Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola jedenáctá

Porady o formách odřeknutí mezi vévodou z Beauvilliers a mnou. — Podstatný rozdíl v platnosti mezi odřeknutím španělského krále a odřeknutím vévodů z Berry a z Orléans. — Král nesnese žádnou jinou formu než obyčejnou registraci. — Krajní trápení vévody z Beauvilliers nad tím, co mu předkládám. — Vévoda z Beauvilliers je čím dál víc v úzkých. — Navrhuji mu neslýchaný způsob, jak z toho ven. — Zcela se podřizuji vévodovi z Beauvilliers. — Mocné prostředky vévodů z Berry a z Orléans, jak podpořit spravedlivé a platné formy ve svůj prospěch. — Přiměji vévody z Berry a z Orléans, aby nechali krále upravit formu odřeknutí bez jakéhokoli odporu. — Povaha, postavení a šibalství Nancrého. — Nebylo jeho a Torcyho zásluhou, že mi u krále kvůli odřeknutím nezpůsobili krutou nepříjemnost. — Vévodové z Hamiltonu a z Aumontu velvyslanci ve Francii a v Anglii. — Velké pocty tomu druhému, který je před svým odjezdem sám jediný jmenován rytířem řádu. — Původ a smrt vévody z Hamiltonu. — Vévoda ze Shrewsbury velvyslancem ve Francii. — Bailli z La Vieuville velvyslancem Malty místo zesnulého bailliho z Noailles. — Letmá návštěva bavorského kurfiřta ve Fontainebleau. — Návrat krále přes Petit-Bourg do Versailles. — Odjezd vévodkyně z Alby do Španělska. — Abbé z Castillonu; kdo to byl. — Ožení se s ní, a jeho vzestup. — La Salle; jeho původ, jeho povaha, jeho vzestup, jeho sňatek. — Několik starých a krátkých historek.

Potom bylo na pánech z Chevreuse a z Beauvilliers, ale hlavně na tom druhém, aby uvážili, jak se do toho pustí, aby se odvážili předložit králi návrh, který by shledal tak urážlivým pro onu moc, kterou zbožňoval a na jejíž zbožštění vynaložil celou svou vládu. Nechali mě v nevědomosti o tom, co se v té věci odehrálo, a já jsem nepovažoval za správné vypáčit to z tak úctyhodných přátel, kteří ke mně ostatně chovali nejdokonalejší důvěru — ať už se ve chvíli, kdy na to přišlo, neodvážili návrh přednést, když půdu dobře oťukali a prozkoumali, což mi dalo tušit jejich mlčení vůči mně, ať už byli odmítnuti bez naděje. Ke konci pobytu ve Fontainebleau mi pan z Beauvilliers oznámil, že král na ty formy nikdy nepřistoupí a že nechce slyšet o ničem jiném než o prosté registraci odřeknutí v parlamentu1, nanejvýš o tom, že k ní budou povoláni oba dotčení princové a pairové; a ani za to by prý nechtěl ručit.

Řekl jsem mu, že v tom jako ve všem je pánem král, ale že to nebude mít žádnou platnost; že spojenci by byli hodně prostoduší, kdyby se s tím spokojili, a oba dotčení princové ještě víc, neboť jim to podřezává hrdlo. Ten výraz ho polekal, a tak jsem se vysvětlil. Řekl jsem mu tedy, že ta odřeknutí jsou dvojí a vzájemná; že ve Španělsku je forma veškerého zákonodárství pevná a uznávaná; že táž forma slouží i k uznání krále a jeho dědice, k jeho uvedení na trůn, ke skládání přísah jemu, zkrátka ke všemu nejvznešenějšímu a nejvelebnějšímu, co se má projednat; že tou formou jsou generální stavy známé pod jménem las cartes2, kde zasedají grandové, preláti, šlechta, rady, soudní dvory a poslanci měst, kde předsedá král a kde je vše, co se tam usnese, nezvratné; že právě tam projdou odřeknutí pana vévody z Berry a pana vévody z Orléans, budou přijata a zapsána jako zákon, neodvolatelně pro ně i pro jejich potomstvo, nehledě k tomu, že moc španělských králů, formami vázaná jen málo nebo vůbec, je mohla vyloučit z nástupnictví, tak jako prostá závěť Karla II.3 povolala k jeho korunám Filipa V.; že je z toho jasné, že vyloučení pana vévody z Berry a pana vévody z Orléans ze španělského nástupnictví nebude chybět nic k veškeré zákonnosti a jistotě, jakou mu lze dát, kdežto vyloučení španělského krále a jeho potomstva z francouzské koruny nezíská ani ten nejmenší stupeň platnosti. Připomněl jsem mu důvody, které ho přesvědčily o nutnosti forem, jež jsem navrhl a které tolik schválil u vévody z Chevreuse, jenž byl rovněž téhož mínění, až na onen malý dodatek, který si vymyslel vévoda z Noailles a který on tak rozhodně odmítl; že z toho všeho vyplyne, že oba princové a jejich potomstvo zůstanou neodvolatelně vyloučeni z jakéhokoli nároku na španělskou korunu, kdežto španělský král a jeho potomstvo si podrží všechna svá práva na korunu francouzskou, protože jeho odřeknutí, učiněné z jeho strany v dobré víře, bude postrádat odřeknutí francouzského národa vůči němu a jeho potomkům, a nebude tudíž ničím jiným než planým klamem, který nikdy nemůže vévodům z Berry a z Orléans zjednat žádné právo na újmu anjouské větve, starší, než je jejich. Rozhovor byl dlouhý; pan z Beauvilliers zůstal přesvědčen, ale bez naděje, pokud jde o krále.

Nazítří jsme se sešli znovu. Vyložil mi naléhavou potřebu míru, neustálé naléhání Angličanů ohledně odřeknutí a nemožnost přemoci krále v bodě, který mu byl tak citlivý jako jeho jediná a výhradní moc; že protože registrace mírových smluv je obvyklá a nesměřuje k tomu, aby jeho moc potvrzovala jiná moc, nýbrž jen k tomu, aby ji vyhlásila, svolí z toho důvodu k registraci odřeknutí jakožto nedílné součásti mírové smlouvy; že by dokonce bylo těžké získat ho pro to, aby se konala odděleně od registrace samotné smlouvy, tedy aby se konaly dvě registrace místo jediné registrace smlouvy; a že předvídá nesmírnou obtíž dosáhnout, aby k ní byli povoláni — ne oba princové, protože šlo o ně a o to, aby jejich přítomnost dodala jejich odřeknutí váhy, a Angličané by se jinak nespokojili, ale aby k ní byli povoláni pairové; a to pro tu krajní přecitlivělost na vlastní moc, kterou by vylekalo, kdyby se mu navrhovala věc při registraci smluv neobvyklá, a kterou by naježilo podezření z moci, jež by tu jeho potvrzovala. Pan z Beauvilliers dodal, že odkladem by krále o formách skutečně nezbytných stejně víc nepřesvědčili; že zatím je pro mír všeho se obávat — nesmírné nevole Heinsia a jeho strany, která vládla Spojeným provinciím a mír nechtěla, i zoufalství rakouského domu a všech, kdo se k jeho zájmům přidali, a kteří dělali nemožné, aby jednání zadrhli a rozbili; že pro všechny tyto tak naléhavé úvahy, které mě zapřísahal vzít za své, mě zároveň zapřísahá, abych pro ně získal i oba prince a přesvědčil je, aby se podvolili naprosté nutnosti. Odpověděl jsem, že je na nich, jichž se věc týká, aby se rozhodli sami, a ne na mně, abych se cítil povolán, nebo spíš abych zneužil jejich důvěry ve věci nejdůležitější a nejpodstatnější, jaká se mohla týkat jich a celého jejich potomstva; že jsem jim dokázal, jaké formy odřeknutí španělského krále francouzské koruny jsou jediné, na jejichž platnost a trvalost se mohou spolehnout; že jim nemohu mluvit jinak; že vše, co mohu, je litovat, že nemají po ruce jiného rádce než mne v tak zásadní záležitosti, který by jim mohl navrhnout něco lepšího; ale že jelikož mi mé slabé světlo neukazuje nic jistého kromě forem, o něž jde, nemohu před nimi zamlčet celou jejich nezbytnost.

Vévoda z Beauvilliers se vrátil k nemožnosti, pokud jde o krále; já k tomu, že to není moje věc, ale věc obou princů; a že kdyby dali poučit Angličany a přesvědčili je, což bylo snadné a jisté, že oni sami, princové, nenajdou žádnou jistotu jinde než v navržených formách, Angličané by kvůli bezpečnosti Evropy a míru stáli pevně a nakonec by krále donutili, aby jim vyhověl, jednak kvůli naléhavé potřebě míru, jednak aby nenechal Evropu uvěřit, že se tou předstíranou přecitlivělostí na vlastní moc chce vysmát celé Evropě, a zvlášť Angličanům, jimž vděčil za mír tak nečekaný a tak nutný, a oslnit je planou registrací, která by anjouské větvi ponechávala všechna její práva a možnost, kdyby k tomu došlo, nosit zároveň obě koruny, francouzskou i španělskou, po tolika krvi prolité, aby se tomu zabránilo. Tato řeč, pravdivá a pádná, vévodu z Beauvilliers podivuhodně vyděsila; řekl mi všechno, co mohl; já jsem mlčel. Tak jsme se rozešli.

Když jsem se nazítří ráno oblékal, poslal mě poprosit, abych k němu přišel. Řekl mi, že v té úžině, v níž jsem ho zanechal, nemohl celou noc spát. Znovu mě přemlouval, já jsem zůstal pevný a rozhovor skončil teprve kvůli hodině zasedání rady. Při loučení mě požádal, aby se mnou mohl zase mluvit nazítří u sebe ve stejnou hodinu. Byl jsem v opravdové úzkosti, že se takto poprvé vzpírám muži, kterého jsem celý život považoval za svého otce a svou věštbu a k němuž má vnitřní úcta, něha mého srdce, obdiv mého ducha a vděčnost za vše, co udělal, aby mě vynesl co nejvýš u dauphina, jen umocňovaly co nejúplnější poddajnost vůči němu. Našel jsem ho v ještě trápenějším stavu, než v jakém jsem ho opustil den předtím. Opakoval tytéž důvody. Zatímco mluvil, mluvil jsem sám k sobě a nakonec jsem se rozhodl vymanit se z toho rozpolcení, v němž jsem se nacházel.

Najednou jsem ho přerušil a s planoucím pohledem jsem mu řekl: „To je mlácení prázdné slámy, pane, opakovat pořád tytéž věci; ušetřete se té námahy, protože Vám prohlašuji, že mě nikdy nepřesvědčí; zvolte však jinou cestu. Jste dávný státní ministr a velmi bohabojný muž, a neřeknu mnoho, když přiznám, že v obojím za Vámi daleko zaostávám. Celý život jsem Vás považoval za svého otce, protože jste mi jím laskavě chtěl být, a má úcta a má důvěra z Vás také vždycky činily mou věštbu. Chci Vám toho dát nejvýraznější znamení a ten nejjedinečnější důkaz, jaký lze člověku dát a jaký bych bez jakékoli výjimky nedal žádnému jinému člověku na zemi, v jakékoli věci. Hleďte, pane, skončeme to; nechte všeho rozumování, protože, opakuji, mě nikdy nepřesvědčíte; zvolte však cestu autority a bez jakéhokoli rozumování mi řekněte zpříma a jasně dvěma slovy: ‚Chci, abyste udělal to a to.‘ Neodpovím ani slovo; a proti svému úsudku, proti svému nejvnitřnějšímu přesvědčení, proti celému dílu, které jsem vybudoval a které je úplně dokončeno, poslechnu jako dítě a nezanedbám nic, abych zbořil vše, co jsem vystavěl a o čem jsem přesvědčil, aniž bych byl byť na okamžik přesvědčen méně, než jsem kdy byl, a vynaložím všechno, co je ve mně, abych oba prince přivedl ke všemu, co mi budete chtít předepsat; ale nic bez chci to a vyžaduji to. Rozumíte věcem státu daleko víc než já, ve zbožnosti a v rozhledu mě převyšujete, je-li to možné, ještě víc; spolehnu se na to a obětuji Vám své nejdražší city a své nejvnitřnější přesvědčení.“ Během této řeči jsem měl oči upřené do jeho; zvlhly mu slzami. Nikdy jsem neviděl člověka tak zahleděného do sebe ani tak dojatého. Vrhl se mi kolem krku a sotva promluvil: „Ne,“ řekl mi, „to je příliš, to není spravedlivé, k tomu nemohu svolit.“ — „Přesto,“ odvětil jsem, „to, co je sporné mezi Vámi a mnou, nemůže skončit jinak. Nečekejte nic od rozumování, ale počítejte se vším od autority.“ Na toto nové opakování mého prohlášení odpověděl tisícem něžných slov, slov člověka dojatého do hloubi srdce; a nakonec mi řekl, že si ten den vezme na to, aby to dobře uvážil, a nazítří ve stejnou hodinu a na stejném místě mi řekne, k čemu dospěl. Vrátil jsem se tedy na tu schůzku. Začal vším, co je přátelství s to vyjádřit a co je s to vyjádřit pokora tak velkého a bohabojného muže, kterého velikost mé oběti děsila a který cítil celý její dosah. Řekl mi, že na nic jiného nemyslel včera ani celou noc, kdy nemohl spát; že neví, jak se odhodlat vzít na sebe, co jsem mu navrhoval, a zneužít mé poddajnosti do tak neslýchané míry; a odtud se chtěl vrátit k rozumování. Přerušil jsem ho: „Odcházím, pane,“ řekl jsem mu a udělal jsem pohyb, jako bych chtěl vstát; „rozumování už neposlouchám; čekám na Vaše rozhodnutí: buď mi ponechte volnost vůči oběma princům, nebo rozhodněte dvěma slovy s autoritou; a vyžeňte si dobře z hlavy, že by tohle mohlo skončit jinak.“ Chvíli neodpovídal a já mlčel. Oči se mu znovu zalily slzami. Vrhl se ke mně, aniž co řekl, celý ponořený do sebe. Potom se na mě něžně podíval: „Když tedy není jiné cesty a Vy to bezpodmínečně chcete,“ řekl mi, ale se skromností, ba se studem, který se nedá popsat, „musím se tedy chopit jediného východiska, které mi necháváte, ať mě to stojí jakkoli mnoho. Vyžaduji tedy od Vás, abyste se pokusil zbořit, co jste udělal, ne že by to nebylo dobré, ale protože na to král nikdy nepřistoupí a my musíme mír dovést do konce; a abyste oba prince přivedl k tomu, aby se spokojili s registrací za své přítomnosti a za přítomnosti pairů.“ — „Chcete to, pane,“ odvětil jsem, „budete poslechnut. Z mé strany nic nezanedbám; čas od času Vám podám zprávu o tom, co jsem v tom smyslu udělal. U toho pevně zůstaňme, a hlavně už žádné zbytečné rozumování.“ Znovu mě něžně objal, řekl mi vše, čím mi mohl vyjádřit, jaký účinek má na jeho srdce a ducha tak mimořádné odevzdání poddajnosti a jak hluboce jím zůstane proniknut po celý život. Tento rozhovor byl ze všech zdaleka nejkratší a rozešli jsme se.

Úkol, který jsem na sebe bral, byl velmi podivný; rozdmýchával jsem oheň, mluvil jsem o rozumu, pravidlu, zákonech, právech, spravedlnosti a nejhmatatelnějším zájmu, a plně jsem přesvědčil a utvrdil; zbývalo už jen toho využít u Angličanů, kterým se nemohla zamlouvat tak beztvará a povrchní pečeť pro odřeknutí tak důležitá pro celou Evropu i pro ně samé, jakou byla prostá registrace, obvyklá u všech smluv, která žádnou z nich neučinila trvalejší. Neustále uváděli porušení odřeknutí královny4 ihned po smrti jejího otce, krále Filipa IV., které Španělsko stálo tak velké odtržení Nizozemí a celého Franche-Comté, ačkoli ta odřeknutí byla zaregistrována v parlamentu v rámci Pyrenejského míru a ačkoli je král osobně odpřisáhl a podepsal tváří v tvář králi, svému tchánovi, v přítomnosti obou jejich prvních ministrů a obou dvorů, které byly jejich aktéry i svědky na Bažantím ostrově neboli ostrově Konference. Nedalo se popřít, že ta slavnostnost měla úplně jinou sílu než prostá registrace smlouvy v parlamentu a než registrace odřeknutí zvlášť, o kterou nyní šlo; a přesto se nedalo popřít ani náhlé vpadnutí krále do Flander a do Franche-Comté ihned po smrti krále, jeho tchána, aby se zmocnil práv královny, o nichž dal vydat spisy, navzdory odřeknutí.

Sami Angličané viděli podle dělicí smlouvy, jejímž hlavním iniciátorem byl jejich král Vilém III.5, co si ve Francii myslí o odřeknutích královny, když už nešlo jako kdysi o prosté nároky na krále, jejího bratra, navzdory všeobecnosti jejích odřeknutí, nýbrž o nástupnictví v celé monarchii; a celá Evropa, s výjimkou císaře6, považovala tu dělicí smlouvu za velmi výhodnou v tom, že se v ní Francie spokojovala s částí španělské monarchie, kterou se domnívala moci si nárokovat celou navzdory odřeknutím. K té celé se vrátila díky nečekané závěti Karla II. a díky přání celého španělského národa; a šlo přinejmenším o to, aby se způsobem pevným — k čemuž tyto příklady činily Angličany a jejich spojence tím přecitlivělejšími a obezřetnějšími — zabránilo tomu, aby tentýž francouzský princ mohl v jakémkoli případě vládnout oběma monarchiím a ovládat Evropu tak hrozivou mocí. Angličané nezapomněli, jakou formou rozsudku získal Filip z Valois francouzskou korunu na základě salického zákona proti jejich králi Eduardovi III., který byl mnohem bližší skrze svou matku, dceru Filipa Sličného a sestru králů Ludvíka X. Svéhlavého, Filipa V. Dlouhého a Karla IV. Sličného, kteří zemřeli bez mužského potomstva a kteří byli bratranci Filipa z Valois, neboť byli syny dvou bratrů7. Angličané nemohli zapomenout, že Eduard III. uznal moc soudců a platnost rozsudku natolik, že ho ani nenapadlo jej napadnout, že Filipovi z Valois 6. června 1329 v amienském kostele osobně složil hold za to, co držel od francouzské koruny, a že teprve po nějaké době ho napadlo vrátit se se zbraní v ruce proti právu, které uznal, podněcován pletichami proslulého Roberta z Artois, rozhořčeného tím, že byl soudně odmítnut se svým nárokem na hrabství-pairii Artois, v jehož důstojenství a držbě byla potvrzena jeho teta z otcovy strany Mahaut, a navíc zneuctěného důkazem padělku a rozsudkem vyneseným na základě čtyř listin, které dal vyrobit a předložit; to ho vehnalo do náruče Eduarda III., aby se za svůj nezdar pomstil na svém králi a své vlasti. Tolik toho nebylo třeba u lidí tak zvyklých a tak lpících na zákonných a soudních formách, jako jsou Angličané, aby je to přimělo žádat všechny ty formy, které jediné mohly pevně stvrdit odřeknutí tak důležitá pro ně a pro celou Evropu, a v nichž se jejich spojenci spoléhali na ně a na jejich vlastní zájem, ve smlouvě, které se nakonec zmocnili.

Kdyby byli poučeni a pevně přesvědčeni, bylo by na panu vévodovi z Berry a panu vévodovi z Orléans, aby je nechali jednat, aby se v ničem neukazovali, aby králi ponechali podezření, která by chtěl pojmout, ale aby se dobře vyvarovali všeho, co by mu k nim v tomto ohledu mohlo dát podnět; v každém případě, když by velmi pozorně předcházeli všem možným důkazům, aby se jeden jako jeho vnuk, druhý jako jeho synovec utěšili nad výčitkami bez důkazů a nad jeho rozladěním pevností, s jakou by si zajistili vzájemnou platnost svých odřeknutí a odřeknutí španělského krále, neboť král by v takovém případě neměl jinou volbu než snést formy, které by Angličané vyžadovali, nebo mír zmařit, a pak by žádná odřeknutí nebyla, a pokračovat ve válce, kterou ovšem už nebyl s to vést.

Všechny tyto věci jsem měl dobře na paměti, dobře jsem je vštípil oběma princům a byli o nich dobře přesvědčeni. Zbořit to dílo byl smutný podnik. Přesvědčovat proti vlastnímu přesvědčení je podivná nesnáz. Musel jsem však pracovat v souladu s tím, co mě nesmírná váha pana z Beauvilliers u mne přiměla mu slíbit. Podrobné vylíčení by bylo dlouhé a nudné; spokojím se s tím, že řeknu, že jsem začal tím, že jsem oddálil a potom zabránil jakémukoli poučení Angličanů a jakékoli domluvě s nimi. U obou princů jsem se vrátil k úvahám o opatrnosti a bázlivosti, k nebezpečí, že by král mohl tento styk odhalit a že by jim přičetl neústupnost Angličanů a jejich návrhy forem, které by podle jeho přecitlivělých a tak bolestivých předsudků před celou Evropou útočily na jeho tolik milovanou moc a přinutily ho snést potupu, že ji potvrzuje moc jeho poddaných a že se zdá být nezbytná. Naléhal jsem na ně poukazem na zoufalství, do něhož by se král dostal, kdyby měl mír koupit za tuto cenu, nebo pokračovat ve válce, o níž tak přesně věděl, že ji nemůže vést, a jejíž tíha ho přiměla k podmínkám nejpotupnějším a nejškodlivějším, které dokonce viděl pohrdavě odmítnuty, a z níž vycházel díky Anglii, aniž by už bylo řeč o tom, že by mu ukládala jiné než čestné podmínky. Měl jsem co dělat se dvěma princi velmi rozdílnými, ale zcela stejnými v nadměrné bázlivosti. Pan vévoda z Berry, odmala držený velmi zkrátka, byl zvyklý záviset na králi i v těch nejobyčejnějších a nejlhostejnějších věcech a třást se při jeho sebemenším zachmuření. Pan vévoda z Orléans se ho bál o málo méně. Byl navíc tak zdeptaný různými příhodami svého života, že byl stejně vzdálen jako pan vévoda z Berry tomu, aby se vystavil jeho hněvu. To byly zbraně, jichž jsem použil sám proti sobě, abych je přivedl k tomu, co jsem chtěl, a boural přitom, co jsem vystavěl.

Tím jsem se zabýval, když jsem úplně na konci pobytu ve Fontainebleau dostal výstrahu o věci, kterou jsem si tehdy ze všeho na světě zasloužil nejméně. Nancré tam několikrát zajel; dvakrát nebo třikrát zachytil několik slov ze závěrů rozhovorů mezi panem vévodou z Orléans a mnou, přerušených jeho příchodem. Jak jsem na svém místě vyprávěl, získal díky paní z Argentonu úřad kapitána Švýcarů vévody z Orléans, a to proti Saint-Pierrovi, pro něhož ho tehdy chtěla paní vévodkyně z Orléans, která pak Saint-Pierra ze vzdoru udělala svým prvním štolbou proti vůli pana vévody z Orléans; a to způsobilo velké roztržky. Nancré byl pařížský měšťan, který se jmenoval Dreux, z téže rodiny jako Chamillartův zeť; jeho otec však sloužil ve vojsku, stal se generálem, a to s uznáním, a guvernérem …8 Oženil se podruhé s dcerou La Bazinièra, o němž jsem mluvil jinde, a ta byla sestrou matky prvního prezidenta de Mesmes, který s nimi důvěrně žil. Nancré měl mnoho ducha. Omrzela ho hodnost podplukovníka u nevím už jakého pluku, k níž dospěl podle služebního stáří. Našel tuto branku, jak z ní vyklouznout. Žil v nejtěsnějším svazku se svou nevlastní matkou, starou krasavicí, bohatou a velmi dobře uvedenou v pařížské společnosti. Odstěhovala se k němu do Palais-Royal a udávala tam tón. On sám se vetřel do společnosti, kam jen mohl. Měl, co bylo třeba, aby se v ní líbil, a poctivost ho nezastavila před ničím. Chtěl se prosadit a něčím být; prostředky mu nebyly zatěžko. Vetřel se k panu z Torcy. Hledal tam pověření, aby směl s panem vévodou z Orléans mluvit o odřeknutích. Rozmrzelý, že u Torcyho nemá tu čest, šel mu říct, že jsem to já, kdo, posedlý pairstvím, panu vévodovi z Orléans plete hlavu formami a brzdí mír.

Torcy, s nímž jsem neměl ani ten nejmenší styk a který byl přítelem mnoha lidí, s nimiž jsem se nestýkal, šel králi zopakovat, co mu Nancré donesl. Král v hněvu o tom mluvil s panem vévodou z Berry a jmenoval mu své zdroje. Pan vévoda z Berry mě o tom sám neprodleně zpravil. To mě přimělo poprosit ho, aby souhlasil, abych se s ním už vůbec nevídal, a tak se králi odňala jakákoli záminka, a aby náš styk pokračoval přes paní ze Saint-Simon a pana vévodu z Orléans, přes něž vždycky probíhal, takže jsem pana vévodu z Berry mezi čtyřma očima vídal jen málo a zřídka. S panem vévodou z Orléans jsem nemohl jednat stejně, aniž by to vzbudilo rozruch, a tak jsem se smířil s tím, co by z toho mohlo vzejít. Hořce jsem si mu stěžoval na Nancréovu ničemnost; ten okamžitě utekl do Paříže a dlouho se neukázal. Král mi přesto nedal nic znát; a protože se mi skutečně podařilo přivést oba prince k tomu, aby se spokojili s registrací za přítomnosti pairů, neměl ten Nancréův darebný kousek ani ta Torcyho zlá služba žádné následky. Nechal jsem to padnout a nepovažoval jsem za správné cokoli o tom králi říkat nebo mu dávat říkat.

Ať už spojenci stavěli míru do cesty jakoukoli nevoli a jakékoli překážky, věci s Anglií pokročily natolik, že vévoda z Aumontu byl jmenován, aby tam šel jako velvyslanec, poté co byl vévoda z Hamiltonu prohlášen za velvyslance ve Francii. Pan z Aumontu byl tehdy v úzkém svazku s vévodou z Noailles a se mnou a budu mít příležitost o něm mluvit v dalším vyprávění. Dostal čtyřiadvacet tisíc tolarů služného ročně, čtyřiadvacet tisíc livrů jako náhradu ztráty na kurzu a čtyřiapadesát tisíc livrů na ekvipáže a na tři měsíce předem. Dostal navíc listinu „brevet de retenue“ na pět set tisíc livrů na svůj úřad prvního šlechtice komory a před odjezdem se stal rytířem řádu, sám a mimořádně, při tiché mši. Je to poslední, kterého král jmenoval.

Vévoda z Hamiltonu byl dosti mladý pán, velmi oddaný straně královny a vážený. Byl to Douglas. Anne Hamiltonová, nejstarší dcera posledního Jakuba, markýze z Hamiltonu, se provdala za Williama Douglase, hraběte ze Selkirku. Markýz z Hamiltonu byl Karlem I. povýšen na vévodu a rytíře Podvazku a po rozličných osudech mu byla několik dní po onom nešťastném panovníkovi sťata hlava. Karel II., jeho syn, učinil po svém návratu na trůn vévodou z Hamiltonu onoho hraběte ze Selkirku, zetě posledního vévody z Hamiltonu, který nezanechal syny; a tento nový vévoda z Hamiltonu dostal s důstojenstvím téměř všechny statky svého tchána, které mu byly navráceny, a přijal jeho jméno a erb. Je to děd nebo praděd toho, o němž je tu řeč9. Strana nepřátelská královně, rozzuřená, že nedokázala zabránit míru, se z nedostatku něčeho lepšího spokojila s tím, že jí dělala všechny možné naschvály. Hamilton nedávno vyhrál v plném parlamentu proces proti lordu Mohunovi z opačné strany. Ta strana Mohuna dráždila, jak jen mohla, a téměř proti jeho vůli ho donutila, aby se s Hamiltonem bil. Mohun padl na místě, ale Macartney, který mu dělal sekundanta, vévodu Hamiltona na místě probodl zezadu a utekl10. Královna, která vycítila, odkud rána vyšla, byla stejně zarmoucena jako uražena a jmenovala velvyslancem ve Francii vévodu ze Shrewsbury, rytíře Podvazku, jednoho ze svých nejdůvěrnějších ministrů, hlavu rodu Talbotů.

Bailli z La Vieuville, švagr dámy šatny paní vévodkyně z Berry, nastoupil po zesnulém bailli z Noailles jako velvyslanec maltézského řádu a vedl si ve všem velmi vznešeně.

Bavorský kurfiřt se letmo objevil ve Fontainebleau. Přijel z Petit-Bourg, viděl se s králem čtvrt hodiny v jeho kabinetu, při odchodu řekl d’Antinovi, že odjíždí mnohem spokojenější, než doufal, když přijížděl, a vrátil se do Petit-Bourg.

O čtrnáct dní později, totiž ve středu 14. září, odjel král po státní radě přespat do Petit-Bourg a nazítří do Versailles, kde se s ním o několik dní později u paní z Maintenon rozloučila vévodkyně z Alby. Odjela o několik dní později, aniž po sobě zanechala jediný sou dluhů z jejich dlouhého a nádherného velvyslanectví v časech velmi neblahých. Odvezla s sebou malého abbého z Castillonu, který neměl ani na kalhoty a jehož jediným útočištěm byla veřejná místa a veřejné hodiny, kde dokonce mnoho lidí obtěžoval svou přítomností, která byla navíc dosti ošklivá. Byl to Gonzaga, ale z nejmladší z mladších větví, a už několik let tu hledal štěstí. Nevím, jak se seznámil s vévodkyní z Alby; ale velmi brzy po příjezdu do Španělska odložil malý límec a ona si ho vzala. Díky tomu brzy nato dosáhl grandezy a klíče komorníka. Neměli žádné děti. Právě zemřela, když jsem přijel do Španělska11, kde jsem ho viděl bez nábytku, jen s pelestí a s jedním kapucínem; chtěl přijmout kapucínský hábit. Žal netrval dlouho; když jsem odtamtud odjížděl, byl už znovu ženatý s jednou krasavicí, dcerou prince Caracciola ze Santo-Buono, což je ve Španělsku nesmírně vzácná věc.

La Salle, o němž jsme viděli, že jedinečnou náhodou podruhé prodal svůj úřad mistra šatny, se začal ve své nečinnosti nudit. Byl to velmi poctivý muž, který měl soudnost a nepostrádal ducha, urostlý a velmi pěkného zjevu, který na vnuka prodavače dřeváků ze senonchského lesa udělal velkou kariéru, ještě s ní nebyl spokojen a sám sebe neposuzoval, jak by se slušelo. Jeden bývalý správce panství La Ferté, kterého jsem tam dlouho vídal a který mého otce přežil o mnoho let, nás poučil o jeho původu. Byl jsem s matkou v La Ferté, když nám otec, povolaný na řádovou kapitulu, poslal seznam rytířů jmenovaných roku 1688. Ten správce byl přítomen, když přišly dopisy a když se seznam četl. U jména La Salle se zeptal, kdo to je, a na odpověď se dal do smíchu a řekl, že to není možné, a nakonec dodal, že jako mladý znal jeho děda, který prodával dřeváky ve velkém, když je v mládí sám vyráběl. Řekl nám, že když na stará kolena zbohatl, koupil si malý statek, který nikdy nevynášel ani tisíc tolarů ročně a neměl žádnou rozlohu, na okraji senonchského lesa, a ten se jmenuje La Salle. Několikrát jsem tudy projížděl; postavili si tam malý zámeček jako z karet, přiměřený hodnotě toho statečku. Syn výrobce dřeváků chtěl jít do války, vyznamenal se tam a podle služebního stáří se dostal do čela gendarmů gardy.

Caillebot odložil toto jméno a jmenoval se La Salle; žil v době, kdy se hodně bojovalo v soubojích; velmi se vytahoval a měl pověst ostříleného rváče, s nímž nebylo radno si zahrávat. Právě kvůli tomu vychloubání ho kardinál Mazarin12, který se snadno bál a který si také chtěl všude zavazovat lidi, prosadil ke gendarmům, kterým velel Miossens, později tak známý pod jménem maršál z Albretu a tak vážený u dvora i ve společnosti. La Salle mu dokázal tak dobře dvořit a jinak se vydávat za důležitého hrdinu, že dostal kompanii, když ji maršál z Albretu roku 1666 opustil. Svého syna k té kompanii prosadil, přestože byl mladý, neboť se narodil roku 1646; ukázalo se, že má statečnost i smysl pro čest, a stoupal dosti rychle. Pan ze Soubise byl u téže kompanie; vstoupil do ní jako chudý šlechtic, velmi vzdálený představě, že se stane knížetem a velmi bohatým; tento zázrak způsobila krása jeho druhé ženy a královská dobrota13. Byl na vrcholu své nejlaskavější přízně, když La Salle zemřel a roku 1672 zanechal kompanii gendarmů uprázdněnou. Pan ze Soubise ji dostal, ale syn jeho předchůdce ho v ní obtěžoval. Pan ze Soubise myslel vždycky daleko dopředu, aby s velkou pomocí, kterou měl doma, zakládal postavení pro svůj rod. Chtěl včas odklidit všechny překážky, aby mohl svůj úřad zajistit své rodině. La Salle dobře sloužil, nechtěl odejít a choval pošetilou naději, že po panu ze Soubise nastoupí. Ta pošetilost mu udělala štěstí; byla to pošetilost vzhledem k vlivu, jaký měla paní ze Soubise; jinak by se ovšem ta naděje mohla opírat o věk pana ze Soubise, který byl o patnáct let starší než on, a o náhody války. Šťastná příležitost, která se naskytla, vyřešila věc pro oba.

Už několik let byl Vardes vyhnán za to, že měl hlavní podíl na aféře, která zničila hraběnku ze Soissons a hraběte z Guiche a která se krále tak bezprostředně dotýkala14. Vardes byl oblíbenec, který na sebe svou zradou přivolal větší hněv; byl poslán do Aigues-Mortes, jehož byl guvernérem, se zákazem odtud odjet a s kýmkoli se vídat a s rozkazem zbavit se svého úřadu kapitána Sta Švýcarů gardy. Je to tentýž, který se bil s mým otcem15. Byl rytířem řádu z jmenování roku 1661 a byl štěstím tak rozmazlený, že jsem od pamětníků slyšel, že se na svou modrou stuhu poprvé podíval s jakýmsi zalíbením cestou do vyhnanství. Člověk stále doufá. Vardes si lichotil, že po trestu několika let dojde odpuštění, a tvrdošíjně si úřad ponechával, aby se při návratu nenašel oloupený. Nakonec mu dali tak dobře na srozuměnou, že jeho svého druhu vězení skončí jen jeho rezignací, že se odhodlal vypít tento kalich. Pan z Louvois, nepřítel strašný a nesmiřitelný, ale stejně tak dobrý přítel a dobrý příbuzný, se to brzy dozvěděl; dal s Vardesem promluvit Tilladetovi, svému bratranci, kterého už předtím udělal mistrem šatny, a Vardes, nucený prodat, si myslel, že si z Louvoise udělá ochránce. Paní ze Soubise, zpravená z první ruky, se chopila úřadu mistra šatny, který měl Tilladet prodat, aby se zbavila La Salla a odbyla ho kariérou tolik převyšující jeho postavení. Chtít a moci bylo pro ni totéž. Tak La Salle opustil gendarmy a vojenskou službu pro službu u dvora a u osoby krále, roku 1678. Ta služba vyžadovala krajní přítomnost: vstávání, ukládání ke spánku, převlékání na hon nebo na procházku každý den, při odchodu i při návratu, a to každý druhý rok nepřetržitě, u panovníka, který chtěl naprostou pravidelnost. La Salle byl pravidelný a král si ho za to velmi oblíbil, jenže se to stalo nepřetržitým po mnoho let, kdy byl jeho kolegou Lionne, syn státního sekretáře, který na dvoře nikdy nepostavil nohu a kterému to u krále procházelo díky významným službám jeho zesnulého otce a ohledu na Estréesovy, neboť vévoda, synovec kardinála, měl za manželku jeho sestru — až Lionne nakonec úřad prodal Souvrému, synovi zesnulého pana z Louvois. Život tak rozdrobený a nutně vyplněný maličkostmi se La Sallovi často nelíbil. Byl velmi pyšný a posedlý svými zásluhami, a ačkoli jsem s ním měl málo styků — byl to vůbec člověk mrzutý, uzavřený, nespolečenský, s nímž je měl málokdo — slyšel jsem ho litovat gendarmů a svého úřadu, který ho, jak říkal, proti jeho vůli vytrhl ze služby a zabránil mu stát se maršálem Francie. Nemaje co dělat, protože už neměl žádné povinnosti a nikdy neměl mnoho styků, odešel nedaleko Dreux na malý statek jménem Montpinçon, jehož dům stál na břehu řeky Eure a jehož zahrady byly často zaplavovány. Upravil si ho k bydlení a pro zábavu; nudil se tam a vydal se na procházku po Dolní Normandii k lidem, které znal. Při jedné z těch návštěv potkal dvacetiletou dívku, hezkou a urostlou, s její matkou, která bydlela v sousedství; jmenovala se slečna z Bénouville. Viděl je večer, kdy tam přijel, a nazítří s nimi obědval. Někdo u stolu se matky zeptal, zda nepomýšlí na to, dceru provdat. Odpověděla, že na to sice myslí, ale že to není snadné, když člověk nemá co dát. Od slova ke slovu řekla, že by si přála najít nějakého staršího muže, který by nehleděl na jmění, ale na to, aby si opatřil společnost a ženu, která by o něho pečovala a plně se mu věnovala; že její dcera je dost rozumná, aby smýšlela stejně a dala přednost takovému sňatku, který by jí zajistil pohodlí, před sňatkem s mladým mužem. Hovor se stočil jinam, La Salle nedal najevo, že by se ho to sebeméně týkalo, ale udělal si své úvahy. Netrvaly dlouho. Ke konci dne se u pána domu informoval, co jsou zač pan, paní a slečna z Bénouville; co se dozvěděl, se mu nezamlouvalo špatně, a slečna mu padla do oka. Usoudil, že když si ji vezme, zažene ze svého života nudu, a hned požádal toho, u něhož se informoval, aby to dceři a matce navrhl. Obě si nazítří ráno myslely, že sní, a stěží uvěřily, že je to myšleno vážně. Modrá stuha starého galána, který o ni žádal bez jakéhokoli věna, jen pod podmínkou, že budou bydlet v Montpinçonu a nikdy nepojedou do Paříže, jim připadala jako otevřené nebe. Rychle poslaly pro otce a během dne bylo vše dohodnuto a ujednáno. La Salle se nato vydal, aby to přijel oznámit králi, a hned se vrátil do Normandie, kde se konala svatba. Manželství bylo velmi šťastné a ta mladá žena s ním žila báječně: ctnost, vstřícnost, péče o to, aby k nim přicházela společnost, a přitom šetrnost. Ve svém kraji si získali lásku a vážnost. La Salle měl šestašedesát let. Dodržel jí slovo, pokud jde o Paříž, ale sám se ve Versailles ukazoval jen dvakrát nebo třikrát do roka a v Paříži ještě méně. Měli syna, který slouží ve vojsku a je ženatý.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Velká Británie podmínila mír tím, že se Filip V. za sebe a své potomky zřekne nástupnictví ve Francii a vévoda z Berry a vévoda z Orléans nástupnictví ve Španělsku, aby obě koruny nemohly připadnout jednomu panovníkovi. Odřeknutí byla v březnu 1713 zaregistrována v pařížském parlamentu za přítomnosti obou princů a pairů a stala se součástí utrechtského míru.↩

  2. Vysvětlivka: Saint-Simon tu zkomolil slovo las cortes, označení stavovských shromáždění španělských království. Filip V. své odřeknutí francouzské koruny učinil v Madridu v listopadu 1712 a předložil je cortes ke schválení.↩

  3. Vysvětlivka: Karel II. (1661–1700), poslední španělský Habsburk, chorý od dětství; zemřel bezdětný 1. listopadu 1700 v Madridu a závětí z října 1700 odkázal celou monarchii Filipovi, vévodovi z Anjou, vnukovi Ludvíka XIV.↩

  4. Vysvětlivka: Marie Terezie Španělská (1638–1683), dcera Filipa IV., manželka Ludvíka XIV. od roku 1660; při sňatku se podle Pyrenejského míru zřekla nároků na španělské dědictví. Zemřela 30. července 1683 ve Versailles po krátké nemoci (absces v podpaží); z jejích šesti dětí přežil dětství jen Monseigneur. Po smrti Filipa IV. (1665) uplatnil Ludvík XIV. její nároky v devoluční válce (1667–1668).↩

  5. Vysvětlivka: Vilém III. Oranžský (1650–1702), místodržitel Spojených provincií a od roku 1689 anglický král, hlavní protivník Ludvíka XIV.; sjednal s Francií dělicí smlouvy o španělském dědictví (1698 a 1700). Zemřel 19. března 1702 na zápal plic po pádu z koně; manželství s Marií II. Stuartovnou († 1694) bylo bezdětné.↩

  6. Vysvětlivka: Císař Leopold I. (1640–1705), císař od roku 1658, otec Josefa I. a arcivévody Karla, pro něhož žádal celé španělské dědictví; zemřel 5. května 1705 ve Vídni.↩

  7. Vysvětlivka: Po smrti Karla IV. (1328) připadla koruna Filipovi VI. z Valois, synovi Karla z Valois, bratra Filipa Sličného; Eduard III. Anglický, syn Filipovy dcery Isabely, byl odmítnut, protože ženy nemohly korunu předat. Robert III. z Artois, poražený ve sporu o hrabství Artois se svou tetou Mahaut a usvědčený z padělání listin, uprchl do Anglie a podněcoval Eduarda k válce, z níž vzešla stoletá válka.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jméno je v rukopisu vynecháno.↩

  9. Ediční poznámka: James Hamilton, 4. vévoda z Hamiltonu (1658–1712), byl přímo synem Williama Douglase, hraběte ze Selkirku (od roku 1660 vévody z Hamiltonu), a Anny Hamiltonové, dcery prvního vévody popraveného roku 1649; nebyl tedy jeho vnukem ani pravnukem.↩

  10. Vysvětlivka: Souboj se odehrál 15. listopadu 1712 (podle anglického kalendáře) v londýnském Hyde Parku; vévoda z Hamiltonu a lord Charles Mohun, whig, se léta soudili o dědictví po hraběti z Macclesfieldu. Oba soupeři na následky zranění zemřeli; zda vévodu probodl Mohunův sekundant George Macartney, zůstalo sporné.↩

  11. Vysvětlivka: Saint-Simon byl v letech 1721–1722 mimořádným velvyslancem v Madridu, kde žádal o ruku infantky Marie Anny Viktorie pro Ludvíka XV.↩

  12. Vysvětlivka: Jules Mazarin (1602–1661), kardinál, nástupce Richelieuův jako první ministr za regentství Anny Rakouské a v prvních letech vlády Ludvíka XIV.; zemřel po dlouhé nemoci 9. března 1661 ve Vincennes.↩

  13. Vysvětlivka: François z Rohanu, kníže ze Soubise († 1712), a jeho druhá manželka Anne de Rohan-Chabot (1648–1709), o níž se tvrdilo, že byla milenkou Ludvíka XIV.; královská přízeň přinesla rodu velké jmění a postavení.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Příhodu, na niž Saint-Simon naráží, podrobně vylíčili současníci. Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 10).↩

  15. Vysvětlivka: Šlo o aféru tzv. španělského dopisu: hraběnka ze Soissons, Vardes a hrabě z Guiche dali napsat podvržený dopis, psaný jakoby od španělského krále a určený královně Marii Terezii, který ji měl zpravit o králově poměru s Louise de La Vallière; dopis se však dostal do rukou krále. Po odhalení intriky (1665) byl Vardes uvězněn a vypovězen do Aigues-Mortes, hraběnka ze Soissons a hrabě z Guiche museli odejít od dvora. Souboj Vardese se Saint-Simonovým otcem, Claudem de Rouvroy, vylíčil autor v Dílu I: vzešel ze soudního sporu o uprázdněné beneficium mezi jejich příbuznými, odehrál se za regentství Anny Rakouské u pařížské brány Saint-Honoré a měl vypadat jako náhodná hádka kočích; Vardes byl odzbrojen a zraněn na paži a strávil pak deset nebo dvanáct dní v Bastile.↩