Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola třináctá
1713. — Stenbockovo vítězství nad Dány; vypálí Altonu. — Porta pomáhá švédskému králi penězi a mění podle jeho přání své ministerstvo. — Rákóczi ve Francii. — Odbočka o způsobu jeho pobytu zde; jeho původ, jeho rodina, jeho osudy a osudy jeho blízkých, Zrínyiho a Thökölyho; zacházení s ním; jeho povaha. — Třicet tisíc livrů penze slečně z Armagnacu. — Tři tisíce livrů penze vráceno slečně z Chausseraye. — Tři tisíce livrů penze paní z Vaugué. — Girona osvobozena a zásobena. — Berwick zpět u dvora. — Bulkeley brigádním generálem. — Brancas rytířem Zlatého rouna a velvyslancem ve Španělsku. — Rozmnožené zábavy u paní z Maintenon. — Matignon postupuje synovi své úřady v Normandii. — Sňatek Mailleboise s dcerou d’Alègra. — Sňatek Châteaurenaulta s dcerou maršálky z Noailles. — Sňatek pana z Isenghien se slečnou z Rhodes. — Arias, Polignac, Odescalchi, Sala vyhlášeni kardinály; kdo byli ti tři cizinci; proč in petto; proč vyhlášeni. — Polignac, jediný odvolaný z Utrechtu, přijíždí a dostává z králových rukou červenou čepičku. — Jakub III., pod jménem rytíř ze Saint-Georges, natrvalo opouští Francii kvůli míru a odchází do Lotrinska. — Králova slabost pro kardinály, jimž vyhrazuje místo v kapli při kázání. — Zmírnění průkazů pro vstup do štrasburské kapituly a jeho příčiny. — Přehmat vůči vévodům. — Smrt markýzy z Mailly a její počínání v rodině. — Smrt biskupa z Lavauru, jejího syna. — Smrt Brissaca, dříve majora tělesné gardy. — Jeho vzestup; jeho povaha. — Komický kousek, který Brissac provedl pobožným dámám dvora.
Dvůr se v prvních dnech tohoto roku dozvěděl o vítězství Stenbockově1 nad Dány v Meklenbursku, které bylo úplné. Tento hrabě se se zbytkem švédských vojsk, který mu zůstal po porážce jeho pána u Poltavy, stále držel a nakonec na hlavu porazil armádu mnohem silnější než svou. Potom vytáhl k Altoně a žádal po ní kontribuci šest set tisíc livrů. Toto město, značné, ale neopevněné, leží naproti Hamburku, na druhém břehu Labe. Mělo tu neprozřetelnost, že odmítlo zaplatit; Švédové je hned nato zapálili. Shořely tři tisíce domů a došlo ke všemu, co takové neštěstí obvykle provází. Město patří dánskému králi, jehož území svírá Hamburk z velké blízkosti po obou březích Labe a drží toto říšské město v ustavičné podezíravosti a ve strachu z jeho nároků. Stenbock zajal pět tisíc mužů a množství důstojníků. Po altonské exekuci si šel vybrat velké kontribuce z dánského Holštýnska. Švédský král v téže době dostal mnoho peněz z Cařihradu, kde také dosáhl všech změn ve vládě, jaké si přál.
Rákóczi,2 který za pomoci peněz a obratnosti uprchl z přísného vězení ve Vídeňském Novém Městě, se dostal do Polska, nakonec se nalodil v Gdaňsku a připlul do Rouenu. Přijal titul sedmihradského knížete, uznávaný zemí, Turkem i všemi uherskými nespokojenci, kteří ho chtěli učinit uherským králem, když vtom ohromný úspěch bitvy u Höchstädtu změnil celou tvář věcí. Také Francie ho uznala a platila mu subsidie. Des Alleurs u něho dlouho pobýval, nakonec tam přijal veřejnou hodnost králova vyslance a odtud přešel na velvyslanectví v Cařihradu. Rákóczi, který neměl jiné útočiště než Francii, dobře pochopil, že jeho titul by tu byl na obtíž a vyloučil by ho ze všeho; zvolil tedy inkognito, nic nechtěl ani si na nic nečinil nároky a přijal jméno hrabě ze Šariše. Pan z Luxembourgu,3 který byl v Rouenu, ho přijal bez poct, ale s nejvybranější zdvořilostí, ubytoval ho, hradil mu výlohy a půjčil mu svůj dům v Paříži, kam Rákóczi za několik dní přijel. Naposledy přijížděl z Anglie, kde se zdržel jen krátce. Tento tak milovaný vůdce uherských nespokojenců si jistě zaslouží malou odbočku.
Jeho prapraděd Zikmund Rákóczi byl zvolen sedmihradským knížetem po smrti proslulého Bocskaie roku 1606. Byl to muž bez ctižádosti, klidný a mírumilovný, stejně dobře zapsaný u sultána Ahmeda jako u císaře Matyáše. O knížectví nestál a už roku 1608 je postoupil Gabrielu Báthorymu, kterého pro jeho ukrutnosti vyhnal Gabriel Betlen, jenž se stal sedmihradským knížetem.
Jiří Rákóczi byl učiněn říšským knížetem a roku 1631 byl s podporou rakouského domu zvolen sedmihradským knížetem. Oženil se s dcerou Štěpána, bratra sedmihradského knížete Gabriela Betlena;4 podruhé se Zuzanou Lorántffyovou, s níž měl Zikmunda, vévodu mukačevského, který neměl děti s Jindřiškou, dcerou falckého kurfiřta Fridricha V.
Z prvního manželství pocházel další Jiří, kníže Rákóczi, sedmihradský kníže po svém otci, který zemřel roku 1648. Tento druhý Jiří utrpěl od Turků mnoho zlého a zemřel v červnu 1660 ve Velkém Varadíně na zranění, která utržil o měsíc dříve v bitvě, již proti nim prohrál u Plansenbergu nedaleko Sibině a v níž konal zázraky statečnosti. Byl ženat s Žofií, dědičkou rodu Báthoryů, a zanechal po sobě Fridricha, knížete Rákócziho,5 který celý život prožil jako soukromá osoba. Ten se oženil s Ilonou Zrínyiovou, dcerou Petra, hraběte Zrínyiho, místokrále neboli bána Chorvatska, jenž byl jedním z hlavních vůdců vzpoury, která začala roku 1665 proti císaři. Uhři si stěžovali na německé posádky a na porušování svých výsad. Zrínyi, místo aby plnil císařovy rozkazy k opevnění pohraničních pevností, myslel jen na to, jak je zmařit. Roku 1666 sbíral vojsko s hrabětem Nádasdym, předsedou nejvyšší uherské rady, pod záminkou, že se chce postavit Turkům. Jejich záměrem bylo zbavit se císaře Leopolda,6 až pojede kolem Pottendorfu, Nádasdyho sídla, jen s dvanácti šlechtici a s Lobkovicem, nejvyšším hofmistrem svého dvora, naproti španělské infantce, s níž se měl oženit. Velitel léčky ho měl obklíčit a probodnout dýkou; léčku však nastražili teprve poté, co císař projel. Když tato velká rána selhala a když Zrínyiho navíc rozhořčilo, že mu bylo odepřeno místo guvernéra Karlovce, které by z něho učinilo úplného pána Chorvatska, rozhodl se odtrhnout Uhry od císaře. Získal hraběte Frankopana, jehož sestru měl za ženu, hraběte z Tattenbachu a vlastního zetě, knížete Rákócziho, otce toho, kdo dal podnět k této odbočce. To vše se odehrálo roku 1669.
Tito vůdcové pochopili, že se bez Turků neobejdou, a učinili jim návrhy. Sultán chtěl za poskytnutí vojska zajišťovací pevnosti v Uhrách; snažili se mu je ze všech sil vydat. Ať už však sultán, málo nakloněný válce, tajemství prozradil, nebo bylo vyzrazeno Řekem jménem Panagiotis, který dělal tlumočníka císařskému rezidentovi v Cařihradu, císař se dozvěděl o všem, co se tam událo. Roku 1670 poslal generálmajora Spankaua se šesti tisíci muži do Chorvatska, kde Zrínyi, příliš slabý, aby mohl vzdorovat, prosil o císařovu milost a poslal mu svého jediného syna jako rukojmí své budoucí věrnosti. To nezabránilo Spankauovi oblehnout Čakovec, kam se Zrínyi a jeho švagr Frankopan uchýlili, a zmocnit se ho; zajal tam hraběnku Zrínyiovou, Frankopanovu sestru. Oba švagři utekli tajnou brankou; uchýlili se na hrad hraběte Keriho, kterého pokládali za přítele, ale on se jich zmocnil a dal je dopravit do Vídně, kde byli uvrženi do vězení. Zrínyi tam zakusil obvyklý osud velkých zločinců, kteří neměli štěstí. Frankopan, aby dosáhl milosti a získal jeho úřady, nenechal nic neudělaného, aby ho zahubil. I Rákóczi vydal všechny dopisy, které od něho dostal. Kapitán Tcholnitz, který byl do jejich tajemství zasvěcen a litoval toho, donesl císaři dopis, který mu Zrínyi dal pro Frankopana ještě před jejich uvězněním; po něm byl zatčen Nagiferentz, sekretář spolku. Našly se u něho listiny spiknutí, různé smlouvy a pět schránek plných dopisů, instrukcí a listin, které poslali do Vídně. Nádasdy už byl zatčen dříve. Proces byl veden řádnou soudní cestou; soudci byli jmenováni nejpřednější velmoži; vězňům, kteří byli převezeni do Vídeňského Nového Města, tam byly 30. dubna 1671 veřejně sťaty hlavy. Hraběnka Zrínyiová, Frankopanova sestra, byla sťata o dva roky později, 18. listopadu 1673.7 Jejich jediný syn přišel o jméno i erb své rodiny; dali mu jméno Gadé a zavřeli ho na celý život na hrad Rattenberg. Vpád bavorského kurfiřta do Tyrolska způsobil, že ho roku 1703 převezli do Štýrského Hradce, kde téhož roku zemřel na nemoc. Jeho jediná sestra, od roku 1681 vdova po Rákóczim8 a matka našeho Rákócziho, se tak stala mocnou dědičkou.
Proslulý Thököly si ji chtěl vzít, už když byla svobodná. Hrabě Štěpán, jeho otec, byl v Uhrách velmi mocný a měl tam tři sta tisíc livrů ročního důchodu. Císařští ministři byli obviňováni, že ho neprávem zapletli do aféry hraběte Zrínyiho, aby se zmocnili jeho velkých statků. Po popravě hraběte Zrínyiho a ostatních vůdců šel generál Sporck oblehnout Thökölyho pevnosti; Thököly, který nebyl s to jim vzdorovat, ho zdržoval a mezitím nechal uprchnout svého jediného syna Imricha Thökölyho, převlečeného za sedláka, se dvěma stejně přestrojenými šlechtici, kteří ho šťastně dovedli do Polska. Otec potom dlouho nežil. Jeho statky byly zkonfiskovány. Měl tři dcery, které odvezli do Vídně; tam přestoupily na katolickou víru a císař se o ně postaral. Dvě se provdaly za knížata Františka a Pavla Esterházyho, z nichž druhý byl uherským palatinem; třetí za barona Letha.
Imrich, jejich bratr, který se později tolik proslavil, přišel z Polska, kam se nejprve uchýlil, do Sedmihradska. Tam si svým duchem a statečností tak získal přízeň knížete Apafiho, že ho postavil v čelo své rady a svých vojsk a poslal ho na pomoc uherským nespokojencům, kteří ho roku 17789 učinili svým generalissimem, ačkoli mu bylo teprve dvacet let. Svými výboji a postupem se stal tak obávaným, že ho císař dal požádat o smír, na němž se však nedalo dohodnout. Císař se o to pokusil znovu roku 1680 během dvouměsíčního příměří. Thököly nabídl, že přestoupí na katolickou víru, aby se mohl oženit s dcerou hraběte Zrínyiho, vdovou po knížeti Rákóczim a matkou toho, jehož jsme právě viděli přijet do Paříže. Císař s tím nemohl souhlasit ze strachu, že by ho velké statky této dámy učinily příliš mocným a že by chtěla pomstít smrt svého otce. Císař svolal uherské stavy k jednání; ale Thököly, rozhořčený odmítnutím tohoto velkého sňatku, prohlásil, že bez Turků nemůže nic učinit. Zatímco císař vyslal barona Kaunitze do Cařihradu, Thököly znovu zahájil nepřátelství s úspěchy, které se ještě zvětšily díky pomoci, jíž se mu dostalo od Porty. Znovu se jednalo o smír; jednání se přerušila a zase navázala. Když se sultán dozvěděl, že se Thököly vážně chystá vrátit pod císařovu poslušnost, poslal mu nabídnout záruku sedmihradského knížectví po Apafim. On a ostatní vůdcové slíbili jménem Uher roční tribut osmdesát tisíc tolarů, jestliže jim Turci vydatně pomohou. To nezabránilo Thökölymu, aby v říjnu 1681 neujednal s císařem příměří, které mělo trvat do konce června 1682; císař je potřeboval, aby mohl dát korunovat císařovnu na uherskou královnu. Thököly, který měl hned potom vytáhnout do pole, se zatím šel domluvit s budínským pašou; ten ho přijal skvostně, a to do té míry, že se tvrdilo, že ho za přítomnosti několika dalších pašů oděl uherskou korunou a ostatními královskými insigniemi. Thökölyho sekretář byl mezitím ve Vídni, aby vymohl svolení ke sňatku s hraběnkou Zrínyiovou. Dosáhl ho díky tomu, že se ve Vídni soudilo, že by Thököly dokázal sňatek uskutečnit i přes zákaz, a díky krajní touze získat ho na svou stranu. Z Budína tedy odjel na hrad Mukačevo, který patřil hraběnce a byl jejím obvyklým sídlem, a tam byl jejich sňatek neprodleně slaven s velkou nádherou. Uvedl tam část svého vojska, stejně jako do všech ostatních pevností své nové choti, na začátku srpna 1682 se spojil s Turky, šířil všude hrůzu a dal razit medaile, na nichž si přisvojil titul uherského knížete. Na sněmu v Košicích došlo ještě k návrhům na smír, které neměly žádný výsledek.
Když se Turci blížili, rozšířil Thököly manifest, který nespokojencům otevřel brány většiny měst. Turci oblehli Vídeň; obléhání zrušil proslulý polský král Jan Sobieski10 úplným vítězstvím, které vybojoval. Pak se ujal zprostředkování smíru s nespokojenci, ale marně, pro povýšenost vídeňského dvora. Když se Thököly dozvěděl, že ho tato jednání činí u Porty podezřelým, odjel do Cařihradu, dovedl proniknout až k sultánovi a řekl mu, že mu přináší svou hlavu. Tato smělost, podepřená tím, co dovedl říci, mu vyšla tak dobře, že ho sultán ujistil o své ochraně a pomoci. Od té doby byl stále oddán Portě a stál v čele nespokojenců. Téhož roku ho Porta po Apafiho smrti učinila sedmihradským knížetem.11 Tam na hlavu porazil generála Heuslera a zajal ho. Pak pokračoval v různých činech, dokud se nerozešel se Sedmihraďany, a sužován dnou se uchýlil do Cařihradu. Tam byl přijat a hostěn jako velký kníže, s velkými důchody a s několika sultánovými paláci k bydlení. Zemřel v tomto skvělém postavení 13. září 1705, ještě mu nebylo padesát let, a jako katolík. Jeho choť zemřela 10. února 1703. Vraťme se nyní k jejímu synovi z prvního manželství, knížeti Rákóczimu. S tímto proslulým hrabětem Thökölym neměla žádné děti.
Leopold František, kníže Rákóczi, si už narozením přinesl víc, než bylo třeba, aby byl vídeňskému dvoru podezřelý. Ani jeho styky a nároky ho nečinily nevinnějším. V dubnu 1701 byl zatčen a odvezen do Vídeňského Nového Města, obviněn, že se pokusil vzbouřit Uhry. Prodal všechno, co ve Vídeňském Novém Městě mohl mít, pěti sty zlatými dukáty si získal Lehemana, kapitána pluku Castelli, který mu opatřil dragounský stejnokroj, sblížil se se svými strážci, důstojníky i vojáky, hostil je, opil je a 7. listopadu téhož roku 1701 utekl na předměstí, kde našel tři koně, které pro něho drželi připravené, a dostal se do Rábu a do Polska, odkud se spojil s hrabětem Bercsényim, jedním z vůdců uherských nespokojenců. Jakmile se zjistilo, že uprchl, poslali za ním všechny, koho se dalo. Ve Vídni byly vyvěšeny proskripční vyhlášky, v nichž byla na jeho hlavu vypsána odměna. Jeho manželku, která byla ve Vídni, zavřeli do kláštera. Kapitána, který mu opatřil dragounský stejnokroj, popravili, stejně jako všechny, o nichž se myslelo, že jeho útěku napomohli. V dubnu 1703 byl ve Vídni odsouzen ke stětí. Jeho manželka dostala roku 1705 svolení odejít do Čech. Tam byla roku 1707 zatčena, ale brzy nato našla způsob, jak uprchnout do Saska, a odtud odešla do Gdaňska. Jeho dva syny svěřili do opatrování hofmistrovi rábského biskupa. Roku 1704 byl Rákóczi prohlášen sedmihradským knížetem. Byl jím prohlášen znovu roku 1707. Na různých místech těchto Pamětí jsme viděli mnohé z jeho činů a to, že dokázal císaře roztřást přímo ve Vídni, jejíž okolí bylo nejednou zpustošeno, a hořící vesnice byly vidět z oken paláce. Nešťastná bitva u Höchstädtu zastavila všechen jeho postup; nespokojenci se rozprchli. Jejich vůdci se většinou jeden po druhém se dvorem smířili. On sám, který v tom nemohl doufat ani v čest, ani v bezpečí, se uchýlil do Polska a přišel do Francie, která mu poskytovala subsidie a držela u něho ministra s veřejnou hodností.
V září 1694 se oženil se Šarlotou Amálií, dcerou Karla, lankraběte Hesensko-Rheinfelsko-Wanfriedského, a Alexandriny Julie, hraběnky z Leiningenu. Tento lankrabě byl mladším bratrem lankraběte Viléma Hesensko-Rheinfelského, manžela sestry paní z Dangeau a otce lankraběte Hesensko-Rheinfelského, jehož tři dcery se provdaly za sardinského krále, za pana Vévodu, jemuž ta, která se za něho provdala, zanechala pana prince de Condé, a za dnešního mladého prince z Carignanu. Rákóczi byl tedy zetěm švagra paní z Dangeau. Byla to rodilá Němka a velmi lpěla na svém příbuzenstvu. Toto Rákócziho spříznění bylo velmi blízké, i když bez skutečného pokrevního příbuzenství, ale působilo na ni stejně. Byla oblíbenkyní paní z Maintenon, v dobré přízni u krále a účastnila se všech jejich zábav i důvěrných chvil. Dangeau, který se celý život pohyboval v nejvyšší společnosti a v nejlepší společnosti dvora, byl tím opojen. Shlížel se ve všem, čeho dosáhl. Plaval ve vznešenosti blízkých příbuzných své ženy. Oba si vzali Rákócziho za vlastní věc; ten tu nikoho neznal a měl dost rozumu, aby se jim svěřil. Vedli ho velmi dobře. Nejenže si na nic nečinil nároky, ale ani se o nic okázale neucházel; tím si získal všechny, neboť každému dovolil, aby se s ním cítil volně, a sám se cítil volně se všemi. V zemi tak posedlé nároky mu to přičítali k dobru a dostalo se mu za to stokrát víc úcty a vyznamenání.
Dangeau, který vedl velký a dobrý stůl a stýkal se s tím nejvznešenějším a nejvybranějším, uvedl Rákócziho postupně, ale rychle do dobré společnosti. Rákóczi se v ní ujal a brzy byl u všech zábav a u všeho s tím nejlepším, co u dvora bylo, a to bez příměsi. Paní z Dangeau mu úplně získala paní z Maintenon a skrze ni pana du Maine. Módní záliba v lovu, k níž přidal trochu péče, ho sblížila s panem hrabětem z Toulouse, až se z něho postupně stal jeho zvláštní přítel. Tak se mu podařilo učinit z obou bratrů své rádce v tom, jak se chovat ke králi, a prostředníky ve všem, co si od něho mohl přát z důvěrností a z oněch projevů osobní familiárnosti a ohleduplnosti, které nezávisejí na hodnosti. S touto pomocí, na kterou nemusel dlouho čekat, byl u všech lovů, u všech zábav, na všech cestách do Marly, o něž však žádal jako ostatní dvořané; ze dvora se téměř nevzdaloval, chodil ke králi pilně, ale bez nucenosti, v hodinách veřejných, a velmi zřídka se stalo, aby s ním král nehledal příležitost promluvit; a kdykoli si přál audienci, byl přijat o samotě v jeho kabinetu, v čemž však byl velmi zdrženlivý. Rákóczi byl velmi vysoké postavy, ale ne přehnaně, statný, aniž byl tlustý, velmi souměrný a velmi dobře rostlý, s výrazem silným, robustním a velmi vznešeným, až vzbuzujícím respekt, ale bez jakékoli hrubosti; tvář měl dosti příjemnou a celou fyziognomii tatarskou. Byl to muž rozvážný, skromný, uměřený, velmi málo duchaplný, ale vše u něho směřovalo k dobrému a rozumnému; velmi zdvořilý, ale dosti rozlišující podle osob; velmi nenucený se všemi, a přitom — což se zřídka snoubí — s velkou důstojností, aniž by v jeho chování bylo cokoli nadutého. Mnoho nemluvil, a přece přispíval k rozhovoru a velmi dobře vyprávěl, co viděl, aniž by kdy mluvil o sobě. Byl to velmi čestný muž, přímý, pravdivý, nesmírně statečný, velmi bohabojný, aniž to dával najevo, ale také aniž to skrýval, a s velkou prostotou. Potají dával mnoho chudým a věnoval značný čas modlitbě; brzy měl početnou domácnost, kterou co do mravů, výdajů i přesného placení vedl v nejpřísnějším pořádku, a to vše s mírností. Byl to velmi dobrý člověk, velmi milý a příjemný ve styku, ale když jste ho poznali zblízka, zůstávali jste v úžasu, že byl hlavou velké strany a že nadělal ve světě tolik hluku. Po příjezdu do Versailles se zastavil u Dangeaua, kde byl i baron z Breteuil, uvaděč velvyslanců, který ho měl dovést ke králi. Breteuil se vzdálil, aniž vstoupil do kabinetu, v němž byl Torcy, a ten zůstal jako jediný třetí. Potom navštívil Madame, aniž ho k ní kdo uvedl, a obědval u Torcyho, který ho skvostně pohostil. Žádného prince ani princeznu krve slavnostně nenavštívil. Stýkal se s nimi jen tak, jak se k tomu familiárnost naskytla. Nejvíce jí měl s paní Vévodkyní, trochu také s paní princeznou de Conti. Král mu dal šest set tisíc livrů poukázaných na pařížskou radnici a kromě toho mu vyplácel šest tisíc livrů měsíčně a Španělsko třicet tisíc livrů ročně. To mu činilo kolem sta tisíc livrů ročního důchodu. Jeho dům v Paříži sloužil výhradně služebnictvu, on sám byl stále u dvora, kde však nikdy nedával hostiny. Král mu ve Fontainebleau vždy dával zařídit pěkný byt. Nosil Zlaté rouno, které mu španělský král poslal, ještě když stál v čele nespokojenců.
Pýcha pana Velkého nemohla dlouho snést jedinečné vyznamenání, jímž byla penze třiceti tisíc livrů udělená vévodkyni z Chevreuse. Dal se donést ke králi, neboť už dlouho se pro těžkou dnu skoro nemohl udržet na nohou, a tam se jako zmenšenina pana z La Rochefoucauld12 dal do řeči o svých bolestech, o svém blízkém konci, o stavu svých záležitostí, a to tak dojemně, že nakonec se vší možnou naléhavostí poprosil o milost, aniž ji blíže určil. Král, odedávna zvyklý nic mu neodpírat, se ho zeptal, co si přeje. Tu vylíčil zásluhy slečny z Armagnacu, svou něhu k ní a své zoufalství, že ji má brzy zanechat bez chleba. Těmito teatrálními řečmi pro ni dosáhl penze třiceti tisíc livrů.
Slečna z Chausseraye v téže době získala zpět penzi tisíce tolarů, o kterou přišla výměnou za velký finanční obchod, který jí král dovolil uzavřít. Tvrdila, že z něho nic neměla, a penzi si zase přichytila. Kdo byla tahle mazaná slepička, o níž bude ještě řeč, jsme už viděli (viz výše). Maršál z Villars vymohl rovněž stejnou penzi pro svou sestru, paní z Vaugué, z níž udělal dueňu a Argusa své ženy. Za to ji u sebe ubytoval a živil; jinak ale nedal ani sou jí ani jejím dětem, které umíraly hlady. Byli to nanejvýš drobní šlechtici z Dauphiné, a z těch nejbezvýznamnějších, o nichž nikdo nikdy neslyšel.
Bulkeley, bratr vévodkyně z Berwicku, přinesl králi 12. ledna zprávu, že se Starhemberg 3. večer stáhl k Hostalricu a zrušil blokádu Girony, když viděl přicházet vévodu z Berwicku s jeho vojskem. Berwick ihned poslal vystřídat posádku a celá země spěchala dopravit tam všemožné potraviny. Dopravili tam také hojnost střeliva a potraviny na rok. Berwick sledoval nepřítele, dokud všechno nebylo v Gironě a dokud se nestáhl natrvalo; hned nato se vrátil ke dvoru, kde byl výborně přijat. Brancas za to dostal Zlaté rouno a velmi brzy nato byl jmenován velvyslancem ve Španělsku, kam ho poslali, aniž by se směl vrátit do Paříže. Bulkeley byl za to povýšen na brigádního generála.
Soukromé zábavy u paní z Maintenon byly čím dál častější. Obědy, hudba, scény z komedií, dějství z oper, loterie se samými černými losy,13 tytéž obědy v Marly, někdy v Trianonu, a vždy tentýž velmi malý počet a tytéž dámy; při hudbě a hrách vždy maršál z Villeroy; velmi zřídka pan hrabě z Toulouse, který měl hudbu rád, téměř nikdy pan du Maine, a jinak žádný muž bez jakékoli výjimky, kromě kapitána tělesné gardy ve čtvrtletní službě, který se na chvíli objevil, když přišel králi oznámit, že je podávána večeře, a hudba ještě nebyla u konce.
Matignon dostal povolení vzdát se svých úřadů v Normandii ve prospěch svého syna a ponechat si do smrti velení i služné. Byl to převlek, užívaný už nějakou dobu k tomu, aby nahradil nástupnictví v úřadě, a zastíral je tak velmi hrubě.
D’Alègre, který mnohem později zemřel jako maršál Francie a jehož ani všechna příkoří, jež snesl ze spříznění s Barbezieuxem, nevyléčila ze záliby ve spříznění s ministry, provdal svou dceru za Maillebois i se svým generálním místodržitelstvím v Languedocu, vynášejícím dvacet tisíc livrů ročně. Král dal dvě stě tisíc livrů, Desmarets málo: svatba v Paříži byla velkolepá.
Maršálka z Noailles měla ještě jednu dceru na vdávání, velmi ošklivou, která už začínala zůstávat na ocet a které proto doma říkali „vdova“. Aby ji mohla provdat za syna maršála z Châteaurenault, mnohem mladšího než ona, vymohla pro něho generální místodržitelství v Bretani, které měl maršál, a jinak jí dala velmi málo. Châteaurenault byl velmi bohatý a měl jen tohoto syna, kterého tak uvedl do velkého spříznění, jež velmi potřeboval.
Pan z Isenghien se brzy nato oženil se slečnou z Rhodes proti vůli paní z Rhodes. Dcera byla zletilá a příbuzní ji podpořili. Byla bohatá a myslím, že poslední z rodu Pot, což byl dobrý, slavný a velmi starý rod. Nějaký čas nato se Vieuxpont, generál, vdovec po dceři kněžny z Montaubanu a Rannese, jejího prvního manžela, který padl jako generální plukovník dragounů, oženil s dcerou Beringhena, prvního štolby.
Papež si při jmenování, které provedl roku 1712, ponechal pro koruny čtyři klobouky in petto;14 na začátku tohoto roku je vyhlásil. Byli to don Manuel Arias, arcibiskup sevillský, abbé z Polignaku, Benet Sala, benediktin, biskup barcelonský, a Benedetto Erba, arcibiskup milánský, kterého jeho strýc don Livio Odescalchi, synovec Inocence XI., jenž už neměl nikoho svého jména, přiměl přijmout toto jméno se zárukou části svého velkého jmění, takže se pak nazýval kardinál Odescalchi. Arias, vysoce postavený v maltézském řádu a velvyslanec své řehole u zesnulého španělského krále, byl jednou z nejlepších hlav a jedním z nejctnostnějších mužů Španělska. Zasedal v radách a měl hlavní podíl na závěti. Potom byl guvernérem Kastilské rady; a když se paní des Ursins cítila dost silná, aby odstranila všechny, kdo nejvíce přispěli k povolání Filipa V. na trůn a měli největší podíl na vládě, vzdálila tohoto sevillským arcibiskupstvím a nominací španělského krále na kardinálský klobouk. Tyto věci jen připomínám, protože jsem o Ariasovi obšírně mluvil při příležitosti a v době závěti Karla II.
Arcivévoda, kterého v Římě uznali z donucení, jak jsme viděli v době, kdy tam byli velvyslanci markýz z Prié a maršál z Tessé, se stavěl proti tomu, aby Filip V. dostal klobouk. Jako španělský král nominoval Salu a výhrůžkami si jeho klobouk pojistil. Nunciatura ve Španělsku byla od tohoto uznání arcivévody zavřena. Filip V. trval na klobouku pro svého kandidáta a protestoval proti Salovu jako proti urážce, jednak proto, že on sám, a ne arcivévoda, je španělským králem právem i skutečností, jednak pro Salovo chování vůči němu. Tento mnich pocházel ze spodiny lidu, v mládí byl kočím, pak se stal benediktinem, aby měl chleba a něčím se stal. Byl to chytrý a podnikavý chlapík, který poštval lid a pak i barcelonské úředníky proti španělskému králi a hrál mezi nimi tak velkou roli, že měl velký podíl na vzpouře Katalánska a byl pokládán za duši arcivévodovy strany; arcivévoda ho za odměnu učinil biskupem barcelonským. V této hodnosti se Sala vyznamenával čím dál víc a zasloužil si nakonec arcivévodovu nominaci. Tyto vzájemné námitky způsobily, že klobouk španělské nominace byl při jmenování pro koruny ponechán in petto. Polignac, který měl nominaci krále Jakuba, nenarážel na žádný odpor; ale jeho poslání v Utrechtu, neslučitelné s kardinálským kloboukem, způsobilo, že si král přál, aby byl ponechán in petto; Polignac to však věděl a měl tak zajištěno, že klobouk dostane, jakmile bude uzavřen mír. Proč byl v tomto očistci zadržen Erba, nevím.
Když měl být mír uzavřen všemi mocnostmi kromě císaře, chtěl tento panovník, který jím byl zvolen a korunován, ale kterého ve Francii a ve Španělsku dosud titulovali jen arcivévodou, aby Sala byl kardinálem bez dalšího odkladu, a španělský král neméně naléhal, aby byla vyřízena jeho nominace. Papež, takto sužovaný z obou stran a vidoucí, že Itálie nakonec zůstane císaři, se už neodvážil ho déle vodit za nos a lichotil si, že Salu španělskému králi usnadní tím, že zároveň vyhlásí Ariase. Dal tedy krále uvědomit, že vyhlásí Polignaka s ostatními a že to už nelze odkládat. V Utrechtu zbývalo upravit už jen maličkosti a naděje, že se tam tehdy skončí i s císařem, byla ztracena: král tedy svolil k vyhlášení a zároveň poslal Polignakovi kurýra, aby se okamžitě vrátil. Polignac tedy přenechal, co zbývalo dokončit, i podpis míru maršálu z Huxelles a Ménagerovi a spěchal pro svůj biret. Kurýr, který vezl jeho červenou čepičku, ho zastihl na půli cesty. Polignac si ji strčil do kapsy a pokračoval v cestě. 22. února přijel do Paříže a ve čtvrtek 23. odpoledne jel do Marly k Torcymu, který ho mezi koncem hudby a večeří zavedl k paní z Maintenon.
Polignac, který cestou přijal v salonu blahopřání a projevy horlivosti, předložil králi svou čepičku; král mu ji nasadil na hlavu a dal mu pokoj v Marly. Byla to dost podivná věc, že kardinál in petto z nominace krále Jakuba vyjednal a uzavřel v Utrechtu poslední dovršení neštěstí tohoto panovníka a jeho vyhoštění z Francie, se vším, co se Angličanům zlíbilo v tom ohledu předepsat. Jeho děkovná návštěva v Saint-Germain a návštěva oplátková musely být velmi trapné; ale kdo je kardinál, toho už nic neuvede do rozpaků: rozpaky mu mohla způsobit nanejvýš anglická královna. V důsledku toho, co bylo ujednáno s Angličany, anglický král15 už odjel s malou družinou pod jménem rytíř ze Saint-Georges, aby se uchýlil do Baru, kde mu pan Lotrinský dal zařídit zámek a kam ho přijel navštívit. Jel také do Lunéville navštívit pana a paní Lotrinské a dosti dlouho pobýval v Baru, v Commercy u pana z Vaudémontu a v celém tom okolí.
Král, který se nikdy nedokázal zbavit úcty ke kardinálům, již mu vštípil kardinál Mazarin,16 stanovil s kardinály z Rohanu a z Polignaku místo, které budou kardinálové zaujímat při kázání v kapli, a to s takovou ohleduplností, že se namáhal je před nimi a podle jejich přání nakreslit na papír. Do té doby v tom nebylo nic stanoveno. Místa kardinálů z Bouillonu a z Coislinu byla dána jejich úřady; kardinál z Janson nepobýval jako kardinál u dvora téměř vůbec až do doby, kdy se stal velkým almužníkem; Bonzi byl velkým almužníkem královny a po její smrti byl skoro stále v Languedocu; Le Camus od svého jmenování nikdy neviděl Paříž ani dvůr; Estrées, často v Římě, pak ve Španělsku, o pevné místo při kázání nestál; Fürstenberg ještě méně, protože tam skoro nikdy nebyl. Král potom téměř dvě hodiny mezi čtyřma očima rozmlouval s kardinálem z Polignaku o utrechtských záležitostech.
Na svém místě jsme viděli, jakým kejklířským kouskem, za pomoci veškerého umu a zlata paní ze Soubise, podporované vší královskou autoritou, byl kardinál z Rohanu přijat za štrasburského kanovníka a stal se tam koadjutorem a nakonec biskupem. Množství a krajnost nerovných sňatků, k nimž dlouhé trvání téhož ducha vlády přinutilo celou šlechtu království, aby měla z čeho žít, ji celou vylučovalo ze štrasburské kapituly, počínaje princi krve a dále vším, co je nejvznešenějšího a nejslavnějšího. Už tehdy nebyl nikdo, kdo by mohl předložit potřebné důkazy, kromě pánů z Uzès, kteří tomu brzy svými sňatky učinili překážku, pana z Duras a hraběte z Roucy, jehož syn o to přišel. Uvážilo se však, že je velmi podstatným zájmem krále, aby tam mohli být přijímáni Francouzi, protože bylo v jeho zájmu, aby biskup byl Francouz, a ten je volen jen kapitulou a z kapituly. Král tedy hledal, jak tu najít nějaké zmírnění. Kardinál z Rohanu mu v tom posloužil, ale protože šlo jen o kapitulu, jednalo se jen s kapitulou. Ta vyslala v této záležitosti ke králi hraběte z Löwensteinu, bratra paní z Dangeau, velkého děkana štrasburského, kanovníka kolínského a jiných velkých chrámů, kterého brzy uvidíme biskupem v Tournai, aniž by přijal svěcení. Tento hrabě měl u krále dlouhou audienci mezi čtyřma očima. Kapitula postupně svolila ke zmírnění požadavků na urozenost matek, dokonce i pro Němce, a nakonec pomalu i k tomu, že bez důkazů přijme Francouze, kteří budou mít tři mužské předky vévody. Tito tři předkové byli velmi špatný nápad; stanovit se mělo datum. Já jsem například vévodou a pairem o třicet let dříve než pan z Aumontu, abych uvedl jen jeho a mnoho jiných pominul; a přece jsem teprve druhý, neboť vévodou byl učiněn můj otec, který byl zapsán a přijat 1. února 1635. Pan z Aumontu je pátý; jeho děd by tedy, kdyby žil, mohl dát své děti do štrasburské kapituly, kdežto já bych tam přijetí svých dětí nedosáhl, a maršál z Aumontu je vévodou a pairem teprve od konce prosince 1665.
Stará paní z Mailly zemřela ve věku osmdesáti pěti nebo šesti let, duševně i tělesně stejně svěží jako ve čtyřiceti. To je ta, které pro protáhlost úzkého obličeje a zvláštnost nosu říkali Sluka. Byla rozená Montcavrelová a dlouho po svatbě se stala dědičkou svého rodu, který z velké chudoby, v níž byli ona i její manžel, učinila velmi mocným co do majetku, a to prací, vytrvalostí, uměním a procesy. Na svém místě jsem mluvil o substituci, kterou zřídili. Celý život vedla své děti velmi zkrátka; jednoho z nich strčila do Saint-Victor, bez čehož by se byl rád obešel. Stal se tam však převorem, pak biskupem v Lavauru a byl to řádný muž. Zemřel v Montpellier měsíc nebo dva před ní. Jiného ze svých synů donutila stát se knězem, z čehož se nemohl utěšit, a nechala ho v kabátě s prodřenými lokty hnít v Saint-Victor, aniž by byl řeholníkem, dokud sňatek jejího dalšího syna s neteří paní z Maintenon z druhého kolena, která se stala dámou šatny paní Dauphine, neudělal z tohoto abbého z Mailly arcibiskupa v Arles, pak v Remeši, a uvidíme ho jako kardinála. Pokud jde o její dvě dcery, jedna jí utekla a provdala se proti její vůli za nejstaršího z Maillyů; druhou dala do kláštera; ta se z nouze ctnosti stala dobrou řeholnicí a byla vynikající abatyší v Poissy, nanejvýš zbožňovanou a ctěnou v té komunitě, tak velké a tak žárlivě lpějící na volbě, o niž přišla. Neviděli jsme, že by Bůh tomuto počínání požehnal v čemkoli, co se celé této rodině později přihodilo.
Starý Brissac zemřel také v témž věku, už několik let na odpočinku u sebe doma. Byl generálporučíkem a guvernérem Guise a dlouho byl majorem tělesné gardy.17 Byl to velmi drobný šlechtic, který prošel všemi hodnostmi tělesné gardy a zalíbil se králi svou pilností, péčí o podrobnosti, horlivostí ve službě a tím, že bral ohled jen na krále a nešetřil nikoho. Získal si tak jeho důvěrnost a důvěru ve všem, co se týkalo tělesné gardy, že kapitáni tělesné gardy, ač to byli velcí páni a vrchní velitelé armád, s ním zacházeli šetrně a museli s ním počítat, tím spíše všichni důstojníci gardy. Byl neotesaný, hrubý, jinak velmi nepříjemný a králem nesmírně rozmazlený, ale muž cti a ctnosti, statečný a poctivý, a za takového uznávaný, ač ho mnoho lidí nenávidělo a ač se ho bál každý, kdo s ním měl co do činění, ba celý dvůr i ti nejvýznamnější, tak byl nebezpečný. Jen on se odvážil napadat Fagona kvůli medicíně. Uštědřoval mu před králem štulce, které Fagona přiváděly do opravdové zuřivosti a nad nimiž se král i přítomní smáli od srdce. Fagon, rovněž velmi duchaplný, ale prchlivý, mu oplácel pořádnými šlehy, které bavily neméně; ale Fagon ho nikdy nemohl vidět ani o něm slyšet mluvit s klidem.
Jedna příhoda tohoto majora gardy podá malý náčrtek dvora. Každý večer na konci dne se v kapli ve Versailles konala veřejná modlitba, po níž každou neděli a čtvrtek následovalo požehnání s Nejsvětější svátostí. V zimě bylo požehnání v šest hodin, v létě v pět, aby se pak dalo jít na procházku. Král je o nedělích nikdy nevynechával a o čtvrtcích v zimě jen velmi zřídka. Na konci modlitby běžel modrý sluha, který čekal na tribuně, uvědomit krále, který vždy přicházel chvíli před požehnáním; ale ať měl přijít, nebo ne, požehnání na něho nikdy nečekalo. Důstojníci tělesné gardy předem rozestavovali gardisty na tribuně, odkud král požehnání vždy sledoval. Dámy pečlivě obsazovaly oddíly tribun a v zimě se snažily upoutat pozornost malými svíčkami, které měly ke čtení svých knížek a které jim plně svítily do tváře. Pravidelnost byla zásluhou a každá, stará a často i mladá, se snažila si ji získat u krále a u paní z Maintenon. Brissac, kterého unavovalo vídat tam ženy, o nichž se neříkalo, že by jim moc záleželo na tom vyslechnout požehnání, se jednoho dne domluvil s důstojníky, kteří rozestavovali stráže; a během modlitby přijde do králova oddílu tribuny, uhodí do něho holí a začne velitelským tónem volat: Královská gardo, odchod; král na požehnání nepřijde. Na tento rozkaz všechno poslechne, gardisté odejdou a Brissac se přitiskne za pilíř. V oddílech tribun, které byly plné, se zvedne velké reptání; a za chvíli každá žena sfoukne svou svíčku a odejde, takže tam nakonec zůstala jen paní z Dangeau a dvě další, dosti obyčejné.
Bylo to ve staré kapli. Důstojníci, kteří byli zasvěceni, zadrželi gardisty na Bloinově schodišti a na podestách, kde byli dobře ukryti, a když Brissac dal dámám dost času, aby se vzdálily a nemohly zaslechnout návrat stráží, dal je znovu rozestavit. To vše bylo načasováno tak přesně, že král přišel o chvíli později a požehnání začalo. Král, který vždy přelétl tribuny pohledem a vždy je nacházel plné a natlačené, byl nanejvýš překvapen, když tam nenašel vůbec nikoho kromě paní z Dangeau a těch dvou dalších žen. Hned jak vyšel ze svého oddílu, mluvil o tom s velkým údivem. Brissac, který vždy kráčel blízko něho, se dal do smíchu a vyprávěl mu, jaký kousek provedl těm dobrým dvorským pobožnůstkářkám, jež už nemohl snést, jak krále vodí za nos. Král se tomu velmi smál a dvořané ještě víc. Zhruba se vědělo, které to byly, jež sfoukly svíčky a usoudily, že král nepřijde, a některé byly vzteky bez sebe a chtěly Brissacovi vydrápat oči, což si za všechny řeči, jež o nich vedl, docela zasloužil.18
Poznámky
Vysvětlivka: Magnus Stenbock (1665–1717), švédský generál; 20. prosince 1712 porazil u Gadebusche v Meklenbursku dánsko-saskou armádu a v lednu 1713 dal vypálit Altonu.↩
Vysvětlivka: Saint-Simon píše uherská jména po francouzsku (Ragotzi, Tékéli, Serin, Nadasti, Berzini). Jde o Františka II. Rákócziho (1676–1735), vůdce protihabsburského povstání v Uhrách z let 1703–1711, jeho otčíma Imricha Thökölyho, děda z matčiny strany Petra Zrínyiho a o hrabata Nádasdyho a Bercsényiho. Rákóczi zemřel ve vyhnanství v tureckém Rodostu.↩
Vysvětlivka: Zde Charles-François-Frédéric de Montmorency-Luxembourg (1662–1726), syn maršála z Luxembourgu, guvernér Normandie.↩
Ediční poznámka: Jiří I. Rákóczi (1593–1648) byl ženat jen jednou, se Zuzanou Lorántffyovou; ta byla matkou obou jeho synů, Jiřího II. i Zikmunda.↩
Ediční poznámka: Saint-Simon ho nazývá Fridrichem; šlo o Františka I. Rákócziho (1645–1676), otce Františka II.↩
Vysvětlivka: Leopold I. (1640–1705), císař od roku 1658, otec císařů Josefa I. a Karla VI.; roku 1666 se oženil se španělskou infantkou Markétou Terezou. Zemřel 5. května 1705 ve Vídni.↩
Ediční poznámka: Hraběnka Kateřina Zrínyiová, rozená Frankopanová, popravena nebyla; zemřela v listopadu 1673 v internaci v klášteře ve Štýrském Hradci.↩
Ediční poznámka: František I. Rákóczi zemřel už roku 1676; od té doby byla Ilona Zrínyiová vdovou.↩
Ediční poznámka: Zjevná chyba za 1678; Imrichovi Thökölymu (nar. 1657) bylo tehdy dvacet let, jak uvádí i Saint-Simon.↩
Vysvětlivka: Jan III. Sobieski (1629–1696), polský král od roku 1674, proslulý zejména vítězstvím nad Turky u Vídně roku 1683. Zemřel náhle 17. června 1696 ve Wilanówě.↩
Ediční poznámka: Apafi zemřel až roku 1690; teprve tehdy byl Thököly s tureckou pomocí prohlášen sedmihradským knížetem a 21. srpna 1690 porazil a zajal u Zărnești císařského generála Heisslera (u Saint-Simona Heusler).↩
Vysvětlivka: Pan z La Rochefoucauld je zde František VII. (1634–1714), velký lovčí a velký mistr šatny, dávný králův oblíbenec, který od něho dostal mnoho milostí.↩
Vysvětlivka: V tehdejších loteriích byly výherní losy označeny černě, prázdné zůstávaly bílé; v loterii „se samými černými losy“ tedy vyhrával každý.↩
Vysvětlivka: Kardinála jmenovaného in petto („v srdci“) papež určil, ale jeho jméno zatím nezveřejnil; vyhlášení mohlo přijít až později. Klobouky „pro koruny“ se udělovaly na návrh (nominaci) katolických panovníků.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon má na mysli Jakuba III., syna Jakuba II. a uchazeče o anglický trůn. (Poznámka se v edici váže k obsahu kapitoly, kde je král označen jako Jakub II.)↩
Vysvětlivka: Jules Mazarin (1602–1661), kardinál a první ministr za regentství Anny Rakouské a v prvních letech vlády Ludvíka XIV.; zemřel po dlouhé nemoci 9. března 1661 ve Vincennes.↩
Vysvětlivka: Albert de Grillet, pán z Brissacu; s vévodským rodem Cossé-Brissac neměl nic společného.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tuto anekdotu vyprávěl Saint-Simon už dříve (viz výše); obě vyprávění se však v mnoha podrobnostech liší, a proto jsme nepovažovali za správné tuto pasáž vypustit, jak to učinili předchozí vydavatelé.↩