Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola čtvrtá

Paní Dauphine naposledy v Marly. — Pan Vévoda přichází o oko. — Návrat do Versailles. — Velmi podivně ztracená tabatěrka. — Paní Dauphine nemocná. — Paní Dauphine mění zpovědníka a přijímá svátosti. — Smrt paní Dauphine. — Chvála, rysy a povaha paní Dauphine. — Král v Marly. — Dauphin ve Versailles, pak v Marly. — Stav dauphina, kterého vidím naposledy. — Dauphin nemocný. — Dauphin pokládá Boudina za dobře zpraveného. — Boulduc; kdo to byl; soudí, že Boudin byl dobře zpraven. — Smrt dauphina. — Chci všeho zanechat a odejít ode dvora i ze světa; paní ze Saint-Simon mi v tom moudře brání. — Chvála, rysy a povaha dauphina.

Král, jak jsem řekl, odjel v pondělí 18. ledna do Marly. Paní Dauphine se tam dostavila časně s velkým otokem ve tváři a hned po příjezdu ulehla. V sedm hodin vstala, protože král chtěl, aby vedla salon. Hrála tam v domácím oděvu, celá zavinutá v čepci, viděla se s králem u paní z Maintenon krátce před jeho večeří a odtamtud se vrátila do lůžka, kde povečeřela. Nazítří 19. vstala jen proto, aby hrála v salonu a viděla se s králem, a odtamtud se opět vrátila do lůžka a povečeřela v něm. Dvacátého otok splaskl a bylo jí lépe; trpívala jím dosti často, protože měla zkažené zuby. V následujících dnech žila jako obvykle.

V sobotu 30. jeli dauphin a vévoda z Berry s panem Vévodou na nadháňku. Dost mrzlo; náhoda chtěla, že vévoda z Berry stál na kraji velmi velkého a dlouhého rybníka a pan Vévoda na druhé straně, hodně daleko, přímo naproti němu. Vévoda z Berry vystřelil; jedno brokové zrno sklouzlo po ledu, odrazilo se, doletělo až k panu Vévodovi a vyrazilo mu oko. Král se o té nehodě dozvěděl ve svých zahradách. Nazítří, v neděli, šel vévoda z Berry padnout na kolena před paní Vévodkyní. Předchozího dne se tam neodvážil jít, ani od té doby navštívit pana Vévodu, který to neštěstí nesl s velkou trpělivostí. Král ho navštívil v neděli, stejně tak dauphin a paní Dauphine, která tam byla už předchozího dne. Vrátili se tam i nazítří, v pondělí 1. února. Král zašel také k paní Vévodkyni a odjel zpět do Versailles. Paní Princezna, celá její rodina a několik dam, s nimiž se paní Vévodkyně důvěrně stýkala, se usadily v Marly. Vévoda z Berry byl krutě zarmoucen. Pan Vévoda byl dosti dlouho a dosti vážně nemocen, hned nato dostal ještě v Marly spalničky a po jisté přestávce, kdy se uzdravoval, v Saint-Maur neštovice.

V pátek 5. února daroval vévoda z Noailles paní Dauphine velmi pěknou tabatěrku plnou výtečného španělského tabáku; ochutnala ho a shledala ho velmi dobrým. Bylo to ke konci dopoledne; když vešla do svého kabinetu, kam nikdo nechodil, položila tu tabatěrku na stůl a nechala ji tam. K večeru na ni přišla horečka se zimnicí. Ulehla a nemohla vstát ani k tomu, aby po večeři šla do králova kabinetu. V sobotu 6. paní Dauphine, která měla horečku celou noc, přesto vstala ve svou obvyklou hodinu a strávila den jako obvykle, ale večer ji horečka zase přepadla. Celou noc trvala jen mírně a v neděli 7. ještě méně; ale kolem šesté večer ji náhle chytila bolest pod spánkem, která nezabírala ani plochu mince za šest sou, ale byla tak prudká, že dala krále, který ji přicházel navštívit, poprosit, aby nevcházel. Tato zuřivá bolest trvala bez ustání až do pondělí 8. a odolala tabáku kouřenému i žvýkanému, velkému množství opia i dvěma pouštěním žilou z paže. Horečka se projevila silněji, když bolesti trochu polevily; paní Dauphine řekla, že trpěla víc než při porodu.

Tak prudký stav vyvolal v její komnatě šuškání o tabatěrce, kterou jí daroval vévoda z Noailles. Když toho dne, kdy ji dostala a kdy na ni přišla horečka, totiž v pátek 5., uléhala, mluvila o ní se svými dámami, velmi chválila tabatěrku i tabák a pak řekla paní z Lévis, aby jí ji došla přinést z kabinetu, kde ji najde na stole. Paní z Lévis tam šla a nenašla ji; a abych to zkrátil: přes všechno možné pátrání ji od chvíle, kdy ji paní Dauphine nechala v kabinetu na tom stole, už nikdo nikdy nespatřil. To zmizení se zdálo velmi podivné hned ve chvíli, kdy se na ně přišlo, ale marné pátrání, které se v něm dále vedlo, a po něm tak podivné a tak rychlé příhody vzbudily ta nejčernější podezření. Nedosáhla až k tomu, kdo tabatěrku daroval, anebo byla tak všeobecně a tak přísně držena na uzdě, že se ho nedotkla. Šuškání se dokonce omezilo na nevelký okruh. Stále se mnoho doufalo od princezny, kterou všichni zbožňovali a na jejímž životě různým způsobem, podle různého postavení těch, kdo ten malý okruh tvořili, závisela jejich budoucnost. Šňupala tabák bez králova vědomí, a to s důvěrou, protože paní z Maintenon o tom věděla; ale bylo by jí to u krále způsobilo opravdovou nepříjemnost, kdyby na to přišel; a právě toho se obávali, kdyby se rozhlásilo, jak podivně se ta tabatěrka ztratila.

V noci z pondělí na úterý 9. února – a pak po celý ten den, během něhož král mnohokrát přistoupil k lůžku – byla velká malátnost, silná horečka, krátká probuzení s obluzenou hlavou a na kůži několik skvrn, které vzbudily naději, že jde o spalničky, protože jich bylo mnoho a v téže době jimi ve Versailles a v Paříži onemocnělo množství známých osob. Noc z úterý na středu 10. proběhla tím hůř, že naděje na spalničky se již rozplynula. Král přišel hned ráno k paní Dauphine, které bylo podáno dávidlo. Účinkovalo, jak si jen bylo lze přát, ale žádnou úlevu nepřineslo. Dauphina, který se nehnul od jejího lůžka, přiměli, aby sešel do zahrad nadýchat se vzduchu, který velmi potřeboval, ale úzkost ho okamžitě přivedla zpět do komnaty. K večeru se nemoc zhoršila a v jedenáct hodin přišel značný nový nápor horečky. Noc byla velmi zlá. Ve čtvrtek 11. února vešel král v devět hodin ráno k paní Dauphine, od níž paní z Maintenon téměř neodcházela, leda v době, kdy byl král u ní. Princezně bylo tak zle, že se rozhodlo promluvit s ní o přijetí svátostí. Ač byla jakkoli zmožená, byla tím překvapena; ptala se na svůj stav, odpovídali jí co nejméně děsivě, ale od návrhu neustoupili a pomalu jí uváděli důvody, proč to neodkládat. Poděkovala za upřímnost té rady a řekla, že se připraví.

Za malou chvíli se začali obávat záchvatů. Otec La Rue, jezuita, její zpovědník, kterého, jak se vždycky zdálo, měla ráda, k ní přistoupil a nabádal ji, aby se zpovědí neotálela. Podívala se na něj, odpověděla, že mu dobře rozumí, a tím to skončilo. La Rue jí navrhl, aby se vyzpovídala hned, a nedostal žádnou odpověď. Jako muž bystrý vycítil, oč jde, a jako muž dobrý to okamžitě obrátil. Řekl jí, že snad cítí jakýsi odpor zpovídat se jemu, že ji zapřísahá, aby se nijak nepřemáhala, a hlavně aby se v tom ničeho neobávala; že jí ručí, že všechno vezme na sebe; že ji jen prosí, aby mu řekla, koho si přeje, a že pro něj sám dojde a přivede ho. Tu mu dala najevo, že by se ráda vyzpovídala panu Baillymu, knězi misijní kongregace při versailleské farnosti.1 Byl to vážený muž, který zpovídal to nejpříkladnější, co bylo u dvora, a který, řečeno tehdejší mluvou, nebyl prost podezření z jansenismu, ačkoli to bylo mezi těmi barbichety velmi vzácné. Zpovídal paní du Châtelet a paní z Nogaretu, dámy paláce, od nichž o něm paní Dauphine občas slyšela. Ukázalo se, že Bailly odjel do Paříže. Princezna se zdála tím zarmoucena a chtěla na něj počkat; ale když jí otec de La Rue domluvil, že je dobré neztrácet drahocenný čas, který budou moci, až přijme svátosti, užitečně využít lékaři, požádala o jednoho rekolekta, který se jmenoval otec Noël;2 otec La Rue pro něj okamžitě sám došel a přivedl jí ho.

Lze si představit, jaký rozruch ta změna zpovědníka v tak kritické a tak hrozivé chvíli způsobila a co všechno dala lidem na mysl. Vrátím se k tomu později. Nesmím přerušovat vyprávění tak poutavé a tak neblaze pozoruhodné. Dauphin podlehl. Skrýval svou nemoc, dokud mohl, aby nemusel opustit lůžko paní Dauphine. Horečka, příliš silná, než aby se dala déle tajit, ho zastavila, a lékaři, kteří ho chtěli ušetřit pohledu na hrůzy, jež předvídali, nezanedbali nic, sami i prostřednictvím krále, aby ho udrželi v jeho pokojích a chvíli co chvíli ho tam posilovali smyšlenými zprávami o stavu jeho choti.

Zpověď byla dlouhá. Hned po ní bylo uděleno poslední pomazání a vzápětí svaté viatikum, jemuž šel král naproti k úpatí velkého schodiště. O hodinu později paní Dauphine požádala, aby se nad ní konaly modlitby za umírající. Řekli jí, že v takovém stavu vůbec není, a slovy útěchy ji nabádali, aby se pokusila znovu usnout. Anglická královna3 přijela časně odpoledne; vedli ji galerií do salonu, který ji odděluje od komnaty, kde ležela paní Dauphine. Král a paní z Maintenon byli v tomto salonu, kam nechali vejít lékaře, aby se v jejich přítomnosti poradili; bylo jich sedm, ze dvora nebo povolaných z Paříže. Všichni jednomyslně doporučili pustit žilou z nohy před dalším náporem horečky, a kdyby to nemělo žádoucí účinek, podat ke konci noci dávidlo. Žilou z nohy se pouštělo v sedm hodin večer. Nápor přišel; shledali ho méně prudkým než ten předchozí. Noc byla krutá. Král přišel k paní Dauphine velmi časně. Dávidlo, které užila kolem deváté, mělo malý účinek. Den uběhl v příznacích jeden horší než druhý; vědomí se vracelo jen ve vzácných chvílích. Úplně k večeru se v komnatě, kam pustili mnoho lidí, ačkoli tam byl král, začala blouznit; král krátce předtím, než skonala, odešel, u úpatí velkého schodiště nasedl do kočáru s paní z Maintenon a paní z Caylusu a odjel do Marly. Oba byli v nejtrpčím zármutku a neměli sílu vejít k dauphinovi.

Nikdy nepřišla princezna tak mladá tak dobře poučena a nikdy žádná lépe nevyužila poučení, jichž se jí dostalo. Její obratný otec, který náš dvůr důkladně znal, jí ho vylíčil a naučil ji jediný způsob, jak v něm být šťastná. Mnoho přirozeného a hbitého ducha jí v tom pomohlo a mnoho milých vlastností jí získalo srdce, zatímco její osobní postavení vůči manželovi, vůči králi a vůči paní z Maintenon jí přineslo pocty ctižádosti. Dovedla na tom pracovat od prvních chvil po svém příjezdu; nepřestala v té tak užitečné práci, dokud žila, a neustále sklízela všechny její plody. Mírná, nesmělá, ale obratná, dobrá až k obavě způsobit komukoli sebemenší bolest, a přestože byla tak lehkomyslná a živá, velmi schopná dalekosáhlých záměrů a vytrvalosti na nejdelší trati; nucenost až do stísněnosti, jejíž celou tíhu cítila, jako by ji nic nestála. Vstřícnost jí byla vrozená, plynula z ní samovolně; měla ji dokonce i ke svému dvoru.

Přísně vzato, ošklivá, s povislými tvářemi, příliš vystouplým čelem, nosem, který nic neříkal, s velkými, kousavými rty, s kaštanově hnědými vlasy a obočím velmi pěkně rostlými, s nejvýmluvnějšíma a nejkrásnějšíma očima na světě, s několika zuby, a to všemi zkaženými, o nichž mluvila a jimž se posmívala první, s nejkrásnější pletí a nejkrásnější kůží, s malými ňadry, ale obdivuhodnými, s dlouhým krkem s náznakem voletu, který jí vůbec neslušel špatně, s půvabným, ladným a majestátním držením hlavy a stejným pohledem, s nejvýraznějším úsměvem, s postavou vysokou, oblou, štíhlou, volnou, dokonale stavěnou, s chůzí bohyně kráčející po oblacích; nesmírně se líbila. Půvaby se samy rodily ze všech jejích kroků, ze všech jejích způsobů i z jejích nejvšednějších řečí. Vzhled vždy prostý a přirozený, dosti často naivní, ale okořeněný duchem, okouzloval s onou nenuceností, kterou v sobě měla, až ji přenášela na všechno, co se k ní přiblížilo.

Chtěla se líbit i lidem nejzbytečnějším a nejprostřednějším, aniž se zdálo, že o to usiluje. Člověk byl v pokušení věřit, že patří celá a jen těm, s nimiž právě byla. Její mladá, živá, čilá veselost oživovala všechno a její lehkost nymfy ji nesla všude jako vír, který vyplňuje několik míst najednou a vnáší do nich pohyb a život. Zdobila všechna představení, byla duší slavností, zábav a plesů a uchvacovala tam půvabem, přesností a dokonalostí svého tance. Měla ráda hru, bavila se drobnou hrou, protože ji bavilo všechno; dávala přednost vysoké hře, byla v ní poctivá, přesná, nejlepší hráčka na světě a v okamžiku prohlédla hru každého; stejně veselá a pobavená, když odpoledne předčítala vážné knihy, rozmlouvala o nich a vyšívala se svými vážnými dámami; tak se říkalo nejstarším z jejích dam paláce. Nešetřila ničeho, ani svého zdraví, nezapomněla ani na ty nejmenší věci, a to neustále, aby si získala paní z Maintenon a skrze ni krále. Její povolnost k nim neměla obdoby a ani na okamžik nepolevila. Provázela ji veškerou diskrétností, kterou jí dávala znalost obou, nabytá studiem a zkušeností, pokud jde o míru žertu nebo zdrženlivosti, jež byla na místě. Svou zábavu, své pohodlí, opakuji, i své zdraví – všechno jim obětovala. Touto cestou si s nimi získala takovou důvěrnost, k jaké se žádné z králových dětí, ba ani levobočci, nemohlo ani přiblížit.

Na veřejnosti vážná, odměřená, uctivá ke králi a v nesmělé slušnosti k paní z Maintenon, kterou nikdy neoslovovala jinak než teto, aby roztomile smísila hodnost a přátelství. V soukromí štěbetavá, poskakující, poletující kolem nich, hned posazená na opěradle křesla jednoho nebo druhého, hned dovádějící jim na klíně; skákala jim kolem krku, objímala je, líbala, laskala, cuchala, tahala je za bradu, trápila je, přehrabovala se v jejich stolech, papírech, dopisech, otvírala je, někdy je četla proti jejich vůli, podle toho, jak viděla, že mají náladu se tomu smát, a někdy k nim i něco poznamenala. Byla připuštěna ke všemu, i k přijímání kurýrů, kteří přinášeli nejdůležitější zprávy; vcházela ke králi v kteroukoli hodinu, i na chvíli během rady; byla užitečná i osudná ministrům samým, ale vždy nakloněna vyhovět, posloužit, omluvit, prokázat dobro, ledaže by byla prudce popuzena proti někomu, jako byla proti Pontchartrainovi, jemuž před králem někdy říkala Váš ošklivý jednooký, nebo nějakou závažnou příčinou, jako tomu bylo proti Chamillartovi. Byla tak svobodná, že když jednou večer slyšela krále a paní z Maintenon s náklonností mluvit o anglickém dvoře v době, kdy se začalo doufat v mír prostřednictvím královny Anny, dala se do řeči: „Teto, musí se uznat, že v Anglii vládnou královny lépe než králové, a víte proč, teto?“ – a pořád pobíhajíc a poskakujíc: „Protože za králů vládnou ženy a za královen muži.“ Obdivuhodné je, že se tomu oba zasmáli a shledali, že má pravdu.

Nikdy bych se neodvážil zapsat do vážných Pamětí příhodu, kterou se chystám vyprávět, kdyby lépe než kterákoli jiná neukazovala, jak daleko to dotáhla v tom, že si před nimi troufala všechno říct i všechno udělat. Jinde jsem popsal, jak král a paní z Maintenon u ní obvykle sedávali. Jednoho večera, kdy byla ve Versailles komedie, princezna, když se bohatě vymluvila všemi možnými jazyky, uviděla vcházet Nanon, onu bývalou komornou paní z Maintenon, o níž jsem se zmínil víc než jednou,4 a ihned se postavila, celá ve velkém dvorním šatě, jak byla, a vystrojená, zády ke krbu, opřená o malou zástěnu mezi oběma stolky. Nanon, která měla jednu ruku jakoby v kapse, přešla za ni a jako by poklekla. Král, který byl nejblíž, si toho všiml a zeptal se, co to tam dělají. Princezna se dala do smíchu a odpověděla, že dělá to, co dělává často ve dnech komedie. Král naléhal. „Chcete to vědět,“ odvětila, „když jste si toho dosud nevšiml? Dávám si vodní klystýr.“ – „Cože,“ zvolal král a umíral smíchy, „Vy si tady teď dáváte klystýr?“ – „Ano, opravdu,“ řekla. – „A jak to děláte?“ A už se všichni čtyři smáli z plna srdce. Nanon nosila stříkačku připravenou pod sukněmi, vyhrnula sukně princezny, která je držela, jako by se ohřívala, a vsunula jí klystýr. Sukně spadly zpět a Nanon si stříkačku odnesla zase pod svými; nebylo nic znát. Nevšimli si toho, nebo se domnívali, že Nanon upravuje něco na jejím oděvu. Překvapení bylo nesmírné a oba to shledali velmi zábavným. Zvláštní je, že s tím klystýrem chodila na komedii, aniž měla potřebu ho vypustit, někdy ho dokonce vypustila až po králově večeři a po kabinetu; říkala, že ji to osvěžuje a brání tomu, aby ji v místnosti, kde se hraje komedie, rozbolela hlava z dusna.5 Ani po odhalení se nijak nezdržovala víc než předtím. Znala je dokonale, a přesto viděla a cítila, co je paní z Maintenon a slečna Choinová.

Jednou večer, když se chystala ulehnout, kde ji čekal monseigneur vévoda z Bourgogne, a štěbetala na nočním stolci s paní z Nogaretu a paní du Châtelet, které mi to nazítří vyprávěly – a právě tam se nejraději svěřovala –, mluvila s nimi s obdivem o štěstí těch dvou víl a pak se smíchem dodala: „Chtěla bych umřít dřív než pan vévoda z Bourgogne, ale přesto vidět, co by se tu dělo; jsem si jistá, že by si vzal šedou sestru6 nebo vrátnou od sester Navštívení.“7 Stejně pozorná k tomu, aby se líbila monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, jako králi samému, ačkoli často příliš troufalá a příliš spoléhající na jeho vášeň k ní a na mlčení všech, kdo se k ní mohli přiblížit, brala nejživější zájem o jeho osobní velikost a o jeho slávu. Viděli jsme, jak hluboce se jí dotkly události tažení u Lille a jeho následky, co všechno udělala, aby ho pozvedla, a jak mu byla užitečná v tolika tak podstatných věcech, za něž jí byl, jak jsme nedávno vyložili, zcela zavázán. Král se bez ní nemohl obejít. V soukromí mu všechno chybělo, když ji zábavné výlety, které měla podle králova přání, z jeho něhy a ohledu k ní, často podnikat pro své rozptýlení, zdržely od toho, aby byla s ním; a dokonce i při jeho veřejné večeři, když na ní výjimečně chyběla, bylo to znát na mraku vážnosti a mlčení, který zahalil celou královu osobu. Proto, ať měla k takovým výletům jakoukoli zálibu, byla v nich velmi střídmá a vždy si je dávala nařídit. Velmi dbala na to, aby se s králem viděla při odjezdu i po návratu; a když ji nějaký zimní ples nebo letní výlet zdržel přes noc, zařídila vše tak dobře, že šla krále obejmout, jakmile se probudil, a bavila ho vyprávěním o slavnosti.

Tolik jsem se jinde rozepsal o tom, v jaké stísněnosti žila ze strany Monseigneura a celého jeho zvláštního dvora, že z toho nebudu nic opakovat, leda to, že velká část dvora na tom nic nepoznala, tak pečlivě to skrývala nenuceností vůči němu, důvěrností k tomu, co jí v tom dvoře bylo nejvíc nepřátelské, a volností v Meudonu mezi nimi, ovšem s nekonečnou pružností a mírou. Proto to také dobře cítila a od Monseigneurovy smrti si dobře slibovala, že jim to oplatí. Jednou večer ve Fontainebleau, kde byly všechny dámy princezen po večeři v témž kabinetu jako ona a král, švadronila všemi možnými jazyky a tropila sto dětinství, aby pobavila krále, který v tom měl zálibu; tu si všimla, že paní Vévodkyně a paní princezna de Conti se na sebe dívají, dávají si znamení a krčí rameny s výrazem pohrdání a opovržení. Když král vstal a odešel jako obvykle do zadního kabinetu nakrmit své psy, odkud se pak vracel dát princeznám dobrou noc, vzala paní Dauphine jednou rukou paní ze Saint-Simon a druhou paní z Lévis, a ukazujíc jim paní Vévodkyni a paní princeznu de Conti, které stály jen pár kroků opodál, jim řekla: „Viděly jste to, viděly jste to? Vím stejně dobře jako ony, že všechno, co jsem říkala a dělala, nemá zdravý rozum a že je to ubohé, ale on potřebuje hluk a takové věci ho baví;“ a hned, opírajíc se o jejich paže, začala poskakovat a prozpěvovat: „Hé, já se tomu směju! Hé, já si z nich dělám legraci! A budu jejich královnou, a nic po nich nechci, ani teď, ani nikdy, a budou se mnou muset počítat, a budu jejich královnou;“ skákala, vyskakovala a radovala se ze všech sil. Ty dámy na ni potichu volaly, aby mlčela, že ji ty princezny slyší a že všechno, co tam je, vidí, co dělá, a dokonce jí řekly, že je blázen, neboť od nich snesla všechno; ona však skákala ještě víc a prozpěvovala ještě hlasitěji: „Hé, já si z nich dělám legraci! Nic po nich nechci a budu jejich královnou,“ a přestala, teprve když se král vrátil. Běda! Věřila tomu, ta půvabná princezna, a kdo by tomu nevěřil s ní? Bohu se zalíbilo k našemu neštěstí rozhodnout brzy nato jinak. Byla tak daleko od toho, aby na to pomyslila, že na Hromnice, kdy byla ve své komnatě téměř sama s paní ze Saint-Simon – téměř všechny dámy odešly napřed do kaple a paní ze Saint-Simon zůstala, aby ji tam doprovodila na kázání, protože vévodkyně du Lude měla dnu a hraběnka z Mailly tam nebyla a paní ze Saint-Simon je vždy zastupovala –, začala paní Dauphine mluvit o množství lidí od dvora, které znala a kteří zemřeli, pak o tom, co bude dělat, až bude stará, jaký život povede, že z jejích mladých let už zbude jen paní ze Saint-Simon a paní z Lauzunu, že spolu budou rozmlouvat o tom, co viděly a co dělaly; a v tom rozhovoru pokračovala, dokud neodešla na kázání.

Opravdu milovala vévodu z Berry, milovala i vévodkyni z Berry a počítala s tím, že s ní bude zacházet jako s vlastní dcerou. Měla velké ohledy k Madame a něžně milovala Monsieura, který ji miloval stejně a neustále jí obstarával všechny zábavy a všechna potěšení, jaká mohl; a to všechno přešlo na vévodu z Orléans, o něhož projevovala opravdový zájem, nezávisle na svazku, který se později utvořil mezi ní a vévodkyní z Orléans; skrze ni se dozvídali tisíce věcí o králi a paní z Maintenon a pomáhali si jimi. Zachovala si velkou náklonnost k panu Savojskému a paní Savojské, která z ní jiskřila, i ke své zemi samé, někdy i proti své vůli. Její síla a prozíravost se zvlášť ukázaly ve všem, co se odehrálo v době roztržky a po ní.8 Král měl ohled vyhýbat se v její přítomnosti každé řeči, která se mohla týkat Savojska, a ona všechno umění výmluvného mlčení, které několika vzácně uniklými rysy dávalo pocítit, že je celá Francouzka, ačkoli zároveň dávala pocítit, že ze srdce nemůže vypudit otce ani svou zemi. Viděli jsme, jak úzce byla spjata s královnou, svou sestrou, přátelstvím, zájmy i dopisováním.

Při tolika velkých, výjimečných a tak milých stránkách měla i stránky princezny a ženy – nikoli co do věrnosti a spolehlivosti v zachování tajemství, v tom byla studnou, ani co do ohleduplnosti k zájmům druhých, ale pokud jde o lidštější stíny obrazu. Její přátelství se řídilo jejím stykem, zábavou, zvykem a potřebou; neviděl jsem, že by z toho vyjímala kohokoli kromě paní ze Saint-Simon; sama to přiznávala s půvabem a upřímností, které tu podivnou vadu u ní činily téměř snesitelnou. Chtěla se, jak bylo řečeno, líbit všem; ale nedokázala se ubránit tomu, aby se jí někteří také nelíbili. Po příjezdu a ještě dlouho byla držena ve velké odloučenosti, ale už tehdy se k ní přibližovaly staré takzvané kajícnice, jejichž romantický duch zůstal přinejmenším galantní, i když stařecká zchátralost z nich vyhnala rozkoše; postupně, když se pak víc oddala světu, vybíraly se osoby jejího věku, jež ji obklopovaly, většinou méně pro ctnost než podle přízně. Přirozená povolnost princezny se nechávala přizpůsobit osobám, které jí byly nejdůvěrnější; a čehož se nedovedlo využít, stejně ji těšila a stejně volně a pobaveně se cítila při rozumných odpoledních, prokládaných předčítáním a užitečnými rozhovory, to jest zbožnými nebo dějepisnými, se staršími dámami, které u ní byly, jako při svobodnějších a kradmých řečech těch druhých, které ji spíš strhávaly, než že by se jim oddávala, zdržována svou přirozenou nesmělostí a zbytkem jemnocitu. Je však pravda, že to stržení zašlo velmi daleko a že princezna méně milá a méně všeobecně milovaná, abych neřekl zbožňovaná, by se ocitla v krutých nesnázích. Její smrt na tato tajemství dobře ukázala a odhalila celou krutost tyranie, kterou král nepřestával vykonávat nad dušemi své rodiny. Jaké bylo jeho překvapení, jaké překvapení dvora, když v těch tak strašných chvílích, kdy se už člověk bojí jen toho, co po nich následuje, a kdy všechno přítomné mizí, chtěla k přijetí posledních svátostí změnit zpovědníka a dokonce zavrhla celý jeho řád! Jinde jsme viděli, že v nevědomosti byli jen její manžel a král, že paní z Maintenon v ní nebyla a že jí velmi záleželo na tom, aby v ní oba hluboce setrvali, zatímco princezně sama naháněla strach z nich; ale milovala, nebo spíše zbožňovala princeznu, jejíž způsoby a kouzlo jí získaly srdce; bavila jí krále, což jí samé bylo velmi užitečné; sama se jí bavila, a – což je naprostá pravda, ačkoli překvapivá – opírala se o ni a někdy se s ní radila. Při vší té galantnosti se nikdy nezdálo, že by se žena méně starala o svůj vzhled a méně o něj dbala a pečovala; toaletu měla hotovou v okamžiku a i to málo, co trvala, bylo jen kvůli dvoru; o šperky a parádu se starala jen kvůli plesům a slavnostem, a co jich nosila jindy, a to co nejméně, činila jen z ohledu ke králi.

S ní pohasla radost, zábavy, ba i rozptýlení a všechny druhy půvabů; tma pokryla celý povrch dvora; ona jej celý oživovala, vyplňovala všechna jeho místa najednou, zaměstnávala v něm všechno, pronikala celé jeho nitro. Jestliže dvůr po ní přetrval, bylo to už jen proto, aby živořil. Nikdy nebyla princezna tak oplakávána, nikdy nebyla žádná tak hodna toho být oplakávána; proto také žal nad ní nemohl pominout a mimovolná a tajná hořkost z ní trvale zůstala, s hroznou prázdnotou, kterou nebylo možné zmenšit.

Král a paní z Maintenon, proniknuti nejživější bolestí – byla to jediná opravdová bolest, jakou kdy v životě pocítil –, odešli po příjezdu do Marly nejprve k paní z Maintenon; povečeřel sám u sebe ve své komnatě a jen krátce pobyl ve svém kabinetu s vévodou z Orléans a se svými přirozenými dětmi. Vévoda z Berry, celý zaujatý svým zármutkem, který byl opravdový a velký, a ještě víc zármutkem monseigneura svého bratra, který byl nesmírný, zůstal ve Versailles s vévodkyní z Berry, která, unesena radostí, že se vidí zbavena té, jež byla větší a milovanější než ona a jíž za všechno vděčila, nahradila srdce, jak jen mohla, duchem a držela se dosti dobře. Nazítří ráno odjeli do Marly, aby byli při králově probuzení. Monseigneur dauphin, nemocný a zdrcený nejniternější a nejtrpčí bolestí, nevyšel ze svých pokojů, kde nechtěl vidět nikoho kromě pana svého bratra, svého zpovědníka a vévody z Beauvilliers, který, sám už sedm nebo osm dní nemocný ve svém městském domě, se přemohl a vstal z lůžka, aby šel obdivovat ve svém chovanci všechno veliké, co do něj Bůh vložil a co se nikdy neukázalo tolik jako v tom hrozném dni a ve dnech, které následovaly až do jeho smrti. Bylo to, aniž to tušili, naposledy, co se na tomto světě viděli. Cheverny, d’O a Gamaches strávili noc v jeho pokojích, ale vídali ho jen na okamžiky. V sobotu 13. února ráno na něj naléhali, aby odjel do Marly, aby ho ušetřili hrůzy hluku, který mohl slyšet nad svou hlavou, kde paní Dauphine zemřela. Vyšel v sedm hodin ráno zadními dveřmi svých pokojů, kde se vrhl do modrých nosítek,9 která ho donesla ke kočáru. Když do nich a pak do kočáru nastupoval, zastihl tam několik dvořanů, spíše netaktních než bdělých, kteří se mu uklonili a které přijal s vlídným výrazem. Jeho tři menini jeli s ním v kočáře. Vystoupil u kaple, vyslechl mši a odtamtud se dal donést v nosítkách k oknu svých pokojů, kudy vešel dovnitř. Paní z Maintenon tam ihned přišla; lze si představit, jaká byla úzkost toho setkání; nedokázala to dlouho vydržet a vrátila se. Musel snášet prince a princezny, kteří tam z ohleduplnosti pobyli jen chvíli, i vévodkyni z Berry a s ní paní ze Saint-Simon, k níž se dauphin obrátil s výrazem, z něhož mluvila jejich společná bolest. Nějakou dobu zůstal sám s vévodou z Berry. Když se blížilo králově probuzení, vešli jeho tři menini a já jsem se odvážil vejít s nimi. Dal mi najevo, že to zpozoroval, s výrazem mírnosti a náklonnosti, který mě pronikl. Ale zděsil jsem se jeho pohledu, zároveň strnulého, upřeného a s čímsi divokým v sobě, změny jeho tváře a skvrn spíš sinalých než načervenalých, kterých jsem si na ní všiml dosti mnoho a dosti velkých a které spatřilo stejně jako já všechno, co bylo v komnatě. Stál, a několik okamžiků nato ho přišli upozornit, že se král probudil; slzy, které zadržoval, se mu koulely v očích. Při té zprávě se beze slova obrátil a zůstal stát. Byli tam jen jeho tři menini, já a du Chesne; menini mu jednou nebo dvakrát navrhli, aby šel ke králi; nepohnul se ani neodpověděl. Přistoupil jsem a dal mu znamení, aby šel, pak jsem mu to tiše navrhl. Když jsem viděl, že stojí a mlčí, odvážil jsem se vzít ho za paži a připomenout mu, že dříve či později bude přece muset krále uvidět; že ho král čeká, a jistě s touhou ho vidět a obejmout; že je půvabnější to neodkládat; a takto naléhaje jsem si dovolil ho jemně postrčit. Vrhl na mě pohled, který pronikal duší, a odešel. Šel jsem za ním několik kroků a pak jsem se odtamtud vzdálil, abych popadl dech. Od té doby jsem ho už neviděl. Kéž milosrdenství Boží dá, abych ho věčně viděl tam, kam ho jeho dobrota bezpochyby umístila! Všechno, co tehdy v Marly bylo, ve velmi malém počtu, bylo ve velkém salonu. Princové, princezny a ti, kdo měli velké právo vstupu, byli v malém salonu mezi pokoji krále a pokoji paní z Maintenon; ona byla ve své komnatě, a když jí oznámili, že se král probudil, vešla k němu sama přes ten malý salon, a všechno, co tam bylo, vešlo velmi krátce po ní. Dauphin, který vešel přes kabinety, zastihl všechny ty lidi v králově komnatě; král, jakmile ho uviděl, ho zavolal, aby ho něžně, dlouze a opakovaně objal. Ty první tak dojemné chvíle uběhly jen ve slovech velmi přerušovaných slzami a vzlyky.

Král, když se o něco později na dauphina podíval, se zděsil týchž věcí, jichž jsme se zděsili my v jeho komnatě. Zděsilo se všechno, co bylo v králově komnatě, lékaři víc než ostatní. Král jim nařídil, aby mu nahmatali tep, který shledali špatným, jak potom řekli; tehdy se spokojili s tím, že řekli, že není čistý a že by bylo velmi vhodné, aby šel ulehnout. Král ho ještě objal, velmi něžně mu kladl na srdce, aby se šetřil, a nařídil mu, aby šel do lůžka; uposlechl a už nevstal. Bylo dosti pozdě dopoledne; král strávil krutou noc a velmi ho bolela hlava; při svém obědě viděl těch několik významnějších dvořanů, kteří se dostavili. Odpoledne šel navštívit dauphina, jehož horečka stoupla a tep byl ještě horší, zašel k paní z Maintenon, povečeřel sám u sebe a potom jen krátce pobyl ve svém kabinetu s těmi, kdo tam obvykle vcházeli. Dauphin viděl jen své meniny, a to na okamžiky, lékaře, a ty jen krátce, pana svého bratra, dosti často svého zpovědníka, trochu pana z Chevreuse, a strávil den modlitbami a tím, že si dával předčítat zbožné knihy. Sestavil se seznam pro Marly a přijatí byli vyrozuměni, jak se to dělalo po Monseigneurově smrti; přijížděli jeden po druhém.

Nazítří, v neděli, žil král jako předchozího dne. Úzkost o dauphina rostla. On sám před Boudinem, v přítomnosti du Chesna a pana z Cheverny, netajil, že nevěří, že se z toho dostane, a že podle toho, co cítí, nepochybuje, že varování, kterého se Boudinovi dostalo, bylo vykonáno.10 Vyjádřil se tak víc než jednou, a vždy s nesrovnatelnou odpoutaností, s pohrdáním světem a vším, co je v něm velikého, s odevzdaností a láskou k Bohu. Všeobecné zděšení nelze vylíčit. V pondělí 15. bylo králi pouštěno žilou a dauphinovi nebylo lépe než předchozího dne. Král a paní z Maintenon ho navštěvovali každý zvlášť víckrát za den. Jinak nikdo kromě pana jeho bratra na okamžiky, menini téměř vůbec, pan z Chevreuse trochu; stále předčítání a modlitby. V úterý 16. mu bylo hůř; cítil, jak ho stravuje sžíravý oheň, jemuž horečka navenek neodpovídala; ale tep, hluboký a velmi neobvyklý, byl velmi hrozivý. Úterek byl ještě horší, ale byl klamný; ty skvrny z jeho tváře se rozšířily po celém těle. Pokládali je za spalničkové skvrny. Lichotili si tím, ale lékaři a nejprozíravější lidé u dvora nemohli tak brzy zapomenout, že tytéž skvrny se objevily na těle paní Dauphine, což se mimo její komnatu dozvědělo až po její smrti.

Ve středu 17. se nemoc značně zhoršila. Zprávy o ní jsem měl každou chvíli od Chevernyho, a když mohl Boulduc na okamžik vyjít z komnaty, přicházel se mnou mluvit. Byl to výtečný králův lékárník,11 který po svém otci byl vždy a stále ještě byl i naším, s velkou oddaností, a který věděl přinejmenším tolik co nejlepší lékaři, jak jsme sami poznali, a k tomu měl mnoho ducha a cti, diskrétnosti a moudrosti. Před paní ze Saint-Simon a přede mnou nic netajil. Dal nám víc než jasně na srozuměnou, co si myslí o paní Dauphine; o dauphinovi se mnou mluvil stejně otevřeně už druhého dne. Nedoufal jsem tedy už, ale ukazuje se přece, že člověk doufá až do konce proti vší naději.

Ve středu se bolesti stupňovaly jako stravující oheň ještě prudší; večer, velmi pozdě, poslal dauphin krále požádat o svolení přijmout nazítří velmi časně ráno přijímání, bez obřadu a bez přítomných na mši, která se sloužila v jeho komnatě; ale toho večera se o tom nikdo nic nedozvěděl a dozvědělo se to teprve nazítří dopoledne. Téhož středečního večera jsem šel dosti pozdě k vévodovi a vévodkyni z Chevreuse, kteří bydleli v prvním pavilonu a my ve druhém, oba na straně vesnice Marly. Byl jsem v krajním zoufalství; krále jsem sotva vídal jednou za den. Jen jsem několikrát denně chodil pro zprávy, a to výhradně k panu a paní z Chevreuse, abych viděl jen lidi stejně zasažené jako já a s nimiž jsem mohl být zcela svobodný. Paní z Chevreuse neměla stejně jako já žádnou naději; pan z Chevreuse, vždy vyrovnaný, vždy doufající, vždy vidící všechno v růžovém, se nám pokoušel svými fyzikálními a lékařskými úvahami dokázat, že je víc naděje než obav, s klidem, který mě dopálil a kvůli kterému jsem se na něj obořil dosti nevhodně, ovšem k úlevě paní z Chevreuse a těch několika, kdo byli s nimi. Vrátil jsem se a strávil krutou noc. Ve čtvrtek 18. února ráno jsem se hned časně ráno dozvěděl, že dauphin, který netrpělivě čekal na půlnoc, brzy nato vyslechl mši, přijal při ní přijímání, strávil potom dvě hodiny ve velkém spojení s Bohem, že se mu pak zatemnila hlava; a paní ze Saint-Simon mi potom řekla, že přijal poslední pomazání; nakonec, že zemřel v půl deváté. Tyto Paměti nejsou psány k tomu, aby se v nich podávala zpráva o mých citech. Při jejich četbě, jestli se někdy dlouho po mně objeví, je člověk pocítí až příliš, a také v jakém stavu jsem mohl být já i paní ze Saint-Simon. Spokojím se s tím, že řeknu, že jsme se první dny sotva každý na okamžik ukázali, že jsem chtěl všechno opustit a odejít ode dvora i ze světa a že bylo jen dílem moudrosti, rozvahy a moci paní ze Saint-Simon nade mnou, že mi v tom s velkou námahou zabránila. Tento princ, nepominutelný a později předpokládaný dědic koruny, se narodil hrozný a jeho raná mladost naháněla strach; tvrdý a prchlivý až k nejkrajnějším výbuchům, a to i proti neživým věcem; prudký až k zuřivosti, neschopný snést sebemenší odpor, ani ze strany hodin a živlů, aniž by upadl do takových záchvatů, že bylo se co bát, že se mu v těle všechno roztrhne; nadmíru tvrdohlavý; vášnivě oddaný všem druhům rozkoše, ženám, a – což je vzácné zároveň – i jinému sklonu, právě tak silnému. Neméně miloval víno, dobré jídlo, lov se zuřivostí, hudbu s jakýmsi uchvácením a také hru, v níž nesnesl být poražen a v níž bylo s ním krajně nebezpečno; zkrátka vydaný všem vášním a unášený všemi rozkošemi; často divoký, od přírody náchylný ke krutosti; barbarský v posměšcích a ve zesměšňování s přesností, která drtila. Z výše nebes se díval na lidi jen jako na atomy, s nimiž neměl žádnou podobnost, ať byli kdokoli. Sotva páni jeho bratři se mu zdáli být čímsi mezi ním a lidským pokolením, ačkoli se vždy okázale dbalo na to, aby byli všichni tři vychováváni spolu v dokonalé rovnosti. Duch a bystrost z něj zářily na všechny strany. I v záchvatech zuřivosti udivovaly jeho odpovědi. Jeho úvahy vždy směřovaly ke správnému a hlubokému, i ve výbuších hněvu. Hrál si s nejabstraktnějšími znalostmi. Rozsah a živost jeho ducha byly ohromující a bránily mu soustředit se na jedinou věc zároveň, až ho k tomu činily neschopným. Nutnost nechávat ho při studiu kreslit, k čemuž měl velkou zálibu i zručnost a bez čehož bylo jeho studium neplodné, mu možná hodně uškodila na postavě.

Byl spíš malý než velký, s dlouhým a snědým obličejem, horní částí dokonalou, s nejkrásnějšíma očima na světě, s pohledem živým, dojemným, pronikavým, obdivuhodným, obvykle dosti mírným, vždy pronikavým, a s tváří příjemnou, vznešenou, jemnou, duchaplnou až k tomu, že vlévala ducha. Dolní část obličeje, dosti špičatá, a nos dlouhý, vystouplý, ale nijak pěkný, mu tak neslušely; kaštanové vlasy tak kudrnaté a v takovém množství, že se nadměrně čepýřily; rty a ústa příjemné, když nemluvil, ale ačkoli jeho zuby nebyly ošklivé, horní řada příliš vystupovala a téměř překrývala dolní, což při mluvení a smíchu působilo nepříjemně. Měl nejkrásnější nohy a nejkrásnější chodidla, jaké jsem kdy po králi u kohokoli viděl, ale příliš dlouhé, stejně jako stehna, v poměru k tělu. Z rukou žen vyšel rovný. Záhy se zpozorovalo, že se mu postava začíná křivit. Ihned a dlouho se používalo obojku a železného kříže, které nosil, kdykoli byl ve svých pokojích, i před lidmi, a nezapomnělo se na žádnou z her a cvičení, jež ho mohly narovnat. Příroda zůstala silnější. Stal se hrbatým, ale tak výrazně na jedno rameno, že nakonec i kulhal – ne že by neměl stehna a nohy dokonale stejné, ale protože jak to rameno sílilo, nebyla už od obou boků k oběma chodidlům stejná vzdálenost, a místo aby stál kolmo, nakláněl se na stranu. Nechodil proto ani méně snadno, ani méně dlouho, ani méně rychle, ani méně rád, a neměl proto o nic méně rád procházky pěšky a jízdu na koni, ačkoli v sedle seděl velmi špatně. Co musí překvapit, je, že s očima, s tolika tak vznešeného ducha, a když dospěl k nejneobyčejnější ctnosti a k nejvýtečnější a nejpevnější zbožnosti, se tento princ nikdy neviděl takový, jaký byl, pokud jde o postavu, anebo si na ni nikdy nezvykl. Byla to slabost, která nutila mít se na pozoru před roztržitostmi a nediskrétnostmi a která působila potíže těm z jeho lidí, kdo při jeho oblékání a úpravě vlasů tuto přirozenou vadu co nejvíc zakrývali, ale velmi se střežili dát mu pocítit, že vidí, co bylo tak zřejmé. Z toho je třeba usoudit, že člověku není dáno být zde na zemi dokonale dokonalý.

Tolik ducha, a ducha takového druhu, spojeného s takovou živostí, s takovou citlivostí, s takovými vášněmi, a všemi tak prudkými, nebylo snadné vychovávat. Vévoda z Beauvilliers, který stejně cítil potíže i důsledky toho úkolu, předčil v něm sám sebe svou pílí, trpělivostí a rozmanitostí léků. Podvychovatelé mu příliš nepomáhali, a tak si pomohl vším, co našel po ruce. Fénelon, Fleury, podučitel, který vydal tak krásné Církevní dějiny,12 několik šlechticů rukávu, Moreau, první komorník, který vysoko převyšoval svůj stav, aniž by zapomínal, kým je, několik vzácných sluhů z vnitřních pokojů a z lidí zvenčí jediný vévoda z Chevreuse – ti všichni, nasazeni a všichni v témž duchu, pracovali každý pod vedením vychovatele, jehož umění, kdyby se rozvinulo ve vyprávění, by bylo dílem právem stejně zajímavým jako poučným. Ale Bůh, který je pánem srdcí a jehož božský duch vane, kam chce, učinil z tohoto prince dílo své pravice a mezi jeho osmnáctým a dvacátým rokem své dílo dovršil. Z té propasti vzešel princ vlídný, mírný, lidský, umírněný, trpělivý, skromný, kajícný a – tolik a někdy i víc, než jeho postavení snášelo – pokorný a přísný sám k sobě. Celý zaujatý svými povinnostmi, které chápal jako nesmírné, myslel už jen na to, jak spojit povinnosti syna a poddaného s těmi, k nimž se viděl předurčen. Krátkost dní byla celou jeho bolestí. Veškerou svou sílu a útěchu vkládal do modlitby a svou přípravu do zbožné četby. Jeho záliba v abstraktních vědách a snadnost, s níž do nich pronikal, mu zpočátku ukradly čas, o němž brzy poznal, že ho dluží poučení o věcech svého postavení a slušnosti hodnosti, jež je určena k vládě a mezitím k tomu, aby držela dvůr.

Učednictví zbožnosti a obava z vlastní slabosti pro rozkoše ho zpočátku učinily nespolečenským. Bdělost nad sebou samým, jemuž nic neodpouštěl a jemuž se domníval nic nesmět odpustit, ho uzavřela v kabinetu jako v útočišti nedostupném příležitostem. Jak je svět podivný! Byl by jím pohrdal s hrůzou v jeho prvním stavu, a ve druhém byl v pokušení jím pohrdat. Princ to cítil a snášel to; s radostí připjal tento druh potupy ke kříži svého Spasitele, aby sám sebe pokořil v hořké vzpomínce na svou dřívější pýchu. Co mu bylo nejtrapnější, nacházel v tíživých výpadech své nejbližší rodiny. Král se svou zbožností a svou pravidelností jen na povrchu brzy s tajnou nevolí viděl, jak princ toho věku, aniž to chtěl, svým životem kárá ten jeho, jak si odpírá nový psací stůl, aby dal chudým peníze, jež na něj byly určeny, a jak mu skromně děkuje za nové zlacení, jímž mu chtěli omladit jeho malé pokoje. Viděli jsme, jak se ho dotklo jeho příliš tvrdošíjné odmítnutí zúčastnit se o Zjevení Páně plesu v Marly. Byla to vskutku chyba nováčka. Dlužil králi, svému dědovi, tu úctu, řekněme to rovnou, tu láskyplnou blahosklonnost, aby ho nepopouzel tak podivným kontrastem; ale v jádru a o sobě to byl čin velmi veliký, který ho vystavoval všem následkům nechuti, již v králi vůči sobě vzbuzoval, a řečem dvora, jehož byl ten král modlou a který takovou zvláštnost obracel v posměch.

Monseigneur pro něj nebyl o nic méně ostrým trnem: celý oddaný hmotě a druhým, jejichž politika, a to říkám dlouho před flanderskými pikle, se už toho mladého prince obávala, viděl na něm jen kůru a její drsnost a odcizoval se mu jako kritikovi. Vévodkyně z Bourgogne, polekaná tak přísným manželem, nezanedbávala nic, aby jeho mravy změkčila. Její půvaby, jimiž byl proniknut, politika a nezřízené dotírání mladých dam z její družiny, převlečené ve sto různých podob, vnada zábav a výletů, k nimž nebyl nijak necitelný – to vše se každodenně rozvíjelo. V soukromí kabinetů následovaly domluvy zbožné víly a štiplavé výpady krále, hrubě dávané najevo odcizení Monseigneura, zlomyslné upřednostňování ze strany jeho důvěrného dvora a jeho vlastní, až příliš přirozené upřednostňování vévody z Berry, kterého starší bratr, zacházející se tam s ním jako s obtížným cizincem, viděl mazleného a vítaného s potleskem. Je třeba velmi silné duše, aby člověk takové zkoušky, a to každý den, snášel a neotřásl se; je třeba být mocně podpírán neviditelnou rukou, když se vnější opory odpírají a princ takové hodnosti se vidí vydán nechuti svých nejbližších, před nimiž se všechno sklání, a téměř pohrdání dvora, který se už nedržel na uzdě a který se tajně děsil, že se jednou ocitne pod jeho zákony. Zatímco se však stále víc obracel do sebe z úzkostlivé obavy, aby se neznelíbil králi, neodpudil Monseigneura a nevzbudil v ostatních odpor ke ctnosti, drsná a tvrdá kůra pozvolna změkla, aniž by to poškodilo pevnost kmene. Pochopil konečně, co znamená opustit Boha pro Boha, a že věrné plnění povinností vlastních stavu, do něhož Bůh člověka postavil, je ta pevná zbožnost, která je mu nejmilejší. Začal se tedy věnovat téměř výhradně věcem, které ho mohly poučit o vládnutí; víc se propůjčoval světu, a dokonce s takovým půvabem a tak přirozeně, že se brzy pocítilo, proč se mu dříve odpíral a jak nerad se mu jen propůjčuje; a svět, který si tolik libuje v tom být milován, se začal dávat usmířit.

Ve svém prvním tažení ve Flandrech s maršálem z Boufflers si velmi získal vojsko. Neméně se líbil ve druhém, kdy s maršálem z Tallard dobyl Brisachu; ukazoval se tam všude velmi volně a daleko víc, než si přál Marsin, který mu byl dán za mentora. Musel se před ním zatajit záměr na Landau, aby se vrátil ke dvoru; ten záměr vyšel najevo až potom.13 Smutné okolnosti následujících let nedovolily poslat ho znovu do čela armád. Nakonec se mělo za to, že jeho přítomnost je tam nutná, aby je povzbudila a obnovila v nich ztracenou kázeň. Bylo to roku 1708. Viděli jsme horoskop, který jsem mu díky znalosti zájmů a intrik postavil před vévodou z Beauvilliers v zahradách Marly, ještě než bylo jmenování veřejně oznámeno, a viděli jsme ten neuvěřitelný úspěch a po jakých rychlých stupních lží, lstí a nezměrné drzosti, s nestoudností v zrazování krále, státu a pravdy do té doby neslýchanou, pekelná kabala, nejlépe zorganizovaná, jaká kdy byla, zastínila tohoto prince v království, jehož korunu měl nosit, i v otcovském domě, až bylo nenáviděné a nebezpečné tam o něm říct slovo v jeho prospěch. Tato obludná událost byla na svém místě vysvětlena tak dobře, že ji zde jen připomínám. Zkouška tak podivně nová a krutá byla velmi tvrdá pro prince, který viděl všechno spojené proti sobě a neměl na své straně nic než pravdu, zadušenou všemi kouzly faraonových čarodějů; cítil ji v celé její tíze, v celém jejím rozsahu, ve všech jejích ostnech. Snášel ji také s veškerou trpělivostí, pevností a především s veškerou láskou vyvoleného, který ve všem vidí jen Boha, který se pokořuje pod jeho rukou, který se čistí v tavicím kelímku, jejž mu ta božská ruka podává, který mu za všechno vzdává díky, který dovádí velkomyslnost tak daleko, že chce říci nebo učinit jen velmi přesně to, co dluží sobě, státu a pravdě, a který se tak střeží lidských slabostí, že zůstává hluboko pod nejspravedlivějšími a nejsvatějšími mezemi.

Tolik ctnosti nalezlo konečně odměnu už na tomto světě, a to tím čistší, že se princ, zdaleka nepřispívaje k ní, držel ještě hodně v pozadí. Vysvětlil jsem dostatečně vše, co se týká tohoto vzácného převratu, takže se zde spokojím tím, že ho ukážu: ministry a dvůr u nohou tohoto prince, jenž se stal správcem králova srdce, jeho autority ve věcech státních i v udílení milostí a jeho péče o podrobnosti vlády. Tehdy se víc než kdy jindy zdvojnásobeně věnoval věcem vlády a tomu, aby se poučil o všem, co ho k ní mohlo učinit schopnějším. Vyhnal každou zábavu vědami, aby rozdělil svůj kabinet mezi modlitbu, kterou zkrátil, a poučení, které rozmnožil; a život navenek mezi svou horlivou přítomnost u krále, péči o paní z Maintenon, slušnost a svou zálibu v choti a starost o to, aby držel dvůr a byl v něm přístupný a milý. Čím víc ho král povyšoval, tím okázaleji se držel podroben v jeho ruce; čím víc mu král projevoval vážnosti a důvěry, tím lépe na to dovedl odpovídat citem, moudrostí, znalostmi, a zvláště umírněností vzdálenou vší touhy a vší sebelibosti, tím méně pak nejlehčí domýšlivosti. Jeho tajemství i tajemství druhých byla u něj vždy neproniknutelná.

Jeho důvěra ve zpovědníka nesahala až k státním záležitostem; uvedl jsem dva pamětihodné příklady ze dvou věcí pro jezuity velmi důležitých, které předložili králi a proti nimž vystoupil ze všech sil. Nevíme, zda důvěra, kterou by získal k panu z Cambrai, by byla rozsáhlejší; lze o tom soudit jen podle té, kterou měl k panu z Chevreuse, a víc k panu z Beauvilliers než ke komukoli jinému. O těch dvou švagrech lze říci, že byli jedno srdce a jedna duše a že pan z Cambrai byl jejich životem a hybnou silou; jejich odevzdanost k němu byla bez hranic, jejich tajný styk nepřetržitý. Byl ustavičně tázán o radu ve věcech velkých i malých, veřejných, politických i domácích; navíc jejich svědomí bylo v jeho rukou; princ to věděl; a vždycky jsem byl přesvědčen, ovšem bez jakéhokoli jiného podkladu než domněnky, že i princ se s ním skrze ně radil a že skrze ně se udržovalo to tak vysoké a tak známé přátelství, ta vážnost a důvěra k němu. Mohl tedy počítat, a jistě také počítal, že mluví ke všem třem a všechny tři slyší, když mluvil s jedním z nich nebo jednoho z nich poslouchal. Jeho důvěra měla nicméně mezi oběma švagry stupně; jestliže ji k někomu měl s úplnou odevzdaností, pak to byl jistě vévoda z Beauvilliers. Přesto byly věci, v nichž ten vévoda jeho mínění nenahlodal, například mnohé z těch, které se týkaly římské kurie, jiné, které se týkaly kardinála z Noailles, a některé další věci vkusu a náklonnosti; to jsem viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši.

S princem jsem byl spojen jen skrze pana z Beauvilliers a nemyslím si, že činím skutek pokory, když řeknu, že po všech stránkách a ve všech ohledech jsem se s ním nedal vůbec srovnávat. Přesto se se mnou často domlouval, aby skrze mě u toho prince něco udělal nebo vyzvěděl, aby mu něco řekl nebo vnukl, někoho k němu přiblížil nebo od něj vzdálil, a řídil se tím, co jsem mu říkal; a víc než jednou, když jsem mu podával zprávu o svých rozhovorech mezi čtyřma očima s princem, mě nechal s překvapením opakovat věci, o nichž mi přiznával, že se mu v nich princ nikdy tolik neotevřel, a jiné, které mu nikdy neřekl. Je pravda, že takové věci byly vzácné, ale byly, a byly víc než jednou. Jistěže to neznamená, že by ten princ měl ke mně větší důvěru. Styděl bych se za to tak, za něj i za sebe, že kdyby byl schopen tak těžké chyby, dobře bych se střežil to dát najevo; ale rozepisuji se o této podrobnosti, kterou nemohl postřehnout nikdo kromě mne, abych vydal svědectví této pravdě: že nejúplnější důvěra tohoto prince, a nejlépe založená na všem, co ji může ustavit a učinit trvale stálou, nikdy nezašla až k odevzdanosti a k takovému splynutí, které se až příliš často stává největším neštěstím králů, dvorů, národů, a dokonce i států.

Úsudek tohoto prince tedy nebyl nikomu podroben, ale jako včela sbíral nejdokonalejší šťávu z nejkrásnějších a nejlepších květů. Snažil se poznávat lidi a čerpat z nich poučení a světlo, které od nich mohl očekávat. Někdy, ale zřídka, se s některými radil, a to jen mimochodem, o zvláštních otázkách; ještě vzácněji tajně o objasněních, která považoval za nutná, ale bez opakování a bez zvyku. Nevím – a to by mi neuniklo –, že by obvykle pracoval s někým jiným než s ministry, a vévoda z Chevreuse jím byl, a s preláty, o nichž jsem mluvil v souvislosti s aférou kardinála z Noailles. Mimo tento okruh jsem byl jediný, kdo k němu měl volný a častý přístup zadními dveřmi, ať z jeho podnětu, nebo z mého. Tam s důvěrou odkrýval svou duši pro přítomnost i pro budoucnost, a přece s moudrostí, se zdrženlivostí a s diskrétností. Nechával se unášet úvahami o plánech, které považoval za nutné, oddával se věcem obecným, zdržoval se ve věcech zvláštních a ještě víc, pokud šlo o jednotlivé osoby; ale protože chtěl i v tom ze mne vytáhnout všechno, co mu mohlo posloužit, obratně jsem mu dával příležitost k únikům, a často s úspěchem, díky důvěře, kterou ke mně stále víc získával a kterou jsem celou dlužil vévodovi z Beauvilliers a v druhé řadě vévodovi z Chevreuse, jemuž jsem nepodával tytéž zprávy jako jeho švagrovi, ale jemuž jsem se přesto velmi často otevíral, stejně jako on mně.

Celý svazek by nestačil k popisu těch různých rozhovorů mezi čtyřma očima, které vedl ten princ se mnou. Jaká láska k dobru! Jaké vysvlečení se ze sebe sama! Jaké hledání! Jaké plody! Jaká čistota cíle, odvážím-li se to říci, jaký odlesk Božství v té duši bezelstné, prosté a silné, která si, nakolik je to duším zde na zemi dáno, zachovala jeho obraz! Bylo v nich cítit zářit rysy výchovy stejně pracné jako důmyslné, stejně učené, moudré a křesťanské, i úvahy jasnozřivého žáka, který se narodil k vládě. Tam mizely úzkostlivé ohledy, které ho ovládaly na veřejnosti. Chtěl vědět, s kým má a s kým bude mít co činit; sám se do hry vkládal první, aby vytěžil z rozhovoru mezi čtyřma očima bez přetvářky a bez zištnosti. Ale jak rozsáhlý ten rozhovor byl a jak byly půvaby, které v něm byly, zmítány rozmanitostí, do níž se princ rozbíhal, jednak záměrně, jednak unášen zvědavostí a žízní po vědění! Od jednoho k druhému provázel svého člověka po tolika látkách, po tolika věcech, lidech a událostech, že kdo by neměl po ruce, čím ho uspokojit, odešel by velmi nespokojen se sebou a nenechal by ho uspokojeného. Připravit se bylo stejně nepředvídatelné jako nemožné. Právě v těchto improvizacích se princ snažil čerpat pravdy, které si tak nemohly nic vypůjčit odjinud, a vyzkoušet na tak rozmanitých znalostech, jak dalece se může v tomto ohledu spolehnout na volbu, kterou učinil.

Tímto způsobem jeho člověk, který obvykle počítal s jednou látkou, kterou s ním bude projednávat, a s tím, že mu to zabere čtvrthodinu nebo půlhodinu, tam strávil dvě hodiny i víc, podle toho, kolik volnosti k tomu princi čas ponechával. Vždy se vracel k látce, kterou si určil projednat jako hlavní; ale přes vsuvky, které nadhazoval a s nimiž zacházel mistrně a z nichž některé byly dosti často jeho hlavním cílem. Tam žádné žvanění, žádné poklony, žádné chvály, žádné vatové fráze, žádná předmluva, žádné historky, ani ten nejlehčí žert; všechno mělo cíl, všechno záměr, všechno sevřené, podstatné, k věci, k cíli, nic bez důvodu a bez příčiny, nic pro zábavu a potěšení; právě tam láska k obecnému dobru vítězila nad láskou k jednotlivcům a tam se přesně probíralo, co bylo na účet kohokoli; právě tam se plány, uspořádání, změny a volby osob utvářely, uzrávaly a odkrývaly, často už napřed rozžvýkané, aniž by se to zdálo, s vévodou z Beauvilliers, někdy s ním a s vévodou z Chevreuse, kteří však u něj byli oba spolu velmi zřídka. Někdy byla ještě zdrženlivost vůči oběma nebo vůči jednomu či druhému, ačkoli vůči panu z Beauvilliers vzácně; ale ve všem a všude nedotknutelné tajemství v celé jeho hloubce.

Při tolika a tak velkých stránkách dával ten tak obdivuhodný princ přesto vidět kousek člověka, to jest některé vady, a někdy i málo slušné; a právě to se při tolika pevnosti a velikosti dalo jen stěží pochopit, protože se lidé nechtěli rozpomenout, že byl kdysi jen neřestí a vadou, ani se zamyslet nad tou ohromující změnou a nad tím, co ho musela stát, změnou, která z něj udělala prince už tak blízkého vší dokonalosti, že se lidé, když ho viděli zblízka, divili, že jí ještě nedosáhl v plné míře. Jinde jsem se dotkl některých z těchto lehkých vad, které byly navzdory jeho věku ještě dětinskostmi a které se každým dnem napravovaly natolik, že bylo lze rozumně předpovídat, že brzy všechny zmizí. Jedna závažnější, kterou by rozvaha a zkušenost jistě vyléčily, spočívala v tom, že se někdy, ale zřídka, vyskytly osoby, k nimž u něj vážnost a přátelství z náklonnosti, i dosti důvěrné, nešly ruku v ruce. Jeho úzkostlivé ohledy, jeho rozpaky, jeho malichernosti zbožnosti každým dnem ubývaly a každým dnem v něčem rostl; zvláště byl docela vyléčen z názoru dávat při volbě osob přednost zbožnosti před jakýmkoli jiným nadáním, to jest dělat ministra, velvyslance nebo generála spíš s ohledem na jeho zbožnost než na jeho schopnosti a zkušenosti; vyléčen byl i pokud jde o vliv, který je třeba zbožnosti přiznávat, neboť byl konečně přesvědčen, že velmi poctiví lidé, způsobilí k mnoha věcem, jimi mohou být i bez zbožnosti a že je přesto třeba je využít, a přesvědčen byl také o nebezpečí, že se tím vytvářejí pokrytci.

Protože sám cítil velmi živě, odpouštěl to druhým a nemiloval je ani nevážil si jich proto méně. Nikdy nebylo člověka, který by tak miloval řád nebo ho lépe znal nebo tolik toužil ho ve všem obnovit, odstranit zmatek a postavit lidi i věci na jejich místa. Byl do nejvyšší míry poučen o všem, čím má být ten řád upraven podle zásad, spravedlnosti a rozumu, a dbal, ještě než byl pánem, aby věku, zásluze, urozenosti a hodnosti přiznal rozlišení, jaké každé z těch věcí náleží, a aby je při všech příležitostech dával najevo. Jeho záměry by tyto Paměti příliš prodloužily. Vyložit je by bylo samostatným dílem, ale dílem, nad nímž by člověk umřel žalem. Aniž bych zacházel do tisíce podrobností o tom, jak a s kým, nemohu si přece odepřít uvést z nich zde něco v hrubých rysech. Zničení šlechty mu bylo odporné a rovnost uvnitř ní nesnesitelná. Tato poslední novota, která ustupovala jen hodnostem a která směšovala urozeného se šlechticem a tyto s velmoži, se mu zdála nejvyšší nespravedlností a tento nedostatek odstupňování příčinou blízké zkázy, ničivou pro království veskrze vojenské. Pamatoval si, že ve svých největších nebezpečích za Filipa z Valois, za Karla V., za Karla VII., za Ludvíka XII., za Františka I., za jeho vnuků a za Jindřicha IV. vděčilo za svou záchranu jen této šlechtě, která se navzájem znala a držela se v mezích svých vzájemných rozdílů, která měla vůli i prostředky táhnout státu na pomoc po houfech a po provinciích, bez potíží a bez zmatku, protože nikdo z ní nevystoupil ze svého stavu a nikdo se nezdráhal poslouchat toho, kdo byl větší než on. Viděl naopak, že tato pomoc byla uhašena opakem; není nikoho, kdo by si nezačal osobovat rovnost se všemi ostatními, a tedy už nic uspořádaného, už žádné velení a žádná poslušnost.

Pokud jde o prostředky, byl do hloubi srdce dojat zkázou šlechty, cestami, které se zvolily a stále se v nich pokračuje, aby do ní byla uvržena a v ní držena, i zvrhlostí, kterou bída a míšení krve neustálými nerovnými sňatky, nutnými k tomu, aby měla co jíst, zavedly v srdcích, pokud jde o statečnost, ctnost i smýšlení. Rozhořčovalo ho, že vidí tu tak proslulou, tak slavnou francouzskou šlechtu, jak se stala lidem téměř téhož druhu jako lid sám a liší se od něj jen tím, že lid má svobodu jakékoli práce, jakéhokoli obchodu, ba i zbraní, kdežto šlechta se stala jiným lidem, který nemá jinou volbu než smrtelnou a zničující zahálku, jež ji pro její neužitečnost ke všemu činí obtížnou a opovrhovanou, anebo jít do války nechat se zabít, mezi urážkami úředníků státních sekretářů a sekretářů intendantů, aniž by se ti největší z celé té šlechty svou urozeností a hodnostmi, které je, aniž by je vyňaly z jejího stavu, staví nad ni, mohli vyhnout tomuto osudu neužitečnosti či ústrkům od pánů pera, když slouží v armádách. Zvláště se nemohl ovládnout proti urážce činěné zbraním, jimiž byla tato monarchie založena a udržena, že je vysloužilý důstojník, často pokrytý ranami, a dokonce generálporučík, který se uchýlil domů s vážností, pověstí, ba i s penzí, tam skutečně zapsán k dani taille14 spolu se všemi ostatními sedláky své farnosti, není-li šlechtic, a to jimi a stejně jako oni, jak jsem to viděl přihodit se starým kapitánům, rytířům svatého Ludvíka s penzí, bez možnosti je od ní osvobodit, zatímco osvobození jsou bez počtu pro nejnižší úřady drobné justice a financí, dokonce i poté, co je jejich držitelé prodali, a někdy dědičná.

Ten princ si nemohl zvyknout na to, že nikdo nemůže dosáhnout toho, aby spravoval stát zcela či zčásti, nebyl-li dvorním referendářem, a že do rukou mládeže z tohoto úřednictva jsou svěřeny všechny provincie, aby je spravovala ve všech oborech, a to sama, každý tu svou podle svého plného a úplného uvážení, s mocí nekonečně větší a s autoritou bez jakéhokoli srovnání svobodnější a úplnější, než jakou kdy měli guvernéři těchto provincií,15 které však chtěli tak důkladně srazit, že jim zůstal jen titul a pouhé služné; a neméně pohoršlivé mu připadalo, že velení v některých provinciích bylo spojeno, a někdy i trvale připojeno, s místem předsedy parlamentu téže provincie v nepřítomnosti guvernéra a titulárního generálního místodržitele, která byla nutně ustavičná, se stejnou mocí nad vojskem, jakou měli oni. Nebudu opakovat, co si myslel o moci a vyvýšení státních sekretářů a ostatních ministrů a o způsobu jejich vlády. Viděli jsme to nedávno, stejně jako jsme v souvislosti s desetinou viděli, co si myslel a co cítil o financích a finančnících. Nesmírný počet lidí zaměstnaných vybíráním a vymáháním řádných i mimořádných daní a způsob jejich vybírání; ohromné množství soudních úřadů a úředníků všeho druhu; množství procesů, kliček a výloh; nespravedlivost protahování záležitostí, zkáza a krutosti, kterých se při tom dopouští – to byly předměty netrpělivosti, která v něm téměř vzbuzovala netrpělivost mít moc je napravit.

Srovnání, které činil mezi zeměmi se zemskými stavy16 a ostatními, mu vnuklo myšlenku rozdělit království na části, pokud možno stejně bohaté, nechat každou spravovat jejími stavy, všechny je nesmírně zjednodušit, aby se z nich vypudila tlačenice a nepořádek, a z výtahu, rovněž velmi zjednodušeného, ze všech těchto provinčních stavů občas sestavit generální stavy království. Neodvažuji se dokončit velké slovo, slovo prince proniknutého tou myšlenkou: „že král je stvořen pro poddané, a ne poddaní pro něj“, jak se nezdráhal říkat veřejně, a dokonce i v salonu v Marly; slovo zkrátka otce vlasti, ale slovo, které by mimo jeho vládu, již Bůh nedopustil, bylo nejhroznějším rouháním. Abych se vrátil ke generálním stavům: nebylo to tak, že by jim přičítal jakoukoli moc. Byl příliš poučen, než aby nevěděl, že tento sbor, ať ho jeho zastupitelská povaha činí jakkoli vznešeným, je jen sborem stěžovatelů, sborem podávajícím remonstrance, a když se králi zlíbí mu to dovolit, sborem podávajícím návrhy. Ale ten princ, který by se cítil dobře v lůně svého shromážděného národa, se domníval, že v tom najde nekonečné výhody: být tam zpraven o neduzích a lécích od poslanců, kteří by znali ty první ze zkušenosti, a radit se o těch druhých s těmi, na něž měly dopadnout. Ale v těchto stavech chtěl uznávat jen tři a v třetím pevně ponechával ten, kdo se, jak se zdálo, v nedávné době chtěl z něj vymanit.17

Pokud jde o hodnosti, důstojenství a úřady, viděli jsme, že cizí hodnosti, nebo údajně cizí, nebyly podle jeho vkusu a jeho zásad, a co z toho plynulo pro pravidla pořadí. Nebyl o nic víc nakloněn cizím důstojenstvím. Jeho záměrem také nebylo rozmnožovat první důstojenství království. Chtěl nicméně zvýhodnit nejpřednější šlechtu rozlišujícími poctami. Cítil, jak jsou mezi skutečnými velmoži nemožné a dráždivé, mají-li se odvozovat od urozenosti, a pohoršovalo ho, že jim nelze dát žádné vyznamenání ani odměnu kromě těch prvních, které jsou vrcholem všech. Pomýšlel tedy, po příkladu Anglie, ale ne podle jejího vzoru, na důstojenství ve všem nižší než vévodská: jedna dědičná a různých stupňů, s vlastním pořadím a vlastními poctami; druhá doživotní, svým způsobem podle vzoru vévodů neregistrovaných neboli na breve. Vojáci by je měli také, se stejným záměrem a ze stejného důvodu, pod maršály Francie. Řád svatého Ludvíka by byl mnohem méně obvyklý a Řád svatého Michala by byl vytažen z bláta, do něhož byl uvržen, a znovu uveden ve čest, aby se Řád Svatého Ducha udílel zdrženlivěji. Pokud jde o úřady, nechápal, jak mohl král mít pro své ministry tu povolnost, že dopustil, aby první z nich po velkých úřadech jeho dvora upadly do ponížení, do něhož jeden po druhém všechny upadly. Dauphin by si liboval v tom, aby mu v nich sloužili a obklopovali ho skuteční velmoži, a byl by dodal lesku jiným, nižším úřadům a některé by nově přidal pro osoby urozené, ale méně vynikající. Tento celek, který by ozdobil jeho dvůr i stát, by mu poskytl mnohem více odměn. Neměl však rád odměny trvalé, totiž aby se týž úřad nebo totéž guvernérství stávaly jakoby dědictvím tím, že přecházejí zvykem stále z otce na syna. Jeho záměr postupně vykoupit všechny dvorské a vojenské úřady, aby z nich navždy odstranil prodejnost, nebyl příznivý listinám „brevet de retenue“ ani nástupnictví v úřadech, které mladým lidem nenechávaly nic, oč by se mohli ucházet a po čem by mohli toužit.

Pokud jde o válku, nemohl strávit povyšování podle pořadí v seznamu,18 které zavedl Louvois kvůli své vlastní moci, aby směšoval urozenost, zásluhu a nicotu a aby ze všeho, co slouží, udělal lid. Ten princ pokládal tento vynález za zničení soutěživosti, a tedy i touhy snažit se, učit se a konat, a za příčinu těch nesmírných hromadných povýšení, která vytvářejí generály bez počtu, z nichž většinu nelze ani zaměstnat, ani odměnit a mezi nimiž se najde tak málo schopných a nadaných – což sahá nakonec až k těm, které je přece třeba učinit maršály Francie, a mezi nimi až k velitelům armád, a jejichž neblahé následky stát pociťuje, zvláště od počátku tohoto století, protože ti, kdo předcházeli zavedení tohoto pořádku, už nežili nebo už nebyli schopni sloužit.

Tato velká a svatá zásada, že králové jsou stvořeni pro své národy, a ne národy pro krále nebo králům, byla tak hluboko vtištěna v jeho duši, že mu zprotivila přepych i válku. To bylo příčinou, že se někdy o válce vyjadřoval příliš živě, unášen pravdou příliš tvrdou pro uši světa, takže se někdy zlověstně říkalo, že nemá rád válku. Jeho spravedlnost byla opatřena tou neproniknutelnou páskou, na níž spočívá celá její spolehlivost. Dával si tu práci studovat záležitosti, které se měly rozhodovat před králem ve finanční radě a v radě depeší; a byly-li velké, pracoval na nich s lidmi z oboru, od nichž čerpal znalosti, aniž by se stal otrokem jejich mínění. Přistupoval k přijímání nejméně každých čtrnáct dní se soustředěním a pokorou, které udivovaly, vždy s řádovým řetězem, v límci a krátkém plášti. Svého zpovědníka jezuitu vídal jednou nebo dvakrát týdně, a někdy velmi dlouho, což později hodně zkrátil, ačkoli k přijímání přistupoval častěji.

Jeho rozhovor byl milý, pokud mohl, závažný, a to ze záliby; vždy přiměřený těm, s nimiž mluvil. Rád si odpočinul na procházce: tam se tyto vlastnosti nejvíc projevovaly. Byl-li tam někdo, s kým mohl mluvit o vědách, bylo to jeho potěšení, ale potěšení skromné, jen aby se pobavil a poučil, když trochu pojednával a víc poslouchal. Ale nejvíc tam hledal užitek, lidi, které by mohl přimět mluvit o válce a pevnostech, o námořnictvu a obchodu, o cizích zemích a dvorech, někdy o jednotlivých, ale veřejně známých událostech a o otázkách dějin nebo o dávno minulých válkách. Tyto procházky, které ho mnoho učily, mu získávaly mysli, srdce, obdiv a nejvyšší naděje. Na místo představení, která si už velmi dávno odepřel, zavedl drobnou hru, na niž stačily i ty nejskromnější měšce, aby mohl obměňovat a rozdělovat čest hrát s ním a přitom se ukázat všem. Vždy byl citlivý k požitkům stolu a lovu. Lovu se oddával s menšími úzkostmi, ale stolu se pro svou slabost obával, a když se mu oddal, byl u něj výtečným společníkem.

Znal krále dokonale, ctil ho a ke konci ho miloval jako syn a dvořil se mu s pozorností poddaného, ale takového, který cítil, kým je. Pěstoval vztah k paní z Maintenon s ohledy, jaké vyžadovalo jejich postavení. Dokud Monseigneur žil, prokazoval mu pečlivě vše, co mu byl povinen. Byla v tom cítit nucenost, ještě víc vůči slečně Choinové, a rozpaky vůči celému tomu meudonskému důvěrnému okruhu. Příčiny toho jsme vyložili tolikrát, že se k nim zde nebudeme vracet. Princ se přinejmenším stejně jako celý svět podivoval, že Monseigneur, který, jakkoli byl hmotařský, měl mnoho hrdosti, si nikdy nemohl zvyknout na paní z Maintenon, vídal ji jen ze slušnosti, a to co nejméně, a přece měl ve slečně Choinové svou Maintenonovou stejně jako král tu svou a podroboval jí své děti neméně, než král podroboval své paní z Maintenon. Své bratry prince miloval něžně a svou choť s největší vášní. Bolest z její ztráty pronikla jeho nejvnitřnější morek. Zbožnost se nad ní udržela na hladině nejohromnějším úsilím. Oběť byla úplná, ale byla krvavá. V tom hrozném zármutku nic nízkého, nic malicherného, nic neslušného. Bylo vidět člověka mimo sebe, který ze sebe vynucoval klidný povrch a podléhal tomu. Jeho dny se tím brzy zkrátily. Byl týž ve své nemoci. Nevěřil, že se z ní dostane, rozmlouval o tom se svými lékaři; netajil, na čem je to přesvědčení založeno, jak bylo řečeno nedávno, a všechno, co cítil od prvního dne do posledního, ho v něm stále víc utvrzovalo. Jaké strašné přesvědčení o konci své choti a o svém vlastním! Ale, veliký Bože, jakou podívanou jsi v něm poskytl, a proč není ještě dovoleno odhalit z ní části stejně tajné a tak vznešené, že je můžeš dát a znát celou jejich cenu jen ty! Jaké následování Ježíše Krista na kříži! A to nejen pokud jde o smrt a utrpení; povzneslo se vysoko nad ně. Jaké něžné, ale klidné pohledy! Jaký přírůstek odpoutanosti! Jaké živé vzlety díkůvzdání za to, že byl uchráněn žezla a počtů, které je z něj třeba skládat! Jaká odevzdanost, a jak dokonalá! Jaká vroucí láska k Bohu! Jaký pronikavý pohled na vlastní nicotu a hříchy! Jaká velkolepá představa o nekonečném milosrdenství! Jaká zbožná a pokorná bázeň! Jaká umírněná důvěra! Jaký moudrý pokoj! Jaká četba! Jaké neustálé modlitby! Jaká vroucí touha po posledních svátostech! Jaké hluboké soustředění! Jaká nepřemožitelná trpělivost! Jaká mírnost, jaká stálá dobrota ke všemu, co se k němu přiblížilo! Jaká čistá láska, která ho pobízela jít k Bohu! Francie konečně padla pod tento poslední trest; Bůh jí ukázal prince, kterého si nezasloužila. Země ho nebyla hodna; byl už zralý pro blaženou věčnost.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Kněží misijní kongregace (lazaristé), založené svatým Vincencem z Pauly, spravovali farnost ve Versailles; barbichets je Saint-Simonova obvyklá posměšná přezdívka pro lazaristy.↩

  2. Vysvětlivka: Rekolekti byli reformní větví františkánů. Paní Dauphine tím odmítla nejen svého zpovědníka, ale i jezuitský řád, z něhož byl i zpovědník králův.↩

  3. Vysvětlivka: Marie Beatrix Modenská (1658–1718), vdova po Jakubu II. Stuartovi, žila po svržení svého manžela (1688) s exilovým dvorem v Saint-Germain-en-Laye; z jejích dětí přežily dětství syn Jakub (III.) a dcera Ludovika Marie. Zemřela v Saint-Germain na rakovinu prsu.↩

  4. Vysvětlivka: Nanon Balbien, dlouholetá důvěrná komorná paní z Maintenon, která pro svůj vliv na paní byla u dvora obletovaná.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Touffeur: horko.↩

  6. Vysvětlivka: Šedé sestry (sœurs grises) – lidové označení Dcer křesťanské lásky svatého Vincence z Pauly podle jejich šedého šatu; ošetřovaly chudé a nemocné.↩

  7. Vysvětlivka: Tourière — řeholní sestra obstarávající styk kláštera s vnějším světem (vrátná u otáčecí schránky). „Dcery svaté Marie“ jsou řád Navštívení Panny Marie (salesiánky), jehož řeholnice nosily černý šat s křížem na prsou.↩

  8. Vysvětlivka: Roku 1703 přešel vévoda savojský Viktor Amadeus II., otec paní Dauphine, ve válce o španělské dědictví od Francie na stranu císaře; následovala válka Francie se Savojskem.↩

  9. Vysvětlivka: Modrá nosítka (chaises bleues) byla ve Versailles nosítka k najmutí, jimiž se dvořané dávali za úplatu nosit po zámku a městě.↩

  10. Vysvětlivka: Boudin, první lékař paní Dauphine a dříve Monseigneurův, krátce předtím v Marly veřejně prohlásil, že má jisté zprávy o úmyslu otrávit paní Dauphine i dauphina (viz předchozí kapitolu).↩

  11. Vysvětlivka: Gilles-François Boulduc (1675–1742), lékárník a chemik, od roku 1727 člen Akademie věd, syn Simona Boulduca (1652–1729), profesora chemie v Královské botanické zahradě; podle Boislisla se královským lékárníkem stal až roku 1714 nebo 1715.↩

  12. Vysvětlivka: Claude Fleury (1640–1723), podučitel vévody z Bourgogne a jeho bratrů, autor rozsáhlých Církevních dějin (Histoire ecclésiastique); neplést s kardinálem Fleurym.↩

  13. Vysvětlivka: Tažení roku 1703: po odjezdu vévody z Bourgogne oblehl maršál z Tallard Landau, 15. listopadu porazil u Špýru vojsko jdoucí pevnosti na pomoc a Landau se krátce nato vzdal.↩

  14. Vysvětlivka: Taille – hlavní přímá daň staré Francie, kterou platili nešlechtici; šlechta, duchovenstvo a mnozí držitelé úřadů od ní byli osvobozeni.↩

  15. Vysvětlivka: Narážka na intendanty provincií – královské úředníky, vybírané zpravidla z dvorních referendářů, kteří za Ludvíka XIV. fakticky spravovali provincie místo guvernérů.↩

  16. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Zeměmi se zemskými stavy (pays d’états) se ve staré monarchii nazývaly ty, které požívaly výsady mít provinční shromáždění, jako Languedoc, Bretaň, Burgundsko, Provence, Artois, Henegavsko, Cambrésis (kraj Cambrai), hrabství Pau neboli Béarn, Bigorre, hrabství Foix, kraj Gex, Bresse, Bugey, Valromey, Marsan, Nébouzan, Čtyři údolí (v Armagnacu), kraj Labourd atd. Stavy Dauphiné, zrušené za Ludvíka XIII., byly obnoveny teprve krátce před revolucí. Země se zemskými stavy odhlasovávaly daň, kterou měly platit, a samy ji rozvrhovaly.↩

  17. Vysvětlivka: Míněno soudní úřednictvo (la robe), které se chtělo vyčlenit ze třetího stavu.↩

  18. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O povyšování podle pořadí v seznamu viz poznámku (viz výše).↩