Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola osmá
Vendôme, o něhož Španělsko znovu žádá jako o generála, se smutně žení se slečnou z Enghien. — Smrt vévody z Coislinu; jeho povaha. — Neslýchaná překážka, kterou král klade biskupovi z Met v nástupnictví do hodnosti jeho bratra. — Podnět, příčina a konec této překážky. — Oděv a způsob podpisu pana z Met. — Španělští biskupové, kteří se stali grandy dědictvím, už nenosí jméno svého biskupství. — Smrt, příhody, povaha a podivínství maršálky z La Meilleraye. — Rod Cossé.
Ty měsíce březen a duben byly pro levobočky šťastné. Španělsko znovu naléhalo, aby dostalo pana z Vendôme,1 který se tady viděl bez vyhlídek, odsunutý do velké samoty v Anetu, a hořel touhou dostat povolení odjet tam; vyjednal si je, jak už bylo řečeno jinde, s princeznou des Ursins2 a dával na tom trvat. Mezitím, když se viděl zbaven pana Prince i pana Vévody, doufal, že už nebude žádná překážka jeho sňatku se slečnou z Enghien; ten jí vnukli pan a paní du Maine, ale nemohli ho prosadit, dokud byli naživu pan Princ, a dokonce i pan Vévoda. Bylo jí třicet tři let a byla nesmírně ošklivá; život prožila v ústraní paláce Condé v tom nejkrutějším útlaku, a proto si přála, jen aby odtamtud vyvázla, jakýkoli sňatek. Útlak skončil s panem Princem, ale nuda trvala s paní Princeznou, od níž se nemohla dostat jinak než provdáním. Pan du Maine chtěl pro pana z Vendôme princeznu krve, aby levobočkům dodal ještě víc lesku. Pana z Vendôme, který se nikdy nechtěl oženit, lákala čest stát se zetěm pana Prince a dráždilo ho, že ho pro jeho nemilost nepřijal pan Princ za zetě, ani pan Vévoda za švagra. Všechny tyto důvody ho pohnuly uzavřít ten sňatek po jejich smrti. Bylo to dílo pana du Maine; král s tím souhlasil a sňatek byl vyhlášen 26. dubna.
Jestliže bylo zapotřebí ctižádosti, aby se někdo odhodlal vzít si slečnu z Enghien, bylo zapotřebí velké odvahy, aby si někdo vzal pana z Vendôme, který byl skoro bez nosu a jehož nejzkušenější lékaři dvakrát nedokázali vyléčit. Ale oběma bylo všechno dobré, jí proto, aby měla jmění a volnost, jemu z marnivosti, aby ukázal, že je i v tom stavu zdraví a nemilosti dost velký pán, aby se oženil s princeznou krve; koupil si ji celým svým jměním, které jí odkázal svatební smlouvou pro případ, že zemře před ní bez dětí, k čemuž všechno nasvědčovalo a jak se také skutečně stalo. Paní Princezna a paní Vévodkyně se o tom sňatku dozvěděly teprve od pana du Maine, a to jako o věci ujednané, kterou král chce. Paní Princezna se rozplakala, marně se dovolávala památky pana Prince, s níž se příliš nepočítalo, a protože nemohla nic zabránit, nechala všechno udělat a nechtěla už o tom slyšet. Paní Vévodkyně se nadýmala a zlobila, ale to bylo všechno; nad švagrovou neměla žádnou moc. Pan du Maine se o všechno postaral: o svatební smlouvu, o ohlášky i o svatbu. Způsob, jakým se to všechno odbylo, ukázal, jak je pan z Vendôme ztracený. Stěží dostal povolení přijet o tom promluvit s králem do Versailles; a to pod podmínkou, že se bude zdržovat hlavně ve svém pokoji a nebude tam nikoho přijímat, a skoro nikdo se tam také neukázal. Jeho rozhovor s králem byl suchý a krátký a hned nato se vrátil do Anetu. Nedostal ani dovolení přijet dát podepsat svou svatební smlouvu. Pan du Maine ji předložil k podpisu sám, aniž ho kdo z té či oné strany doprovázel, a král si přál, aby se využilo doby, kdy pobývá v Marly, a svatba se konala v Sceaux, bez slavnosti, bez hluku, v co největší skrytosti; o zásnubách ve svém kabinetu nechtěl ani slyšet. Svatební smlouva tedy byla podepsána v Marly 13. května tímto tajným způsobem.
Pan z Vendôme přijel z Anetu rovnou do Sceaux ve čtvrtek 15. května a týž večer byl se slečnou z Enghien zasnouben, oddán a uložen na lože; přítomni byli paní Princezna, pan Vévoda, jeho bratr hrabě z Charolais, paní princezna de Conti3 se synem a s dcerami, pan a paní du Maine se svými dětmi a několik služebníků, a nikdo jiný. Jakmile byla o půlnoci odsloužena mše, všichni princové a princezny krve odjeli a už se nevrátili. Pan z Vendôme zůstal druhý den, v pátek, v Sceaux jen s panem a paní du Maine, jejich dětmi a služebnictvem a s novomanželkou, a v sobotu ji tam nechal a vrátil se do Anetu. Ani jeden z nich nedostal žádné blahopřání od krále ani od kohokoli z královské rodiny; o tom sňatku se ani nemluvilo, bylo to, jako by se nestal. Pan du Maine se vrátil ke dvoru, jakmile mohl, a paní z Vendôme se vrátila k paní Princezně, dokud nebude připraven dům velkého převora v Templu,4 který byl ve velkém nepořádku; velký převor sám byl mimo království. Jaký lesk by měla tahle svatba o několik let dříve, a jaký kontrast se zářivými návraty pana z Vendôme z Itálie! Bylo zpozorováno, že pan z Vendôme, který se se všemi těmi princi a princeznami krve, již se dostavili na jeho svatbu, předtím nesetkal, jim tam neřekl ani to nejmenší zdvořilé slovo. Byl tam jako na svatbě někoho jiného a potom v Anetu, jako by zapomněl, že je ženatý.
Vévoda z Coislinu5 svého přítele pana Vévodu dlouho nepřežil. Byl to jediný člověk, který si pana Vévodu podmanil, který mu nic neodpustil a který na něj občas vypálil strašlivou salvu, aniž se pan Vévoda odvážil ceknout. Byl to muž velmi duchaplný, krajně podivínský a bavilo ho vypadat ještě podivínštěji, než ve skutečnosti byl; vtipný s vážnou tváří a aniž se o to snažil, vždy jízlivý, velmi zábavný, ale také zlomyslný a nebezpečný, který si nic neodepřel, který pohrdal válkou, z níž už dávno odešel, i dvorem, kam skoro nikdy nechodil, a byl proto špatně zapsán u krále, z čehož si příliš nedělal; patřil do velkého světa, který spíše vyhledával jeho, než on jej, a do nejlepší společnosti. Zakládal si na tom, že nikdy nikoho nepozdraví první, a říkal to tak legračně, že se tomu člověk musel jen smát. Když král dokončil Trianon, jak je dnes, všichni se hrnuli na něj podívat. Roquelaure se vévody z Coislinu zeptal, jak se mu líbí; ten mu řekl, že se mu nijak nelíbí, protože ho neviděl. „Já vím proč,“ odpověděl mu Roquelaure, „protože Trianon nepřišel navštívit první tebe.“ Musím ještě vyprávět tuto příhodu s vévodou z Coislinu. Jemu, jeho švagrovi vévodovi ze Sully a panu z Foix přišlo na mysl zajít do parlamentu, a tak na mě naléhali, abych šel s nimi, že jsem nemohl odmítnout; je to jediný případ, kdy jsem tam byl bez nutnosti. Pan z Foix, který byl líný a probdíval noci ve společnosti, nepřišel, takže jsem seděl mezi oběma švagry.
Le Nain, tehdy děkan parlamentu a jeden z nejváženějších pro svou poctivost, přesnost a znalosti, referoval o značném sporu, v němž šlo o čtyřicet tisíc franků nákladů řízení, a navrhl náklady vzájemně započíst; první hlasy se shodovaly s názorem zpravodaje. Jednalo se za zavřenými dveřmi, při malém slyšení; slyšeli jsme tedy všechno, protože se hlasovalo z místa bez vstávání. Le Meusnier, starý rada, rovněž duchovní a velmi schopný, ale pověsti víc než pochybné, vyslovil jako první názor, že náklady se mají zaplatit. Několik radů se k němu přidalo a jiní ne, neboť ve věci samé byli všichni jednomyslně pro návrh zpravodaje. A tu se vévoda z Coislinu dá do smíchu a říká mi, že je třeba udělat rovnost hlasů a že bude legrační vidět, jak si velká komora půjde dát rovnost rozhodnout k některé vyšetřovací komoře.6 Myslel jsem, že žertuje, ale když jsem viděl, jak pozorně sleduje a počítá hlasy na obou stranách a jak mě nutí, abych rovnost udělal, to jest abych se připojil k názoru menšiny, zeptal jsem se ho, jestli se nestydí chtít lidi stát čtyřicet tisíc livrů jen pro svou zábavu; že nevědomí, jací jsme, se musíme přidat k mírnějšímu názoru, zvlášť když za něj ručí muž tak přesný, osvícený a bezúhonný, jako byl Le Nain, který věc dobře prostudoval. Vysmál se mi a pořád opakoval, že to bude legrace a že si ji nenechá ujít. Z lítosti nad těmi stranami, z nichž jsme žádnou neznali, jsem si zajistil vévodu ze Sully, který svého švagra odsoudil a slíbil mi, že bude pro započtení nákladů. Hlasovali jsme poslední a všichni tři jsme dodrželi slovo. Vévoda z Coislinu, který podle svého počtu viděl, že rovnost udělá, když se přidá k Le Meusnierovi, se k němu přidal. Já jsem se potom připojil k Le Nainovi a po mně vévoda ze Sully. První prezident Harlay,7 který také počítal a viděl rovnost hlasů, se začne dívat na prezidenty parlamentu, říká jim, že je tu rovnost, a pak sboru domlouvá, jak je taková nehoda v soudním dvoru, jako je velká komora, neslušná; že je třeba snažit se sjednotit na jednom názoru; že jeho názor je náklady započíst; a že dá hlasovat znovu. Zatímco se hlasovalo, vévoda z Coislinu pukal smíchy a já ho napomínal, aby se spokojil s potěšením, které si dopřál, a nehnal věc do krajnosti. Nikdy o tom nechtěl slyšet, pevně rozhodnut názor změnit, nebo nezměnit, podle toho, co poslouží k rovnosti. Byl znovu pro názor Le Meusnierův, vévoda ze Sully a já pro názor zpravodaje, první prezident také; a zase rovnost.
Tu první prezident, velmi rozzlobený, mluvil skoro čtvrt hodiny, snažil se pánům připomenout jejich čest, aby se vyhnuli hanbě jít si dát rovnost rozhodnout k vyšetřovacím komorám, prohlásil, že dá hlasovat potřetí a že pro zkrácení, protože důvody byly dostatečně vyslechnuty, postačí, když každý řekne, zda je pro názor zpravodaje, nebo Le Meusnierův. Ďábel tomu chtěl, aby rovnost trvala, ačkoli několik radů změnilo názor podle toho, jak počítali hlasy až k sobě, aby se rovnosti vyhnuli, a pan z Coislinu pořád pro zaplacení nákladů. Neštěstí bylo, že s jedním hlasem navíc pro Le Meusniera by už rovnost nebyla. Harlay, který si to dobře spočítal a který se na vévodu z Coislinu, jehož jediný hlas nakonec ten zmatek způsobil, díval černě, vyložil sboru stav věci a snažil se ho obměkčit ve prospěch stran, které prohrávaly a které by jediný hlas stál buď rovnost hlasů, pro sbor urážlivou, nebo o čtyřicet tisíc livrů víc. Mluvil marně; na jeho opakované domluvy nikdo neodpověděl, takže když viděl, že je nakonec nutné rozhodnout, dal přednost domnělé cti velké komory před měšcem těch ubohých stran, prohlásil, že aby se vyhnul rovnosti, přidává se k názoru Le Meusnierovu, a vyhlásil rozsudek s odsouzením k nákladům. Vynadal jsem vévodovi z Coislinu, co jsem mohl, ale on byl nadšený a umíral smíchy.
Byl všeobecně známý jako impotentní, a právě proto se ruinoval s jednou herečkou, která jím vládla až do jeho smrti a které se jeho rodina a těch pár lidí, kteří s ním mohli mít co do činění, dvořili. Byl dlouho vdovcem po sestře d’Alègra, který pak zemřel jako maršál Francie, a tu učinil velmi nešťastnou. Jeho dědici byli pan z Met8 a vévodkyně ze Sully, jeho bratr a sestra. Zemřel v Paříži v době sňatku pana z Vendôme, když byl král v Marly, kde jsem při té cestě byl i já. Zpráva o jeho smrti tam přišla mezi polednem a jednou hodinou. Hodnost přecházela samým právem na pana z Met, jeho jediného bratra, a o tom se pak mluvilo.
Hrabě z Roucy, který bez zdravého rozumu, ale se spoustou hrubosti, horlivosti a podlézavosti patřil ke všemu u Monseigneurova dvora, a ačkoli nebyl vážen, zvlášť od Höchstädtu, nebyl s králem v příliš špatných vztazích, byl také, s výrazem dobráka a bez okolků ke všem, a zvlášť ke sluhům, kterým se to velmi líbilo, nejzávistivějším ze všech lidí a skrytě nejhloupěji pyšným. Pohoršilo ho, že se pan z Met má stát vévodou a pairem. Šel za Monseigneurem a řekl mu, že bude legrační vidět biskupa z Met s kordem a s chocholem z per; a protože měl co dělat s člověkem stejně schopným, jako byl sám, nalhal mu ty hlouposti, že pan z Met jakožto kněz a biskup nemůže být vévodou a pairem; jako by k tomu bylo třeba nosit kord a chochol z per a jako by nebyli biskupové-pairové,9 kteří zasedají v parlamentu v oděvu, jenž je jim vlastní. Odtud šel na konec oběda monseigneura vévody a paní vévodkyně z Bourgogne s týmiž řečmi, které je tak snadno nepřesvědčily. Monseigneur vévoda z Bourgogne se jemu i jeho nemastným a zlomyslným vtipům vysmál a ochotně dokázal, což bylo krátké a snadné, že pan z Met může a musí po bratrovi převzít hodnost, protože ji zdědil ze zákona, protože je synem toho, pro něhož bylo vévodství zřízeno, a protože není mrtev pro svět žádným zločinem ani řeholním slibem. Ze závistivců a nevědomců, jimiž jsou dvory plné, se jich našlo hodně, kteří hraběti z Roucy přizvukovali, aniž kdokoli dokázal uvést cokoli jiného než tu směšnou hloupost s kordem a chocholem z per, která by sotva oklamala malé děti.
Pan z Met nebyl s hrabětem z Roucy ve zlém a nikdy mezi nimi nebylo nic sporného; ale také měl svůj díl podivínství mladšího syna, nebyl dobrák, nebyl všemi oblíben a jeho církevní kariéra proti němu popudila mnoho lidí toho stavu, ačkoli většina z nich neměla na dosah stolec, jako jsou Mety, ani úřad, jako byl jeho. Celý den uplynul tímto sporem ve společnostech a v salonu; ale večer bylo velké překvapení, když se lidé dozvěděli, že král v tom dělá potíže, že Monseigneur je po večeři v kabinetu silně podpořil a že monseigneur vévoda z Bourgogne tam stejně důkladně jako marně hájil pana z Met. Druhý den dostal pan z Met přes Pontchartraina od krále zákaz užívat titulu, odznaků, postavení či poct vévody, dokud si král nedá o jeho věci podat zprávu. Pan z Met marně naléhal, aby byl aspoň někdo touto věcí pověřen; nic nepořídil. A unaven čekáním v tak smutném postavení dal sejmout svůj erb ze stříbrného nádobí, z kočárů a odevšad, kde byl, protože se neodvažoval nosit vévodský plášť a nechtěl se ho zříci; a ze vzteku náhle odjel do své diecéze. Nemohl ani pomyslet na to, že by dosáhl, aby někdo byl jeho věcí pověřen a podal o ní králi zprávu, a ještě méně, aby byl sám vyslechnut. Král, ač málo poučený, velmi dobře věděl, že tu není nejmenší potíž a že pan z Met je vévodou a pairem ze zákona od okamžiku bratrovy smrti; ale byl na pana z Met rozzuřen, a to tak, že to nechtěl dát najevo, a byl nadšen z té hlouposti hraběte z Roucy a z hluku, který vyvolala mezi nevědomým lidem, jenž na všechno žárlí. Chopil se jí, a protože nemohl panu z Met udělat nic horšího, takto ho krutě potrestal pod záminkou, že nechce nic uspěchat, a pod záminkou objasnění, o něž vůbec nestál, ale jehož záminku mohl protahovat, jak dlouho se mu zlíbí, a tím i zoufalství pana z Met, který z toho onemocněl a který z toho opravdu a doopravdy málem přišel o rozum a měl k tomu velmi blízko. Jeho provinění, o kterém teď budu vyprávět, bylo dvojí.
Král, který kardinála z Coislinu10 velmi miloval a choval k němu až do jeho smrti otevřenou úctu, jež sahala, a zcela právem, až k ctění, se potom dal získat otcem Tellierem, který ve shodě se Svatým Sulpiciem, aby mohl orleánskou diecézi plenit podle libosti, krále přesvědčil, že ten kardinál byl jansenista a že ve své diecézi dosadil na místa samé lidi, které je třeba vyhnat. Byli to muži prvotřídních zásluh v každém ohledu, jako takoví známí a oblíbení, a velmi oddaní kardinálovi. Byli vyhnáni a někteří vypovězeni. Celá diecéze křičela. To pronásledovatele, v jejichž čele stál orleánský biskup Fleuriau, ještě víc rozhořčilo. Dali odstranit kardinálův náhrobek, protože lidé si zvykli chodit se u něj modlit; a násilím zamezili tomuto zbožnému zvyku, který začal hned po jeho smrti a který byl jen důsledkem pověsti, jíž se těšil po celý život. Pan z Met, který ty vyhnané a vypovězené duchovní chránil, jak jen mohl, ztratil všechnu trpělivost, když byl odstraněn náhrobek jeho strýce, zvlášť když o tom předtím důrazně a marně mluvil s králem. Uklouzla mu slova, která byla donesena a přiotrávena, a to právě těmi, jichž se nejvíc týkala, a kteří krále vtáhli do svého sváru a do své zášti. Druhý bod proti panu z Met byl, že když se jednoho dne ocitl s vévodou z La Rocheguyon, vévodou z Villeroy a s pány z Castries v době, kdy se začala zcela odkrývat nová kaple, která byla dokončena,11 šli se na ni podívat a vzali s sebou Fornara.
Ten Fornaro byl domnělý sicilský vévoda, velmi duchaplný, kterého pan z La Feuillade12 přivezl s sebou ze Sicílie; kam se od amnestie neodvážil vrátit, protože byl obviněn, že otrávil svou ženu. Bydlel u pana z La Feuillade, dokud ten žil, a doprovázel jeho syna v mládí jako vychovatel; viděl jsem ho s ním u sebe v tomto postavení; a přesto dostával něco od krále, co mu pan z La Feuillade zařídil. Po smrti pana z La Feuillade našel způsob, jak se vetřít k panu z La Rochefoucauld,13 ale nebydlel u něho; a právě tam, odkud se už nehnul, začal hrát šlechtice. Kreslil dokonale, měl velké znalosti architektury a vybraný vkus pro všechny druhy staveb, zvlášť pro velké budovy. V Liancourtu udělal půvabné schodiště na místě, kam se nikdy nepodařilo umístit ani to nejošklivější. To mu získalo pověst; pan z La Rochefoucauld se jím nadchl a vychvaloval ho. Dostal ho do Marly, a to na seznam jako ostatní dvořany. Král s ním občas mluvil o svých stavbách a fontánách, takže Mansart dostal žárlivost a strach. Byl obviňován, že donáší, a vskutku ho pan z La Rochefoucauld vyhnal ze svého domu kvůli něčemu, co tam bylo řečeno mezi třemi nebo čtyřmi osobami, z nichž nikdo jiný než Fornaro nemohl být podezírán, a co se král dozvěděl a panu z La Rochefoucauld vytkl; a hned nato Fornarovi zdvojnásobil penzi; ten zůstal ve Versailles s králem v lepších vztazích než předtím a jezdil častěji do Marly, ale všichni se mu vyhýbali a pohrdali jím.
Když tedy pan z Met šel, jak jsem řekl, s těmi pány a s Fornarem, aby viděl, co o ní soudí, a aby si ji s ním lépe prohlédl, novou kapli, roztrpčený orleánskými záležitostmi a ohromen množstvím, nádherou a leskem zlata, maleb a soch, nemohl se zdržet poznámky, že by král udělal mnohem lépe a mnohem bohulibější dílo, kdyby zaplatil svým vojskům, která umírají hlady, než aby hromadil tolik skvostných věcí za cenu krve svých národů, které hynou bídou pod tíhou daní; a byl by tuto mravní úvahu ještě dál rozváděl, nebýt pana z Castries, stejně váženého, jako byl on neopatrný, který ho zarazil a nahnal mu strach z Fornara; ale řekl už dost, a hned ten večer to král věděl slovo od slova. Dopisy, které pan z Met psal přátelům, když byl od těch orleánských záležitostí v Metách, nebyly o nic diskrétnější. Od té doby, co pan z Louvois nalezl ono zhoubné tajemství, jak porušovat veřejnou důvěru a tajemství listovní,14 král vždy viděl výpisy z dopisů, a to byly nové důvody k hněvu, které ho dráždily tím víc, že zdržován povahou cest, jimiž byl zpravován, ho nechtěl dát najevo. Proto se téměř celý rok kochal krutou pomstou na panu z Met tím, že jeho postavení držel v nejistotě a nechtěl o tom slyšet, a potom se mu vysmíval. Když konečně usoudil, že to už nelze déle udržet bez příliš zjevné nespravedlnosti, dal jednoho rána panu z Met vzkázat přes Pontchartraina, že nepotřebuje o jeho věci žádné objasnění; že nikdy nepochyboval, že je smrtí svého bratra vévodou a pairem ze zákona; že měl své důvody, proč jednal tak, jak jednal; ale že nyní souhlasí, aby přijal titul, odznaky, postavení a pocty vévody a paira; a že mu také dovoluje, aby se dal v této hodnosti přijmout do parlamentu, kdy bude chtít. Byl tehdy ve Versailles a já také. Okamžitě mi to vzkázal, protože mi byl velmi vděčný za způsob, jakým jsem se ho zastal. Hodinu nato šel králi poděkovat, ale nedokázal z něho vytáhnout vůbec nic o důvodech, které měl. Byl přijat zdvořile, a to bylo všechno. Ihned přijal všechno, co měl přijmout hned v okamžiku smrti svého bratra, a připravil se, že se dá přijmout do parlamentu.
Tam narazil na zádrhel, který nemohl čekat. Jeho oděv zpochybnili soudci, a dokonce i vévodové, z nichž mnozí nic nevědí a nic se naučit nechtějí; tvrdili, že se smí objevit jen v rochetě a mozetě, protože je pairem sám za sebe, a ne pro svůj stolec. Ta námitka byla o to nesmyslnější, že „církevní pair“ je jen jméno, a ne věc, protože co do hodnosti není mezi duchovními a laiky vůbec žádný rozdíl, a oděv jedněch i druhých tudíž nemůže být jiný než týž pro všechny, podle stavu duchovního nebo laického. A tak po několika sporech a několika dnech odkladu nakonec zvítězil rozum a pan z Met byl přijat v oděvu církevního paira a jiný už nikdy nenosil. Zprvu se také podepisoval „vévoda z Coislinu, biskup z Met“. Brzy nato „biskup z Met“ vypustil a podepisoval se už jen „vévoda z Coislinu“. Biskupové se nad tím pohoršovali, on se jim vysmál, ale povyk, který kvůli tomu dělali, ho přiměl připojovat „biskup z Met“, když psal biskupům, což v žádném jiném dopise nedělal, a často to vynechal i v dopisech jim a navykl je na to. Nevím, proč si nedal říkat „vévoda z Coislinu“. Španělští biskupové to nikdy neopomenou, když se stane, že se stanou grandy dědictvím (podle stolce žádní grandi nejsou), jak jsem viděl u biskupa z Cuenky, kterému se říkalo jen „vévoda z Abrantes“. Myslím, že protože cítil, že je s králem ve zlém, neodvážil se to riskovat, ani — jsa prvním případem biskupa, který se stal vévodou dědictvím — se odvážit novoty nosit to jméno.
V téže době zemřela maršálka z La Meilleraye15 ve věku osmdesáti osmi let. Byla tetou z otcovy strany maršálky z Villeroy a vévody z Brissacu, mého švagra, a v té souvislosti jsem (viz výše) mluvil o jejím bláznovství ohledně jejího rodu a o jejím nápadu s čapkou, kterou ho přiměla dát do erbu a kterou po něm někteří napodobili, nevím proč. Lze také neznat příčinu tohoto obrovského opojení vlastním rodem. Rod se velmi proslavil za Františka I. a jeho dětí slavnými muži, které vydal, a velkými úřady, které zastávali. Ale půjde-li se dál do minulosti, zjistí se, že maršál z Gonnoru a jeho starší bratr maršál z Brissacu,16 tak proslulý válkami v Piemontu, otec hraběte z Brissacu, tak slavného na svůj věk, a prvního vévody z Brissacu, maršála Francie za Ligy, který byl v této hodnosti potvrzen, když vpustil Jindřicha IV. do Paříže, uplatnili svým nadáním přízeň své matky, sestry velmistra Francie, kardinála z Boisy a admirála z Bonnivetu, kteří u Františka I. mohli všechno a jejichž bratrancem byl Anne de Montmorency, pozdější velmistr Francie a konetábl. Tato Gouffierová, která si vzala jejich otce, tak známého pod jménem tlustý Brissac, byla vychovatelkou dětí Francie a zařídila potom svému manželovi místo jejich vychovatele, velkého panetiéra a velkého sokolníka a guvernéra Anjou a Maine. To všechno je slavné, ale výš se jít nesmí. Otec a děd tohoto tlustého Brissaca, který byl posměváček, duchaplný muž, obratný a milovník dobré kuchyně, byli ve službách dobrého krále Reného,17 jeden jako guvernér hradu Beaufort, druhý jako senešal Provence; jejich ženy z těch nejprostších, jejich statky nic, a dál nic souvislého, a i v tom jen štolbové s nejmenšími úřady, bez známého rodokmenu, a ten nesahá před rok 1386. To nedělá velký původ. Poslední sňatky vévodů z Brissacu obou větví jsou ubohé, a oni sami od posledního maršála stejně ubozí jako ty sňatky. Tato poznámka mi uklouzla, protože od smrti krále nevidím nic jiného než lidi, kteří se jmény osobností té doby, z jejichž rodu pocházejí nebo se za ně vydávají, a ještě starších, ale po nichž už měli jen samé mezery ve všem, se staví na koturny, oslňují hlupáky a dávají si naprosto směšné vzezření. Starobylost, souvislá posloupnost, léna, sňatky, úřady, aspoň s jistým trváním, v nejstarších známých dobách, to zakládá skutečnou velikost, a ne věci moderní, pomíjivé, a u těch, o nichž mluvím, od té doby bez pokračování a bez stopy po slavném muži, jímž se zaštiťují a od něhož většinou ani nepocházejí. Ale vraťme se k maršálce z La Meilleraye.
Mluvilo se před ní o smrti rytíře Savojského, bratra hraběte ze Soissons a slavného prince Evžena, který zemřel velmi mladý, velmi náhle, velmi prostopášný a velmi obtížený obročími, a moralizovalo se o tom. Chvíli poslouchala, pak s výrazem přesvědčení a jistoty řekla: „Já jsem přesvědčena, že u člověka takového původu si to Bůh dvakrát rozmyslí, než ho zatratí.“ Všichni vyprskli smíchy, ale od jejího názoru ji neodvrátili. Její marnivost byla krutě potrestána. Ráda se omlouvala, že se provdala za maršála z La Meilleraye, jehož byla druhou ženou a s nímž neměla děti. Po jeho smrti se zamilovala — snad už předtím, snad až potom — do Saint-Rutha,18 kterého znala jako pážete svého manžela, vzala si ho a dobře se střežila, aby sňatek nezveřejnila a nepřišla tak o taburetku. Saint-Ruth byl docela prostý šlechtic, velmi chudý, velký a urostlý, kterého všichni znali; nesmírně ošklivý — nevím, jestli se takovým stal až po sňatku. Byl to velmi statečný muž, který si ve válce osvojil schopnosti a s vyznamenáním to dotáhl na poručíka tělesné gardy a generálporučíka. Byl ale také velmi hrubý, a když mu maršálka z La Meilleraye pila krev, chopil se hole a zmlátil ji. Tak to šlo dál, až maršálka, která to už nemohla vydržet, požádala krále o slyšení, přiznala se mu ke své slabosti a hanbě, vylíčila mu své neštěstí a dovolávala se jeho ochrany. Král jí laskavě slíbil, že zjedná pořádek. Ve svém kabinetu Saint-Ruthovi pořádně vyčinil a zakázal mu s maršálkou špatně zacházet. Bylo to silnější než on. Nové stížnosti maršálky. Král se doopravdy rozzlobil a Saint-Ruthovi pohrozil. To ho na nějaký čas zkrotilo. Ale zvyk sahat po holi byl v něm tak silný, že znovu zvítězil. Maršálka se vrátila ke králi, který viděl, že Saint-Ruth je nenapravitelný, a byl tak laskav, že ho poslal do Guyenne pod záminkou velitelství, pro něž tam nebyla jiná potřeba než ta, aby se od něho maršálka dostala. Odtud ho král poslal do Irska, kde padl, a děti neměl.
Maršálka z La Meilleraye bývala dokonale krásná a byla velmi duchaplná. Poplela hlavu kardinálovi de Retz,19 a to až k takovému bláznovství, že chtěl ve Francii všechno obrátit vzhůru nohama, na čemž pracoval, seč mohl, aby krále přivedl do takové potřeby, že by ho donutil vynaložit v Římě všechno na to, aby mu — ač byl knězem a vysvěceným biskupem — získal dispens ke sňatku s maršálkou z La Meilleraye, jejíž manžel žil, byl s ní ve velmi dobrých vztazích, těšil se velké důvěře dvora, byl muž prvotřídních zásluh a zastával nejvyšší úřady. Takové bláznovství je neuvěřitelné, a přece se stalo.
Poznámky
Vysvětlivka: Louis-Joseph, vévoda z Vendôme (1654–1712), pravnuk Jindřicha IV. po legitimovaném synovi Césarovi z Vendôme, vojevůdce v Itálii, Flandrech a Španělsku; po porážce u Oudenaarde (1708) upadl v nemilost a žil v ústraní na svém zámku Anet. Roku 1710 se oženil s Marií Annou Bourbonskou, slečnou z Enghien (1678–1718), dcerou pana Prince; manželství zůstalo bezdětné. Zemřel 11. června 1712 ve Vinaròsu ve Valencii, podle dobových svědectví na následky přejedení; pohřben je v Escorialu.↩
Vysvětlivka: Anne-Marie de La Trémoille, princezna des Ursins (1642–1722), vdova po princi z Chalais a po vévodovi z Bracciana, camarera mayor španělské královny a skutečná vládkyně madridského dvora, dokud ji roku 1714 nevypověděla nová královna Alžběta Farnese.↩
Vysvětlivka: Zde Marie Thérèse Bourbonská (1666–1732), dcera pana Prince a sestra nevěsty, vdova po princi de Conti († 1709); její syn je Ludvík Armand II., nový princ de Conti.↩
Vysvětlivka: Velký převor Philippe z Vendôme (1655–1727), bratr vévody z Vendôme, velký převor Francie maltézského řádu; jeho sídlem byl palác v pařížském Templu. Po bitvě u Cassana (1705) upadl v nemilost a pobýval mimo Francii.↩
Vysvětlivka: Pierre du Cambout, vévoda z Coislinu († 1710), syn vévody z Coislinu († 1702) a synovec kardinála z Coislinu, přítel pana Vévody. Zemřel 7. května 1710 bez potomků; vévodství přešlo na jeho bratra, biskupa z Met.↩
Vysvětlivka: Velká komora (grand’chambre) byla nejvyšší komora pařížského parlamentu, vyšetřovací komory (chambres des enquêtes) komory nižší. Rovnost hlasů (partage) znamenala, že věc musela rozhodnout jiná komora. Započíst náklady (compenser les dépens) znamenalo, že každá strana nese své náklady sama.↩
Vysvětlivka: Achille III. de Harlay (1639–1712), první prezident pařížského parlamentu v letech 1689–1707; příhoda se tedy odehrála před rokem 1707.↩
Vysvětlivka: Henri-Charles du Cambout de Coislin (1664–1732), mladší bratr vévody z Coislinu, dříve abbé z Coislinu, první almužník krále a od roku 1697 biskup z Met.↩
Vysvětlivka: Biskupové-pairové byli církevní pairové Francie, jimž pairství náleželo z titulu jejich stolce (arcibiskup z Remeše, biskupové z Laonu, Langres, Beauvais, Châlons a Noyonu, od roku 1674 též arcibiskup pařížský jako vévoda ze Saint-Cloud); v parlamentu zasedali v duchovním oděvu.↩
Vysvětlivka: Pierre du Cambout, kardinál z Coislinu (1636–1706), biskup z Orléansu a velký almužník Francie, strýc vévody z Coislinu a pana z Met; proslul zbožností a dobročinností.↩
Vysvětlivka: Zámecká kaple ve Versailles, stavba Julese Hardouina-Mansarta, dokončená a vysvěcená roku 1710.↩
Vysvětlivka: Zde François d’Aubusson, maršál z La Feuillade (1631–1691), otec nynějšího vévody z La Feuillade; roku 1678 velel francouzským vojskům na Sicílii při jejím vyklizení.↩
Vysvětlivka: Pan z La Rochefoucauld je v době Pamětí František VII. (1634–1714), velký lovčí a velký mistr šatny, králův oblíbenec; Liancourt byl jeho zámek.↩
Vysvětlivka: François-Michel Le Tellier, markýz z Louvois (1641–1691), válečný ministr Ludvíka XIV.; zařídil tajné otevírání a opisování soukromé korespondence na poště, z níž král dostával výpisy. Zemřel náhle 16. července 1691 ve Versailles krátce poté, co odešel z králova kabinetu; pitva uvedla „plicní apoplexii“ a pověsti o otravě nepotvrdila.↩
Vysvětlivka: Marie de Cossé (asi 1622–1710), druhá manželka Charlese de La Porte, maršála z La Meilleraye († 1664), bratrance kardinála Richelieua a velmistra dělostřelectva.↩
Vysvětlivka: Rod Cossé-Brissac: René de Cossé, „tlustý Brissac“, manžel Charlotte Gouffierové; jeho synové Charles I. de Cossé, maršál z Brissacu († 1563), a Artus de Cossé, maršál z Gonnoru († 1582); synové Charlesovi Timoléon, hrabě z Brissacu (padl 1569), a Charles II., maršál Francie a první vévoda z Brissacu († 1621). Gouffierové: Artus, pán z Boisy, velmistr Francie; Adrien, kardinál z Boisy; Guillaume, pán z Bonnivetu, admirál Francie, padl u Pavie 1525.↩
Vysvětlivka: René z Anjou (1409–1480), vévoda z Anjou, hrabě provensálský a titulární král neapolský, zvaný „dobrý král René“.↩
Vysvětlivka: Charles Chalmot de Saint-Ruth († 1691), generálporučík; padl roku 1691 v Irsku jako velitel francouzsko-jakobitského vojska v bitvě u Aughrimu.↩
Vysvětlivka: Jean-François Paul de Gondi, kardinál de Retz (1613–1679), koadjutor pařížského arcibiskupa a jeden z vůdců Frondy, autor proslulých Pamětí.↩