Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola sedmá
První přímé kroky k sňatku Mademoiselle s vévodou z Berry.
Den po tomto rozhodnutí jsem viděl vévodu z Orléans vycházet z králova kabinetu, právě když jsem vcházel do jeho ložnice; počkal jsem na něj a zeptal se ho, jak to s nimi vypadá. „Prohráli jsme,“ řekl mi do ucha, a vzav mě za paži, dodal: „Pojďte se mnou za vévodkyní z Orléans.“ Myslel jsem, že bude rozhořčená, a nechtěl jsem tam vůbec jít, ale odvlekl mě tam. Zastihli jsme ji ve výklenku jejího malého tmavého pokoje do galerie, se stolkem před sebou a s kávou. Jakmile jsem na ni pohlédl, její slzy, které skoro ani neoschly, se rozproudily znovu. Zůstal jsem u dveří, abych mohl potichu odejít; hned to vycítila, zavolala mě zpátky a přinutila mě posadit se. Tam jsme si naříkali do sytosti, pak mi dala přečíst dopis, který vlastní rukou napsala paní z Maintenon a v němž jí vylíčila svá trápení a naléhala na sňatek Mademoiselle s vévodou z Berry, aby byl aspoň ujednán a ohlášen, když se k němu ještě nechtělo hned přikročit. Nikdy jsem neviděl dopis tak silný, tak krásný, napsaný s takovou přesností, jemností a obratností, a přitom při vší výmluvnosti tak prostý a přirozený. Vévoda z Orléans mi vyprávěl, jak bylo rozhodnutí vyneseno a jak jim pak bylo předešlého večera v kabinetu oznámeno. Vévodkyni z Orléans a mně dodal, že se právě před králem slovem zmínil o sňatku Mademoiselle, který by ho ze všeho utěšil; král mu na to místo jakékoli odpovědi řekl jen: „To Vám věřím,“ suchým tónem a s hořkým a posměšným úsměvem, což nás zarmoutilo dočista.
Vévodkyně z Orléans předstírala migrénu, aby nemusela nikoho vidět, ani Mademoiselle, kromě jedné chvilky k večeru; hned ji poslala pryč a dala ji držet zavřenou v jejím pokoji. Nazítří odjela do Saint-Cloud, aby utekla před lidmi, a paní Vévodkyni uviděla až třetího dne. Její bolest byla taková, že ji viděli všichni a že nebyla schopna rady ani sebeovládání. Kromě hořkosti, že prohrála, a zlosti, že paní Vévodkyně zvítězila, cítila ještě jinou, niternější, kterou si netroufala dát najevo: viděla totiž, jak tímto jediným úderem padají všechny ty plány na jméno a hodnost pravnuků Francie, a viděla své děti pevně a trvale ustanovené a prohlášené za prince krve bez jakéhokoli odlišení od ostatních princů krve — a to ji bodalo v nejhlubším nitru duše. Rozhodla se trucovat, vzdálit se králi, držet Mademoiselle víc než kdy jindy v ústraní a podlehnout ve všem zoufalství, které ji ovládlo a které halila závojem politiky, aby prý krále uvedla do rozpaků a přiměla ho přistoupit ke sňatku, po němž toužila. Vévoda z Orléans, nekonečně méně dotčený a tentokrát mnohem rozumnější než ona, se jejímu názoru vzpíral, ale nakonec mu musel na nějaký čas ustoupit. Byl půst, král chodil třikrát týdně na kázání, kde princezny sedávaly podle pořadí; zatvrdila se v tom, že Mademoiselle tam být nesmí. Abych tuto záležitost dovyprávěl najednou: chtěla si udělat cestu do Paříže, jednak aby se králi vzdálila nápadněji a neobvyklejším způsobem, jednak aby hledala útěchu v plném užívání Palais-Royalu a dvora v Paříži, poprvé v životě, díky porážce paní z Argentonu. Úspěch předčil její naděje: vládla tam dvoru vévody z Orléans, který si jí předtím sotva všímal, a její komnaty se nevyprázdnily od všeho, co bylo nejpřednějšího. Unesena stavem tak skvělým a pro ni tak novým, často mi dávala najevo, jak je citlivá ke všemu, co jsem pro ni udělal. Slušnost, která jim tak brzy po smrti pana Vévody bránila ukazovat se veřejně v Opeře, jí připravila nové potěšení. Chodila tam do malé lóže, zřízené kdysi schválně pro paní z Argentonu, nad níž triumfovala ve všech ohledech, a vévoda z Orléans a ona mě přiměli chodit tam s nimi.
Osm dní uplynulo v této nádheře, po nichž bylo nutno vrátit se do Versailles, kde tato cesta nebyla nijak zazlívána. Vévodkyně z Orléans však nebyla o nic povolnější. Vévodkyně z Villeroy u ní neuspěla; a vévodkyně z Bourgogne, která se rozhodla s ní promluvit a učinila tak s velkým důvtipem, přátelstvím a obratností, nepochodila o nic lépe. Viděla, že toto počínání kazí všechno, co se týká sňatku Mademoiselle s vévodou z Berry, a ona si ho přála z důvodů, které budou vidět v pravý čas. Vévodkyně z Orléans pevně trvala na tom, že přečká Velikonoce, aniž Mademoiselle ukáže; po nich už nebylo veřejné místo, kde by princezny vystupovaly podle pořadí. Vévoda z Orléans, který cítil váhu tohoto počínání vzhledem k sňatku, s ní o tom jednoho dne v mé přítomnosti mluvil důrazněji než obvykle a pomalu se rozohnil, proti svému zvyku, až do té míry, že se dotkl jejího původu způsobem, který ji velmi zarmoutil a mě velmi uvedl do rozpaků. Zvolil jsem mlčení a využil první chvíle, kdy jsem mohl, abych z tohoto kabinetu přešel do kabinetu vévody z Orléans. Ten tam brzy nato přišel, ještě celý rozzlobený, a já, který jsem tam byl také, jsem si troufl mu pořádně vyčinit.
Druhého dne ráno jsem byl nucen jít k vévodkyni z Orléans, abych si s ní o samotě promluvil. Připomněla mi včerejší řeči; přiznal jsem se jí ke všemu, co jsem o nich vévodovi z Orléans hned poté řekl. Několik dní nato mě v galerii zastavil pan z Beauvilliers, kterému na sňatku také velmi záleželo, aby mi vyložil, jak je pro tuto věc důležité, aby se Mademoiselle ukázala; že je dobře zpraven, že tato zatvrzelost padá s velkou zlobou na hlavu vévodkyně z Orléans; že se jí využívá, aby se v králi, a dokonce i ve vévodkyni z Bourgogne, vzbudil strach z téže zatvrzelosti a z její povýšenosti; že ví, že dojem už se začal vytvářet; že není chvíle k zahození, aby ji na to upozornil, a že mě zapřísahá, abych to udělal okamžitě, aniž bych jeho jméno vyslovil. Vyprávěl jsem mu, do jaké míry se tato věc vévodkyni z Orléans vzpříčila v hlavě, jaké byly marné i pokusy vévodkyně z Bourgogne, a že po tom, co mu říkám, považuji všechno za zbytečné a že bych se jen zprotivil. Ať jsem říkal cokoli, trval na svém tak, že jsem okamžitě poslechl. Zastihl jsem vévodkyni z Orléans samotnou. Nechala mě všechno dopovědět, chladně mi poděkovala a se zlostí, kterou dusila zdvořilost, mi řekla, že ji to nezviklá.
Čtyři dny nato si vévodkyně z Bourgogne dala zavolat Mademoiselle a s mateřskou dobrotou jí vylíčila, co riskuje kvůli marné zlosti své matky, která na vyneseném rozhodnutí nic nezmění; zapřísahala ji, aby u matky uplatnila všechen svůj důvtip a všechen svůj vliv a vymohla si, že se smí ukázat. Toto poslední úsilí mělo plný účinek. Byl jsem velice překvapen, že Mademoiselle šla na první kázání po tomto napomenutí, oblečená podle svého pořadí. Téhož dne jsem šel k vévodovi z Orléans, který mě zavedl k vévodkyni z Orléans. Našli jsme ji v posteli celou v slzách a plakala pak celý den. Nechtěla Mademoiselle vidět jinak než převlečenou a dlouho si nemohla zvyknout na její velký dvorní šat. Přesto ji šla představit královským osobám a potom ji poslala k princeznám krve. Paní Vévodkyně byla tak laskavá, že ji div nezulíbala, a paní princezna de Conti se k ní zachovala s velmi zdvořilou lehkostí. Od té doby se Mademoiselle občas ukázala, aby si zachovala zásluhu, že se podřídila králově rozhodnutí. Tak toto rozhodnutí, uspěchané okolnostmi, které krále přesvědčily, že ukončí všechny rozbroje mezi jeho dcerami, jen zvětšilo trpkost mezi oběma sestrami, kterou jejich nároky na vévodu z Berry pro jejich dcery brzy vyhnaly na vrchol. Vévodkyně z Orléans se bude v dalším vyprávění vracet tak často, při různých významných příležitostech, že jsem pokládal za svou povinnost rozepsat se o skutcích, které ji lépe než slova začínají ukazovat.
Při pitvě pana Vévody nalezli v hlavě jakýsi výrůstek neboli cizí těleso, které ho, když dorostlo jisté velikosti, usmrtilo. Král nařídil, aby jeho pohřební obřady byly ve všem mnohem skromnější než obřady pana Prince, který měl hodnost prvního prince krve. Pan princ de Conti,1 jemuž nesl vlečku markýz z Hautefortu, v doprovodu vévody z La Trémoille, jemuž nesl vlečku jeden šlechtic, šel jménem krále pokropit tělo svěcenou vodou s obřady, které byly popsány jinde. Titíž příbuzní, kteří byli pozváni k obřadům pana Prince, doprovázeli nového pana Vévodu při přijetí pana prince de Conti a srdce k jezuitům. Tělo bylo bez obřadů převezeno do Vallery,2 kde byl přítomen jen nový pan Vévoda; cestou přespal v Saint-Ange, krásném a zvláštním sídle Caumartinově, kde zesnulý pan Vévoda přespal stejně tak, když necelý rok předtím prokazoval tutéž poslední službu svému otci. Zádušní mše ani pohřební řeči nebylo. Nikdo nedbal o zesnulého pana Vévodu natolik, aby se obtěžoval tou první, a látka té druhé by byla velmi nesnadná. Po návratu z této cesty dal král nového pana Vévodu pod poručnictví d’Antinovo co do správy jeho jmění, jako už pod ním byl co do jeho úřadů, ve shodě s paní Vévodkyní, a zakázal mu přespávat mimo místa, kde bude, bez dovolení. Měl přístup do kabinetu po večeři jako syn paní Vévodkyně, a d’Antin byl také pověřen dohlížet na jeho chování. Jeho prostřednictvím poslala paní Vévodkyně králi portfej zesnulého pana Vévody, který se týkal královské domácnosti, kde chtěl zesnulý odstranit mnoho zlořádů a rozkrádání.3 D’Antin, málo nakloněný vévodovi z Beauvilliers, na tom několikrát pracoval s králem sám a král propustil a suspendoval několik hofmistrů a upravil spoustu věcí; tak i Livry,4 první hofmistr, podstoupil velké nebezpečí, ačkoli jeho úřad ve všem, co se týká královské kuchyně, od dob Guisů, velkých hofmistrů, už na onom úřadě nezávisel; ale vévoda z Beauvilliers, jehož sestru si Livry vzal bez věna, se ho zastal tak povýšeně a pevně, proti svému zvyku, že Livry vyvázl s několika lehkými úpravami, když se předtím bál, že bude vyhnán spolu se dvěma hofmistry, kteří dostali rozkaz své úřady prodat.
Paní Vévodkyně znovu upadla do zármutku, který všechny překvapil. Svým důvěrnicím říkala, že se nálada pana Vévody vůči ní od jisté doby velmi změnila, a jiným, méně důvěrným, netajila — aby se to doneslo —, že ho ztrácí za tak zlých okolností, pokud jde o její jmění a o stav jejích záležitostí i záležitostí jejích dcer, že neví, co si počne, a svou chudobu přitom náležitě rozhlašovala. Dostala věnem milion, spoustu drahokamů a vdovský důchod dvacet pět tisíc livrů atd., a s tím vším shledávala, že nemá z čeho žít. V dalším vyprávění se ukáže, jak nesmírně si ona a její rodina dokázali přilepšit. Svými uplakanými způsoby vyrvala z krále, a to dosti proti jeho vůli, pozdě a nerad, penzi třicet tisíc tolarů. Monseigneur, celý unesený radostí, jí tu zprávu šel oznámit; tu slzy oschly a dobrá nálada se docela vrátila. Přijímala všechny ceremoniální návštěvy. Ležela na lůžku ve vdovském šatu, lemovaném a podšitém hermelínem, jaký mají vévodkyně vdovy, a jako ony měla roušku (couvre-chef). Je to zvláštní pokrývka hlavy, nízká, z prostého holandského plátna, která zahaluje hlavu, aniž je přes ni ještě něco jiného, splývá široce na ramena, která také zahaluje, a je velmi dlouhá, ale o hodně kratší než hermelínová vlečka šatu, a její délka se řídí délkou vlečky. Vévodkyně jsou poslední, které mají právo na obojí. Vlečka královny měří jedenáct loktů, dcery Francie mají devět, vnučky Francie sedm, princezny krve pět, vévodkyně tři. Vynález hodnosti vnuček Francie způsobil, že vlečka královny i vlečka dcer Francie narostly každá o dva lokty. Vlečky bez smutku, při královských sňatcích a jiných podobných obřadech, mají u týchž osob stejnou délku; tehdy místo roušky, kterou tytéž nosí jako vdovy, mají závoj (mante), totiž gázu nebo zlatou či stříbrnou síťku připevněnou vzadu na hlavě, která se znovu upíná na ramenou, splývá na zem přes vlečku a trochu ji přesahuje, ale je mnohem užší a nezakrývá ani postavu.
Nový pan Vévoda přijímal návštěvy rovněž, v dlouhém plášti, v komnatách zesnulého pana Vévody. U dveří obou ležely hromady smutečních závojů a dlouhých plášťů, od nichž nebyl nikdo osvobozen. Ti, kdo si je přinesli z domu, i ti, kdo si je vzali teprve u dveří, muži i ženy, si s nimi počínali se stejně okázalou neslušností, jaká se projevila při návštěvách po smrti pana Prince. Pan Vévoda ani paní Vévodkyně nedali najevo, že by si toho všimli. Pan Vévoda přijímal všechny vestoje a každého vévodu a každé cizí kníže přesně doprovázel až na samý konec svých komnat. Stejně tak pan du Maine, kterého bylo také vidět v dlouhém plášti, a paní du Maine v závoji, a ti vůči okázalé neslušnosti v úboru byli stejně shovívaví jako pan Vévoda a paní Vévodkyně. Slečny, dcery paní Vévodkyně, byly v závojích v její ložnici a doprovázely všechny vévodkyně a cizí kněžny ke dveřím ložnice, a paní z L’Aigle,5 dvorní dáma paní Vévodkyně, až na konec předpokoje.
Od záležitosti paní z Lussanu6 jsem neměl nejmenší důvod si na paní Vévodkyni stěžovat. Co jí tehdy uklouzlo, to hlasitě popřela. Velmi okázale prokazovala paní ze Saint-Simon všemožné zdvořilosti, pokaždé když ji potkala v době, kdy jsme k ní nechodili, a jí samé i na můj účet. Když jsme ji navštívili po smrti pana Prince, ještě je zdvojnásobila. Neměla žádný podíl na podlosti, které se zesnulý pan Vévoda dopustil vůči mně v mé nepřítomnosti při smrti pana Prince a při záležitosti plášťů a která nás přiměla znovu k nim přestat chodit. Usoudili jsme tedy, že máme veškerou nepravost nechat na zesnulém panu Vévodovi samém, a požádali jsme paní z L’Aigle, aby jí řekla, že jsme ji při jejím posledním šestinedělí nenavštívili kvůli zesnulému panu Vévodovi, s náležitými slovy. Paní z L’Aigle byla dcerou pana z Raré, který spolu s celou svou rodinou vždy choval velkou přátelskou náklonnost k mému otci a k mému strýci. Její manžel byl s mým otcem odjakživa zadobře a byl jeho sousedem v La Ferté. Byla to naše velká přítelkyně, zvlášť důvěrná, žena velmi rozumná a duchaplná, které si všichni velice vážili. Úkolu se ráda ujala, a tak jsme navštívili paní Vévodkyni, která se ukázala velmi potěšena. Od té doby jsme ji navštěvovali vždy při příležitostech, paní ze Saint-Simon velmi zřídka; víc už jsme neměli nijakou příležitost si na ni stěžovat. Chtěl jsem dovyprávět najednou, co se jí týkalo za jejího vdovství a ve vztahu ke mně, abych se k tomu už nemusel vracet.
Pan du Maine, rozhořčený rozhodnutím mezi princeznami krve, které podráželo příčku, již mu jeho paní obratně připravovala, aby se sám vyšplhal až k postavení prince krve, a z níž ho toto rozhodnutí i listina zachovávající paní du Maine její pořadí shazovaly, usoudil, že může využít královy slabosti pro svou bolest. Shledal příležitost příhodnou, protože hrací stůl byl vymetený. Smrt pana prince de Conti, pana Prince a pana Vévody zanechala jen děti, z nichž nejstaršímu bylo sedmnáct let, právě byl zahrnut přízní a byl v rukou d’Antinových; vévoda z Orléans byl lhostejný, nedbalý, špatně zpravený, sotva usmířený s králem i se svou paní, která byla levobočkem srdcem i náklonností víc než sám pan du Maine. Nebylo tedy přímých zájmů ani osob větších, než byl on, které by ho mohly uvést do nesnází; a pokud jde o syny Francie, nestálo krále nic přeskočit je snožmo, aniž by se kdo z nich, počínaje Monseigneurem, odvážil říct slovo. A pokud jde o všechny ostatní, byl to dvůr zničený, zvyklý na všemožná jha a předhánějící se v lichotkách a podlostech. Pomyslel si tedy, že využije času a dosáhne pro své děti najednou všeho, čeho on sám dosáhl na poctách a hodnosti postupně, nepozorovanými stupni, a stupni tolikrát naroubovanými jeden na druhý — uzurpacemi, zaváděním zvyklostí, ústními potvrzeními, konečně skutečnostmi už existujícími, jako bylo jeho zasedání v parlamentu takové, jaké tam měl.
Jeho hlavní pákou byla paní z Maintenon, která ho vychovala, které obětoval paní z Montespan,7 kterou od té doby vždy šetřil se vším uměním, v němž byl velmistrem, a která ho také milovala něžněji než kterákoli chůva a kterákoli kojná a s úplnější oddaností. Jejím prostřednictvím se vyšvihl z ničeho k velikosti, v níž se nacházel a kterou paní Scarronová, z níž se stala královna, shledávala podivuhodně spravedlivou. Z týchž pohnutek vešla do jeho přání ohledně velikosti jeho dětí i do snadnosti, kterou jí v tom ukázal, vzhledem k bezvýznamnosti princů krve, mrtvých nebo dětí, a ke bezvýznamnosti dvora docela podrobeného a zotročeného. Nedalo mu práci ji přesvědčit, že ze strany synů Francie ani vévody z Orléans není třeba se obávat sebemenší potíže při sebemenším projevu královy vůle. Ať měl král pro své levobočky, a pro tohoto nade všechny ostatní, jakoukoli slabost, ať byl a chtěl být jakkoli absolutní, bylo možno pozorovat, že kromě sňatků svých dcer a guvernérství a úřadů svých synů všechno, co pro ně jinak udělal, udělal jen pozvolna, bez formy, bez čehokoli psaného, uzurpací zvyklostí, na několikrát, a vždy stržen dál, než sám cítil, až do chvíle, kdy jej proces pana z Luxembourgu, který vyvolal proces pana z Vendôme,8 přiměl obnovit mrtvě narozený edikt Jindřicha IV., jako by nečinil nic nového; a když své dva syny pouhou zvyklostí upevnil uvnitř svého dvora ve všem vnějším postavení princů krve, dal jim je stejně tak i ve svých armádách a chtěl jim nakonec podrobit i velvyslance, což se neobešlo bez odporu, který dosud trvá u nunciů, kteří se stávají kardinály, a který byl nakonec u všech ostatních překonán, ale vždy bez psaní a bez formy. Nic není tak výmluvné jako odpor, který měl k sňatku pana du Maine, z důvodu, který k tomu uvedl, a jako to, co řekl maršálovi z Tessé, když odjížděl do Itálie, kde měl zastihnout pana z Vendôme v čele armády. Všechny tyto věci jsou zde zaznamenány v pravý čas, i jakým způsobem a jak daleko se potom ve všech těchto skutcích odchýlil, jakoby proti své vůli, k novým velikostem v jejich prospěch, a kvůli nim i v prospěch pana z Vendôme. Při této příležitosti tomu bylo stejně: týž odpor, týž pohled na nehoráznost, která mu byla navrhována, a nakonec totéž stržení, jakoby proti jeho vůli, a vždy téměř bez formy. Boj netrval dlouho, neboť začal až po 4. březnu, dni smrti pana Vévody a rozhodnutí o pořadí princezen krve mezi sebou, a skončil 16. téhož měsíce vítězstvím pana du Maine.
Když bylo o věci rozhodnuto mezi králem, paní z Maintenon a jím, bylo třeba ji ohlásit; a toto ohlášení vyvolalo nejnovější a nejpodivnější scénu celé této dlouhé vlády — pro toho, kdo znal krále a věděl, jaké bylo opojení jeho všemohoucnosti. Když v sobotu večer 15. března po večeři vstoupil ve Versailles do svého kabinetu a obvyklým způsobem vydal heslo, vykročil vážně do druhého kabinetu, postavil se ke svému křeslu, aniž se posadil, pomalu přejel očima celou společnost a řekl jí, aniž by se k někomu obrátil, že dává dětem pana du Maine stejnou hodnost a stejné pocty, jichž požívá pan du Maine; a bez okamžiku přestávky odkráčel na nejvzdálenější konec kabinetu a zavolal Monseigneura a vévodu z Bourgogne. Tam se poprvé v životě tento tak hrdý panovník, tento tak přísný a tak vládnoucí otec ponížil před svým synem a vnukem. Řekl jim, že protože mají po něm oba jeden po druhém vládnout, prosí je, aby přijali hodnost, kterou dává dětem vévody du Maine, aby to darovali něžnosti, o níž si lichotí, že k němu chovají, a něžnosti, kterou on sám cítí k těmto dětem a k jejich otci; že jim je, starý jak je a s vědomím, že jeho smrt nemůže být daleko, naléhavě doporučuje, se vší naléhavostí, jíž je schopen; že doufá, že je po něm budou chtít chránit z přátelství k jeho památce. Tuto dojemnou řeč protahoval dost dlouho, a oba princové, trochu pohnutí, s očima upřenýma k zemi, přitisknutí jeden k druhému, strnulí úžasem nad věcí i nad řečí, nepronesli jediné slovo. Král, který zřejmě čekal víc a chtěl je k tomu přinutit, zavolal pana du Maine; a když ten k nim přišel z druhého konce kabinetu, kde zatím panovalo nejhlubší ticho, vzal ho král za ramena, a opíraje se o ně, aby ho přiměl co nejhlouběji se před oběma princi uklonit, jim ho představil, opakoval jim v jeho přítomnosti, že po své smrti očekává od nich veškerou ochranu pro něj, že je o ni se vší naléhavostí prosí, že doufá v tuto milost od jejich dobré povahy a od jejich přátelství k němu a k jeho památce, a skončil tím, že na to od nich žádá jejich slovo.
V tu chvíli se oba princové na sebe podívali a skoro nevěděli, zda to, co se děje, je sen, či skutečnost, ale přesto ani slovem neodpověděli, dokud, ještě živěji králem naléháni, nezakoktali něco, co neznamenalo nic určitého. Pan du Maine, zmatený jejich zmatkem a velmi trápený tím, že z jejich úst nevychází nic jasného, se chystal obejmout jim kolena. V tu chvíli je král se slzami v očích poprosil, aby pana du Maine v jeho přítomnosti laskavě objali a ujistili ho tím znamením svého přátelství. Odtud pokračoval v naléhání, aby mu dali své slovo, že neodejmou tuto hodnost, kterou právě vyhlásil, a oba princové, čím dál ohromenější tak neobyčejnou scénou, zase zablekotali, co mohli, ale nic neslíbili. Nechci se zde pouštět do komentování tak veliké chyby ani toho, jak malou sílu by mělo slovo, které by takto byli dali. Spokojuji se tím, že píšu, co jsem slovo od slova věděl od vévody z Beauvilliers, jemuž vévoda z Bourgogne druhého dne vylíčil vše, co se událo, a co mi tento vévoda ještě téhož dne vyprávěl. Vědělo se to také od Monseigneura, který to řekl svým důvěrníkům a netajil se před nimi, jak velmi ho ta hodnost pohoršuje. Vévodu du Maine nikdy neměl rád, vždy ho zraňoval rozdíl v králově srdci a v jeho důvěrnosti, a zažil v mládí doby, kdy vévoda du Maine, aniž se dopustil skutečných nedostatků úcty, Monseigneura příliš nešetřil, naprosto na rozdíl od hraběte z Toulouse, který si získal jeho přátelství. Pokud jde o ubohého vévodu z Bourgogne, netrvalo dlouho a dobře jsem věděl, co si o této nové nehoráznosti myslí, a jednomu ani druhému nebylo líto, že je v tomto ohledu prohlédli — další velmi podivná chyba. Po té chybě, totiž po tomto posledním beztvarém blekotání obou princů, se král, nemaje už naději na nic víc, vrátil, aniž dal najevo jakoukoli nespokojenost, ke svému křeslu, a kabinet ihned nabyl své obvyklé podoby.
Jakmile se král posadil, hned postřehl zachmuřenost, která tam panovala. Pospíšil si říci o té hodnosti ještě slovo a dodat, že by byl rád, kdyby mu každý projevil svou spokojenost tím, že ji vysloví vévodovi du Maine, kterého pak okamžitě každý obklopil a dost vážně mu blahopřál, až i hrabě z Toulouse, jeho bratr, jehož se tatáž pocta týkala, až na něj dojde řada, ale pro něhož byla stejně nová jako pro všechny ostatní. Rozdíl věku a ducha, který dával vévodovi du Maine velkou převahu nad hrabětem z Toulouse, nepřispěl k nijak velké vnitřní jednotě; navzájem se navštěvovali zřídka; slušnost se zachovávala, ale přátelství bylo chladné, důvěra žádná, a pan du Maine vždy budoval svou velikost, a tím i bratrovu, aniž se ho radil, a dokonce aniž mu o tom řekl. Zdravý rozum, čest a přímost srdce hraběte z Toulouse mu činily jednání vévodkyně du Maine nesnesitelným. Ona si toho dobře všimla; proto ho také neměla ráda a nepřispívala k tomu, aby hraběte z Toulouse, jehož se bála, sblížila s vévodou du Maine, jehož povolnost vůči ní, nemající mezí, hrabě neschvaloval a jehož povýšenosti se přitom nevyhnul: zbytek večera v kabinetu byl krátký a nevlídný.
Zpráva se rozšířila druhého dne a dozvěděli se, že vše, co o tom bude psaného, je pouhý záznam v knize ceremoniáře,9 v nepřítomnosti velmistra ceremonií, který té zimy sloužil na hranicích, v těchto slovech:
„Král, jsa ve Versailles, ustanovil, že napříště děti pana vévody du Maine budou mít jakožto vnuci Jeho Veličenstva stejnou hodnost, stejné pocty a stejné zacházení, jichž dosud požíval řečený pan vévoda du Maine, a Jeho Veličenstvo mi nařídilo učinit o tom tuto zmínku v mé knize.“ To říká všechno a neříká nic a nevyjadřuje vůbec nic, kromě toho, že to odkazuje na zvyklost, v níž bylo vévodu du Maine vidět, aniž vysvětluje, jakou a z jakého titulu; ale velmi mnoho naznačuje tím, že to zdůvodňuje slovy „jakožto vnuci Jeho Veličenstva“, a tímto absolutním výrazem „vnuci“, k němuž nic nepřidává.
Nikdy nebylo nic přijato veřejností tak sklesle; nikdo u dvora se o tom neodvážil říct nahlas slovo, ale každý si o tom šeptal do ucha a každý to nenáviděl. Lidé si ještě nezvykli na hodnost pana du Maine, a už ji viděli přecházet na jeho děti. Bylo dobře vidět, že námitky by byly nejen zbytečné, ale zločinné; a jakmile proniklo, co se událo při vyhlášení v kabinetu, a lidé se dozvěděli, že král vyzval k blahopřání panu du Maine, nebylo nikoho, kdo by se z toho odvážil vyvléknout. Proti prvním hodnostem daným panu du Maine se hlučně protestovalo; při tomto vrcholu se nikdo neodvážil říct jediné slovo a dav se hnal k němu se smutnou tváří a pouhou úklonou, která připomínala spíš veřejné pokání než blahopřání. Byl jsem teprve docela nedávno usmířen s králem a při slyšení, které jsem u něho měl, mě velmi nabádal, abych byl velmi umírněný ve všem, co se týká mé hodnosti. Ta byla tím, co král právě učinil, krutě zraněna; nikdy jsem nechodil k levobočkům při žádném z povýšení, jimiž je král rozmnožil. Viděl jsem vévody, cizí knížata a všechny bez rozdílu tam chodit; pochopil jsem, že kdybych se odlišil tím, že tam nepůjdu, jejich hodnost ani radost bych nezmenšil, a sám bych se znovu zničil, a to mnohem víc, než jsem byl zničen předtím. Rozhodl jsem se tedy vypít tento kalich a šel jsem jako ostatní, a pokud možno uprostřed mnoha jiných, udělat před panem a paní du Maine suchou úklonu, a hned jsem se otočil. Bylo tam najednou tolik lidí, že nevěděli, komu se věnovat, a zatímco blahopřáli těm prvním, kteří jim byli po ruce, a doprovázeli je, ostatní odtékali, a mezi nimi jsem unikl i já. Podlost a strach přivedly lidi na myšlenku jít také k hraběti z Toulouse; a tytéž úvahy, které mě přivedly k panu a paní du Maine, mě dovedly i k němu. Nezastihl jsem ho; a když jsem cestou zpět přecházel přes malé Mramorové nádvoří, potkal jsem d’O,10 kterého jsem požádal, aby panu hraběti z Toulouse vyřídil, že jsem u něho byl s blahopřáním. „K čemu, pane, blahopřání?“ odpověděl mi d’O se svým chladem a se svou nadutostí. Odvětil jsem, že to, co bylo právě učiněno pro pana du Maine, se ho týká dost zblízka, aby se toho účastnil. „Jakže,“ odvětil d’O se svraštělým výrazem, „k tomu, že bude napříště stát za dětmi pana du Maine?“ V mém překvapení jsem mu řekl, že mi připadá, že pro své vlastní děti na tom získává dost, aby rád stál za svými synovci. Tu ke mně d’O přistoupil, upřeně se na mě zadíval jako člověk, který spěchá učinit prohlášení, a řekl: „Pane, buďte přesvědčen, že pan hrabě z Toulouse nemá žádný podíl na tom, čeho dosáhl pan du Maine; že pan hrabě z Toulouse nemá děti a nečiní si nárok na nic pro ty, které mít bude, že je spokojen se svou hodností a že nechce víc.“ Opustil jsem d’O v krajním překvapení.
Byl to člověk, s nímž jsem neměl ani nejmenší styky a kterého jsem nikde nevídal; s jeho ženou jsem jich neměl víc já ani paní ze Saint-Simon. Byl to pohrdavý farizej, mluvící nanejvýš jednoslabičně, a připadalo mi, že se horlivě chopil příležitosti vysvětlit se mi v tom, nač jsem se ho neptal, a říct mi věc tak udivující. Šel jsem ji okamžitě vyprávět vévodovi a vévodkyni z Villeroy, přátelům muže i ženy; co mé překvapení dovršovalo, bylo, že ať byl d’O k panu hraběti z Toulouse jakkoli osobně i služebně připoután, byl ještě víc člověkem paní z Maintenon, a dokonce pana du Maine. Vévoda a vévodkyně z Villeroy mi tu hádanku vysvětlili; ale nevěřím, že znali její pravé čtení; svou domněnku řeknu později. Vyprávěli mi, že když vévoda mluvil o svém záměru s bratrem, nedokázal ho přesvědčit; že hrabě z Toulouse dokonce udělal, co mohl, aby ho od něho odvrátil, ať už proto, že měl tehdy k ženitbě daleko a jeho osobní pořadí vůči synovcům by bylo nepatrné, nebo proto, že cítil, že věc je tak silná, že by jednoho dne mohla strhnout i jejich vlastní hodnost. Jisté je, že tato záležitost mezi nimi způsobila znatelný chlad. Co jsem si o tom myslel později — neboť v tu chvíli jsem to ještě nevěděl —, je, že věc se octla na vážkách kvůli tomu, co bude hned vylíčeno, a to, spolu s prohlášením tak nemístným a tak horlivým od člověka tak málo horlivého mluvit, a to vůči jinému, kterého znal jen podle jména a od vidění a který se ho na nic neptal ani nic nevykládal, mě přimělo věřit, že šlo o politiku a že hrabě z Toulouse chtěl nechat bratra samotného v síti a nesdílet ji s ním. Zde tedy, co se stalo. Od jednoho k druhému se brzy rozneslo, jaké jsou názory Monseigneura a vévody z Bourgogne. Sami tak strašlivou chybu dovršili tím, že potvrzovali, co se o tom povídalo, až do té míry, že ubohé vévodkyni z Bourgogne uklouzlo, že tato hodnost nevydrží pod Monseigneurem, a pod nimi, až budou pány, je-li to možné, ještě méně. Dvůr, dusící se mlčením, které zprvu zachovával, a cítě takovou oporu, povolil reptání, a v okamžiku se reptání stalo všeobecným, veřejným a velmi málo umírněným. Po obou dědicích koruny se proviňovali všichni. A tak, protože se nikdo nebál trestu vzhledem k všeobecnosti spoluviníků, zašla nevázanost velmi daleko.
Král byl příliš dbalý toho, aby byl zpraven o sebemenších věcech, než aby nevěděl o této záplavě řečí, tím méně o rozmrzelosti Monseigneura a vévody z Bourgogne, navzdory všemu tak novému, čeho vůči nim použil; zmocnila se ho zachmuřenost a lítost. Pan du Maine se toho zachvěl a s ním paní z Maintenon, kteří ho viděli v okamžiku, kdy odvolá, co právě učinil. Dali se tedy směle do protitahu: vychvalovali králi poslušnost, i vnitřní, kterou si získal a která nebyla nikdy lépe vyjádřena než horlivostí davu, jenž chodil blahopřát panu du Maine, radostí, kterou všichni projevovali nad milostí, již právě udělil, a veřejným potleskem, jehož se jí dostávalo. Touto lstí pan du Maine využil poct vyrvaných zotročenému dvoru, lichotil králi v tom, nač byl nejcitlivější, a přivedl ho do stavu, kdy už nevěděl, čemu věřit.
Den po mých návštěvách u levobočků a tři dny po vyhlášení jsem šel ráno k paní z Nogaretu,11 která mi dala vzkázat, že by mi chtěla dopoledne něco říct. Byl jsem velmi udiven, když mi řekla, že ji vévodkyně z Bourgogne pověřila, aby ode mne jejím jménem a otevřeně zjistila, co zakládá mé tak důvěrné spojení s panem du Maine, a že by také ráda věděla, co si myslím o hodnosti, která byla právě dána jeho dětem. Já jsem zase byl zvědav, kde vévodkyně z Bourgogne k tomu spojení přišla a co ji mohlo uvést v pochybnost o tom, co si o té hodnosti myslím. Paní z Nogaretu mi řekla, že když předešlého večera bděla u vévodkyně z Bourgogne, která byla ještě v šestinedělí,12 a mluvily o té hodnosti s pohoršením, jaké si zaslouží, řekla jí vévodkyně, že král, trápený tím, jak málo se jí tato novota zamlouvá, jí přehnaně vylíčil jednomyslný souhlas; že vévoda du Maine je zahrnut zdvořilostmi dvora; a že pak s otevřenějším výrazem a s naprostým zalíbením dodal, že dokonce i já jsem navštívil vévodu du Maine a ujistil ho o potěšení, které mi působí jeho spokojenost. Usmál jsem se s hořkou zlostí nad tím, jak bylo prostituováno mé jméno, aby podepřelo prostituci celé Francie. Vyprávěl jsem paní z Nogaretu, co se mi přihodilo s vévodkyní z Orléans a s panem du Maine před smrtí pana Vévody ohledně sporu o dědictví po panu Princi, jak se pan a paní du Maine chovali k paní ze Saint-Simon a ke mně a jak jsme se chovali my k nim; odtud jsem se s ní rozhovořil o tom, co si myslím a cítím o hodnosti, kterou jsem nenáviděl u otce, a tím spíš pokračující v jeho dětech; rozvedl jsem, co na ní dávají najevo ona i oba princové dědicové, a důvody, které mě přinutily jít při této příležitosti k panu a paní du Maine poprvé v životě takovým způsobem, kde, ať si o tom král myslel cokoli, pan du Maine nemohl slyšet ani zvuk mého hlasu; a poprosil jsem paní z Nogaretu, aby celý tento rozhovor vyřídila vévodkyni z Bourgogne, což velmi přesně učinila.
Princezna mezitím, když na ni paní z Maintenon kvůli té hodnosti naléhala, zůstala pevná a překvapila ji tím víc, že ani netušila, že by o těchto věcech něco věděla, a shledala ji vyzbrojenou velmi dobrými důvody, které ji uvedly do rozpaků. Chtěla od ní za každou cenu vědět, co se o tom ve světě skutečně říká, a vévodkyně z Bourgogne ji neklamala; král a ona tedy zůstali ve velkých starostech, a to tak, že tato hodnost byla už na pokraji odvolání. Ale nakonec byla dána, vyhlášena, zveřejněna; král nechtěl vypadat, že ustupuje, snažil se nasytit lichotivými úskoky pana du Maine, a hodnost zůstala. Ujetí se jí nedalo dlouho čekat, a aby pohoršení bylo úplné, stalo se to na kázání. Hrabě z Toulouse, který navštívil své synovce ceremoniálně a ti mu nedali přednost tak, jak to činí princové krve mezi sebou, přestal chodit na kázání, aby tam nemusel být za nimi, a vrátil se tam teprve po jakémsi vyjednávání. Paní Princezna a paní princezna de Conti, její dcera, přijely v téže době do Versailles přijmout královu návštěvu po smrti pana Vévody. Paní Princezna mu poděkovala za milosti, které prokázal jejímu vnukovi, a ne bez začervenání připojila poděkování za ty, které právě prokázal dětem paní du Maine a které je stavěly naroveň dětem jejího syna.
Ještě jedním slovem objasním, co se mne týká v souvislosti s touto podivnou hodností, a vysvětlím, jak vévodkyně z Bourgogne přišla na to, že jsem s panem du Maine tak spojen. Když král a paní z Maintenon mluvili o této hodnosti u lůžka této princezny, všichni tři sami, a paní z Maintenon napínala všechno své umění, aby své dílo obhájila proti lítosti, která se krále zmocnila a kterou jí vyčítal, předkládala mu, jak jen mohla, nával u pana du Maine a radost blahopřání, a dodala, že i já jsem mu šel projevit svou radost. Král si to dal zopakovat, a když ho ujistila, že jí to řekl pan du Maine, teprve tehdy král nasadil onen výraz klidu a zalíbení, obrátil se k vévodkyni z Bourgogne a řekl jí, že když tam byl i tenhle, pak na tom, co udělal, asi není tolik k vytknutí — jako by se tím utěšoval. Vévodkyně z Bourgogne neodpověděla nic a paní z Maintenon pokračovala ve svých řečech, aby ho utvrdila. Tuto podrobnost mi paní z Nogaretu vylíčila den po své otázce, když mi oznamovala, jak vévodkyni z Bourgogne vyřídila mé sdělení. Nevím, proč mi to neřekla už den předtím. Dozvěděl jsem se od ní, že vévodkyně z Bourgogne s potěšením vyslechla, co jí ode mne vyřídila, a že byla ráda, že se nemýlila v úsudku, který si o mně ohledně té hodnosti učinila.
Dovyprávějme najednou, co se týká pana du Maine a jeho dětí. To, čeho pro ně právě dosáhl, a ještě mnohem víc ten tak překvapivý způsob, jakým král mluvil v jejich i v jeho prospěch k oběma princům, svému synovi a vnukovi, a jenž byl jeho povaze tak podivně vzdálen, mu ukázaly jeho síly, jak skrze něho samého, tak skrze paní z Maintenon, nad všechno, co by si byl mohl myslet. Využil toho tedy a dokázal, skrze ni i sám, vylíčit králi chlad obou princů — abychom neřekli nic víc — uprostřed řečí pro ně tak dojemných a tak nových, a oprávněnou obavu, kterou z toho musí mít; tak, že dokázal krále přesvědčit, že aby ukázal, že nelituje toho, co právě učinil, a aby upevnil hodnost a pocty, které dává jeho dětem, je nutné dát jim autoritu a moc. Dosáhl o pět týdnů později, totiž na Velikonoční čtvrtek 24. dubna, nástupnictví ve svém úřadě generálního plukovníka Švýcarů a Graubündenských pro prince z Dombes, svého nejstaršího syna, desetiletého, a pro hraběte z Eu,13 kterému bylo šest, nástupnictví v úřadě velmistra dělostřelectva. Bylo to velké a rychlé obnovení pohoršení a reptání, ale nijak to nezmenšilo poddanost. Celý dvůr šel k panu a paní du Maine, kteří zároveň dostali krásné apartmá zesnulého arcibiskupa z Remeše v zámku — další velmi okázalá zvláštnost, neboť žádný princ krve, ani děti samotného Monsieur, je nedostaly než v mnohem pokročilejším věku.
Šel jsem tedy jako ostatní jednoho rána k panu du Maine a počítal jsem, že se tam jako minule jen ukážu a uteču pod ochranou davu. Zastihl jsem ho obklopeného preláty ze shromáždění duchovenstva,14 a jakmile jsem se objevil, ustoupil jsem. Pan du Maine okamžitě poprosil ty preláty, aby mu dovolili říct mi slovo, a přikulhal ke mně tak, že jsem se nemohl vyhnout těm lidem, kteří mi to řekli a ukázali mi ho. Vrátil jsem se tedy k němu a on mě zavedl ke krbu v hloubi své ložnice, odkud všichni vyšli a kde jsme zůstali sami. Tam mi řekl, že už velmi dlouho hledá příležitost projevit mi všechnu svou vděčnost za všechno, čím je mi zavázán, za způsob, jakým jsem laskavě odpověděl na to, co mi vévodkyně z Orléans řekla o sporu o dědictví po panu Princi; že mě prosí, abych počítal s tím, že tuto milost, které se mu ode mne dostalo, nikdy nezapomene, a že nebude příležitosti, kterou by horlivě nevyhledával, aby mi ukázal, jak je jí dojat; že mu dlužím spravedlnost věřit, že na mě vždy hleděl se zvláštní úctou a stále si přál čest mého přátelství; že vévodkyně du Maine má tytéž city; že by si nade všechno přál, abychom se mohli někdy volně vídat; pak náhle přešel na paní ze Saint-Simon a za sebe i za svou paní mi řekl všechno možné, ale výrazy tak plnými, tak silnými, tak výmluvnými a hlavně tak podivně zdvořilými, že jsem už viděl, že nebudu mít ani chvíli, ani možnost odpovědět. Přesto jsem tak učinil, jak nejlépe jsem dokázal, a ujistil jsem ho také, že nezapomenu jeho jednání ani jednání vévodkyně du Maine při záležitosti paní z Lussanu. Myslel jsem, že tím, když skončím, budu mít po všem, a chtěl jsem odejít. Následovaly nové chvály na paní ze Saint-Simon, nová přání paní du Maine i jeho po přátelství, jako je její, jak by se jím cítili poctěni; neboť žádný výraz nebyl šetřen ani pro ni, ani pro mne; všechno, co paní du Maine udělala, aby si je zasloužila a potom zachovala, přičemž se oklikou dotkl záležitosti paní z Lauzunu; a že tolik spěchal, abych se o všech těch citech dozvěděl, že poprosil vévodkyni z Orléans, aby mi je vyjádřila, dokud to nebude moci učinit sám. Ona nic z toho neudělala, ať už zapomněním, nebo spíše proto, že to vše směřovalo k navázání styků a přátelství s námi, a ona už při prvním rozhovoru se mnou o tom dobře vycítila, že nechceme ani jedno, ani druhé.
S velkou námahou jsem se vyprostil od pana du Maine záplavou žvanění, neurčitých poklon a nejzdvořilejších řečí, jaké jsem dokázal, avšak bez čehokoli určitého, aniž bych se do čehokoli pouštěl, a tím méně do nějakého závazku spojení, před nímž jsem se měl velmi na pozoru, a konečně jsem odešel zavalen nejživějšími a nejnaléhavějšími zdvořilostmi. Vyhnul jsem se těm, které mi podle mého odhadu chystala vévodkyně du Maine, jež byla obklopena lidmi a chtěla mě k sobě přivolat; omluvil jsem se, že nechci rušit dámy, a hned jsem odešel. Paní ze Saint-Simon zastihla pana a paní du Maine spolu a ti ji zase předháněli, kdo ji víc zahrne, a nezapomněli na nic naléhavého, ba i úskočného, aby se s námi spojili. Vyprostila se z toho stejně jako já, s velkou námahou; z těchto způsobů jsme nemuseli nijak dlouho soudit, že je nic nepřiměje ztratit ze zřetele ten záměr a tu touhu, tak neobyčejnou a tak vytrvalou, spojit se s námi, a to nás utvrdilo v našich dřívějších předsevzetích v tomto ohledu. Neviděl jsem je o nic víc, totiž jen při příležitostech úmrtí, sňatků a jiných podobných, nezbytných a velmi vzácných, a paní ze Saint-Simon téměř o nic častěji. V dalším vyprávění bude vidět, že jsem se nerozepsal zbytečně o těchto dotěrných ucházeních pana vévody a paní vévodkyně du Maine, k nimž mi tak nehorázné rozšíření hodnosti už tak nenáviděné nemohlo vnuknout mnoho přátelství.
Uzavřeme tuto smutnou látku jinou, stejně málo útěšnou, totiž přijetím Villarse do parlamentu; ten si proti nejstálejšímu zvyku nevzal za svědka svého života a mravů žádného paira15 a touto zvláštností dal podnět k veřejné debatě, zda to udělal z úcty, či z hanby, nebo ze strachu, že bude odmítnut. Stěží jsem se dokázal rozhodnout zúčastnit se tak ponižujícího obřadu. Byl jsem tam svědkem zlomyslnosti vévody z La Meilleraye, který zahrnoval pana du Maine otázkami, proč pan hrabě z Toulouse, který chodíval do parlamentu vždy s ním, přišel tentokrát zvlášť; pan du Maine byl přes všechen svůj důvtip v nadmíru velkých rozpacích; a ten druhý, který se tím bavil a dobře věděl o chladu, jejž mezi ně vnesla hodnost dětí, dopřával toho potěšení i celé společnosti. Jakmile bylo přijetí vykonáno a parlament odešel do bufetu, odešel jsem a nedokázal jsem zůstat na velkém slyšení. Villars pozval všechny paire k sobě na oběd. Byl jsem pozván jako ostatní a omluvil jsem se; potom jsem se dozvěděl, že tam skoro nikdo nebyl.
Poznámky
Vysvětlivka: Zde nový princ de Conti, Ludvík Armand II. Bourbonský (1695–1727), syn prince de Conti zesnulého v únoru 1709; o jeho otci je řeč dále („smrt pana prince de Conti“).↩
Vysvětlivka: Vallery, zámek v Burgundsku, pohřebiště princů z rodu Condé; Saint-Ange, zámek, kde se po cestě přenocovalo, patřil rodině Caumartinů.↩
Vysvětlivka: Zesnulý pan Vévoda byl jako jeho otec a děd velkým hofmistrem Francie (grand maître de la maison du roi), tedy nejvyšším představeným královské domácnosti; úřad přešel na jeho nezletilého syna a spravoval jej za něj d’Antin.↩
Vysvětlivka: Livry, první králův hofmistr (premier maître d’hôtel du roi), měl na starosti královský stůl a kuchyni. Saint-Simon připomíná, že tato část služby nepodléhala velkému hofmistrovi od dob, kdy tento úřad drželi Guisové.↩
Vysvětlivka: Paní z L’Aigle vystřídala v úřadě dvorní dámy paní Vévodkyně paní z Moreuil; její manžel byl sousedem Saint-Simonova otce v La Ferté-Vidame.↩
Vysvětlivka: Paní z Lussanu, ve službách domu Condé, byla Saint-Simonovou protivnicí ve sporu o dědictví slečny z Portes; paní Vévodkyně se tehdy o Saint-Simonovi nešetrně vyjádřila, což pak popřela.↩
Vysvětlivka: Françoise-Athénaïs de Rochechouart, markýza z Montespan (1640–1707), manželka markýze z Montespanu (z manželství syn d’Antin), dlouholetá milenka Ludvíka XIV. a matka pana du Maine, hraběte z Toulouse, paní Vévodkyně a vévodkyně z Orléans; zemřela roku 1707 v lázních Bourbon-l’Archambault. Děti z poměru s králem tajně vychovávala paní Scarronová, pozdější paní z Maintenon, která ji pak v králově přízni vytlačila.↩
Vysvětlivka: Roku 1694 vedl maršál z Luxembourgu proces o pořadí své pairie a vévoda z Vendôme, vnuk levobočka Jindřicha IV., si přitom nárokoval přednost před ostatními pairy; král tehdy legitimovaným synům a jejich potomkům přiznal pořadí hned za princi krve. Louis-Joseph, vévoda z Vendôme (1654–1712), byl jedním z hlavních francouzských vojevůdců války o španělské dědictví; zemřel náhle ve Vinaròsu ve Španělsku.↩
Vysvětlivka: Ceremoniářem (maître des cérémonies) byl Desgranges; velmistrem ceremonií byl Thomas de Dreux, markýz z Brézé (úřad držel 1701–1749).↩
Vysvětlivka: Markýz z O, dříve vychovatel hraběte z Toulouse a jeho blízký spolupracovník u námořnictva; jeho manželka paní z O byla dámou vévodkyně z Bourgogne.↩
Vysvětlivka: Paní z Nogaretu, dáma paláce a jedna z důvěrnic vévodkyně z Bourgogne, s níž byl Saint-Simon v přátelském styku.↩
Vysvětlivka: Vévodkyně z Bourgogne porodila 15. února 1710 svého třetího syna, vévodu z Anjou, pozdějšího Ludvíka XV.↩
Vysvětlivka: Synové pana du Maine: Louis-Auguste, princ z Dombes (1700–1755), a Louis-Charles, hrabě z Eu (1701–1775); hraběti z Eu tedy bylo v dubnu 1710 osm let, nikoli šest, jak uvádí text (stejně Chéruel).↩
Vysvětlivka: Shromáždění duchovenstva (assemblée du clergé) bylo pravidelné shromáždění zástupců francouzské církve, které mimo jiné povolovalo králi tzv. dobrovolný dar.↩
Vysvětlivka: Nový pair při přijetí do parlamentu předkládal svědectví o svém „životě a mravech“, obvykle od jiného paira. Villars, vévoda od roku 1705, byl povýšen na paira roku 1709 po bitvě u Malplaquetu.↩