Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola desátá

Náčrt tehdejší podoby vévody z Bourgogne. — Úspěch této Rozpravy. — Intrika kolem sňatku vévody z Berry. — Překážky proti Mademoiselle. — Příčiny mé stranickosti v otázce tohoto sňatku. — Důvod mého rozhodnutí vytvořit kliku pro Mademoiselle. — Vévoda a vévodkyně z Orléans. — Vévoda a vévodkyně z Bourgogne. — Vévodkyně z Villeroy. — Paní z Lévi. — Pan a paní z O, oklikou. — Vévoda du Maine, oklikou. — Vévodové a vévodkyně z Chevreuse a z Beauvilliers. — Jezuité. — Skrytý uzel spojení otce Telliera s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers. — Maršál z Boufflers.

Krátký rozbor této Rozpravy1 nebude pro další výklad zbytečný. Nejprve je třeba říci, že monseigneur vévoda z Bourgogne se narodil s povahou, z níž šla hrůza. Byl prudký až tak, že chtěl rozbíjet hodiny, když odbíjely hodinu, která ho volala k něčemu, co nechtěl, a že se nejpodivnějším způsobem rozčiloval na déšť, když mu překážel v tom, co chtěl dělat. Odpor ho přiváděl k zuřivosti: toho jsem byl v jeho raném mládí často svědkem. Mimoto ho vášnivá chuť táhla ke všemu, co je zakázáno tělu i duchu. Jeho posměch byl tím krutější, čím byl duchaplnější a jízlivější, a všechno směšné vystihoval s přesností. To vše ještě přiostřovala živost těla i ducha, která přecházela v prudkost a která mu v té první době nikdy nedovolila naučit se něčemu jinak než tak, že dělal dvě věci najednou. Všechno, co je rozkoš, miloval s prudkou vášní, a to vše s pýchou a povýšeností, jaké nelze vyslovit; nebezpečný navíc tím, že dobře rozeznával lidi i věci, že postřehl slabinu každé úvahy a že uvažoval silněji a hlouběji než jeho učitelé. Ale jakmile prudkost přešla, zmocnil se ho rozum a nade vším vyplul; cítil své chyby, přiznával je, a někdy s takovou zlostí, že to vyvolalo nový záchvat zuřivosti. Duch živý, činný, pronikavý, zatvrzující se proti obtížím, doslova vynikající v každém oboru. Zázrak je v tom, že během velmi krátké doby z něho zbožnost a milost udělaly jiného člověka a proměnily tolik tak hrozivých vad v ctnosti přesně opačné. Všechny chvály v této Rozpravě je tedy třeba brát doslova.

Tento princ, který měl vždycky zálibu a nadání pro všechny abstraktní vědy, je postavil na místo zábav, jejichž přitažlivost v něm stále trvala a pro kterou se jim se strachem vyhýbal, i těm nejnevinnějším. To spolu s otroctvím lásky k bližnímu, smím-li si dovolit ten výraz, u nováčka, který se zpočátku ve všem žene k dokonalosti a nezná meze věcí, a s ostýchavostí, která ho všude uváděla do rozpaků, protože v každé chvíli nevěděl, co říci a co dělat, mezi Bohem, kterého se bál čímkoli urazit, a světem, s nímž se kvůli tomuto ustavičnému sevření míjel, ho uvrhlo do té samoty bez mezí; jen o samotě se totiž cítil volný a jeho duch a vědy mu poskytovaly víc než dost, aby se v ní nenudil, nehledě k tomu, že mu tam mnoho času zabírala modlitba. Násilí, které si učinil nad tolika vadami, a to vesměs prudkými, ta touha po dokonalosti, neznalost, bázeň a nedostatek soudnosti, který vždycky provází téměř začínající zbožnost, ho vedly k přehánění v pravém opaku jeho vad a vnukly mu přísnost, která vyčnívala ve všem a dodávala mu strnulý vzhled a často, aniž to sám zpozoroval, vzhled cenzora; to od něho Monseigneura vzdalovalo čím dál víc a zlobilo i samotného krále. Uvedu z tisíce jednu příhodu, která sice vyšla z výborné zásady, ale krále dohnala k nepříčetnosti a pobouřila celý dvůr; bylo to před dvěma nebo třemi lety. Byli jsme v Marly, kde se na Tři krále konal ples; monseigneur vévoda z Bourgogne se na něm nechtěl ani ukázat, a dal to najevo dost brzy na to, aby král, kterému se to nelíbilo, měl čas s ním o tom mluvit, nejprve žertem, potom trpčeji a nakonec vážně a dotčeně, že ho jeho vnuk odsuzuje. Vévodkyně z Bourgogne, její dámy, ba ani pan z Beauvilliers – nikdo s ním nic nepořídil. Uzavřel se do odpovědi, že král je pánem, že si nedovoluje nic z toho, co král dělá, kárat, ale že Zjevení Páně je trojí svátek, a zvláště svátek křesťanů, pro povolání pohanů a pro křest Ježíše Krista, a že nemyslí, že by jej měl znesvětit tím, že by se odvrátil od soustředění, jež tak svatému dni dluží, kvůli podívané, která je nanejvýš snesitelná ve všední den. Marně se mu představovalo, že když dal dopoledne i odpoledne bohoslužbám a ještě další hodiny modlitbě ve svém kabinetu, může a má večer věnovat úctě a ochotě poddaného a syna: všechno bylo zbytečné, a kromě doby, kdy večeřel s králem, byl celý večer zavřený sám ve svém kabinetu.

S touto přísností si ze své výchovy uchoval puntičkářství a lpění na liteře, které se rozlévalo na všechno a které tížilo jeho samého i všechny lidi kolem něho; mezi nimi byl vždycky jako člověk, který je v nesnázích a spěchá od nich pryč, jako by měl na práci něco docela jiného, a který cítí, že ztrácí čas a chce ho lépe využít. Na druhé straně se velmi podobal mladým seminaristům, kteří, celý den sevření sledem svých cvičení, si to o přestávce vynahrazují všemi rámusy a všemi dětinskostmi, jaké svedou, protože jakákoli jiná zábava je v jejich domech zakázána. Mladý princ byl vášnivě zamilován do vévodkyně z Bourgogne; oddával se jí jako muž přísně zdrženlivý vůči všem ostatním, a přesto se v jejich důvěrném kroužku bavil s mladými dámami, často jako seminarista o přestávce, ony pak s bezhlavou a troufalou mladostí. V tomto krátkém výkladu se tedy najdou důvody mnoha míst Rozpravy, kterou jsme právě přečetli a jimž by se bez tohoto objasnění nedalo snadno porozumět, a zvláště důvod, proč jsem se rozepsal ve zbožných úvahách: chtěl jsem tak trochu obrátit ke světu zbožnost tohoto prince, který nebyl schopen naslouchat, natož se podvolit, jiným důvodům než důvodům samé zbožnosti.

Jeho první dvě tažení mu byla nesmírně příznivá v tom, že vzdálen předmětům své krajní ostýchavosti i předmětu své lásky byl víc sám sebou a ukazoval se otevřeněji, osvobozen od pout lásky k bližnímu válečnými věcmi a vším, co s nimi souvisí, které v průběhu těch tažení tvořily neustálý námět řečí a hovorů; takže s duchem, otevřeností a pronikavostí, jaké přitom projevil, vzbudil ty nejvyšší naděje. Třetí tažení se mu stalo osudným, jak jsem vyprávěl na svém místě, protože záhy, a čím dál víc, pocítil, že má co činit – věc stejně nestvůrná jako pravdivá – se silnějším, než je on sám, u dvora i ve společnosti, a že domýšlivý Vendôme, podporovaný klikami, o nichž již byla řeč, se chopil princovy slabosti a dohnal svou drzost do krajnosti. Tou princovou slabostí byla ta tak nemístná ostýchavost, ta tak špatně pochopená zbožnost, která tak podivně udělala z kladiva kovadlinu a z kovadliny kladivo, z čehož se už potom nedokázal vzpamatovat.

To je v několika slovech všechna látka mé Rozpravy, v níž se po zasloužených chválách, vpletených i jinde, aby prošlo to, co po nich následuje, snažím ukázat, jak má monseigneur vévoda z Bourgogne užívat svého kabinetu, jak ho zneužívá a že z něho nevzejde nic z toho, co tam pro své soukromé vzdělání dělá snad nejpřiměřenějšího svému postavení. Když jsem se pokusil ukázat, co tam má dělat za mnohem kratší dobu, než tam tráví, přecházím k boji proti jeho ostýchavosti a – smím-li si dovolit ten výraz – proti té špatné noze, na které je s králem a Monseigneurem, se světem, ze všech sil, a navíc s paní z Maintenon a se slečnou Choinovou, což jsou věci tak zásadní; konečně k boji proti jeho věčné samotě se samotnou vévodkyní z Bourgogne, kterou jinak upřímně chválím, a s tou spoustou žen, které nepatřičně zneužívají jeho dobroty, jeho roztržitosti, jeho zbožnosti a jeho málo slušných veselostí, které tak silně páchnou seminářem. Když jsem promluvil o nepatřičnostech jiných vůči němu, přecházím k jeho vlastním, a tu se mi pero v prstech obrací, zasaženému nesmírnými přehmaty, k nimž došlo ve Flandrech, a odtud všude, chybami tohoto druhu, jimž jejich trvalost přidává neblahou váhu. Zdržuji se u toho však co nejméně a přecházím k hlavnímu předmětu své Rozpravy, jímž je znalost lidí; rozepisuji se o ní se svobodou rovnou nutnosti a pouštím se do podrobností o prostředcích, protože je potřeba prince k tomu vést jako za ruku a vzít mu příležitost i záminku, že neví, jak se do toho pustit. Zároveň velmi dobře cítím, že to, co navrhuji s takovou silou a v takovém rozsahu, je zcela v rozporu se zvykem krále, u něhož se staří ministři a po nich noví ničeho nebáli víc a nic neničili s větší péčí, úsilím a důmyslem; proto to zastírám, jak mohu, tím, že se vrhám do apoteózy, skrze niž lze cítit, že mě tento příklad nepřesvědčuje. Až potud je Rozprava srozumitelná všem lidem ze společnosti.

Způsob myšlení monseigneura vévody z Bourgogne, tak přísný, tak lpící na liteře, a zbožnost vévody z Beauvilliers, byť zcela jinak utvářená a rozumná, mě přinutily pustit se tu do rozboru, který je po chuti jen málokomu, ale bez něhož by předcházející nemohlo vniknout do hlavy princově ani tak snadno do mysli jeho bývalého vychovatele. Potřeboval jsem nějaký rozbor pomluvy, abych prince přivykl rozmlouvat s lidmi, a rozbor zbožnosti, abych ho mnišskými přirovnáními připravil vyslechnout mě o jeho chování ve Flandrech během posledního tažení a ještě po návratu a pocítit všechny jeho hluboké nevýhody. Tato příprava mi byla naprosto nezbytná, abych se odvážil dotknout se nevýhod mínění, k němuž dal podnět, totiž že nic necení a neměří jinak než zbožností a že se mu všechno stává případem svědomí. Lidé byli skutečně tak přesvědčeni, že dal o španělské válce vyžádat dobrozdání, aby si podle názoru teologů utvořil svůj názor pro radu, že se ho král zeptal, jak se věc má, a nemálo ho překvapila princova jasná a přesná odpověď: že ho to vůbec nenapadlo. To mě přimělo pojednat dvěma slovy o nepatřičnosti jeho dlouhých a častých rozhovorů se zpovědníkem, a jako jsem pochválil učitele, abych hned od začátku lépe připravil půdu pro všechno, co jsem měl říci, pochválit také tohoto zpovědníka, abych neurazil kajícníka, a lépe mu vtloukl do hlavy význam úvah a srovnání vlád posledních španělských králů; a tím vším se vracím k velkým nevýhodám toho, když člověka lidé neznají. Rozpravu uzavírají chvály, jako jí začínají. To je nezbytné zmírnění před vším, co bylo třeba říci, i po něm. Ale milost, která začala rychlými zázraky, brzy dokonala své dílo a udělala z něho dokonalého prince. Malichernosti, skrupule a vady zmizely a nezůstala než dokonalost v každém ohledu. Ale běda! Dokonalost není pro tento svět, který jí není hoden. Bůh ji ukázal, aby ukázal svou dobrotu a svou moc, a pospíšil si ji odejmout, aby odměnil své dary a potrestal naše zločiny.

Tuto Rozpravu, jejíchž pravd jsem byl plný, jsem brzy hodil na papír. Nic jsem v ní neopravil od prvního tahu pera a přečetl jsem ji vévodovi z Beauvilliers tak, jak ji tu lze vidět. Smím říci, že se mu nesmírně líbila. Z celého jejího přediva mi rozporoval jen dvě věci: přísnou účast na bohoslužbách o svátcích a nedělích, kterou mi nakonec ustoupil, a divadelní představení, která jsem u něho nikdy neprosadil. Pochválil celý rozbor pomluvy a zbožnosti; byl úplně mého názoru, pokud jde o styk s lidmi, jak jsem jej navrhoval; schválil všechno, co jsem řekl o panu z Vendôme, kterého jsem se vyhnul jmenovat, a o chování monseigneura vévody z Bourgogne za jeho posledního flanderského tažení a po návratu. Jedním slovem, celá Rozprava byla po jeho chuti. Chtěl si ji přečíst podruhé; já jsem ho zase poprosil, aby zvážil místo o mouchách, ropuchách a podobných žertících, které mi samému připadalo příliš ostré; souhlasil, ale tyto věci mu připadaly tak důležité, aby byly důrazně vylíčeny, že nemohl svolit k tomu, aby se to místo vypustilo ani aby se zmírnilo. Upozornil jsem ho na článek o zpovědníkovi, ale on vykřikl na souhlas.

Po tomto přezkoumání šlo o to, jak s Rozpravou naložit, a tu se strhl nejdelší a nejprudší spor, jaký jsem s ním kdy měl. Chtěl Rozpravu ukázat princi, a to pod mým jménem, a prostě mu vyprávět, jak si ji ode mne vyžádal. Vykřikl jsem, jak je to nebezpečné; a po dlouhém zápase nedosáhl on, abych s tím souhlasil, ani já, aby od toho záměru upustil, takže mi navrhl, abychom se obrátili na vévodu z Chevreuse.2 Ten byl v Paříži, kde ho zdržoval velký proces vévodkyně z Luynes proti Matignonovi, a my v Marly, za téhož pobytu, o němž jsem už mluvil. Přijal jsem toto třetí řešení spíš s úmyslem získat čas a poradit se, než abych vyhověl přání pana z Beauvilliers, i kdyby s ním byl názor pana z Chevreuse zajedno. Paní ze Saint-Simon se velmi zlobila kvůli závazku, k němuž jsem se ve Vaucressonu nechal strhnout, protože se bála, že až Rozpravu napíšu, nebudu už jejím pánem. Zlobila se ještě mnohem víc, když se dozvěděla, jak vášnivě ji chce vévoda z Beauvilliers ukázat, a ze všech sil se tomu bránila; zmítal jsem se mezi jejím trápením a jejím velkým rozumem, tolikrát vyzkoušeným, a svou nesmírnou úctou k panu z Beauvilliers, při té příležitosti, po pravdě řečeno, ve všem přiostřenou trochou hloupé ješitnosti. Dohodli jsme se, ona a já, že se podřídíme názoru jednoho muže z okruhu našich přátel, který se k poradě o této věci výborně hodil svou poctivostí, rozumem, znalostí světa a zvláště znalostí monseigneura vévody z Bourgogne; byl to Cheverny, kterého k němu král přidělil a o němž jsem se už několikrát zmínil. Rozpravu jsme si tedy přečetli mezi sebou ve třech. Já jsem byl odměněn chválou a paní ze Saint-Simon souhlasem. Shledal jako ona, že je velmi nebezpečné ukázat ji tomu, pro koho jediného byla napsána, a to i po částech a beze jména, protože jsem v ní byl až příliš poznatelný podle stylu, protože vévoda z Beauvilliers ji nemohl žádat od nikoho jiného než ode mne, a podle horlivosti pro prince, podle důvěrné znalosti jeho osoby, podle té netrpělivosti nad flanderskými věcmi a nad pomluvami, podle tak zvláštní znalosti dvora, kterou byla prostoupena. Dohodli jsme se tedy, že ať by oba vévodové říkali a chtěli cokoli, nedovolím, aby byla Rozprava vydána monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, který by, jakkoli byl svatý, snad netrpělivě snášel, ne-li nyní, tedy aspoň později, že je pro mé oči tak průhledný a ještě víc, že je kárán ve věcech, které by nezměnil a jejichž změnu bylo stěží možno doufat.

Když bylo toto moudré rozhodnutí přijato, podrobil jsem se zkoušce vévody z Chevreuse, jemuž jsem poslal opis, aby měl dost času o něm přemýšlet. Dílo velmi schválil, ale naštěstí byl toho názoru, že se nemá předávat, čímž jsem se dostal z nesnází; odsoudil mě však k tomu, abych jim svůj opis nechal, s naprostou zárukou, že nevyjde z jejich rukou, a abych svolil, že aniž by se zmínili o mně nebo o Rozpravě samé, mohou princi čas od času a v dlouhých odstupech podstrčit jednotlivé vytržené kousky, což se mohlo dít bez nebezpečí. Pan z Beauvilliers se tomu podřídil a já také, když Cheverny a paní ze Saint-Simon usoudili rovněž, že takto to nemá žádnou nevýhodu. Oba vévodové se nikdy nedozvěděli, že jsme paní ze Saint-Simon a já Chevernyho do tohoto tajemství zasvětili. Takové je neštěstí i těch nejlepších princů a těch, kdo nejvíc dbají o svou spásu, své umrtvování a své sebezničení: že jsou schopnější snášet potupy až do krajní nepatřičnosti a nebezpečí než nejspasitelnější a nejuměřenější napomenutí svých nejoddanějších služebníků.

Nyní je čas vyložit mocnou intriku, která rozdělila celý dvůr. Je třeba vrátit se hodně nazpět, protože začala dlouho před tím vším, a sledovat ji až do konce, abych ji nepřerušoval vpletenými zprávami o tom, co se mezitím dělo u armád, jejichž rozličné úspěchy nesnesou odklad.

Při příležitosti rozchodu vévody z Orléans s paní z Argentonu a úpravy pořadí princezen krve mezi sebou jsem se lehce dotkl touhy vévody a vévodkyně z Orléans provdat Mademoiselle za vévodu z Berry, toho mála, co se v té věci odehrálo, téže vášně paní Vévodkyně pro slečnu z Bourbonu3 a podrobněji nenávisti paní Vévodkyně k vévodovi a vévodkyni z Orléans, spojenectví vévodkyně z Orléans s vévodkyní z Bourgogne a krajního a vzájemného odcizení této princezny a paní Vévodkyně. Tyto dva poslední body jsou obšírně pojednány při výkladu o klikách za tažení, kdy bylo ztraceno Lille, a na všechny tyto věci je nutno si vzpomenout, aby bylo dobře rozumět tomu, co bude vyprávěno.

Překážky, které stály v cestě tomuto sňatku Mademoiselle, byly stejně četné jako závažné. Obecně: doba nejprudší a nejnešťastnější války, krajní bída království, která brala prostředky na nejnaléhavější potřeby, výdaje na svatbu, apanáž, kterou bylo třeba poskytnout, dvojí dvorská domácnost, kterou bylo třeba vydržovat, věk a povaha vévody z Berry, mírného a krále se nadmíru bojícího, kterému bylo teprve dvacet čtyři let a který mezi několika začátky milostných pletek ještě nedokázal žádnou ani rozvinout, ani vést, ani dovést do konce, což mělo rozptýlit skrupule; věk a svazek monseigneura a vévodkyně z Bourgogne, který jim dal děti a sliboval jim je ještě na dlouho; konečně tak přirozený výhled na sňatek s cizinkou, nesrovnatelně slušnější, který mohl posloužit za záminku ke sblížení s císařem nebo k odtržení Portugalska, jež bylo v nynější válce pro Španělsko tak nebezpečným trnem. Zvláště pak: osobní postavení vévody z Orléans, k němuž se král docela nevrátil, kterému paní z Maintenon nikdy neodpustí ten krutý španělský vtip; ohled na španělského krále, stále přesvědčeného, že se mu ve shodě se spojenci chtěl zmocnit koruny; mínění veřejnosti a dvora ve Francii, které se tohoto názoru nevzdalo a které, už tak zamračené nad tím, že vidí všechny své legitimní prince tolik smíšené s levoboky, by bylo ještě mnohem víc nad smíšením, které by sahalo tak blízko k trůnu; konečně šlo o syna Monseigneurova, a to o jeho oblíbeného syna: o Monseigneura, který od španělské aféry ustavičně, až nepatřičně dával najevo svou nenávist k vévodovi z Orléans, kterého ovládali osobní nepřátelé tohoto prince, a to nepřátelé, kteří, majíce tentýž nárok na sňatek vévody z Berry, by se odhodlali ke všemu, aby sňatek Mademoiselle zmařili prostřednictvím Monseigneura, proti jehož vůli by bylo nutno věc prosadit. Nedávné a nadále udržované spojenectví, které mezi paní z Maintenon, slečnou Choinovou a Monseigneurem navázaly pletichy, jež svrhly Chamillarta, a nový vliv, který se u tohoto prince na krále, jeho otce, ukázal při rozruchu kolem toho pádu – to vše se spojovalo proti Mademoiselle a nezdálo se, že by se to dalo překonat; žádný státní důvod, a rodinný ještě méně, pokud to vůbec bylo možné, při tomto odporu Monseigneurově a této urážce španělského krále, žádný ohled, který by na sňatek naléhal; a kdyby mír neposkytl nevěstu cizí, což se nedalo předpokládat, domácí se vždycky snadno najde v jedné ze tří větví legitimní krve. Konečně, po tom, z čeho byl vévoda z Orléans ve Španělsku obviněn, se zdálo při jeho nadání a duchu nebezpečné udělat z něho tchána vévody z Berry pro tu či onu dobu.

Tolik a takových překážek obecných i zvláštních, z nichž ani na jedinou neměli vévoda a vévodkyně z Orléans co odpovědět, je drželo v ledové nečinnosti a ve stavu touhy bez naděje, a to byla první ze všech překážek, které bylo nutno překonat; všechny jsem je měl v mysli živě a zřetelně před sebou. Budu tu dále mluvit o sobě se stejnou pravdivostí jako o jiných. Citelný zájem mě vedl k tomu, abych si sňatek Mademoiselle vášnivě přál; viděl jsem, že všechno směřuje ke sňatku slečny z Bourbonu. Kromě toho, že byla dcerou zesnulého pana Vévody, nemohl jsem paní Vévodkyni odpustit, jak se ke mně zachovala v aféře paní z Lussanu;4 a jakkoli jsem vůči ní projevil ohleduplnost při příležitosti smrti pana Vévody, bylo těžko možné, aby mi ona odpustila, jak jsem se odvážil oplatit jí její jednání, a mé důvěrné spojení s tím, co ona a její klika nejvíc nenáviděly – klika, která ke mně od flanderských věcí pojala největší odpor, a jen d’Antin, kterého od ní v tom nebezpečném článku vzdálila politika, byl stejně pozorný, aby mi škodil, jak pro věci minulé, tak pro mé svazky, které mu byly docela protivné. Už tak jsem se dost obával nynějšího postavení paní Vévodkyně u Monseigneura, oč víc po sňatku jejich dětí, který by ji u něho vynesl k velikosti a moci bez mezí pro přítomnost a pro budoucnost by jinou cestou dospěl k tomu, oč se klika pokoušela flanderskými útoky, a zároveň by rozdrtil vévodu a vévodkyni z Orléans i mne, jak pro mé spojení s nimi a s monseigneurem vévodou z Bourgogne, tak i mne osobně.

Zároveň jsem uvažoval, že kdyby byla dána přednost Mademoiselle, mohl by být vliv a přízeň paní Vévodkyně u Monseigneura vyvážen; a že kdyby se už za této vlády učinila dobrá a moudrá opatření pro budoucnost, nebylo by nemožné zmařit její velké naděje na vládu a spojením Monseigneurových dětí ochromit tu hrozivou kliku, která se už projevila s tak zločinnou drzostí, a dokonce ji podrobit synům domu. Ocitl jsem se tak na osudné rozcestí: buď uvidím už teď, a ještě víc za budoucí vlády, to, co mi bylo nejvíc nepřátelské, nebo ty, k nimž jsem byl nejvíc připoután, na vrcholu nebo v propasti, s osobními důsledky dvou tak rozdílných stavů, nepočítaje zoufalství nebo triumf a podíl, jaký jsem mohl mít na odvrácení jednoho a dosažení druhého. Nebylo jich zapotřebí tolik, aby to mocně podnítilo člověka velmi citlivého, který uměl tak dobře milovat a nenávidět, jak jsem to celý život až příliš uměl. Zdržovala mě jediná věc: krajní touha po sňatku s cizinkou, který, příhodný pro vévodu z Berry i pro stát, by uchránil tuto ratolest tak blízkou koruně té poskvrny levobočkovství, která mi byla hrůzou a která mohla jen posílit levoboky, jejichž postavení mi bylo tak protivné.

Za tohoto vážení ve své mysli jsem věnoval všechnu péči tomu, abych věci dobře prozkoumal, a jasně jsem viděl pletichy paní Vévodkyně, která obsazovala všechny přístupy a nic nezanedbávala, aby zajistila, uspíšila, ba přímo uspěchala sňatek slečny z Bourbonu. Sama dala králi vymluvit představu cizí princezny a král se nechal strhnout k tomu, že projevil nechuť k ní, protože mír byl příliš vzdálený na to, aby se až do té doby odkládalo oženit prince zdravého a statného, jehož záliba v ženách mu působila skrupule nad tím, co by z toho mohlo vzejít, a protože, nepřítel jakékoli myšlenky na sebemenší a sebekratší omezení, považoval za pohodlnější vybírat ve své rodině než venku. Pochopil jsem tedy, že zatímco já, oklamán touhou a nadějí na sňatek s cizinkou, budu nechávat ubíhat čas, sňatek slečny z Bourbonu bude potichu postupovat a jednoho rána nám, a mně zvláště, spadne na hlavu, aby mě jako mlýnský kámen rozdrtil a rozmačkal prince, k nimž jsem byl připoután, tak, že by se už nikdy nevzpamatovali. Jasně jsem viděl, že se levobočkovství nemohu vyhnout, jakmile jsme byli zahnáni k dobrovolné nutnosti domácího sňatku, a to mě přimělo jednat.

Když jsem toto rozhodnutí velmi zrale přijal, prošel jsem si v mysli všechny obecné i zvláštní překážky, abych si navykl, aby mě neděsily, a abych hledal prostředky, jak je překonat. Prozkoumal jsem jejich rozličné druhy; vážil jsem je, zvažoval jsem je každou zvlášť i dohromady; pronikl jsem je všechny, abych si utvořil plán postupu, jak na ně zaútočit otevřeně nebo je obejít bokem podle jejich rozličné povahy: jedny bylo nezbytné zvrátit, kolem druhých, příliš silných, projít a dotknout se jich jen v tom, co bylo nevyhnutelné; byl jsem přesvědčen, že sám musím nejdříve uvěřit v možnost úspěchu, než o ní budu moci přesvědčit jiné, a to i ty, kdo na ní měli veškerý zájem. Pochopil jsem také, že všechny mé kombinace musí být v mé hlavě a dobře rozpleteny a že musíme být všichni přesvědčeni a zajedno, dříve než uvedeme do pohybu jakýkoli stroj. Smutná, ale ustavičná zkušenost s většinou hlavních událostí mě už dávno přesvědčila, že to pevné, podstatné a velké si vyměnilo místo s maličkostí, s malicherností, s chvilkovým pohodlím; že nejdůležitější účinky už dlouho vždycky vycházely z tohoto posledního zdroje, a pochopil jsem, že z toho mohu v tomto případě vytěžit velký prospěch.

Největším důvodem proti Mademoiselle byl sňatek s cizinkou, pro nějž mluvilo všechno. Proti tomu nebylo třeba bojovat, z důvodů, které byly právě uvedeny. Král ho nechtěl, a od úvah, které by mu o tom mohli předložit ti, které k tomu opravňoval jejich původ nebo jejich místo v radě, nebylo čeho se bát. Hluboké mlčení, které král vždycky zachovával vůči všem z nich o těchto vnitřních věcech své rodiny, o nichž rozhodoval sám a nikomu se nesvěřoval, v tom plně uklidňovalo; pokud jde o ostatní překážky, pochopil jsem, že není jiného prostředku než postavit kliku proti klice a potom se utkat obratností a silou. Základem všeho byli vévoda a vévodkyně z Orléans, kteří se marně vyčerpávali touhami a utápěli je v hluboké nečinnosti. Živě jsem jim postavil před oči, jak se věci mají ze strany paní Vévodkyně, bez ohledů jsem jim dal pocítit, jaké by bylo jejich postavení, už za této vlády, kdyby uspěla, a oč horší potom; podráždil jsem jejich pýchu, žárlivost a vzdor – kdo by věřil, že jsem tohle všechno u nich potřeboval? – a tím, že jsem je podněcoval nejmocnějšími pohnutkami, jsem je konečně přivedl k tomu, že byli schopni porozumět svému nejnaléhavějšímu zájmu. Přirozená, ale krajní lenost vévodkyně z Orléans tentokrát povolila, méně snad tomuto velkému zájmu než mocné řevnivosti vůči tak nepřátelské sestře; a když byl tento první krok učiněn, domluvili jsme se, ona a já, jak si pomoci vévodou z Orléans.

Tento princ se vším svým duchem a se svou láskou k Mademoiselle, která od prvního okamžiku jejího narození neochabla, byl jako nehybný trám, který se hýbal jen našimi zdvojenými silami, a takový byl od začátku do konce celé té velké záležitosti. Často jsem v duchu přemýšlel o tomto neuvěřitelném chování vévody z Orléans, jehož lhostejnost jsem nedokázal skloubit s touhou, s potřebou a s tolika a tak mocnými důvody, které ho pobízely, aby se do díla živě pustil; přesto když jsem mu často, dlouze a důrazně, za přítomnosti vévodkyně z Orléans, předložil všechny mocné ohledy, které ho měly podnítit, nepropůjčil se potom k sebemenšímu kroku, a tak mařil všechny naše plány. Jakkoli málo soustavnosti měl v duchu, jakkoli mu byla vrozená měkkost, jakkoli málo byl schopen skutečně jednat podle plánu, jakkoli lehká a slabá byla jeho vůle ve všech věcech, nelze uvěřit, že by tyto vady způsobily u něho chování tak překvapivé, samo o sobě tak podivné a pro nás tak od základu nepříjemné; a vždycky jsem měl podezření, že protože o své španělské aféře věděl víc než kdokoli jiný, tato uzda ho nejen zdržovala, ale tak plně ho přesvědčovala, že je nepřekonatelnou překážkou sňatku, o který šlo, že se jen nedbale a v lehkých opakováních propůjčoval k tomu, k čemu jsme ho často naléhavě pobízeli, jsa, jak se domníval, jist naprostou zbytečností každého kroku a každé péče, aniž nám však chtěl přiznat pravou příčinu; a aby to před námi lépe skryl, jednal slabě, když byl až do jisté míry popoháněn, místo aby nám jednou provždy vyjevil svůj pravý důvod k beznaději a docela nás zastavil, aby si ušetřil lítost, která by byla zjevnější. To mi způsobilo tvrdou a krajní práci, protože u něho nebylo nikdy možné přestat zabírat ze všech sil ani se dát odradit jeho ustavičnými nevhodnostmi, které několikrát málem všechno zmařily.

Čím méně opory jsem viděl v tom, kdo na věci měl největší zájem, tím víc jsem se snažil najít ji jinde a utvořit a řídit mocnou kliku, a z několika různých udělat jedinou, která by si mocně vytkla cíl, k němuž jsem směřoval – mocně, pravím, pro svůj vlastní zájem, první, či spíše jedinou hybnou sílu všech pohybů u dvorů. Vévodkyně z Bourgogne, spojená s vévodkyní z Orléans a v nejhorších vztazích s paní Vévodkyní, měla víc než jeden zájem na tom, aby Mademoiselle dostala přednost před slečnou z Bourbonu. První bil do očí každému, kdo znal postavení vévodkyně z Bourgogne vůči paní Vévodkyni a postavení paní Vévodkyně u Monseigneura, o jehož vůli zcela rozhodovala a která, opětovně s ním spojená sňatkem jejich dětí, by si přisvojila moc, pod níž by se všechno sklonilo za jeho vlády, a už i za této; vévodkyně z Bourgogne by pozvolna upadla do odcizení s Monseigneurem, které, prohloubené špatně pochopenou zbožností monseigneura vévody z Bourgogne a nechutí, kterou k němu Monseigneur pojal od flanderských věcí a která byla od té doby pečlivě živena, by je oba uvrhlo do propasti, kterou jim klika, o níž byla řeč, tak smělo začala kopat. K tomuto velkému zájmu se přidával ještě jiný, rovněž velmi citelný a mající své opodstatnění.

Vévodkyně z Bourgogne znala krále dokonale a nemohla nevědět, jakou moc nad jeho myslí má novost, s níž sama udělala tak šťastnou zkušenost. Musela se tedy obávat jiné sebe samé, chci říci princezny v témž stupni příbuzenství s králem jako ona, která, mladší než ona, by ho mohla bavit novými a dětskými žertíky, jež se jí samé tak dobře osvědčily, ale které se už k jejímu věku příliš nehodily, ač si jimi ještě pomáhala, a které by jí tím méně slušely, čím víc by se hodily pro jinou; že ta druhá, jí rovná hodností, důvěrnými společnostmi a výsadami blízkosti, by měla právo jich užívat stejně jako ona, ba možná víc, kdyby se v tom král zalíbil; že vedena svou matkou, paní Vévodkyní, by byla o všem zpravena, nedala by žádnou nevhodností ničím podnět k výtkám, neměla by jako ona manžela, kterého je třeba podpírat, a že sama podporována Monseigneurem a tou strašnou klikou, která chtěla zničit monseigneura vévodu z Bourgogne a nemohla to učinit, aniž by zničila i ji, popuzená vůči němu touhou vládnout a vůči ní touž příčinou a vášní, která se k ní proti ní přidala od té doby, co ona prozatím zmařila její záměry a svrhla její hlavní nástroj – její švagrová by se stala nebezpečným vyzvědačem v nejvnitřnějším jejím nitru, skrze niž by se ty nejnevinnější věci obracely v jed, palčivou a panující sokyní, na niž by se všechno usmívalo s ohledem na budoucnost, rovnou, s níž by se bylo nutno ve všem měřit a počítat, a konečně manželkou oblíbeného syna, jehož volný život se otci i dědovi líbil, protože se k němu hodil – oběma, kteří se cítili stísněni s monseigneurem vévodou z Bourgogne, s jeho skrupulemi, jeho puntičkářstvím a jeho odloučeným a skrytým životem v liteře jeho zbožnosti.

Tyto dva velké zájmy, které se týkaly stejně příjemného jako závažného, přítomnosti i budoucnosti, a zároveň všeho nejdůležitějšího, co v životě může být, a jimiž byla vévodkyně z Bourgogne schopna být dotčena víc než kterákoli jiná osoba jejího věku a postavení, bylo nicméně třeba jí důrazně vštípit, aby je neudusily malichernosti a zábavy všedních dnů. Sama od sebe tyto věci obecně dobře cítila, i to, že je pro ni podstatné mít za švagrovou jen princeznu, která by jí nemohla a nechtěla stát v cestě a nad níž by měla jistou vládu. Ale ať měla jakýkoli rozum a soudnost, nebyla schopna sama od sebe dost živě pocítit celou důležitost těchto věcí skrze bouřlivost svého mládí, sled a koloběh postupných povinností, zastínění, jímž ji zaslepovala její důvěrná a klidná přízeň, velikost postavení, které čekalo na korunu, a nepřetržitost zábav, které rozptylovaly ducha i dny; jinak mírná, lehká a povolná, snad až přespříliš. Cítil jsem, že nejvíc síly a pomoci získám z účinku těchto úvah na ni, z toho, jak by je dovedla dobře uplatnit u krále a ještě víc u paní z Maintenon, kteří ji oba milovali nade všechno; a cítil jsem také, že vévodkyně z Orléans by neměla ani půvab, ani sílu potřebnou k tomu, aby jí to dobře vštípila, kvůli svému příliš velkému zájmu.

Obrátil jsem se tedy k jiným, vhodnějším nástrojům, které by rovněž měly na přednosti Mademoiselle své osobní zájmy. Vévodkyně z Villeroy mi k tomu připadala nesmírně vhodná pro všechno, co jsem o ní vyprávěl, a pro rozhodnost často nepříliš vzdálenou hrubosti, která, spojena se zdravým rozumem, někdy nahrazuje ducha a zasazuje rány silněji a užitečněji než víc ducha s větší mírou. Byla už dávno zpravena o přáních vévodkyně z Orléans; dal jsem jí pocítit, že tato přání jsou příliš malátná a jak naléhavé je jednat rázně, a z této strany jsem s velkým úspěchem doplnil všechno ostatní. Paní z Lévis5 mi připadala jako další, trojnásob významný nástroj. Spojovala nesmírně mnoho ducha s rozhodností, která, trochu ovládaná náladou, se rovnala rozhodnosti vévodkyně z Villeroy a někdy ji i převyšovala. Jsouc s paní Vévodkyní v skoro stejně špatných vztazích jako ona a odedávna v dobrém poměru s vévodkyní z Orléans, která na ni brala ohled, byla svým zájmem nakloněna Mademoiselle. Mimoto byla nadmíru citlivá na přátelství a tehdy ve velmi dobrých vztazích s vévodkyní z Bourgogne; zájem této princezny, který ji plně zasáhl, ji rychle přivedl ke všemu, co jsem od ní chtěl. Dva další důvody mi ji činily ještě užitečnou. Navzdory svému věku měla už tehdy ke všemu přístup u paní z Maintenon; a náhoda, či lépe řečeno Prozřetelnost chtěla, že ačkoli byla osobně ve velmi špatných vztazích s vévodkyní z Bourgogne a kvůli své rodině velmi vzdálená paní z Maintenon, obě si ji přiblížily, potom si ji oblíbily, až do té míry, že dospěla k důvěrnosti s princeznou a ke vší důvěrnosti, jakou bylo možno doufat u paní z Maintenon. Druhý důvod byl, že byla ve své rodině, která mohla mít na sňatek velký vliv, něžně milována, vážena, ctěna a brána v potaz a byla připouštěna k jejím poradám. Byla mi výtečnou pomocnicí u vévodů a vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers, takže jsme spolu často domlouvali věci, které jim nebylo radno předkládat příliš syrově, ani vždycky toutéž rukou.

Z těchto dvou žen vzešel třetí nástroj, sice slabý pro ustavičnou snahu šetřit všechny najednou a pro rozsáhlou politiku, který nám však, použit podle svého nadání, posloužil. Byla to paní z O,6 kterou mocné důvody udržovaly mezi dámami v nejdůvěrnějším zasvěcení vévodkyně z Bourgogne. D’O posloužil také, svým chladným a hlubokým způsobem. Byl oddán vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers. Byl jim zavázán v mnoha věcech, nade všechno tím, že unikl pádu po návratu z tažení u Lille. Hrabě z Toulouse byl v nitru víc nakloněn vévodkyni z Orléans než paní Vévodkyni; a pan du Maine ještě mnohem víc, protože od smrti pana Prince viděl v této sestře už jen nepřítelkyni.

Tento důvod byl velkým nástrojem v rukou vévodkyně z Orléans a pana z O k tomu, aby vyvolali strach pana du Maine, který ze všech vášní měl nad ním ve všech ohledech největší moc. Ukázali mu peklo otevřené pod jeho nohama sňatkem slečny z Bourbonu: všechny jeho nároky na dědictví po panu Princi7 bez naděje, jeho postavení do budoucna velmi nejisté, jeho nástupnická práva na úřady velmi ohrožená a postavení jeho dětí ztracené – samé věci, v nichž by nenávist paní Vévodkyně neměla velkou potíž uspět, už teď, pokud jde o proces, za účasti, kterou by vévoda z Berry a dokonce i Monseigneur už neskrývali, a v budoucnu, pokud jde o ostatní, při odporu, který proti tomu Monseigneur projevil a který nedokázaly zlomit ani nejdojemnější královy prosby, pro krále tak neobvyklé. Protože tedy šlo jen o to jednat u krále v temnotách rozhovorů mezi čtyřma očima, k nimž měl každý den několik příležitostí, a stejně tak u paní z Maintenon, u níž zmohl všechno a kterou vídal o samotě, kolikrát chtěl, jeho vlastní spása ho tím mocněji uvedla do pohybu, že už tehdy pojal úmysl dát si za to zaplatit na hotovosti sňatkem, který neotálel navrhnout a naléhat, aby byl dojednán, podepsán a ohlášen: sňatkem jedné ze sester Mademoiselle se svým synem, který by se tak stal švagrem vévody z Berry; to mě stálo mnoho manévrování, abych to odvrátil. Taková byla klika žen, tak důležitých u dvorů a tak nepřetržitě u našeho. Myslel jsem, že to stačí, abych z této strany své záměry dobře naplnil, a že tajemství, které bylo duší a spásou této záležitosti, nesnese, aby se do ní přibíralo víc lidí. S d’Oovými ani s panem du Maine jsem v té věci neměl žádný styk; ale vzkazoval jsem mu všechno, co jsem chtěl, prostřednictvím vévodkyně z Orléans a od ní jsem znal všechny jeho kroky, avšak nikdy jsem nepronesl ani slovo o postavení, k němuž jsem nechtěl projevit sebemenší náklonnost, abych si zůstal celý a svobodný pro šťastnější časy; spokojil jsem se s procesem o dědictví po panu Princi a s nenávistí, které dal propuknout, jejíž všechny oprávněné důsledky bily do očí, aniž bych musel kterýkoli z nich rozvádět. Pokud jde o d’Oovy, nikdy jim nebylo řečeno mé jméno, ale řídil jsem je v hrubých rysech prostřednictvím vévodkyně z Villeroy, která mi přesně podávala zprávu o všech podrobnostech, jež šly od ní k nim a od nich k ní; a ona i já jsme zachovávali tutéž jemnost a totéž mlčení o postaveních, která jí byla neméně odporná než mně. Zvláštní je, že jsem skoro všechno musel vymyslet, předžvýkat a vést i se samotnou vévodkyní z Orléans a často ji ještě s námahou vytrhovat z její lenosti.

Jakkoli jsem byl s těmito pružinami spokojen, usoudil jsem, že je třeba přidat ještě jiné a chopit se všech možných stran. Ačkoli všechna něha paní z Maintenon patřila panu du Maine a vévodkyni z Bourgogne a ačkoli neměla ráda paní Vévodkyni, která setřásla její jho, jakmile mohla, od té doby ji vždycky zanedbávala, aby se do něho znovu nezapletla, a které dokonce uklouzly posměšky na její účet, obával jsem se ve věci tohoto sňatku dohod, které od velké aféry Chamillartova pádu trvaly mezi ní a Monseigneurem, jejích svazků navázaných v téže době se slečnou Choinovou a její někdy bázlivé zdrženlivosti vůči králi. Obával jsem se také paní z Caylus, její neteře, jejího miláčka a srdce, která ji dokonale znala, která měla všechen možný důvtip a obratnost, kterou zábavy, milostné pletky a potom i pevnější záměry odjakživa poutaly k paní Vévodkyni, díky ní byla zadobře s Monseigneurem a se vším, co ho ovládalo, ale velmi pevně a skrytě, a která si z toho všeho chtěla udělat oporu po své tetě a ještě víc po králi. Pochopil jsem tedy, že se nesmí nic opomenout, protože vévoda z Berry byl pevností, kterou dobudeme jen podkopem a útokem; a mocně jsem promluvil k vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers a k vévodkyním, jejich manželkám, které na ně měly velký vliv, zvláště paní z Beauvilliers. Těm jsem vylíčil od kořene sahající rozkol dvora, jistou propast monseigneura vévody z Bourgogne, kdyby převládla slečna z Bourbonu, a v důsledku toho budoucí nebezpečí pro stát, nevyhnutelnou nenávist mezi oběma bratry, dosud jejich péčí tak svornými, která by byla dílem jejich manželek a jejich vynuceného postavení, krajní nebezpečí čekání na sňatek s cizinkou, jemuž byl král docela odcizen, při tak pokročilých pletichách paní Vévodkyně, a konečně, aby je pobídl ke spěchu, skrupuli nechávat déle bez manželky prince ve věku a se zdravím vévody z Berry. Těžiště mé argumentace spočívalo na těchto úvahách. Přimísil jsem k nim úvahu o úplném uhašení všeho, co mohlo ještě zbývat ze španělské aféry, a i v mysli samotného vévody z Orléans, každé nové myšlenky, kterou by v jiných dobách mohla vzbudit velikost paní Vévodkyně a jeho vlastní útlak. Ukázal jsem v dálce, na účet tohoto prince, co by mohl způsobit návrat paní des Ursins, kdyby ji neštěstí španělského krále přivedlo zpět do Francie, o čemž se už potají mluvilo; a obracel jsem se na lidi, kteří si nepřáli, aby ta žena měla na našem dvoře volné pole. V témž duchu jsem s nimi mluvil o paní Vévodkyni a o d’Antinovi, jejich otevřených nepřátelích, a cítil jsem, že nemluvím k hluchým. Zkrátka jsem si je zajistil, dostal jsem od nich přiznání jejich obav i přání; konečně jsem je uvedl do pohybu, já jsem je v té věci měl v moci, oni se mnou ve všem jednali ve shodě a skoro denně mi podávali zprávu o svých krocích. To nebylo málo s lidmi tak přísně odměřeného systému, s postupy tak hlubokými, tak vyměřenými a tak obtížnými, mnichy, kteří složili profes lhostejnosti a bezmoci, ale kteří si někdy vzpomněli, že na ni nesložili sliby.

Když jsem se zmocnil této strany, sáhl jsem po jiné, která nebyla o nic méně důležitá: byli to jezuité. Záležitost mého římského velvyslanectví, v níž byl d’Antin marně mým soupeřem, mě naučila, jak ho nenávidí; a všechno, co vynaložili, aby ho vyloučili, až do té míry, že o tom věděl, mi ručilo za to, že se ho ještě mnohem víc bojí. Byl jsem dobře zpraven, že k paní Vévodkyni nechovají menší odpor ani menší obavy. Nemohl jsem nevědět, že mají dost rádi vévodu z Orléans, o což jsem se postaral pečovat. Myslel jsem tedy, že bude snadné těchto šťastných sklonů využít. Dosáhl jsem u vévody a vévodkyně z Orléans, aby se se svými přáními svěřili otci du Trévoux. Tento jezuita byl až do Monsieurovy smrti jeho zpovědníkem. Vévoda z Orléans, jehož život se nesrovnával s úřadem takového hodnostáře, mu přesto ponechal titul i požitky, aby s ním prováděl jmenování do opatství a jiných obročí svého apanážního panství, k němuž mu král dal právo po smrti Monsieura.

Tento otec du Trévoux, šlechtic z Bretaně z dobrého rodu, byl malý, dosti směšný človíček, dobrák, kterého bylo možno získat přátelstvím a důvěrou, velmi málo duchaplný a dosti omezeného rozumu, který však přes to všechno byl důvěrným přítelem otce Telliera a měl k němu plný přístup – u toho, kdo měl přátel tak málo i ve svém vlastním řádu. Ale byly jen určité věci, které mohli vévoda a vévodkyně z Orléans říci této úzké hlavě, a jiné, které by v jejich ústech ztratily svůj půvab a svou sílu. To jsem hojně a užitečně doplnil prostřednictvím otce Sanadona, jiného důvěrného přítele otce Telliera, ale bez jejich vědomí, protože jsem jim nechtěl ukázat všechny své pružiny, ač jsem je uváděl v chod pro ně, abych je neochromil a neuspal tím, že by příliš spoléhali na můj důmysl. Dal jsem tedy tomuto otci porozumět týmž věcem, jaké oni říkali otci du Trévoux, ale důrazněji. Opatřil jsem je výkladem ze všeho, co jsem k nim mohl přidat, zvláště z toho, co se mohlo týkat zájmu jezuitů, vzbudit v nich kvůli nim samým chuť na sňatek Mademoiselle a co největší strach ze sňatku slečny z Bourbonu. Protože jsem mluvil s člověkem, který u mne požíval plné důvěry, učinil jsem to otevřeně a bez míry; a protože jsem skutečně mluvil pravdu, nebál jsem se ji předložit docela nahou a v celé její drsnosti. Stejným způsobem to přešlo k otci Tellierovi; a ačkoli jsem k němu měl dobrý přístup, tyto věci na něho z úst dobře poučeného a mně dobře nakloněného jezuity udělaly docela jiný dojem než z mých. Přesto jsme o tom spolu, on a já, v tomto duchu často mluvili.

Jezuité, jimž není nic lhostejné, a nejméně věci velké, to jest otec Tellier a ta tak úzká rada, neznámá dokonce i ostatním jezuitům, jíž se mezi nimi řídí všechno velké a důležité, si tuto věc oblíbili jako svou vlastní a sami se připravili všechno s námi domlouvat a podílet se na poradách i na provádění. Stali se tedy velmi mocným nástrojem, a s tou šťastnou okolností, že byl sám od sebe ve velké shodě s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, a to skrze nejtajnější a nejcitlivější zákoutí kliky. Připomeňme si tu, že za bouře kvietismu8 se tento politicky obratný řád rozdělil. Většina, s otcem de La Chaise,9 otcem Bourdaloue, otcem La Rue, zkrátka jezuité dvora a velkého světa, byla proti panu z Cambrai, ale bez činů. Malý počet, a to, co lze nazvat jejich tajným sanhedrinem, byl pro tohoto preláta a pod rukou mu sloužil ze všech sil. Tak nebyly mocnosti Říma a Francie popuzeny a dobří otcové přesto šli za svým. Tito zůstali s panem z Cambrai důvěrně spojeni, a skrze ně ve skutečnosti celý řád. V této stranické důvěrnosti zaujímal otec Tellier vždy první místa a svazek byl tím těsnější, čím méně byl znám, a to nejvíc přispělo k tomu, že si ho oba vévodové vybrali za králova zpovědníka. Dozvěděl jsem se to až později, ale v době těchto pletich kvůli sňatku jsem o tom byl dokonale zpraven, a v tom byl tajný uzel svazku otce Telliera s oběma vévody, z něhož shoda jejich záměrů ve prospěch Mademoiselle čerpala sílu, které si nevšimli ani ti, kdo byli do intriky kolem sňatku zasvěceni nejhlouběji.

Když jsem jednou rozmlouval s vévodou z Orléans o jeho tehdejším odjezdu do Itálie, přešla řeč na pana z Cambrai. Princi uklouzlo, že kdyby se nějakou z těch náhod, které si nelze ani představit, stal pánem vlády, a tento prelát byl naživu a stále vzdálen, první kurýr, kterého by vypravil, by šel k němu, aby ho povolal a dal mu podíl na všech záležitostech. To slovo nepadlo nadarmo. Pečlivě jsem je sdělil oběma vévodům, v jejichž srdci a mysli založilo vlídnost, která stále klíčila a kterou se mi podařilo dovést až k oddanosti, v jejímž hlubokém, ale důvěrném tajemství jsem byl mezi nimi já jediný; ta by však tak ctnostné lidi nepřiklonila ke sňatku Mademoiselle, kdyby měli sebemenší záblesk naděje na sňatek s cizinkou a kdyby velmi zřetelně neviděli nebezpečné následky sňatku slečny z Bourbonu pro monseigneura vévodu z Bourgogne, pro celou nejbližší královskou rodinu i pro stát; ačkoli zvláště pan z Chevreuse měl už dost svazků s vévodou z Orléans díky těm, které s ním měl jeho nebohý syn, vévoda z Montfortu,10 díky zálibě v týchž vědách a díky disputacím, jimž se vévoda z Chevreuse nevyhýbal, protože je všechny obracel k náboženství, k němuž chtěl vévodu z Orléans přivést zpět. Tak málo známý, tak jistý a tak hluboký soulad všech těchto pružin, z rozličných a tak skrytých pohnutek, byl velmi vzácným štěstím. Dobře jsem se střežil odhalit všechny jejich nitky a jejich sílu lenosti vévodkyně z Orléans nebo nedbalosti a nediskrétnosti vévody z Orléans.

S těmito pomocníky jsem si chtěl ještě pomoci osobností, která, jakkoli upadla u krále, si uchovávala všechnu svou oprávněnou vážnost ve společnosti a týž přístup k paní z Maintenon a která, jednou dobře přesvědčena ve prospěch Mademoiselle, byla schopna zasadit velké rány. Byl to maršál z Boufflers. Kromě těchto pádných důvodů byl jsem rád, že ho přitáhnu do jednoty záměrů s vévodou z Beauvilliers a pozvolna je připravím k tomu, aby se pevně spojili do budoucna; že ho tak jemně odvedu od kliky velmožů a vezmu jim veškerou možnost maršála použít, kdyby, vyčenichavše podkop z nějakého zájmu nebo jen z touhy zkřížit plány vévodovi z Beauvilliers, dostali chuť Mademoiselle uškodit. Nedalo mi práci přesvědčit Boufflerse, svého tak zvláštního přítele, už nakloněného vévodovi z Orléans tím, že se mu svěřil se svým rozchodem s paní z Argentonu a s tím, co ho provázelo. Ještě jiný důvod ho vrhl na stranu Mademoiselle: d’Antin byl přítelem maršála z Villars. Viděli jsme na svém místě, jak se d’Antin v kabinetech a v rozhovoru s králem obořil na druhý Boufflersův dopis o bitvě u Malplaquetu,11 že jsem se to hned dozvěděl a že jsem na to Boufflerse upozornil, když přijel z Flander. Nebylo mu neznámo d’Antinovo důvěrné spojení s paní Vévodkyní, takže nadšen, že nachází pádné důvody pro sňatek Mademoiselle, mi dal slovo, že jí bude ze všech sil sloužit. S maršálem z Boufflers bylo pohodlné to, že slíbit a dodržet a dobře provést pro něho bylo jedno a totéž a že se svými důvěrnými přáteli, jako jsem byl já, otevřeně říkal, co může, do jaké míry a jak, takže se s ním nedělaly mylné kroky, když byl s ním člověk v takovém vztahu a když on vůbec ochotně nějaké kroky činil.

Takové byly stroje a kombinace těchto strojů, které mé přátelství k těm, k nimž jsem byl připoután, má nenávist k paní Vévodkyni a má pozornost k mému přítomnému i budoucímu postavení dokázaly objevit, sestavit a uvést do chodu přesným a odměřeným pohybem, s přesnou souhrou a silou páky, jež doba půstu začala a dovršila, jejichž všechny kroky, nesnáze a pokroky jsem znal ze všech těchto rozličných stran, které se mi zodpovídaly, a které jsem také každý den znovu natahoval ve vzájemném rytmu.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Rozprava o monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, kterou Saint-Simon sepsal na žádost vévody z Beauvilliers a jejíž plné znění je otištěno v předchozí kapitole.↩

  2. Vysvětlivka: Charles-Honoré d’Albert, vévoda z Chevreuse (1646–1712), zeť Colbertův a švagr vévody z Beauvilliers (oba měli za manželky Colbertovy dcery), s nímž tvořil u dvora „jedno tělo“ a byl spolu s ním nejbližším rádcem vévody z Bourgogne. Zemřel v Paříži 5. listopadu 1712 po krutých bolestech při žaludeční nemoci; podle Saint-Simona pitva ukázala proděravělý žaludek.↩

  3. Vysvětlivka: Slečna z Bourbonu, dcera zesnulého pana Vévody a paní Vévodkyně, kterou chtěla paní Vévodkyně provdat za vévodu z Berry.↩

  4. Vysvětlivka: Spor o dědictví po slečně z Portes, v němž proti Saint-Simonovi vystupovala paní z Lussanu, ve službách domu Condé, s podporou paní Vévodkyně; Saint-Simon o něm vyprávěl dříve.↩

  5. Vysvětlivka: Paní z Lévis, dcera vévody z Chevreuse a sestra vévody z Montfortu, tedy neteř vévodkyně z Beauvilliers; odtud její vliv v rodině obou vévodů.↩

  6. Vysvětlivka: Paní z O byla dámou paláce vévodkyně z Bourgogne; její manžel, markýz z O, byl dříve vychovatelem hraběte z Toulouse, odtud jejich vazby na legitimované syny.↩

  7. Vysvětlivka: Po smrti pana Prince (Jindřicha Julia, † 1. dubna 1709) vznikl o jeho dědictví spor mezi jeho dcerami, mezi nimi vévodkyní du Maine, a větví jeho syna pana Vévody, kterou po jeho smrti zastupovala paní Vévodkyně.↩

  8. Vysvětlivka: Spor o kvietismus (1694–1699) mezi Fénelonem, arcibiskupem z Cambrai („pan z Cambrai“), a Bossuetem; Fénelonova kniha Výklad zásad svatých byla roku 1699 v Římě odsouzena a Fénelon zůstal vykázán do své diecéze.↩

  9. Vysvětlivka: P. François de La Chaise (1624–1709), jezuita, zpovědník Ludvíka XIV. od roku 1675 až do své smrti.↩

  10. Vysvětlivka: Honoré-Charles d’Albert, vévoda z Montfortu, nejstarší syn vévody z Chevreuse, velitel lehké jízdy gardy; padl roku 1704 u Landau.↩

  11. Vysvětlivka: Bitva u Malplaquetu (11. září 1709), nejkrvavější střetnutí války o španělské dědictví, v němž Villars a Boufflers ustoupili před Marlboroughem a princem Evženem; po Villarsově zranění vedl Boufflers spořádaný ústup.↩