté ve vyhnanství ve svých opatstvích, uprchl v květnu 1710 z Arrasu k nepřátelskému vojsku obléhajícímu Douai, usadil se ve spojenci obsazeném Tournai a dopisem králi vypověděl poslušnost; Saint-Simon to nazývá zradou (félonie).↩

  9. Vysvětlivka: Paní z Caylusu, rozená de Villette, byla blízkou příbuznou a chovankou paní z Maintenon, která ji vychovala; proto Saint-Simon mluví o „její tetě“.↩

  10. Vysvětlivka: Vévodkyně z Ventadour a po ní vévodkyně z Brancasu (od roku 1703) přijaly jako vévodkyně místo dvorní dámy Madame, což se dosud nevidělo.↩

  11. Vysvětlivka: Maršálka z Rochefortu, vdova po maršálovi z Rochefortu a přítelkyně Louvoisova, byla dvorní dámou vévodkyně z Orléans (tehdy ještě vévodkyně z Chartres) od jejího sňatku roku 1692.↩