Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola čtvrtá
Pletichy paní z Maintenon u krále. — Zmařené kroky, jak učinit maršála z Besons vychovatelem vévody z Chartres. — Jezuitské vyšetřování. — Okázalý rozkol v rodině pana Prince kvůli závěti, která se dostává před soud. — Nucené verbování ze strany pana Vévody. — Král zakazuje dětem pana Prince jakýkoli doprovod k soudu. — Úsilí vévodkyně z Orléans sblížit mě s vévodou du Maine. — Postavení paní ze Saint-Simon, vévodkyně z Lauzunu a moje vůči vévodovi a vévodkyni du Maine. — Podivná příhoda, která rozkmotří paní du Maine s vévodkyní z Lauzunu, a její následky. — Sňatek mladého vévody z Brancasu se slečnou z Moras. — Letos žádné novoroční dary králi ani od krále.
Rozepsal jsem se podrobně o své audienci u krále, abych ho lépe ukázal na skutečnostech a jednotlivých věcech; proto sem připojím ještě jednu, která tomuto záměru velmi odpovídá a kterou nám vyprávěl vévoda z Noailles1, přes všechnu svou zdrženlivost vůči vévodovi z Orléans. Když jsme v těch dnech byli ve třech, on, vévoda a já, v princově kabinetu, stočil se rozhovor na paní z Maintenon. Myslím, že nám její synovec chtěl dát pocítit, jak důvěrné je jeho postavení u ní, a to touto příhodou, kterou nám vyprávěl a která dobře vystihuje krále i povahu vlivu jeho nejdůvěrnějších. Řekl nám, že ačkoli je v praxi pravda, že paní z Maintenon u krále zmůže všechno, neméně pravda je, že to téměř nikdy nebývá přímou cestou a že si nikdy ničím není jistá; že aby dosáhla toho, co chtěla, velmi pečlivě dbala, aby to bylo navrženo odjinud, a sama si vyhrazovala, že to podpoří, až s ní o tom král promluví — a on s ní mluvil vždycky o všem; touto oklikou, která před králem skrývala její přání, toho vždy dosáhla, takže on zůstával v naprosté nevědomosti, že věci, které tak procházely, vycházely původně od ní a byly mu předkládány jinými cestami. Proto potřebovala mít ministry ve své naprosté závislosti, aby jí v této hře pomáhali; a tu hrála s ještě větší opatrností, šlo-li o její příbuzné, vůči nimž měl král nekonečnou ostražitost — jeho nedůvěra však neměla jiný účinek než o to lstivější obcházení. Potvrdil nám to tím, co se mu přihodilo teprve nedávno.
Při svém sňatku dostal nástupnictví v guvernérství Roussillonu po svém otci a v guvernérství Berry po svém tchánovi, toto druhé však s podmínkou, že je prodá, jakmile na něj připadne, a výtěžek uloží jako část věna své ženy. Když k tomu došlo, nemohl najít kupce. Obava, že by za to v případě smrti ručil vlastním jměním a že by guvernérství bylo uděleno bezúplatně, ho přivedla na myšlenku listiny „brevet de retenue“, která by ho z té nesnáze vyvedla. Promluvil o tom s paní z Maintenon; jeho důvody se jí zamlouvaly, ale odmítla o tom mluvit s králem. Když na ni naléhal, řekla vévodovi z Noailles otevřeně, že to, co po ní chce, je ten pravý způsob, jak jeho věc pokazit; že musí sám krále o tu milost požádat, král že jí to jistě poví, a ona to pak dobře podpoří — a takto že ručí za úspěch; a tak ji také dostal. Zde nebylo místo rozvádět úvahy, které se lépe uplatní dále. Vévoda z Orléans pomýšlel v těch prvních dnech na uskutečnění plánu, který mi svěřil hned při jeho zrodu a který jsem velmi schvaloval; a tím začne tento princ vystupovat ve skutcích. Na nejednom místě bylo vidět, jak mu byl Besons oddán a kolik od něho získal ochrany a služeb, dokonce i k své maršálské holi. Besonsovy zásluhy a oddanost ho stejnou měrou učinily žádoucím pro vévodu i vévodkyni z Orléans jako vychovatele pro vévodu z Chartres2, ještě než se stal maršálem Francie, a toto povýšení jim ho ještě velmi zvýšilo. Besons, chudý, nevysokého rodu, starý, pozdě ženatý a s velkou rodinou, jinak skromný a vděčný, nebyl v postavení, aby mu cokoli odmítl; vévoda s ním o tom promluvil a Besons mu odpověděl s veškerou moudrostí a s větším důvtipem, než se od něho dalo čekat, a zachoval tak spravedlivou rovnováhu, že si podržel plnou volnost. Hned nato se zvlášť poradil s kancléřem, jemuž byl blízkým příbuzným a přítelem, a se mnou.
Kancléř, vždy málo nakloněný vévodovi z Orléans a mající své důvody přát korunním hodnostářům, byl pro odmítnutí. Já jsem se naopak klonil k přijetí, ačkoli jsem se měl na pozoru před svou náchylností k zájmům vévody z Orléans ve věci, která ode mne vyžadovala upřímnou radu muži, jenž mi důvěřoval a o radu mě žádal. Řekl jsem mu tedy, že to místo je vskutku hluboko pod hodností, k níž ho povznesly jeho zásluhy; že však musí uvážit, že markýz z Chevrières, muž vynikajícího rodu (Mitte de Miollens), který jako generálporučík — hodnost tehdy velmi vzácná — často vrchně velel celým sborům, který s dobrou pověstí prošel nejpřednějšími velvyslanectvími a byl rytířem Řádu Svatého Ducha, což tehdy znamenalo mnohem větší vyznamenání, byl vychovatelem mladého prince de Condé, otce onoho hrdiny3, a vybral ho Jindřich IV.; že namítne-li se, že ten princ byl tehdy dědicem koruny, lze zase odpovědět, že Jindřich IV. byl tak dobře schopen mít děti, že je měl o šest let později — ty, které vidíme na trůně a od nichž vévoda z Chartres pochází tak zblízka; že je třeba přiznat, že Chevrières ve své době vážil dobře tolik co naši dnešní početní maršálové Francie; že vévodové nyní zastávají úřady, jimiž prostí maršálové Francie na počátku této vlády pohrdali — svědkem maršál z Aumontu, který od chvíle, kdy se jím stal4, přestal vykonávat svůj úřad kapitána tělesné gardy a funkci, kterou přenechal svému třináctiletému synovi, se ujal přechodně znovu jen na prosbu královny matky za nepokojů; svědky páni z Estrades, z Navailles a z La Vieuville, vévodové na breve nebo maršálové Francie — druhý z nich obojí —, kteří byli postupně vychovateli nynějšího vévody z Orléans; že se tedy nelze držet staré váhy věcí; že má početnou rodinu, malé jmění a zasloužilou ženu, které by toto místo mohlo otevřít cestu k jiným, aby po jeho smrti rodinu udržela; že po zralé úvaze soudím, že bude-li mluvit král, a jinak ne, je pro něho toto místo žádoucí.
Besons, skromný až k mým rozpakům, mi otevřeně řekl, že mu maršálská hůl nepomotala hlavu ani mu nedala zapomenout, kým se narodil; že už sám cítil všechno, co jsem mu říkal o jeho rodině; že pamatuje na všechno, čím je zavázán vévodovi z Orléans; že ho ta volba musí těšit jako projev úcty a důvěry; že mi přiznává, že by nebyl nerad, kdyby ho k tomu král vybídl, ale že se zároveň nedomnívá, že by po poctě, k níž ho král povznesl, směl přijmout něco jinak než z jeho ruky; to že mu bude i omluvou u kolegů, kdyby se jim to nelíbilo — a k nim že je také povinen mít příliš ohledů, protože má tu čest, že až k nim vystoupal, než aby si nepřál šetřit je se vší možnou pozorností. Přiznal se mi také ke kancléřovu opačnému názoru, o němž jsem už věděl od kancléře samého; zdálo se mi však, že se jím přes všechnu úctu k němu není rozhodnut řídit.
Za tohoto stavu věcí šlo o to, promluvit o tom s králem a předtím mu připravit cestu prostřednictvím paní z Maintenon a jezuitů. Ti, oddaní vévodovi z Orléans, jak jsem už řekl, se tomu nevzepřeli. Avšak od té doby, co byl v úřadě otec Tellier5, nepouštěli se do ničeho, dokud se dobře neujistili proti jakémukoli podezření z jansenismu. Ať byl Besons sebevíc nevzdělaný, sebevíc voják a světák, nebyl v jejich očích čistý, protože vychoval všechny své děti doma a dosud je tam držel, aniž kterékoli dal do jejich kolejí, a protože jeho bratr, arcibiskup z Bordeaux, nebyl jejich sluhou pro všechno — ačkoli s nimi nikdy neměl spor, ba byl s nimi dobře —, muž nauky, které nemohli nic vytknout a jejíž síla spočívala méně v teologii než ve věcech časných a v otázkách duchovní jurisdikce, v nichž byl velmi zběhlý a čímž si získal autoritu na shromážděních duchovenstva; byl ostatně stejně vstřícný, jako jeho bratr nebyl. Pátrání dopadlo tak, že se otec Tellier propůjčil ke všemu, co se chtělo. Tyto pletichy však nemohly zůstat tak utajeny, protože trvaly nějakou dobu, aby se kvůli jisté pomalosti a nediskrétnosti vévody z Orléans neprozradily a věc se nerozkřikla dřív, než se o ní začalo jednat s králem.
Zesnulý pan Princ6 a pan Vévoda sondovali u různých osob, které platily za lidi vznešeného rodu, i u jiných, kteří se vypracovávali ve vojsku, kvůli místu vychovatele mladého vévody d’Enghien, ačkoli oni sami ani pan Princ, onen hrdina, žádného vychovatele toho druhu neměli, nýbrž jen prosté šlechtice ze svých domácností. Když je všichni odmítli, viděli se nuceni prohlásit, že chtějí být vychovateli toho mladého prince sami a dát k němu pod sebou jednoho ze svých šlechticů bez titulu, což také skutečně provedli. Dali k němu muže rozvážného, rozumného, se světem dobře obeznámeného, velmi poctivého a velmi statečného, který se jmenoval La Noue. Byla škoda, že tento vychovatel neměl takové štěstí na svěřence, jako měl svěřenec — marně — na vychovatele. Pan Vévoda a paní Vévodkyně, poplašeni novým a tak velkým vyznamenáním, které by je předstihlo, a maršálové Francie, žárliví na svou hodnost, se dali do pohybu, který krále předešel; ten, ve vztahu k maršálům vrtkavý — jednou je povyšoval nad jejich náležitou míru, jindy je příliš ponižoval —, byl právě v takové chvíli, kdy jim přál, či spíš byl nakloněn zachovat rovnost mezi dvěma princi krve, svými vnuky po svých levobočných dcerách, a tato vlastnost u něho daleko převažovala nad vlastností prasynovce.
V tak nejasné situaci promluvil vévoda z Orléans s králem se svou až příliš obvyklou nedbalostí a narazil na odpor, o němž se domníval, že ho dokáže překonat. Kdyby byl v tu chvíli nastrčil Besonse ke dveřím kabinetu a uvedl ho dovnitř, což bylo snadné, nevěřím, že by král odolal naléhání jednoho a ochotě druhého, soudě už podle toho, jak se bránil. Tato opatrnost však byla zanedbána a vévoda z Orléans k tomu přidal ještě klid, s nímž čekal, až král Besonse najde a promluví s ním. Maršál, s nímž nebylo dohodnuto nic než věc sama, byl v Paříži, kam mu vévoda z Orléans nic nevzkázal, ať jsem dělal, co jsem dělal; takže když jsem se tam o několik dní později zajel podívat, šel jsem k Besonsovi, řekl jsem mu, co se stalo, a naléhal jsem na něho, aby jel do Versailles. Jel tam okamžitě, a jakmile ho král zahlédl, uvedl ho do svého kabinetu. Tam mu v rozhovoru, dokonce chladném, zopakoval, co mu řekl vévoda z Orléans, přidal pro maršála vlídná slova, ale řekl mu zcela jasně, že nechce pokořit maršály Francie, že mu nic nepřikazuje a že mu ponechává plnou volnost.
Besons, velmi překvapen, odpověděl s pokornou skromností vším, čeho bylo třeba, aby z krále vylákal aspoň něco, co by zavánělo rozkazem; když však viděl, že se král stále vrací k témuž, a navíc dodal, že se zdržuje rozkazu i s ohledem na prince krve, moudrý Besons dostatečně pochopil, že si král nepřeje, aby přijal; že kdyby za těchto okolností přijal, popudil by proti sobě bez jakékoli záštity jak prince krve, tak maršály Francie; a vyvlékl se z toho ke své lítosti tím, že králi řekl, že kdykoli, a tím spíš v hodnosti, do níž ho povznesl, nemůže nic přijmout než od Jeho Veličenstva samého. Hned nato podal o tom rozhovoru zprávu vévodovi z Orléans, který, považuje za jedinou skutečnou překážku úmysl, jejž mohl král mít, použít Besonse v čele svých armád, se domníval, že všechno urovnal, když králi řekl, že nehodlá dopustit, aby tomu jeho syn byl překážkou, a že se spokojí se zimami, dokud se králi bude líbit maršála zaměstnávat.
Vévoda i vévodkyně z Orléans byli stejně překvapeni a pokořeni, když viděli, že jsou odbyti v naději, která už prosákla na veřejnost a která jim velmi lichotila. Král, v rozpacích před nimi, se vymluvil na maršály Francie a dobře se střežil zmínit se o princích krve, aby ještě nerozdmýchal nenávist, která už hořela víc než dost a příliš otevřeně; a aby věc zmírnil, omlouval se tím, že pro to není příklad. Odpovědí na to bylo nespočet, a navíc existoval příklad přesný, nedávný a domácí. Maršálka z Grancey, když byla vychovatelkou sestry vévody z Orléans, vévodkyně lotrinské, byla jí pak i u dcer vévody z Orléans. Zemřela v tomto úřadě a paní z Maré, její dcera, která jím byla dosud, měla po ní nástupnictví. Vévodovi ani vévodkyni z Orléans nepřišla na mysl tato tak rozhodující odpověď ani žádná jiná a zůstali bez řeči. Rozhodli se vévodovi z Chartres, kterému ještě nebylo šest a půl roku, vychovatele vůbec nedávat. Princové krve a maršálové Francie se tomu pod vousy dost nahlas smáli; avšak maršál z Villeroy7, když se od své snachy dozvěděl, že si vévoda a vévodkyně z Orléans velmi stěžovali, že se v té věci hodně angažoval, popřel, že by se do toho jakkoli míchal, a pověřil ji, aby jim vyřídila, že ačkoli má tu čest být vévodou a pairem a také maršálem Francie, ale z doby, kdy se maršálové jmenovali s větším výběrem, není nijak zamilován do hodnosti, kterou sdílí s Montesquiouy a se zástupem podobných, na nichž mu tak málo záleží, že tomu, co se s nimi děje, nevěnuje nejmenší pozornost. Bylo to skrývat dvořanskou podlost pod směšnou chvástavostí — po tom, jak naložil se svou holí, tak osudnou pro Francii, a kvůli níž byl tehdy dosud v nemilosti. Nikdo jí nebyl bláznivěji posedlý než on, a pozoroval jsem, že ti, kdo si ji nejméně zasloužili, byli vždy ti, jimž nejvíc pomotala hlavu. U tohoto to bude vidět i dále.
Smrt pana Prince uvrhla jeho rodinu do velkého zmatku, o němž je načase promluvit pro velké a dlouhé následky, které tyto rozbroje měly. Učinil závěť velmi výhodnou pro pana Vévodu, svého jediného syna, a jeho dcery se domnívaly, že mají velké důvody si na ni stěžovat; jejich rozbor je zde zbytečný. Paní Princezna8, které zůstalo nesmírné jmění, a to i takové, s nímž mohla volně nakládat, udělala jako dobrá společná matka všechno, co mohla, aby v rodině nastolila mír, avšak s malým důvtipem a malou silou. Bála se všech svých dětí a nikdy se neodvážila promluvit jako matka, která má co dát i vzít a která, navrhuje-li rozumné řešení, chce, aby se jí poslouchalo. Král se do toho ochotně vložil a neměl o nic větší úspěch, neboť povaha věcí poskytovala stranám zdánlivé obrany, z nichž žádná nechtěla slevit. Od zdvořilostí k chladu, od chladu k rozhořčení uplynula krátká doba a každý se rázně připravil k soudu. Skutečnými vůdci sporu byli na každé straně pan Vévoda a paní princezna de Conti, nejstarší z jeho sester. Pan a paní du Maine zachovávali jisté ohledy, ale drželi se neochvějně paní princezny de Conti. Slečna z Enghien, jejíž práva byla zachována úkony jejích sester, se jich nezřekla, jinak však zůstala neutrální po boku paní Princezny. Doba od smrti pana Prince až do této chvíle uběhla v plánech na smír, v jednáních sem a tam, v poradách, pak v obsílkách a lhůtách, na jejichž konci nastal osudný okamžik začít doopravdy soudně jednat. Každý hledal mocné přímluvy, a vévoda du Maine se všemi svými ohledy neméně pečlivě než ostatní.
Pan Vévoda, který se obával jeho vlivu, si umínil vynaložit převahu svého rodu a své autority a proti svému zvyku ho napadlo dát deset nebo dvanáct dní před prvním soudním líčením v Paříži velkou večeři pro mnoho lidí od dvora. V zápalu hostiny pil na jejich zdraví a chtěl, aby pili na jeho. Snížil se k lichotivým zdvořilostem, které nebyly zrovna v jeho stylu, a hned nato jim řekl, že má v jejich přátelství takovou důvěru, že doufá, že ho u soudu neopustí a že mu neodepřou slib, že ho budou doprovázet na všechna líčení, z nichž se rozhodl nevynechat žádné; a že podle těch, kdo tam s ním budou, rozpozná své pravé přátele, podle těch, kdo nepřijdou, lidi, kteří jeho přáteli nejsou, a podle těch, kdo tam budou doprovázet jeho odpůrce, své nepřátele. Překvapení a rozpaky z tak přímé a tak nečekané řeči, která byla naverbováním v plné formě, vyvolaly hluboké mlčení. Pozvaní se na sebe dívali, každý čekal, až se někdo ujme slova, nikdo se neodvážil. Pan Vévoda, nyní zase on překvapen tak výmluvným mlčením, je nechal chvíli trvat, pak je přerušil novým naléháním, které z celé společnosti konečně vyrvalo závazek, jejž už nemohla odmítnout, aniž by ho skutečně urazila. Jak jej vynutila jen síla, tak se také zdál velmi tíživý těm, kdo se ocitli v této vrši.
Nikdo pana Vévodu neměl rád, nikdo si nechtěl popudit jeho paní sestry a ještě méně pana du Maine. Nespokojen s tímto úlovkem nového druhu, začal pan Vévoda otevřeně verbovat lidi, aby ho doprovázeli, a to způsobem, který jeho zuřivá povaha činila hrozivým a který probudil jeho odpůrce. Princezna de Conti štěkala dost marně; ale vévoda a vévodkyně du Maine získali zdvořilostí a obratností víc lidí a dovedli šetrně a výhodně využít obecného mínění, že tichá náklonnost krále je na jejich straně. Tato opatření na obou stranách nadělala velký hluk a uvrhla dvůr do takových rozpaků, že už nikdo nemohl doufat, že zůstane neutrální, aniž by urazil obě strany, ani že se přidá k jedné, aniž by si krutě popudil druhou. Nakonec král, oprávněně soudě, že následky toho všeho nemohou být dobré, náhle zakázal oběma stranám jakékoli verbování k soudu.
Téhož dne, kdy byl ten zákaz vydán, mi vévodkyně z Orléans, s níž jsem byl dost dlouho o samotě, řekla, že pan du Maine je v nejistotě, na kterou stranu se při této příležitosti postavím; že mi otevřeně říká, že jelikož je s ním nyní zase velmi sblížena, velmi by ji potěšilo, kdybych chtěl být na jeho straně; že přede mnou neskrývá, že pan du Maine, který věděl o přátelském poměru, jaký jsem s ní navázal, ji požádal, aby se mnou o tom promluvila; a hned nato, aniž mi dala čas odpovědět, mi vyřídila jeho jménem nekonečné zdvořilosti pro mne a pro paní ze Saint-Simon a další podobné od vévodkyně du Maine; že se oba nemohou utěšit, že se od nich paní ze Saint-Simon, kterou si nekonečně váží a ctí — to byl její výraz —, vzdálila, ačkoli udělali všechno, co na nich záviselo, při aféře vévodkyně z Lauzunu9, k níž došlo před čtyřmi nebo pěti lety, aby si ji osobně udrželi všemi možnými vyznamenáními a pozornostmi; a že doufají přinejmenším, že nebudou-li ji moci vídat tak často, jak si to, jak neustále dávali najevo a jak nepřestanou dávat najevo, přejí, budeme o tomto jejich přání přesvědčeni a nebudeme se chtít zavazovat proti nim.
Odpověděl jsem vévodkyni z Orléans po spoustě zdvořilostí, že k ní budu mluvit se stejnou otevřeností; že jsem byl rozhodnut, ještě než král promluvil tak, jak právě učinil, snažit se všemi prostředky zachovat neutralitu, přesvědčen, že při takové volbě člověk málo zaváže ty, za něž se postaví, a že si nesmiřitelně znepřátelí ty, proti nimž se vysloví; ale že nastane-li nemožnost zůstat neutrální, nebudu váhat a otevřeně se přidám ke straně pana du Maine, ačkoli s ním nemám žádné styky; že by bylo jen na mně, abych si to u ní přičetl k zásluze, a že bych byl opravdu rád, kdybych se mohl vyslovit podle jejího přání, ale že — abych k ní mluvil zcela otevřeně — mám pádnější a naléhavější pohnutku, totiž způsob, plný ohledů, míry a úcty, jakým se ke mně pan a paní du Maine zachovali v aféře paní z Lussanu10, aféře, kvůli níž se proti mně tak podivně rozkřičeli pan Vévoda a paní Vévodkyně. Že na rozdíl v tomto jednání nezapomínám a že ji prosím, aby ujistila pana a paní du Maine — kteří byli tehdy s panem Vévodou tak spjati, a ten paní z Lussanu vždy miloval a chránil, až jí i dceru provdal —, že jim tu vzpomínku projevím při každé příležitosti.
Vévodkyně z Orléans se při této odpovědi velmi rozzářila; zdálo se mi, že ji nečekala. Hodně mi mluvila o úctě a vážnosti pana du Maine ke mně, a především jeho i paní du Maine k paní ze Saint-Simon, a to v nejnabubřelejších výrazech. Zeptala se mě, proč se paní ze Saint-Simon od paní du Maine tolik stáhla, s naléhavostí, která mi připadala tím spíš jako pověření, že na mne nadmíru naléhala, abych ji k ní zase přiblížil, a to s tak výslovnými nabídkami od muže i ženy, že jsem byl překvapen a v rozpacích. Řekl jsem jí, že po aféře vévodkyně z Lauzunu by bylo obtížné, a ve společnosti dokonce málo slušné, aby její sestra, s níž byla tak důvěrně spjata, jednala jinak. Naléhala na mne všemi kroky, které oba vůči paní ze Saint-Simon učinili; ty jsem nemohl popřít a jen s krajní námahou jsem se vyvlékl z obnovení styků, o něž — jak jsem až příliš dobře cítil — měla za úkol a velkou touhu usilovat; v tom jsem zůstal zdvořile pevný, že o tom nechci slyšet a že paní ze Saint-Simon i já zůstaneme s panem a paní du Maine v poměru, v jakém jsme byli, avšak se všemi zdvořilostmi, jaké mě jen napadly.
Mezi panem du Maine a mnou se od té doby odehrálo tolik závažných věcí, a tolikrát, za králova života i po něm, že se zde budu méně bát opakování některých rysů, které se snad najdou už dříve, než toho, že bych se dostatečně nerozepsal o kapitole, která je pro své následky důležitá a musí být dobře vysvětlena. Je tedy třeba vědět, že vévodkyně du Maine žila u dvora v prvních letech svého manželství velmi v ústraní. Trávila tam život ve svém pokoji mezi knihami a učenci, a to z bláznivé zlomyslnosti pana Prince, který jí nahnal ohromný strach ze žárlivosti pana du Maine a z jeho divošské povahy, a zároveň namluvil panu du Maine, že jeho paní je velmi zvláštní, oddaná tomuto způsobu života a studia, a že by ji přivedl k zoufalství, kdyby jí navrhl, aby ho změnila. Čas, který všechno odhalí, a nuda tohoto života, která se paní du Maine stala nesnesitelnou, dali muži i ženě poznat, že oba trpí samotou kvůli tomu druhému a že tento podivný a směšný podvod byl dílem výstřední zlomyslnosti pana Prince.
Když tedy oba vystřízlivěli ze svého omylu a žili v největší svornosti na světě, myslela paní du Maine už jen na to, jak si vynahradit ztracený čas, a pan du Maine jen na to, jak jí k tomu poskytnout všechny možné prostředky. Hned nato už u ní nebylo nic než galantní zábavy, neobvyklé plesy, slavnosti a představení. Aby svůj dům ozdobila, přilákala k sobě, co mohla, nejlepší společnosti. Zvlášť se usilovalo o vévodkyni z Lauzunu a pan du Maine vůči ní činil všechny vstřícné kroky s veškerou možnou horlivostí. Pan z Lauzunu11 a on spolu měli nejednu záležitost. Pan z Lauzunu stále počítal s tím, že ho tolik velkých statků z Mademoiselleina majetku, které mu postoupil, aby se dostal z Pignerolu, zaváže přinejmenším k tomu, aby použil svého vlivu u krále a vrátil ho do jeho přízně a snažil se mu to vynahradit. Kromě toho byl příliš dvořanem, než aby na takovou vstřícnost nepřistoupil jako na jakýsi návrat štěstěny; a tak byla paní z Lauzunu brzy u všeho v Sceaux, které pan du Maine právě koupil a které bylo příležitostí ke zdvojnásobení slavností a radovánek na místě, které se k nim tak hodilo; a paní du Maine, která chtěla žít pro sebe, tam začala trávit všechna léta, ačkoli pan du Maine, jehož slepá oddanost k ní byla vždy nejvyšší, se tam odvažoval přespat jen velmi zřídka, kvůli nesmírné stálé přítomnosti, kterou král vyžadoval od svých nemanželských dětí ještě víc než od ostatních. Král tam při cestách do Fontainebleau a zpět přespával, a někdy i dvě noci, a nejvznešenější dámy ze společnosti paní du Maine, ale ve velmi malém počtu, bývaly žádány, aby jí přijely pomoci dělat honneurs. Tento poměr paní z Lauzunu tam přivedl i paní ze Saint-Simon, které se od nich dostalo nejvstřícnějšího přijetí a nejzřetelnější pozornosti; a právě při těchto zastávkách v Sceaux začala paní ze Saint-Simon pozorovat zvláštní přízeň vévodkyně z Bourgogne a vcházet do jejího důvěrného okruhu. Pan a paní du Maine se neomezili na paní ze Saint-Simon; když ji přiměli k několika pobytům v Sceaux, začali mi činit tisíceré vstřícné kroky — mně, který jsem je nikdy nenavštěvoval. Má švagrová toho byla dlouho pověřena. Unaveni tím, že to nic nepřinášelo, naléhali na paní ze Saint-Simon, aby mě do Sceaux přivedla. Dlouho jsem se vymlouval, stále aniž jsem je navštívil, až jsem je jednou ve Versailles náhodou potkal, když oba nastupovali do kočáru, aniž bych se mohl vyhnout; oba ke mně přistoupili a svými výčitkami a naléháním mě uvedli do krajních rozpaků.
Tolik tak neobvyklých vstřícných kroků, tolik a tak překvapivé umíněnosti, aby si ochočili člověka, který jim nemohl být k ničemu při žádné z jejich zábav a byl ještě méně důležitý, protože jsem tehdy ve společnosti navenek hrál jen malou roli, mi nakonec začalo být podezřelé. První vstřícné kroky jsem pokládal za zdvořilost vůči své ženě a své švagrové; ale taková zarputilost, místo chladu a odmítnutí, jež si zasloužily mé nevyčerpatelné vytáčky, a to stále bez jediné návštěvy, mi připadala jako plod promyšleného záměru. Vždy jsem se bál sblížit se s nimi, ze strachu před vévodou du Maine, jehož pověst nebyla dobrá, a neméně i kvůli jeho postavení, které ve mně vyvolávalo bezděčný odpor, jejž jsem nedokázal překonat. Říkal jsem si, že se přemáhat, abych podlehl tolika návrhům, a žít, když podlehnu, s lidmi, které bych nemohl upřímně mít rád, by bylo proti poctivosti neméně než proti mé povaze. Dohnán do krajnosti jejich neslýchanou vytrvalostí jsem se obával, že se mě snaží k sobě připoutat, aby zjistili mé smýšlení o mnoha věcech, a samými lichotkami mě vehnat do trapných pout mezi přátelstvím a otázkou postavení, v domnění, že časy nejsou vždy stejné. Tyto úvahy mě rozhodly nedat se nahlodat a zůstat, kde jsem byl. Podrobnosti, do jakých jsem byl velmi živě a velmi dlouho tlačen, by se zdály neuvěřitelné každému, kdo viděl, čím byl pan du Maine v té době a jak marně se kolem něho dralo to nejvýznačnější, co bylo. Tak jsem na tom byl s oběma, aniž jsem je kdy navštívil jinak než při oněch vzácných zdvořilostních příležitostech, kdy k nim chodil celý dvůr z povinnosti a jen na chvíli, když došlo k příhodě, kterou je nutné vylíčit.
Řekl jsem už jinde, že když král sestavil seznam pro každou cestu do Marly, ukazoval ho večer předem po své večeři ve svém kabinetu princeznám, které si podle pořadí mezi sebou vybíraly dámy, jež chtěly vzít s sebou, a dávaly je o tom zpravit po odchodu z kabinetu, kolem půlnoci. Brávaly vždy tytéž. Paní ze Saint-Simon například jezdila vždy s vévodkyní z Orléans, paní z Lauzunu s paní du Maine, a při návratu do Versailles se tytéž s nimi vracely. Dvakrát nebo třikrát se stalo, že ve dnech, kdy se vracelo do Versailles, chtěla vévodkyně z Bourgogne hrát v salonu, zdržela paní z Lauzunu, která dost hrála vysokou hru, a odvážela ji do Versailles sama, protože všichni odjeli dřív, než její hra skončila. Paní du Maine, rozmazlená bezmeznou povolností pana du Maine, se stala jakýmsi velmi rozmarným božstvem, které se domnívalo, že jemu náleží všechno, takže samo už nikomu nic nedluží. Skutečnost byla taková, že její prudkost ve všem, co chtěla, byla tak krajní, že pan du Maine se v ustavičném strachu, aby se jí nepomátla hlava, obětoval na svém jmění i na veškeré slušnosti. Viděl se ruinován divadly a slavnostmi, aniž by se odvážil říct jediné slovo, dělal při nich honneurs jako přední sluha domu a navenek tleskal tomu, za co se před světem červenal a co ho vnitřně přivádělo k zoufalství. Paní du Maine tedy nelibě nesla, že paní z Lauzunu, kterou přivezla do Marly, odjíždí zpět s jinou, ačkoli tou jinou byla vévodkyně z Bourgogne. Stěžovala si na to vévodkyni z Lauzunu tónem přátelství, z něhož však byl cítit tón domnělého provinění. Pan z Lauzunu, který znal její moc nad manželem, s nímž se nechtěl rozkmotřit, i nedostatek míry u této princezny, dostal strach. Paní z Lauzunu se toho obávala rovněž, takže se napříště, jak jen mohla, útěkem nebo výmluvou vyhýbala tomu, aby v Marly zůstávala hrát s vévodkyní z Bourgogne ve dnech, kdy se vracelo do Versailles.
Stalo se, že jednoho z těch dnů ji vévodkyně z Bourgogne chtěla tak bezpodmínečně zdržet a začala s tím tak brzy, že se nedala odbýt žádnou výmluvou a nechtěla pochopit nesnáz, do níž vévodkyni z Lauzunu uvrhne, ať jí ta namítala cokoli. Má švagrová už neměla co odpovědět ani jiné východisko než jít to říct paní du Maine. Vzkaz byl zprvu přijat chladně, vzápětí však stoupl příliv, a hle, vévodkyně du Maine se pustila do výčitek — na jedné straně ohledně přátelství, na druhé ohledně pletich, jimiž si chce získat přízeň vévodkyně z Bourgogne tím, že jí, paní du Maine, chybí v úctě —, až jí řekla, že si napříště může hledat, kdo ji bude vozit do Marly, pokud tam vůbec ještě pojede, a rozešla se s ní tím, že se k ní obrátila zády tím nejpanovačnějším a nejpohoršlivějším, či spíše nejbláznivějším způsobem. Ať byla má švagrová sebelépe připravena na špatné přijetí, žena jejího postavení si nedokázala představit, že by mohla být vystavena takovému výstupu. Hněv jí vzal řeč a vehnal jí slzy do očí.
V tomto stavu se vrátila do salonu, kde vévodkyni z Bourgogne vylíčila všechno, co se jí právě přihodilo, rozvážně a skromně, ale také bez vynechání jediného slova. Vévodkyně z Bourgogne, která neměla ráda vévodkyni du Maine, od níž se jí dostávalo málo povinných projevů úcty a která ji při této příležitosti — jak cítila — málo šetřila, vzala urážku, jako by byla učiněna jí samé, dala si volný průchod vůči paní du Maine, ujistila vévodkyni z Lauzunu, že o tom promluví s králem, a dotčena výčitkou ohledně Marly jí řekla, že se uvidí, zda tam bude jezdit méně, a slíbila jí, že ji tam bude vždy brát s sebou; a vskutku od té doby už žádnou cestu nevynechala, a vždy s vévodkyní z Bourgogne. Rozruch byl velký. Ještě téhož večera promluvila vévodkyně z Bourgogne s králem a s paní z Maintenon. Král pana du Maine kvůli jeho ženě pořádně vyplísnil a paní z Lauzunu velmi pochválil. Velmi ji pochválila i paní z Maintenon, ostatně málo spokojená s paní du Maine, která — ve zlém s paní Vévodkyní, ačkoli tehdy velmi spjatá s panem Vévodou, ve zlém také s paní princeznou de Conti a jinak málo oblíbená — se ocitla opuštěná.
Hned nazítří po návratu do Versailles poslala paní z Chambonas, svou dvorní dámu, k paní ze Saint-Simon s prosbou, aby k ní laskavě přišla, a jako záminku uvedla nevolnost, která jí brání vyjít. To se nedalo odmítnout. Jakmile ji uviděla vstoupit, odvedla ji do svého kabinetu, kde rozhovor mezi čtyřma očima trval přes dvě hodiny. Po nanejvýš zdvořilém úvodu jí vylíčila celou záležitost, ovšem přistřiženou a upravenou tak, aby byla méně nesnesitelná, odsoudila se ve všem a do posledního bodu, omlouvala se však tím, že cítíc se dotčena v přátelství přítelkyní, kterou něžně miluje, přestala znát samu sebe, tu, s níž mluvila, i váhu toho, co říkala; nevynechala nic, aby se pokusila věci napravit, zahrnula paní ze Saint-Simon ve všem a všemi způsoby, zapřísahala ji nejsilnějšími slovy, ba ještě silnějšími, aby ji toto neštěstí vůči ní neochladilo, a k tomu přidala všechno, co nekonečná výmluvnost a důvtip mohou vložit do úst tomu, kdo cítí celou svou vinu a vidí, že padá zcela a velmi těžce na něj. Paní ze Saint-Simon, vážná a odměřená, odpověděla zdvořilostmi, už se nechtěla účastnit žádné z jejích zábav a vídala ji od té doby jen velmi zřídka. Celý dvůr se proti paní du Maine silně postavil. Pan du Maine šel k vévodovi z Lauzunu, zastihl ho doma, zašel pak k paní z Lauzunu, šel tam ještě jednou a nevynechal nic z toho, co mohl říct a udělat. Paní z Lauzunu, vůči níž od té doby vždy okázale projevoval největší ohledy, paní du Maine už znovu nenavštívila. Velmi dlouho potom k ní zašla na okamžik při jedné veřejné příležitosti, kdy k ní chodil celý dvůr se zdvořilostní návštěvou, a jinak ji už znovu nespatřila; i to se stalo po jakémsi vyjednávání s jejím manželem, který to jako podlézavý dvořan chtěl. Kromě toho, že se tato příhoda obrátila zcela ve prospěch mé švagrové, shledal jsem, že jsem na ní mnoho získal tím, že mě vysvobodila ze všeho, o čem jsem nechtěl slyšet. Nejokázalejší ohledy pana a paní du Maine k nám přesto nepřestaly být nadále velmi zřetelné, a tak jsme na tom s nimi byli v době onoho rozhovoru vévodkyně z Orléans se mnou o sporu o dědictví po panu Princi.
Paní du Maine právě uzavřela podivný sňatek jakéhosi stvoření z ničeho, které se vetřelo do Sceaux, nevím kudy, a které bylo dost hezké, ale mělo důvtipu, lichocení a intrik nadmíru. Udělala si z ní svou oblíbenkyni. Říkala si slečna z Moras a její jméno bylo Fremyn. Její otec, který nashromáždil jmění, si dal nový nátěr úřadem prezidenta parlamentu (à mortier) v Metách. Její matka, dcera Cadeaua, obchodníka se suknem v Paříži, měla bratra radu parlamentu. Paní du Maine namluvila synovi vévody z Brancasu, že z tohoto sňatku bude mít hory doly, a otce zlákala penězi, takže ten místo aby dal synovi jmění, sám dostal tučnou sumu, aby ten pěkný sňatek uzavřel. Nejkurióznější bylo, že větší část věna sestávala z mlýnských kamenů na prodej. Přesto se sňatek konal u paní du Maine, která tuto urozenou vévodkyni představila v prvních dnech tohoto roku.
Král letos nerozdal novoroční dary, které od něho jeho rodina dostávala každý rok, a čtyřicet tisíc pistolí, které si bral na své vlastní, dal rozdělit na potřeby flanderských hranic, což se ještě nikdy nestalo; ostatně nedostatek všeho druhu dosáhl krajní míry.
Poznámky
Vysvětlivka: Adrien Maurice, vévoda z Noailles (1678–1766), syn maršála z Noailles, od roku 1698 manžel Françoise Charlotte d’Aubigné, neteře paní z Maintenon — proto zde „její synovec“. Později (1734) se stal maršálem Francie.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Chartres je zde Ludvík Orleánský (1703–1752), syn vévody z Orléans, narozený 4. srpna 1703; vévodou z Orléans se stal po otcově smrti roku 1723.↩
Vysvětlivka: Jindřich II. Bourbonský, princ de Condé (1588–1646), otec Velkého Condého („onoho hrdiny“). Až do narození budoucího Ludvíka XIII. (1601) byl jako nejbližší příbuzný Jindřicha IV. předpokládaným dědicem trůnu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Maršál z Aumontu se stal vévodou teprve v prosinci 1665. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Vysvětlivka: Otec Michel Le Tellier (1643–1719), jezuita, od roku 1709 zpovědník Ludvíka XIV., úhlavní nepřítel jansenistů, tj. stoupenců přísného augustiniánského učení o milosti, které jezuité potírali.↩
Vysvětlivka: Pan Princ je zde Jindřich Julius Bourbonský, princ de Condé (1643–1709), syn Velkého Condého, zemřelý 1. dubna 1709; o jeho dědictví se vede spor popisovaný níže.↩
Vysvětlivka: François de Neufville, vévoda z Villeroy (1644–1730), maršál Francie od roku 1693, králův přítel z mládí. V únoru 1702 byl při přepadení Cremony zajat princem Evženem a do října 1702 držen v zajetí (v Innsbrucku a ve Štýrském Hradci); 23. května 1706 utrpěl drtivou porážku u Ramillies, po níž upadl v nemilost. Později byl vychovatelem Ludvíka XV.; zemřel roku 1730 v Paříži. Jeho snachou byla vévodkyně z Villeroy, dcera Louvoisova.↩
Vysvětlivka: Paní Princezna, Anna Falcká (Anne Henriette Julie de Bavière, 1648–1723), vdova po panu Princi. Její dcery: paní princezna de Conti, Marie Thérèse Bourbonská (1666–1732), vdova po princi de Conti († 1709); paní du Maine; slečna z Enghien, Marie Anne (1678–1718), od května 1710 vévodkyně z Vendôme.↩
Vysvětlivka: Vévodkyně (paní) z Lauzunu, Geneviève-Marie de Durfort, mladší sestra paní ze Saint-Simon (proto níže „má švagrová“), od roku 1695 manželka vévody z Lauzunu. O „aféře“ vypráví autor dále v této kapitole.↩
Vysvětlivka: Paní z Lussanu, manželka pana z Lussanu, rytíře řádu ve službách domu Condé, byla protivnicí Saint-Simona ve sporu o dědictví slečny z Portes; pan Vévoda a paní Vévodkyně se v něm postavili proti autorovi.↩
Vysvětlivka: Antonin Nompar de Caumont, vévoda z Lauzunu (1633–1723), proslulý dvořan. Když mu král roku 1670 zakázal sňatek s „velkou Mademoiselle“ (Anna Marie Ludovika Orleánská, vévodkyně z Montpensier, králova sestřenice), upadl v nemilost a v letech 1671–1681 byl vězněn v pevnosti Pignerol. Mademoiselle dosáhla jeho propuštění tím, že panu du Maine postoupila hrabství Eu a knížectví Dombes.↩