Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom osmý (1710–1711)
Kapitola první
První rozhovor mezi čtyřma očima s vévodou z Orléans, jemuž navrhuji, aby se rozešel s paní z Argentonu. — Novoroční ceremoniál synů a vnuků Francie. — Pokračování téhož rozhovoru. — Píšu Besonsovi na kancléřově stole, a proto se musím kancléři svěřit se svým záměrem; ten jej schvaluje. — Dohoda mezi Besonsem a mnou. — Druhý rozhovor s vévodou z Orléans, s maršálem z Besons jako třetím.
První čtyři dny roku 1710 vyplnily věci, které si zaslouží jakýsi deník, protože kromě podílu, který jsem na nich měl, se staly základem celé řady významných událostí. První den toho roku, který připadl na středu, přivedl vévodu z Orléans1 zpět ke dvoru kvůli obřadům a návštěvám tohoto dne. Viděl jsem ho po králových2 nešporách; hned mě odvedl do své tmavé zadní pracovny u galerie, kde byl rozhovor zprvu přerývaný a bouřlivý, jak to obvykle bývá po dlouhé nepřítomnosti, a pak jsem se ho zeptal, jak to u něho vypadá s králem, s Monseigneurem3 a s královskými osobami. Odpověděl mi dost do větru, ani dobře, ani špatně, a když jsem namítl, že to není dost, řekl mi, že v Saint-Cloud uspořádal slavnost pro bavorského kurfiřta4, kde bylo mnoho dam, mimo jiné paní z Arco, matka rytíře Bavorského5, a kde nepovažoval za nic špatného, že tam nechal přijít i paní z Argentonu6; že to král přesto vzal nepříznivě a po několika dnech mrzutosti mu to vytkl; že to pak přešlo a že je s ním jako obvykle. Zeptal jsem se ho, co tím výrazem jako obvykle míní, protože mi po čtyřech měsících nepřítomnosti nic nevysvětloval, načež začal mluvit páté přes deváté jako člověk, který se bojí jít do hloubky. Naléhal jsem, a když viděl, že vím víc, zeptal se mě, co mi o tom kdo řekl. Usoudil jsem, že mu nemám zamlčet, co jsem se dozvěděl. Řekl jsem mu otevřeně, že vím z dobrého zdroje, že je s králem velmi špatně, a tak špatně, že hůř už to být nemůže; že král je proti němu rozhořčen ve všem všudy; že Monseigneur je rozhořčen nekonečně víc a dává to najevo s mnohem menšími ohledy; že po jejich příkladu se od něho většina lidí odvrací a že jsem se o tom všem dozvěděl tolik nepříjemných podrobností, že se mu přiznávám, že jsem z toho zoufalý. Pozorně mě vyslechl, chvíli nechal řeč ležet a pak připustil všechno, co jsem mu právě řekl. Dodal, že dobře cítí, že to jsou následky dojmu, který zanechala jeho španělská aféra7, jež byla přes svou prostotu otrávena darebáky; že neštěstí je v tom, že s tím nemůže nic dělat a že všechno musí spravit čas. Pevně jsem se na něho podíval a odpověděl, že jsou věci, které čas smaže, a jiné, které čas vtiskuje stále hlouběji; že jeho španělská aféra patří bohužel k tomuto druhému druhu, jak svou povahou, tak podle zkušenosti, která mu velmi citelně ukazuje, že je od krále a Monseigneura vzdálenější než první den poté, co ta aféra veřejně skončila; že k tomu, aby to postřehl, nepotřebuje žádné úvahy a že tuto smutnou pravdu nelze popřít.

Při těchto slovech se hluboce zahleděl do sebe a přiznal mi to. Připustil, jak rozpačitě se cítí s nimi a jak nesví jsou oni s ním, což jeho rozpaky ještě zdvojovalo a stále víc ho od nich vzdalovalo. Využil jsem toho, abych z něho vytáhl stejné přiznání o tom, jak ho úplně všichni opustili, což po tom prvním nebylo těžké. Stěžoval si mi na to dost hořce, a protože do toho vmísil i jistou rozmrzelost, připomněl jsem mu, že v době tak despotické, jako je tato vláda, celý dvůr a jeho prostřednictvím celý svět řídí své kroky podle hnutí, která neustále hledá v králi, prvním hybateli všech věcí; že je to často nízkost, obvykle lichotnictví, ale že zde jde o oprávněný strach, protože každý je až příliš dobře zpraven o příčině králova chování k němu, tak odlišného od toho, jaké bylo vždycky; a že ať je samota, kterou zakouší, sebetvrdší, sebepodivnější a sebeneslýchanější, nemůže to nikomu rozumně zazlívat ani doufat v její konec jinak než změnou králova postoje k němu, která by přinejmenším navenek strhla s sebou i změnu postoje Monseigneura a všech ostatních. Tato prudká odpověď uvrhla prince do zdrcení, které mě dojalo a dodalo mi odvahy. Vešel jsem k němu s předsevzetím přivést ho k tomu, aby se mi otevřel, abych ho vyzkoumal a zdálky mu nahodil slova, kterým by mohl porozumět, ale ne s úmyslem prolomit ledy. V tu chvíli jsem ze sebe setřásl všechen strach a všechny dřívější ohledy a rozhodl jsem se chopit se příležitosti, kdyby se mi sama a vhod naskytla, jak jsem předvídal, že se může stát, a jak se také skutečně o několik okamžiků později naskytla.
Vévoda z Orléans, proniknutý obrazem jeho postavení, který jsem mu právě vylíčil a který si tehdy sám před sebou nemohl zastírat, po dlouhém hlubokém mlčení vstal a začal přecházet po pokoji. Vstal jsem také, a opřen o stěnu jsem ho pozorně sledoval, když tu zvedl hlavu, povzdechl si a zeptal se mě: „Co tedy dělat?“ – jako člověk, který po hlubokém přemýšlení věří, že odpovídá okamžitě. Tu jsem, vida tak krásnou a tak přirozenou příležitost, bez váhání sáhl po ní. „Co dělat,“ odpověděl jsem pevným a významným tónem, „co dělat? To dobře vím, ale nikdy Vám to neřeknu, a přece je to to jediné, co je třeba udělat.“ – „Ach, dobře Vám rozumím,“ odpověděl jako zasažený bleskem, a opakuje „dobře Vám rozumím“, vrhl se na židli na druhém konci pracovny. V tu chvíli jsem si byl jist, že mi skutečně porozuměl, sám omráčen mocnou ranou, kterou jsem právě zasadil, obrátil jsem se trochu ke stěně, abych se sám vzpamatoval a ušetřil ho rozpaků z toho, že je v těch prvních okamžicích pozorován. Mlčení bylo dlouhé; slyšel jsem, jak se prudce vrtí na židli, a se znepokojením jsem čekal, kudy se rozhovor znovu rozběhne. Mezitím se do zmítání těla začaly mísit vzdechy, a usoudiv z toho, že na celém tom neklidu mají větší podíl palčivé úvahy než suchý hněv, obrátil jsem se k němu a s rozpačitě sklopenýma očima jsem přerušil mlčení, které už bylo příliš dlouhé, a abych urychlil zápas, který jsem v něm tušil, řekl jsem mu, že to, co mi uklouzlo, je výsledkem dohody mezi Besonsem8 a mnou, o nichž jsem se domníval, že jsme ti dva muži, kteří jsou k němu nejtěsněji připoutáni a kteří mu právě tímto podávají velmi význačný důkaz; že proniknut tím, co jsem se dozvěděl hned, jak jsem vystoupil z kočáru po návratu z La Ferté9, a co mi bylo opakováno ze všech nejspolehlivějších a nejvýznamnějších míst, kam jsem mohl dosáhnout, obracel jsem se na všechny strany, abych hledal východisko z jeho zhoubného a pohřbeného postavení; že jsem nedokázal objevit žádné jiné; že zdrcen tím, jak je to obtížné, svěřil jsem se se svou myšlenkou maršálu z Besons, který se jí vřele chopil jako jisté, ale jediné záchrany; že jsme se rozhodli přijít mu ji navrhnout společně a smluvili jsme si schůzku u mne v Paříži, abychom se na všem dohodli, ale že obtížnost podniku nás oba vylekala úvahami, které jsme mezitím učinili, a tak jsme se shodli, že se každý zvlášť pokusíme přivést ho k řeči, využít jeho otevřenosti a zajít tak daleko, jak to na místě uznáme za vhodné, a že kdyby se příležitost naskytla, bude jí využito, a ten z nás dvou, komu se to přihodí, prozradí spiknutí i svého společníka. Po tomto krátkém vylíčení jsem zmlkl; jeho tělesný neklid to nezvýšilo, ale vzdechy ano, a jeho mlčení se prodloužilo. Trochu jsem se odvrátil, abych mu ponechal víc volnosti, a čas od času jsem jednoslabičně pronášel, jako bych povzbuzoval sám sebe: „Nic jiného nezbývá, to jsou jediné dveře,“ a jiná podobná slova. Konečně po dlouhé době vévoda z Orléans vstal, přišel ke mně a s hořkostí, kterou nelze vylíčit, mi řekl: „Co mi to navrhujete?“ – „Vaši velikost,“ řekl jsem mu, „a jediný prostředek, jak se dostat zpátky tam, kde máte být, a výš, než jste kdy byl.“ Po několika okamžicích jsem dodal: „Ach, kéž by tu byl Besons!“ Chvíli neodpovídal, pak mi řekl, ale tónem velmi zahloubaným do sebe: „Ale on tu je.“ – „Cože,“ řekl jsem, „ve Versailles?“ – „Ano,“ řekl mi, „zdá se mi, že jsem ho dnes ráno viděl u krále.“ – „Nuže, pane,“ odvětil jsem, „chcete pro něj poslat?“ Chvíli neodpovídal; naléhal jsem, svolil. Hned jsem vyšel a řekl jeho lidem, že žádá maršála z Besons.
Zatímco jsme čekali na odpověď, ohlásili monseigneura vévodu z Bourgogne10: je zvykem, že na Nový rok synové Francie oplácejí vnukům Francie – nikoli však žádnému princi krve – návštěvu, kterou od nich ráno přijali s novoročním přáním. Vyšli jsme z pracoven, abychom ho přivítali. Návštěva proběhla vestoje v ložnici a trvala méně než čtvrt hodiny. Vévoda z Orléans se při ní tak dobře ovládal, že bych nikdy nic netušil, kdybych nevěděl, co se právě odehrálo. Po návštěvě prošli pracovnou vévody z Orléans do pracovny vévodkyně z Orléans11 k téže návštěvě; ode dveří jsem zahlédl vévodkyni z Villeroy12 a zavolal jsem ji, aby mi dělala společnost v té pracovně vévody z Orléans, kde jsem zůstal sám. Přišla napůl zamračená a říkala, že má vévodkyni z Orléans příliš ráda, než aby snesla být v té pracovně. Odpovídal jsem žerty. Když slyšela, že návštěva končí, navrhla mi, abych šel k ní na večeři s jejím manželem a s vévodou z La Rocheguyon, abychom si popovídali. Chtěl jsem se omluvit, protože jsem byl zadán u Pontchartraina; ale vzala to nelibě a nechtěla se vrátit dovnitř, dokud jsem jí neslíbil, že k ní přijdu.
Když šel vévoda z Orléans přivítat monseigneura vévodu z Bourgogne, slyšel jsem, že mu přinesli odpověď, že maršála z Besons nenašli, a že řekl, ať jdou k Voysinovi13, kde často bývá. Počkal jsem, až se vrátí z vyprovázení monseigneura vévody z Bourgogne, odhodlán jemně pokračovat v útoku a nenechávat ho příliš sobě samému. Netrvalo dlouho a vrátil se. Zeptal jsem se ho, zda má odpověď od Besonse; řekl mi, že se vrátil do Paříže; a když jsem nad tím projevil mrzutost jako nad nepříjemnou nehodou, odpověděl mi, jako by byl o něco méně nesvůj, že se to vždycky dá napravit. Nejprve jsem měl chuť navrhnout mu, aby pro něj poslal do Paříže; ale podle jeho výrazu a odpovědi jsem se obával, že by mi řekl, abych nic takového nedělal, a rozhodl jsem se o maršálovi už nemluvit, ale napsat mu ještě týž večer, což se mi vyplatilo. Jemně jsem vévodu z Orléans vrátil k řeči, kterou přerušila návštěva, méně proto, abych na něj naléhal, než abych ho na ni přivykl. Připomněl jsem mu, že takové poměry nemohou trvat celý život; že dospěl do věku, kdy se to velmi nehodí; že počet let a okázalost, s jakou se tento poměr udržoval, mu už nedovolují v něm dál pokračovat; že postavení, v němž se nachází, určuje okamžik, kdy s ním skončit; že si může vzpomenout, že jsem se ho v tomto ohledu skoro nikdy nedotkl, a že těch dvakrát nebo třikrát, co mi to uklouzlo, to bylo velmi jemně; že by mě nikdy nenapadlo navrhnout mu výslovně rozchod, nebýt naléhavé potřeby, kterou jsem v tom viděl a která konečně přemohla všechny mé obavy a odpor, jež byly takové, že by měl násilí, které si činím, pokládat za největší úsilí, jímž mu mohu dokázat svou oddanost. Vyslechl všechno, aniž mě přerušil jinak než hlubokými vzdechy, a když jsem přestal mluvit, řekl mi, že dobře chápe, že takové návrhy nikdo nečiní s potěšením; že dobře cítí, co mě k tomu vedlo, i jaký mi je za to zavázán. Spokojen, že jsem to hned napoprvé dotáhl tak daleko, nechtěl jsem věci příliš uspěchat, abych svému záměru neuškodil tím, že ho snad odradím. Nechal jsem rozhovor uvadat, abych dal prostor vnitřním úvahám, a tlačen časem jsem se rozloučil; chtěl mě zdržet, ale protože jsem měl svůj záměr, řekl jsem mu, že mám ještě něco na práci, protože jsem cestou z La Ferté Versailles skoro jen projel; a že ostatně už bude brzy čas, aby šel navštívit Monseigneura k paní princezně de Conti14, kam Monseigneur navzdory své náklonnosti k paní Vévodkyni15 chodil každý večer ze zbytku zvyku a ohleduplnosti.
Za nedostatku něčeho lepšího, protože útočiště, které mi nabídl kancléř16, ještě nebylo připraveno, šel jsem do jeho pracovny, a když jsem ho tam zastihl samotného, požádal jsem ho o dovolení napsat na jeho stole naléhavý vzkaz. Napsal jsem v něm Besonsovi dvěma slovy, že věc byla právě načata, že ho prosím, aby se nazítří dostavil na královu mši, že mu všechno povím a že se spolu dohodneme, jak dokončit tak nezbytné dílo. Když jsem dopisoval, vstoupili do pracovny spolu vévoda z Tresmes17 a maršál z Tessé18, a kancléř před nimi zazvonil, aby dal vzkaz zapečetit. Napsal jsem adresu a šel jsem ho odnést jednomu ze svých lidí, aby s ním hned vyrazil. Pánové, kteří právě vešli, dobře viděli, že mám něco na práci, nepochybovali, že s kancléřem, a chvíli po mém návratu odešli. Nechali mě s ním samotného a tím mě postavili před nutnost svěřit se mu. Byl velmi překvapen, velmi chválil mou myšlenku, mou odvahu i můj záměr; obavy mé matky a mé ženy, třebaže je sám pokládal za oprávněné, odmítl kvůli vznešenosti toho díla a důležitosti, jakou mělo pro postavení vévody z Orléans, takové, že je nesmí zastavit žádný ohled, aniž si však příliš sliboval úspěch, navzdory úspěchu tohoto prvního dne. Odtud jsem šel na večeři k vévodkyni z Villeroy, která mi po vstání od stolu v jiném pokoji, zatímco její manžel a švagr ještě nepřišli tam, kde jsme byli, znovu řekla slovíčko o své nechuti k místu, kam mě pozvala. Dal jsem se do smíchu a odpověděl jsem, že tahle nálada jí možná už dlouho nevydrží; že to, co ji odtud odhání, se mi nelíbí o nic méně, a že jsem tam, kde mě viděla, možná nebyl nadarmo. „No tohle,“ odvětila prudce, „to jsou mi krásné naděje, můžete mi něco takového říct?“ Nato vešli oba vévodové a dali jsme se do hovoru o docela jiných věcech.
Nazítří ve čtvrtek 2. ledna, když jsem se oblékal, dostal jsem odpověď maršála z Besons. Pohled na dopis mě zamrzel, protože jsem si myslel, že je to omluva; když jsem ho otevřel, byl jsem spokojenější. Psal mi, že jsem nejlepší přítel na světě a že na schůzku přijde. Šel jsem na královu mši a v galerii jsem potkal Besonse, který na mě čekal. Velice jsem ho překvapil vyprávěním o tom, co se stalo předchozího dne. Hlasitě žasl nad mou smělostí, a třebaže se mu věci zdály mnohem pokročilejší, než by se byl odvážil doufat, žádný úspěch si ještě nesliboval; ale souhlasil, že je třeba rázně pokračovat v tom, co jsem tak důrazně začal, a především se pokusit dosáhnout toho, co jsme si předsevzali, nepovolit a nespustit vévodu z Orléans z očí, dokud ho nepřimějeme k tomuto velkému přemožení sebe sama, anebo dokud neuznáme, že to nedokážeme. Když se král vrátil do svých pokojů, šli jsme s Besonsem k vévodovi z Orléans. Novoroční zvyk tam přivedl několik lidí, které brzy vyřídil, a zavřel se s námi v téže zadní pracovně, kde jsem s ním mluvil předchozího dne. Když jsme tam chtěli vejít, kdosi požádal Besonse o slovo, a vévoda z Orléans se na mě mezitím s úsměvem podíval: „Přiznejte se,“ řekl mi, „že jste poslal pro Besonse.“ Také jsem se usmál a přiznal jsem mu to; dodal jsem, že jsem mu to měl chuť navrhnout už včera, ale když jsem uvážil, že by mi snad řekl, abych nic takového nedělal, raději jsem mu svůj záměr zamlčel, a že jsem od něho tak spěšně odešel proto, abych maršálovi napsal včas, aby můj vzkaz dostal dřív, než se uloží. Princ připustil, že jsem ho prohlédl a že kdyby byl o tom záměru věděl, byl by mě prosil, abych nic takového nedělal. V tu chvíli se Besons vrátil. Vešli jsme do zadní pracovny a posadili jsme se.
Tu jsem se ujal slova, a obraceje se k maršálovi, vylíčil jsem mu podruhé, co se stalo předchozího dne, ne proto, abych ho poučil o tom, co už věděl, ale abych otevřel téma a předložil je tak třetí osobě, aniž by to vypadalo, že je znovu omílám vévodovi z Orléans, jemuž jsem je ovšem chtěl dát znovu slyšet. Besons pohlédl na prince, zeptal se ho, co soudí o příteli, jakým se já ukazuji, řekl mu, jaké rozhodnutí jsme spolu z mého podnětu učinili, a že protože jsme pak zcouvli, chválí a obdivuje mou odvahu, že jsem je provedl. Pak připojil krátkou, ale přesnou a silnou úvahu, aby ho přiměl k rozhodnutí, a zmlkl, aby nechal mluvit jeho. Řeči vévody z Orléans nebyly nic souvislého, jen výkřiky člověka, který trpí podivné násilí a který si sám násilí činí, aby je snesl. Když jsem ho nechal chvíli snít, vzdychat a naříkat, řekl jsem mu, že já sám trpím stejně jako on, že musím zaútočit na tak citlivé místo; že už z toho samého by měl usoudit, do jaké míry nevyhnutelné nutnosti ve všech ohledech se dostal, aby se přemohl; že jsem odjel na venkov ve velkých starostech o postavení, v jakém jsem ho zanechával u dvora i ve společnosti, ale že po návratu jsem byl zdrcen bolestí, když jsem se dozvěděl, jak k horšímu se věci za ty čtyři měsíce posunuly; že už nejde o to, chlácholit se, že musí uvážit, že jeho stav se stal nesnesitelným; že se z něho musí dostat jakoukoli cestou a že každá cesta je mu uzavřena kromě té, kterou jsem mu předložil; že je tvrdá, krutá, ale jediná; že se ostatně jednou přece musí rozejít s tou, která ho drží pod svým jhem; že tak dlouhý a tak okázalý poměr ho strhl do bezedné propasti; že nadešel den, kdy se z ní má vytrhnout, a že jen na něm záleží, aby si z té propasti udělal stupeň cti, přízně a slávy, který ho v okamžiku vynese výš, než kdy byl. Maršál opakoval tato poslední slova, ujišťoval je a tleskal jim, a tak jsme chvíli setrvávali, posílajíce si míč jeden druhému, abychom příliš silným naléháním nepopudili a dali prostor strávit to, co bylo řečeno, i to, v čem jsme dál tlačili tím, že jsme mluvili jeden k druhému, ale také aniž bychom k sobě mluvili příliš dlouho.
Po dosti dlouhém mlčení se nás vévoda z Orléans zeptal, ale díval se přitom na mne, jak to myslíme a čím ho chceme vynést tak vysoko – krokem, o kterém dost dobře chápe, že by se mohl do jisté míry líbit králi, ale který nemá nic společného s věcmi, jež ho uvrhly do citelné nemilosti, protože od začátku toho poměru a před těmi jinými věcmi se s ním dlouho držel znamenitě, a krokem navíc, který se nikoho netýká? Jak ho tím tedy chceme vytáhnout ze všeho, čím ho zahrnuli, jak u dvora, tak pokud jde o společnost? Protože jsem tu řeč první otevřel já a protože vévoda z Orléans, jak se zdálo, adresoval svou otázku spíše mně než maršálovi, usoudil jsem, že je na mně, abych odpověděl a postavil tento argument do plného světla, z jehož síly – jak jsem podle samotné otázky dobře cítil – mohu získat velkou pomoc. Ujal jsem se tedy slova a řekl jsem, že opustí-li život, který už tak dlouho pohoršuje i ty, kdo málo dbají na své svědomí a dbají jen na čest před světem, zbaví se výtek, které si tím životem přivodil, i všech těch, které mu byly přičítány po dobu jeho trvání; že prudká vášeň o ničem nepřemýšlí a nechá se strhnout ke všemu, co z ní plyne; že jeho zvědavost na budoucnost19, o níž se domníval, že udělala malý dojem a že je dávno zapomenuta, se v poslední době obnovila a vzrostla do té míry, že je pokládána za zločin prvního řádu, za ohavnou bezbožnost a těmi nejpříznivějšími zraky za slabost, která nesmírně poškozuje vše, co se o něm soudilo velkého a pevného; že je považován za člověka sužovaného palčivou žízní po vládě, zrozenou sice z jeho ctižádosti, ale vnuknutou věcmi, které mu byly ukázány při provozování té zvědavosti a které jedni přijímají s hrůzou, druzí s pohrdáním, ale všichni jako to, co mu vneslo do hlavy ty pyšné myšlenky, jež se nemohou snést s rozumným mužem, a tím méně s dobrým poddaným; že odtud se odvozují kořeny jeho španělské aféry s nejzlověstnějšími úvahami a důsledky a ještě mnoho jiných věcí, které jsem si netroufal mu rozvinout; naléhal na mne – a to jsem právě chtěl.
Když jsem se tomu dost dlouho bránil, abych ještě víc podráždil jeho zvědavost a připravil ho na to, že uslyší strašlivé zrůdnosti, řekl jsem mu, že když mi to přikazuje a když je ještě v takovém stavu, že potřebuje vědět všechno, i to, co se mu nikdo neodvažuje říci, ať se tedy dozví, že se roztrušovalo – a darebáci i ti, kdo byli příliš vzdáleni a vůbec ho neznali, tomu až příliš věřili –, že je dohodnut s vídeňským dvorem, že se ožení se španělskou královnou vdovou20, jejíž velký poklad peněz a drahokamů mu poslouží k tomu, aby si proklestil cestu na španělský trůn, aniž by příliš zatížil spojence; že aby toho dosáhl, zapudí svou ženu; že autoritou císaře21, všemocného v Římě díky strachu, který nahnal papeži22, dá svůj sňatek zrušit jako hanebný a uzavřený pod násilným nátlakem, a následně prohlásit své děti za levobočky; že protože od španělské královny vdovy nemůže čekat potomstvo, vyčká, až jí čas a věk přinesou smrt, a pak se ožení s paní z Argentonu, které duchové slíbili korunu; že, abych mu nic nezamlčel, je dvojnásob šťastný, že mu vévodkyně z Orléans přestála neduhy a nebezpečí těhotenství a šestinedělí, z nichž se právě dostala23, protože kromě jejího zachování umlčuje její uzdravení hanebně ty zločince, kteří se nebáli roztrušovat, že byla otrávena; že není pro nic za nic synem Monsieura24 a že se chystá oženit se svou milenkou.
Při tomto strašném vyprávění se vévody z Orléans zmocnila hrůza, kterou nelze popsat, a zároveň bolest, kterou nelze vyjádřit, z toho, že je trhán tak drsně a tak zvláštně krutým způsobem. Několikrát vykřikl, a já, který jsem chtěl vypít ten kalich jedním douškem a nemuset k němu znovu přikládat rty, jsem mu vždycky zadusil hlas v samém zárodku, abych měl čas říci všechno najednou. Když jsem skončil, zmlkl jsem, a vévoda z Orléans také, zcela bez sebe. Besons, zdrcený tím, co právě slyšel, měl oči upřené na parkety, o nichž mi později řekl, že se domníval, že se pod ním propadají, a hrůzou se jimi neodvážil pohnout. Ne že by nevěděl nic z toho, co jsem právě řekl – rozebírali jsme to spolu a to nejstrašnější jsem se dozvěděl právě od něho –, ale když slyšel, jak to tomuto princi bez obalu vykládám, nevěděl už, kde mu hlava stojí. Po několika okamžicích ticha je vévoda z Orléans přerušil nejhořčejšími nářky nad tímto vrcholem nepravosti lidí schopných vymyslet si takové zločiny, záměry stejně nesmyslné jako barbarské, jen aby se odvážili ho z nich obvinit, a nad nevídanou zlobou či zvířecí hloupostí těch, kdo takovým hrůzám propůjčovali sluch a jazyk k jejich šíření. Usoudil jsem, že musím nechat těmto tak oprávněným nářkům několik okamžiků a maršálovi, zdrcenému tím, že slyší takové věci vyprávět do očí, čas, aby se trochu vzpamatoval. Když trochu přišel k sobě, přidal své nářky, ale několika slovy potvrdil, jak veřejné ty strašné řeči jsou. Konečně jsem se vrátil ke své řeči, z níž jsem dosud pronesl jen část.
Řekl jsem vévodovi z Orléans, že teď, když nezastřeně vidí příčiny toho, proč ho svět opustil a proč se od něho král a jeho rodina tak nesmírně odvrátili, postřehne jedním pohledem i souvislost mezi přetržením toho zhoubného pouta a obnovením celého svého postavení; že přetrhne-li svazky, na něž se pro jejich trvání a pro účinky, které se jim připisovaly, pohlíží už jen s všeobecnou hrůzou a rozhořčením a které by vždycky byly přinejmenším vydány všem černým výkladům, jež by z nich zločinci chtěli vytěžit, padnou s příčinou i její účinky, a zbaven tohoto poměru bude čistý od jakéhokoli zločinu i podezření. I na tomto místě jsem udělal přestávku, abych do něho úvahu tak nepříjemnou svou pravdivostí a silou vpravoval postupně a s co nejmenším odporem a abych ho nepopudil tím, že bych ho zahrnul ranou za ranou. Maršál z Besons, který dosud mnoho neřekl, se dal víc do řeči, a protože stačilo jít cestou, kterou jsem prorazil silou paží, bušil i on silně a přesně. Vévoda z Orléans, rozhořčený a sklíčený nejednou velmi živou bolestí, neříkal nic, a už to bylo hodně, že poslouchal. Mluvili jsme s maršálem jako jeden k druhému, každý chválil některé slovo, které řekl jeho společník, aby je tím silněji vštípil, ale mírněji, než kdybychom se stále obraceli přímo k princi, a nechávali jsme rozhovor dost upadat, abychom méně unavovali toho, pro něhož jediného se vedl. Tu vévoda z Orléans, jako by se probouzel z hlubokého spánku, vykřikl s hořkým nářkem: „Ale jak se k tomu odhodlat a jak jí to řeknu?“ Toto slovo, které mu vyrvala síla přesvědčování, potvrdilo mou naději. Dychtivě jsem se ho chopil a odpověděl jsem pevným tónem, že je příliš rozumný, aby necítil, jak nutné je toto rozhodnutí rychle učinit a stejně rychle provést; že jde-li jen o způsob – věc, kterou jsem se mu dosud neodvážil načít, ale která není o nic méně podstatná k projednání pro jeho velikost a slávu –, prosím ho, aby měl ještě trpělivost vyslechnout mě v tomto ohledu; že můj názor je, a věřím, že i Besonsův, že by bylo stejně zbytečné jako nebezpečné, aby se rozešel s paní z Argentonu, zůstane-li v Paříži: nebezpečné proto, že by se nikdy neudržel, aby ji znovu neviděl, a znovu ji vidět a znovu s ní navázat by bylo jedno a totéž; zbytečné proto, že i kdyby ji neviděl, což je předpoklad nemožný, bylo by přinejmenším stejně nemožné přesvědčit o tom krále a svět, takže by mu celé jeho úsilí bylo k ničemu.
Při těchto slovech se mě prudce zeptal, co tedy chci, aby udělal, a jak by se mohl s jakou tváří vyhnout tomu, aby ji viděl alespoň proto, aby se s ní rozešel, když by se s ní nerozcházel ani z omrzelosti, ani z nespokojenosti s ní. Odpověděl jsem s výrazem chladného klidu, že je-li rozhodnut ji znovu vidět, ať už jakkoli, je celý tento zápas zbytečný; a maršál, který se zároveň ujal slova, to dobře rozvedl, rozohnil se a uzavřel, že znovu ji vidět by znamenalo novou smlouvu, jistější, silnější a trvalejší než ta první; ať se proboha nedá přemoci touto slabostí, které by navěky litoval; že chce-li ji rozhodně znovu vidět, ať se vzdá jakékoli myšlenky na rozchod s ní, anebo je-li dost šlechetný, aby se v tomto bodě přemohl, ať se nevystavuje jisté porážce a ať se především chrání jít za ní, ba i jí napsat. Podpořil jsem tuto tak spasitelnou radu, jak nejlépe jsem uměl, a k obtížím a důvodům, které se snažil namítat, jsem dodal, že tento způsob je dokonce ze všech nejméně urážlivý, protože svědčí o lásce tak obávané, že se člověk neodváží vystavit pohledu na tu, která ji zažehla, když se rozhodl ji uhasit. Odtud jsem se vrátil ke své řeči a řekl jsem mu, že když jsou s ponecháním paní z Argentonu v Paříži při rozchodu s ní spojena samá nebezpečí a když on, ať je sebevětší pán, nemá moc ji odtud vypovědět, a i kdyby ji měl, neslušelo by mu ji vůči ní uplatnit, právě to mu ukazuje cestu, kterou se má dát, a zároveň mu poskytuje všechny prostředky k úplnému návratu do přízně; že musí zajít za králem a říci mu, že k němu přichází jako do útočiště před sebou samým; že nezměrná vášeň, které se celý oddal, se mu příliš znelíbila jak svou vlastní nevázaností, tak všemi zhoubnými následky a neštěstími, jež byly jejími plody; že už nemůže dál žít v nemilosti, kterou ve vlastních očích tolik zasluhuje; že se mu tedy vrhá do náruče se svou dřívější důvěrou v jeho dřívější dobrotu, aby mu odpustil všechna příkoří, která mu jeho výstřelky způsobily, a aby pomohl jeho slabosti vymanit se z poměru, který – jak cítí – sám přetrhnout nedokáže a který ho prosí rozbít; že ho žádá, aby využil této chvíle, kdy se ho zmocnil záblesk rozumu a povinnosti, a dal paní z Argentonu nařídit, aby opustila Paříž, aby mohl, podpořen odloučením, udržet své rozhodnutí i krok, který činí, aby se dostal z propastí, do nichž ho láska svrhla. Dodal jsem, že bude-li takto mluvit ke strýci, který ho něžně miloval a dal mu toho všemožné důkazy, k tchánovi rozhořčenému nad neštěstím své dcery, jemuž tím ukáže jeho konec, ke králi, kterého lze snadno získat důvěrou, a k muži, který má až příliš neblahou zkušenost s mocí a plody vášnivé lásky, dojme ho tím vším najednou natolik, že z něho v okamžiku udělá otce marnotratného syna; že vím ostatně, že jednou z věcí na světě, které krále ve španělské aféře proti němu nejvíc rozhořčily, byla něžná náklonnost, kterou k němu vždycky cítil a o níž doufal, že je vzájemná, protože u něho pozoroval a pociťoval jistou volnost v chování k sobě, nekonečně větší než u svých dětí, a ta se mu nesmírně líbila; že zlost nad tím, že se zmýlil v představě, která mu byla milá, ho proti němu strašlivě popudila; že se tak jednou mimo jiné vyjádřil k paní z Maintenon25, když k ní vešel plný té věci, rty se mu chvěly hněvem, když jí ty stížnosti přednášel, a mluvil o tom jako o neštěstí, které ho nesmírně bolí; že útěk ke králi, něžný, dojemný, důvěřivý, který všechno přizná, aniž co řekne, a pod závojem svých rozpaků skryje všechno, co není dobré ani vhodné vysvětlovat, bude mít sílu vzkřísit v králi jeho dřívější city k němu, o nichž ho toto jednání přesvědčí, že byly dobře založené, a to s uspokojením tím užitečnějším, že se zbaví výčitky, kterou si sám činil, že se dal oklamat náklonností, která nebyla; a bude polichocen ve svém citlivém místě, až uvidí, jak se mu synovec vrhá do náruče, aby ho vysvobodil z pouta, které sám nemá sílu rozbít, a přitom si s tímto uspokojivým návratem sebelásky uvědomí, že ta oběť byla přinesena jedině jemu; že z těchto příznivých nálad se v něm snadno zrodí mínění, že všechny chyby, nejtěžší obvinění, zavrženíhodná a podezřelá zvědavost i španělská aféra byly následky, chyby a účinky tak silné vášně a tak prudké lásky, jejíž celá slabost se mu ukáže způsobem, jakým se z ní vytrhne, což mu ještě zalichotí.
Vévoda z Orléans neměl trpělivost vyslechnout víc, aniž by mě přerušil. „Cože!“ řekl mi, „Vy chcete, abych na ni“ (na paní z Argentonu) „svalil všechnu nepravost, která mi byla přičítána, a abych z toho vyvázl na její účet? Což nestačí rozejít se, odhodlám-li se k tomu, a ještě ji vydávat? Nehledě na to, že pokud jde o španělské záležitosti, na nichž neměla žádný podíl, bylo by to nespravedlivé; a promiňte mi, řeknu-li Vám, že se divím, že jste to právě Vy, kdo mi otvírá takové dveře.“ – „Láska Vás zaslepuje, pane,“ odpověděl jsem mu, „a propůjčuje Vám jemnocit, s nímž se, přiznávám, nebojím pustit do boje, jen budete-li mě v bodě pro Vás tak zásadním ochoten poslouchat s nedůvěrou k sobě samému. Cítíte, že chci z paní z Argentonu udělat obětního kozla starého zákona, a Vy se proti tomu ježíte jako proti návrhu, který by Vás pošpinil. Nebráním se, že je to můj záměr; pan maršál bude naším soudcem.“ Vévoda z Orléans znovu vykřikl a naléhal na maršála, aby promluvil; ten po mnoha oklikách, jimiž nic neřekl, konečně prohlásil, že se mu to příčí. Nevzdal jsem se a chtěl jsem, aby mi porozuměli, a řekl jsem, že v žádném možném případě se nesmí dělat to, aby člověk získal výhodu na úkor druhého, natož lží, což je nekonečně horší, když ten druhý byl s námi ve svazku, ale že zde nic takového není. Že pravda zůstává na obou stranách netknutá; že škoda je na jedné straně nulová, výhoda na druhé nekonečná, a že když se věci mají přesně takto, nevidím v tom žádný důvod k úzkostlivosti co do cti, poctivosti ani jemnocitu. Oba se shodli na zásadě a nechali na mně, abych ji uplatnil. Pokračoval jsem tedy a zeptal se prince, zda může popřít, že ho jeho láska zcela odvedla od všech rodinných povinností i od všech povinností poddaného krále, tak vznešeného a s nímž se tak dobře zacházelo, a uvrhla ho do temného, odloučeného života s hromadou malých lidí, mezi zábavy nedůstojné jeho postavení i ducha, do marnotratnosti, která otřásla pevnými základy toho, čemu se u soukromníků říká jmění. Zeptal jsem se ho, zda může popřít, že právě tato láska ho znovu ponořila hlouběji a soustavněji než kdy předtím do té zvědavosti, kterou předtím ze svého domu vykázal a která byla vykládána tak zlověstně, a zda to, co se o ní oprávněně a pravdivě roztrušovalo, a to i z jeho vlastních úst, nedalo podnět k nejhorším přídavkům a nejzhoubnějším výkladům, které se o ní šířily.
Přiznal mi tyto věci bez okolků, a na základě tohoto přiznání jsem si vzal právo uzavřít, že je tedy doslova pravda, že ho jeho láska uvrhla do největších výstředností, do zhoubných následků, do nepořádků, do neštěstí a do propastí; že to není jen příliš pravdivé, ale i příliš známé a příliš notorické; že tedy, bude-li ke králi mluvit tak, jak mu navrhuji, neřekne mu nic nepravdivého ani nového; že ho tedy v tomto ohledu nemá nic zastavit; že pokud jde o obavu, aby paní z Argentonu neublížil, zdá se mi ta obava nesmyslná; že odloučena od něho a mimo Paříž, což je jedno a totéž, nevidím, co nepříjemného by ji mohlo potkat; že se jistě postará o její pohodlné živobytí kromě toho, co jí už dal; že ukončení styku nemusí znamenat ukončení ochrany; že sám král byl ve svém životě příliš zamilovaný, než aby nechápal jemnost a povinnost takového postupu; že jednat jakkoli proti paní z Argentonu, i odloučené od jeho synovce, by znamenalo jednat proti synovci samému a krutě ho pošpinit, což je velmi vzdáleno něžnému a upřímnému sblížení, které je jediným cílem, jejž sleduji; že je tedy jasné, že paní z Argentonu se nemá čeho bát, ale naopak může doufat v mnohem lepší, od způsobu, jakým jsem mu navrhl utéci se ke králi a mluvit s ním; a že pokud jde o výhodu, kterou z toho vévoda z Orléans získá, nechci jiného soudce než jeho samého; pokud jde o španělskou aféru, ta není toho druhu, aby se o ní dalo znovu mluvit, a nemůže tedy s žádnou slušností králi říkat, že na ní paní z Argentonu měla, nebo neměla podíl; jeho oprávněné a slušné rozpaky, až bude s králem mluvit o svém rozchodu, mu nedovolí zacházet do podrobností; že říkat mu, že jeho milenka je příčinou tohoto a ne tamtoho, by bylo směšné a nesmyslné, a protože ho ve skutečnosti a podle jeho vlastního přiznání strhla do všeho kromě španělské aféry, nic není užitečnější, nic není víc v pořádku, víc na místě a víc mimo dosah sebemenšího poranění jemnocitu a cti než mluvit s králem v té neurčitosti, jakou jsem mu nastínil; že kdyby pak král ve své mysli připojil ke všemu ostatnímu i španělskou aféru, protože on sám nic nevyjádří, a tu nejméně ze všeho, a protože paní z Argentonu se z toho v ničem nemůže stát nic horšího ani lepšího, nevidím, jakou úzkostlivost by si z toho mohl dělat ani proč by se měl připravovat o tak velké dobro, jako je dokonalé usmíření s králem, s nímž nemůže nemluvit tak, jak to vidím já, chce-li se k němu utéci s jistým a nekonečně nezbytným úspěchem, protože věci došly tak daleko, že rozejít se jen kvůli rozchodu by bylo velmi málo, kdyby k potěšení otce nepřidal králi i potěšení otce rodiny, strýce, a především krále a pána.
Přeli jsme se o tom dost dlouho, a protože Besons nedával najevo, že se úplně vzdává, uzavřel jsem, že nevidím, jaká úzkostlivost by mohla zbývat, když je paní z Argentonu v bezpečí, lež vyloučena, pravda zachována a každá výhoda zajištěna, aniž by se nepatrnost té úzkostlivosti mohla opírat o jakýkoli postřehnutelný základ ve způsobu, jak této výhody dosáhnout, který je naprosto pravdivý, spravedlivý a čestný. Vévoda z Orléans stále tvrdil, že je v tom dvořanský úskok, a maršálova přímost, jednou naježená, si jen s obtížemi zvykala na můj způsob myšlení, načež mě napadlo zeptat se jich, co je na tom pohoršuje. Besons chtěl odpovědět, ale protože nemohl najít po ruce nic, co by se dalo, abych tak řekl, uchopit, a cítil v tom naopak bezpečí pro paní z Argentonu, skutečnou pravdu ve věci a oslnění, jež s sebou strhne i španělskou aféru, přestal se trápit; a vévoda z Orléans se se mnou od té doby nejednou shodl, že se přel jen proto, aby spor protáhl a zatím odvrátil skutečný předmět rozhovoru. Tehdy přestal odporovat, aniž by se přiznal poražen; a když prohlásil, že tento spor bude mít smysl teprve tehdy, až se rozhodne o hlavním bodě (o rozchodu), k čemuž vůbec nebyl rozhodnut, upadl znovu do velmi hlubokého mlčení, které maršál nepřerušil a které jsem já nechtěl rušit tak brzy po tak živém obnovení rozhovoru.
Brzy jsem však postřehl, že vévoda z Orléans nejen mlčením velmi trpí, ale že se zmítá mezi tím, zda promluvit, či nepromluvit. Pak mu unikaly začátky slov, které nějaké úsilí zadrželo napůl vyslovené, a když se to několikrát opakovalo, dodalo mi to odvahy říci mu, že dobře vidím, že si chce před námi ulevit od nějakého trápení, které ho znepokojuje; že ho nenutím, aby to udělal, ale že ho prosím, aby uvážil, že je mezi svými dvěma nejspolehlivějšími služebníky a ve stavu, který nevyžaduje žádné zdráhání. Nic neodpověděl a já zmlkl. Po dost dlouhém a prudkém vnitřním zápase nám jakoby náhle řekl, že po dlouhém váhání cítí naléhavou potřebu říci nám něco, co mu působí nekonečné trápení, ale že stav, v němž se uvnitř nachází, a úplná důvěra, kterou k nám má, ho nutí to vyslovit; že mezi vším, co se v něm bije proti tomu, k čemu se ho snažíme přesvědčit, je jednou z věcí, které ho nejvíc trápí, jeho domácnost a život, do něhož by se rozchodem znovu vrátil. Znovu jsem se ujal slova. Řekl jsem mu, že jsem začal cítit, co ho zmítá mezi mluvením a mlčením, ještě než to slovo pustil; že jsem se z úcty neodvážil dát mu to znát, ale že jsem nadšen, že se konečně rozhodl otevřít se tak opravdovým a tak upřímným služebníkům; a pak, pouštěje se do věci, řekl jsem mu, že se nedivím, že se mu nechce pouštět do způsobu života, který je mu zcela neznámý a jehož sladkosti neměl nikdy čas poznat.
Toto slovo zachytil s jakýmsi zanícením a přiznal se nám k nesmírné nechuti ke své ženě, takové, že se necítí schopen ji kdy přemoci. Pohlédl jsem na maršála, a obraceje se k němu, řekl jsem, že na tohle jsem byl připraven nejvíc a že mě to také nejméně uvádí do rozpaků; že je zcela přirozené, že vévoda z Orléans, oženěný proti své vůli, podněcovaný k nechuti k svému manželství právě těmi, jejichž autorita ho před ním měla chránit proti autoritě králově, anebo s tou nechutí bojovat, když už ho přivedli tak daleko, že v tom manželství viděl největší neštěstí svého života26, který pak padl do špatných rukou, jež ho ze zištnosti nebo z lichotnictví v té nechuti nejen utvrzovaly, ale přesvědčily ho, že dávat ji najevo je podstatnou součástí jeho důstojnosti a slávy, který se pak ponořil do přechodných, ale neustálých výstředností a nakonec se pohřbil ve vášni, jež zaměstnávala celé jeho srdce i všechen jeho čas – že je, pravím, nejen přirozené, ale nevyhnutelné, že když všechno spolupůsobilo k vytvoření a upevnění tak nebezpečné nechuti, stala se takovou, jak nám ji vévoda z Orléans líčil; ale že je věcí zdravého rozumu, moudrých úvah a obecných i zvláštních ohledů zničit zhoubné dílo vášní, špatných rad a času tak dlouho prožitého ve zvyku těchto citů a osvojit si city zcela opačné, v nichž jedině najde svůj klid a svou pravou slávu spolu s pevnou velikostí své vlastní rodiny.
Besons tyto řeči nesmírně podpořil, chválil vévodkyni z Orléans a dal mi příležitost chválit ji také; ale tyto chvály, místo aby měly dobrý účinek, vévodu z Orléans podráždily a uvrhly ho znovu do jeho dřívějšího mlčení plného neklidu a rozpaků. Nakonec se z něho vyhrnulo (a tady byla důvěrnost i důvěra plná, úplná, jasná, nezamlčující ani věci, ani jména) a řekl nám, co bychom si byli přáli neslyšet, ale co bylo přece jen velmi šťastné, že nám řekl. Maršál se vrhl na obecnosti, velmi pravdivé, ale já jsem měl to štěstí, že jsem díky náhodám mně zcela zvláštním, ale naprosto přirozeným a spolehlivým, našel důvody tak případné a důkazy tak jasné a přesné, že vévoda z Orléans ustoupil jejich síle, nemohl se ubránit tomu, aby nebyl přesvědčen, a v různých odpovědích mi nemohl nic namítnout, než že bych mu o jeho ženě nic zlého neřekl, ani kdybych něco věděl. „Ne, pane,“ odpověděl jsem mu a hleděl na něho zaníceně, „zcela jistě bych Vám nic neřekl; ale také bych s Vámi nemluvil tak určitě, jak mluvím, kdybych o tom nebyl nejen hluboce přesvědčen, ale kdybych měl sebemenší podezření, že by se jí mohlo něco přičíst, protože říkat Vám o ní něco zlého, i kdyby to byla pravda, by byla hrozná podlost, a snažit se Vás v její prospěch přesvědčit o lži, a to rozhodujícími a určitými fakty, které by byly proti pravdě a proti mému svědomí, by byl jiný druh zrady. Kdybych tedy viděl, že máte bohužel pravdu, spokojil bych se s tím, že Vám ji nepřiznám, a vyvlékl bych se z rozpaků, jak bych mohl, obecným žvaněním, které se vždycky najde; ale rozhodně bych se chránil předkládat určité věci a důkazy, které by se stejně příčily pravdě, cti i svědomí, jež u mne jdou a mají jít před vším ostatním.“
Toto tak jasné, tak pevné a zároveň tak upřímné tvrzení prolomilo jeho poslední okop; nedokázal ani skrýt radost, že může s jistotou počítat s tím, že byl zlomyslně oklamán. Rozhovořil se o té podivné kapitole ještě víc, a poražen ve věci samé, nastavil nám pěkně záda, abychom ho porazili ještě víc, pokud jde o nehodné a zločinné původce. Jmenoval nám paní Vévodkyni27, paní z Argentonu a několik dalších zkažených žen, většinou důvěrných přítelkyň své milenky, a my jsme ho zahanbili za to, že jim uvěřil, když jejich pověst jim zasluhovala tak málo víry i v případě osob jim lhostejných, a čím méně teprve při tak citelném zájmu, jaký měly na tom, aby mezi paní jeho ženu a něho vnesly co největší odcizení. Besons pak mluvil důstojně a dost dlouho v témže smyslu. Dodal jsem potom, že by měl tento den navěky žehnat, kdy mu náhoda poskytla odpovědi a důkazy, proti nimž není námitky, a kdy jeho rozum, k tomu donucený, musel uznat své chyby a spasitelně jich litovat. Smělejší po tom, co jsem odstranil nejjedovatější příčinu jeho nechuti, vrátil jsem se ke chvále paní jeho ženy, při níž jsem se rozhovořil výmluvně. Vyzdvihl jsem její trpělivost s jeho chováním k ní, přesné zdržování se jakékoli stížnosti, živý zájem, který brala na jeho slávě, její trápení a její úsilí v jeho španělské aféře, užitečnost královy něhy k ní v té nepříjemné příležitosti, a rozšířil jsem se o všech těchto bodech. Besons mi velmi dobře sekundoval a vévoda z Orléans všechno vyslechl s velkou trpělivostí. Pak jsme mu oba začali vychvalovat sladkost a cenu šťastného manželství; a protože jsme o něm oba mluvili z té nejsladší zkušenosti, udělali jsme na něho velký dojem.
V tomto stavu jsme ho opustili, tlačeni hodinou už velmi pozdní, proti jeho vůli a po pravdě velmi unaveni tak tvrdou a tak podivnou prací. Zapřísahal nás, abychom ho neopouštěli v tom strašném boji, do něhož jsme ho zavlekli; a ujistili jsme ho, že jakmile poobědváme, neodložíme návrat k němu. Při odchodu mi Besons řekl, že jsem ten nejlepší a nejsmělejší přítel, jakého si lze představit, že ho síla toho, co jsem řekl, několikrát roztřásla, až mu to vyrazilo dech, a přiznal, že to bylo nutné, aby se násilím vyrvalo, v co se jinak nedalo doufat a v co sám ještě sotva doufal. Slíbil mi, že si dodá odvahy, aby mou sílu podpořil, jak nejlépe dovede, řekl mi, že je především nutné zabránit tomu, aby princ odjel do Paříže, kde by jediný okamžik zvrátil celou naši práci, a snažit se dokonce nespustit ho z očí až do konce. Rychle jsme se rozešli, abychom lidem vévody z Orléans nedávali podnět k přemýšlení a dohadům víc, než jak jsme se později dozvěděli, že je už vyvolalo tak dlouhé zasedání po mém včerejším; a dohodli jsme se, že se vrátíme, jakmile poobědváme, a strávíme s vévodou z Orléans celý den.
Poznámky
Vysvětlivka: Filip II. Orleánský (1674–1723), syn Monsieura, bratra Ludvíka XIV., a Madame (Alžběty Šarloty Falcké), do roku 1701 vévoda z Chartres; Saint-Simonův blízký přítel. Po smrti Ludvíka XIV. byl v letech 1715–1723 regentem za nezletilého Ludvíka XV.; zemřel 2. prosince 1723 ve Versailles na mrtvici.↩
Vysvětlivka: Ludvík XIV. (1638–1715), francouzský král od roku 1643, samostatně vládnoucí od roku 1661. Jeho manželka Marie Terezie Španělská zemřela roku 1683; z jejich dětí se dospělosti dožil jen Monseigneur. Zemřel 1. září 1715 ve Versailles na sněť nohy.↩
Vysvětlivka: Monseigneur je Ludvík, velký dauphin (1661–1711), jediný přeživší legitimní syn Ludvíka XIV. a otec vévody z Bourgogne, španělského krále Filipa V. a vévody z Berry. Zemřel 14. dubna 1711 v Meudonu na neštovice, ještě před svým otcem.↩
Vysvětlivka: Maxmilián II. Emanuel (1662–1726), bavorský kurfiřt, spojenec Ludvíka XIV. ve válce o španělské dědictví. Po porážce u Höchstädtu (1704) přišel o své země a pobýval v Nizozemí a ve Francii; Bavorsko mu bylo vráceno až mírem roku 1714.↩
Vysvětlivka: Paní z Arco byla milenkou bavorského kurfiřta a matkou jeho nemanželského syna, zvaného rytíř Bavorský.↩
Vysvětlivka: Paní z Argentonu, rozená slečna ze Séry (nar. 1684), bývalá dvorní slečna Madame, byla od počátku 18. století milenkou vévody z Orléans, s nímž měla syna, rytíře d’Orléans; roku 1706 se stala hraběnkou z Argentonu.↩
Vysvětlivka: Španělská aféra (1709): ve Španělsku byli zatčeni agenti vévody z Orléans, který tam předtím velel francouzským vojskům, a vévoda byl podezírán, že se pro případ odchodu Filipa V. ze Španělska připravuje sám získat španělský trůn. Ludvík XIV. věc nedal soudně projednat, ale vévoda upadl u dvora do hluboké nemilosti.↩
Vysvětlivka: Jacques Bazin, markýz z Besons (1646–1733), generálporučík, od roku 1709 maršál Francie, důvěrník vévody z Orléans, pod nímž sloužil ve Španělsku.↩
Vysvětlivka: La Ferté-Vidame, Saint-Simonův zámek a panství západně od Paříže, kam se autor uchyloval na venkov.↩
Vysvětlivka: Monseigneur vévoda z Bourgogne je Ludvík Francouzský (1682–1712), nejstarší syn Monseigneura (Velkého Dauphina) a tedy vnuk Ludvíka XIV. Byl otcem budoucího Ludvíka XV. Zemřel — spolu se svou manželkou a starším synem — roku 1712, ještě před svým dědem, takže se sám francouzským králem nikdy nestal. Zemřel 18. února 1712 v Marly na spalničky.↩
Vysvětlivka: Françoise-Marie de Bourbon (1677–1749), dříve slečna z Blois, legitimovaná dcera Ludvíka XIV. a paní z Montespan, od roku 1692 manželka vévody z Orléans. Z jejich dětí se dospělosti dožil syn Ludvík (pozdější vévoda z Orléans) a několik dcer, mezi nimi pozdější vévodkyně z Berry a španělská královna Luisa Alžběta.↩
Vysvětlivka: Vévodkyně z Villeroy, rozená Le Tellier, dcera ministra Louvoise, byla manželkou vévody z Villeroy, syna maršála; vévoda z La Rocheguyon, syn pana z La Rochefoucauld, měl za manželku její sestru, a byl tedy švagrem vévody z Villeroy. Pontchartrain je zde Jérôme Phélypeaux, hrabě z Pontchartrainu, státní sekretář pro námořnictvo, syn kancléře.↩
Vysvětlivka: Daniel François Voysin (1655–1717), od června 1709 státní sekretář války po Chamillartovi, chráněnec paní z Maintenon, od roku 1714 kancléř; zemřel 2. února 1717.↩
Vysvětlivka: Paní princezna de Conti je zde Marie-Anne de Bourbon (1666–1739), legitimovaná dcera Ludvíka XIV. a paní de La Vallière, od roku 1685 bezdětná vdova po princi de Conti Ludvíku Armandovi; Monseigneur k ní jako k nevlastní sestře léta chodíval.↩
Vysvětlivka: Paní Vévodkyně je Louise-Françoise de Bourbon (1673–1743), dříve slečna z Nantes, legitimovaná dcera Ludvíka XIV. a paní z Montespan, starší sestra vévodkyně z Orléans a manželka pana Vévody (Ludvíka III. Bourbonského); jejím synem byl pozdější první ministr Ludvík Jindřich, vévoda z Bourbonu. V této době k ní Monseigneur silně lnul.↩
Vysvětlivka: Kancléř je Louis Phélypeaux, hrabě z Pontchartrainu (1643–1727), dříve generální kontrolor financí a státní sekretář, kancléř Francie v letech 1699–1714; otec státního sekretáře Pontchartraina.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Tresmes, syn vévody z Gesvres (dříve markýz z Gesvres), guvernér Paříže.↩
Vysvětlivka: René de Froulay, hrabě z Tessé (1648–1725), rodák z Maine, maršál Francie od roku 1703; v letech 1693–1696 tajně vyjednával jménem Ludvíka XIV. s vévodou savojským a roku 1707 bránil Toulon.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Orléans se zabýval chemií a pokusy nahlédnout do budoucnosti prostřednictvím věštců a médií, což dávalo podnět k pomluvám o čarování a jedech.↩
Vysvětlivka: Španělská královna vdova je Marie Anna Falcko-Neuburská (1667–1740), vdova po Karlu II. Španělském, sestra císařovny Eleonory, a tedy teta císaře Josefa I.; roku 1706 byla z Toleda odvezena do Bayonne.↩
Vysvětlivka: Císař Josef I. (1678–1711), syn Leopolda I., císař od roku 1705, bratr arcivévody Karla, protivníka Filipa V. ve Španělsku. Zemřel 17. dubna 1711 ve Vídni na neštovice.↩
Vysvětlivka: Papež Klement XI. (1700–1721); v letech 1708–1709 vtrhla císařská vojska do Papežského státu a papež musel na počátku roku 1709 uznat arcivévodu Karla za španělského krále.↩
Vysvětlivka: Vévodkyně z Orléans porodila 11. prosince 1709 dceru Luisu Alžbětu, pozdější španělskou královnu.↩
Vysvětlivka: Monsieur, Filip I. Orleánský (1640–1701), bratr Ludvíka XIV. a otec vévody z Orléans. Jeho první manželka Henrietta Anna Stuartovna zemřela roku 1670 náhle a u dvora se tradovalo, že byla otrávena; narážka míří na tuto pověst.↩
Vysvětlivka: Françoise d’Aubigné, markýza z Maintenon (1635–1719), vdova po básníku Paulu Scarronovi, s nímž neměla děti, vychovatelka králových dětí s paní z Montespan; kolem roku 1683 se s Ludvíkem XIV. tajně oddala. Zemřela 15. dubna 1719 v Saint-Cyru.↩
Vysvětlivka: Sňatek s legitimovanou královou dcerou prosadil roku 1692 Ludvík XIV.; matka vévody, Madame, jej nesla s velkou nelibostí.↩
Vysvětlivka: Paní Vévodkyně byla vlastní sestrou vévodkyně z Orléans (obě byly dcerami krále a paní z Montespan); mezi sestrami panovala dlouholetá řevnivost.↩