Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola šestá

Šaškoviny Courcillona, jemuž znovu řežou stehno. — Smrt vévodkyně z Foix. — Smrt Fléchiera, biskupa z Nîmes. — Smrt, povaha a závěť remešského arcibiskupa Le Telliera. — Kardinál z Noailles provizorem Sorbonny. — Smrt Vassého. — Smrt paní z Lassay. — Smrt paní z Vaubecourt. — Smrt abbého z Grandpré; jeho podivná přezdívka. — Smrt pana Vévody. — Chování paní Vévodkyně. — Podivná nehoda, která potkala hraběte z Toulouse. — Jméno a celá pozůstalost pana Vévody dány jeho synovi. — D’Antin pověřen správou jeho úřadů, potom jeho majetku a jeho vedením. — Saintrailles a jeho povaha. — Povaha pana Vévody. — Krajní pýcha vévodkyně z Orléans; její nárok na přednost jejích dcer před manželkami princů krve. — Kroky v tomto sporu a jeho pravá příčina. — Obratný nárok vévodkyně du Maine mít jako teta přednost před svými neteřemi. — Králův rozsudek mezi provdanými a svobodnými princeznami krve ve prospěch prvních, v němž činí i jiná rozhodnutí týkající se jeho krve. — Mechanika králova času po večeři. — Král oznamuje svůj rozsudek stranám, potom radě a zveřejňuje jej teprve o několik dní později, aniž mu dá jakoukoli formu. — Breve pro vévodkyni du Maine na zachování postavení svobodné princezny krve.

Už jinde jsem mluvil o Courcillonovi,1 originálu, jakému nebylo rovno, s velkým duchem a s duchem plným ozdob, s nevyčerpatelnou zásobou veselosti a žertu, s nespoutanou prostopášností a s drzostí, která se ničeho nezastyděla. Když mu po bitvě u Malplaquetu uřízli stehno, tropil podivné kousky. Operaci asi provedli špatně, protože mu je v tuto dobu museli ve Versailles uříznout znovu. Řez šel tak vysoko, že nebezpečí bylo velké. Dangeau,2 velký a prozíravý dvořan, a jeho žena, kterou paní z Maintenon velmi milovala a která se účastnila všech důvěrných králových společností, svého syna všelijak obcházeli, aby ho přivedli ke zpovědi. To ho obtěžovalo. Svého otce dobře znal. Aby se toho dotírání se zpovědí zbavil, předstíral, že na jejich narážky přistupuje, a řekl otci, že když už to musí být, chce to udělat co nejlépe; prosí ho tedy, aby mu přivedl otce de La Tour, generála Oratoře, ale aby mu nenavrhoval nikoho jiného, protože je rozhodnut jít jen k němu. Dangeau se zachvěl od hlavy až k patě. Právě viděl, jak velkou nelibost vzbudila přítomnost téhož otce u smrti pana prince de Conti a pana Prince;3 nikdy se neodvážil vystavit stejnému nebezpečí ani sebe, ani syna pro případ, že by se uzdravil. Od té chvíle se o zpovědi z jeho strany už nemluvilo a Courcillon, kterému šlo jen o tohle, o ní také už nemluvil, a když se uzdravil, dělal si z toho skvělé historky. Dangeau měl bratra abbého, akademika, gramatika a pedanta, nejlepšího člověka na světě, ale velmi směšného. Courcillon, když viděl otce u svého lůžka velmi zarmouceného, se dal do smíchu jako blázen a poprosil ho, aby šel kousek dál, protože při pláči dělá tak legrační grimasu, že on se smíchy umírá. Odtud přešel k tomu, že jestli umře, abbé se jistě ožení, aby udržel rod; a vylíčil ho s chocholem a v kavalírském úboru tak, že se nikdo z přítomných nemohl ubránit smíchu až k slzám. Ta veselost ho zachránila a dostal podivné svolení chodit ke králi i všude jinam bez kordu a bez klobouku, protože jedno i druhé mu překáželo, když měl skoro celé stehno dřevěné; s ním pak bez ustání vyváděl šaškoviny.

V tuto dobu také několik lidí zemřelo. Nejdříve vévodkyně z Foix, které bylo líto všem, a velmi panu z Foix. Byla to sestra Roquelaurova; umírajíc mu dala napsat a prosila ho, aby odpustil své dceři a knížeti z Léonu,4 a on jí vyhověl. Paní z Foix byla ta nejhezčí hrbatá žena, jakou bylo možno vidět, vysoká, kdysi tančila dokonale a měla tolik půvabu, že by si člověk ani nepřál, aby hrbatá nebyla; u dvora málo, zato hodně ve velkém světě a u hry, nesmírně zábavná bez nejmenší zlomyslnosti, a nikdy jí nebylo víc než patnáct, ani v pětapadesáti letech, kdy bezdětná zemřela.

Biskup z Nîmes zemřel ve své diecézi. Byl to Fléchier,5 který býval podvychovatelem Monseigneura, proslulý svou učeností, svými spisy, svými mravy a životem pravého biskupa. Ač velmi starý, bylo ho v celém Languedocu, a zvláště v jeho diecézi, velice líto a oplakávali ho.

Ve stejné době zemřel mnohem větší prelát, po kterém zůstalo méně lítosti. Byl to arcibiskup z Remeše,6 o němž jsem už nejednou mluvil. Měl opatství Saint-Remy v Remeši, Saint-Thierry u Remeše, které dal připojit ke svému arcibiskupství jako náhradu za povýšení Cambrai, dříve sufragánního biskupství remešského, na arcibiskupství, k čemuž náhrada dána nebyla, dále Saint-Étienne v Caen, Saint-Bénigne v Dijonu, Breteuil a ještě několik dalších. Byl komturem řádu, děkanem rady, mistrem královy kaple, provizorem Sorbonny a nejstarším arcibiskupem ve Francii. K tomu, co jsem už jinde řekl o jeho kariéře a povaze, dodám, že – jansenista podle jména, nepřítel jezuitů, učený ve všem, co se týkalo jeho stavu po stránce duchovní i světské – byl při svém duchu velmi neobvyklou směsí. Hrubý a nadutý do krajnosti byl ve věci svého původu pokorný až k rozpakům; byl velmi z velkého světa, nádherný, a přitom lakomý; štědrý v almužnách, každý rok dost dlouho sídlil ve své diecézi, sám ji spravoval a navštěvoval, a byla to diecéze nejlépe vedená v království a nejlépe zásobená nejvýtečnějšími lidmi všeho druhu, které uměl vybírat, připoutat k sobě, zaměstnávat a dobře odměňovat; přitom byl velmi z dvora a z nejvyššího světa, velký hráč, obratný v záležitostech a velmi zběhlý ve svých vlastních; byl spjat s nejučenějšími a nejsvatějšími z episkopátu a milován a vážen v Sorbonně, kterou chránil a velmi dobře řídil.

Byl to muž velmi soudný a měl talent vládnout. Vévodové z Aumontu a z Humières, bratři po otci, z nichž první byl synem sestry tohoto preláta, měli velké majetkové spory, které je dlouho rozhořčovaly, a nakonec je svěřili k rozhodnutí arcibiskupovi z Remeše, jehož skvělé zdraví v poslední době poněkud ochablo. V sobotu 22. února dával té věci poslední tečku a pracoval na ní od sedmi hodin ráno, když kolem jedné hodiny odpoledne řekl svému sekretáři, že je mu zle a že ho velmi bolí hlava. Za chvíli se natáhl v křesle a zemřel, v šedesáti devíti letech. Markýza z Créqui, jeho neteř, přicházela právě v tu chvíli s ním poobědvat; zdála se málo pohnutá a ještě méně dojatá. Jeho přátelství k ní přitom nebylo bez pohoršení. Kromě velkých a neustálých darů jí celý rok hradil výdaje domácnosti a daroval jí dům i s celým zařízením. Proto s ní také trávil život, když byl v Paříži, k velké žárlivosti všech svých ostatních dědiců. Všichni byli okamžitě povoláni i s notáři a s paní z Louvois, jeho švagrovou. Když dorazili, chtělo se hledat závěť. Nebylo třeba se namáhat, markýza z Créqui ukázala, kde je. Při čtení se zjistilo, že markýzu z Créqui ustanovil univerzální dědičkou a abbého z Louvois vykonavatelem závěti. Tomu odkázal nádherné stříbro ze své kaple a krásnou tapiserii; řeholníkům od Svaté Jenovéfy v Paříži svou knihovnu, nejkrásnější v Evropě, jakou měl soukromník; a svůj pařížský dům dětem zesnulého pana z Louvois, svého bratra. Své rodové jmění přeměnil tak, že z něj nezbylo nic než ten dům; a protože nepochyboval, že jeho závěť bude napadena, jen co to bude trochu možné, zařídil vše tak dobře, že to při sebevětší vůli nebylo možné. Markýza z Créqui tak získala dva miliony. Tato závěť nepřispěla k utišení pohoršení a malý zármutek markýzy z Créqui ke zmírnění rozhořčení. Byly tam zbožné odkazy a slušné odměny pro služebnictvo. Paní z Louvois šla týž den žádat krále o úřad kaple pro abbého z Louvois; ale kvůli strýci i kvůli sobě samému byl u jezuitů zapsán červeným písmem a z té velké pozůstalosti nedostal nic. Provizorem Sorbonny se stal kardinál z Noailles a děkanem rady Marillac.

Krátce nato ztratil první štolba, švagr markýzy z Créqui, svého zetě Vassého, který byl velmi mladý a zanechal děti; a Lassay ztratil svou třetí nebo čtvrtou ženu, levobočkovou dceru pana Prince, která měla trochu pomatenou hlavu a zanechala mu dceru.

Ve stejné době zemřela také bezdětná paní z Vaubecourt, sestra Amelota, velvyslance ve Španělsku atd., vdova po Vaubecourtovi, generálporučíkovi, který padl v Itálii. Byla ještě krásná; kdysi o ní bylo slyšet a stále byla velmi z velkého světa, ale nikdy z dvora.

Zemřel také starý abbé z Grandpré. Byl bratrem zesnulého hraběte z Grandpré, generálporučíka a rytíře řádu z roku 1661, a maršála z Joyeuse. Byl to jakýsi hlupák a měl k tomu i celé vystupování, ale přesto dával znát svůj původ a chodil všude. Měl jen bídné malé opatství a neměl svěcení. Jeho tělo nebylo jako jeho duch; dámy mu kdysi daly přezdívku abbé Quatorze, tedy Čtrnáctka, která mu zůstala, a ten zázrak se stal tak všeobecně známým, že jeho výjimečnost omlouvá hanbu, že to tu uvádím.

Jiná smrt svět vyděsila a zároveň mu ulehčila. Pan Vévoda, celý zaujatý svým procesem, jehož přelíčení mělo začít první pondělí postní, trpěl podivnou nemocí, která mu občas působila nejasné záchvaty podobné padoucnici i mrtvici; trvaly krátce a on je tajil tak pečlivě, že vyhnal jednoho ze svých lidí, protože o nich mluvil s dalšími sluhy. Už nějaký čas ho neustále, často prudce bolela hlava. Tento stav kalil úlevu, kterou cítil z vysvobození od velmi nepříjemného otce a od švagra, který mu v mnohém ohledu ustavičně působil neštěstí a často zoufalství celého života. Paní Princezna, k níž choval jakousi úctu a jakousi náklonnost, na něho naléhala, aby myslel na Boha a na své zdraví. Pod tíhou jejích domluv jí slíbil obojí, ale až po masopustu, který chtěl věnovat zábavám. Na masopustní pondělí přivolal do Paříže paní Vévodkyni kvůli přímluvám a slyšením u soudců a mezitím proto, aby jí a mnoha dámám dal dvě večeře a vodil je celou noc z pondělka na úterý i celou noc masopustního úterý po plesech. K večeru v pondělí zajel do paláce Bouillon a odtud k vévodovi z Coislinu, svému odvěkému příteli, který už byl dost nemocný; neměl s sebou pochodně a za kočárem jen jednoho lokaje. Když na zpáteční cestě od Coislinových přejížděl Královský most, bylo mu tak zle, že zatáhl za šňůru a vzal lokaje k sobě dovnitř; chtěl od něho vědět, jestli nemá zkřivená ústa – a neměl je – a vzkázal po něm kočímu, aby zastavil u malého schodiště k jeho šatně, aby vešel domů zezadu a nespatřila ho velká společnost, která byla na večeři v paláci Condé. Cestou ztratil řeč i vědomí; přece však ještě naposledy něco zablekotal, když ho lokaj s jedním čističem podlah, který se tam nahodil, vytáhli z kočáru a donesli ke dveřím jeho šatny, které byly zamčené. Tloukli na ně tak dlouho a tak silně, že je slyšeli všichni v paláci Condé a přiběhli. Hodili ho do postele. Narychlo přivolaní lékaři i kněží vykonali svou službu marně. Jiné známky života než strašlivé grimasy už nedal a takto zemřel kolem čtvrté hodiny ranní v masopustní úterý.

Paní Vévodkyně uprostřed ozdob, maškarních kostýmů a celé té pozvané velké společnosti, celá bez sebe překvapením i tou podívanou, v ničem neztratila duchapřítomnost. Ač byla s panem du Maine ve zlém, cítila, že ho potřebuje; a tak krátce poté, co pana Vévodu uložili do postele, poslala pro něho do Versailles, pro hraběte z Toulouse7 a pro paní princeznu de Conti, jejich sestru, a nevzkázala nic vévodovi ani vévodkyni z Orléans, s nimiž byla ve zlém a od jejichž vlivu nemohla nic čekat. Lze si domyslet, že nezapomněla na d’Antina. Přesto trochu poplakala, zatímco na ně čekala. Nikdo nevěřil, že ty slzy vyvolala něha, ale spíš bolestná vzpomínka, která ji už rok tajně trápila, a vysvobození, které přišlo příliš pozdě. Paní princezna de Conti, její švagrová, vyrozuměná o tom, co se děje, přijela do paláce Condé se svými dětmi, zůstala dost dlouho v předpokojích mezi lokaji, vrátila se do kočáru, aniž opustila dům, a pak znovu přišla do předpokojů. Maršálka z Estrées vdova, velká přítelkyně paní Vévodkyně, ji tam zastihla a uvedla ji dovnitř, přestože se zdráhala a říkala, že při tom, jak to mezi ní a jejím bratrem vypadá, se neodvažuje ukázat. Paní Vévodkyně, po prvním úleku stále plně ovládající sama sebe, ji přijala velmi vlídně. Brzy nato přijela z Versailles druhá princezna de Conti, která právě uléhala, když jí přišel vzkaz od paní Vévodkyně. V paláci Condé se zdržela krátce. Pan Vévoda právě skonal; odvezla paní Vévodkyni do Versailles. U Chaillot potkaly pana du Maine, který k nim přistoupil do kočáru, a u Chaville hraběte z Toulouse, který také přistoupil a vrátil se s nimi.

Nehoda, která ho potkala, nadělala hodně hluku a zrodila písničky, a tím to skončilo. Kurýr paní Vévodkyně ho doma nezastihl a nikdo z jeho lidí nemohl nebo nechtěl říci, kde je, ani mu dát vědět. A přitom nebyl daleko: v krásném vypůjčeném bytě s velmi krásnou dámou nejvyššího rodu, jejíž manžel bydlel v tomtéž bytě – rozděleném na dva krásné – a celý den tam vedl nejokázalejší dům na světě, ale přes svou žárlivost, chvílemi až hlučnou, nebyl s to je jít přistihnout; a dáma si byla zřejmě mlčením jistá. Všichni si odpočinuli u paní Vévodkyně, kam dorazily i její děti. Paní princezna de Conti šla vzbudit Monseigneura, a když se blížila osmá hodina ranní, přišli vyrozumění vévoda a vévodkyně z Orléans k paní Vévodkyni a všechno mezi nimi proběhlo velmi vlídně. Vévoda z Orléans, pan du Maine a hrabě z Toulouse šli k prvnímu probuzení krále, kam chvíli po nich dorazil i Monseigneur.

Král, překvapený, že je vidí v tak neobvyklou hodinu, se zeptal, co se děje. Za všechny promluvil pan du Maine a král hned dal vévodovi d’Enghien8 guvernérství, úřad a penzi jeho otce a prohlásil, že se bude jmenovat pan Vévoda jako on. Vrátili se k paní Vévodkyni oznámit jí tyto milosti a hned nato zavedli nového pana Vévodu, aby počkal na krále v jeho kabinetech, a tam ho králi představili. Tomuto princi, jehož citlivost nebyla v paláci Condé nijak povznášející, bylo přes sedmnáct let. Král dovolil, aby u něho konal službu velmistra, ale nechtěl mu svěřit skutečný výkon tohoto úřadu ani burgundského guvernérství, a po dohodě s paní Vévodkyní pověřil d’Antina správou jednoho i druhého, jeho majetku a jeho vedením, což bylo oznámeno o několik dní později. Paní Princezna byla v Maubuissonu; k tomuto domu si uchovala velkou náklonnost, přestože tam už nebyla její slavná teta. Přijela ve spěchu a o smrti svého syna se dozvěděla z toho, že ji navzdory jejímu křiku nezavezli do paláce Condé, ale k ní domů do Malého Lucemburského paláce, do domu, který si po smrti pana Prince nádherně vystavěla a tehdy ještě dokončovala. Okamžitě poslala ke králi Saintraillese s prosbou, aby ráčil zjednat v její rodině mír. Král jí slíbil, že se o to přičiní, a nařídil Saintraillesovi, aby zůstal u pana Vévody, tak jako byl u otce, jehož stáj řídil. Byl to rozvážný a duchaplný muž, hodně zapletený do nejlepší společnosti, která ho však zkazila tím, že ho povznesla nad jeho skromné postavení a udělala z něho důležitého až k drzosti. Byl to docela prostý a statečný šlechtic, ale ani zdaleka to nebyl Poton, což je jméno slavného Saintraillese.

Smrt básníka Santeuila za zasedání burgundských stavů, neslýchaná příhoda hraběte z Fiesque v Saint-Maur a ještě jiné věci, které jsou výše roztroušeny, už dávají o panu Vévodovi představu. Byl to muž znatelně menší než ti nejmenší muži, který, aniž byl tlustý, byl všude obtloustlý, s hlavou k údivu velkou a s obličejem, který naháněl strach. Říkalo se, že to zavinil jeden trpaslík paní Princezny. Měl sinalou žlutou barvu, výraz skoro vždycky zuřivý, ale za všech okolností tak pyšný a tak troufalý, že se člověk jen těžko dokázal na něj zvyknout. Měl ducha, sečtělost, zbytky výtečného vychování, zdvořilost, a když chtěl, i půvab; jenže chtěl velmi zřídka. Neměl lakotu, nespravedlnost ani nízkost svých předků, ale měl celou jejich statečnost a ve válce prokázal píli i rozum. Měl ale také celou jejich zlomyslnost a všechnu jejich obratnost ve zvyšování svého postavení rafinovanými uzurpacemi, a ještě víc troufalosti a prudkosti než oni, když šlo o to něco uchvátit. Jeho zvrácené mravy se mu zdály ctností a podivné pomsty, které nejednou vykonal a za něž by obyčejný člověk tvrdě pykal, výsadou jeho velikosti. Jeho krutost byla krajní a projevovala se ve všem. Byl to mlýnský kámen stále v pohybu, před nímž se utíkalo a před nímž ani jeho přátelé nebyli nikdy v bezpečí – jednou krajními urážkami, jindy krutými žerty do očí a písničkami, které uměl skládat na místě, které braly kůži i s masem a nikdy se nesmazaly; také mu bylo splaceno stejnou mincí, a ještě krutěji. Přátele neměl žádné, jen důvěrnější známé, většinou podivně vybrané a většinou neznámé, jakým byl on sám, nakolik to člověk takového postavení vůbec mohl být. Tihle domnělí přátelé před ním prchali; on se za nimi honil, aby unikl samotě, a když vyslídil nějakou jejich hostinu, spadl na ni jako komínem a vyčinil jim, že se před ním schovávali. Několikrát jsem viděl pana z Met, pana z Castries a jiné, jak byli zoufalí.

Tato divoká povaha ho vrhla do ustavičného zneužívání všeho a do samolibosti nad tímto zneužíváním, která ho činila nesnesitelným, a – kdyby se ten výraz hodil na prince krve – do onoho druhu zpupnosti, pro niž byli tyrani nenáviděni víc než pro svou tyranii samu. Domácí trampoty, ustavičné výbuchy nejzuřivější žárlivosti, palčivé bodání z pocitu, že je ustavičně marná, nepřetržitý protiklad lásky a manželské zuřivosti, trýzeň bezmoci u muže tak prudkého a tak nezměrného, zoufalství ze strachu před králem a z toho, že jeho vlastní otec dával přednost panu princi de Conti před ním v srdci, v mysli, ba i v chování, zuřivost nad láskou a všeobecným obdivem k témuž princi, zatímco on sám zakoušel od veřejnosti jen největší odstup a cítil, že je metlou svého nejbližšího okolí, vztek nad postavením vévody z Orléans a nad postavením levobočků, ať už si z něj dokázal přisvojit jakýkoli prospěch – všechny ty Fúrie ho bez ustání trýznily a učinily ho hrozným jako ta zvířata, která se zdají zrozena jen k tomu, aby požírala a válčila s lidským pokolením; proto také byly urážky a výpady jeho oddechem, z něhož si jeho nesmírná pýcha udělala zvyk a v němž si libovala. Ale jakkoli byl obávaný, ještě víc byl rozdrásaný. Na posledních burgundských stavech, které vedl po smrti pana Prince, se přemohl a snažil se působit přístupněji. Soudil tam spravedlivě a se zdáním dobroty; úspěšně se zasadil o provincii a vydal dobrá policejní nařízení; ale s parlamentem jednal nedůstojně kvůli výsadám, jaké jeho otec nikdy neměl a které mu po řadě urážek vyrval. Kdo tohoto prince znal, nenajde zde jeho portrét přehnaný, a nebylo nikoho, kdo by jeho smrt nepovažoval za osobní úlevu pro všechny.

O smrti pana Vévody jsem se dozvěděl, když jsem se probudil ve Versailles, kde jsem byl; šel jsem na královu mši, kde jsem se dozvěděl, co se v té věci stalo a jak bylo naloženo s jeho pozůstalostí. Pak jsem šel k vévodovi z Orléans, který co nejrychleji vyřídil několik soustrastí a odvedl mě do svého kabinetu, kde na něho vévodkyně čekala, až vyprázdní svou komnatu od těch, které tam soustrasti přivedly. Tam, ve třech s nimi, mi vylíčili, co se odehrálo mezi nimi a paní Vévodkyní při návštěvě, kterou jí toho rána vykonali, a pak mezi králem a vévodou z Orléans o záležitosti jeho dcer s princeznami krve. Protože jsem o ní dosud řekl jen velmi letmo a jen mimochodem slovo, je třeba o ní promluvit obšírněji, avšak do podstaty věci vstoupit jen natolik, aby byla srozumitelná; ta se podrobně najde mezi Doklady, totiž spisy podanými králi z obou stran, dopisy psanými jemu a paní z Maintenon, rozhodnutí vydané králem, úvahy a poznámky – samé věci, které by zde tvořily příliš dlouhou odbočku.

Je třeba vědět, že vévodkyně z Orléans byla snad tím nejpyšnějším, co bylo na světě, a zároveň osobou, která měla nejvíc záměrů a nejvíc vytrvalosti v mysli a houževnatosti ve svých přáních. Narozena, jak byla, měla být spokojena, že vidí sama sebe v postavení tolik vyšším, než měly její sestry, provdané přitom jako první svého původu za prince krve. Toto postavení vnučky Francie, které se omezovalo na ni samu, jí však bylo jen ostnem k uzurpacím, jaké neustále viděla páchat své bratry i prince krve vůči všem ostatním. Pomyšlení, že její děti budou jen princi krve, jí bylo nesnesitelné, a od přání, aby měly zvláštní postavení nad princi krve, k plánu je vytvořit nebylo daleko. Vymyslela tedy třetí stav mezi korunou a princi krve pod jménem pravnuků Francie a vzala si do hlavy, že jej vytvoří a prosadí.

Vévoda z Orléans, s nímž o tom mluvila, to zprvu považoval za směšné. Byl tehdy jakoby pohřbený s paní z Argentonu, a protože se to netýkalo ani jeho milenky, ani jeho způsobu života, jeho lhostejnost a přirozená povolnost ho zvolna dovedly k tomu, že nechal zkoušet, co neschvaloval, a nakonec se do toho dal zatáhnout i sám. Dětský věk vévody z Chartres vylučoval jakoukoli příležitost projevit nároky v jeho případě, ale jejich nejstarší dcera dorůstala věkem a ještě víc postavou do doby, kdy se dívka takzvaně představí a uvede ke dvoru a do světa. Prvním krokem k postavení nad princi krve bylo odlišit se od nich, a k tomu bylo třeba přinejmenším začít tím, že je bude předcházet. Co se týkalo dcer, nebylo potíží díky prvorozenectví orléanské větve; ale v případě manželek princů krve a jejich vdov, což bylo totéž, tkvěla nesnáz. Ve Francii nebylo v žádném stavu příkladu, že by mezi osobami téhož postavení a téhož stavu nepředcházely manželky všude dcery, a tento zvyk se mezi princeznami krve všech větví vždy dodržoval. Nezdálo se moudré strhnout najednou masku z nároku na nové a neznámé jméno a postavení pravnuků Francie. Vévodkyně z Orléans se bála příliš vyplašit; chtěla je však vytvářet pozvolna a postupovat po stupních od jednoho nároku k druhému, a začala tedy tím, že požadovala, aby její dcery předcházely manželky princů krve jen z titulu prvorozenectví, aby pak, až tento bod vyhraje, dospěla po příčkách ke zbytku. Proto dceru nepředstavila ani neukazovala, aby měla čas se zařídit.

Dala jí v Palais-Royal říkat prostě Mademoiselle, protože od sňatku paní Lotrinské už nikdo toho jména nebyl. Z Palais-Royal se toto pojmenování rozšířilo po Paříži a svět si na ně zvykl; princové krve víc než ostatní, potěšeni, že princezna krve přebírá jméno, jehož se dosud užívalo jen pro dvě vnučky Francie. Postupem času se zcela ujalo; král k tomu nic neřekl a nechal to být, a pak by vévodkyně z Orléans velmi nelibě nesla, kdyby někdo nazval její dceru jinak. Odkládání jejího uvedení a jisté drobné ceremonie, dodržované u ní, ač v tom nejužším soukromí, kde ji drželi zavřenou, a s nimiž se nikdo nesmířil, začaly vyvolávat reptání, a když to proniklo ven, princové krve zbystřili a mlčky se měli na pozoru. Konečně se naskytly k podpisu svatební smlouvy soukromých osob. Mademoiselle, ač nepředstavená a ne ve světě, byla už ve věku, kdy je mohla podepisovat, a tady se nárok na přednost projevil. Vévodkyně z Orléans nechtěla, aby se podepsala až za manželkami princů krve, a ty se tím silně pobouřily; Mademoiselle tedy, aby jim nemusela ustoupit, nepodepsala žádnou z těch smluv, a nárok tak byl vznesen. Nadělalo to velký hluk a vneslo velkou zahořklost mezi vévodkyni z Orléans a paní Vévodkyni, do čehož se dost nevhodně vmísily jejich přítelkyně. Když věc propukla, bylo třeba ji hájit. Z obou stran se psaly spisy, zdvojovaly se odpověďmi a replikami s velmi malou mírou. Tak daleko věci byly, když pan Vévoda zemřel, a král rozhodnutí stále odkládal pro svou přirozenou nechuť a ze strachu, že pohněvá ty, které odsoudí. V rodě Condé byla ještě jiná rozepře.

Vévodkyně du Maine9 si uchovávala postavení princezny krve, ale nevzala si breve, které by jí je přiznávalo, jak to učinila paní z Longueville a ostatní princezny krve provdané za jiné než za prince krve. Jejím skrytým důvodem bylo podepřít vnější postavení prince krve, jehož požíval její manžel, a dospět k nároku, že je princem krve, a změnit své postavení princezny krve-dcery na postavení provdané princezny krve, totiž manželky prince krve, neboť je ve všem stejné, kromě předností mezi nimi. Tento přechod bylo snadné podniknout. Bez potíží šla za slečnou z Condé, svou starší sestrou, dokud ta žila; slečnu z Enghien, svou mladší sestru, předcházela bez potíží. Ale když paní Vévodkyně představila své dcery a uvedla je ke dvoru a do světa, nárok musel vyjít najevo. Paní du Maine se proto vyhýbala tomu, aby se s nimi setkávala, a protože už setřásla jho dvora, oddala se docela slavnostem a zábavám, nehnula se ze Sceaux a žila jen pro sebe, dost dlouho se tomu soupeření vyhýbala, aniž si toho kdo příliš všiml; ale svatební smlouvy soukromých osob ji prozradily, jako prozradily vévodkyni z Orléans kvůli Mademoiselle. Přesto se neodvážila mluvit o postavení pana du Maine; ponechala stranou, zda je, či není manželkou prince krve, a přišla s tvrzením, že jakožto sestra pana Vévody nemá ustupovat jeho dcerám, vůči nimž je o stupeň výš v otcovském příbuzenství, a nepodepsala už žádnou svatební smlouvu. Ten nárok byl neslýchaný, a to všechno bylo spíchnuto tím hůř, že dokud svatební smlouvy podepisovala, podepisovala je vždy nad svým manželem, což by nebylo, kdyby byl princem krve – tak jako pan princ de Conti je všechny podepisoval nad svou chotí, která byla nejstarší dcerou pana Prince.

Abych se vrátil k záležitosti Mademoiselle: všechno, co se odehrálo před smrtí pana Vévody, se stalo dříve, než jsem se stýkal s vévodkyní z Orléans, a vévoda z Orléans se tím zabýval tak málo, že mi o tom sotva mimochodem řekl pár slov, kterým jsem věnoval ještě méně pozornosti. Toho rána, kdy pan Vévoda zemřel, když jsem byl sám s vévodou a vévodkyní z Orléans, mi tedy nejprve vyložili, jak dobře proběhla jejich návštěva u paní Vévodkyně, a pak mi řekli, že jsou toho názoru využít této příležitosti a ukončit spor o postavení svých dcer, který trvá už příliš dlouho; že v tomto duchu mluvil vévoda z Orléans hned toho rána s králem a představil mu, že jeho spravedlnost vyžaduje rozhodnout a jeho dobrota to učinit právě při příležitosti, kdy by všechna přerušená nepřátelství mohla zůstat uhašena, kdyby bylo odstraněno dřevo, které ten oheň živí; že dokud je bude tento spor dráždit, nelze mezi nimi doufat v nic pevného; že jejich postavení nepřipouští žádný jiný důvod rozkolu; že to, co se mezi nimi právě odehrálo, způsobí, že jakékoli rozhodnutí bude přijato s mírnou poslušností; že král, zřejmě dotčen jeho důvody, mu řekl, ať si dá pozor, že by ho mohl také odsoudit, na což vévoda odpověděl jen dalším naléháním, aby rozhodl. To byl předmět porady. Můj názor byl, že nic není pro ně horšího, než když se nerozhodne, protože prozatímní stav je proti nim, založený na odvěkém zvyku; že tedy, i bez rozsudku, zůstávají odsouzeni, neboť Mademoiselle se nemůže nikde setkat s manželkami princů krve, protože je nemůže předcházet, a ze stejného důvodu nepodepisuje žádnou svatební smlouvu. Dodal jsem, že ať rozhodnutí dopadne jakkoli, vždycky se postaví na nohy, protože i kdyby svůj nárok pro dcery prohráli, totéž rozhodnutí určí přednost vévodkyně z Orléans před dcerami, které bude mít vévoda z Berry; myslel jsem také – v čemž jsem se hrubě mýlil –, že ačkoli král vévodovi z Orléans řekl, že by ho mohl odsoudit, neudělá to, protože kdyby to byl musel udělat, nebyl by odolal všemu naléhání, jímž ho pan Princ a pan Vévoda žádali o rozhodnutí v době, kdy byl vévoda z Orléans u něho v největší nemilosti; a to byl i názor vévody a vévodkyně z Orléans. Dohodli jsme se tedy, podle mého návrhu, že vévoda z Orléans o tom řekne jen slovo paní z Maintenon, aby si ji naklonil a neunavoval ji, a další slovo ještě králi, než zasedne k obědu. Hned po obědě jsem se k nim vrátil zjistit, jak na tom jsou.

Vévodkyně z Orléans ulehla, aby přijímala soustrast nad smrtí pana Vévody, a vévoda z Orléans a já jsme s ní sami u jejího lůžka probírali, co zbývá udělat. Řekl mi, že paní z Maintenon, která neobědvala doma, zastihnout nemohl a že se mu král nezdál být proti tomu, aby rozhodl. Usoudili jsme, že je třeba paní z Maintenon naklonit a osvěžit jí paměť dopisem. Sepsali jsme jej všichni tři, já jsem držel pero, a potom jsem s vévodou z Orléans přešel do jeho kabinetu, abych mu jej nadiktoval. Napsal jej a okamžitě odeslal, a já jsem si ze zvědavosti strčil koncept do kapsy; najde se mezi Doklady. Odtud jsem šel vylíčit stav věcí panu z Beauvilliers, který mi slíbil, že promluví s monseigneurem vévodou z Bourgogne; k němu odpoledne zašel vévoda z Orléans a dlouho s ním rozmlouval. Princ mu řekl, že je pro to, aby se rozhodlo, ale že ho nemůže ujistit, zda bude pro něho. Pak spolu přátelsky mluvili o sňatku vévody z Berry s Mademoiselle.

Král po své mši navštívil paní Vévodkyni, náramně truchlící ve svém lůžku, a hodně jí domlouval, aby dovršila a uhasila veškerou zahořklost mezi vévodkyní z Orléans a sebou a aby se chopila této dojemné příležitosti, kdy vévoda a vévodkyně z Orléans pro ni udělali tolik a s takovou vlídností. Král se v jejich rozkolu necítil dobře. Jeho touha vidět jej ukončený ho přiměla, že to, co v ten den na obou stranách nechala říci a udělat jen pouhá slušnost, považoval za upřímný obrat. Dotčen navíc tím, co mu vévoda z Orléans řekl o rozhodnutí, a ještě víc jeho dopisem paní z Maintenon, který viděl, usoudil, že příznivější shodu okolností nenajde, protože jednou bude stejně nutné rozhodnout, a že v těchto prvních chvílích sblížení budou strany povolnější a přijmou jeho rozhodnutí mírněji než kdykoli jindy. Plný této myšlenky vešel k večeru k vévodkyni z Bourgogne, než šel k paní z Maintenon – jak to činil několikrát denně od chvíle, kdy ležela v šestinedělí po porodu dnešního krále –, a proti svému zvyku po prvních okamžicích poslal všechny ven. V pokoji zůstali jen paní z Maintenon, Monseigneur, monseigneur vévoda z Bourgogne a princezna ve svém lůžku, k němuž všichni přistoupili, zatímco král poslal pro vévodu z Berry.

Král vyložil skutkový stav i to, co mu během dne řekl vévoda z Orléans, a paní z Maintenon to, co jí napsal; všichni se shodli, že je třeba rozhodnout. Král, který si spisy znovu nepřečetl, byl plný jednoho posledního, který mu před několika dny dal zesnulý pan Vévoda. Chtěl jej dát k nahlédnutí vévodovi z Orléans s možností na něj odpovědět; ten však ze své lenosti a lhostejnosti usoudil, že jedno i druhé je zbytečné, že to mohou být jen opakování a že nemusí nic přidávat ke spisům, které už podal. Ten poslední spis tedy vůbec neviděl, a právě ten přitom krále přesvědčil proti nároku Mademoiselle. Král tento sklon trochu projevil, ale ponechal plnou volnost věc rozebírat a hlasovat, protože ve skutečnosti mu bylo dost jedno, která z jeho dvou levobočných dcer zvítězí. Monseigneur, odedávna dobře poučený a nově znovu nabádaný, který vévodu z Orléans nenáviděl, aniž se v tom krotil, a byl v tom bez ustání utvrzován, a který měl rád paní Vévodkyni, hlasoval vší silou pro manželky princů krve. Monseigneur vévoda z Bourgogne, na něhož působily starší a pevnější zásady než zásady obou stran ve spisech, podpořil týž názor. Lze nepochybovat, že vévoda z Berry nepřišel s jiným. Když bylo rozhodnuto, král uvážil, že už jednou rozhodl o přednosti svých dcer před Madame, což nechtěl měnit, a protože chtěl také vévodkyni z Orléans dát nějakou útěchu, učinil vévodovi z Berry tu zdvořilost, že se ho zeptal, zda by mu nebylo zatěžko ustoupit dcerám monseigneura vévody z Bourgogne; ten hned odpověděl, že by mu nebylo. Bylo tedy ustanoveno, že neprovdané dcery Francie budou předcházet manželky svých mladších bratrů, s výjimkou Dauphine nebo přímé dcery Francie; ale že vnučky Francie, jsou-li neprovdané, budou předcházeny manželkami synů Francie, že tedy vévodkyně z Orléans bude mít jistou přednost před dcerami vévody z Berry, a že manželky princů krve budou předcházet všechny dcery vnuků Francie a princů krve, starších než jejich manželé.

Potom přišel na řadu článek o vévodkyni du Maine, o němž chtěl král rozhodnout současně. Proto bylo stanoveno, že rozhodnutí vysloví, že princezny krve-dcery se budou předcházet podle prvorozenectví, čímž padala novota, kterou si paní du Maine nárokovala, totiž předcházet jakožto teta neprovdané dcery zesnulého pana Vévody, svého bratra, protože je nad nimi o stupeň; a že vnučky Francie, které se provdají za prince krve nebo za někoho, kdo jím není, a princezny krve, které se provdají za jiného než za prince krve, si své postavení neuchovají bez breve, které by jim je přiznávalo. Tak padala machinace paní du Maine ve prospěch jejího manžela, který přes všechen svůj vnější vzhled prince krve princem krve nebyl; a král řekl, že vévodkyni du Maine nechá vyhotovit breve k zachování jejího postavení, pokud by je už neměla. Byla tedy prohlášena za to, čím byla, totiž za princeznu krve-dceru, ač provdanou, s místem podle svého prvorozenectví za svými neteřemi. O všem se mezi nimi radili, kromě článku o dcerách Francie, který král po zdvořilosti prokázané vévodovi z Berry nedal k poradě, a kromě rozdílu, který chtěl učinit mezi dcerami a vnučkami Francie, aby tím povznesl ty první a zavděčil se vévodkyni z Orléans; toho si vévoda z Berry nevšiml a oba ostatní princové se neodvážili na to upozornit.

Když bylo vše takto jednomyslně dohodnuto a rozhodnuto, král uložil mlčenlivost až do prohlášení, které učiní po své večeři. Aby bylo lépe pochopeno, co se tam odehrálo, je třeba dvěma slovy vysvětlit mechaniku každodenního času po večeři. Král, když vstal od stolu, se zastavil necelou osminu hodiny, zády opřen o balustrádu ve své ložnici. Nacházel tam v kruhu všechny dámy, které byly při jeho večeři a které tam přicházely čekat chvilku předtím, než vstal od stolu, kromě dam s právem sedět, které vycházely až po něm a které za princi a princeznami, kteří s ním večeřeli, přicházely jedna po druhé udělat poklonu a doplňovaly stojící kruh, kde jim ostatní dámy nechaly velkou mezeru; muži všichni vzadu. Král se bavil tím, že si všímal šatů, držení těla a půvabu poklon, prohodil nějaké slovo k princům a princeznám, kteří s ním večeřeli a kteří uzavírali kruh po obou jeho stranách, pak se uklonil dámám vpravo i vlevo, což ještě jednou nebo dvakrát opakoval při odchodu, s nevšedním půvabem a majestátem, někdy, ale velmi zřídka, při průchodu na některou promluvil, vešel do prvního kabinetu, kde se zastavil, aby vydal heslo, a pak postoupil do druhého kabinetu, přičemž dveře z prvního do druhého zůstávaly dokořán. Tam se posadil do křesla; Monsieur, dokud žil, do jiného; vévodkyně z Bourgogne, Madame – ale až po smrti Monsieura –, vévodkyně z Berry po svém sňatku a tři levobočné dcery, paní du Maine, když byla ve Versailles, na taburetky po obou stranách v pravém úhlu. Monseigneur, monseigneur vévoda z Bourgogne, vévoda z Berry, vévoda z Orléans, oba levobočci, zesnulý pan Vévoda jako manžel paní Vévodkyně, dokud žil, a potom oba synové pana du Maine, když trochu povyrostli, a d’Antin, od té doby, co měl správu staveb, všichni stáli. Pan z O jakožto bývalý vychovatel hraběte z Toulouse se čtyřmi prvními komorníky, Chamarande, který si zachoval právo vstupu, čtyři první komorníci šatny, první komorníci Monseigneura a obou princů, jeho synů, kastelán Versailles a modří hoši10 byli v Psím kabinetu, který přiléhal k tomu, kde byl král; dveře mezi nimi zůstávaly dokořán a v nich stáli ti přednější, z nichž někteří zůstávali v prvním kabinetu s dvorními dámami princezen, které byly s králem, s oběma dámami paláce vévodkyně z Bourgogne, které měly ten den službu, a s dámami šatny dcer Francie. Z prvního kabinetu i z Psího kabinetu bylo tedy vidět a slyšet, co se říkalo a dělalo v kabinetu, kde byl král, který tam po příchodu nacházel prince a princezny, kteří měli toto právo vstupu a s ním nejedli. Nový pan Vévoda a pan princ de Conti po svém sňatku toto právo vstupu dostali: jeden jako syn paní Vévodkyně, druhý jako její zeť. Všude to bylo stejné, podle rozložení místností, jen v Marly se dámy, které přiváděla vévodkyně z Bourgogne, zdržovaly po večeři v králově kabinetu s dvorními dámami, a ve Fontainebleau byl jen jediný velmi velký kabinet, kde všichni právě jmenovaní zůstávali s králem; dvorní dámy, které byly vévodkyněmi, seděly hned vedle princezen a v řadě za nimi, ostatní stály nebo seděly na zemi na parketách, kde se nedávala poduška ani maršálce z Rochefortu; komorníci se tam zdržovali málo a ze zdvořilosti jen po několika.

Když je tohle jasné: král, jakmile vešel do druhého kabinetu, zavolal vévodu a vévodkyni z Orléans a hraběte z Toulouse, a místo aby se jako obvykle posadil, šel na ně počkat do jednoho kouta kabinetu, kde jim oznámil, co rozhodl. Vévoda z Orléans, málo schopný brát si věci k srdci, který se do té záležitosti spíš nechal zatáhnout, než by se do ní pustil, se snadno spokojil; vévodkyně z Orléans neodpověděla ani slovo. Odtud šel král, provázen hrabětem z Toulouse, do jiného kouta, kam zavolal paní princeznu de Conti, svou dceru, jedinou z princezen krve, která tam byla, a také jí oznámil rozhodnutí; zdála se překvapená a velmi potěšená. Nakonec král, stále s hrabětem z Toulouse, přešel na další místo, kam zavolal vévodu a vévodkyni du Maine a také jim řekl, co se jich týká; oba se zdáli velmi pokořeni. Potom se král šel jako obvykle posadit a doba v kabinetu až do ukládání ke spánku proběhla velmi vážně.

Nazítří, na Popeleční středu, prohlásil král ráno své rozhodnutí v radě, kde se mu velmi tleskalo, a potom i veřejnost. Dodal, že je celé napsal vlastní rukou, ale že na něm chce ještě něco upravit. Sestavil je tak, že děti v přímé linii, i když nejsou dětmi králů, byly prohlášeny za syny a dcery Francie, což se například týkalo vévody z Berry; a mlčky potvrdil nový stav a postavení vnuků a vnuček Francie. Všechno zůstalo jako v tajnosti až do 12. téhož měsíce března, kdy král dal své rozhodnutí, psané vlastní rukou, o jedenácti článcích, Pontchartrainovi,11 protože jako státní sekretář měl ve svém úseku královský dům; ten je vyhotovil a sám podepsal. Král nechtěl žádné jiné formality, ani svůj podpis, aby jeho rozhodnutí, takto docela holé, bez pečeti, bez podpisu ostatních státních sekretářů, bez registrace v parlamentu, vyjadřovalo spíš jeho všemohoucnost; to je aspoň jediný důvod, který se dal vymyslet. Zároveň dostal Pontchartrain rozkaz vyhotovit pro vévodkyni du Maine breve o zachování postavení a poct princezny krve-dcery, o které si dobře hleděla nežádat a bez kterého by se tak ráda obešla.

Bylo přece jen pozoruhodné, že den smrti pana Vévody už sám tím přivedl na svět to, co za jeho života nedokázal vymoci všechen jeho vliv a vliv pana Prince, všechna jejich horlivost a naléhání a všechna obratnost paní Vévodkyně. Ta trochu zapomněla na svůj tak čerstvý stav vdovy, když velmi zřetelně dávala najevo, jak ji těší, co právě získala, v čemž se paní princezna de Conti, její sestra, ukázala mnohem zdrženlivější. Paní Vévodkyně dokonce přijímala blahopřání od svých důvěrných přátel, což v Paříži napodobily paní Princezna a paní princezna de Conti.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Philippe-Egon de Courcillon (1687–1719), jediný syn Dangeauův; v bitvě u Malplaquetu (11. září 1709) byl těžce raněn do nohy.↩

  2. Vysvětlivka: Philippe de Courcillon, markýz z Dangeau (1638–1720), dvořan povýšený hrou v karty a přízní královských milenek; autor proslulého dvorského deníku (Journal de Dangeau), souběžného pramene k Pamětem. Jeho bratr, o němž je dále řeč, je abbé z Dangeau, člen Francouzské akademie a gramatik.↩

  3. Vysvětlivka: Otec de La Tour, generál oratoriánů, stál u úmrtního lože prince de Conti († 22. února 1709) i pana Prince († 1709); král, který Oratoř podezíral z jansenismu, to nesl nelibě.↩

  4. Vysvětlivka: Kníže z Léonu, nejstarší syn vévody z Rohanu, se roku 1708 oženil s nejstarší dcerou vévody z Roquelaure bez souhlasu jejích rodičů.↩

  5. Vysvětlivka: Esprit Fléchier (1632–1710), kazatel proslulý pohřebními řečmi (mj. o Turennovi), člen Francouzské akademie, od roku 1687 biskup v Nîmes.↩

  6. Vysvětlivka: Charles-Maurice Le Tellier (1642–1710), arcibiskup remešský, syn kancléře Michela Le Telliera a bratr ministra Louvoise. Zemřel 22. února 1710 ve věku 67 let; Saint-Simonův údaj „v šedesáti devíti letech“ je omyl.↩

  7. Vysvětlivka: Hrabě z Toulouse, Louis-Alexandre de Bourbon (1678–1737), druhý legitimovaný syn Ludvíka XIV. a paní z Montespan, admirál Francie.↩

  8. Vysvětlivka: Ludvík Jindřich Bourbonský (1692–1740), syn pana Vévody, od této chvíle sám „pan Vévoda“; v letech 1723–1726 první ministr Ludvíka XV.↩

  9. Vysvětlivka: Vévodkyně du Maine, Anne-Louise-Bénédicte de Bourbon (1676–1753), dcera pana Prince a sestra pana Vévody, od roku 1692 manželka pana du Maine; měli mj. syny prince z Dombes a hraběte z Eu. Pro účast na Cellamarově spiknutí byla 1718–1720 držena v zajetí v Dijonu. Proslula slavnostmi na svém zámku v Sceaux.↩

  10. Vysvětlivka: Modří hoši byli pokojoví sluhové v modrých livrejích, kteří obsluhovali v králových komnatách; Psí kabinet (cabinet des Chiens) byla místnost ve Versailles, kde byli chováni královi psi.↩

  11. Vysvětlivka: Jérôme Phélypeaux, hrabě z Pontchartrainu (1674–1747), syn kancléře, státní sekretář pro námořnictvo a královský dům.↩