Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola pátá
Papežské zádušní obřady za dauphina v Římě. — Doba a datum, kdy přestaly v Římě a v Paříži za papeže a za naše krále. — Podivná myšlenka arcibiskupa z Remeše o vévodovi z Noailles. — Proč [byl] ve sporu s Noailles. — Rozpaky otce La Rue, který krále podivně překvapí změnou zpovědníka. — Pohřební výzdoba u paní Dauphine. — Nároky biskupů odmítnuty. — Pravidla těchto věcí. — Polštář a kropáč, komu se dávají a kdo je podává. — Hlasité ohlašování; pro koho. — Stráž dam, a jaká. — První stráž; jak ji král upravil mezi vévodkyněmi a Lotrinskými. — Svěcenou vodou kropí jen několik osob královské krve a hrabě z Toulouse, a nikdo jiný. — Tělo dauphina přeneseno bez obřadu k tělu paní Dauphine. — Slavnostní převezení obou srdcí do Val-de-Grâce. — Vévoda z Bretagne dauphinem. — Madame chodí večer po večeři do králova kabinetu. — Vévoda z Orléans jediný ze všech princů slavnostně kropí svěcenou vodou dauphina. — Slavnostní průvod obou těl do Saint-Denis. — Návrat krále do Versailles, kde cestou vidí zástup smutečních závojů a plášťů, které pak jdou k celé královské krvi bez pořádku a poprvé. — Důvěrnost vévodkyně du Lude. — Král přijímá najednou všechny cizí ministry v pláštích; přijímá smuteční proslovy ostatních. — Krajní nebezpečí obou malých synů Francie, kteří jsou pokřtěni bez obřadu. — Smrt malého dauphina. — Jak byl zachráněn dnešní král. — Tělo a srdce malého dauphina přenesena bez obřadu k tělům a srdcím pana dauphina a paní Dauphine. — Vévoda z Anjou, dnešní král, dědí titul a hodnost dauphina. — Žal vévody z Berry, a ve Španělsku. — Zvláštnost pohřebních obřadů až do Saint-Denis. — Smutek stejně zvláštní jako tyto obřady. — Stav vévody z Beauvilliers a můj. — Dauphinova schránka, která mě uvede do velkého nebezpečí, z něhož mě zachrání obratnost vévody z Beauvilliers.
Zděšení bylo upřímné a všeobecné. Proniklo do cizích zemí i na cizí dvory. Zatímco lid oplakával toho, kdo myslel jen na to, jak mu ulehčit, a celá Francie prince, který chtěl vládnout jen proto, aby ji učinil šťastnou a vzkvétající, panovníci Evropy veřejně oplakávali toho, koho už pokládali za svůj vzor a koho by jeho ctnosti učinily jejich rozhodčím a pokojným a ctěným prostředníkem mezi národy. Papeže to dojalo natolik, že se sám od sebe a bez jakékoli přímluvy rozhodl překročit všechna pravidla a formality svého dvora, a všichni mu za to jednomyslně tleskali. Svolal kvůli tomu zvláštní konzistoř a oplakal v ní nesmírnou ztrátu, kterou utrpěla Církev i celé křesťanstvo; pronesl úplnou chvalořeč na prince, jenž byl příčinou jejich spravedlivého žalu i žalu celé Evropy. Nakonec tam prohlásil, že s ohledem na jeho mimořádné ctnosti a na veřejný zármutek překročí veškeré zvyklosti a sám mu ve své kapli vypraví veřejné a slavné exekvie. Hned také určil jejich den; kolegium kardinálů i celá římská kurie se jich zúčastnily a všichni tak neobvyklé poctě tleskali. Tato pocta se vždy vzájemně prokazovala papežům ve Francii a našim králům v Římě, nikoli však jejich dětem, a to až do smrti Jindřicha III.1
Sixtus V., který otevřel oči slavnému vévodovi z Nevers,2 když se s ním přijel radit o Lize, který ji sám podporoval jen tak málo, jak jen mohl, a který Jindřicha III. veřejně pochválil, že se zbavil vévody z Guise, se o dva dny později rozzuřil, když se dozvěděl, že stejný osud potkal i kardinála z Guise. Dal Jindřicha III. do klatby, a ať tento král v tom krátkém čase, který mu Guisové potom ještě dopřáli žít, dělal cokoli, zůstal v klatbě i po své smrti, ačkoli v té krátké době, kterou po ráně ještě žil, učinil vše, co mohl, aby zemřel jako dobrý křesťan, ačkoli byl smířen s Církví a přijal všechny svátosti. Všechny kroky, které v Římě podnikla královna, jeho vdova, prostřednictvím slavného d’Ossata, pozdějšího kardinála,3 všechna obratnost, výmluvnost, síla důvodů a přímluv, jichž tam použil, všechna osobní vážnost, kterou si tam tento velký muž získal, nedokázaly vymoci obvyklé exekvie, jaké se za naše krále konaly. Na oplátku se ve Francii přestaly konat za papeže a od té doby se nekonaly ani na jedné straně. To velmi zvýšilo cenu exekvií, které Klement XI., a to sám od sebe, chtěl vypravit tomuto vznešenému dauphinovi a jimž celý Řím tleskal navzdory svým nejzarputilejším zásadám, jež ho činí tak politicky neměnným ve všem, co se týká ceremoniálu. Bolestné věci mě nutí vrátit se o kus zpět. Paní Dauphine zemřela, jak jsem řekl, ve Versailles v pátek 12. února mezi osmou a devátou hodinou večer. Uchýlil jsem se do svého pokoje, celý zdrcen tou ztrátou; arcibiskup z Remeše,4 který ke mně chodil v kteroukoli hodinu, tam přišel a zastihl mě samotného. Byl zarmoucen, jako se tomu nikdo nemohl ubránit, a navíc i ztrátou úřadu dámy šatny, který měla hraběnka z Mailly, jeho švagrová, s níž byl odjakživa v důvěrném přátelství. Věděl od ní o příhodě s tabatěrkou.5 Král odešel teprve před chvílí a arcibiskup byl v pokoji nebohé princezny po celou dobu, co tam král pobyl, a už dlouho předtím. Hned zkraje mi vyprávěl, že vévoda z Noailles, který měl jako kapitán tělesné gardy právě své služební čtvrtletí, tam přišel před králem, že na něm viděl rozpačitý výraz, zvědavý pohled, velmi rozhodný a příliš klidný výrok, že to nemůže trvat dlouho, pozorné zkoumání a cosi velmi strojeného v celém jeho zjevu; že tam zůstal dost dlouho a odešel, aby se velmi brzy nato vrátil s králem, a že přes jeho rozpaky, které trvaly, z něho prosvítala spokojenost; zkrátka mluvil o něm jako člověk, který mu přičítá celé to neštěstí, a řekl mi to přímo.
Je třeba poznamenat, že všichni ti Mailly nemohli vystát Noaillesy; hlodala v nich žárlivost na přednost, kterou Noaillesové měli před nimi u paní z Maintenon, a jejich posedlostí bylo pokládat za velmi špatné, že hraběnka z Mailly, dcera jejího bratrance, s ní nebyla co do jmění postavena dokonale na roveň s jedinou dcerou jejího vlastního bratra. K této řevnivosti, z níž pramenila jejich nenávist, přidával arcibiskup ještě jednu, osobní. Před svým biskupstvím byl zástupcem druhého řádu na shromáždění duchovenstva. Chtěl se prosadit a vydal se jezuitům. Došlo k jedné záležitosti, v níž se hrdě postavil proti kardinálovi z Noailles, který shromáždění předsedal a byl tehdy na vrcholu přízně. Kardinál, překvapen, že mu nějaký abbé vzdoruje do očí, se s ním chtěl dohovořit a slušně ho přivést k rozumu. Abbé tím ostřeji prosazoval svou, a dokonce dosti nemírně. Tu ho kardinál, dotčen, sjel tak, že mu to ten druhý nikdy neodpustil. On sám mi kdysi tu hádku vyprávěl a od té doby mi často dával najevo, že ji nikdy nezapomene. Připomněl jsem mu ji tehdy, aby začal sám sebe podezírat; ale když jsem viděl, že se čím dál víc rozohňuje ve snaze mě přesvědčit, řekl jsem mu, že nikdo nikdy nemůže uvěřit, že by vévoda z Noailles byl schopen tak hrozné ohavnosti, stejně jako že by měl na smrti paní Dauphine jakýkoli zájem – on, s nímž celý život tak dobře zacházela; který měl tři sestry, dámy paláce a její oblíbenkyně; který měl tak velký zájem na životě paní z Maintenon, jež by ve svém věku tu ztrátu těžko snesla; zkrátka kromě těchto průkazných důvodů všechny, na které jsem si dokázal vzpomenout. Nic jsem nepořídil; příčina odvolání vévody z Noailles začínala vycházet najevo. Tvrdil mi, že vévoda chtěl dauphina ovládat bez dělení s kýmkoli a že mu nemohl nabídnout milenku – jako by v tomto druhu záležitostí a důvěry nebyli vévodové z Beauvilliers a z Chevreuse mnohem nepříjemnější překážkou než paní Dauphine. Marně jsem mluvil, arcibiskup si stál pevně na tabatěrce, jejíž příhoda opravdu zůstala nevysvětlitelná. Aspoň jsem ho vybídl, aby tak strašnou myšlenku odsoudil k nejhlubšímu mlčení, a to bez jakékoli výhrady; a opravdu ji v něm udržel. Zemřel však o několik let později, stále o tom přesvědčen; na mě jeho přesvědčení nijak nezapůsobilo. Ti, kdo se nakonec o příběhu s krabičkou dozvěděli, a bylo jich dost, nebyli k tomu podezření o nic náchylnější než já a nikoho nenapadlo cokoli svalovat na vévodu z Noailles. Já sám jsem tomu věřil tak málo, že naše přátelství zůstalo stejné. Ať bylo až do královy smrti sebedůvěrnější, nevím, jak se stalo, že jsme spolu o té osudné tabatěrce nikdy nemluvili.
Ve chvíli, kdy otec La Rue vyšel od paní Dauphine, obeznámen s jejím úmyslem,6 šel do králova kabinetu a dal mu vzkázat, že s ním musí okamžitě mluvit. Král ho dal uvést. Překonal své rozpaky, jak dovedl, a sdělil králi, co ho přivádí. Nikdo nemůže být zasažen víc, než byl zasažen král. Hlavou mu prolétlo tisíc nepříjemných myšlenek. Nevím, zda mezi nimi našly místo i výčitky svědomí; měly být velké. Krajní stav umírající zadržel rozhořčení, ale volný průchod nechal nevoli. La Rue výhodně využil toho, že nebylo ani chvilky nazbyt, aby tak nepříjemný rozhovor zkrátil.
V sobotu 13. bylo tělo paní Dauphine ponecháno na jejím loži s odkrytou tváří a téhož dne v jedenáct hodin večer otevřeno za přítomnosti celé lékařské Fakulty, dvorní dámy a dámy šatny; v neděli 14. bylo uloženo do rakve na pódium o třech stupních a nazítří, v pondělí 15., takto přeneseno do jejího velkého kabinetu, kde byly oltáře, u nichž se každé ráno bez přestání sloužily mše. Čtyři biskupové v rochetě a mozetě seděli v pravé uličce u lože a střídali se jako dámy; svolávali je agenti duchovenstva. Nárokovali si židle s opěradlem, polštář a kropáč. Ty dvě první věci jim byly odepřeny, dostali jen skládací stoličky a žádné polštáře. Tak dlouho naléhali, až kropáč získali.
Aby bylo tomuto ceremoniálu rozumět – dosud jsem neměl příležitost jej vysvětlit –, v přítomnosti těla těchto princů se smí mít jen to, co by se mělo před nimi zaživa. Před nimi se v kostele sedí na skládacích stoličkách, a to rozhoduje o tom, zda se sedí, i o druhu sedadla; polštář před nimi v kostele nemá nikdo kromě královské krve, levobočků, vévodů a vévodkyň a těch, kdo mají hodnost cizího knížete nebo taburetku z milosti. Proto jen těmto osobám, když přicházejí kropit svěcenou vodou, ať slavnostně, nebo každý zvlášť v dlouhém plášti, předkládají heroldi, kteří stojí ve svých erbovních kabátcích a s heroldskými holemi u rohu při nohou rakve, polštář, jejž drží zdvižený vedle sebe, aby na něm po pokropení vykonaly krátkou modlitbu, a když vstanou, heroldi polštář odnesou. Kropáč podávají heroldi týmž osobám, jimž dávají polštář, a ty jim ho po pokropení vracejí; kropáč podávají také korunním hodnostářům a jejich manželkám a z dvorských úřadů jedině prvním šlechticům královy komory, kteří nejsou vévody, a jejich manželkám, dvorní dámě, není-li vévodkyní, dámě šatny a rytíři cti a jeho manželce, kteří všichni poklekají ke krátké modlitbě bez polštáře. Všechny ostatní osoby, muži i ženy, ať jsou kdokoli, i ve smutečním závoji a v dlouhém plášti, berou kropáč z kropenky samy a po pokropení ho tam samy vracejí, aniž by heroldi hnuli prstem. O všech, kdo mají dostat polštář, jsou heroldi zpraveni tím, že dveřník ode dveří velmi hlasitě ohlašuje jejich jména, jak je vidí vcházet, a nikoho jiného neohlašuje. Královské krvi podává kropáč a zase ho od ní přebírá almužník konající službu, v rochetě. Naproti biskupům sedí šest dam ve smutečních závojích, které se celý den střídají vždy všechny najednou s šesti jinými a každá je o své stráži a hodině zpravena jménem krále lístkem od velmistra ceremonií; z těchto šesti dam jsou při každé stráži dvě vévodkyně nebo princezny, střídavě, které nacházejí na prvních dvou místech před svými sedadly dva polštáře (ostatní dámy je nemají); dále dvě dámy paláce, které nejsou vévodkyněmi a dohodnou se mezi sebou; a na dvou dalších místech dvě dámy takového postavení, že směly stolovat s princeznou, to jest s královnou, a jezdit v jejím kočáře. Manželky maršálů Francie, kteří nejsou vévody, se střídají s těmito dámami a mají první z obou míst. Kdyby byli jiní korunní hodnostáři, kteří nejsou vévody, platilo by totéž pro jejich manželky.
Obě titulované dámy první stráže jmenoval král sám. Učinil si politickou zásadu udržovat spory mezi vévody a cizími knížaty, to jest Lotrinskými; neboť ačkoli dal stejnou hodnost pánům z Bouillonu a z Rohanu, nikdy nestrpěl, aby se ti pouštěli do jakéhokoli soupeření s vévody nebo s lotrinským rodem. Myslel si tedy, že udělá skvělý tah, když vybere dvě nejstarší vévodkyně, které se u dvora nacházely, a pod tou záminkou vévodkyni z Elbeufu, vdovu po druhém nejstarším vévodovi a pairovi a zároveň po hlavě lotrinského rodu ve Francii, a vévodkyni ze Sully, a udrží tak svou váhu v rovnováze: vévodům dal najevo, že paní z Elbeufu tu je jako vévodkyně, a to natolik, že k ní přidal ještě jinou vévodkyni; Lotrinským, že první stráž držela nejstarší z jejich rodu, a to právě proto.7 Přesto je vystřídaly dvě princezny, paní z Lambesc a její teta slečna z Armagnacu, kterým se to příliš nelíbilo, protože to ukazovalo, že první stráž měly vévodkyně. Budu v popisu ceremonií pokračovat v jednom sledu až do odjezdu do Saint-Denis, jednak abych se k nim už nemusel vracet, jednak z jiných důvodů, které se ukážou později.
Ve středu 17. šla Madame kropit svěcenou vodou, doprovázena vévodou z Orléans, paní princeznou de Conti a jejími dvěma dcerami a hrabětem z Toulouse, všichni ve smutečních závojích a dlouhých pláštích, stejně jako jejich průvod. Přijal ji rytíř cti v čele domácnosti paní Dauphine na konci posledního pokoje potaženého černým suknem a odtud ji doprovodil dovnitř. Dvorní dáma při jejím přijetí ani vyprovázení do téhož pokoje nevešla a zůstala stát u vnitřních dveří. Slavnostní kropení se konalo jen od královské krve, proti veškerým dosavadním zvyklostem.
V pátek ráno 19. bylo tělo monseigneura dauphina otevřeno, něco přes dvacet čtyři hodin po jeho smrti, za přítomnosti celé lékařské Fakulty, několika meninů a vévody z Aumontu, kterého k tomu král určil jako vévodu. Jeho srdce bylo hned odneseno do Versailles k srdci paní Dauphine. Téhož dne mezi pátou a šestou byla obě srdce převezena do Val-de-Grâce v Paříži. Chamillart, biskup ze Senlis, první almužník paní Dauphine, který měl zmocnění od kardinála z Janson, velkého almužníka, seděl v prvním kočáře vpravo vzadu a nesl obě srdce; paní Princezna vzadu po jeho levici; paní z Vendôme, její dcera, a slečna de Conti vpředu; vévodkyně du Lude u jedněch dvířek, vévoda du Maine u druhých. Vévoda z Aumontu jako první šlechtic komory jel za nimi na prvním zadním místě v jednom z kočárů monseigneura dauphina, provázen několika meniny. Následoval kočár pro osobu paní Dauphine, plný jejích dam paláce, z nichž dvě zůstaly na stráži u těla. Tento průvod dorazil do Val-de-Grâce po půlnoci a vše tam bylo skončeno před druhou hodinou; potom se vrátil bez obřadu, a kdo chtěl, zůstal v Paříži. Jakmile tento průvod vyjel z Versailles, bylo tělo monseigneura dauphina, přivezené z Marly bez obřadu, uloženo po pravici těla paní Dauphine na totéž pódium, které bylo rozšířeno. V sobotu 20. vzkázal král vévodkyni z Ventadour, že si přeje, aby monseigneur vévoda z Bretagne8 napříště nesl jméno a hodnost dauphina; a týž večer uvedl po své večeři Madame do svého kabinetu spolu s princi a princeznami, kteří tam měli ve zvyku chodit až do králova uléhání, a od té doby tam chodila každý večer. V pondělí 22. února šel vévoda z Orléans pokropit svěcenou vodou tělo monseigneura dauphina. Byl tam přijat a doprovázen stejně jako Madame, a to vévodou z Aumontu jako prvním šlechticem komory v čele meninů, kteří se střídavě drželi stráž u těla monseigneura dauphina.
V úterý 23. února byla obě těla převezena z Versailles do Saint-Denis na jednom voze. Král určil vévodu z Orléans, aby doprovázel tělo monseigneura dauphina, a čtyři princezny pro tělo paní Dauphine; byly to paní Vévodkyně, paní z Vendôme a slečny de Conti a z La Roche-sur-Yon. Při snášení těl nesl vévoda z Aumontu jako první šlechtic komory korunu monseigneura dauphina, Dangeau jako rytíř cti korunu paní Dauphine a Souvré, mistr královy šatny, řetěz Řádu Svatého Ducha. Během průvodu, který vyrazil kolem šesté hodiny večer, drželi cípy pohřebních suken almužníci v rochetách a na koních, dva královi a dva paní Dauphine; na její straně jeli na koních rytíř cti a první štolba; vpředu jely tři kočáry. Ve druhém seděl vzadu vévoda z Orléans s vévodou z Aumontu; vpředu d’Antin se Souvrém jako mistrem šatny; Matignon u jedněch dvířek jako menin, kapitán gardy vévody z Orléans u druhých; ve třetím, nejbližším k vozu, čtyři biskupové v rochetě a mozetě, králův almužník konající čtvrtletní službu, v rochetě, a farář z Versailles se štolou. Vzadu tři kočáry: v prvním čtyři princezny s vévodkyní du Lude, a byl to kočár králův; jeden kočár paní Dauphine plný jejích dam; a za ním kočár paní Vévodkyně, v němž seděly dvorní dámy princezen. Průvod začal vjíždět do Paříže branou Saint-Honoré ve dvě hodiny po půlnoci, vyjel branou Saint-Denis ve čtyři hodiny ráno a do Saint-Denis dorazil mezi sedmou a osmou ráno. V Paříži panoval velký pořádek a nebylo žádné zdržení. V sobotu 27. února se král vrátil z Marly do Versailles. Po celý ten pobyt jedl ráno i večer sám ve svém pokoji u své velmi malé tabule. Nepřál si, aby mu dvůr formálně projevoval soustrast, jak se to dělalo při smrti Monseigneura. Dal oznámit, že hned po příjezdu přijme všechny najednou. Princové a princezny krve a levobočci na něj čekali v jeho kabinetech; vévodkyně du Lude a dámy paní Dauphine, rytíř cti a ostatní vysocí úředníci jejího dvora společně u dveří jeho kabinetu; dámy v jeho pokoji, muži v jeho předpokoji a v dalších místnostech až ke dveřím bytu paní z Maintenon. Všichni byli ve smutečních závojích a dlouhých pláštích. Král přijel ve čtyři hodiny, vystoupil malým schodištěm rovnou do svých kabinetů a potom pomalu prošel až k paní z Maintenon, aby si všechny prohlédl. Objal jedině vévodkyni du Lude a řekl jí, že není s to s ní mluvit, ale že se s ní uvidí. O půl hodiny později mu paní z Maintenon vzkázala, ať k ní přijde s dámami paní Dauphine. Ty se tam s králem viděly už bez smutečních závojů. Ke všem promluvil vlídně a potom si ponechal vévodkyni du Lude, kterou nechal posadit a která s ním a s paní z Maintenon dlouho zůstala ve třech. Od té doby ji takto mnohokrát vídal, kdežto na veřejnosti už jen v Marly, když jí zdraví dovolilo tam zajet nebo se účastnit cest. Všichni, kdo tam byli ve smutečních závojích a dlouhých pláštích, se jako v procesí odebrali ke všem princům a princeznám, počínaje vévodou a vévodkyní z Berry a konče hrabětem z Toulouse. Při smrti Monseigneura nikdo k princům a princeznám krve nechodil. Viděli jsme, jakými machinacemi pan du Maine docílil, že se chodilo k levobočkům. Tentokrát se k princům a princeznám krve chodilo bez pořádku a jako ovce. Dlouhé pláště a smuteční závoje se nosily jen ten jediný den.
V úterý 1. března přijal král ve svém kabinetu před mší všechny cizí diplomaty, kteří byli všichni v dlouhém plášti. V sobotu 5. března přijal smuteční proslovy parlamentu, účetní komory, berního soudu a mincovního soudu; za každý soud mluvil jeho první prezident; první prezident berního soudu byl nemocen, a tak mluvil Graville, druhý prezident. Po každém soudu předstoupili královští zástupci soudu, který právě pronesl proslov, a promluvili ústy prvního generálního advokáta; tento zvyk zavedl pan Talon, který zemřel jako prezident parlamentu (à mortier), v době, kdy byl generálním advokátem parlamentu. Město mělo proslov poslední a řeč kupeckého prévôta předčila všechny ostatní. Bylo to ráno po mši.
Nazítří, v neděli, ve stejnou hodinu přišla s proslovem Velká rada, protože nechce ustupovat parlamentu a parlament jí ještě méně; a hned po ní Francouzská akademie.
Téhož dne byly obě děti, synové Francie, nemocné už několik dní, velmi zle, s příznaky spalniček, jaké se objevily u dauphina a paní Dauphine. Při narození byly jen nouzově pokřtěny. Král vzkázal vévodkyni z Ventadour, aby nad nimi dala doplnit křestní obřady, za kmotry jim vybrala, koho bude chtít, a dala jim oběma jméno Ludvík. Vzala, co bylo nejvznešenějšího po ruce. Malého dauphina držela sama s hrabětem z La Mothe; a vévodu z Anjou, dnešního krále,9 markýz z Prie s vévodkyní z La Ferté. Nazítří, v úterý 8. března10, povolali dvorní lékaři pět lékařů z Paříže. Král přesto zasedal ve finanční radě, po obědě šel střílet a večer pracoval s Voysinem u paní z Maintenon. Pouštění žilou a další léky, jichž se použilo, nedokázaly malého dauphina zachránit. Zemřel téhož dne krátce před půlnocí. Bylo mu pět let a několik měsíců a byl dobře rostlý, silný a na svůj věk velký. Dával velké naděje bystrostí a správným úsudkem, které ve všem projevoval; znepokojoval však také tvrdohlavou rozhodností a krajní povýšeností.
Vévoda z Anjou byl ještě kojen. Vévodkyně z Ventadour se ho s pomocí komorných zmocnila a nedovolily, aby mu pouštěli žilou nebo mu dávali jakékoli léky. Hraběnku z Verrue, otrávenou v Turíně a už blízkou smrti, kdysi zachránil protijed, který měl vévoda savojský. Při svém návratu si ho s sebou přivezla. Vévodkyně z Ventadour ji o něj dala požádat a podala ho jen vévodovi z Anjou, protože jemu žilou nepouštěli a tento lék se s pouštěním žilou nesnese. Byl velmi zle, ale vyvázl a je dnes králem. Později se to dozvěděl a vždy projevoval paní z Verrue i všemu, co se jí týkalo, opravdovou přízeň. Tři dauphinové tedy zemřeli za méně než rok, z nichž jen jeden byl dítě, a během dvaceti čtyř dnů otec, matka a nejstarší syn. Ve středu 9. března bylo tělo malého dauphina otevřeno. V noci a bez jakéhokoli obřadu bylo jeho srdce převezeno do Val-de-Grâce v Paříži a jeho tělo do Saint-Denis a uloženo na totéž pódium s těly dauphina a paní Dauphine, jeho otce a matky. Vévoda z Anjou, nyní jediný, nastoupil po něm v titulu a hodnosti dauphina.

Vynechal jsem, co se odehrálo při králově probuzení po smrti monseigneura dauphina, protože to bylo jen dokonalé opakování toho, co se odehrálo po smrti paní Dauphine a co už bylo vylíčeno. Král vévodu z Berry několikrát něžně objal a řekl mu: „Už tedy mám jen Vás.“ Princ se rozplýval v slzách; nikdo nemůže být zarmoucen hořčeji ani déle, než byl on. Vévodkyně z Berry se neodvážila prozradit. Držela se dost slušně. V hloubi duše měla nesmírnou radost, že vidí sebe a svého manžela na prvním místě. Zármutek a zděšení nad těmito opakovanými ranami byly ve Španělsku nepředstavitelné.
Při smrti královny, bavorské dauphiny, Monsieura, zkrátka při všech těchto velkých pohřbech, s výjimkou Monseigneurova kvůli neštovicím, které ho zahubily, chodili všichni synové Francie, následováni všemi princi krve a všemi vévody, všichni společně slavnostně kropit svěcenou vodou; a stejně tak společně dcery a vnučky Francie, následovány princeznami krve a vévodkyněmi. Srdce a těla doprovázeli princové krve a vévodové, u princezen pak mnoho princezen, vévodkyň, cizích princezen a urozených dam v několika kočárech; a těla se před převezením do Saint-Denis dlouho držela na stráži. Při těchto pohřbech, ačkoli byly dvojí, a tedy početnější a slavnostnější, protože pro každé tělo se mělo udělat tolik, jako kdyby šlo jen o jedno, a tím se zdvojoval veškerý doprovod, se udělal jen slabý odlesk toho, co se vždy dělalo pro jediné tělo, ať jde o délku stráže před převezením, o kropení obou těl zvlášť, nebo o průvody s oběma srdci společně a potom s oběma těly společně. Skutečnou příčinou byl celkem vzato druh těchto podivných úmrtí; a spěch uvolnit Versailles pro krále i jeho vlastní touha už neslyšet mluvit o tak bolestných věcech a nepodněcovat řeči vedly k tomu, že se všechno zkrátilo a zmenšilo, jak obřady, tak počet osob, které se jich měly účastnit. Neobjevil se tam žádný syn Francie ani princ krve, ale král se přesto, navzdory všemu svému zármutku a palčivým starostem, postaral, aby jejich roli sehráli jeho dva nemanželští synové: jeden při průvodu těl11, druhý při kropení paní Dauphine, v doprovodu Madame, vévody z Orléans a jen tří princezen krve.
Bylo to poprvé, kdy muži a ženy šli slavnostně kropit svěcenou vodou spolu. Jediný vévoda z Orléans šel znovu slavnostně kropit dauphina; to první kropení se týkalo jen paní Dauphine, ještě předtím, než bylo tělo dauphina uloženo vedle jejího. Kropení měli vést zvlášť vévoda a zvlášť vévodkyně z Berry; každého z nich zvlášť měli následovat Madame a vévoda z Orléans, vévodkyně z Orléans, celá královská krev, vévodové a vévodkyně a od jisté doby i lotrinský rod. Dosud se to tak dělo u královny, u bavorské dauphiny, u Monsieura; nepochybuji, že i u jeho první manželky.12 Je pravda, že u Monsieura nechtěl král pod záminkou onoho soupeření vévodů s lotrinským rodem, které tak miloval, aby kdokoli z nich šel slavnostně; ale jejich manželky tam šly s princeznami krve v průvodu vévodkyně z Bourgogne, kde se stalo to, co jsem tehdy vyprávěl. Doprovod obou srdcí byl smíšený a stejně kusý a podivný: pro jedno tři princezny krve – s nimi měla být dcera Francie a k tomu vévodkyně –, pro druhé místo syna Francie, dvou princů krve a několika vévodů jediný pan du Maine; při průvodu těl jediný vévoda z Orléans z celé královské krve a za veškerý doprovod v jeho kočáře směs dvorských úředníků a dva vévodové, z nichž jeden byl navíc prvním šlechticem komory a v té funkci při těchto obřadech sloužil, druhého bylo možno pokládat za menina. Pro paní Dauphine čtyři princezny krve, bez dcery či vnučky Francie, bez vévodkyň, bez Lotrinských i bez urozených dam, a za jejich kočárem jen jediný kočár pro dámy paláce. Nic nebylo nikdy tak kusé ani tak výstřední, a to do té míry, že ani domácnost paní Dauphine, ani menini nešli slavnostně kropit, to jest první šlechtic komory v čele meninů, dvorní dáma v čele dam paní Dauphine a rytíř cti v čele prvních a hlavních úředníků její domácnosti. Pokud jde o Monseigneura, u něhož se nezachoval ani ten nejmenší obřad, byly toho oprávněnou příčinou neštovice, na které zemřel.
Vrcholem zvláštností bylo, že král, který při smrti Monseigneura chtěl, aby ti, kdo dávají potáhnout kočáry načerno, když tak činí on, to udělali, ačkoli on sám tento smutek nedržel, nechtěl, aby kdokoli dal potáhnout kočáry načerno za dauphina a paní Dauphine, kromě vévody a vévodkyně z Berry. Protože jejich domácnost potahovala načerno kvůli nim, vznikla otázka ohledně paní ze Saint-Simon, která tvrdila, že potahovat nemusí, oni si však přáli, aby potahovala, a opírali se o příklad vévodkyň z Ventadour a z Brancasu u Madame. Odpovídalo se na to, že tyto dámy, odloučené od svých manželů od stolu a lože i majetkově, měly vlastní ekvipáže, kdežto paní ze Saint-Simon a já jsme spolu žili a vždy žili, a to je případ, kdy ekvipáže manželky patří manželovi. Nato velké vyjednávání. Oni ten černý potah pokládali za čest. Vévoda a vévodkyně z Berry nás o něj žádali tak naléhavě, z přátelství, jako o věc, na níž jim velmi záleží, že jsme jim nakonec museli vyhovět. Takže náš dům byl rozdělen napůl: vše, co patřilo mně nebo bylo společné, bez smutku, a načerno vše, co patřilo paní ze Saint-Simon, což bylo velmi směšné.
Pan z Beauvilliers ležel nemocen ve Versailles a byl ve svém domě ve městě, dole v ulici de l’Orangerie, aby měl víc klidu. Bylo by těžké pochopit nesmírnost jeho bolesti i velikost jeho zbožnosti, odevzdanosti a statečnosti. Neviděl jsem nic, co by bylo tak těžké popsat, tak nemožné dosáhnout a tak hodné obdivu, co by se s tím dalo srovnat. V den smrti našeho dauphina jsem jen na okamžik vyšel z domu, kde jsem se zabarikádoval, abych se připojil ke králi na jeho procházce zahradami; odpoledne totiž procházel nedaleko mého pavilonu. Měla na tom podíl zvědavost. Rozhořčení, že ho vidím skoro jako obvykle, mi na té procházce dovolilo vydržet jen chvilku. Tehdy právě odnášeli tělo dauphina a něco z toho jsem zahlédl z dálky. Uchýlil jsem se zpátky domů a po zbytek pobytu jsem skoro nevycházel, leda abych odpoledne trávil u vévody z Beauvilliers, zavřeného doma, kam skoro nikoho nepouštěl. Přiznávám, že jsem chodil oklikou mezi kanálem a zahradami Versailles, abych došel k paláci Beauvilliers brankou u oranžerie, k níž přiléhal, a vyhnul se pohledu na vše pohřební, co bylo vidět, k čemuž mě žádná povinnost nedokázala přimět přiblížit se. Uznávám tu slabost. Nedržela mě ani zbožnost vévody z Beauvilliers, převyšující vše, ani zbožnost podobná zbožnosti paní ze Saint-Simon, ačkoli oba trpěli neméně. Pravda je, že jsem byl zoufalý. Tomu, kdo bude vědět, kam jsem až dospěl, se ten stav bude zdát méně podivný, než že jsem dokázal tak úplné neštěstí snést. Postihlo mě přesně v témž věku, v jakém byl můj otec, když ztratil Ludvíka XIII.; on se však aspoň své přízně hojně užil, kdežto já – Gustavi paululum mellis, et ecce morior!13 A to ještě nebylo všechno.
Ve schránce dauphina byly spisy, o které mě žádal. Psal jsem je s naprostou důvěrou a on je stejně důvěrně uchovával. Byl jsem v nich tedy dokonale rozpoznatelný. Byl mezi nimi dokonce jeden velmi dlouhý, psaný mou rukou, který by sám o sobě stačil, abych byl u krále bez naděje na návrat ztracen. Takové katastrofy si nikdo nedovede představit. Král znal můj rukopis; můj způsob myšlení neznal stejně dobře, ale zhruba ho tušil. Občas jsem k tomu dal podnět a dobří přátelé u dvora to doplnili, jak nejlépe uměli. Toto nebezpečí se přitom dost přímo týkalo vévody z Beauvilliers a poněkud vzdáleněji vévody z Chevreuse. Král, který by mě podle těch spisů okamžitě poznal, by v nich zároveň objevil nanejvýš svobodnou a naprostou důvěru mezi dauphinem a mnou, a to ve věcech nejdůležitějších a jemu nejméně příjemných, a přitom ani netušil, že bych měl ke svému vnukovi blíž než všichni ostatní dvořané. Nebyl by mohl uvěřit, když věděl, jak jsem odjakživa důvěrně spjat s vévodou z Beauvilliers, že by se tento důvěrný a tak tajný styk v záležitostech mezi dauphinem a mnou navázal bez něho; a přesto musel právě on sám odnést králi schránku tohoto prince, po jehož smrti du Chesne okamžitě odevzdal králi klíč. Úzkost byla tedy krutá a dalo se vsadit cokoli, že budu ztracen a vyhnán na celou dobu králova panování. Jaký protiklad mezi otevřeným nebem, které jsem viděl před sebou bez jakéhokoli blouznění, a propastmi, které se mi náhle otevíraly pod nohama! A takový je dvůr a svět! Tehdy jsem zakusil marnost i těch nejžádoucnějších štěstěn, a to vnitřním pocitem, který přesto ukazuje, jak moc na nich člověk lpí. Strach z otevření té schránky mě téměř nezasáhl. Musel jsem se k němu čas od času vracet úvahou. Lítost nad tím, co mi unikalo, a nesrovnatelně víc než ona pohled na to, co ztrácela Francie, a nadevše zmizení toho nesrovnatelného dauphina mi drásaly srdce a ochromovaly všechny schopnosti mé duše. Dlouho jsem chtěl jen uprchnout a už nikdy nespatřit klamnou tvář tohoto světa. I když jsem se rozhodl v něm zůstat, bylo mi přirozené postavení, v němž jsem byl k vévodovi z Berry a vévodovi z Orléans a které by tolik jiných, i z těch největších, tak draze zaplatilo s ohledem na králův věk a na věk malého dauphina, bez chuti – netroufám si říci, že něčím horším – ve srovnání s tím, co už nebylo; a má bolest byla tak málo přístupná útěše a rozumu, že úplně prozradila vše, co jsem dosud tak pečlivě a uvážlivě skrýval, a proti mé vůli ukázala, o co všechno jsem přišel. Paní ze Saint-Simon, neméně citlivá, neméně dojatá a stejně neschopná to skrývat, ale rozvážnější, silnější a celá oddaná Bohu, pociťovala také – díky větší volnosti ducha, větší umírněnosti v náklonnostech a nejmoudřejší prozíravosti – silněji znepokojení kvůli těm papírům. Vévodové a vévodkyně z Beauvilliers a z Chevreuse byli jediní, kdo o tom tajemství věděli, a také jediní, s nimiž se dalo radit. Pan z Beauvilliers se rozhodl schránku nikomu nesvěřit, ačkoli král měl její klíč, a počkat, až mu zdraví dovolí odnést ji osobně, aby se pak, až bude s králem, pokusil ty papíry mezi všemi ostatními jakýmkoli způsobem utajit před jeho zrakem. Ten manévr byl obtížný, protože ani nevěděl, kde ty tak nebezpečné papíry mezi ostatními ve schránce leží, a přesto to byla jediná možnost. Tak strašná nejistota trvala přes čtrnáct dní.
V pondělí, posledního února, přijal král ve svém kabinetu kolem páté hodiny poprvé vévodu z Beauvilliers, který dřív nebyl s to k němu přijít. Můj byt byl dost blízko jeho bytu a ve stejném podlaží; ústil doprostřed galerie nového křídla, rovněž ve stejném podlaží jako velký královský apartmán. Vévoda po návratu zašel ke mně a řekl nám, paní ze Saint-Simon a mně, že mu král nařídil, aby mu nazítří večer přinesl k paní z Maintenon dauphinovu schránku, a opakoval nám, že aniž by si troufal nebo mohl za cokoli ručit, bude velmi pozorně dbát, aby se pokud možno vyhnul tomu, že by král uviděl, co je v ní ode mne; a slíbil nám, že nazítří, po návratu od paní z Maintenon, přijde a poví nám, jak to dopadlo. Lze si představit, jak jsme ho očekávali, a to za pečlivě zavřenými dveřmi. Přišel, a ještě než se posadil, dal nám znamení, že už se nemusíme znepokojovat. Vyprávěl nám, že celá vrchní část schránky, a to v dosti silné vrstvě, se naštěstí ukázala plná změti nejrůznějších spisů a projektů o financích a několika dalších o vnitřních záležitostech provincií, že z nich schválně přečetl králi velké množství, aby ho unavil, a že se mu to podařilo natolik, že se král nakonec spokojil s tím, že slyšel jen jejich názvy, a unaven tím, že nenachází nic jiného, nabyl přesvědčení, že ani spodek nebude zajímavější, řekl, že nestojí za to dívat se dál a že stačí všechny ty papíry hodit do ohně. Vévoda nás ujistil, že si to nedal říci dvakrát, tím spíš, že už na dně zahlédl kousek mého písma, který rychle zakryl, když bral jiné papíry, aby z nich králi přečetl názvy; že jakmile mu to král řekl, nahodil zmateně zpět do schránky papíry, které z ní vytáhl a průběžně kladl na stůl, a šel schránku vysypat dozadu do krbu, mezi krále a paní z Maintenon, přičemž si při vysypávání dobře dával pozor, aby ten spis mé ruky, který byl velký a tlustý, byl zakryt jinými; a že velmi pečlivě dbal, aby kleštěmi zabránil jakémukoli kousku odlétnout, a díval se, až všechno shoří, než od krbu odešel. Objali jsme se ve vzájemné úlevě, která byla v tu chvíli úměrná nebezpečí, v němž jsme byli.
Poznámky
Vysvětlivka: Jindřich III. (1551–1589), poslední francouzský král z rodu Valois. 23. prosince 1588 dal na zámku v Blois zavraždit vévodu Jindřicha z Guise, vůdce Ligy, a nazítří jeho bratra kardinála z Guise; 1. srpna 1589 jej v Saint-Cloud probodl dominikánský mnich Jacques Clément a král druhého dne na zranění zemřel.↩
Vysvětlivka: Ludvík Gonzaga (Louis de Gonzague, 1539–1595), sňatkem vévoda z Nevers, který se roku 1585 v Římě radil se Sixtem V. o svém postoji k Lize a později se přidal k Jindřichu IV.; neplést s pozdějším vévodou z Nevers z rodu Mancini.↩
Vysvětlivka: Arnaud d’Ossat (1537–1604), francouzský diplomat v Římě, od roku 1599 kardinál; přispěl k papežskému rozhřešení Jindřicha IV. (1595). Vdovou po Jindřichu III. byla Louise Lotrinská (1553–1601).↩
Vysvětlivka: François de Mailly (1658–1721), dříve arcibiskup z Arles, od roku 1710 arcibiskup z Remeše, od roku 1719 kardinál; bratr zesnulého hraběte z Mailly, a tedy švagr hraběnky z Mailly, dámy šatny paní Dauphine.↩
Vysvětlivka: Tabatěrka se španělským tabákem, kterou paní Dauphine krátce před svým onemocněním dostala a která pak z jejího kabinetu záhadně zmizela; Saint-Simon o ní vyprávěl výše.↩
Vysvětlivka: Jezuita otec La Rue byl zpovědníkem paní Dauphine; umírající princezna si přála vyzpovídat se jinému knězi než jemu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato věta by se mohla zdát nejasná; Saint-Simon chtěl říci, že král dal Lotrinským najevo, že nejstarší z jejich rodu držela první stráž v důsledku svého postavení nejstarší.↩
Vysvětlivka: Ludvík, vévoda z Bretagne (1707–1712), starší z obou žijících synů vévody a vévodkyně z Bourgogne; dauphinem byl necelé tři týdny a zemřel 8. března 1712 na spalničky (viz níže).↩
Vysvětlivka: Ludvík, vévoda z Anjou (1710–1774), třetí syn vévody a vévodkyně z Bourgogne a pravnuk Ludvíka XIV.; vládl jako Ludvík XV. od 1. září 1715 až do své smrti 10. května 1774 ve Versailles, kde zemřel na pravé neštovice.↩
Ediční poznámka: Podle Dangeauova deníku se křestní obřady konaly v pondělí 7. března, nikoli v neděli 6.; datum 8. března je správné.↩
Ediční poznámka: Správně by mělo stát „při průvodu srdcí“: podle Saint-Simonova vlastního líčení (výše i níže) doprovázel vévoda du Maine průvod srdcí do Val-de-Grâce, kdežto průvod těl provázel z královské krve jediný vévoda z Orléans. Slovo „těl“ má i Boislisleovo vydání.↩
Vysvětlivka: Henrieta Anna Stuartovna (1644–1670), dcera anglického krále Karla I., první manželka Monsieura.↩
Vysvětlivka: Slova Jonatanova z 1. knihy Samuelovy (14,43) podle Vulgáty: „Okusil jsem trochu medu, a hle, umírám!“ Jonatan, syn krále Saula, nevědomky porušil otcovu přísahu, když ochutnal med, a měl za to zemřít.↩