Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola třináctá

Král rozhodnut pro sňatek. — Nešikovný krok vévodkyně z Orléans obratně napravený. — Vévoda a vévodkyně z Orléans zcela odmítnuti v jakémkoli styku se slečnou Choinovou. — Porada v Saint-Cloud. — Ohavnosti rozšiřované o vévodovi z Orléans a o Mademoiselle. — Král přiměje Monseigneura svolit ke sňatku. — Paní Vévodkyně atd. ve vzrušení. — Vyhlášení sňatku. — Ohebnost d’Antinova. — Vévoda a vévodkyně z Orléans přijati Monseigneurem velmi dobře, paní Vévodkyní velmi špatně.

Věc se však podle mého gusta příliš vlekla. Nepočítal jsem s tím, že slečnu Choinovou od paní Vévodkyně odtrhnu, a ještě méně s tím, že by se to — v tom nedoufatelném případě, že by k odtržení došlo — stalo dost rychle, aby se z ní dal udělat nástroj ve prospěch Mademoiselle. Mým cílem nebylo nic jiného než otupit jejich důvěrnost, zasít obavy a mráčky, které by péčí a časem houstly, a mezitím ji učinit méně horlivou pro sňatek slečny z Bourbonu. Asi sedm nebo osm dní poté, co jsme se vrátili z Marly, jsem naléhal na vévodu z Orléans, aby s králem promluvil, aspoň pár slovy, o dopise, který mu odevzdal. Po mnoha prosbách to jednoho rána udělal. Téhož rána, když jsem byl v malém pokoji vévodkyně z Orléans sám s ní, vešel tam vévoda z Orléans, právě od krále, a celý radostný nám vyprávěl, že jakmile otevřel ústa, král mu skočil do řeči a odpověděl mu, že ho jeho dopis o jeho dobrých důvodech úplně přesvědčil a že mu chce dát plné zadostiučinění; ať s tím počítá, že chce sňatek jeho dcery se svým vnukem uskutečnit; že teprve hledá příležitost promluvit o tom náležitě s Monseigneurem, protože předvídá jeho odpor a chce jej za každou cenu zlomit; že také dobře cítí, že odklady by překážku jen zvětšovaly, ale ať to nechá na něm a nedělá si starosti, že to udělá dobře a brzy.

Tak příznivá a tak rozhodná odpověď nás naplnila radostí. Usoudili jsme, že aby se král zavázal čím dál víc, aniž by byl obtěžován dalším naléháním, zastihne ho vévodkyně z Orléans večer téhož dne u paní z Maintenon, až tam přijde, kde nebýval skoro nikdo, kdo by jí byl na obtíž; že mu tam poděkuje, jako za věc už hotovou, za to, co ráno řekl vévodovi z Orléans. Protože tam bez nějaké záležitosti chodit nebývala zvyklá, paní z Maintenon a vévodkyně z Bourgogne, která tam byla jako obvykle, se jí s překvapením zeptaly, co ji přivádí. Její vlastní překvapení bylo nesmírné, když jí obě řekly, ať se svého úmyslu rozhodně vystříhá, protože by krále udivil a její věc by úplně pokazil. Král přišel tak rychle, že jí nestihly říct víc, a když ji tam zastihl, uvedl ji do ještě větších rozpaků otázkou, co tam pohledává. Paní z Maintenon se v tu ránu ujala slova za ni a odpověděla, že ji přišla navštívit trochu pozdě; a vévodkyně z Orléans přidala několik slov o tom, jak těžké je zastihnout ji samotnou mezi jejím návratem ze Saint-Cyru a královým příchodem k ní. Král jí řekl, že když už přišla, může se chvíli posadit. Viděla tam několik dam, buď dam paláce, nebo z důvěrného okruhu paní z Maintenon, které neuvolnily místo a neodešly jako obvykle do velkého kabinetu, a přes všechno své rozrušení měla dost duchapřítomnosti, aby je svedla na falešnou stopu. Mluvila potichu s paní z Maintenon o svých dvou mladších dcerách, které se rozhodla dát do kláštera, a s pomocí záminky, kterou jí poskytla lehká nedoslýchavost paní z Maintenon, mluvila potichu s tajemným výrazem tak, aby dámy zaslechly pár slov o jejích dcerách a o klášteře; a paní z Maintenon, která hned pochopila, oč jí jde, jí v tom sama pomáhala. Zakrátko dala vévodkyně z Bourgogne vévodkyni z Orléans znamení, ať odejde, a ta odešla nesmírně zmatená a nevěděla, co si myslet: mezi tím, co jí ráno řekl vévoda z Orléans, a tím, co se jí právě přihodilo na místě tak dobře zasvěceném, které se jejích zájmů tak hluboko ujalo.

Ještě téhož večera seděla u večeře u stolu vedle vévodkyně z Bourgogne a potom s ní byla v kabinetu. Vyjasnila si to s ní a dozvěděla se, že všechno, co jí vévoda z Orléans řekl, je pravda; že král o tom stejnými slovy mluvil s paní z Maintenon i s ní, ale že mu tolik záleželo na tom, aby nic nevyšlo najevo, že obě usoudily, že ho pohorší, když ji najde u paní z Maintenon, protože by to vzbudilo řeči, a ještě víc, když k němu promluví; proto jí poradily, ať to nedělá; a král se skutečně zatvářil nespokojeně, když ji tam zastihl. Vévodkyně z Bourgogne dodala, že král už několik dní Monseigneura obchází, aby s ním promluvil; že pozoruje, jak to Monseigneur cítí a vyhýbá se mu mezi čtyřma očima a jak se mu zdá zamyšlený a nadutý; že to krále trápí a uvádí do rozpaků a že si proto přeje, aby se nepodnikl žádný krok, který by paní Vévodkyni ještě víc vyburcoval, a aby jí tak dal příležitost uklidnit se z toho, co ji poplašilo na pohybech za posledního pobytu v Marly, a Monseigneurovi příležitost být k němu méně ostražitý a zamračený. Návštěva vévodkyně z Orléans pravda okamžitě vzbudila rozruch, ale její duchapřítomnost tomu odpomohla. Úmysl dát dcery do kláštera zaslechlo v tom ovzduší tajemnosti několik dam a hned to platilo za účel návštěvy. Takto se to doneslo i ke mně od dam paláce, mých přítelkyň, a vévoda a vévodkyně z Orléans a já jsme se tomu dobře nasmáli.

Král se vrátil do Marly v pondělí 26. května, a je to jediný pobyt, který jsem zmeškal od slyšení, jež mi poskytl. Vévoda a vévodkyně z Orléans, kterým jsem tam velmi chyběl, mi často psali a několikrát mě nechali přijet do Étoile a do Saint-Cloud k neformálním jídlům, aby měli příležitost se mnou mluvit, aniž by schůzky dávali na odiv. Jednu takovou jsem měl v Saint-Cloud na den Nanebevstoupení (29. května), ale protože mě Bignon pozval k obědu, což bylo znamení odpovědi, na němž jsme se on a já domluvili, dal jsem to vědět vévodovi z Orléans a poprosil ho, ať se nají beze mě, ale ať na mě počká, až od oběda odejdu, že mu přijedu říct, co jsem se dozvěděl. Šel jsem k Bignonovi brzy. Dokončil něco, co dělal ve své pracovně, a potom mě zavedl do své galerie. Tam mi řekl, že slečně Choinové vyprávěl hlavní věci z našeho rozhovoru, a to ty, které nejspíš mohly vést k tomu, aby navázala styk s vévodou a vévodkyní z Orléans; že se cítí jejich přáním velmi zavázána, ale že ji už tak lidé vidí až příliš, a proto nechce rozmnožovat ani počet, ani lesk těch, s nimiž se stýká; že jedni jsou její osobní přátelé, druzí lidé, s nimiž si Monseigneur přál, aby se stýkala; že nikoho nového nevídá z vlastního popudu, nýbrž jen skrze Monseigneura, a to z jeho vlastní vůle, aniž by to sama navrhovala — a spoustu podobných falešných výmluv a řečí; že ho dokonce vyhubovala, že se toho pověření ujal. Potom se mi otevřel víc a řekl mi upřímně, že se natolik bojí povahy vévody z Orléans, že by se s ním za nic na světě nespojila, a že ostatně on sám je s Monseigneurem příliš zle, než aby si to troufla; že pokud jde o vévodkyni z Orléans, váží si jí a ráda by se s ní stýkala, ale vzhledem k tomu, jak je na tom s paní Vévodkyní a jak je tato se svou sestrou zle, myslela by, že by se proti ní těžce provinila, kdyby navázala styk s její nepřítelkyní; že ať jí Bignon o paní Vévodkyni řekl cokoli, nedokázal jí otřást a že není možné ji od ní byť sebeméně odtrhnout; že ať už slečna Choinová mohla na paní Vévodkyni poznat cokoli, tolik si chválí její přátelství a péči, že je přesvědčena, že je to všechno upřímné; zkrátka že mu o vévodovi a vévodkyni z Orléans zavřela ústa a zakázala mu o nich kdy ještě mluvit, a to ne s nevolí a hněvem, ale naopak přátelsky, jako někdo, kdo se v té věci rozhodl tak pevně, že ho nic nemůže přimět ke změně, a proto s tím nechce být obtěžován. To stačilo, aby zavřelo ústa i mně. Bignonovi jsem velmi poděkoval; nepřál si, abych tyto podrobnosti vévodovi a vévodkyni z Orléans tlumočil, ale zato abych jim jasně řekl, že se slečna Choinová uctivě omlouvá, že je nemůže vídat, protože vyhledává ústraní, a to se spoustou krásných zdvořilostí, a abych jim dal na srozuměnou, že každý další pokus je napříště zbytečný. Řekl jsem Bignonovi ještě pár slov v duchu našeho rozhovoru ve Versailles, aby nezůstal přesvědčen, že jeho přítelkyně má pravdu — a skutečně přesvědčen nezůstal —, a tím jsme tu řeč ukončili a já jsem na této straně se svým záměrem skončil. Během oběda jsem se tvářil vesele jako obvykle, zůstal jsem potom ještě chvíli se společností, aby na mně nebylo znát žádné spěchání, a pak jsem se vrátil domů, vzal šestispřeží a odjel do Saint-Cloud. Zastihl jsem tam vévodu a vévodkyni z Orléans u stolu s Mademoiselle a několika dámami v nejhezčí menažerii na světě, hned u mříže aleje blízko vesnice, která měla vlastní zahradu, rozkošnou, podél aleje. To všechno patřilo pod jménem Mademoiselle paní z Maré, její vychovatelce. Posadil jsem se a bavil se s nimi; ale netrpělivost vévodovi z Orléans nedovolila vyčkat, aby se mě nezeptal, jestli jsem docela spokojen a docela v dobré náladě. „Tak napůl,“ odpověděl jsem mu, abych nerušil jídlo, ale on hned vstal od stolu a odvedl mě do zahrady.

Tam jsem mu podal zprávu o nezdaru vyjednávání a tím vyprávěním, ač šetrným, jsem ho velmi zarmoutil. Vrátil se ke stolu a potichu promluvil s vévodkyní z Orléans; zbytek jídla byl smutný a zkrácený. Když se vstávalo od stolu, odvedla mě do kabinetu, kde jsem byl dost dlouho sám s ní a kam za námi ke konci přišel vévoda z Orléans. Řekl jsem jim, že tahle netrpělivost dozvědět se a tenhle smutek po tom, co se dozvěděli, se nehodí ke společnosti ani k služebnictvu, vzbudí řeči a stane se předmětem zvědavosti; že je třeba jít se projít a teprve potom o tom uvažovat. Vévoda z Orléans, vždy ve všem krajní, řekl, že je mu to jedno; a o věci samé nám vykládal, že půjde sázet zelí na své statky — řeči, které nikam nevedly a které u něho bývaly obvyklé, kdykoli byl nespokojen; vévodkyně z Orléans byla na mé straně. Nakonec jsme s velkou námahou prošli menažerii, kterou mi ukázali, a odtud jsme se jeli projet kaleší po zahradách Saint-Cloud. K večeru, když jsme vystoupili v zahradách oranžérie, procházeli se tam oba chvíli sami se mnou stranou. Řekl jsem jim, že kvůli tomu všemu nesmějí ztrácet odvahu; že jsme hned od počátku věci pochopili, že se jí zmocníme jedině útokem; že mě potom ta myšlenka se slečnou Choinovou napadla jako věc, o kterou stojí za to se pokusit, ale na niž je velmi málo jisté spoléhat; že to byla v podstatě zdvořilost, kterou to stvoření i sám Monseigneur mohli přijmout jen v dobrém, i když byla odmítnuta; že nejlepší je, že jsem se o sňatku držel dokonale zavřený a krytý a nedal o něm zavanout ani sebemenšímu závanu; že v podstatě máme na své straně veškerou sílu a autoritu, protože oni mají vévodkyni z Bourgogne, paní z Maintenon i samotného krále, kteří se pro sňatek prohlásili, a král se o něm s vévodou z Orléans jasně vyjádřil; že právě těmito cestami je třeba jít, a to jít rázně; že toto ukazuje dvě věci: za prvé, že je ztracen, nedojde-li k sňatku; za druhé, že odloží-li se, nedojde k němu nikdy, a proto je na něm, aby podle toho zařídil svá opatření. Nevyložil jsem jim podrobnosti, o nichž mě Bignon zavázal mlčet, ale řekl jsem jim dost, aby celou věc dobře pocítili. S vévodou a vévodkyní z Orléans jsem se byl domluvil, že se paní z Maintenon a vévodkyni z Bourgogne svěří se svým krokem u slečny Choinové, ale aniž by jmenovali mne nebo cestu, kterou ten krok šel. Obě ho schválily a král, kterému to řekly, ho schválil také. Můj důvod, proč jsem to radil, byl ten, abychom jim projevili závislost a naprostou důvěru, a tak je zavázali čím dál víc, a kdyby se krok nezdařil, abychom v nich vzbudili větší strach z Monseigneurovy nechuti a ze svornosti i moci kliky, která ho ovládala. Důrazně jsem tedy vévodovi a vévodkyni z Orléans radil, aby toho odmítnutí co nejvíc využili. Vštěpoval jsem jim, jak nejdůrazněji jsem uměl, že pokud během zbytku tohoto pobytu v Marly sňatek neprosadí, nedojde k němu nikdy, protože králova horlivost ochabne, jeho rozpaky vůči Monseigneurovi porostou, dojem z dopisu, který krále rozhodl, se vzdálí a vymizí, Monseigneur se prostřednictvím paní Vévodkyně a meudonské společnosti,1 kde byla ta Choinová stále, utvrdí a věc takto odsunutá se rozplyne nenápadným vyprcháváním; že právě proto, že oni budou oprávněně rozmrzelí, dotčení a nespokojení, stanou se králi na obtíž, a ten, v rozpacích před nimi kvůli tomu, co jim naznačil, a rozhořčený, že vidí naplno, jak se neodvažuje s Monseigneurem mluvit ani na něm něco žádat, se jim úplně vzdálí, takže když už jsou na tom zle v přítomnosti, mají myslet na to, co se z nich může stát v budoucnosti, zvláště kdyby táž slabost na jedné straně a táž síla kliky na druhé prosadily sňatek slečny z Bourbonu, o čemž se dalo jen málo pochybovat. Po tak důrazném výkladu, který oba bez nejmenší námitky schválili, se vévodkyně z Orléans vrátila do zámku, aby napsala otci du Trévoux. Šel jsem s vévodou z Orléans za společností, která se za chvíli rozprchla.

Vévoda z Orléans si odešel stranou s Mademoiselle a já náhodou s paní z Fontaine-Martel.2 Byla mou velkou přítelkyní a velmi oddaná jim oběma, a jak jsem vyprávěl na svém místě, právě ona mě znovu sblížila s vévodou z Orléans. Ze všeho, co tam viděla, dobře vycítila, že je něco na pořadu, a nepochybovala, že jde o sňatek Mademoiselle. Řekla mi to, aniž bych jí odpověděl nebo jí příliš zdrženlivým výrazem dal důvod tomu věřit. Využila toho, že se vévoda z Orléans prochází s Mademoiselle, a důvěrně mi řekla, že by udělal dobře, kdyby ten sňatek urychlil, vidí-li k tomu cestu, protože není nic tak strašného, co by si lidé nevymysleli, aby mu zabránili; a aniž by se dala příliš pobízet, prozradila mi, že se roznášejí ty nejstrašnější věci o otcově lásce k dceři. Vstaly mi z toho vlasy na hlavě. V tu chvíli jsem mnohem živěji než kdy předtím pocítil, s jakými ďábly máme co do činění a jak naléhavé je věc dovést do konce. To způsobilo, že když jsme se dost dlouho procházeli i po setmění, chytil jsem vévodu z Orléans, když se vracel do zámku, a řekl mu, ať ještě jednou dobře rozváží své záležitosti, že pro něho není žádné záchrany, nedojde-li k sňatku, a že ať s tím pevně počítá, a stejně tak ať počítá s tím, že pokud ho během zbytku tohoto pobytu v Marly neprosadí až k oznámení, nedojde k němu nikdy.

Ať už tím, co předcházelo, nebo tímto živým opakovaným naléháním, přesvědčil jsem ho a opustil jsem ho povzbuzenějšího a odhodlanějšího jednat, než jsem ho kdy viděl. Zdržel se nevím kde v domě. Udělal jsem ještě několik koleček po parteru s paní z Maré, svou příbuznou a odjakživa přítelkyní, když mi přišli říct, že mě paní z Fontaine-Martel žádá v zámku. Když jsem tam vešel, uvedli mě do kabinetu, kde psala vévodkyně z Orléans. Byla to ona, kdo si pro mě pod tím cizím jménem poslal. Paní z Fontaine-Martel jí mezitím pověděla o té hrůze, kterou mě zmrazila, a vévodkyně z Orléans o tom se mnou chtěla promluvit. Společně jsme naříkali nad neštěstím mít co do činění s takovými fúriemi. Ujišťovala mě, že by to nemělo ani zdání pravděpodobnosti ani u cizí ženy, natož u dcery, kterou vévoda z Orléans něžně miloval od jejích dvou let, kdy si při jedné její těžké nemoci málem zoufal a bděl u ní dnem i nocí, a že od té doby byla ta něha stále stejná a daleko větší než ta, kterou choval ke svému synovi. Shodli jsme se, že mluvit o tom s vévodou z Orléans by bylo nejen kruté a zbytečné, ale i nebezpečné, abychom nezvětšili jeho rozpaky a trápení, ale také že není ani minuta k ztracení, aby se sňatek dovedl do konce. Nakonec odjeli s pevným odhodláním zdvojnásobit sílu i odvahu, aby sňatek uspíšili, a vynaložit poslední úsilí k velmi rychlému uzavření.

Hned nazítří, v pátek, dobře využili u vévodkyně z Bourgogne a u paní z Maintenon tvrdošíjného odmítnutí slečny Choinové, které jsem jim přinesl do Saint-Cloud, a to se prostřednictvím vévodkyně z Bourgogne a paní z Maintenon dostalo ke králi se vším potřebným kořením ještě téhož večera v pátek. Druhý den ráno, v sobotu, promluvil vévoda z Orléans s králem a zeptal se ho, s takovou smělostí, která mu někdy nebyla proti mysli, když nešlo o to mu odporovat, k čemu má ve svých kabinetech d’Antina, který tam byl pořád a který byl tak zadobře s Monseigneurem, jestli by se mu nehodil k tomu, aby ho přivedl k rozumu. Král ten návrh odmítl s tím druhem pohrdání vůči d’Antinovi, který by lidi zvenčí přesvědčil, že je ten člověk ztracen, ale který u zasvěcených a znalců jen posiloval mínění o vlivu téhož muže, jenž dospěl k naprosté důvěrnosti a jehož zdánlivé opovržení sloužilo jen k tomu, aby zakrylo celou jeho moc právě před tím, kdo v dobré víře, že jím pohrdá, a chtěje to občas při důležitých příležitostech dát najevo i druhým, byl vůči němu tím méně ostražitý a čím dál víc vydán napospas autoritě, kterou si nad ním nechal osobovat. Ale král, takto naléhaný, aniž by to bral ve zlém, a tímto návrhem využít d’Antina dotčen ve vlastních rozpacích vůči Monseigneurovi, které jasně viděl prohlédnuté a jejichž následků se obával, znovu a tak určitě slíbil svému synovci, že neprodleně zakročí, že nebylo co namítnout.

A skutečně, druhý den ráno, v neděli, se král konečně zmocnil Monseigneura ve svém kabinetu, kde mu po krátkém úvodu sňatek navrhl. Udělal to tónem otce smíšeným s tónem krále a pána, zmírněným něhou s tak přesnou a tak odměřenou mírou, že to jen usnadnilo souhlas a nedodalo odvahy k odporu — způsob vzácný, ale králi velmi obvyklý a snadný, kdykoli ho chtěl použít. Monseigneur váhal, koktal; král naléhal a využíval jeho zmatku. Do větších podrobností nevstupuji, protože víc se ke mně nedoneslo. Nakonec Monseigneur svolil a dal králi slovo, ale požádal ho o milost, aby oznámení o několik dní odložil a dal mu čas přivyknout si a definitivně se rozhodnout, než věc vyjde najevo. Král dal poslušnosti i odporu svého syna ten neomezený čas, o který žádal, a ještě jednou si vzal jeho slovo, aby se vyhnul všem námitkám a všemu úsilí kliky, poprosil ho, aby se přemohl co nejdřív, a aby mu dal vědět, jakmile bude moci oznámení snést.

Když byla rozhodující rána takto zasazena, král, nesmírně spokojený, to o půl hodiny později řekl svému synovci, dovolil mu donést tu dobrou zprávu vévodkyni z Orléans, svolil, aby o tom promluvil s vévodkyní z Bourgogne a s paní z Maintenon, ale jen s nimi a potají, a ve všem ostatním mu uložil naprosté mlčení v řeči, a dokonce i ve výrazu tváře. Vévoda z Orléans mu objal kolena, neboť byl s ním sám, vyjádřil mu svou oprávněnou vděčnost a snažně ho prosil, aby mu neodepřel předat tu velkou radost Mademoiselle dřív, a ručil mu za její mlčenlivost. Když to dosáhl, upozornil ho uctivě, ale bez naléhání, aby ho nestavěl do úzkých, jak velký důvod by měla Madame si na něho stěžovat, kdyby ji nezasvětil. Král svolil, aby to pod stejným tajemstvím řekl i jí, ale aby ji jeho jménem požádal, ať s ním samotným o tom nemluví. Vévoda z Orléans šel hned k Madame, která si nikdy nedělala naději, že by se ten sňatek mohl podařit, a o všech podniknutých krocích naprosto nic nevěděla, a ta byla rázem zaplavena nejvyšší radostí; odtud vystoupil k vévodkyni z Orléans, kde se za zavřenými dveřmi oddali spolu své vlastní. Brzy nato odjeli oba do Saint-Cloud a vrátili se brzy, toužíce vidět, jak bude oznámení zveřejněno.

D’Antin vyčenichal někdy mezi čtvrtkem a nedělí — neboť data jsou tu důležitá —, že vévoda z Orléans odevzdal králi dopis, který mu napsal, a když se to dozvěděl, zvolal, že nechápe, jak to mohl udělat, aby ho odevzdal v jeho nepřítomnosti, tak ho ta skutečnost zasáhla. To byl rys, který se k nám brzy donesl a který nám naplno ukázal, jak bedlivě vévodu z Orléans v králových kabinetech špehuje a hlídá ze strachu před sňatkem. Ten čtvrtek byl přitom den, kdy mi Bignon sdělil zápornou odpověď slečny Choinové, kterou jsem téhož dne hned odvezl do Saint-Cloud, a následující neděle je den, kdy král promluvil s Monseigneurem a vymohl si na něm slovo ohledně sňatku. Mezi těmito dvěma dny jsem nedokázal zjistit, kterého dne se d’Antin dozvěděl, že vévoda z Orléans králi odevzdal dopis; ale určitě to bylo až v ten čtvrtek nebo v jeden z obou následujících dnů. Podle toho, co následovalo a co vyložím na svém místě, nemohu pochybovat, že ta Choinová, které mě Bignon chtěl jmenovat a já mu to, jak jsem řekl, dovolil, spěchala upozornit Monseigneura a paní Vévodkyni na krok, který k ní vévoda a vévodkyně z Orléans učinili, skrze mne a za Bignonova zprostředkování.

Tyto zprávy, které následovaly ránu za ranou tak pěkně v taktu, po nedávných pohybech, jichž si všimli za minulého pobytu v Marly, vyburcovaly kliku; a protože jí na tajemství nezáleželo, leda co do původu jejích zpráv, uniklo komusi z nich dost na to, aby se už v sobotu večer, v předvečer neděle, kdy král konečně promluvil s Monseigneurem, v salonu velmi potichu šuškala jakási tlumená a nejistá zpráva o sňatku jako o věci, která se chystá, ale zůstala mezi nejbystřejšími a nejzasvěcenějšími. Monseigneur, který se poprvé v životě neodvážil králi vzepřít, si od něho ten neomezený odklad oznámení vyžádal snad kvůli rozpakům, v nichž se ocitl vůči paní Vévodkyni a její klice, která byla po tom, co jsem právě vyložil, ve velkém neklidu, ale měla daleko k tomu, aby věřila, že je něco rozhodnuto, a protože chtěl mít čas je na to připravit. Ať je tomu jakkoli, v pondělí 2. června, nazítří po dni, kdy král poprvé promluvil s Monseigneurem, si král ráno vzal stranou vévodu z Berry a zeptal se ho, jestli by se rád oženil. Umíral touhou, jako dítě, které si myslí, že se tím stane větším mužem a svobodnějším, a v němž se tu touhu z obou stran pečlivě živilo. Ale monseigneur vévoda z Bourgogne a hlavně obratnost vévodkyně z Bourgogne, s níž žil v nejdůvěrnějším přátelství a důvěře, ho už dávno udržovali v tajném strachu ze slečny z Bourbonu a v touze po Mademoiselle. Na královu otázku se tedy usmál a skromně mu odpověděl, že v té věci vyčká všeho, co se mu zlíbí udělat, bez dychtivosti i bez odporu. Král se ho potom zeptal, jestli by neměl odpor k tomu, aby se oženil s Mademoiselle, jedinou ve Francii, dodal, která se pro něho hodí, protože za nynějších okolností se nedá pomýšlet na žádnou cizí princeznu.3 Vévoda z Berry odpověděl, že králi s radostí uposlechne. Král mu hned oznámil, že má v úmyslu sňatek neprodleně uskutečnit a že Monseigneur s ním souhlasí, ale zakázal mu o tom mluvit. Od krále odešel vévoda z Berry s Monseigneurem a monseigneurem vévodou z Bourgogne štvát vlka, a hon byl dokonce dost dlouhý.

Ten den strávili vévoda a vévodkyně z Orléans opět v Saint-Cloud. Bylo už tehdy horko a král vycházel na procházku později. Monseigneur s ním o sňatku znovu nemluvil, ale d’Antin to uhodl, nebo se to dozvěděl od Monseigneura, a obratně se dal do toho, aby oznámení urychlil a udělal si z toho zásluhu. V tomto ročním období věnoval král první chvíle odpoledne u sebe ministrovi, který v zimních dnech pracoval s ním večer u paní z Maintenon; pak se procházel, vracel se k ní pozdě a pracoval tam sám, a často vůbec ne. D’Antin, zaujatý svým plánem, vešel zadním vchodem do kabinetů, jakmile byla práce skončena. Odvážil se tam několika náznaků, po nichž mu král o sňatku řekl. Zatleskal tomu s tím nadšením lichotky, které měl tak dobře v moci a které ho tak málo stálo i u věcí, jež ho nejvíc zlobily, a s tou volností, kterou si dovedl tak vhod osobovat, řekl králi, že neví, proč se dělá tajemství z věci tak vhodné a dokonce už tak prozrazené, že právě v tu chvíli, kdy z ní dělá tajemství ve svém kabinetu, si o ní šeptá do ucha spousta lidí v salonu. V tu chvíli vešel do kabinetu Monseigneur, buď zcela přirozeně při návratu z honu, nebo po dohodě s d’Antinem, aby mu zajistil vděk a sám si ušetřil námahu znovu mluvit s králem o věci, která mu byla tak málo příjemná. Král a d’Antin pokračovali v tom rozhovoru před ním. To dalo králi příležitost i odvahu zeptat se ho, co si o tom myslí, a hned dodat, že když se věc začíná vědět, mohli by rovnou jít, ještě před procházkou, požádat Madame o ruku. Monseigneur se k tomu nechal strhnout, jako se nechal strhnout k sňatku, tentokrát však bez odporu.

Král okamžitě poslal pro monseigneura vévodu z Bourgogne, jemuž pro formu řekli, co dobře věděl, a hned nato vyšli všichni tři druhým kabinetem, naproti jehož dveřím byly dveře pokoje Madame, s malým salonem mezi nimi, a vešli k ní. Zatímco se čekalo na monseigneura vévodu z Bourgogne, d’Antin vyšel, šel se vesele ukázat do salonu, kde řekl, co se děje, aby to řekl jako první, a když zahlédl skleněnými dveřmi salonu jednoho svého lokaje v malém salonu Perspektivy, kde všichni sluhové čekali na své pány, poslal ho pěšky do Saint-Cloud, aby tam tu zprávu od něho vyřídil ústně, a neztrácel tak čas sedláním koně a psaním. Jakmile řekl, co věděl, nahrnulo se všechno, co bylo v salonu, k dveřím malého salonu u kaple v takové tlačenici, že se tam lidé dusili, kdo uvidí krále projít tam a zpátky. Madame, která jako obvykle psala a která věděla, co se má stát, už nepochybovala, že ta chvíle nastala, jakmile k ní uviděla vejít krále, Monseigneura a monseigneura vévodu z Bourgogne. Král ji formálně požádal o ruku Mademoiselle. Lze si představit, zda ji přislíbila a jaká byla její nesmírná radost. Král poslal pro vévodu z Berry a představil ho Madame jako zetě. To všechno bylo velmi krátké; král se vrátil svými kabinety k sobě a odtud do svých zahrad. Jakmile ho tam lidé viděli vejít, celý dvůr se vrhl k Madame a odtud k Monseigneurovi a k vévodovi z Berry, každý dychtivý ukázat se a ještě víc vyčíst něco z tváří. Tak málo lidí a od tak nedávna o tom mělo pouhá podezření, že toto náhlé oznámení uvrhlo všechny do největšího úžasu. Jedni zuřili, a to až po nejlhostejnější lidi u dvora i ve městě; ten sňatek nikdo neschvaloval, z důvodů, které jsem vyložil hned na začátku vyprávění o této mocné intrice. Ale jsou věci, z nichž nelze a nemá se skládat účty, a pak je třeba nechat lidi mluvit. Takový byl blesk, který udeřil do paní Vévodkyně tak zčistajasna4 hned při první cestě jejích dcer do Marly. Nevím, co se u ní v těch podivných chvílích dělo; draze bych byl zaplatil skrýš za tapiserií. Vévoda a vévodkyně z Orléans se vraceli ze Saint-Cloud, když potkali toho d’Antinova lokaje, který je zastavil a pak pokračoval v cestě k Mademoiselle.

Lze si představit, jakou úlevu pocítili vévoda a vévodkyně z Orléans. Po příjezdu šli rovnou k Monseigneurovi, který seděl u sebe u stolu při jídle po návratu z honu s dámami a se svými syny, princi. Zbaven tíhy toho, aby věc vyšla najevo, a v jádru dobrák, nechtěl se králi znelíbit zbytečnou nevlídností; když je uviděl vejít, nasadil tedy výraz nejen veselý, ale přímo rozzářený; objal je a dal je obejmout svým synům, přičemž jim toho druhého představil jako jejich zetě, a chtěl, aby je objali i nejváženější hosté u stolu. Posadil vévodkyni z Orléans vedle sebe, sedmkrát nebo osmkrát ji vzal za ruce, pětkrát nebo šestkrát ji objal, připíjel tchánovi, tchyni a snaše, nazývaje je těmito jmény, pronášel na jejich zdraví přípitky ke společnosti, a ačkoli vévoda a vévodkyně z Orléans u stolu neseděli, přiměl je, aby připili jemu a odpověděli na přípitky ostatních. Zkrátka, nikdy nebylo vidět Monseigneura tak veselého, tak zaměstnaného, tak něčím naplněného. Jídlo se protáhlo, přípitky se opakovaly, zkrátka dokonalé veselí. Vévoda a vévodkyně z Orléans nebyli v životě tak překvapeni jako tímto tak nečekaným přijetím. Lze věřit, že jim nedalo práci předvádět divy radosti, vděčnosti a úcty. Vévodkyně z Bourgogne, která tam zůstala po celou dobu, všechno oživovala, a monseigneur vévoda z Bourgogne měl takovou radost ze sňatku i z toho, jak dobře byl přijat, že si přihnul, až vedl tak rozjařené řeči, že jim druhý den sám nemohl uvěřit. Monseigneur to dohnal tak daleko, že chtěl druhý den vzít vévodu z Berry do Saint-Cloud za Mademoiselle; ale král, rozvážnější, řekl, že je třeba, aby ona napřed přišla navštívit jeho, že jí vévodu z Berry představí sám a že to bude až pozítří, aby byl jeden den na přípravu setkání.

Když skončilo jídlo po honu a návštěva, šli vévoda a vévodkyně z Orléans k paní Vévodkyni, aby jí oznámili sňatek, na němž jí ve skutečnosti tolik záleželo. Ať se v těch prvních chvílích bála blahopřání a zvědavců, nebo nevěděla, kam se podít, jak se to v takových krizích úzkosti stává, vyšla ze svých komnat a procházela se po zahradách jen s velmi malým doprovodem. Vévodkyně z Orléans promluvila první a omluvila se jí, že jí to nemohla říct dřív, protože přijíždí ze Saint-Cloud a právě vyšla od Monseigneura. Poděkování bylo ledové až mrazivé. Vévoda z Orléans se trochu ujal slova, aby oběma ulehčil; potom vévodkyně z Orléans, aby zmírnila ty první chvíle, či spíše aby jednala v souladu s dopisem vévody z Orléans králi, který sňatek rozhodl, řekla paní Vévodkyni, že v tak příjemné věci jí působí novou radost to, že v jejich rodinách je s kým si navzájem tak čestné spříznění oplatit. Paní Vévodkyně se v tu chvíli neovládla: „Cože! Vaše dcera?“ odpověděla kyselým tónem; „můj syn je zatím příliš špatná partie, jeho záležitosti jsou v podivném nepořádku, všechno se mu upírá a ještě se neví, co mu z majetku zbude, a Vaše dcera je příliš mladá, aby se mohla vdávat.“ Vévodkyně z Orléans — podle mého názoru až příliš dobrá, že tuto nabídku vůbec učinila, a příliš mírná, že v ní pak pokračovala — odvětila, že pan Vévoda5 bude mít vždy dost, aby ji uspokojil, což zopakoval i vévoda z Orléans, a vévodkyně z Orléans připojila věk své dcery. Paní Vévodkyně se přela, aby ji udržela za příliš mladou, a obě to dohnaly až k datům a letopočtům; paní Vévodkyně, poražena, uzavřela ještě kyseleji, že svého syna ještě dlouho ženit nechce. Několik chvil ticha vystřídal hovor o dešti a pěkném počasí. Vévodkyně z Orléans řekla, že má mnoho práce, a poprosila paní Vévodkyni, aby považovala její návštěvu za vykonanou, protože šla právě k ní, když ji potkala v zahradě. Paní Vévodkyně se vrhla do zdvořilostí a řekla, že k ní neprodleně přijde nahoru. Vévodkyně z Orléans ji prosila, aby to nedělala, vévoda z Orléans také, nakonec si vzájemně prominuli návštěvy a rozešli se — paní Vévodkyně s úlevou, že se aspoň vůči své sestře zachovala drze, a ta se od srdce smála té zuřivosti, která dospěla tak daleko, že ji nedokázala skrýt. Zbytek tohoto krásného dne vévody a vévodkyně z Orléans pomíjím; ale tato návštěva u paní Vévodkyně mi připadala příliš zábavná a příliš pozoruhodná, než abych ji nevylíčil.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Meudonská společnost (les Meudons) — Saint-Simonův výraz pro důvěrný okruh Monseigneura na jeho zámku v Meudonu, kde měla slečna Choinová rozhodující slovo a kde vládla klika paní Vévodkyně.↩

  2. Vysvětlivka: Paní z Fontaine-Martel, vdova po Fontaine-Martelovi († 1706), prvním štolbovi vévodkyně z Orléans, patřila k důvěrné společnosti orleánského dvora.↩

  3. Vysvětlivka: Francie byla od roku 1701 ve válce o španělské dědictví s většinou evropských dvorů, takže sňatek s princeznou z ciziny nepřipadal v úvahu.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tak znenadání (si à l’improviste).↩

  5. Vysvětlivka: Pan Vévoda zde — Ludvík Jindřich, vévoda z Bourbonu (1692–1740), syn paní Vévodkyně; po smrti svého otce v březnu 1710 se stal panem Vévodou.↩