Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola jedenáctá
Obratnost vévodkyně z Bourgogne. — Prudký výrok Monseigneura proti sňatku Mademoiselle, který sňatku velmi poslouží. — Omezení tabulí v Marly, kde král už nestravuje dámy. — Paní Vévodkyně v Marly hned v první době svého vdovství; dosáhne toho, že tam smí mít své dcery. — Marly nabídnuto a odmítnuto pro Mademoiselle. — Důvody a kroky k urychlení sňatku. — Bázlivost vévody z Orléans, který se nemůže odhodlat mluvit s králem a sotva se zaváže, že mu napíše. — V Marly není na zámku ubytován žádný muž. — Dopis vévody z Orléans králi o sňatku. — Stručný rozbor dopisu. — Drobné změny v dopise a proč. — Potíže s odevzdáním dopisu králi. — Podivná bázlivost vévody z Orléans, který jej nakonec odevzdá. — Úspěch dopisu.
Ke konci postu vévodkyně z Bourgogne, která sondovala krále i paní z Maintenon, shledala, že paní z Maintenon je věci dobře nakloněna a král se jí nebrání. Jednoho dne, kdy přivedli Mademoiselle ke králi na návštěvu k paní z Maintenon, kde se náhodou ocitl i Monseigneur, ji vévodkyně z Bourgogne pochválila, a když Mademoiselle odešla, odvážila se s onou svobodou a lehkovážností, kterou občas záměrně a s rozmyslem používala, prohlásit, že to by byla pravá žena pro vévodu z Berry. Při tom slově Monseigneur zrudl hněvem a prudce odpověděl, že by to bylo velmi vhodné jako odměna vévodovi z Orléans za jeho španělské aféry. Jak ta slova dořekl, prudce odešel a zanechal společnost velmi udivenou; nic takového nečekala od prince obvykle tak lhostejného a vždy tak umírněného. Vévodkyně z Bourgogne, která tak mluvila jen proto, aby Monseigneura vyzkoušela v přítomnosti ostatních, byla obratná a smělá až do konce. Obrátila se s polekaným výrazem k paní z Maintenon: „Teto,“ řekla jí, „řekla jsem nějakou hloupost?“ Král, dotčen, odpověděl místo paní z Maintenon a s žárem prohlásil, že jestli to paní Vévodkyně bere takhle a pokouší se Monseigneura ovládnout, bude mít co dělat s ním. Paní z Maintenon věc obratně přiostřila úvahami o té prudkosti tak neobvyklé u Monseigneura a řekla, že ho paní Vévodkyně přiměje ještě k leččemu jinému, když už to s ním dotáhla tak daleko. Rozhovor, všelijak přerušovaný a znovu navazovaný, pokračoval vzrušeně a s úvahami, které slečně z Bourbonu1 uškodily víc, než jí prospělo Monseigneurovo přátelství k paní Vévodkyni.
Tato příhoda, kterou se vévodkyně z Orléans hned dozvěděla od vévodkyně z Bourgogne a kterou mi vylíčila, jakmile se o ní dozvěděla, mě utvrdila v mém přesvědčení, že je třeba naléhat a vzít věc na Monseigneurovi útokem tím, že se v králi probudí uražená ctižádost proti paní Vévodkyni; dát mu pocítit, že vláda této princezny nad Monseigneurem by vedla k tomu, že by se s ním těžko zacházelo, a čím spíš, kdyby si na něm vymohla sňatek jejich dětí; že se nesmí promeškat žádná příležitost, jak králi dobře vštípit obavu, že bude muset začít počítat s Monseigneurem, ohlížet se na paní Vévodkyni, neodvažovat se jim nic odepřít — ne z toho, co by chtěl Monseigneur, ale z toho, co by ho paní Vévodkyně přiměla chtít; že on, který byl ve své rodině vždy absolutním a nerušeným pánem, by se ve svém věku ocitl pod poručnictvím, spoután okovy, které by se, jednou uzurpovány, jen dál rozmáhaly. Stejně nutné jsem pokládal vystrašit paní z Maintenon, kterou paní Vévodkyně tak nenáviděla, a původně i Monseigneur: paní Vévodkyně by se časem ke králi přiblížila přes něho, přes jejich dceru, přes pletichy a úskoky d’Antinovy; vliv paní z Maintenon u krále by tím slábl, a i bez toho kvůli vodítkům, na nichž by se ocitl sám král. Celou tuto obavu jsem dal vnuknout vévodkyni z Bourgogne, a to i kvůli ní samé, prostřednictvím vévodkyně z Villeroy a paní z Lévis;2 monseigneurovi vévodovi z Bourgogne prostřednictvím pana z Beauvilliers; paní z Maintenon prostřednictvím maršála z Boufflers; samotnému králi prostřednictvím otce Telliera — a všechny tyto baterie zabraly.
Když věci stály takto, usoudil jsem, že je třeba nechat je uležet a rozžvýkat, nekazit je nevčasnou horlivostí, a hlavně nedráždit paní Vévodkyni nějakými pohyby, na něž by ji to uklouznuté slovo, tak silně zdůrazněné Monseigneurem, upozornilo, a nechat ji usnout v důvěře ve vlastní síly a v pohrdání silami, které stály proti ní. Se všemi těmi opatřeními jsme se dostali do Svatého týdne. Využil jsem tuto obvyklou dobu k cestě do La Ferté, odkud jsem se vrátil rovnou do Marly; byl to první pobyt v Marly, na který se král vydal po audienci, kterou mi poskytl, jak jsem vyprávěl na svém místě. Opakuji to zde, aby data celé této velké intriky byla jistější. Po příjezdu jsem se dozvěděl o malém poplachu, který mě nevylekal, ale který jsem využil k tomu, abych dal vévodkyni z Bourgogne znovu a stále důrazněji vštípit všechno, co bylo pravda, pokud jde o ni a o monseigneura vévodu z Bourgogne, a čím jsem ji zpočátku získal, aby se o Mademoiselle silně zajímala, jak už bylo vysvětleno. Dozvěděl jsem se totiž, že jednoho večera, když na ni paní z O3 kvůli Mademoiselle naléhala možná víc, než bylo rozumné, projevila netrpělivě sklon k sňatku s cizí princeznou; a dej Bůh, aby se byl mohl uskutečnit! Byl by to býval i můj sňatek, jak jsem řekl výše, ale zároveň jsem tam uvedl důvody, které ho činily nemožným, a nemožným se stával tehdy stále víc, jak pletichami paní Vévodkyně, tak opatřeními ve prospěch Mademoiselle; nebudu tedy o tom nic opakovat.
Když jsem přijel do Marly, zastihl jsem tam všechno ve zmatku: krále rozmrzelého tak, že to nedokázal skrýt — jeho, vždy takového pána sám nad sebou i nad svou tváří —, a dvůr v domnění, že jde o nějaké nové neštěstí, které se nikdo neodhodlá oznámit. Čtyři nebo pět dní tak uběhlo; nakonec se zvědělo a uvidělo, oč jde. Král se dozvěděl, že Paříž a celá veřejnost velmi reptá na výdaje za Marly v době, kdy nebylo čím uhradit ani ty nejnezbytnější výdaje vynucené a nešťastné války, a tentokrát se tím urazil víc než při tolika jiných příležitostech, kdy dostal tytéž zprávy, aniž by k tomu byl nějaký zvláštní důvod, nebo aspoň žádný nedošel až ke mně. Jeho zlost však byla tak velká, že paní z Maintenon měla co dělat, a to dvakrát, aby mu zabránila vrátit se okamžitě do Versailles, ačkoli tento pobyt byl ohlášen nejméně na osmnáct dní. Skončilo to tak, že po těch čtyřech nebo pěti dnech král s výrazem hořké radosti prohlásil, že už nebude v Marly živit dámy; že tam bude napříště obědvat sám u své malé tabule jako ve Versailles; že bude každý den večeřet u stolu o šestnácti místech se svou rodinou a zbylá místa obsadí dámy, které budou vyrozuměny už ráno; že princezny z jeho rodiny budou mít každá stůl pro dámy, které s sebou přivedou, a že paní Voysinová a paní Desmaretsová4 povedou každá jeden, aby si všechny dámy, které nebudou chtít jíst ve svém pokoji, mohly vybrat, kam půjdou. S trpkostí dodal, že v Marly už nebude stavět nic než drobnosti pro zábavu a že tímto způsobem, když tam nebude utrácet víc než ve Versailles, bude mít aspoň potěšení, že tam bude moci pobývat, jak dlouho bude chtít, aniž by mu to kdo mohl mít za zlé. Zmýlil se od začátku do konce a nikdo jiný než on se tím nedal oklamat — pokud se vůbec oklamat dal, leda v tom, že si myslel, že tím lidem něco namluví.
Bylo třeba zřídit stoly, jako ve Versailles, pro nižší složku těch, kdo tam měli stravu u dvora a kdo dosud žili ze zbytků ze tří stolů, které se až dosud ráno i večer prostíraly v jednom z malých salonů pro krále a dámy. Princezny potřebovaly kuchyně a další příslušenství, a co se pro ně zabralo, bylo hned nutno nahradit novými stavbami, které byly velmi rozsáhlé, aby se tam mohlo vozit více lidí. Dílny a názvy se změnily, ale d’Antin nechal práce pokračovat pod jinou podobou. Úspora byla ve skutečnosti nulová, nepřátelé se tomuto omezení posmívali s urážlivou škodolibostí, stížnosti poddaných neustaly a přerušování běhu záležitostí, často důležitých a naléhavých, se jen zvětšilo tím, že se tyto pobyty, jimiž si král takto zamýšlel získat úplnou volnost, prodlužovaly a množily.
Paní Vévodkyně, která chtěla mít Monseigneura stále na dosah a znala nebezpečí, jaké přináší přerušení neustálého styku, si proti veškeré slušnosti vymohla, že v prvních dvou měsících svého smutku bude na všech pobytech v Marly. Nešlo to bez potíží, ovšem z jediného důvodu: král chtěl, aby jeho stoly byly vždy plné a nikdo u nich nechyběl (a omezil je teprve v prvním týdnu tohoto pobytu v Marly), a protože mu také záleželo na tom, aby byl salon vždy živý a plný, obával se, že byt paní Vévodkyně, z něhož mohla vycházet jen přes králův kabinet po jeho večeři, bude odvádět pozornost a jedno i druhé tím značně prořídne. Slíbila nato co nejdiskrétnější ohleduplnost a král ustoupil, protože viděl, že musí buď povolit, nebo zakázat, a k tomu se odhodlat nechtěl. Omezení stolů, které tak brzy následovalo po začátku tohoto pobytu, dalo paní Vévodkyni volnější ruku i do budoucna. Chtěla mít v Marly slečnu z Bourbonu a slečnu z Charolais,5 ty dvě ze svých šesti dcer, které byly vychovávány u ní a které měly ve Versailles pro obě dvě mizerný malý byt úplně nahoře, od té doby, co ho Cavoye6 opustil kvůli bytu pana z Duras. Paní Vévodkyně jako důvod uváděla úsporu, stav svých financí a náklady na to, aby měla pro dcery ve Versailles během pobytů v Marly stůl a oddíl své domácnosti. Král svolil. Měla jiné důvody: chtěla jimi Monseigneura bavit; nahradit jimi to, co jí znemožňoval její stav vdovy; přivyknout krále jejich tvářím, protože bylo sotva možné, aby s ním často nevečeřely; odvést Monseigneura, který si u ní v těch prvních dobách nemohl hrát a který se nudil u paní princezny de Conti, od toho, aby se uchyloval k vévodkyni z Bourgogne, a pomocí dcer, které by kolem něho v salonu bzučely, mu překazit chvilkové důvěrné rozhovory, jež mohl mít s vévodkyní z Bourgogne a jež bývají tak užitečné, není-li jiných, protože jiné takoví lidé ve své rodině navazovat neumějí; a konečně je s ním udržet při hře u paní princezny de Conti, své věčné oběti, která doufala, že se k Monseigneurovi přiblíží, když bude paní Vévodkyni sloužit podle jejích přání, a která byla na pohled v salonu jejím druhým já; tam paní Vévodkyni se svou kabalou neunikla ani ta nejmalichernější věc, která se v něm udála.
Jakmile to bylo povoleno, navrhl král, který chtěl vždy udržovat rovnováhu mezi svými dcerami, vévodkyni z Orléans, aby byla Mademoiselle na všech pobytech v Marly. Mademoiselle byla ve Versailles a její postavení vůči princeznám krve bylo upraveno; žádná potíž tedy nebyla. Tento návrh se stal předmětem porady mezi vévodou a vévodkyní z Orléans a mnou. Když jsme dobře probrali pro a proti, shodli jsme se všichni tři na tom, že necháme Mademoiselle ve Versailles a nebudeme si dělat starosti z toho, že slečna z Bourbonu bude trávit dny v tomtéž salonu a často u téhož herního stolu jako vévoda z Berry, nechá se obdivovat dvorem, bude poletovat kolem Monseigneura a přivykne krále sobě. Žádná z těchto maličkostí její sňatek nezpůsobí; ale mít Mademoiselle v Marly mohlo zmařit ten její — byla by vystavena všem úskokům, jaké by jí nastrojila zlomyslnost tak zainteresovaná a tak známá, a všem nejfalešnějším či nejnečekanějším aférám, které by jí táž zloba připravila, podporovaným onou troufalou kabalou a samým Monseigneurem, a to před očima vévody z Berry, kterému by ji znechutili, i krále, kterého by uvedli do rozpaků a kterého by nesmírně obtěžovala vysvětlování a stížnosti, jež by vévodkyně z Bourgogne nemohla vždy ustát a jež by unavily slabou paní z Maintenon — to vše věci pro sňatek velmi nebezpečné a riskovat je bylo zcela zbytečné. Usnesli jsme se tedy poděkovat a na odděleném životě Mademoiselle nic neměnit; a toto odmítnutí bylo velmi schvalováno.
V tomto stavu věcí mě zarazilo, jak důležité je jít rychle kupředu. Plně jsem pocítil sílu těchto nových opatření paní Vévodkyně a předvídal jsem, že čím víc času se ztratí, tím méně bude Mademoiselle přát. Vévodkyně z Bourgogne, na niž jsem dal naléhat, byla téhož názoru; otec Tellier, s nímž jsem se často radil a který trávil v Marly každý týden dva dny, smýšlel stejně; pan z Beauvilliers také. Jednoho dne, kdy byla vévodkyně z Orléans lehce indisponována, šel se mnou nahoru do jejího pokoje, kde v koutě stranou od společnosti otevřeně probral tuto věc mezi vévodou z Orléans a mnou, a já jsem z toho měl radost v naději, že to tohoto prince povzbudí. Maršál z Boufflers byl téhož mínění a užitečně naléhal na paní z Maintenon. Zařídil jsem, aby vévodkyně z Orléans, která nebyla ve stavu sejít dolů, dala vévodkyni z Bourgogne prostřednictvím vévodkyně z Villeroy poprosit, aby k ní přišla nahoru. Říkám, že jsem to zařídil, protože tato princezna se — ať z lenosti, nebo z ostýchavosti — i při nejvroucnější touze dala pohnout jen silou. Vévodkyně z Bourgogne k ní nahoru přišla. Rozhovor mezi čtyřma očima trval přes hodinu.
Časté důvěrné rozhovory vévodkyně z Villeroy, paní z Lévis, pana a paní z O a vévodkyně z Bourgogne mezi sebou navzájem, a zvláště mé rozhovory u vévodkyně z Orléans v kteroukoli hodinu, i když byly méně nápadné, daly zvědavému a zahálčivému dvořanstvu látku k řečem; to, a k tomu onen dlouhý rozhovor vévodkyně z Bourgogne u vévodkyně z Orléans, znepokojilo paní Vévodkyni; a výsledek byl, že Monseigneur se vůči vévodovi z Orléans mračil ještě víc než obvykle, vůči vévodkyni z Bourgogne se nadýmal a ke králi se ukazoval zamyšlenější a chladnější, aby byl méně přístupný. To vše mě stále víc popohánělo. Když jsme všechno důkladně promysleli a já se ujistil o úspěchu různých pokusů i o paní z Maintenon, navrhli jsme s vévodkyní z Orléans vévodovi z Orléans, aby promluvil s králem. Nejdřív se naježil, ale když jsme na něj den a půl skoro bez ustání dotírali a on nám nemohl odolat, vyzbrojeným, jak jsme byli, míněním a souhlasem vévodkyně z Bourgogne, paní z Maintenon, pana z Beauvilliers, maršála z Boufflers a otce Telliera, řekl nám upřímně, že neví, jak se do toho pustit, že sňatek sám o sobě je směšné navrhovat v čase války a bídy a sňatek jeho dcery je bláznivější a nesmyslnější než kterýkoli jiný. Vévodkyně z Orléans byla tímto tak jasně odmítavým přiznáním podivně ohromena; mne jen rozzlobilo.
Odpověděl jsem, že se každý den páchá tolik bezdůvodných hloupostí, že může klidně doufat v jednu ve svůj prospěch a nenechat se zdržet od toho, aby o ni požádal, když je pro něj tak důležitá. Nic jsem tím nezískal. Po dlouhém sporu nám upřímně řekl, že nemá ani tvář, ani odvahu promluvit, a že kdyby to v takovém rozpoložení udělal, udělal by to tak špatně, že by svou věc jen pokazil. Bez toho se však věc nedala posunout dál, než kam už byla dovedena, a šlo o to ji urychleně dotáhnout, nemá-li být nenávratně zmařena. Když to došlo až sem a vévodkyně z Orléans byla, abych tak řekl, zkamenělá úžasem a bolestí, rozhodl jsem se: navrhl jsem vévodovi z Orléans, když je tak zatvrzele odhodlán s králem nemluvit, aby mu aspoň napsal a dopis mu odevzdal sám. Tento návrh vrátil vévodkyni z Orléans život i řeč; přitakala té radě, kterou sama předložila hned zpočátku, když šlo o návrh promluvit, a já jsem se jí tehdy bránil jako mnohem slabší než mluvené slovo a vrátil jsem se k ní, až když jsem neviděl jiné východisko. Vévodkyně z Orléans byla vždy přesvědčena, že dopis, který zůstane a který se dá v soukromí příznivě nakloněných lidí přečíst víckrát, má větší cenu než řeč. Úspěch ukázal, že měla pravdu. Vévoda z Orléans svolil. Bál jsem se, že si to rozmyslí, a naléhal jsem, aby napsal hned. Bydlel stále dole v prvním pavilonu na straně kaple, nahoře s ním pan Princ nebo pan princ de Conti, po jejich smrti pan z Beauvilliers. Při příštím pobytu se to změnilo. Dostal natrvalo byt v zámku, nahoře, navazující na byt své ženy; v zámku — řečeno mimochodem — nebydleli z mužů nikdy jiní než synové Francie a kapitán tělesné gardy ve čtvrtletní službě a z vdaných žen jen dcery Francie a nakonec vévodkyně z Orléans. Dokud král žil, nebylo tomu jinak, leda ve prospěch vévody a vévodkyně z Orléans.
Když vévoda z Orléans odcházel, řekla mi vévodkyně z Orléans ustaraně: „Opustíte ho?“ a pak: „Nenapíšete to vy?“ Chtěla, abych ten dopis napsal já. Šel jsem tedy za vévodou z Orléans, který, když přišel k sobě — kde nikdy neměl ani pero, ani inkoust, ani papír —, požádal své lidi o psací potřeby, a ti mu přinesli velmi špatné. Navrhl mi, abychom dopis psali spolu; ale hned u prvního řádku mě to obtěžovalo, ukázal jsem mu, jaká z toho plyne nevýhoda, a poprosil ho, aby on napsal svůj dopis a já jiný; že si potom vybere, nebo opraví a doplní, co bude chtít; a nato jsem se dal do psaní. Kolem poloviny svého dopisu, který jsem psal rychle jedním tahem, jsem náhodou, když jsem namáčel pero do inkoustu, zvedl oči k němu a viděl jsem, že nenapsal ani slovo od chvíle, kdy jsme přestali psát spolu, a že rozvalený v křesle se dívá, jak klidně píšu. Řekl jsem mu na to jedním slovem svůj názor a psal dál. Jako důvod mi řekl, že není o nic víc schopen psát než mluvit. Nechtěl jsem se přít. Tento dopis, který sňatek prosadil a který lépe než portréty vykresluje králův vnitřní svět tím, jakým obratem se vyjadřuje, aby ho prosadil, jak se také stalo, si z těchto důvodů zaslouží, aby byl vložen sem, a ostatně není tak dlouhý, aby se musel odkázat do Dokladů. Zde je, tak jak jsem ho napsal jedním tahem pera v přítomnosti vévody z Orléans, jak jsem právě řekl:
„Sire, mnohé myšlenky mě už dlouho zaměstnávají a pronikají, takže si už nemohu odepřít předložit je Vašemu Veličenstvu, protože Vám nemohou být nemilé, a protože v poslední době různé příležitosti tak zvětšily v mém srdci i v mé mysli city, které v nich vzbudily, že je nemohu nesložit k nohám Vašeho Veličenstva s onou důvěrou, kterou vnuká Vaše dávná laskavost, a smím-li to dodat, i krev; a činím tak písemně z obavy, že mám srdce tak plné, že bych se byl bál mluvit k Vám příliš rozvláčně. Před dvěma lety, Sire, ve mně Vaše Veličenstvo vzbudilo lichotivé naděje na sňatek vévody z Berry s mou dcerou. Ráčilo mi říci, že v Evropě není žádná cizí princezna, která by se pro něho hodila, a já si troufám dodat, že ani Francie mu žádnou nemůže nabídnout na úkor mé dcery. Od té doby žiji v tomto rozumném přání, které jste ve mně sám ještě posílil. Vidím však, že čas plyne a že za jeho plynutí s potěšením zahrnujete svou rodinu novými dobrodiními. Jaké milosti najednou pro paní Vévodkyni — její penze, penze jejího syna, úřad velmistra Francie a guvernérství Burgundska!7 Jaká přízeň pro pana du Maine — nástupnictví v úřadech generálního plukovníka Švýcarů a Graubündenských a velmistra dělostřelectva pro jeho děti a postavení, které je staví na roveň mně! Učinil jste mě jeho švagrem a já se z jeho výhod těším; ale budiž mi dovoleno připomenout Vám se vší úctou, že stav mé rodiny je takový, že kdybych zemřel, nebylo by v moci Vašeho přátelství dát jí podobné důkazy, neboť pocty, které mám od Vás, by na ni nepřešly, a protože nemá ani guvernérství, ani úřad, nemůže být ničím obdařena; moje děti by tak byly ve skutečnosti mnohem menší, ačkoli rodem tolik předcházejí ostatní a jsou stejně jako oni Vašimi vnuky. Co tedy je v moci Vašeho Veličenstva učinit pro ně a pro mne, ne-li sňatek, o němž nemohu pochybovat, že je Vám po chuti, protože jste mi ho ráčil první zmínit; sňatek, který spojí všechny Vaše děti a zajistí mým ochranu, ať jsou jinak sebevíc bez prostředků, a do jehož uskutečnění jsem bez ustání mezi strachem a nadějí? To jsou, Sire, mé otcovské důvody, které se mě citelně dotýkají; ale mám jiné, které mi leží na srdci ještě mnohem živěji a svírají mi je tak, že byste se jistě přičinil, abyste mi vrátil klid, kdybyste věděl o všem, co trpím. Nedávno jste zahrnul celou svou rodinu dobrodiními a jen já sám jsem z toho vyňat. Snažil jste se utěšit paní du Maine v zármutku, který si chtěla dělat kvůli svému postavení; jen já sám jsem při Vašem přijímání stále postaven na roveň princům krve. V osobě svých dcer jsem odsouzen, pokud jde o postavení, které jsem pro ně pokládal za oprávněné žádat. Dusím svůj zármutek z poslušnosti a abych Vám prokázal tím hlubší úctu. Nic mě však neutěšuje a nic nepostupuje v jediné věci, která by to mohla učinit. Co si o tom mohu myslet, Sire, než se obávat, že nejsem u Vašeho Veličenstva v takové přízni, jakou si, smím-li to říci, zasluhuje mé srdce k Vám, nebo že se staví jiná překážka, kterou už dlouho vidím, jak se uměle tvoří a stejně uměle zvětšuje? Neboť co se týče okolností doby, všechno, i tyto poslední příklady, ukazuje, že jste příliš veliký, příliš absolutní, příliš pánem, než aby podobný důvod zastavil to, co chcete učinit; a protože stav evropských princezen je takový, že sňatek vévody z Berry nemůže mít na mír žádný vliv, Vaše přátelství a Vaše autorita mohou nalézt nezbytné prostředky, jak v můj prospěch, jako jste to učinil pro ostatní, překročit okolnosti doby. Mé neštěstí je tedy takové, že mlčení o tomto sňatku mohu přičíst už jen buď Vaší vůli — a z toho bych zemřel bolestí —, nebo odporu, který se se vší možnou zlobou a lstí neustále vzbuzuje proti mně u toho, koho by jeho dobrota, přirozená spravedlnost a dávné přátelství ke mně k tomu učinily zcela neschopným, nebýt vlivu tak velkého, jehož ustavičný růst neslibuje nic jiného než rozkol ve Vašem rodě, který nic neuhasí, stanu-li se jeho obětí — a to zvláště v době, kdy by, teď nebo nikdy, nikdo neměl chovat žádnou zbylou hořkost. Je to tedy, Sire, má krajní a uctivá něžnost k Vaší osobě a má oddanost k osobě Monseigneura, co mě víc než cokoli jiného vede k přání vidět se sblížen s Vaším Veličenstvem i s ním těmi nejužšími a nejdůvěrnějšími pouty, jež by kromě toho ukončila veškerou nevraživost a daly by mi příležitost spojit se svou druhou dcerou s paní Vévodkyní, čímž by se její syn spojil s vévodou z Berry poctou podobnou té, jaké se dostane i mému synovi. Tyto úvahy jsou takové, že doufám, že konečně dojmou dobré srdce Vašeho Veličenstva, a prosím Vás o to se vší naléhavostí, jaké jsem schopen, s nejhlubší úctou, Sire, Vašeho Veličenstva nejponíženější atd.“
Snažil jsem se do toho dopisu vměstnat všechno, co mohlo vést k rychlému rozhodnutí: úvod dojemný úctou, důvěrou a připomínkou, že myšlenka tohoto sňatku vzešla zprvu od krále; potom výčet ohromných dobrodiní tak nedávno vylitých na paní Vévodkyni a na pana du Maine; srovnání s vlastní nuzností vévody z Orléans, silné, ale zlehka podané, přičemž se král jemně upomíná, že ho on sám oženil, a velikost jeho rodu ve srovnání s nimi se ukazuje jen jakoby mimochodem; opírat nárok jen o to, že jeho děti jsou zároveň králova vnoučata — nejmocnější lichotka, jakou lze na krále použít. Pokouším se s mírností a sebezapřením odkrýt různé křivdy týkající se postavení a ukázat, že za vše nemůže být jiné odškodnění než tento sňatek. Odtud přecházím k něžnostem, jaké slušejí synovci a zeti tak vysoko postavenému, a předkládám vládu paní Vévodkyně nad Monseigneurem právě s takovou silou, jaká je nutná, aby byla pocítěna, a s mírou, jaká je vhodná, aby od pisatele odvrátila hořkost; z čehož po chvále, omluvě Monseigneura a výlevu něhy k němu náhle vyvstává hrozba, která, aniž cokoli vyslovuje, říká všechno, a říká to se silou, aniž by však mohla urazit; odtud se dopis vrací ke svornosti, navrhuje ji učinit skutečnou dalším sňatkem a tím zmírňuje vše silné, co mu uniklo, ale ponechává ty živé představy v plné síle a náhle končí nejnaléhavějšími něžnostmi, aby se tento sňatek konečně uzavřel.
Jakmile byl dopis hotov, přečetl jsem ho vévodovi z Orléans, který ho — ať upřímně, nebo z lenosti — shledal obdivuhodným a nechtěl v něm nic měnit. Protože jsem ho napsal rychle a drobným písmem, jehož používám, když chci psát rychle a stačit vlastním myšlenkám, nedůvěřoval jsem špatným očím vévody z Orléans; dal jsem mu ho tedy, abych viděl, zda ho dobře přečte. Byla to moudrá opatrnost. Nedokázal ho přečíst, takže jsem šel domů pořídit opis, který by přečíst mohl, se slibem, že mu ho ještě téhož večera přinesu k vévodkyni z Orléans. Když jsem ho dokončil, bylo pozdě. Zastihl jsem už u stolu Pontchartraina, u něhož jsem měl večeřet a kterého jsem hned po večeři opustil, abych šel k vévodkyni z Orléans. To byly dvě nepříjemnosti, kterým se nedalo vyhnout a které mě mrzely. Pontchartrain byl nesnesitelně zvědavý, velký slídil a vyzvídač, u svých nejlepších přátel stejně jako u ostatních; můj příchod, když už se sedělo u stolu, a odchod ihned po jídle zbystřily pozornost jeho i jeho společnosti, ačkoli na mně za večeře nemohli nic postřehnout, a později mě nešetřil otázkami, jež mu nepřinesly ani to nejmenší světlo. Druhá byla, že jsem zjistil, že se král už odebral na noc. To bylo příčinou, že jsem se nechtěl zdržet u vévodkyně z Orléans, kde na mě ona i vévoda z Orléans netrpělivě čekali. Chtěli mě zdržet, abych jim dopis přečetl, ale spokojil jsem se s tím, že jsem jim nechal opis, který jsem pro ně pořídil, a nechtěl jsem být spatřen, jak od ní odcházím tak pozdě. Nic jsem tím nezískal. Zvědělo se to a vzbudilo to zvědavost, ta však byla málo uspokojena. Druhý den mi oba podrobněji poděkovali.
Vévoda z Orléans dopis opsal, opis, který měl ode mne, spálil a jeho dopis byl už zapečetěný. Řekli mi, že trochu zkrátili úvod, vynechali zmínku o králově přijímání a zmírnili onu větu „příliš veliký, příliš absolutní, příliš pánem“, a že jinak byl opsán slovo od slova. Kdyby byli udělali jiné změny, byli by mi je řekli rovněž; vložil jsem tedy sem svůj dopis a tyto změny vyznačil. Úvod, který zkrátili, jsem napsal tak, jak byl, abych krále připravil a nepolekal; přijímání — křivdu, která se ovšem dotýkala mne, ale neméně urážela postavení vévody z Orléans — jsem tam uvedl, abych dal králi pocítit, že tento princ je ponižován kvůli ostatním, a tím víc ho podnítil k jedinému odškodnění, které mu mohl dát; okamžitě jsem pochopil dvojí důvod, proč to vévodkyně z Orléans dala vypustit: zájem jejího syna, kterého od doby, kdy bylo vydáno nařízení proti jejímu nároku pro dcery, nemohla doufat učinit ničím víc než princem krve; a zájem levobočků, ve všem postavených na roveň princům krve, který jí byl ještě mnohem dražší než zájem jejího syna — věc nestvůrná, která se však v dalším vyjeví zcela jasně. Proč byla zmírněna ona věta, jsem nepochopil, tím spíš, že nic králi nelichotilo víc než představa jeho moci a její okázalé předvádění a že šlo právě o to, ho v tomto bodě podráždit, aby se odhodlal Monseigneura přinutit; ale protože byl dopis opsán a zapečetěn a tyto změny v podstatě neměnily nic důležitého z toho, co bylo třeba předložit, nedal jsem vůbec najevo, že je neschvaluji. Vévodkyni z Orléans velmi dojal výčet milostí nově udělených paní Vévodkyni a panu du Maine, zmínka o váze té moci paní Vévodkyně nad Monseigneurem, a zvláště hrozba smíšená s něhou; a od účinku tohoto dopisu si mnoho slibovala.
Potom šlo o to dopis králi odevzdat, a to nebyla malá věc. Byla s ním důvěrně seznámena vévodkyně z Bourgogne a skrze ni paní z Maintenon — s dopisem, rozumí se, ne se skutečným autorem — a obě ho schválily, ale naléhaly, aby byl odevzdán. Totéž důvěrné sdělení dostal i otec Tellier prostřednictvím otce du Trévoux,8 aby to bylo touto cestou zavazující víc než mou, protože to přicházelo čistěji od vévody a vévodkyně z Orléans. Zpovědník slíbil, že bude jednat v tomto smyslu. On a já jsme se o tom radili a slovo dobře dodržel. Svěřil jsem se s tím také panu z Beauvilliers kvůli monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Dál se to nedostalo, aby se tajemství lépe zachovalo v okruhu toho, co bylo k úspěchu nezbytně nutné. Aby se dopis mohl odevzdat, bylo třeba najít chvíli, kdy by král i paní z Maintenon, jakkoli dobře nakloněná byla, měli dobrou náladu; kdy by ona strávila den v Marly, neboť skoro každý den jezdila do Saint-Cyru9 a v ty dny ji král viděl jen večer; kdy by byl v Marly otec Tellier, který tam přijížděl jen ve středu nebo často až ve čtvrtek a zůstával do soboty; a konečně zabránit tomu, aby odevzdání dopisu viděl d’Antin, který byl stále v kabinetech a který by se při kroku tak neobvyklém jistě poplašil a pojal podezření a hned by je předal Monseigneurovi a paní Vévodkyni, které bylo nade všechno třeba udržet v klidném pocitu bezpečí, jejž nabyli. Sladit tolik věcí najednou bylo velmi obtížné. Náhoda je však všechny nabídla v pátek a následující sobotu, aniž by se krajní ostýchavost vévody z Orléans vůči králi odvážila jich využít, ačkoli měl dopis stále v kapse.
Mezitím vévodkyně z Bourgogne neustále naléhala na vévodkyni z Orléans, jak za sebe, tak za paní z Maintenon. O týden později, v pátek ráno, jsem se od Maréchala10 dozvěděl, že král je zdráv a že byl s nimi při svém prvním malém vstávání veselý; že paní z Maintenon celý den nevyjde ze svých pokojů — měla totiž ještě jiný malý byt s tribunou nad kaplí, kterému se říkalo Odpočinek, zcela soukromou svatyni, kam se často chodila schovávat, když nejela do Saint-Cyru. Otec Tellier byl v Marly jako každý pátek; a velkým štěstím si d’Antin zajel na skok do Paříže. Zastihl jsem vévodu z Orléans v salonu, právě když král, vracející se ze mše, vcházel k paní z Maintenon, jak to v Marly dělal vždycky, když tam ráno byla. Řekl jsem vévodovi z Orléans, co jsem se dozvěděl, a zeptal se ho, jak dlouho ještě je rozhodnut nosit dopis v kapse. Řekl jsem mu, že jsem dobře zpraven, že vévodkyně z Bourgogne, a dokonce i paní z Maintenon jeho liknavost velmi kárají. Upozornil jsem ho, že lidé podle jeho zamyšleného a rozpačitého výrazu poznávají, že má něco v hlavě, a že návštěva a rozhovor mezi čtyřma očima vévodkyně z Bourgogne u vévodkyně z Orléans i naše různé důvěrné rozhovory byly velmi zpozorovány. Chtěl, a neodvažoval se. Tak jsme se dobré tři čtvrtě hodiny přeli v tomto salonu, plném v tu hodinu těch nejvýznamnějších dvořanů, kteří nás viděli a o nichž jsem umíral strachy, aby si nás nevšimli. Nakonec král přešel od paní z Maintenon k sobě a salon se vyprázdnil do malého salonu mezi oběma a do jeho pokoje. Tehdy jsem vší silou naléhal na vévodu z Orléans, aby šel dopis odevzdat. Vykročil k malému salonu, pak se zase obrátil zády ke žlabu. Já jsem ho stále pobízel, tlačil jsem ho ramenem k malému salonu, obcházel jsem ho, abych ho znovu dostal mezi ten malý salon a sebe, když od něho odbočil, a tahle hra se opakovala tolikrát, že jsem byl jako na trní kvůli těm několika lidem z nižších vrstev, kteří zůstali ve velkém salonu, a kvůli dvořanům, kteří nás z malého salonu mohli velkými prosklenými dveřmi vidět, jak se takhle točíme. Přesto jsem dokázal, že jsem ho silou řečí, obcházení a ramene vstrčil do malého salonu a odtud ještě s námahou až ke dveřím králova pokoje, které byly dokořán. Tehdy už nebylo cesty zpět, musel jít až do kabinetu. Zbývalo, zda se tam konečně odváží dopis odevzdat.
Vstoupil jsem pomalu, abych nešel pokojem s ním, a zamířil jsem k oknu nejblíže kabinetu, v jehož výklenku mi udělali místo na skládací stoličce; posadil jsem se tam vedle maršála z Boufflers, s panem z Bouillonu, panem z La Rochefoucauld,11 vévodou z Tresmes a prvním štolbou, a čekali jsme, až král vyjde, aby se převlékl a šel do svých zahrad. Neseděl jsem tam ani tři nebo čtyři otčenáše, když jsem s překvapením viděl vycházet vévodu z Orléans, který rychle prošel pokojem a zmizel. Jen jsem vstal a zase se s ostatními posadil, ve velké nejistotě, co se mohlo za tak krátkou chvíli stát. Král dost dlouho nevycházel. Nakonec vyšel, převlékl se a šel na procházku, kam jsem ho následoval. Jak při jeho oblékání, tak na procházce jsem pozorně sledoval jeho vystupování. Nikdy nikdo nebyl víc pánem svého chování; protože však nebylo možné, aby tušil, že někdo z jeho okolí ví, že mu vévoda z Orléans měl odevzdat dopis, chtěl jsem vidět, zda bude veselý, nebo vážný a zahloubaný. Neshledal jsem na něm nic z toho, byl úplně jako obvykle, takže jsem zůstal ve velké nejistotě, co se s dopisem stalo. Po několika okruzích se král zastavil u kapřího bazénu, na straně paní Vévodkyně. Vévoda z Orléans se k němu připojil, aniž by se k němu příliš přiblížil. Zakrátko se král obrátil, aby se procházel jinde. Zůstal jsem vzadu, vévoda z Orléans také, oba netrpěliví si promluvit. Řekl mi, že dopis odevzdal; že se ho král zprvu překvapeně zeptal, co od něho chce; že mu odpověděl: nic, co by mu mohlo být nemilé, že to uvidí z dopisu a že to není věc, o níž by s ním mohl snadno mluvit; že na tuto odpověď mu král, už vlídněji, řekl, že si ho pozorně přečte, načež vévoda odešel, aby nenechal vychladnout první zvědavost; a že když byl u dveří, trochu otočil hlavu a viděl, že král dopis otevírá. Když to bylo řečeno, připojili jsme se znovu ke konci králova průvodu, abychom se v něm ztratili a ukázali se každý zvlášť. Cítil jsem velkou úlevu, že je tak velká věc hotova, a přiznávám, že jsem nikoli bez vzrušení čekal na úspěch své práce.
Čekání nebylo dlouhé. Druhý den jsem se od vévody z Orléans dozvěděl, že mu král řekl, že jeho dopis četl dvakrát; že si zasluhuje velkou pozornost; že mu udělal radost tím, že mu napsal, místo aby s ním mluvil; že si přeje mu vyhovět, ale že Monseigneur bude dělat potíže a že si vybere vhodnou chvíli, aby s ním o tom promluvil. Zároveň jsem se od vévodkyně z Orléans dozvěděl, že král dopis četl už v pátek večer u paní z Maintenon, mezi ní a vévodkyní z Bourgogne; že se mu líbil, chválil ho a schválil přání i důvody, které obsahoval; že ho paní z Maintenon a vévodkyně z Bourgogne silně podpořily; že jejich potíží byl Monseigneur, o němž spolu dlouze uvažovali, a dospěli k závěru, že je třeba získat jeho souhlas mírností a přátelstvím, dobře si vybrat čas, žádný neztrácet a že má mluvit král, aby tím spíš donutil Monseigneura, který mu ještě nikdy na nic neřekl ne. Celé toto vyprávění měla vévodkyně z Orléans od vévodkyně z Bourgogne. O několik dní později jsme se od otce du Trévoux dozvěděli, že král o dopise mluvil s otcem Tellierem v témž smyslu, jak jsem právě řekl; že ho zpovědník v tomto smýšlení utvrdil, posílil ho, pokud jde o Monseigneura, a přesvědčil ho, aby vše skončil co nejdřív. V této šťastné situaci jsem byl toho mínění, aby vévoda a vévodkyně z Orléans nic nepokazili naléhavostí, kterou tak výslovný králův závazek činil horší než zbytečnou, a aby se chovali vyrovnaně a zdrženlivě, aby neprobudili paní Vévodkyni a její lidi a nenarušili jejich dokonalý pocit bezpečí, zatímco se jim pod nohama nabíjela mina, aniž by to zpozorovali, doutnák už hořel a výbuch nemohl být daleko. Uvěřili mi. Jejich radost, kterou navenek tlumili, neměla obdoby; ta moje se jí vyrovnala, ale nebyla bez hořkosti.
Poznámky
Vysvětlivka: Slečna z Bourbonu, Louise-Élisabeth Bourbonská (1693–1775), dcera pana Vévody a paní Vévodkyně, kterou paní Vévodkyně chtěla provdat za vévodu z Berry; roku 1713 se provdala za prince de Conti.↩
Vysvětlivka: Paní z Lévis, dcera vévody z Chevreuse a sestra vévody z Montfortu, přítelkyně Saint-Simonova.↩
Vysvětlivka: Paní z O, manželka markýze z O, dáma vévodkyně z Bourgogne.↩
Vysvětlivka: Manželky obou ministrů: Daniela Voysina, od roku 1709 státního sekretáře války, a Nicolase Desmaretse (1648–1721), Colbertova synovce, od roku 1708 generálního kontrolora financí.↩
Vysvětlivka: Slečna z Charolais, Louise-Anne Bourbonská (1695–1758), další z dcer pana Vévody a paní Vévodkyně.↩
Vysvětlivka: Louis de Cavoye, velký maršál ubytovacích služeb královského domu, dvořan z prostšího rodu, jenž si díky matčiným vlivným stykům vydobyl mimořádné postavení u dvora.↩
Vysvětlivka: Po smrti pana Vévody (4. března 1710) přešly na jeho syna Ludvíka Jindřicha, nového pana Vévodu, otcovy úřady velmistra Francie a guvernéra Burgundska.↩
Vysvětlivka: Otec du Trévoux, jezuita, do roku 1701 zpovědník Monsieura; vévoda z Orléans mu ponechal titul a požitky svého zpovědníka (viz předchozí kapitola).↩
Vysvětlivka: Saint-Cyr, ústav pro výchovu dívek z chudé šlechty nedaleko Versailles, který založila paní z Maintenon (1686) a kam se ráda uchylovala.↩
Vysvětlivka: Georges Maréchal (1658–1736), první chirurg Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Pan z La Rochefoucauld je v době Pamětí František VII. (1634–1714), velký lovčí a velký mistr šatny, králův oblíbenec; autor Maxim František VI. († 1680) byl jeho otec.↩