Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola třetí

Král mi určuje hodinu mé audience. — Besons, povolaný vévodkyní z Orléans, mi tlumočí její první díky. — Opatření, jak oznámit rozchod paní z Argentonu. — Původ, osudy a povaha slečny z Chausseraye. — Audience, kterou mi poskytl král. — Úspěch mé audience. — Paní z Argentonu se dozvídá, že ji vévoda z Orléans opouští. — Poprask u dvora i ve světě kvůli rozchodu. — Králova radost z rozchodu; vévoda z Orléans se s ním usmiřuje, s Monseigneurem nikoli. — Mám pověst, že jsem rozchod způsobil, a podivnou náhodou jsem zcela odhalen. — Důvěrné spojení mezi vévodkyní z Orléans a mnou. — Můj první rozhovor s ní. — Politika vévody z Noailles, kterého je těžké získat zpět pro vévodu z Orléans. — Nancré; jeho povaha.

Blížila se hodina králova oběda; odešel jsem od vévodkyně z Villeroy, abych tam šel, a abych ji nechal obléknout, neboť se chystala k paní vévodkyni z Orléans, kde se nemohla dočkat, až s ní v klidu dá volný průchod své radosti. Byl to, jak jsem řekl, pátek 3. ledna, a čtvrtý den, kdy jsem se ukazoval před králem v očekávání audience, kterou Maréchalovi1 slíbil mi poskytnout; a začínal jsem být znepokojen, že nepřichází. Oběd jsem zastihl už pokročilý, postavil jsem se zády k zábradlí a ke konci zákusku jsem přistoupil k rohu králova křesla a řekl mu, že ho prosím, aby se laskavě rozpomněl, že mi dal naději na milost vyslechnout mě. Král se ke mně obrátil a se zdvořilým výrazem mi odpověděl: „Kdy budete chtít. Mohl bych to klidně udělat hned teď, ale mám práci a bylo by to příliš krátké,“ a za chvíli se ke mně obrátil znovu a řekl mi: „Ale zítra ráno, jestli chcete.“ Odpověděl jsem, že jsem tu od toho, abych čekal na jeho chvíle a jeho milosti, a že budu mít tu čest dostavit se k němu nazítří ráno. Tento způsob odpovědi se mi zdál dobrým znamením: vlídný výraz, nikoli otrávený, a chuť vyslechnout mě v klidu. Maréchal, kancléř i paní ze Saint-Simon2 o tom byli přesvědčeni stejně jako já.

Když jsem odcházel od králova oběda a procházel kolem bytu paní vévodkyně z Orléans, s překvapením jsem potkal maršála z Besons, který od ní vycházel a o němž jsem si myslel, že je už v Paříži nebo těsně před ní. Měl ve zvyku ji občas navštěvovat. Řekl mi, že ho dala zavolat, znepokojená vším, co se k ní doneslo od služebnictva. Jí přiznal celou věc a zdvojnásobil radost, kterou v ní vzbudily jisté pověsti, které potvrdila Madame: ta se cestou ze mše zastavila u ní a o rozchodu jí pověděla. Maršál mi řekl, že jí zhruba vylíčil hlavní fakta, a popsal mi ji jako unesenou nejživější radostí a plnou vděčnosti ke mně, o níž mě ho prosila ujistit. Besons byl tak zkroušený rozruchem, který měl nastat, a tak spěchal, aby se uklidil do bezpečí u sebe doma, že se se mnou odvážil zůstat jen pár okamžiků, aby nás někdo neviděl spolu, jako bychom byli oba provedli nějakou lumpárnu. Protože hlavní věc byla hotová, nechtěl jsem ho zdržovat a nechal jsem ho utéct.

Celé odpoledne jsem strávil s panem vévodou z Orléans, který byl dojat neméně živě než téhož rána. Řekl mi, že paní z Maintenon dala zavolat vévodkyni z Ventadour, jakmile od ní odešel; že ji pověřila, aby paní z Argentonu dala na srozuměnou, oč jde; načež se on a vévodkyně dohodli, že dají zavolat Chausseraye, pro niž poslal svůj cestovní kočár do Madridu3, kde měla domek a kde se právě zdržovala; a ta nemeškala přijet. Pověření se jí zdálo velmi tvrdé, ale prosby a slzy vévodkyně z Ventadour, její důvěrné přítelkyně, ji nakonec přiměly, aby šla jejich společné dobré přítelkyni oznámit změnu jejího osudu.

Chausseraye byla velká a tlustá dívka, která měla nesmírně ducha, rozumu a rozhledu a jejíž celý duch byl obrácen k intrikám, k pletichám, ke štěstí. Nebyla vůbec nic. Jmenovala se Le Petit de Verno. Její otec měl v Poitou bídný malý statek, který se jmenoval Chausseraye. Byl to patrně pěkně urostlý chlapík, který nikdy nevytáhl paty ze svého malého panství ani z jeho okolí. Ovdovělá markýza z La Porte-Vezins, která bydlela poblíž na svých statcích v tom kraji, se do něho zamilovala a vzala si ho. Zemřela roku 1687 a zanechala tuto dceru. Z prvního manželství měla syna, který zemřel jako generálporučík loďstva s velkou pověstí a byl to velmi čestný muž. Vévoda z Brissacu, otec maršálky z Villeroy, maršálka z La Meilleraye a paní z Bironu, matka maršála-vévody z Bironu, bratr a sestry paní z Vezins, pohoršení tímto druhým sňatkem, ji nikdy nechtěli vidět, a manžela ještě méně, takže slečna z Chausseraye dlouho žila v úzkostech, v zapomnění a v bídě. Pan z La Porte-Vezins, její nevlastní bratr z matčiny strany, kterého to mělo pohoršovat víc než kohokoli z příbuzenstva, se nad ní slitoval a dokázal, že tu podivnou sestřenici začali přijímat. Svou postavou a duchem si je brzy získala; nikdy nebylo tvora tak obratného, tak úlisného, tak lichotivého bez podbízivosti, tak jemného a tak falešného, který by rychleji poznal své lidi a věděl, jak je vzít. Nevěděli si s ní rady, a aby ji trochu vyspravili a dali jí chleba, maršál z Villeroy, který, jak jsme tu viděli víc než jednou, zmohl u vévodkyně z Ventadour všechno, a to z dobrého důvodu, ji jejím prostřednictvím dostal za dvorní slečnu k Madame, kterou oslnili tím sestřenectvím. Tam si pod ochranou paní z Ventadour tuto paní získala tak dokonale, že byla celý život její nejdůvěrnější přítelkyní, a protože se jejich mravy podobaly víc než jejich duch, byla její rádkyní v množství věcí, z nichž před ní po celý život neutajila ani jedinou.

Milostné pletky a potom intriky a důvěrné přátelství s paní z Ventadour jí získaly přátele a vážnost, až k tomu, že se s ní ve společnosti počítalo. Od ministrů dostala vždy všechno, co chtěla. Barbezieux, kancléř Pontchartrain už od doby, kdy měl finance, Chamillart jí nic neodmítli. Dokázala si ochočit i Desmaretse a Voysina a obohatila se jejich prostřednictvím. Ale něco úplně jiného to bylo za regentství, kdy dostala několik milionů. Byla důvěrnou přítelkyní paní z Argentonu, kterou dobře poznala u paní z Ventadour, a přítelkyní celé té sebranky, od níž měla zábavu, a peníze od pana vévody z Orléans. Madame opustila už dávno, když zestárla, ale zůstala s ní v tak dobrých vztazích, že ji ve Versailles stále soukromě navštěvovala a že ji i Madame občas chodila navštívit. Stejně jako paní z Ventadour se stala pobožnou, ale intrikovala o nic méně. Je neuvěřitelné, do kolika věcí se pletla. Celý život hrála, kolik jen mohla, a prohrála doslova miliony. Král s ní jednal dobře a víc než jednou jí daroval značné částky. U Bloina a u předních komorníků měla neomezený vliv a občas se dokonce vídala s paní z Maintenon. Znal jsem ji velmi dobře; poznal jsem ji u paní z Nogaretu a paní z Urfé, jejích sestřenic, od nichž se ve Versailles po ránu ani nehnula. Byla výtečnou společnicí a díky svým vlivným přátelům věděla tisíce věcí z každodenních dějin. Byl jsem s ní na přátelské noze a vyhledávali jsme se; ale zpozoroval jsem, že rozchod pana vévody z Orléans s paní z Argentonu mi ji velmi pokazil, a když později mohla, poznal jsem v ní nebezpečnou nepřítelkyni. Budu mít příležitost mluvit o ní jinde.

Nazítří v sobotu 4. ledna, posledního z oněch čtyř dnů, pro mě svými následky tak důležitých, jimiž začal ten rok 1710, šel jsem ke konci králova vstávání a viděl jsem ho přejít od klekátka do kabinetu, aniž mi co řekl. Byla to dvorská hodina, kdy jsem obvykle nechodil. Spokojoval jsem se tím, že jsem ho viděl jít na mši a vracet se z ní; neboť od jednoho dlouhého záchvatu dny se oblékal skoro celý na lůžku, kde obsluha nenechávala mnoho místa. Když bylo dáno heslo, ti, kdo měli právo vstupu do kabinetu, vyšli a všichni se šli bavit do galerie až do jeho mše. V ložnici obyčejně zůstával jen kapitán tělesné gardy ve čtvrtletní službě, jehož modrý sluha upozorňoval, když král chtěl vyjít dveřmi kabinetu do galerie na mši; kapitán pak vstupoval do kabinetu, aby ho doprovázel. Když bylo heslo dáno a lidé se rozešli, zůstal jsem v ložnici sám s kapitánem tělesné gardy. Byl to Harcourt, který se dost podivil, že mě tam vidí vytrvávat, a zeptal se mě, co tam dělám. Protože měl vzápětí vidět, jak mě volají do kabinetu, nedělal jsem žádné potíže a řekl jsem mu, že mám pro krále slovo a že myslím, že mě před mší vezme do kabinetu. Otec Tellier, jehož skutečná práce s králem se konala v pátek, zůstal s králem; brzy nato vyšel a téměř hned poté vyšel z kabinetu Nyert, první komorník ve čtvrtletní službě, rozhlédl se a řekl mi, že mě král volá.

Vstoupil jsem ihned do kabinetu. Našel jsem tam krále samotného, sedícího na dolním konci stolu rady, což byl jeho zvyk, když chtěl s někým mluvit pohodlně a bez spěchu. Když jsem k němu přistoupil, poděkoval jsem mu za milost, kterou mi ráčil prokázat, a svou poklonu jsem trochu protáhl, abych lépe pozoroval jeho výraz a jeho pozornost; výraz mi připadal přísný, pozornost úplná. Odtud jsem, aniž mi odpověděl jediné slovo, přešel k věci. Řekl jsem mu, že jsem už nedokázal dál žít v jeho nemilosti (to slovo jsem vždy obcházel nějakým opisem, abych ho nepoplašil, ale zde ho pro stručnost použiji), aniž bych se odvážil zjistit, čím jsem do ní upadl; že se mě možná zeptá, podle čeho jsem usoudil na změnu jeho přízně ke mně; že bych odpověděl, že když jsem byl čtyři roky na všech cestách do Marly4, připadalo mi, že jejich odepření je jejím znamením, které mě velmi bolelo, jednak pro nemilost samu, jednak proto, že jsem byl po ty dlouhé doby zbaven cti dvořit se mu. Král, který do té chvíle nic neřekl, mi s povýšeným a naduřelým výrazem odpověděl, že to nic neznamená a že to z jeho strany nic neprozrazuje. I kdybych nebyl věděl, na čem s tím odepřením jsem, výraz a tón odpovědi by mi byly dostatečně prozradily, že upřímná není; ale musel jsem ji přijmout tak, jak mi ji dával: řekl jsem mu tedy, že to, co mi činí tu čest říci, mi přináší velkou úlevu, ale že když mi poskytuje tu čest, že mě vyslechne, prosím ho, aby dovolil, abych si před ním ulehčil srdce, to byl můj výraz, a abych mu řekl různé věci, které mě nesmírně trápí a o nichž vím, že mi u něho prokázali velmi zlé služby; od té doby totiž, co se rozšířily pověsti — o nichž mi můj věk a má nedostatečnost nedovolovaly věřit, že jsou podložené, ale které se hodně šířily —, že na mě pomýšlel pro velvyslanectví v Římě (byly zcela skutečné, jak jsme viděli jinde, ale tak se mluvit muselo, protože mi to nedal nabídnout, dokud nebylo jisté jmenování kardinála z La Trémoille; a jakmile k němu došlo, přestal tam chtít velvyslance posílat), vzplanuly proti mně závist a žárlivost tak, jako proti člověku, z něhož by se mohlo něco stát a kterého je třeba zarazit včas; že od té doby jsem nemohl nic říci ani udělat nevinně; že dokonce ani mé mlčení nevinné nebylo a že pan d’Antin5 mě nepřestával napadat. „D’Antin!“ přerušil mě král, ale mírnějším tónem, „ten mi Vaše jméno nikdy ani nevyslovil.“ Odpověděl jsem, že toto svědectví mi působí citelnou radost, ale že mě d’Antin ve společnosti při každé příležitosti tak pozorně pronásledoval, že jsem se nemohl nebát jeho zlých služeb u něho.

Na tomto místě mě král, který se už začal vyjasňovat, s tváří ještě otevřenější a s jakousi laskavostí a téměř spokojeností, s níž mě poslouchal, přerušil, když jsem začínal další řeč slovy: „Je tu ještě jeden člověk…“, a řekl mi: „Ale to je tím, pane, že mluvíte a že kritizujete; proto se mluví proti Vám.“ Odpověděl jsem, že si velmi dávám pozor, abych o nikom nemluvil zle; že mluvit zle o Jeho Veličenstvu, to bych byl raději mrtev, a přitom jsem se mu zaníceně podíval přímo do očí; že pokud jde o ostatní, třebaže se velmi krotím, je těžké, aby příležitosti občas nezavdaly podnět mluvit trochu přirozeně. „Ale,“ řekl mi král, „Vy mluvíte o všem, o záležitostech, myslím o těch neblahých záležitostech, s hořkostí…“ Tu jsem já zase přerušil krále, neboť jsem zpozoroval, že ke mně mluví stále laskavěji; řekl jsem mu, že o záležitostech obvykle mluvím velmi málo a s velkou opatrností; ale že je pravda, že když mě někdy popíchly nepříjemné nezdary, unikly mi z plnosti srdce úvahy a výtky; že se mi přihodila jedna příhoda, která proti mému očekávání způsobila velký rozruch a která mi také nejvíc uškodila; že ho učiním jejím soudcem, abych ho velmi pokorně poprosil za odpuštění, jestliže se mu znelíbila, anebo aby, posoudí-li ji příznivěji, viděl, že vinen nejsem.

Věděl jsem bezpečně, že s mou sázkou o Lille6 bylo nesmírně a zhoubně zneužito; byl jsem odhodlán ji králi vylíčit a chopil jsem se zde příležitosti, kterou mi k tomu pěkně poskytl, ale s lehkostí, jaká se před ním slušela, pokud šlo o osoby, které v ní hrály roli. Pokračoval jsem tedy a řekl jsem mu, že za obléhání Lille, dotčen tím, jak důležité je město udržet, zoufalý, s jakou rychlostí se v něm nepřátelé opevňují a s jakou pomalostí se jeho armáda dává do pohybu, když byli jeden za druhým vypraveni tři kurýři s rozkazem vytáhnout na pomoc, a podrážděn tím, že jsem neustále slýchal ujišťování o zrušení obležení, tak slavném a tak nutném, které jsem považoval za nemožné kvůli času, jejž ta pomalost poskytovala nepřátelům, aby se před touto obavou zcela zajistili, mi v hněvu při jedné z těch hádek ujelo, že jsem se vsadil o čtyři pistole, že Lille nebude osvobozeno a že padne. „Ale,“ řekl král, „jestliže jste mluvil a sázel jen ze zájmu o věc a z hněvu, že se nedaří, není na tom nic zlého, naopak, je to jen dobře; ale kdo je ten druhý člověk, o kterém jste mi chtěl mluvit?“ Řekl jsem mu, že je to pan Vévoda7; král o něm mlčel a neřekl mi, jako u d’Antina, že s ním o mně nemluvil; a já jsem mu několika slovy, jak jen jsem mohl, aniž bych vynechal cokoli užitečného, vyložil skutečnosti a jednání paní z Lussanu8; a jako jsem se u sázky o Lille pečlivě vyhnul tomu, abych mu jmenoval Chamillarta, Vendôma a monseigneura vévodu z Bourgogne, vyhnul jsem se zde se stejnou péčí tomu, abych mu jmenoval paní Vévodkyni, jeho dceru, abych se tím lépe obořil na pana Vévodu. Řekl jsem tedy králi, že se nepouštím do podstaty záležitosti paní z Lussanu, abych ho jí neobtěžoval, ale že pan kancléř a celá rada, pan první prezident a celý parlament, k němuž byla věc podána, byli tak pobouřeni, že jí za to udělili nepříjemné důtky; že protože mě ta žena všude napadala všemi možnými lžemi, byl jsem nucen bránit se pravdami, sice kousavými, ale spravedlivými a nutnými; že než jsem je zveřejnil, prosil jsem pana Prince, aby si je vyslechl; že jsem mu je přečetl a on to shledal zcela v pořádku, abych je zveřejnil; že jsem se nikdy nemohl dostat k paní Princezně ani k panu Vévodovi; že je podivné, aby se pan Vévoda zajímal o záležitost dvorní dámy paní Princezny víc než sám pan Princ, který paní z Lussanu za to pořádně vyhuboval; že konečně Jeho Veličenstvo pokládá za dobré, aby jeho poddaní vedli denně spory proti němu samému, a že by bylo podivné, kdyby se člověk nesměl bránit lžím paní z Lussanu, jejíž místo by bylo víc než první v království, kdyby jí dávalo právo soudit se a lhát bez odpovědi. Dodal jsem, že mi to pan Vévoda od té doby nikdy neodpustil, že nebylo příležitosti, kdy bych to nebyl poznal, a že je hrozné, že když jsem byl přirozeně nepřítomen a v La Ferté, jak bývalo mým zvykem o Velikonocích, a ani jsem nevěděl, že pan Princ umírá, řekl pan Vévoda Jeho Veličenstvu při záležitosti plášťů, že je škoda, že tu nejsem, že bych se pořádně činil.

Král, který mě nechal všechno dopovědět a na němž jsem zpozoroval, že jsem na něj zapůsobil, mi s výrazem a způsobem člověka, který chce poučit, odpověděl, že však mám pověst člověka, který je prudký v otázkách postavení, že jsem se do mnoha takových věcí vmísil, že jsem ostatní ponoukal a stavěl se do jejich čela. Odpověděl jsem, že se mi to sice občas stalo a že jsem ani tím nemyslel, že bych dělal něco, co by se mu mohlo nelíbit, ale že ho prosím, aby se rozpomněl, že od záležitosti se sbírkou9, o níž jsem mu podal zprávu, tedy už čtyři roky, jsem se nezapletl do žádné záležitosti jakéhokoli druhu. Dvěma slovy jsem mu připomněl, jak se to s ní mělo i se záležitostí princezny z Harcourtu; a když jsem mu řekl, že jsem měl důvod věřit, že s ní byl spokojen, přisvědčil a sám od sebe mi o ní řekl věci, které mi ukázaly, že si ji dokonale pamatuje; načež jsem neopomněl mu říci, že lotrinský dům na to nezapomněl a nepřestal mi to od té doby dávat najevo. Vrátil jsem se hned k tomu, od čeho jsem se odchýlil, a dodal jsem, že čtyři roky, kdy jsem se do ničeho nevměšoval, jsou přece dost na to, aby si na mě pan Vévoda, jemuž jsem nikdy nic neudělal, nevzpomínal v době mé nepřítomnosti, kdy jsem na nic takového ani nepomýšlel. Důvěrný tón, který jsem si osvojil v té vsuvce o Lotrinských a při návratu k panu Vévodovi, a výraz pozornosti, otevřenosti a laskavosti bez nudy, který jsem viděl na králi, mě přiměly dodat, že se mohu do ničeho nepouštět, jak chci, neboť během mé poslední nepřítomnosti, z níž jsem se právě vracel, mi z mnoha míst psali, že se o mně nesmírně mluvilo kvůli tomu, co se přihodilo mezi kočáry paní Mantovské a paní z Montbazonu, a že si troufám se ho zeptat, co mohu udělat, abych se vyhnul takovým zlomyslnostem a řečem, které se vedou bezdůvodně, když jsem byl dlouho nepřítomen a o příhodě těch dam jsem neměl ani potuchy. „To Vám ukazuje,“ řekl mi král a nasadil skutečně otcovský výraz, „na jaké noze jste ve společnosti, a musíte uznat, že tu pověst si trochu zasloužíte. Kdybyste nikdy neměl spory o postavení, nebo aspoň kdybyste se v těch, které nastaly, a v otázkách postavení vůbec, neukazoval tak prudký, nemohlo by se to o Vás říkat. To Vám také musí ukázat, jak moc se tomu všemu musíte vyhýbat, aby to, co se o tom může říkat, utichlo, a abyste tu pověst rozptýlil rozvážným a soustavným chováním v těchto věcech a nedával proti sobě záminku.“ Odpověděl jsem, že právě to jsem také neustále dělal po čtyři roky, jak jsem mu před chvílí měl tu čest říci, a že to budu neustále dělat i nadále, ale že ho aspoň prosím, aby viděl, jak malý podíl jsem měl na těch posledních věcech, z nichž jsem přesto nevyvázl o nic laciněji; že mám takový strach, abych se neocitl v tahanicích a sporech, zvláště před ním, že mu tedy musím nyní říci pravý důvod, který mě přiměl zrušit cestu do Guyenne, kterou mi dovolil podniknout; že tím důvodem byly podivné uzurpace maršála z Montrevelu v mém guvernérství10, které byly takové, že jsem tam nemohl jet, dokud nebudou rozhodnuty; že pan maršál z Boufflers11, který v Guyenne vrchně velel a jemuž jsem vyložil své důvody, rozhodl v můj prospěch a myslel, že mu pan z Montrevelu rád uvěří; ale že protože ten trval na tom, aby rozhodlo Jeho Veličenstvo, raději jsem nechal propadnout své záležitosti, které mou přítomnost velmi potřebovaly, a nechal maršála z Montrevelu dál si přisvojovat všechno, co se mu zlíbilo a zlíbí, než abych tím Jeho Veličenstvo obtěžoval, tak daleko jsem měl ke všem hádkám, a zvláště k tomu, abych jimi unavoval jeho.

Králi se ta řeč tak zalíbila, že ji několikrát přerušil pochvalnými jednoslabičnými slovy, aby nenarušil nit mého výkladu, a na jeho konci mě pochválil ještě víc a pohodlněji mi přitakal, aniž se ovšem jakkoli pouštěl do těch sporů v Guyenne, tak se ošklivil všechna projednávání a tak raději nechával, aby si všechno kdekdo přisvojoval a aby se vše smíchalo, často i ke zjevné škodě svých záležitostí, než aby slyšel o té věci mluvit, a zvláště o nějakém rozhodnutí. Mluvil jsem s ním také o své dlouhé nepřítomnosti, kterou jsem strávil ze žalu, že se domnívám, že jsem u něho v nemilosti; a toho jsem využil, abych se rozplýval méně v uctivostech než v projevech náklonnosti, o své oddanosti k jeho osobě a o svém přání líbit se mu ve všem, a zašel jsem v tom až k jakési důvěrnosti a otevřenosti srdce, protože jsem podle jeho výrazu, jeho řečí, jeho tónu a jeho způsobů cítil, že jsem si to mohl dovolit. Také je přijal s otevřeností, která mě překvapila a která mi nedovolila pochybovat, že jsem se u něho dokonale napravil. Dokonce jsem ho prosil, aby ráčil dát mě upozornit, kdyby se k němu o mně doneslo něco, co by se mu mohlo nelíbit, že se hned dozví pravdu, buď aby prominul mé nevědomosti, nebo pro mé poučení, anebo aby viděl, že nejsem vinen. Když viděl, že už nejsou žádné body k projednání, vstal od stolu. Tu jsem ho poprosil, aby na mě pamatoval s bytem, protože si přeji dál mu pilně dvořit; odpověděl mi, že žádný není volný, a s napůl úklonou, usměvavou a vlídnou, se vydal ke svým dalším kabinetům; a já jsem po hluboké úkloně odešel týmiž dveřmi, jimiž jsem vešel, po více než půlhodinové audienci, nanejvýš příznivé, a daleko přesahující vše, v co jsem mohl doufat.

Šel jsem rovnou k Maréchalovi, jak se slušelo, abych mu vylíčil všechno, co se právě odehrálo a co jsem dlužil jedině jemu; byl tím nadšen a předpovídal z toho to nejlepší; odtud ke kancléři, jemuž mi králova mše dala čas všechno vyprávět. Pozorně zvážil každou věc a byl tak překvapen tím, jak král sestoupil do všech podrobností, jeho odpověďmi, jeho přerušováním a pak jeho opětovným navazováním, že mě ujistil, že nezná ani čtyři muže u dvora, ať jsou jakéhokoli druhu, s nimiž by se král takto zachoval. Nabádal mě k velké obezřetnosti, k velké pilnosti, k dobré naději a ujistil mě, že jelikož zná krále tak, jak ho zná, takřka naruby, mohu počítat nejen s tím, že v něm proti mně nezůstal žádný dojem, ale i s tím, že je rád, že mu žádný nezůstal, a že jsem u něho velmi dobře zapsán. Nejvíc mě překvapilo, a ještě víc mi dodalo důvěry, že se s tím shodoval názor pana z Beauvilliers12, a dokonce i jeho slova: že nezná jiného člověka, před nímž by se král takto otevřel a takto se do věci pustil.

Nelze vyjádřit radost těch přátel a s jakou šíří kancléř probíral kapitolu mého odchodu ode dvora, jejž jeho obratnost zastavila, a jak silně jsem cítil a dával mu najevo, jak jsem mu za to zavázán. Pak jsem šel vysvobodit paní ze Saint-Simon z úzkosti, kterou jsem proměnil ve velkou radost. Byla to ona, kdo na mě nasadil kancléře a všechny mé přátele a kdo mě tím, jak jsem řekl, donutil k tomuto poslednímu prostředku, jehož úspěch byl takový, že se ke mně král od té doby až do své smrti choval nejen dobře, ale s vyznamenáním na můj věk nápadným, a bez přerušení; říkám na můj věk, ačkoli třicet pět let, kterých jsem měl dosáhnout, už nebylo mládí, ale v poměru k němu to bylo ještě málo, zvláště u člověka bez úřadu a bez příležitosti k důvěrnému styku s ním; a to je poklad, jakým je rozumná a ctnostná žena. Tehdy se mi přiznala k té krajní králově nechuti vůči mně, o níž se dozvěděla od paní vévodkyně z Bourgogne a kterou přede mnou rozumně tajila, abych se sám ještě víc nevzdaloval. Moudře také usoudila, že když se obrátila na tu princeznu, která ji tak dobře přijala, je jí povinna podat zprávu o tom, co se právě odehrálo; princezna jí na to projevila velkou radost a všemožnou laskavost. Protože nebylo nic vzácnějšího než králova audience pro ty, kdo s ním neměli přirozený soukromý styk, ta, kterou jsem právě měl, a zvláště její délka, vzbudila víc rozruchu, než jsem si přál. Nechal jsem lidi mluvit a mlčel jsem, protože nikdo není povinen skládat účty ze svých záležitostí. Maréchal mi o dva dny později řekl, že mě král před ním velmi chválil a projevil všemožnou spokojenost s mou audiencí. Vraťme se nyní k panu vévodovi z Orléans, s nímž jsem strávil i celé toto odpoledne.

Chausseraye den předtím zajela rovnou k vévodkyni z Ventadour ve Versailles a pak k paní z Argentonu v Paříži, kde ji nezastihla, a dozvěděla se, že odjela hrát a večeřet k princezně z Rohanu, odkud se vrátí až velmi pozdě; načež jí vzkázala, že s ní musí mluvit a že na ni čeká u ní doma. Protože paní z Argentonu s návratem nijak nespěchala, slečna z Chausseraye pro ni poslala znovu a přiměla ji přijet. Řekla jí, že to, co jí musí oznámit, je tak vážné, že by si byla přála, aby to měl na starosti někdo jiný; a s takovými okolky, jako když se oznamuje něčí smrt, jí dlouho nebylo rozumět. Konečně jí porozuměla. Slzy, křik a vytí se rozléhaly domem a oznámily početnému služebnictvu konec jeho blaha; a služebnictvo nebylo o nic pevnější než jeho paní. Po dlouhém mlčení se Chausseraye dala do řeči, jak nejlépe uměla, a zdůrazňovala štědrost, ohleduplnost, s níž se upustilo od jakéhokoli písemného rozkazu, svobodu v celém království kromě Paříže a apanáží. Paní z Argentonu, zoufalá, ale pomalu povolnější, požádala, aby se mohla na první dobu uchýlit do opatství Gomerfontaine v Pikardii, kde byla vychována a kde měla sestru řeholnici. Byl povolán abbé z Thésut, tajemník rozkazů pana vévody z Orléans, důvěrný přítel celé té sebranky, o němž budu mít příležitost mluvit později, a pak poslán do Versailles s dopisem paní z Argentonu pro pana vévodu z Orléans a s dalším pro vévodkyni z Ventadour, kterou prosila, aby kvůli tomuto útočišti zašla za paní z Maintenon.

Zatímco jsem byl u pana vévody z Orléans s dvěma nebo třemi z jeho předních dvořanů a bavili jsme se, abychom ho rozptýlili, jak jsme mohli, vstoupil abbé z Thésut a řekl mu něco do ucha. V tu ránu jsem uviděl, jak se mu tvář velmi změnila. Chvíli přemýšlel, vstal, odešel s abbém na druhý konec mezipatra, pak zavolal mě, načež ostatní odešli. Když jsme zůstali sami ve třech, zeptal se mě pan vévoda z Orléans úzkostně, zda jsem kdy viděl takovou tvrdost, vysvětlil mi žádost o Gomerfontaine i její důvod, a sotva mi řekl o odmítnutí, propadl jakémusi vzteku a zuřivosti a oddal se lítosti, že neutekl ode mě a od Besonse do náruče své milenky v noci před rozchodem, jak byl tisíckrát v pokušení. Když jsem té bouři nechal chvíli volný průběh, upozornil jsem ho, že než se takto oddá rozpoutané zuřivosti, je třeba trochu lépe zjistit, oč jde; že je-li věc taková, jak mu ji vylíčili, nemohu popřít, že má důvod se zlobit, a že se zlobím stejně jako on, ale že ho prosím, abychom mohli chvíli rozvažovat. Zeptal jsem se abbého z Thésut, co si představují, že se má s paní z Argentonu stát, a proč ji nechtějí nechat odejít na místo tak přirozené, kde by mohla nalézt útěchu, poučení i příklady. Odpověděl mi, že paní z Maintenon má ráda abatyši a klášter Gomerfontaine, kam posílala slečny ze Saint-Cyru, že s ním má své záměry a nechce, aby jí ho paní z Argentonu zkazila. Řekl jsem panu vévodovi z Orléans, který mezitím ze všech sil běsnil, že bude litovat, že se tak trápil pro takovou maličkost; že vidím jen dvě věci, které by mu mohly působit trápení a týkat se paní z Argentonu: písemný rozkaz, o němž ví jistě, že ho nedostane, a omezení její svobody, které tu nevidím; a že kdyby mi chtěl věřit, vsadil bych cokoli, že bude spokojen.

Jen s námahou jsem ho přivedl k rozumu. Nakonec svolil k mému návrhu napsat paní z Maintenon. Když napsal první dvě slova, opřel se v křesle dozadu, řekl mi, že nedokáže myslet, natož psát, a že mě prosí, abych dopis napsal já. Zdvořile jsem to nabídl abbému z Thésut a pak jsem ho napsal. Oběma se líbil, abbé mu ho diktoval, vévoda ho napsal, vlastní rukou připsal adresu a poslal ho po Imbertovi, svém prvním komorníkovi, když už byl král u paní z Maintenon, což jsem chtěl, aby ho viděl. Imbert ho odevzdal důstojníkovi gardy, který tam držel stráž. Ten ho donesl paní z Maintenon; ale král se zeptal, od koho dopis je, dozvěděl se to a vzal si ho, a to bylo to, co jsme si přáli. Celý večer jsem pak, zůstav s ním mezi čtyřma očima, snášel jeho palčivý stesk a poprvé v životě jsem viděl dopisy paní z Argentonu. Pan vévoda z Orléans jí napsal, a jen s námahou jsem dosáhl toho, že se napříště psaní úplně zdrží. Po večeři řekl král panu vévodovi z Orléans, že jeho dopis viděl, že Gomerfontaine možné není, protože si to paní z Maintenon nepřeje, z důvodů, které jsme znali a které mu zopakoval; ale že kromě tohoto místa není žádné, kam by jeho milenka nemohla volně jet a kde by nemohla zůstat, jak dlouho nebo jak krátce by se jí zlíbilo. To vše provázely projevy přátelství a výraz zcela odlišný od toho, jaký vyvolala nevhodně zvolená chvíle a překvapení, když mu rozchod oznámil.

Paní z Argentonu zůstala v Paříži jen čtyři dny poté, co jí to Chausseraye šla oznámit. Odjela k svému otci, který žil na svém statku nedaleko Pont-Sainte-Maxence, a rytíř d’Orléans, její syn, zůstal v Palais-Royal. Toto odloučení rozvázalo všechny jazyky. Přítelkyně paní z Argentonu se nad ním rozhořčovaly jako nad urážkou, protože si netroufaly křičet proti rozchodu samému. Vévodkyně z Ventadour, od přírody mírná a krom toho držená na uzdě dvorem, se spokojila s pláčem. Ovdovělá vévodkyně z Aumontu, její sestra, se tolik nekrotila. Přepjatě pobožná, chvílemi bezuzdná hráčka, a často obojí zároveň, a vždycky zlá, byla nejlepší přítelkyní paní z Argentonu a donutila vévodkyni z Humières, svou snachu, aby se s ní přišla podívat na její odjezd. Vévodkyně z La Ferté a paní z Bouillonu se také velmi rozčilovaly, a celá spodina Paříže a Palais-Royal bez míry. Nepřátelé pana vévody z Orléans, zvláště paní Vévodkyně a všechno, co k ní patřilo, to vzali jinak. Rozšiřovali, že král naletěl; že vévoda, jsa u konce sil pod tvrdým, drahým a rozmarným jhem své milenky, si u něho z rozchodu udělal falešnou zásluhu a hanebnou čest; že způsob, jakým do toho krále zatáhl, byl kouskem nízkého a prohnaného dvořana; že oběť je hodna politování, ale že pan vévoda z Orléans, unavený rozumným životem, brzy naváže nějaký nový poměr. Lhostejní a rozumní, kterých byla největší část, nemohli upřít chválu rozchodu ani souhlas se způsobem, jak se udál. Dva miliony se jim zdály nepřiměřenou štědrostí. Nechat paní z Argentonu v Paříži s rizikem, že s ní vévoda znovu naváže, nebo aspoň že to každý den bude dávat podnět to říkat a věřit tomu, jim připadalo proti všemu zdravému rozumu, a nemožné ji odtamtud dostat bez královy autority; tedy že bylo naprosto nutné svěřit mu rozchod hned na počátku; a pokud jde o způsob, jak ji přimět k odjezdu, shledali v něm všechny možné ohledy.

Král, jak jsem právě řekl, když se vzpamatoval z překvapení nad nevhodně zvolenou chvílí, se oddal největší radosti a projevil ji panu vévodovi z Orléans hned nazítří; od té doby s ním zacházel stále lépe a lépe. Paní z Maintenon si netroufla k tomu v těch začátcích trochu nepřispět; jezuité, které si tento princ získal, mu v tom velmi dobře posloužili. Paní vévodkyně z Bourgogne v tom sama od sebe dokázala divy; a monseigneur vévoda z Bourgogne také, poháněn vévodou z Beauvilliers. Jedině Monseigneur zůstal vůči němu takový, jaký byl, neustále popuzován kvůli španělské aféře paní Vévodkyní a vším, co ho obklopovalo, uměle a panovačně. Naděje provdat nejstarší dceru paní Vévodkyně za pana vévodu z Berry ještě zdvojnásobovala jejich úsilí udržet Monseigneura v tomto krajním odcizení.

Uplynulo několik dní, kdy se nemluvilo o ničem jiném než o tomto rozchodu, který veřejně platil za mé dílo, aniž se Besonsovi přičítal téměř nějaký podíl. Stále jsem to popíral, i před svými blízkými přáteli, jednak abych veškerou čest ponechal panu vévodovi z Orléans, jednak abych se vyhnul vzteku všech, kterým to ze zištných důvodů bylo nemilé, a z oprávněné obavy, abych neukázal svůj vliv na mysl prince, o němž nebylo jisté, že ho lze vždy přivést, kam si člověk přeje, ani že vždy zůstane bez chyb. Tímto chováním jsem však nezískal nic, leda to, že jsem se nikdy nepřiznal. Každý zůstal přesvědčen o pravdě a já jsem se domníval, že příčinou bylo služebnictvo pana vévody z Orléans, které vyprávělo, co vidělo o mých dlouhých a neustálých soukromých rozhovorech s ním těsně předtím. Ale přihodila se mi ještě jiná nepříjemnost, kterou jsem nemohl předvídat a která do věci zasvětila právě ty, před nimiž mi nejvíc záleželo ji utajit. Panu vévodovi z Orléans jsem velmi radil, aby vyhledal přední osobnosti, které se těší úctě a vážnosti ve společnosti a mají i vliv. S tímto úmyslem se trochu sblížil s maršálem z Boufflers, a aby si ho ještě víc získal, mluvil s ním upřímně o svých chybách, přiznal mu je, důvěrně s ním rozebíral chování, k němuž se do budoucna rozhodl, a nakonec se mu otevřel natolik, že mu vylíčil všechno, co se odehrálo při jeho rozchodu s milenkou. O tom všem ho požádal, aby zachoval tajemství, kromě mne a vévody z Noailles, který se v těch prvních lednových dnech vracel z Roussillonu.

Maršál, můj důvěrný přítel, nadšen, že se dozvěděl, že jsem původcem i vykonavatelem díla tak dobrého, tak nesnadného, a o němž věděl, jak velmi leží na srdci králi a paní z Maintenon, která s ním o tom sama často mluvila se zuřivostí, nepochyboval, že mi prokáže výbornou službu, když jí svěří, že jsem to byl já sám, kdo dal paní z Argentonu vyhnat. Nesmírně mě překvapil, když mi vyprávěl o přiznání, které mu učinil pan vévoda z Orléans, a mnohem víc tím, že to řekl paní z Maintenon. On zase nebyl o nic méně překvapen mým chladem při tom vyprávění a zeptal se mě na příčinu. Řekl jsem mu ji; ale protože měl víc přímosti než ducha a skutečné znalosti dvora, kam přišel až v pokročilém věku a už v předních vojenských hodnostech, mé důvody se mu nezamlouvaly a horlil proti nespravedlnosti, kdyby se z toho dobrého, k čemu jsem pana vévodu z Orléans přiměl, dělal důvod přičítat mi, že nezabráním tomu zlému, co by mohl v budoucnu udělat. Co řekl, bylo vypuštěno, a vypuštěno z přátelských pohnutek; když jsem tedy viděl, že věc je bez nápravy, nechtěl jsem se marně přít a poděkoval jsem mu, jak nejlépe jsem uměl. Král ani paní z Maintenon, s níž jsem se nikdy nestýkal, se mnou o tom nikdy nemluvili, ani mi nic nevzkázali; ale podle jednoho králova projevu, o kterém bude řeč později, téměř nemohu pochybovat, že se to dozvěděl.

Když byl rozchod takto dokonán a uzavřen, pomyslel jsem na to, abych z něho pro pana vévodu z Orléans vytěžil všechny výhody, jaké jen byly možné, a žádnou jsem v každém ohledu nepokládal za lepší než tu, abych ho v tak příznivé chvíli těsně spojil s jeho paní chotí. Byl nesmírně spokojen s tím, jak rozchod přijala. Svou radost krotila s umírněností a moudrostí, které se nikdy nezpronevěřila a která měla velkou sílu přivést pana vévodu z Orléans zpět k ní. Protože mi to přiznal hned v prvních dnech a já jsem cítil, že jeho nevrlost změkla, pospíšil jsem si využít těchto čerstvých příležitostí a jeho nudné a trapné nečinnosti v té náhlé změně života, abych ho připoutal k paní vévodkyni z Orléans. Usoudil jsem pak, že bych jim mohl být užitečný, a řekl jsem mu, že jsem až dosud dával tak trochu veřejně najevo, že ji nikdy nenavštěvuji, stejně jako ostatní princezny, k nimž jsem chodil jen na okamžik při zvláštních příležitostech; že teď, když je už nic nerozděluje, je na něm, aby mi předepsal, jak se mám v tomto ohledu chovat, a na mé oddanosti k němu, abych se tím řídil. Okamžitě mě požádal, abych ji navštěvoval, s naléhavostí, která mě překvapila. Řekl mi, že to je věc, o kterou mě chtěl požádat; dodal, že by byl nesmírně rád, kdyby se pouto, které je mezi ním a mnou, rozšířilo i na ni; a rozvedl to obšírně v důvodech a přáních.

Mezitím na mě ona velmi naléhala, abych ji navštívil. Pověřila vévodkyni z Villeroy, aby mi dala najevo její netrpělivost, a to mnohokrát, totiž každý den, a aby mi řekla, jak silně cítí, co jsem pro ni udělal. Totéž řekla s velkými výlevy srdce také paní ze Saint-Simon, která ji často navštěvovala; ale bez jakýchkoli podrobností s ní mluvila slovy nejživější vděčnosti. Když jsem tedy nechal uplynout několik dní, během nichž na mě pan vévoda z Orléans stále naléhal, abych ji navštívil, domluvil jsem se s vévodkyní z Villeroy na hodině, kdy tam přijdu, protože se se mnou chtěla vidět soukromě. Když mě jednoho večera po její hře ohlásili, těch několik důvěrných dam, které tam zůstaly, odešlo. Byla ve svém kabinetu na malém denním lůžku, v rekonvalescenci po porodu španělské královny13. Přinesli mi stoličku k ní a já jsem se posadil. Tam mezi čtyřma očima mi řekla tolik vlídného, že se to nedá vylíčit. Radost a vděčnost se vyjadřovaly výběrem slov tak přesným, tak výstižným a tak silným, že mě to překvapilo. Měla to umění dát mi na srozuměnou všechno, co ke mně cítí za to, co jsem pro ni udělal a co zde není napsáno, aniž jí uniklo cokoli, co by bylo trapné pro ni nebo pro mě; a já jsem se zachraňoval uctivostmi a neurčitými zdvořilostmi. Zvlášť mi děkovala, že jsem jí tak dobře posloužil, aniž jsem ji kdy předtím znal, a vychvalovala šlechetnost — neboť to byl výraz, který použila — s níž jsem se jí vyhýbal jen proto, abych ji tím lépe vysvobodil. Nebylo ujišťování, kterého by mi nedala, o věčném přátelství, památce a vděčnosti, a zavazujících a silných výrazů, kterých by nepoužila, aby mě osobně požádala o mé přátelství. Pak mi, stále se trochu červenajíc, neboť se jí to v průběhu jejích díků stalo víckrát, a půvabně, řekla, že budu možná překvapen, že ona, která oprávněně neměla pověst důvěřivé osoby, se mnou mluví zcela otevřeně hned při prvním setkání, ale že mé důvěrné přátelství s panem vévodou z Orléans a to, co jsem právě udělal, to dovolují, ba dokonce vyžadují. Po této malé předmluvě se se mnou opravdu pustila do úvah plných té největší důvěry o tom, jak se má pan vévoda z Orléans chovat, aby se vymanil ze stavu, do něhož se dostal.

Byl jsem nesmírně překvapen, když jsem v ní pocítil tolik ducha, rozumu a správného úsudku, z čehož jsem v duchu ještě pevněji vyvodil, že nemám šetřit žádné péče, abych muže a ženu spojil co nejtěsněji, jak jen budu moci, pevně přesvědčen, kromě množství jiných důvodů, že nikde nenajde lepšího rádce než v ní. Hned při tomto prvním setkání jsme se tedy dohodli na různých věcech, pevně odhodláni postupovat společně, abychom pana vévodu z Orléans vrátili do společnosti, v čemž jsme však narazili na větší obtíže, než jsme si mysleli; ale aspoň se mi dosti snadno podařilo ho s ní spojit a přimět ho, aby s ní žil tak příjemně, a dokonce tak důvěrně, jak to jen v něm bylo, k velkému překvapení dvora a k velké zlosti paní Vévodkyně a jeho dalších nepřátel, kteří to ani nedokázali skrýt. Když jsem se tak stal původcem tohoto svazku, stal jsem se také jeho stálým nástrojem a byl jsem v něm třetím, se stejnou důvěrou a důvěrností u každého z obou. Jejich nepřátelé se začali obávat jeho účinků a moji začali rozhlašovat, že tu loďku řídím já.

Jedna z věcí, na nichž jsem považoval za nutné nejvíc pracovat, bylo dosáhnout toho, aby si pan vévoda z Orléans znovu získal společnost. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ho přiměl ke krokům, které k tomu byly nutné, za pomoci paní vévodkyně z Orléans a s podporou velké a veřejné změny k lepšímu v králově postoji k němu; ale byl ještě tak zplašený, že se stejně bál samoty jako společnosti, a nemohl se odhodlat poskytnout prostředky a příležitosti, jimiž by se dal znovu obklopit lidmi. Vévoda z Noailles býval s nimi oběma v nejužší důvěře; od španělské aféry se od nich velmi vzdálil, zvláště od pana vévody z Orléans. Byl to on, jak jsem řekl jinde, kdo mu dal Flotta; tvrdil, že o té aféře nikdy nic nevěděl; obával se, že by se v ní mohl ocitnout jako zúčastněný, kvůli Flottovi, kdyby ve stejném poutu pokračoval; vzdálil se pod záminkou, že princ v rozruchu kolem té aféry příliš těžil z toho, že mu toho člověka dal on; mezi nimi se odehrálo ještě něco jiného; zkrátka, nikdy jsem se nedozvěděl, jak to bylo doopravdy, ani od prince, ani od vévody, s nímž jsem dlouho žil v nejtěsnějším spojení, které však začalo až později. Nárok dcer paní vévodkyně z Orléans vůči manželkám princů krve už vznikl; vévoda z Noailles se do něho v prvních chvílích hluboko zapojil, a ať dělal cokoli, aby se skryl, nemohl zabránit tomu, aby se to paní Vévodkyně, s níž byl ve velmi dobrých vztazích, nedozvěděla a nebyla tím dotčena až k výčitkám a pak k chladu. Přání smířit se s ní mělo snad podíl na jeho jednání s panem vévodou z Orléans. Byl už u dvora osobností díky přátelství a důvěře paní z Maintenon a díky svým úřadům, a paní Vévodkyně nebyla nerada, že se s ním smířila. Tytéž důvody vzbudily v paní vévodkyni z Orléans a ve mně přání získat ho zpět. Vždy s ní zůstal ve velmi dobrých vztazích a ona se domnívala, že pan vévoda z Orléans vůči němu není v právu; sama z toho byla v rozpacích a velmi si přála, aby se tomu všemu udělal konec.

Nancré byl velmi spjat s paní z Argentonu a ve velmi zlých vztazích s paní vévodkyní z Orléans, která měla velký důvod být s ním víc než nespokojena. Byl to šibal s velkým duchem, obratný a světaznalý, příjemný ve styku i ve společnosti, ale nebezpečný darebák, abych neřekl ničema, k čemuž měl nedaleko, který se rád pletl do všeho, jehož životem byla intrika a který, nemaje ani duši, ani city, leda předstírané, chtěl stoupat a být počítán, k čemuž mu byly dobré všechny prostředky. Rozchod a pan vévoda z Orléans, smířený co nejlépe se svou paní chotí a obracející se k vážnosti, ho velmi uváděli do úzkých. Patřil k přátelům vévody z Noailles; mluvil s ním o té roztržce a slíbil mu, co nedokázal splnit.

Pan vévoda z Orléans, který na Nancrého spolehlivost nespoléhal, se od maršála z Besons dozvěděl, že s ním o tom vévoda z Noailles mluvil, a chopil se té příležitosti, aby mu tento druh vyjednávání svěřil. Besons jednal a shledal u Noaillese velmi suchou, uctivou zdrženlivost. Paní vévodkyně z Orléans ho přijala u sebe se zdrženlivostí, která se nedala rozehřát. Byl velmi spjat s maršálem z Boufflers a také s Besonsem; patrně se od nich dozvěděl, jaký podíl jsem měl na rozchodu. Domníval se také, nebo věděl, že mi není neznámé, jaký stín padl mezi pana vévodu z Orléans a něho, takže ačkoli jsem s ním neměl žádný styk ani spojení, třebaže jsem byl odjakživa ve velmi dobrých vztazích s jeho matkou, zpozoroval jsem, že kolem mě krouží, a nakonec se mnou promluvil jako člověk, který je plný a chce se vylít a ukázat, že je v právu. Přesto mě to překvapilo; ale protože všechno, co se ke mně o něm už dlouho donášelo, se mi líbilo, přibližoval jsem se k němu tou měrou, jakou se on přibližoval ke mně. Mluvil se mnou obecně o své záležitosti s panem vévodou z Orléans a prosil mě, aby mi ji směl v klidu vylíčit. Já, který jsem s tím vším neměl co dělat, leda zhruba, z přání vidět je sblížené, jsem se tomu žádanému rozhovoru jemně vyhnul. Přesto se mezi nimi vytvořilo trochu víc styku, ale velmi odměřeného, neboť [pan z Noailles] dokonce přiznával, že obnovil své ohledy vůči paní Vévodkyni, takže se neuznalo za vhodné na něho víc naléhat, nýbrž počkat na něco lepšího od dobrodiní času a využít ho, až to bude možné.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Georges Mareschal (1658–1736), od roku 1703 první chirurg krále, Saint-Simonův přítel; u krále mu tuto audienci vyprosil.↩

  2. Vysvětlivka: Marie-Gabrielle de Durfort (1678–1743), dcera maršála z Lorges, autorova manželka od roku 1695. Měli dceru Charlotte, pozdější kněžnu z Chimay, a dva syny, Jacquese-Louise, vidama z Chartres, a Armanda-Jeana, markýze z Ruffecu.↩

  3. Vysvětlivka: Madrid — zámek, který dal postavit František I. v Boulogneském lesíku u Paříže; nejde o španělské hlavní město.↩

  4. Vysvětlivka: Marly — menší královský zámek nedaleko Versailles; pozvání na králův pobyt tam („cesty do Marly“) platilo u dvora za znamení zvláštní přízně.↩

  5. Vysvětlivka: Louis-Antoine de Pardaillan de Gondrin, markýz d’Antin (1665–1736), jediný legitimní syn paní z Montespan, dvořan v králově přízni, od roku 1708 ředitel královských staveb; vévodou se stal roku 1711.↩

  6. Vysvětlivka: Za obléhání Lille spojenci roku 1708 se Saint-Simon vsadil, že město nebude osvobozeno. Pomocné armádě velel vévoda z Bourgogne s vévodou z Vendôme, kteří se o postup přeli; ministrem války byl Chamillart. Sázka byla u dvora vykládána proti Saint-Simonovi.↩

  7. Vysvětlivka: Pan Vévoda je Ludvík III. Bourbonský, vévoda z Bourbonu (1668–1710), vnuk Velkého Condého, syn pana Prince (Jindřicha Julia, † 1709) a manžel paní Vévodkyně, králové legitimované dcery.↩

  8. Vysvětlivka: Paní z Lussanu, dvorní dáma paní Princezny (manželky pana Prince), vedla se Saint-Simonem soudní spor o dědictví po slečně z Portes, jeho příbuzné; Saint-Simon proti ní vydal tištěnou obhajobu. Pan Princ je zde Jindřich Julius Bourbonský, princ de Condé, zemřelý 1. dubna 1709.↩

  9. Vysvětlivka: Záležitost se sbírkou: dámy lotrinského domu se vyhýbaly tomu, aby při mších v královské kapli vybíraly sbírku na chudé, a vévodkyně pak začaly odmítat totéž; král z toho viníkem činil Saint-Simona, který se mu při audienci obhájil.↩

  10. Vysvětlivka: Saint-Simon zdědil po otci guvernérství pevnosti Blaye na Gironde v Guyenne; maršál z Montrevelu, velitel v Guyenne, si tam osoboval jeho pravomoci.↩

  11. Vysvětlivka: Louis-François, vévoda a maršál z Boufflers (1644–1711), obránce Lille 1708, roku 1709 velel ústupu od Malplaquetu; Saint-Simonův přítel. Zemřel 22. srpna 1711 ve Fontainebleau.↩

  12. Vysvětlivka: Paul, vévoda z Beauvilliers (1648–1714), státní ministr, Colbertův zeť, vychovatel královských vnuků a Saint-Simonův nejbližší přítel u dvora.↩

  13. Vysvětlivka: Vévodkyně z Orléans porodila 11. prosince 1709 dceru Louise-Élisabeth, která se roku 1722 provdala za španělského následníka Ludvíka a roku 1724 se stala španělskou královnou; Saint-Simon ji nazývá podle pozdějšího postavení.↩