Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom osmý (1710–1711)

Kapitola druhá

Třetí rozhovor s vévodou z Orléans, s maršálem z Besons jako třetím. — Vévoda z Orléans žádá paní z Maintenon o setkání. — Rozhovor mezi čtyřma očima mezi Besonsem a mnou. — Překvapivá zvláštnost, která mě přivede k přísaze a potom k podivnému svěření. — Rozchod vévody z Orléans s paní z Argentonu. — Rozmluvy mezi Besonsem a mnou. — Dary vévody z Orléans paní z Argentonu při rozchodu. — Překvapení vévodkyně z Villeroy a její řeči se mnou.

V té přestávce jsem si uvědomil, že se mi v našem rozhovoru mezi čtyřma očima předešlého dne zdálo, že vévoda z Orléans příliš spoléhá na své blízké příbuzenství s králem a se syny Francie. Přiznal mi totiž, že když s ním král mluvil o španělské aféře, aby s ní skoncoval, a dával najevo, že věří všemu, co mu chtěl říci, učinil tak málo slovy, s důrazem a vážností, a poradil mu, aby promluvil také s Monseigneurem; ten mu odpověděl slovo od slova stejně jako král, jenže ještě mnohem vážněji a chladněji. Tato shoda tak podobných odpovědí mu podle jeho slov připadala smluvená, a odtud pojal podezření, že tak stejná a tak odměřená odpověď pochází od lidí, kteří nejsou přesvědčeni. A když na mě naléhal, že monseigneura vévodu z Bourgogne shledal dosti příznivě nakloněným a paní vévodkyni z Bourgogne1 zcela, odpověděl jsem mu, že tento princ byl stejně dotčen a stejně přísný jako král a Monseigneur, ale obměkčila ho jeho choť, která, ač to nesla neméně těžce než oni, přece se je snažila usmířit z ohledu ke svému strýci a z přátelství k paní vévodkyni z Orléans; že se však hluboce mýlí, jestliže se kvůli tomu všemu domnívá, že je s ní zadobře; že musí uvážit, že jednala jako matka, která chce vyrvat syna z rukou spravedlnosti, a ačkoli ví, že je vinen, řekne a udělá vše, co může, aby jeho dostala z nesnází a sebe z hanby, pevně odhodlána potrestat ho pak v soukromí a dát mu bez nebezpečí pocítit celé své rozhořčení. Toto přirovnání mu připomnělo, že ji prosil, aby za něho poděkovala španělské královně2 za umírněnost jejích dopisů v té věci, že odpověď měla dorazit už před několika měsíci, aniž o ní slyšel, a že skutečně shledává paní vévodkyni z Bourgogne od konce té španělské aféry k sobě mnohem zdrženlivější, než byla, dokud trvala. Tyto úvahy, které se mi vybavily, mě rozhodly zbořit mu všechny zbývající úkryty, pokud jde o přátelství, jímž si chtěl lichotit.

Pln těchto myšlenek jsem se vrátil k vévodovi z Orléans krátce před třetí hodinou; zastihl jsem ho v jeho pokoji v mezipatře a Besons už byl u něho. Viděl mě přicházet s potěšením, posadil mě mezi sebe a maršála, jemuž jsem složil poklonu za jeho pohotovost, a zeptal jsem se, jak daleko jsou. „Pořád u téže věci,“ řekl mi, „a v témž zápase.“ Odpověděl jsem, že už je tedy konečně čas skoncovat s touto nerozhodností a učinit dobré rozhodnutí, jak se dostat z nejtrapnějšího a nejnebezpečnějšího postavení, v jakém se kdy mohl ocitnout princ takového postavení, a hned jsem nadhodil, jak málo mu zbývá opory, protože i ta, která pro něho ve španělské aféře udělala nejvíc, mu od té doby ve všem ostatním úmyslně odpírá pomoc. Dlouze jsem se o tom rozhovořil, aniž mě vévoda z Orléans přerušoval jinak než vzdechy a přesedáváním v křesle, jako člověk, který se sám se sebou velmi trápí.

V tu chvíli vstoupila Mademoiselle3 a za ní paní z Maré, její vychovatelka; objala pana otce, který ji vášnivě miloval od jejího nejútlejšího dětství, a dala se s ním do hovoru, a já s paní z Maré. Byla to má příbuzná a velmi dobrá přítelkyně. Řekl jsem jí potichu, ať svou princeznu odvede, protože přerušuje něco, co je třeba dovést do konce. Nemusela se tím obtěžovat, neboť chvíli nato ji vévoda z Orléans poslal pryč, a hned jsme se zase posadili.

Tato návštěva mi poskytla příležitost chopit se nových zbraní a posloužit si otcovskou něhou. Věděl jsem od vévody z Orléans, že s ním král už téměř před dvěma lety sám od sebe mluvil o Mademoiselle jako o partii, která by se mohla hodit pro vévodu z Berry4. Zeptal jsem se vévody z Orléans, co s ní zamýšlí; že je jí přes čtrnáct let a vypadá ještě starší, takže mi připadá, že mu už musí začínat být na obtíž; že po velkých nadějích, které mu král tak přirozeně vzbudil na zaopatření tak pevné pro jeho vlastní velikost i pro velikost jeho syna, a ještě tak příjemné, protože by ho s dcerou nerozdělil sňatek do ciziny, mu musí každý jiný zeť než vévoda z Berry připadat jako pád; že se však sám přivedl do stavu, v němž se všechny tyto vyhlídky rozplynuly, a že nevidím žádný jiný prostředek, jak je oživit, než rozchod, a to způsobem, jaký jsem mu navrhl. Vévoda z Orléans už se nebránil proti způsobu, nýbrž jen proti rozchodu, a to spíš s úzkostí než s příkrostí, což mi dodalo odvahy jít ještě dál. Zeptal jsem se ho tedy, zda by, kdyby se k tomu konečně odhodlal, nepromluvil s paní z Maintenon. Chvíli mi neodpovídal, pak řekl, že kdyby k tomu došlo, musel by s ní přirozeně promluvit. Tu jsem naléhal, aby se s ní vyslovil týmž způsobem, jaký jsem mu radil vůči králi, ale aby se před ní s důvěrným výrazem šířeji rozhovořil o své bolesti nad tím, jak to mezi ním a králem stojí, aby se rozplýval v něze a vděčnosti k němu, aby jí dobře vštípil, že jedině tato něha z něho vyrvala tuto oběť, spolu s nadějí, že se tak bolestným úsilím vrátí do králových milostí a do jeho někdejší důvěrnosti, a aby zdůraznil, že žádný jiný ohled by ho k tomu nebyl přiměl.

Velmi dobře na tuto úvahu přistoupil, a maršál také. Využil jsem toho a rozhovořil se o tom, jak málo platí řádný život a rozvážné, vyrovnané chování ke králi a k ní; že oba mají stálou zálibu v obrácencích a kajícnících ze světa; že všude je plno bezúhonných lidí, i ve věcech, které jsou jim po chuti, kteří nikdy ničeho nedosáhli, kdežto příjemné kariéry, mnohé pevné a některé dokonce oslnivé, udělali lidé, které nenáviděli a pohrdali jimi, lidé zkažení vším nejbídnějším a nejhanebnějším, co může chování nahromadit, jejichž obrácení polichotilo jejich samolibosti a které na těch osobách odměnili; že tomu ještě napomáhá nevzdělaná zbožnost svým nesprávně uplatňovaným ohledem na Boží milosrdenství k hříšníkům, jež z nich dělá oběti vypočítavé ctižádosti, která často nastupuje na místo lásky k rozkoším a mění prostopášnost v horlivou přítomnost u dvora, jejíž stálost by bez povšimnutí strádala, kdežto obrácení bývá naopak téměř vždy odměněno; že pro něho, zbloudilého až do té míry, v jaké se nachází, zbývá jako jediná záchrana tato nápodoba; a že ho zapřísahám, aby s užitkem uvážil, že už nemá ani jedinou chvíli nazbyt, má-li se k ní uchýlit, a že každá z nich je pro něho nesmírně drahocenná.

Maršál mě ze své strany podpořil, ale zřetelně a s hrůzou jsem viděl, že vévoda z Orléans je méně zdolaný, než když jsme ho ráno opouštěli, a že během naší krátké nepřítomnosti neblaze nabral dech. Naléhal jsem tedy na něho a zeptal se, zda začne u krále, nebo u paní z Maintenon. Odpověděl mi s rozhodností, jakou jsem v předchozích dvou rozhovorech u něho nepostřehl, že ještě vůbec nejde o to, aby se mohl rozhodnout, ale že kdyby se rozhodnout měl, promluvil by nejprve s paní z Maintenon; že by jí tím projevil víc přátelství a důvěry a zavázal by ji, aby to u krále lépe vyzdvihla, než kdyby s ní mluvil až potom; že by od ní dokonce mohl, když jí svěří své rozhodnutí, dostat užitečné rady, jak se před králem vyslovit, a ještě víc podpory, neboť zavázána důvěrou a úctou, s jakou by se řídil jejími radami, by si pokládala za čest dát mu je co nejvýhodnější a navázat s ním do budoucna jakési spojenectví, z něhož by mohl mít mnoho výhod. Besons a já jsme jeho důvody zvážili a shledali je velmi moudrými a velmi rozumnými, ale zároveň mě vylekalo, že tak volně uvažuje člověk, kterého jsme zanechali v takovém stavu, že nebyl schopen žádné úvahy.

Velmi jasně jsem pochopil, že vévoda z Orléans během naší nepřítomnosti nabral proti nám sil, a z toho jsem vycítil, že nevybojujeme-li rozchod tentokrát jako útokem, nebude už v něj po dlouhé noci až do příštího dne, kdy by se rozhovor mohl obnovit, možno doufat; že nám snad úplně vyklouzne, buď tím, že se přes noc rozhodne poslouchat jen lásku a zavře nám ústa, až se ráno pokusíme znovu zaútočit, nebo že zvolí ještě bezpečnější východisko a my ho, až ho půjdeme hledat, zjistíme odjetého do Paříže. Tato úvaha, která mě náhle zasáhla a kterou jsem zvažoval se vším soustředěním své mysli, zatímco Besons rozvíjel důvody, proč promluvit s paní z Maintenon dříve než s králem, mě přiměla sebrat všechny své síly a vyrvat vypětím krvavé vítězství, aniž bych už cokoli šetřil. Nechal jsem tedy Besonse mluvit, jak dlouho chtěl, a když skončil, setrval jsem v hlubokém mlčení. Přemýšlel jsem zatím o tom, co mám říci, a pravda je, že jsem se přitom třásl.

Konečně, když dosti dlouho nikdo nepromluvil, smutně jsem se na vévodu z Orléans podíval a řekl mu, že ať jakkoli trpí zápasem, do něhož jsme ho uvedli, prosím ho, aby byl pevně přesvědčen, že náš zápas je přinejmenším stejně strašný; že on musí bojovat jen s láskou, a připouštím, že to je pro člověka tak vášnivě zamilovaného hrozné, ale ať nám neodpírá zamyslet se nad strašlivou bolestí, kterou pociťuje pravý přítel, když musí příteli působit žal, zraňovat mu srdce na nejcitlivějších místech, říkat mu věci tvrdé, nepříjemné, palčivé, rvát ho, uvrhovat ho v zoufalství krajním násilím a důvody tohoto násilí, které jsou krutější podstatněji a téměř stejně citelně jako násilí samo; oč více, když se to neodehrává mezi rovnými přáteli, nýbrž mezi lidmi tak nepoměrnými, jako jsme byli my vůči němu, a tím tak zvyklými na úctu, na úslužnost, na veškerou ohleduplnost, na nejpečlivější vyhýbání se i nejmenším věcem, které by se mohly nikoli přímo znelíbit, ale jen méně líbit — zvláště když se s touto hlubokou úctou k postavení pojí jiná, mnohem niternější, která zdržuje nekonečně víc než ta první, protože se rodí z obdivu a úcty k duchu, k rozhledu a k mnoha ctnostem toho přítele, jež zvyšují čest, sladkost a vděčnost takového přátelství; že podle toho má změřit velikost našeho zápasu a podle velikosti našeho zápasu velikost nutnosti, která nás přiměla se do něho pustit a která nás v něm drží s jakousi ctí, jíž se nelze vzdát; že ho pro Boha prosíme, aby o tom ráčil uvážit a nezdrtil nás nesmírnou tíhou bolesti, že jsme tak dlouho a tak krutě bojovali nadarmo; že si může vzpomenout, že jsem se dvakrát v různých chvílích odvážil prohodit k němu několik slov o tomto rozchodu, s velkou obezřetností a téměř jednoslabičně; že potřetí jsem si troufl dospět až k druhé větě, a když se zatvářil jen o maličko méně vlídně, ihned jsem se zarazil a změnil řeč; že má tedy porovnat tehdejší krajní zdrženlivost s naprostým opakem nynějška a vyvodit z toho, že mě k tomu přiměla a v tom udržela jedině ta nejtvrdší a nejnaléhavější nutnost; že ho ještě jednou prosím, aby o tom spasitelně uvážil, aby se sám neopustil v bezedné propasti jen proto, že nemá sílu se z ní vyprostit, a nás neuvrhl v zoufalství, že ho v ní vidíme zahynout bez jakékoli naděje na záchranu. Pak jsem se obrátil k maršálovi a vybídl ho, aby naléhal také a nenechával tíhu tak zásadní věci jen na mé nedostatečnosti. Potom jsem zmlkl, abych nabral dech a odvahu a abych z princovy odpovědi a držení těla vypozoroval, co tak dojemná řeč způsobila. Besons, pohnut tím, co jsem právě řekl, chtěl také promluvit v témž smyslu. Uvedl připomínky plné správnosti, ale příliš umírněné na stav, v jakém jsme se nacházeli. Rozum vévody z Orléans byl už přesvědčen, nebo nebylo prostředku, jak ho přesvědčit, po všem, co jsme mu doložili. Šlo už jen o to, pohnout vůlí spoutanou vášní, která nad ní tyransky vládla, a tento násilný zákrok nutně potřeboval sílu a prudkost. Vévodovi z Orléans uklouzlo, když se obracel k Besonsovi, že rozejde-li se se svou milenkou, bude to jen pod podmínkou, že ji uvidí a sám ji na to připraví; na to Besons zvolal, že s takovým předsevzetím se s ní nejenže teď nerozejde, ale že ji nikdy neopustí; že má-li tolik potíží učinit spasitelné a vynucené rozhodnutí v její nepřítomnosti, co by bylo z úvah v její přítomnosti? že láska by je v okamžiku zničila, že by mu jeho úsilí posloužilo jen jako trofej a k rozkoši, s jakou by se jí znovu a bez výhrad oddal; že je nesmyslné představovat si, že by mohl odolat slzám a laskání, a že koncem toho všeho bude nová smlouva, hanebnější, trvalejší a ještě nebezpečnější než ta, kterou je třeba zrušit, stejně krutá pro jeho přátele a zhoubná pro něho.

Po těchto prudkých výměnách nastalo velké mlčení. Zapůsobily na vévodu z Orléans dojmem, který jsem brzy postřehl na jeho sklíčenosti a jakési hořkosti, které jsem u něho postrádal, když jsem ho slyšel tak volně uvažovat o tom, že promluví s paní z Maintenon dříve, než půjde za králem. Zpozoroval jsem dokonce jakousi zmatenost, z níž jsem pochopil, že je příznivá chvíle využít jeho rozrušení co největším úsilím; a tak jsem se sám znovu povzbudil a přerušil mlčení, když jsem je nechal chvíli trvat, chválou, kterou jsem považoval za nutnou, abych připravil cestu tomu, co jsem po ní hodlal říci; a když jsem usoudil, že je čas přejít k jiné řeči, řekl jsem mu, že je stejně podivné jako žalostné, že nechává zmarnit tak velké schopnosti, a že on, jediný muž královské krve, který by svými radami, kdyby se dostal do postavení, v němž by se ho tázali, a svými vojevůdcovskými schopnostmi, kdyby se znovu dostal do stavu, kdy by je mohl uplatnit, mohl zachránit království svých předků, se chce zaživa pohřbít v nevázanosti a v zapomnění, které by samy uvrhly i toho nejprostšího soukromníka do hanebné tmy, z níž není návratu — oč víc prince jeho postavení, který má kromě prostopášností napravovat ještě tolik jiných neštěstí; že se už konečně nemohu zdržet, abych ho neupozornil na několik ohledů, které jsem až dosud nedokázal ze sebe vypustit, ale že ho miluji a vážím si ho natolik, že bych se pokládal za příliš vinného, kdybych, když jsem je až do konce šetřil a nevidím žádný plod všeho, co jsem mu řekl i co jsem mu zamlčel, mu konečně neřekl všechno, i za cenu, že se mu znelíbím a že se mu budu zdát příliš smělý; neboť bych nikdy nemohl doufat v klid sám se sebou, kdybych si nechal výčitku, že jsem mu neřekl všechno a že jsem ho z falešné úcty opustil v propasti, z níž bych ho podle správného mínění, jaké o něm mám, byl nakonec vytáhl, kdybych k němu nebyl měl tyto proradné ohledy.

Po tomto úvodu jsem prudce vstal a obrácen s rozhodným gestem k vévodovi z Orléans jsem mu řekl, že mu tedy už nemohu zamlčet spravedlivé rozhořčení veřejnosti, která poté, co do něho vkládala nejvyšší naděje a měla k němu největší a nejdelší shovívavost, obrátila ony naděje v pohrdání a onu shovívavost v jakousi zuřivost, z níž vzniká všeobecné a neslýchané rozpoutání proti němu, stejně prudké u největších prostopášníků jako u lidí nejpřísnějších mravů; že na všechno je čas a způsob; že jeho prostopášnost byla snášena z ohledu na jeho věk a na to, co jinak má cenu; ale že svět se už konečně unavil, když vidí, že tato prostopášnost, která se už před tolika lety změnila v naprostou bezuzdnost, se stále víc prohlubuje; že ji nemohl změnit ani věk, ani duch, ani rozhled, ani vysoké úřady; že se z ní stalo nejen souložnictví, ale veřejné soužití; nikdo už nemohl snést u vnuka Francie, jemuž je třicet pět let, to, co by vrchnost a policie už dávno potrestaly u kohokoli, kdo by nebyl takového postavení, že je chráněn před podobnými prostředky, jimiž se lidé uvádějí do pořádku, nebo by ho aspoň zbavily možnosti urážet celé království strašlivým pohoršením svého života; že k chování tak hanebně trvalému přidal neopatrnosti tak choulostivé a tak ožehavé povahy, tak těsně spojené s nespoutanou nevázaností jeho života, že na něho padl vrchol vší hrůzy, a padl tak přirozeně, že ať byl na podstatě těch neopatrností jakkoli nevinen, bylo přece pravda, že člověk musel být velmi dobře zasvěcen a velmi ochoten mu věřit, aby o nich nepojal to nejzlověstnější mínění, které počínaje králem, Monseigneurem, královskými osobami a ostatními nejpřednějšími našlo přístup do mysli všech a vyvolalo všeobecné odcizení hraničící se zuřivostí; že veřejnost, rozhořčená, že se zmýlila v nadějích, které do něho vkládala, a navíc rozhořčená, že v tak žalostné době nemá, do koho by je vložila, je proto stejně nakloněna nezachovávat vůči němu už žádnou míru, bude-li dál svou zatvrzelou bezuzdností nezasluhovat žádnou, jako se k němu rychle vrátit, uvidí-li, že je schopen obratu, tím, že roztrhne tak hanebná pouta, mlčky přizná své chyby důstojnou změnou chování a života a zaslouží si to upřímnou a vytrvalou oddaností svým povinnostem; že takto a nijak jinak se očistí od poskvrn, které ho znetvořily; že odvaha, s níž to učiní, překvapí a strhne veřejný souhlas, který s radostí vyzdvihne zásluhu jeho nového života radostí z toho, že vidí znovu ožívat své naděje.

Zatímco jsem takto mluvil, nesmírně pozorně jsem vévodu z Orléans propaloval pohledem a zpozoroval jsem, že má prudkost na něho činí hluboký dojem. Přesto jsem se zarazil, abych dal Besonsovi příležitost pomoci mi na něho naléhat, a posadil jsem se jako člověk, který řekl všechno. Nebylo však mým úmyslem tím skončit, a tím méně, když jsem pocítil slabost maršála, který si mě měřil od hlavy k patě a nebyl schopen jiné úvahy než strachu, jaký pojal ze síly mé řeči, ani jiné odvahy než k roztřesenému jednoslabičnému souhlasu. Krajní bázeň, kterou jsem na něm zpozoroval, mě donutila nahradit nedostatek jeho pomoci. Zeptal jsem se vévody z Orléans s úzkostným výrazem, zda se neodhodlá a nechce-li poslat k paní z Maintenon požádat o slyšení na zítřejší ráno. Chvíli s odpovědí váhal, pak mi řekl, že se k tomu ještě nemůže odhodlat. To slovo ještě mi dodalo velké naděje. Obrátil jsem se k maršálovi; naléhal jsem, aby nyní naléhal on, abych se nakonec příliš prudkou dotěrností nestal nenáviděným. Promluvil, ale slabě, a rychle uzavřel, že k mým slovům není co dodat, ať jde o jejich sílu, správnost či pravdivost; a ve zmatku, do něhož ho, jak jsem dobře viděl, uvrhlo zděšení, jsem usoudil, že udělal mnoho, když mi přisvědčil, třebaže tak stroze, tak určitě.

Naléhal jsem tedy dál na to poselství, a když jsem cítil, že princ měkne a ohýbá se pod tíhou mé prudkosti, usoudil jsem, že ji musím ještě vystupňovat, a znovu jsem vstal a řekl mu, že mi musí dovolit ještě toto slovo: že odjakživa viděl a dosud vidí lesk, třpyt a nádheru, které provázejí ministry, vrchní velitele armád a ty, jimž král projevuje pevnou úctu a přátelství svou důvěrou a svými dobrodiními; že jejich zářivé postavení je předmětem závisti jedněch, ctižádosti druhých a tužeb všech; že jeho původ přirozeně rozmnožuje jeho dvůr o tyto velké osobnosti i o jejich vlastní dvůr; že ho králova přízeň a důvěra často povznesly nad ně vlivem a vždy mocí a že z těchto rozdělovatelů milostí, tak často zpupných, udělaly jeho dvořany a jeho úslužné přisluhovače, plné úcty, bázně a podřízenosti; že na druhé straně vidí také velmože, které jejich původ, rodiny, zaopatření a hodnosti tak přirozeně předurčovaly k výsadám jejich stavu, a kteří jsou ponížení svými prostopášnostmi, u dvora pro svou nicotnost neznámí, ponecháni vlastní hanbě a bídě, odmítaní i těmi nejubožejšími společnostmi, předmětem králova i veřejného odsudku a pohrdání, dovedení až do podivného stupně, kdy jsou pod úrovní ran, jež se jim ani neráčí zasadit; několik takových jsem mu jmenoval, které vidí přes tolik výhod pohřbené v blátě, a po těchto obrazech, které jsem vykreslil co nejživěji, jsem se vévody z Orléans zeptal, kterým z prvních nebo druhých by se raději podobal. Dodal jsem, že se nesmí klamat hrubým přeludem; že čím víc ho jeho blízkost trůnu oslnivě povyšuje a usnadňuje mu připojit k této přirozené nádheře nádheru, kterou si jiní vypůjčují z úcty, přízně a důvěry společného pána všech, z vysokých úřadů, z vlivu a z moci, tím níž ho naopak nedostatek těchto věcí, a to nedostatek způsobený nevázaností a špínou jeho života, srazí pod ony velmože pohřbené pod troskami své zpustlé nicotnosti, do pohrdání tím krutěji hlubokého, že by bylo neslýchané a právem vyvolané; že je nyní na něm, který se oběma rukama dotýká těchto dvou různých stavů, aby si jeden z nich zvolil na celý život, protože po tolika promarněných letech, a nově od španělské aféry, onoho nového mlýnského kamene, který ho nově ještě víc zavalil, by poslední klesnutí zapečetilo kámen hrobu, v němž by se zaživa uzavřel a odkud by ho pak žádná lidská pomoc, ani jeho vlastní, ani nikoho jiného, nemohla vytáhnout. Tuto tak důraznou řeč jsem zakončil omluvami a chválou a úvahou o nesmírné škodě, jakou je občanská smrt prince jeho postavení, jeho věku a jeho schopností, a pak jsem se prudce obrátil k maršálovi a obořil se na něho, že mě nechává dělat všechno a že mě samotného vydává všemu nevděku.

Tu mi vévoda z Orléans poděkoval naříkavým tónem, z něhož jsem poznal, jak hluboký dojem jsem v jeho duši vyvolal, a ještě mnohem víc, když vstal z křesla a začal Besonsovi vyčítat, že s ním mluví příliš měkce. Maršál se vymlouval, že mu nenechávám nic k řečení, a já mu schválně živě odpověděl, že má horlivost mě nutí říkat všechno, protože vidím, že ačkoli si myslí totéž co já, přece se neodvažuje promluvit. Tato podivná hádka nám oběma poskytla příležitost vložit do řeči ještě nové silné úvahy a živé ohledy. Vévoda z Orléans se mezitím znovu posadil. Navrhl jsem mu ještě, když jsem ho viděl otřeseného, aby poslal k paní z Maintenon; Besons se ho zeptal, zda chce, aby zavolal někoho z jeho lidí; já jsem začal ten čin chválit, jako bych nepochyboval, že ho vykoná, a abych ho k němu ještě víc povzbudil, mluvil jsem o sladkosti, kterou člověk pociťuje po namáhavém a šlechetném úsilí. Zatímco jsme takto rozprávěli, Besons a já spolu navzájem, neodvažujíce se už na něho útočit přímo po podivném útoku, který právě podstoupil, velmi nás překvapilo, že najednou vstal z křesla, prudce běžel ke dveřím, otevřel je a hlasitě zavolal, aby ho jeho lidé slyšeli.

Přiběhl jeden z nich a jemu potichu nařídil, aby šel k paní z Maintenon a zeptal se, zda a v kolik hodin by s ní mohl zítra ráno mluvit. Hned se vrátil a vrhl se do křesla jako člověk, kterému docházejí síly a který je u konce. Nejistý, co právě udělal, jsem se ho hned zeptal, zda poslal k paní z Maintenon. „Ech, ano, pane,“ řekl mi se zoufalým výrazem. V tu ránu jsem se mu vrhl kolem krku a děkoval mu se vší spokojeností a radostí, jakou si lze představit. Řekl mi, že není docela jistý, zda s paní z Maintenon promluví; nato ho Besons, který mu také projevil své nesmírné uspokojení, vybízel, aby necouval, když učinil rozhodnutí tak bolestné, ale tak spasitelné. Spokojil jsem se s tím, že jsem ho v tom podporoval tím, že jsem uklidňoval Besonse. Řekl jsem mu, že vévoda z Orléans, přesvědčen silou našich důvodů a odhodlán učinit si toto tak nutné násilí, neudělal krok, který ho tak silně zavazuje, proto, aby pak couvl; že jeho srdce ještě buší, ale že já své konečně otevírám nejsladším nadějím. Besons a já jsme chvíli vedli hovor, chválili rozhodnutí, obdivovali odvahu, litovali bolestí, se vším soucítili, pobízeli ke slávě, uvažovali o pevnosti, jistotě a sladkosti klidu a míru po bouři, a tak jsme prince nepřímo posilovali, aniž jsme se na něho obraceli, abychom ho neodradili. Do našeho hovoru se příliš nezapojoval, ale ke konci ještě řekl Besonsovi, že ho příliš šetřil, že dobře cítí, jak krajně potřebuje, aby na něho bylo prudce naléháno, a mně znovu poděkoval za mou sílu a otevřenost, s jakou jsem s ním mluvil. To mě povzbudilo k dobrým nadějím a k tomu, abych ho ještě pobízel, ale jen obecně. Řekl jsem mu jen, že jsem považoval za svou povinnost předložit mu bez obalu všechny pravdy, které jsem pokládal za nezbytné, aby je poznal. Krátce nato se zeptal, kolik je hodin, a bylo devět večer. Chtěl jako obvykle jít navštívit Monseigneura k paní princezně de Conti. Požádal jsem ho o svolení zůstat s Besonsem v jeho pokoji v mezipatře, protože ani on, ani já jsme neměli byt ani místo, kde bychom mohli o takové věci pohovořit; odešel. Zavřel jsem dveře a maršál a já jsme se znovu posadili.

Zeptal jsem se ho, co soudí o výsledku našeho strašného odpoledne; řekl mi upřímně, že přes vyžádané slyšení nepovažuje nic za jisté, a já jsem ho ujistil, že ačkoli bych se, přísně vzato, neodvážil za nic ručit, shledávám, že věci pokročily. Uvažovali jsme o podivuhodných překážkách, na které jsme narazili; přiznal mi, že už ho skoro nepovažoval za zamilovaného; já jsem připustil, že ačkoli jsem byl pevně přesvědčen, že je ještě velmi zamilován, nemyslel jsem si, že by tento zápas mohl být v čemkoli blízký tomu, co jsem v něm zakusil já. Stěžoval jsem si mu přátelsky, ale s hořkostí, jak málo pomoci mi poskytl a že jsem byl nucen mluvit téměř sám a sám říkat nejtvrdší věci. Omluvil se mi a upřímně mi přiznal, že obdivuje sílu a smělost, jakou jsem měl, že dobře pocítil, jak byla nutná, že mu výsledek ještě ukazuje, že na ní jediné všechno záviselo; ale že za nic na světě by nebyl řekl ani zdaleka nic z toho, co s hrůzou vyslechl; že jsem ho vyděsil tak, že nevěděl, kam se schovat; že jsem ho často přiváděl z míry, ať jsem pravdy, které jsem tak tvrdě zasazoval, předem i potom sebevíc okořenil. Potom jsme obdivovali nesmírnou moc pobloudění, která tohoto prince uvrhla do tak hluboké propasti a stála ho tak prudký zápas, a ještě víc nesrovnatelnou dobrotu, mírnost a trpělivost, s níž vyslechl tolik věcí obrovských svou tvrdostí; a snadno jsme se shodli na tom, jaká hrozná škoda je, že se princ tolika velkých a milých schopností, schopný i z hloubi, do níž se ponořil, vyslechnout tak drsný a tak ohromující hlas pravd, které jsme mu dali slyšet, vrhl do propastí, nad nimiž jsme ho oplakávali; shodli jsme se, že méně než kdykoli předtím smí být ponechán sám sobě byť jen na jedinou možnou chvíli. Nepřestali jsme si také navzájem stěžovat na svou nesmírnou únavu těla i ducha a domluvili jsme si schůzku v galerii během královy večeře, abychom se dohodli, co nám zbývá udělat. Dostavili jsme se přesně.

Zeptal jsem se maršála, zda neví, jakou odpověď dala paní z Maintenon. Řekl mi, že od té doby, co jsme ho opustili, neviděl ani vévodu z Orléans, ani nikoho z jeho lidí. Upozornil jsem ho, jak je důležité o tom vědět, a poprosil ho, aby se laskavě šel k princi informovat, zatímco já na něho počkám na témž místě, kde jsem s ním mluvil. Besons tam šel a hned se vrátil s tím, že paní z Maintenon vzkázala vévodovi z Orléans, že ho bude zítra očekávat celé dopoledne, ale že vévoda z Orléans se tuto odpověď ještě nemohl dozvědět. Nato jsem Besonsovi navrhl, podle téže naší zásady, aby vévodu z Orléans doprovodil, až vyjde od krále, k němu domů, byl přítomen, až mu bude odpověď vyřízena, vzal si ji za východisko a znovu ho vybídl, aby svůj spasitelný záměr statečně provedl, a ve smyslu, na němž jsme se dohodli, ho neopouštěl, dokud neulehne, aby byl nazítří u jeho ranního vstávání, znovu s ním dobře promluvil, pokusil se ho dovést k paní z Maintenon a potom přišel na královu mši, kde bychom se sešli a domluvili, co dál. Slíbil mi, že to všechno přesně udělá, a nato jsme se rozešli.

Nazítří, v pátek 3. ledna, jsem Besonse nenašel ani v galerii, ani v královských pokojích; král vyšel na mši a vévoda z Orléans osm nebo deset kroků před ním. Nedočkavě jsem chtěl vědět, zda viděl paní z Maintenon, přistoupil jsem k němu, a ačkoli jsem mluvil tiše a neodvažoval se nic jmenovat, zeptal jsem se ho, zda viděl tu ženu. Odpověděl mi tak umírajícím ano, že se mě zmocnil strach, že ji viděl nadarmo, takže jsem se ho zeptal, zda s ní mluvil. Na další ano, podobné prvnímu, se mé rozrušení zdvojnásobilo. „Ale řekl jste jí všechno?“ — „Ech, ano,“ odpověděl, „řekl jsem jí všechno.“ — „A jste spokojen?“ pokračoval jsem. — „Víc už to nejde,“ řekl mi. „Byl jsem u ní skoro hodinu, byla velmi překvapena a nadšena.“ Tu udělal dosti dlouhou přestávku vzhledem k cestě, která stále ubývala, pak, když mi dvakrát nebo třikrát chtěl něco říci a zase se zarazil, smutně se na mě podíval, jakoby schválně, a najednou mi řekl, že ho něco ohledně mě trápí, že mi to musí říci, ale že mě z přátelství prosí, abych mu odpověděl upřímně a podle pravdy. To mě překvapilo.

Ujistil jsem ho, že před ním nic nezastřu. „Jde o to,“ řekl mi, stále tiše, „že ta žena se mnou mluvila úplně jako Vy; ale co mě zarazilo, je, že mi říkala tytéž věci, tytéž věty, až do téhož uspořádání a týchž slov jako Vy. Nemluvila snad s Vámi a neměl jste nějaké pověření působit na mě?“ — „Pane,“ řekl jsem mu, „nemám ve zvyku přísahat, ale přísahám Vám při Tom, k jehož příbytku se blížíme (a byla to kaple), a při všem, co je nejsvětější, že jsem s Vámi mluvil sám od sebe; že kdokoli, ať přímo, nebo nepřímo, nebo jakýmkoli způsobem, na tom neměl žádný podíl, a že pokud jde o tu ženu či krále, nejenže se mnou nemluvili ani mi nic nevzkázali, ale nemohou ani vědět slovo z toho, co se stalo; a po této velké přísaze, kterou Vám skládám proti svému zvyku, se odvažuji Vám říci, že byste mě měl znát dost dobře na to, abyste mi uvěřil na slovo.“ Vzdychl, vzal mě za ruku a řekl: „Dobrá, věřím Vám; ale děláte mi radost, že se mnou mluvíte, jak mluvíte, neboť Vám přiznávám, že tato shoda mezi Vámi a tou ženou, které král všechno říká a která vládne státu, mi připadala tak podivná, že mě zarazila.“ — „Pane, ještě jednou,“ pokračoval jsem, „buďte klidný, neboť Vám opakuji, že Vám říkám tu nejpřesnější a nejčistší pravdu.“ — „Dobrá,“ odpověděl mi znovu, „nemám nejmenší pochybnost.“

Tribuna, do níž jsme už o několik kroků vstoupili, nás rozdělila. Byl svátek svaté Jenovéfy, což mě zavazovalo zůstat na králově mši, abych byl potom volný. Konec moteta a modlitba za krále po posledním evangeliu mi umožnily vyjít z tribuny dřív než král a jít hledat Besonse, kterého jsem našel o dvě místnosti dál. Ačkoli jsem novinky znal, zeptal jsem se ho na ně v naději, že mu vévoda z Orléans po odchodu od paní z Maintenon vyprávěl svůj rozhovor. Ale řekl mi, že nic neví; že ho včera večer odvedl od krále k němu domů, že dnes ráno byl u jeho ranního vstávání, stále ho vybízel, jak jsme se dohodli, doprovodil ho až ke dveřím paní z Maintenon, tam ho nechal a pak se dozvěděl, že u ní zůstal dlouho, a víc že neví. Řekl jsem mu, že ho tedy poučím, a když jsem mu vyprávěl, co mi vévoda z Orléans řekl cestou na královu mši, dodal jsem, že mi řekl tu nejpřekvapivější věc na světě, která mě přiměla složit mu přísahu, a vylíčil jsem mu, co se stalo.

Maršála to ani na okamžik nevzrušilo a řekl mi s tou jistou příkrostí, kterou někdy plodí přesvědčení, že stačí odpovědět vévodovi z Orléans jedinou velmi prostou a velmi pravdivou věc, totiž že pravda je jen jedna, a proto se ocitla v ústech paní z Maintenon přesně tak jako v mých. Když jsme byli u toho, prošel kolem král, vracející se z kaple do svých pokojů, a nechal nám jen tolik času, abychom si dali schůzku okamžitě u vévody z Orléans, abychom tam nešli spolu. Ačkoli jsem se v galerii zdržel jen okamžik, našel jsem už Besonse v pokoji vévody z Orléans, který ještě nebyl zpátky a přišel až za dobrou půlhodinu. Navrhl jsem Besonsovi, abychom vešli do kabinetu, zavřeli jsme za sebou dveře a tam jsme se oba dali do uvažování. Vévoda z Orléans nám předešlého dne řekl, že promluví-li s králem, bude to jedině těsně před jeho obědem, protože to je nejen jeho nejobvyklejší hodina, ale také nejpřirozenější chvíle, kdy může být s ním v jeho kabinetech sám; dohodli jsme se tedy, že zůstaneme s vévodou z Orléans až do té hodiny, abychom ho podpírali, posilovali a přiměli ho dokončit, co začal. Maršál připouštěl, že věc pokročila nad všechno očekávání, ale nedokázal se rozhodně odvážit počítat s jejím dovršením u krále. Já jsem se neodvažoval za ni určitě ručit; ale ani jsem si nedovedl představit, že by nám po tak velkém kroku, učiněném u paní z Maintenon, vyklouzla.

Zatímco jsme takto rozprávěli, přemýšlel jsem pro sebe o podivné přiléhavosti situace, v níž jsem každou chvíli očekával soukromé slyšení u krále, a to za okolnosti tak vhodné k tomu, aby potvrdila podezření, které mi vévoda z Orléans právě projevil. Když jsem to dobře uvážil, zvítězil ve mně jemný smysl pro čest a poctivost nad pýchou a politikou dvořana, kterému je tak zatěžko ohnout se natolik, aby ukázal svou nemilost a kroky, jimiž se ji snaží ukončit; takže ačkoli jsem před touto záležitostí neměl s Besonsem ani spojení, ani ten nejlehčí styk, a ten náš netrval víc než dvanáct dní, usoudil jsem, že mu musím svěřit své tajemství a poradit se s ním, zda ho mám vyjevit vévodovi z Orléans; řekl jsem mu, jak se mnou věci stojí a že každou chvíli očekávám své slyšení, ale aniž jsem mu prozradil, jak jsem ho dosáhl. Přímost tohoto jednání ho překvapila a dojala. Radil mi, abych se s tím vévodovi z Orléans svěřil, a ujistil mě, že ať už vévoda podezříval cokoli, zná mě příliš dobře na to, aby si po tom, co jsem mu řekl a odpřisáhl, jen na okamžik myslel, že by mezi králem a mnou mohla být o něm vůbec řeč. Na jeho radu jsem se k tomu rozhodl. Když jsme spolu byli půl hodiny, kdosi si přišel pro Besonse, který vyšel a nechal mě v kabinetu samotného.

Velmi krátce nato, když jsem byl ještě sám, vstoupil vévoda z Orléans, který přicházel od Madame5, a hned mě odvedl do svého zadního kabinetu. Postavil se zády ke krbu, aniž pronesl slovo, jako člověk, který je bez sebe. Když jsem se na něho chvíli díval, usoudil jsem, že bude lepší obtěžovat ho otázkami, než ho nechat takto samotného v kritických chvílích, které tak velice potřebovaly podporu, protože za dvě hodiny nastávala chvíle, kdy měl mluvit s králem, aby se rozešel se svou milenkou. Zeptal jsem se ho tedy, zda je s paní z Maintenon opravdu spokojen a zda skutečně přistoupila na to, co jí řekl; odpověděl mi tak krátkým ano, že jsem se ho rychle zeptal, zda je pevně rozhodnut jít ke králi krátce před jeho obědem; jeho odpověď mě velmi polekala. Řekl mi týmž tónem, že nepůjde. „Jak to, pane,“ zvolal jsem rozhodně, „Vy nepůjdete?“ — „Ech, ne, pane,“ odvětil se strašlivým vzdechem, „všechno je hotovo.“ — „Všechno je hotovo?“ pokračoval jsem živě, „jak to myslíte? Všechno je hotovo tím, že jste mluvil s paní z Maintenon?“ — „Ech, ne,“ řekl, „mluvil jsem s králem.“ — „S králem!“ zvolal jsem, „a řekl jste mu, co jste mu chtěl říci později?“ — „Ano,“ odpověděl, „řekl jsem mu všechno.“ — „Ach, pane,“ zvolal jsem znovu v nadšení, „je to hotovo, jak Vás mám rád!“ a vrhl jsem se mu kolem krku: „jak jsem rád, že Vás vidím konečně vysvobozeného; a jak jste to udělal?“ — „Bál jsem se sám sebe,“ odpověděl mi. „Byl jsem od té doby, co jsem mluvil s paní z Maintenon, tak prudce rozrušen, že jsem se bál vydat se celému dopoledni, a když jsem se konečně pevně rozhodl, odhodlal jsem se pospíšit si a dokončit to. Vrátil jsem se po mši do králova kabinetu…“ Tu ho přemohla bolest, hlas se mu zadusil a propukl ve vzdechy, vzlyky a slzy. Ustoupil jsem do kouta. Za chvíli vstoupil Besons; ten výjev a hluboké mlčení ho ohromily. Sklopil oči a postoupil jen málo. Dával jsem mu znamení, kterým neporozuměl; pak se trochu vzpamatoval a očima se mě zeptal, co se děje. Nakonec jsme se k sobě tiše přiblížili a já mu řekl, že je hotovo, že vévoda z Orléans zvítězil, že mluvil s králem.

Maršál byl překvapením a radostí tak omráčen, že chvíli zůstal oněmělý a nehybný; pak se vrhl k vévodovi z Orléans, poděkoval mu, blahopřál mu a rozplakal se radostí. Potom jsme zmlkli a nechali dosti dlouho mlčení rozrušení vévody z Orléans, který se šel vrhnout do lenošky a který, chvíli strnulý, chvíli krutě zmítaný, se projevoval jen divokým mlčením nebo proudem vzdechů, vzlyků a slz, zatímco my, sami rozrušení a dojatí tak prudkým stavem, jsme tlumili svou radost, neodvažovali se spolu mluvit a stěží jsme mohli uvěřit, že tak spasitelný rozchod je dokonán. Pozvolna jsme však mezi sebou mlčení přerušili. Maršál a já jsme začali vévodu z Orléans litovat, chválit jeho šlechetné úsilí, a tak se ho oklikou pokoušet trochu uklidnit v prudkosti těchto prvních chvil. Potom jsme se, abychom ho trochu rozptýlili, osmělili zeptat se ho, co mu paní z Maintenon řekla. Odpověděl nám, že k němu slovo od slova pronesla všechny mé řeči, a to tak stejné, v témž pořadí a týmiž výrazy, že se domníval, že se mnou mluvila. Připomněl jsem mu, co jsem mu o tom řekl a odpřisáhl cestou na královu mši, a on mi znovu opakoval, že nemá nejmenší pochybnost, ale že ta zvláštnost byla tak veliká, že bylo odpustitelné, když si to myslel; nato s ním Besons velmi dobře promluvil v témž smyslu, jak mi o tom řekl předtím.

Usoudil jsem, že tato příležitost je ta pravá, abych se mu svěřil se slyšením, které jsem očekával u krále, s otevřeností, kterou mi radil Besons. Vévoda z Orléans to přijal výborně, a dokonce mi řekl s přátelstvím, jehož zdvořilost mě v jeho stavu překvapila, že by si přál, aby tím, co mu právě řekl, krále naladil natolik, aby mě vyslechl příznivěji. Přivedli jsme ho znovu k jeho slyšení u paní z Maintenon. Řekl nám, že byla jeho rozhodnutím nesmírně překvapena a zároveň nadšena; že ho ujistila, že tento krok mu získá u krále lepší postavení než kdy předtím; že mu radila, aby s ním promluvil sám, spíše než aby za něho mluvila ona nebo kdokoli jiný; a že mu slíbila, že tu oběť u krále vyzdvihne tak, aby jí nemusel nikterak litovat, a postará se, aby se s paní z Argentonu zacházelo tak, jak si to jen může přát, a jak sama považuje za spravedlivé, bez královského zapečetěného listu či něčeho podobného, a aby se mohla uchýlit do kláštera, na statek nebo do města, jaké si sama zvolí, aniž by byla dokonce povinna zůstávat na jednom místě. To bylo také to, co jsem vévodovi z Orléans řekl, že považuji za rozumné, pokud by nejela panovat do jeho apanáží, a co on sám schválil stejně jako já. Řekl nám také, že paní z Maintenon slíbila poslat pro vévodkyni z Ventadour, aby s ní všechno domluvila (a jaká to postava pro dvorní dámu Madame a pro vychovatelku dětí Francie!), a že by udělal dobře, kdyby s ní o tom promluvil. Odtud mě má netrpělivost přiměla, navzdory přerušování slzami a častým výbuchům bolesti, zeptat se ho, jak je spokojen s králem. „Velmi špatně,“ odpověděl mi. Byl jsem tím do krajnosti překvapen a dotčen a chtěl jsem vědět, jak to proběhlo.

Řekl nám, že šel po mši za králem do jeho kabinetu, a protože se dusil tím, co mu měl říci, poprosil ho, aby přešel do jiného kabinetu, aby mu mohl říci slovo mezi čtyřma očima; že král, poplašený takovým návrhem v době, kdy nebyl zvyklý vídat ho ve svém kabinetu, se ho s přísným a nadutým výrazem zeptal, co od něho chce; že trval na rozhovoru mezi čtyřma očima; že ho král, ještě vážnější a zamračenější, odvedl do druhého kabinetu; že mu tam oznámil své rozhodnutí, vyvolané bolestí, že se mu nelíbí, a poprosil ho, aby dal paní z Argentonu vzkázat, ať opustí Paříž, a ušetřil ji bolesti zlého zacházení a hanby vyhnanství a královského zapečetěného listu, která by mohla padnout jen na něho samého; že král se zdál velmi překvapen, ale nikterak potěšen; že ho pochválil, ale chladně, a řekl, že už dávno měl s tak pohoršlivým životem skoncovat; že je ochoten dát paní z Argentonu vypovědět z Paříže bez písemného rozkazu; že uvidí, co v té věci bude moci udělat; načež ho král náhle opustil jako člověk nepřipravený na neobvyklé slyšení, který se bál, aby po tomto prohlášení nenásledovala nějaká žádost, k níž nechtěl nechat prostor. Ačkoli se mi tento výklad velmi nelíbil, přece jsem doufal, že králův chlad pochází méně z nepřekonatelné nechuti než ze špatně zvolené chvíle a z překvapení, což byly dvě věci na světě, které ho nejvíc popuzovaly; a doufal jsem, že rozvaha nad velikostí té oběti, nad tím, že byla naprosto nezištná, neboť ji neprovázela žádná žádost ani náznak čehokoli, nad tím, že pomine příčina i následky nevázaností všeho druhu a důvody k bolesti paní vévodkyně z Orléans, přivede tohoto prince do postavení, jaké měl mít u krále, u všech královských osob, alespoň navenek u Monseigneura, a v důsledku toho i u světa. Přál jsem si to tím víc, čím méně jsem stavěl na paní z Maintenon, než jsem mu dal najevo, a čím méně jsem důvěřoval dobrému přijetí, jakého se mu u ní dostalo, i dobrým službám, které mu slíbila. V takové příležitosti bylo třeba mnoho klamného zdání, a dokonce i jakési zdánlivé skutečnosti; jiné chování by příliš otevřelo oči. Bylo dokonce třeba, aby se v tom zmýlil i král, aby ztratil všechnu nedůvěru a aby jí zůstala tím volnější ruka ke zlým službám, které by mu chtěla prokázat jindy. Neblahý španělský vtip6 nebyl z těch, které se odpouštějí, a pan du Maine7 jí byl příliš důvěrně drahý, než aby přispěla k tomu, aby se královo přátelství a důvěra k vévodovi z Orléans, který ho převyšoval ve všech ohledech kromě úskočnosti, obratnosti a ducha tohoto druhu, zvětšily, nebo dokonce jen obnovily. Udělal jsem tedy, co jsem mohl, abych vévodu z Orléans uklidnil, pokud jde o krále, oběma důvody, které jsem uvedl; a Besons a já jsme nic neopomenuli, abychom ho uklidnili a utěšili. Mlčení a hovory se střídaly v různých obměnách.

Vévoda z Orléans nám řekl, že právě podal Madame zprávu o tom, co udělal, a že to velmi schválila, ale že ho přivedla do zoufalství tím, jak špatně mu mluvila o paní z Argentonu. Dokonce se při vyprávění rozhořčil a já se rozhořčil s ním, protože při bídném způsobu, jakým s touto milenkou vždy jednala a jak se k ní chovala ohleduplně, nepříslušelo jí o ní mluvit špatně, tím méně ve chvíli rozchodu, což jsou okamžiky, které musí respektovat i ti nejpřísnější. Odvážil jsem se ho zeptat, zda by nebyl schopen sdělit paní choti zprávu, která se jí tak blízce týká; ale při tom jménu se rozkřikl, že ji aspoň celý den neuvidí, že by byla příliš ráda a že by její radost byla nesnesitelná. Skromně jsem mu odpověděl, že podle všeho, co jsem o ní slyšel, ji považuji za neschopnou upadnout do téže chyby jako Madame, ale naopak spíš ochotnou sdílet jeho trápení, pokud jde o něho, než mu projevit netaktní a velmi nemístnou radost. Odmítl to s tak velikou nechutí, že jsem se neodvážil říci víc. Přesto jsem po nějaké přestávce opatrně zavedl řeč znovu na dvojí radost, kterou toto nové úsilí udělá králi. Nepochodil jsem lépe. Zavřel mi ústa tím, že mi řekl, že tato kapitola byla ráno probrána mezi ním a paní z Maintenon, že přistoupila na jeho odpor a radila mu, aby paní vévodkyni z Orléans celý den neviděl, nechce-li ji vidět proti své vůli.

Změnil jsem řeč. Besons také mluvil a my jsme se, abych to řekl správně, snažili jen žvanit, abychom vnějším hlukem spíše než pevností věcí omámili bolest, které ještě nebyl rozum přístupný. Ačkoli byly dveře zavřeny pro návštěvy, přicházeli lidé, které tam přiváděl začátek nového roku a sváteční volno. Takoví byli první prezident a královští zástupci parlamentu a ostatních nejvyšších soudních dvorů a několik jiných předních soudců, kteří přicházeli v různých chvílích a za nimiž musel princ jít do svého pokoje, kam vstoupili. Lze si představit, jak podivně to přišlo nevhod. Přesto je všechny přijal ve dveřích svého kabinetu, aby byl víc ve stínu, pohovořil s nimi, byl k nim vlídný a ukázal nám sílu, jaké je schopno málo lidí, ale pod níž pak znovu klesal v krutém návalu bolesti. Využil jsem jedné z těch přestávek a zeptal se Besonse, co soudí o tomto dni. Přiznal mi nadšeně, že ho naplňuje tím živější radostí, čím méně v něj doufal, a to tak málo, že stěží ještě dokáže uvěřit tomu, co vidí a slyší; a blahopřál mi k tomu jako k plánu, který vzešel z mé představivosti, a k provedení, které bylo dílem mé odvahy, k čemuž jsme byli jen on a já v takovém postavení, aby to bylo možné, ale on by to nebyl dokázal ani zahájit, natož dovést do konce. V jiné přestávce jsme uvažovali o tom, jak král rozchod přijal, což nás právem znepokojovalo a co nás ještě pevněji přivedlo k závěru, jak důležité a naléhavé bylo skoncovat s tak zhoubným způsobem života, který věci dovedl tak daleko, že tento rozchod, po němž se tolik toužilo, byl přijat s tak malým uspokojením. Snadno jsme se shodli, že to vyžaduje velkou a stálou opatrnost a velmi pozorné a vytrvalé chování, které by ho nakonec stálo neméně než rozchod sám. Pochopili jsme, jak velice se vévoda z Orléans musí mít na pozoru před léčkami všeho druhu, které mu budou nastraženy, zvláště z dílny paní Vévodkyně, po tom, co nám o ní sám řekl, zatímco paní vévodkyně z Orléans s ní žila se všemi možnými ohledy přátelství a s ohledy na postavení až nerozumnými, neboť rozdíl v postavení, který vyvolal nenávist, již nic nedokázalo utlumit, se měl znovu rozhořet tím víc kvůli sváru o nárok paní vévodkyně z Orléans dát svým dcerám přednost před manželkami princů krve, o němž budu brzy mluvit. Konečně jsme pochopili, že nic by vévodovi z Orléans neprospělo víc než úzké spojení s paní chotí, jak proto, aby mu doma poskytla rozptýlení a dobré rady, tak proto, aby si získal krále změnou, která by mu byla tak milá. V další přestávce jsme pomysleli na sebe, abychom unikli zuřivosti kliky paní z Argentonu, paní Vévodkyně a její vlastní, a všech, kdo by byli rozzuřeni, až uvidí vévodu z Orléans vráceného na dobrou cestu, do vážnosti světa, do králových milostí a k důsledkům, jaké by tyto věci mohly mít.

Maršál mi projevil, že se velmi obává, že nás už prozradilo početné služebnictvo, které vidělo, jak jsme se během těch tří dnů vévody z Orléans drželi — první den já sám, další dva on a já —, a kterému jistě neuniklo rozrušení a bolest jejich pána, a že až uvidí, jak se rozchod rodí, nezmýlí se a připíšou ho nám, a skrze ně celý svět. Proti tomu nebylo léku. Slíbili jsme si jen, že nic nepřiznáme, budeme mlčet a necháme říkat, čemu nebudeme moci zabránit, aniž bychom to hanebně zapírali, ale zachováme mlčení. Já zvlášť jsem se musel obávat mnoha nepřátel, kteří všichni jistě velice nelibě nesli, že se vévoda z Orléans vrací do postavení, v jakém měl být, zejména pan Vévoda a paní Vévodkyně, s nimiž jsem byl v otevřené roztržce. Kromě toho jsem se obával, že kdyby král zjistil, jaký podíl jsem měl na odloučení vévody z Orléans od jeho milenky, mohla by po neplodné čtyřiadvacetihodinové vděčnosti následovat nebezpečí, že na mě budou svaleny chyby, kterých by se v budoucnu mohl dopustit, i ty, které by mu mohli připsat, neboť úvaha všemocných tohoto světa je až příliš přirozeně a příliš obvykle tato: kdo má na někoho dost velký vliv, aby ho přiměl k velkému kroku proti jeho zálibě a zvyklostem, má ho dost i na to, aby ho, kdyby chtěl, odvrátil od všech ostatních věcí, které se mu přičítají. Ale tato nebezpečí, na která jsem tehdy nepomýšlel poprvé a která neměla nade mnou moc zastavit mě v ctnostném záměru a jeho provedení, neměla ani moc vyděsit mě poté, co jsem se jim dobrovolně a vědomě vystavil. Činit, co je dobré a poctivé, dobrými a poctivými cestami, zachovávat pak moudré a uměřené chování, nezatěžovat se gordickými uzly prozíravosti a opatrnosti, které jsou ze své povahy nerozvázatelné, nechat svět mluvit, dělat a jednat a odevzdat se Prozřetelnosti — to je zásada, která se mi u dvora vždy zdála velmi užitečná, jen když se jí nezneužívá a drží se jí tak, jak ji předkládám.

Vévoda z Orléans, který se k nám vrátil, zbaven návštěv, o nichž jsem mluvil, nám řekl, že paní z Argentonu zajišťuje čtyřicet pět tisíc livrů ročního důchodu, jehož téměř celá jistina bude patřit synovi, kterého s ní měl, uznal a dal legitimovat a který se pak stal španělským grandem, velkým převorem Francie a generálem galér, s opatstvím Hautvillers8 (neboť nejlepší ze všech stavů ve Francii je nemít žádný a být levobočkem); že kromě tohoto jmění zůstávají jeho milence šperky, stříbro a nábytek za víc než čtyři sta tisíc livrů; že bere na sebe všechny její dluhy až do dne rozchodu, aby ji nemohl obtěžovat žádný věřitel a aby jí všechno, co má, zůstalo volné, což dělalo ještě velké částky; a že se domnívá, že s těmito výhodami nemůže ani ona sama nárokovat větší štědrost. Přesahovala dva miliony a mně připadala ohromná, ale chválil jsem ji; nešlo o to, abych mohl říci něco jiného. Ať byl princ sebemocnější, taková trhlina ho měla učinit rozumným.

Než jsme od něho odešli, Besons, k tomu pobízen mnou, který jsem se po svých dvou pokusech už neodvažoval mluvit o paní vévodkyni z Orléans, učinil třetí, který se zdařil. Vévoda z Orléans mu konečně slíbil, že ji během dne navštíví a oznámí jí svůj rozchod. Tato povolnost mi velmi ulevila vzhledem k záměrům, které jsem vyložil. Bylo půl jedné; opustili jsme ho, on aby šel k vévodkyni z Ventadour, jak se ráno dohodl s paní z Maintenon, my abychom konečně popadli dech. Besons mi při odchodu řekl, že už nemůže a že odjíždí do Paříže schovat se v ústraní svého domu, dokud potrvá první rozruch kolem rozchodu, a uchránit se všech otázek a řečí.

Rozloučil jsem se s ním v galerii vévody z Orléans a šel jsem k vévodkyni z Villeroy, kterou jsem zastihl u toalety samotnou se svými komornými. Hned při vstupu jsem ji poprosil, aby je poslala pryč, což jsem si u ní často dovoloval. Jakmile vyšly, řekl jsem jí, že věc je hotova. „Ale jděte, hotova!“ odpověděla mi pohrdavě, neboť dobře pochopila, co jí chci říci, protože jsem ji neviděl od naší večeře předevčírem; „neuvěřím tomu, dokud nepromluví s králem. Slíbí Vám to a neudělá nic. Věřte mi,“ dodala, „jste jeho přítel, ale já ho znám lépe než Vy.“ — „Řekla jste všechno?“ pokračoval jsem s úsměvem; „jde o to, že dnes ráno mluvil s paní z Maintenon a s králem a že rozchod je uzavřen.“ — „Ale jděte, pane!“ odpověděla mi živě, „možná Vám řekl, že to udělá, a neudělá nic.“ — „Ale,“ odvětil jsem, „říkám Vám ještě jednou, že to udělal a že od něho právě přicházím.“ — „Cože, je to hotovo?“ řekla v nadšení; „ale hotovo, dokonáno, přetrženo bez návratu?“ — „Ech, ano!“ odvětil jsem, „madam, hotovo a stokrát hotovo. Neříkám Vám ani dohady, ani báchorky, říkám Vám zřetelně, že je to hotovo.“ Nikdy jsem neviděl ženu tak šťastnou ani takovou, které by radost víc bránila uvěřit tomu, co slyší. Po tomto rozrušení se mě úpěnlivě vyptávala, jak se to stalo. Vyprávěl jsem jí stručný obsah a to nejnutnější z toho, co jsem právě vylíčil, a jména a podrobnosti, které jsem zde považoval za vhodné vynechat, o nichž jsem soudil, že jsou důležité pro jednotu, kterou jsem si přál nastolit mezi manželem a manželkou, a které jí tedy nezůstaly utajeny. Vévoda z Villeroy, který přišel jako třetí, usoudil stejně. Vyprávění bylo často přerušováno údivem a výkřiky vévodkyně z Villeroy.

Ona mi zase potom vyprávěla, že jí paní vévodkyně z Orléans předešlého dne řekla, s jakou neklidnou zvědavostí se snaží zjistit, co se děje u jejího pana manžela, o jehož úzkosti, slzách a o tom, jak jsme ho Besons a já obléhali, se dozvěděla; že když jí ona (vévodkyně z Villeroy) vyprávěla, avšak aniž tomu přikládala váhu, slovo, které jsem jí řekl, když jsem od ní odcházel po večeři, paní vévodkyně z Orléans jí řekla, že je-li někdo s to přimět jejího pana manžela k rozchodu s milenkou, jsem to já; že se mě často snažila pozornostmi přiblížit k sobě a ochočit, aniž by se jí to podařilo — a to byla pravda, nikdy jsem k ní nechodil jinak než při nevyhnutelných příležitostech ke zdvořilostním návštěvám —, takže při tom zůstala, ale přece byla ráda, že s vévodou z Orléans je důvěrně spjat muž cti a ducha, od něhož si navzdory mému odstupu od ní nemyslela, že by se měla čeho obávat. Rozjařena vlastní radostí mi sdělila, že radost paní vévodkyně z Orléans bude tím živější, čím víc než kdy jindy byla zdrcena nudou a bolestí z drzé vlády paní z Argentonu a z jednání, které z ní vyplývalo, a čím víc než kdy jindy ztratila naději, že kdy skončí; že v zoufalství tak smutného postavení vyčerpala všechny možné cesty, jak se pokusit vlivem, svědomím a soucitem dosáhnout vyhnání paní z Argentonu, aniž by se král či paní z Maintenon dali sebeméně pohnout; že jí z té strany už nezbývala žádná naděje, ani ze strany vévody z Orléans, který, když někdy k milence ochladl, stal se tím vášnivějším a tím víc se jí oddával, takže zoufalství princezny nebylo nikdy prudší, úplnější a bezvýchodnější než ve chvíli tohoto vysvobození. Na tuto důvěrnost jsem odpověděl, že pro paní vévodkyni z Orléans je velmi šťastné, že neuspěla a že králova něha narazila na jeho moudrost; že paní z Argentonu, vyrvaná vévodovi z Orléans z moci úřední, by ho z lásky a snad stejně tak z pýchy podráždila tak, že by ho dohnala až k nejkrajnějším výstřelkům; že by jen velmi těžko věřil v nevinu paní choti; že toto podezření, jakmile by mu jednou vstoupilo do mysli, by bylo zničilo jeho rodinu a učinilo z paní vévodkyně z Orléans nejnešťastnější princeznu Evropy. Potom mi vévodkyně z Villeroy vychvalovala paní vévodkyni z Orléans, její ducha, rozvážnost, spolehlivost, jistotu jejího přátelství, vděčnost, kterou mi dluží a kterou plně pocítí, a velmi mě vybízela k úzkému spojení s ní.

Na to všechno jsem odpověděl všemi zdvořilostmi, které byly tehdy na místě. Poprosil jsem ji, aby jí řekla, že v touze dosáhnout odloučení vévody z Orléans od paní z Argentonu bych byl měl za to, že velmi oslabuji síly, kterých jsem potřeboval, kdybych, odpovídaje na její vstřícné kroky, měl čest ji navštěvovat; že tato opatrnost se stala dvojím štěstím díky tomu, že se mi podařilo vyvést vévodu z Orléans z omylu, pokud jde o ni, v tajných věcech (které zde neuvádím a které jsem svěřil vévodkyni z Villeroy), neboť on by mi přes všechny mé důkazy, podezíravý jak byl, nebyl mohl věnovat touž důvěru, kdybych byl s jeho paní chotí zadobře, jakou mi věnoval proto, že jsem s ní nebyl nijak; že nyní, kdy už s ním není třeba zachovávat rovnováhu, jako jsem to činil dosud, když jsem neviděl ani jeho paní choť, ani jeho milenku, budu té první rád dvořit a vynaložím všechnu péči, abych dál pracoval na úplném usmíření; ale že se domnívám, že je třeba dál zachovávat touž opatrnost, že ještě není čas, abych měl čest ji navštívit, že po tom, co se právě stalo, je třeba nějakého odstupu, aby se věci připravily; ale že ji (vévodkyni z Villeroy) mezitím prosím, aby paní vévodkyni z Orléans vyřídila atd., to jest spoustu zdvořilostí, a hlavně aby od ní vymohla nejhlubší tajemství, o což jsem neměl obavy, jak pro její vlastní zájem, tak pro povahu věci. Pak jsem jí vyprávěl, jak jsem se předešlého večera bavil u paní ze Saint-Géranu nad krajními nářky, jaké tam vedla paní ze Saint-Pierre nad neštěstím paní vévodkyně z Orléans pro onu tyranii paní z Argentonu, jíž už nebylo naděje na konec — konec, o němž jsem věděl, že je rozhodnut a že vypukne dávno předtím, než uplyne čtyřiadvacet hodin.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Vévodkyně z Bourgogne je Marie Adelaida Savojská (1685–1712), dcera savojského vévody Viktora Amadea II. a Anny Marie Orleánské, dcery Monsieura — proto je vévoda z Orléans jejím strýcem. Od roku 1697 manželka vévody z Bourgogne, miláček Ludvíka XIV. a paní z Maintenon; s vévodou měla tři syny: dva vévody z Bretaně, kteří zemřeli v dětství (1705 a 1712), a budoucího Ludvíka XV. (nar. 15. února 1710). Zemřela 12. února 1712 ve Versailles na spalničky.↩

  2. Vysvětlivka: Španělská královna je Marie Luisa Savojská (1688–1714), mladší sestra vévodkyně z Bourgogne, od roku 1701 manželka Filipa V.; z jejích synů vládli ve Španělsku Ludvík I. a Ferdinand VI. Zemřela 14. února 1714 v Madridu na tuberkulózu.↩

  3. Vysvětlivka: Mademoiselle je Marie Luisa Alžběta Orleánská (1695–1719), nejstarší žijící dcera vévody z Orléans. Dne 6. července 1710 se provdala za vévodu z Berry; z manželství nezůstaly žádné přeživší děti. Zemřela jako vdova roku 1719 v zámku La Muette.↩

  4. Vysvětlivka: Vévoda z Berry je Karel Francouzský (1686–1714), třetí syn Monseigneura a nejmladší vnuk Ludvíka XIV. Od roku 1710 manžel Mademoiselle, dcery vévody z Orléans. Zemřel 4. května 1714 v Marly na následky zranění, které utrpěl při lovu.↩

  5. Vysvětlivka: Madame je Alžběta Šarlota Falcká (1652–1722), druhá manželka Monsieura, králova bratra, matka vévody z Orléans a Alžběty Šarloty, vévodkyně lotrinské; proslulá svou rozsáhlou korespondencí. Zemřela 8. prosince 1722 v Saint-Cloud.↩

  6. Vysvětlivka: Narážka na posměšný přípitek, který vévoda z Orléans pronesl ve Španělsku roku 1708 při večeři na účet paní z Maintenon a princezny des Ursins; byl jim donesen a paní z Maintenon mu ho nikdy neodpustila.↩

  7. Vysvětlivka: Pan du Maine je Louis-Auguste de Bourbon, vévoda du Maine (1670–1736), nejstarší legitimovaný syn Ludvíka XIV. a paní z Montespan; paní z Maintenon ho vychovala a byl jejím miláčkem.↩

  8. Vysvětlivka: Jde o rytíře d’Orléans, Jeana-Philippa (1702–1748), legitimovaného syna vévody z Orléans a paní z Argentonu, pozdějšího velkého převora Francie a generála galér; opatství Hautvillers je benediktinské opatství v Champagni.↩