Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola dvanáctá
Král v Rambouillet. — Smrt státního rady Ribeira; jeho místo dáno La Bourdonnaiemu, jeho zeti. — Smrt Godolphina. — Le Quesnoy vydáno na milost a nemilost. — Bouchain; posádka zajata. — Valory a Varennes guvernéry. — Châtillon brigádním generálem, později vévodou a pairem a vychovatelem monseigneura dauphina. — Ztráta Knokke. — Tažení skončena. — Návrat velitelů armád ke dvoru. — Montesquiou zůstává velet ve Flandrech. — Princezna des Ursins na lázních v Bagnères; Chalais za ní přijíždí; nádhera této dámy. — Nástupnictví v guvernérství Lyonu atd. vévodovi z Villeroy a místodržitelství jeho synům. — Villars guvernérem Provence; Saillant guvernérem Met; Tessé generálem galér. — Bratři Broglieové guvernéry Gravelines a Mont-Dauphinu. — Dangeau dává svému synovi své guvernérství Touraine. — Hrabě z Toulouse a d’Antin kupují své domy v Paříži. — Čtyři sta tisíc livrů zvýšení penze vévodovi z Berry; vstupuje do rady depeší. — Královská hudba při mši paní vévodkyně z Berry. — Hanmer u dvora; podivuhodně přijat; kdo je ten Angličan. — Vévodkyně atd. si v Anglii ponechávají své jméno a hodnost, když se znovu provdají pod úroveň prvního manžela. — Marlborough se uchyluje do Německa: jaké tam bylo jeho říšské knížectví. — Zřeknutí španělského krále francouzské koruny na plném zasedání kortesů. — Něžný dopis, který o tom píše vévodovi z Berry. — Smrt abbého z Armagnacu. — Smrt vévody z Chevreuse. — Historky o jeho rodině, o něm, o vévodkyni, jeho ženě. — Smrt vévody Mazarina. — Historky o něm, o jeho rodině, o jejich vzestupu. — Smrt vévodkyně z Charostu. — Smrt vévody ze Sully. — Berwick v Roussillonu atd. — Chamillart opět vidí krále. — Zplnomocněnci Španělska. — Besons napálen paní vévodkyní z Berry. — Paní z Pompadour vychovatelkou dětí vévody z Berry. — Mouchyová a její sňatek. — Sňatek pana z Meuse se slečnou ze Zurlaubenu. — Hudba a scény z komedií u paní z Maintenon. — Maršál z Villeroy k nim připuštěn. — Záměr s ním. — Guvernérství Guyenne dáno hraběti z Eu. — Počínání vévodů z La Rochefoucauld v jejich rodině. — Stav této rodiny. — Touha, žárlivost, marné úsilí vévodů z La Rochefoucauld o hodnost cizího knížete. — Vévoda z La Rochefoucauld dosáhne oddělení vévodství La Rocheguyon s hodností pro svého druhého vnuka a jeho potomstvo, na úkor staršího. — Tento mladší vévodou díky odstoupení svého otce. — Nové marné úsilí s abbém z La Rochefoucauld, který se pomocí breve chopí meče a jde zemřít do Budína.
Král strávil v prvních říjnových dnech týden u pana hraběte z Toulouse v Rambouillet s velmi skrovným doprovodem. Kromě králova vlastního stolu hradil pan hrabě z Toulouse, a to velkolepě, všechny ostatní výdaje. Král tam udělal něco proti svému zvyku: dovolil La Bourdonnaiemu, aby za ním přijel promluvit, a dal mu místo státního rady uprázdněné smrtí jeho tchána Ribeira, ačkoli se takovým nástupnictvím uvnitř rodin vždycky vyhýbal. Tchán měl velkou pověst a byl naprosto bezúhonný; zeť si ji získal ve velkých intendanturách.
Tam se také dozvěděli o smrti Godolphina, donedávna velkého pokladníka Anglie, jakéhosi prvního ministra a vůdce whigovské strany, jehož syn se oženil s dcerou vévody z Marlborough; zemřel u něho na venkově po operaci kamene a ti dva muži byli vždycky jedno. Pro královnu a její nové ministerstvo to byla velká úleva, pro stranu, která jí stála v cestě, velká skleslost a pro vévodu z Marlborough poslední rána, kterou mu uštědřil obrat štěstěny.
Král tam dostal také zprávu o dobytí Le Quesnoy po panu z Châtillonu,1 který později udělal tak velkou a tak málo očekávanou kariéru a kterého k němu přivedl při své pracovní audienci jeho tchán Voysin. Pevnost se vzdala na milost a nemilost. Bylo v ní ještě jedenáct až dvanáct set mužů pod zbraní a našla se tam velká zásoba děl a střeliva. Châtillon byl za tu zprávu jmenován brigádním generálem a Valory dostal guvernérství pevnosti, jejíž obléhací práce řídil. Hned nato oblehl maršál z Villars Bouchain, který se vzdal o málo dní později, posádka jako válečná zajatce. Villars poslal zprávu po hraběti z Choiseul, svém švagrovi, a posádku i s guvernérem do Remeše, protože právě on podnikl v témže tažení výpad do Champagne, který ten kraj velmi vyděsil. Guvernérství Bouchainu bylo vráceno Varennesovi, který je měl předtím. Toto dobytí bylo útěchou za ztrátu pevnůstky Knokke, kterou právě přepadl velitel oddílu z Ostende při otevírání bran, jež provedl pobočník majora bez průzkumu a bez nejmenší opatrnosti. Tak skončila toho roku válka. Armády v Německu a v Savojsku se právě rozešly a maršálové z Harcourtu a z Berwicku přijeli hned nato ke dvoru a zároveň s nimi maršál z Villars. Montesquiou zůstal velet ve Flandrech.
Paní des Ursins podnikla v téže době cestu do Bagnères kvůli otoku kolena, s doprovodem oddílu tělesné gardy španělského krále, jako předchuť suverenity, kterou si slibovala.2 Chalais za ní přijel z Paříže. Její návrat do Madridu nebyl o nic méně okázalý.
V téže době udělil král několik milostí. Maršál z Villeroy dostal pro vévodu z Villeroy nástupnictví ve svém guvernérství; místo generálního místodržitele téhož guvernérství, které měl vévoda, dostal markýz z Villeroy, maršálův vnuk, a místo královského místodržitele, které měl markýz, jeho bratr. Maršál z Villars obdržel guvernérství Provence; guvernérství Met, které měl dosud, bylo dáno Saillantovi; úřad generála galér dostal maršál z Tessé, který byl nepřítomen a o nic nežádal, a k tomu listinu „brevet de retenue“ ve stejné výši, jakou měl pan z Vendôme, a služné, které narostlo od Vendômovy smrti. Guvernérství Mont-Dauphinu a Gravelines dostali dva Broglieové, jeden Voysinův zeť, druhý ten, který potom udělal tak velkou kariéru; a Dangeau dostal svolení postoupit synovi guvernérství Touraine a ponechat si přitom jeho pravomoc i služné. La Vrillière, jehož záležitosti byly dost špatné, prodal svůj nádherný palác naproti náměstí Vítězství hraběti z Toulouse a d’Antin koupil jiný, velmi krásný, zhruba v téže čtvrti, který byl postaven pro Chamillarta. Leckoho přece jen překvapilo, že tito dva muži, kteří měli ke králi tak blízko, jeden tím, čím mu byl, druhý svým úřadem a ještě víc svou přízní, a dvořan nad dvořany, kupují takové domy v Paříži. Krátce nato vyrovnal král skromnost apanáže pana vévody z Berry penzí čtyř set tisíc franků a nařídil své hudbě, aby byla každý den přítomna mši paní vévodkyně z Berry stejně jako jeho vlastní, což bylo pro ni i pro pana vévodu z Berry velmi citelné vyznamenání. Vévoda dostal ještě dojemnější: vstup do rady depeší, který byl cestou k ostatním radám.
U dvora se objevila zvláštní postava, které se dostalo překvapivé horlivosti a vyznamenání. Král ho jimi zahrnul, ministři se v tom předháněli a všechno, co bylo u dvora nejvýznačnější, si zakládalo na tom, že ho bude hostit. Byl to Angličan něco přes třicet let, pohledný a výborně urostlý, jménem rytíř Hanmer, a byl velmi bohatý. Oženil se navíc s jedinou dcerou a dědičkou lorda Harringtona, státního sekretáře, vdovou po vévodovi z Graftonu, která se do něho zamilovala a podržela si podle práva jméno a hodnost vévodkyně z Graftonu, jak se v Anglii vždycky činí ve prospěch vévodkyň, markýz a hraběnek, které se jako vdovy znovu provdají pod svůj stav.3 Hanmer platil za muže velmi duchaplného a vlivného v Dolní sněmovně. Byl velmi oddán tehdejší vládě a měl velmi dobré postavení u královny, která ho celé tažení držela u vévody z Ormondu, aby mu byl tak trochu rádcem. Z Flander přijel sem, zůstal tu měsíc nebo šest týdnů, všude stejně vyhledávaný a zvaný, a odjel odtud do Anglie na zahájení parlamentu. Nevěděl jsem tehdy, proč sem přijel, ani zda byl něčím pověřen, jak by nasvědčovalo přijetí, jehož se mu tu dostalo, a zapomněl jsem se na to později zeptat. Potom už se o něm skoro nemluvilo. Patrně za této vlády v Anglii nehrál žádnou roli ani neudělal kariéru a nepřichytil se ani za vlády následující. Vévodu z Marlborough už v Anglii nezastal; ten ji konečně se svolením opustil a odebral se s velmi malou družinou do Ostende. Zamýšlel se uchýlit do Německa, kde byl knížetem říše, či spíše císaře Leopolda, který mu dal titul knížete z Mindelheimu bez knížectví, ale zato peníze na koupi statků ve Švábsku, jimž se měl dát titul a jméno Mindelheim; on však peníze podržel a žádné statky nekoupil.4
Přijel kurýr ze Španělska s opisem listiny o zřeknutí španělského krále, učiněné 5. listopadu na plném zasedání kortesů za přítomnosti anglického velvyslance. Ten kurýr přivezl také návrh zřeknutí pana vévody z Berry a vlastnoruční dopis španělského krále tomuto princi, ten nejněžnější, nejdůraznější a nejpřesnější, aby mu dosvědčil svou upřímnost při tomto aktu, který vévodu posunul na jeho místo v nástupnictví francouzské koruny, a s jakou radostí ho k tomu přiměla jeho láska k němu. On i pan vévoda z Orléans mi ten dopis ukázali, protože jsem o to požádal. Zdál se mi tak důležitý, že jsem jim velmi doporučil, aby ho pečlivě uschovali jako listinu pro ně nanejvýš významnou; vůbec je to nenapadlo. Přiznali mi to a uznali, že mám naprostou pravdu.
Ke konci tohoto roku zemřelo několik významných osob. Abbé z Armagnacu, který se jel podívat za sestrou do Monaka, tam zemřel na neštovice: bylo mu třicet let, měl dobré mravy a dvě bohatá opatství, než přijde něco lepšího, a pan Velký počítal s tím, že pro něho dostane portugalskou nominaci na kardinálský klobouk, o kterou jeho bratr kdysi přišel lakotou paní z Armagnacu, jež vyvolala ten podivný skandál, který ho odsunul z dosahu všeho.
Smrt pana z Chevreuse, který zemřel v Paříži v sobotu 5. listopadu mezi sedmou a osmou hodinou ráno, mi dává příležitost rozepsat se o osobnosti, která tak trvale a tak svérázně vystupovala na scéně a s níž jsem žil tolik let v nejdůvěrnějším spojení v záležitostech a v nejvolnější důvěrnosti přátelství a společnosti. Ačkoli jsem o něm při různých příležitostech vyprávěl leccos, zbývá toho ještě mnohem víc, než mi rozsah dovolí říci, přestože by ve všem bylo čím se pobavit a možná ještě víc čím se poučit. Narodil se s velkým přirozeným duchem, s půvabem ducha, s chutí k soustředěné práci a se snadností k práci i ke všem vědám, s přesností výrazu bez hledanosti, která plynula sama od sebe, s hojností myšlenek a s lehkostí, s níž je podával a s níž vykládal věci nejabstraktnější či nejspletitější s krajní jasností a nejpřesnější přesností; dostal nejdokonalejší vychování od největších mistrů v tomto oboru, kteří mu dali všechnu svou náklonnost a všechna svá vzácná nadání.
Vévoda z Luynes, jeho otec, neměl o nic méně ducha ani menší snadnost a přesnost v mluvení i psaní, ani méně píle a vědění. Sousedstvím Dampierre se sblížil se samotáři z Port-Royal des Champs, a když mu zemřela první žena, matka vévody z Chevreuse, odešel k nim do ústraní; účastnil se jejich pokání a některých jejich děl a požádal je, aby se ujali vzdělání jeho syna, který se narodil 7. října 1646 a v době matčiny smrti mu bylo teprve sedm let; matka byla pohřbena v Port-Royal des Champs. Ti pánové se mu věnovali se vší péčí z oddanosti k otci a z oddanosti, kterou v nich k žákovi vzbudil základ mírnosti, rozumnosti a nadání, jejž v něm nalezli a mohli pěstovat. Ústraní vévody z Luynes v Port-Royal des Champs trvalo několik let. Jeho matka, tak proslulá ve všech velkých klikách a stranách své doby pod jménem svého druhého manžela, vévody z Chevreuse, který zemřel bez potomků roku 1657 (ona roku 1679), a která se svým věkem držela kroku se stoletím, velmi těžce nesla, že vidí syna jakoby pohřbeného.5 Pan z Chevreuse, poslední syn vévody z Guise zabitého na posledním zasedání stavů v Blois roku 1588, s ní vždycky žil v největší svornosti, a protože ona vždycky vášnivě milovala vévodu z Luynes, který s nimi stále bydlel, miloval ho pan z Chevreuse stejně a oběma jim prokázal všechna dobrodiní, jaká mohl. Dal dokonce vévodovi z Luynes svůj úřad velkého sokolníka a své guvernérství Auvergne, které si pan z Luynes dlouho neponechal. Jeho rodina trpěla o nic méně než paní z Chevreuse ústraním, jež jeho nadání činilo pro svět neužitečným. Obrátili se na mého otce, který byl jeho důvěrným přítelem. Ten měl se svými domluvami víc štěstí než oni: pan z Luynes odešel z Port-Royal, ale zachoval si k němu náklonnost a zbožnost. Vrátil se bydlet k matce, a tam ho všechna jeho zbožnost neubránila lásce k vlastní tetě.
Paní z Chevreuse byla dcerou druhého vévody z Montbazonu, bratra prvního vévody, a jedné Lenoncourtové a vlastní sestrou knížete z Guéméné, pozdějšího třetího vévody z Montbazonu, tak proslulého svým duchem, otce čtvrtého vévody z Montbazonu, který zemřel šílený a zavřený v Lutychu, a rytíře z Rohanu, sťatého v Paříži před Bastilou pro zločin urážky majestátu roku 1674, 17. ledna.6 Otec paní z Chevreuse se podruhé oženil s jednou Avaugourovou neboli z Vertus, z bretaňských levobočků, s níž měl pana ze Soubise, jehož smrt byla vylíčena před nedávnem, a dvě dcery; starší byla abatyší kláštera Nejsvětější Trojice v Caen, potom v Malnoue, a zemřela roku 1682, a o mladší je tu řeč. Byla přesně o čtyřicet let mladší než její sestra vévodkyně z Chevreuse, která se narodila roku 1600, a ona roku 1640. Společného otce ztratily roku 1654 a její matku roku 1657. Paní z Chevreuse ji vychovala a starala se o ni jako o vlastní dceru. Dívka chtěla být řeholnicí a vstoupila dokonce do noviciátu. Vévoda z Luynes, šíleně zamilovaný, zapomněl na všechno, co se v Port-Royal naučil o vášních, a ještě méně myslel na to, co by mu ti svatí a učení samotáři mohli říci o novicce, která byla sestrou jeho matky. Paní z Chevreuse, která se stále bála, že se vrátí do ústraní, z něhož ho s takovou námahou vytáhli, měla takový strach, že ho zoufalství z nemožnosti získat předmět své vášně znovu vžene do samoty, že naléhala na sestru, aby odložila bílý závoj, a penězi, které v Římě zmohou všechno, dosáhla dispenzu k tomuto sňatku; uzavřela ho roku 1661 a byl velmi šťastný. Paní z Luynes byla stejně krásná jako ctnostná. Měla dva syny a pět dcer a zemřela velmi svatě koncem roku 1684, šest let před vévodou z Luynes, který se oženil ještě jednou.
Pan z Chevreuse, dost vysoký, urostlý, ušlechtilé a příjemné postavy, neměl skoro žádný majetek. Nesmírný majetek získal od nejstarší a nejmilejší dcery pana Colberta, s níž se oženil roku 1667. Kromě věna a těch nejustavičnějších a nejcennějších darů vytěžil z ohledu na tento sňatek nové zřízení vévodství Chevreuse, verifikovaného v jeho prospěch, svěřenecké nástupnictví v majetku vévody z Chaulnes, bratrance jeho otce z otcovy strany, jeho úřad kapitána lehké jízdy gardy a nakonec guvernérství Guyenne. Paní z Chevreuse byla brunetka, velmi milá žena, vysoká a velmi urostlá, kterou král hned učinil dámou paláce královny; dovedla se zalíbit jemu i jí, být zadobře s milenkami, ještě lépe s paní z Maintenon, často, proti své vůli, účastnit se všech králových soukromých společností, kde se bez ní necítil dobře, a to všechno bez velkého ducha, s neobyčejnou upřímností a přímostí a s obdivuhodnou ctností, která se nikdy nezapřela. Jinde jsem mluvil o svornosti tohoto manželství; o svornosti, která z vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers, sester, i z obou vévodů, švagrů, udělala jedno srdce a jednu duši; o cestě do Itálie a do Německa; o panu z Chevreuse a o hodnosti, které tam požíval; o podílu, který oba měli na bouři kvietismu, jež je málem zničila a jež z paní z Maintenon navždy udělala jejich nepřítelkyni; o jejich oddanosti proslulé Guyonové a arcibiskupovi z Cambrai, od nichž je nic nedokázalo odtrhnout; o skutečném, ale tajném ministerstvu vévody z Chevreuse až do jeho smrti a o mnoha jiných věcech, zvláště pokud jde o monseigneura vévodu z Bourgogne, pana vévodu z Orléans a pana prince de Conti; a bylo vidět i nebezpečí, v němž se ocitl, že přijde o svůj úřad.
Na několika místech jsem měl také příležitost mluvit o povaze jeho ducha, o jeho nebezpečném způsobu uvažování, o přímosti jeho srdce a o tom, s jakou opravdovou bezelstností byl někdy přesvědčen o věcech nesmyslných a chtěl o nich přesvědčit i jiné, k čemuž jsem uvedl několik příkladů — ale vždy s onou mírností a vlídnou zdvořilostí, která ho nikdy neopouštěla a která byla tak upřímně vzdálena všemu, co by mohlo zavánět panovačností nebo jen převahou v jakémkoli ohledu. Oklikové úvahy, hojnost hledisek, rychlé, ale přirozené stoupání po žebříku vyvozování, jehož chybu nepoznával, byly zcela jeho naturel a jeho zvyk. Podával je tak jasně, s takovou silou a obratností, že člověk byl ztracen, jestliže ho nezastavil hned na začátku, protože jakmile mu někdo připustil dvě nebo tři tvrzení, která se zdála prostá a která vyvozoval jedno z druhého, hnal svého protivníka na útěku až do konce; ten cítil, že je to oslňující nepravda, a přece v tom nenacházel spáru, do níž by mohl vrazit slovo námitky. Z přirozenosti zamilovaný do křivolakých cest v úvahách, ale vždy v té nejlepší víře na světě, se přece jen dost pozdě do jisté míry odpoutal od nauky Port-Royal — dovedl totiž namíchat podivné směsi —, aniž by ztratil úctu k němu, zálibu v něm, tajný, ale pevný odpor k jezuitům, a zvláště jeho mravy, přímost, lásku k pravdě, ctnosti a zbožnost. Právě tato záliba v nepřirozených úvahách ho vydala s oddaností, která trvala po celý jeho život, kouzlům Guyonové a květům pana z Cambrai; právě to zničilo jeho majetkové poměry i zdraví a právě to by ho docela jistě víc než kohokoli jiného, ale bez jakékoli zištnosti, zaujalo pro Lawův systém, kdyby se toho byl dožil.7
Dampierre, z něhož udělal okouzlující místo, sveden zálibou i pomocí pana Colberta, který mu uprostřed podniku chyběl, ho začal tížit. Jeho úcta k otci ho zruinovala, neboť zaopatřil všechny své sestry z druhého manželství, za něž ručil, a svolil k výhodám, i když malým, pro své bratry, rovněž z druhého manželství, kteří bez této dobroty nemohli na nic činit nárok. Utrpěl úpadky obchodníků se svým dřevem; patřily mu všechny lesy chevreuseské, les Saint-Léger a jiné přilehlé. Vymyslel si, že vydláždí cestu, po níž by se dřevo z těch lesů snadno odváželo, ale když byla dlažba hotová, nebyl o nic dál. Obrátil se pak k tomu, že vybuduje kanál, po němž by se dřevo mohlo plavit volně až do Seiny. Udělal z něho dobré dvě třetiny a pak zjistil, že jím nikdy nepoteče ani sud vody. Výkupy pozemků, odškodnění a výdaje byly nesmírné; ocitl se zavalen spory a dluhy a nakonec musel prodat les Saint-Léger a mnoho pozemků a jiných lesů hraběti z Toulouse, který tím svůj statek Rambouillet zdesateronásobil, ale kvůli nimž se z Dampierre stal skoro dům bez příslušenství. Několikrát také prováděl a znovu prováděl směny se Saint-Cyr, a proto byl titul a starobylost Chevreuse přenesen na Montfort-l’Amaury; zkrátka byl téměř bez prostředků, když mu z Boží milosti spadlo do klína guvernérství Guyenne, aniž na ně pomyslel, jak jsme viděli v příslušné době. Se zdravím zacházel stejně. Dnu měl od devatenácti let, aniž si ji kdy zasloužil, ale byla v rodě. Odstrašil ho příklad otce; ani ten si ji nezasloužil o nic víc, a byl jí zmožen, a později jeho bratři ještě víc. Podrobil se tedy životosprávě, která se mu osvědčila proti dně, kterou míval jen zřídka a slabě, i jako ochrana před nemocemi, ale kterou přehnal a která ho zabila. Pan z Vendôme, který s ním někdy jídal v Marly v prvních dobách, kdy král rád viděl, že se chodí ke stolu velkého hofmistra, říkal králi žertem, že se pan z Chevreuse celé jídlo otravuje čekankovou vodou, jen aby měl na konci potěšení vypít plnou číši vína s cukrem a muškátovým oříškem. A tak to skutečně dělal. V záležitostech i ve zdraví bylo u něho lepší největším nepřítelem dobrého.
Nikdy nikdo nevlastnil svou duši v takovém pokoji jako on; jak praví žalm, nesl ji ve svých rukou. Zmatek v jeho záležitostech, nemilost za bouře kvietismu, která ho málem svrhla, ztráta jeho dětí, ztráta toho dokonalého dauphina — žádná událost ho nedokázala vzrušit ani vytrhnout z jeho zaměstnání a z jeho obvyklého stavu, a přece měl srdce dobré a něžné. Všechno obětoval Bohu, jehož nikdy neztrácel z očí, a podle toho řídil svůj život a celý sled svých činů. I ke svým sluhům byl mírný, skromný a zdvořilý; v soukromí mezi přáteli a v nejužší rodině byl veselý a výborný společník, bez jakékoli strojenosti vůči sobě i vůči jiným, jejichž zábavu a potěšení měl rád; byl však tak uzavřený pro své vnitřní pohrdání světem a pro zálibu a zvyk ve své pracovně, že ho odtud téměř nebylo možné vytáhnout a že většina dvora nevěděla, že vede stůl stejně jemný jako hojný. Přicházel k němu vždycky až kolem mezichodu. Rychle tam snědl kousek králíka, něco grilovaného, zkrátka to, co mělo nejméně šťávy, a při ovoci několik sladkostí, o nichž se domníval, že jsou dobré pro žaludek, se zváženým kouskem chleba, z něhož byla vyňata střída. Chtěl jíst tak, aby mohl po odchodu od stolu pracovat stejně snadno jako předtím; a skutečně se hned nato vracel do své pracovny. Večer, krátce před půlnocí, snědl nějaké vejce nebo nějakou rybu vařenou ve vodě nebo na oleji, i v masité dny. Všechno dělal pozdě a dost pomalu. Pro svou osobní potřebu neznal hodiny ani čas a často se mu v tom ohledu přiházely příhody, které nás v úzkém soukromí bavily a s nimiž ho pan z Beauvilliers nešetřil, přes všechnu svou úctu k němu v obvyklém běhu života.
Koně pana z Chevreuse bývali často zapřaženi dvanáct nebo patnáct hodin v kuse. Jednou, když se to stalo ve Vaucressonu, odkud chtěl jet na oběd do Dampierre, omrzelo kočího a potom i forejtara je hlídat; bylo to v létě. Kolem šesté večer omrzelo čekání i koně a ozval se rachot, který otřásl vším. Všichni se seběhli; našli rozbitý kočár, rozštípanou velkou bránu, proražené mříže zahrad, které uzavíraly strany nádvoří, rozbité závory, zkrátka spoušť, jejíž oprava trvala dlouho. Pan z Chevreuse, kterého ten povyk ani na okamžik nevyrušil, byl celý udivený, když se to dozvěděl, a pan z Beauvilliers se dlouho bavil tím, že mu to vyčítal a žádal od něho náhradu škody. Jiná příhoda, kterou pan z Chevreuse nesnášel, se mu přihodila rovněž ve Vaucressonu a uváděla ho do opravdových, ale k pohledu zábavných rozpaků, kdykoli mu ji někdo připomněl. Kolem desáté dopoledne mu ohlásili jakéhosi pana Sconina, který býval jeho správcem a který se dal na věci pro sebe výnosnější, v nichž mu pan z Chevreuse byl ochráncem. Vzkázal mu, aby se prošel po zahradě a vrátil se za půl hodiny. Pokračoval v tom, co dělal, a na svého člověka dokonale zapomněl. Kolem sedmé večer mu ho ohlásí znovu. „Za okamžik,“ odpověděl bez vzrušení. Za čtvrt hodiny ho zavolá a dá ho uvést. „Ach, můj ubohý Sconine,“ řekne mu, „velmi se Vám omlouvám, že jsem Vás připravil o celý den. — Ani v nejmenším, monseigneure,“ odpoví Sconin, „protože mám tu čest Vás znát už mnoho let, pochopil jsem dnes ráno, že půlhodina by mohla být dlouhá; jel jsem do Paříže, vyřídil jsem tam před obědem i po obědě několik svých záležitostí a právě se vracím.“ Pan z Chevreuse zůstal jako opařený. Sconin o tom nemlčel, ani lidé pana z Chevreuse. Pan z Beauvilliers se tím bavil, a jakkoli byl pan z Chevreuse na takové žerty zvyklý, nesnesl, když se ta historka znovu vytáhla. Uvedl jsem tyto dvě, které se mi vybavily dřív než sto jiných téhož druhu, o nichž by se nedalo skončit, ale chtěl jsem je sem zapsat, protože jsou pro něho příznačné.
Kancléř říkal o obou švagrech, že jsou, jak tomu skutečně bylo, „jedno srdce a jedna duše; co jeden myslí, to druhý hned myslí stejně, ale pokud jde o provedení, má pan z Beauvilliers dobrého anděla, který ho chrání, aby v ničem nejednal jako pan z Chevreuse, ať myslí sebeshodněji s ním“. Tak to přesně bylo. Uvidíme to, až bude řeč o panu z Beauvilliers; a je nepochopitelné, že dva muži, tak protichůdní v běžném, ale ustavičném jednání, prožili celý život spolu, aniž se opustili, v nejdůvěrnějším a nejnerozlučnějším svazku, který se ani na okamžik nepřerušil. Žili na stejných místech, v Marly bydleli spolu a ve Versailles velmi blízko sebe, ustavičně spolu jedli a nebylo dne, kdy by se neviděli dvakrát, třikrát i čtyřikrát; zkrátka ten svazek byl takový, že důvěrnost s jedním, ba i přijetí do užší společnosti, nemohly být s jedním, aniž by byly zároveň s druhým, a stejně tak s jejich manželkami.
Pan z Chevreuse psal snadno, příjemně a obdivuhodně dobře a stručně, co do slohu i co do rukopisu, a to druhé je stejně vzácné. Byl ve své rodině a u svého služebnictva nejen milován, ale zbožňován, a vždy přívětivý, laskavý a ochotný. Kdo ho neznal důvěrně, tomu se jevil vzpřímený, upjatý, strojený a úhledný, což se blížilo pedantství a což ve spojení s tím, že vůbec nevycházel do společnosti, lidi odpuzovalo. Během letošního pobytu ve Fontainebleau mi on a paní z Chevreuse navrhli vyjížďku do Courances. Šel jsem k němu, a protože jsem do jeho pokoje vcházel s naprostou důvěrností, překvapil jsem ho tam u skříně, jak potají pije sklenici chinového vína; zčervenal a prosil mě pro všechno na světě, abych o tom nic neříkal. Slíbil jsem mu to, ale namítl jsem mu, že se chinou bez jídla zabíjí. Když jsem na něho naléhal, přiznal se mi, že to pije už několik měsíců kvůli žaludku, a já jsem viděl a věděl, že si přitom ještě ubírá jídla. Řekl jsem mu k tomu všechno, co jsem mohl, a předpověděl jsem mu, že si prorazí žaludek. Nejhorší bylo, že se pomalu začal přiklánět k Cornarově dietě, která tomu Benátčanovi velmi prospěla, ale mnoho jiných zabila, mezi nimi pana z Lionne, proslulého státního ministra.8 Netrvalo to dlouho; onemocněl v Paříži, snášel krajní bolesti s neuvěřitelnou trpělivostí a odevzdaností, přijal svátosti s nejvroucnější zbožností a zemřel pokojně a klidně uprostřed svých bolestí, při plném vědomí jako za plného zdraví, uprostřed své rodiny. Otevřeli ho a našli prorazený žaludek.
Jestliže se pan z Chevreuse, jak jsme viděli jinde, snažil ulehčit si okovy, když je nemohl zpřetrhat, a prodlužovat své pobyty v Dampierre na úkor cest do Marly, aby tam žil Bohu a sobě s větším volnem a svobodou; a jestliže poté, co po různých výtkách krále, které mírně přecházel, aniž by se odchýlil od svého cíle, musel s ním král nakonec promluvit jako přítel, který ho chce mít po ruce kvůli běhu svých záležitostí, a jako pán, který chce, aby ho poslouchali a sloužili mu, nebyla ani paní z Chevreuse o nic víc oslněna vyznamenáními a soukromými společnostmi, kde ji král stále chtěl mít. Mladý věk, postava, tanec, vystupování a hra u stolu ji uvedly do všeho hned po sňatku; a s přímostí a upřímností, jaké u dvora neměl nikdo jiný, se dovedla zalíbit zároveň královně, králi i jeho milenkám, nejen bez podlézavosti, ale aniž by se o to hnala. Její ctnost a zbožnost, která byla po všechny doby jejího života stejně opravdová jako ona sama, se stala dalším zdrojem přízně, když si král a paní z Maintenon zakládali na zbožnosti, která z této ženy udělala div, jejž jsme tak dlouho viděli, a skoro tomu nebylo možné uvěřit. Navzdory nenávisti, kterou od aféry s kvietismem pojala a uchovala k pánům z Chevreuse a z Beauvilliers, ačkoli předtím měla mnohem raději druhého z nich než jeho švagra, se nemohla ubránit tomu, aby stále neměla ráda paní z Chevreuse; a od té doby, co ztratila všechnu naději je svrhnout, ji o nic méně horlivě než král zvala do jejich soukromých společností. Paní z Chevreuse, která nebyla o nic méně odpoutaná než její manžel ani o nic méně toužící žít pro Boha a pro sebe, využila velmi dlouhé choroby k tomu, aby se uzavřela, pod záminkou, že už nemůže nosit šněrovačku, bez níž se dámy nemohly nikde před králem objevit, ani v róbě, ani v županu. Král, unavený její nepřítomností, udělal, aby ji získal zpět do svých soukromých společností, to, co nikdy neudělal pro žádnou jinou. Chtěl, aby se vrátila do Marly s prominutím všeho, co bylo veřejné, a aby tam i ve Versailles chodila večer za ním k paní z Maintenon bez šněrovačky a docela, jak sama bude chtít, pro své pohodlí, k jejich soukromým obědům a ke všem jejich důvěrným společnostem. Dal jí, jak bylo řečeno, penzi třiceti tisíc livrů ze služného guvernérství Guyenne. Penzi dvaceti tisíc mělo velmi málo dam a vyšší ani jediná. Její žal, který byl takový, jaký si lze představit, ale který byl jako ona sama statečný a celý v Bohu, jí byl oprávněným důvodem k odloučení, které však přece musela přerušovat na opakovaná pozvání, ne do společností, ale aby navštívila krále v soukromí. Po smutku to protahovala, ale nemohla se vyhnout společnostem a soukromým setkáním. Králova smrt zpřetrhala její okovy; prohlásila se za mrtvou; osvobodila se od všech světských povinností; žila v paláci Luynes a v Dampierre se svou rodinou, s velmi úzkým kruhem příbuzných, které nebylo možné vyloučit, a velmi blízkých přátel. Spala nesmírně málo, trávila dlouhé dopoledne modlitbami a dobrými skutky, shromažďovala rodinu u jídla, které bylo vždy vybrané, i když ne příliš okázalé, a vždycky ji překvapovaly projevy úcty, jež jí svět nikdy nepřestal prokazovat, ačkoli ona sama neprokazovala žádné. Byla patriarchou své rodiny, jejím potěšením, svorností a pokojem a připomínala život prvních patriarchů. Nikdy nebyla žádná žena tak právem zbožňována svými blízkými ani tak vážena světem až do konce svého života, který přesáhl osmdesát let, v plném zdraví těla i ducha, a který byl pro její přátele a rodinu příliš krátký. Po její smrti se ukázalo, co se předvídalo. Ta rodina, tak svorná a tak shromážděná kolem ní, se brzy rozešla. Zemřela v létě roku 1732 ve všeobecné úctě, stejně svatě a stejně statečně, jako viděla umírat pana z Chevreuse, uprostřed nejhořčích slz všech svých blízkých.
Vévoda Mazarin zemřel na svých statcích, kam se uchýlil před více než třiceti lety.9 Bylo mu přes osmdesát a pro nikoho to nebyla ztráta — tak dalece převrácenost ducha, dovedená do jistého stupně, zkazí i ty nejznamenitější věci. Slyšel jsem od současníků, že nebylo možné mít víc ducha ani příjemnějšího; že byl výborný společník a velmi vzdělaný; nádherymilovný, se vkusem ve všem, statečný; v nejdůvěrnějším přátelství s králem, který ho nikdy nedokázal přestat mít rád a dávat mu to najevo, ať dělal cokoli, aby byl víc než zapomenut; laskavý, přívětivý a zdvořilý ve styku; sám o sobě mimořádně bohatý; syn maršála z La Meilleraye, jednoho z nejzasloužilejších mužů, s nejtrvalejší přízní a nejváženějšího ve své době, po němž převzal guvernérství Bretaně, Nantes, Brestu, Port-Louis a Saint-Malo a úřad velmistra dělostřelectva, tehdy neomezený. Jeho otec se bránil, jak mohl, vůli kardinála Mazarina, svého důvěrného přítele, který si jeho syna vybral jako nejbohatší partii, jakou znal, aby z něho udělal svého dědice a dal mu své jméno a svou neteř. Maršál, který byl ctnostný, říkal, že ho ten majetek děsí a že jeho nesmírnost zavalí a zahubí jeho rodinu; nakonec musel ustoupit.
V soudním sporu, který měl pan Mazarin po smrti své ženy se svým synem, bylo na plném zasedání velké komory prokázáno, že mu přinesla dvacet osm milionů. Měl navíc guvernérství Alsaska, Brisachu a Belfortu a velké fojtství v Haguenau, které samo vynášelo třicet tisíc livrů ročně. Král ho povolal do všech svých rad, dal mu právo vstupu prvních šlechticů komory a vyznamenával ho ve všem. Zapomínám na guvernérství Vincennes.
Generálporučíkem byl od roku 1654 a měl všechny předpoklady stát se maršálem Francie a velitelem armády. Zbožnost, vždy tak užitečná a tak způsobilá zhodnotit dobré nadání, mu převráceností jeho ducha otrávila všechno, co měl od přírody a od štěstěny. Jeho vinou se jeho žena toulala po světě k nejhoršímu pohoršení; stal se pro svět směšným a pro krále nesnesitelným vidinami, které mu chodil vykládat o životě, jaký vede se svými milenkami.10 Uchýlil se na své statky, kde se stal kořistí mnichů a pobožnůstkářů, kteří využívali jeho slabostí a čerpali z jeho milionů. Zmrzačil nejkrásnější sochy, zamazal nejvzácnější obrazy, úřady mezi svým služebnictvem losoval, takže se kuchař stal jeho správcem a čistič parket tajemníkem. Los podle něho vyjadřoval vůli Boží. Na zámku Mazarin, kde právě byl, vypukl požár. Všichni se seběhli, aby ho uhasili, a on je vyháněl — ty lumpy, kteří se opovažovali stavět se proti Boží vůli.
Měl radost, když s ním někdo vedl spory, protože když prohrál, přestal držet majetek, který mu nepatřil; když vyhrál, ponechal si s klidným svědomím to, co se od něho žádalo. Zoufalými činil úředníky na svých statcích podrobnostmi, do nichž se pouštěl, a nesmysly, které je chtěl nutit dělat. Na všech svých statcích zakázal dívkám a ženám dojit krávy, aby od nich vzdálil hříšné myšlenky, které by jim to mohlo vnuknout. O všech jeho bláznovstvích by se nedalo skončit. Chtěl dát svým dcerám vytrhat přední zuby, protože byly krásné, aby si v nich příliš nelibovaly. Nedělal nic jiného, než že jezdil ze statku na statek; a několik let vozil všude, kam jel, tělo paní Mazarinové, které si dal přivézt z Anglie. Takto se zbavil většiny svých tolika milionů a ponechal si jen guvernérství Alsaska a dvě nebo tři guvernérství jednotlivých míst. Byl to dost vysoký a tlustý muž, pohledný, na němž bylo, jak se mi zdálo, když jsem ho jednou viděl u svého otce v době, kdy se roku 1688 stal rytířem řádu, znát ducha. Od svého odchodu na statky se v Paříži a u dvora objevil už jen třikrát nebo čtyřikrát na několik dní a král ho vždy přijímal s výrazem přátelství a zvláštního vyznamenání. Teď je třeba připojit pro zajímavost slovo o muži a o osudu tak neobyčejném. Jeho rodové jméno bylo La Porte. Tvrdí se, že je dostali odtud, že jejich předek byl vrátným (portier) u jednoho rady parlamentu, jehož syn se stal velmi proslulým advokátem v Paříži; ten byl docela jistě dědem maršála z La Meilleraye. Tento advokát La Porte byl advokátem maltézského řádu a sloužil mu tak užitečně, že řád z vděčnosti přijal z milosti jeho druhého syna, který se stal mužem vynikajících zásluh a komturem v La Madeleine u Parthenay. Tento La Porte, který velmi zbohatl, byl také advokátem pana z Richelieu. Nabyl nějakého majetku v jeho sousedství a přilnul k jeho rodině natolik, že když viděl, že pan z Richelieu projedl všechen svůj majetek11 a zanechal svůj rod zruinovaný, vzal si syna, kterého po sobě zanechal, za zetě; ten se s touto pomocí vzchopil a zemřel roku 1590 ve čtyřiceti dvou letech jako rytíř Svatého Ducha, kapitán tělesné gardy a prévôt královského dvora (prévôt de l’hôtel), čemuž se nesprávně říká velký prévôt Francie. Jeho žena zemřela už roku 1580.12 To byli otec a matka kardinála z Richelieu a dalších dětí, o něž tu nejde. Advokát La Porte přežil zetě i dceru. Měl u sebe písaře, který měl jeho důvěru, kterého nechal přijmout za advokáta a který se jmenoval Bouthillier. Umíraje mu odkázal svou praxi a svěřil mu své vnuky Richelieuovy, kteří už neměli příbuzné. Bouthillier se o ně staral jako o vlastní děti, a odtud pochází štěstí Bouthillierů.
Barbin, o němž se tolik mluvilo za regentství Marie Medicejské,13 byl drobným královským prokurátorem v Melunu, muž duchaplný a intrikánský. Jindřich IV. býval často ve Fontainebleau; Barbin hořel touhou do něčeho se vetřít, ale byl příliš malý človíček, aby pronikl k ministrům. Za tohoto nedostatku se začal dvořit Leonoře Galigai, ženě Conciniho, pozdějšího maršála d’Ancre, která přišla s královnou z Itálie, byla její první komornou a už tehdy u ní zmohla všechno. Dvořil se Leonoře drobnými dárky ovoce, lákal ji na svačiny do svého domku u Melunu a vetřel se do její přízně tak dobře, že se později stal jejím hlavním důvěrníkem. Ona se stala dámou šatny královny, její manžel markýzem d’Ancre, a po smrti Jindřicha IV. se oba stali pány královny i státu. Na počátku roku 1616, když byl dvůr v Tours, došlo k velké změně ve vládě. Kancléř ze Sillery, Villeroy a prezident Jeannin, kterým se říkalo „šedé brady“, byli vyhnáni14 a s nimi Puysieux, státní sekretář, kancléřův syn a manžel Villeroyovy vnučky. Du Vair, první prezident parlamentu v Provenci, dostal pečeti, Mangot se stal státním sekretářem a Barbin byl dosazen na Jeanninovo místo s titulem generálního kontrolora financí. Ještě jako drobný královský prokurátor v Melunu se spřátelil s advokátem Bouthillierem a bydlel u něho, když jezdil do Paříže. Často tam vídal pana z Luçonu,15 který si na něho zvykl a jemuž se Barbin tak zalíbil, že ho seznámil s Leonorou; to byl základ přátelství a důvěry, které k němu pojala Marie Medicejská a které ho přivedly k tak vysokému postavení. Byl stejně dobrým příbuzným a přítelem jako nepřítelem bez míry a bez mezí. Nezapomněl na památku svého děda z matčiny strany, advokáta La Porte, a nalezl ve svém strýci z matčiny strany a ve svém bratranci La Porte zásluhy, které mohl povýšit. Strýc se stal komturem v Braque, bailli Morey, velvyslancem řehole ve Francii, velkým převorem Francie, guvernérem Angers a Le Havru, generálním místodržitelem guvernérství Aunis a ostrovů Ré a Oléron a jedním z tehdejších mužů, s nimiž se nejvíc muselo počítat při udílení milostí a často i v záležitostech. Byl schopný, ale ve způsobech příliš povýšený. Zemřel koncem roku 1644, a užil si tedy celého štěstí svého synovce.
Jeho druhý synovec La Porte, který se jmenoval markýz z La Meilleraye, byl mužem velkého rozumu v kabinetu, velké statečnosti a velké schopnosti ve válce, takže on i komtur byli kardinálovi z Richelieu velmi užiteční. La Meilleraye byl muž čestný a ctnostný, mírný, přívětivý, zdvořilý, ochotný, jak jsem slyšel od svého otce, jehož byl zvláštním přítelem, a neměl strýcovu hrubost a povýšenost. Dostal guvernérství Bretaně, Nantes a Port-Louis, stal se roku 1633 rytířem řádu, vykonával z pověření úřad velmistra dělostřelectva po maršálovi z Effiatu, svém tchánovi, a pak ho měl v titulu, když roku 1634 slavný vévoda ze Sully po smrti svého syna konečně svolil, že se ho vzdá výměnou za maršálskou hůl; a pan z La Meilleraye přijal maršálskou hůl Francie z rukou samého Ludvíka XIII. na průlomu v Hesdinu, který právě vzal útokem. Zemřel roku 1664, velmi sužovaný dnou, v šedesáti dvou letech. Zanechal jen syna z prvního manželství a s druhou ženou, dcerou vévody z Brissacu, děti neměl. Maršál z La Meilleraye a jeho syn byli oba, každý zvlášť, učiněni vévody a pairy mezi čtrnácti, které král zřídil, dal zapsat a přijal na svém lit de justice v prosinci 1663.16
Vévodkyně z Charostu zemřela v téže době, v jednapadesáti letech, po více než deseti letech nemoci, během nichž s ní nebylo možné hnout z lůžka, nemohla vidět žádné světlo, slyšet sebemenší hluk, vyslechnout ani říci víc než dvě slova za sebou, a i to zřídka, ani se převléknout víc než dvakrát nebo třikrát do roka, a po té námaze vždy dostávala poslední pomazání. Péče a vytrvalá pozornost vévody z Charostu v tomto stavu byly stejně chvályhodné jako nepochopitelné; a ona je pociťovala, neboť si až do konce zachovala plnou mysl s trpělivostí, ctností a zbožností, které ani na okamžik nepovolily a stále rostly. Vévoda z Charostu se oženil roku 1680, velmi mladý, s dcerou knížete z Espinoy a sestry svého otce, která svému manželovi, jak jsme viděli jinde, vynesla taburetku z milosti. Paní z Charostu zemřela o tři roky později a zanechala dva syny. Charost se roku 1692 znovu oženil s touto ženou, která byla Lametová a dědička. Její otec, markýz z Baule, padlý jako generálporučík u Neerwinden, měl guvernérství Doullens, které přešlo na Charosta a na jediného syna, kterého s touto ženou měl. Toho ztratil před rokem, šestnáctiletého, a guvernérství připadlo zpět jemu; a abych to řekl hned, vévodu ze Sully našli úplným koncem roku sluhové, kteří vešli do jeho pokoje, aby ho probudili, mrtvého v posteli; bylo mu čtyřicet osm let. Dlouho mu to hrozilo a usínal všude a v kteroukoli hodinu. Byl by to býval slušný a společensky přijatelný člověk, kdyby nebyl tak podivně a tak temně zhýralý. Zruinoval se s děvkami. Byl zetěm a švagrem vévodů z Coislinu a děti neměl. Sloužil málo a u dvora se objevoval málo. Jeho bratr, rytíř ze Sully, zdědil jeho hodnost a dostal maličkosti, které měl od krále: guvernérství Gienu a Mantes a malé místo královského místodržitele v Normandii. To všechno dohromady vynášelo osm tisíc livrů ročně, ale hodilo se to k jejich statkům.
Král vyslal 28. listopadu vévodu z Berwicku a dal vytáhnout do Roussillonu čtyřicet praporů a čtyřicet eskadron, aby přinutily Starhemberga zrušit blokádu Girony, kde velel markýz z Brancasu, dlouho potom maršál Francie atd., a kde měl potraviny už jen do konce prosince. O dva dny dříve uviděl král poprvé od jeho nemilosti Chamillarta ve své pracovně. Bloin ho přivedl zadními chodbami, když se král vrátil z Marly. Král mu projevil tisíc laskavostí a dovolil mu, aby ho čas od času navštěvoval. Je zábavné říci, že si to král přál už dlouho a že to Chamillartovi vzkázal víckrát; Chamillarta tento závan návratu přízně nesmírně potěšil, ale paní z Maintenon nebyl po chuti. Audience trvala sotva čtvrt hodiny, ale mezi čtyřma očima. Odešel zadními chodbami, ukázal se jen málokomu a vrátil se hned do Paříže, kde měl vždy velkou a dobrou společnost ze dvora i z města. Večeříval jsem u něho skoro každý večer, kdykoli jsem na tu krátkou dobu zajel do Paříže.
Ze tří zplnomocněnců, kteří přijeli ze Španělska, aby jeli do Utrechtu, zůstal v Paříži jen vévoda z Osuny, který čekal, až bude moci být připuštěn ke kongresu. Bergeyck se vrátil do Španělska a Monteleón odjel do Anglie s hodností velvyslance. Je to tentýž, kterého, jak jsme viděli, dal Vaudemont Tessému za evangelistu, když jel vyjednávat do Itálie a potom do Říma. Paní vévodkyně z Berry byla už několik měsíců těhotná. Šlo o vychovatelku. Zachovala se v tom stejně jako při obsazení úřadu prvního štolby pana vévody z Berry. Besons byl chudý a starý, to místo bylo výnosné a navíc si přál zanechat po sobě manželku v postavení, v němž by mohla chránit jeho rodinu; promluvil o tom se mnou a s paní ze Saint-Simon, která to od něho tlumočila paní vévodkyni z Berry. Ta se zdála nadšená z marnivé představy, že bude mít manželku jednoho z korunních hodnostářů, který vděčil za svou hůl panu vévodovi z Orléans, ač si ji jinak dobře zasloužil. Nevynechala nic, co by mohlo dokázat vhodnost té volby, zahrnula Besonse laskavostmi a velmi naléhala, aby promluvil s králem. Pravda je, že zatímco projevovala takovou horlivost získat maršálku z Besons, d’Antin a Sainte-Maure ji chytili do sítě pro svou sestřenici z Pompadour, která se, když už nic jiného nezbývalo,17 snažila někde přichytit. Nic se nehodilo méně pro paní vévodkyni z Berry, pro její chování a pro situaci, do níž se dostala, než precióza prvního řádu, posedlá dvorem až do té míry, že provdala svou jedinou dceru za Dangeauova syna, jen aby se tam vetřela, ačkoli tam v životě nebyla, zcela v jejich moci a v rukou paní z Maintenon skrze paní z Dangeau, skrze svou sestru vévodkyni z Elbeufu a tím, že byla dcerou paní z Noailles18 a vnučkou paní z Neuillant, která kdysi vzala k sobě paní z Maintenon, když přijela z ostrovů, a na kterou si paní z Maintenon zakládala trochu vzpomínat.
Pompadour sám od sebe se nehodil o nic víc. Dalo se o něm říci ten protiklad, že to byl hlupák s mnoha duchem a stejně posedlý dvorem jako jeho žena, kde už ničeho nedržel od té doby, co místo menina, které dostal od Dangeaua díky sňatku své dcery, a místo dámy paláce, které jeho dcera dostala od paní z Dangeau, přestala smrtí obou dauphinů a paní Dauphine existovat. Byl bratrem Chalaisovy matky, a tím spjat, jak jen mohl, s princeznou des Ursins. To bylo přímo protichůdné panu vévodovi z Orléans a jeho dceři, a právě o to, co jim bylo u dvora nejvíc protichůdné, se snažili opřít. D’Antin, dvořan až do morku kostí, myslel jen na sebe, v naději, že se zalíbí paní z Dangeau a touto službou paní z Maintenon, u níž mu to paní z Dangeau zhodnotí; a paní vévodkyně z Berry se stala obětí víc než jedním způsobem. Besons, na kterého vévodkyně tlačila čím dál víc, šel promluvit s králem, a ten byl velmi udiven, že ho někdo žádá o věc už přislíbenou jiné. Maršál nebyl udiven o nic méně, když slyšel krále odpovídat, že si z něho paní vévodkyně z Berry udělala blázna, že ona i pan vévoda z Berry žádali o to místo pro paní z Pompadour, a on jim je schválil, jako by byl stejně tak rád viděl, že ho zastává maršálka z Besons, kdyby mu ji byli navrhli. Besons byl rozhořčen, že s ním někdo takto a tak bezdůvodně zahrál, a nenechal paní vévodkyni z Berry v nevědomosti; ta byla zdrcena. Paní ze Saint-Simon jí ze své strany19 řekla svůj názor na takový postup a pak ji uvedla do obrazu, koho si to tak dobře vybrala. Paní vévodkyně nevěděla — ne o příbuzenství s Dangeauem, které nemohlo být neznámé, ale o příbuzenství s Chalaisem, o věci s paní z Neuillant ani o povaze těch osob. Byla rozhořčena, ale bylo už pozdě. Za čtyři nebo pět dní byla paní z Pompadour jmenována. Paní ze Saint-Simon zařídila, že místo podvychovatelky dostala paní z Vaudreuil, žena opravdových zásluh. Bylo to hluboko pod ní. Její manžel byl z dobrého rodu a generálním guvernérem Kanady; ona však měla malý majetek, mnoho dětí, které bylo třeba zaopatřit a pak prosazovat a které se od té doby svými zásluhami vypracovaly, a mnoho záležitostí, kvůli nimž se vrátila z Québecu.
Paní vévodkyně z Berry měla u sebe malou oblíbenkyni nízkého původu, urostlou, hezkou a duchaplnou, která byla vychována vedle ní. Byla dcerou Forcadela, úředníka úřadu nahodilých příjmů, a matky, která byla první komornou paní vévodkyně z Berry a dcerou …,20 prvního chirurga zesnulého Monsieura. Vévodkyně si ji ponechala i po svém sňatku a hledala pro ni manžela. Našla Mouchyho, muže z dobrého rodu, pokročilého věku i ve službě, jinak pravého vola, na kterého se dá naložit samar. Byl příbuzný Estréesů a toto příbuzenství jim nedělalo hanbu. Udělali si z toho u paní vévodkyně z Berry zásluhu; sňatek byl v okamžiku hotov. Chtěla u toho být a bavit se, a nevěděla, kde to uspořádat. Prosila paní ze Saint-Simon tak dlouho a tak úpěnlivě, až jí vyhověla. Velmi početná hostina, uložení novomanželů na lože i oběd druhého dne se konaly v našem bytě a měli jsme jen čtyřiadvacet hodin, abychom ji uspořádali. Přesto bylo všechno nádherné. Protože byt ležel velmi blízko tribuny kaple a ve stejném podlaží, měla z toho paní vévodkyně z Berry všechno pobavení, jaké si slibovala. Tato Mouchyová se ukázala jako podivná slepička, jak uvidíme v příslušné době.
Markýz z Meuse z rodu Choiseulů, který měl pluk, se v téže době oženil u vévodkyně d’Antin s dcerou zesnulého Zurlaubena, generálporučíka a, ač Švýcara, muže z dobrého rodu, a sestry Sainte-Maurovy.
Krále u paní z Maintenon v přestávkách mezi prací s ministry přepadala nuda. Prázdnotu, kterou tam zanechala smrt paní Dauphine, nemohly vyplnit zábavy toho velmi malého počtu dam, které tam byly občas připuštěny. Hudební produkce, které tam byly čím dál častější, právě proto ochabovaly. Přišlo se na nápad oživit je několika vybranými scénami z Molièrových komedií a dát je hrát královým hudebníkům převlečeným za herce. Paní z Maintenon, která dala maršálovi z Villeroy znovu vyplout na hladinu, aby krále bavil starými historkami z jejich mládí, ho jediného uvedla do důvěrnosti těchto malých zábav, aby je oživil nějakým tlacháním. Byl to muž odjakživa v její moci, který jí vděčil za svůj návrat. Hodil se k tomu, aby nadhazoval jisté věci, které nepatřily do sféry ministrů a které chtěla, aby se k ní potom vrátily od krále, aby ji jimi sondoval; a bylo-li to na místě, aby je podpořila a prosazovala o to jemněji a jistěji, čím méně se bude zdát, že pocházejí od ní. Smrt princů krve, kteří zanechali jen děti, smrt obou dauphinů a paní Dauphine, horší než nicota, do níž nejčernější a nejrafinovanější politika přivedla pana vévodu z Orléans, a vrozené chvění pana vévody z Berry před králem, pečlivě udržované, otevíraly široké pole nezměrné ctižádosti pana du Maine a zaslepené náklonnosti jeho všemocné bývalé vychovatelky k němu. Maršál z Villeroy byl ničemný dvořan a nic víc; žádný nástroj se jim nehodil lépe; paní z Maintenon tedy myslela už jen na to, aby ho dostala tam, odkud by ho mohla plně využít.
O několik dní později oznámil král cestou na mši, že dal guvernérství Guyenne hraběti z Eu.21 Oba synové vévody du Maine, kteří už měli nástupnictví v Languedocu, u Švýcarů a v dělostřelectvu, tak byli slušně zaopatřeni. Maršál z Villeroy na to podle mého mínění neměl vliv; ještě tak daleko nebyl. Jakkoli byl dvůr zvyklý na obrovské přírůstky králových malých levobočků, byl tímto nesmírným navýšením stejně překvapen jako zdrcen a dával to znát skrze své lichotky, což pana du Maine dost uvedlo do rozpaků. Jiné, mnohem větší překvapení následovalo velmi brzy po tomto a uzavřelo tento rok. Vévodové z La Rochefoucauld si už odedávna zvykli chtít mít v rodě jen jednoho nástupce, který by zdědil všechen majetek a celé otcovo postavení, neprovdávat dcery ani neženit mladší syny, které pokládali za nic, a strkat je na Maltu a do církve; první vévoda z La Rochefoucauld udělal svého druhého a čtvrtého syna kněžími. Starší z nich zemřel jako biskup v Lectoure, druhý se spokojil s opatstvími, druhý syn byl maltézským rytířem. Ze šesti dcer, které měl, byly čtyři abatyšemi, nejmladší řeholnicí. Třetí, tužší než ostatní, chtěla za každou cenu manžela. Nechtěli jí nic dát. Paní z Puysieux, která pak byla tak v přízni u královny matky za jejího regentství, chřadla v nemilosti a ve vyhnanství, v němž zemřel kancléř ze Sillery, její tchán, a které připravilo jejího manžela o úřad státního sekretáře i o postavení. Byla rozená Valençay, pyšná nade všechnu míru a stvořená, jak se později ukázalo, pro svět a pro intriky. Spojení s tím rodem ji právem oslnilo a nahradilo věno. Tento důvod zlomil pýchu La Rochefoucauldů; vévoda dal svou dceru Sillerymu. Oba zemřeli o mnoho let později v Liancourtu, zruinovaní, a paní ze Sillery, která nic nedostala, tam strávila většinu života, kterou jí — abych užil slušného výrazu — hradil její bratr a její synovec.
Druhý vévoda z La Rochefoucauld, který tolik vystupoval za nepokojů proti Ludvíkovi XIV. a byl tak proslulý svým duchem,22 měl pět synů a tři dcery. Ze čtyř mladších synů se tři stali maltézskými rytíři a poslední knězem, velmi špatně povolaným; a všichni čtyři měli spoustu opatství. Tři dcery zemřely jako sibyly v koutě paláce La Rochefoucauld, kam je odklidili, sotva s tím, z čeho žít, a všechny tři ve velmi pokročilém věku.
Třetí vévoda z La Rochefoucauld, králův oblíbenec, jehož smrt brzy uvidíme, měl jen dva syny: staršího, který se oženil s nejstarší dcerou Louvoisovou a stal se pátým vévodou z La Rocheguyon, a markýze z Liancourtu, který se neoženil. O otci i obou synech se tu často mluvilo.
Vévoda z La Rocheguyon nebyl tak zdrženlivý jako jeho otec: měl osm synů a dvě dcery. Druhý žil jen deset let; nejstarší a třetí zemřeli, sotva vstoupili do světa; čtvrtý byl zahrnut opatstvími svých strýců a prastrýců, jak se uprazdňovala; pátý zemřel rovněž v deseti letech; šestý byl hozen na moře pod jménem hraběte z Durtalu. To on byl na výpravě galeon, které přivedl Ducasse, kterého tento velitel poslal donést králi zprávu o jejich příjezdu, a je to dnešní pátý vévoda z La Rochefoucauld. Sedmý zemřel opět v devíti nebo deseti letech. Osmý a poslední se stal maltézským rytířem a dostal ještě jako dítě na královu přímluvu magistrální komturství v Pézenas. Starší z obou dcer zemřela jako sestra od Navštívení; mladší vydržela do pětadvaceti let a byla nakonec roku 1725 provdána za dnešního vévodu z Uzès, který se laskavě spokojil s málem. Když je tento obraz vysvětlen, zde je, co se stalo.
Panu z La Rocheguyon zůstali už jen tři synové: nejstarší, kterému bylo tehdy pětadvacet let a měl přes šedesát tisíc livrů ročního důchodu z obročí, hrabě z Durtalu a komtur. To bylo velmi špatně uspořádáno. Aby to bylo, jak má být, musel by být nejstarší Durtal, a to otec s matkou chtěli. Abbé nikdy nechtěl ani slyšet o přijetí vyšších svěcení. Dokud měl starší bratry, byla to jeho věc, ale když se sám stal nejstarším, stalo se to věcí jeho rodičů. Naléhali na něho, aby se zavázal, posílali na něho zbožné osoby, doktory teologie, preláty; nikdo ho nedokázal odpoutat od jistého očekávání hodností a majetku, které se tehdy týkaly jen jeho. Chtěl jich užívat, až na něho připadnou. K stavu, do něhož ho přiměli vstoupit, neměl jiné povolání než povolání mladších synů tohoto rodu.
Kromě touhy hromadit stále všechno na jednu hlavu poutal pány z La Rochefoucauld k tomu ještě jiný mocný důvod. Otec tohoto vévody nikdy nedokázal strávit knížecí hodnost udělenou pánům z Bouillonu. Pokládal se za člověka z rodu stejně dobrého jako oni, a neměl nepravdu; myslel také, že si tu hodnost zasloužil stejně dobře a stejnými cestami. Ani v tom se nemýlil, a ty cesty nebyly jeho rodu cizí. Nemohl se však měřit v zásluhách ve válce ani v kabinetu s pány z Bouillonu a z Turenne. Ačkoli byl galantnější než oni a měl ducha vhodnějšího pro úskoky salonních ruelí a pro zkoušky krasoduchů, nedosáhl váhy jejich spříznění, jejich autority ve stranách, jejich pověsti založené na věcech, které zosnovali a provedli, mínění, jež si o nich utvořil kardinál Mazarin, ani naděje na přátelství, radu a ochranu, kterou si představoval, že u nich najde, když si je připoutá, jak to udělal vším, čím je zahrnul. Tento hlodající červ knížectví přešel z otce na syna. Doufal v tu hodnost od trvalé přízně, která neustále dosahovala všeho, co chtěla; ale tu hodnost, o niž často žádal pána, který byl jeho přítelem, nedokázal nikdy vyrvat, ať se o to snažil sebevíc; a tato zlost ještě přispěla k nepřízni, v níž byli mladší synové a dcery rodu, které nechtěli ani zaopatřit, ani ukazovat u dvora. Bylo tedy pro lidi tak absolutní ve své rodině velmi tvrdé, když narazili u svého nejstaršího na nepřekonatelný odpor proti tomu, aby přijal svěcení a zřekl se svého prvorozenství.
Když byli s nadějí z této strany v koncích, zvolili jinou cestu. Navrhli mu, aby odložil malý kolárek, když to je stav, v němž nechce setrvat. Jenže na tom malém kolárku viselo šedesát tisíc livrů ročního důchodu. Viděl, jak se se všemi jeho bratry neustále zachází jako s malými chlapci a jak jim v každém věku chybí i to nejnutnější. Mírnost, vlídnost a něha nebyly slabou stránkou jejich rodičů. Krajní šetrnost spíš. Nemyslel si tedy, že by se měl vydat na jejich milost tím, že se vzdá svých obročí. Vytáčel se, snášel prosby, hrozby, rady. Zahnán nakonec do kouta prohlásil, že zůstane abbém a nejstarším, aby v pravý čas a na pravém místě udělal to, co mu bude nejlépe vyhovovat; že je příliš mladý, aby neměl žádný stav, a příliš starý, aby se stal mušketýrem a pak kapitánem a čekal na pluk. Nic nebylo rozumnějšího, ale rodině se to nehodilo. Došlo na hrubá slova, vyhnali mu hlavní sluhy, k nimž měl největší důvěru, poslali na něho všechny osoby, o nichž se domnívali, že na něho nejvíc zapůsobí. Všechno vyslechl a všechno snesl se vší možnou mírností, trpělivostí a úctou, aniž by mu uniklo jediné stěžování nebo jediné slovo, které by se mu dalo vytknout, ale nedal se otřást. Rodina, řvoucí vztekem a nevědoucí si už rady, sáhla k poslednímu prostředku.
Pan z La Rochefoucauld, slepý a uchýlený do psinců, se dal zavést do králova kabinetu a vylíčil mu se svou obvyklou prudkostí, navzdory svému věku, žalostný stav, do něhož bude jeho rodina uvržena tvrdohlavostí jeho vnuka, který chce jíst ze dvou žlabů. Křičel, plakal, zoufal si, říkal, že je velmi ubohý, že přežívá zkázu svého rodu. Ta zkáza byla smyšlená, když měl tři vnuky, všechny tři mladé a schopné mít děti. Ale ženit mladší syny a vidět je bez hodnosti vedle mladších Bouillonů, to byl ten kámen úrazu, kvůli němuž se strhl takový povyk. Chtěli navíc jako obratní lidé využít svého domnělého neštěstí k tomu, aby z krále vytáhli milost neslýchanou, jakou si kdy kdo představil jen pro královy levobočky v ediktu z roku 1711, který byl pod jinými záminkami vydán jen pro ně a který navíc dokonce zpětně ruší vévodství přecházející po ženské linii. Tento edikt jednou ze svých nejhrubších novot dovoluje královým levobočkům, kteří mají více vévodství, jež vždy připadají nejstaršímu synovi, dávat je mladším synům, a tak z nich činit vévody a pairy, a to výjimkou udělenou jen jim a s vyloučením všech ostatních. Pan z La Rochefoucauld tedy sebral všechny síly, které mohl čerpat ze své staré a trvalé přízně, ze svého vlivu na krále, ze svého věku, ze své slepoty, ze zoufalství, v němž byl, a ze zkázy svého rodu. Zdvojnásobil křik, pláč a záchvaty zuřivosti a omráčil krále tak dokonale, že mu ten, napůl ze soucitu s tímto starcem, kterého měl tak dlouho rád, napůl z touhy ukončit tak dotěrnou scénu, povolil, oč žádal, proti všem zákonům a pravidlům, proti znění zřizovacích listin a zápisů všech vévodství, vévodství La Rocheguyon stejně jako všech ostatních, a proti pýše, s níž by někoho stavěl na roveň svým levobočkům; a dovolil vévodovi z La Rocheguyon postoupit toto verifikované vévodství panu z Durtalu, svému druhému synovi, a učinit z tohoto mladšího syna nový kmen vévodů z La Rocheguyon se stejnou starobylostí, jakou mělo zřízení pro otce, čímž byl zbaven nejstarší syn a jeho potomstvo, které jediné a výslovně k němu bylo povoláno. Údiv dvora, abych neřekl nic víc, ještě předčil radost pánů z La Rochefoucauld, otce i syna. Syn, jakmile byly patenty vyhotoveny, se vzdal statku i hodnosti La Rocheguyon ve prospěch hraběte z Durtalu, který hned přijal jméno a hodnost vévody z La Rocheguyon. U statku se to stalo darováním mezi živými, přičemž si otec ponechal jeho výnosy, které činí osmdesát tisíc livrů ročně, s nádherným zámkem a nejkrásnějšími právy na světě, na břehu Seiny a blízko Paříže. Abbé, který se viděl tak podivně ošizen, pevně doufal, že se k tomu v jiných časech vrátí, a pozdější vévodové také.
Když byla věc hotova, dal se pan z La Rochefoucauld ještě jednou zavést do králova kabinetu. Znovu tam začal se svými nářky a bolestmi a dosáhl ještě toho, že král promluví s jeho vnukem, kterého nikdy neviděl, aby ho přiměl k volbě. Abbé tedy musel přijít za králem a nepochyboval, že se s ním zle naloží. Naštěstí se zmýlil: král s ním mluvil s otcovskou dobrotou a abbé mu odpovídal s takovou úctou, moudrostí a rozumem, že ho odzbrojil. Všechno záviselo na důchodu a na nezávislosti, s níž by ho pobíral v dostatečné výši. Král to pochopil a dobře věděl, s kým má co dělat. Jeho příbuzní, takto bez východiska, se obrátili jinam. Chtěli především zůstat pány svého měšce a abbé pánem svých obročí, aby nebyl vydán na jejich libovůli. Aby vyhověli obojímu, vymysleli papežské breve, které by abbému dovolilo jít do války a ponechat si přitom obročí. Navrhli mu to; neodvážil se tomu vzepřít, protože tím byla odstraněna veškerá obtíž, na níž dosud trval. Takových breví bylo tisíce příkladů, i mezi prostými soukromníky. Forbin, kapitán šedých mušketýrů před Maupertuisem, takové měl a zemřel jako abbé a generálporučík královských armád; a mnoho jiných jako on. Řím nedělal žádné potíže. Ubohý abbé z La Rochefoucauld se tedy chopil meče. Válka v Uhrách přiměla k odjezdu syny pana du Maine a mnoho dalších. Abbé tam jel také; ale po příjezdu do Budína ho roku 1717 ve třiceti letech přepadly neštovice a vysvobodily z něho jeho otce i bratra, který se stal vévodou na jeho úkor. To, co se v této rodině stalo později, nedalo důvod věřit, že by Bůh těmto opatřením požehnal.
Poznámky
Vysvětlivka: Alexis-Madeleine-Rosalie, hrabě z Châtillonu (1690–1754), Voysinův zeť, později vévoda a pair a vychovatel dauphina, syna Ludvíka XV. Nezaměňovat s vévodou z Châtillonu, bratrem vévody z Luxembourgu.↩
Vysvětlivka: Princezna des Ursins usilovala o to, aby jí mírová jednání zajistila vlastní suverénní knížectví ve Španělském Nizozemí; tento požadavek Filip V. dlouho prosazoval a zdržoval jím uzavření míru.↩
Ediční poznámka: Jde o sira Thomase Hanmera (1677–1746), poslance za toryovskou stranu a v letech 1714–1715 předsedu Dolní sněmovny; Saint-Simon píše „Hammer“. Jeho manželka Isabella byla dcerou Henryho Benneta, hraběte z Arlingtonu (nikoli „Harringtona“), státního sekretáře Karla II., a vdovou po prvním vévodovi z Graftonu, levobočkovi Karla II.↩
Ediční poznámka: Marlborough byl roku 1704 povýšen na říšského knížete a roku 1705 mu císař Josef I. udělil skutečné knížectví Mindelheim ve Švábsku, zabavené bavorskému kurfiřtovi; o to přišel, když bylo Mindelheim podle míru v Rastattu (1714) vráceno Bavorsku.↩
Vysvětlivka: Marie z Rohanu (1600–1679), vévodkyně z Chevreuse, proslulá intrikánka za Ludvíka XIII. a za Frondy; jejím prvním manželem byl konetábl z Luynes, otec vévody z Luynes, o němž je tu řeč, druhým Claude Lotrinský, vévoda z Chevreuse.↩
Ediční poznámka: Louis de Rohan, rytíř z Rohanu, byl sťat před Bastilou 27. listopadu 1674 za účast na spiknutí Latréaumontově, nikoli 17. ledna.↩
Vysvětlivka: Finanční systém Skota Johna Lawa (1716–1720) — banka vydávající papírové peníze spojená s Mississippskou společností; skončil krachem roku 1720, který zruinoval mnoho akcionářů.↩
Vysvětlivka: Benátčan Luigi Cornaro (asi 1467–1566) proslul spisem o střídmém životě, v němž doporučoval velmi skromnou a přesně odměřenou stravu. Hugues de Lionne (1611–1671) byl státním sekretářem pro zahraniční věci Ludvíka XIV.↩
Ediční poznámka: Armand-Charles de La Porte, vévoda Mazarin (1632–1713), zemřel podle známých údajů 9. listopadu 1713 na zámku La Meilleraye, tedy o rok později, než sem jeho smrt klade Saint-Simon.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vévoda Mazarin jednoho dne prohlásil králi, že ho archanděl Gabriel varoval, že ho stihne neštěstí, jestliže se rychle nerozejde s paní de La Vallière. Paměti abbého de Choisy, sbírka Petitot, sv. LXIII, s. 207. Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 10).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Doslovné znění rukopisu. Smysl je: když viděl, že pan z Richelieu projedl všechen svůj majetek atd.↩
Ediční poznámka: Suzanne de La Porte, matka kardinála z Richelieu, zemřela až roku 1616; přežila tedy svého manžela Françoise du Plessis († 1590) i svého otce, advokáta La Porte.↩
Vysvětlivka: Marie Medicejská (1575–1642), druhá manželka Jindřicha IV., v letech 1610–1617 regentka za nezletilého Ludvíka XIII.; roku 1631 uprchla z Francie a zemřela ve vyhnanství v Kolíně nad Rýnem.↩
Vysvětlivka: Nicolas de Neufville, pán z Villeroy (1543–1617), státní sekretář Jindřicha IV., děd prvního maršála z Villeroy (1598–1685); nezaměňovat s maršálem z Villeroy, o němž je řeč jinde v této kapitole. Spolu s kancléřem ze Sillery a prezidentem Pierrem Jeanninem tvořil sbor starých ministrů Jindřicha IV.↩
Vysvětlivka: Armand-Jean du Plessis, pozdější kardinál z Richelieu, byl tehdy biskupem v Luçonu; roku 1616 se poprvé stal státním sekretářem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vylíčení přijetí těchto vévodů a pairů viz výše.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Staré rčení (à toutes restes), které znamená „když není nic jiného“.↩
Ediční poznámka: Paní z Pompadour byla dcerou maršálky z Navailles (rozené z Neuillant), nikoli paní z Noailles; předloha (i edice 1856) zde má chybné jméno, jak ukazuje i následující zmínka o paní z Neuillant, její babičce.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): V originále pour sa vade: herní výraz, který se v přeneseném smyslu užíval ve významu „za sebe, ve svém zájmu“.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jméno je v rukopise vynecháno.↩
Vysvětlivka: Louis-Charles de Bourbon, hrabě z Eu (1701–1775), mladší syn vévody du Maine; jeho starší bratr byl princ z Dombes.↩
Vysvětlivka: François VI., vévoda z La Rochefoucauld (1613–1680), účastník Frondy a autor proslulých Maxim.↩