Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola sedmá
D’Effiat varuje vévodu z Orléans a dává mu zhoubnou radu, kterou on spěšně provede. — Nástin d’Effiata. — Jak se měl vévoda z Orléans chovat. — Vévoda z Orléans zcela opuštěn a sám uprostřed dvora. — Zůstávám mu jediný. — Bráním mu, aby krutě urazil La Feuilladea. — Útoky a pověsti proti vévodovi z Orléans udržované s velkým uměním a bez ustání. — Obavy mých přátel z mého chování k vévodovi z Orléans. — Maréchalova služba vévodovi z Orléans. — Dvě stě třicet tisíc livrů penzí a dvacet tisíc livrů rozdělených v domácnosti dauphina a paní Dauphine. — Smrt Seignelaye; jeho povaha. — Maillebois mistrem šatny, aniž ho to cokoli stojí, a La Salle z toho vytěží dvojnásobek. — Dvanáct tisíc livrů penze Goesbriantovi. — Nástupnictví v guvernérstvích Béarnu, Bayonne atd. vévodovi z Guiche. — Tallard registrovaným vévodou. — Monseigneurův byt dán vévodovi a vévodkyni z Berry; jejich byt synům vévody du Maine; a princi z Dombes nástupnictví v guvernérství Languedocu. — D’Estaing prodává svůj úřad v gendarmerii. — Přelud tohoto sboru o Řádu Svatého Ducha. — Odbočka o domnělém právu synů Francie atd. předkládat králi osoby ke jmenování rytíři řádu. — Komická historka o povýšení d’Étampese do Řádu Svatého Ducha.
Přirozené zřetězení všech těchto věcí mě unáší, je třeba se vrátit. Od chvíle, kdy byl dauphin na skonání, jsem ze svého pokoje vycházel jen na chvíli, abych viděl krále, a abych chodil trávit odpoledne do Versailles k vévodovi z Beauvilliers, který, nemocný na lůžku a proniknutý žalem do té míry, v jaké byl, nevídal téměř vůbec nikoho. Jednoho večera, když jsem se odtamtud vracel, vzkázala mi vévodkyně z Orléans, že se vévodovi z Orléans i jí po mně velmi stýská a že mě oba prosí, abych k nim přišel, protože mi mají něco naléhavého říci. Od veřejného neštěstí jsem je neviděl. Ačkoli se mnou Maréchal mluvil, nebyl jsem natolik pánem svého žalu, abych chodil jinam než k žalu stejnému. Necítil jsem se schopen mluvit, a už vůbec ne uvažovat; mysl jsem měl tak málo volnou a navíc jsem neviděl, co by se dalo podniknout proti tak ukrutné, ale tak šílené pomluvě, ukované v samém lůně té nejněžnější přízně. Poprosil jsem tedy vévodu a vévodkyni z Orléans, aby mi laskavě dovolili odložit návštěvu na příští ráno.
Opravdu jsem tam šel. Vévodkyni z Orléans jsem zastihl zdrcenou. Pověděla mi, že markýz z Effiatu1 přijel předešlého večera z Paříže, aby je varoval před hroznými řečmi, které se tam všude šíří, a před dojmem, jaký tam všeobecně působí; že král a paní z Maintenon jsou nejen přesvědčeni zprávou lékařů, ale že věří i všemu, co se proti vévodovi z Orléans říká a co se roznáší s takovou zuřivostí, že ho d’Effiat nepokládal za bezpečného; že se proto přes všechnu ošklivost té věci rozhodl přijet je varovat a naléhat na vévodu z Orléans, aby si o tom s králem promluvil, a to bez odkladu; a že nejprostší, nejjasnější a nejpřesvědčivější cestou je trvat na tom, aby mu král dovolil vydat se sám do Bastily a dát zatknout Humberta2 a všechny ty z jeho lidí, které by král uznal za vhodné, dokud se věc nevyjasní. „Madame,“ zvolal jsem, „ach, co tedy zamýšlí vévoda z Orléans?“ – „Pane,“ odpověděla mi, „šel dnes ráno mluvit s králem; zastihl ho velmi vážného a velmi chladného, ba velmi strohého, a mlčícího ke stížnostem, které mu přednesl, i ke spravedlnosti, o niž ho žádal.“ – „A Bastila, madame,“ přerušil jsem ji, „mluvil o ní?“ – „Ach, ovšemže ano, pane,“ odpověděla mi, „ale nebylo to přijato. Král se tvářil pohrdavě a ten výraz nezměnil, ačkoli velmi naléhal. Nakonec vévoda z Orléans slevil a žádal aspoň, aby tam byl dán Humbert, vyslechnut a se vším, co z toho plyne. Král to opět dost nevlídně odmítl. Nakonec, po mnoha prosbách, řekl, že ho nedá zatknout, ale že dá do Bastily rozkaz, aby ho přijali, pokud se tam vydá sám.“ Ještě hlasitěji jsem zvolal proti tak zhoubné radě a proti tomu, jak překotně byla provedena.
Je třeba vědět, že markýz z Effiatu byl muž velmi duchaplný a obratný v pletichách, bez duše a bez zásad, který žil ve veřejné nemravnosti a bezbožnosti, bohatý a zároveň lakomý, se ctižádostí, která vždy hledala, kudy se dostat výš, a které k tomu bylo dobré cokoli; drzý do posledního stupně i k samotnému vévodovi z Orléans, který si – z doby, kdy d’Effiat spolu s rytířem Lotrinským3, jehož byl slepě oddaným nástrojem, vládl Monsieurovi, jeho dvoru a často i jeho záležitostem jako taktovkou – zvykl se ho bát a obdivovat jeho ducha. S tolika neřestmi, tak odporujícími vkusu a povaze krále a paní z Maintenon, byl u nich v oblibě a jednali s ním s vyznamenáním, protože měl spolu s rytířem Lotrinským podíl na tom, že Monsieur svolil k sňatku svého syna, a syn k němu byl přiveden abbém Duboisem; že se proto vždy udržoval v dobrém s vévodkyní z Orléans; že se potají vydal a zaprodal panu du Maine; a že se díky svému dávnému důvěrnému přátelství s rytířem Lotrinským, odjakživa nejdůvěrnějším přítelem maršála z Villeroy, stal přítelem i jeho, a to tak, že ho maršál obdivoval. Rada, kterou dal, byla tak špatná, zvlášť od muže tak duchaplného a tak dobře znajícího svět, že se mi stala velmi podezřelou.
Tímto postupem se vévoda z Orléans snižoval do postavení nejnižších lidí, ba sluhy z vykradeného domu, místo aby věc vzal z vysoka, jak se sluší na prince jeho hodnosti, jehož se žádné podezření nemůže dotknout, který důstojně vyzývá, ať se proti němu předloží či vysloví sebemenší opora nebo sebelehčí zdání, a který by – kdyby veřejně a přesně a spravedlivě porovnal svůj zájem se zájmem pana du Maine, jak jsme to právě viděli – přiměl pana du Maine se vší jeho přízní třást se strachy, zatlačil ho do obrany a možná, jak byl pan du Maine stavěn co do odvahy, by ho donutil uhasit oheň, který zapálil, krále by přiměl, aby s vévodou zacházel šetrně, a paní z Maintenon, aby ho dál nepronásledovala. To bylo třeba udělat hned na začátku, poté co by s hrdostí požádal krále o spravedlnost před všemi, kdo byli po jeho večeři v kabinetu, a nedostal by se mu jí; a aniž by se pouštěl do přímého, natož formálního obvinění, mluvit veřejně a dost důrazně, aby panu du Maine nahnal všechen ten strach a přivedl ho do úzkých i u veřejnosti, už tak proti němu zaujaté a tehdy podrážděné obřími kroky, které právě učinil; zároveň připomenout králi a těm, kdo o tom věděli, a rozšířit, aby se to dozvěděli všichni, onu příhodu, vylíčenou na svém místě, s pokladničkou Mercyho, ukořistěnou, když ho du Bourg porazil v Horním Alsasku4; nezapomenout na faráře, správce panství a úředníky na statcích paní z Lislebonne ve Franche-Comté, z nichž jedni byli soudně popraveni a druzí uprchli; hned po této věci, a protože s vídeňským dvorem, který se mírem nejvíc protivil a nejvíc mařil kroky londýnského dvora, nebylo třeba brát žádné ohledy, neostýchat se připomenout, jak snadno si rakouský dům pomáhá jedem, aby se zbavil toho, kdo mu překáží: smrt bavorského kurprince a smrt španělské královny, dcery Monsieurovy5; a odtud vyložit temné, ale přece dost jasné místo v dopise prince Evžena Mercymu, nalezeném v jeho pokladničce spolu s jeho instrukcemi o spiknutí ve Franche-Comté: „Jestliže by navzdory všem učiněným opatřením v této výpravě neuspěl a oni by jinak nemohli Francii přivést tam, kam si předsevzali, pak by bylo třeba sáhnout k velkému léku“; velmi snadno parafrázovat tento velký lék a vyložit ho úmrtími, nad nimiž se plakalo, a krajním nebezpečím, v němž se ocitl vévoda z Anjou6 a které ještě zcela nepominulo – a to proto, aby byl král nedostatkem celé své starší linie donucen povolat zpět španělského krále a jeho děti a přenechat španělskou monarchii rakouskému domu; dodat vše, co by se hodilo k úderu na nevídanou ničemnost těch, kdo se odvažují šířit ohavné řeči, právě tak odporující jeho zájmu jako jeho cti, když jinde se nacházejí řeči tak odpovídající obvyklému zločinu rakouského domu, a dokonce princem Evženem Mercymu ohlášené, nakolik lze takové hrůzy ohlásit; tím důrazněji na tom trvat, že podezření bylo dopisem prince Evžena skutečně velmi dobře podloženo a jen o tak málo let mu předcházely oba právě uvedené činy; že tento druh obvinění vídeňského dvora by krále a paní z Maintenon ulehčil v tom, co jim bylo nejdražší, a zapůsobil by na svět, na neutrální, na rozumné lidi; ale také vypustit nejasné výrazy, které by panu du Maine daly co dělat, pokud jde o shodu jeho zájmu, byť v jiných záměrech, se zájmem rakouského domu, což by světu otevřelo oči – vždy se ovšem pečlivě vyhýbat tomu, aby se zavázal k něčemu určitému; a tak by pana du Maine držel ve zděšení a ve velké tísni a krále a paní z Maintenon v náležité opatrnosti.
To by mezi ním a panem du Maine vyvolalo prudkou roztržku; ale taková roztržka by pana du Maine odzbrojila: veřejný a otevřený nepřítel je mnohem méně nebezpečný než miny ustavičně kladené pod nohy, zvlášť nepřítel na vratkém trůnu, který tehdy pobuřoval celý svět, nepřítel tak málo odvážný, jehož celé nebezpečí spočívalo jen v temnotách, do nichž se uměl halit a z nichž si dělal útočiště pro vše, oč se mu hodilo pokusit; a král, navzdory své bezmezné něze k němu a slabosti vůči paní z Maintenon, by se nemohl nemít před ním na pozoru, pokud jde o vévodu z Orléans, a byl by ve velkých rozpacích, má-li ho po tak velké roztržce ještě dál povyšovat. Všechna jeho starost by se obrátila k tomu, jak je usmířit a zabránit násilí. Toho se od pana du Maine nebylo třeba obávat vůči nikomu; oč méně vůči vnukovi Francie tak statečnému, jako byl vévoda z Orléans! Hrabě z Toulouse svého bratra ani nemiloval, ani si ho nevážil a svou švagrovou nenáviděl; oba ho měli za velmi málo. Statečnosti a cti měl mnoho. Je velmi pochybné, že by mu čest dovolila nasadit v tomto případě statečnost z lásky k bratrovi; není pochyb, že by mu král včas a účinně zakázal se do toho plést, při tak nerovné hodnosti a v tak ohavné věci, v níž, ať ta pověst vzešla odkudkoli,7 byl jeho synovec napadeným, a to nejkrutěji; král by nebyl strpěl, aby se hrabě z Toulouse dopustil takové pošetilosti, jejíž následky by neměly konce a staly by se katem zbytku jeho života; a nanejvýš pravděpodobně by nakonec, a po jeho smrti, vedly k vykořenění jeho levobočků, zvlášť s ohněm rozdmýchaným kvůli dědictví po panu Princi, který by prince krve vehnal na stranu vévody z Orléans. Jeho družina a jeho dům se s družinou a domem levobočků nedaly ani srovnat. Vévoda z Berry byl jeho zeť, tehdy láskou zcela oddaný své choti, která patřila celá svému otci; a onen nízký dvořan tak dychtivý se zalíbit, pokud ho to nestojí žádné nebezpečí, a právě tak i většina světa, by se nebyli snadno postavili proti vévodovi z Orléans v tak krajních okolnostech, při postavení, v jakém byl, i při tom, v jakém věk krále ukazoval do budoucna vévodu z Berry a jeho.
To bylo nepochybně to, čeho se vévoda du Maine obával a co dovedl obratně odvrátit tím, že rychle využil markýze z Effiatu a jeho spásných rad. Ale mluvil jsem s jeho sestrou, která proti němu nepočítala za nic manžela ani děti, ona, ten zázrak pýchy, aniž ho milovala nebo si ho vážila. Dal jsem si tedy dobrý pozor, abych jí z toho, o čem jsem se tu právě rozepsal, nic neukázal. Spokojil jsem se s tím, že jsem radu odsoudil celkově z jiných důvodů, na které jsem dokázal přijít, a ještě víc tak náhlé rozhodnutí. Zatímco jsme takto spolu o samotě hovořili, vešel vévoda z Orléans; nikdy jsem neviděl člověka tak hluboce rozhořčeného a sklíčeného. Zopakoval mi, co jsem právě slyšel o tom, co se mezi ním a králem odehrálo mezi jeho ranním vstáváním (lever) a mší, a rozkaz, který po návratu z toho rozhovoru poslal, aby se Humbert vydal do Bastily. Řekl jsem mu, stejně jako předtím vévodkyni z Orléans, co si o tom myslím, ale jen slabě, protože věc už byla hotová a protože stav, v jakém jsem ho viděl, ve mně vzbudil víc soucitu, než mi dovolil doufat v rázná rozhodnutí. Vyřídil jsem jim, co jsem se dozvěděl od Maréchala, ale vynechal jsem vévodu du Maine, o němž jsem mluvil teprve odpoledne mezi čtyřma očima s vévodou z Orléans. Nazítří jsem se od něho dozvěděl, že mu král suše řekl, že si to s Humbertem rozmyslel; že je zbytečné, aby se šel do Bastily vydat, a že by ho tam nepřijali; že když chtěl naléhat, král se k němu obrátil zády a odešel do své šatny a on sám vyšel z kabinetu; takže právě poslal Humbertovi zprávu o této změně – a Humbert, jak jsme se pak dozvěděli, do Bastily na rozkaz, který dostal od vévody z Orléans, už šel a byl odmítnut.
Od těch dnů, kdy věc poprvé propukla v Marly a ve světě, byl vévoda z Orléans nejen všemi opuštěn, ale před ním se u krále i v salonu dělalo prázdno, a když se přiblížil k hloučku dvořanů, každý bez nejmenšího ohledu udělal čelem vzad vpravo či vlevo a šel se shromáždit na druhý konec, takže nemohl k nikomu přistoupit jinak než nenadále, a i potom zůstal hned sám, s tou nejokázalejší nevhodností. Dokonce i dámy na čas opustily vévodkyni z Orléans a některé se k ní už nikdy nevrátily. Když to vévoda tak žalostně zpackal, nezbývalo než nechat bouři přejít; ale bouře byla příliš pečlivě živena, než aby přešla. Udržovala se s týmž strachem z jeho přiblížení, s týmž odcizením až do posledního pobytu v Marly za života krále, kdy tento panovník zjevně chřadl ke konci; a když řeči v Paříži a v provinciích slábly, našli se tam obratní a pozorní vyslanci, kteří je obnovovali, a jiní, kteří jejich ozvěnu nechávali zaznívat u dvora; a to trvalo pořád, a ještě dlouho po králi, s týmž uměním. Jedním slovem, byl jsem jediný, říkám přesně jediný, kdo se s vévodou z Orléans dál stýkal jako obvykle, u něho i u krále, kdo k němu tam přistupoval, kdo si s ním sedal v koutě salonu, kde jsme se jistě nemuseli obávat žádného třetího, kdo se s ním procházel v zahradách, a to na dohled oken krále a paní z Maintenon. Ve Versailles jsem s ním žil v téže každodenní důvěrnosti. Doneslo se mu, že La Feuillade o něm v Paříži mluví co nejurážlivěji; zmocnila se ho zuřivost a měl jsem co dělat, abych mu zabránil dát ho, a to jeho jménem, zbít holí. To je jediný případ, kdy jsem ho viděl v zuřivosti a odhodlaného k takové krajnosti.
Pan z Beauvilliers, kancléř, všichni moji přátelé a přítelkyně mě však ustavičně varovali, že se zničím chováním, které tak odporuje chování všech ostatních i smýšlení krále a paní z Maintenon o vévodovi z Orléans; že nerozejít se s ním úplným přerušením styků je věc čestná a dá se strpět; ale žít s ním ustavičně a veřejně, a v zahradách v Marly pod očima krále a celého dvora, je bláznovství vévodovi z Orléans k ničemu, které se může jen nelíbit, a to tak, že mě nakonec zničí. Vytrval jsem; měl jsem za to, že tak vzácná neštěstí jsou právě případem, kdy nejen neopouštíme přátele, nepokládáme-li je za vinné, ale kdy se k nim naopak víc a víc přibližujeme, kvůli vlastní cti, kvůli útěše, kterou jim dlužíme a které se jim od nikoho nedostává, a abychom světu ukázali rozhořčení nad pomluvou. Naléhali velmi často, dávali mi na srozuměnou, že král to nerad vidí, že paní z Maintenon je tím dotčena, nezapomněli na nic, aby mě postrašili. Ke všemu, co mi mohli říci, jsem zůstal necitelný; a nepřestal jsem ani jediný den vídat vévodu z Orléans, obvykle dvě a tři hodiny v kuse. K této látce se brzy vrátíme; je čas pokračovat v událostech tohoto roku. Je jen třeba dodat, že to byl opět Maréchal, kdo zabránil tomu, aby Humbert vstoupil do Bastily.
Král, od něhož vévoda z Orléans právě odešel, když mu přednesl ten návrh pro sebe a byl odmítnut aspoň co do Humberta,8 vešel do své šatny, kde, celý plný té věci, ji vylíčil Fagonovi a Maréchalovi, které tam zastihl. Maréchal se se svou ctnostnou otevřeností zeptal krále, co o tom nařídil. Na jeho odpověď pochválil upřímnost a přímost vévody z Orléans i královu prozíravost, že mu odepřel jít do Bastily, a nesouhlasil s povolením daným pro Humberta. „Čeho tím chcete dosáhnout, Sire,“ řekl mu směle, „vyvěsit všude na odiv domnělou hanbu své nejbližší rodiny? A jaký bude konec? Že se nic nenajde a Vy sám z toho budete mít hanbu. A kdybyste nemožnou náhodou – a já bych se zaručil, že ne – našel, co Vás nutí hledat, dal byste stít svého synovce, který má syna od Vaší dcery, a soudně zveřejnit jeho zločin a jeho potupu? A pokud nic nenajdete, jak jistě není co najít, chcete dopustit, aby všichni jeho i Vaši nepřátelé říkali, že se nechtělo najít? Věřte mi, Sire, je to hrozné, ušetřete se toho, odvolejte to povolení hned teď a vyžeňte si z hlavy hrůzy a falešné černé myšlenky, které jsou dobré jen k tomu, aby zkrátily Vaše dny a učinily je velmi bídnými.“ Toto živé a tak pohotové vystoupení muže, o němž král věděl, že je pravdivý a skutečně oddaný jeho osobě, mělo pro Humberta účinek. Král hned řekl, že má pravdu, že i on povolil kvůli Humbertovi jen pro dotěrné naléhání a že ho do Bastily nevpustí; a několik hodin nato, když se před ním vévoda z Orléans objevil, mu to řekl a nařídil mu, aby Humbertovi vzkázal, ať už na Bastilu nemyslí. Maréchal mi to nazítří vyprávěl a řekl mi, že Fagon a Bloin neřekli ani slovo; objal jsem ho za jeho ctnostnou statečnost, která se tak dobře zdařila, a nenechal jsem ji utajenu před vévodou a vévodkyní z Orléans.
Král dal dvanáct tisíc livrů penze vévodkyni du Lude, ponechal hraběnce z Mailly devět tisíc livrů, které měla, všem dámám paláce jejich šest tisíc livrů každé, paní Cantinové, první komorné, devět tisíc livrů a téměř všem ostatním komorným paní Dauphine služné, které měly; devět tisíc livrů Boudinovi, jejímu prvnímu lékaři, a tři tisíce livrů Dionisovi, jejímu prvnímu chirurgovi. Dal dvanáct tisíc livrů penze Dangeauovi, rytíři cti, stejně tolik maršálovi z Tessé, prvnímu štolbovi, ponechal všem meninům jejich penze po šesti tisících livrech; čtyři tisíce livrů penze Bayardovi, osobnímu štolbovi dauphinovu; deset tisíc livrů du Chesnovi, jeho prvnímu komorníkovi; pět tisíc livrů Bachelierovi, jeho prvnímu komorníkovi šatny; a devět tisíc livrů Dodartovi, jeho prvnímu lékaři. Dal také šest tisíc chůvě posledního dauphina a všechny tyto ženy přidělil k tomu, který zbyl, takže jich měl dvaatřicet. Le Fèvre, generální pokladník paní Dauphine, dostal jednorázově dvacet tisíc livrů, které ho stál jeho úřad.9
Seignelay zemřel velmi náhle na jakousi skvrnitou horečku (pourpre). Byl ještě velmi mladý, a ačkoli byl velmi tlustý, vynikal v tanci. Získal si lásku a úctu ve válce i u dvora, ochočil si La Salla, od něhož mu po smrti jeho otce, ministra a státního sekretáře, koupili nástupnictví v jeho úřadu mistra královy šatny s výkonem v jeho nepřítomnosti a který ho pokládal za svého syna, a dosáhl velmi zřetelné královy přízně. Byla to opravdová škoda. Byl zetěm kněžny z Fürstenbergu a zanechal jen jedinou dceru, velmi bohatou, dnes vévodkyni z Luxembourgu. La Salle tím podruhé získal svůj úřad a hned jej prodal Desmaretsovi pro jeho syna Mailleboise, dnes rytíře řádu a maršála Francie – úřad sám, nikoli nástupnictví – za pět set tisíc livrů a navíc za okamžité vyplacení tříletého služného z úřadu, které mu dlužili; a ponechal si svůj byt a velké právo vstupu. Desmaretse to nestálo nic; král mu dal dvě stě tisíc livrů a jeho synovi listinu „brevet de retenue“ na zbytek. To nebylo vše: Desmarets zároveň vymohl pro Goesbrianta, svého zetě, rytíře řádu, který měl dobré guvernérství, dvanáct tisíc livrů penze. O několik dní později dal král vévodovi z Guiche nástupnictví po jeho otci v guvernérstvích Dolní Navarry, Béarnu, Bigorre, Bayonne a Saint-Jean-Pied-de-Port, což je kus o téměř sto padesáti tisících livrech ročního důchodu a kde leží všechny jejich statky. Zároveň učinil maršála z Tallard registrovaným vévodou;10 o pozadí a podrobnostech této poslední milosti jsem se nic nedozvěděl. Snad to bylo ovoce nové přízně maršála z Villeroy; přinejmenším byl nový vévoda vyhlášen den nebo dva po velmi dlouhé audienci, kterou král maršálovi z Villeroy poskytl večer u paní z Maintenon. Zároveň ještě král dal, s nepatrným rozšířením, Monseigneurovy pokoje, které obýval dauphin, vévodovi a vévodkyni z Berry a jejich pokoje oběma synům vévody du Maine, staršímu pak nástupnictví v otcově guvernérství Languedocu. Bylo tomu téměř dva roky, co on a jeho bratr dostali nástupnictví v dělostřelectvu a u Švýcarů. Staršímu mělo být brzy dvanáct let a mladšímu nebylo víc než sedm a půl.
D’Estaing, generálporučík zásluh a z dobrého rodu, který zemřel jako rytíř řádu, si až dosud ponechával svou kompanii dauphinových žandarmů (gens d’armes-Dauphin).11 Gendarmerie je plodná na přeludy a nároky. La Trousse, polní maršál s touž kompanií, byl jednou z oněch lehkých vah mezi rytíři řádu jmenovanými roku 1688, a to díky ochraně Louvoise, jehož byl příbuzným a důvěrníkem; Villarceaux, brigádní generál s týmž úřadem, totiž s dauphinovou lehkou jízdou (chevau-légers-Dauphin), se jím při témže jmenování stal také, protože paní z Maintenon, která byla víc než velmi dobrou přítelkyní jeho otce a vždy jí zůstala, dala otce do jmenování zařadit; a ten, jsa starý a málo u dvora, požádal a dosáhl, aby byl místo něho rytířem řádu jmenován jeho syn. Odtud si gendarmerie vyvodila nárok, že tyto úřady dávají řád: protože dauphin nemá domácnost, tvořily prý tyto dva úřady celou jeho domácnost. Chtěli přehlížet, že dauphin nemá domácnost proto, že je s králem jedno a slouží mu všichni králové úředníci, velcí i malí; a že protože je s králem jedno, má se za to, že je jím ve všem, a proto ze svého titulu nepředkládá žádné rytíře řádu ke jmenování, jako to činí synové Francie, kteří domácnost mají, a první princ krve, který má jakýsi její obraz. Tak d’Estaing, který pro svůj původ, zásluhy a služby nepotřeboval tuto lžíci na boty, aby se stal rytířem řádu, si kompanii kvůli tomu ponechal, v přeludné představě, kterou si gendarmerie utvořila podle dvou příkladů, na něž Monseigneur neměl žádný vliv; a prodal ji, jakmile viděl, že zbyl jen dauphin v útlém dětství. Ale protože se k tomu naskytla tak přirozená příležitost, je dobré říci slovo o těchto předkládáních k řádu.
Synové Francie si jich nárokují dva a rádi by došli až ke třem; dcery Francie aspoň jednoho; vnuci Francie jednoho; vnučky Francie jednoho; první princ krve jednoho; a ostatní princové krve dnes už nepřiznávají, že žádného nemají; a ti, kdo je zvykli mít, přišli od doby ministerstva pana Vévody na to, nárokovat si je při všech jmenováních, která čítají víc než osm rytířů, a narazili na takovou ohleduplnost, že se král pokaždé omezil na tento počet, aby je nerozladil – či spíše kardinál Fleury. Tyto nároky brzy prozkoumáme. Nic z toho, ani nic, co by s tím mělo sebemenší souvislost, není ve stanovách řádu, prvních, druhých ani třetích, což jsou změny a obměny, které byly vysvětleny jinde; nic ani v žádné pozdější kapitule či nařízení; tedy nic psaného, co by mohlo podepřít cokoli z tohoto nároku, v celku ani v kterékoli jeho části. Je tedy třeba přejít ke zvyklosti.
Jindřich III., zakladatel řádu, provedl deset jmenování a ani v jednom z deseti nenajdeme žádného rytíře předloženého ke jmenování. Vévoda z Alençonu byl přitom jeho bratr, měl domácnost a početný dvůr a v nešťastných dobách hrál větší roli, než hrál Gaston za vlády Ludvíka XIII., a nesrovnatelně větší než Monsieur. Řekne-li se, že vévoda z Alençonu se zřízení Řádu Svatého Ducha vysmíval, že ho nikdy nechtěl přijmout a že okázale nosil jen Řád svatého Michala, z důvodů, které sem nepatří, odpoví se, že co mohlo být dobré pro něho, jehož nový řád nemohl ani poctít, ani vyznamenat, nebylo dobré pro ty, kdo by mohli být jím k jeho získání předloženi a byli by tomu velmi rádi – a on rád, že může jmenovat do řádu, který sám přijmout nechtěl. Ale kromě této úvahy mluví fakt. Vévoda z Alençonu do řádu nikdy nikoho nejmenoval a nezdá se, že by si to kdy nárokoval. Jiných synů Francie nebylo; ale královna Markéta12 byla sestrou Jindřicha III. a rozešla se s ním jen proto, že s ním byla až příliš zadobře. Navarrský král, její manžel, později nástupce Jindřicha III., byl prvním princem krve. Byl dlouho katolíkem a od Bartolomějské noci pobýval u dvora. Nevidíme ani stopu po žádném rytíři řádu jmenovaném na jejich návrh, ani po žádném nároku z jejich strany. Za Jindřicha III., zakladatele řádu, tedy žádná zvyklost v tomto smyslu.
Jindřich IV. je v šesti jmenováních, která provedl, první, kdo mohl dát podnět ke vzniku tohoto nároku. Stalo se to jedinou věcí, a tu už neopakoval. Dával u svého dvora vychovávat prince de Condé, narozeného jako pohrobek v Saint-Jean-d’Angély, a odňal ho hugenotům a Charlotte de La Trémoille, jeho matce. Dal k němu samé služebnictvo podle svého výběru a zřídil mu zvláštní domácnost; a protože Jindřich IV. neměl děti a žil odloučen od královny Markéty bez úmyslu přijmout ji zpět, pokládal tehdy prince de Condé za dědice koruny. Dal mu za vychovatele pana z Chevrières, jak se mi zdá, ačkoli poslední kniha erbů, jmen a hodností Řádu Svatého Ducha uvádí, že to byl hrabě z Belinu, který byl guvernérem Paříže za Ligu před panem z Brissacu. Ať je tomu jakkoli, jeden byl z rodu Mitte, prošel různými úřady a měl syna, rovněž rytíře řádu z roku 1619, generálního místodržitele Provence, velvyslance v Římě a státního ministra. Druhý byl z rodu Faudoas; oba svým vlastním postavením dostačovali k tomu, aby byli rytíři řádu. Že ten z obou, který byl vychovatelem prince de Condé, nedostal řád v této hodnosti jako předložený, nebo, jak ještě tvrdí, jím jmenovaný, dokazuje to, že v tomto jmenování, čítajícím deset rytířů, byl vévoda z Ventadouru první, pan z Chevrières druhý, pan z Belinu třetí; kdežto rytíř pana Prince by byl poslední, jak jsme to viděli později. Naopak pan z Choisy, rytíř cti královny Markéty, z rodu L’Hôpital, byl sedmý.
Nemůže tu tedy už jít o jmenování panem Princem; a pokud jde o jmenování královnou Markétou, není k uvěření, že by si to, když si to nenárokovala za Jindřicha III., usmyslela za Jindřicha IV. Tento panovník jí vždy projevoval největší ohleduplnost od chvíle, kdy svolila k rozloučení jejich manželství, a není divu, že měl i tu ohleduplnost, že jmenoval rytířem řádu jejího rytíře cti; z tohoto jmenování tedy nelze nijak vyvozovat oporu pro ten nárok. Ale nárok se odvozuje až od jmenování roku 1595, v němž byl Claude Gruel, pán z La Frette, dvacátý pátý a poslední. Byl to skutečně velmi drobný šlechtic, jehož úřady ho k tomuto vyznamenání nijak neopravňovaly. Říká se, že byl ve službách hraběte ze Soissons13 a že když při přijímání řetězu podle formule pronesl Domine, non sum dignus,14 Jindřich IV. se usmál a odpověděl: „Já to vím, já to vím, ale můj bratranec hrabě ze Soissons mě o to prosil.“ Za prvé, René Viau, pán z Chanlivaut, který v tomto jmenování bezprostředně předcházel La Fretta, nebyl lepší než on ani skvělejší úřady. Za druhé, bylo by podivné, kdyby Jindřich IV., který se tak stranicky postavil za prince de Condé v procesu, jejž proti němu vedl hrabě ze Soissons, jmenoval ve jmenování pětadvaceti rytířů jednoho na návrh hraběte ze Soissons a žádného na návrh prince de Condé, prvního prince krve, o něhož tak zvlášť pečoval, že si ho dal přivézt ke dvoru, aby ho vychovával pod svýma očima, a jehož v listopadu téhož roku přišel parlament sborově pozdravit do Saint-Germain jako dědice koruny na základě královského zapečetěného listu, který mu Jindřich IV. za tím účelem poslal z tábora u La Fère.
Dalo by se říci, že v lednu, kdy se jmenování konalo, princ de Condé ještě možná nebyl u dvora: nebyl by to důvod opomenout jeho právo, kdyby nějaké měl; ale přinejmenším u dvora byl v lednu 1597, kdy při jmenování dvaadvaceti rytířů neměl žádného on ani hrabě ze Soissons. Za třetí, ta historka je mylná. Rytíři Svatého Ducha nikdy při přijímání řádu neříkali Domine, non sum dignus. Tato formule není ve stanovách ani v žádném nařízení; nikdy nebyla v užívání a slyšelo se o ní jen kvůli této historce a odpovědi Jindřicha IV., která může být vtipná, ale která – kromě toho, že nemohla být pronesena na formuli smyšlenou, nikdy nevyslovenou – by byla také příliš krutá, aby byla pravděpodobná. Z toho všeho vyplývá, že ani za Jindřicha III., ani za Jindřicha IV. nebylo žádné zvyklosti takového jmenování a že jestliže hrabě ze Soissons dosáhl, aby byl La Frette jmenován rytířem řádu, byla to přízeň a milost udělená na jeho prosbu, a nikoli výkon práva, které neměl a nikdy si nenárokoval.
Ludvík XIII. provedl jen dvě velká jmenování, jedno roku 1619, druhé roku 1633; těch několik ostatních čítalo vždy jen jednoho rytíře. Roku 1619 nevidíme žádného pro Gastona, vévodu z Orléans, jeho bratra; zato otec maršála z Rochefortu, komoří prince de Condé, byl z devětapadesáti rytířů tohoto jmenování třiapadesátý; baron z Termes, velký štolba Francie s nástupnictvím po svém bratrovi, možná dokonce v úřadu, neboť jím na chvíli byl, a když padl před Clairacem roku 1621, byl úřad velkého štolby vrácen jeho bratrovi – baron z Termes, pravím, šel bezprostředně po něm; Hercule de Rohan, markýz z Marigny, potom z Rochefortu, vlastní bratr vévody z Montbazonu, přišel za ním; potom hrabě z La Rocheguyon; Silly, který byl později vévodou na breve; markýz z Portes, viceadmirál, otec první ženy mého otce; hrabě z La Rochefoucauld, který se později stal prvním vévodou a pairem svého rodu; a poslední markýz z Étampes, velký ubytovatel královského domu. Byl by král jmenoval rytíře řádu pro pana Prince, aniž by jednoho dal Monsieurovi?15 Ale byla to doba nepokojů a útěku královny matky ze zámku v Blois, kam byla poslána po smrti maršála d’Ancre. To nebránilo právu Monsieura, kdyby nějaké měl; a ten by se s oprávněnou nevolí díval, jak pan Princ vykonává své, zatímco jeho vlastní zůstává nevyužito. Není tedy možné pokládat markýze z Rochefortu v tomto jmenování, a na místě, které v něm zaujal, za jmenovaného princem de Condé. Ve jmenování roku 1633 nevidíme mezi třiačtyřiceti rytíři žádného pro Monsieura, který byl tehdy mimo království, ani pro pana prince de Condé; až potud tedy žádná zvyklost tohoto domnělého práva.
Ludvík XIV. provedl jen dvě velká jmenování, roku 1661 a roku 1688; všechna ostatní se konala jen při zvláštních příležitostech, po dvou, třech, zřídka po čtyřech, kromě jmenování všech maršálů Francie, kteří rytíři nebyli. Do těchto dvou velkých jmenování je tedy třeba klást počátek prvního uplatnění tohoto domnělého práva, to jest po třech králích velmistrech, po velkém počtu jmenování, po dvaaosmdesáti letech od založení řádu. Je pravda, že roku 1661, kdy jmenování čítalo třiapadesát rytířů, měl Monsieur dva rytíře, hrabata z Clère a z Vaillacu, kapitána své gardy, kteří šli bezprostředně po sobě a po nichž následovali ještě čtyři další, kteří jmenování uzavírali a z nichž posledním byl Guitaut, první šlechtic komory pana Prince. Ale buď měl Monsieur jen jednoho, nebo Madame16 neměla žádného. Opakuji, že je to první příklad; hned uvidíme, že Monsieur u toho nezůstal. Roku 1688, kdy jmenování čítalo sedmdesát rytířů, nebyl pan z La Vieuville, vévoda na breve a vychovatel vévody z Chartres, jmenován na účet Monsieura ani vévody z Chartres, ale na účet krále, o čemž nikdy nebylo pochyb; a markýz z Arcy, rovněž z tohoto jmenování, který se stal vychovatelem téhož prince teprve později, nemohl být připsán na účet Palais-Royal; ale Monsieur měl dva, Madame jednoho a jako čtvrtého prosadil jednoho na účet vévody z Chartres jakožto prvního prince krve, ačkoli byl vnukem Francie s hodností daleko vyšší, než je hodnost princů krve: bylo to jmenování, jímž se předem slibovala svatba vévody z Chartres, za niž se králi zaručil rytíř Lotrinský, jak je vidět na začátku těchto Pamětí, a ten v něm proto dostal přednost před vévody. Bylo tedy třeba vyjít vstříc i Monsieurovi, aniž by se mu ukázalo proč, a vyznamenat markýze z Effiatu, společníka17 rytíře Lotrinského v tomto obchodu s osobou vévody z Chartres; tak byli d’Effiat, ačkoli se vědělo, jakého je původu, a markýz z Châtillonu jmenováni Monsieurem. D’Effiat byl třiapadesátý a Châtillon čtyřiašedesátý. D’Étampes, který si myslel, že Châtillona předstihne, počkal na Monsieura ukrytý v jeho šatně, a když tam Monsieur vešel, řekl mu nevídané věci o jeho náklonnosti k Châtillonovi, až se odvážil tasit kord a vyhrožovat Monsieurovi, že se na Châtillona vrhne, kdekoli ho potká.
Monsieur, který se bál podivného skandálu, jehož následky by mohly být vzhledem k jeho zálibám nepříjemné, udělal vše, co mohl, aby d’Étampese uklidnil; když konečně viděl, že s ním nic nesvede a že d’Étampes je odhodlán k co největšímu skandálu, nebude-li si jist řádem dřív, než sám z té šatny vyjde nebo Monsieura nechá vyjít, obnovil mu slib, a ať už to bylo jakkoli, ujistil ho, že jím bude, a dal ho jmenovat na návrh vévody z Chartres; a právě od tohoto prince tu historku znám. D’Étampes byl osmašedesátý a bezprostředně předcházel La Rongèra, rytíře cti Madame, kterého jmenovala ona. Lussan šel bezprostředně po něm a byl posledním ve jmenování, nikoli za pana Prince ani z práva, ale na prosbu pana Prince, který uznal, že žádné právo nemá, jak je vyprávěno.
To je tedy první příklad ve prospěch synů a dcer Francie a prvního prince krve. Není divu, že pan Vévoda, všemocný první ministr za mládí krále, který se jako první opovážil dát svým služebníkům jíst s panovníkem a jezdit v jeho kočárech, využil ve svůj prospěch příkladu z roku 1688 při jmenování, které dal roku 1724 králi podepsat celé hotové a do něhož nacpal psa, kočku i krysu. Využil jména Tavannes a jeho úřadu generálního místodržitele největší části Burgundska – Tavannes byl šlechticem jeho komory, což je titul u toho, kdo není prvním princem krve, nový – a zařadil ho do tohoto jmenování jako šestačtyřicátého, a dokonce říkal, že ho nechtěl dát na poslední místo, jako by byl jmenován na jeho návrh. Simiana přijal jako osmačtyřicátého, protože měl slib na návrh zesnulého vévody z Orléans, jehož byl prvním šlechticem komory, ačkoli bez práva, neboť ten princ zemřel; tak se to totiž vyložilo po mnohém sem a tam ze strany dnešního vévody z Orléans, ačkoli spolu vycházeli velmi špatně. Pan z Castries, rytíř cti vévodkyně z Orléans, vdovy po regentovi, byl na její návrh (a je to jediný návrh vnučky Francie) devětačtyřicátý; a Clermont-Gallerande, první štolba vévody z Orléans, prvního prince krve, byl na jeho návrh padesátý a poslední. Z tohoto výčtu, který je přesný, lze posoudit, jakou cenu má nárok navrhovat králi osoby, aby je učinil rytíři řádu, jakou cenu má rozšíření tohoto nároku a jakou ten zcela pomyslný nárok mít je v každém jmenování, které překročí počet osmi rytířů. Lze posoudit i počet takových jmenování na návrh, který by při málo početných a častých jmenováních brzy vyrovnal jmenování královo a učinil by řád mnohem méně jistým v blízkosti krále než ve službách těchto princů.
Poznámky
Vysvětlivka: Antoine Coëffier de Ruzé, markýz z Effiatu (1638–1719), první štolba Monsieura a spolu s rytířem Lotrinským jeho nejvlivnější oblíbenec.↩
Vysvětlivka: Wilhelm Homberg (1652–1715), chemik a člen Akademie věd, s nímž vévoda z Orléans pracoval ve své laboratoři; jeho chemické pokusy posloužily pomluvě, že vévoda otrávil dauphina a paní Dauphine.↩
Vysvětlivka: Filip Lotrinský (1643–1702), rytíř Lotrinský, celoživotní favorit Monsieura.↩
Vysvětlivka: Bitva u Rumersheimu v Horním Alsasku 26. srpna 1709, v níž hrabě du Bourg porazil císařského generála Mercyho; v jeho ukořistěné pokladničce se našly doklady o chystaném povstání ve Franche-Comté.↩
Vysvětlivka: Bavorský kurprinc Josef Ferdinand, určený dědic španělské monarchie, zemřel šestiletý v únoru 1699 v Bruselu; Marie Luisa Orleánská, dcera Monsieura a první manželka španělského krále Karla II., zemřela v únoru 1689 v Madridu. Obě úmrtí provázely pověsti o otravě.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Anjou, pozdější Ludvík XV. (1710–1774), pravnuk Ludvíka XIV. Po smrti otce (dauphina, dříve vévody z Bourgogne, 18. února 1712) a staršího bratra vévody z Bretaně (8. března 1712) se stal dauphinem a roku 1715 králem; zemřel na neštovice 10. května 1774 ve Versailles.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Stará vazba (par qui d’où), která znamená „z kterékoli strany“.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Text rukopisu jsme reprodukovali přesně; je v něm však zjevná chyba, neboť návrh byl přijat aspoň pokud jde o Humberta.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): [K obsahu v čele kapitoly (v tomto vydání nepřekládanému), který uvádí „dvě stě třicet tisíc livrů penzí“:] Penze, které Saint-Simon vyjmenovává, dávají jen sto tisíc livrů. V obsahu je pravděpodobně chyba.↩
Vysvětlivka: Registrovaný vévoda (duc vérifié) byl vévoda, jehož vévodství registroval parlament, takže titul byl dědičný, na rozdíl od vévody na breve; pairem však nebyl.↩
Vysvětlivka: Kompanie žandarmů a lehké jízdy nesoucí dauphinovo jméno patřily k gendarmerie, elitní těžké jízdě královského vojska; velitelská místa v nich se kupovala a prodávala.↩
Vysvětlivka: Markéta z Valois (1553–1615), dcera Jindřicha II., sestra Jindřicha III. a první manželka Jindřicha IV.; jejich manželství bylo roku 1599 prohlášeno za neplatné.↩
Vysvětlivka: Karel Bourbonský, hrabě ze Soissons (1566–1612), princ krve, strýc mladého prince de Condé, s nímž vedl spor zmíněný níže; odlišit od pozdějších savojských hrabat ze Soissons.↩
Vysvětlivka: „Pane, nejsem hoden“ – slova setníka z evangelia (Mt 8,8), opakovaná ve mši před přijímáním.↩
Vysvětlivka: Monsieur zde (roku 1619 i 1633) je Gaston Orleánský (1608–1660), mladší bratr Ludvíka XIII.; ve zmínkách o letech 1661 a 1688 jde o Filipa Orleánského, bratra Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Madame zde (roku 1661) je Jindřiška Anglická (1644–1670), dcera Karla I. a první manželka Monsieura; roku 1688 je Madame jeho druhá manželka Alžběta Šarlota Falcká.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Starý výraz (compersonnier), který znamená společník. Užíval se zvláště o poddaných v mrtvé ruce, kteří v Burgundsku, Nivernais atd. dávali svůj majetek dohromady.↩