Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola druhá

Sňatek careviče se sestrou panující císařovny. — Odjezd arcivévody do Itálie a do Německa; arcivévodkyni nechává v Barceloně se Starhembergem. — Molines, Španěl, děkan Roty, suspendován papežem. — Vévoda z Uzedy; jeho rod; jeho grandeza; jeho úřady; jeho zběhnutí; vrací Řád Svatého Ducha. — Jeho život a temný konec. — Pohroma jeho syna ve Vídni. — Setkání pana Savojského s arcivévodou v kartouze u Pavie. — Arcivévoda, zvolený císařem, přijímá v Miláně velvyslance a legáta Imperialiho. — Kdo byl tento kardinál. — Etiketa o zápřezích převzatá ze Španělska. — Císař v Innsbrucku; přijímá tam chladně prince Evžena. — Příčiny jeho nemilosti a její následky až do jeho smutné smrti. — Tortosa nedobyta císařskými. — Sňatek Amelotovy dcery s panem z Tavannes, který kvůli králi nedosáhne grandezy. — Sňatek rytíře z Croissy. — Šest tisíc livrů penze panu z O. — Tři sta tisíc livrů „brevet de retenue“ vévodovi z Tresmes, takže jich má celkem pět set tisíc. — Příčiny návratu vévody z Noailles a jeho tajné nemilosti. — Nesnáze a nepříjemné postavení vévody z Noailles u dvora. — Noailles se vrhá k Desmaretsovi. — Noailles rozkmotřen s vévodou a vévodkyní z Orléans, a proč. — Noailles se chce sblížit se mnou. — Povaha vévody z Noailles. — Nechávám se strhnout ke svazku s vévodou z Noailles. — Vévoda z Noailles, rozkmotřený s vévodou a vévodkyní z Orléans, mě prosí, abych ho s nimi usmířil. — Mé důvody to udělat; daří se mi to. — Jeho choulostivá zdrženlivost. — Vévoda z Noailles mi po svém svěřuje příčinu svého návratu ze Španělska a své postavení. — Jeho záměry s touto důvěrností. — Jeho krajní touha přimět mě, abych ho sblížil s vévodou z Beauvilliers, a tím i s dauphinem. — Mé důvody to udělat; daří se mi to. — Můj svazek s kardinálem z Noailles, který se stane důvěrným až do jeho smrti. — Ničemnost spiknutí jezuitů proti kardinálu z Noailles odhalena balíkem abbého ze Saronu jeho strýci biskupovi z Clermontu, který padl do rukou kardinála z Noailles, jenž ho nedokáže využít. — Veřejný pokřik. — Dauphin se netají svým názorem, že je třeba vyhnat otce Telliera, a říká mi to. — Záležitost kardinála svěřena celá dauphinovi, aby ji ukončil. — Velké slovo, které mi řekl ve prospěch kardinála. — Nařizuje mi, abych se důkladně poučil o otázkách svobod gallikánské církve a o záležitosti kardinála z Noailles, a říká mi, že ji chce se mnou definitivně ukončit.

Car, sotva se vymanil z rukou Turků, uzavřel sňatek svého jediného syna, kterého měl s první manželkou, již zapudil a držel v klášteře, s druhou vnučkou starého vévody Ulricha Wolfenbüttelského, sestrou arcivévodkyně, kterou brzy uvidíme jako císařovnu.1 Car ten sňatek sjednal v Karlových Varech, kde se léčil u pramenů, a odtamtud odjel do Torgau, aby byl přítomen jeho slavení; byl to neblahý sňatek.

Arcivévoda, který už dlouho nemyslel na nic jiného než na to, aby se ujal rozsáhlého dědictví po císaři, svém bratrovi, aby se znovu shledal s císařovnou, svou matkou, jejímž byl vždy nejmilejším synem, aby byl zase doma ve Vídni, prost starostí a cizinců, mezi nimiž žil jako ve vyhnanství, a aby vládl na týchž místech, kde dosud žil jen v poddanství, se jen stěží vymanil z rukou Katalánců. Zanechal jim jako místokrále hraběte Starhemberga, velitele svých vojsk, kterého mu kdysi dali za rádce a vůdce, jehož si velmi vážil a oblíbil a který si to zasloužil; dále La Corzanu jako kastilského ministra a Perlase, který se stal jeho oblíbencem, jako státního sekretáře a katalánského ministra. Městu Barceloně i celé své straně ve Španělsku dal naději na svůj návrat a konečně vyplul, provázen třemi katalánskými poslanci jménem Corbellone, Pinos a Cardona. Jeho loďstvo čítalo čtyřicet nebo padesát plavidel všeho druhu, anglických, holandských a katalánských. Arcivévodkyni s sebou vzít nemohl; přivedl by tím do zoufalství Katalánce, kteří ji tvrdošíjně chtěli mít v Barceloně jako záruku jeho návratu a střed všech záležitostí, v jejichž čelo ji na dobu své nepřítomnosti pro formu postavil. Jejich manželství bylo, a vždycky potom zůstalo, nesmírně svorné, což je mezi panovníky tak vzácné, a odloučení je stálo mnoho.

Od té doby, co povýšenost markýze z Prié, velvyslance zesnulého císaře v Římě v době, kdy tam byl maršál z Tessé, přinutila papeže – jak jsem tehdy vyprávěl – uznat arcivévodu za španělského krále násilnostmi, jichž se z jeho podnětu dopouštěla císařská vojska v Církevním státě, nebyl v Madridu nuncius, který odtud byl vypovězen, ani španělský velvyslanec v Římě. Molines, děkan Roty, v níž byl auditorem za Kastilii, byl jediným španělským zástupcem v Římě, kde se těšil velké vážnosti.2 Když se potvrdila pověst o arcivévodově brzkém odjezdu z Barcelony do Itálie, začalo se v Římě mluvit o tom, že se mu pošle legát jako španělskému králi, aniž se počká, až bude zvolen císařem. Molines o tom mluvil s ministry, potom s papežem, který mu nakonec přiznal, že je to rozhodnuto. Molines, Filipu V. velmi oddaný, se nedal odradit a nezapomněl na žádný z důvodů, které mohly odvrátit to, co nazýval urážkou krále, svého pána; nakonec na papeže naléhal tak důrazně a mluvil s ním tak zvysoka, že se papež rozhněval, a aby se zbavil jeho výtek, zakázal mu výkon všech jeho funkcí a zašel dokonce tak daleko, že mu zakázal sloužit mši. Tato aféra vzbudila velký rozruch v celé Evropě a ani Řím, sám neutrální, ji neschvaloval. Molines zůstal doma, hojně navštěvován pro vážnost, které si získal, a už nevycházel, dokud nedostal rozkazy z Madridu. Král si v Římě velmi stěžoval na samu věc i na její příčinu; ale rozhodnutí tam padlo a tento dvůr nebyl z těch, kdo couvají.

Vévoda z Uzedy byl španělským velvyslancem v Římě; pocházel z onoho velkého a početného rodu Acuña y Pacheco, k němuž patří také markýzové z Villeny a vévodové z Escalony, hrabě ze San Esteban de Gormaz, vévodové z Osuny, hrabata z Montija, nynější markýz z Bedmaru a onen proslulý stařec markýz z Mancery, o němž jsem mluvil vícekrát; všichni španělští grandi první třídy a všichni velmi velcí páni. Uzeda byla povýšena na vévodství a Filip III. ji dal nejstaršímu synovi vévody z Lermy, svého prvního ministra, který zemřel jako kardinál a v nemilosti, a zároveň toho syna učinil španělským grandem; tato grandeza pak přecházela z dcery na dceru. Poslední dědička, dcera pátého vévody z Osuny, ji přinesla sňatkem jednomu mladšímu synovi téhož rodu, který se jmenoval hrabě z Montalbánu a který při sňatku přijal jméno a hodnost vévody z Uzedy. Byl šlechticem komory, guvernérem a generálním kapitánem Galicie, potom místokrálem Sicílie, odkud přešel na velvyslanectví v Římě, kde ubytoval Louvilla, když ho Filip V., pobývající v Neapoli, poslal poděkovat papeži, že k němu vyslal legáta. Vévoda z Uzedy byl jmenován rytířem Řádu Svatého Ducha spolu s prvními španělskými grandy, kteří řád krátce nato přijali, a vděčil za to dobrému přijetí, jehož se od něho dostalo Louvillovi, kterého velmi přesvědčil o své oddanosti Filipu V., tehdy upřímné. Ale úpadek jeho záležitostí v Itálii a pád vévody z Mediny Celi, s nímž byl spřízněn a jehož byl důvěrným přítelem, ho tajně vehnaly do rakouské strany, s níž se spojil; a když opustil Řím v době, kdy tamní dvůr uznal arcivévodu za španělského krále, zdržel se v Itálii nejprve kvůli obtížnosti cesty zpět do Španělska; po jeho tajném obratu mu to posloužilo jako záminka zůstat v Itálii, ne však tak věrohodná, aby nevzbudila mnoho podezření o jeho chování a posléze i o jeho věrnosti, neboť tvrdošíjně neuposlechl často opakovaných rozkazů, aby se odebral do Španělska; a byl velmi obviňován, že před dvěma lety zmařil podnik na znovudobytí Sardinie, do jehož tajemství byl zasvěcen.

Průjezd arcivévody Itálií mu poskytl příležitost odhodit masku. Tento princ dorazil 12. října do Sampierdareny, předměstí Janova, kde ho republika skvěle přijala. Vévoda z Uzedy vrátil králi Řád Svatého Ducha, odebral se k arcivévodovi do Janova, veřejně ho uznal za španělského krále a za svého panovníka a přijal od něho jako od krále Řád Zlatého rouna. Přišel tím o své statky ve Španělsku a vídeňský dvůr ho za to nijak neodměnil, nechal ho v Itálii živořit v chudobě a opovržení. Když ho po několika letech omrzelo, že nemůže nic dosáhnout, odešel s rodinou do Vídně, kde zakusil z ještě větší blízkosti totéž opuštění. Zemřel tam s prázdným titulem předsedy Španělské rady, která neměla co spravovat, protože byl uzavřen mír a císař se Španělska zřekl a uznal Filipa V. Jeho syn, po něm vévoda z Uzedy, zůstal ve Vídni a skončil tam nakonec velmi nešťastně ve vězení, pro podivná podezření, a od jeho zatčení už o něm nikdo neslyšel.

Vévoda savojský,3 jak jsme viděli, velmi nespokojený se zesnulým císařem, si lichotil, že u arcivévody pořídí lépe, a chtěl se s ním při jeho průjezdu setkat; dosáhl u něho audience v určený den v kartouze u Pavie, kudy tento princ na cestě do Milána projížděl inkognito pod jménem hrabě tyrolský.

V Miláně se dozvěděl, že byl 12. října ve Frankfurtu zvolen císařem všemi hlasy kromě hlasů Kolína a Bavorska, které nebyly připuštěny, protože oba tito kurfiřti byli v říšské klatbě; nový císař ten titul ihned přijal. Milán se překonal, aby ho skvěle přijal. Udělil tam s velkou okázalostí audienci kardinálu Imperialimu, legátovi a latere. Byl to jeden z nejváženějších členů posvátného kolegia, který měl největší váhu a největší podíl na záležitostech; jeden z nejschopnějších a nejvíce papabilních, muž čestný, vzdělaný a velmi důstojný; bohatý a okázalý, ale Francii podezřelý jako syn onoho janovského dóžete, který byl po bombardování nucen přijet, ještě jako dóže, v doprovodu čtyř senátorů prosit krále o odpuštění4 a který dokázal tento tak ponižující úkol vykonat s duchaplností a důstojností a všem se zalíbit a získat si jejich úctu. Jeho syn, ačkoli velmi rozvážný a uměřený, na tu cestu nezapomněl5 a až příliš snadno bylo cítit, k újmě jeho nadějí na pontifikát, že je velkým nepřítelem Francie a velkým stoupencem Rakouska; to ho stálo francouzskou exkluzi a tiáru, na jejímž udělení se následující konkláve už shodlo. Své audience dostali také velvyslanci Savojska, Benátek a Janova; měli však rozkaz přijet jen v kočárech o čtyřech koních; patrně to bylo proto, aby se zachovala hodnost španělského krále, který jediný jezdí, kamkoli jede, se šesti koňmi nebo mezky, kdežto velvyslanci, kardinálové a grandi smějí mít jen čtyři. Velvyslanci velkovévody byla audience trvale odepřena, protože se podle arcivévodova mínění ukázal příliš nakloněn oběma korunám. Vše, co bylo v Itálii vznešeného, spěchalo do Milána, aby mu vzdalo poctu.

Arcivévoda jel z Milána přímo do Innsbrucku, kde se zastavil a kam se k němu přijel poklonit princ Evžen; přijetí bylo chladné na muže takového rodu, takových zásluh a takové pověsti, jakým byl tento velký a šťastný vojevůdce; zesnulý císař ho zvlášť miloval a vážil si ho a měl k němu naprostou důvěru. Tento vrtošivý panovník nikdy neměl rád svého bratra arcivévodu a nikdy s ním dobře nezacházel. Arcivévoda měl ve Španělsku od vídeňského dvora ustavičně nedostatek všeho; přičítal to princi Evženovi, který měl v takových opatřeních rozhodující slovo, a především mu neodpustil tvrdošíjné odmítání přijet do Španělska řídit a vést tamní válku. Starhemberg, který prince Evžena neměl rád kvůli dvorským intrikám a následkům sporů znepřátelených stran, nesl netrpělivě nedostatek peněz a všeho ostatního, který ho ve všem činil závislým na Angličanech a bral mu prostředky i příležitosti vyznamenat se, pozvednout svou slávu a svou kariéru. Zlobil se za to na prince Evžena a pomstil se mu tím, že mu odcizil arcivévodu. Evžen, který cítil, jak si s tímto princem stojí, se neuklidňoval ani svými vavříny, ani tím, že ho arcivévoda potřebuje. Nebál se ani tak o své úřady jako o autoritu, s níž je byl zvyklý vykonávat. Měl ve Vídni mocné nepřátele, neboť zásluhy, zvláště hojně odměněné, vzbuzují vždycky závist. Proto spěchal za arcivévodou, ještě když byl na cestě, dřív než se k němu připojí lidé z vídeňského dvora. Jeho ponížené projevy, jeho ujišťování i vysvětlování, do nichž se snažil pouštět, však nedokázaly rozpustit led, který v arcivévodovi proti sobě našel ztuhlý; a to mu dodalo nový stupeň horlivosti pro pokračování války, aby zůstal nepostradatelný a oddálil dobu míru, v níž by byl vystaven tisícerým příkořím ve Vídni, kde dosud vládl, ať byl přítomen či nepřítomen; a to ho také vehnalo do oné potupné cesty do Anglie, kde hrál tak podivnou roli, jak je dobře vidět z jejího popisu v Dokladech, v souvislosti s mírovým jednáním.

Malé uspokojení, jehož se mu dostalo v Innsbrucku, mu ohlásilo, co má čekat. Po uzavření míru žil ve Vídni v samých příkořích, pod zdánlivou vážností, v nejvyšších vojenských i civilních úřadech, pod nimiž nakonec s přibývajícími léty podlehl spíš jeho duch než zdraví a vehnal ho k tomu, aby hledal a nalezl konec svého života6; to jsem zde chtěl říci dvěma slovy, protože tato událost daleko přesahuje mez, kterou jsem si pro tyto Paměti stanovil. Princ Evžen skrýval svůj zármutek, jak mohl, rychle opustil Innsbruck, aby se vrátil do Holandska a ze vší své moci bránil míru, a aby se pak v Anglii pokusil o podivné věci, jimiž by tam znovu postavil na nohy Marlborougha a s ním válku; sklidil tím jen hanbu a opovržení. Tak se někdy stává, že místo aby si velcí muži stěžovali, že život je příliš krátký, žijí mnohem déle, než by měli. Arcivévoda měl odjet z Innsbrucku tak, aby 18. dorazil do Frankfurtu a 23. tam byl korunován císařem.

Mezitím se Starhemberg pokusil dobýt Tortosu, kde měl jakési tajné spojení. Dal k ní tak rychle a tak tajně přitáhnout tři tisíce mužů, že v noci napadli pevnost na třech různých místech současně, aniž to kdo čekal. Guvernér byl u armády pana z Vendôme. Královský místodržitel pevnosti se bránil tak dobře, že s velmi skrovnou posádkou odrazil všechny tři útoky, znovu dobyl krytou cestu, které se nepřítel zmocnil, zabil mu přes pět set mužů, stejný počet zajal a nějakou dobu ho na ústupu pronásledoval.

Amelot provdal svou dceru za pana z Tavannes, hlavu rodu, který potom dlouho velel v Burgundsku a jehož bratr se stal biskupem-hrabětem z Châlons, arcibiskupem rouenským a velkým almužníkem královny. Amelot, proslulý úspěchem svých velvyslaneckých misí a ve Španělsku zbožňovaný, nedostal za své práce jinou odměnu než úřad prezidenta parlamentu (à mortier) pro svého syna, a to po takové pověsti a tak oprávněných nadějích. Pokusil se pro pana z Tavannes, když si bral jeho dceru, získat grandezu, z níž ho samého vylučoval jeho úřednický stav. Našel k tomu u španělského dvora, který paní des Ursins tak despoticky ovládala, veškerou ochotu, jakou mohl čekat. Ale král k tomu nikdy nechtěl svolit. Amelotova doba už minula. Jeho zásluhy navzdory jeho moudrosti a skromnosti příliš polekaly. Tuto anekdotu jsem vysvětlil při jeho návratu ze Španělska.

Torcy rovněž oženil, nebo nechal oženit, svého bratra s dcerou bohatého finančníka Bruneta; ten se z rytíře z Croissy stal hrabětem z Croissy.

Pan z O, který se stal meninem dauphina,7 dostal penzi šest tisíc livrů a vévoda z Tresmes listinu „brevet de retenue“ na tři sta tisíc livrů na svůj úřad prvního šlechtice komory; jednu na dvě stě tisíc livrů už měl, takže jich měl celkem pět set tisíc livrů.

Je čas vrátit se k vévodovi z Noailles. Viděli jsme, že když už pro něho v Katalánsku nebylo co dělat, jeho vojska přešla k armádě pana z Vendôme a on sám se počátkem března odebral do Zaragozy, kde byl španělský dvůr, určen sloužit pod rozkazy tohoto generála. Slabost vojsk a nedostatek mnoha věcí udržely po celé tažení armády v nečinnosti, až na několik drobných podniků, které nenarušily ani lenost Vendômovu, jenž ležel se vší svou armádou v ubikacích, ani horlivé dvoření Noaillesovo, který stále zůstával u španělského krále v Zaragoze a v Corelle. Ctižádost vládnout, usnadněná vážností a přístupem, jichž se synovci paní z Maintenon dostávalo u dvora, který už dříve hojně navštěvoval, spolu s vážností, kterou mu dávalo jeho postavení v armádě – jednu armádu už vedl jako vrchní velitel –, a s důvěrnými vztahy k panu z Vendôme, jejichž původ jsme v příslušné době viděli, svedla vévodu z Noailles k pošetilosti a k pokusu o něco, co ho mohlo jen zničit, místo aby se spokojil s nejlichotivějšími úspěchy, které pevně držel.

V Zaragoze zastihl hraběte z Aguilaru, o němž jsem mluvil vícekrát a který se vzdal úřadu plukovníka pluku španělských gard výměnou za úřad kapitána první kompanie španělské tělesné gardy, který ho více přibližoval králi. Oba se seznámili při předchozích cestách, které vévoda z Noailles podnikl ke španělskému králi. Oba se sobě zalíbili. Navázali spolu přátelství odpovídající jejich nadání, jejich duchu a jejich povaze, která byla dokonale stejnorodá. Nevím, který z nich ten plán vymyslel, ale je jisté, že se ho oba chopili, jednali v naprosté shodě a nezanedbali nic pro úspěch, který z nich podle jejich mínění měl učinit pány španělského dvora a státu.

Královna trpěla krtičnatostí, která ji nakonec přivedla do hrobu. Nemoc jí bránila doprovázet krále na ustavičných honech a projížďkách, držela ji v ústraní jejích pokojů i v dobách, které předtím trávila s králem, činila ji uzavřenější a pro veřejnost mnohem méně přístupnou a nutila ji nosit čepcový účes, který jí zakrýval hrdlo a část obličeje. Oba přátelé dobře věděli, že král se neobejde bez ženy a že je zvyklý nechat se jí ovládat. Namluvili si, že moc, které se těšila princezna des Ursins, se zakládá jen na moci, kterou královna získala nad králem; že ztratí-li ji královna, padne s ní i camarera mayor; a soudíce o králi podle sebe, nepochybovali, že královninu nemoc s úspěchem využijí, aby mu ji zošklivili. Po tomto velkém kroku se rozhodli dát mu milenku a lichotili si, že jeho zbožnost ustoupí jeho potřebám. S milenkou z jejich rukou, která by je ustavičně potřebovala jako rádce a oporu, aby se sama udržela, počítali, že ji postaví na místo královny po králově boku a že se sami stanou u dvora a v monarchii tím, čím tam byla princezna des Ursins.

Tento džbán mléka oné dobré ženy,8 který také stihl týž osud, nedělá čest dvěma hlavám, které se do toho pustily, a ještě méně cizinci, tak skvěle, tak příjemně a tak předčasně zabezpečenému ve své zemi. Hned se dali do díla. Využívali každé chvíle, aby se stále víc vetřeli do králova důvěrného okolí. Aguilar byl ministrem války; zabýval se i financemi. Noailles měl díky svému velení a svému osobnímu postavení u našeho dvora neméně příležitostí a látky než ten druhý k důležitým a soustavným rozhovorům s králem; oba přitom těžili z přízně královny a z podpory paní des Ursins, jimž se dvořili tím horlivěji a poddajněji, čím víc jim záleželo na tom, aby před nimi skryli, co proti nim chystají. Tak to trvalo po celý pobyt v Zaragoze, kde mysleli jen na to, aby se pevně usadili v králově důvěře. Cesta do Corelly, která krále a královnu na krátko místně oddělila, se jim zdála vhodná k zahájení jejich záměru. Vzali krále za jeho slabou stránku, o níž věděli, totiž za starost o zdraví, a pod maskou oddanosti a s poukazem na to, jak důležité je jeho zdraví a život pro stát, ho postrašili, že by se mohl nakazit královninou nemocí, bude-li s ní dál spát, a zašli tak daleko, že ho znepokojovali i tím, že s ní jí. Tato péče o jeho zachování byla přijata dost dobře, aby jim dala naději; pokračovali a naděje rostla; tlačili dál; litovali krále pro jeho potřeby; rozvláčně mluvili o síle těch potřeb a o důvodech nezbytnosti; zkrátka mu navrhli milenku. Až potud šlo všechno dobře, ale slovo milenka poděsilo královu zbožnost a zničilo je. Král je mírně odstrčil, poslouchal je už jen o jiných věcech a už s nimi nemluvil otevřeně. Jeho upjatost a zdrženlivost vůči nim pro ně byla zlým znamením, které nedokázali odvrátit.

Jakmile se král znovu ocitl mezi královnou a paní des Ursins, vyprávěl jim o krásném a lákavém návrhu, který mu učinili dva muži, jež mu ony ustavičně vychvalovaly a o nichž se domnívaly, že jsou jim tak oddaní. Lze si domyslet, jaký účinek to vyprávění mělo. Navenek se však nic neprojevilo; chtěly si být jisty svou pomstou. Královna o tom napsala s krajní hořkostí paní Dauphine a princezna des Ursins paní z Maintenon se vším uměním, v němž byla tak velkou mistryní. Ať byli král a paní z Maintenon v duchu sebevíc podrážděni svrchovaností, kterou si paní des Ursins osobovala – o tomto hněvu ještě není čas mluvit jinak než mimochodem –, cítili se zasaženi do živého.

Král byl raněn po stránce náboženské, po stránce ctižádosti a opovážlivosti; paní z Maintenon po stránce všemoci, kterou se domnívala vykonávat ve Španělsku prostřednictvím princezny des Ursins a která byla jejím nejcitlivějším místem; oba nevděkem a tím, co spolu s paní Dauphine nazývali věrolomností muže zahrnutého v tak mladém věku a v takové míře statky, úřady a hodnostmi, velkými funkcemi, vyznamenáními, všemi druhy přízně i jejich důvěrou, jímž si byli nejvíc jisti a který toho tak opovážlivě zneužil. Přátelství, zábava a naprostá důvěra, kterou paní z Maintenon chovala obzvláště k tomuto synovci, na nějž hleděla jako na svého syna, jako na svého přítele, někdy i jako na svého rádce, jako na někoho, kdo je s ní zajedno a nemůže mít jiné zájmy než ona, jí v srdci způsobily hlubokou ránu, která se časem a se změnou poměrů navenek zdála zhojená, ale v hloubi se nezhojila nikdy, ani pokud jde o přátelství, ani o úctu, ani o důvěru, a až do konce jejího života mezi nimi zanechala trapnou nevolnost. Paní Dauphine, vždy obklopená Noaillesy, která si oblíbila hravého, někdy i vážného ducha vévody z Noailles a která mu, aby se zalíbila paní z Maintenon, dovolila přístup k sobě a veřejnou důvěrnost, jaká nebyla nikdy dovolena nikomu jinému než jemu, a která v něm viděla přítele, byla proti němu tím víc pobouřena kvůli královně, své sestře, kterou velmi milovala a s níž byla v ustavičném styku. Byla paní z Maintenon nesmírně vděčna, že vzala věc proti tak blízkému člověku, na nějž byla tak zvyklá, tak hořce, a paní z Maintenon zase jí, že vidí, s jakou vervou se zastává zájmu své sestry. Tato tajná, důvěrná, nejvyšší skupina se tedy jen vzájemně rozněcovala a dráždila a dauphin se k ní připojil jako čtvrtý, při postavení, v jakém k nim byl, s odporem k činu pro tento svět tak pošetilému a pro náboženství tak hříšnému. Odpovědi do Španělska na sebe nedaly čekat a jejich důraznost plně vyhověla španělské královně i princezně des Ursins.

Vévoda z Noailles dostal touž cestou suchý a přesný rozkaz vrátit se okamžitě po obdržení těchto dopisů. Zdání, až dosud dokonale zachovávané, přestalo být šetřeno. Aguilar dostal rozkaz ihned odstoupit ze svého úřadu, který byl vzápětí dán hraběti ze San Esteban de Gormaz, španělskému grandovi po manželce a synovi markýze z Villeny, o nichž jsem mluvil jinde, a zároveň okamžitě odjet do své komendy, kam byl na nějaký čas vypovězen. Vévoda z Noailles během těch několika málo dní, které potřeboval na přípravu cesty, nacházel už jen zavřené dveře a tváře ještě uzavřenější. Přijel, jak jsem řekl, do Versailles dva dny po návratu z Fontainebleau a poklonil se králi u paní z Maintenon; ti ho tam kvůli veřejnosti chtěli přijmout tak, jak ho tam přijímali vždy po jeho návratech. Přijetí však bylo podivně krátké a jiné. Brzy se podle králova suchého chování k němu, podle jeho zdrženlivosti a rozpaků vůči králi, vůči dauphinovi a zvláště vůči paní Dauphine zpozorovalo, že se v jeho záležitosti stalo něco vážného a velmi neobvyklého, neboť se ještě nevědělo, že dostal rozkaz k návratu, a tím méně proč. Dámy z nejužšího okruhu si všimly, že ho u paní z Maintenon potkávají mnohem méně často a že při těch řídkých příležitostech, kdy ho tam viděly, bije do očí stísněnost a rozpaky synovce a suchost a strohost tety, v naprostém protikladu ke způsobům, jaké u nich až dosud vídaly. Tyto věci trvaly dál a postupně prosákly ven. Vzbudily všeobecnou zvědavost a brzy nato se, ovšem jen mezi nejlépe zpravenými, zjistila příčina nemilosti; já jsem ji zvěděl mezi prvními od oněch dam paláce, jimž se paní Dauphine ráda svěřovala.

Vévoda z Noailles, zaměstnaný jak tím, aby tak nepříjemné postavení zakryl, tak tím, aby v něm hledal pomoc, byl v podivných rozpacích; jeho přirozené prostředky, které ho tak rychle vynesly, mu byly k ničemu: paní z Maintenon byla raněna do srdce ve svém nejdražším zájmu; král samotnou věcí a hořkostí, že se tak hrubě zmýlil, když zahrnoval někoho svými nejvýznačnějšími milostmi; paní Dauphine byla uražena za královnu, svou sestru, i za sebe a ještě si na tom zakládala; dauphin, při své mimořádné zbožnosti, se cítil zaskočen něčím, co odporovalo všem jeho zásadám. Jeho rodina, tak skvělá, tak zabezpečená, tak početná, rozhořčená na něho, že se takto zničil jakoby z rozmaru, pro něho nemohla nic udělat. Jeho matka, výtečná rádkyně, měla vždycky jen samé kličky, které krále a paní z Maintenon stále držely vůči ní ve střehu, a to dosti nezdvořile. Jeho žena, bláznivka, která se paní z Maintenon, ačkoli byla její jedinou neteří, stala nesmírně obtížnou a která se jí zdaleka neodvážila ani otevřít ústa, vídala ji jen odměřeně a skoro vždy jen proto, aby od ní dostala vyhubováno; s paní Dauphine se nikdy nestýkala, ve světě neměla vážnost a svět jí vždycky dovolovali vidět jen hrdlem láhve. Jeho strýc byl u paní z Maintenon ztracen a u krále k tomu měl blízko. Jeho tři sestry, dámy paláce, byly sice s paní Dauphine zadobře, ale paní Dauphine nebyla s to nic vyslechnout. Žádný velmož v úřadě, na nějž by se mohl nebo chtěl obrátit; a pokud jde o ministry, jeho případ nebyl hoden milosti u lidí zásadových a tak hluboce zbožných, jako byli vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers, a byl synem a synovcem lidí, z nichž první mu jejich přízeň zjednat nemohl a druhý, ať udělal cokoli, aby vévodovi z Beauvilliers zachoval jeho úřady na úkor vlastního bratra, zůstával pro ně osudným nepřítelem arcibiskupa z Cambrai.

Biskup z Meaux nebyl tak prostoduchý, aby se pletl do usmiřování paní z Maintenon se synovcem muže, který ho chtěl zničit. Totéž platilo o La Chétardiem, jejím duchovním vůdci,9 a o otci Tellierovi u krále. Voysin, ubohý otrok paní z Maintenon, by se neodvážil jí znelíbit. Pontchartrain byl zlovolný a bez vlivu i vůle; kancléř měl příliš zlomená záda; Torcy byl sama bázlivost. Desmarets se vévodovi z Noailles zdál jediným, od něhož mohl doufat pomoc. Desmarets byl kanec tak zabořený do svého pelechu, že skoro nevěděl, co se děje mimo jeho obor. Počítal jen s paní z Maintenon a věřil jen v ni: o postavení vévody z Noailles neměl ani tušení. Cítil se tedy polichocen, když viděl, jak se mu vrhá do náruče; a i když se o tom postavení mnohem později dozvěděl, byl už s ním tak svázán, že se ho nemohl nebo neodvážil zbavit. Tím, že se vévoda z Noailles tak rychle chopil tohoto spojení, se tedy aspoň na někoho upnul. Pěstoval je pilností, lichotkami a poddajností; generální kontrolor, ministr a muž s vlivem, byl vždy dobrý k mání, zvláště pro toho, kdo nikoho neměl, dokud by nenašel cestu, jak ho využít k usmíření, k čemuž ovšem nedošlo.

Pan z Noailles, který býval velmi zadobře s vévodou a vévodkyní z Orléans, se s nimi rozešel kvůli aféře Renauta, kterého vévodovi dal a kterého předtím měl ve svých službách, a kvůli nějakým třenicím s vévodkyní. V době svého rozkvětu by si z toho, myslím, mnoho nedělal, ale v situaci, v níž se ocitl, mu připadaly ostré i drobty a byl by je chtěl aspoň posbírat. Mé důvěrné spojení s nimi bylo všeobecně známé; platil jsem za srdečného přítele vévody z Beauvilliers, který má jeho naprostou důvěru, ba i vévody z Chevreuse; vědělo se, že s kancléřem jsem na tom stejně. Co se tajného a důvěrného odehrávalo mezi dauphinem a mnou, se nevědělo, ale v té věci jsem byl ve velkém podezření kvůli „lžíci na boty“ vévody z Beauvilliers, kvůli výrazu a způsobům, které dauphinovi vůči mně unikaly, když jsem se před ním objevil na veřejnosti, kvůli rozhovorům mezi čtyřma očima, které často vedl v salonu v Marly s paní ze Saint-Simon, a kvůli jejich společnostem, v nichž byla skoro vždy přítomna; ani on, ani paní Dauphine se už nijak nezdráhali projevovat přání, aby nastoupila po vévodkyni du Lude, a to takovým způsobem, že ani vévodkyně, která o tom věděla a mluvila o tom, z toho nemohla být dotčena. Král i svět s ní odedávna jednali s výrazným vyznamenáním, které stále rostlo; já jsem byl u krále dobře zapsán a svět na mě upíral oči. To vše patrně vévodu z Noailles přesvědčilo, že dříve či později jsem člověk, kterého je třeba získat, a nebyl ani čtrnáct dní zpátky, když na mě začal namířovat svá děla.

Vévoda z Noailles, který nyní dosáhl maršálské hole, velení nejpřednějším armádám a ministerského úřadu, bude odteď vystupovat tolik a tolika způsoby, že by bylo těžké jít dál s jasností, aniž ho představím, ačkoli je plný života a zdraví a je o tři roky mladší než já. Je to muž zrozený k tomu, aby udělal největší kariéru, i kdyby ji nebyl našel doma hotovou. Jeho postava, dosti vysoká, ale zavalitá, jeho těžká a pevná chůze, jeho prostý oděv, nanejvýš důstojnický, by chtěly ukazovat nejpřirozenější prostotu; podporuje ji vším tím, co se, pro nedostatek lepšího výrazu, rozumí zdáním bezstarostnosti a kamarádství. Málokdo má víc ducha a víc ducha všeho druhu, víc umění a poddajnosti v přizpůsobování svého ducha duchu jiných a v přesvědčování, kdykoli se mu to hodí, že jej pohánějí tytéž touhy a táž náklonnost jako je samé, a přinejmenším stejně silně jako je, a že se jimi zabývá ještě víc. Vlídný, kdykoli se mu zlíbí, laskavý, přívětivý, nikdy obtěžovaný, ani když je obtěžován nejvíc; veselý, zábavný; vtipný vtipem dobrým a jemným, ale takovým, který nemůže urazit; plodný v půvabných nápadech; dobrý společník u stolu, hudebník; pohotový přijmout za své všechny záliby jiných, bez nejmenší nálady; s talentem říci všechno, co chce, jak chce, a mluvit celý den, aniž by se z toho dalo cokoli vytěžit, a to i uprostřed salonu v Marly a ve chvílích svého života nejneklidnějších, nejtrudnějších a nejtrapnějších. Mluvím tak, protože jsem to mnohokrát viděl, věda, co mi o tom sám předtím řekl, a ve svém úžasu jsem se ho potom ptal, jak to dokáže.

Nenucený, vstřícný, způsobilý k jakémukoli rozhovoru, znalý všeho, mluvící o všem, ducha vzdělaného, ale jen v kůře; takže ve všech oborech vědění mnoho povrchu, ale stačí jen trochu zabrat do hloubky a narazí se na skálu, a pak ho vidíte jako mistra v úmyslném žvanění. Všechny drobné pozornosti, všechny ohledy, všechny nejméně očekávané úsluhy mu plynou samy od sebe vůči tomu, koho chce získat, a množí se, obměňují se s půvabem a roztomilostí, nevysychají a nikdy nezačnou omrzet. Všem vším s překvapivou lehkostí, a v domech nezapomíná zalíbit se i některým starým sloužícím. Výslovnost jasná, libozvučná, přitom přirozená a příjemná; dost elegance, mnoho výmluvnosti, ale je z ní cítit umění, tak jako jeho způsoby, ač plné zdvořilosti a půvabu, přesto prozrazují jakousi přirozenou hrubost; a přitom okouzlující vyprávění, dar vytvářet z ničeho věci pro zábavu, rozjasnit a rozveselit i ty nejvážnější a nejtrnitější záležitosti, aniž se zdá, že ho to něco stojí.

To je bezpochyby mnoho příjemného a velké dvorské talenty; šťastný, kdyby jiné neměl. Ale tady jsou: tolik půvabů, společenského ducha, obcovacích schopností, tolik nástrah přátelství, úcty a důvěry skrývá téměř všechny netvory, jež si básníci vymysleli v Tartaru; propastná hloubka, falešnost odolná každé zkoušce, věrolomnost snadná a přirozená, zvyklá si se vším zahrávat; černota duše, při níž člověk pochybuje, zda vůbec nějakou má, a která dosvědčuje, že v nic nevěří; pohrdání každou ctností, v nejstálejší praxi; a střídavě, podle potřeby a doby, veřejná bezuzdná prostopášnost a nejokázalejší a nejvytrvalejší pokrytectví. Ve všech těchto druzích zločinů muž, který se rozpíná na všechno, podniká všechno, a přistižen při činu se za nic nezastydí a jen tím usilovněji jde za svým; mistr ve výmyslech a pomluvách, který nikdy nevyschne a jen velmi zřídka nemá co říci; který, když je odhalen a bezmocný, se mrštně stáhne jako hadi, jejichž jed si uchovává uprostřed všech nejhnusnějších poníženin, kterých se nikdy nenabaží a jimiž se vás bez ustání snaží znovu získat s pevným úmyslem vás uškrtit; a to vše bez nálady, bez nenávisti, bez hněvu, a to vše vůči přátelům největší důvěry, o nichž přiznává, že nikdy neměl sebemenší důvod si na ně stěžovat, a jimž nepopírá, že jim vděčí za služby prvního řádu. Hlavním hnacím pérem tak neobyčejně vzácné zvrácenosti je nejnezměrnější ctižádost, která ho vede k tomu, aby osnoval to nejčernější, nejhlubší, nejneuvěřitelnější, jen aby zničil vše, čeho se obává jako překážky, a vše, co by mu, třeba i bezděky, mohlo učinit cestu méně jistou a méně hladkou. K tomu obrazotvornost stejně rozsáhlá, plodná i nespoutaná, která obsáhne všechno, všude bloudí, zaplétá se a ustavičně sama sebe kříží, snadno se stává jeho katem a je stejnou měrou hnána nespoutanou smělostí a brzděna ještě silnější bázlivostí, pod jejichž protikladem úpí, svíjí se, uzavírá se do sebe; neví, co dělat, co si počít, a [jeho bázlivost] ho přesto jen zřídka chrání před jeho zločiny.

Zároveň je to přes všechen svůj duch, své talenty a znalosti člověk od kořene neschopný práce a vyřizování záležitostí. Přemíra obrazotvornosti, množství záměrů, křivolakost všech plánů, které staví v hojném počtu všechny najednou, jejich vzájemné křížení, netrpělivost, s níž je sleduje a rozplétá, mu působí v hlavě zmatek, z něhož se nemůže vymanit. To je ve válce zdrojem tolika zbytečných přesunů, jimiž bez jakéhokoli užitku a tak často v nevhodnou chvíli vysiluje svá vojska: celkově pochody a protipochody, kterým nikdo nerozumí, v podrobnostech oddíly, které odcházejí a vracejí se bez cíle, a vůbec protirozkazy, šest, osm, deset po sobě, někdy během jediné hodiny pro tatáž vojska, často pro celou armádu, aby pochodovala a nepochodovala, což ji přivádí k zoufalství, pohrdání a zkáze. Ve věcech správy se chopí nějakého plánu, sleduje ho týden, někdy až čtrnáct dní nebo tři týdny. Všechno mu ustupuje, všechno se k němu nasazuje, všechno ostatní chřadne v zanedbání, dýchá jen pro ten plán. Jiný se zrodí a vzroste v jeho hlavě, vytlačí ten první, zaujme jeho místo se stejnou horlivostí, uhasí ho třetí, a tak pořád dál. Je to člověk náhlých choutek, fantazie, střídavé prudkosti, který nemá v hlavě žádnou soustavnost kromě pro pikle, úklady, nástrahy a podkopy, které kope a dává vybuchnout pod nohama. V tom je velmi soustavný a vyčerpá v tom všechnu soustavnost, kterou by měl mít pro záležitosti.

Důkazy toho, co se zde čte, uvidíme ve své době; jedny s hrůzou, jiné s veškerým úžasem, jaký mohou vzbudit ty nejpodivnější a nejnesmyslnější návrhy. Konečně – čemu se u muže tolika ducha a tak záhy zaměstnávaného bude stěží věřit – uvidíme ho neschopného sepsat odůvodněný spis o čemkoli a neschopného napsat úřední dopis.10 Tím, jak rozumuje, mluví, diktuje, vrací se k tomu, opravuje, škrtá, mění, přepracovává, všechno se vypaří, nezbude nic; dny a měsíce plynou, sekretářům se točí hlava, nevzejde nic, ale vůbec nic. Ze vzteku, jde-li o věc, která přece musí existovat a musí se ukázat, se nakonec rozhodne dát ji vypracovat nějakému neznámému člověku, kterého vyšťoural a zavřel pod zámek na půdu a kterému ji ještě často dá desetkrát udělat a předělat, a s nejklidnější drzostí to dílo předloží jako své. Muž zdánlivě tak otevřený, tak milý, jakoby stvořený, aby i těm nejzdrženlivějším házel písek do očí, aby tak přirozeně ukazoval vše, co může získat ze všech možných stran, a aby budil ty nejpříznivější dojmy, dokonce i co do schopností všeho druhu, který zároveň myslí jen na sebe, neudělá jediný krok, ať se zdá sebemalichernější či sebelhostejnější, který by neměl vztah k jeho cíli, který myslí vždy temně a do hloubky, jemuž žádný prostředek není zatěžko, který polyká zradu a nepravost jako vodu, který dovede vymýšlet, zdaleka spřádat a sledovat ty nejpekelnější pikle, je jedním z oněch lidí, jež Boží milosrdenství učinilo tak vzácnými, který s černotou největších zločinců nemá ani to, čemu se pro nedostatek výrazu říká ctnost potřebná k vykonání velkých zločinů, ale soustřeďuje v sobě pro ostatní ta největší nebezpečí a líbí se jim jen proto, aby je zahubil, jako sirény básníků. Pokud jde o jeho statečnost, přinejmenším víc než zastíněnou podivnou bázlivostí vojevůdce, ponechávám soud těm, kdo ho viděli při díle. Občas si musel podél linií vyslechnout ledajaký vtip. Jeho ustavičná nerozhodnost a jeho zaměstnání, která ho v armádě i u dvora držela tak zavřeného pod zámkem, mu tam lásku nezískala.

Moje povaha, přímá, upřímná, svobodná, přirozená a až příliš prostá, byla jako stvořená k tomu, aby se chytila do jeho nástrah. Jak jsem řekl, zamířil rovnou ke mně. Viděl jsem jen jeho milou stránku; snadno jsem považoval úctyhodnou kůru za věci samé; ještě nebyl odhalen, přinejmenším jsem o masce nevěděl a ještě jsem nebyl zpraven o příčině jeho návratu. Dobře jsem si domýšlel, že vstřícnost a horlivé ucházení muže, s nímž jsem se nikdy nestýkal a kterého křídla přízně tak ustavičně nesla po skvělých drahách, zatímco já jsem se plazil, nevděčím, jak se říká, svým krásným očím. Věřil jsem, že za mnou vidí vévodu z Orléans, pana z Beauvilliers, snad v dálce i dauphina, a že mě pro všechny případy chce cestou sebrat. Pochopil jsem, že je to rada jeho matky, o níž budu mluvit jinde, která ke mně vždycky chovala přátelství, i když bez příliš úzkého spojení, a která se vždy, jak jen mohla, ale počestnými cestami, snažila mít všechny na své straně a nikoho proti sobě. Svedl mě ten, kdo měl k svádění všechno: ducha, půvab, rozvahu a navenek ta nejvyšší a nejskvělejší postavení všeho druhu.

Odpovídal jsem na jeho vstřícnost, postupně i na jeho svěřování, do nichž jsem ze svého nevkládal nic a do nichž, jak se mi zdálo, on vkládal mnoho ze svého. Jeho tažení a španělské věci posloužily jako úvod; některá ze záležitostí nejužšího dvorského okruhu, které mi často unikaly, protože se odehrávaly u paní z Maintenon, přivedla řeč k důvěře; a když se ta trochu upevnila úvahami o přítomném i budoucím postavení, tento rafinovaný hudebník mi melodicky drnkl na dvě struny, které mu vydaly všechen zvuk, jaký si od nich sliboval: jedna se týkala naší tak pokleslé hodnosti, druhá postavení jeho strýce, k němuž se vrátím zvlášť. Věděl o mně, jako mnozí jiní, že mi velmi leží na srdci naše postavení; přihodily se mi v té věci příhody, které jsem vyprávěl a které nebyly neznámé; a jeho strýc, který stejně jako celá jeho rodina do něho vkládal všechno své zalíbení, mu už řekl, že se o něho zajímám. Viděl jsem se tedy s ním v těchto dvou tak důležitých bodech dokonale zajedno; a člověk by musel, zvláště když mu naslouchal, být takříkajíc v jeho duši, aby si dovedl představit, že by s kardinálem z Noailles nemusel být ve všem a všude zajedno, a to jak pro nejběžnější, tak pro nejnaléhavější zájmy, a že by v druhém bodě nebyl citlivý k tomu, co tvořilo a co nejvíc korunovalo pevnou a kořenovou velikost jeho postavení a stavu, tak jak mi to říkal, s výrazem prostoty a živosti, které jeho úvahy o tom oživovaly. Tyto dva pilíře našeho pozdějšího přátelství, které se odtud staly základem důvěry, již jsem k němu postupně pojal, přivedl na přetřes až poté, co jim urovnal cestu jinými věcmi, a brzy nato je dovedl dobře využít k tomu, co si předsevzal, a zároveň zvětšit mou důvěru svými důvěrnými sděleními.

První z nich, a nedalo na sebe čekat, se týkalo jeho vztahu k vévodovi a vévodkyni z Orléans. Neprozradil mi nic nového a mohl si to dobře domyslet. Netajil jsem mu to. Přiznal se mi, že ho to uvádí do rozpaků, stěžoval si na ně, ospravedlňoval se přede mnou ohledně jednoho i druhého a netajil, že by mi byl zavázán, kdybych je sondoval a znovu ho s nimi usmířil; ne tolik proto, že by se dalo něco získat u lidí, kteří nemohli vůbec nic, jako proto, aby nebyl rozhádán po navázaném přátelství, a to kvůli příhodě, na níž měl tak malý podíl, jakou byla aféra s Renautem, jejíž nejasnost však byla stejně nepříjemná. Pochopil jsem jeho důvody a slíbil jsem mu promluvit s vévodou a vévodkyní z Orléans, tím ochotněji, že jsem ještě neznal pravou podstatu smutného postavení vévody z Noailles, ačkoli jsem už zahlédl jeho povrch, a nepochyboval jsem, že se s pomocí své tety rychle zase pozvedne; a shledával jsem, že na tomto usmíření mají víc co získat vévoda a vévodkyně z Orléans než on, protože při důvěrném styku s tetou, jaký jsem u něho předpokládal, jim mohl být tak snadno užitečný, třeba jen tím, že by je varoval a odhaloval jim, co se chystá. Takto jsem to předložil jednomu i druhé. Vévodkyně z Orléans na to dost přistoupila; vévoda z Orléans, který se nikdy docela nevzpamatoval ze své španělské aféry a nesl ji těžce, se ukázal nepřístupnější. Toto obléhání trvalo několik dní, nakonec jsem je zdolal. Řekl jsem to vévodovi z Noailles. Velmi mi děkoval, ale potom mi předložil další potíž ze strany své tety, kdyby viděla, že se znovu spojil s vévodou z Orléans, a nekonečnou opatrnost, kterou musí zachovávat vůči ženě tak choulostivé, tak snadno urazitelné, jejíž žárlivost na jakékoli jiné ohledy se vůči němu plašila stejně snadno jako vůči jiným. Tajil přede mnou totiž, v jakém postavení se u ní nachází, a bál se je zhoršit, kdyby pojala podezření, že se, když je s ní na tom tak špatně, vrhá na stranu, kterou tolik nenáviděla, a to bez jejího vědomí, které neměl jak vyzkoumat.

Já, který jsem toto pozadí neznal, jsem tuto bázlivou opatrnost přičetl tomu, že ještě lépe než my, kteří jsme o ní věděli, zná nepřízeň krále a zvláště své tety vůči vévodovi z Orléans; a tato myšlenka mi byla dalším důvodem, abych si přál a urychloval obnovení vztahů, o němž jsem doufal, že by časem mohlo přispět k tomu, aby se otupilo ostří paní z Maintenon a byla vůči vévodovi z Orléans méně nepřátelská, kdyby se jí vévoda z Noailles postavil jako protiváha pana du Maine. V tomto smyslu jsem o tom mluvil s vévodou z Orléans a umírněněji s vévodkyní z Orléans. Oba na to přistoupili a svolili, aby k nim vévoda z Noailles přišel v čase šera a samoty, bez vysvětlování a jako by minulost nebyla, zkrátka na dřívějším základě; aby je vévoda z Noailles nenavštěvoval častěji, než sám uzná za možné, a aby se mezi nimi na veřejnosti nic z této změny neprojevilo. Tak se také stalo. Návštěva proběhla podle toho, co se ke mně doneslo z obou stran, velmi dobře; další byly velmi řídké. Hůl, kterou vévoda z Noailles převzal 1. ledna,11 mu posloužila jako další omluva, kterou mě často žádal opakovat.

Spokojen s tímto prvním úspěchem, který živil a zvětšoval naši důvěru, se patrně bál, aby mi čas neodhalil, co přede mnou tajil a co mi čas také prozradil, o čem jsem však nepovažoval za moudré s ním začínat řeč; a víc než to, doufal, že u vévody z Beauvilliers nebudu nesnadnější ani méně úspěšný, než jsem pro něho byl u vévody a vévodkyně z Orléans. Jeho postavení vůči dauphinovi a paní Dauphine ho drželo pod krkem a s vévodou z Beauvilliers na tom nebyl o nic lépe; přitom jen jeho prostřednictvím – neviděl totiž jinou cestu – se mohl přiblížit k dauphinovi a skrze něho k paní Dauphine a pak si skrze své sestry, jimž by to znovu otevřelo ústa, zjednat ochranu paní Dauphine, aby postupně rozpustil led, jímž byla vůči němu ztuhlá paní z Maintenon. To aspoň jsem mohl pochopit z jeho zastřených, přerývaných a spletitých řečí, které následovaly po důvěrném sdělení o zlých službách, jež mu prokázali ve Španělsku, kde ho, aby zničili Aguilara, zničili tady, aniž si to zasloužil, a aniž vůbec věděl, co se mezi Aguilarem a španělským králem odehrálo, protože Aguilar byl tak rychle vyhnán, že odjel do své komendy, aniž ho on mohl vidět, a stejně tak nikdo jiný. Nikdy nepřipustil úmysl dát králi milenku, aspoň co se jeho týče, ani že by o tom kdy slyšel mluvit svého přítele Aguilara; a vždy se jen stěžoval, co ho stojí toto přátelství kvůli žárlivosti na zásluhy, úřady a přízeň jednoho velmože španělského dvora, o němž se myslelo, že se zničí jistěji, když je od sebe neoddělí, a jehož neštěstí na něho dopadlo celou vahou u našeho dvora, aniž ho chtěli vyslechnout u dvora španělského, jehož hněv on tady zcela nevinně nesl.

Viděl jsem muže rozmrzelého, když jsem mu oznámil, že mi jeho příhoda už není novinkou; že jsem považoval za věc své diskrétnosti nedat mu najevo, že o ní vím, a že mě jeho důvěra přesto dojala. Vzal jsem za bernou minci všechno, co mi napovídal o plánu dát španělskému králi milenku a o jeho následcích, o nichž se velmi rozhovořil, i o pošetilosti toho, v co by mohl doufat ve Španělsku, když byl tady tak zabezpečen. Všechny ošklivé případy se dají zapřít. Nepřesvědčil mě proti tomu, co jsem věděl a o čem svědčil hněv nejužšího okruhu, a zvláště jeho tety, předtím k němu tak slepé; ale považoval jsem za moudré na takový vřed netlačit. Považoval jsem tento projev ctižádosti za mladickou nezralost, zkaženou vším, co může v každém věku nejvíc lichotit, a tento šleh bičem za lekci, která ho při všem jeho duchu dovede k zralosti a poučí.

Tyto stížnosti se protáhly několik dní, než dospěl k věci, o níž jsem pak vycítil, že ho k nim přiměla, a teprve když k ní dospěl, mi spletitost jeho řečí dovolila zahlédnout, oč mu jde u vévody z Beauvilliers. Rozhovořil se o jeho zásluhách, o dojmu, který na něho jeho ctnost vždy činila; věděl příliš dobře, s kým mluví, než aby v této kapitole nehovořil samou chválu, a uzavřel ji přáním, aby se k němu mohl přiblížit, a vším, co z toho plyne. Jemně mě sondoval, jako by mi nechtěl navrhovat nic nepříjemného; a protože rád mluví a rozvádí, nechal jsem ho ochotně, ať se vyřádí, a přemýšlel jsem zatím, co udělám já sám. Rozhodlo mě přesvědčení, že jediný synovec paní z Maintenon, k němuž až dosud projevovala tak bezvýhradnou zálibu, se nakonec vrátí do její přízně a skrze ni do přízně krále a také paní Dauphine, lehkomyslné, jaká byla, neschopné silného přátelství a ještě méně dlouhé nenávisti, a obklopené Noaillesy v takové míře a z takových stran, jak tomu bylo; pokud jde o budoucnost, že muž tolika ducha, talentů a úřadů, bratr oněch dam paláce a první kapitán gardy, bude vždycky velmi blízko dauphinovi, až se stane králem; že není možné, aby se mu časem nezalíbil; a že pro přítomnost i budoucnost je lepší mít ho na své straně, než mít s ním jednou co činit poté, co jsme odmítli a pohrdli jeho vstřícností. Tato úvaha se mě zmocnila a strhla mě natolik, že jsem byl ochoten pracovat na smíření. Když mě o to požádal a hned na mě naléhal, chtěl jsem ho přesto zase já sondovat. Jeho matka, jako žena moudrá a obratná, dovedla využít mírnosti a vyrovnanosti vévody z Chevreuse, aby se s ním znovu spojila, jakmile přešla ona velká bouře kvietismu. Byl vícekrát buď vybrán pány z Bouillonu a z Noailles, nebo navržen králem, aby urovnal jejich prudké spory o majetkové záležitosti a o postupy, které se týkaly vikomtství Turenne; a pozemků pana z Noailles, jejichž povinnosti i sama lenní svrchovanost byly vzájemně nárokovány a popírány, což je často velmi rozeštvalo. Tyto záležitosti nebyly skončeny a pan z Chevreuse se do nich ještě často vkládal. Zeptal jsem se tedy vévody z Noailles, proč se neobrátí na tak přirozeného prostředníka, který má tak velký vliv na pana z Beauvilliers. Odpověděl mi dost upřímně, že vzhledem k povaze toho, co se mu kladlo za vinu ve Španělsku, k zbožnosti pana z Chevreuse, plné zásad, a k chladu, s nímž se u něho znovu setkal, se domnívá, že u něho potřebuje pomoc sotva méně než u pana z Beauvilliers, a že bych ho dvojnásob zavázal, kdybych o něm chtěl mluvit s oběma. Mluvit s jedním znamenalo mluvit s druhým; v záležitostech ještě méně než ve společnosti se to nedalo oddělit; a nikdy by jeden z nich nerozhodl o vévodovi z Noailles bez druhého. Byl jsem s nimi příliš důvěrně a příliš dlouho, abych to nevěděl, ale chtěl jsem se dozvědět, jak to tehdy bylo mezi vévodou z Noailles a panem z Chevreuse, a dozvěděl jsem se to. Rozhodnut, jak jsem byl, mluvit s jedním, byl jsem rozhodnut mluvit i s druhým, a ujal jsem se toho.

Z díků, kterých se mi za to dostalo, jsem snadno poznal naprostý rozdíl, jaký vévoda z Noailles činil mezi usmířením s nimi a usmířením s vévodou a vévodkyní z Orléans. Jeho výmluvnost mi tu připadala úplně jinak nabroušená a stejně tak jeho naléhání, dokud jsem mu neměl co odpovědět. Přesto jsem cítil, jak velkou dvorskou i náboženskou nechuť měl vévoda z Beauvilliers k synovi zesnulého maršála z Noailles a k synovci kardinála z Noailles a paní z Maintenon. Pan z Chevreuse, který z důvodu, jejž jsem uvedl, byl méně odtažitý, byl ten, na koho jsem se obrátil nejdřív. Jeho přirozená obratnost ho dost snadno naklonila k úvaze, která rozhodla mne, a připravila ho pak k tomu, aby ji uplatnil u pana z Beauvilliers, na kterého jsem zaútočil potom. Shledal jsem, že jsem se nemýlil. Návrh byl přijat špatně. Trval jsem na tom, aby mě vyslechl až do konce; rozvinul jsem své důvody, chválu toho, co jsem na panu z Noailles shledával, výhody, které mohly z něho plynout, a nevýhody jeho odmítnutí, kdežto v jeho přijetí žádná nevýhoda nebyla. Rozvedl jsem, že nejde o nic konkrétního, jen obecně být s ním na slušné noze všeobecné shovívavosti, vídat ho a občas s ním obecně promluvit, s plnou volností tento lehký styk rozšířit nebo omezit, jak se bude hodit podle doby a příležitostí, a mezitím ho mít jistě na vodítku. Vévoda z Beauvilliers si chtěl vzít několik dní na rozmyšlenou. Zajistil jsem si vévodu z Chevreuse, o němž jsem počítal, že ho v otřesu, do něhož jsem ho uvedl, definitivně přiměje k rozhodnutí, a věc dopadla, jak jsem předvídal.

Pan z Beauvilliers mi tedy dovolil odpovědět vévodovi z Noailles jeho jménem něčím víc než zdvořilostí, ale zároveň mi uložil, abych mu dobře vysvětlil, jak důležité je vyhnout se tomu, aby se z toho stala novinka, nevzbudit zvědavost a neklid a nedat poznat změnu chování jednoho k druhému tím, že by spolu často mluvili, a víc než mimochodem, když se setkají před lidmi na veřejných místech a ve veřejných hodinách, nebo méně než vzácnými návštěvami, při nichž by nebyla dbána opatrnost, aby nebyli svědkové. Pan z Chevreuse, jemuž další průběh turennských záležitostí usnadňoval postoj, se také propůjčil o něco víc. Vyřídil jsem, co mi jeden i druhý uložili [mu říci], s nejpřesnější přesností a zahrnul jsem vévodu z Noailles radostí, kterou tato úzká opatření nemohla zmenšit. Jeho styk s panem z Chevreuse mu nikdy nedokázal otevřít žádný styk s panem z Beauvilliers; a pan z Beauvilliers, do něhož vždycky marně narážel kvůli jeho mladému princi v dobách, kdy ten nic nezmohl, se v jeho nepřítomnosti náhle stal jitřenkou a dauphin zářivým úsvitem, který dával všemu barvy.

Nic nemohlo být živější a výmluvnější než díky, které jsem dostal od vévody z Noailles za to, že jsem mu získal zpět tyto dva velmože, s nimiž bylo nyní třeba počítat, a v budoucnu ještě víc, zvláště s Beauvilliersem, který svými paprsky pronikal celým dvorem. Viděli se tedy a byli jedni s druhými spokojeni natolik, že mi oba vévodové byli za mé prostřednictví vděčni a projevili mi to, a Noailles nevěděl, jak mi vyjádřit přemíru své spokojenosti a vděčnosti. Stavěl si lešení nad své naděje a lichotil si, že touto cestou brzy dospěje až k dauphinovi. Jeho netrpělivost v tom nesnesla odklad. Vyslovil se o tom se mnou a tentokrát už ani nevolil tak opatrný úvod jako poprvé. Řekl mi, že by závazek byl příliš velký, než aby se odvážil si tak brzy po přijetí u vévody z Beauvilliers lichotit, ale že to nechává na mně a že tak významné důkazy přátelství, které ode mne dostává jeden za druhým, mu dodávají důvěru doufat ve všechno. Prozkoumal jsem půdu, ucítil jsem, že vévoda z Noailles se zalíbil; využil jsem toho. Dal jsem vévodovi z Beauvilliers pocítit, co rychlá služba, o kterou se člověk neodváží požádat, přidává k velikosti služby; tato úvaha zabrala a měla účinek. Hned nato, totiž asi za sedm nebo osm dní, se mlčenlivé a suché chování dauphina k vévodovi z Noailles postupně měnilo; ten mi to přišel ve svém nadšení oznámit se všemi díky pro mne a s výrazy pro vévodu z Beauvilliers, jaké tak rychlý a tak málo očekávaný úspěch vložil do úst člověka, který o to tak usilovně usiloval jako o okamžitou spásu své kariéry a o otevření všech svých nadějí do budoucna. Na neštěstí pro všechno nemá cenu se o tom víc rozepisovat. Vraťme se nyní na chvíli ke kardinálovi z Noailles.

Byl to muž, s nímž mi můj věk a mé postavení neposkytly žádné spojení ani styk. Jeho žalostná slabost při naprostém zničení Port-Royal des Champs a Charmelovo vyhnanství, o němž jsem mluvil v příslušné době, ve mně dokonce vyvolaly odpor k němu. Ale léčka, kterou mu nastražili ti dva biskupové,12 pokrytecká drzost, jíž byla podporována, zřejmá nevinnost utlačená v jejich sítích nespravedlností, která bila do očí, a tato nevinnost spoutaná trpělivostí, láskou k bližnímu, důvěrou v dobrotu a prostotu své věci a neblahou přirozenou pomalostí, mě popudily proti této nepravosti a spiknutí, které bylo hmatatelné a jehož pokroky stále rostly. Byl jsem důvěrným přítelem několika jeho přátel a přítelkyň, kteří mi o něm často mluvili; a otec Tellier, který mě v té věci svými lstmi osahával, jich neměl dost, aby přede mnou zakryl hrubé podfuky. Měl dost vlivu, aby kardinálovi z Noailles zakázali chodit ke dvoru. To mě natolik pobouřilo, že jsem jednoho rána, když končila jeho audience, šel do arcibiskupského paláce, abych mu vyjádřil, jakou účast beru na trápeních, která mu působí. Byl mou návštěvou nesmírně dojat, a také velmi tím, jak málo jsem se ohlížel, když jsem se u něho ukázal v hodinu tak veřejnou. Projevil mi, jak velmi si cení jednoho i druhého. Pustil se se mnou hluboko do věci a od té chvíle vzniklo mezi námi spojení, které se stále utužovalo a skončilo teprve s ním. Brzy nato dostal povolení vidět krále a teprve dost dlouho potom byla jeho záležitost předána dauphinovi.

Sotva se dvůr vrátil z Fontainebleau do Versailles, podkop, tak umně nabitý, vybuchl se vším účinkem, jaký si od něho podkopníci slibovali. Král byl zavalen dopisy biskupů, pokrytecky se třesoucích o víru, kteří se v krajním nebezpečí, do něhož ji podle nich kardinál z Noailles uváděl, cítili být svým svědomím a pro zachování drahocenného pokladu, jenž jim byl svěřen a z něhož po nich hospodář bude požadovat přísné účty, nuceni vrhnout se k nohám prvorozeného syna církve, ničitele kacířství, Konstantina a Theodosia našich dnů, a prosit ho o ochranu, kterou nikdy neodepřel dobré a svaté nauce. Tento patos, obměňovaný různými způsoby, byl podpořen prolhaným strachem, který jímal ubohé neznámé biskupy, nucené bojovat proti arcibiskupovi hlavního města, ozdobenému římským purpurem, mocnému rodinou, přáteli, přízní a vlivem. Hřmot byl veliký; a král, jemuž otec Tellier ty dopisy každou chvíli předkládal plnými hrstmi a dobře je komentoval, propadl zděšení, jako by náboženství bylo ztraceno. Také paní z Maintenon dostala několik podobných dopisů, které jí biskup z Meaux tím lépe vyzdvihoval, že byl do hry zasvěcen, a paní z Maintenon krále stále víc podněcovala. Ale v nejvyšším bodě tohoto triumfu došlo k nehodě, která by tak mocně vedenou aféru byla zmařila, kdyby se kardinál z Noailles byl uráčil ji využít.

Opakuji zde, že nehodlám rozšiřovat tyto Paměti vyprávěním aféry, která plní foliové svazky, ale jen poznamenat místa, která mi prošla rukama. Odkazuji tedy na ty knihy, pokud jde o to, jak se to stalo, i o všechno ostatní; ale přihodilo se, že do rukou kardinála z Noailles padly: originál dopisu otce Telliera biskupovi z Clermontu, v němž ho naléhavě žádal, aby napsal králi, a aby ho k tomu přiměl, zpravoval ho o stejném kroku, který mu slíbilo mnoho biskupů; hotový vzor jeho dopisu králi, který stačilo dát opsat, podepsat a poslat otci Tellierovi; to, co měl napsat jemu samému jako průvodní dopis; a originál dopisu, který biskupovi psal jeho synovec, abbé Bochart ze Saronu, pokladník Svaté kaple ve Vincennes, když mu posílal ty listy, jež jsem právě uvedl, od otce Telliera, který mu je předal. To odhalovalo osnovu tak zjevně, že ji nebylo čím zakrýt ani zastřít. Kardinálovi stačilo okamžitě se vydat ke králi a, aniž by tyto důležité listiny vydal z rukou, dát mu je přečíst, stručně mu vyložit všechnu jejich hrůzu a ukázat mu důsledky toho, co se tak temně proti němu kuje na úkor klidu krále i církve, požádat ho o spravedlnost obecně a zvlášť o to, aby otce Telliera vyhnal tak daleko, že by o něm už nikdo neslyšel, totéž udělat u paní z Maintenon a pak spustit všechen hřmot, jaký si tak hluboká ničemnost zasloužila. Otec Tellier byl ztracen bez pomoci, biskupové pisatelé usvědčeni, aféra rozprášena a kardinál ve větší vážnosti a jistotě než kdy jindy.

Místo tak snadného a tak moudrého postupu kardinál, plný důvěry v kořist, kterou držel, o ní mluvil, ukazoval ji a čekal na den své audience. Věc prosákla, otec Tellier byl varován a krajní nebezpečí mu dodalo křídel i sil; předešel krále, jak mohl; podařilo se mu to, tak mu byl tento panovník oddán. Kardinál zjistil, že ho protivníci předešli. Jeho úžas a rozhořčení, když viděl krále chladného vůči tak obrovskému a tak zřejmému podvodu, ho omráčily. Nepovšiml si dost, že král je přesto nejistý a otřesený: tady bylo třeba síly, aby zvítězil a nenechal mu osm dní do příští audience, aby se uklidnil a nechal se chytit do nových nástrah svého zpovědníka. Vložil do toho jen mírnost a nářek a ztroskotal tak v přístavu. Otec Tellier, který se přes všechnu svou drzost, lži a lsti třásl, jaký účinek bude mít ta kardinálova audience, se uklidnil, když neviděl žádný. Využil toho jako obratný ničema, který ví, s kým má co do činění. Vyvázl z toho s nejstrašnějším strachem, jaký on i jeho lidé v životě zažili. Pracovali neúnavně u krále a u paní z Maintenon; nějakou dobu se neodvažovali na kardinála z Noailles tlačit ze strachu z veřejnosti, která hlasitě křičela; dali si čas, aby ten křik utichl a aby sami nabrali dech; a odtud pak směle pokračovali v tom, co začali.

Dauphina nebylo možné chytit tak jako krále. On i paní Dauphine o tom mluvili velmi volně a tento princ mi řekl, a říkal to i jiným, že otce Telliera bylo třeba vyhnat. Už koncem pobytu ve Fontainebleau předal král dauphinovi celou záležitost kardinála z Noailles. Pracoval na ní příliš teologicky a myslel jsem, že jsem postřehl, že v této záležitosti pojal velkou nedůvěru k jezuitům, což je jasné z toho, co jsem právě uvedl o jeho slovech o otci Tellierovi, ale také k biskupovi z Meaux. Přesvědčilo mě o tom to, že když jsem s ním naposledy pracoval, což bylo dva dny před návratem z Marly do Versailles a pět nebo šest dní před nemocí, která skosila paní Dauphine, po více než dvouhodinovém sezení, při němž o záležitosti kardinála z Noailles nepadlo ani slovo, začal o ní mluvit, když jsme ukládali papíry, a ten rozhovor byl dosti dlouhý. Řekl mi v něm velmi pozoruhodné slovo. Chválil zbožnost, upřímnost a mírnost kardinála z Noailles: „Nikdy,“ dodal, „mě nikdo nepřesvědčí, že je jansenista,“ a rozvedl důkazy svého mínění.

Ten rozhovor skončil tím, že mi nařídil, abych se důkladně obeznámil se vším, co se týká otázky svobod gallikánské církve, a důkladně i se záležitostí kardinála z Noailles, kterou mu král zcela předal, aby ji ukončil, a na níž hodně pracoval; že ji chce ukončit se mnou; a dvakrát nebo třikrát mi doporučil, abych se v těchto dvou bodech dobře vyznal, abych jel do Paříže poradit se s těmi, které budu považovat za nejlepší, a abych si opatřil nejpoučnější knihy o Římu a o našich svobodách, protože chce se mnou na těchto dvou bodech důkladně pracovat a tak ukončit záležitost kardinála, která zacházela příliš daleko a vlekla se příliš pomalu, a ukončit ji se mnou jednou provždy. Nikdy předtím mi tento princ nedal tento záměr ani zahlédnout, ačkoli se mnou o té záležitosti někdy mluvil; a vždycky jsem byl přesvědčen, že ho pojal teprve z odporu a podezření, které v něm vzbudilo odhalení celé hrůzy této intriky objevem onoho balíku abbého ze Saronu. Dal mi slíbit, že se bez odkladu pustím do plnění jeho rozkazů a neztratím ani okamžik, abych byl s to na tom s ním pracovat. Skutečně jsem se chystal kvůli tomu strávit několik dní v Paříži, když mě zadržela nemoc paní Dauphine a za několik dní nato definitivně ta nejosudovější rána, jaká mohla Francii postihnout.13


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Carevič Alexej Petrovič (1690–1718) se v říjnu 1711 v Torgau oženil se Šarlotou Kristýnou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou; ta zemřela roku 1715 krátce po porodu syna, pozdějšího cara Petra II. Alexej, obviněný z velezrady, zemřel roku 1718 v petropavlovské pevnosti po výsleších s mučením. „Arcivévodkyně“ je její starší sestra Alžběta Kristýna, manželka arcivévody Karla a pozdější matka Marie Terezie.↩

  2. Vysvětlivka: Rota (Sacra Romana Rota) je nejvyšší papežský soudní dvůr; některá místa jejích auditorů (soudců) byla vyhrazena katolickým zemím, mezi nimi Kastilii.↩

  3. Vysvětlivka: Viktor Amadeus II. (1666–1732), vévoda savojský od 1675, od 1713 sicilský a od 1720 sardinský král; otec vévodkyně z Bourgogne a španělské královny. Roku 1730 abdikoval ve prospěch syna Karla Emanuela III.; když se roku 1731 pokusil vládu znovu převzít, dal ho syn zatknout a věznit v Rivoli a potom v Moncalieri, kde roku 1732 zemřel.↩

  4. Vysvětlivka: Francouzské loďstvo bombardovalo Janov v květnu 1684; dóže Francesco Maria Imperiale Lercari musel roku 1685 osobně přijet do Versailles a prosit Ludvíka XIV. o odpuštění, ačkoli janovské zákony dóžeti zakazovaly opustit město.↩

  5. Ediční poznámka: Saint-Simon se mýlí: kardinál Giuseppe Renato Imperiali (1651–1737) nebyl synem dóžete Imperiale Lercariho, nýbrž Michela Imperialiho, knížete z Francavilly, z janovského rodu usazeného v Apulii. Exkluzi mu v konkláve roku 1730, kdy byl blízko zvolení, oznámil jménem Španělska kardinál Bentivoglio.↩

  6. Ediční poznámka: Princ Evžen zemřel 21. dubna 1736 ve Vídni ve spánku, ve věku 72 let, po letech nemocí; o tom, že by smrt vyhledával, prameny nic neuvádějí.↩

  7. Vysvětlivka: Menin je šlechtic přidělený dauphinovi jako jeho stálý společník; dauphinem je od dubna 1711 vévoda z Bourgogne.↩

  8. Vysvětlivka: Narážka na La Fontainovu bajku Mlékařka a džbán mléka (La Laitière et le pot au lait): mlékařka Perrette cestou na trh sní o zisku z prodaného mléka, až jí džbán spadne a mléko se rozlije.↩

  9. Vysvětlivka: Joachim Trotti de La Chétardie, farář od Saint-Sulpice v Paříži, duchovní vůdce paní z Maintenon; odlišit od jeho bratra, guvernéra Belfortu.↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pro ověření této pasáže Saint-Simonových Pamětí by nebylo neužitečné prostudovat papíry maršála z Noailles, z nichž abbé Millot sestavil Paměti Noaillesovy (Mémoires de Noailles), které jsou součástí všech sbírek pamětí k dějinám Francie. Toto studium by, myslím, prokázalo, že Saint-Simonův soud je přehnaně přísný.↩

  11. Vysvětlivka: Vévoda z Noailles byl kapitánem tělesné gardy; 1. ledna 1712 nastoupil své služební čtvrtletí, po něž nosil odznak služby, hůl, a stále provázel krále. Neplést s maršálskou holí, které dosáhl až roku 1734.↩

  12. Vysvětlivka: Biskupové z Luçonu (Jean-François de Lescure) a z La Rochelle (Étienne de Champflour), kteří roku 1711 vydali společný pastýřský list odsuzující Quesnelovy Mravní úvahy o Novém zákoně, dříve schválené kardinálem z Noailles; list byl namířen proti kardinálovi.↩

  13. Vysvětlivka: Paní Dauphine zemřela 12. února 1712 a dauphin, nakažený touž nemocí (spalničkami), 18. února 1712.↩