Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola devátá

Španělská královna porodila prince. — Císař korunován uherským králem v Prešpurku. — Smrt vévody z Vendôme. — Objasnění o pohřbu vévody z Vendôme. — Dámy paláce ve Španělsku. — Smrt, konec a poslední bonmot Harlaye, dříve prvního prezidenta. — Králova zvláštnost vůči ministrům. — Nájezd velkého nepřátelského oddílu do Champagne. — Vyhlášeno příměří mezi Francií a Anglií. — Porto Ercole dobyto nepřítelem. — La Badie vydá Le Quesnoy; je uvězněn v Bastile. — Broglie porazí osmnáct set jezdců. — Emo nedokáže usmířit Benátskou republiku s králem. — Cesta do Fontainebleau přes Petit-Bourg. — Rohan, biskup štrasburský, jmenovaný kardinálem, dostává čepičku a biret. — Paní velkovévodkyni raní mrtvice. — Obléhání Landrecies princem Evženem. — Bitva u Denainu. — Montesquiou dobývá Marchiennes. — Princ Evžen ruší obléhání Landrecies. — Villars dobývá Douai. — Naše wissembourské linie marně ostřelovány. — Katolické kantony, poražené protestantskými kantony, uzavírají mír. — Cassard dobývá, boří, plení a pálí Santiago na Kapverdách. — Výměna markýze z Villeny a prince z Cellamare za Stanhopa a Carpentera. — Smrt nejstaršího syna vévody z La Rocheguyon. — Smrt abbého Tallemanta. — Smrt bratra maršála z Villars a jediného syna hraběte du Bourg; jejich povaha. — Albemarle, zajatý u Denainu, propuštěn na čestné slovo. — Smrt, chování, vzestup, rodina pana ze Soubise. — Španělská urážka, která se nikdy neodpouští. — Smrt markýze ze Saint-Simon. — Smrt paní z La Fayette. — Smrt Cassiniho, velkého astronoma. — Smrt, povaha a učenost Refuge. — Smrt paní Hervalové. — Abbé Servien vypovězen, a proč; jeho povaha a jeho konec. — Pustošení vlků v Orléanais.

Přišla zpráva, že španělská královna 6. června porodila v Madridu prince, jemuž dali jméno don Felipe, a že 22. května byl císař1 s velkou nádherou korunován v Prešpurku uherským králem.

Vendôme triumfoval ve Španělsku, ne nad nepřáteli té koruny, ale nad Španěly a nad našimi neštěstími. Při svém věku a při věku těch, které jsme oplakávali, se považoval za vyhnance po zbytek života. Jejich smrt mu vrátila nejlichotivější naděje, že se vrátí užívat si k našemu dvoru a že se tu znovu stane osobností, s níž bude opět nutno pořádně počítat. Výsost byla stejně rychlým jako lahodným plodem tak překvapivého vysvobození; přirovnání k donům Juanům bylo hned nato dalším takovým plodem, který ho dokonale opojil slzami Francie, kam, vynesen na tento nový podstavec, zamýšlel přijet a hrát si naplno na prince krve s odůvodněním, že tím přivedl Španělsko k zoufalství. Jeho lenost, jeho volný život a jeho zhýralosti prodloužily jeho pobyt na hranici, kde se mohl pohodlněji oddávat všem svým choutkám než v Madridu, kde se sice příliš neomezoval, ale nemohl se vyhnout jakémusi omezení kvůli reprezentaci a nutnosti ukazovat se u dvora. Přijel tam, aby přijal zištné štědrosti všemohoucí princezny des Ursins; ale jak jsem již poznamenal, její záměr se omezoval na obecnou Výsost a spíš na vábničku než na skutečně ustálené požívání výsad obou donů Juanů, které mu dala udělit. Pospíšila si tedy, aby s ním vyřídila, co ve vojenských věcech nutně vyžadovalo jeho přítomnost, a aby ho rychle poslala zpět na hranici. On sám, zahrnutý poctami, na něž si ani netroufal činit nárok, v rozpacích ze samoty, do níž ho uvrhla krajní zlost grandů a velmožů nad tím, jak náhle před ním byli poníženi, a volán zpět do svých ubikací svou leností a svými hanebnými rozkošemi, se velmi rychle a ochotně vrátil. Nebylo tam co dělat. Rakušané, zaskočení a oslabení odchodem Angličanů, měli k útoku daleko; a Vendôme, plovoucí v půvabech svého nového osudu, myslel jen na to, jak si ho užít v hluboké nečinnosti, pod záminkou, že není všechno připraveno k zahájení operací.

Aby byl volnější, oddělil se od generálů a usadil se se dvěma nebo třemi svými nejdůvěrnějšími a se svými sluhy, kteří byli všude jeho nejmilejší společností, ve Vinaròsu, malém, téměř opuštěném městečku daleko ode všeho, na mořském břehu ve valencijském království, aby se tam do sytosti najedl ryb. Dodržel slovo a dopřával si tam všeho podle srdce skoro měsíc. Pocítil nevolnost; snadno se věřilo, že mu stačí jen dieta; ale nemoc se tak rychle a tak podivně zhoršila, když se předtím dost dlouho zdálo, že nic není, že ti, kdo byli u něho, a bylo jich málo, nepochybovali o jedu a rozeslali pro pomoc na všechny strany; ale nemoc na ně nechtěla čekat; náhle se zdvojnásobila s podivnými příznaky. Nedokázal podepsat závěť, kterou mu předložili, ani dopis králi, v němž ho žádal o návrat svého bratra ke dvoru. Všichni, kdo byli kolem něho, utekli a opustili ho, takže zůstal v rukou tří nebo čtyř nejnižších sluhů, zatímco ostatní všechno plenili, nahrabali si a odcházeli. Strávil tak poslední dva nebo tři dny svého života bez kněze, aniž o něm byla vůbec řeč, bez jiné pomoci než jediného ranhojiče. Tři nebo čtyři sluhové, kteří u něho zůstali, když ho viděli v posledním tažení, se zmocnili toho mála věcí, které kolem něho ještě zbyly, a protože nebylo nic lepšího, vytáhli zpod něho jeho přikrývku a matrace. Úpěnlivě na ně volal, ať ho nenechají zemřít aspoň nahého na slamníku, a nevím, zda toho dosáhl. Tak zemřel v pátek 10. června nejpyšnější z lidí, a abych o něm neřekl nic víc, když jsem o něm musel tak často mluvit, nejšťastnější až do posledních dnů. Bylo mu padesát osm let, aniž tak nesmírná a tak slepá přízeň dokázala udělat víc než hrdinu kliky z velitele, který byl velmi špatným vojevůdcem, z poddaného, který se ukázal jako nanejvýš zhoubný, a z člověka, jehož neřesti byly ve všech ohledech hanbou lidstva. Jeho smrt vrátila celému Španělsku život i radost.

Aguilar, přítel vévody z Noailles, který se vrátil z vyhnanství, aby sloužil pod ním, byl silně obviňován, že ho otrávil, a dělal si s obhajobou stejně málo starostí, jako si jich jiní dělali s jakýmkoli vyšetřováním. Princezna des Ursins, která pro svou vlastní velikost tak dobře dokázala těžit z jeho života, netěžila o nic méně z jeho smrti. Pocítila, že se zbavila nového dona Juana v čele španělských vojsk, který tam už nebyl v útočišti a azylu, z nutnosti poddajný pod její rukou, nýbrž naopak, zbaven všeho, co ho tam zahnalo, znovu plně nabýval všech svých dřívějších sil ve Francii, odkud by čerpal veškerou ochranu a moc. Neurážela se tedy radostí, která se bez zábran projevila, ani nejsvobodnějšími řečmi dvora, města, armády a celého Španělska; a tudíž ani král a královna, kteří nedali nic znát. Aby však podepřela, co sama udělala, a laciným způsobem se zalíbila panu du Maine, paní z Maintenon i samému králi, dala nařídit, aby tělo tohoto netvora, ohavného velikostí i štěstím, bylo převezeno do Escorialu2. To byla nejvyšší míra poct. Nezemřel v bitvě, a navíc v Escorialu není vidět pohřbeného žádného soukromníka, jako jich je několik v Saint-Denis. Tato pocta tedy byla prokázána z ohledu na pocty, které byly nedávno přiznány jeho původu. To také pana du Maine nadmulo tak, že se nemohl udržet. Ale než budu mluvit o cestě, kterou jsem podnikl do Escorialu, budu-li mít dost života, abych tyto Paměti dovedl až ke smrti pana vévody z Orléans, je třeba vysvětlit zde toto slavné pohřebiště.

Panteon je místo, kam se ukládají jen těla králů a královen, kteří měli potomstvo. Jiné, oddělené místo, ne na stejné úrovni, ale nablízku, upravené jako knihovna, je to, kde jsou uložena těla královen, které potomstvo neměly, a infantů. Třetí místo, které je jakoby předpokojem toho druhého, se nazývá vlastně hnilobna, ačkoli tento název nesprávně nese i to druhé. Jsou v něm vidět jen čtyři bílé zdi a uprostřed dlouhý holý stůl. Ty zdi jsou velmi silné; dělají se v nich výklenky, do každého se uloží jedno tělo a zazdí se tak, že z něho není nic vidět. Když se usoudí, že uplynulo dost času, aby se všechno dostatečně rozložilo a už nemohlo vydávat zápach, zeď se znovu otevře, tělo se vyjme a uloží do rakve, z níž je u nohou něco vidět. Ta rakev se pokryje drahou látkou a přenese do vedlejší místnosti. Tělo vévody z Vendôme bylo v té zdi už devět let, když jsem do toho místa vstoupil; ukázali mi tam místo, kde bylo, a to bylo hladké jako celý zbytek čtyř zdí a bez jakéhokoli označení. Opatrně jsem se zeptal mnichů, kteří mě měli provádět a prokazovat mi pocty, za jak dlouho bude přeneseno do druhé místnosti. Odpověděli jen tak, že se vyhnuli uspokojení této zvědavosti, nechali přitom prosvitnout výraz rozhořčení a nijak se nezdráhali dát mi na srozuměnou, že na to přenesení nikdo nepomýšlí a že když už ho jednou zazdili, může tam zůstat. Nevím, co pan du Maine udělal s nepodepsanou závětí, která mu byla poslána a kterou vzal za svou věc, ale nedokázal od krále dosáhnout žádného projevu ve prospěch pana z Vendôme ani návratu velkého převora, který zůstal v Lyonu až do královy smrti; král však na několik dní vzal černý smutek. Paní z Vendôme získala velké výhody, které jí byly přiznány svatební smlouvou; z nich Anet a Dreux přešly po ní na paní du Maine a ostatní statky byly stejně rozděleny mezi ostatní dědice vévodkyně z Vendôme po její smrti; král si však ihned vzal zpět Vendôme a to, co se ukázalo jako připadající zpět koruně. Velký převor si nečinil nárok na nic a také nic nedostal, protože byl svými sliby maltézského řádu vyloučen z jakéhokoli dědictví. Věřitelé byli spláceni pomalu a se sluhy se stalo, co se dalo. Ještě není čas mluvit o tom, co se stalo s Alberonim. Zhruba v této době si španělská královna, protože už neměla dvorní slečny ani meniny3, vzala dámy paláce zhruba po vzoru dam paní Dauphine a královny.

Harlay4, dříve první prezident, o němž jsem měl tolik příležitostí mluvit, zemřel velmi krátce nato v Paříži. Už ho nemusím představovat. Dodám jen, do jakého ponížení se dostal tento pyšný cynik. Najal si dům, jehož zahradní zeď byla společná se zahradou jakobínů z předměstí Saint-Germain, ale v ulici de l’Université, který jim nepatřil, na rozdíl od domů v ulici Saint-Dominique a v ulici du Bac, jimž dávají dveře do své zahrady, aby je lépe pronajali, a tito žebraví mniši z nich mají padesát tisíc livrů ročního důchodu. Harlay, zvyklý na moc, je požádal o dveře do jejich zahrady. Bylo mu odmítnuto. Naléhal, nechal se u nich přimlouvat a nepochodil o nic lépe. Mezitím jim však dali na srozuměnou, že ačkoli tento kdysi tak mocný soudce už sám nic nezmůže, má syna a bratrance, kteří jsou státními radami, s nimiž si nemohou slibovat, že nikdy nebudou mít co dělat, a kteří by jim, i kdyby jim na jeho osobě nezáleželo, mohli z pýchy dát pocítit svou nelibost. Argument vlastního prospěchu je u mnichů nejlepší. Tihle si to rozmysleli. Převor v doprovodu několika předních členů konventu se šel Harlayovi omluvit a říci mu, že smí dát dveře probourat. Harlay, stále týž, se na ně úkosem podíval a odpověděl, že si to rozmyslel a že se bez nich obejde. Mniši, kterým to odmítnutí působilo velké starosti, naléhali; on je přerušil a řekl jim: „Víte, otcové, jsem vnuk Achilla du Harlay, prvního prezidenta parlamentu, který tak dobře sloužil státu a králům a který byl za obranu obecné věci odvlečen do Bastily, kde ho ti ničemové ligisté málem oběsili5; nesluší se mi tedy vcházet ani chodit se modlit k Bohu k lidem, kteří nosí roucho Vašeho Jacquesa Clémenta.“ A hned se k nim otočil zády a nechal je zahanbené. To byl jeho poslední kousek. Upadl do nudy a do bídy návštěv; a protože si stále uchovával všechny své dřívější způsoby — škrobenou vážnost, poklony falešné pokory, strojené řeči a pýchu tu nejobtížnější —, trápil všechny, které navštěvoval, a chodil dokonce i k lidem, kteří se často načekali a promrzli v jeho předpokojích. Pozvolna mu lehké, ale časté mrtvice svázaly jazyk, takže se mu dalo jen s velkou námahou rozumět a on sám jen s velkou námahou chodil6. V tomto stavu nepřestával dělat návštěvy a nevšímal si, že nachází mnoho zavřených dveří. Zemřel nakonec v této bídě a v opovržení, k velké úlevě těch několika, kdo ho z příbuzenství vídali, zvláště jeho syna a jeho služebnictva.

Jednu maličkost tu nelze opomenout, neboť ukáže, jak se král domníval, že musí držet své ministry zkrátka, a jak o to dbal. Hrabě z Uzès, který po onom neblahém pohřbu, o němž jsem mluvil a při němž jsem ho jmenoval, odjel do Španělska, se zastavil v Madridu, když zemřel pan z Vendôme, pod nímž měl sloužit. Sotva tam byl osm dní, španělský král ho poslal zpět ke králi s dopisem, v němž ho žádal o generála, který by velel jeho vojskům. Ze čtyř francouzských generálů, které mu navrhoval, nebyl jmenován žádný, protože si to španělský král brzy rozmyslel a žádného už nechtěl. Hrabě z Uzès přijel 21. června do Marly k Torcymu, který ho zavedl ke králi; král, když odešli z jeho kabinetu, přešel k paní z Maintenon a pracoval tam s Voysinem a Desmaretsem společně, což bylo dost vzácné, aby tam pracoval se dvěma najednou. Během té práce přijel k Torcymu netrpělivě očekávaný kurýr z Anglie; Torcy šel donést depeše králi. Voysin a Desmarets vyšli a čekali mezi dvořany, až Torcy vyjde zase on. A přitom byli oba ministři. Torcy zcela jistě podal o týchž depeších nazítří ráno zprávu ve státní radě v jejich přítomnosti a nejspíš je přečetl celé, protože byly důležité; Voysin a Desmarets o nich řekli svůj názor, stejně jako vévoda z Beauvilliers a kancléř, i sám Torcy; možná, a vše tomu nasvědčuje, jim to, co se právě dozvěděl, řekl sám král, když se k němu, jak se také stalo, vrátili dovnitř, jakmile Torcy vyšel. Ale přesto Torcymu uvolnili místo; král je nezadržel a dvořané, rozptýlení po salonech, byli svědky tohoto obřadu. Dne 17. července bylo ve Flandrech před čelem vojsk obou korun vyhlášeno příměří mezi Francií a Anglií. O měsíc dříve poslal princ Evžen skoro dva tisíce jezdců na nájezd do Champagne; málem zajali arcibiskupa z Remeše, který konal vizitace. Vypálili předměstí Vervins, prošli poblíž Sainte-Menehould, napáchali mnoho škod v Champagne a kolem Met, přešli Mázu u Saint-Mihiel a Moselu u Pont-à-Mousson, odvedli velký počet rukojmí a stáhli se do Trarbachu, aniž je Saint-Frémont nebo Coigny, vyslaní za nimi každý ze své strany, dokázali dostihnout.

Zumzungen, císařský generál, se zmocnil Porto Ercole po statečné obraně jeho guvernéra.

Princ Evžen otevřel zákopy před Le Quesnoy v noci z 20. na 21. června, přes vyhlášenou nečinnost Angličanů, která předcházela příměří s nimi. Jarnac přinesl králi kapitulaci 8. července do Marly. La Badie, který tam velel a vzdal se se svou posádkou jako válečný zajatec, byl maršálem z Villars i celou armádou těžce obviňován, že se špatně bránil; dostal od prince Evžena svolení, aby se přijel ospravedlnit ke dvoru, ale jakmile přijel do Paříže, byl uvězněn v Bastile. Broglie mezitím porazil osmnáct set nepřátelských jezdců, kteří byli téměř všichni pobiti nebo zajati. Tyto maličkosti udržovaly náladu.

Emo, savio grande7, byl už několik měsíců v Paříži jako vyslanec Benátské republiky bez oficiálního charakteru, aby se pokusil urovnat roztržku, kterou způsobilo to, že Benátčan kardinál Ottoboni byl vybrán za protektora Francie v Římě a že to proti zákonu své vlasti přijal. Věc však ještě nebyla zralá a Emo se vrátil, aniž čeho dosáhl.

Král odjel ve středu 13. července po státní radě z Marly, na chvíli se zastavil ve Versailles, přespal v Petit-Bourgu a nazítří ve Fontainebleau. Tam dal 20. téhož měsíce kardinálu z Rohanu červenou čepičku, kterou kardinál den předtím obdržel z Říma a přišel mu ji předložit, a o pět dní později biret, který mu přivezl papežský komoří Bianchini. Několik dní předtím postihla v Palais-Royal mrtvice paní velkovévodkyni, která tam pak musela dost dlouho zůstat. Vévoda a vévodkyně z Orléans ji tam nechali, když byla mimo nebezpečí, a odjeli do Fontainebleau.

Princ Evžen oblehl Landrecies. Král, popuzený výhodami, které princ přesto nepřestával získávat, ačkoli přišel o pomoc Angličanů, chtěl toho využít a velmi nelibě nesl, že Villars nechává obléhat a dobývat pevnosti poslední hranice, aniž svede bitvu, aby tomu zabránil. Villars k tomu měl opakované rozkazy. Posílal spoustu chvástavých zpráv a také je šířil, ale tápal, pořád couval a promeškal nejednu příležitost změřit síly s princem Evženem; některé byly tak zjevné, a dokonce tak výhodné na pohled, že celá armáda veřejně reptala. Hledal prý způsob, jak přimět nepřítele zrušit obléhání Landrecies, a král každý den s nejvyšší netrpělivostí čekal kurýry z Flander. Montesquiou uviděl příležitost svést výhodnou bitvu. Král ho dobře znal, protože byl dlouho majorem pluku gardy, inspektorem a potom ředitelem pěchoty, a mnohem víc díky jeho důvěrným stykům s předními sluhy vnitřních pokojů. Tajně vypravil ke králi kurýra s plánem svého záměru, upozornil ho, že je si jist, že Villars ho neschválí, a zdůraznil nutnost využít okolností. Odpověď přišla rychle. Dostal rozkaz pokračovat a svůj plán provést, i proti Villarsově vůli, ale vůči němu si přitom počínat obratně. Hluboké opovržení, které princ Evžen pojal k maršálovi z Villars, ho svedlo k hrubé chybě: vzdálil se od Marchiennes, a dokonce i od Denainu, kde měl své hlavní zásobárny, aby se pohodlněji zásoboval za řekou Écaillon, jež se vlévá do Šeldy u Denainu; ten dal opevnit zákopy a nechal v něm osmnáct praporů a nějakou jízdu. Na tyto zprávy maršál z Montesquiou naléhal na Villarse, aby tam táhl.

Na pochodu se Montesquiou vysunul vpřed s čelem armády, se čtyřmi generálporučíky a čtyřmi polními maršály, a poslal Broglieho, pozdějšího maršála Francie, se zálohou, které velel, aby ukořistil pět set vozů chleba pro nepřátelskou armádu, což Broglie velmi dobře provedl, a to ještě před útokem na Denain. Montesquiou s tímto čelem armády dorazil k Denainu jako na křídlech, rychle rozestavil vojsko a hned zaútočil na zákopy. Villars táhl zvolna s hlavní částí armády, už rozladěný, že vidí část vojska vpředu s Montesquiouem bez svého rozkazu, a ještě mnohem rozladěnější, když uslyšel zvuk začínající palby. Posílal mu rozkaz za rozkazem, aby se zastavil, neútočil a počkal na něho, a to vše, aniž sám jen trochu pospíšil, protože nechtěl žádnou bitvu. Jeho kolega mu poslal jeho pobočníky zpátky se vzkazem, že víno je natočeno a musí se vypít, a vedl své útoky tak dobře, že dobyl zákopy, vnikl do Denainu, zmocnil se tam veškerého dělostřelectva a zásob, pobil mnoho lidí a mnoho jich zahnal do vody, kde se při pokusu o útěk utopili — mezi nimi byl i hrabě Dohna, který tam velel —, a připravil se, aby se tam pevně udržel, kdyby se princi Evženovi zachtělo ho tam napadnout; ten přicházel se svou armádou z druhé strany řeky, byl svědkem celé akce, sbíral uprchlíky a zastavil se, protože usoudil, že na dobytý Denain nemůže s úspěchem zaútočit.8

Tingry, pozdější maršál z Montmorency, předem zpravený Montesquiouem, mezitím vyrazil z Valenciennes a tak dobře hájil most, který byl pro prince Evžena nejkratší cestou, jak udeřit na maršála z Montesquiou, že mu zabránil přejít, donutil ho jít velkou oklikou po druhé straně řeky, kudy jsem právě řekl, a způsobil, že přišel pozdě. Villars, který přijel se zbytkem armády, když už bylo po všem, si narazil klobouk, nadělal krásných řečí k padlým a k nepřátelům za vodou, kteří se stahovali, a vypravil ke králi Nangise, který byl jedním ze čtyř polních maršálů při útoku; Voysin ho uvedl ke králi v úterý 26. července v osm hodin ráno a Nangis dostal hojnost chvály a dvanáct tisíc livrů za cestu. Nepřátelé tam ztratili nesmírně mnoho, maršál z Montesquiou velmi málo. Padl tam v čele svého pluku jediný syn maršála z Tourville, což byla velká škoda; jeho dědičkou zůstala sestra, která se později provdala za pana z Brassacu a stala se dámou vévodkyně z Berry, když jí nějaké dámy přidělili.

Villars, celý omráčený akcí provedenou proti jeho vůli, se tím chtěl spokojit; ale Montesquiou, jistý si králem, se mu vysmál a ještě večer po bitvě, která byla v neděli 24. července, poslal Broglieho s dvanácti prapory na Marchiennes, kde byl zbytek a největší část nepřátelských zásob, a osobně ho následoval s dalšími osmnácti prapory a nějakou jízdou, aniž se mu Villars po tom, co se právě stalo, odvážil formálně postavit. Cestou dobyl Saint-Amand, kde bylo osm set mužů, a opatství Hasnon, kde jich bylo dvě stě. Villars9, pomocný major pluku gardy a pomocný generální major armády, přijel posledního července do Fontainebleau s množstvím praporců; od něho se dozvědělo, že u Denainu padl jeden ze synů Overkerka, generál, jehož si Holanďané velmi vážili. V pondělí 1. srpna přijel v jednu hodinu odpoledne do Fontainebleau Artagnan10, vyslaný maršálem z Montesquiou, svým strýcem, se zprávou, že maršál dobyl Marchiennes a zajal jako válečné zajatce všechny, kdo se tam nacházeli. V místě bylo šest praporů, oddíl pěti set mužů z posádky Douai a celý jízdní pluk Waldeck, který měl táhnout k armádě prince Evžena a nestačil odtamtud odejít, než byl obklíčen; šedesát děl; a kromě válečného střeliva a potravin ve skladech sto padesát balander, které jimi byly naloženy na řece; šest z nich vezlo každá dvě stě tisíc liber prachu — a to vše téměř bez ztrát při tomto obléhání. Jeden ze synů maršála z Tessé byl u Denainu těžce raněn v čele pluku Champagne a markýz z Meuse v čele svého.

Montesquiou měl v armádě i u dvora veškerou čest z těchto dvou šťastných akcí, které takříkajíc zlomily kouzlo, jímž jsme byli tak bídně spoutáni, které se právem zdály zázrakem Prozřetelnosti a které učinily konec všem našim neštěstím. Montesquiou měl tolik rozumu, že zůstal moudrý a skromný, nechal Villarse hrát si na chvastouna, čímž se Villars zesměšnil, respektoval otevřenou ochranu, kterou Villarsovi poskytovala paní z Maintenon, a spokojil se se slávou, v níž se nikdo nemýlil. Ve Fontainebleau propukla záplava radosti, která krále tak potěšila, že za ni poprvé v životě poděkoval dvořanům. Princ Evžen, jemuž chyběl chléb i všechno ostatní, hned nato zrušil obléhání Landrecies a v jeho vojsku se rozmohlo strašlivé zbíhání.

Král zároveň poslal rozkaz zahájit obléhání Douai. V sobotu 10. září přijel do Fontainebleau Aubigny, onen údajný bratranec paní z Maintenon, který právě dostal guvernérství Saumuru a byl brigádním generálem a plukovníkem pluku Royal, a Voysin ho po králově večeři uvedl do jeho kabinetu. Oznámil králi, že když Vieux-Pont 7. dobyl raveliny, 8. bylo bubnem dáno znamení ke kapitulaci a posádka se vzdala jako válečný zajatec. Albergotti, který při obléhání velel, poslal do města osm praporů s Vieux-Pontem jako velitelem a dovolil důstojníkům odvézt si ekvipáže. Sestup do příkopu ještě nebyl proveden. Aubigny dostal za cestu dvanáct tisíc livrů. Princ Evžen se stále držel u Monsu s armádou neschopnou čehokoli a králova armáda šla oblehat Le Quesnoy. Ale musíme se vrátit. Už před nějakou dobou se vzdala pevnost Scarpe a její posádka čtyř set mužů padla do válečného zajetí. Zprávu o tom přinesl králi Saint-Pierre. Vévoda württemberský, velitel císařské armády na Rýně, dostal rozkaz zaútočit na naše wissembourské linie; přiblížil se k nim, ostřeloval je dva dny, aniž jim způsobil nějakou škodu, ztratil dost mužů a stáhl se, načež byly nepřátelské baterie spáleny. To byl jediný válečný čin, k němuž došlo v Německu na jedné i druhé straně.

Ve Švýcarsku došlo k rozbrojům mezi katolickými a protestantskými kantony. Chopily se zbraní; zvítězily protestantské. Ačkoli válka byla velmi krátká, katolické kantony stála draho. Mír mezi nimi byl podepsán v Aarau.

Cassard s eskadrou vyzbrojenou v Toulonu dobyl na hlavním ostrově Kapverd na Portugalcích pevnost a město Santiago, kde bylo dvanáct tisíc mužů schopných nosit zbraň, ačkoli sám vylodil jen tisíc mužů. Guvernér se vzdal pod podmínkou, že za zaplacení šedesáti tisíc piastrů nebude město ani pevnosti poškozeny. Guvernér, biskup a přední obyvatelé však utekli do hor. Tento útěk Cassarda rozzlobil. Vzal si z něho záminku, aby zajal čtyři sta černochů a dvě lodě, které se nacházely na rejdě, odvezl hlavní zboží z města a potom je vyplenil a spálil.

Konečně byli vyměněni váleční zajatci markýz z Villeny, někdy známý také pod jménem vévoda z Escalony, a princ z Cellamare11: první za Stanhopa, zajatého, jak jsem uvedl na příslušném místě, u Brihuegy; druhý za generála Carpentera. O obou budu mít v dalším vyprávění tolik co říci, za regentství pana vévody z Orléans a v době svého mimořádného velvyslanectví ve Španělsku, budu-li mít dost života, abych tyto Paměti dovedl do konce, že jsem chtěl jejich výměnu zaznamenat zde. Hned nato dal španělský král Villenovi úřad svého nejvyššího hofmistra, který mu už dlouho držel. Dodám mimochodem, že to byl ve všech ohledech jeden z prvních a největších španělských velmožů a byl ozdoben všemi ctnostmi.

Vévoda z La Rocheguyon ztratil na neštovice svého nejstaršího syna, u arcibiskupa z Cambrai, kam ho převezli. Byl to již třetí nejstarší syn po sobě, kterého mu tato nemoc vzala. Zbývali mu tři synové; nejstarší z nich byl zahrnut opatstvími. Druhým byl pan z Durtalu, který se, jak jsme nedávno viděli, vrátil s Ducassem z Indií a přinesl sem zprávu o připlutí galeon; král mu dal pluk jeho bratra a dnes je vévodou z La Rochefoucauld; a rytíř z La Rochefoucauld, který měl od dětství komendu v Pézenas. Tato smrt způsobila v rodině velký zmatek.

Abbé Tallemant zemřel v téže době, dost starý; litovali ho všichni literáti, a dokonce i dost vážených lidí v církvi a dalších z velkého světa.

Maršál z Villars ztratil na nemoc svého bratra, který sloužil jako generálporučík v jeho armádě a byl guvernérem Gravelines. Byl to velmi poctivý a skromný muž, který se často červenal za maršálovy výstřelky. Byl velitelem eskadry a velmi váženým. Jeho bratr, když se vznesl vysoko, ho převedl z námořní služby do pozemní, kde se, ač dosti nováček, stal dobrým důstojníkem, velmi oblíbeným a osobně váženým. O nějaký čas později ztratil hrabě du Bourg, pozdější maršál Francie, svého jediného syna, brigádního generála jízdy a polního mistra pluku Royal. Získal si dobrou pověst a nezanechal dětí. Pro jeho otce to byla velká bolest. Albemarle, generálporučík nepřátelských vojsk a syn oblíbence krále Viléma12, byl zajat u Denainu. Princ z Rohanu se s ním důvěrně seznámil a ubytoval ho v Paříži v nádherném paláci, který koupil jeho otec. Albemarle měl na vybranou, zda bude bydlet v Chartres, nebo v Orléansu, on i pět nebo šest významných zajatců, kteří přišli s ním, ale velmi naléhal, aby směl na čestné slovo odjet na některý ze svých statků v Geldersku. Svolení ukázat se u dvora nedostal. Kardinál z Rohanu, který se vrátil do Fontainebleau kvůli přísaze, kterou kardinálové skládají za svá obročí, dosáhl pro něho i pro ostatní zajatce, kteří s ním byli, svobody odjet domů na čestné slovo, a král kardinálovi galantně dopřál, aby jim tu zprávu jako první oznámil on. Stav jeho otce kardinála brzy povolal zpět do Paříže.

Pan ze Soubise se netěšil dlouho z toho, že vidí svého syna oděného do římského purpuru. Zemřel v Paříži 24. srpna, ve věku přes osmdesát jedna let, jako kníže se čtyřmi sty tisíci livrů ročního důchodu, ačkoli se narodil jako šlechtic se čtyřmi tisíci livry důchodu, jak mu občas uklouzlo před několika důvěrnými přáteli v rozjaření nad svým nesmírným štěstím. To štěstí bylo plodem opatrnosti, kterou by chtěl napodobit málokdo, pohrdání předsudky, které nabyly největší síly, poučení, které si vzal z příkladu pana z Montespanu, a toho, že před nenápadnou a napůl skrytou urážkou dal přednost nesmírnému štěstí, jež mu vynesla krása jeho druhé ženy, jeho tajné srozumění s ní, podivuhodné umění, jímž si ona dokázala uchovat první vliv i poté, co minuly časy, kdy se dal získat, a jednání jeho i její, zcela zaměřené k tomuto cíli, o němž jsem dost mluvil na různých místech těchto Pamětí, stejně jako o nesmírném jmění, postaveních a hodnostech, které jim vynesla, a po jakých stupních; zde tedy musím připojit jen několik vysvětlení o panu ze Soubise, který byl až do svého nejhlubšího stáří nejkrásnějším vojákem a jedním z nejlépe stavěných mužů své doby postavou i tváří a kterému nejméně záleželo na tom, že si vyslouží nejsmrtelnější urážku, jakou může Španěl říci druhému a kterou si ani v nejnižší chátře nikdy neodpustí.

Pamatuji se, že když jsem byl v Madridu, markýz ze Saint-Simon, který se učil španělsky, se ve městě rozzlobil na jednoho z mých kočích, a zatímco chtěl říci něco jiného, nazval ho…13 Kočí okamžitě zastavil, slezl z kozlíku, hodil mladíkovi v kočáře bič do obličeje a odešel, aniž ho bylo možné přimět, aby dál řídil. Čtyři nebo pět dní trvalo, než mu dali na srozuměnou, že to byl omyl a že se to stalo z neznalosti jazyka i toho, co to slovo znamená; a teprve když ho o tom přesvědčili, podařilo se ho usmířit. Myslím si také, že pan ze Soubise, kterému se tak dobře dařilo, když si to jméno zasloužil, by nesnesl, aby ho jím někdo nazval, protože byl velmi statečný muž a dobrý generálporučík.

Byl synem druhého vévody z Montbazonu a jeho druhé ženy; onen vévoda byl mladším bratrem prvního vévody z Montbazonu. Pan ze Soubise byl vlastním synovcem z otcovy strany markýze z Marigny, později hraběte z Rochefortu, rytíře Řádu Svatého Ducha z roku 1619 mezi šlechtici, a to padesátého čtvrtého z onoho jmenování, které čítalo celkem padesát osm rytířů; byl nevlastním bratrem po otci konetáblové z Luynes, později tak proslulé pod jménem vévodkyně z Chevreuse podle druhého sňatku, a onoho velmi duchaplného knížete z Guéméné, který se stal vévodou a pairem teprve roku 1654 smrtí jejich otce; byl tedy synem oné krásné paní z Montbazonu a švagrem oné princezny z Guéméné, která získala taburetku obratností, o níž jsem vyprávěl (viz výše); obě byly mezi frondéry tak vážené a jejich krása a zištnost vyvolaly tolik intrik, umožnily jim hrát takovou úlohu za nezletilosti Ludvíka XIV. a tolik ovládat tehdejší přední osobnosti. Tato krásná vévodkyně z Montbazonu, matka pana ze Soubise, byla z rodu Avaugourů, bretaňských levobočků, kteří byli známi také pod jmény Goello a Vertus, a matka této Avaugourové byla Fouquetová de La Varenne, dcera onoho proslulého La Varenna, který byl kuchtíkem, potom kuchařem, pak nosičem pláště Jindřicha IV. a Merkurem jeho rozkoší, začal se plést do věcí, až se stal významným, dosáhl návratu jezuitů do Francie a dělil se s nimi o La Flèche — jeho ochraně vděčili za tamní krásnou a bohatou kolej —; mocně zbohatl, po smrti Jindřicha IV. se uchýlil do La Flèche a byl pošetile zasažen, když při lovu se sokolem na straku slyšel, jak z jednoho stromu, na nějž se znovu usadila, říká, křičí a opakuje: Kuplíř! — a nikdo ho nikdy nepřesvědčil, že je to nějaká ochočená straka, uprchlá z vesnice, kde se naučila mluvit14. Považoval to za zázrak podobný zázraku Balaámovy oslice, za výčitku svého života a hříchů, které mu vynesly jmění. Nechal lovu, ulehl; chytila ho horečka a za dva nebo tři dny na ni zemřel. To je ten tak hanebný a tak blízký kvartýr15, který způsobil potíže ve Štrasburku16, z nichž se paní ze Soubise dostala obratností a autoritou, o nichž jsem vyprávěl, když tuto La Varennovou, jejíž jméno je Fouquet — nikoli z rodu vrchního správce financí Fouqueta —, vydávala za La Varennovou z velmi dobrého anjouského rodu, který už tehdy přes sto let vymřel. Pan ze Soubise byl vlastním bratrem, po otci i po matce, druhé ženy vévody z Luynes, který se oženil se sestrou své matky a měl s ní hraběte z Albertu, paní z Verrue a řadu dalších dětí. Byl vlastním strýcem vévody z Montbazonu, který zemřel šílený a zavřený v Lutychu roku 1699, a rytíře z Rohanu, sťatého v Paříži před Bastilou 27. listopadu 1674; konečně prastrýcem knížete z Guéméné a knížete z Montaubanu; tento kníže z Guéméné byl otcem dnešního knížete, zetě prince z Rohanu, syna pana ze Soubise, dále arcibiskupa z Remeše a několika dalších dětí. Při smrti pana ze Soubise se nikdo neodvážil riskovat to, co si on dovolil při smrti své ženy, totiž dát ji odnést přímo do kostela La Merci pod záminkou, že ten kostel je naproti jeho bráně, a tam ji pohřbít. Jeho tělo bylo odneseno do farního kostela jako u všech a odtud do La Merci, jak si přáli. Kardinál z Noailles se postaral, aby se tento svévolný a záludný kousek neopakoval.

V téže době jsem ztratil markýze ze Saint-Simon, příslušníka nejstarší větve našeho rodu. Jeho otec a bratr nenápadně projedli přes čtyřicet tisíc livrů ročního důchodu, aniž vytáhli paty z domu. Tento mladší syn vstoupil, protože nebylo nic lepšího, do pluku gardy, kde se služebním stářím stal kapitánem a brigádním generálem, velmi oblíbený a vážený. Čtyři nebo pět dní předtím se mnou obědval ve Fontainebleau. Představil jsem králi jeho velmi mladého syna, který ještě nesloužil; král mu na místě dal poručickou hodnost v gardě.

Paní z La Fayette zemřela dost mladá na dlouhou mrtvici; byla jedinou, velmi bohatou dcerou Marillaca, děkana rady. Zanechala jen vévodkyni z La Trémoille, svou jedinou dceru. Paní de La Fayette, tak proslulá svým duchem, byla tchyní zesnulé.17

Cassini, nejschopnější matematik a největší astronom svého století, zemřel v pařížské hvězdárně ve věku osmdesáti šesti let, s neporušenou myslí i zdravím. Pan Colbert, který chtěl ve Francii pozvednout vědy a umění a dal postavit hvězdárnu, přilákal štědrými penzemi několik cizích učenců. Tento vynikal v Boloni, své vlasti; už proslavil své jméno velkými objevy, když ho pan Colbert povolal i s rodinou; potom je značně rozmnožil, a to velmi užitečně pro mořeplavbu. Po celý život zůstal ve hvězdárně, kterou řídil. Jeho syn tam zaujal jeho místo s téměř stejnou pověstí ve Francii i v cizině, kde byli oba přijati za členy nejslavnějších akademií. Tuto vzácnou učenost u obou stejně povyšovala jejich skromnost a poctivost. Onen otec Cassini, kapucín a papežský kazatel, kterého Klement XI. (Albani) téhož roku učinil kardinálem, nesl totéž jméno a byl vzdáleným příbuzným těchto proslulých astronomů.

Refuge zemřel v téže době: byl to velmi poctivý a velmi ctnostný muž, duchaplný, dokonale skromný, velmi statečný a ve válce schopný. Byl služebně starým generálporučíkem, guvernérem Charlemontu a velel v Metách. Byl to nejučenější muž v Evropě ve všech genealogiích, a to všech zemí, od korunovaných hlav až po prosté soukromníky, s pamětí, která se nikdy nemýlila ve jménech, stupních ani větvích, v žádném datu, ve sňatcích ani v tom, co se s kým stalo. Byl v tom velmi zdrženlivý, ale upřímný, když už se rozhodl promluvit. Dá se říci, že jeho paměť děsila. Kurýr, kterého v Metách přijal od jednoho z oněch německých pánů od Rýna, málem upadl naznak, když mu odevzdával zásilku od svého pána. „Mám tu čest ho znát,“ řekl mu Refuge a hned mu vyložil celý jeho rodokmen. Vedl dům na úrovni, ale byl střídmý a velmi roztržitý. Sluhové toho někdy zneužívali a nosili mu hned po sobě sedm nebo osm sklenek vína, o které nežádal a které bez rozmyslu vypil. Tak se opíjel; a když to přešlo, nechápal, jak se mu to stalo. Byl starý a zanechal dceru provdanou za jediného syna hraběte du Luc a jediného, neženatého syna, stejně ctnostného jako on, stejně statečného, který slouží jako generál s dobrou pověstí, ale který, při téže skromnosti, není takový genealog. Nesmíme opomenout smrt paní Hervalové, ačkoli šlo o osobu čistě z města. Zřídka bylo vidět pohromadě tolik ctnosti, moudrosti a zbožnosti, rovnoměrně udržované po celý život, v nejprostší skromnosti, s tak dokonalou a tak trvalou krásou. Byla sestrou Bretonvilliersa, královského náměstka v Paříži, který právě náhle zemřel, a vdovou po Hervalovi, který velmi zbohatl za pana Fouqueta, potom byl intendantem financí, hodně se pohyboval ve velkém světě a byl největším hráčem své doby. Neměla děti; byla to žena, která se, ačkoli znala svět a měla ducha i uhlazenost, vždy držela velmi v ústraní, odmítla skvělé sňatky, které jí přinášela její krása, ctnost a jmění, z něhož rozdávala velké almužny, a která se už dávno uchýlila do kláštera, kde sotva vídala své nejbližší příbuzné.

Abbé Servien byl vypovězen z Paříže a poslán už si nepamatuji kam. Byl bratrem Sablého a zesnulé vévodkyně ze Sully, všichni děti vrchního správce financí. Nebylo nic tak temného a tak zhýralého jako život těchto dvou bratrů, kteří byli oba výtečnými společníky a velmi duchaplní. Abbé byl v Opeře, kde se v prologu zpíval refrén přehnaně oslavující krále, který se několikrát opakoval. Abbé, netrpělivý nad takovou podlézavostí, refrén velmi vtipně obrátil v opačný smysl a začal ho nahlas zpívat velmi směšným způsobem, takže diváci tleskali a smáli se, až to umlčelo představení. Vyhnanství netrvalo dlouho; dělal tam nemocného, a opovržení, které se mu za nedostatku něčeho lepšího chtělo ukázat, jeho volnému návratu velmi napomohlo. U dvora se nikdy neukazoval a v Paříži se v slušné společnosti ukazoval málo. Jeho záliby slušné nebyly, ačkoli měl vzdělaného a přirozeně žertovného ducha, s jemným a přirozeným vtipem, aniž kdy vypadal, že si na něj činí nárok. Zemřel, jak žil, bídným způsobem, u jednoho tanečníka z Opery, kde byl zaskočen. Je však pravda, že při takovém životě se svědomitě modlil breviář, stejně jako kardinál z Bouillonu. V této době se objevila záplava vlků, kteří napáchali velké škody v Orléanais; byla tam poslána králova smečka na vlky a obyvatelstvo dostalo povolení chopit se zbraní a pořádat velké množství velkých nadháněk.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Karel VI. (1685–1740), dříve arcivévoda Karel, habsburský uchazeč o španělský trůn; císařem se stal po smrti svého bratra Josefa I. (1711).↩

  2. Vysvětlivka: Escorial (El Escorial) — klášter a královský palác severozápadně od Madridu, postavený Filipem II.; v jeho kryptě jsou pohřbíváni španělští králové.↩

  3. Vysvětlivka: Meniny (meninas) — mladé šlechtičny, které jako společnice sloužily španělské královně a infantkám.↩

  4. Vysvětlivka: Achille III. de Harlay (1639–1712), první prezident pařížského parlamentu v letech 1689–1707, Saint-Simonův zapřisáhlý nepřítel.↩

  5. Vysvětlivka: Achille I. de Harlay (1536–1616), první prezident parlamentu, byl roku 1589 uvězněn v Bastile přívrženci Katolické ligy. Jacques Clément, dominikánský mnich (jakobín), zavraždil téhož roku krále Jindřicha III.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ponechali jsme Saint-Simonův text; dřívější vydavatelé nahradili slovo marcher (chodit) slovem parler (mluvit).↩

  7. Vysvětlivka: Savio grande — člen kolegia, nejužšího vládního sboru Benátské republiky.↩

  8. Vysvětlivka: Bitva u Denainu (24. 7. 1712) — francouzská armáda dobyla opevněný tábor spojenců u Denainu na Šeldě, přerušila spojení prince Evžena s jeho zásobárnami a obrátila průběh války ve Flandrech; podíl Villarse a Montesquioua na plánu a vedení útoku se v pramenech posuzuje různě.↩

  9. Vysvětlivka: Nejde o maršála z Villars, nýbrž o důstojníka pluku francouzské gardy téhož jména.↩

  10. Vysvětlivka: Zde synovec maršála z Montesquiou, nikoli sám maršál, který dříve nesl jméno Artagnan.↩

  11. Vysvětlivka: Antonio del Giudice, princ z Cellamare (1657–1733), neapolský šlechtic ve španělských službách; jako španělský velvyslanec v Paříži stál roku 1718 v čele spiknutí proti regentovi.↩

  12. Ediční poznámka: U Denainu byl zajat sám Arnold Joost van Keppel, hrabě z Albemarlu (1670–1718), oblíbenec Viléma III., který tam velel spojeneckému táboru; jeho syn se narodil teprve roku 1702.↩

  13. Vysvětlivka: Saint-Simon slovo vynechává; jde zřejmě o nadávku cornudo (paroháč) — narážku na to, že pan ze Soubise těžil z poměru své ženy s Ludvíkem XIV.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon už tuto historku vyprávěl (viz výše).↩

  15. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento La Varennův kvartýr je ten, který Saint-Simon nazývá orde (hnusný) v pasáži, kterou dřívější vydavatelé podivuhodně porušili. Viz výše.↩

  16. Vysvětlivka: Saint-Simon naráží na důkaz urozenosti předků (kvartýrů), který vyžadovala štrasburská kapitula při přijetí syna paní ze Soubise, pozdějšího kardinála z Rohanu.↩

  17. Vysvětlivka: Zesnulá byla vdovou po René-Armandovi Motierovi, markýzi z La Fayette, synovi spisovatelky paní de La Fayette (1634–1693), autorky Kněžny de Clèves.↩