Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola šestá

Paní Dauphine otrávena. — Maršál z Villeroy, usmířený s králem, se rázem stane oblíbencem. — Dauphin otráven. — Vévoda du Maine a paní z Maintenon přesvědčují krále i svět, že vévoda z Orléans dal otrávit dauphina a paní Dauphine. — Nástin vévody z Orléans. — Výbuchy lidu proti vévodovi z Orléans. — Všeobecný pokřik proti vévodovi z Orléans. — Chování dvora vůči němu. — Maršál z Villeroy a jiní přední. — Rozpaky vévody z Noailles, který tvrdí, že ho ranila mrtvice, a odjíždí do Vichy.

Hrůzy, jejichž vylíčení už nelze déle odkládat, mi svírají ruku mrazem. Zamlčel bych je, kdyby mě pravda, kterou tak bezvýhradně dlužíme všemu, co píšeme, kdyby mě další hrůzy, které ty první – je-li to vůbec možné – ještě znásobily, kdyby mě rozruch, jenž o nich zazněl po celé Evropě, a kdyby mě nejzávažnější důsledky, k nimž daly podnět, nenutily vyložit je zde jako nedílnou a jednu z nejzávažnějších součástí toho, co se odehrálo před mýma očima. Nemoc paní Dauphine, náhlá, zvláštní, lékařům málo známá a velmi rychlá, za svého krátkého trvání zatemnila mysli, už tak značně otřesené varováním, které Boudin dostal tak krátce předtím a které bylo potvrzeno varováním španělského krále. Králův hněv kvůli změně zpovědníka, který by princezna, kdyby byla zůstala naživu, tvrdě pocítila, ustoupil zármutku nad její ztrátou, snad spíše nad ztrátou veškerého jeho rozptýlení a veškerého jeho potěšení; a zármutek si přál, aby mu byla objasněna příčina tak velkého neštěstí, aby se mohl pokusit uchránit se dalších, anebo se uklidnit ohledně obavy, která ho tížila. Lékařský sbor tedy dostal z jeho úst v té věci nejpřesnější rozkazy.

Zpráva o pitvě nepřinesla nic útěšného: žádnou přirozenou příčinu smrti, zato jiné, v oblasti vnitřních částí hlavy, poblíž onoho osudného místa, kde tolik trpěla. Fagon a Boudin o jedu nepochybovali a řekli to králi bez obalu, v přítomnosti jediné paní z Maintenon. Boulduc,1 který mě ujistil, že je o tom přesvědčen, a těch několik dalších, s nimiž chtěl král mluvit a kteří byli u pitvy, to potvrdili svým zachmuřeným mlčením. Maréchal byl jediný, kdo tvrdil, že známky jedu jsou jen tak nejednoznačné, že otevřel několik těl, v nichž se našly podobné a o jejichž smrti nikdy nevzniklo sebemenší podezření. Stejně o tom mluvil i se mnou, před nímž nic netajil, dodal však, že by přesto podle toho, co viděl, nechtěl přísahat ani na ano, ani na ne; ale že živit v králi mínění samo o sobě zdrcující, které by mu s ohledem na další následky i na jeho vlastní život už nedopřálo žádného klidu, znamená krále zavraždit a nechat ho umírat na pomalém ohni. A vskutku, právě to ta zpráva způsobila, a to na dosti dlouhou dobu. Rozhořčený král chtěl zjistit, odkud mohla ta pekelná rána vyjít, a nedal se uklidnit ničím, co mu Maréchal mohl říci; ten se prudce přel s Fagonem a Boudinem, kteří stejně prudce hájili svůj názor v této první zprávě a ani později od něho neustoupili. Boudin, rozhořčený, že přišel o svůj úřad i o princeznu, která k němu byla plná laskavosti, ba i důvěry, a s ní o své naděje, rozhlašoval jako šílenec, že nelze pochybovat, že byla otrávena. Někteří další, kteří byli u pitvy, to pošeptali svým přátelům; za necelých dvacet čtyři hodin tím byl plný dvůr i Paříž. K zármutku nad ztrátou zbožňované princezny se přidalo rozhořčení a k obojímu strach a zvědavost, které vzápětí ještě vzrostly dauphinovou nemocí.

Musím na chvíli přerušit sled těchto hrůz, abych pohovořil o události, která se později stala významnou. Maršál z Villeroy živořil v Paříži a často ve Villeroy v nejhlubší nemilosti od svého posledního návratu z Flander, jehož podrobnosti jsme viděli na svém místě.2 Ve Versailles se ukazoval jen zřídkakdy, vždy bez přenocování, ve Fontainebleau nanejvýš jednou nebo dvakrát, a tam jen zřídka přespal jednu noc. O Marly už pro něho nebylo ani řeči. Králova strohost, mlčení a výraz, jako by ho jeho pohled trápil, zůstávaly tytéž, ale on se stále držel paní z Maintenon. Jeho nenávist k Chamillartovi, která jim byla společná, mezi nimi znovu oživila dávnou důvěrnost. Soucit ji vedl k tomu, aby ho přijímala ve svém domě ve městě pokaždé, když přijel do Versailles nebo do Fontainebleau. Často si psali; a záliba, která u ní převážila všechno, spolu s krajní tísní ve státních záležitostech ji vedla dokonce k tomu, že se s ním radila a přijímala od něho spisy. Tato tajemství zůstávala skryta většině lidí, ale neunikla nejpozornějším u dvora. Já jsem o nich věděl už dávno; král o nich věděl také. Paní z Maintenon by se neodvážila tajit před ním trvalé počínání, které by mohl odhalit. Doufala, že tím najde příležitosti, jak maršála králi znovu přiblížit, a skutečně mu někdy ukázala některé z jeho spisů, které nechávala podpořit Voysinem. Až dosud však nic neuspělo. Smutná doba teď na paní z Maintenon naléhala kvůli ní samé.

V těch prvních chvílích nesmírné prázdnoty, kterou zanechala ztráta paní Dauphine, činily zármutek a úzkosti, jimiž byl ještě zostřen, krále pro paní z Maintenon tíživým. Bylo nesnadné ho rozptýlit; ona sama byla tak dojatá, tak sklíčená, že v sobě nenacházela žádnou oporu. Oporu, kterou poskytovala práce ministrů u ní, přerušovaly dlouhé přestávky kvůli délce večerů v tomto ročním období a celé dny, kdy bylo příliš ošklivo na vycházku a kdy král vždycky přicházel k ní už před třetí hodinou a odcházel až v deset k večeři. Přizvat někoho do tohoto soukromí s nimi by u krále nebylo snadné a pro ni nebylo snadné vybrat. Ať se cítila u krále jakkoli pevně, všechno se jí zdálo nebezpečné. Pomýšlela sice na to, rozmnožit soukromé hostiny v Marly a v Trianonu ještě víc než u sebe, kvůli pohodlí procházky a aby nezbytná služba přivedla víc tváří, a pořádat tam často hudbu; ale v této nezbytné službě nenacházela u prvních šlechticů komory ani u ostatních velkých dvorních hodnostářů, kteří mohli krále doprovázet, ale tam ho skoro nedoprovázeli, nic, čím by krále rozptýlila. Vévoda z Noailles, nezbytný, protože byl kapitánem tělesné gardy ve čtvrtletní službě, už od svého odvolání ze Španělska neměl ani u krále, ani u ní takové postavení. Maršál z Villeroy se jí zdál jediný, na koho mohla upřít zrak: byl vychován po králově boku; ode dvora se vzdaloval jen kvůli armádám; byl galantním mužem z povolání a chtěl jím být i nadále; nikdo celý život nepatřil k velkému světu víc než on; téměř celý ho strávil v nejdůvěrnějším styku s králem; měli spolu sto historek ze svého mládí a ze své doby, jimiž se král velmi bavil; maršál jich měl všeho druhu, znal historky z města ze všech dob, znal i historky o ženách z pohraničí; vášnivě miloval hudbu, mluvil o lovech; všechny staré intriky dvora i světa měl v živé paměti; byl to celý krámek drobného zboží, z něhož bylo možno hojně čerpat. Především se ho nemusela ničeho obávat; a kdyby získal vliv, byl to člověk vždy spolehlivě v její ruce, s nímž mohla udělat, cokoli by chtěla. Tyto úvahy ji přiměly vynaložit veškeré úsilí, aby ho s králem usmířila. Král zůstával ostražitý vůči Harcourtovi od jeho pokusů dostat se do rady; ostatně u něho nebyla ani dávná důvěrnost, ani samolibé fanfaronství, ani staré historky. Žádný jiný z králových velkých hodnostářů nepřicházel v úvahu pro účel, který si přála. Chopila se tedy vhodné chvíle, vychvalovala služebníky z mládí a z celého života, oddanost, s jakou k němu maršál z Villeroy lnul po celý svůj život, jeho bolest, že se mu znelíbil, délku jeho pokání, jeho zoufalství, že nemůže být u krále v tak pohromných chvílích, sladkost shledání s těmi, s nimiž člověk vždycky žil a o nichž ví jistě, že jejich srdce nemělo na chybách podílu; jedním slovem, dovedla tak dobře mluvit a naléhat, že všichni, kdo byli v Marly, div nepadli úžasem, když tam toho rána, kdy zemřel dauphin, spatřili maršála z Villeroy, a to přijatého králem s veškerou přívětivostí a důvěrností, jakou mu stav jeho srdce a mysli dovolil. Od té chvíle už neopustil dvůr a král s ním zacházel lépe než kdy jindy; hned nato byl přijímán u paní z Maintenon na hudbu, když tam znovu začala, a jen on jediný; jedním slovem stal se oblíbencem krále i paní z Maintenon, a uvidíme, jaké velké a příliš závažné to mělo následky.

Povaha dauphinovy nemoci, to, co si o ní, jak se vědělo, myslel on sám, péče, s níž dal králi doporučit opatrnost k ochraně jeho osoby, rychlost a způsob jeho skonu dovršily zděšení a úzkosti a zdvojnásobily královy rozkazy ohledně pitvy jeho těla. Byla provedena v dauphinově bytě ve Versailles, jak bylo uvedeno. Vyděsila. Jeho životně důležité orgány byly rozbředlé na kaši; jeho srdce, podané vévodovi z Aumontu, aby je držel a vložil do nádoby, už nemělo žádnou soudržnost, jeho hmota jim vytekla mezi rukama až na zem; krev rozložená, zápach nesnesitelný v celém tom rozlehlém bytě. Král a paní z Maintenon netrpělivě čekali na zprávu. Byla jim podána ještě téhož večera u ní, bez jakéhokoli zastírání.

Fagon, Boudin a několik dalších tam prohlásili, že jde o nejprudší účinek velmi jemného a velmi prudkého jedu, který jako nejžhavější oheň stravil celé nitro těla, na rozdíl od hlavy, která nebyla přímo zasažena a která jediná byla velmi citelně zasažena u paní Dauphine. Maréchal, který pitvu provedl, se Fagonovi a ostatním tvrdošíjně postavil. Tvrdil, že tu nejsou žádné jednoznačné známky jedu; že viděl otevřená těla zhruba v témž stavu, u nichž nikdy nevzniklo podezření; že jed, který je zahubil a zabil i dauphina, byl přirozený jed ze zkažení celé krve, rozpálené palčivou horečkou, jež se projevovala tím méně, čím byla vnitřnější; že odtud pocházelo zkažení, které poškodilo všechny orgány, a že se nemají hledat jiné příčiny než tyto, totiž příčiny zcela přirozeného konce, jaký viděl u několika osob, i když zřídka v tak vysoké míře, a který se pak lišil jen víc či méně. Fagon odpověděl, Boudin také, oba trpce. Maréchal se teď rozohnil zase on a pevně trval na svém názoru. Uzavřel to tím, že králi a paní z Maintenon před těmi lékaři řekl, že říká jen pravdu, jak ji viděl a jak ji myslí; že mluvit jinak znamená chtít hádat a zároveň udělat vše pro to, aby král vedl život co nejbolestnější, co nejnedůvěřivější a co nejplnější nejtrapnějších podezření, nejčernějších a zároveň nejzbytečnějších; a že by to vlastně znamenalo ho otrávit. Potom se dal do toho, že ho nabádal, aby se pro svůj klid a pro prodloužení svého života zbavil představ, které jsou samy o sobě hrozné, podle veškeré jeho zkušenosti a znalostí mylné, a které by plodily jen ty nejneurčitější, nejpalčivější a nejbeznadějnější starosti a podezření; a ostře se rozhněval na ty, kdo se mu je snažili vštípit.

Vyprávěl mi pak tuto podrobnost a zároveň mi řekl, že kromě toho, že věřil, že smrt mohla být přirozená, ačkoli o tom vzhledem ke všemu neobvyklému, čeho si všiml, skutečně pochyboval, naléhal hlavně ze soucitu se stavem srdce a mysli, do něhož domněnka o jedu krále uvrhne, a z rozhořčení nad klikou, která se, jak viděl, začala v soukromí kolem krále tvořit už během nemoci, a zvláště od smrti paní Dauphine, aby to celé hodila na krk vévodovi z Orléans; a že mě na to upozorňuje jako svého přítele i jako jeho přítele; neboť Maréchal, který byl člověk opravdový a sama poctivost, sama pravdivost a ctnost sama, byl jinak hrubý a neznal ani sílu, ani míru výrazů, přičemž byl jinak naprosto uctivý a zcela vzdálený toho, aby zapomínal, kým je.

Navzdory svému ústraní jsem se brzy dozvěděl i odjinud, co začínalo prosakovat o vévodovi z Orléans. Ta tlumená, tajná pověst, šeptaná do ucha, nezůstala dlouho v těchto mezích. Rychlost, s jakou naplnila dvůr, Paříž, provincie, nejopuštěnější kouty, nitro nejodloučenějších klášterů, samoty světu nejvzdálenější a nejpustší, konečně i cizí země a všechny národy Evropy, mi připomněla rychlost, s jakou tam byly tak náhle rozšířeny ony černé útoky z Flander proti cti toho, koho nyní oplakával celý svět.3 Tehdejší klika, tak dobře zorganizovaná, díky níž se všechno, co se jí hodilo, s nepochopitelným uměním v okamžiku rozšířilo na všechny strany, ta klika, pravím, byla zasažena, jak jsme viděli, a její odporný hrdina odsouzen chodit si hrát na hrdinu do Španělska. Ale ač zasažená, a ač všemi nastalými změnami vyřazená ze hry a bez naděje, rozprášená nebyla. Pan du Maine a ti, kdo z kliky zbyli a dál u dvora vystupovali, jak mohli, Vaudemont,4 jeho neteř z Espinoy a další zbytky Meudonu, byli naživu. Doufali proti vší naději; vzpírali se osudu, který jim byl tak zjevně nepříznivý. Chopili se tohoto zlověstného obratu, vstali z mrtvých; a s paní z Maintenon v čele, co všechno si neslibovali, a vskutku, kam až nedošli? Viděli jsme – neříkám dauphinovy záměry vůči levobočkům, protože byly tajné –, ale jak velice on i jeho choť nesouhlasili s jejich velikostí, a to i před očima krále (viz výše). Ani jeden z nich se jim od té doby nezdál příznivější. Vévoda du Maine od nich čekal tak málo, že se k nim ani nepřiblížil; a ani sám, ani prostřednictvím paní z Maintenon, jejímž dílem byla jeho velikost a která byla zarmoucenou a rozpačitou svědkyní jejich odporu, a to v míře, jak jsme viděli, ani prostřednictvím samotného krále, který ten odpor tak živě pocítil a tak pokorně snášel, aby jej otupil, se u nich od té doby neodvážil o nic pokusit. Ani prostřednictvím jeho bratra, s nímž byl jen ve vlažném svazku – a právě proto –, který však, jakmile byl jednou povýšen, měl stejný zájem jako on zajistit se, aby nepoklesl, a který, maje se dobře s dauphinem i s paní Dauphine díky společné společnosti a společným zábavám, měl k nim velmi blízko, nebyl v té věci učiněn žádný pokus. Vévodkyně du Maine, v otázkách hodností ještě horlivější než on, je-li to vůbec možné, se nehnula ze Sceaux, kde si hrála na bohyni, a neráčila se přiblížit ke dvoru.

Pan du Maine, nejbázlivější z lidí, ačkoli největší podzemní kutil, žil ve smrtelné úzkosti o všechny své hodnosti a měl ještě dost rozumu na to, aby se třásl i o svá obrovská zaopatření, která by mu sotva nechali, kdyby se podařilo strhnout trůn, který si vystavěl. Jeho děti zatím rostly, král stárnul; bledl hrůzou před vyhlídkou, kterou králův věk činil nepříliš vzdálenou a kterou mu smrtelné úzkosti celé jeho bytosti přibližovaly ještě víc. U dauphina a paní Dauphine neměl nikoho, od koho by mohl kdykoli čekat pomoc; neviděl žádnou nápravu. Jejich smrt pro něho tedy byla tím nejdokonalejším vysvobozením, a to v téže míře, v jaké byla pro celou Francii nejúplnějším neštěstím. Jaká šťastná hvězda! ale jaké mávnutí kouzelného proutku! jaký náhlý přechod od hrůzy z Enkeladova osudu k pevné naději na osud Faethónův, a na to, že jej učiní trvalým!5 Ožil tedy ze všeobecného pláče; ale jako mistr v nejtemnějších uměních – neříkám nejčernějších, protože se ke mně o tom nedonesla žádná zpráva – usoudil, že mu záleží na tom, aby se podezření upřelo na někoho, a navléknout je na vévodu z Orléans pro něho znamenalo dvojnásobný, ba stonásobný zisk.

Uzdravení tohoto prince z nemilosti u krále, dosud nepříliš upevněné, a smrt princů krve ve věku, kdy mohli reprezentovat a mluvit, mu vynesly jeho nesmírné a poslední hodnosti. Zahrnutím téhož prince tak strašlivou pomluvou, podaří-li se mu o ní přesvědčit krále i svět, počítal s tím, že ho zahubí bez návratu tím nejodpornějším a nejpotupnějším způsobem; a kdyby mu tentýž kouzelný proutek, který ho tak šťastně zbavil toho, čeho se nejvíc obával, neprokázal stejnou službu i vůči vévodovi z Berry, mohl si lichotit, že tento princ neodolá mínění králově ani veřejnému; že ho zármutek nad smrtí bratra přiměje bát se toho, koho bude pokládat za jeho vraha, a nenávidět ho; a že až bude tato překážka odklizena, nebude nouze o prostředky, jak obklíčit tohoto prince, takového, jaký byl, a přístupného z tolika stran. Uvrhnout vévodu z Orléans do tak krutého postavení, v němž se hodlal prostřednictvím jeho choti, své sestry, účastnit jeho neštěstí a dát mu skrze ni pocítit cenu své pomoci, bylo prostředkem, jak ho držet zkrátka a dosáhnout sňatku prince z Dombes s jednou z jeho dcer, sestrou vévodkyně z Berry, na čemž až dosud ztroskotaly všechny jeho pletichy, ačkoli je podporovala nejvášnivější přání vévodkyně z Orléans – nedokázala však přemoci odpor vévody z Orléans ani jeho obratnost, s níž se věci vyhýbal, aniž ji odmítl.

Mezi princi krve, samými lidmi ve věku, který se nepočítal, byl vévoda z Chartres, pod křídly otce a matky, narozen v srpnu 1703 a bylo mu teprve devět let; pan Vévoda byl ze srpna 1692, bylo mu dvacet let; hrabě z Charolais z června 1700, nebylo mu ani dvanáct; hrabě z Clermontu z června 1709, byly mu teprve tři roky; a princ de Conti z června 1704, kterému bylo teprve osm let.6 Mohl tedy počítat jen s panem Vévodou, s nímž ve dvaceti letech král vůbec nepočítal a před králem by se tento princ neodvážil ani ceknout, a paní Vévodkyně také ne. Paní Princezna, která nikdy neměla rozum ani ducha na nic jiného než na modlitbu, se třásla před svou dcerou, vévodkyní du Maine; dokonce králi formálně poděkovala za to, co učinil pro děti pana du Maine; a její druhá dcera, paní princezna de Conti, strávila život v Paříži svými domácími záležitostmi a neodvážila by se ke králi přiblížit. Paní z Vendôme neexistovala, a pro svůj věk vůči králi neexistovaly ani dcery paní Vévodkyně. Bylo to tedy volné pole, jako stvořené pro pana du Maine. Jak z něho dovedl těžit! Paní z Maintenon měla oči jen pro něho; po ztrátě její drahé paní Dauphine se v něm soustředila všechna její něha. Její nenávist k vévodovi z Orléans zůstávala stále stejná; viděli jsme její příčinu i plody. Jejímu tak vytrvale milovanému chovanci tedy nedalo práci přesvědčit ji o tom, co lichotilo této nenávisti a co jemu samému zakládalo všechny naděje, anebo ji přimět, aby o tom nepochybovala a aby to namluvila králi, nebyli-li sami přesvědčeni, a aby tím pobláznila svět. Původce a ochránkyni těchto hrozných pověstí nebylo možno zaměnit; ani on, ani ona se s tím v soukromí neskrývali. Paní z Maintenon se před králem rozzlobila na Maréchala. Uklouzlo jí, že se dobře ví, odkud rána přišla, a jmenovala vévodu z Orléans. Král to s hrůzou schválil, jako by o tom nepochyboval, a oba dali najevo, že se jim nelíbí svoboda, kterou si Maréchal vzal, když se proti tomuto obvinění ohradil. Pan Fagon přitom pokyvováním hlavy schvaloval toto nehorázné tvrzení; a Boudin byl natolik zběsilý, že se odvážil říci, že nelze pochybovat, že to byl tento princ, a drze vrtět hlavou při výpadu, který proti němu Maréchal měl odvahu učinit. Taková byla celá scéna při zprávě o dauphinově pitvě. Vévoda du Maine se o tom mnohokrát vyjádřil ve vnitřních kabinetech krále; a ačkoli se přitom měl na pozoru před komorníky, před nimiž mluvil, víc než jeden z nich, a víc než jednou, to vynesl, a od ucha k uchu se to rozšířilo. Bloin a ostatní ze soukromých pokojů, kteří mu byli nejoddanější, se nebáli rozšiřovat tak hrozné obvinění jako věc, o níž král ani paní z Maintenon nepochybují a o níž jsou sami přesvědčeni, a to spolu s Fagonem, který jim dodával váhy tvrdošíjností svého mlčení a výmluvnými gesty a pohledy, kdykoli se o tom v jeho přítomnosti mluvilo, a s Boudinem, který se stal jejím stejně hanebným jako drzým kazatelem; ti dva drželi ostatní lékaře tak zkrátka, že se nikdo neodvážil říci jediné slovo proti. Tentýž strach brzy zachvátil celý dvůr, jakmile viděl, že všichni, kdo měli k paní z Maintenon nejblíže, o tom řečnili s tím větší silou, že s výrazem hrůzy, strachu a zdrženlivosti; a že všechno to nemnohé, co se drželo vévody a vévodkyně du Maine, celé Sceaux a dokonce i jejich sluhové o tom mluvili nejen otevřeně, ale volali po pomstě proti vévodovi z Orléans a ptali se, zda k ní vůbec dojde, s výrazem rozhořčení a té nejbezuzdnější jistoty. Odtud pak i všechno, co bylo nejvýše postavené a co mělo nejvíc možností chtít se zalíbit a doufat v to, se u dvora chopilo téže smělosti a téhož tónu; a byl to týž názor a tytéž módní řeči, jaké tam v jiném směru panovaly tak rozšířené a tak vládnoucí za tažení u Lille proti princi, kterého teď oplakávali, a se stejným zastrašujícím úspěchem, který odháněl všechny odpůrce a umlčoval je. Maréchal, který mě zpočátku moudře upozornil jen napůl, mi, vida začátek této bouře, vylíčil podrobnosti toho, co se odehrálo u paní z Maintenon v králově přítomnosti, jak jsem to právě vylíčil.

Vévoda z Orléans měl vzhledem k oběma ztrátám, nad nimiž tekly slzy veřejnosti, zájem zcela opačný zájmu vévody du Maine; a kdyby byl nestvůrou vyvrženou peklem, bylo by pro něho velkým tahem zbavit se krále, s nímž se nikdy zcela neusmířil a u něhož si to od sňatku vévodkyně z Berry dokonce velmi pokazil, aby nechal vládnout ty, které nyní oplakávali, a vysvobodil se z moci paní z Maintenon, své nesmiřitelné nepřítelkyně, která mu krále neustále odcizovala a činila mu všechno zlé, co mohla, až mu dokonce, a to i po tom sňatku, vzala u dvora veškerou vážnost. Ještě nenastal čas tohoto prince vylíčit; zde postačí náčrt s ohledem na jeho zájem a na hrůzy obvinění tak strašlivě vymyšleného, tak krutě rozšířeného, s takovým uměním vnuceného a udržovaného – uměním tak málo zaostávajícím za zločinem, který mu byl připisován –, z něhož pan du Maine dokázal vytěžit všechny výhody, jaké od něho očekával, až nad míru svých nadějí, a které by uvrhly stát do zmatku, kdyby se byly dostaly muži méně zbabělému srdcem i odvahou a s méně všeobecně a ve všech ohledech zdiskreditovanými zásluhami.

Dauphin měl vévodu z Orléans odjakživa v oblibě. Už od dauphinova mládí mu ho vychvaloval vévoda z Chevreuse, protože vévoda z Montfortu, jeho nejstarší syn, byl s vévodou z Orléans v důvěrném přátelství a protože pan z Chevreuse sám se s ním dosti často vídal a rád s ním rozmlouval o dějinách, ale hlavně o vědách, často o náboženství, k němuž ho chtěl přivést zpět. Arcibiskup z Cambrai se s ním rovněž vídal a velmi rád s ním pobýval; a vévoda z Orléans si ho zase oblíbil a choval k němu takovou úctu, že se za něho v době jeho nemilosti hlasitě postavil a nikdy pak na tom nic nezměnil. To k němu připoutalo celé to malé stádce, ačkoli mravy byly tak rozdílné; a ví se, co toto malé stádce u dauphina zmohlo, zcela zvlášť arcibiskup z Cambrai, pan z Chevreuse a vévoda z Beauvilliers, který, jsa s nimi jedno, nemohl mít o vévodovi z Orléans jiný názor než oni. Nezávisle na těchto oporách se oba princové často setkávali u krále, zcela obvykle večer u princezny de Conti, kde se uchýlili do kouta, aby mluvili o vědách; a nikdo o nich nedovedl mluvit jasněji, srozumitelněji ani příjemněji než vévoda z Orléans. Bylo to tedy odjakživa takové spojení mezi nimi, že se rádi setkávali a byli spolu nenucení, nakolik toho mohly dosáhnout osoby tak vysokého postavení a tak rozdílného způsobu života. Dauphinův sňatek a svornost tohoto manželství to spojení ještě posílily.

Paní Dauphine byla velmi oddána panu a paní Savojským. Zde našla Monsieura, otce paní Savojské a vévody z Orléans. Ona a Monsieur se, jak jsme viděli, něžně milovali; a tato náklonnost k matce a k dědovi přešla na strýce, o něhož se vždy ráda zajímala, i v dobách, kdy byl na tom u krále a paní z Maintenon nejhůř; ti jí to prominuli kvůli blízkému příbuzenství. Vévoda z Orléans, s nímž zle zacházel Monseigneur i celá ta zhoubná klika, jež Monseigneurovi vládla, a kterého jsem já do Španělska, kde byl, přesně zpravoval o všech útocích za tažení u Lille, se zase po návratu hlasitě postavil na stranu utiskovaného prince; to mezi nimi bylo novým poutem, s paní Dauphine jako třetí. Krátce nato, když španělská aféra přivedla vévodu z Orléans do nejnebezpečnějšího postavení a Monseigneur se stal jejím nejhorlivějším strůjcem, narazil Monseigneur u svého syna na pevný odpor, a to i v radě, a u své snachy na tu nejživější ochránkyni jejího strýce, ačkoli nemohla nevědět, jak přímo tím jde proti tomu, co chtěla a činila paní z Maintenon. Později tato princezna paní z Maintenon získala pro sňatek vévodkyně z Berry, a skrze ni i krále. Její osobní svazek s vévodkyní z Orléans, už dříve navázaný, se stal důvěrným, už nikdy neustal a stále víc se utužoval s vévodou z Orléans, stejně jako mezi jejím chotěm a týmž princem.

Pan z Beauvilliers, tak zdrženlivý, pokud šlo o to vídat se s ním, nebyl zdrženlivý v pěstování přátelství, které pokládal za tak užitečné v královské rodině, a to tak, že mě ke konci upozornil, že nevázané řeči, jimž se vévoda z Orléans někdy v přítomnosti dauphina oddával, mu mohou jen uškodit a vzdálit ho od něho, a požádal mě, abych mu otevřeně řekl, ať si dá pozor, jako radu od něho, jemuž se dauphin v té věci svěřil. Učinil jsem to, vévoda se napravil, a to tak dobře, že se ke mně touž cestou doneslo, že tato zdrženlivost má velmi dobrý úspěch, že o ní dauphin mluvil s uspokojením s vévodou z Beauvilliers, a ten mě pověřil, abych to řekl vévodovi z Orléans, a tak ho v této pozornosti podpořil a povzbudil. Byl tedy s dauphinem bezprostředně spjat zálibou trvající odjakživa, zábavou učené rozmluvy; tím, co bylo dauphinovi nejbližší, totiž svým postojem k panu z Cambrai, vepsaným jim všem do srdce; blízkým příbuzenstvím a veřejně projevovaným zájmem o něho a přátelstvím ze strany paní Dauphine v nejbouřlivějších dobách, a vzájemně svou veřejnou oddaností k nim v době flanderských útoků. Byl s ním spjat důvěrným přátelstvím jejich chotí, týmiž přáteli a týmiž nepřáteli, sňatkem vévodkyně z Berry, který byl dílem paní Dauphine, společnou nenávistí paní Vévodkyně a meudonské kliky, která je chtěla oba zničit, jedním slovem všemi nejsilnějšími pouty všeho druhu, jaká mohou vytvořit a utužit nejtěsnější a nejdůvěrnější svazky; bez jediné neshody, bez jakékoli mezery a bez čehokoli, co by na tom mohlo něco změnit, neboť chování vévodkyně z Berry ani chování vévody z Orléans v tomto ohledu nevyvolalo ani nejlehčí ochlazení.

Všechny tyto věci a skutečnosti jen ukazuji a probírám, abych je předložil najednou před oči, protože jsou všechny vyprávěny roztroušeně, každá ve svém čase, v těchto Pamětech. Shrnuty zde ukazují, že vévoda z Orléans měl přinejmenším stejně mnoho a stejně jistě všechno získat životem a vládou dauphina a paní Dauphine, jako se vévoda du Maine měl všeho obávat a všechno ztratit, a tento protiklad bije do očí. Měl kromě toho jezuity, kteří se všichni otevřeně hlásili k oddanosti k němu, jak mu to pevně dokázaly smělé služby, které mu otec Tellier prokázal ohledně sňatku vévodkyně z Berry, a kteří za to byli placeni ochranou, kterou jim poskytoval, a rozdílením četných obročí jeho apanáže, která byla všechna, s výjimkou biskupství, v jeho podacím právu. Ať se nyní porovná zájem vévody z Orléans, jehož hodnost a postavení, přinejmenším jeho samého a jeho rodiny, nemohly být v žádném myslitelném případě ohroženy, a který neměl ani úřad, ani guvernérství, on ani jeho syn; ať se porovná se zájmem vévody du Maine, a ať se pak hledá travič. To však není vše. Ať se vzpomene, že Monseigneur udělal vše, aby vévoda z Orléans přišel o hlavu, a jak blízko tomu byl; ať se vzpomene, jak s ním Monseigneur od té doby nepřestával zacházet; a ať se zároveň vzpomene na slzy a vzlyky skryté v koutě onoho zadního kabinetu, kde jsem vévodu z Orléans přistihl v noci, kdy zemřel Monseigneur, na můj nesmírný úžas, na to, jak jsem se ho za ně snažil zahanbit, a na to, co mi na to odpověděl. Jaký protiklad, velký Bože, mezi tímto zármutkem nad smrtí nepřítele, který se už už měl stát jeho pánem, a fraškou, kterou pan du Maine sehrál svým důvěrníkům v hloubi svého kabinetu, když vyšel od krále, kterého právě opustil téměř v agónii, vydaného lékům hrubého venkovana;7 pan du Maine napodobil jeho i Fagonovo zahanbení tak přirozeně a tak legračně, že výbuchy smíchu bylo slyšet až na galerii a pohoršily kolemjdoucí. To je pověstná a velmi příznačná událost, jejíž podrobnosti budou uvedeny na svém místě, budu-li žít dost dlouho, abych dovedl tyto Paměti až ke smrti krále.

Avšak zhoubný zevnějšek, s nímž pan du Maine dokázal mocně zacházet, a to s uměním, které mu bylo zvlášť vlastní, mu dobře posloužil. Vévoda z Orléans, oženěný z donucení, poučený o nedůstojnosti toho spojení zuřivostí Madame, veřejným hlasem, a dokonce i slabostí Monsieura, učinil zároveň to, čemu se říká vstup do světa. Čím těsněji byla jeho výchova až dosud omezována, tím víc se snažil si to vynahradit. Upadl do prostopášnosti, pro své zábavy si vybíral ty nejvíce bezuzdné; jeho vysoké postavení a mládí mu dávaly vidět všechno dovolené; a namlouval si, že v očích světa napraví to, co podle svého mínění ztratil sňatkem, když bude pohrdat svou chotí a zakládat si na tom, že žije s nejbezuzdnějšími a jako oni. Odtud touha po bezbožnosti a výstřední ješitnost, s níž se k ní otevřeně hlásil; odtud krajní nuda ze všeho kromě okázalé prostopášnosti; obyčejné a rozumné zábavy bez chuti; hluboká nečinnost u dvora, kam nemohl s sebou vláčet svou zhoubnou společnost, a kde přece musel často pobývat; žádná společenská obratnost, jíž by si přitáhl jinou, a vzájemná stísněnost s chotí a se vším, co se k němu přibližovalo, pro kterou dával přednost samotě; a tu samotu nedokázal snést, protože byl příliš zvyklý na hluk.

Tím vehnán k pátrání v uměních, dal se do zlatodějství, nikoli aby se pokoušel dělat zlato, čemuž se vždycky vysmíval, ale aby se bavil zajímavými pokusy chemie. Zřídil si laboratoř co nejlépe vybavenou, vzal si umělce velké pověsti, který se jmenoval Humbert8 a který neměl o nic méně poctivosti a ctnosti než dovednosti ve svém řemesle. Dával mu provádět a sledovat různé operace, pracoval na nich s ním; ale to vše zcela veřejně, rozmlouval o tom se všemi odborníky u dvora i ve městě a některé z nich někdy vzal podívat se, jak pracuje Humbert i on sám. Kdysi se chlubil, že se pokoušel spatřit ďábla, ačkoli přiznával, že se mu to nepodařilo; ale když se zamiloval do paní z Argentonu a žil s ní, našel u ní jiné zvědavosti, příliš blízké tomu a vydané nebezpečí, že budou vyloženy zlověstněji. V jeho přítomnosti se dotazovali sklenic s vodou na přítomnost i budoucnost. Vyprávěl jsem o tom dosti podivné věci, které mi vylíčil před odjezdem do Itálie, takže se zde spokojím jen s připomenutím těchto neblahých kratochvílí, ať byly sebevíc vzdáleny i té nejmenší představě zločinu. Španělská aféra, z níž se nikdy zcela nevzpamatoval; hrozné pověsti o něm a jeho dceři, jimiž se pokusili zmařit sňatek této princezny s vévodou z Berry, když už měl být ohlášen; rozruch, jaký jim pak dodala zuřivost kolem této velké záležitosti, příliš malá váha, kterou jim on i ona přikládali, a příliš malá opatrnost v tomto ohledu; konečně i hrozné mínění, které si lidé udělali o Monsieurovi ohledně smrti jeho první manželky,9 a to, že vévoda z Orléans je synem Monsieura; to všechno vytvořilo onen děsivý celek, jímž dokázali okouzlit krále a oslepit veřejnost.

Veřejnost jím byla, jak jsem poznamenal, napojena tak rychle, že už 17. února, kdy vévoda z Orléans šel s Madame pokropit svěcenou vodou paní Dauphine, říkal dav lidu po celé jejich cestě nahlas proti němu všemožné hlouposti, které on i Madame velmi zřetelně slyšeli, aniž si troufali dát to najevo, ale v trápení, rozpacích a rozhořčení, jaké si lze představit. Byl dokonce důvod obávat se horšího od rozdrážděné a důvěřivé luzy, když 21. února šel sám pokropit svěcenou vodou dauphina. Na své cestě také snášel nejkrutější urážky od lidu, který se nedržel na uzdě, který nahlas vykřikoval nejhorší řeči, který na něho ukazoval prstem s nejhrubšími nadávkami, kterého nikdo nezastavoval a který se domníval, že mu prokazuje milost, když se na něho nevrhne a neroztrhá ho na kusy. Totéž se opakovalo při pohřebním průvodu. Cesty se rozléhaly křikem, v němž bylo víc rozhořčení a nadávek než žalu. V Paříži se přesto potichu učinila některá opatření, aby se zabránilo veřejné zuřivosti, jejíhož vzkypění se bylo v různých chvílích možno obávat. Vynahradila si to gesty, křikem a vším nejkrutějším, co lze vychrlit proti vévodovi z Orléans. U Palais-Royal, kolem něhož průvod prošel, bylo zesílení pokřiku, výkřiků a nadávek tak prudké, že se po několik minut bylo nutno obávat všeho.

Lze si představit, jak velký užitek dokázal pan du Maine vytěžit z veřejného šílenství, z ozvěny pařížských kaváren, z proudu, který strhl salon v Marly i parlament, kde mu první prezident zbožně obětoval své prvotiny10, ze všeho, co se brzy začalo vracet z provincií a potom z cizích zemí. Seje se jen proto, aby se sklízelo, a žeň předčila všechny naděje. Smrt malého dauphina11 a zpráva o jeho pitvě byly novou přípřeží, která ještě prudčeji rozdmýchala zuřivost a nevázanost a dala panu du Maine, Bloinovi, oddaným lidem ze soukromých pokojů a paní z Maintenon novou příležitost, jak jich využít, a králi nové sklíčenosti, strachu, nenávisti a neustálé tísně. V tomto krutém stavu ho chtěli mít, aby byl povolnější a aby s ním mohli snáze nakládat. Maršál z Villeroy, ačkoli se celý život tolik vyznačoval přátelstvím Monsieura a úctou vévody z Orléans, rozhodně nehodlal otálet a svůj skvělý návrat své ochránkyni splatil hned v hotovosti. Byl stvořen k tomu, aby myslel a věřil jen tak, jak myslela a věřila ona sama, anebo jak to předstírala. Byl příliš hluboko zasvěcen do soukromí dvora, než aby nevěděl o její nenávisti k vévodovi z Orléans a o jejím chůvovském zaslepení vévodou du Maine. Nevrátil se jejím přičiněním proto, aby jim odporoval, ale aby se stal jejich nástrojem a ozvěnou. Vyznamenal se tedy při příležitosti tak důležité, která se stala důležitou i pro něho samého díky jeho příteli Vaudemontovi, Tessému, Vaudemontovu přívrženci, Tallardovi, tak dlouho přívrženci jeho vlastnímu, paní z Espinoy, Rohanům, jeho kompasům, a Harcourtovi, který jím byl jiným způsobem, ale který se svým rozumem a obratností dovedl ve světě zachovat míru, aniž přestal být milý pomlouvačům, jejichž vášně spolu s nimi sdílel.

Vévoda z Noailles držel vlka za uši.12 Byl ve čtvrtletní službě, a tudíž se ocital ve chvílích důvěrného přístupu u krále a u paní z Maintenon. Čím hůř se u nich cítil, tím víc se bál, že se jim znelíbí, a tím vášnivěji toužil znovu se u nich uchytit. Jednomu i druhé v jeho přítomnosti často uklouzla slova, na něž se neodvažoval chytit, protože se nechtěl znovu rozkmotřit s vévodou z Orléans. Své mlčení zastíral nepohodou, v níž s nimi byl; ale příležitosti byly neustálé. Do 1. dubna bylo ještě daleko; snad ho také tížila ta osudná tabatěrka,13 ačkoli byla daleko z jeho kapsy. Dostal velmi lehký otok v obličeji, který nebyl provázen žádným příznakem; vydával ho za záchvat mrtvice. Ačkoli ho všichni neustále vídali a nikdo, ani lékaři, na něm nezpozoroval sebemenší náznak, on, na rozdíl od všech postižených mrtvicí, u nichž je jedním z nejobecnějších projevů jejich nemoci to, že ji popírají a nikdy ji nechtějí přiznat, odevzdal v prvních březnových dnech služební hůl a odjel do Vichy, kde dlouho zůstal jako loď v bezvětří, aby nechal vychladnout zuřivost a řeči, které se nakonec nemohou točit stále kolem téhož. Vrátil se dokonale uzdraven, protože neodjel nemocen; a od té doby u něho nebylo řeči o mrtvici ani o sebemenším opatření, které by jí mělo předejít.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Gilles-François Boulduc (1675–1742), lékárník a chemik, od roku 1699 člen Akademie věd, syn lékárníka Simona Boulduca (1652–1729).↩

  2. Vysvětlivka: Po porážce u Ramillies (23. května 1706) byl maršál z Villeroy odvolán z velení ve Flandrech a upadl u krále v nemilost.↩

  3. Vysvětlivka: Za flanderského tažení roku 1708, kdy spojenci dobyli Lille, šířila Vendômova klika u dvora i v Paříži pomluvy proti vévodovi z Bourgogne, nynějšímu zesnulému dauphinovi, který armádě velel spolu s Vendômem.↩

  4. Vysvětlivka: Charles-Henri Lotrinský, princ z Vaudemontu (1649–1723), levoboček lotrinského vévody Karla IV., do roku 1706 místodržitel Milánska; on a jeho neteře, slečna z Lillebonne a paní z Espinoy, patřili k meudonské klice.↩

  5. Vysvětlivka: Enkelados byl obr, kterého bohové po vzpouře giganů pohřbili pod Etnou; Faethón, syn boha slunce Hélia, směl řídit otcův sluneční vůz, nezvládl ho však a zahynul.↩

  6. Ediční poznámka: Saint-Simon se mýlí: Ludvík Armand II., princ de Conti, se narodil 10. listopadu 1695, roku 1712 mu tedy bylo šestnáct let.↩

  7. Vysvětlivka: Při poslední nemoci Ludvíka XIV. v srpnu 1715, kdy král umíral na sněť nohy, mu po selhání Fagonovy léčby podávali elixír provensálského venkovana jménem Brun (Le Brun).↩

  8. Vysvětlivka: Saint-Simon tak píše jméno chemika Wilhelma Homberga (1652–1715), člena Akademie věd, který pracoval v laboratoři vévody z Orléans v Palais-Royal.↩

  9. Vysvětlivka: Jindřiška Anna Stuartovna (1644–1670), dcera Karla I. Anglického a první manželka Monsieura, zemřela náhle 30. června 1670 v Saint-Cloud; ve dvorské pověsti byla otrávena lidmi z Monsieurova okolí.↩

  10. Vysvětlivka: Jean-Antoine de Mesmes (1661–1723), od ledna 1712 první prezident pařížského parlamentu; úřad mu po odstoupení Louise Le Peletiera vymohl vévoda du Maine, jehož byl stoupencem.↩

  11. Vysvětlivka: Ludvík, vévoda z Bretaně (1707–1712), druhý syn dauphina a paní Dauphine (prvorozený zemřel roku 1705) a starší bratr budoucího Ludvíka XV., se stal dauphinem po otcově smrti a zemřel 8. března 1712 na spalničky.↩

  12. Vysvětlivka: Latinské rčení lupum auribus tenere: být v postavení, kdy nelze bezpečně ani držet, ani pustit.↩

  13. Vysvětlivka: Vévoda z Noailles daroval 5. února paní Dauphine tabatěrku se španělským tabákem, která se téhož dne beze stopy ztratila z jejího kabinetu (viz výše).↩