Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola desátá
Zřeknutí, jež spojenci žádají v nejlepší, nejprůkaznější a nejjistější formě, aby se navždy zabránilo spojení francouzské a španělské monarchie v jedné osobě. — Opatření ohledně těchto forem. — O formách zřeknutí jednáme vévodové z Chevreuse, z Beauvilliers a já, pak i s vévodou z Noailles, který se nabídne, že o tom sepíše spis, dá ho sepsat a nakonec ho vydává za svůj. — Zájem vévody z Berry a vévody z Orléans na pevnosti zřeknutí a jejich forem; v té věci nemají jiného rádce než mne. — Smýšlení vévody z Berry o vévodovi z Beauvilliers. — Na naléhání vévody z Beauvilliers sepisuji spis o formách, jež se mají zřeknutím dát; viz Doklady. — Rozdíl názorů mezi vévodou z Noailles a mnou v jednom bodě forem. — Jeho počínání v té věci. — Vévoda z Noailles získá pro svůj názor vévodu z Chevreuse. — Nebezpečnost jeho způsobu uvažování. — Vévoda z Chevreuse nám navrhne podřídit se názoru vévody z Beauvilliers, který nás svolá k vévodovi z Chevreuse. — Vévoda z Chevreuse a po něm já vykládáme shromáždění své rozdílné důvody. — Vévoda z Beauvilliers se přikloní k mému názoru a vévodu z Chevreuse hodně pokárá; ten se vzdá, a vévoda z Noailles také.
Mír mezi Francií a Anglií byl už zhruba ujednán a Anglie se zaručovala, že k němu přiměje i své spojence. Už nejednou jsem upozornil, že podrobnosti této velké události pomíjím mlčením, protože je čtenář najde mistrně vylíčeny v Dokladech, od Torcyho cesty do Haagu včetně až po podpis míru v Utrechtu. Celou zprávu o tom sepsal sám Torcy a sdělil mi ji; v Dokladech bude její věrný opis. K této tak pozoruhodné části dějin naší doby tedy musím připojit jen to, co v oné důležité zprávě být nemohlo, protože to nebylo součástí vyjednávání, a Torcy to proto nemohl popsat, ačkoli to s mírovou záležitostí přímo souviselo a nebylo mu to neznámé, jak se ukáže.1 Naše domácí neštěstí, která se jen vršila, dala vzniknout obtíži, o niž se zadrhl mír, v Londýně už dohodnutý, a která jej značně zdržela. Královnu Annu a její radu zarazila úvaha o právu španělského krále nastoupit na francouzský trůn, kdyby se přetrhlo vznešené a drahocenné vlákno, jež jediné jej od něho dělilo, a to, že Anglie ani žádná jiná z válčících mocností nemůže připustit, aby se dvě první koruny Evropy octly na jedné hlavě. Obtíž byla tedy vznesena; král nebyl v postavení, aby jí mohl nevyhovět; bylo tedy nutné pracovat na jejím odstranění tak pevným způsobem, aby k onomu případu nikdy nemohlo dojít a aby v tom všechny mocnosti měly naprostou jistotu. Mocnosti byly oprávněně znepokojeny nedávným příkladem toho, jak to dopadlo se zřeknutím krále, tak slavnostně učiněným Pyrenejským mírem a smlouvou o jeho sňatku, kterou zároveň uzavřeli oba první ministři Francie a Španělska; ti se sešli osobně a podepsali je veřejně po čtyřiadvaceti společných konferencích na hranici obou království, na Bažantím ostrově na řece Bidasoa, a oba králové je pak osobně odpřisáhli, jeden v přítomnosti druhého a veřejně, při svém setkání na témže ostrově, když se sňatek uskutečňoval.2
Závěť Filipa V. pro ně nebyla odpovědí.3 Nezapomnělo se na spisy, které dal král vydat čtyři nebo pět let po Pyrenejském míru, když se po smrti španělského krále zmocnil velké části Španělského Nizozemí a Franche-Comté pod záminkou práv královny;4 a dělicí smlouva, k níž jediný z celé Evropy odmítl dát souhlas císař,5 byla dalším velmi pádným důvodem obávat se v tom všeho. Nezapomínalo se ani na třetí: totéž zřeknutí bylo učiněno ve smlouvě o sňatku Ludvíka XIII., a přesto dal Filip V. krátce po svém příchodu do Španělska, na úkor téhož zřeknutí, uznat a obnovit právo vévody z Orléans na španělskou korunu, odvozené vévodou od jeho babičky královny, manželky Ludvíka XIII.6 Opravdu toho bylo příliš, než aby to celou Evropu nepřimělo učinit opatření a zajistit se pevným způsobem. Ale právě v tom spočívala nesnáz: smlouvy, zřeknutí a přísahy se po těchto příkladech zdály slabou oporou. Hledalo se tedy něco silnějšího; v samé věci to nalézt nešlo, protože mezi lidmi není nic posvátnějšího než právě ty věci, jimž se, jak se zdálo, nedalo důvěřovat; bylo se tedy nutno obrátit k formám a nahradit to co největší slavnostností, jakou jim bude možno dodat.
Dlouho se o tom jednalo, a přestože král nabízel vše, co by se po něm mohlo žádat, aby Evropu uklidnil proti nebezpečí, že by se obě koruny kdy octly na jedné hlavě, ve skutečnosti nechtěl povolit nic — ne proto, aby svým potomkům ponechal zadní vrátka, ale z umíněnosti ve věci své moci, o níž se domníval, že ji jakákoli forma oslabuje, neboť se jí žádalo právě k podepření této moci a k dodání naprosté pevnosti. Byl tím zasažen na svém nejcitlivějším místě, on, který se stal neomezeným vládcem bez odporu a vyhladil a pohltil až poslední stopy, ba i samotnou představu a vzpomínku na jakoukoli jinou autoritu a jakoukoli jinou moc ve Francii než tu, která vycházela jedině z něho. Angličané, kteří doma takovým zásadám zvyklí nebyli a kteří chtěli bezpečnost pro sebe i pro své spojence — těm by ostatně, i kdyby chtěli, nevymluvili, aby tak důležitý článek přešli lehkomyslně — trvali na svém a navrhli generální stavy království, aby se v nich zřeknutí vyhlásilo a dalo přijmout. Říkali právem, že pro pravdivost věci, a tedy ani pro bezpečnost Evropy, nestačí, aby se španělský král zřekl francouzského království, jestliže se francouzské království zároveň nezřekne jeho a jeho potomstva tím, že jeho zřeknutí přijme a schválí; že tato formalita je nutná k tomu, aby se současně přetrhlo dvojí pouto, jímž byla španělská větev připoutána k Francii, stejně jako Francie ke španělské větvi.
Angličané, zvyklí na své parlamenty, které jsou fakticky jejich generálními stavy, přičítali našim stavům tutéž autoritu. Neznali jejich povahu, a protože ji měřili povahou svých, chtěli zřeknutí podepřít a upevnit autoritou podle svých představ zákonnou, tou největší, jakou bylo možno se dovolávat a jež by královu autoritu podepřela nejpevněji. Ukázat mu, že se lidé obávají slabosti jeho vlastní autority — nelze vyjádřit, jaký účinek měla taková pochybnost na duši panovníka, který byl ve vlastních očích téměř zbožštěn a ve vnitřním a stálém užívání toho nejneomezenějšího despotismu. Dát mu najevo, že se u jeho poddaných hledá autorita, jež má jeho autoritu potvrdit, to byl ten nejcitelnější zločin proti majestátu, jaký mohl koruně hrozit. Angličanům se dala na srozuměnou slabost a neužitečnost opory v autoritě, kterou žádali. Vysvětlila se jim povaha a bezmocnost našich generálních stavů a nakonec pochopili, jak marná by jejich součinnost byla, i kdyby byla povolena.
Říkalo se jim pravda, ale zároveň se pečlivě dbalo, aby se jim neprozradilo, v čem z povahy věci, podle práva a podle příkladu spočívá to, co hledali a nemohli nalézt, anebo snad nalézt nechtěli, kvůli Filipovi z Valois a salickému zákonu.7 Ať je tomu jakkoli, dlouho se mlátila prázdná sláma: Francie tvrdila, že stačí smlouva o zřeknutí a výslovné a potvrzující prohlášení krále registrované v parlamentu; Angličané odpovídali poukazem na to, jak dopadla zřeknutí, smlouvy a svatební smlouvy Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.; a mír, s Angličany zcela ujednaný a daleko nad naše naděje, zatím zůstával zadrhnutý. Se zřeknutími se ve Francii i ve Španělsku souhlasilo; ve Španělsku nebyla žádná obtíž s formou, jak bude vysvětleno na svém místě; ale všechno vázlo na formě francouzských zřeknutí. To bylo příčinou, proč byl z Londýna vyslán do Fontainebleau Bolingbroke;8 o jeho osobě, cestě, přijetí a i o nejmenších podrobnostech pojednávají Doklady tak dobře, že se zde zdržím jakékoli zmínky.
Hned od vzniku obtíže se o ní jednalo mezi vévody z Chevreuse a z Beauvilliers a mnou. Za nějaký čas byl jako čtvrtý připuštěn vévoda z Humières9 a vévoda z Noailles, který si je velmi pečlivě pěstoval od chvíle, kdy jsem ho s nimi usmířil, to navlékl tak dobře, že svolili, aby se do této velké záležitosti zapojil jako pátý. Zakládal si na sečtělosti, na knihovně, na stycích s lidmi důkladně znalými našich dějin a na tom, že je jich sám velmi znalý; a abych řekl pravdu, bylo někdy těžké nenechat se často oslnit jeho duchem, jeho výmluvností a jeho rozsáhlou povrchností. Ale z těch pěti osob byl skutečně poučený jen pan z Chevreuse. Pan z Beauvilliers se tomuto studiu nikdy důkladně nevěnoval a pro množství svých úřadů už dlouhá léta neměl čas ani číst. Pan z Humières si na tom zakládal ještě méně; a pan z Noailles, který ze všeho sloupl jen povrch, nedokázal nikdy proniknout do hloubky v žádném oboru. Nebudu tak smělý ani domýšlivý, abych jmenoval sebe; zcela upřímně se podrobuji úsudku, který si o tom kdo učiní při zkoumání toho, co se o tom najde v Dokladech. Každopádně jsme se snadno shodli na tom, co jsem předložil a co vévoda z Chevreuse schválil a podpořil. Potom však bylo třeba pustit se do podrobností, a to byla práce, která se nehodila k malému volnu vévody z Chevreuse, jenž, jak jsme viděli, byl fakticky ministrem, aniž se tak jevil, a byl celý zaujat státními záležitostmi. Pan z Beauvilliers ve svém oboru a pan z Humières ve svém se toho mohli ujmout ještě méně. Já jsem se cítil na to příliš slabý; takže se vévoda z Noailles sám od sebe nabídl, že sepíše spis, který obsáhne celou látku a vyloží důkazy a důvody celou formu, jak zřeknutí podle přání Angličanů upevnit způsobem pevným, trvalým a zákonným; a v naší přítomnosti slíbil vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers, že bude hotov a připraven, aby jej mohl předat jim i nám před odjezdem dvora do Fontainebleau, a abychom jej pak my pět spolu zkoumali a přečetli.
V tomto mezidobí byl panem z Chevreuse a panem z Beauvilliers připuštěn jako šestý vévoda z Charostu, a byl to poslední, koho mezi sebe přijali. Do cesty zbýval ještě čas. Čas od času jsem se vévody z Noailles ptal, jak pokračuje jeho práce, ptali se ho i ostatní; vždy nás ujišťoval, že pokračuje a že slovo dodrží. Zbývala však největší obtíž: přimět krále, aby s těmito formami souhlasil; a páni z Chevreuse a z Beauvilliers, jejichž zvláštním úkolem to mělo být pro jejich důvěrný styk s ním a především pro jejich postavení jeho ministrů, si s tím dělali velké starosti. Ale protože byli přesvědčeni, že žádné jiné formy nemohou zjednat platnost a jistotu, že tyto jsou jediné a že budou užity jen z králova výslovného rozhodnutí, lichotili si nadějí, že by se mohl dát přesvědčit, že tím jeho autorita zůstane nedotčena, a že by se nakonec, když ho nutnost míru tolik tísnila a Angličané pevně trvali na tom, že nepůjdou dál, dokud nebudou plně uspokojeni ohledně zákonné trvalosti zřeknutí, mohl rozhodnout ve prospěch tak velikého dobra, které mu jeho vyčerpané síly už nedovolovaly odkládat, a za podmínek tak nesrovnatelných se všemi předchozími, jejichž nabídky měl ještě tak živě na mysli.
Za tohoto stavu věcí na mě naléhali vévoda z Berry a vévoda z Orléans. Vévoda z Orléans mě pokládal za znalého forem nutných k platnosti zřeknutí a snadno o tom přesvědčil i druhého. Vévoda z Orléans, osamocený a od aféry s jedy10 všemi prchaný, neměl kromě mne nikoho, s kým by mluvil a s kým by se radil. Nezávisle na tom, do jakého postavení ho pan du Maine a paní z Maintenon u dvora a ve společnosti uvrhli, neměl nikoho, s kým by tak choulostivou látku projednal; a vévoda z Berry, nesmírně ostýchavý, pod tvrdým a žárlivým královým jhem, měl s kým o tom mluvit ještě méně. K panu z Beauvilliers neměl tu otevřenost a důvěru jako jeho nesrovnatelný bratr. Stále měl na paměti výchovu, která se mu zdála tvrdá pro jeho malou zálibu ve studiu, pro přísnost, s jakou byl držen v úctě ke staršímu bratrovi, vůči němuž — při nejněžnějším a nejvzájemnějším přátelství — měl sklon si leccos dovolovat, a pro vážnost vychovatele, který byl stále ve střehu a který se z obavy z toho, co by se jednou mohlo stát, zvlášť staral o to, aby ho držel zkrátka, aby si zvykl držet se v mezích závislosti na bratrovi, jemuž bylo souzeno stát se jeho králem. Neviděl přitom všechno, co vychovatel u tohoto bratra dělal, aby mezi nimi udržel rovnost, aby mu dal pocítit tu, kterou mezi ně vložila příroda, dokud prvorozenství nebude moci uplatnit své právo, a i potom slušnost, vlídnost a pevný klid a bezpečí, jaké přináší žít se svým mladším bratrem zároveň jako otec, bratr i přítel. Vévoda z Berry nebyl z jeho rukou ještě dost dlouho, aby toto jednání viděl takové, jaké bylo a jak mělo být posuzováno. Meudon, kde začal poprvé dýchat trochu svobodnějšího vzduchu, nebyl dvůr, který by mu o tom mohl dát rozumné představy; právě tak málo mladé dámy ze dvora jeho rozkošné švagrové, s nimiž trávil své nejvolnější chvíle; a vévodkyně z Berry, taková, jakou ji bylo možno poznat na několika místech těchto Pamětí, byla dobrá jen k tomu, aby ho od vévody z Beauvilliers vzdalovala čím dál víc. V tomto postavení obou princů jsem byl jediný, s kým se mohli a chtěli radit.
Důvěru vévody z Orléans ve mne, kterou přenesl na vévodu z Berry, podporovalo i to, jak příhodné bylo vůči němu mé postavení, díky místu, které král přiměl paní ze Saint-Simon přijmout u vévodkyně z Berry. Oba měli největší zájem na tom, aby se nezřekli španělské koruny pevně a neodvolatelně podle zákonů té země, aniž by byla stejně tak učiněna všechna opatření, jež jim zajistí francouzskou korunu stejně pevným a neodvolatelným zřeknutím španělského krále a jeho potomstva; a v tom se se mnou radili. Snadno jsem to s nimi oddaloval pod záminkou obtížnosti látky, kterou bylo třeba prohloubit, prodiskutovat a důkladně prostudovat; ale nakonec na mě naléhali, sami tlačeni zprávami z Anglie.
V dobách nečinnosti a volna jsem měl příliš často příležitost besedovat a rozmlouvat o dějinách s vévodou z Orléans, než aby mě mohl pokládat za úplného nováčka v těchto věcech. Netajil to před vévodou z Berry a oba na mě začali živě naléhat. Přesto jsem ještě vytáčel; ale když jsem viděl, že my pět, které jsem jmenoval, jsme zajedno ve formě, jež se má navrhnout, a že jde už jen o spis, jehož se ujal vévoda z Noailles, nemyslel jsem si, že bych měl déle vodit za nos dva prince tak velice zúčastněné, kteří ve mne v té věci vkládali veškerou důvěru a neměli nikoho jiného, v koho by ji mohli vložit. Vyložil jsem tedy, co si o tom myslím, vévodovi z Orléans, který sám velmi dobře znal naše dějiny; a projednávání této důležité látky trvalo několik dlouhých rozhovorů mezi ním a mnou. Vévodu z Berry jsem vídal málo a v soukromí jako vůbec, a protože byl málo poučený, bylo by s ním potřeba víc času. Nechtěl jsem nic, co by mohlo být zpozorováno; vévoda z Orléans, pevně přesvědčený o jedinečné spolehlivosti toho, co jsem mu navrhl, se tedy ujal toho, že o tom zpraví vévodu z Berry, a přesvědčil ho, protože byl přesvědčen sám. Nechtěl jsem, aby se mnou o tom mluvil vévoda z Berry, protože by to mohlo být jen v soukromí, ani vévodkyně z Berry ze stejného důvodu, a také proto, že jsem ji, jak jsem už jinde řekl, vídal už jen velmi zřídka a jen na okamžik a veřejně. Vévoda z Orléans a paní ze Saint-Simon byli prostředníky, kteří to snadno nahrazovali a od nichž jsem se také dozvěděl, jak jsou oba spokojeni a přesvědčeni, že není žádný jiný spolehlivý prostředek než ten, který jsem navrhl vévodovi z Orléans.
Tak se věci měly, když se blížila cesta do Fontainebleau, a vévoda z Noailles svůj spis ještě nedokončil. Omlouval se důležitostí látky a množstvím věcí, které bylo třeba prozkoumat, pak vybrat a uspořádat; ale stále nás ujišťoval, že nám spis bude moci ukázat v prvních dnech králova pobytu ve Fontainebleau, kam jsme všichni jeli zároveň s ním, s rozdílem dvou nebo tří dnů. Podrobnosti se protahovaly a my jsme zjistili, že má ukryté nějaké neznámé lidi úplně nahoře ve svém bytě v Dianině galerii, jež hledí do zahrady; nechával je pracovat a jejich dílo neustále přepracovával, takže nikdy nebylo hotovo. Odhalení před ním nebylo utajeno; nedokázal je zastřít tak dobře, aby věc nezůstala jakoby přiznaná, a byl z toho ve velkých rozpacích.
Pan z Beauvilliers, na nějž Angličané velmi naléhali, už nechtěl na vévodu z Noailles čekat. Požádal mě, abych spis napsal já. Bránil jsem se tomu mnoha důvody, a vskutku jsem si do Fontainebleau přivezl jen málo knih a žádnou, která by mi mohla posloužit k práci, kterou jsem neměl nejmenší důvod očekávat. Marně jsem namítal a uváděl ty nejlepší výmluvy; musel jsem ustoupit autoritě, kterou nade mnou měl. Pustil jsem se tedy do práce na místě, kde jsem neměl žádnou pomoc a kde jsem k ní neměl volnost. Musel jsem být pilně přítomen u dvora v hodinách, na které jsem byl zvyklý, jíst ve společnosti; a Fontainebleau bylo místo na světě, kde se lidé nejvíc scházeli a nejvíc se navzájem zvali na oběd a na večeři. Musel jsem také čelit společnosti a svým obvyklým známostem, protože se nesmělo dát podezření, že se zabývám něčím vážným. Má práce byla tedy velmi přerušovaná, což je věc na světě nejškodlivější pro dobrou práci, zvlášť v takových látkách. Často jsem se utíkal k nocím.
Nevím, proč jsem byl tehdy sledován víc než obvykle, i když jsem byl sledován vždycky. Paní ze Saint-Simon nemohla toho roku přijet do Fontainebleau kvůli následkům spalniček. Psali jsme si každý den; a ačkoli jsme si poštou nikdy nesdělovali nic než nicotnosti, nedostali jsme jediný dopis, já od ní ani ona ode mne, který by poštou nepřišel velmi zjevně rozpečetěný. To mě přimělo mít se ještě pečlivěji na pozoru, abych nebudil dojem, že se uzavírám, a má práce byla tím ještě kouskovitější a obtížnější. Pan z Beauvilliers bydlel v Dianině galerii naproti vévodovi z Noailles a oba tyto byty jim patřily odjakživa. Já jsem byl na druhém konci zámku, nad částí bytu královny matky, a měl jsem okna, která vedla na nádvoří Bílého koně a na druhé straně na Fontánové nádvoří. Každý večer pan z Beauvilliers přešel celou tu vzdálenost sám, bez lokaje, bez pochodně a bez kohokoli s sebou, po tmě vystoupil po mém dost krátkém schodišti a během královy večeře si ode mne dával předčítat, co jsem od předešlého dne napsal. Býval u mne asi hodinu a vracel se sám, jak přišel. Vévoda z Noailles jediný z nás pěti nevěděl, že na tom pracuji; a vévoda z Beauvilliers byl jediný, kdo viděl, co dělám, dříve než to bylo hotové. Byl s tím spokojen a řekl to ostatním třem. Vévoda z Noailles mezitím nechával své neznámé pomocníky potit se ve svém podkroví; a vzešel z toho nakonec dost krátký spis, právě když se ten můj chýlil k dokončení.
Nebudu zde rozebírat ani jeden, ani druhý; ale tím otevřeněji řeknu, že spis vévody z Noailles byl, až na sloh, velmi průměrný, abych se vyjádřil skromně, a že od něho samého v něm nebylo nic než jen ten sloh. Jeho spis a můj se shodovaly v hlavní a podstatné věci. Můj se nachází v Dokladech. Nadepsal jsem jej: Stručný spis o formách atd. Hojnost látky a nutnost důkazů mě tak unesly, že z toho, co mělo být podle mých představ stručné, jsem udělal tlusté dílo. Délka, kterou by měl i pouhý výtah, mi brání, abych z něho sem cokoli vložil, ale je nutné si jej přečíst v Dokladech, aby bylo možno porozumět sporu, o němž budu mluvit a jehož vysvětlení by zde bylo příliš dlouhé. Předpokládám tedy, že jej budu vyprávět někomu, kdo četl údajně Stručný spis o formách atd., který je v Dokladech.
Vévoda z Noailles a já jsme při úvahách o věci oba brzy zpozorovali, že je jeden bod, v němž se neshodujeme. Já jsem soudil, že je možno použít jen vévodů-pairů, ba i vévodů verifikovaných, a také korunních hodnostářů. Vévoda z Noailles se domníval, nebo se chtěl domnívat, že je k nim třeba přibrat guvernéry provincií a rytíře řádu, a to kvůli šlechtě, u níž si z toho — jak jsem později až příliš dobře poznal — chtěl už tehdy udělat zásluhu.
Přeli jsme se. Namítl jsem mu bezmocnost generálních stavů, kterou sám přiznával, a tedy i bezmocnost šlechty, která je jen druhým ze tří stavů, z nichž se skládají, a tím spíš tak nepočetného výběru z tohoto druhého stavu. Připomněl jsem mu, že vévodové a korunní hodnostáři sami patří k témuž druhému stavu, ačkoli jsou díky svým lénům a úřadům nutně způsobilí k tomu, co přesahuje moc generálních stavů, které mají jen tu moc, že předkládají králi představy a prosby provincií, jež je vysílají, a návrhy na nápravu potřeb a strastí, s nimiž je provincie pověřily, aby je předložily králi k posouzení. Upozornil jsem ho, jak malou osobní váhu by přidali ti, které chtěl připustit, i kdyby připustitelní byli — ne že by měli být vyloučeni, kdyby mohli vyloučeni nebýt, ale protože svou povahou připustitelní nejsou, není čeho litovat; a že se velmi mýlí, domnívá-li se, že šlechtě zalichotí připuštěním, jaké navrhuje, protože jí může zalichotit jen tehdy, bude-li připuštěna ona sama, nikoli v osobě těch, kdo by byli připuštěni jako guvernéři provincií a rytíři řádu z titulu svého postavení, nýbrž jedině v osobách těch, které by jí samé bylo dovoleno zvolit a vyslat. Dodal jsem, že první ze tří stavů, duchovenstvo, by se pak nechtělo spokojit s duchovními pairy, když se šlechta nespokojí s vévody a korunními hodnostáři, ačkoli jsou z téhož jejího stavu; že by z toho nutně vyplynulo, že i třetí stav, a zvláště parlamenty, by měl tentýž nárok, a tím zdánlivě oprávněnější, že na rozdíl od prvních dvou stavů by z jeho řad byl osobně připuštěn jen kancléř, který k němu navíc jako by už nepatřil díky svému korunnímu úřadu; že by se tím tedy vše vrátilo ke generálním stavům, to jest k něčemu, co nemá žádnou autoritu a co se ukázalo neproveditelné. Na tyto důvody pan z Noailles neodpověděl ničím jiným než tím, že je vhodné uctít guvernéry provincií a rytíře řádu; a já jsem odpověděl, že ve věci takové povahy nejde ani o vhodnost, ani o úslužnost, ale o neotřesitelnou trvalost — danou zákonností — aktu, který má být učiněn, aby zajistil klid království, postavení princů královského domu v nástupnictví na trůn a důvěru mocností, s nimiž nebylo možno uzavřít mír jinak než tak, že se navždy zajistí pokoj Evropy; a toho že lze dosáhnout jen tehdy, omezíme-li se při zákonu, který se má vydat, na ty, kdo k tomu mají moc, a vystříháme-li se toho, abychom jej učinili neplatným tím, že bychom jako zákonodárce připustili ty, kdo nemají nic, co by je za ně mohlo učinit.
Panu z Noailles posloužilo místo odpovědí a důvodů mnoho ducha, řečí a výmluvných slov. Připustil, že lze zůstat u mého názoru; a přesto o tom chtěl se mnou o dva dny později mluvit znovu. Když viděl, že důvody neuspěje, rozhodl se zkusit to autoritou. Šel promluvit s vévodou z Chevreuse, aniž mi o tom řekl slovo. Doufal, že ho získá svou výřečností a že až ho bude mít na své straně, strhne s sebou vévodu z Beauvilliers, a věc tím bude rozhodnuta. A skutečně pana z Chevreuse přesvědčil; ten při vší své učenosti neměl na paměti věci tak dávno zapomenuté, protože nebylo třeba se k nim uchylovat. Pan z Chevreuse o tom se mnou mluvil; a z toho jsem se dozvěděl, že ho pan z Noailles o našem sporu zpravil, i když se ho přesto neodvážil požádat, aby to přede mnou udržel v tajnosti.
Pan z Chevreuse, při vší učenosti, všech vědomostech a vší bezelstnosti, jaké jen člověk může mít, měl sklon uvažovat scestně. Jeho duch, vždy geometrický, ho podle pravidel sváděl z cesty, jakmile vycházel z mylného principu; a protože měl nesmírnou lehkost a mnoho přirozeného půvabu ve vyjadřování, oslňoval a strhával s sebou i tehdy, když bloudil nejvíc, poté co oslnil sám sebe a přesvědčil se, že má pravdu. To se mu stávalo ve vedení jeho vlastních domácích záležitostí, které se domníval ustavičně rozmnožovat a pak napravovat, a které geometricky, podle pravidel a důkazů, zničil, a to ho přivedlo k tak naprostému úpadku, že by umřel hlady, nebýt guvernérství v Guyenne, a po něm i paní z Chevreuse, které nezůstalo nic než penze třiceti tisíc livrů, kterou jí král vyměřil z platu tohoto guvernérství. V jiných záležitostech jsme ho na příslušných místech viděli, jak se staví za pana z Luxembourgu, za d’Antina, za nejpřeludnější nároky, jak se sám kolébá ve snech o starobylosti Chevreuse, o kardinálu Lotrinském a o svém nástupnictví v hodnosti Chaulnes, a to vše silou mylných úvah naroubovaných jedna na druhou, vždy po způsobu geometrů a v té nejlepší víře na světě. To se mu tedy přihodilo i v této záležitosti. Přeli jsme se, nepřesvědčili jsme jeden druhého; bylo však třeba, abychom se všichni ustálili na jednom nebo druhém mínění a pak podle toho postupovali. Vévoda z Noailles už na mě nenaléhal, protože počítal s panem z Beauvilliers, když už získal pana z Chevreuse. Já jsem z mé strany zbytečný spor nevyhledával, ale pokládal jsem za svou povinnost zpravit o této názorové roztržce ostatní tři. Ač byl svazek vévodů z Charostu a z Humières s vévodou z Noailles jakkoli těsný — u prvně jmenovaného od spříznění, k němuž došlo sňatkem jeho jediné dcery s vévodou z Grammontu, a u Charosta hlavně od té doby, co byl kapitánem tělesné gardy —, nedalo mi práci získat je na svou stranu. Vévoda z Noailles se snadno utěšil tím, že nepřesvědčil dva muže, o nichž si nemyslel, že by mohli převážit misky vah; a měl pravdu, když se domníval, že se my tři podřídíme autoritě, jestliže pan z Beauvilliers, jak nepochyboval, bude stržen vévodou z Chevreuse. Pan z Chevreuse mi tedy navrhl, aby se věc projednala v přítomnosti pana z Beauvilliers a aby se všichni podřídili té straně, ke které se přikloní. Svolil jsem s potěšením a ručil jsem za pány z Charostu a z Humières. Vévoda z Noailles, který počítal, že tím zvítězí, rovněž přijal. Už jsem o tom sporu s panem z Beauvilliers mluvil, ale jen zběžně; pan z Chevreuse rovněž. Pan z Beauvilliers, který byl tehdy velmi zaměstnán záležitostmi, nechtěl zbytečně ztrácet čas a jednomu i druhému z nás řekl, že je třeba se sejít a tam rozhodnout a dohodnout se na důvodech obou stran; a na tom základě nám pan z Chevreuse, vévodovi z Noailles i mně, každému zvlášť, navrhl, abychom se podřídili názoru, k němuž se přikloní pan z Beauvilliers. Vévoda z Noailles se mnou potom o tomto návrhu pana z Chevreuse mluvil. On i já jsme jej předložili vévodům z Charostu a z Humières, kteří s ním snadno souhlasili. Věc spěchala a Angličané chtěli vědět, na čem jsou. Pan z Beauvilliers jako ten nejzaměstnanější nám tedy neotálel poskytnout odpoledne, o němž předpokládal, že bude nejvolnější, a chtěl, abychom se sešli v malém pokoji bytu vévody z Chevreuse, který byl v přízemí v úrovni Fontánového nádvoří, na straně nejbližší kapli, pod částí bytu královny matky. Přišli jsme všichni skoro současně.
Pan z Beauvilliers nechtěl, aby se o tom, proč jsme se sešli, řeklo jediné slovo, dokud nebudou přítomni všichni. Potom požádal společnost, aby se pustila do věci. Bylo na tom, kdo chtěl připustit, aby začal a předložil své důvody, a na tom, kdo chtěl vyloučit, aby je vyvracel; ten tedy mohl mluvit jen po těch druhých. Po krátkém slovu o tom, proč jsme se sešli, se tak pan z Beauvilliers podíval na vévody z Chevreuse a z Noailles a požádal je, aby vyložili, co mají říci. Strhl se mezi nimi krátký zápas ve zdvořilosti, kdo se ujme slova. Pan z Chevreuse je chtěl přenechat panu z Noailles, od něhož pocházel názor, který přijal za svůj. Pan z Noailles z úcty k věku a ke staršinství, k jeho vědomostem, a ještě víc s ohledem na účinek, jaký od něho očekával u vévody z Beauvilliers, mu naprosto chtěl slovo přenechat. Pan z Chevreuse se ho tedy ujal; a abych toto vyprávění neprotahoval, řeknu krátce, že jsem nikdy neviděl hájit špatnou věc s takovým půvabem, duchem, výmluvností a elegancí; a jestliže v důvodech chybělo všechno, dokonalost přednesu a vší pomoci, jakou může poskytnout duch a učenost, byla úplná.
Z nás tří stejného názoru — řeknu otevřeně — připadlo odpovídat mně; měl jsem mezi nimi staršinství, sepsal jsem spis, byl to můj názor, který se stal názorem obou ostatních. Ujal jsem se tedy slova na řadě já a začal jsem rozpaky a studem, jaký pociťuji, že jsem nucen hájit mínění opačné k mínění vévody z Chevreuse, jemuž jsem o to méně šetřil chválou, ohledy a projevy úcty, oč pevněji jsem byl odhodlán nešetřit ho v důvodech. Řekl jsem také krátké a lehké zdvořilé slovo panu z Noailles a pak jsem přešel k věci. Ovládal jsem ji dost na to, abych ovládal i sám sebe. Tón, výrazy, všechno bylo odměřené a skromné; ale důvody, odpovědi a vyvrácení byly vymrštěny s krajní silou, a tu a tam krátké projevy úcty a poklony panu z Chevreuse a nic vévodovi z Noailles. Mezi jinými důvody jsem nezapomněl upozornit, že guvernéři provincií a rytíři řádu, jimiž se král dává doprovázet na svém lit de justice,11 tam zasedají jen na lavici baillis, to jest za radami parlamentu, na straně u oken; že tam jsou bez hlasu, i jen poradního, to jest úplně beze slova; a že tam zůstávají stále s nepokrytou hlavou. Tento kontrast s pouhými radami parlamentu, kteří mají své místo i hlas, jsem rozvedl obšírně, stejně jako kontrast mezi obyčejným lit de justice, kde jde nanejvýš o registraci ediktů a královských prohlášení, a jen velmi zřídka o nějaký výklad nebo drobné zákonodárství v otázkách práva či obyčeje, které se u různých soudů chápou různě, a zákonodárstvím tak závažným jako toto, které se týkalo ničeho menšího než nástupnictví na trůn a mělo v něm zavést pořádek po tolik staletí neznámý, odporující praxi tolika staletí, stálé a nepřetržité, a který na úkor všech zákonů států i soukromých rodin vylučoval z trůnu celou starší větev, jako taková plně uznávanou, ve prospěch mladších.
Ačkoli jsem se omezoval, jak nejvíc to bylo možné, důležitost látky, a ještě víc nutnost rozplést, učinit hmatatelnými a zodpovědět sofismata, vývody a kličky, v nichž vévoda z Chevreuse vynikal a které dovedl zastřít zdáním prostoty a správnosti díky jasnosti, lehkosti a přirozenému půvabu svého projevu, mě přiměly mluvit déle, než bych byl chtěl. Během našich dvou řečí panovalo naprosté ticho a pozornost přítomných byla krajní. Především pan z Beauvilliers z nich neztratil ani slovo. Když jsem skončil, chtěl pan z Noailles něco říci: nebylo to nic, co by si zasloužilo odpověď. Pan z Chevreuse se znovu ujal slova, ale jen jako lehké opakování toho, co už řekl. Pan z Beauvilliers ho nenechal dojít daleko, přerušil ho, řekl mu, že to, co opakuje, už bylo slyšeno, a zeptal se ho, zda má říci něco nového. Pan z Chevreuse připustil, že nových důvodů nemá. Pan z Noailles, aniž čekal na otázku, dal pokynem úklony najevo, že je nemá také.
Vévoda z Beauvilliers se podíval na vévody z Charostu a z Humières, jako by se jich ptal na názor, a ti dvěma slovy řekli, že jsou na mé straně víc než kdy jindy. Tu jsem uviděl div, který mě uvedl do nejvyšších rozpaků a který mě vskutku zahrnul zahanbením. Pan z Beauvilliers velmi několika slovy shrnul podstatu věci a rozdíl obou názorů; a pak se náhle tento muž tak odměřený, tak moudrý, tak skromný, tak zvyklý být s vévodou z Chevreuse v smýšlení i ve všem jedno a podřizovat se mu, proměnil v jiného člověka. Zrudl a zdálo se, že se jen s námahou ovládá. Řekl, že nechápe, jak lze v tom, co nás rozděluje, smýšlet jako pan z Chevreuse, vyložil důvody stručně, ale aniž by vynechal cokoli podstatného, odhalil sofismata s přesností a krajní důkladností; a pak (a v tom je ten div a v tom mě zdrtil stud) se na pana z Chevreuse vrhl jako sokol a jednal s ním jako učitel s malým žákem, který přinese úlohu plnou těch nejhrubších chyb, a všechny mu je s pokáráním ukazuje. Nebudu se šířit o řeči tak vzrušené, v níž nebylo nic opomenuto. Závěr zněl podle mého názoru. Pan z Chevreuse, malý jako žák před svým učitelem, v rozpacích, zahanbený, ale bez rozčilení, krátce souhlasil. Pan z Noailles, ohromený tak, že nevěděl, kde je, zůstal němý.
Když vstával, pan z Beauvilliers se na nás na všechny podíval, aby rozhodnutí potvrdil, a řekl: „Pánové, je tedy mezi námi všechno dohodnuto a přijímá se názor pana ze Saint-Simon,“ a to s výrazem, který se už blížil jeho obvyklému. Páni z Chevreuse a z Noailles odpověděli, že se mu podřizují; a sotva to slovo zaznělo, vyšel jsem, aniž jsem komukoli řekl slovo, a odebral jsem se do svého pokoje v nejvyšším úžasu, ne z toho, že můj názor zvítězil, ale ze způsobu, jakým se to odehrálo. Krátce poté, co jsem byl ve svém pokoji, přišli tam vévodové z Charostu a z Humières plni téhož úžasu a docela rádi z té dlouhé a prudké výtky. Já, kvůli němuž k ní došlo, jsem z ní byl nanejvýš zarmoucen. Vévoda z Noailles, k němuž se pan z Beauvilliers za celou svou řeč ani jednou neobrátil, ale jemuž už předtím dal najevo, že spis vydávaný za jeho vlastní, který si dal tolikrát psát a přepisovat, mu připadá žalostný, byl rozezlen, že byl tak důkladně poražen v osobě pana z Chevreuse, a to se mu přes všechno jeho umění nepodařilo před námi dobře skrýt. Pokud jde o pana z Chevreuse, jemuž jsem se den nebo dva vyhýbal, nebylo na něm nikdy nic znát a zůstal vůči panu z Beauvilliers i vůči mně stále stejný, s mírností, prostotou, upřímností a přirozeností opravdu úctyhodnými.
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Torcyho Paměti, které jsou součástí všech sbírek pamětí týkajících se dějin Francie.↩
Vysvětlivka: Pyrenejský mír mezi Francií a Španělskem sjednali v roce 1659 na Bažantím ostrově na hraniční řece Bidasoa kardinál Mazarin a don Luis de Haro; jeho součástí byl sňatek Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezií, která se přitom za sebe a své potomky zřekla nároků na španělský trůn. Oba králové se na ostrově setkali v červnu 1660, krátce před svatbou v Saint-Jean-de-Luz.↩
Ediční poznámka: Předloha (vydání 1856) má „závěť Filipa V.“; kritické vydání (Boislisle, sv. XXIII) čte „závěť Karla II.“ Míněna je závěť Karla II. Španělského (1700), jíž Filip V. zdědil španělskou korunu a která stanovila, že se španělská a francouzská koruna nesmějí nikdy spojit na jedné hlavě.↩
Vysvětlivka: Po smrti Filipa IV. Španělského (1665) uplatnil Ludvík XIV. jménem královny Marie Terezie nárok na část Španělského Nizozemí podle tzv. devolučního práva a v letech 1667–1668 vedl takzvanou devoluční válku; zřeknutí z Pyrenejského míru přitom pokládal za neplatné, protože nebylo vyplaceno věno.↩
Vysvětlivka: Dělicí smlouvy (1698 a 1700) uzavřel Ludvík XIV. s Anglií a Nizozemím o rozdělení španělského dědictví pro případ smrti bezdětného Karla II.; císař Leopold I. k druhé z nich nepřistoupil.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Orléans odvozoval nárok na španělský trůn od své babičky Anny Rakouské, dcery španělského krále Filipa III. a manželky Ludvíka XIII.↩
Vysvětlivka: Roku 1328, po vymření přímých Kapetovců, přiznali francouzští pairové a velmoži korunu Filipovi VI. z Valois a odmítli nárok anglického krále Eduarda III., jenž byl vnukem Filipa IV. po matce; vyloučení příbuzných po ženské linii se později zdůvodňovalo salickým zákonem. Saint-Simon tím naznačuje, že pravou autoritu v otázkách nástupnictví spatřuje v pairech.↩
Vysvětlivka: Henry St John (1678–1751), od roku 1712 vikomt Bolingbroke, státní sekretář královny Anny a jeden z hlavních strůjců utrechtského míru; do Francie přijel v srpnu 1712.↩
Vysvětlivka: Louis-François d’Aumont, vévoda z Humières, syn vévodkyně z Aumontu; vévodství z Humières získal sňatkem s dcerou maršála z Humières.↩
Vysvětlivka: Po náhlé smrti vévodkyně a vévody z Bourgogne v únoru 1712 se rozšířila pomluva, že je otrávil vévoda z Orléans; dvůr se mu proto vyhýbal.↩
Vysvětlivka: Lit de justice bylo slavnostní zasedání parlamentu za osobní přítomnosti krále, při němž král dával registrovat edikty a prohlášení.↩