Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola devátá
Vracím se s králem do Marly. — Rozhovor o vévodovi z Bourgogne mezi vévodou z Beauvilliers a mnou; vévoda si o něm ode mne vyžádá písemnou rozpravu.
Šestinedělí vévodkyně z Bourgogne, po němž přišel půst, drželo krále několik měsíců ve Versailles, aniž by podnikal cesty do Marly. Vydal se tam nazítří po Bílé neděli, 28. dubna, a zůstal tam do soboty 17. května. Odjel jsem se podívat do La Ferté; paní ze Saint-Simon se na tuto cestu přihlásila. Byla to první cesta, kterou tam král podnikl od audience, kterou mi poskytl. Byli jsme na ni vybráni. Přijel jsem do Marly z La Ferté a od té doby jsem až do královy smrti vynechal jedinou, a to i z těch, jichž se paní ze Saint-Simon nemohla zúčastnit; a hned při té první jsem si všiml, že se mnou král mluví a vyznamenává mě víc, než to činil u lidí mého věku bez úřadu a bez důvěrnosti s ním. Během této cesty byla podepsána svatební smlouva pana z Vendôme, který se pak oženil v Sceaux, a zemřeli vévoda z Coislinu1 a maršálka z La Meilleraye, jak jsem už vyprávěl.
Navrácen takto ke svému obvyklému způsobu života, rozmlouval jsem často s ministry, kteří patřili k mým přátelům, a s předními dvořany, kteří k mým přátelům rovněž patřili o žalostném stavu věcí, který přede mnou netajili a o němž smýšleli stejně jako já. Několik dní po návratu do Versailles jsem si zajel strávit den do Vaucressonu, což se mi stávalo často. Vévoda z Beauvilliers si tam upravil to nejrozkošnější útočiště na světě; trávil tam obvykle čtvrtek a pátek každého týdne a učinil je nepřístupným všem kromě své nejužší rodiny a nanejvýš čtyř nebo pěti přátel, kteří tam směli volně jezdit. Když jsme spolu mezi čtyřma očima rozmlouvali v jeho zahradě, přišla řeč nenápadně na monseigneura vévodu z Bourgogne a já jsem mu netajil, co si myslím o jeho počínání. Ačkoli jsme o tom s vévodou z Beauvilliers mluvili často, náhoda chtěla, že nikdy tak obšírně a že ho moje názory na tu věc nikdy tak nezasáhly. Rozhovor se pak stočil jinam a ze zahrady a z toho dlouhého rozhovoru mezi čtyřma očima jsme vyšli, teprve když se podávalo k obědu. Když jsme vstali od stolu, vévoda z Beauvilliers, který o našem rozhovoru přemýšlel, mě požádal, abych se s ním ještě jednou prošel zahradou, abych mu znovu zopakoval o monseigneurovi vévodovi z Bourgogne totéž, o čem jsem s ním mluvil před jídlem, a abych k tomu přidal, co by mě napadlo, když budeme mít víc času a klidu než ráno. Bránil jsem se, protože to nemohl zapomenout a protože jsem měl za to, že jsem řekl zhruba všechno, co se dalo říci. Naléhal a já poslechl. Rozhovor byl velmi dlouhý a málo mi v něm odporoval. Když byl vyčerpán, navrhl mi, abych sepsal, co si myslím o počínání toho prince a co by podle mého soudu měl napravit a doplnit. Návrh mě překvapil; naléhal, bránil jsem se a zeptal jsem se ho, co tím zamýšlí. Odpověděl mi, že taková rozprava by mohla monseigneurovi vévodovi z Bourgogne velmi prospět, nebo přinejmenším posloužit jemu samému (vévodovi z Beauvilliers), až bude s princem mluvit. Bránil jsem se ještě víc a vymlouval jsem se na nebezpečí prozradit takovým lidem, že je člověk tak dobře zná. Uklidňoval mě v tom, seč mohl, poukazem na ctnost a způsob myšlení monseigneura vévody z Bourgogne; a nakonec jsme uzavřeli dohodu: já, že to napíšu, on, že mého spisu bez mého souhlasu nijak neužije. Tak jsme se rozešli a připojili se ke společnosti v domě, já stále překvapen tím, co ode mne žádal, odhodlán však vyhovět mu rozpravou, kterou by bylo možno ukázat monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Pustil jsem se do ní o několik dní později.
Zhruba polovinu jsem napsal s tím úmyslem, aby se dala princi ukázat, ale potom se mi pero v prstech stočilo jinam, protože nebylo možné vynechat velmi potřebné věci. Tehdy jsem se tomu poddal, ale s předsevzetím, že několik míst, která se mi přesto zdála nepostradatelná, vyjmu, kdyby jí pan z Beauvilliers chtěl dát princi číst. Ponechal jsem si její opis, který — ačkoli je trochu dlouhý — neodkážu mezi Doklady, nýbrž vložím sem, protože dává hluboké poznání monseigneura vévody z Bourgogne. Je adresován vévodovi z Beauvilliers. Jeho první řádky ukazují, při jaké příležitosti vznikl; a najdou-li se v něm úvahy, příklady a přirovnání, které jsou po chuti málokomu, je to proto, že rozprava určená k tomu, aby přesvědčila monseigneura vévodu z Bourgogne, musela být přizpůsobena jeho vkusu a jeho duchu, a také duchu vévody z Beauvilliers, který byl mnohem jistější a prostší skrupulí, než byl tehdy ještě princův; oba byli náchylnější nechat se zasáhnout tímto druhem úvah než jinými, jaké jsou po chuti každému.2
Rozprava o monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, 25. května 1710, adresovaná vévodovi z Beauvilliers, který si ji ode mne vyžádal
Jestliže se Vám náš rozhovor ve Vaucressonu zdál zasluhovat tolik pozornosti, že si přejete vidět ho rozvedený za obvyklé meze rozmluvy ve stínu Vašich stromů, která se snadno vytratí, jakmile člověk vejde do domu, učiním to tím ochotněji, že jde o prince, v němž se odvažuji soupeřit s Vámi samým v úctě, v něžné oddanosti a v obdivu k jeho vzácným ctnostem, nedotčeným světem, takže nic z toho, co si myslím, Vás nemůže urazit; a protože se tajný výlev mé horlivosti pro jeho osobu — horlivosti od státu neoddělitelné, neboť se zrodila z dobra státu — omezí jen na Vás, ulevím si tím, že Vás poslechnu a že Vám bez příkras vyložím, co si myslím.
Jsem pevně přesvědčen, že málokteré století zrodilo prince, do něhož by Bůh tak štědře vlil tolik pevných ctností a tolik velkých nadání, jaké vidíme v monseigneurovi vévodovi z Bourgogne: ducha živého, rozsáhlého, správně soudícího, soustředěného, pronikavého, pracovitého, od přírody nakloněného k obtížným vědám, toužícího po všem pátrat a plného poctivosti ve svém bádání. To je ono bohaté pole, které Vám bylo svěřeno ke vzdělání a které jste — za pomoci té nejschopnější ruky34 ve všech oborech, zvláště nebem stvořené pro umění vychovávat prince — šťastně připravil ke všemu, co se od něho mohlo očekávat, aby napravil hluboká neštěstí nejkrásnějšího království Evropy, jež ho má jednoho dne poslouchat. Příroda, která si libuje v tisíci různých hrách, přimísila do jeho povahy prudkost, která se u mladého prince tohoto postavení dlouho zdála hrozivá; ale milost, která si také libuje v krocení přírody, v něm působila tak mocně, že její dílo může platit za zázrak — pro neuvěřitelnou změnu, kterou v něm vykonala za tak krátký čas, uprostřed nejprudšího vření mládí a navzdory všem nesčetným překážkám, které jako by věk, postavení a zvláštní okolnosti nashromáždily, aby jí upíraly vítězství; a toto vítězství, upevněné řadou let, aniž by ho kterákoli z těch nebezpečných a stále trvajících překážek dokázala nahlodat, zbavuje veškeré obavy o jeho trvání a pevnost. V tomto stavu by nebylo co si přát, kdyby se vše, co je v něm velkého, vzácného, podivuhodného a vybraného v každém ohledu, ukazovalo stejně otevřeně, jak by mu bylo snadné to činit, a kdyby drobnosti, ponechané i těm největším mužům, aby ostatním připomínaly, že jsou jen lidé, a chránily je před modloslužbou, byly méně vidět. Nebudu se tedy zdržovat tím, abych Vám vykresloval portrét tohoto prince, který by přesahoval síly nejlepších malířů a který je Vám tak dokonale znám. Spokojím se jen s tím, že se dotknu některých jeho rysů, kde mě k tomu látka přiměje, abych ji lépe osvětlil a abych Vám lépe předložil podstatu svých myšlenek, pokud jde o věci samy o sobě i o smýšlení světa, v němž mě nutnost a smutná nečinnost mého postavení nechávají pohybovat se víc než Vás a vystavují mě víc jeho hloupostem.
Protože povinnosti krále jsou nekonečné, nezdá se, že by pro ty, které Bůh povolává na trůn právem jejich zrození, bylo štěstím nastoupit na něj příliš brzy; a protože ve všech stavech, ať jakéhokoli postavení, má soukromý život připravovat k úřadům a člověk se má zabývat jen tím, aby se stal hodným těch, k nimž přirozeně vede povolání, v němž se ocitl — neboť by bylo stejně zbytečné jako pro dosah lidského ducha příliš nesmírné usilovat najednou o to, stát se schopným všech možných úřadů —, zdá se, že princ, jemuž je souzena koruna velkého státu, se má po celou dobu, kdy ji ještě nenosí, zabývat jen tím, aby se stal schopným unést její tíhu všemi znalostmi, které vyžaduje; a protože je jich nekonečně mnoho, aby z nich správně vybral ty nejdůležitější, jist, že jejich osvojení mu bohatě nahradí všechny ostatní a že hlavní věc spočívá jen v moudrosti tohoto výběru, a když jej učinil, v ustavičném úsilí naučit se dokonale tomu, co si předsevzal znát. Nezdá se však o nic méně nutné připojit k této první části ještě druhou: totiž užít tohoto druhu studia tak, aby se princ nespokojil s tím, že se stane schopným svrchované moci, nedokáže-li ještě přesvědčit ty, kdo jednou budou jeho poddanými, že už je a že bude stále víc hoden jim vládnout.
Nic neobsáhne lépe oba tyto tak zásadní zřetele najednou, než když se ke znalosti věd, které ducha nejprve otevírají a později jej brousí, a — což je pro prince mnohem důležitější — ke znalosti dějin jeho země, která v sobě zahrnuje mnoho věcí, připojí, pravím, znalost lidí; bez ní ani ten nejvynikající a nejosvícenější duch, ani ta nejpečlivější a nejbdělejší opatření nemohou ochránit před nejhustšími temnotami, které, rozprostřeny nade vším nevědomostí o nástrojích všeho, totiž o lidech, strhují do omylů, před nimiž nic nemůže uchránit, které žádná jiná znalost nemůže nahradit a jejichž veškeré následky se stávají propastmi všeho druhu. Není tedy malou výhodou pro prince, který má vládnout, žít dost dlouho jako poddaný, ve věku rozvahy, aby mohl poznávat lidi díky jakési důvěrnosti a styku s nimi, které lesk diadému obvykle odstraní nebo zastře, a využít času, jehož nejistá délka nemálo přispívá k tomu, že mu dovoluje vidět lidi zhruba takové, jací jsou. Protože totiž od prince, který má ještě daleko k rozdělování milostí, mohou pro přítomnost i budoucnost doufat jen s nejistotou, a přesto se k němu často a důvěrně přibližují, jejich svoboda a přirozená netrpělivost, nespoutané naléhavostí bezprostředních záměrů a často se projevující při příležitosti, jen těžko dlouhodobě odolají tomu, aby je neukázaly otevřeně takové, jací jsou, a tím prince nesmírně poučují o nich samých i o ostatních.
Tato úvaha, špatně vyložená, ale s jejíž pravdivostí by, myslím, nesouhlasil málokdo, mě vede k tomu, abych si postěžoval na dvě věci: na jednu skutečnou a na druhou, totiž na účinek, který ta první vyvolává. Monseigneur vévoda z Bourgogne při životě, jaký vede, nemůže poznat lidi, a tudíž nemůže být jimi poznán, a ve skutečnosti poznán není. Jeho čas se dělí jen mezi dva druhy zaměstnání: jedna, odpovídající jeho zálibě, ho uzavírají do vážnosti a skryté samoty jeho kabinetu; druhá, uložená mu svazky jeho postavení, obrací tak, že ho od tohoto dvojího poznání lidí — tak doporučeníhodného a jediného základu dobrého užití všech ostatních — vzdalují o nic méně než ta první. Je čas, který má být věnován hlavně soukromému poučení z knih, a ten čas nemá být omezen na věk, který vymaňuje ze jha vychovatelů a učitelů; má sahat ještě o celá léta dál, aby se člověk naučil užívat studií, která vykonal, poučovat se sám, v klidu trávit pokrm, který přijal, stát se schopným vážnosti a práce, vycvičit ducha k zálibě v dobrém a pevném a udělat si z toho hradbu proti lákadlu rozkoší a zvyku rozptylovat se, které nikdy neudeří tak silně jako v prvních letech svobody. Ale tento druhý čas studia byl už vyplněn tak šťastně, že prodlužovat jej přes jeho spravedlivé meze znamená krást čas jiným druhům zaměstnání, pro něž tato měla být jen přípravou. Je tedy čas shromažďovat a je čas rozdávat, a právě ten druhý už dávno nastal, aniž by to monseigneur vévoda z Bourgogne, jak se zdá, uznával, a uniká mu s nekonečnou škodou. Kdyby dětství prince dokázalo proniknout k důvodům rozmanitých lekcí, které se mu postupně dávají, poznal by, že úmyslem jeho učitelů je jen dát mu znalost různých věd, stejně potřebných k tomu, aby mu otevřely ducha, daly mu soustředění a pevnost, přivykly ho práci a vážnosti a uchránily ho před trapnou nevědomostí; že však jejich záměrem nikterak není hnát ho později k těmto vědám a nechat ho promarnit čas určený k nejvyšším úkonům lidského ducha tím, že se sám stane mistrem v těchto vědách, které jsou samy o sobě neužitečné pro vše, čím má být, a nepochybně škodlivé, kdyby je, unášen svou zálibou a snadností, dále pěstoval; neboť dny jsou omezeny na určitý počet hodin a duch na určitou míru soustředění, a on by nebezpečně převracel řád svého stavu a svého určení, kdyby stavěl vědy na místo jiných věcí, které ho mají zaměstnávat výhradně. Co dětství prince proniknout nedokáže, má učinit zralý věk; a jakmile dosáhl dostatečné znalosti věd, má se mít na pozoru před jejich lákadlem, vážit napříště jejich cenu na spravedlivé váze odpovídající jeho stavu, a spokojen, že jich užil k účelu, k němuž mu byly předloženy, má v pokračování studia vidět už jen překážku velkým úkolům, k nimž je jeho duch povolán, a zábavu málo důstojnou jeho rodu; přičemž si ponechá úctu k vědám samým a k jednotlivcům, kteří, zrozeni pro ně, v nich učinili šťastné a užitečné pokroky — stejně vzdálen těm, kdo si svou nevědomost vynahrazují nesmyslným pohrdáním vědami a pyšným pohrdáním učenci, jako těm, kdo, nemajíce díky svému stavu jiného protivníka než zahálku, vyplňují tu svou znamenitě nejcennějšími prostředky, jak ozdobit a zaměstnat svého ducha.
Ať si monseigneur vévoda z Bourgogne uchoval jakoukoli skromnost uprostřed tak velkého množství rozsáhlých a hlubokých znalostí, v nichž daleko předčí všechny, kdo jim nevěnovali dlouhá zvláštní studia, nemůže si přece nepřiznat, že jich nabyl nekonečně víc, než potřebuje, a tudíž že má obrátit svou zvídavost a své úsilí k oněm jiným věcem, pro které se narodil a jen kvůli nimž se měl vzdělávat. Je jako řemeslník, který má zhotovit nějaké ruční dílo a sám si vyrobil všechny nástroje a pomůcky, jež k práci na něm může potřebovat; má se do něho pustit bez prodlení, jakmile se zásobil vším, co potřeboval, a marně i ke škodě by odkládal práci, kdyby si po dokončení všech nástrojů chtěl vyrábět ještě další podobné, aniž by jich měl zapotřebí.
K tomuto přirovnání lze, jak se zdá, vztáhnout příliš velké lpění monseigneura vévody z Bourgogne na jeho kabinetu a jeho příliš velkou povolnost k zálibě, kterou si uchovává ve studiu věd, a k potěšení o nich mluvit. Několik vzácných slov při vhodných příležitostech sluší v ústech prince, který je vzdělaný a chce vědy a učence povzbuzovat a ctít; ale když je jimi člověk plný a příliš si v nich libuje, snadno v tom přestřelí a dá podnět k reptání dvora, který je sice nevzdělaný, ale přece ví, že to není věc velkého prince a že ho to příliš odvádí od toho, čemu se má hlavně věnovat.
Bylo by si tedy přát, aby monseigneur vévoda z Bourgogne trávil méně času ve svém kabinetu, a když tam vykoná povinnosti křesťana, aby veškerou svou samotu vyplňoval jen četbou dějin a věcí, které se vztahují k tomu, čím mohou knihy přispět k poznání lidí a k umění vládnout, a několika poznámkami o tom, krátkými, ale obsažnými; a aby tento druh zaměstnání pokládal za svou jedinou záležitost, za jedinou, kvůli níž smí uniknout zrakům dvora, a dodám bez obav: za jakousi modlitbu, která u člověka jeho postavení není před Bohem méně cenná než nejlepší modlitba těch, které jejich stav od ní neodvádí. Takto naplněn tímto studiem, tak přiměřeným lidské přirozenosti, k němuž se ona kloní ochotněji než k jakémukoli jinému, našel by monseigneur vévoda z Bourgogne lék, který potřebuje proti roztržitosti, již abstraktní vědy živí a kterou svět jen velmi nerad promíjí i těm největším mužům, a ještě mnohem méně těm, kdo se mají stát pány všech; svět i každý jednotlivec proto pokládají jejich roztržitost za krádež na svém nabytém majetku — myslím tím pozornost k nim: že s nimi princ mluví, že jim odpovídá, už jen to, že si jich všimne, že je aspoň výrazem a chováním odliší, zkrátka že o nich ví. Je to mince tak užitečná princům, pružina tak mocná u poddaných, jakýsi dluh, který sebeláska vymáhá tak přísně a o němž je pro prince tak výhodné, že je takto vymáhán; roztržitost jej však ruší, přinejmenším tím, že mu bere oběh, protože se splácí s malým půvabem, a to svět, který je po této minci tak lačný, vykládá ještě hůř, neboť chápe, jak málo by princi měla stát. Méně času věnovaného kabinetu a užitého cenněji, jak jsem právě řekl, by poskytlo mnohem víc času veřejnému životu, který jediný vytváří vzájemná pouta mezi princem a dvorem, v němž má princ vidět zkrácený obraz státu, a tím i víc příležitostí a prostředků poznávat lidi z nich samých, čehož se nabývá jen stykem s nimi. Čím víc povinností musí monseigneur vévoda z Bourgogne plnit, protože mu Bůh ještě dopřává drahocenný život krále a Monseigneura, tím lépe musí hospodařit s časem, který má na úkor svého kabinetu věnovat světu, aby stačil na své povinnosti poddaného a syna i na ty, k nimž ho jeho rod zavazuje vůči dvoru a světu; neboť musí pilně docházet ke dvěma dvorům, a přitom pečlivě udržovat svůj vlastní. Má tu výhodu, že na chování Monseigneura ke králi vidí, co sám má činit vůči oběma, a přistupuje k tomu tak přirozeně, že lépe si přát nelze; kdyby chtěl k úctě a horlivé přítomnosti poddaného přidat trochu víc volnosti syna a vnuka, zvýšil by důstojnost a slušnost svého chování k nim a líbil by se jim neméně, kdyby jim dal příležitost k vlídnějšímu sblížení s ním. To by, aniž by cokoli přidalo k přátelství a důvěře, které už nemohou být úplnější, snad přineslo víc toho, co lze dobře vyjádřit jen slovy „cítit se dobře a volně“, a lichotilo by jim citelněji onou úctou plnou vroucnosti, jaká je dovolena jen dětem králů. Je to jemný a laskavý lék proti ostýchavosti, před níž by ho měl chránit jeho rod a něžnost, s jakou je k němu přistupováno, a které jeho vstup do rad a všechno důvěrné sdílení záležitostí, jež s tím souvisí, už dávno neměly ponechat žádné útočiště. Monseigneur vévoda z Bourgogne s tím nedávno učinil pokus při posledním jmenování generálů5; ten nebyl o nic méně příjemný králi než jemu samému, přinesl mu nekonečnou čest mezi oním malým počtem lidí, kteří se o něm dozvěděli, a má mu být příjemným příkladem, aby ho utvrdil v takovém jednání, které bude napříště se svou obvyklou moudrostí opakovat.
Co bylo právě řečeno o dvou velkých povinnostech monseigneura vévody z Bourgogne, platí ještě silněji o jiných, nepřímých povinnostech, které mu ty první ukládají a jimiž tak příjemně dovršuje plnění těch hlavních; bylo by to úplné pro něho i pro osoby67, jichž se týkají, kdyby se chtěl volněji snažit sbližovat se s nimi stále víc a činit to s přirozeností, která by je dokonale okouzlila — a dá se říci, že to dluží minulým věcem a vzpomínce na to, co se zde odehrálo v průběhu posledního tažení a zimy, která po něm následovala89.
Mezi tolika zářivými milostmi, jimiž nebe zahrnulo tohoto prince, lze tvrdit, že žádná mu nemá přinášet víc radosti a pomoci než princezna, s níž je spojen nejsvatějšími a nejněžnějšími pouty. Protože zde jde jen o monseigneura vévodu z Bourgogne, zadržím výlev svého srdce a přirozený sklon své mysli, pokud jde o vévodkyni z Bourgogne. Budu o ní mluvit jen ve vztahu k jejímu choti a nebudu se po všem velkém a vznešeném, co jsem o něm řekl, obávat předložit mu ji ve více než jedné věci za příklad. A abych ještě přidal toto slovo k tomu, co bylo řečeno o povinnostech: s jakým půvabem ona plní všechny své, a jak se jí za to právě tím dostává vzájemné odplaty! Touha být milována jí vnuká ušlechtilou péči a pozornost, která jí získala všechna srdce. Živá, vlídná, přístupná, otevřená s moudrou mírou, soucitná, zarmoucená, způsobí-li sebemenší nepříjemnost, důstojně plná ohledů ke všem, kdo se k ní přibližují, je jejich ustavičnou rozkoší a předmětem touhy, i nezištné, všech, kdo jsou jí nejvzdálenější. To se nedá bez velkého ducha, ale velký duch k tomu nestačí; a proto by monseigneur vévoda z Bourgogne, který ho sám má tolik, mohl tyto dary u své choti uvážit a nepohrdat jejich napodobením a jejími půvaby, ustavičnými ve všem.
Je tak velkým štěstím umět vychutnat štěstí, které člověk má, že je nutno s nadšením vidět, jak dobře se princ s princeznou cítí; ale bylo by si také přát, aby — když jí věnuje všechen čas, s nímž mají být oba spokojeni a na nějž mají být tak žárliví, a když k jejich úplnému soukromí připojí, co slušnost ještě vyžaduje pro jeho vlastní dvůr — jeho vlastním příkladem byla udržována odměřenější střední cesta mezi vážností a dobrotou, mezi volností důvěrného styku a příliš osobovanými familiárnostmi, a aby tento příklad zajistil, že mu mladé dámy10 budou prokazovat úctu, kterou mu dluží na každém místě a v každé době a kterou žádná veselost neomlouvá u té, která z ní vybočí, ani u toho, kdo to snáší, a tím méně u toho, kdo na to navyká. Trocha pozornosti, aby je k této povinnosti pomalu vracel chladným a udiveným výrazem, kdykoli se od ní odchýlí, občas vážným, ale vždy zdvořilým vzezřením, kdy je to namístě, a trochu delším okázalým mlčením a vážností vůči těm, které by to potřebovaly — což by zároveň poučilo ostatní, které by toho byly svědky —, by je brzy napravila všechny a mělo by mnohem znamenitější účinek, než si snad kdo představuje.
Je-li pravda, že tyto domácí maličkosti jsou opravdu důležité, oč důležitější je dbát, aby navenek neunikla gesta málo důstojná věku a postavení! Nepřestávám se rozhořčovat nad zhoubným užitkem, jaký z nich svět činí, a ustavičně sténám, když vidím, že ještě pořád mouchy utopené v oleji, hroznové bobule rozmačkané v zamyšlení, ropuchy roztrhané střelným prachem, mechanické hříčky, nevhodně provozovaná míčová hra a hra s opeřeným míčkem11 a bezděčně pronášené příliš žertovné řeči dodávají troufalou váhu útokům z Flander a že příliš ustavičná zábava s roztaveným voskem a především načmárané kresby1213 rozmnožují drzosti pohoršlivými dohady. Čím jsou tyto maličkosti drobnější a čím nevinněji vypadají, tím hlouběji zraňují a tím víc rodí rouhání; to je pravda, kterou nelze dost vštěpovat a která musí jít ruku v ruce s nejpevnějšími a nejpodstatnějšími pravdami, neboť takové je jho nejvyšší velikosti, že se v ní vše zvětšuje a že i ta nejprostší nepozornost se ihned obrací v příznaky, které se snadno rozléhají na všechny strany — tím spíš, když častost těchto maličkostí může platit za zvyk, když princ, který se jim poddává, se navíc uspořádáním svých dnů činí těžko viditelným a když tím ve skutečnosti zůstává nepoznán.
Toto uspořádání dnů je u monseigneura vévody z Bourgogne takové, že nelze popřít, že jeho život plyne buď v kabinetu, nebo v hloučku žen. Svět, shovívavý k neřestem, které sám zakouší, by stěží prominul takovou výhradně ženskou společnost i princi, kterého by k ní vedly jeho rozkoše. Oč překvapivější ji tedy shledává u monseigneura vévody z Bourgogne, o jehož přísné odměřenosti ví až příliš dobře, ač ji není s to obdivovat?
Právě toto uspořádání by tedy bylo nejdůležitější rozbít jako špatné a škodlivé samo o sobě, a navíc jako překážku toho nejlepšího, totiž onoho tak podstatného poznání lidí, jemuž tato ustavičná přítomnost mezi ženami, která přinejmenším ničemu nenaučí a přitom ztrácí drahocenný čas, stojí jako trvalá závora. A abych přešel k některým podrobnostem, jež tato velká látka vyžaduje: bylo by nesmírně žádoucí, aby se monseigneur vévoda z Bourgogne nespokojoval s tím, že drží smíšený dvůr při hře — kterou bylo přesto výborné zavést a kterou je velmi vhodné udržovat, aby měl příležitost mluvit a být k lidem vlídný —, nýbrž aby si také navykl na důvěrnější a poučnější styk s muži, což je možné jen v soukromých rozhovorech, které by mu získaly mysli a srdce, umožnily mu do nich proniknout a skutečně by ho dávaly poznat ostatním. Příležitostí k tomu bude ustavičně dost, jen bude-li upřímná vůle plodem přesvědčení o nesmírné důležitosti a nutnosti to činit. Rád se prochází: proč si má dělat vězení z houfu, který ho při tom doprovází, a proč si z něho nevezme někoho — jednou vynikajícího generálporučíka, pak jiného, méně vynikajícího, který však bude důkladně znát nejasné okolnosti nějakého tažení; jindy velmože, který v sobě bude mít ještě něco jiného než své jméno; potom muže pera, který vedl nějaká jednání; zkrátka jednou jedny, jindy jiné, ale téměř vždy někoho, s nímž by sám vykročil mimo svůj dvůr? A dávaje se od důstojníka tělesné gardy následovat v takové vzdálenosti, aby nemohl slyšet, ať rozmlouvá s tím, koho si vzal, a ještě víc nechá rozmlouvat jeho samého, dbaje, aby se cítil volně a především v bezpečí, a odměňuje pozorností i ty nejmenší věci, které mu řekne. Tak princové dobývají z nitra lidí, s úsilím, uměním a rozlišováním, pravdy velké i malé, ale vždy více či méně důležité; tak se učí rozeznávat, k čemu se lidé hodí, těžit z jejich vědění, povah a zájmů, rozlišovat věci od zdání, mírnit rozvážnou důvěru rozvážnou nedůvěrou, mít se na pozoru před překvapeními, úskoky a nástrahami, ustavičnými léčkami princů, kteří nemají jiný prostředek, jak jim uniknout; tak se dozvídají, co často jen oni sami nevědí, a vyhýbají se jedu tím, že rozmnožují kanály, které k nim vedou; odhalují rozhled, záliby, přátele, nepřátele a kliky lidí; zachycují okamžiky, kdy je síla všech těch různých věcí přiměje proti jejich vůli prozradit se v předivu rozhovoru, a nenápadně je pak ženou do mlhy vášně, která se v nich rozehřívá; a tím, že je v ničem neodbývají, přitahují a využívají jejich důvěry, která se tak těžko odpírá princi, jenž nepohrdá ji vyhledávat.
Když princ mluví jen s jedním mužem, představa oblíbence okamžitě poleká; ale když se rozhovory množí a jejich výběr se zakrývá zdáním lhostejnosti, a když princ především pečlivě rozmlouvá s lidmi z opačné strany nebo opačného smýšlení, obava mizí: lidskost a přístupnost přitahují, dobrota okouzluje; ctnosti, znalosti, celý duch, celý zdravý rozum a veškeré jejich užití se odhalují, a odhalujíce se, budí obdiv, zahanbují nevědomost i darebáctví a šíří se od jedněch k druhým, k nimž se tyto rozhovory od jednoho k druhému donášejí; a touto tak snadnou cestou princ poznává a je poznáván, a využívaje obecné touhy se k němu přiblížit, získává si srdce a mysl těch, s nimiž mluví, a skrze ně i těch, s nimiž nemluví; těžko se dá oklamat či zmýlit, počítá především správně a pozorným spojováním všeho, co slyší, upírá zrak k dobrému a pravdivému, nakolik je dáno to zde na zemi odhalit, a hlavně se vyléčí ze smrtelného mínění, že pravda je pro prince neproniknutelná — jejich úděl by byl už tím příliš politováníhodný, kdyby mohli jednat vždy jen poslepu. Tím také ubude naděje a smělosti prince klamat a přibude nebezpečí v tom, ubude pokusů a možností je ovládat, přibude soutěživosti v tom, stát se schopným a dobře jednat; zkrátka je to plodný zdroj všeho dobra bez jakéhokoli nebezpečí; čas vždy dobře užitý, ať by se v některých z těch rozhovorů občas objevila jakákoli neplodnost — nemůže se totiž stát, aby z nich nebylo vždy co sklidit. Všechny se snadno prodlužují i zkracují, ba i odkládají podle princovy libosti, ale všechny také mají mít nějaký cíl, buď otevřeně předložený, nebo obratně do rozhovoru uvedený; a především nemluvit s člověkem vždy o jeho řemesle; a jak aby se něčemu přiučil, tak aby ho prozkoumal, přivádět ho několikrát na současné záležitosti, na politiku, vnitřní i zahraniční správu, obchod, válku na souši i na moři, na různé osobnosti, zkrátka vždy na nějakou významnou látku, rozvíjet úvahy a někdy je přiostřit tím, že vlídně udržuje nějaký spor.
Je velkým omylem namlouvat si, že lidé často nebývají velmi dobře poučeni o mnoha věcech, které nepatří k povolání, jemuž se zvlášť zasvětili. Duch a zdravý rozum vedou ke všemu a sahají na všechno; a ačkoli je to nepořádek, není vzácné najít lidi prostředné ve svém řemesle, kteří jsou lepší a poučnější, když mluví o jiných věcech, někdy dokonce vynikající. Je tedy věcí princovy trpělivosti, aby se nedal odradit a snažil se, rozplétaje lidi, vytěžit z nich všechno, co lze, o všech věcech; věcí jeho dobrého ducha, aby v tom rozlišoval, a jeho zdravého rozumu, aby se nedal věcmi příliš snadno ohromit, a především aby byl pevně přesvědčen, že jeho čas nemůže být užit znamenitěji než při tomto pátrání, které v něm vytváří vědu věd a základ dobrých rozhodnutí, jež pak učiní sám se sebou, když shrne, co se dozvěděl, a dobře vše roztřídí. Někdy by si monseigneur vévoda z Bourgogne velmi vhodně mohl povolat do svého kabinetu jednou jednoho, jindy jiného muže; ale to by, jak se zdá, mělo být mnohem vzácnější a vyhrazeno předním osobnostem nebo těm, kdo se vracejí z nějakého významného vojenského nebo diplomatického úkolu. Dodám ještě, že volnost rozhovoru mezi čtyřma očima tu přinese větší užitek než rozhovory ve dvou nebo ve třech, které se zdají dobré jen pro salon v Marly a pro podobná veřejná místa, kde lze tímto způsobem využít zahálky. Novinky a příležitosti, které pomalu dávají vznikat jedna druhé, mohou snadno posloužit jako začátek a jakoby úvod k těmto rozmanitým rozhovorům; ale jejich duší a věrnou pečetí musí být především hluboké tajemství, i o nejlhostejnějších věcech, které by v nich byly řečeny; bez toho by se staly horšími než neužitečnými.
Monseigneur vévoda z Bourgogne je tak dlouho zvyklý tajemství zachovávat a jeho spolehlivost je tak známá, že to pro něho není žádná obtíž. Pokud jde o ostatní, plně by na tom šlo o jejich zájem, a různé rozhovory s různými osobami by byly dobrým prostředkem, jak zjistit, zda by tajemství zachovávali věrně, a jak se k nim podle toho chovat — buď stejně, nebo s větší zdrženlivostí, nebo vyloučením toho, kdo by se proti němu provinil. Ale protože záměrem těchto rozhovorů nemá pro prince v žádném případě být, aby se v nich sám otevíral, a protože v nich musí ustavičně bdít, aby zůstal tak uzavřený, jak jen lze, aniž by příliš odpuzoval, nemůže nikdy podstupovat žádné riziko. Netřeba říkat, že lichocení, vždy smrtelný jed, by se v těchto rozhovorech stalo jedem dvojnásobným a že princ, který je navazuje, se před ním nemůže mít nikdy dost na pozoru ani je dost přísně vypuzovat, i tvrdými odpověďmi, jakmile by je postřehl; a téměř totéž říkám o příliš daleko hnané povolnosti. Když by byl čas takto rozdělen, monseigneur vévoda z Bourgogne, který má tolik a tak dobrého ducha, rozumu, správného úsudku, osvícenosti a znalostí, by část svých dnů zaměstnával příjemně a s nekonečným a dvojím užitkem. Když nevyjde procházka, k níž by takové počínání brzy přitáhlo vše nejlepší, co je, může si vzít jednoho muže stranou do kouta některé místnosti salonu v Marly nebo galerie ve Versailles, zavolat tam dva, někdy tři najednou, poštvat je proti sobě, nechat je rozmlouvat, trochu je obratně rozpálit a sbírat jako včely nejlepší šťávu z těchto různých květů. Ale především by bylo třeba vykázat z těchto rozmluv veškerou vědu, všechnu mechaniku, všechny lovy a všechny maličkosti, které je třeba si ponechat pro veřejné rozhovory a hovory, a mít při nich na zřeteli jen ten dvojí, ale stonásobný užitek, který jsem se snažil vylíčit.
A jestliže se tato praxe, kterou nelze dost vyzdvihnout a o níž se dosud všude čte, že byla praxí všech velkých mužů pověřených nějakou vládou nebo k ní určených svým rodem, zdá být ve Francii už dosti dlouho v zániku, víme, že jsou cesty velkých princů, které jsou předkládány spíše k obdivu než k následování, a že skryté jednání velkých králů musí být v některých případech uctíváno mlčením a úctou, jež má v sobě cosi náboženského a jež je právě proto nad napodobení. Vracím se tedy k tomu, že tímto častým a důvěrným stykem člověk odhalí, kam směřuje obecné smýšlení a převažující úvahy a názory světa a na jakých základech, a užitek, který se z toho vytěží, je nekonečný. Princ projevuje vážnost a přístupnost, které mu pomalu, i proti vůli lidí, s nimiž mluví, činí jejich hruď jaksi průhlednou, zatímco úcta, která drží na uzdě otázky a přílišnou volnost ostatních, mu vůči nim zachovává všechny závoje přes jeho vlastní. Lidé, kteří se domnívají, že jsou žádáni o radu, se snadno nechají strhnout k živému zájmu o prince a o záležitosti státu, a tato nálada se šíří od jedněch k druhým. Ani ti, kdo mají k těmto rozhovorům nejméně přístupu, se jí stěží ubrání, polichoceni v druhých — jakmile se k nim dostane víc lidí — tím, co by si přáli pro sebe; a nelze se domnívat, že by tento zájem náklonnosti nebyl pro stát nesmírně užitečnou oporou i v dobách největšího blahobytu.
Při provádění těchto tak důležitých rozhovorů se však objevuje velká obtíž: totiž obava, kterou příliš úzkostlivá zbožnost vnuká monseigneurovi vévodovi z Bourgogne před každým rozhovorem, který se netočí výhradně kolem věd a maličkostí; ta mu ustavičně spoutává jazyk i uši a jeho ducha drží v trapné tísni, která ho zkracuje a brání mu v jeho hlavním užití, jež by záviselo jen na něm. Jeho ohled na lásku k bližnímu ho vede k úplné nevědomosti o vadách bližního, a často i o jeho ctnostech, a strach, aby lásku nějak neporušil nebo k tomu nedal podnět, dospívá až k hrůze, kterou by představení nejsvětějších klášterů pokládali u sebe za nebezpečnou i pro malou a prostou správu, jíž jsou na čas pověřeni. Bůh, který dopouští vady a neřesti v lidech a který zakazuje pomluvu, ba i utrhání na cti, jim přece dal oči, aby viděli, a uši, aby slyšeli; a jeho prozřetelnost, jejíž moudrost je nevýslovná a která tak rozmanitě zařídila rozmanité druhy úkolů lidského ducha, často jedněm přikazuje, co druhým zakazuje, a vytváří touto rozmanitostí podivuhodnou harmonii, směřující stejně k jeho slávě jako k dobru společnosti lidí, jíž jsou státy. Má-li tedy obyčejný člověk vidět a slyšet jen skrze lásku, která všemu věří a všechno snáší, a jestliže přesné plnění této povinnosti vytváří mír a svornost, mohli bychom očekávat stejné ovoce od téhož jednání, věrně zachovávaného těmi, kdo jsou nyní pověřeni nějakým druhem správy, a ještě těmi, do jejichž rukou je nebo jednou bude vložena svrchovaná správa království? Zmatek, chaos, krajní zla, nástrahy, hrubé omyly, úskoky, ohromná nevědomost, zkrátka nesčetné nepořádky, které by z toho vzešly, bijí tak živě do očí, že je zbytečné zdržovat se důkazy a že je nutno uzavřít: tato bdělost, tak důrazně doporučovaná těm, kdo zastávají úřad, spočívá především v tom, být dobře poučen o tom, co lidé stojí; a toho nemohou nikterak dosáhnout, aniž by se na ně vyptávali, aniž by o nich mluvili, aniž by jim o nich někdo řekl dobré i zlé v celém rozsahu; a pak je na nich, aby hledali pravdu mnohonásobnými informacemi a zkoumáním, do něhož vloží všechnu rozlišovací schopnost, jíž — ať mají jakkoli mnoho ducha a správného úsudku — mohou být schopni jen tehdy, otevřou-li všechny své uši dobrému i zlému a svá ústa všem otázkám a všem nepřímým řečem, které je mohou různými cestami dovést k poznání pravdy. Jestliže tedy podřízená místa — neříkám jen poskytují tento druh dispenzu v užívání přikázání lásky kvůli lásce samé, neboť ta se dluží veřejnosti na úkor jednotlivce, ale jestliže tato místa ukládají tento nutný a nezbytný zákon —, je třeba uzavřít, že zavazuje mnohem přísněji ty, jejichž úřady jsou vyšší, a to úměrně jejich úřadu a jeho důležitosti, a víc než všechny ostatní prince, kteří jsou svým rodem určeni vládnout, zvláště když jejich věk dospěl ke schopnosti nést své povinnosti a když jsou povoláni k záležitostem státu.
Právě zřejmost a síla této spravedlivé úvahy mají monseigneura vévodu z Bourgogne nikoli zbavit jeho skrupulí ohledně lásky k bližnímu, nýbrž přimět ho, aby je zaměnil za jiné, a zavázat ho, aby onu lampu, jíž tak pečlivě osvětluje všechny záhyby svého srdce a svědomí, nesměroval už k přísnému zkoumání toho příliš úzkostlivého „víc nebo méně“, co mu o někom uniklo nebo co v jeho přítomnosti uniklo jiným, nýbrž ke všemu, co měl vědět a co mu ušlo touto nebezpečnou záměnou skrupulí — nevědomost o tom nevede k ničemu menšímu než k tomu, co bylo řečeno výše, a ke ztrátě onoho tak drahocenného času, kdy je možno nabýt poznání lidí a sdělit jim své, dříve než mu Bůh k tomu zmenší prostředky tím, že ho povolá na trůn, jak jsem se to snažil vysvětlit na začátku této Rozpravy.
Tuto tak jistou zásadu, že láska se dluží veřejnosti na úkor jednotlivce, nemůže tedy monseigneur vévoda z Bourgogne nikdy dost rozjímat. Objeví v ní, že to, co je většině lidí mezi sebou zakázáno jako řeči zbytečné, marné, rozptýlené, lehkovážné, jako utrhání na cti, pomluva a prohřešek proti lásce, že to vše, pravím, jsou nečisté pokrmy starého zákona, dovolené v novém a v určitých případech přikázané; chci říci, že užívání toho všeho, řízené přímostí jeho úmyslu a nutností a břemenem jeho stavu, je mu dovoleno i přikázáno, a dovoleno i přikázáno ostatním vůči němu, neboť mu dluží veškerou pravdu a veškeré informace z úcty k tomu, čím je, a z lásky, kterou dluží veřejnosti a státu, k jehož kormidlu ho postavil sám Bůh a které nemůže držet se zavázanýma očima pod žádnou záminkou, ať se zdá jakkoli svatá, aniž by se v tom okamžiku stal odpovědným státu a povinným skládat účty Králi králů, který ho oděl ctí a slávou pod výslovnou podmínkou, že dostojí všem jejich břemenům a povinnostem, z nichž nejdůležitější a nejustavičnější je být dobře zpraven o lidech, aby jich vhodně užíval. Cítím, že princ velmi citlivý na lásku k bližnímu by se mohl snadno polekat toho, co je vzhledem k jeho citlivosti řečeno poněkud příkře, totiž přirovnání k nečistým pokrmům, které se staly dovolenými a někdy přikázanými; nemá však od tohoto výrazu oddělovat úvahu o smyslu, v němž je předložen: ten ponechává udavačství a zlomyslným službám všechnu hrůzu, která je má vždy pronásledovat a zavrhovat, a zároveň zachovává moudrou a nutnou volnost pravdy a světla, která má být pohnutkou informací, jež je třeba vyhledávat, a duší užívání, jež se z nich má činit.
Tato látka rozhovorů, která mě jaksi nepozorovaně přivedla k tomu, co se jim mohlo namítat s ohledem na lásku k bližnímu, mi poskytuje tak přirozenou příležitost říci, co si myslím o zbožnosti monseigneura vévody z Bourgogne, že bych se nedomníval, že plním, co jsem si předsevzal, kdybych se — jakkoli jsem jen světský člověk — neodvážil vyjevit i o ní své myšlenky. Tento Boží dar, tak velký, tak svatý, tak užitečný i k dobré správě věcí tohoto světa pro časné blaho tohoto světa samého, tento dar tak vzácný, tak žádoucí u každého člověka, je ještě žádoucnější úměrně moci a vyvýšenosti lidí; je to dar, který s mimořádnou vznešeností učí velké krále, že jsou stvořeni jen pro dobro a štěstí svých národů a že nic není stvořeno zvlášť pro ně víc než pro posledního z jejich poddaných. Je to také dar, který je učí vynikajícím způsobem uplatňovat onu spravedlnost, jež se vztahuje na všechno a kterou jsou tak přísně dlužni Bohu i lidem, který je učí poznávat svou malost uprostřed tolika velikosti a uplatňovat pokoru s majestátní vlídností, jež zvyšuje jejich svrchovanou důstojnost i před lidmi a získává jim hold jejich srdcí spolu s hojnějším požehnáním nebes. Nelze se tedy bez pošetilosti dívat lhostejnýma očima na tento velký dar u monseigneura vévody z Bourgogne, za nějž je nutno vzdávat Bohu — kromě obecných důvodů — nekonečné díky za podivuhodný účinek, který v něm vyvolal, jak bylo poznamenáno na začátku této Rozpravy, a bez něhož by i největší libertini mohli jeho velké vlastnosti obdivovat stejně, ale milovali by je méně a báli by se jich víc. Jsem tedy velmi vzdálen nejen těm, kdo se nestydí si na ni stěžovat, ale i těm, kdo by mu jí přáli méně, a pevně se domnívám, že není poddaného v tomto království, který by — i kdyby hleděl jen na své časné dobro — neměl Bohu za zbožnost monseigneura vévody z Bourgogne vzdávat díky stejně nebo skoro stejně jako tento princ sám; avšak toto mocné přesvědčení mé mysli ji neuzavírá úvahám, které lze učinit o přísnosti, jež je s ní spojena a kterou by bylo možno přirovnat k jakési lehké trpkosti velmi lahodného ovoce. Abych tuto důležitou látku vysvětlil, je nutno dovolit si některé podrobnosti, když jsem napřed položil několik zásad, které lze přijmout.
Nesmíme je zde hledat jinde než u Ducha Svatého samého, v božském Písmu, kde je psáno, že silní mají snášet slabé — nařízení tak přiměřené lásce k bližnímu, o níž byla řeč před chvílí —, a jinde, že je třeba být moudrý se střídmostí. „Moudrý“ zde má, jak se mi zdá, zahrnovat zbožnost, dobré skutky a vůbec všechno, co patří k oné moudrosti, která v sobě obsahuje vše, co je moudrostí před Bohem. Kdo jen trochu rozjímá o těchto dvou místech, brzy uvidí, jak se obě navzájem podpírají a jak úzce spolu souvisejí. Že silní mají snášet slabé — neznamená to neděsit je příliš suchými zásadami a jednáním příliš lpícím na liteře a na skrupulích a na jakési přesnosti, kterou nemohou nést všichni? A zachovávat střídmost i v moudrosti — neznamená to nehnat ji za hranici toho, co obyčejní lidé a slabí mohou snadno učinit? Tak se moudrý představený má na pozoru před horlivostí svých řeholníků, a zatímco má oči otevřené nad vším, co je skutečným příkazem řehole, zavírá je nad velkým množstvím maličkostí, které ji činí tvrdší a které se zavedly postupně a při různých příležitostech; a aniž by se jich výslovně zříkal, protože jsou zbožné, ačkoli pocházejí odjinud než od zakladatele, dbá z lásky, aby je sám nezachovával příliš přesně, aby svým příkladem nezarmoutil až k zmatku slabé ve své komunitě, kteří stěží dosahují předepsaných a nezbytných řádů, třebaže jim zůstávají věrni, a kterým by se znechutily kvůli tomuto přídavku, který k nim nepatří a jehož tíha by je děsila. Hle tedy ona střídmá moudrost, která snáší slabé, a ona síla, která šetří ty, kdo to potřebují, i v klášterech, a jež vytváří nejlepší představené; a kdo měl jen náhodou příležitost navštěvovat některé řeholní domy, nalezl tam mnoho velmi chválených a pro svůj úspěch velmi doporučeníhodných příkladů toho, co se odvažuji tvrdit. Je-li tomu tak mezi oběťmi pokání, skrytými v tajemství Boží tváře, které nic neodvrací od toho, aby k němu spěly ze všech sil, jakou shovívavost teprve dluží světským lidem příklady, které, vykreslujíce toho, kdo má být navždy jejich pánem, jim ho činí úctyhodným buď drsně, nebo vlídně, přitahují je nebo zastrašují, odpuzují je různými ohledy nebo je zvou mocnou přístupností! K těmto pravdám je třeba připojit ještě jednu: že zbožnost, která patří všem stavům, má být každým stavem praktikována jinak a že je tím dokonalejší, čím úměrněji je odměřena — ne sama v sobě, ale ve svém provádění a ve svých účincích — stavu, k němuž je člověk povolán. Že jeden řeholník má užívat své zbožnosti jinak než jiný řeholník z jiného řádu nebo i jiný z jeho vlastního, je jisté, neboť různé řehole jsou různě zaměřeny na činnost a na rozjímání, na samotu a na poučování druhých, a jednotlivci v nich na to, aby na různých stupních úřadů spravovali jiné, a na to, aby byli spravováni. Z toho plyne, že kdyby všichni vykonávali svou zbožnost stejným způsobem — kdyby jezuité chtěli být poustevníky a kartuziáni učit, a tak dále, a kdyby se představení nořili do pokory a podřízení bděli nad svými bratry a kárali je —, tak svatý pramen by vydával jen jed podivného zmatku, který by v ničem nepřispíval ke slávě Boží a ke spáse lidí. Je-li tedy pravda, že různé řehole a různé úřady v řeholních domech mají zbožnost v nich různě usměrňovat, tatáž nutnost platí ještě výslovněji v různých stavech světa, jejichž povinnosti a funkce, protože jsou tak rozdílné, musí také zbožnost každého obracet tak rozdílně. Zbožnost prince, a k tomu tak blízkého žezlu, ho má vést ke všemu, co ho může učinit hodným žezla, a dávat ho jako takového poznat všem; nejdůležitější a nejjistější cestou k tomu je ono dvojí poznání lidí všemi prostředky, jimiž jej lze nabýt, a dojem vážnosti a úcty, který se stejně čerpá ze všech princových činů a zároveň se na ně zpětně přenáší, takže je velmi pravdivé říci, že tato vzájemnost je taková, že princ se stává úctyhodným úměrně zásluhám svých činů a princovy činy jsou úctyhodné rovněž úměrně jeho vlastní zásluze. Nemůže tedy nikdy dost bedlivě dbát na to, z čeho se tká předivo jeho života; a ať je jakkoli velký, jakkoli vznešený, jakkoli vysoko nad obyčejnými lidmi díky mimořádným ctnostem, má šetřit jejich slabost tím, že se sníží k zachování jakési úměrnosti s nimi; a protože je povolán být jednou obrazem Božím, nemá pohrdat tím, aby před nimi zahalil svou tvář, aby je jas světla, jímž září, nevyděsil a nezahubil, jako je psáno, že z tohoto důvodu se takto zahalil sám Bůh, když se zjevoval některým ze svého lidu; a jako Bůh tím nic neztratil ze své neměnnosti, nemá se ani princ touto moudrou a nutnou blahosklonností obávat nějakého oslabení svých ctností. Tak tedy méně pravidelná přítomnost na bohoslužbách o všech nedělích a všech svátcích v roce by monseigneurovi vévodovi z Bourgogne neubrala před Bohem nic z cudné rozkoše, kterou nachází v naslouchání zpěvu Jeho chval, a tím, že by se víc přiblížil obyčejným lidem, učinil by je schopnějšími obdivovat na něm hlavní věci, které tvoří podstatu náboženství. Tak by méně přísné vyhýbání se jistým slavnostem, které byly ve všech staletích nutné pro zábavu a majestát velkých dvorů, učinilo jeho zbožnost milejší, neodvažuji se říci méně hroznou. Tak by jasnější čelo, volnější vzezření, cosi hbitějšího při jistých příležitostech rozšířilo srdce, která pohled na opak s obavou svírá. Tak by vroucnější a vlídnější umění spojovat vysokou zbožnost se slušností věku a postavení, s tím, co se sluší na velkého prince — řekl bych i na syna — v některých případech, připojilo k zásluze úmyslu vítězství nad odporem, zásluhu souladu s jeho stavem, vlídné a láskyplné blahosklonnosti k druhým, zkrátka onoho závoje přes jas jeho tváře, který lidé bez něho tak těžko snášejí, abych neřekl, že ho snést nemohou; a dodalo by ctnosti půvab a vlídnost, které by ji před Bohem nesnížily a nekonečně by ji povznesly před lidmi, neboť by je učinily schopnými obdivovat ji a milovat s nadšením — ctnost tehdy zbavenou těch přísných vrásek, toho téměř bezděčného mračení, té tísně pedanterií, které nejsou ctností a které, naroubovány na ni, zahánějí v její přítomnosti všechno na útěk a hloubí u lidí, kteří na ní závisejí, nejhlubší přetvářku. Zasévají tam odpornou a hojnou pokrytost a všechny ostatní tak nebezpečné proměny, které působí zájem a ctižádost u dvořanů a u těch, kdo chtějí něčeho dosáhnout nebo se aspoň zalíbit. Odtud se mezi princem a lidmi zvedá zeď, která je tím neproniknutelnější, že její povaze, nejhustší ze všech, napomáhá ona obava urazit lásku, která s klidným svědomím potlačuje všechny prostředky, jak prorazit masky; a tím hyne dřív, než se může zrodit, ono dvojí poznání lidí — povinnost přitom pro prince tak velká a tak přední.
Nestačí mi však, že jsem se snažil vyložit vznešenost a nutnost princovy povinnosti poznávat lidi, nepokusím-li se vylíčit také vznešenost a nutnost princovy povinnosti dávat se lidem poznat, čehož jsem se dosud nemohl dotknout dost důrazně. Není nikoho, kdo by nesouhlasil, že z představy, kterou si lidé o princi utvoří působením zvědavých pohledů, jež jím pronikají, a úvah, které k tomu přidá soustředění, se utvářejí veškeré kroky dvora a skrze něj i státu, které se k princi v jakémkoli ohledu vztahují; že se každý povzbuzuje či ochabuje v dobrém jednání podle míry (mluvím o většině, na níž záleží), podle míry užitečnosti nebo neužitečnosti, kterou v tom vidí pro svůj zájem; že si buď navyká na práci, nebo se spokojuje se zdáním, podle toho, co soudí, že je nutné nebo že stačí; že měře svou úctu a svou horlivost tím, co si o princi myslí, má je obě živé nebo vyhaslé, a právě tak jejich účinky, podle toho, co ho jeho mínění nebo zkušenost učí, že je nejvýhodnější; a že z tohoto zdroje všeho dobra i všeho zla, jímž je úcta k princi a mínění o něm, plyne pro prince veškeré počínání všech, kdo v kterémkoli oboru tvoří stát, který k němu vzhlíží. Tyto pravdy, tak velké a tak pevné, jak je činí rozum a zkušenost všech staletí, potřebují jen trochu rozjímání, aby se pocítila celá jejich váha a celý jejich dosah, aniž by bylo třeba sahat k obšírnějšímu výkladu, a vyžadují jen trochu pozornosti monseigneura vévody z Bourgogne; ta mě nutí ke krátkému zkoumání, které mě často stálo mnoho hořkých úvah. Abychom do něho vstoupili s užitkem rovnou, bylo by nesmírně žádoucí, aby tento princ, který se nezměnil a který je tak stále hoden, aby se k němu nikdo neměnil, porovnal sebe samého během svých dvou prvních tažení14 a po celou dobu, která po nich následovala, až do svého odjezdu na to poslední, se sebou samým během tohoto posledního tažení a od té doby. Nikdy proslulý princ waleský15, jehož příliš brzy přetržený osud oplakává ještě dnes celá Evropa se stejnými výlevy jako Anglie, nebyl skutečnějším miláčkem svých blízkých, nejsladší nadějí své země a předmětem nejpozornějšího obdivu všech velkých mužů své doby a všech cizích zemí, než byl monseigneur vévoda z Bourgogne v těch prvních dobách. Všechno, co ještě dýchá, je toho svědkem, a jeho skromné oči se nemohly ubránit tomu, aby to samy nepostřehly. Co se tedy stalo od té doby, co mohlo oslabit tolik lesku a co učinilo tuto záři méně živou na všech místech, i těch nejodlehlejších, kam pronikla? Praktikování zbožnosti, to nejprostší, jaké radí sama pravda, avšak tak odporující postavení monseigneura vévody z Bourgogne, že se domnívám, že mohu bez troufalosti tvrdit, že z tohoto ctnostného počínání, které je pro obyčejné lidi vrcholem všech ostatních, nemá být bez obav, že z něho bude jednou skládat účty před Bohem.
Budu se dobře střežit, abych neupadl do krutých podrobností, které by ve mně znovu otevřely ještě krvácející rány — o tom, co se odvažuji nazvat z obou stran stejně útoky: z jedné strany drzosti, z druhé trpělivosti —, a jejichž trest dopadl příliš těžce na tuto druhou stranu, aniž by ten, který opožděně stihl onu první, přinesl cokoli pevného kromě nejsilnějších a nejněžnějších ovací srdcí, nejživější naděje a obdivu a nejskvělejší, ale i nejpevnější slávy, které budou vždy provázet mladou, ale úctyhodnou princeznu, jež, tak ustavičně a tak stále citlivá ke slávě svého choti, zvítězila sama, stejně velká před Bohem jako před lidmi, nečekaným obratem, který způsobila jen ona16 — čin tak přiměřený postavení, do něhož ji Prozřetelnost postavila, a jímž tak důstojně splnila všechny jeho rozmanité a nejdůležitější povinnosti. Právě na tytéž povinnosti měly monseigneura vévodu z Bourgogne jeho vlastní povinnosti naléhavě upomínat, a na to, co od něho vyžadovaly po celou dobu tohoto tažení v hodnosti a na místě, které zastával; zachování úcty a posvátných práv jeho rodu mu bylo tak přísně uloženo vším, co má dobře pochopená zbožnost nejnezbytnějšího, a on dal podnět i odvahu myslet si, že na to tehdy ani potom nepomýšlel. Následky tohoto opomenutí jsou takové, že největší pozornost monseigneura vévody z Bourgogne se k němu má ustavičně obracet jako k tomu nejdůležitějšímu, co má a co kdy mít bude, neboť nic nevystavuje prince větším ani ustavičnějším nebezpečím než neštěstí, že se sám zjevně stal spoluviníkem veřejného mínění, doma i v cizině, že buď není citlivý, nebo že si z toho, aby citlivý nebyl, udělal náboženskou povinnost. Zašel bych příliš daleko, kdybych řekl víc; ale nesmírná důležitost této látky, kterou nelze dost pochopit, mě přinutila zajít tak daleko, jak to činím, a jak jsem přinejmenším nemohl nezajít.
Je to ona láska k řádu, která zachovává každému stavu, co mu náleží — ne z lpění, ze záliby nebo ze sebelásky, ale z úcty k vůli Boží, vyslovené němým, ale stále trvajícím slovem vzájemných povinností různých stavů, a z lásky k oné rozdělující spravedlnosti, která musí ustavičně bdít, která je tak doporučována těm, kdo jsou oděni mocí, a bez níž se celá harmonie stavů pomalu podivným způsobem znetvořuje a převrací až ke zhoubnému bodu. Nedbalost v udržování řádu, zpozorovaná u prince, ať z jakéhokoli ohledu, se brzy stává mocnou hybnou silou zmatku, který se zvrhává ve zkázu; a není pohnutky, ať je sama o sobě jakkoli svatá, která by mohla sloužit za omluvu před Bohem nebo před lidmi. Ale je třeba klást meze hojnosti a důležitosti této látky, která je nevyčerpatelná a která se velkému princi nabízí téměř v každém okamžiku ustavičnými příležitostmi k rozjímání i k praxi.
Jednou z věcí na světě, jíž se má princ určený k vládě nejpečlivěji vyhýbat, je mínění druhých, že ho něco příliš silně zasáhlo a že všechny své známosti a všechny své volby měří jen tím; a že dojem, který svět získal z velké zbožnosti monseigneura vévody z Bourgogne, ho nepřestane přesvědčovat, že tento princ posuzuje schopnost, ba i způsobilost lidí jen podle toho, kolik zbožnosti jim přičítá, a že pro jakýkoli úřad dává přednost zbožnému muži bez jiného důvodu než jeho ctnosti. Stačí tuto myšlenku předložit holou, aby se ukázaly její zhoubné následky ve skutečnosti, kdyby toto mínění bylo podložené a kdyby se skutečně uskutečňovalo, nebo i kdyby, ač nepravdivé, nepřestávalo mezi lidmi převládat. Právě to zasluhuje veškerou možnou péči a pozornost, aby se světu odňal dojem tak nebezpečný a tak snadno plodící všemožné velké nepříjemnosti.
Nelze dost zveličit zhoubnou víru, které se všude dostalo oné údajné konzultaci na Sorbonně, nebo aspoň u několika jednotlivých doktorů, z příkazu monseigneura vévody z Bourgogne: totiž zda je, nebo není za nynějších okolností dovoleno vést válku proti španělskému králi17. Popírat tuto věc v Paříži a na venkově — lidé se prudce ohradí a prý nestrpí, aby jim někdo něco nalhával; popírat ji u dvora, před osobami obojího pohlaví — usmějí se a pohrdavě změní řeč. Je-li člověk s nimi důvěrnější, vyjadřují soucit s hlupáky, kteří tomu nechtějí věřit, a často končí rozhořčením. Jejich tvrdošíjnost se opírá o častost a délku rozhovorů monseigneura vévody z Bourgogne s jeho zpovědníkem18, jemuž se přeje dlouhý život, protože si ho lidé váží a obávali by se jiného. Toto místo se pokládá za první v princově radě a v budoucnu v radě krále, jímž jednou bude. S úzkostí se myslí na to, že ministerstvo už nebude oddělitelné od teologie, že záležitosti, milosti, zkrátka všechno se stane věcí svědomí a náboženství; a smutně se obrací zrak k posledním princům z rakouského rodu, kteří nosili španělskou korunu. K těmto obavám dobrých lidí se přidávají zlomyslné úvahy darebáků. Každá odpověď je vyloučena, zapovězena, zbytečná; a to jsou ty hluboké nepříjemnosti toho, že princ není lidem znám.
To má našeho prince mocně vybízet, aby už neztratil ani okamžik a ze všech sil usiloval o dosažení onoho tolikrát opakovaného dvojího poznání lidí, aby k němu došel všemi možnými prostředky, aby si z toho učinil zákon z náboženské zásady a aby své náboženství tak uzavřel do přesných mezí toho, co mu vzhledem k jeho stavu ukládá, že se oprostí od všeho, co není jeho podstatou, onou sladkou svobodou dětí Božích, která se z nitra šíří do věcí vnějších. Ať přestane stavět pod kbelec ono čisté a zářivé světlo, které sám Bůh, když ho jím oděl, postavil na nejvyšší svícen; ať se tedy ukáže vším, čím skutečně je, a — abych neupadl do opakování spravedlivých chval, jimiž tato Rozprava začala a jimiž má skončit — ať si je jist, že se ukáže, jako kdysi Titus19, rozkoší lidského pokolení, a že, aniž by ztratil cokoli ze svatosti svatého Ludvíka, se ukáže stejně velkým jako poslední králové, jeho slavní a velkomyslní předkové; že k tomu stačí, aby to opravdu chtěl, neboť jde jen o to, odhalit světu pravdu a skutečnost toho, co je v monseigneurovi vévodovi z Bourgogne v takové hojnosti.
Tak naléhavě jste chtěl, abych Vám napsal své myšlenky o monseigneurovi vévodovi z Bourgogne a abych Vám zároveň podal zprávu o těch, které o tomto princi převládly ve světě, že jsem nepokládal za dovolené vynechat cokoli ze svých ani z mínění veřejnosti. Poznamenal jsem na začátku, že zahálka, která se stala údělem mého stavu, mě vede do světa víc než Vás a vystavuje mě tomu, abych slyšel jeho hlouposti. Jste mi svědkem, jak často a jak živě mě rozčilovaly, pokud jde o monseigneura vévodu z Bourgogne; a kromě veřejnosti, které jsem se v tom nebál, mám toho tolik svědků, kolik mám blízkých přátel a předních osob obojího pohlaví, s nimiž žiji v důvěrném styku. Nyní je na Vaší hluboké moudrosti a Vašem soudném rozlišování, abyste posoudil, co jste mě přinutil předložit Vašim očím, a na mně, abych se tomu bez výhrad podřídil. Látka je taková, že k tomu, abych Vám dal tento tak mimořádný důkaz své naprosté poslušnosti, není třeba menší ani méně staré úcty, než jakou jsem Vám zasvětil. Užití bude, prosím, jen pro Vás; a důvěra, kterou mi dlouhý a milý zvyk velí k Vám mít, spolu s Vaším zvykem neproniknutelně střežit největší státní tajemství, mi dovoluje bez obav spoléhat na to, že toto tajemství nebudete střežit o nic méně svědomitě než ona, neboť sám dobře posoudíte, že pro mne má nekonečnou důležitost.
Poznámky
Vysvětlivka: Pierre du Cambout, vévoda z Coislinu (1664–1710), syn vévody Armanda († 1702) a synovec kardinála z Coislinu; nezaměňovat s jeho otcem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 8).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Fénelon, arcibiskup z Cambrai, jeho učitel. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Vysvětlivka: François de Salignac de La Mothe-Fénelon (1651–1715), od 1689 učitel vévody z Bourgogne, od 1695 arcibiskup z Cambrai, autor Telemacha. Ve sporu o kvietismus byl roku 1697 vykázán do své diecéze a papež roku 1699 odsoudil jeho Výklad zásad svatých; zemřel v Cambrai 7. ledna 1715.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ancenis, nyní vévoda z Béthune, tehdy polní mistr pluku Bourgogne, povýšen na brigádního generála jen na jeho prosbu; Monseigneur za celý svůj život tolik nedosáhl. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paní z Maintenon a slečna Choinová. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Vysvětlivka: Marie-Émilie Joly de Choin (1670–1732), bývalá dvorní slečna princezny de Conti, Monseigneurova milenka a podle obecného přesvědčení jeho tajná manželka; v Meudonu měla velký vliv na jeho okolí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nemilost pana z Vendôme. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Vysvětlivka: Narážka na tažení 1708 ve Flandrech, kde vévoda z Bourgogne velel spolu s vévodou z Vendôme; po porážce u Oudenaarde (11. července 1708) a ztrátě Lille svalovala Vendômova klika vinu na prince a vedla proti němu u dvora i v Paříži otevřenou kampaň.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tři sestry z rodu Noailles, všechny tři dámy paláce. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Během obléhání Lille. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ty figurky abbého Genesta. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Vysvětlivka: Charles-Claude Genest (1639–1719), abbé, básník a dramatik, člen Francouzské akademie, blízký okruhu vévodkyně du Maine; pro svůj mimořádně dlouhý nos byl častým terčem posměchu.↩
Vysvětlivka: Roku 1702 ve Flandrech pod vedením maršála z Boufflers a roku 1703 na Rýně, kdy dobyl Brisachu; posledním je tažení 1708 ve Flandrech.↩
Vysvětlivka: Jindřich Frederik Stuart (1594–1612), nejstarší syn Jakuba I. Anglického, oslavovaný jako velká naděje své země; zemřel osmnáctiletý na tyfus.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Konečný pád vévody z Vendôme. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Vysvětlivka: Na mírových jednáních 1709–1710 žádali spojenci, aby Ludvík XIV. pomohl vypudit ze Španělska svého vnuka Filipa V., případně i zbraní; šířila se proto fáma, že vévoda z Bourgogne dal teology posoudit, zda je dovoleno vést válku proti vlastnímu bratrovi. Filip V. (1683–1746), druhý vnuk Ludvíka XIV., byl španělským králem od roku 1700 a zemřel 9. července 1746 v Madridu na mrtvici.↩
Vysvětlivka: Jezuita Isaac Martineau (1650–1720), zpovědník vévody z Bourgogne, který po princově smrti sepsal spis o jeho ctnostech.↩
Vysvětlivka: Římský císař Titus (vládl 79–81), kterého Suetonius nazývá „láskou a rozkoší lidského pokolení“.↩