Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola čtrnáctá
Smrt, postavení a povaha hraběte z Nassau-Saarbrückenu. — Smrt a zvláštnost Chambonase, biskupa z Viviers. — Podivná zvláštnost Desmaretse, arcibiskupa z Auch. — Smrt konetábla Kastilie. — Villena, nejvyšší hofmistr španělského krále, na jeho místo. — Chalais odváží svého zajatého františkána do Španělska. — Vévoda a vévodkyně ze Shrewsbury u dvora. — Postavení a jméno tohoto velvyslance a velvyslankyně; povaha vévodkyně, která úplně změní účesy žen, s nimiž si král nedokázal poradit. — Dům vévody z Aumontu v Londýně vyhořel. — Povaha vévody z Aumontu. — Požár stojí krále pět set padesát tisíc livrů. — Výroční zádušní obřady za dauphina a paní Dauphine v Saint-Denis. — Dějiny Tovaryšstva Ježíšova od otce Jouvencyho. — Pohoršení nad touto knihou, z něhož se jezuité vyvlíknou lacino. — Abbé z Castries prvním almužníkem paní vévodkyně z Berry. — Jeho povaha; jeho vzestup. — Longepierre sekretářem rozkazů paní vévodkyně z Berry; jeho povaha. — Smrt braniborského kurfiřta, prvního pruského krále. — Kolínský a bavorský kurfiřt v Paříži a v Suresnes; vidí se s králem. — Nařízení o dvaceti pěti článcích, vydané králem, mezi guvernéry nebo generálními veliteli Guyenne a guvernérem Blaye, v němž na radu vévody du Maine vyhrávám dvacet čtyři články proti maršálovi z Montrevelu. — Temná podlost Pontchartrainova, která mě přiměje k výbuchu. — La Chapelle; kdo to byl; činím mu podivné prohlášení. — Podivný rozhovor mezi kancléřem a mnou. — Tentýž rozhovor s paní kancléřovou. — Marný útok na paní ze Saint-Simon. — Plná důvěrnost mezi kancléřem, paní kancléřovou, paní ze Saint-Simon a mnou trvá dál.
Hrabě z Nassau-Saarbrückenu zemřel na svém zámku v Saarbrückenu, kam se před několika lety jaksi uchýlil. Sloužil celý život, byl generálporučíkem a měl pluk Royal-Allemand, který vynáší dvacet pět tisíc livrů ročního důchodu. Byl to muž nejlépe urostlý na světě, velmi vznešeného a imponujícího vzezření, velmi zdvořilý, velmi statečný, velmi čestný, nepříliš duchaplný a vážený. Byl také velmi bohatý, ale luterán, a nikterak starý. Sám král ho s laskavostí několikrát zkoušel obrátit a nenechal ho na pochybách, že by dosáhl všeho, kdyby se stal katolíkem; nepodařilo se mu však jím pohnout.
Jiné úmrtí, o němž bych nemluvil, nebýt podivínství toho člověka, je úmrtí biskupa z Viviers. Byl bratrem Chambonase, který byl ve službách pana du Maine. Nepochybně tahle ochrana způsobila, že se trpělo, aby deset let po sobě žil v Paříži v zařízeném bytě nedaleko mého domu. Psal celou noc, až vyčerpal několik sekretářů, a vstával v jednu nebo ve dvě hodiny odpoledne. Každou řádnou poštou posílal z Paříže, kde pobýval, zprávy o languedockých fanaticích1 a jiné zprávy z provincie Bâvillovi, intendantovi, nebo spíše králi Languedocu, který sídlil v Montpellieru a který nikdy nedokázal tuto korespondenci přetrhnout; Viviers ji navíc rozmnožoval spoustou memoránd a instrukcí. Při padesáti tisících livrů ročního důchodu ze svého biskupství a z jednoho opatství zanechal šest set tisíc livrů. To mi připomíná podivínství jiného druhu. Arcibiskup z Auch, bratr Desmaretsův, trávil život v Paříži v zařízeném bytě a v domácím županu, nikoho nepřijímal a neotevřel jediný dopis, který dostal; nechával je hromadit v kupách. Nakonec to krále omrzelo a řekl Desmaretsovi, ať ho pošle zpátky do jeho diecéze. Podniknout tu cestu bylo o to obtížnější, že už dost dlouho žil z půjček a z různých úskoků. Když ho všude, kam se obrátil, odmítli a nepřestávali ho přitom tlačit, napadlo jeho sekretáře navrhnout mu, aby se pustili do té hory dopisů a zapečetěných balíků, zda se v ní nenajde nějaká směnka; protože jiné východisko neměl, svolil. Sekretář se dal do práce a našel směnky na sto padesát tisíc livrů s nejrůznějšími daty, o nichž neměl ani tušení, a přitom umíral hlady. Odjel tedy a už neměl starost, jak zaplatit své útraty.
Konetábl Kastilie zemřel v téže době ve svém vězení v Bayonne. Byl nejvyšším hofmistrem španělského krále, což je nejvyšší úřad. Ten byl okamžitě udělen markýzi z Villeny, který býval místokrálem Neapole a byl zajat Císařskými se zbraní v ruce v Gaetě. Volba nemohla být důstojnější, až to ctilo krále, který ji učinil. O tomto pánovi jsem už mluvil a budu mít příležitost mluvit znovu a vysvětlit, co je to za úřad, který dostal.
Chalais, který navštívil paní des Ursins v Bagnères a odtamtud se vrátil do Paříže, v téže době znovu odjel se svým zajatým františkánem, kterého dopravil do Španělska. Toto biřické řemeslo mu ve společnosti neprospělo.
Vévoda a vévodkyně ze Shrewsbury přijeli už před nějakou dobou. Dvěma slovy jsem uvedl (viz výše), jaký byl tento anglický velvyslanec. Podrobněji se o něm dočteme v Dokladech týkajících se Londýnské smlouvy.2 Měl první soukromou audienci obvyklým způsobem. Protože nebylo ani královny, ani paní Dauphine, šla vévodkyně pozdravit krále do jeho kabinetu mezi radou a obědem; uvedla ji vévodkyně z Aumontu a doprovázel ji baron z Breteuil, uvaděč velvyslanců. Večer ji vévodkyně z Aumontu uvedla, aby zaujala svou taburetku při králově večeři. Angličané jsou velcí cestovatelé. Tento, který při korunovaci Jakuba II. nesl státní meč, těšil se jeho důvěře a byl jeho velkým komořím, ho roku 1680 opustil a odešel do Holandska, kde nabídl své služby princi Oranžskému.3 Potom cestoval po Itálii, byl v Římě, kde se oženil s dcerou markýze Paleottiho, Boloňana, a Catherine Dudleyové, dcery vévody z Northumberlandu a Marie-Madeleine Gouffier de Brazeux. To je tedy pěkná směsice. Náboženství Italku nijak nesvazovalo. Následovala manžela do Anglie, kde vládl princ Oranžský, který ho učinil vévodou a rytířem Podvazkového řádu. Byl také státním sekretářem. Královna Anna ho jmenovala do své tajné rady a učinila ho svým velkým komořím. Po návratu ze svého francouzského velvyslanectví byl místokrálem Irska a zemřel v Londýně roku 1718.
Jeho žena byla velká a tlustá ženská, mužatka, přes zenit a ještě dál, která bývala krásná a myslela si, že je jí dosud; celá vystřižená, učesaná za uši, plná líčidla a mušek a drobných koketností. Hned po příjezdu se ničeho nezalekla, mluvila nahlas a hodně špatnou francouzštinou a s každým se hned důvěrně kamarádila. Všechno její chování bylo chováním blázna, ale její hra, její tabule, její nádhera, ba i její důvěrnost ke všem ji uvedly do módy. Brzy shledala účesy žen směšnými, a ony takové skutečně byly. Byla to stavba z drátu, stužek, vlasů a všelijakých tretek, vysoká přes dvě stopy, která umisťovala ženám obličej doprostřed těla, a staré ženy je nosily také, jen z černého flóru.4 Jakmile se ženy jen trochu pohnuly, stavba se třásla, a nepohodlí bylo nesmírné. Král, tak svrchovaný pán i v nejmenších věcech, je nemohl vystát. Trvaly přes deset let, aniž je dokázal změnit, ačkoli pro to řekl a udělal, co mohl. Čeho tento panovník nedokázal, provedl vkus a příklad jedné staré cizí bláznivky s nejpřekvapivější rychlostí. Z krajnosti výšky se dámy vrhly do krajnosti plochosti, a tyto účesy, jednodušší, pohodlnější a mnohem slušivější, trvají až dodnes. Rozumní lidé netrpělivě očekávají nějakou jinou cizí bláznivku, která by naše dámy zbavila těch obrovských kruhových štítů obručových sukní, ve všem nesnesitelných jim samým i ostatním.
Palác Powis v Londýně, kde bydlel vévoda z Aumontu,5 úplně vyhořel a bylo nutné strhnout sousední dům, aby se požár nerozšířil na další. Jeho stříbrné nádobí bylo zachráněno. Tvrdil, že přišel o všechno ostatní. Tvrdil také, že dostal několik varování, že ho chtějí vypálit, ba i zavraždit, a že královna, které to řekl, mu nabídla stráž. Svět v Londýně i v Paříži soudil jinak a byl přesvědčen, že žhářem byl on sám, aby vydělal na tom, co za to dostane od krále, a aby zakryl obludný podloudný obchod, na který si Angličané otevřeně stěžovali hned od jeho příjezdu a na kterém nesmírně vydělal: aspoň to se veřejně tvrdilo u obou dvorů a v obou městech a to téměř všichni věřili.
Pan z Aumontu byl celý život děravá kapsa, která vždycky žila z vynalézavosti; dlouho měl co dělat s velmi tvrdým otcem a s macechou, která ho velmi nenáviděla a byla strašlivá pobožnůstkářka. Oženil se proti jejich vůli ze vzájemné lásky se slečnou z Piennes, jejíž matka byla rozená Godetová, z téhož rodu jako biskup z Chartres, který do věci nakonec zatáhl paní z Maintenon a skrze ni krále; ten nakonec rozhodl a přiměl otce k souhlasu, když ten sňatek několik let vázl a oba byli odhodláni nikdy neuzavřít jiný. Vévoda z Aumontu byl ohromně silný, velmi zdravý, náležitě prostopášný, měl vynikající vkus, ale byl nesmírně nákladný ve všech věcech, v nábytku, ozdobách, šperkách, ekvipážích; rozhazoval na všechno a vytahal hory zlata z generálních kontrolorů i ze svého bratrance Barbezieuxe, s nímž se, protože z něho podle svého gusta nevytahal dost, urážlivě rozkmotřil. Bral, kde se dalo, a stejně utrácel. Byl to muž velmi duchaplný, ale nevzdělaný, se zlatými slovy na rtech, věrolomný, bez duše, s malou válečnou pověstí, abych to řekl střízlivě, a jemuž jeho velvyslanectví nevyšlo ani v Anglii, ani ve Francii. Ještě před otcovou smrtí, když bydlel v najatém domě, dal jej upravit a celý pozlatit, dal obložit stáj dřevem jako krásný kabinet, s velmi vybroušenou římsou kolem dokola, kterou všude osadil kusy porcelánu. Podle toho lze posoudit, kolik utrácel za všechno. Král dal dvě stě padesát tisíc livrů lordu Powisovi a vévodovi z Aumontu sto tisíc franků a padesát tisíc ročně po čtyři roky, jak s ohledem na jeho požár, tak na výdaje jeho velvyslanectví.
V Saint-Denis se konaly výroční zádušní obřady za dauphina a paní Dauphine — neodvažuji se říci za Francii. Všechno, co následovalo po takové ztrátě, to dokazuje až příliš zřejmě. Byly tam jen jejich domácnosti, princové a princezny královského rodu, krve a legitimovaní a pan z Met, který sloužil mši, a netrvalo to o mnoho déle než hodinu.
Kniha jezuity Jouvencyho6 tehdy způsobila velký rozruch. Jsou to latinské dějiny jeho tovaryšstva od jeho počátku až do našich dnů. Byl v Římě, kde je sepsal. Nehodlám zde podávat jejich výtah. Stačí říci, že se chtěl zalíbit Římu i svým a že použil nejkrásnější latiny a všeho umění, v němž jsou jezuité tak velkými mistry, aby lichotil a upevnil nejultramontánnější nároky a aby kanonizoval nejvíce zostouzenou nauku teologů a kazuistů svého řádu. Udělal ještě víc: svými chvalořečmi udělal světce prvního řádu a mučedníky, kteří zasluhují veřejný kult, z jezuitů nejvíce zošklivených pro běsnění Ligy, pro prachové spiknutí v Anglii7 a pro spiknutí, která byla osnována proti životu Jindřicha IV.: to vše dokazováno nadřazeností papeže nad světskou mocí králů, jeho právem zprošťovat jejich poddané přísahy věrnosti, sesazovat je a nakládat s jejich korunou, konečně zásadou, která se u nich stala dogmatem, že je dovoleno zabíjet tyrany, totiž krále, kteří překážejí. Veřejnost se při té četbě zachvěla a parlament chtěl splnit svou povinnost.
Otec Tellier pevně a neochvějně hájil dílo, které neslo jméno svého autora, bylo opatřeno schválením jeho představených a tak dokonale odpovídalo duchu, zásadám, nauce a stálému počínání tovaryšstva. Několikrát se mnou o tom přišel mluvit. Nezatajil jsem mu nic z toho, co jsem si myslel o hrůzných věcech v té knize a o drzosti ji vydat. Žasl jsem nad vytáčkami jeho odpovědí a nad zatvrzelostí jeho lpění na tom, aby tyto hrůzy prosadil. Neméně mě překvapila jeho vytrvalost, s níž mě chtěl přesvědčit, a jeho trpělivost, s níž snášel mé odpovědi. Ačkoli od ztráty dauphina už neměl tytéž důvody o mě pečovat, nepolevil v tom ani v nejmenším. Nemohl nevědět, v jakém postavení jsem byl u pana vévody z Berry, a zvláště u pana vévody z Orléans. Viděl krále stárnout a dauphina v útlém dětství: jezuita má všechny časy přítomné. S králem pořídil lépe, ačkoli ta kniha tak přímo útočila na moc, korunu, ba i na život králů. Král si zřejmě vzpomínal na smrtelný odkaz otce de La Chaise; mám na mysli tu tak neslýchanou radu, kterou mu dal a která je zaznamenána (viz výše).8 Raději jezuitům prominul všechno, než aby je dráždil a vystavil se nebezpečí dýk.
Několikrát si zavolal prvního prezidenta9 a generálního prokurátora s generálními advokáty, aby zkrotil jejich horlivost, která mířila k ničemu menšímu než ke stigmatizaci osoby Jouvencyho a jeho schvalovatelů, k tomu, aby jeho kniha byla rukou kata roztrhána a spálena, aby byli představení a hlavouni obvodu předvoláni a napomenuti a aby se veřejně před soudní přepážkou parlamentu odřekli těch ohavných zásad. První prezident se chtěl zalíbit u dvora a naklonit si jezuity; nechtěl si ale také znepřátelit parlament; všechna jeho vážnost u dvora i ve společnosti závisela na té, kterou měl ve svém sboru. Plul tedy obratně mezi dvěma vodami, a to věc tolik protáhlo. Záležitost skončila nakonec potlačením knihy rozsudkem parlamentu bez roztrhání a spálení a předvoláním představených tří pařížských domů před parlament, jimž první prezident udělil lehké a zdvořilé napomenutí a kteří prohlásili zhruba, co se po nich chtělo, ale tak obecnými slovy, tak vzdálenými čemukoli konkrétnímu o těch zásadách a o jejich otci Jouvencym, že to byl spíš výsměch než co jiného, a že si ponechali hojnost zadních vrátek, k rozhořčení veřejnosti a k rozechvění parlamentu, jemuž král dal roubík do úst. Otec Tellier se tvářil velmi nespokojeně, v skrytu blažený, že krále tak dobře omámil a že je to nestálo víc.
Abbé z Castries, bratr rytíře cti paní vévodkyně z Orléans, se v té době stal prvním almužníkem paní vévodkyně z Berry; byl řádným almužníkem paní Dauphine, aby měl důvod bydlet u dvora se svým bratrem, kde se pohyboval v nejlepší společnosti. Býval mladý a urostlý; patřil k těm abbé, o nichž si král předsevzal, že je nikdy neudělá biskupy. Byl to muž mírný, ale jízlivý, duchaplný a stvořený pro společnost. Dosud žije ve vysokém věku, uzavřen ve svém arcibiskupství v Albi, kde je velmi oblíben, je komturem řádu a odmítl Toulouse i Narbonne. Paní vévodkyně z Berry vzala zároveň za sekretáře svých rozkazů Longepierra, jakéhosi pokřiveného krasoducha a intrikánského šibala, o němž už byla řeč a o němž bude možné mluvit ještě.
Fridrich III., braniborský kurfiřt,10 narozený roku 1657, zemřel 25. února tohoto roku. Dnešní je jeho vnuk. Šel ve stopách kurfiřta, svého otce, v odporu proti Francii a v oddanosti rakouskému domu. Mocně posloužil císaři při všech příležitostech, ve válkách v Uhrách i na Rýně. Ocitl se jako nejmocnější z kurfiřtů a ten, s nímž musel císař nejvíce počítat. To mu vnuklo myšlenku prohlásit se sám pruským králem, jak bylo řečeno v příslušné době, když se předtím ujistil o smýšlení a uznání císaře v této hodnosti a o smýšlení několika knížat Říše, a prohlásil se sám králem 18. ledna v Královci, hlavním městě vévodského Pruska, při hostině, kterou tam dal svým předním generálům a ministrům a hlavním pánům tohoto Pruska a svých ostatních zemí. Ze tří žen, s nimiž se oženil, měl svého nástupce, otce dnešního krále, s jednou Nasavankou, sestrou otce prince Oranžského, pozdějšího anglického krále, na jehož dědictví si braniborští kurfiřti tím činili nárok.11 Fridrich se nedočkal radosti, aby byl jako pruský král uznán Francií a Španělskem; zemřel před mírem těchto dvou korun s císařem a Říší, který byl uzavřen teprve o rok později a kterým byl jeho syn všude uznán pruským králem.
Kolínský a bavorský kurfiřt přijeli: první do Paříže, do domu ve čtvrti Richelieu, který mu dal zařídit jeho vyslanec; druhý do malého domu v Suresnes, oba ve svém obvyklém inkognitu. O několik dní později viděl kolínský kurfiřt krále velmi krátce; po kázání ho do králova kabinetu zadním schodištěm uvedl Torcy. O dva dny později přijal král bavorského kurfiřta na témže místě, v tutéž hodinu a týmž způsobem; kurfiřt však u něho zůstal dlouho. Ani jeden, ani druhý nepřespal ve Versailles.
Je nyní čas promluvit o nařízení, kterého jsem v té době dosáhl pro guvernérství v Blaye a které by zde bylo málo zajímavé, nebýt podivných následků, jež způsobilo. Jinde jsme viděli, že uzurpacím maršála z Montrevelu12 a jeho počínání v té věci nedokázalo zabránit nic, co jsem pro to ze své strany udělal, a jak přestal chtít Chamillartovo rozhodčí slovo, jakmile Chamillart padl, a potom odmítl, aby se toho ujal maršál z Boufflers. Viděli jsme také, že mi to zabránilo odjet do Guyenne, když jsem se po podivném účinku sázky o Lille chtěl docela stáhnout od dvora. Unaven neustálými drzostmi blázna, který byl bláznem do té míry, že v Bordeaux prohlašoval, že mi nedá přednost, a dával se tím vysmívat arcibiskupovi, prvnímu prezidentovi, intendantovi i všem ostatním, pomyslel jsem po smrti vévody z Chevreuse na to, učinit své guvernérství nezávislým na guvernérství Guyenne. La Vrillière se ujal, že to navrhne králi, který věc přijal tak dobře, že jsem měl všechny důvody doufat. Ale když jsem brzy nato viděl, že guvernérství Guyenne bylo dáno druhému synovi pana du Maine,13 pochopil jsem, že o tom už nemůže být řeč; chtěl jsem však mít věc z krku a vědět, na čem jsem. Rozhodl jsem se tedy zajít za panem du Maine, říci mu dvěma slovy o neustálých výpadech maršála z Montrevelu, říci mu, na co jsem kvůli tomu pomýšlel a co jsem dal po smrti pana z Chevreuse přednést králi, že jsem na to přestal myslet, jakmile pan z Eu dostal Guyenne, ale že ho prosím, aby svolil, abych mu přinesl spis o stavu sporných otázek mého práva, důvodů a zvyklostí; aby si laskavě vyžádal totéž od maršála z Montrevelu o jeho otázkách, o němž jsem věděl, že má přijet do Paříže, aby sám rozsoudil otázky a nároky mezi panem svým synem a mnou, protože Montrevel byl jen jeho zástupcem, a aby potom požádal krále, aby to, co rozsoudí, proměnil v trvalé nařízení, abych si z hlavy vyhnal, co mi bude odňato, a abych jednou provždy také zůstal jistý a klidný v tom, co mi bude ponecháno.
Pan du Maine, který mě po celý život, ať jsem dělal cokoli, nepřestal vyhledávat, mě zahrnul zdvořilostmi a díky za takové jednání a přijal, co jsem mu navrhoval. Montrevel přijel; neodvážil se vyhnout nařízení ani tomu, podrobit se tomu, co pan du Maine uzná za vhodné; byl však tak rozzloben, že se ocitl zahnán do kouta kvůli uzurpacím bez podkladu, že jsem si všiml, že mě se zřejmou okázalostí zdraví velmi nedbale, když jsem ho potkal, a v Marly, kam přišel, to bylo neustálé, takže jsem se mu začal dívat přímo do očí a pozdrav mu rovnou odpírat. Po několika dnech této okázalosti z mé strany je tu člověk vyšinutý z kolejí, který jde za panem du Maine, říká, že ho urážím, a vrhá se do nejživějších stížností. Krátce nato jsem šel k panu du Maine kvůli své záležitosti. Na konci rozhovoru mi mluvil o rozhovoru, který s ním měl maršál, a zeptal se mě, co to má znamenat. Řekl jsem mu to a dodal jsem, že se, co žiji ve světě, nebojím, že by mě někdo obvinil z nezdvořilosti vůči komukoli, ale že také nejsem zvyklý, aby si kdokoli dovoloval vůči mně nasazovat pózy; že ty Montrevelovy mě přiměly dát mu najevo, že pohrdám domýšlivci a chvastouny, a že jsem to dělal jen proto, aby to pocítil. Pan du Maine mi chtěl domlouvat s ohledem na místo, kde jsme byli, na to, co by mohlo vyplynout z toho, být takto na štíru s člověkem, kterého člověk potkává každou chvíli, a že jsou hlouposti, kterých si člověk nemá všímat, nebo se jim smát. Odpověděl jsem, že se jim také směji, ale že nechat dělat hlouposti vůči sobě nejsem zvyklý a že mě k tomu maršál přivykne méně než kdokoli na světě; že dobře chápu, když ho znám jako takového blázna, jakým je, že je schopen nějakého výstřelku, ale že se považuji za dost schopného, abych mu ho zase vrazil zpátky do těla, a krále za příliš spravedlivého, než aby se nepustil do toho, kdo by se ho dopustil, a ne do toho, kdo by ho utrpěl a odrazil; a že dvěma slovy: Montrevel může počítat s tím, že své chování k němu nezměním, dokud on své chování ke mně nezmění, a to úplně, jako první; že ostatně není-li spokojen, stačí mu vzít karty. Nato jsem se s panem du Maine rozloučil; tomu nepřipadalo špatné, co jsem mu řekl, ale byl by si přál něco jiného.
Nevím, co řekl Montrevelovi, ale o dva dny později jsem byl překvapen, když jsem viděl, jak Montrevel, který se mi často vyhýbal a mohl to tehdy snadno dělat, na mě čeká na dosah a skládá mi před mnoha lidmi v salonu poklonu tu nejhlubší na světě, nejokázalejší, nejzdvořilejší. Opětoval jsem mu ji slušně a od té chvíle zůstala mezi námi obnovena zdvořilost, kterou si lidé navzájem dluží. Naléhal jsem na pana du Maine, maršál to protahoval. Spoléhal přitom na onu podivnou a stále trvající zálibu, kterou v něm měl král po celý život, na tajnou ochranu maršála z Villeroy, který byl jeho přítelem v domýšlivosti a ve staré galantnosti, ale nechtěl se ukázat proti mně, a konečně na zájem hraběte z Eu, který hájil před jeho otcem, protože vykonával všechny funkce guvernéra Guyenne. Byli jsme on a já velmi daleko od dohody; nárokoval si mnohem víc, než si kterýkoli guvernér provincie kdy nárokoval nad kterýmkoli zvláštním guvernérem, jehož guvernérství bylo zcela podřízeno generálnímu guvernérství provincie. Já naproti tomu jsem mu nechtěl přiznat žádnou pravomoc nade mnou ani to, aby se jakýmkoli způsobem míchal do čehokoli civilního nebo vojenského v celém rozsahu mého malého guvernérství, které bylo mnohem méně, než kolik pravomocí měli guvernéři provincií nad guvernéry a guvernérstvími na nich závislými; tuto závislost jsem však uznával, ale jen v hrubých rysech. Tak to vždycky probíhalo mezi panem princem de Conti, panem z Épernonu a všemi guvernéry a veliteli Guyenne a mým otcem, a měl jsem písemné důkazy, jak v dopisech těchto guvernérů či velitelů provincie, tak v rozhodnutích a rozkazech krále, pro všechno, co jsem si nárokoval.
Montrevel naproti tomu nemohl předložit žádný, ale počítal s tím, že jeho křik, hudba jeho řeči, jejíž zvláštní harmonie podle jeho mínění nahrazovala zdravý rozum, kterého měl málo, jeho zásluhy, jeho vojenské hodnosti, zvyklosti všech ostatních guvernérů či generálních velitelů provincií, jeho přízeň, jeho důležitost, ohled na závazek, do něhož se pustil, mu vynesou celek, ne-li větší část jeho uzurpací. Věc byla pro mě ještě důležitější než pro kteréhokoli jiného závislého guvernéra; jen princové krve, aniž jsou ve svých guvernérstvích, v nich vydávají rozkazy, bez nichž se tam nic neděje, jim ti, kdo mají velení v jejich nepřítomnosti, podávají zprávu o všem, a velí tam nepřítomni stejně jako přítomni. Můj otec měl tutéž zvyklost, král mu ji zavedl a udržoval v paměti důležité služby, kterou mu tímto guvernérstvím prokázal za nepokojů, o nichž jsem mluvil na začátku těchto Pamětí. Po něm jsem se v ní udržel proti různým útokům, kdy král rozhodl v můj prospěch, a to rozkazy psanými státním sekretářem, takže jsem měl veškerý rozum, právo i zájem nepodrobit se opovážlivému a novému jhu tohoto starého fintila. Pan du Maine s ním měl časté rozhovory, La Vrillière, státní sekretář pro tuto provincii, rovněž, a jeden i druhý, kolik jen chtěl; ale nakonec bylo třeba skončit.
La Vrillière tedy s panem du Maine vypracoval návrh nařízení o dvaceti pěti článcích, aby jej přednesl králi, protože jsem žádal, aby bylo všechno zřetelně rozlišeno a vysvětleno, abych nebyl vystaven žádným dohrám a novým sporům. Kromě toho, že mé právo bylo jasné a doložené a zvyklost stálá a prokázaná až do Montrevelových výpadů, proti nimž jsem od prvního vždycky protestoval, byl La Vrillière mým přítelem, a to z otce na syna důvěrným, a pan du Maine si velmi přál mi vyhovět ve věci, o níž viděl, že je mi velmi citlivá a jíž by se jeho syn, jak usuzoval, nikdy neužíval jinak než v zastoupení; a nebylo mu proti mysli mít příležitost ukázat se spravedlivým proti vlastnímu synovi a nezanedbat nic, čím by otupil závist, kterou tento nový dar znovu rozdmýchal. Konečně v neděli 19. března po kázání bylo nařízení rozhodnuto králem v jeho kabinetu jen s panem du Maine a La Vrillièrem, a z dvaceti pěti článků jsem vyhrál dvacet čtyři úplně a bezvýhradně. Jediný, který jsem prohrál, byl ten, že guvernér nebo generální velitel Guyenne, přijde-li přímo do Blaye, města a citadely, v nepřítomnosti i za přítomnosti guvernéra Blaye, bude tam doprovázen svou gardou s bandalíry a v kabátcích. Chtěl jsem učinit opatření proti oné bláznivosti s předností, o níž Montrevel rozhlašoval, že mi ji ve svém domě nedá, ale nepovažoval jsem za správné připustit, aby se v nařízení zdálo, že si někdo tuto drzost vůbec vymyslel. Tento článek tedy stanovil, že guvernéři nebo generální velitelé Guyenne a guvernér Blaye, ocitnou-li se spolu v provincii, a jsouce oba korunními hodnostáři, budou se k sobě chovat podle pořadí svých korunních úřadů.
Tímto rozhodnutím mi maršál z Montrevelu nejen už nemohl upírat přednost ve svém domě, ale byl uveden do stavu, kdy se neodvážil upírat mi přednost před sebou kdekoli, kromě mého domu, jak jsem si to ostatně také nárokoval. Zuřil, byl rozhořčen a první dva dny se nedokázal ovládnout. Nevím, kdo mu dal pocítit jeho bláznovství a jak by se znelíbil králi a panu du Maine a dal by mi příležitost vysmívat se mu: to ho přimělo přejít z jedné krajnosti do druhé. Rozhlašoval, že dosáhl všeho, co si přál, dělal dobrou tvář, jak jen mohl, ale nevydržel to tváří v tvář mně a po osmi dnech se náhle vrátil do Guyenne. Nařízení stanovilo, že bude zapsáno na radnici v Blaye; neztrácel jsem čas, a maršál po příjezdu do Bordeaux našel všude rozšířené jeho opisy, které ho naplnily vztekem a zuřivostí. Byl to však vztek němý,14 neboť jsem dal udělit různé tresty, a dokonce uvěznit několik měšťanů z Blaye, a to na dlouho, za to, že mu nosili stížnosti; dal jsem jim veřejně říci, že je to právě za to, a dal jsem to rozhlásit. Maršál spolkl hořkou pilulku a neodvážil se ani hnout, ani si stěžovat. Nikdy potom se nemíchal do ničeho, co se týkalo guvernérství v Blaye, a už jsme jeden o druhém neslyšeli.
Byl bych nesmírně spokojen, nebýt neuvěřitelné podlosti Pontchartrainovy. Viděli jsme, že ačkoli jsem měl nejsilnější důvody přispět k jeho pádu a docela jsem se s ním rozešel, jsem mu nejen neuškodil, ale zachránil jsem ho; že jsem potom zprostředkoval smíření a upřímné sblížení jeho otce s vévodou z Beauvilliers navzdory tomuto vévodovi, tehdy všemocnému, a že jsem se potom vrátil do obvyklých vztahů s Pontchartrainem, který po vzoru svého otce nemohl jinak než mě zahrnout díky a ujišťováním o věčné vděčnosti. Tato vděčnost však dosud nedošla tak daleko, aby odstranila to, co bylo mezi námi kamenem úrazu. Nemluvil se mnou o milicích v Blaye ani o svých důstojnících pobřežní stráže, a já jsem mu o tom nechtěl nic říkat a stále jsem čekal. Pana du Maine jsem vídal dost často v Marly; nebylo mým zvykem chodit k němu jinak než při příležitostech, kdy mu přicházel blahopřát celý svět. Marly je zařízeno tak, že každý vidí, kam kdo jde, zvláště do pavilonů a do Perspektivy, kde měl pan du Maine svůj stálý byt. Pontchartrain velmi slídil i po věcech nejlhostejnějších: dozvěděl se o těchto zdvojených návštěvách; byl jimi tím více překvapen, že jsem s ním žil příliš dlouho, než aby neznal můj názor na levobočky. Mluvil se mnou o tom, odpověděl jsem prostě, že občas chodím navštívit pana du Maine. Ta odpověď jeho zvědavost ještě podnítila. Dozvěděl se, nikdy jsem se nedozvěděl jak, o co jde. Předem si zpracoval krále ve věci svých pobřežních stráží, takže když bylo nařízení hotovo a rozhodnuto a milice v Blaye rozhodnuty ve všech bodech jako náležející ke jmenování a správě guvernéra Blaye, král sám od sebe připojil: „bez újmy plnému účinku ediktu o zřízení kapitánů pobřežní stráže“,15 čímž jsem, vyhrav všechno, co jsem si nárokoval ohledně milic v Blaye proti guvernérům a generálním velitelům Guyenne, to plně prohrával proti Pontchartrainovi a jeho kapitánům pobřežní stráže. Nařízení bylo vydáno ve Versailles, a tam jsem se zároveň dozvěděl o tomto Pontchartrainově kousku. Kdo viděl, co se v té věci odehrálo předtím i potom, snadno pochopí, do jaké míry mě to pobouřilo.
Šel jsem za La Chapellem, jedním z prvních úředníků Pontchartrainových a jeho důvěrníkem a důvěrníkem jeho otce, který se naposledy zabýval touto záležitostí mezi námi a věděl, co jsem pro Pontchartraina udělal u pana z Beauvilliers, i o smíření tohoto vévody s jeho otcem. Vylíčil jsem La Chapellovi, co se mi právě stalo, a hned jsem dodal, že dokonale znám veškerý nepoměr vlivu a moci mezi státním sekretářem a mnou, ale že také vím, že se člověku někdy podaří dosáhnout cíle, když mu podřídí všechno ostatní, a že velmi pevně obětuji všechno i své vlastní štěstí, velikost, přízeň, majetek a vše, co by mi v životě mohlo lichotit, zkáze a naprostému zničení Pontchartraina, aniž by mě cokoli mohlo kdy odvrátit od toho, abych na tom bez ustání pracoval a vložil do toho všechno, co ve mně bude, aniž by existoval jakýkoli ohled, který by mě od toho mohl odvrátit na jediný okamžik, a že s takovou soustavností a neúnavnou prací se někdy dosáhne úspěchu, v té či oné době. La Chapelle se marně snažil mě uklidnit a hledal způsoby, jak věc urovnat; řekl jsem mu, že o tom do smrti nechci slyšet; že Pontchartrain bude užívat mých milic v naprostém klidu a já naděje a potěšení pracovat ze všech sil svého ducha a vším, co bude ve mně, a bez oddechu na tom, abych ho zničil a svrhl; a odešel jsem z jeho pokoje, který byl úplně nahoře u Pontchartraina v zámku. La Chapelle, vyděšen zuřivostí, s níž jsem mu učinil tak jasné prohlášení, sešel okamžitě dolů ke kancléři a všechno mu vylíčil. Neuběhla ani půlhodina, co jsem se zavřel ve svém pokoji, když přišel kancléřův komorník a jeho jménem mě naléhavě prosil, abych laskavě okamžitě přišel k němu. Odebral jsem se tam.
Našel jsem ho, jak se sám prochází po svém kabinetu, velmi smutný a s velmi ustaraným výrazem. Jakmile mě uviděl, řekl: „Pane, co mi to La Chapelle právě vyprávěl? Je to vůbec možné?“ — „A co ho to napadlo, pane,“ odpověděl jsem, „jít Vám to vyprávět?“ Kancléř mi slovo od slova zopakoval, co jsem řekl La Chapellovi; uznal jsem, že tam není změněno ani slovo, a dodal jsem, že je to mé velmi pevné a velmi ustálené rozhodnutí, jímž nic na světě neotřese; že mě mrzí, že La Chapelle byl nediskrétní, ale že když už jím byl natolik, že mu ho sdělil, jsem příliš pravdomluvný, než abych ho před ním zastíral. Nebylo nic, co by mi kancléř neřekl a čeho by nepoužil, aby mě obměkčil. Připomněl jsem mu případ z Marly a ten z Fontainebleau a to, co se předtím odehrálo mezi jeho synem a mnou a co mě s ním veřejně rozkmotřilo a přimělo přestat se s ním stýkat, a rozvedl jsem mu nevděk, jímž mi splácel, že jsem mu zabránil být vyhnán a znovu ho posadil do sedla.
Kancléř uznal tu hanebnost, ale stále se mě snažil obměkčit ohledem na sebe sama, na paní kancléřovou, na památku své snachy, na své vnuky; já jsem mu odpovídal, že to všechno nebrání tomu, aby jeho syn byl netvor stejně odporný jako nenáviděný, který mě přivedl tak daleko, že se pokusím o všechno, abych dosáhl spravedlnosti a zničil ho tak od kořene, aby se z toho už nikdy nevzpamatoval; že plně znám nekonečnou nerovnost sil, ale že také vím, že když je člověk pevně odhodlán ničeho se nebát a o všechno se pokusit, nenechat se odradit ani zdlouhavostí, ani překážkami, někdy se i roztočům podaří povalit kolosy, a že tomu obětuji majetek, klid i štěstí, aniž by mě v tom jakýkoli ohled mohl na okamžik zdržet. Nechtěl jsem ani okusit žádný ze způsobů urovnání, jejichž volbu mi ve věci, jež mě dráždila, nechával. Řekl jsem mu, že se přiznávám k porážce a že jeho syn je se svými pobřežními strážemi pánem mých milic; že může plně užívat svého vítězství a že mu v tom nepostavím ani tu nejmenší překážku; ale přijmout je z jeho dobroty, z jeho milosti, z cti jeho ochrany, když mi je předtím vyrval lstí a ničemností, že bych raději ztratil i s nimi své guvernérství, než abych mu byl čímkoli zavázán, protože jediné, čím jsem mu chtěl být zavázán a čím jsem mu chtěl hotově splácet, jak jen to kdy a v kterékoli době bude možné, je smrtelná nenávist a úplné vykořenění.
Nikdy jsem neviděl člověka tak hluboce zasaženého ani tak naprosto zdrceného. To, co udělal jeho syn, to, co jsem já navzdory jeho zločinu udělal pro něho, a ničemnost, jíž splácel tuto krajní službu, drtily otce, který proti tomu nenacházel nic, co by namítl. Znal mě až do morku kostí. Cítil, že své slovo přesně dodržím a že ať je postavení jeho syna jakkoli mocné, nepřítel rázný, nesmiřitelný, který se za nepřítele prohlašuje, který vsadí všechno na jednu kartu a který není schopen povolit, je vždycky velmi nebezpečný pro člověka tak nenáviděníhodného a tak všeobecně nenáviděného, jakým, jak věděl, byl jeho syn. Odjakživa byl po vévodovi z Beauvilliers mým nejdůvěrnějším přítelem; viděl krále stárnout; nebylo mu neznámo, jak jsem na tom s panem vévodou z Berry a co mohu u pana vévody z Orléans díky přátelství z dětství a službám nejkrajnější důležitosti, které jsem mu prokázal ve všech oblastech, a jako jediný člověk, který se za něho nikdy nezastyděl před králem, před Monseigneurem, před paní z Maintenon a před nejohavnější kabalou. Kancléř se o svého syna třásl a nevěděl, co říci ani co dělat. Po tak prudkém rozhovoru následovalo dosti dlouhé mlčení. Občas ke mně obrátil oči, které ke mně mluvily s hanbou a něhou, a procházeli jsme se po tom kabinetu. Řekl jsem mu, že ho považuji za příliš spravedlivého, než aby mě přestal mít rád za to, že jsem byl probodnut jeho zrádným synem, a to způsobem mnohem horším než bezdůvodným; že ho velmi lituji, že ho zplodil; ale že k němu zdvojnásobím oddanost a úctu i něhu, abych mu dal zapomenout, je-li to možné, na spravedlivé a neměnné smýšlení, které mě právě donutil mu ukázat. Objal mě; řekl mi, že i kdyby mě chtěl přestat mít rád, nebylo by mu to možné; že jsem příliš rozzloben, než aby se mnou dále mluvil, ale že nechce přestat doufat v mé přátelství k němu, v mé úvahy a v blahodárný účinek času. Znovu jsme se objali, já aniž bych cokoli odpověděl, a tak jsme se rozešli.
Nazítří jsem měl tutéž scénu s paní kancléřovou. Nebyl jsem k ní ani méně upřímný, ani méně pevný, ani zdrženlivější. Otec i matka znali svého syna stejně; ale matka, ačkoli s ní jednal s ještě menšími ohledy než s otcem, k němu měla slabost a něhu, které otec neměl. Nemohla však neuznat tu úkladnou léčku ani předchozí křivdy svého syna vůči mně a nesmírnost jeho nevděku; ale stále se vracela k odpuštění a ke způsobům urovnání. Vyvlékl jsem se z rozhovoru s ní se vší úctou a osobní přízní, ale aniž bych v nejmenším povolil. Hned nato přišla na řadu paní ze Saint-Simon; její zbožnost, její mírnost, její moudrost ji učinily umírněnou ve výrazech, ale nezměnily nic na tom, co dlužila sama sobě, a jen se s nimi rmoutila. Dali se mnou mluvit prvního štolbu, který nepořídil víc než oni. Přestal jsem se s Pontchartrainem stýkat, ba i přibližovat se k němu a mluvit s ním na veřejných místech, jako u krále a v Marly, a sotva jsem ho pozdravil; on byl v největších rozpacích na světě, jakmile mě zahlédl, a skládal spoustu poklon.
Kancléře a paní kancléřovou jsem navštěvoval ještě častěji; zůstal jsem s nimi úplně tak, jak jsem s nimi byl předtím; doufali, že mě tím pomalu a postupně usmíří; a věci tak zůstaly. Ve společnosti jsem nedával najevo nic o tomto omezení nařízení; poděkoval jsem králi za spravedlnost, kterou mi zjednal, ale řekl jsem svůj názor na Pontchartraina panu du Maine, když jsem mu děkoval; ten se mi ukázal velmi pohoršen výhradou o pobřežních strážích a dal najevo, že Pontchartraina nezná o nic méně a nemá ho o nic radši než já. La Vrillière, který znal záležitost od samého počátku a všechno, co se v ní odehrálo, i to, jak jsem Pontchartraina zachránil právě v době, kdy jsem měl nejvíc důvodů si na něho stěžovat, byl tímto posledním kouskem pobouřen a nezatajil mi nic z toho, co si myslel o svém věrolomném bratranci, kterého ostatně neměl rád a který s ním jednal s povýšeností velkého a důležitého ministra, ačkoli byl státním sekretářem jako on. Pravda byla, že oba úřady byly velmi nerovné. V dalším uvidíme, co tento zločin Pontchartraina stál.
Poznámky
Vysvětlivka: Fanatici — dobové označení kamisardů, vzbouřených hugenotů v Cévennách (velké povstání 1702–1704).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Už bylo řečeno, že tyto Doklady nebyly panu vévodovi ze Saint-Simon předány současně s Pamětmi, jejichž jsou doplňkem.↩
Ediční poznámka: Jakub II. vládl teprve od roku 1685; Charles Talbot, vévoda ze Shrewsbury (1660–1718), odešel do Holandska k princi Oranžskému roku 1688, kdy patřil k signatářům pozvání, jež prince vyzvalo k výpravě do Anglie. Letopočet 1680 je chybný.↩
Vysvětlivka: Tzv. fontáž (fontange), vysoký účes na drátěné kostře se stužkami a krajkami, módní u francouzského dvora od 80. let 17. století; nazván podle vévodkyně z Fontanges.↩
Vysvětlivka: Louis d’Aumont (1667–1723), vévoda z Aumontu, první šlechtic komory, francouzský velvyslanec v Londýně v letech 1712–1713; syn vévody z Aumontu († 1704) a Louvoisovy sestry, a tedy bratranec Barbezieuxův.↩
Vysvětlivka: Joseph de Jouvancy (1643–1719), jezuitský latinista; jeho kniha je pátý díl latinských dějin Tovaryšstva Ježíšova (Historiae Societatis Jesu pars quinta), vydaný v Římě roku 1710.↩
Vysvětlivka: Spiknutí anglických katolíků, kteří chtěli 5. listopadu 1605 vyhodit do povětří parlament i s králem Jakubem I.; z vědomí o spiknutí byl obviněn a roku 1606 popraven představený anglických jezuitů Henry Garnet.↩
Vysvětlivka: Otec de La Chaise († 1709) podle Saint-Simonova dřívějšího vyprávění před smrtí varoval krále, aby si zpovědníka vzal znovu z jezuitů a nedráždil tovaryšstvo, neboť jeho nepřátelství by mohlo ohrozit i královu bezpečnost.↩
Vysvětlivka: Jean-Antoine de Mesmes (1661–1723), první prezident pařížského parlamentu od roku 1712.↩
Vysvětlivka: Fridrich III. Braniborský (1657–1713), braniborský kurfiřt od roku 1688, od roku 1701 jako Fridrich I. první král v Prusku; zemřel 25. února 1713 v Berlíně po vleklé plicní chorobě (záducha, kašel, horečka).↩
Ediční poznámka: Saint-Simon zaměňuje generace: Luisa Henrieta Oranžsko-Nasavská, sestra otce Viléma III., byla manželkou Velkého kurfiřta a matkou Fridricha I. samého. Jeho nástupce Fridrich Vilém I. se narodil z druhého manželství Fridricha I. se Žofií Šarlotou Hannoverskou.↩
Vysvětlivka: Nicolas-Auguste de La Baume, markýz z Montrevelu (1645–1716), maršál Francie od roku 1703, dříve velitel v Languedocu proti kamisardům, v letech 1704–1716 velitel v Guyenne. Zemřel 11. října 1716 v Paříži; podle Saint-Simona na horečku čtyři dny poté, co se na něho při obědě u Birona vysypala slánka, čehož se pověrčivě bál nade vše.↩
Vysvětlivka: Louis-Charles de Bourbon, hrabě z Eu (1701–1775), druhý syn pana du Maine; guvernérství Guyenne dostal po smrti vévody z Chevreuse (1712).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Němou vzteklinou (rage mue) se nazývá ta, při níž zvíře postižené touto nemocí pění, ale nekouše.↩
Vysvětlivka: Kapitáni pobřežní stráže velili pobřežní milici, která podléhala státnímu sekretáři pro námořnictvo, tedy Pontchartrainovi.↩