Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola dvanáctá

Naléhání vévodkyně z Orléans na mne, aby se paní ze Saint-Simon stala dvorní dámou její dcery, až bude vévodkyní z Berry. — Kroky, jak se vyhnout místu dvorní dámy. — Slyšení, které vévodkyně z Bourgogne poskytla paní ze Saint-Simon ohledně místa dvorní dámy. — Osobní postavení vévodkyně z Orléans vůči Monseigneurovi, sotva lepší než postavení vévody z Orléans. — Záměr sblížit vévodu a vévodkyni z Orléans se slečnou Choinovou. — Zajímavý rozhovor mezi čtyřma očima o tom a o vnitřním dvoře Monseigneura mezi Bignonem, důvěrným přítelem Choinové, a mnou.

Hned v prvních dobách, kdy se s tímto sňatkem začalo skutečně hýbat, se mě vévodkyně z Orléans zeptala tónem příliš výmluvným, než aby se dal nepochopit, koho by bylo možné ustanovit dvorní dámou její dcery, kdyby se stala vévodkyní z Berry.1 Okamžitě jsem tedy pochopil, kam míří, a schválně jsem jí pevným a zvýšeným hlasem odpověděl, ať jen ten sňatek uskuteční, o dvorní dámu že se potom postará víc než dost a nouzi o ni mít nebude. Rázem zmlkla, vévoda z Orléans neřekl ani slovo a já jsem okamžitě převedl řeč jinam. Od té chvíle až do doby, kdy se věc dala naplno do pohybu, mi o dvorní dámě už nemluvila; ale dva dny předtím, než jsem napsal dopis, o němž byla právě řeč, když ležela v posteli a já byl s ní mezi čtyřma očima uprostřed velmi důležitého rozhovoru o sňatku, náhle mě přerušila a upřeně se na mě zadívala: „A pokud jde o tohle — jestli se ta věc podaří, byli bychom příliš šťastni, kdybychom za dvorní dámu měli paní ze Saint-Simon.“ — „Madame,“ odpověděl jsem jí, „tak mluvíte z laskavosti k ní. Je příliš mladá a k tomu úřadu naprosto nezpůsobilá.“ — „A proč?“ skočila mi do řeči a pustila se do její chvály ve všech ohledech.

Chvíli jsem ji poslouchal, pak jsem ji zase přerušil já a ujistil ji, že se paní ze Saint-Simon pro to místo vůbec nehodí; a začal jsem jí jmenovat jiné, ty, které měla nejblíže ve své důvěře nebo ve svém okruhu. Na každé našla něco, co jí vytknout, a já jsem to postupně marně vyvracel. U jedné z nich, s níž byla velmi důvěrně spřátelena a která byla i mou velkou přítelkyní, mi dala na srozuměnou, že v jejím životě bylo krátké období, které se nesrovnává s dohledem nad mladou princeznou. Usmál jsem se a řekl, že právě proto se k tomu hodí tím lépe; že nic není vzácnějšího než půvabná žena bez milostných pletek, ale že mít v životě jedinou, vedenou skromně a skončenou bez návratu a bez recidivy, je tak neobyčejné, že to musí platit za zcela mimořádnou zásluhu. Teď se usmála vévodkyně z Orléans; odpověděla mi, že pro tu dámu nemohlo být nic výhodněji podáno než to, co říkám, ale že jí musím také přiznat, že půvabná žena, která nikdy neměla milostnou pletku ani nebyla v podezření, stojí vysoko nad tou, jež měla jen jednu; že je to věc ještě mnohem vzácnější a že paní ze Saint-Simon je právě taková. Tu pravdu jsem uznal, ale hned jsem se stáhl k věku a k malé způsobilosti v tomto ohledu a pokračoval jsem ve jmenování dalších a dalších, a ona nepřijala žádnou. Využil jsem toho, abych jí řekl, že je také příliš náročná, a že jí, abych ulehčil její i své paměti, přinesu seznam všech titulovaných dam, protože dobře chápu, že po podivném a tak novém příkladu obou dvorních dam Madame nebude nikdo pro vévodkyni z Berry chtít jinou; že mezi tolika jich nutně musí být několik velmi vhodných a že se o tom sama přesvědčí. Načež jsem hned převedl řeč jinam.

Druhý den jsem k ní šel se seznamem v kapse, odhodlán dát jí dobře na srozuměnou, že mé odpovědi nebyly skromnost, ale zdvořile podané rozhodné odmítnutí. Zastihl jsem u ní velmi malou a velmi důvěrnou společnost; k tomu, abychom se vrátili k včerejší řeči, by však bylo zapotřebí být mezi čtyřma očima. Opatrně jsem stočil hovor na velký počet taburetek, zcela přirozeně jsem docílil, že se začaly jmenovat, a pod záminkou, že ulehčím paměti, jsem vytáhl seznam z kapsy s tím — a přitom jsem se vévodkyni z Orléans pozorně díval do očí —, že jsem ho tam zapomněl od té doby, co jsem ho před několika dny potřeboval. Přečetl jsem ho a uložil zpět do kapsy, když jsem jí takto ukázal, že své slovo dodržuji pohotově, nakolik to šlo, aniž bychom byli sami; a po tom, co jsem právě udělal, jsem byl odhodlán nezačínat o tom s ní znovu jako první: musela dobře rozumět, co si o tom myslím, a rozuměla tomu víc než dost, ale rozhodla se tomu nerozumět. Tento tak prudký a tak otevřený opakovaný útok mě velmi znepokojil, a paní ze Saint-Simon ještě víc. Ona i já jsme se stejně štítili místa, které bylo rodem i hodností tak hluboko pod námi; a přestože jsme chápali, že královská pýcha na ně dosadí jedině ženu s taburetkou, nechtěli jsme přinejmenším, aby toto ponížení dopadlo na nás. Usoudili jsme tedy, že je namístě učinit opatření včas: já jsem měl promluvit otevřeně s vévodou z Beauvilliers a paní ze Saint-Simon s vévodkyní z Bourgogne, neboť říkat víc vévodkyni z Orléans po tom, co se s ní odehrálo, by nezastavilo ani její přání, ani její kroky, a naopak by to jen vedlo k tomu, že by jednala za našimi zády a ještě usilovněji.

Jakmile jsme to rozhodli, připomněl jsem vévodovi z Beauvilliers, co jsem mu řekl před dvěma lety, když se — a ne zcela bez důvodu — věřilo, že se vévoda z Berry ožení s anglickou princeznou.2 Vylíčil jsem mu, co se odehrálo mezi vévodkyní z Orléans a mnou; znovu jsem mu vyjádřil svou i paní ze Saint-Simon nechuť k takovému místu. Ujistil jsem ho, že kdyby nám je chtěli dát, odmítneme je; a zapřísahal jsem ho, aby tu myšlenku odvrátil, kdyby k ní dospěli ti, kdo mají nebo si osobují právo vybírat, a kdyby mu ji sdělili; on nás schválil a slíbil mi to. Po návratu do Versailles jsme svou věc pod pečetí zpovědního tajemství vyložili kancléři. Velmi ho udivilo, že sňatek už pokročil tak daleko. Vévodovi z Orléans byl odcizen celým způsobem jeho života a ještě víc jeho španělskou aférou. Ostatně smýšlel zdravě, pokud jde o sňatek s cizí princeznou, takže mi hodně vyčítal, že jsem tak úspěšně pracoval, a sotva se uklidnil, teprve když jsem mu dal pocítit, jak jistý a bezprostřední by bez tohoto sňatku byl sňatek slečny z Bourbonu,3 která je stejně jako Mademoiselle dcerou levobočky, což on právem nemohl snést. Shledal, že smýšlíme důstojně, když to místo dvorní dámy nechceme, a moudře, když v tom činíme opatření včas.

Vévodkyně z Bourgogne už po mnoho let bez přerušení projevovala paní ze Saint-Simon pevné přátelství a vždy jí dávala jeho důkazy. Kancléř velmi schválil, aby se za tohoto stavu věcí obrátila na ni. Paní ze Saint-Simon ji tedy požádala o slyšení, a to tak, aby se o tom pokud možno nikdo nedozvěděl; a aby tajemství lépe uchovala, použila k tomu paní Cantinové, první komorné, spíše než dam paláce, s nimiž jsme byli tak spřáteleni, protože jsme se chtěli vyhnout jejich zvědavosti. Slyšení bylo poskytnuto, jakmile se o ně požádalo. Paní ze Saint-Simon přišla k vévodkyni z Bourgogne v jedenáct hodin dopoledne, právě když vstávala z postele; ta ji okamžitě uvedla do svého kabinetu a posadila ji vedle sebe na malou pohovku. Po úvodní zdvořilosti jí paní ze Saint-Simon řekla, že jelikož je jejím jediným útočištěm, a útočištěm vždy osvědčeným, přichází ji s důvěrou požádat o milost, ale s naléhavou prosbou, aby jí nebyla odepřena; že dlouho váhala, ale věc spěchá, a nemůže se obávat, že by porušila věrnost tajemství, neboť jde o sňatek, který si ona sama přeje a sama uskutečňuje… Při těch slovech ji vévodkyně z Bourgogne přerušila a dychtivě ji objala: „Sňatek vévody z Berry,“ řekla, „a Vy chcete být dvorní dámou? Už jsem na to myslela. Musíte jí být.“ — „Právě o to, abych jí nebyla, Vás přicházím poprosit.“

Nelze vypovědět, jak byla vévodkyně z Bourgogne touto odpovědí ohromena. Po chvíli mlčení se zeptala na důvod nechuti, která ji tolik překvapila, a řekla jí, jak velice ji to udivuje. Paní ze Saint-Simon odpověděla, že se jí snad bude zdát podivné, že takto u ní předbíhá ve věci, k níž ještě příležitost nenastala, a kvůli místu, o němž by ona sama byla ze všech nejdál od domněnky, že jí je chtějí dát; že pokud jde o příležitost, je ode mne, který jsem v té věci tak hluboko, zpravena o tom, jak blízko už je; že pokud jde o místo, nemůže pochybovat, že si ji na ně vévodkyně z Orléans přeje, po všem, co mi řekla — a podrobně jí to vylíčila; že se tedy neobává, že by mluvila naprázdno o jednom či druhém, ani že by se v obojím obracela na nepravou osobu, a přichází k ní včas a se vší naléhavostí, jíž je schopna, požádat ji, aby ji uchránila místa, které já nechci a ona ještě mnohem méně; že všechna její touha se omezuje na místo dámy paláce u ní; že jí patří celé její srdce a všechna její úcta; že nemůže hledět k jiné než k ní ani snést, aby byla postavena jinam; a že kdyby se dámou paláce nestala, bude spokojena a šťastna, když jí bude dál dvořit, jen aby neměla závazek jinde. Vévodkyně z Bourgogne ji nato zahrnula všemi myslitelnými projevy přátelství. Potom jí řekla, že z přátelství k ní a ve vlastním zájmu, protože počítá s její oddaností a má k ní zalíbení i důvěru, na ni pomyslela jako na dvorní dámu hned, jak viděla, že se sňatek nejspíš uskuteční; že jelikož tato švagrová, dcera vévody a vévodkyně z Orléans, je jejím dílem a její volbou, počítá s tím, že s ní bude hodně žít, a tedy hodně žít i s tou, která bude její dvorní dámou, a mít s ní důvěrný styk, nezbytný v tisíci věcech; že dvorní dáma, s níž by se necítila zcela volně, by ji tedy velmi omezovala, a taková, na jejíž opravdovou oddanost by se nemohla spolehnout, by jí byla neustále na obtíž; že s tímto záměrem upřela zrak na ni jako na jedinou, která by se na to místo hodila a měla k ní tyto vlastnosti; že pokud jde o místo dámy paláce, je pravda, že by se pro ni už nehodilo poté, co byla dvorní dámou vévodkyně z Berry; ale že vévodkyně du Lude,4 už tak churavá, není věčná; že by ji mohla velmi dobře a velmi důstojně nahradit; že si to vroucně přeje a že i s tímto záměrem ji chtěla učinit dvorní dámou vévodkyně z Berry, aby tím odstranila překážku jejího mládí a mezitím ji přiblížila králi, kdyby sama brzy potřebovala jinou dvorní dámu.

Po poděkování odpověděla paní ze Saint-Simon, pokud jde o místo její dvorní dámy, že druhé místo by ji od něho spíš vzdálilo, než přiblížilo; a když jí vévodkyně z Bourgogne živě odvětila, že chce, aby se vědělo — a vévodkyně z Berry jako první, až nějaká bude —, že vévodkyně z Berry je tu od toho, aby jí postoupila své dámy, kdykoli se jí zlíbí je chtít, paní ze Saint-Simon jí předestřela, že kdyby ten úřad nezastávala tak, jak by se od ní očekávalo, znamenalo by to vyloučení z prvního místa; a kdyby naopak uspěla, byl by to důvod nechat ji tam; že tedy v žádném ohledu nemůže přijmout myšlenku, že by jí toto místo mohlo posloužit k získání jiného, na něž se nikdy neodvážila ani pomyslet, protože se vždy omezovala na to, aby k ní byla zvlášť připoutána místem dámy paláce. Pak se stáhla ke své nezpůsobilosti, kterou vévodkyně z Bourgogne vyvracela všemi možnými projevy úcty; načež jí paní ze Saint-Simon důrazně vyložila nesmírný rozdíl mezi tím, dobře zastávat povinnosti dvorní dámy u ní, které už teď není třeba nic říkat, ale jen zajistit, aby byla dobře obsluhována, a doprovázet ji, a mezi úřadem u princezny, které ještě není patnáct let, u níž by bylo nutné stát se vychovatelkou a odpovídat za její chování tolika různým osobám i veřejnosti; že necítí sílu ani schopnost tyto rozličné povinnosti dobře plnit, a ještě méně pokory, aby snášela výtky za ně; že má-li to štěstí, že se sama chová tak, aby to světu bylo vhod a aby ji soudili schopnou dobře vést někoho jiného, tolik se bojí tíhy tohoto očekávání, že spokojena s tím míněním, které o ní chtějí mít, chce u toho zůstat a nic neriskovat; že kromě toho, vedle její nepřekonatelné nechuti vládnout a odporovat — protože se nelze vyhnout tomu, že by dítěti bylo třeba mnoho věcí říkat a mnoho ho nutit dělat proti jeho chuti —, se nemůže smířit s tím, aby platila za hloupou, kdyby nedosáhla toho, co je třeba, ani s tím, aby se tím, že toho dosáhne, stala trnem v oku princezny, k níž by byla přidělena; a že se s tím nikdy nesmíří. Vévodkyně z Bourgogne neopomněla nic, se vším možným uměním a důvtipem, aby tyto důvody vyvrátila; a nakonec jí řekla, že jelikož má Mademoiselle u dvora otce, matku i babičku, a nad nimi všemi ještě ji, vezmou na sebe péči o její chování i o chování její dvorní dámy.

Po spoustě argumentů zůstala paní ze Saint-Simon pevná. Přiznala jí, že se dále obává, že kdyby se při plnění jejích rozkazů ohledně chování princezny i svého vlastního s budoucí vévodkyní z Berry rozhádala, nesetkala by se u ní s velkým souhlasem; a že kdyby se pak princezna polepšila nebo jí věci vylíčila jinak, ona sama by ji nakonec z mírnosti, z ochoty a z přátelství ke své švagrové začala kárat a ochladla by ve své úctě a laskavosti k ní. Proti této nové námitce postavila vévodkyně z Bourgogne na jedné straně ujišťování, na druhé výčitky, že ji pokládá za schopnou takové slabosti a takové lehkomyslnosti. Když na tom dlouho trvala, ukázala prstem přímo na jádro věci a dala najevo, že dobře chápe, že ona i já považujeme to místo za nedůstojné nás; když se k tomu paní ze Saint-Simon skromně a stručně rozhovořila,5 řekla jí vévodkyně z Bourgogne, že je třeba žít podle doby; a že ostatně, pokud jde o přítomnost, ona i její švagrová budou rovny v hodnosti i ve všem ostatním. Když se o tom chvíli přely a když přece jen uznala, co paní ze Saint-Simon řekla, předestřela jí naše postavení u dvora, nepřátele, které tam mám, nemilosti všeho druhu, které jsem zakusil, a za jak dlouho a s jakou námahou jsem se z nich dostal; že toto místo by bylo mocným štítem, snadnou cestou, jak se dát lépe poznat, jak být králi blíž a mít jisté výhody všeho druhu. Dlouze se rozhovořila o těchto výhodách, které by muž mého ducha mohl solidně rozvinout. Dodala, že je lichotivé, že jsem byl vybrán pro římské velvyslanectví6 ve věku, v jakém jsem v době té volby byl, a že ona je ve svém věku pokládána za tak vhodnou pro místo, o něž nyní jde, první u dvora, které je třeba obsadit, protože místo u ní samé není volné; že se tak dobře ví, že jsme do Říma jet nechtěli; že to spolu s naší nechutí k místu dvorní dámy, o něž jde, by krále popudilo a právem by se zeptal, co tedy vlastně chceme, když dva první a nejvýznamnější úřady pro muže a pro ženu, které celý dvůr v každém věku závidí a po nichž touží, se nám nezdají vhodné, a to v situaci věku a postavení, v níž se nacházíme; že závist a žárlivost světa by proti nám křičely ještě mnohem hlasitěji; zkrátka, ať si to dobře rozmyslíme a ať pochopíme, že odmítnutí se neodpouští a zlomilo by nám vaz navždy. Po poděkování úměrném laskavosti, s níž vstupovala do celého projednání této věci, paní ze Saint-Simon uznala, že odmítnutí by nás skutečně utopilo bez návratu; že právě proto, aby se mu vyhnula, se na ni obrací, neboť jsme koneckonců pevně odhodláni odmítnout, kdyby to došlo až tak daleko. Po několika dalších obecnějších řečech jí vévodkyně z Bourgogne řekla, že nevidí jinou dvorní dámu, kterou by bylo možné ustanovit a která by se hodila nejen jí, ale i k tomu místu; a vše skončilo po mnoha projevech přátelství tím, že vévodkyně z Bourgogne nakonec paní ze Saint-Simon slíbila, že se pokusí zabránit, aby jí bylo místo nabídnuto, když jsme ona i já tak tvrdošíjně odhodláni odmítnout, čemuž nerozumí; že se nicméně může stát, že se věc udělá bez ní, nebo že i kdyby se dělala s ní, nebude mít moc ničemu zabránit, ale že v dobré víře slibuje, že pro to udělá vše, co bude moci, ačkoli je to proti jejímu vkusu i proti jejímu mínění.

Po tak příznivém a tak dlouhém slyšení — trvalo totiž až přes půl jednou — vyšla paní ze Saint-Simon z kabinetu a v pokoji zastihla toaletu a dámy, které tam čekaly, aby se dvořily, což ji velmi mrzelo, zvláště kvůli dámám paláce, našim důvěrným přítelkyním, které tam byly; ale tajemství, které svou povahou nebylo naše, jsme pevně uchovali. Paní ze Saint-Simon mi vylíčila své slyšení, s nímž jsme byli velmi spokojeni, oba přesvědčeni, že vévodkyně z Bourgogne vévodkyni z Orléans zastaví; že se volba bez ní neuskuteční; že spolehlivá, jaká byla, a když dala své slovo, je bude chtít i moci dodržet; takže v plné a oprávněné naději, že jsme nebezpečí odvrátili ze všech stran, a protože princové nemívají ve zvyku brát lidi násilím na místa, po nichž se tolik jiných nestydí vzdychat, a to i veřejně, počítali jsme s tím, že máme klid. Skutečně jsme neopomněli žádnou z možných cest, jak toto místo od sebe odvrátit, žádný z nejlepších, nejsilnějších a nejpřímějších prostředků, jichž bylo možné užít předem, ale včas; a tak, navrácen klidu a duševní volnosti, jsem se znovu věnoval péči o to, aby nevychladlo, co bylo o sňatku tak dobře přijato, ani kroky — z naší strany vesměs tak správné a tak sladěné —, jimiž jsme jej chtěli uspíšit, zatímco paní Vévodkyně a její lidé, tak jistí Monseigneurem a tak málo zpraveni o našich pletichách, žili v dokonalém bezpečí.

Už od konce pobytu v Marly nás královy rozpaky ohledně Monseigneura, velké a upřímné, uváděly do velkých rozpaků i nás samé. Šlo o sňatek Monseigneurova syna, o sňatek domácí a soukromý, na němž neměl žádný podíl ani prospěch míru, ani čest či výhoda státu, a v němž tudíž otec padesátiletý měl mít slovo tím větší. Viděli jsme, jak daleko měl osobně k tomu, aby vévodovi z Orléans přál, jak dalece byl vydán napospas těm, jejichž dvojím zájmem bylo tuto nechuť živit a zvětšovat, a jaký byl ten dvojí zájem. Nyní je třeba říci, že vévodkyně z Orléans s ním nebyla o mnoho lépe sama za sebe, s tím rozdílem proti jejímu manželovi, že to byla čistě její vina, a to z těch vin, které se nejvíc dávají pocítit; to je třeba vysvětlit. Monseigneur, s princeznou de Conti velmi ochladlý, jejíž nuda a kyselost mu působily ustavičnou nevolnost, nevěděl, co si počít, protože tito princové, a on víc než kdokoli, nemají horšího místa k pobytu než doma. D’Antin — mluvím o dávné době —, který měl o vévodkyni z Orléans možná lepší mínění než o paní Vévodkyni, ho chtěl obrátit k té první; a v naději, že z její vděčnosti sklidí plody spojení pro ni tak výhodného, neopomněl nic, aby je navázal.

Monseigneur se nemohl jinak vymanit z ustavičného útočiště, které si už tolik let udělal u princezny de Conti a z něhož aféra slečny Choinové právě vypudila všechnu důvěru a příjemnost, než tím, že si zřídí jiné útočiště u jedné z obou dalších levobočků, a tehdy mu bylo jedno, u které z nich, neboť se ve všem řídil méně vlastní volbou než náhodou nebo podnětem druhých. Vévodkyně z Orléans, kterou měla tak šťastná příležitost okouzlit, viděla — opojena svou velikostí a svou tělesnou i duševní leností — jen nudu, ochotu, zábavy, které by musela pořádat, a tělesnou námahu, kterou by musela snášet při honech, návštěvách Opery a malých výletech. Už by nebyla božstvem, k němuž se chodí klanět, ale kněžkou vyššího božstva, jehož chrámem by se stal její dům. Její pýcha se tomu nedokázala podvolit, snad ještě méně než její lenost. Pohrdání jí uzavřelo mysl pro jakoukoli politiku a pro jakýkoli výhled do budoucnosti, kterou věk a zdraví krále ukazovaly jako velmi vzdálenou; žádné děti, které by bylo třeba zaopatřit; myslet na potřeby budoucnosti bylo pod její úroveň. Byla hluchá k d’Antinovu volání a tak chladná k opakovaným Monseigneurovým návrhům, přijímala ho u sebe s takovou malátností a nedbalostí, že to brzy zpozoroval s rozhořčením, na něž nikdy nezapomněl, a oddal se paní Vévodkyni, která ho přijala se všemi půvaby, hrami a smíchem a myslela jen na to, jak takového štěstí využít a připoutat si Monseigneura tak, aby se stala úplnou paní jeho času i jeho mysli; a podařilo se jí to co nejdokonaleji. Tak vévodkyně z Orléans dobrovolně darovala své sestře, s níž tehdy ještě nebyla ve zlém, dokonalou důvěrnost, která se mezi Monseigneurem a jí navázala, otevřela dveře jejímu triumfu a všemu, co z něho potom vzešlo proti ní samé, a sobě je zavřela; a dlouhá léta zahnívala na své pohovce nejen bez lítosti nad tak nesmírnou chybou, ale s pyšným a pohrdavým zalíbením, že se jí dopustila. Ještě potom záleželo jen na ní, aby se s Monseigneurem sblížila u paní Vévodkyně, kam ho d’Antin, když ona odmítla, úplně vehnal; ale tytéž ubohé důvody, které jí bránily chtít ho u sebe, a k tomu jistá nevole, že vidí sestru z toho těžit, ji od toho znovu odvrátily. Potom přišlo odcizení a posléze nepřátelství obou sester, které se nakonec dovršilo příležitostmi, jež se naskytly a z nichž jsem se o některých zmínil, a v nichž Monseigneur, docela po svém, těžkopádně a lhostejně, nezůstal tak docela neutrální. Vévodkyně z Orléans se tak viděla nucena pokračovat z rozumu a z nutnosti v tom, co jí dalo začít hnutí mysli, které nelze nenazvat pošetilostí. V tomto postavení vévody a vévodkyně z Orléans vůči Monseigneurovi, každého zvlášť i obou dohromady tak nepříznivém, jsem v duchu nepřestával přemítat, jakými prostředky by se daly otupit v tom princi tolik naježené ostny a jak ho učinit schopným, aby se dobrovolně podvolil sňatku dcery dvou osob, jimž byl tak silně odcizen. Cítil jsem krajní nebezpečí kroků, které by samy od sebe upozornily protivnou kliku, aby myslela na sebe a na slečnu z Bourbonu. Na druhé straně začínala věc nepozorovaně vystrkovat růžky všemi těmi pohyby, které se v Marly nedaly utajit; a byl jsem velmi udiven, když mě první štolba,7 s nímž jsem byl ve velmi volném styku, jednou odpoledne, kdy tam nikdo nebyl, potkal ve dveřích královy předsíně na galerii, zastavil mě, řekl mi, že mi má co blahopřát, a že se dobře ví, že já dojednávám sňatek Mademoiselle s vévodou z Berry. Vyvlékl jsem se z toho pokrčením ramen, zkrácením řeči a obdivem nad tím, jaké pěkné pověsti kolují. Pověstí nebylo ani v nejmenším; byl to průsak k muži vždy velmi dobře zpravenému, a já jsem se velmi bál, aby nepronikl dál, což nám bylo novým důvodem přidat do kroku. Nedokázal jsem se přesvědčit, že by král věc mezi sebou a Monseigneurem odbyl s takovou autoritou a tak rychle, aby paní Vévodkyně a její lidé neměli čas se obrátit; a nenacházel jsem způsob, jak bez zhoubných úskalí oženit Monseigneurova syna proti vůli takového otce, kdyby ten otec, sám od sebe rozhořčený a prudce poháněný všemi, kdo nad ním měli veškerou moc, svůj odpor vynuceným souhlasem mlčky ještě zvětšil; a vévodkyni z Orléans jsem už dříve rozhořčeně řekl svůj názor na její chování k Monseigneurovi a na způsob, jakým se k němu v důsledku toho stavěla, o němž mi sama vyprávěla.

Když jsem v duchu přešel k prozkoumání osob protivné kliky, abych zjistil, zda by se z ní nedal někdo odloučit, kdo by nám mohl mocně posloužit u Monseigneura, uvážil jsem, že d’Antin, tak důvěrně spjatý s paní Vévodkyní tolika starými i novými pouty a tak velkou shodou života, mravů a ducha, není nástroj, jaký potřebujeme; slečna z Lislebonne a její sestra8 ještě méně, se vším, co jsme zde víc než jednou viděli o jejich záměrech, jejich vysokých pletichách a jejich rozsáhlých plánech. Nakonec jsem neviděl jiné východisko, pokud vůbec nějaké mohlo být, než slečnu Choinovou, která měla nad Monseigneurem dost moci a byla dost nezávislá na klice i na samotné paní Vévodkyni, aby se odvážila, kdyby chtěla, podniknout to, že ho učiní přístupnějším sňatku Mademoiselle; a usoudil jsem, že by snad nebylo nemožné ji k tomu přimět tím, že jí dám pocítit, že jde o její zájem. Pojal jsem tedy úmysl projednat tuto věc — nejprve ji jen ohmatat, pak ji rozebrat více či méně do hloubky podle toho, jak bych viděl průchod, ale aniž bych se vůbec zmínil o sňatku — s Bignonem, intendantem financí,9 nejdůvěrnějším přítelem a důvěrníkem, jakého Choinová měla, a také velkým přítelem mým, jehož jsem už jednou s úspěchem použil jako protijedu u ní, a jejím prostřednictvím u Monseigneura, když mě aféra paní z Lussanu10 rozkmotřila s paní Vévodkyní.

Navrhl jsem ten záměr vévodkyni z Orléans, které se velmi zalíbil, a potom vévodovi z Orléans, který ho rovněž schválil. Oba jej probrali, pak i já s nimi. Usoudili, že ten pokus je z jejich strany přinejmenším slušný a uctivý; že při rozumném postupu se nic neriskuje; že čas tlačí. Dali mi tedy plnou moc mluvit jejich jménem. Sešel jsem se tedy s Bignonem v onom pokoji, který mě kancléř, jeho strýc, přiměl přijmout u sebe na zámku, a tam jsem s ním mezi čtyřma očima hovořil o intrikách a klikách, které rozdělovaly dvůr. Navedl jsem ho na kliky nejužšího Monseigneurova dvora. Jako by ode mne k němu jsem mu mluvil o tom, jak málo opětování vévoda z Orléans s takovou bolestí pociťuje od Monseigneura; zároveň jsem mu vychvaloval opětování ze strany krále a paní z Maintenon, které je den ode dne důvěrnější. Řekl jsem mu, že vévoda a vévodkyně z Orléans mají ke slečně Choinové nekonečnou úctu; že je pravda, že na tom má jistý podíl jejich úcta k Monseigneurovi, ale že je také pravda, že vše, co je vidět a co se doslýchá o tak moudrém, tak uměřeném, tak nenápadném chování této osoby a o tak podřízeném a tak důvěrném způsobu, jímž udržuje Monseigneura v dobrém s králem, o ní budí vysoké mínění a zažehuje ve vévodovi a vévodkyni z Orléans upřímnou touhu ji vidět a stát se jejími přáteli; že vím, jak pečlivě se vyhýbá okázalosti a světu, ale že když v poslední době byla ochotna navázat styky se zesnulým princem de Conti,11 ačkoli ten byl navenek s králem tak špatně, a navíc tak dobře se svou švagrovou, bylo by ještě vhodnější, kdyby byla slečna Choinová ochotna navázat styky s vévodou a vévodkyní z Orléans, kteří jsou nyní tak svorní a tak dobře s králem i s paní z Maintenon, s níž je ona sama tak dobře. Bignon mi opatrně odpověděl řečmi o nekonečné obezřetnosti, s jakou slečna Choinová zachovává ústraní a odstup. Dobře jsem věděl, do kolika věcí je zapletena a s jakou volností u sebe, ve svém domku v ulici Saint-Antoine, pořádá plný dvůr toho nejdůležitějšího, kam nebyl připuštěn, kdo chtěl, nýbrž podle vkusu a výběru osob, a ne ze strachu, že by jich viděla příliš mnoho; ale nebyla to chvíle přít se a odporovat. Přistoupil jsem tedy poslušně na to, co chtěl, abych nepohoršil ducha plného sebe a nanejvýš průměrného, z něhož jediného jsem si mohl udělat nástroj. Touto metodou jsem ho krůček po krůčku dovedl k přiznání různých věcí, a zejména k plnému podílu, jaký ta dívka měla na všem, co Monseigneur u krále podnikl proti Chamillartovi,12 bez čehož by, jak mi řekl, tento ministr nikdy nebyl ze svého místa vyhnán. Z toho, co mi Bignon řekl, totiž že tak jednala ve shodě s paní z Maintenon, jsem si vzal podnět, abych mu předestřel, že jelikož paní z Maintenon něžně miluje vévodkyni z Orléans a nyní upřímně chrání vévodu z Orléans, nic by se pro slečnu Choinovou nehodilo víc, než vyjít vstříc přáním přátelství, k nimž jí dává příklad paní z Maintenon a před ní sám král, který se ke svému synovci tak dokonale navrátil; že s ním, jenž je můj přítel, půjdu ve prospěch jeho přítelkyně ještě dál; že ho mohu ujistit, že by tím udělala něco příjemného králi a nekonečně příjemného paní z Maintenon; a že, abych před ním neměl žádné výhrady, se nebudu rozpakovat vyčerpat celou látku. Řekl jsem mu tedy, že nynější spojení slečny Choinové s paní Vévodkyní a spojení obou se slečnou z Lislebonne a paní z Espinoy a s celou tou stranou je jen zdánlivé a nemůže přetrvat déle než panování, za něhož žijeme. Že všichni dohromady usilují ovládat prince, který je všechny, dokud je jen dauphinem, nutí se snášet, aby se udrželi a nepouštěli se do předčasného zápasu; ten by však vypukl v okamžiku, kdy by se tento princ stal králem, protože každý by se pak chtěl chopit kormidla. Potom jsem se podle libosti rozhovořil o obou Lotrinských, jednak abych z něho něco vytáhl, jednak abych v něm, a jeho prostřednictvím v jeho přítelkyni, vzbudil o nich ty nejzlověstnější myšlenky, které však byly pravdivé a podložené, a to od kořene. Nedošel jsem v tom příliš daleko, když se usmál a řekl mi, že pokud jde o ty dvě, slečna Choinová je zná zhruba takové, jak mu je líčím; že s nimi žije se všemi vnějšími projevy přátelství a onoho starého spojení, které není vhodné přetrhnout, ale že, dobře přesvědčena, jak se jí v pravý čas odvděčí, k nim už dávno nemá skutečnou důvěru a jeho přítelkyně se jistí; že je tedy zbytečné mu o tom říkat víc, protože on je dobře zná, a jeho přítelkyně ještě lépe, a to v tom smyslu, v jakém o nich mluvím.

Nesmírně jsem se v duchu rozradoval nad tak cennou kapitolou a nad jistotou o tak důležitém smýšlení, ačkoli jsem už něco z toho tušil od biskupa z Laonu, bratra Clermonta, který se kvůli Choinové zničil, když ji princezna de Conti vyhnala.13 Stočil jsem rychle řeč tam, kam jsem chtěl; dal jsem se do paní Vévodkyně, ale s mírou, abych zdáním nenávisti nezdiskreditoval, co jsem chtěl vnuknout. Zvolil jsem stejný obrat jako u obou Lotrinských, a se stejnou pravdivostí; řekl jsem, že Monseigneur, stane-li se králem, zažehne v srdci paní Vévodkyně tak silnou a tak prudkou vůli vládnout sama — vůli, kterou se už dávno ze všech sil chystá uspokojit a která už začíná dost prosakovat —, že slečna Choinová by marně doufala, že ji dokáže zmírnit jinak, než že jí odejme prostředky; že díky důvěrnosti a vládě nad Monseigneurem, které den ode dne nabývá větší, spolu s výhodami své hodnosti by se stala pro slečnu Choinovou velmi nebezpečnou, ať už je ta dívka pro Monseigneura čímkoli; že si může vzpomenout, co jsem mu už dávno řekl o útoku, který proti ní u Monseigneura podnikla s takovou smělostí, i když s malým úspěchem, a který dobře prozradil její nejtajnější myšlenky; a že slečna Choinová má a bude mít v ní tu nejhrozivější nepřítelkyni, jakou kdy najde; že velký zájem vládnout sama z ní takovou učiní, ať by vůči ní Choinová činila jakákoli opatření a ať by si myslela, že je činí. Bignon si velmi dobře vzpomněl na příhodu, kterou jsem mu kdysi vyprávěl a kterou, jak mi tehdy řekl, vyřídil své přítelkyni, na niž to v té době zapůsobilo. Ale přesto mi řekl, že slečna Choinová naprosto počítá s přátelstvím paní Vévodkyně, o němž se domnívá, že nemusí pochybovat; že on sám nevěří, že by se v tom mýlila nebo že by od ní mohla být oddělena; přitom se mnou přece jen souhlasil v tom, jak podložené je, co jsem mu předkládal o tak velké vůli paní Vévodkyně vládnout absolutně, a tudíž sama, a o tak velkých výhodách této vůle, jakmile koruna padne na hlavu Monseigneura; a v tomto přiznání jsem, jak se mi zdálo, zahlédl, že srdce slečny Choinové má na tom důvěrném spojení s paní Vévodkyní menší podíl než rozum, který, cítě neuvěřitelnou Monseigneurovu náklonnost k této sestře — Bignon mi ji velmi zdůraznil —, nepokládal za bezpečné nechat v ní vzniknout jakékoli podezření ohledně jejich důvěrnosti, když paní Vévodkyně byla stále přítomna, ona téměř stále nepřítomna a princezna de Conti ještě živořila ze zbytků slušnosti a ohledů. Zda tuto vnitřní jednotu s paní Vévodkyní vyvolávalo v Choinové srdce, či rozum, nebylo snadné jasně proniknout; a ačkoli mi tato alternativa nemohla být lhostejná pro vzdálené časy, pro nynější cíl to vycházelo nastejno; a v jádru, přání stranou, ať měla slečna Choinová jakékoli důvody bát se paní Vévodkyně, veškerý zdravý rozum, veškerá moudrost a veškerá rozvaha velely, aby ji v postavení, v němž se jedna i druhá nacházely, šetřila tak dokonale, že by jí odňala jakékoli podezření, nedůvěru i žárlivost; a toho u osoby tak duchaplné a tak pozorné, jako byla ona — se zdánlivě lehkovážným vzezřením, že myslí jen na to, jak se bavit a bavit sebe i ostatní —, nemohla dosáhnout jinak než úplným oddáním se jí pro přítomnou dobu; a právě to jsem se chtěl pokusit otřást. S tímto záměrem jsem se dál šířil o celém nebezpečí moci paní Vévodkyně, o tom, jak málo má srdce, víry a zásad všeho druhu, a v chvále na chování slečny Choinové k ní; ale namítl jsem Bignonovi, že uprostřed toho všeho by skutečné oddání se jí bylo vrcholem neprozřetelnosti; že se mi zdá, že aniž by urazila paní Vévodkyni, mohla by přistoupit na nějaké spojení s vévodou a vévodkyní z Orléans, a to tím bezpečněji, že ani nyní kvůli Monseigneurovu přátelství, ani v jiných dobách kvůli kormidlu všech věcí by s nimi nemusela zápasit; že mohou nastat okolnosti, kdy by jí toto spojení bylo užitečné; že je dobře s monseigneurem vévodou a vévodkyní z Bourgogne, což bude pro ni vždy důležité pěstovat, ať už je čímkoli, a pěstovat stále lépe; že ví, jak špatně spolu vycházejí vévodkyně z Bourgogne a paní Vévodkyně a jak spolu nutně musejí vycházet špatně, a naopak jak úzké spojení poutá vévodkyni z Bourgogne a vévodkyni z Orléans; že ať se stane cokoli, to je to, co trůn obklopuje nejblíže; že vévoda z Orléans je jediný muž královské krve, který má věk a zkušenost, aby mohl hrát roli, a který, vzdálen od Monseigneura úskoky paní Vévodkyně, dříve či později najde ve svém původu, ve svém postavení muže, o němž se ví, že je mužem, a ve svém spojení s monseigneurem vévodou a vévodkyní z Bourgogne prostředky, jak se s Monseigneurem sblížit; že jsou-li tedy věci skutečně takové, jak mu je líčím, nemůže popřít, že by pro slečnu Choinovou bylo přinejmenším bezpečné a slušné, a dokonce dobré, nechat se oslovit vévodou a vévodkyní z Orléans — on, abych to řekl ještě jednou, je tak dobře s králem, tak důvěrně s monseigneurem vévodou a vévodkyní z Bourgogne, tak vlídně přijímán paní z Maintenon, s níž je sama slečna Choinová tak dobře — a aspoň se seznámit s osobami tohoto postavení, které jí v žádné době nemohou stínit, a pak se s nimi spojit více či méně, podle toho, jak by jí to vyhovovalo a jak by to uznala za vhodné.

Bignon tak silně shledal, že mluvím rozumně, že se se mnou pustil do rozboru osobností vévody a vévodkyně z Orléans. Napojen tím, co mu našeptávali nepřátelé, netajil se přede mnou, že se slečna Choinová vévody z Orléans bojí a jinak o něm smýšlí málo příznivě. Odpověděl jsem mu na to s jistou otevřeností, která se mu líbila a která, aniž by tomu princi ublížila, dodala ostatním mým slovům víc důvěryhodnosti. Pak jsem mu řekl, že chápu, že slečnu Choinovou může trápit spojení, které se tak dlouho jevilo mezi vévodou z Orléans a princeznou de Conti, ale že mu po pravdě říkám, že už také dávno vystřídal užší přátelství jen zbytek zdvořilosti a slušnosti; že musí chápat, že kromě odcizení, které vyvolal spor o hodnost Mademoiselle, ubohá role, kterou princezna de Conti hrála u paní Vévodkyně, vévodu z Orléans nesmírně ochladila; že dokonce při posledním pobytu v Marly, odkud jsme právě přijeli, vévoda z Orléans, když vstoupil k princezně de Conti, ji nesmírně uvedl do rozpaků, protože ji zastihl mezi čtyřma očima s paní z Bouzols,14 tak důvěrnou přítelkyní paní Vévodkyně, jak spolu velmi blízko u sebe píší u stolu jako při důležité poradě; že po prvním zmatku se princezna de Conti vymlouvala, že píše odpověď princi z Monaka, který jí napsal o smrti pana Vévody a jemuž ještě neodpověděla, ačkoli se jí vévoda z Orléans na nic neptal, a bez jakékoli pravděpodobnosti, dva měsíce po smrti pana Vévody, a aniž by paní z Bouzols měla s panem z Monaka nějaké spojení. Bignon věnoval této maličkosti, kterou mi náhoda vhod poskytla, dost pozornosti, abych mohl doufat, že toto zdánlivé přátelství zraňuje jeho přítelkyni víc než cokoli jiného; ale poté, co mi stále znovu opakoval, jak se bojí povahy vévody z Orléans, mluvili jsme velmi do hloubky o povaze vévodkyně z Orléans, k níž, jak mi řekl, má slečna Choinová jen úctu, a pak jsme probírali, jak by se mohly vidět, což pro tuto princeznu přece jen představovalo obtíž. Brzy jsem ji odstranil, když jsem ho ujistil, že pojede do Paříže, kdykoli bude slečna Choinová chtít, a že obě, budou-li ve stejném městě, se brzy dohodnou na místě, kde se uvidí. Nakonec mi Bignon řekl, že ať má sebevětší odpor k tomu, plést se se svou přítelkyní do jakékoli záležitosti — a ona k tomu nemá menší a často mu to dala najevo —, vše, co mu říkám, se mu zdá tak dobré, pro ni tak málo zavazující, tak užitečné pro svornost a jednotu všech předních osob a samo o sobě tak rozumné, že ochotně vezme na sebe podat o tom zprávu své přítelkyni, a to za dvou podmínek: první, že jí mě jmenuje, aby, jak mi řekl, dodal svým slovům větší váhy a nehrál s ní nekalou hru; druhou, že vévoda a vévodkyně z Orléans, o nichž dobře vycítil, že mě k tomu vedou, až je uvidí, když jim bude dvořit nebo jinde, budou i před ním samým předstírat, že nevědí, že by měl na něčem z toho podíl. Jedno jsem mu dovolil a druhé slíbil, načež mě ujistil, že neprodleně udělá vše, co bude moci, aby svou přítelkyni přesvědčil, aby se aspoň sešla s vévodkyní z Orléans, ale že jelikož Monseigneur toho dne odjíždí do Meudonu, kde se má zdržet osm nebo deset dní, nebude moci svou přítelkyni tak brzy vidět. Dohodl se se mnou, že jakmile ji uvidí, pošle mě pozvat k obědu, abychom se vyhnuli i zdání schůzky, a že nevynechám, abych se dozvěděl odpověď.

Po tak dlouhém, tak důvěrném a tak do hloubky vedeném rozhovoru jsem pojal jisté naděje, a vévoda a vévodkyně z Orléans ještě větší. Neobešlo se to bez společného podivu nad tím, v jakém ponížení se žilo, a nad nikdy dost neobdivovanou zvláštností té všeobecné potřeby všech lidí, i těch nejbližších trůnu, jít ke králi přes paní z Maintenon a k Monseigneurovi přes slečnu Choinovou, a to zároveň s pokorou návrhů z jedné strany, s pýchou zdrženlivosti z druhé a s nutností i nejistotou tajného a obtížného vyjednávání, aby se za jakoukoli cenu dosáhlo slyšení a aby dvě stvoření tak nízkého původu ráčila u sebe poskytnout několik vzácných chvil dychtivým a opakovaným přáním toho nejdůležitějšího, nejvyššího a koruně nejbližšího, co bylo. Nechtěl jsem vévodu z Orléans poplašit odporem, který k němu ta Choinová pojala, ale svěřil jsem to vévodkyni z Orléans.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Dvorní dáma (dame d’honneur) stála v čele ženské domácnosti princezny a odpovídala za její dvůr; u velmi mladé princezny na ní spočíval i dohled nad jejím chováním.↩

  2. Vysvětlivka: Ludovika Marie Stuartovna (1692–1712), dcera Jakuba II. a sestra Jakuba (III.), žila s matkou v exilu v Saint-Germain.↩

  3. Vysvětlivka: Slečna z Bourbonu — Luisa Alžběta Bourbonská (1693–1775), dcera pana Vévody a paní Vévodkyně, pozdější princezna de Conti, tedy vnučka Ludvíka XIV. po jeho legitimované dceři; strana paní Vévodkyně ji prosazovala za manželku vévody z Berry.↩

  4. Vysvětlivka: Vévodkyně du Lude, vdova po vévodovi du Lude, byla od roku 1696 dvorní dámou vévodkyně z Bourgogne.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Text rukopisu jsme věrně zachovali, ačkoli se slovo étendue („rozhovořila se“) zdá nepřesné; předchozí vydavatelé je nahradili slovem défendue („bránila se“).↩

  6. Vysvětlivka: Roku 1705 byl Saint-Simon určen za velvyslance v Římě; jmenování se nakonec neuskutečnilo.↩

  7. Vysvětlivka: První štolba — Jacques-Louis de Beringhen (1651–1723), první královský štolba.↩

  8. Vysvětlivka: Slečna z Lislebonne a její sestra paní z Espinoy, dcery pana z Lislebonne z lotrinského domu a nemanželské dcery vévody Karla IV. Lotrinského, patřily k nejužšímu okruhu Monseigneura; Saint-Simon je nazývá „obě Lotrinské“.↩

  9. Vysvětlivka: Bignon, intendant financí, synovec kancléře Pontchartraina, byl nejdůvěrnějším přítelem slečny Choinové.↩

  10. Vysvětlivka: Paní z Lussanu, za svobodna Raimondová, ve službách domu Condé, stála proti Saint-Simonovi ve sporu o dědictví slečny z Portes; paní Vévodkyně se v něm postavila na její stranu.↩

  11. Vysvětlivka: Zesnulý princ de Conti — François-Louis Bourbonský (1664–1709), dlouho v králově nemilosti; jeho švagrovou je tu míněna princezna de Conti, vdova po jeho starším bratru, která slečnu Choinovou vyhnala.↩

  12. Vysvětlivka: Michel Chamillart (1652–1721), od roku 1699 generální kontrolor a od roku 1701 i státní sekretář pro válku; finance ztratil roku 1708 a v červnu 1709 byl propuštěn i z válečného úřadu; zemřel 14. dubna 1721 ve svém pařížském domě.↩

  13. Vysvětlivka: Clermont (z větve Chattes), praporečník gardové jízdy, byl milencem slečny Choinové; po odhalení jejich dopisů roku 1694 byl poslán do vyhnanství. Jeho bratr byl biskupem z Laonu.↩

  14. Vysvětlivka: Paní z Bouzols, sestra Torcyho, byla důvěrnicí paní Vévodkyně.↩