Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola třetí
Pelletier se vzdává úřadu prvního prezidenta. — Pan du Maine ho zjedná prezidentu de Mesmes. — Původ a vzestup Mesmesů. — Povaha prvního prezidenta de Mesmes. — Naši zplnomocněnci odjíždějí do Utrechtu. — Cardona nedobyta našimi vojsky. — Císař korunován ve Frankfurtu. — Marlborough zbavený úřadů chce opustit Anglii. — Vévoda z Ormondu generálem na jeho místě. — Anglická vojska odvolána z Katalánska. — Správa šatny paní Dauphine odňata hraběnce z Mailly a pak jí špatně vrácena. — Roztržka mezi paní vévodkyní z Berry a paní vévodkyní z Orléans kvůli perlám a kvůli de Vienne, důvěrné komorné, která je vyhnána. — Monseigneurovy drahokamy. — Uvážlivý dar dauphinův. — Soukromé obědy krále; hudba atd. u paní z Maintenon. — Bankéři faraonu vyhnáni z Paříže. — Pobyt v Marly. — Varování před jedem pro dauphina a paní Dauphine, došlá přes Boudina a od španělského krále. — Sňatek princezny z Auvergne s Mésym díky hanebnosti kardinála z Bouillonu. — Smrt paní z Pomponne. — Smrt paní z Mortagne. — Smrt a povaha Tressana, biskupa z Le Mans; jeho synovci. — Smrt abbého ze Saint-Jacques. — Původ a vzestup Aligrů. — Chvála abbého ze Saint-Jacques. — Smrt Gondrina. — Komický protiklad La Vallièra. — Smrt Razillyho a rozdělení jeho úřadů. — Podivné počínání paní vévodkyně z Berry v té věci. — Chvála a smrt maršála Catinata. — Smrt Magnaca. — Smrt Lussana, rytíře řádu.
Tento rok začal změnou na místě prvního prezidenta pařížského parlamentu. Pelletier, průměrný prezident parlamentu (à mortier), dobrý nanejvýš k tomu, aby jako ten služebně starší vedl odpolední slyšení, nastoupil na první místo po Harlayovi díky vlivu svého otce, k němuž si král uchoval velké přátelství a vážnost i potom, co odešel z ministerstva. Novému prvnímu prezidentovi chyběly vlastnosti, jichž je na tak pracném a tak důležitém místě třeba. Cítil břímě, které se mu nesnadno neslo a které se mu stalo nesnesitelným po nehodě, o níž jsem vyprávěl na svém místě, kdy se pod ním, když seděl u stolu, propadla podlaha; nikdo při tom sice nebyl zraněn, ale leknutí, které utrpěl, a otřes, k němuž snad došlo v jeho hlavě, ho oslabily natolik, že už nesnesl práci. Od té doby svůj úřad spíš vláčel, než aby ho vykonával, a otec ho v něm držel. Byl velmi bohatý. Jeho úřad prezidenta parlamentu přešel na jeho syna, který se o mnoho let později stal rovněž prvním prezidentem, nevyrovnal se svému otci a stejně jako on se úřadu vzdal. Pelletier neměl nic, co by získal tím, že zůstane na místě. Cítil to, místo ho drtilo, ale otec ho na něm držel. Jakmile otce ztratil, nemyslel už na nic jiného než na to, jak se vysvobodit, a poslal králi svou rezignaci posledního dne roku, který právě skončil. O pět dní později zařídil pan du Maine, aby úřad dostal prezident de Mesmes,1 a král chtěl, aby mu to oznámil právě tento drahý syn, pro nějž bylo tak nanejvýš důležité mít prvního prezidenta zcela sobě oddaného. Tento soudní hodnostář se v dalším vyprávění objeví tak často, že je nutné ho poznat a vzít věci z větší dálky.
Tito Mesmesové jsou sedláci z Mont-de-Marsan, kde jich v tomto prvotním stavu zůstalo dost, kteří dodnes platí daň taille, navzdory rodokmenu, který si Mesmesové, kteří přišli k majetku, dali vyrobit, vytisknout a vložit všude, kam jen mohli, a tak oklamat svět, ačkoli nebylo možné změnit příbuzenské svazky ani docela zastřít drobné písařské a soudní úřady pod nabubřelostí a parádou jednotlivých článků.2 Prvním, o kom je jisté, že odložil dřeváky, byl profesor práv na univerzitě v Toulouse, kterého navarrská královna, sestra Františka I., zaměstnávala ve svých záležitostech a vynesla na místo civilního poručíka v Paříži. Jeho syn rovněž přednášel práva v Toulouse, potom byl postupně radou berního soudu, radou Velké rady a dvorním referendářem. Bude lépe znám pod jménem pána z Malassise, které nosil; odtud byl krátký mír, který roku 1570 vyjednal s hugenoty jako druhý vedle prvního maršála z Bironu – ten tehdy ještě nebyl maršálem Francie, ale už kulhal po jednom zranění –, nazván mírem kulhavým a špatně usazeným (paix boiteuse et mal assise).3 Byl otcem pána z Roissy, postupně rady parlamentu a dvorního referendáře, který dostal breve státního rady a intendanta financí a který byl otcem tří synů, kteří tento rod mocně pozvedli, a dvou dcer, z nichž starší se provdala za pána Lamberta d’Herbigny, dvorního referendáře, a druhá za Maximiliena de Bellefourière; ta byla matkou markýze ze Soyecourtu, tak módního a velmi oblíbeného, velkého mistra šatny roku 1653, rytíře Řádu Svatého Ducha roku 1661, který roku 1669 koupil od rytíře z Rohanu úřad velkého lovčího. Byl zetěm prezidenta z Maisons, vrchního správce financí, a zemřel v Paříži roku 1679. Oba jeho synové padli roku 1690 v bitvě u Fleurus, oba neženatí; a jejich sestra, provdaná bez věna za Seiglièra Bois-Franc, přinesla svým dětem veškerý majetek Bellefourièrů, Soyecourtů, své babičky, dědičky, a Longueil-Maisonů, jejichž vymření se dožila. Takové bohaté náhody potkávají vždycky dcery z dobrých rodů, kterých se chtějí zbavit bez věna a které se vdávají za lidi nízkého rodu.
Třemi bratry těchto dvou sester, dětmi pána z Roissy a vnuky pána z Malassise, byli pán de Mesmes, pán z Avaux a pán d’Irval.
Pán de Mesmes byl roku 1613 civilním poručíkem v Paříži a roku 1614 poslancem třetího stavu na posledních generálních stavech, které se konaly v Paříži. Zemřel roku 1650 jako prezident parlamentu (à mortier) a oženil se4 s jedinou dcerou Gabriela des Fossés, zvaného La Talée, markýze z Everly, guvernéra Montpellieru a Lotrinska, rytíře Řádu Svatého Ducha z roku 1633. Tato dědička byla v prvním manželství provdána za Gillesa de Saint-Gelais, zvaného Lezignen,5 s nímž měla jedinou dceru, která se provdala za vévodu z Créqui a byla dvorní dámou královny; z druhého manželství pak měla maršálku a vévodkyni z Vivonne a jednu velmi duchaplnou trpaslici, řeholnici v klášteře Navštívení Panny Marie v Chaillot. Vévodkyně z Créqui a z Vivonne tedy byly sestrami po matce.
Pán z Avaux je onen slavný pan z Avaux,6 který se na svých velvyslanectvích sám povýšil na hraběte. Vyjednával v Římě, v Benátkách, v Mantově, v Turíně, ve Florencii a u většiny německých knížat; byl velvyslancem v Dánsku, ve Švédsku a v Polsku a zplnomocněncem v Hamburku, v Münsteru a v Osnabrücku, kde měl tolik sporů se Servienem, svým kolegou, který měl u dvora větší vliv než on. Byl zapisovatelem řádu, státním ministrem a vrchním správcem financí, ale tak trochu jen naoko, jak sám přiznává v některých svých dopisech. Servien, jeho metla, který tento úřad zastával spolu s ním,7 měl veškerou moc. Pan z Avaux se nikdy neoženil a zemřel stejně jako jeho starší bratr roku 1650, několik měsíců po něm.
Pán d’Irval přijal po smrti svého staršího bratra jméno Mesmes a dostal po něm úřad prezidenta parlamentu. Zanechal dva syny. Starší převzal jeho jméno i úřad a oženil se s dcerou Bertranda, pána z La Bazinière, pokladníka státní pokladny a probošta a velmistra ceremonií Řádu Svatého Ducha, který si bez věna vzal slečnu z Barbezières-Chemerault, dvorní slečnu královny. La Bazinière zkrachoval, dostal se do vyšetřování,8 byl uvězněn v Bastile, zbaven svých úřadů i modré stuhy, kterou mu už nikdy nevrátili. Byl to bohatý, požitkářský a okázalý finančník, který hrál vysokou hru, často hrával s královnou a důvěrně ji uprostřed partie opouštěl a nechával ji čekat na dohrání, dokud nesnědl svou svačinu, kterou si dával přinášet do předpokoje a kterou hostil dámy. Byl tak dobrosrdečný a tak úslužný, že mu všechny tyto nemístnosti procházely: velmi galantní, štědrý, nádherný, milovník dobrého stolu a tak oblíbený, že se ho všichni zastávali. Zdálo se jisté, že v jeho věci nešlo o žádné šizení, jen o velký nepořádek, protože nepracoval a nedokázal krotit své výdaje. Nakonec z té věci vyvázl; a ačkoli byl oloupen o majetek a odkázán na skromné poměry, byl po celý zbytek života, který byl ještě dlouhý, všude dobře přijímán a vítán v nejlepší společnosti. Vídal jsem ho u svého otce s pěkným povozem a přes svůj vysoký věk to byl nejupravenější a nejvybranější muž. Zemřel na samém konci roku 1688, patnáct nebo šestnáct let poté, co vyvázl z potíží. Jeho úřad u řádu dostal jeho zeť, který zemřel devět nebo deset měsíců před ním. Zeťův bratr, který se neoženil a který si, přestože byl státním radou z talárového stavu, dával říkat hrabě z Avaux, byl v bratrově úřadu u řádu nejprve nástupcem a potom jeho držitelem, byl velvyslancem v Benátkách, v Holandsku, u krále Jakuba v Irsku, ve Švédsku a znovu v Holandsku a zemřel roku 1709 po druhé operaci močových kamenů. Mluvil jsem o něm jinde.
Starší syn pána d’Irval, prezident de Mesmes, zeť La Bazinièrův, měl tři syny a dvě dcery: nejstaršího, který se letos stal prvním prezidentem; abbého de Mesmes, velmi prostopášného; maltézského rytíře, který jím byl o málo méně, kterého vliv jeho bratra zahrnul obročími a komendami a kterého bratr učinil velvyslancem maltézského řádu; paní z Fontenilles, o níž budu mít v dalším příležitost mluvit, a jednu voršilku. Po tomto nutném podrobném výkladu přejděme k novému prvnímu prezidentovi.
Za otcova života nosil jméno pána z Neuchâtelu. Byl to velký a tlustý muž kolosální postavy, příliš poznamenaný neštovicemi, ale celá jeho postava až po tvář měla mnoho půvabu, stejně jako jeho způsoby, a s věkem i něco majestátního. Veškeré jeho studium patřilo velkému světu, jemuž se zalíbil, a pohyboval se v nejlepších a nejbujnějších společnostech u dvora. Jinak se ničemu nenaučil a byl nesmírně prostopášný, takže k němu otec pojal takový odpor, že se mu syn sotva odvažoval ukázat na oči. Nešetřil ho ranami holí a někdy mu házel talíře na hlavu, i když měl u stolu dobrou společnost, která se mezi ně stavěla a často se je snažila usmířit; ale syn byl nenapravitelný a myslel jen na to, jak se bavit a utrácet. Tento prostopášný život ho svedl dohromady s nejpřednější mládeží, kterou pečlivě vyhledával, a soudní palác a lidi z talárového stavu vídal tak málo, jak jen mohl. Když se po otcově smrti stal prezidentem parlamentu, svůj život příliš nezměnil, ale namluvil si, že je velký pán, a žil na vysoké noze.
Přední lidé, kteří navštěvovali dům jeho otce, blízké příbuzenství s panem z La Trémoille, s panem z Elbeufu a s dětmi paní z Vivonne, která ještě žila a která je spojovala, ho sváděly k domněnce, že je téhož druhu, zkažený, jak byl, týmž druhem lidí, s nimiž vždycky žil. Nezapomněl se sblížit s dvořany, ke kterým se dokázal dostat. D’Antin byl mezi nimi díky svým sestřenicím; a po těchto stupních se dostal až k panu a paní du Maine, kteří pro své plány potřebovali v parlamentu přední chráněnce a kteří neopomněli si připoutat prezidenta parlamentu. Ten, nadšený, jak dobře ho přijali, se rozhodl udělat si z králova syna a oblíbence mocnou ochranu a oddal se až do poslední nedůstojnosti všem rozmarům paní du Maine. Uvedl k ní i svého bratra rytíře; byli na všech slavnostech v Sceaux, na všech probdělých nocích.9 Rytíř se nestyděl hrát v divadelních představeních a prezident v nich dělat šaška, za zavřenými dveřmi, mezi asi dvaceti lidmi. Stal se jejím otrokem do té míry, že se neodvážil nenechat všeho a nepřispěchat, a nechal se namalovat v převleku na historickém obraze těchto roztomilostí, spolu se sceauxskými lokaji, vedle švýcara v livreji. Tato směšnost ho ve světě velmi zesměšnila a parlamentu se velmi nelíbila. Cítil to, ale byl v okovech a pro jeho kariérní záměry bylo důležité je nerozbít. Jak postupoval v pořadí služebního stáří mezi prezidenty parlamentu, pochopil, že je čas navštěvovat soudní palác o něco víc a stýkat se se soudci, jimž svým zanedbáváním dal najevo příliš mnoho pohrdání. Nepokládal ani za bezvýznamné snížit se k tomu, že poněkud změnil chování k advokátům, prokurátorům a k trochu významnějším soudním písařům; a přesto kvůli tomu nezchladil své styky s lidmi od dvora a z velkého světa, jejichž tón a způsoby zcela převzal.
Snažil se také nahradit svou nevědomost tím, že se dobře naučil tomu, čemu se říká soudní kolovrátek, a poznal slabou stránku každého z pánů radů, kteří měli ve svých komorách vliv a vážnost. Měl mnoho ducha, velkou duchapřítomnost, snadný, přirozený a příjemný projev; bystrost, pohotové a přiléhavé odpovědi; smělost až k drzosti; neměl ani duši, ani čest, ani stud; švihák v mravech, v náboženství i v jednání; obratný v tom, jak svést na falešnou stopu, klamat a ještě se tomu vysmívat, nastražit léčky, zahrávat si se slovy i s přáteli, nebo jim být věrný, podle toho, jak se to hodilo jeho zájmům; jinak výborný společník, okouzlující stolovník, s vybraným vkusem v nábytku, šperkách, slavnostech, hostinách a ve všem, co svět miluje; velký handlíř a děravá kapsa, který se nikdy netrápil svým rozhazováním, s rukama vždy otevřenýma, ale jen ve velkém, a s obrazotvorností plodnou v tom, jak si na to opatřit; zdvořilý, vlídný, přijímající s rozlišováním a nesmírně domýšlivý, i když s výrazem úcty k opravdové vysoké šlechtě a s nejponíženějšími ohledy k ministrům a ke všemu, co mělo co dělat s dvorem.
Nic nevystihlo jeho hlavní směšnost lépe než jedna z velkého množství koled, které kdosi jednoho roku napadlo složit, aby vylíčil mnoho lidí od dvora a z města, jež jednoho po druhém uváděl k jesličkám. Už si nevzpomínám na sloku, jen na to, že začínala: Jsem pan de Mesmes, a končila: jenž přišel pozvat Jezulátko na večeři v postě. Dostal po svém strýci úřad u řádu a byt, ne ve Versailles, ale ve Fontainebleau, který měl jeho otec a který si jeho otec ponechal, když se zbavil úřadu králova předčitatele, jejž zastával dosti dlouho. To o tomto soudním hodnostáři prozatím stačí, o muži, který chtěl za každou cenu být urozeným člověkem a dvořanem a který si od těch, kdo jimi skutečně byli a s nimiž se stýkal, jak jen mohl, často nechával tropit posměch.
Pasy pro naše zplnomocněnce dorazily prvního dne tohoto roku. Hned nato měli u krále slyšení, každý zvlášť, a během prvních osmi dnů roku odjeli jeden po druhém do Utrechtu. Současně dal pan z Vendôme Muretovi, generálporučíkovi, podniknout pokus o obléhání Cardony, které bylo nutno dosti rychle a s jistými ztrátami zrušit. Arcivévoda dal převézt pět nebo šest tisíc mužů svých vojsk do Katalánska, protože tušil, že Angličané, které tam zanechal, tam dlouho nezůstanou. Tento panovník přijal ve Frankfurtu císařskou korunu a odjel do Vídně, když předtím napsal Generálním stavům prudký a naléhavý dopis, aby je odvrátil od míru, k němuž, jak viděl, všechno spělo v Anglii, kde se vévoda z Marlborough necítil už v bezpečí a vyžádal si od královny svolení odjet za moře s vévodkyní, svou manželkou, jakmile se oba viděli zbaveni všech svých dvorských i vojenských úřadů a vévoda z Ormondu byl jmenován na jeho místo velitelem vojsk královny ve Flandrech; a krátce nato dostal vévoda z Argyllu, generál anglických vojsk v Katalánsku, rozkaz převézt je zpět přes moře a přivedl je zpět do Anglie.
V prvních dnech tohoto roku potkalo paní z Mailly, dámu šatny paní Dauphine, nepříjemné ponížení. Výdaje na její šatnu převyšovaly zdaleka dvojnásobek výdajů zesnulé královny; a přitom princezně tolik chybělo všechno, co ozdobám dodává pohodlí, novost a půvab, že se o tom mluvilo veřejně a dámy půjčovaly paní Dauphine denně palatinky, rukávníky a všelijaké cetky. Lhostejnost paní z Mailly nechávala všechno na jedné z jejích komorných, která se pokládala za neteř paní z Maintenon, protože její paní jí byla. Desmarets, stále pevněji usazený, měl s dámou šatny neustálé půtky kvůli jejím velkým výdajům a kvůli platbám, které povýšeně urgovala. Omrzelo ho to, promluvil o tom s paní z Maintenon a s králem a ti se poradili s paní Dauphine. Její trpělivost a vlídnost byly po letech mlčení a shovívavosti rovněž vyčerpány, takže správa šatny byla paní z Mailly odňata a svěřena paní Cantinové, první komorné, a komorná paní z Mailly byla vyhnána, protože se ukázalo, že si dobře nahrabala na úkor šatny a obchodníků. Paní z Mailly křičela, plakala, říkala, že ji zneuctívají, a u paní z Maintenon tolik hřměla, že jí asi po čtrnácti dnech vrátili několik maličkostí pro záchranu cti, ale skutečnou moc a vládu nad šatnou už získat zpět nedokázala. Nikdo ji nelitoval; přemíra pýchy, kterou byla plná, jí odcizila všechny, kteří byli navíc pohoršeni tím, že je paní Dauphine tak špatně obsluhována.
Tyto první dny roku přinesly ještě jednu bouři v nejužším kruhu. Paní vévodkyně z Berry, která ovládala otce i manžela, působila své matce všemožná příkoří a sama se nechávala vést jednou ze svých komorných, ženou velmi duchaplnou, ale velmi zlé povahy, která se jmenovala de Vienne a byla dcerou chůvy vévody z Orléans, který si jí také vážil, protože se mu dříve velmi líbila. Zesnulý Monsieur dostal od královny matky perlový náhrdelník, jehož krása a vzácnost platily za jedinečné. Paní vévodkyně z Orléans ho měla velmi ráda a často se jím zdobila. To stačilo, aby ho paní vévodkyně z Berry chtěla mít, jen aby ho matce vzala; a aby ji ještě víc popíchla, požádala ji o něj, jistá, že bude odmítnuta, a řekla jí, že ho dostane i bez ní, protože nepatří jí, nýbrž vévodovi z Orléans, od něhož ho také skutečně dostala. Mezi nimi došlo k prudké scéně. Paní vévodkyně z Berry okázale nosila ten náhrdelník a ukazovala ho všem. Věci došly tak daleko, že o tom Madame šla mluvit s králem do jeho kabinetu. Neomezila se zřejmě jen na to, jak se jednalo s perlovým náhrdelníkem. Rozpaky a roztržka matky a dcery se projevily na veřejnosti; dcera neunesla králův hněv a zůstala v posteli, kam ji paní Dauphine několikrát přišla domlouvat.
Vévoda z Berry byl příliš zamilovaný, než aby nebyl stejně zarmoucený jako ona, a vévoda z Orléans nevěděl mezi nimi kudy kam. Šlo o mnohem horší věci než o perly. Král chtěl, aby komorná byla vyhnána, a zle se obořil na vévodu z Berry, který se odvážil s ním o tom mluvit. Tento rozkaz přivedl paní vévodkyni z Berry úplně z míry. Připadal jí jako urážka, kterou její pýcha nemohla snést, nehledě na všechno, o co ji tato ztráta připravovala; ale ať plakala, křičela, ječela a spílala otci i manželovi, že ji obětují své slabosti, jak chtěla, bylo nutno poslechnout, vyhnat komornou, jít poprosit o odpuštění matku, které to nikdy neodpustila, a vrátit jí perlový náhrdelník. Paní vévodkyně z Orléans, uspokojená v hlavní věci, ji marně zahrnovala laskavostmi, slíbila jí, že ji usmíří s králem, a dva dny nato ji po večeři zavedla do jeho kabinetu, protože jí král chtěl dát pocítit svou nemilost. Mluvil s ní jako otec, ale jako král a pán, takže jejímu ponížení nechybělo nic než to, aby dokázala být ponížena i uvnitř. Po několika dnech se znovu objevila při králově večeři a na veřejnosti jako obvykle a jen s velkou námahou skrývala vztek, který ji sžíral.
Paní ze Saint-Simon, která se, jak jen mohla, držela stranou od tohoto domácího prostředí, kde se dalo jen prohrát a kde se nic nedalo urovnat, se na celé této příhodě nijak nepodílela, leda tím, že byla co nejméně svědkem slz a záchvatů zuřivosti. Stejně jsem se zachoval vůči vévodovi a vévodkyni z Orléans. Od té doby, co vévoda z Orléans řekl své dceři to, o čem jsem vyprávěl a co ona tak podivně vztáhla na mne, jsem k ní skoro nevkročil a nikdy jsem o ní nemluvil s jejím otcem, který se ani on neodvažoval o ní mluvit se mnou; ale nikdy jsem neviděl člověka, který by se cítil tak nesvůj. Komorné dal penzi a nějaký čas nato ji provdal na venkově. O všem, co se dělo u paní vévodkyně z Berry, by se daly napsat svazky. Vyprávění by jistě překvapilo, ale v podstatě by sotva stálo za námahu a nehodlám z toho vyprávět nic než to, co se provalilo nebo co bylo zvlášť pozoruhodné.
Bylo to ke konci této domácí bouře, kdy du Mont jednoho odpoledne přinesl Monseigneurovy drahokamy, rozdělené do tří dílů podle toho, jak bylo stanoveno o celku a o způsobu dělení celé pozůstalosti. Paní Dauphine sestoupila k dauphinovi, aby si je prohlédla. Dauphin si ze svého dílu vzal dva krásné prsteny; jeden z nich, velké ceny, který Monseigneur velmi často nosil, daroval právě proto velmi laskavým způsobem du Montovi; druhý poslal La Croixovi, onomu důvěrnému příteli slečny Choinové, o němž jsem mluvil a který Monseigneurovi půjčoval peníze, aniž chtěl brát úroky.
Na začátku tohoto roku si král začal dávat jednou nebo dvakrát týdně přinášet oběd k paní z Maintenon, což se dosud nevidělo a v čemž pokračoval po zbytek života; ale za pěkného počasí se tyto obědy často konaly v Trianonu a v Marly, bez přenocování. Společnost byla velmi malá a stále tatáž: paní Dauphine, která bohužel zažila jen ty první; paní z Maintenon; paní z Dangeau, z Lévis, d’O a z Caylusu, jediná, která nebyla dámou paláce. Nikdo jiný tam nesměl, ani hofmistr, který měl službu. Královi lidé nosili příbory a mísy ke dveřím lidem paní z Maintenon, kteří obsluhovali. Tabule se někdy protáhla o půl hodiny déle než obyčejný oběd. Král tam po obědě zůstával krátce a večer se vracel jako obvykle. Nějaký čas nato tam někdy po obědě, když bylo velmi špatné počasí, hrával s týmiž dámami brelan nebo reversi, o velmi malé sázky; a později někdy i večer v pátky, kdy neměl ministry. To těmto vyvoleným dámám zjednalo velkou vážnost; ale nic jim to nepřineslo, ani svobodu odvážit se v těchto hodinách mluvit s králem o čemkoli, co by se mohlo týkat jich nebo jejich rodin. Po těchto obědech někdy následovala hudba, na kterou se král vracel, když strávil půl hodiny u sebe, a která trvala až asi do šesti hodin. Bylo to ve dnech špatného počasí a zavedlo se to hned od druhého oběda. Někdy se hudba konala večer místo odpoledne a nikdo tam nesměl, stejně jako na ty obědy. Zároveň byla z Paříže vyhnána řada mužů a žen, kteří drželi bank ve faraonu,10 hře právem přísně zakázané, kterou tento zákrok úplně vymýtil.
V pondělí 18. ledna jel král do Marly. Tuto cestu zaznamenávám schválně. Sotva se tam všichni usadili, Boudin, první lékař paní Dauphine, který ji velmi bavil, který býval lékařem Monseigneura a o němž jsem mluvil jinde, ji varoval, aby si dávala pozor, že má spolehlivé zprávy, že ji chtějí otrávit, a dauphina také, s nímž mluvil stejně; nespokojil se s tím a roztruboval to se zděšeným výrazem uprostřed salonu a všechny vyděsil. Král s ním chtěl mluvit mezi čtyřma očima. Boudin stále tvrdil, že zpráva je dobrá, aniž ovšem věděl, odkud mu přišla, a trval pevně na tomto protimluvu, neboť nevěděl-li, odkud mu zpráva přišla, jak ji mohl posoudit a tvrdit, že je dobrá? Byl to první výbuch, který jeho přátelé zarazili; ale veřejná řeč už byla vypuštěna a opakována. Velmi zvláštní bylo, že sotva čtyřiadvacet hodin po tomto Boudinově varování dostal dauphin podobné varování od španělského krále, který mu je dával neurčitě a aniž někoho jmenoval, ale jako ten, kdo je dobře zpraven. V tomto varování byl jasně zmíněn jen dauphin a paní Dauphine jen nepřímo a nejasně. Aspoň tak se o tom dauphin vyjádřil, a nevím, že by o tom někomu řekl víc. Navenek se dávalo najevo pohrdání věcmi plácnutými do větru, jejichž původ nikdo neznal; ale v nejužším kruhu to přesto zapůsobilo a u dvora se uprostřed obvyklých zaměstnání a zábav rozšířila zamlklá vážnost a zděšení.
Kardinál z Bouillonu, přijatý u nepřátel s takovou poctou a slávou, tam postupně upadl v opovržení. Ztratil synovce, na jehož zběhnutí, zaopatření a kariéře postavil ty nejbláznivější naděje. Tento synovec zanechal jen dceru, které tehdy byly tři nebo čtyři roky a která byla dědičkou Bergen op Zoom a dalšího majetku z matčiny strany; matka byla dcerou zesnulého vévody z Arembergu a z Aarschotu, španělského grandu z rodu Ligne, a dcery zesnulého markýze z Grana-Garetto, místodržitele Nizozemí. Dlouhá nezletilost tohoto jediného dítěte ponechávala matce poručenství, správu jeho příjmů a volbu manžela, až bude ve věku. Matka bydlela v Bruselu se svou matkou vévodkyní z Arembergu, které její postavení, bohatství, ctnost a chování získávaly největší vážnost, a se svým bratrem vévodou z Arembergu, který se na své straně netěšil menší; ten se později oženil s jednou Pignatelliovou, sestrou hraběte z Egmontu, stal se oblíbencem prince Evžena a je dnes rytířem Zlatého rouna od posledního císaře, feldmaršálem jeho vojsk, velkým bailli a guvernérem Monsu a Henegavska, generálním polním mistrem rakouského Nizozemí a generálem armády uherské královny, a to ve věku dosud nepříliš pokročilém.11 Taková matka a takový bratr byli pro princeznu z Auvergne tak silnou oporou, že nemusela s pány z Bouillonu počítat ani při správě majetku, ani při zaopatření své dcery. Kardinál z Bouillonu, kterého u sebe v Bruselu ubytovali, to viděl nerad; upadl do nouze zabavením svých obročí a konfiskací svého majetku a majetek jeho prasynovkyně ho velmi lákal.
Jeden velmi nepatrný šlechtic jménem Mésy, který býval pážetem u pánů z Bouillonu, se stal štolbou princezny z Auvergne, která na něj od nějaké doby hleděla s oblibou. Kardinál si toho všiml, sledoval svá podezření a shledal je velmi dobře podloženými. Sláva domnělého potomka starých vévodů z Guyenne a sláva prvního muže církve po papeži, za něhož se vydával, měla být takovým objevem nesmírně zraněna a ještě víc vylekána jeho možnými následky. Ale ješitnost ustoupila potřebám; vymyslel, že když bude tuto lásku podporovat až ke sňatku a potom ji provalí, zneuctí princeznu z Auvergne hanbou nerovného sňatku tak dokonale, že ztratí poručenství a že toto poručenství připadne jemu na úkor vévodkyně z Arembergu, protože Bergen op Zoom a další statky připadaly dítěti z otcovy strany a převážily by i majetek po matce.
V tomto hanebném záměru promluvil s Mésym, a jakoby z přátelství a ze zájmu o jeho štěstí ho povzbudil, aby se svým dvořením pokračoval a obrátil je směrem k manželství, v čemž mu slíbil veškerou ochranu. Když ho pak Mésy zpravil o svých pokrocích, promluvil se svou neteří, jejíž rozpaky se nedají vypsat; využil jich k tomu, aby ji uklidnil a vylákal z ní přiznání její slabosti, litoval ji a zahrnul ji radostí z toho, že nalezla utěšitele a důvěrníka v tom, koho se musela nejvíc obávat. Odtud si s ní postupně hrál na bohabojného muže a na biskupa, aby jí uklidnil svědomí a přitom lichotil její vášni. Namluvil princezně z Auvergne a Mésymu, že jejich sňatek zůstane tajný, a nebude mít tedy žádné nepříjemné následky ani ze strany Bouillonů, ani ze strany Arembergů; nabídl jim, že je oddá sám; přiměl je k tomu a oddal je v paláci Arembergů.
Několik měsíců uplynulo v zanícení lásky, vděčnosti a důvěrnosti. Kardinál si v skrytu blahopřál ke svému zločinu a vysmíval se jejich prostoduchosti, zatímco čekal na svou chvíli. Milenka se domnívala, že je těhotná; to byla ta chvíle, kdy toho využít. Sňatek se rozkřikl; vévoda a vévodkyně z Arembergu byli bez sebe vztekem a rozhořčením a užasli, že kardinála z Bouillonu shledali méně rozhořčeného, než byli oni. Nakonec věc vybuchla naplno. Štolba a jeho paní byli vyhnáni z domu a nevěděli, kam se uchýlit. Kardinál, který měl velký nedostatek peněz, jim potají trochu pomáhal a dal jim na srozuměnou, že navenek nemůže zaujmout jiné stanovisko než vévoda a vévodkyně z Arembergu. Dokud to zůstávalo při tom, měli trpělivost v naději, že jim pomůže; ale brzy šlo o to odejmout poručenství nad vnučkou, na něž si činila nárok vévodkyně z Arembergu, její babička. Kardinál jí ho okamžitě začal upírat; a aby zlepšil svůj nárok, odvážil se hřímat proti nedůstojnosti takového sňatku, který jeho rodu působil takovou potupu a který byl sjednán a dovršen v domě matčiných příbuzných.
Úsudek kardinála z Bouillonu tu selhal, jako ve všech příležitostech jeho života. Aby uchvátil majetek, napadal bdělost vévodkyně z Arembergu, chtěl ji činit odpovědnou za poklesek její dcery a své neteře12 a potrestat ji tím, že jí odejme poručenství nad dítětem. To ho zničilo – neřeknu na cti, to byl jen přídavek k tomu, co už dávno neměl a co vlastně nikdy neměl, ale ten přídavek byl prudký a krutě se rozlehl všude, kde byli Arembergové a Bouillonové známi. Mésy vyložil celou záležitost, jeho žena ji vyprávěla každému, kdo chtěl poslouchat; vévodkyně z Arembergu je dala soudně vyslechnout; málem byl vyslechnut i sám kardinál. Toto odhalení jeho zločinu, o němž jeho jednání ve věci poručenství už nenechávalo nikoho na pochybách, způsobilo ohromný povyk. Když byl blízko porážky, raději od svého nároku ustoupil a celé poručenství bylo svěřeno vévodkyni z Arembergu, aniž byl kardinál z Bouillonu vůbec brán v potaz. Hanba, kterou ho tato aféra pokryla v útočišti, kde si myslel, že bude vládnout, ho uvrhla do nového zoufalství, které jeho nedostatek prostředků a veřejné opovržení, jímž ho nikdo nešetřil, dovedly do krajnosti.
Jeho rodina ve Francii na něj zuřila a všichni, kdo patřili k Arembergům v Nizozemí, ztratili jakoukoli zdrženlivost vůči tak blízkému příbuznému, který jejich pomoc a pohostinnost splácel tak okázalou proradností a tak hanebnou zištností. Tato nová nehoda z něj udělala tuláka, jenž bloudil od města k městu a z místa na místo, aniž věděl, kde se zastavit, až se nakonec usadil nedaleko Utrechtu, kde skoro nikoho nevídal. Oba milenci bloudili zase po svém. Nouze uhasila jejich lásku. Mésy zapomněl na svůj původní stav a hrál si na nevrlého manžela, až svou ženu týral, později ji opustil a každý z nich šel, kam mohl, svou cestou. Malá nezletilá byla vychována vévodkyní z Arembergu, svou babičkou, která ji provdala za falckraběte, mladšího syna sulzbašské větve, jejíž starší členové zemřeli bez mužských potomků. Ani oni sami nežili dlouho, ale zanechali potomstvo, jehož nejstarší je dnes falckým kurfiřtem.
Na začátku tohoto roku zemřely ve vysokém věku dvě velmi rozdílné ženy: paní z Pomponne, vdova po státním ministrovi, tchyně Torcyho a sestra Lavocata, o němž jsem mluvil (viz výše); byla to zbožná žena, žijící v ústraní, která milovala své tolary a nikdy nehrála velkou roli ani na velvyslanectvích, ani za ministerstva svého manžela, ačkoli spolu žili ve velké svornosti. Druhou byla paní z Mortagne, velmi sešlá, jejíž dům i vážnost byly už dávno opotřebované. O této svého druhu víle by bylo mnoho co říci, kdybych o ní už dost nemluvil.
Současně zemřeli také dva duchovní, stejně rozdílní jeden od druhého. Tressan, biskup z Le Mans, který měl úřad prvního almužníka Monsieura po slavném biskupovi z Valence Cosnacovi, zemřelém jako arcibiskup z Aix s modrou stuhou. Tressan byl chlapík velmi duchaplný, zcela obrácený k intrikám a ke kariéře, který měl velký vliv na Monsieura a hrál u něho velkou roli, aniž si tam získal úctu. Nahrabal tam spoustu obročí a žil hodně ve velkém světě. Nakonec se příliš odvážil měřit svůj vliv. Rytíř Lotrinský a markýz z Effiatu s ním nechtěli počítat a on s nimi také ne; byli silnější. Na biskupa se snesla příkoří a brzy i opovržení; bojoval, pak dlouho vrávoral; nakonec musel pustit kořist, aby nebyl vyhnán docela. Prodal svůj úřad abbému z Grancey a ze vzdoru se usadil v Le Mans, odkud ještě řídil, co mohl, a za nedostatku něčeho lepšího i provincii. Tam si nakonec hrál na svatouška a nashromáždil spoustu tolarů. Nezanedbal nic u jezuitů, aby dostal svého synovce za koadjutora, a nacpal ho vším, co mohl dát z kaplí a ohryzků obročí, takže jich ten nashromáždil přes třicet titulů najednou, které na něj kupil jeden po druhém. Toho synovce čekal lepší osud, ale biskup se ho nedočkal a neměl ani důvod v něj doufat, a zanechal tohoto abbého v záplatovaném rouchu a svého druhého synovce ve stoce. Ten sloužil v gendarmerii. Italský vkus, a to zcela nepokrytý,13 ho vyhnal ze společnosti počestných lidí. Měl mnoho ducha, ale obráceného ke zlému. Uklouzly mu verše, které krále rozhněvaly a vedly k tomu, že byl vyhnán ze služby. Upadl potom do velké bídy, která mu posloužila za kazatele. Uchýlil se do jezuitského noviciátu. Vychází pěšky bez sluhy, velmi špatně oblečený a ještě hůř učesaný, takže ho při jeho krátkozrakosti lidé pokládají za stydlivého chudáka. Kariéra jeho bratra, arcibiskupa rouenského, na jeho osudu nic nezměnila, ale pomohla jeho synovi do tělesné gardy; ten zdědil tutéž básnickou žílu a byl by stihl týž osud jako jeho otec, kdyby vévodu z Ayen, jeho kapitána, s nímž sdílel provinění, bylo možné od něho oddělit. Oba si užili strachu v plné míře. I to bylo na dobu, kdy se to stalo, ještě hodně.
Druhým duchovním byl abbé ze Saint-Jacques, syn a vnuk obou kancléřů Aligre. Vrátím se k němu po krátké zajímavosti o jedinečném případu dvou kancléřů, otce a syna. Dějiny a soukromé paměti z vlády Ludvíka XIII. tak dobře vysvětlují nemilost kancléře ze Sillery,14 který tak velkolepě vystupoval ve státních záležitostech za Jindřicha IV., jenž ho v prosinci 1606 a v lednu 1607 učinil strážcem pečetí a potom kancléřem, nemilost komtura ze Sillery, jeho bratra, který byl velvyslancem v Římě a ve Španělsku a zemřel jako kněz, a nemilost Puysieuxe, státního sekretáře, kancléřova syna, že ji zde jen zmiňuji. Tento úřad, jehož váha překážela maršálovi d’Ancre, který ovládal Marii Medicejskou, regentku za nezletilosti Ludvíka XIII., přivodil v různých dobách nemilost těm, kdo jím byli obdařeni, a ani Silleryho zásluhy ho před ní neuchránily. Pečeti přecházely do různých rukou a někdy je tytéž ruce držely víc než jednou. Du Vair, Mangot, konetábl z Luynes v posledních pěti měsících svého života, de Vic a Caumartin je měli každý jen krátce. Ludvík XIII., ještě plný dojmů z této praxe své nezletilosti, jíž se držel i poté, co se vymanil z tíživého jha královny matky, se přesto rozhodl po smrti Silleryho, k níž došlo 1. října 1624, obsadit úřad kancléře; nechtěl ale nikoho, jehož zásluhy by mohly vyniknout a nutit s ním počítat. Po Caumartinově smrti dal v lednu 1624 pečeti jednomu ze starých členů rady, protože neměl nikoho lepšího; ten byl právě takový, jakého ho Ludvík XIII. chtěl mít, aby z něho udělal kancléře, a v říjnu téhož roku ho jmenoval Silleryho nástupcem.
Tím starým členem rady byl Aligre. Pocházel z Chartres, byl vnukem lékárníka a synem muže, který na svůj nízký stav zbohatl obchodem, aniž vyšel z domu. Ten dal svého syna do služeb hraběte ze Soissons, po jehož smrti se syn stal správním poručníkem jeho syna.15 Tato ochrana z něho udělala radu Velké rady, a jako první ze svého rodu, kdo nosil talár, dospěl potom až na státního radu a odtud vystoupil na první úřad talárového stavu z důvodů, které byly právě uvedeny. Nedokázal se v něm dlouho udržet. Královna matka, usmířená s králem, svým synem, chtěla dosadit své chráněnce. Pečeti byly 1. června 1626 dány Marillacovi16 a Aligre byl poslán domů do La Rivière, malého domu, který měl pod zámkem Pontgouin, statkem a venkovským sídlem biskupů z Chartres. Aligre zemřel v prosinci 1635 v La Rivière, aniž ho navzdory všem zvratům v držení pečetí kdy opustil, a tento dům La Rivière se v rukou jeho potomstva stal krásným zámkem a malým panstvím.
Je třeba poznamenat, že se oženil s Élisabeth Chapellier, sestrou pana Chapelliera, manželky Jacquese Turpina, otce a matky Élisabeth Turpin, manželky Michela Le Telliera, kancléře Francie;17 tento kancléř byl tedy bratrancem druhého kancléře Aligra, syna prvního kancléře toho jména. Tento druhý kancléř Aligre byl radou Velké rady, intendantem v Caen, intendantem financí a na okamžik byl spolu s Morangisem přidružen pod titulem ředitele financí. Velmi mlád měl jedno pověření v Benátkách a později další, být jedním z králových komisařů na languedockých stavech, nakonec byl státním radou a děkanem rady a jako takový prvním z komisařů jmenovaných k asistenci při pečetění, když chtěl král po smrti kancléře Séguiera, k níž došlo v Saint-Germain-en-Laye 28. ledna 1672,18 držet pečeti sám a úřad kancléře neobsadit. Le Tellier, státní sekretář pro válku od roku 1643 a brzy nato velmi mocný státní ministr, vynesl celým svým vlivem svého bratrance Aligra do úřadů, jimiž prošel, ačkoli to byl muž bez jakýchkoli zásluh a schopností a, jak se lidově říká, velmi ubohý člověk. Le Tellier velmi toužil nastoupit po Séguierovi. Louvois, jeho až příliš proslulý syn, byl státním sekretářem s právem nástupnictví; bylo mu tehdy dvaatřicet let; sám za sebe byl jako jeho otec státním ministrem a po smrti pana z Péréfixe, arcibiskupa pařížského, dostal úřad kancléře řádu. Měl pod otcem velký podíl na válce roku 1667 a na výbojích, které tehdy král učinil; na dalších měl podíl ještě úplnější; a v době uprázdnění úřadu kancléře on a jeho otec promýšleli a připravovali všechno pro onu slavnou válku, která byla vyhlášena v dubnu 1672 a po níž následovalo tolik rychlých výbojů v Holandsku.
Tato situace se otci i synovi, kteří si byli navzájem velkou pomocí, zdála příznivá. Přesto, ať už se král nechtěl připravit o otce v důležitých funkcích jeho úřadu na počátku tak velké války, nebo shledával Le Telliera, zvyklý na osmdesátileté kancléře, příliš mladým, protože mu ještě nebylo sedmdesát let, nedokázali to prosadit. Zároveň tlačeni králem, který se chystal odjet a postavit se do čela svých armád a který během velení nemohl nadále držet pečeti, zařídili, aby král dva dny před odjezdem dal pečeti Aligrovi, aniž jmenoval kancléře, jakožto služebně nejstaršímu ze státních radů a prvnímu komisaři asistujícímu při pečetění, které vykonával král; tak si podrželi uprázdněné místo a naději je obsadit díky bezvýznamnosti soupeře, který, jsa jim zavázán vším, i pečetěmi samými, by se nemohl a neodvážil zlobit; nebo, kdyby toho dosáhnout nemohli, náhle se obrátit k hotovému strážci pečetí, touto lžící na boty mu snadno zjednat uprázdněné místo a mít tak slaměného kancléře, který by jim pro to, čím jim byl a co jim dlužil, i pro svou slabomyslnost nikdy nemohl působit potíže. Drželi ho tak na provázku dvacet měsíců. Nakonec je nepatřičnost tak dlouhého uprázdnění a obtíže, na které u krále narazili ohledně Le Telliera, přiměly náhle se přiklonit k této druhé možnosti a Aligre byl v lednu 1674 jmenován kancléřem. Byl jím, a stále v úřadu, až do 25. října 1677, kdy zemřel ve Versailles ve věku přes pětaosmdesát let. Le Tellier pak dostal svou odvetu a o čtyři dny později po něm nastoupil. Těšil se z tohoto velkého místa osm let, v přízni a v plném tělesném i duševním zdraví, a zemřel uprostřed své skvělé rodiny ve svém malém domě v Chaville u Versailles 30. října 1685 ve věku třiaosmdesáti let.
Tento druhý kancléř Aligre, který se i se svými dětmi postupně domníval, že se zušlechtí, když změní H na D a bude se jmenovat d’Aligre,19 měl druhého syna, který se záhy stal řeholníkem mezi řádovými kanovníky a který roku 1643 dostal opatství Saint-Jacques u Provins. Byl to muž duchaplný a vzdělaný, a ještě vynikající ctností, který se uzavřel ve svém opatství. Netrvalo dlouho a ukázala se podivná neschopnost jeho otce na místě kancléře, s nímž jeho sekretáři dělali, co chtěli, a tolik věcí za peníze, že se rodina vylekala a uviděla nutnost poručníka. Cizího člověka se bylo nutno obávat; nejstarší syn, slabomyslnější než otec, se nedokázal dostat dál než na dvorního referendáře a intendanta v Caen; bylo nutno sáhnout po druhém, a jménem krále, které Le Tellier použil, aby abbého ze Saint-Jacques vytáhl z kláštera, ačkoli se bránil, jak mohl, ho postavil ke kancléři a zmocnil ho být přítomen veškeré soukromé práci svého otce, který už nic nepodepsal a nic nerozhodl jinak než v jeho přítomnosti a jehož sekretářům král velmi výslovně zakázal vyhotovit cokoli bez abbého rozkazu ke každé jednotlivé listině. Tímto způsobem byl skutečným kancléřem a strážcem pečetí on, a byl jím výborným v přesnosti, poctivosti a schopnostech a svým duchem, mírností, skromností a snadnou přístupností uspokojil stejně všechny, kdo měli co činit s jeho otcem a s ním.
Po celou řadu let, co u kancléře byl, nevkročil z jeho domu, byl přítomen všemu, aby o všem rozhodoval a všechno řídil, a tu trochu času, kterou mohl ušetřit, věnoval Bohu, uzavřen ve svém pokoji, aniž přitom působil méně volně a méně příjemně ve společnosti v hodinách, kdy v ní byl povinen být. Jakmile otec zemřel, odnesl pečeti králi, jehož chvála a přání ho nedokázaly zdržet, stejně jako ho předtím nedokázaly přimět, aby přijal úřady nebo obročí, a tím méně biskupství. Zůstal několik dní, aby podal počet z mnoha věcí své rodině a panu Le Tellierovi, který se stal kancléřem, a vrátil se do Saint-Jacques, odkud ho už nic nedokázalo vyvést. Udržoval tam celou kázeň řehole, aniž od ostatních žádal víc než tuto přesnost, ale sám, aniž se odděloval od svých řeholníků při společných cvičeních, si neodpustil žádný druh askeze a dospěl nakonec k askezi starých anachoretů. Jeho almužny každoročně udivovaly svou hojností v poměru k jeho prostředkům, a tak žil, stále rostoucí v zásluhách, zbožňován ve svém domě a všude zvlášť uctíván, aniž kdy polevil, až do své smrti ve věku devadesáti šesti let, s myslí zcela neporušenou. Délka tak zázračného života v askezích všeho druhu, v mírnosti vedení, v půvabu rozhovoru, když byl nucen mluvit, v moudrosti chování a poučení, byla dalším zázrakem, jaký se nevídal od dob starých pouštních otců, ačkoli uprostřed obyčejné řádové komunity.
D’Antin ztratil svého nejstaršího syna Gondrina, který zanechal děti se sestrou vévody z Noailles, jež se o mnoho let později znovu provdala za hraběte z Toulouse. Byla tak zarmoucená, že onemocněla do té míry, že jí přinesli svátosti. Byla při tom celá její rodina a maršálka z Noailles, její matka, která ji vášnivě milovala, se rozplývala v slzách u nohou její postele, modlila se na kolenou nahlas a z celého srdce k Bohu a v přemíře bolesti mu nabízela sebe i všechny své děti, kdyby je chtěl vzít. La Vallière, který tam byl také, o kus dál, a uslyšel to, tiše vstal, šel k ní a řekl jí nahlas velmi soucitným tónem: „Madame, patří k nim i zeťové?“20 Nikdo z přítomných neodolal výbuchu smíchu, který se zmocnil všech, i maršálky, k velmi směšnému pohoršení, které se okamžitě rozneslo po celém dvoře; nemocná se brzy zotavila a smálo se tomu o to víc.
Razilly zemřel dosti náhle v Marly. Dostatečně jsem ho představil, když jsem mluvil o úřadu prvního štolby vévody z Berry, který dostal, a o nespravedlivé nevoli, kterou nad tím pocítila paní vévodkyně z Berry. Velké výhody tohoto místa způsobily, že se o ně ucházeli lidé z nejpřednějších rodů. Mezi jinými se o ně přihlásili rytíř z Roye a markýz z Lévis, který zemřel jako vévoda a pair; oba dostali kladný slib z úst paní vévodkyně z Berry, o níž se dobře vědělo, že rozhodne za vévodu z Berry; oba se nám, jeden bez vědomí druhého, svěřili. Paní z Lévis, která měla tak velký podíl na sňatku paní vévodkyně z Berry, podporovaná vévodou z Chevreuse, svým otcem, a vévodou z Beauvilliers, a sama účastnice všech soukromých chvil krále u paní z Maintenon, si nedovedla představit, že by o tom mohlo být pochyb; hrabě a hraběnka z Roucy stejně tak, se zbytkem vlivu pana z La Rochefoucauld a s postavením Pontchartrainů. Zatímco si tím lichotili, d’Antina napadlo promluvit s vévodou a paní vévodkyní z Berry o Sainte-Maurovi, svém bratranci, který zůstal nemocný ve Versailles, a prosadil ho. Oba uchazeči, tak jistí svou věcí díky slibu, který dostali, byli podivně překvapeni a tak dotčeni, že slib rozhlásili, a nespokojeni s málo uměřeným povykem, který o tom nadělali, nezdrželi se a řekli svůj názor paní vévodkyni z Berry, jejíž rozpaky a vztek byly nesmírné, zejména vůči hraběnce z Roucy a paní z Lévis, které s ní mluvily krajně zvysoka, až jí řekly, že po tomto kousku jí už budou jen dělat poklonu na veřejných místech a nikde jinde, protože už nikdy nebudou ji potřebovat ani na ní záviset. Ona si zase stěžovala na nedostatek úcty; ale nikdo ji neměl rád, nikdo si jí nevážil a nikdo s ní nepočítal; vědělo se, jak si stojí u krále, u paní z Maintenon a v podstatě i u paní Dauphine. Král se do toho nemíchal a svět usoudil, že má jen to, co si zasloužila. Přesto se bála soukromých chvil paní z Lévis a nějaký čas nato se s ní chtěla sama sblížit, potom k ní dát promluvit. Její pokusy o sblížení byly odmítnuty s pohrdáním; nikdy jí to neodpustila. Paní z Lévis se tomu vysmívala a zachovávala příliš málo zdrženlivosti v řečech, a dokonce i v chování, když se ocitly na týchž místech. Sainte-Maure musel dát Razillyho dětem čtyřicet tisíc tolarů; všechny byly dobře urostlé, počestné a ve službě a nejstarší dostal generální místodržitelství Touraine, které měl jeho otec.
Mluvil jsem zde tak často o maršálovi Catinatovi, o jeho ctnosti, moudrosti, skromnosti, nezištnosti, o tak vzácné výši jeho smýšlení a o jeho velkých vojevůdcovských schopnostech, že mi nezbývá než říci o jeho smrti ve velmi pokročilém věku, aniž se oženil nebo nabyl jakéhokoli bohatství, v jeho malém domě v Saint-Gratien u Saint-Denis, kam se uchýlil, odkud už několik let nevycházel a kde už skoro nikoho nechtěl přijímat. Svou prostotou, střídmostí, pohrdáním světem, pokojem své duše a vyrovnaností svého jednání tam připomínal ony velké muže, kteří se po nejzasloužilejších triumfech klidně vraceli ke svému pluhu, stále milující svou vlast a málo citliví k nevděku Říma, jemuž tak dobře sloužili. Catinat obrátil svou filozofii k užitku velkou zbožností. Měl ducha, zdravý úsudek, zralou rozvahu a nikdy nezapomněl, jak málo byl. Jeho šaty, povozy, nábytek, dům, všechno bylo krajně prosté; prostý byl i jeho výraz a celé jeho vystupování. Byl vysoký, snědý, hubený, s výrazem zamyšleným, dosti pomalým a dosti skromným, s krásnýma a velmi duchaplnýma očima. Želel okázalých chyb, které viděl bez ustání následovat jednu za druhou, soustavného vymírání veškeré soutěživosti, přepychu, prázdnoty, nevědomosti, směšování stavů, inkvizice dosazené na místo policie; viděl všechna znamení zkázy a říkal, že jen velmi nebezpečný vrchol nepořádku může nakonec do tohoto království vrátit pořádek.
Magnac, generálporučík, inspektor jízdy a guvernér Mont-Dauphin, zemřel v téže době ve velmi vysokém věku. Mluvil jsem o něm víc než jednou, zejména v souvislosti s bitvou u Friedlingenu, kterou Villars, zoufalý pod stromem velmi daleko, považoval za prohranou a kdy mu Magnac oznámil, že ji vyhrál, takže nemám co dodat.
Lussan, který byl ve službách pana Prince, jenž mu roku 1688 z milosti zjednal jmenování rytířem řádu, a o němž jsem rovněž mluvil jinde, zemřel také v téže době ve věku osmdesáti čtyř nebo osmdesáti pěti let.
Poznámky
Vysvětlivka: Jean-Antoine de Mesmes (1661–1723), od roku 1712 až do své smrti první prezident pařížského parlamentu, od roku 1710 člen Francouzské akademie; oddaný stoupenec pana du Maine a v době regentství jeden z hlavních Saint-Simonových protivníků.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo articles (články) je v rukopise přepsáno a dřívější vydavatelé četli artistes (umělci).↩
Vysvětlivka: Mír v Saint-Germain-en-Laye (8. srpna 1570), jímž skončila třetí náboženská válka, vyjednali za krále Henri de Mesmes, pán z Malassise, a Armand de Gontaut, baron z Bironu, který kulhal po zranění; odtud slovní hříčka boiteuse (kulhavý) a mal assise (špatně usazený, zároveň narážka na jméno Malassise).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Prezident de Mesmes se poprvé oženil s Jeanne de Montluc, která zemřela roku 1639; teprve ve druhém manželství si vzal Marii des Fossés.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto jméno se zdá být totéž jako Lésignan neboli Lusignan.↩
Vysvětlivka: Claude de Mesmes, hrabě z Avaux (1595–1650), diplomat, spolu s Abelem Servienem francouzský zplnomocněnec na kongresu v Münsteru a Osnabrücku, kde se jednalo o vestfálském míru; pro spory se Servienem byl roku 1648 odvolán. Servien (1593–1659) byl později, od roku 1653, spolu s Fouquetem vrchním správcem financí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Z tohoto místa by se mohlo zdát, že Servien byl vrchním správcem financí spolu s panem z Avaux. To je omyl. Servien byl jmenován vrchním správcem financí roku 1653 spolu s Fouquetem a zastával tento úřad až do své smrti roku 1659. Panu z Avaux byl Servien přidělen jen na velvyslanectví v Münsteru, kde se vyjednával vestfálský mír.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): La Bazinière byl jedním z finančníků stíhaných roku 1661 v době zatčení a procesu Fouquetova.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O původu tohoto názvu, daného slavnostem v Sceaux, pojednává jedna z dřívějších poznámek (viz výše).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tj. kteří drželi bank v této hazardní hře a hráli sami proti více osobám.↩
Vysvětlivka: Leopold Filip, vévoda z Arembergu (1690–1754), bratr princezny z Auvergne, se oženil s Marií Františkou Pignatelliovou; sloužil v císařské armádě, dosáhl hodnosti feldmaršála a za války o rakouské dědictví velel vojskům Marie Terezie („uherské královny“) v Nizozemí. Zmínka ukazuje, že Saint-Simon tuto pasáž psal počátkem 40. let 18. století.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Eliptická věta, jakých je u Saint-Simona často. Dcera vévodkyně z Arembergu byla neteří kardinála z Bouillonu.↩
Vysvětlivka: „Italským vkusem“ se v dobové francouzštině opisně označovala homosexualita.↩
Vysvětlivka: Nicolas Brûlart, markýz ze Sillery (1544–1624), kancléř Francie od roku 1607; roku 1624 mu byly odňaty pečeti a spolu se synem Puysieuxem byl poslán do vyhnanství na své statky.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Správní poručník (tuteur onéraire) byl ten, kdo spravoval majetek nezletilého a odpovídal za něj. Čestný poručník (tuteur honoraire) naproti tomu jen dohlížel na výchovu nezletilého.↩
Vysvětlivka: Michel de Marillac († 1632), chráněnec Marie Medicejské, strážce pečetí 1626–1630; po „dni oklamaných“ (listopad 1630) byl zatčen a roku 1632 zemřel ve vazbě v Châteaudunu. Nezaměňovat s pozdějším státním radou Marillacem.↩
Vysvětlivka: Michel Le Tellier (1603–1685), od roku 1643 státní sekretář pro válku, kancléř Francie 1677–1685, otec Louvoisův a arcibiskupa remešského; jako kancléř zpečetil v říjnu 1685 edikt z Fontainebleau, kterým byl zrušen edikt nantský, a krátce nato zemřel.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 10).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon píše jednou Haligre, jindy Aligre; drželi jsme se pravopisu, který se obecně užívá.↩
Vysvětlivka: La Vallière (Charles-François de La Baume Le Blanc) byl sám zetěm maršálky: byl ženatý s její dcerou Marie-Thérèse de Noailles.↩