Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola pátá
Podívaná na maršály z Boufflers, z Harcourtu a z Villars. — Výbuch maršála z Boufflers kvůli Villarsovým listinám pairie. — Villars dosáhne toho, že je Harcourtovi zakázáno dát se přijmout za paira dříve než on. — Harcourta raní lehká mrtvice a odjíždí do lázní. — Ctižádost, pletichy a nemoc maršála z Huxelles. — Du Bourg jmenován velitelem v Alsasku. — Návrat abbého z Polignaku z Říma. — Podivné tajemství a zvláštní přiznání, které mi o něm učinil vévoda z Beauvilliers. — Maršál z Huxelles a abbé z Polignaku zplnomocněnci pro mír v Geertruidenbergu. — Falešnost maršálova. — Nízká neslušnost u maršála z Huxelles, ještě větší u abbého z Polignaku. — Protektoři korun; výklad tohoto pyšného jména. — Kardinál Ottoboni nevhodně učiněn protektorem Francie; to přiměje Benátky přerušit styky s králem. — Návrat abbého z Pomponne. — Povaha Ottoboniho. — Podvod Chavignardů, zvaných Chavigny, a co se z nich stalo. — Narození krále Ludvíka XV. — Sňatek vévody z Luynes se slečnou z Neuchâtel. — Sňatek vévody z Louvigny s jedinou dcerou vévody z Humières. — Sňatek Broglieho s dcerou Voysinovou. — Sňatek Gacého s dcerou maršála z Châteaurenault; dostává po otcově odstoupení jeho guvernérství. — Vévoda z Beauvilliers dává svůj úřad prvního šlechtice komory vévodovi z Mortemartu, svému zeti.
Maršálové z Boufflers, z Harcourtu1 a z Villars2 byli po část této zimy světu na odiv: první jako příklad toho, jak málo si králové a jejich ministři cení ctnosti a služeb, které přerostly míru odměn; druhý, očekávaný jako věštec a jediný mudrc, opřený o paní z Maintenon a o Voysina, mířil na ostatní ministry, aby je svrhl, a už nesnesl žádné odklady, aby vstoupil do rady, do níž se tolikrát pomýšlel vlomit. Držel všechny v napětí a vystupoval s vahou a autoritou, které se při vší jeho bystrosti nevzdalovaly drzosti, třebaže mu tleskala většina dvora i společnosti. Třetí, jehož nesrovnatelné štěstí nalezlo pro něho samého ty nejpodivnější výhody ve zhoubné prohře bitvy, pošetile svedené a ještě nesmyslněji rozestavené, triumfoval nad tím, kdo napravoval jeho chyby, s nejvyšší nestoudností — a to v samotném apartmá a mezi samotným nábytkem prince de Conti a princezny, jeho matky, která tím byla dotčena do živého, stejně jako pan Vévoda, ačkoli byl se sestrou rozkmotřen; a pýcha princů krve, vystupňovaná tak vysoko, se přitom neodvážila vůli krále odporovat jediným slovem. Co by byl řekl princ de Conti, děd, a starý Villars, který se právem domníval, že dosáhl vrcholu cti a štěstí, když se stal jeho štolbou, kdyby byli mohli vidět snachu a vnuka onoho prince vystěhované proti jejich vůli kvůli Villarsovu synovi, a jak se neodvažují nenechat mu svůj nábytek?3
Tam tento syn štěstěny přijímal dav dvořanů právě s blahosklonností a dá se říci, že si tam držel vlastní dvůr: ustavičné hry, slavnosti, hostiny, velmi často večer královská hudba. Romantický hrdina svou roli plně udržoval. Mluvil jen tirádami z divadelních her a pronášel řeči tak překvapivé, že jimi často uváděl do rozpaků svou početnou společnost. Jeho vtipné výpady byly ustavičné; žádný si neodpíral. Lehátko, z něhož shlížel na přítomné, se podobalo pódiu Tabarinovu. Paní z Maintenon ho často navštěvovala v soukromých hodinách. Jednou, když u něho zastihla jeho syna, kterému tehdy bylo osm let, a pohladila ho, maršál jí řekl, že ho její laskavost nakonec zkazí, a s žertovným výrazem, který mu byl vlastní, dodal, že „hrdinové si snadno zvykají na laskavost velkých královen“. Sto podobně silných výstřelků, i když jiného druhu, tisíc řečí o válce, o míru, o vládě i o sobě samém, z nichž by se člověk roztřásl, prošlo jako veselé nápady a roztomilosti. Zkrátka obyčejné oči ho považovaly za blázna, který utekl z klece, kdežto ti, na nichž všechno záviselo, v něm viděli jedinou záchranu, jež má jen drobné nedostatky. Voysin k němu často nosil své desky s věcmi k vyřízení, Desmarets také, jednotlivě a někdy i spolu. Z role diktátora mu nebylo odepřeno nic. Rozhodoval o plánech i o opatřeních. Zapomnění i povýšení lidí bylo v jeho rukou. Tento zářivý stav mu přesto nebránil myslet na listiny své pairie.
Prezident z Maisons, jeho švagr, mu je sestavil a Villars do nich dal napsat o svých službách všechno, co chtěl. Měl tu drzost dát do nich vložit, že nebýt jeho zranění, byla by bitva u Malplaquet vyhrána, a různé jiné věci ke své chvále, které stejnou měrou hanobily pravdu i slávu maršála z Boufflers. Pontchartrain, jemuž byly listiny předloženy k vyhotovení, s tím posečkal a dal o tom vědět Boufflersovi, který, raněn až do hloubi duše, se rozzuřil. Vrhl se na Villarse veřejně až k urážkám; mluvil o tom se všemi i s ministry. Tento muž tak rozvážný, tak umírněný, tak bázlivý vůči králi se přestal ovládat. Prohlašoval nahlas před každým, kdo to chtěl slyšet, že si bude stěžovat králi, a nedostane-li se mu spravedlnosti, je rozhodnut ji žádat v plném parlamentu, obrátit se na pairy, vznést odpor proti Villarsovým listinám a hájit svou věc sám před pairy a celým shromážděným parlamentem. Už po dlouhá léta nezazněla v ničích uších tak smělá slova. Také to způsobilo nesmírný poprask, a to takový, že se král neodvážil odepřít muži tak užitečně proslulému spravedlnost, kterou žádal tak nahlas. Villars, vyděšený, ačkoli se vznášel v oblacích, pocítil tehdy celou tíhu ctnosti a pravdy. Neodvážil se s Boufflersem střetnout, popřel všechno, oč se ve svých listinách pokusil, a aby zastřel králův rozkaz, poslal své listiny Boufflersovi sám; ten v nich škrtl všechno, co chtěl, a co škrtl, zůstalo vypuštěno i ve vyhotovení, které pořídil Pontchartrain a které bylo Boufflersovi ukázáno.
Villars se přesto u sebe veřejně a den co den rozplýval v úctě k maršálovi z Boufflers, v poníženosti, v chvalách, posílal mu četné vzkazy s holdy a omluvami a spolkl tuto urážku v celém jejím rozsahu. Vyjednávalo se a nakonec se dosáhlo toho, že Boufflers po tolika poklonkováních Villarse navštíví, když takto zvítězil nad jeho triumfem. Byl přijat s hlubokou úctou a poníženostmi, které přijal vážně, jako pán, jenž ráčí přijmout poplatek. Ze všeho toho jednání vzešla nenávist, kterou Boufflers, příliš přímý, někdy dával najevo i nepříliš slušně a kterou Villars uzavřel v sobě pod rouškou holdů a poníženosti; k roztržce však nedošlo, a to díky krajní zdrženlivosti Villarse, který se už neodvážil s ním střetnout, a Boufflersově ohledu, aby neuváděl krále do rozpaků.
Na tento skandál hned navázal další, který však zdaleka nebyl hnán tak daleko. Harcourt, registrovaný vévoda o pět let dříve než Villars a původu tak odlišného, velmi netrpělivě snášel, že se onen stal pairem dříve než on a že on sám toho dosáhl jen při té příležitosti. Nebyly mu neznámé naše vzájemné nároky na přednost, pana z La Rochefoucauld a moje; chtěl si obratně zjednat stejné vůči Villarsovi. Umínil si tedy, že se dá přijmout do parlamentu na témže zasedání, na němž budou registrovány jeho listiny pairie; a aby to proklouzlo hladce, neriskoval jejich předložení dříve, než budou registrovány listiny Villarsovy, které byly starší než jeho. Jakmile však registrovány byly, chystal se svůj záměr provést, jako by na nic nemyslel. Naneštěstí pro něj o tom Villars dostal zprávu; slyšel také o mé při s panem z La Rochefoucauld, ale neznal ji. Požádal mě, abych mu ji vysvětlil; byla to věc, kterou nebylo možno odmítnout. Nato je hned celý bez sebe, dělá velký hluk a spisem, který poslal králi, mu vykládá Harcourtův záměr a nemožnost, do níž ho jeho zranění stavělo, dát se přijmout; načež žádal jedno ze dvou, aby se vyhnul procesu podobnému mému: buď královský patent registrovaný v parlamentu, který by mu zachoval celé jeho starší pořadí vůči pairům mladším než on, kteří by snad byli přijati do parlamentu před ním, jak jej kdysi za své nezletilosti obdržel pan z Bouillonu; nebo ústní zákaz maršálovi z Harcourtu dát se přijmout dříve, než bude přijat on sám. Žádost se králi zdála tím spravedlivější, že ho ušetřila jednání, které by ho postavilo do nesnází mezi těmito dvěma muži, i procesu, jehož rozhodování nenáviděl. Harcourt tedy dostal tento zákaz z králových úst, byl tím vzteky bez sebe a Villars se nijak nezdržoval, aby nad ním triumfoval. Velmi málo dní nato Harcourta ranila mrtvice, která uvrhla jeho velké záměry i jeho přátele do velkého zmatku a která ho místo vlomení do rady poslala do lázní v Bourbonne, neschopného čemukoli se věnovat, ačkoli si stále podržel své určení za generála rýnské armády, jako předešlého roku.
Maršál z Huxelles4 velel jako vrchní velitel v Alsasku od roku 1690, od dubna, po smrti Montalově, a každé tažení sloužil jako generálporučík v rýnské armádě až do roku 1703, kdy byl při jmenování maršálů Francie, které král provedl v lednu, a při té příležitosti jsem se o něm rozepsal dost na to, abych neměl co dodat. Ozdoben řádem a maršálskou holí dosáhl všeho, kam ho vojenské povolání mohlo dovést. Jeho záliba ho k velení armádám nijak netáhla. Vidět ze Štrasburku generála armády, kterého musel ve svém velení poslouchat, byl-li starší než on, a nebyl-li, domlouvat se s ním způsobem, který se podřízenosti velmi podobal, bylo pro něho hořkostí. Od roku 1690 neopustil břehy Rýna v létě ani v zimě až do doby, kdy se stal maršálem Francie, a i potom tam první léta zůstával. Hořel touhou přiblížit se ke dvoru, aby se domohl štěstí. Chtěl vstoupit do rady, aspoň aby se s ním radili a aby něčím byl. Jeho velkým cílem bylo stát se vévodou a cílem prvního štolby, aby byl jmenován v jeho listinách. K tomu bylo třeba být u dvora a natrvalo; ale vzdát se víc než sto tisíc livrů ročního důchodu opuštěním Alsaska znamenalo zaplatit velmi draho za málo podložené naděje. Ohmatával si půdu několika cestami do Paříže; prodlužoval je a zařídil to tak dobře, že mu bylo dovoleno se tam usadit, aniž se vzdal velení v Alsasku, které za něho vykonával du Bourg, takže ta provincie měla jednoho guvernéra a dva placené velitele.
Huxelles, usazený v Paříži, vedl výtečný stůl, aby měl společnost, málo vycházel, aby byl vyhledáván, spřátelil se s prezidentem de Mesmes přes prvního štolbu, svého důvěrného přítele, a přes tohoto prezidenta s panem du Maine, u něhož byl stálým hostem u stolu. Paní z Beringhen ho vychválila slečně Choinové a on se o ni staral tak, že každý den svého života posílal její fence králičí hlavy a jiné pamlsky (a je třeba poznamenat, že bydlel v ulici Neuve-Saint-Augustin naproti vévodovi z Tresmes a slečna Choinová vedle Petit-Saint-Antoine). Dvořil se Vaudemontovi a jeho neteřím a tak se zasvětil u Monseigneura, aniž ho ovšem často vídal v soukromí, a veřejně velmi zřídka; Monseigneur ho pokládal za nejlepší hlavu Francie a za muže, který nechce nic než svůj klid. Na druhé straně se dvořil Harcourtovi, který ho uvedl k paní z Caylus, aby dosáhl až k paní z Maintenon. Harcourt se ho jako soka nebál, znal ho příliš dobře, ale chtěl z něho udělat ozvěnu a strašáka na ministry, proti nimž mu bylo dobré všechno; proto byl Huxelles velmi zadobře s Voysinem, jakmile ten nastoupil do úřadu. To vše se dělo potají. Protože tolik důležitých styků nic nepřinášelo, upadal pomalu do trudnomyslnosti, která zčernala, napadla jeho zdraví a vzbudila obavy o jeho rozum. Byl skoro rok doma a nechtěl vidět nikoho kromě prvního štolby, jeho ženy a jednoho nebo dvou dalších, před nimiž své slabosti neskrýval. Lékaři dlouho nevěděli, co z toho bude, protože cítili, že toto uzdravení nezávisí na jejich umění. Jeho přátelé se dali do pohybu, aby mu opatřili léky, které potřeboval, vytáhli ho jako na kladce do Marly5 a ulevili mu, ale ještě ne úplně. V takovém stavu byl, když šlo o jmenování zplnomocněnců pro konference v Geertruidenbergu.6
Torcy, důvěrný přítel abbého z Polignaku,7 ho, jak jsme viděli, vytrhl z bezprostředního a velmi nebezpečného ohrožení tím, že ho poslal pryč ze země; a abbé z toho s touže oporou dokázal vytěžit mnoho, aby si zajistil kardinálský klobouk. Když to bylo hotovo, a po dlouhé době nepřítomnosti, zatoužil se přiblížit. Torcy, který ho určil k práci na míru, aby mu stále dával práci, mu opatřil povolení podniknout na několik měsíců cestu ke dvoru, aniž opustil svůj úřad auditora Roty,8 v němž zářil, a aby ho měl kam poslat daleko, kdyby k tomu došlo. Přijel koncem předešlého roku a král ho přijal docela dobře, dvůr velmi dobře, zejména dámy. Tento návrat mi vynesl důvěrné sdělení.
Je třeba si vzpomenout na rozhovor, který jsem o něm měl s vévodou z Beauvilliers (viz výše), a na to, jak přijal, co jsem mu řekl. Nikdy od té doby jsme se jeden druhému nezmínili o abbém z Polignaku ani o ničem, co by se tomu mohlo blížit. Můj návrat do Marly byl jedním z prvních plodů audience, kterou mi král udělil. Při první cestě, kterou jsem tam podnikl, když jsem jednoho večera šel pobesedovat s vévodou z Beauvilliers a o abbém z Polignaku nebyla ani zmínka, vévoda se na mě najednou upřeně zadíval, usmál se a řekl mi, že se mi musí s něčím svěřit; že je to zadostiučinění, které mi dluží a kterému už nemůže odolat. Nedovedl jsem si představit, co mi chce říci. „Vzpomínáte si dobře,“ řekl mi, „na rozhovor, který jsme spolu měli v tomto pokoji před čtyřmi lety o abbém z Polignaku? Byl jste totiž prorokem. Musím Vám přiznat, že se mi do puntíku stalo, co jste mi předpověděl, a že abbé z Polignaku, který se s monseigneurem vévodou z Bourgogne sblížil přes vědy a vídal ho často o samotě, mě od něho úplně vzdálil.“ Vykřikl jsem, on mě umlčel. „Vyslechněte všechno,“ řekl mi. „Netrvalo dlouho, než jsem si toho všiml. Chtěl jsem si ho zase přiblížit, a vzdálil jsem ho ještě víc. Žádné porady, ba ani úvahy, i má přítomnost mu byla na obtíž. Pan z Chevreuse na tom byl stejně. Rozhodl jsem se, že s ním už nebudu mluvit o ničem, že budu odpovídat dvěma slovy, když na mě promluví, že budu konat službu jen natolik, aby si veřejnost ničeho nevšimla, a setrval jsem ve svých funkcích jako ten nejodměřenější cizinec, nic nenamítal a mluvil jen tehdy, když jsem měl odpovědět. To, pane, račte vědět, trvalo skoro rok. Konečně se přiblížil, oteplil se, zjistil, že ho má zdrženlivost tíží, několikrát si ohmatával půdu. Viděl jsem ho přicházet, vždy uctivě, bez nejmenšího otevření, až mě jednoho krásného dne vzal do svého kabinetu a otevřel se mi. Přijal jsem, co mi řekl, jak jsem měl, a řekl jsem mu přitom, co jsem považoval za svou povinnost o oddanosti a důvěře; že mě k němu poutá jen srdce a touha po jeho dobru a po dobru státu, a nic jiného; a že vidí, že jsem se dovedl stáhnout úměrně k němu a držet se v úctě a v pouhém výkonu svého úřadu. Tehdy, v tomto návratu přátelství a důvěry, mi přiznal, že to byl abbé z Polignaku, kdo ho vzdálil; že je to velmi nebezpečný kouzelník, siréna…“ — „Nuže, pane,“ přerušil jsem ho, „to jste ještě měl tu svou krutou lásku k bližnímu, že jste mu v tu chvíli, kdy jste k tomu měl tak skvělou příležitost, pořádně nezakroutil krkem?“ — „Ó, co se toho týče,“ řekl mi, „to by nebyla láska k bližnímu, to by bylo opuštění monseigneura vévody z Bourgogne a nedostatek lásky k němu; proto Vás mohu ujistit, že jsem mu kvůli němu samému dal pocítit všechno, co jsem v té věci byl povinen; a když tomu říkáte zakroutit krkem, můžete počítat s tím, že jsem jej abbému z Polignaku zakroutil tak dobře a tak dokonale, že se po celý svůj život k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne už nevrátí.“
Velmi jsem ho za to chválil jako muže, který sám sebe překonal; načež jsem si dovolil trochu ho vyplísnit, že nechce lidi poznávat a nesnese, aby mu je dali poznat jiní. Připomněl jsem mu náš rozhovor v dolní části zahrad v Marly o volbě monseigneura vévody z Bourgogne pro flanderskou armádu s panem z Vendôme, učiněné, ale ještě neoznámené, a řekl jsem mu, že proroctví, které jsem mu tehdy o ní vyslovil a které se brzy naplnilo nad všechna očekávání, i toto, jehož plné naplnění mi teď přiznával, by ho měla učinit povolnějším k naslouchání, k víře a k opatrnosti. Uznal to, a je pravda, že už dlouho před tímto přiznáním se méně ježil při mých řečech, podle jeho mínění málo laskavých k bližnímu, a velmi ochotně mi věřil, což se od té doby vůči mně jen víc a víc stupňovalo. Zeptal jsem se ho potom, jak je na tom vévoda z Chevreuse; řekl mi, že návrat je u něho stejně úplný a z téže doby jako u něho samého. Zvláštní je, že si počínali s takovou opatrností, že si nikdo, ani ti nejdůvěrnější sluhové, nikdy nevšiml této tak velké změny po celou její dlouhou dobu. Posloužila jen k tomu, že se oba vévodové s monseigneurem vévodou z Bourgogne sblížili ještě důvěrněji; a to trvalo až do jeho smrti.9
Abbé z Polignaku byl po svém návratu z Říma značně zaražen okázalým chladem monseigneura vévody z Bourgogne, který si ho na veřejnosti ničím nevšímal a v soukromí ho nepřijal. Dobrý duchovní se bál horšího, než jak tomu bylo, a proto se držel v trapné zdrženlivosti. Brzy však byl vysvobozen volbou maršála z Huxelles a jeho samého k cestě do Geertruidenbergu; v té věci odkazuji na Doklady, kde se předběžná jednání o tomto vyslání i vyjednávání až do jeho přerušení nacházejí do všech podrobností.10 Řeknu tu jen, že maršál z Huxelles, který umíral nečinností a kterého toto jmenování vyléčilo, chtěl budit dojem, že ho tam posílají proti jeho vůli, zatímco Harcourt, Voysin a paní z Maintenon ho vychvalovali a pan du Maine mu pomáhal. V den, kdy byl s abbém z Polignaku oznámen v radě, Monseigneur řekl, že nevěří, že by maršál chtěl tento úkol přijmout, a že kromě toho, že je starý a nemocný (starý vůbec nebyl a nemocný byl jen vztekem, že není ničím a nic nedělá), mu nedávno řekl, že by raději přišel o ruku, než aby jeho jméno zůstalo pro potomstvo podepsáno pod mírem, jaký ukončí tuto válku. V Dokladech i v dalším průběhu se uvidí, že tato útlocitnost byla jen pro Monseigneura a ve snaze dodat si ceny: liška a kyselé hrozny, kdyby se na něj nepomyslelo, a dát se prosit, kdyby se na něj pomyslelo.
Kancléř, důvěrný přítel prvního štolby a příbuzný Huxellesův, a Voysin vychvalovali jeho schopnosti; Desmarets, jeho přítel, také. Král, předem získaný paní z Maintenon a panem du Maine, souhlasil, stejně jako oba ostatní ministři, kteří se přidali sborem; pak král, napřímiv se, dodal, že nevěří, že by odmítl, až se dozví, že on, král, nepřijme žádnou omluvu, a že chce, aby mu to bylo řečeno, a že nechce být odmítnut. Téhož dne odjížděl kancléř do Paříže. Jakmile tam dorazil, dal zavolat maršála, vylíčil mu, co se odehrálo v radě, a bez námahy ho přiměl k přijetí. Maršál už o tom dostal dopis od Torcyho, který téhož dne ještě přijel k němu s Desmaretsem a dvě hodiny s ním rozmlouvali. Abbé z Polignaku, který s ním neměl žádné styky, ho navštívil o dva dny později. Maršál mluvil s králem v jeho kabinetu jen půl čtvrthodiny, jak mi vyprávěl první štolba, který nad tím byl velmi pohoršen, a abbé z Polignaku s ním nemluvil vůbec. Král mu řekl slovo mimochodem u paní z Maintenon. Nebudu se tu dotýkat ničeho z toho, co se najde v Dokladech; řeknu jen, že na stížnosti Holanďanů, že jde o jmenování okázalé svými osobami, kdežto oni chtěli jen nenápadné, se sáhlo k dětinské lsti, nejpotupnější, jaká byla možná. Maršál z Huxelles dostal zákaz dávat na cokoli svůj erb, aby neukazoval ani své maršálské hole, ani řádový řetěz, a abbé z Polignaku zákaz vystupovat jinak než v šatech kavalíra. To nezakrylo ani jejich jména, ani jejich postavení; jen to snížilo hodnost, kterou jim král k vyjednávání dával, a velmi rozesmálo spojence, kteří se tak nízké povolnosti posmívali.
Všechno, co následovalo, odpovídalo tomuto smutnému začátku. Jestliže korunní hodnostář takto zastřený byl velmi neobvyklou podívanou, maškaráda abbého z Polignaku byla podívanou ještě podivnější. I bez toho se shledávalo všelijak nepatřičným užít duchovního a auditora Roty k tomu, aby svoloval, jak bylo nevyhnutelné, k mnoha věcem škodlivým katolickému náboženství při všech navráceních, k nimž bylo třeba přistoupit; muže, který měl veřejně nominaci anglického krále na kardinálství, králem přijatou, k tomu, aby podepsal vydědění a proskripci tohoto prince a jeho potomstva ve prospěch uzurpátora, protestanta a jako protestanta; konečně osobu potrestanou vyhnanstvím hned po návratu z polského velvyslanectví, vyhnanstvím, které trvalo velmi dlouho. Ve všem ostatním odkazuji na Doklady, které plně uspokojí. Všechno bylo dohodnuto s Bergeyckem, který přijel do Versailles naschvál a vrátil se do Flander v době odjezdu našich dvou zplnomocněnců.
Současně se snášela ještě jedna dost nepříjemná věc. Kardinál Medicejský, když složil klobouk, aby se oženil, jak bylo řečeno, uvolnil protektorát korun Francie a Španělska, který zastával. Katolické koruny mají v Římě každá svého protektora — podivné jméno vůči koruně; ale kardinálové, odedávna zvyklí být netvory velmi obtížnými svým panovníkům a svým národům, a ještě mnohem víc církvi, si po uzurpování věcí přisvojili i jména a králové je nechali dělat s nevídanou netečností. Tito pánové se tedy chtějí míchat do záležitostí, a mohou to činit jen podřízeně, jako všichni ostatní, kdo by jimi byli pověřeni; chtějí z toho čest, vážnost i zisk, ale nechtějí obvyklé jméno; jejich funkce je třeba zahalit vznešeností jména, které imponuje, ačkoli každý ví, co znamená. Tak se kardinál, který je placen, aby se staral o všechno, co prochází konzistoří za určitý národ, nazývá protektorem toho národa; a odtud protektor koruny francouzské, španělské atd. Na něho se obracejí bankéři u římské kurie kvůli vyřizování beneficií a jiných věcí, které procházejí konzistoří, kde mu přísluší navrhovat a preconizovat biskupství, a zabývá se také mnoha věcmi, které jdou přes kancelář, penitenciárii a signatury. Král, maje tedy vybrat protektora, upřel zrak na kardinála Ottoboniho.11 Několik důvodů mu v tom mělo zabránit.
Jeho strýc, kterého pan z Chaulnes učinil papežem a který sliboval hory doly ohledně franšíz a jiných důležitějších bodů, jež krále rozkmotřily s jeho předchůdcem Inocencem XI., který už dávno nevydával do Francie žádné buly, nedodržel slovo a vysmál se Francii jako pravý Pantalone; takže ji přiměl přistoupit na všechno, co chtěl, i na to, co by bylo všechno urovnalo i s Inocencem XI. Tento synovec tedy neměl být osobou natolik milou, aby dostal takové vyznamenání, od dvora tak vytrvalého, který náš dvůr zdolává jen svou ustavičnou vytrvalostí, s níž se u naší lehkomyslnosti nesetkává. Ten kardinál byl rozhazovač, který při velkém jmění, velkých beneficiích a nejvyšších úřadech římského dvora byl tam opovrhován pro nepořádek ve svých výdajích, záležitostech, chování a mravech, ačkoli byl velmi duchaplný, a dokonce schopný v záležitostech a příjemný ve styku. Konečně byl Benátčan a král měl všechny důvody na světě stěžovat si na chování jeho republiky za italské války. Kromě toho se nemělo přehlížet, s jakou žárlivostí benátská politika zakazuje svým poddaným jakoukoli oddanost kterémukoli panovníkovi, ať je kdokoli, a jak to nedávno znovu ukázala při nominaci kardinála Grimaniho císařem a při úřadech, které mu císař svěřil, ať už měli Benátčané z tohoto panovníka jakýkoli strach a ať k němu chovali jakkoli krajní ohledy. A tomu se zde touto nominací vystavilo. Ottoboni váhal ji přijmout, ne že by po ní velmi netoužil, ale z úcty ke svým pánům a v naději, že je přiměje souhlasit. To se mu nepodařilo. Stáli pevně, odmítli krále, který se snížil k tomu, že je prosil. Král, který se nechtěl dát zahanbit, naléhal na Ottoboniho, aby se přes to přenesl. Ottoboni se ocitl v nesnázích a celý ten zápas trval dost dlouho. Nakonec, sveden tučnými opatstvími, překročil Rubikon. Benátčané ho vyškrtli ze Zlaté knihy,12 dali do klatby, zakázali s ním jakýkoli styk i jeho nejbližším a svému velvyslanci v Římě zakázali ho navštěvovat. Abbé z Pomponne, velvyslanec v Benátkách, přes něhož toto vyjednávání šlo, opustil Benátky a odebral se do Florencie, a benátský velvyslanec v Paříži dostal rozkaz odjet a odjel bez audience na rozloučenou; zanedlouho pak dorazil do Paříže a do Versailles.
Současně se stala velmi podivná příhoda, která krále značně dopálila. Jeden drobný prokurátor u soudu v Beaune v Burgundsku se jmenoval Chavignard a měl dva dosti urostlé syny.13 Studovali u jezuitů, kteří je vzali pod svou ochranu. Od Chavignarda k Chavignymu není ve výslovnosti daleko. Rod Chavigny-le-Roi, starobylý, slavný, skvěle spřízněný, byl už dávno vymřelý. Ti dva bratři uznali za vhodné jej vzkřísit a vydávat se za jeho členy, a jezuité je jako takové uvádět. Přišli do Paříže pod tímto krásným jménem jako mladší synové z dobrého rodu, kteří však nic nemají a hlásí se ke svým příbuzným; k těm je jezuité uvedli a zavedli je mezi své přátele. Pan ze Soubise, který věřil, že se nemůže stát obětí klamu jinak než z vlastní vůle, a měl dobré důvody o tom být přesvědčen, se jí tentokrát stal doopravdy; vzal za dobré, co mu jezuité řekli, a ochotně představil králi pány z Chavigny jako své příbuzné a opatřil jim zaměstnání. Vévodkyně z Duras, dcera prince z Bournonvillu, který zemřel jako podporučík gendarmů gardy, získala z postupu v této hodnosti na prodej korouhev v téže kompanii. Pan ze Soubise ji opatřil jednomu z obou bratrů, který dostal také souhlas ke koupi malého místa královského místodržitele v Touraine. Vynaložil prý to málo, co měl, a vyškemral peníze mezi přáteli, aby si opatřil toto postavení a vydal se na cestu za štěstím. Navštěvovali všechny a každý je rád přijímal pro jméno, postavu i způsoby, které předváděli. Druhý bratr dostal krátce nato opatství s osmnácti až dvaceti tisíci livrů ročního důchodu, aby pomohl bratrovi vydržet u dvora a ve válce, kde loni vykonal tažení u gendarmů.
Tak tučné opatství se neuvolňovalo každý den. Toto se uvolnilo teprve té zimy a vzbudilo takovou závist, že štěkalové, pobouření tím, že bylo takto uděleno, začali pátrat, kdo je ten abbé z Chavigny, a zjistili, kdo je. Opatřili si důkazy a rozhlásili je s takovým hlukem, že vyvedli z omylu všechny. Král, dotčen tak smělým podvodem, jemuž tak dokonale naletěl, dal v Římě zadržet buly, jmenoval jinou osobu, nařídil druhému bratrovi, aby se zbavil korouhve ve prospěch hraběte z Pons za šedesát tisíc livrů, ačkoli ji koupil za osmdesát tisíc, i svého místa královského místodržitele v Touraine, a dal oběma zakázat, aby se mu kdy ukázali na oči. Trest se ještě zdál mírný. Byli to dva chlapíci velmi duchaplní, plní intrik a úskoků, smělí, úlisní a na svůj věk velmi vzdělaní. Okamžitě zmizeli a zalezli pod vodu. Kdo by nevěřil, že navždy, po takové hanbě? Tato potupa je nic nestála unést. Dali se v Holandsku na špehování. Torcy jich bez králova vědomí používal, a protože byli, zvláště ten s korouhví, nesmírně duchaplní a obratní, byl s nimi velmi spokojen. Objevili se dokonce v Utrechtu za mírových konferencí. Po králově smrti dál intrikovali.
Později se stali nástroji abbého Duboise v mnoha věcech, potom jeho důvěrníky a tím, čemu by se obecnou řečí říkalo jeho zatracené duše. Ten, který býval abbé, chtěl něco pevného. Nestyděli se dát mu souhlas ke koupi úřadu prezidenta parlamentu (à mortier) v Besançonu, kde si počínal s překvapivou drzostí a nestoudností, a stále se nazýval Chavigny. Druhý, pod jménem rytíř z Chavigny, navenek mírnější a úlisnější, pokračoval ve svých intrikách. Abbé, později kardinál Dubois, ho používal na různých místech, pak ve Španělsku, v Řezně, v Anglii, a nyní je, když stud dávno spolkl, velvyslancem Francie v Portugalsku po návratu z Dánska, kde byl mimořádným vyslancem. Všude se zná jeho historie, všude je jí zneuctěn, všude jsou pobouřeni, že ho vidí s hodností velvyslance, všude se říká, že ti, kdo používají takového nástroje, to mohou dělat jen v úmyslu klamat; a přesto se drží, u dvora jsou s ním spokojeni a je tam dobře přijímán v přestávkách mezi svými posláními, kdy tam přijíždí. Není to jedna z těch pravd, které nejsou pravděpodobné? A aby se tomu nasadila koruna, jejich historie byla v Morériho slovníku pod heslem Chavigny-le-Roi, a oni měli dost vlivu, aby dosáhli zákazu ji zařadit do posledního vydání, které z něho vyšlo.
V sobotu 15. února byl král probuzen v sedm hodin, tedy o hodinu dříve než obvykle, protože paní vévodkyni z Bourgogne přicházely porodní bolesti. Spěšně se oblékl, aby se k ní odebral. Nedala mu dlouho čekat. V osm hodin, tři minuty a tři vteřiny přivedla na svět vévodu z Anjou, který je nyní vládnoucím králem Ludvíkem XV.,14 což způsobilo velkou radost. Princ byl ihned nouzově pokřtěn kardinálem z Janson přímo v pokoji, kde se narodil, a potom odnesen na klíně vévodkyně z Ventadour v královských nosítkách do svého apartmá, provázen maršálem z Boufflers a tělesnou gardou s důstojníky. Krátce nato mu La Vrillière přinesl modrou stuhu a celý dvůr ho šel navštívit, dvě věci, které se velmi nelíbily jeho panu bratrovi, a ten se nijak nezdržoval, aby to dal najevo. Paní ze Saint-Simon, která byla v pokoji paní Dauphine,15 byla náhodou mezi všemi přítomnými dámami jednou z prvních, kdo novorozeného prince viděl. Porod i jeho následky proběhly velmi šťastně.
Zároveň byly uzavřeny dva sňatky, na nichž jsem měl velký podíl. Vévoda z Chevreuse se při vší své pronikavé, uspořádané a metafyzické inteligenci tak dokonale zruinoval tím, že chtěl své záležitosti spravovat sám a stále směřovat k lepšímu, že nebýt guvernérství Guyenne, neměl by z čeho žít. V Dampierre udělal mnoho krásných věcí. S nekonečnými náklady a nesmírnými odškodněními pobřežním vlastníkům dal vykopat kanál od svých lesů u Montfortu a Saint-Léger až k Mantes, aby po něm plavil své dříví volně až do Seiny; tímto kanálem nikdy neproteklo ani vědro vody. Potom dal vydláždit celý svůj les, aby z něho vyvážel dříví, bez jakéhokoli užitku, a nakonec utrpěl velký úpadek svých obchodníků se dřívím. Hledal bohatou nevěstu pro vévodu z Luynes, syna zesnulého vévody z Montfortu, svého nejstaršího syna, ačkoli byl ještě velmi mladý. Onen levoboček posledního hraběte ze Soissons, prince krve, o němž jsem mluvil jinde a kterého si paní z Nemours vybrala za svého dědice, zanechal dvě dcery s dcerou maršála-vévody z Luxembourgu. Starší měla osmdesát tisíc livrů ročního důchodu v krásných statcích a měla jen jednu sestru, která měla mít skoro tolik, nadto drahokamy a jiné věci, které mohly ještě očekávat od paní z Nemours; ta měla oči jen pro ně a vůli jen k tomu, aby vzala všechno svým přirozeným dědicům. Pan z Luxembourgu, jejich strýc, zeť pana a paní z Chevreuse z prvního manželství, bezdětný, s nimi stále udržoval nejdůvěrnější spojení. Tento sňatek sjednal; jmění, vzhled mladé ženy i strana matčina byly takové, jaké si lze jen přát.
Vévoda z Humières, můj nejstarší a důvěrný přítel, provdal svou jedinou dceru za nejstaršího syna vévody z Guiche. Vzhledem k tomuto urozenému a bohatému sňatku dosáhli toho – poprvé, co se kdy stalo –, že se vévoda z Guiche vzdal svého vévodství, ačkoli vévoda z Grammontu, jeho otec, který se ho vzdal v jeho prospěch, ještě žil a chodil a jezdil po světě; byly to tedy tři generace najednou vévodové a pairové na témže vévodství-pairii.
Za nějaký čas nato byly uzavřeny dva další. Voysin provdal nejstarší ze svých tří dcer za nejstaršího syna Broglieho, který dlouho velel v Languedocu a byl švagrem zesnulého prezidenta Lamoignona a slavného Bâvilla. Vdova po Lamoignonovi byla rozená Voysinová, sestřenice ministra, který tento sňatek uzavřel.
Gacé, syn maršála z Matignonu, vdovec po své sestřenici téhož jména a bezdětný, se znovu oženil s dcerou maršála z Châteaurenault, a byl to velmi nešťastný sňatek. Dostal guvernérství La Rochelle a kraje Aunis, jehož se vzdal maršál z Matignonu, jeho otec.
Pan z Beauvilliers učinil současně věc velmi proti mé chuti, a dělal jsem všechno možné, abych ho od ní odvrátil. Šlo o to, že s královým souhlasem dal svůj úřad prvního šlechtice komory vévodovi z Mortemartu, svému zeti, přednostně před vévodou ze Saint-Aignan, svým bratrem. Domníval se, že tuto odměnu dluží své dceři, kterou velmi miloval, za velké jmění, které po ztrátě svých synů dal svému bratrovi; to, co jejich smrt přinášela mladé vévodkyni z Mortemartu, spolu s hodností španělského granda, se mi zdálo dostatečnou náhradou. Ale útlocitnost pana z Beauvilliers nemohla být přemožena všemi mými důvody. Byl velmi vděčný svému zeti a vévodkyni z Mortemartu, své švagrové, za to, jak se zachovali, když ho sami naléhavě žádali, aby pro vévodu ze Saint-Aignan udělal mnoho. Tato vévodkyně z Mortemartu byla po vévodkyni z Béthune velkou duší gnóze16 a nejmilejší arcibiskupovi z Cambrai, který ze své diecéze řídil všechna tato svědomí. Bylo to tedy i mínění vévody z Chevreuse; a velkou roli hrál i ohled na vévodkyni z Beauvilliers, která se s největší přátelskostí na světě propůjčila ke všemu, co chtěl vévoda z Beauvilliers pro svého bratra udělat. Viděl jsem tuto volbu s bolestí, a ta později způsobila velkou bolest i jim samým a nepodařilo se jí, jak doufali, vytáhnout vévodu z Mortemartu z temnoty a z prostopášnosti ani učinit šťastnější jeho ubohou ženu, která si to tolik zasloužila.
Poznámky
Vysvětlivka: Henri d’Harcourt (1654–1718), vévoda od 1700, maršál Francie od 1703, pair od 1709; jako velvyslanec v Madridu (1697–1700) připravoval nástup Filipa V. Po mrtvici, o níž je řeč níže, zůstal churavý; zemřel roku 1718 v Paříži.↩
Vysvětlivka: Claude Louis Hector de Villars (1653–1734), maršál Francie od 1702, vévoda od 1705, pair od 1709; v prohrané bitvě u Malplaquet (11. září 1709) byl těžce raněn do kolena. Roku 1712 zvítězil u Denain. Zemřel na nemoc 17. června 1734 v Turíně za tažení války o polské následnictví.↩
Vysvětlivka: Jde o versailleské apartmá rodu Conti. Princ de Conti je zde Ludvík Armand II. (1695–1727), jehož otec František Ludvík zemřel v únoru 1709; jeho matka Marie Thérèse Bourbonská byla sestrou pana Vévody (Ludvíka III., vévody z Bourbonu). „Princ de Conti, děd“ je Armand Bourbonský, princ de Conti (1629–1666), bratr Velkého Condého; starý Villars, otec maršálův, býval v jeho službách.↩
Vysvětlivka: Nicolas du Blé, markýz z Huxelles (1652–1730), maršál Francie od 1703; zplnomocněnec v Geertruidenbergu (1710) a v Utrechtu (1712–1713), za regentství předseda rady pro zahraniční věci. Zemřel roku 1730 v Paříži. Saint-Simon zde píše „po smrti Montalově“, ale hrabě z Montalu zemřel až roku 1696; velitelem v Alsasku, po jehož smrti roku 1690 Huxelles velení převzal, byl Joseph de Pons, baron z Montclaru († 1690).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo, které Saint-Simon už použil ve smyslu vytáhnout kladkou (poulier).↩
Vysvětlivka: Mírová jednání v holandském Geertruidenbergu (březen–červenec 1710) ztroskotala, protože spojenci žádali, aby Ludvík XIV. sám pomohl vojensky vyhnat svého vnuka Filipa V. ze Španělska.↩
Vysvětlivka: Melchior de Polignac (1661–1742), diplomat a učenec, autor latinské básně Anti-Lucretius; jako velvyslanec v Polsku prosazoval neúspěšnou kandidaturu prince de Conti (1697) a po návratu byl vypovězen do svého opatství. Od 1706 auditor Roty v Římě, kardinálem jmenován roku 1712.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Co je soudní dvůr Roty, viz výše, v poznámce.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O abbém z Polignaku viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 8).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Torcyho Paměti.↩
Vysvětlivka: Pietro Ottoboni (1667–1740), Benátčan, kardinál od 1689 a vicekancléř římské církve, prasynovec papeže Alexandra VIII. (Saint-Simon ho volně nazývá strýcem); proslul jako mecenáš umění a rozmařilec.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rejstřík, do něhož se zapisovala jména benátských patricijů.↩
Vysvětlivka: Bratři Chevignardové (Chavignardové) z Beaune; jeden z nich, Anne-Théodore, se pod jménem Chavigny stal francouzským diplomatem. Se starým rodem Chavigny-le-Roi ani se státním sekretářem Chavignym z doby Ludvíka XIII. neměli nic společného.↩
Vysvětlivka: Ludvík XV. (1710–1774), třetí syn vévody z Bourgogne, králem od smrti svého pradědečka Ludvíka XIV. roku 1715; zemřel na neštovice 10. května 1774 ve Versailles. „Pan bratr“ je jeho starší bratr, vévoda z Bretaně (1707–1712).↩
Vysvětlivka: Míněna vévodkyně z Bourgogne, která se paní Dauphine stala až po smrti Monseigneura v dubnu 1711; Saint-Simon ji nazývá pozdějším titulem.↩
Vysvětlivka: Saint-Simonovo posměšné označení okruhu zbožných přívrženců Fénelona a paní Guyonové (kvietismu), k němuž patřili vévodové z Beauvilliers a z Chevreuse a jejich rodiny.↩