Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola osmá
Arras bombardován nepřítelem. — L’Écluse dobyto Brogliem. — Ducasse připlouvá s galeonami. — Jeho původ, jeho vzestup, jeho zásluhy; je jmenován rytířem Zlatého rouna. — Smrt a povaha hraběte z Brionne. — Monterrey a Los Balbases; kdo to byli; stávají se kněžími. — Obvyklý důvod této zbožnosti ve Španělsku. — Ve Španělsku přiznán titul Výsosti princezně des Ursins i vévodovi z Vendôme, tomuto s poctami obou donů Juanů. — Vysvětlení těchto poct a rozruchu, který způsobily. — Král v Marly, kde ještě před pohřbem dauphina a paní Dauphine obnovuje hru a obvyklý život. — Löwenstein povýšen na říšského knížete. — Abbé z Vassé; jeho povaha; odmítá biskupství v Le Mans. — Anglický král má v Saint-Germain neštovice; zapuzuje svého zpovědníka jezuitu. — Smrt anglické princezny v Saint-Germain. — Smrt a povaha slečny z Armentières. — Její rodina, její jmění, její dům. — Smrt paní z Villacerfu, vdovy. — Odvážná operace paní Bouchuové. — Smrt, povaha a rodina markýzy z Huxelles. — Smrt a povaha bailliho z Noailles. — Král jmenuje otce La Rue zpovědníkem vévody z Berry a ponechává otce Martineaua pro malého dauphina. — Zveřejněn dauphinův spis o záležitosti kardinála z Noailles. — Zádušní obřady a pohřeb dauphina a paní Dauphine v Saint-Denis. — Podivné vlečky. — Výroční zádušní obřady za Monseigneura v Saint-Denis. — Zádušní obřady za dauphina a paní Dauphine v Notre-Dame. — Duchovenstvo tam dosáhne první úklony odděleně od úklony k oltáři. — Fialová barva kardinálů. — Kardinál z Noailles jí s paní vévodkyní z Berry. — Zádušní obřady v Sainte-Chapelle, kde otec La Rue pronáší pohřební řeč. — Odjíždím na měsíc nebo pět týdnů do La Ferté. — Příčiny této cesty. — Chalais přijíždí ze Španělska zatknout františkána v Poitou; co se s ním stane. — Obnovené ohavné řeči o vévodovi z Orléans. — D’Argensonova obratnost vůči němu. — Paní z Gesvres žádá soudně o zrušení svého manželství pro nemohoucnost. — Odjezd generálů: Villars do Flander, Harcourt a Besons na Rýn, Berwick do Alp, Fiennes do Katalánska. — Sňatek Bissyho se slečnou Chauvelinovou. — Sňatek pana z Meuse se slečnou ze Zurlaubenu. — Smrt, původ, povaha abbého ze Sainte-Croix. — Smrt, rodina a povaha Commingese a rozdělení jeho úřadů. — Smrt a povaha La Fara. — Smrt prezidenta Rouillé. — Smrt abbého z Uzès. — Rohan, biskup štrasburský, jmenován kardinálem. — Pustošení Loiry. — Vévoda z Fronsacu propuštěn z Bastily.
V průběhu března se ve Flandrech udály dvě maličkosti. Nepřítel přitáhl bombardovat Arras, aby spálil zásoby píce, a nezpůsobil téměř žádnou škodu. Maršál z Montesquiou se dozvěděl, že nepřítel umístil osm set mužů do městečka L’Écluse. Broglie, dnes maršál Francie a vévoda, dostal rozkaz, aby je šel napadnout. Cestou narazil na oddíl tří set jezdců, který se při pohledu na něho stáhl pod děla zámku v L’Écluse. Donutil nepřítele ustoupit do toho zámku, který dobyl, když předtím vzal útokem městečko a opevnění; osm set mužů i tři sta jezdců zajal nebo pobil. Byli jsme tak málo zvyklí na šťastné příhody, že se o této hodně mluvilo.
Mnohem šťastnější událostí byl příjezd Ducasse do La Coruñi s velmi bohatě naloženými galeonami, pro něž se vypravil do Ameriky. Očekávaly se už dlouho, se stejnou netrpělivostí jako obavou z nepřátelského loďstva při zpáteční plavbě. Pro Španělsko, které to nesmírně potřebovalo, to byla velká pomoc, pro obchod, který živořil a kterému už hrozil rozvrat, velká vzpruha, a pro Angličany a Holanďany, kteří na ně tak dlouho číhali s tolika náklady a námahou, nesmírná mrzutost. Dnešní vévoda z La Rochefoucauld, narozený jako čtvrtý mladší syn, který tehdy nesl jméno Durtal a sloužil u námořnictva, byl na Ducassových lodích a Ducasse ho poslal, aby tu velkou zprávu donesl králi. Španělský král z ní měl takovou radost, že udělal Ducasse rytířem Zlatého rouna, k nesmírnému všeobecnému pohoršení. Ať už prokázal jakoukoli službu, nebyla to odměna, jíž měl být zaplacen. O Ducassovi se vědělo, že je synem drobného uzenáře, který v Bayonne prodával šunky. Byl statečný a urostlý; dal se na bayonneské lodě, odplul do Ameriky a stal se tam flibustýrem. Získal tam bohatství a pověst, díky nimž se postavil do čela těch dobrodruhů. V příslušné době jsme viděli, jak užitečně posloužil při výpravě na Cartagenu a jaké spory měl s Pointisem, který ji vedl. Ducasse vstoupil do královského námořnictva, kde se vyznamenal neméně. Stal se tam generálporučíkem a byl by se stal maršálem Francie, kdyby ho věk nechal žít a sloužit; vyšel však z tak daleka, že když dorazil, byl už starý. Byl to jeden z nejlepších občanů a jeden z nejlepších a nejšlechetnějších lidí, jaké jsem poznal; bez jakékoli podlézavosti zapomínal ze všech nejméně, odkud vyšel, a vážil si ho každý, jakmile ho jeho postavení a služby přivedly do styku s dvorem a se společností.
V téže době zemřel muž z lepšího rodu, ale se zásluhami, které by se omezily na šunky, kdyby se narodil otci, který by je prodával. Byl to hrabě z Brionne, zničený dlouhou řadou mrtvic. Byl rytířem řádu z roku 1688 a nejlepším tanečníkem své doby, ačkoli byl jen prostřední postavy a dost tlustý. Byl to celkem poctivý člověk, ale tak omezený a tak plochý, že nic nebylo pod ním. Bylo ho vidět jen na veřejných místech u dvora a doma nepřijímal nikoho; rodina si ho nijak nevážila a ve velké stáji nikdo. Jeho otec, který mu kdysi zajistil nástupnictví ve svých úřadech, ho před dvěma nebo třemi měsíci, jak jsme viděli, téměř donutil, aby se jich vzdal: úřadu ve prospěch svého bratra, guvernérství ve prospěch svého syna. Pan Velký, který nebyl nijak něžný, říkával, že mu vypíjí všechno jeho dobré víno, a velmi ho to zlobilo. Nemusel se tedy namáhat s tím, aby se utěšoval.
V té době se dali dva velmi přední španělští grandové vysvětit na kněze: jedním byl hrabě z Monterrey, druhým markýz z Los Balbases. Monterrey byl druhým synem dona Luise de Haro, který po hraběti-vévodovi z Olivaresu, svém strýci z matčiny strany, převzal moc, přízeň i místo prvního ministra; byl velkým štolbou Filipa IV. a s kardinálem Mazarinem vyjednal a podepsal Pyrenejský mír a královu svatbu na Bažantím ostrově na řece Bidasoa. Markýzát a grandeza Monterrey přešly sňatky dědiček na několik rodů. Poslední dědička byla z rodu Toledo; vzal si ji markýz z Monterrey, o němž je zde řeč, přijal po ní ten titul a jejím prostřednictvím se stal španělským grandem. Byl šlechticem komory, potom postupně místokrálem Katalánska, generálním guvernérem Nizozemí, členem válečné rady, státním radou (tím, čemu ve Francii říkáme ministr), předsedou Flanderské rady, nakonec upadl v nemilost a byl vypuzen za ministerstva vévody z Mediny Celi; děti neměl.
Los Balbases bylo povýšeno na markýzát v prosinci 1621 pro slavného vojevůdce Ambrogia Spinolu z jednoho ze čtyř předních janovských rodů; jeden z jeho synů byl kardinálem, druhý se oženil s Doriovou, rovněž z jednoho ze čtyř předních janovských rodů, dědičkou vévodství Sesto, a dostal Zlaté rouno. Jeho syn, zeť konetábla Colonny, byl španělským grandem, členem válečné rady, velvyslancem ve Francii při královské svatbě, aby doprovodil královnu, státním radou, to jest ministrem, a nejvyšším hofmistrem královny, druhé manželky Karla II. Jeho syn, zeť osmého vévody z Mediny Celi, byl místokrálem Sicílie. Odtamtud odjel do Janova, kde se dal vysvětit na kněze. Jeho syn, zeť vévody z Alburquerque, je velkým štolbou asturské princezny, dcery portugalského krále, a má pět sester, všechny skvěle provdané. Výsady duchovenstva jsou ve Španělsku takové, že kdo do jeho stavu vstoupí, uchrání svou rodinu před jakýmkoli vymáháním, protože právo na podíl, které si v majetku zachovává, činí exekuci na něj velmi obtížnou a téměř vždy marnou; tyto výsady také vyjímají osoby duchovního stavu ze světské spravedlnosti a znemožňují jejich potrestání. Tyto úvahy, mnohem víc než zbožnost, a u velkých pánů dokonce víc než ctižádost po kardinálském klobouku, přivádějí do duchovního stavu ty, kdo z vysokých úřadů upadnou v nemilost; tak uvádějí svůj majetek do bezpečí a své osoby do jistoty.
Španělsko mělo své Titány, podle vzoru těch francouzských, kteří smrtí dauphina získali neméně než naši. Ještě víc pospíchali, aby z ní vytěžili. Princezna des Ursins, která se už předem pokládala za svrchovanou kněžnu, se nemohla dočkat, aby Španělsku dala pocítit tíhu této svrchovanosti, do té doby neznámou. Neodvážila se to ovšem riskovat bez souhlasu Francie a dobře věděla, jak ho získat a jak si zajistit podporu ve svém neslýchaném podniku proti všeobecnému zoufalství, které jím – o tom nemohla pochybovat – vyvolá: spojit svůj zájem se zájmem vévody z Vendôme a získat pro novou velikost jistou a všemocnou oporu paní z Maintenon a pana du Maine. Jista si touto stranou, vymohla na španělském králi rozkaz grandům, a tedy celému Španělsku, aby ji napříště oslovovali Výsosti, a stejně tak vévodu z Vendôme, jemuž byl vydán patent udělující mu všechny hodnosti, pocty a výsady, jichž požívali oba donové Juanové.
Tato novota vyvolala ve Španělsku nesmírný rozruch a způsobila všeobecnou zlost a zděšení, jejichž příčinu je třeba vysvětlit. Když jsme pojednávali o hodnosti španělských grandů, viděli jsme, že je na roveň všem panovníkům, kteří nejsou králi; že neustupuje žádnému z nich; a že jestliže savojští vévodové, jako slavný Karel Emanuel, měli ve Španělsku před grandy nějakou vzácnou a velmi nepatrnou přednost, šlo spíš o vyznamenání než o hodnost, zastřené ctí jeho sňatku s infantkou, která byla zase povolána k nástupnictví na trůn; nemluvíme o tom, co se tam odehrálo při cestě Karla I., anglického krále, tehdy prince waleského, protože předpokládaný dědic koruny Velké Británie stojí mimo jakékoli srovnání. Viděli jsme dále, že od sjednocení různých španělských království sňatkem Ferdinanda a Isabely až po Filipa V. byli ve Španělsku jen dva mladší královští synové v mužném věku: bratr Karla V., který tam byl za jeho nepřítomnosti regentem a který potom odešel do Německa, kde se stal králem a císařem a založil císařskou větev panující v německých dědičných zemích; a Ferdinand, syn Filipa III., narozený roku 1609, kardinál a toledský arcibiskup, aniž přijal svěcení, a guvernér Nizozemí, kde zemřel roku 1641, ještě ne dvaatřicetiletý; tedy žádné potomstvo a žádní princové španělského rodu. Uznané levobočky tam měli jen dva, oba jménem don Juan Rakouský, a oba to byly osobnosti, zejména první, syn Karla V., narozený z neznámé matky roku 1543, proslulý vítězstvím v bitvě u Lepanta, který téměř vždy vrchně velel pozemním i námořním vojskům; zemřel neženat roku 1578, ve třiceti pěti letech; druhý don Juan, syn Filipa IV., narozený z herečky roku 1629, zemřel neženat roku 1679, v padesáti letech; byl velkým převorem Kastilie, což je hodnost, s níž je spojena grandeza a sto tisíc tolarů ročního důchodu, a generálem španělských vojsk.1
Když Filip IV. v září 1665 zemřel a jeho vdova se stala regentkou za nezletilosti Karla II., která byla dlouhá, vytvořil don Juan proti ní stranu, která jí po dlouhém zápase vyrvala veškerou moc; tu pak don Juan vykonával v plném rozsahu a až do své smrti se těšil veliké vážnosti. Měl jakýsi vlastní dvůr, jako vůdce strany si osvojil velkou nadřazenost nad grandy a dostal titul Výsosti; tomu se grandové, kromě nutnosti doby, podrobili snáz i kvůli postavení levobočků, které je ve Španělsku zvláštní, neboť se tam zachoval tento zbytek maurských mravů a obyčejů. Když jsme mluvili o grandech a o Španělsku, viděli jsme,2 že levobočci svobodných rodičů dědí, nejsou-li legitimní děti, téměř stejně jako legitimní děti a dokonce se dědictvím stávají španělskými grandy. Je k tomu ovšem třeba dodržet určité snadné formality a nesmějí tomu bránit žádné rodinné překážky, které by před nimi upřednostnily legitimní strýce, tety nebo bratrance a sestřenice. Zkrátka tento první druh levobočků se ve Španělsku od legitimních dětí liší velmi málo. Levobočci ženatého muže a svobodné dívky se od prvních liší jen větším množstvím formalit a omezení; ale i oni dědí a nastupují do grandez. Don Juan byl tohoto druhého druhu; jeho nástupnické právo na korunu mu tedy usnadnilo získat Výsost, přednost v hodnosti a všechno, co chtěl podniknout, a to udržel díky nepokojům, jejichž byl vždycky duší a vůdcem, a díky veškeré moci a pověsti, které mu z nich potom zůstaly. Podle tohoto vzoru tedy chtěla paní des Ursins povýšit vévodu z Vendôme: zalíbit se tím panu du Maine, jemuž by to byl příklad pro Francii, ačkoli se Francie od Španělska v postavení levobočků tolik liší; potěšit krále a paní z Maintenon v jejich nejcitlivějším bodě; a pod záštitou Výsosti pana z Vendôme prosadit i svou vlastní, načež už jí nedělalo starost zarazit ostatní výhody, na něž by si Vendôme mohl podle příkladu dona Juana dělat nárok, pod záminkou, že nelze všeobecnou nespokojenost hnát do krajnosti. Ta byla nesmírná.
Na dona Juana se ve Španělsku dávno zapomnělo; byl už mrtev, poté co se několik let před svou smrtí uchýlil do jedné komendy. Nikdo si nevzpomínal, že by ho viděl, ani na jeho Výsost. Pan z Vendôme nebyl levobočkem jejich posledního krále a neměl žádné právo na španělskou korunu; nebylo tedy žádné srovnání s donem Juanem. Lidé viděli, že je oslovován Výsosti, on i paní des Ursins, přesně jako nynější královské děti, protože ve Španělsku se neuznává Jasná ani Královská Výsost pro nikoho, bez jakékoli výjimky, a tato rovnost v oslovení s asturským princem a ostatními dětmi byla u paní des Ursins a pana z Vendôme nesnesitelná; mnoho lidí se kvůli ní dobrovolně vzdálilo ode dvora a ze služby, jen aby jim ji nemuseli prokazovat. Ve Francii nebylo rozhořčení o nic menší; paní z Maintenon a pan du Maine byli nadšeni, ale neodvážili se to dát najevo. I král o tom mluvil velmi zdrženlivě. Dovedli to však vynahradit užitečnými úvahami o prospěchu, který z toho lze vytěžit.
Ve středu 6. dubna odjel král do Marly, kde, ačkoli dauphin a paní Dauphine ještě nebyli pohřbeni, obnovil hned následující pátek svou malou hru u paní z Maintenon; chtěl mít salon jako obvykle a přál si, aby v něm vévoda a vévodkyně z Berry vedli veřejnou hru lansquenet a brelan a aby tam byly stoly s různými hrami pro celý dvůr. Netrvalo dlouho a obědval u paní z Maintenon jednou či dvakrát týdně a poslouchal tam hudbu s týmiž důvěrnými dámami. Paní z Dangeau, která k nim patřila, měla tu radost, že se tam dozvěděla, že její bratr hrabě z Löwensteinu, který byl za okupace Bavorska jeho správcem za císaře, byl povýšen na říšského knížete. Zároveň se tam dozvěděli, že abbé z Vassé odmítá biskupství v Le Mans. Byl to po celý život muž veliké ctnosti, kterému nikdy na ničem jiném nezáleželo než na tom, aby jím byl, ale který přesto vídal dobrou společnost a těšil se v ní velké vážnosti: bylo mu přes šedesát let a v tom věku ho biskupský úřad nemohl zlákat, ačkoli biskupství leželo uprostřed statků jeho rodu. Nechtěl jsem toto odmítnutí vynechat pro jeho vzácnost, a také pro vzácnost toho, že byl vybrán muž urozený a takových zásluh. Pro otce Telliera to byl úkaz.
Anglický král3 dostal v Saint-Germain neštovice. Dali mu přijmout svátosti. Neví se, z jakého důvodu, ale udělal totéž co paní Dauphine a nechtěl svého zpovědníka jezuitu;4 dal si zavolat faráře z farnosti a tomu se vyzpovídal. Královna, jeho matka, se s ním zavřela a učinila všechna možná opatření, aby princeznu, svou dceru, uchránila před nakažlivým vzduchem. Byla marná; princezna dostala neštovice a zemřela na ně sedmého dne, a to v pondělí 18. dubna. Pro anglickou královnu to byl velký žal, k němuž se přidávala smutná vyhlídka na brzké odloučení od syna, krále, které si vynutí mír, a starost, co s ním bude. Tělo anglické princezny bylo bez obřadů převezeno k sestrám od Navštívení Panny Marie v Chaillot, kam se královna, její matka, často uchylovala. Kvůli neštovicím nemohla přijímat žádné návštěvy.
Slečna z Armentières zemřela v Paříži ve věku přes osmdesát let. Byla to dívka velkých zásluh, ducha a ctnosti, která byla dlouho velmi chudá, potom velmi zbohatla a v obou těchto stavech měla mnoho významných přátel a přítelkyň. Mladou a chudou se jí ujala vévodkyně z Orval, sestra pana z Palaiseau, u níž bydlela většinu svého života a jíž byla zase ona velmi užitečná, když ji viděla upadnout do chudoby. Ke konci se přesto rozešly, pokud jde o bydlení, jako Saint-Romain a Courtin, dva státní radové proslulí svými velvyslanectvími, o nichž byla občas zmínka a kteří z přátelství vždycky bydleli spolu. Slečna z Armentières odkázala vévodkyni z Orval penzi čtyři tisíce livrů, požívací právo ke svému jmění vévodkyni du Lude, své odjakživa důvěrné přítelkyni, a jmění samo panu z Armentières, svému nejbližšímu příbuznému a hlavě svého rodu. Její matka nebyla nic, otec se příliš neuplatnil, ačkoli byl guvernérem Saint-Quentinu a měl pluk; ale jeho otec, rovněž guvernér Saint-Quentinu, byl generálporučíkem, poslancem šlechty za bailliage Vermandois na posledních generálních stavech v Blois roku 1588, velvyslancem u arcivévodů ve Flandrech, rytířem Řádu Svatého Ducha roku 1597 a rytířem cti královny Marie Medicejské. Statek Armentières získal po své manželce, která byla z rodu Jouvenel s přízviskem des Ursins a dědička; a otcem tohoto muže byl onen vikomt z Auchy, kapitán tělesné gardy Karla IX., který hlídal navarrského krále ve Vincennes, získal tam jeho přátelství a kterého Castelnauovy Paměti nazývají chladným a rozvážným a jedním z nejčestnějších mužů své doby.
Slečna z Armentières měla jen jednoho bratra, jehož matka byla rozená Pinartová, dědička velkých statků, mezi jinými Louvois, a jejímž otcem byl onen vikomt z Comblisy, syn státního sekretáře, který zradil Jindřicha IV. a vydal Lize Château-Thierry, jehož byl guvernérem a které bylo tehdy důležitou pevností. Jeho vnuk po dceři promrhal všechno v temném a neznámém životě, oženil se s pouliční courou, s níž neměl děti, a zemřel roku 1704. Zbytky byly přesto ještě dobré. Slečna z Armentières je zdědila, vyrovnala dluhy, uspořádala si věci a ve stáří zbohatla; dovedla toho dobře a čestně využít. Ona a otec toho, jemuž odkázala své jmění, byli dětmi bratranců z druhého kolena. Větev tohoto posledního, rozlišovaná jménem Saint-Remi, žila už dlouho v nouzi. Otec těch, kdo se pozvedli a za regentství vévody z Orléans hráli jistou roli, se roku 1690 stal hlavou svého rodu, když vymřelo všechno, co ještě zbývalo ze starších linií všech větví, a nebylo mu proto o nic lépe. Oženil se s dcerou d’Aguesseaua, mistra účetní komory, po níž získal malý statek Puysieux u Beaumontu směrem k Beauvais; a tento mistr účetní komory, tehdy šlechtic velmi nový, je dědem d’Aguesseaua, kancléře Francie se střídavým štěstím od 2. února 1717, kterým je ještě nyní, po šestadvaceti letech. Saint-Remi zemřel roku 1712 v sedmdesáti devíti letech a jeho žena roku 1721; dočkala se radosti, že viděla štěstí svého synovce, ale ani jeden z nich nikdy nevyšel ze své vesnice, kde se jejich dům velmi podobal chatrči a kde stěží měli z čeho žít. Měli tři syny: nejstarší nesl jméno Armentières; druhého poslali bez haléře jako páže velmistra na Maltu; třetí nesl jméno Conflans, což je jméno jejich rodu. Oba starší se narodili s velkým duchem a touhou se uplatnit. Vzepřeli se osudu a navzdory své chudobě našli způsob, jak číst, vzdělávat se a obohatit ducha vědami a dějinami, k čemuž jim oběma pomáhala velmi dobrá paměť; a byli dost prozíraví, aby všichni tři žili v naprosté svornosti. Conflans a Armentières sloužili ve vojsku.
Conflans, který neměl zdravý rozum, promarnil mládí v citadele, kde byl téměř dvacet let vězněn, protože se v souboji bil s jediným synem Pertuisovým; Pertuis zemřel jako guvernér Kortrijku, byl předtím kapitánem gardy pana z Turenne a těšil se velké vážnosti. Rytíř z Conflans se po návratu ze svých karavan5 bil v Angoumois nedaleko Ruffecu s jedním šlechticem jménem Ponthieu na pistole a přišel přitom o pravou paži. Armentières se ocitl u pluku nasazeného v La Rochelle, kde velel maršál z Chamilly. Maršálka, která byla velmi duchaplná a byla sama zbožnost a ctnost, shledala, že d’Armentières má ducha i vědomosti. Nadšena, že našla někoho, s kým se dá mluvit, oblíbila si ho, rytíře umístila do jejich milice a pomáhala jim, čím mohla; když se v zimě vracela do Paříže, dala je tam přijet, chválila je, uváděla je u sebe do nejlepší společnosti, která tam vždycky byla, a tak je uvedla do světa; oni to dovedli využít a dát se poznat i jinde.
Nevím, jak se Armentières seznámil a potom spřátelil s paní z Argentonu. Vévoda z Orléans u ní večeříval každý večer, když byl v Paříži; společnost tam bývala dost podivná, a ačkoli byl u své milenky, nebylo snadné ho pobavit. Armentièresův velmi vzdělaný duch a jeho náboženství zhruba téhož ražení jako náboženství vévody z Orléans přivedly paní z Argentonu k úsudku, že by se jí mohl hodit k zábavě vévody z Orléans. Mluvila s ním o něm jako o svém příteli, s nímž si vévoda dobře porozumí; představila mu ho; Armentières byl u všech večeří a vévoda z Orléans si ho oblíbil. Trvalo to nějakou dobu, během níž Armentières, který se snažil někde zachytit, navázal známosti v Palais-Royal a uvedl se u paní z Jussac, v době, kdy přijížděla do Paříže.
Tato paní z Jussac byla za svobodna společnicí první manželky mého otce, která ji z důvěry dala své dceři, když ji provdala za vévodu z Brissacu, a paní z Jussac na to nikdy nezapomněla. Odtud přešla k paní z Montespan, kde poznala velký svět a nejvybranější společnost. Byla to dobře rostlá žena příjemného vzhledu, která kdysi nepostrádala krásu, ale s duchaplností spojovala ještě víc ctnosti a rozvahy a velkou mírností a obezřetností si získala všeobecnou lásku a úctu. Důvěra, kterou k ní lidé chovali, způsobila, že jí svěřili péči o výchovu slečny z Blois. Ponechali ji v ní i po odchodu paní z Montespan a král ji k ní znovu připoutal, bez titulu, když slečnu z Blois provdal za vévodu z Orléans; dokonce ji doprovázela, když chyběly její dvě dámy. Za pobytu u paní z Montespan se provdala za Jussaca, který byl u pana du Maine v nově zavedeném postavení prvního šlechtice jeho komory, padl v bitvě u Leuze a zanechal jí syna, rovněž později padlého velmi mladého u gendarmerie, a dvě dcery. Vévodkyně z Orléans ji vždycky něžně milovala. Aniž v čemkoli ztratila svou nejzřetelnější oddanost paní z Montespan až do její smrti i její důvěru, dovedla si získat důvěru krále a paní z Maintenon ve všem, co se týkalo vévodkyně z Orléans, a mnoho přátel a vážnosti ve společnosti.
Starší dceru provdala za Chaumonta, plukovníka pěchoty z rodu d’Ambly, který padl jako brigádní generál, bezdětný. Armentières, který si vévodu z Orléans držel prostřednictvím paní z Argentonu, usoudil, že nemůže udělat nic lepšího, než si zajistit i vévodkyni z Orléans, kvůli dvoru a službě. Pomyslel tedy na to, že si vezme mladší dceru paní z Jussac, velmi hezkou, která, s menším duchem než matka, ale s duchem rozvážným a uvážlivým, se jí podobala ve všem. Zařídil to tak obratně, že se sňatek na samém začátku roku 1709 uskutečnil za velmi vzácné součinnosti manželky i milenky. Dostal z toho úřad komořího vévody z Orléans, který mu zaplatil, a pěší pluk s penzemi. Své bratry už předtím uvedl do světa a brzy nato získal úřad komořího i pro staršího z nich, který si na začátku letošního roku vzal starší dceru paní z Jussac, vdovu po Chaumontovi. Později byli jeden po druhém prvními šlechtici komory vévody z Orléans, krátce před regentstvím a během něho, a po smrti obou je vystřídal rytíř, jejich bratr, který na doporučení vévody z Orléans dostal komendu v Pézenas spolu s další. Paní z Conflans byla vychovatelkou dvou nejmladších dcer vévody z Orléans, prohrála jmění v kartách, oslepla a vychovala syna tak, že z něho byl jen darebák, který nakonec odešel do Španělska. Paní z Armentières byla dámou vévodkyně z Berry a potom vévodkyně z Orléans, rozumně vedla dobrý dům, získala si lásku a úctu a dobře vychovala syna, který se oženil s jedinou dcerou d’Aubignyho, onoho proslulého štolby paní des Ursins, o němž jsem nejednou mluvil; d’Aubigny jí zanechal velké jmění a to nádherné sídlo Chanteloup, které jeho paní určila za místo, kde bude mít svůj dvůr, až se stane svrchovanou kněžnou. Tento poslední Armentières je polním maršálem a s nevelkým duchem velmi pomýšlí na to, jak se vyšvihnout. Rytíř z Conflans, který zůstal prvním šlechticem komory vévody z Orléans i po smrti jeho otce regenta, mu byl vévodkyní z Orléans přidělen za mentora.6
S lepším vychováním a méně neotesanou povahou by k tomu byl docela způsobilý, ale ani schopnější muž by v tom neuspěl. Měl tvrdé střety s levobočkem zesnulého regenta a paní z Argentonu7 kvůli právům, na něž si tento dělal nárok jako velký převor Francie; spor byl hnán daleko a ani jednomu z nich nepřinesl úspěch. Oba šířili tištěné procesní spisy. Vévoda z Orléans je nakonec umlčel a přivedl k jakési slušnosti, takže bailli z Conflans se rozhodl, že se už nebude plést do ničeho, co se bude týkat velkého převora. Slovo sám sobě nedodržel. Šel na kapitulu do Templu; velký převor jí předsedal; bailli z Conflans se s ním chytil; spor se z obou stran rozpálil natolik, že jeden přešel k výčitkám, druhý k nadávkám, až mu nejhrubšími slovy spílal kvůli jeho levobočkovství. Kapitula se tím rozpadla a pohoršení ve společnosti bylo tak velké, že velkého převora vyzval Conflans, synovec baillia, místo něho, protože bailli neměl ruku; velký převor se s ním bil a byl nebezpečně raněn. Po této aféře vévoda z Orléans baillia z Conflans jemně propustil a ten ztratil mnoho z vážnosti, kterou si ve společnosti získal; společnost se pohoršovala nad tím, jak málo – a ještě kvůli maltézským záležitostem, které by jiní hájili slušněji – dbal na vděčnost, kterou on i jeho rodina dlužili za celé své štěstí otci a matce velkého převora. Uchýlil se k paní z Armentières, své švagrové, která zároveň byla velmi z velkého světa, a žije tam ve zbožnosti. Tito Conflansové se prohlašují za potomky po meči rodu Brienne, tak proslulého svou starobylostí, svými velkými lény, velkými sňatky, vysokými úřady, svými konetábly, svými velkými komorníky (chambriers)8 a králi jeruzalémskými a císaři konstantinopolskými, a jako takoví jsou uvedeni v genealogii tohoto rodu, otištěné mezi genealogiemi konetáblů pokračovateli du Fournyho a otce Anselma.
Paní z Villacerfu, vdova po Villacerfovi, který měl na starosti královské stavby a byl s králem tak zadobře, a matka prvního hofmistra paní Dauphine, o niž jsme právě přišli, zemřela velmi stará na pouštění žilou, které jí udělali kvůli několika lehkým záchvatům horečky a při němž jí přeťali šlachu.
Paní Bouchuová, vdova po státním radovi a matka hraběnky z Tessé, měla víc štěstí. Dlouho tajila rakovinu, o níž věděla jen jediná komorná. Se stejným utajením uspořádala své záležitosti, večeřela ve společnosti, druhý den časně ráno si dala uříznout prs a rodině ani nikomu jinému to nedala vědět dřív než několik hodin po operaci; dokonale se uzdravila. Po tolika odvaze a rozumu jsme ji, ne po mnoha letech, viděli vdát se za vévodu z Châtillonu, beznohého mrzáka, z posedlosti stát se vévodkyní, pro jeho velké jmění, a dlouho potom zemřít na zápal plic, protože si chtěla v té velké zimě zajet do Versailles užít své taburetky.
V téže době zemřela markýza z Huxelles, matka maršála, ve věku osmdesáti pěti nebo šesti let, do té doby se zcela jasnou hlavou a v dokonalém zdraví. Byla dcerou prezidenta Le Bailleula, vrchního správce financí; její otec, bratr, synovec a prasynovec byli všichni prezidenty parlamentu (à mortier); v prvním manželství byla vdovou po starším bratrovi Nangisově, otci maršála z Nangis, a celých sedmdesát let z toho pobírala šest tisíc livrů vdovského důchodu. Byla to žena velkého ducha, která bývala krásná a měla milostná dobrodružství, byla vzdělaná a celý život patřila k velkému světu, nikoli však ke dvoru. Byla panovačná a vydobyla si jakési právo autority. Scházeli se u ní lidé ducha a literáti a starci ze starého dvora a ona tam udržovala jakýsi velmi rozhodný tribunál. Přátele a vážnost si uchovala až do konce; její syn, s nímž vždycky jednala zpupně, s ní nikdy nebyl příliš zadobře a téměř ji nenavštěvoval.
Také bailli z Noailles zemřel v Paříži, v arcibiskupském paláci, kam ho kardinál, jeho bratr, před nějakým časem vzal k sobě, protože se jeho záležitosti ocitly ve velkém rozvratu. Měl dvě pěkné komendy a byl velvyslancem Malty. Byl to velmi dobrý a poctivý člověk, prostý, který byl celý život velký prostopášník a ke konci myslel na spásu své duše.
Otec Tellier usoudil, že otec La Rue potřebuje nějaký projev vážnosti po tom, co ho potkalo při smrti paní Dauphine. Král ho tedy jmenoval zpovědníkem vévody z Berry a prohlásil, že pro malého dauphina vyhrazuje otce Martineaua, který byl zpovědníkem toho, jehož ztráta zarmoutila celou Evropu. Zároveň tito otcové, zvyklí ze všeho vytěžit, nadělali velký hluk kolem jednoho memoranda nalezeného v dauphinových papírech o aféře kardinála z Noailles, které mu nebylo nijak příznivé. Poslali je do Říma a dali je vytisknout. Toto memorandum aspoň nebylo nalezeno v jeho skříňce, jak bylo možno vidět výše; mohlo být nalezeno jinde; to se nedá přesně posoudit. Mohu směle ručit za svou přesnost ohledně smýšlení tohoto prince, které jsem vylíčil, a ohledně toho, co se mezi ním a mnou odehrálo, a to ještě tak málo dní před smrtí paní Dauphine, a tedy i před jeho vlastní. Toto memorandum, je-li takové, jak bylo zveřejněno, mohlo pocházet ze začátků aféry, kdy byl pod vlivem pana z Cambrai a předsudků vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers. Mohl na papír napsat argumenty pro a čekat s argumenty proti; zveřejnili ono pro, a pokud se našlo i proti, bylo důkladně zatajeno. K tomuto úsudku mě vede naprostá odlišnost tohoto memoranda od smýšlení, v němž – o tom nemohu pochybovat – tento princ zemřel, a to, že byl zcela neschopen chtít oklamat mne nebo kohokoli jiného lží bez jakéhokoli důvodu či potřeby, když mne chtěl v této záležitosti využít, a byl by v ní podivuhodně nejednotný sám se sebou, což bylo naprosto v rozporu s jeho povahou. Klika nepřátelská kardinálovi z Noailles přesto, vyzbrojena tím velkým jménem, triumfovala, ale tento triumf, postavený na tak nepevném základě, jak ukazoval už sám obsah spisu v podobě, v jaké jej zveřejnili, neměl dlouhého trvání. Brzy sám od sebe padl, ale vždycky to stačilo k tomu, aby oslnil a získal čas.
V pondělí 18. dubna se v Saint-Denis konaly zádušní obřady a pohřeb obou dauphinů a paní Dauphine, manželky a matky.9 Vévoda z Orléans a hrabě z Charolais byli princi smutku. Bylo zvláštní, že nebyl třetí. Král, který poslal hraběte z Toulouse ke kropení svěcenou vodou a vévodu du Maine k průvodu jako prince krve, zřejmě shledal příliš silným nechat jednoho z nich vystupovat v Saint-Denis. Byly tam však tři princezny smutku, protože obřad byl dvojí, za prince i za princeznu: vévodkyně z Berry, vedená Coettenfaem, svým rytířem cti, s vlečkou, kterou nesli hrabě z Roucy, Biron a Montendre; paní Vévodkyně, vedená hrabětem z Uzès, s vlečkou, kterou velmi nerovně nesli Montpipeaux, který byl z rodu Rochechouart, a L’Aigle, syn její dvorní dámy; slečna z Bourbonu, vedená Blansacem, s vlečkou, kterou nesli Montboissier a d’Angennes. Princové je nevedli kvůli nestejnému počtu; tak to mělo být; ale vévoda z Berry se rozhodl, že tam půjde, a stal se tak prvním princem smutku. Přesto se nic nezměnilo a princové princezny nevedli. Vévoda z Beauvilliers měl odvahu nést tam vlečku vévody z Berry, za pomoci markýze z Béthune, jeho prvního šlechtice komory, a Sainte-Maura, jeho prvního štolby. Další dvě vlečky už nevím. Čtyři meninové u baldachýnu dauphina, čtyři jiní u baldachýnu paní Dauphine; u dauphiny Bavorské10 to byli čtyři rytíři řádu, ve špici, s řádovým řetězem, páni z Beuvronu, z Lavardinu, z La Salle a z La Vauguyon. Dangeau, rytíř cti obou v době jejich smrti, zažil pokaždé totéž ponížení, protože první štolba byl maršál Francie. Při smrti dauphiny Bavorské nesl korunu místo něho maršál z Bellefonds, první štolba, a Montchevreuil královský plášť místo maršála. Při smrti této nesl korunu místo Dangeaua maršál z Tessé, první štolba, a d’O plášť místo maršála. Všechno proběhlo s obvyklými obřady a obvyklou účastí.
S pohřební řečí, kterou pronesl Maboul, biskup z Alet, byli lidé docela spokojeni. Pan z Met, první almužník, celebroval; obřad začal kolem jedenácté. Protože je velmi dlouhý, napadlo někoho postavit na kredenční stolek velkou nádobu plnou octa pro případ, že by někomu bylo špatně. Pan z Met, když přijal první ablucí a viděl podle objemu malých konviček, že na druhou zbývá málo vína, požádal o další. Vzali tedy z kredenčního stolku onu velkou nádobu v domnění, že je v ní víno, a pan z Met, který se chtěl posilnit, řekl, když si nad kalichem omýval prsty, ať nalijí plný. Vypil to jedním douškem a teprve na konci zpozoroval, že vypil ocet; jeho grimasa a nářek vyvolaly kolem něho trochu smíchu a on sám potom svou příhodu vyprávěl, velmi nespokojen. Druhý den jsem šel navštívit pana z Beauvilliers, jemuž tento krutý obřad poškodil zdraví. Řekl jsem mu, když jsem ho objímal: Tak jste právě pohřbil Francii. Souhlasil se mnou. Běda! Kdyby byl na světě, oč víc by o tom byl přesvědčen dnes! Dopijme jedním douškem tento hrozný kalich, jen s malým porušením časového pořadí. Přítomnost těl v chóru v Saint-Denis způsobila odklad výročních zádušních obřadů za Monseigneura. Pan z Met je celebroval ve čtvrtek 21. dubna za obvyklé účasti; byli přítomni vévoda z Berry, vévoda z Orléans, páni hrabě z Charolais a princ de Conti; král tam poslal také vévodu du Maine a hraběte z Toulouse.
V úterý 10. května se konaly zádušní obřady v Notre-Dame za pana dauphina a paní Dauphine. Vévoda z Berry, vévoda z Orléans a hrabě z Charolais byli třemi princi smutku; vévodkyně z Berry, slečna z Bourbonu a slečna z Charolais byly princeznami smutku. Tam stejně jako v Saint-Denis to měly být Madame a vévodkyně z Orléans, protože smuteční hosté mají být téže hodnosti jako ti, za něž se smutek drží, nebo nejbližší, není-li táž možná. Ale i princezny krve to berou jako obtížnou povinnou službu a král o to nedbal. Vlečku vévody z Berry nesli podivně: Sainte-Maure, jeho první štolba, Pons, mistr jeho šatny, a – což velmi překvapilo – La Haye, velmi bezvýznamný šlechtic, který se z králova páže stal jeho osobním štolbou a který, když vévoda dostal vlastní dvůr, velel jeho loveckému personálu; nad tím se lidé pohoršovali tím víc, že to bylo dílo vévodkyně z Berry. Vévodovi z Orléans nesli vlečku d’Étampes, kapitán jeho gardy, a mladý Bréauté, mistr jeho šatny, který brzy nato zemřel neženat. Hrabě z Charolais mu byl postaven na roveň, jako tomu bylo v Saint-Denis, a stejně tak princezny krve, které mají mít jen jednoho nositele vlečky. Vlečku hraběte z Charolais nesli Jaucourt, jeho vychovatel, a jeden jeho šlechtic. Princové nevedli princezny, stejně jako v Saint-Denis; vévodkyni z Berry vedli Coettenfao a rytíř z Hautefortu, její rytíř cti a její první štolba, a vlečku jí nesli hrabě z Roucy, Biron a Montendre, titíž jako v Saint-Denis; slečna z Bourbonu, vedená Blansacem, měla vlečku velmi nerovně nesenou hrabětem z Roye, synem Roucyho a synovcem Blansacovým, a L’Aiglem, synem dvorní dámy paní Vévodkyně, její matky. Slečna z Charolais, vedená hrabětem z Uzès, měla vlečku nesenou Châteaurenaultem a d’Angennem. Duchovenstvo získalo, že bylo zdraveno zvlášť, odděleně od oltáře, hned po něm a hned před katafalkem, který dostal dva pozdravy kvůli dvěma tělům. Slečny z Bourbonu dostaly jen jeden pozdrav společně, jako osoby téže hodnosti. Otec Gaillard pronesl krásnou pohřební řeč. Celebroval kardinál z Noailles. Jen on sám byl ve fialových rouchách, protože kardinálové nikdy nenosí černá: puntičkářství pýchy, které sahá až k oltáři. Uspořádal skvělý oběd pro prince a princezny smutku a pro přední dámy. Vévoda a vévodkyně z Berry ho přizvali ke stolu. Cestou zpět do Versailles navštívil vévoda z Berry pana Vévodu v paláci Condé; ten ještě nebyl s to vyjít ze svého pokoje. V úterý 24. května dala účetní komora sloužit v Sainte-Chapelle velkou zádušní mši za pana dauphina a paní Dauphine. Otec La Rue tam pronesl pohřební řeč, která byla docela pěkná. Lidé se divili, že se toho ujal po tom, co ho potkalo při smrti této princezny; i nezávisle na té události to nebyl úkol pro zpovědníka.
Vraťme se nyní zpět, totiž k oné cestě do Marly, kde, jak jsem řekl, začaly zábavy znovu dřív, než byl v Saint-Denis vykonán pohřeb Francie. Viděli jsme (viz výše) znepokojení mých přátel nad mým ojedinělým chováním k vévodovi z Orléans. Jen se stupňovalo. Nemohl jsem se podvolit jejich radám, které jsem dlouho pokládal za dvorskou slabost. Nakonec mě jejich shoda, ačkoli se většina z nich nemohla domluvit, přiměla k úvahám, aniž bych však o nic méně pohrdal hrozbami králova hněvu a zlosti paní z Maintenon, které jsem nemohl pokládat za tak velké, jak mě o nich chtěli přesvědčit, protože jsem nemohl pochopit, že by o mne víc či míň u vévody z Orléans, jemuž se každý člověk všeho druhu vyhýbal bez ohledů a s nejokázalejší neslušností, mohlo způsobit, aby byl v očích světa méně opuštěný nebo méně vinný. Právě tento poslední bod však byl mým zločinem a příčinou starostí obou vévodů z Beauvilliers a z Chevreuse, kancléře a mých dalších přátel a přítelkyň. Už jsem řekl, že můj nesmírný žal nad ztrátou dauphina vyšel najevo. Prozrazoval se ještě mým ústraním a smutkem; zradil mě. Lidé začali tušit a nakonec zhruba rozpoznali velikost mé ztráty; odvážili se mi o ní mluvit a kondolovat mi, neboť jsem proti své vůli pozvolna přijímal soustrast od nesčetných lidí, z nichž většina přicházela ke mně, kde jsem měl co nejvíc zavřené dveře, a kteří mi pak při setkání říkali, že u mě byli, aby mi vyjádřili účast na velké ztrátě, kterou jsem utrpěl. Marně jsem odbíhal od tématu, odbýval, odpovídal nakonec stručností člověka, který věc přechází a nechce rozumět; nikoho jsem nepřesvědčil a u dvora zůstalo ustáleno, a to veřejně, že mám důvod být velmi zarmoucen jako člověk, který ztratil největší a nejjistější štěstí.
Tato představa, která se v krátké době stala všeobecnou a která patří k těm, jež se nikdy neupevní lépe, než když se je člověk pokusí vyvracet, se u mě nesrovnávala s jinou, která se stala neméně všeobecnou: s domnělým zločinem vévody z Orléans, který vévoda du Maine šířil vším svým uměním a který paní z Maintenon podporovala vší svou nenávistí, všemi svými náklonnostmi, vší svou mocí. Byl jsem příliš znám, než aby si kdo mohl představit, že by mě jakýkoli ohled nebo jakákoli nutnost kdy dokázaly přimět, abych vídal toho, koho bych podezíral z tak ohavného zločinu, natož abych s ním žil denně v důvěrnosti a vzdoroval tímto chováním, jehož zvláštnost mi byla přinejmenším k ničemu, veřejnému křiku, podpíranému veškerou přízní a veškerou mocí, které prince, s nímž jsem se ustavičně stýkal, odsuzovaly k nejúplnější a nejponižující samotě uprostřed společnosti a dvora i v lůně jeho nejbližší rodiny. Byl jsem také příliš blízko princi, jehož oplakávala všechna srdce, i všem, kdo ho nejdůvěrněji obklopovali, a na druhé straně tomu, koho tak mocné důvody zájmu a nenávisti chtěly rozhodně tímto zločinem rozdrtit, než aby bylo možné, že bych o ničem nevěděl, kdyby proti němu existovalo byť jen sebemenší, i lehké podezření; a to bylo zjevně vyvráceno mým chováním k němu, které nevyvracelo chování těch několika dalších důvěrníků z dauphinova okolí, kteří, protože neměli s vévodou z Orléans žádné styky, na svém chování k němu při této příležitosti nic neměnili.
Pan z Beauvilliers, jak jsem poznamenal, se mu odjakživa vyhýbal a pan z Chevreuse ho vídal jen zřídka a vždy v neobvyklých hodinách. Byl to tedy kontrast, jaký mé chování tvořilo s vládnoucím a převládajícím míněním, a trhlina, kterou v něm mohlo způsobit u všech lhostejných, rozumných a uvažujících lidí, co přímo narážel na tak drahý zájem pana du Maine a na tak okázale projevenou vůli paní z Maintenon. To moji přátelé jasně viděli, to mi dávali pocítit, jak jen mohli, tomu jsem nějakou dobu nechtěl věřit, to jsem konečně velmi zřetelně postřehl a tím jsem stejně dokonale pohrdl. Ne že bych neznal nebezpečí, že si je popudím, a neviděl za nimi krále, jak s nimi sedí v sedle a je jim zcela k dispozici; ale nemyslel jsem, že by má důvěrná vazba s vévodou z Orléans měla z bázně a podlosti posloužit tím, že bych změnil chování, jako nové závaží, které by ho rozdrtilo. Byl jsem víc než zcela chráněn před tím, aby mě s ním spojovali v křiku, který se proti němu zvedal; musel jsem se tedy obávat jen vykonstruovaných sporů, jimiž by mě vzdálili a zničili pod jinými záminkami, a rozhodl jsem se to riziko podstoupit a pečlivě a rozvážně se vyhýbat všemu, čím by se mi dalo něco přišít. Několikrát jsem byl upozorněn, že je král nespokojen, jednou že mě viděl ze svých oken v zahradách se svým synovcem, jindy že se paní z Maintenon diví, že se já jediný z celého dvora odvažuji k němu přistoupit a vídat ho. Ona sama a pan du Maine, který se skrýval pod jejími křídly, byli rádi, když mi tyto věci mohli donést, aby mě znepokojili a přiměli změnit chování k vévodovi z Orléans; trvalo to v době mezi oběma cestami do Marly a velmi to zesílilo za druhé, o níž mluvím a během níž se konal pohřeb v Saint-Denis, protože hlučný křik a urážky lidu při průvodu a ozvěny ve společnosti a u dvora se zdvojnásobily a protože Marly je uspořádáno tak, že mě bylo každý den vidět otevřeně s vévodou z Orléans. Došlo to nakonec tak daleko, že nějaký čas po pohřbu a ke konci pobytu v Marly na mě pan z Beauvilliers naléhal, abych odjel do La Ferté, dokonce ještě před návratem do Versailles, a nechal z dálky zažehnat bouři, kterou viděl se proti mně stahovat. Několik dní jsem se bránil, ale jednoho rána, když jsem byl na králově mši, přišel za paní ze Saint-Simon a řekl jí, že zcela přesně ví, že paní z Maintenon se proti mně chystá vystoupit a že budu bez udání jakéhokoli důvodu vyhnán, jestliže se sám na čas nevzdálím. Hned se zavázal, že mě bude zpravovat o tom, jakým směrem se věci týkající se mě budou ubírat, a že mě vyzve k návratu, jakmile v tom uvidí bezpečí. Zároveň požádal paní ze Saint-Simon, aby vymyslela jakousi šifrovanou řeč, avšak bez šifry, jíž by se mohla posloužit, aby mi dala na srozuměnou, co jí uloží mi za mé nepřítomnosti vzkázat, a zapřísahal ji, aby se to stalo během dne, abych mohl odjet nazítří, jako bych měl v La Ferté naléhavou záležitost, která tam vyžaduje mou přítomnost; on sám že se postará, aby to řekl králi a aby král schválil, že nedokončím čtyři nebo pět dní, které ještě zbývalo strávit v Marly. Když jsem se vrátil domů, ještě jsem ho tam zastihl. Mnohem živější znepokojení, v němž jsem ho viděl, na mě zapůsobilo méně než jeho absolutní a rozhodný způsob řeči a autoritativní tón, s nímž se vyjadřoval. Nic nebylo méně v jeho povaze a už léta nic tak nového vůči mně. Cizí tajemství bylo u něho neproniknutelné. Jeho tón a výraz mi daly pocítit, co neříkal, a zdálo se mi, že je zvolil schválně, aby mi pod tak živou, tak naléhavou a tak rozkazovačnou radou ukázal rozkaz, který neměl svobodu přiznat. Paní ze Saint-Simon a já jsme neviděli důvod k dalšímu vzdoru. Zbytek dne jsem strávil tím, že jsem nenápadně šířil zprávu o údajné nutnosti své cesty, jako obvykle jsem se ukazoval u dvora, navštívil vévodu a vévodkyni z Orléans a připravil se k odjezdu, jak jsem také druhý den ráno učinil. Nikdy jsem neviděl, aby se velmi přísná tvář tak rychle změnila ve velmi jasnou, jako se to stalo vévodovi, jakmile jsem vyslovil slovo o odjezdu. Nikdy mi o tom víc neřekl a vždycky jsem zůstal přesvědčen, že mi ho poslali král nebo paní z Maintenon a řekli mu, že budu vyhnán, jestliže se podle jeho rady nevyženu sám a po dobrém. Můj odjezd ani má nepřítomnost nevzbudily žádný rozruch, nikdo za tím nic netušil. Byl jsem pečlivě zpravován, ale vždy v hádankách, v podobě rad, o tom, jak se věci mají, abych věděl, zda zůstat, nebo se vrátit. Stejně tak jsem nevěděl, co způsobilo můj návrat, který mi byl stejně oznámen. Má nepřítomnost trvala měsíc nebo pět týdnů a přijel jsem rovnou ke dvoru, kde jsem s vévodou z Orléans žil úplně stejně jako předtím.
Vévoda z Orléans ještě nebyl na konci svých neštěstí. Bylo už příliš, že si jedním až příliš dobrým vtipem znepřátelil dvě všemocné a nesmiřitelné víly. Chalais, muž pro všechno princezny des Ursins, byl jí vyslán na cestu tak tajemnou, že její temnota nebyla nikdy objasněna. Byl osmnáct dní na cestě, inkognito, tajil své jméno a projel ve vzdálenosti dvou mil od Chalais, kde byli jeho otec a matka, aniž by jim dal o sobě vědět, ačkoli s nimi byl velmi zadobře. Tajně kroužil po Poitou a nakonec tam v klášteře v Bressuire zatkl františkána středního věku, který zvolal: „Ach, jsem ztracen!“, jakmile se uviděl zatčen. Chalais ho odvedl do vězení v Poitiers, odkud vyslal do Madridu důstojníka dragounů, kterého s sebou přivezl a který toho františkána znal; jeho jméno se nikdy nedozvědělo, jen to, že to byl skutečně františkán, který se vracel z několika míst v Itálii a v Německu, a dokonce z Vídně. Chalais pokračoval do Paříže a 27. dubna, ve středu, kdy král užil projímadlo, přijel do Marly k Torcymu. Torcy ho odpoledne uvedl do králova kabinetu, kde u krále zůstal půl hodiny, což o tolik zdrželo státní radu, a Chalais hned nato odjel do Paříže. Tolik okázalosti se nedělalo proto, aby se z toho netěžilo, a Chalais se neponížil k řemeslu profousa za ubohým mnichem, aniž by očekával velký ohlas. Vzápětí bylo všechno plné nejstrašnějších řečí proti vévodovi z Orléans, který prý prostřednictvím tohoto mnicha – jenž byl ovšem v době smrti našich princů daleko – je otrávil a chtěl otrávit ještě další. V okamžiku se Paříž ozývala těmito hrůzami; dvůr jim přitakával, provincie jimi byly zaplaveny a brzy nato i cizí země, s neuvěřitelnou rychlostí, která otevřeně ukazovala, že spiknutí bylo připraveno předem, a s rozšířením, které proniklo až do doupat. Paní des Ursins v tom ve Španělsku nebyla obsloužena o nic hůř než pan du Maine a paní z Maintenon ve Francii. Byl to strašlivý nový příval zuřivosti. Františkána přivezli se spoutanýma rukama i nohama do Bastily, kde byl vydán výhradně d’Argensonovi.11
Tento policejní poručík podával králi přímo zprávy o mnoha věcech, k zoufalství Pontchartraina, který, maje Paříž a dvůr ve svém odboru státního sekretáře, zcela marně pukal zlostí, když viděl, jak mu před nosem odcházejí tajné a důležité záležitosti, které z jeho podřízeného dělaly jakéhosi ministra, obávanějšího, váženějšího a uznávanějšího než on sám; d’Argenson si přitom vždycky počínal tak, že si získal velký počet přátel, a to mezi nejpřednějšími, a nadělal si jen velmi málo nepřátel, a to ještě z temných nebo nejnižších vrstev. Vévoda z Orléans nechal tento liják padat, protože ho nemohl zastavit. Všeobecné opuštění to už zvětšit nemohlo; zvykal si na svou samotu, a protože o tom mnichovi nikdy neslyšel, neměl z toho ani nejmenší obavu. Ale d’Argenson, který mnicha několikrát vyslýchal a podával o tom přímo zprávy králi, byl dost obratný, aby se zalíbil vévodovi z Orléans tím, že nenachází nic, co by se ho týkalo, a službami, které mu v té věci u krále prokazoval.12 Jako obratný muž viděl pošetilost štvanice postrádající jakýkoli základ, jejíž prudkost nemohla zabránit tomu, aby vévoda z Orléans byl velmi předním princem ve Francii za nezletilosti, kterou králův věk dával tušit dost zblízka, a dovedl využít tajemství, které mu jeho úřad poskytl, aby se s ním dostal do stále lepších vztahů, neboť si ho odjakživa pečlivě, i když tajně, hleděl; a toto chování mu, jak uvidíme v příslušné době, vyneslo velké štěstí.
Tento františkán zůstal téměř tři měsíce v Bastile, aniž s kýmkoli mluvil kromě d’Argensona; potom ho Chalais, profous paní des Ursins, sám odvezl z Paříže do Segovie, kde byl uvězněn ve věži na samém vrcholu hradu, odkud měl nejkrásnější vyhlídku na světě, z výšky, která na té straně, kde byl, spadá kolmo jako věže Notre-Dame v Paříži. Byl tam ještě v plném zdraví, s nikým nemluvě, o deset let později, když jsem si šel ten krásný hrad prohlédnout. Dozvěděl jsem se tam, že strašlivě kleje na rakouský dům a na ministry vídeňského dvora a zuřivě se rozčiluje, že ho tam nechávají shnít; že čte jen romány, o které si říká tomu, kdo o něho pečuje; a že tam žije se vším pohoršením, jaké čtyři zdi mohou zločinci dovolit. Tvrdilo se, že se zaprodal k otrávení španělského krále a infantů. Jeho zuřivost proti Vídni by se zdála tomuto mínění nasvědčovat. Převládlo u nejrozumnějších lidí na obou stranách Pyrenejí; ale protože tajemství celé této záležitosti zůstalo tajemstvím, budu se chránit vynést o ní soud, který by nemohl být jistý, ba ani naznačit, na čem by se zakládal. Ten ubožák zemřel dlouho po mém návratu ze Španělska, a to v témž vězení. Chalais se oběma vílám jistě zalíbil tím, že se ujal tak namáhavého úkolu, tak málo slušícího muži jeho urozenosti. Jestliže to posloužilo, jak ony nepochybně tvrdily, k tomu, aby tajemství a jejich ohavné výklady nabyly větší váhy, ve společnosti, ačkoli jí tolik zacpávaly ústa, tato cesta neprospěla tomu, kdo se ponížil k tomu, aby jim dělal profousa.
Dost často se stává, že po nejsmutnějších událostech následuje nějaká nečekaná fraška, která obveselí veřejnost, když na to nejméně myslí. Dům vévody z Tresmes poskytl jednu, která vyvolala podivný rozruch a velmi pobavila společnost. Vévoda oženil svého nejstaršího syna se slečnou Mascraniovou, jak jsem v příslušné době zaznamenal. Byla to jediná dcera dvorního referendáře, který měl nesmírné jmění; neměla už otce ani matku, v době sňatku byla pod poručnictvím abbé Mascraniho, bratra svého otce, a sňatek sjednali Caumartinové, bratři její matky a odjakživa důvěrní přátelé vévody z Tresmes. Když se sňatek uzavíral, nebyla už dítě. Se svým bohatstvím věřila, že bude šťastná; nevěděla, že to není úděl manželek Potierů. Paní z Revelu, bezdětná vdova a nepříliš zámožná sestra vévody z Tresmes, se k němu přestěhovala, aby jeho snachu vedla; ta se však ukázala jako nesnadno ovladatelná a teta jako málo způsobilá k tomuto úkolu. Od nesrovnalostí se přešlo k náladám, potom ke stížnostem, dále k hádkám a právním krokům, nakonec ke krajním prostředkům. Mladá žena měla víc rozumu než Gesvreové a dovedla získat pro sebe celou svou rodinu, až po Caumartiny, kteří se nakonec s Gesvrey rozkmotřili. Utekla ke staré paní z Vertamont, své babičce z matčiny strany, která ji vychovala a zbožňovala ji, a z tohoto útočiště dala doručit žádost o zrušení svého manželství pro impotenci. Procesní spisy z obou stran se jen rojily. Lze si představit, co taková látka poskytne a jaký zdroj sprostot a vtipů. Věc se projednávala před officialitou.13 Markýz z Gesvres tvrdil, že není impotentní, a protože šlo o skutkovou otázku, bylo nařízeno, aby byl prohlédnut chirurgy a ona porodními bábami, jmenovanými officialitou, kteří o tom podají zprávu; a oba byli skutečně prohlédnuti.
Bylo by obtížné vylíčit scény, které tato aféra vyvolala. Známí a dokonce vznešení lidé se chodili bavit na přelíčení; místa se tam zamlouvala už od časného rána, lidé se tam hrnuli a odtud pocházela vyprávění, která plnila všechny rozhovory. Ubozí Gesvreové div nezemřeli zlostí a hanbou a hořce litovali, že se pustili do takového boje. Trval dlouho, vždy s novými směšnostmi, a skončil teprve se smrtí markýzy z Gesvres. Lidé se zlomyslně domnívali, že nebyla tak docela v neprávu, a její manžel tu domněnku potvrdil tím, že už přes třicet let nepomýšlí na nový sňatek. Nahradil to svým bratrem, který má děti s nejstarší dcerou maršála z Montmorency.
Generálové odjeli každý k armádě, které měli velet, a s nimi generálové i ostatní důstojníci, kteří v nich měli sloužit: Villars do Flander, Harcourt a Besons na Rýn, Berwick do Dauphiné a do Alp; a Fiennes, generálporučík, nahradil v Katalánsku vévodu z Noailles, na jehož použití se nepomýšlelo.
Bissy, syn generálporučíka a vnuk jednoho z oněch lehkovážně jmenovaných rytířů řádu z Louvoisovy promoce roku 1688, se oženil s dcerou Chauvelina, státního rady. Brzy nato viděl svého strýce ve skvělém postavení a po dlouhých letech veškerou moc a pečeti v rukou bratra své manželky, který skončil jako Ikaros;14 a z obou těchto štěstí, Bissymu tak blízkých, nezískal nic.
Meuse z rodu Choiseulů se oženil s dcerou Zurlaubena, který padl jako vynikající generálporučík, a sestry Sainte-Maurovy.
Abbé ze Sainte-Croix zemřel ve věku přes devadesát let. Měl šest opatství, převorství, malé guvernérství a královskou smečku na srnce. Byl synem slavného Molého, prvního prezidenta a strážce pečetí, a nikdy nebyl ničím jiným než dvorním referendářem a na nic jiného nemyslel než na lov a na zábavy všeho druhu, až do své smrti, v dokonalém zdraví. Čas od času přicházel ke dvoru, kde s ním král vždycky mluvil a vyznamenával ho kvůli velkým službám jeho otce, na něž král nikdy nezapomněl a které vždycky a vydatně působily ve prospěch všech nositelů tohoto jména.
V téže době zemřeli dva muži nesmírné tloušťky, velkého ducha, slušného vzdělání, cti a statečnosti, oba velmi z velkého světa a oba víc než velmi prostopášní, a zanechali v dobré společnosti jistou prázdnotu: jedním byl Comminges, druhým La Fare. Comminges byl synem a synovcem z otcovy strany Commingese a Guitauta, kteří byli oba guvernéry Saumuru, oba kapitány gardy královny matky, oba rytíři řádu roku 1661, oba velmi spolehliví muži vlády, oba používaní k nejchoulostivějším důvěrným úkolům. Guitaut zemřel náhle v Louvru v osmdesáti dvou letech, roku 1663, aniž byl kdy ženat. Comminges, jeho synovec, nástupce v jeho úřadech a otec toho, o němž je zde řeč, byl po celý život významným mužem. Roku 1646 byl poslán k panu Princi15 do Flander, v srpnu 1648 měl za úkol zatknout a dopravit do Sedanu slavného radu Broussela;16 následujícího roku zatknout podezřelé důstojníky královnina pluku; a téhož roku dát 1. a 8. června zastřelit Chambreta a další bordeauxské důstojníky. Spolu se svým strýcem zatkl 18. ledna 1650 v Palais-Royal prince de Condé a prince de Conti a vévodu z Longueville. Zatkl také du Doignona, známého od té doby, co si dal udělit hodnost maršála Francie za vydání Brouage, pod jménem maršál Foucault. Comminges dobyl roku 1650, v dubnu, Saumur na du Montovi, který se ho zmocnil pro pana Prince, a velel v letech 1652 a 1653 v Itálii, v nepřítomnosti hraběte z Harcourtu, a v Katalánsku. Potom odjel jako velvyslanec do Portugalska a do Anglie a zemřel v březnu 1670 v padesáti sedmi letech.
Oženil se s dcerou Amalbyho, rady bordeauxského parlamentu. Jeho matka měla ještě menší cenu, jako všechny ženy těchto Commingesů, až na jednu nebo dvě. Nosili v plném rozsahu jméno a erb Comminges a prohlašovali se za potomky stejnojmenných hrabat. Nikdy však v žádné době nedokázali prokázat žádnou příbuzenskou linii ani spojení a neví se, kým byli před rokem 1440. Comminges, jeho syn, sloužil skoro jen jako dobrovolník a vždy jako králův pobočník; král, navzdory jeho mravům a nevelké horlivosti, ho nikdy neviděl, aby s ním nepromluvil a nejednal s ním s vyznamenáním a důvěrně, kvůli královně matce. Dvořané za králových tažení žertem nazývali bomby a moždíře největší ráže „Comminges“, a tak důkladně, že tento název u dělostřelectva zůstal. Comminges ten žert velmi nelibě nesl a nikdy si na něj nezvykl. Byl velmi vysoký a velmi pohledný. Měl pověst, že se tajně oženil se slečnou Doréeovou, bývalou dvorní slečnou paní Vévodkyně, která, když jí už nebyla, bydlela u své sestry, manželky Tambonneaua, prezidenta účetní komory a dlouholetého velvyslance ve Švýcarsku, syna staré paní Tambonneauové, tak velmi z velkého světa, o níž jsem mluvil.
Comminges měl jen jednoho bratra, velmi počestného mládence, který sloužil na moři i na souši, měl ducha a velmi se přátelsky přimkl k hraběti z Toulouse. Býval velmi z velkého světa a všude oblíbený. Poslední léta svého života strávil v ústraní ve velké zbožnosti. Byl maltézským rytířem a měl komendu a opatství. Jejich sestra, stará panna rovněž velkého ducha, ctnosti a dost ze společnosti, se chtěla nakonec usadit, jak se říká o kočích. Vzala si La Traisna, prvního prezidenta bordeauxského parlamentu, velmi důstojného soudce a velkého přítele mého otce, a byla jeho druhou manželkou; děti s ním neměla. Guvernérství Saumuru bylo dáno d’Aubignymu, synovci roueňského arcibiskupa a domnělému bratranci paní z Maintenon, ačkoli byl velmi mladý a guvernérství velmi výnosné a nezávislé na guvernérství provincie. Comminges je dostal po smrti svého otce.
La Fare byl ten druhý nadmíru tlustý. Byl kapitánem gardy vévody z Orléans, předtím Monsieurovy, a měl za to, právem, že udělal velké štěstí. Co by řekl, kdyby viděl štěstí svých dětí: jeden se Zlatým rounem a modrou stuhou, druhý velmi nehodným biskupem-vévodou z Laonu? Měl příliš ducha, aby se za to nestyděl. La Fare byl muž, kterého měl každý rád, kromě pana z Louvois, jehož chování ho přimělo opustit službu. Proto mu žertem přál, aby musel trávit za něho. Byl velký žrout; po těžké nemoci se přežral treskou a zemřel na přejedení. Psal docela pěkné verše, ale nikdy ani ve verších, ani v próze nic proti nikomu. V posledních letech života spal všude. Překvapovalo, že se probouzel naráz a pokračoval v hovoru tam, kde ho zastihl, jako by nespal.
Rouillé, prezident účetní komory, o jehož velvyslaneckých posláních17 jsem několikrát mluvil a v nichž si vždycky vedl velmi dobře, byl ráno 30. května nalezen mrtev ve své posteli v Paříži svými sluhy, kteří ho šli vzbudit. Ulehl zdráv poté, co večeřel u kněžny z Espinoy. Byl to muž suchý a střídmý v téže míře, v jaké byl jeho bratr, státní rada, žrout, opilec a zhýralec, a stejně rozvážný, jak málo jím byl ten druhý.
Vévoda z Uzès ztratil také svého bratra, abbé z Uzès, štrasburského kanovníka.
V neděli 29. května přijel z Říma kurýr se zprávou o jmenování jedenácti kardinálů, které papež právě provedl: byla to promoce na návrh korun, do níž byl zahrnut i kardinál z Rohanu. Byl to nejkrásnější kardinál Posvátného kolegia; byl ostatně synem lásky.18 Jeho matka se však radosti z toho nedočkala; možná z toho měla bolest tam, kde byla. O tom nám nepřísluší soudit.
Rozvodněná Loira i letos zpustošila Orléansko a Touraine, utopila mnoho lidí a dobytka a odnesla množství domů. Byly to plody vlivu, jaký měl La Feuillade za Chamillarta, jak jsem v příslušné době poznamenal.
Vévoda z Richelieu, který před nějakou dobou dal svého syna, vévodu z Fronsacu, zavřít do Bastily, zaplatil jeho dluhy a dal ho propustit v domnění, že se dobře polepšil.
Poznámky
Ediční poznámka: Don Juan Rakouský, vítěz od Lepanta, se narodil roku 1547 (ne 1543) a zemřel 1. října 1578 ve věku jednatřiceti let. Druhý don Juan, Juan José Rakouský, zemřel 17. září 1679 v Madridu, kde od roku 1677 stál v čele vlády; vydání z roku 1856 zde tiskne chybně „1579“, rukopis má 1679.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz pasáže, na něž Saint-Simon odkazuje (viz výše) a které předchozí vydavatelé odsunuli do XIX. svazku; to je donutilo všechny tyto věty pozměnit.↩
Vysvětlivka: Jakub Stuart (1688–1766), syn sesazeného Jakuba II., uznávaný Ludvíkem XIV. za anglického krále Jakuba III.; žil s matkou, královnou vdovou Marií Modenskou, na zámku Saint-Germain-en-Laye; zemřel 1. ledna 1766 v Římě. Jeho sestra Ludovika Marie, „anglická princezna“, se narodila roku 1692 už ve vyhnanství.↩
Vysvětlivka: Umírající paní Dauphine se nechtěla zpovídat svému zpovědníkovi, jezuitovi otci La Rue, a vyžádala si jiného kněze; pro jezuity i pro otce La Rue to bylo veřejné pokoření.↩
Vysvětlivka: Karavanami se nazývaly námořní výpravy, které museli maltézští rytíři vykonat na řádových galérách proti muslimským lodím; byly podmínkou pro získání komendy.↩
Vysvětlivka: Zde Ludvík, vévoda z Orléans (1703–1752), syn regenta, vévodou po otcově smrti roku 1723.↩
Vysvětlivka: Jean-Philippe, rytíř d’Orléans (1702–1748), legitimovaný syn regenta a paní z Argentonu, velký převor Francie maltézského řádu a generál galér.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Úřad velkých komorníků (chambriers) byl zhruba týž jako úřad komořích (chambellans); kromě toho měli na starosti královský poklad.↩
Vysvětlivka: Dauphin Ludvík, vévoda z Bourgogne, zemřel 18. února 1712, jeho manželka paní Dauphine 12. února 1712 a jejich starší syn Ludvík, vévoda z Bretaně, který se po otcově smrti stal dauphinem, 8. března 1712; dauphinem („malý dauphin“) se pak stal jeho mladší bratr, budoucí Ludvík XV.↩
Vysvětlivka: Marie Anna Kristina Bavorská (1660–1690), manželka Monseigneura, matka vévody z Bourgogne, Filipa V. a vévody z Berry.↩
Vysvětlivka: Marc-René de Voyer d’Argenson (1652–1721), policejní poručík Paříže v letech 1697–1718, potom za regentství strážce pečetí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Markýz d’Argenson ve svých Pamětech (s. 191, vyd. 1825) plně potvrzuje, co vypráví Saint-Simon. „Můj otec,“ píše, „zachoval věrnost, kterou dlužil králi; vedl však přesvědčování tak, že po tomto výslechu byl vévoda z Orléans zachráněn a očištěn.“↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Soud biskupa, vedený církevním soudcem zvaným officiál.↩
Vysvětlivka: Germain-Louis Chauvelin (1685–1762), strážce pečetí a státní sekretář pro zahraniční věci v letech 1727–1737; roku 1737 upadl v nemilost a byl vypovězen z Paříže. Bissyho strýcem byl Henri-Pons de Thiard de Bissy, biskup z Meaux, od roku 1715 kardinál.↩
Vysvětlivka: Zde Ludvík II. Bourbonský, princ de Condé, zvaný Velký Condé (1621–1686); do konce roku 1646 nesl titul vévody d’Enghien.↩
Vysvětlivka: Pierre Broussel, rada pařížského parlamentu, jehož zatčení 26. srpna 1648 vyvolalo v Paříži Den barikád, jeden z počátků Frondy.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Předchozí vydavatelé udělali z Rouilléa prezidenta „účetní komory velvyslanců“. Tato údajná účetní komora velvyslanců nikdy neexistovala.↩
Vysvětlivka: Armand-Gaston-Maximilien z Rohanu (1674–1749), štrasburský biskup, byl podle soudobé pověsti synem Ludvíka XIV. a své matky, paní ze Soubise (Anne de Rohan-Chabot), která zemřela roku 1709.↩