Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola patnáctá

Stručný původ Tallarda. — Sňatek jeho syna s dcerou prince z Rohanu. — Zásnuby vévody z Tallard a dcery prince z Rohanu v králově kabinetu a příčina této pocty. — Králův podpis jím prohlášen za bezvýznamný na svatebních smlouvách mimo jeho rodinu. — Obratnost a pak smělost státních sekretářů, jak se zbavit své podstatné povahy veřejných notářů a královských sekretářů. — Maršál z Tallard podepisuje všude nad princem z Rohanu a vévoda z Tallard nad svou nevěstou. — Falešné zneužití králova galantního gesta, jímž se Rohanové snaží oklamat svět. — Zřeknutí. — Stručné úvahy. — Pairové zváni jménem krále, každý zvlášť velmistrem ceremonií, aby se dostavili do parlamentu. — Rozpaky vévody z Berry, jak odpovědět na proslov prvního prezidenta; jak odstraněny. — Vévodové z Berry a z Orléans jedou z Versailles do parlamentu. — Mše ve Svaté kapli. — Průvod ze Svaté kaple do velké komory. — Zasedání dole. — Pairové přítomní a nepřítomní; počet pairů a pairií. — Vévoda z Berry uvízne. — Přestávka zasedání. — Vévoda z Berry a všichni pairové na zasedání nahoře. — Pyšná liknavost prezidentů při návratu na místa; nikdo pro ně nevstává. — Zasedání nahoře. — Dvě malé směšné příhody. — Ukončení zasedání a odchod. — Oběd v Palais-Royal. — Návrat do Versailles. — Netaktní poklona paní z Montaubanu vévodovi z Berry. — Zoufalství a úvahy vévody z Berry.

Maršál z Tallard měl dva syny; starší, který mnoho sliboval, padl, jak bylo na svém místě řečeno, v bitvě u Höchstädtu.1 Zbýval mu už jen jeden, který po bratrově smrti odložil malý kolárek a měl pěší pluk, o jehož zaopatření se otec během svého dlouhého zajetí nemohl postarat.2 Jejich šlechta, ačkoli dosti dobrá, nebyla proslulá, a tudíž ani příliš známá. Žádná velká léna, málo úřadů, a to těch nejprostředněji postavených, matky nanejvýš jim rovné, s výjimkou jedné Montchenuové, jedné Beauffremontové a jedné Gadagneové, a to vše v různých větvích a nedávno; sňatky s Tournonovou a d’Albonovou jsou vesměs čerstvé. Maršálův otec byl mladším synem z Tournonové a založil vlastní větev. Roku 1646 se oženil s Catherine de Bonne, dcerou Alexandra, pána z Auriacu a vikomta z Tallard, který pocházel od mladšího bratra prapraděda konetábla z Lesdiguières, a Marie de Neuville, dcery markýze z Alincourtu, guvernéra Lyonu, Lyonnais atd., a jeho druhé manželky, rozené Harlay-Sancy; Marie de Neuville byla vlastní sestra po otci i matce prvního maršála z Villeroy, provdala se podruhé za Louise-Charlese de Champlois, pána z Courcelles, poručíka dělostřelectva, pod jehož jménem se o ní tolik mluvilo, a zemřela velmi stará roku 1688. Tímto sňatkem získal statek Tallard, jehož jméno pak nosil, a díky prvnímu maršálovi z Villeroy, bratrovi své ženy3, se stal lyonským seneschalem a v nepřítomnosti maršála z Villeroy velel v jeho guvernérství. Z tohoto manželství vzešel maršál z Tallard, který tak byl bratrancem druhého maršála z Villeroy, z něhož celý život čerpal veškerou svou ochranu. Velmi tedy potřeboval spříznění; a protože byl bohatý a skvěle zaopatřený, a především otrokem každé přízně, za níž vždycky štěkal, bylo mu dobré cokoli, jen aby jeho syn, a tedy i on sám, plaval v lesku všeho druhu. Lesk Rohanů byl tehdy v plném rozkvětu, a on se domníval, že když s nimi splyne, dostane se na samý vrchol štěstí.

Princ z Rohanu měl jediného syna a tři dcery, všechny tři krásné.4 K nim Tallard obrátil své tužby. Maršál z Villeroy byl odjakživa víc než důvěrným přítelem vévodkyně z Ventadour. Její vysoké postavení, velké jmění, vyhlídka na její úřad v daleké budoucnosti a velké přátelství ji pevně a s velkou vahou poutaly k Rohanům. Šlo o jednu z jejích vnuček. Tallard se spokojil se vším, jen když nějakou dostane; touto cestou a za těchto podmínek mu to bylo brzy přislíbeno. Princ z Rohanu chtěl provdat své dcery kvůli cti a vlivu spříznění, všechno vyhradit synovi, pro případ, že by nebylo jeho ani jeho synů, vše svěřit fideikomisem Guéménéům, provdat za ně jednu ze svých dcer, která by jim věkem odpovídala, a té dát mnoho na úkor druhých dvou. Tallardovo jmění, hodnost a guvernérství, o nichž doufali, že připadnou jeho synovi, synovi jedinému, a obratný duch otce, kterého hodlali dostat do své závislosti, stále činného, zaměstnaného a plného záměrů, z nichž doufali dobře těžit — to vše se jim zalíbilo, sňatek byl brzy ujednán a maršál se ve prospěch syna vzdal svého vévodství.

Král, který už byl unaven tím, že se v jeho kabinetu konají zásnuby jiných než princů krve, kteří se mu občas odvážili dát najevo nepatřičnost toho, nemohl odepřít nepatřičnost ještě křiklavější vnučce té, kterou tolik miloval a z lásky k níž povýšil Rohany na knížata. Tato pocta zásnub v králově kabinetu, jedno z vyznamenání, jichž se cizí knížata zmocnila, se řádně uděluje jen tehdy, když ženich i nevěsta jsou oba tohoto stavu. Král se přes to přenesl ve prospěch dcery syna paní ze Soubise, ačkoli ta už nebyla naživu; její ustavičná přízeň však stále spočívala na její rodině. A tak v úterý 14. března se zásnuby konaly v králově kabinetu za veškeré možné okázalosti kolem šesté večer; vykonal je biskup z Met, první almužník.5 Princ z Rohanu si pro sebe i pro svou dceru přisvojil všechny knížecí tituly, jaké se mu zlíbily, a maršál z Tallard mu je ve svatební smlouvě nepopíral; s královým podpisem nebyly žádné potíže, neboť král už velmi dávno prohlásil, že jeho podpis na svatebních smlouvách mimo jeho rodinu je jen pro čest, že v těchto listinách nic neschvaluje, nic neuděluje a nic nepotvrzuje a že ničemu, co se do nich vepíše, nedodává žádnou váhu.

To je, mimochodem řečeno, věc, které se chopili státní sekretáři, aby ze své existence smyli špínu. Ta tkvěla celá v jejich postavení královských notářů. Právě díky tomuto postavení se jejich podpis stal nezbytným na všech listinách, které král podepisuje, a činí je platnými silou, kterou mu dává ověření jejich podpisu, že totiž králův podpis je jeho vlastní, a ne falešný a podvržený; z toho plyne, že králův podpis by bez podpisu státního sekretáře sám neplatil. Dva státní sekretáři tedy vždy podepisovali všechny svatební smlouvy, které podepisoval král, a to jako jeho notáři; a jsou notáři natolik, že kdyby chtěli sepisovat listiny mezi soukromníky, jak to dělají notáři, a sami je podepsat, nebylo by k tomu jiných notářů třeba. Od té doby, co ponižování a zmatení převládlo jako vládní zásada, co se tím státní sekretáři začali stávat míšenci, pak opicemi, přeludy, jakýmisi dvořany a lidmi z urozeného stavu, až byli nakonec připuštěni a přidruženi ve vší rovnosti k lidem vysokého rodu, a co král podepisoval svatební smlouvy kohokoli, kdo mu je chtěl předložit, až po nejpodřadnější osoby, státní sekretáři se jejich podepisování zdrželi a přenechali tuto funkci notářům. Zbývaly ty, které se slavnostně podepisovaly při zásnubách konaných v králově kabinetu, kde se státní sekretáři neodvážili svou notářskou funkci setřást.

Tituly, jichž se strany ve smlouvách dovolávaly, nečinily žádné potíže, dokud byla tato pocta zásnub v králově kabinetu vyhrazena princům ze svrchovaných rodů nebo z rodu Longueville,6 jehož velikost služeb, úřadů a ustavičných spříznění dospěla k téže rovnosti, ba i k jistým přednostem před skutečnými princi z domů lotrinského a savojského. Když se však Bouillonové proradností a zastrašováním kardinála Mazarina stali knížaty, když Rohanové Frondou, nepokoji, pletichami a uměním začali vystrkovat růžky a když krása paní ze Soubise dokončila, co započala přízeň a intriky proslulé vévodkyně z Chevreuse a princezny z Guéméné, její švagrové, tu tituly přijímané ve svatebních smlouvách těchto umělých knížat, které jim skuteční knížata vůči sobě nepřiznávali, začaly působit potíže a dlouho nemohly být připuštěny. Jiní jednotlivci, povzbuzení tím, jak snadno se dalo nárokovat a podnikat, se je začali rovněž zkoušet.

Tyto spory, ačkoli bylo tak snadné je krátce utnout, krále unavovaly; nechtěl je ani potvrdit, ani připustit, ale v duchu, který si osvojil, se mu nároky a zmatení líbily. Z toho vzešlo ono prohlášení, že jeho podpis ve svatebních smlouvách mimo jeho rodinu nic neopravňuje a nepotvrzuje a že je pouze čestný; odtud mu pak státní sekretáři kousek po kousku vyložili potvrzující účinek svého podpisu připojeného k listinám, které podepisoval. Dobře se vyvarovali vysvětlit mu, že je potvrzující jen proto, že dosvědčuje, že jde o podpis králův, a že tudíž nemůže působit víc než podpis králův. Nahnali mu strach, že listina, která by tituly, jež nechtěl ani udělit, ani strpět, obsahovala a byla sepsána před nimi a podepsána králem i jimi, je potvrdí a schválí; a touto obratností dosáhli, že král schválil, aby se nadále zprostili sepisování a podepisování všech těchto svatebních smluv jako státní sekretáři, i smluv skutečných princů, kde by s tituly nebylo potíží, aby se nedělal rozdíl, a aby je všechny v obvyklém pořádku přenechali notářům, s výjimkou smluv jeho rodiny. Tak se státní sekretáři kousek po kousku zbavili špíny svého původu a dospěli tam, kde je vidíme. Ale ani tohle svlečení jim ještě nestačilo: podepisovat královo jméno na všem, co jejich kanceláře vyhotovují, mohli jen v postavení královských sekretářů.

Tento zbytek měšťáctví, ač méně nepříjemný než notářství, se jim nelíbil. Ale z trpaslíků se stali obry a konečně se umyli od notářské kanceláře; to na jednu vládu, ať byla sebepodivuhodnější, stačilo. Počkali si na jinou: všechno jim v ní šlo podle přání. Král, který nemohl ani vidět, ani vědět, člověk jejich druhu jako absolutní pán krále i státu bez jakéhokoli odporu, který zmatek rozdmýchával a chránil z vlastního zájmu a který dosáhl vrcholu se zničením všeho, kancléř, jemuž vyhnanství nenechala nic než strach a ohebnost korouhvičky — příhodnější souhra okolností pro to, aby setřásli svůj podstatný stav královských sekretářů, nemohla být, aniž by se ti královští sekretáři odvážili hnout, nebo kancléř, jejich rozený ochránce, otevřít ústa. Sami si tedy vyhotovili listiny, které je opravňovaly podepisovat královo jméno, aniž byli královskými sekretáři, směle je předložili k zapečetění a kancléř je zapečetil, aniž se odvážil říct jediné slovo. Jakmile se to stalo, prodali své úřady královských sekretářů, a ti, kdo se od té doby dostali na místa státních sekretářů a úřady královských sekretářů neměli, se dobře vyvarovali si je pořídit, ačkoli to předtím bylo nezbytné. Takto se ti, kdo nebyli ničím, nakonec stali vším, až svlékli i svůj podstatný původ, za nějž se styděli; a jako na miskách vah klesli v nicotu ti, kdo byli vším rodem i podstatou.

Abych se vrátil k zásnubám: král, vždy galantní a citlivý k půvabným tvářím a ještě víc k něžné vzpomínce na babičku snoubenky, řekl vévodovi z Tallard, že ho má za příliš galantního, než aby podepisoval první, a dal podepsat jeho nastávající; sám jí však ukázal místo, kam se má podepsat, a položil přitom konec prstu na papír, a pak dal vévodu z Tallard podepsat nad ni, kde mu nechal ponechat místo. Maršál z Tallard šel podepsat hned potom a ihned po něm princ z Rohanu. O této podrobnosti oni nemluvili. Zřejmě doufali, že ji početné shromáždění buď zapomene, nebo si jí ani nemuselo všimnout, a vykládali králův galantní kousek jako výsadu knížecí hodnosti, o níž pro ně rozhodl. Tuto lež roznášeli všude a přesvědčila venkov i ty, kdo se v takových věcech nevyznají. Ostatní se jim vysmívali, a Tallardovi, spokojení se skutečností a s tím, že mají důkaz přímo ve svatební smlouvě, kde pořadí podpisů lživé chlubení vyvracelo, a také v článcích, kde maršál z Tallard rovněž podepsal před princem z Rohanu, a ještě ve farářově matrice, dělali, že nic. O půlnoci sňatek oddal kardinál z Rohanu v kapli, kam nešel ani král, ani žádný princ či princezna. Mši sloužil versailleský farář. Pozvaných bylo mnoho a k večeři byli rozděleni na čtyři různá místa: k paní z Ventadour, kde byli novomanželé, k maršálovi z Tallard, k princi z Rohanu a ke kardinálovi z Rohanu. Nazítří přijímala na lůžku vévodkyně z Ventadour návštěvy celého dvora i ty, jež vévodkyně obvykle přijímají od královských osob.

Záležitost zřeknutí7 dozrála. Mír byl ujednán. Král naléhavě toužil vidět ho podepsaný, protože na tom měl svůj nejnaléhavější zájem; a anglický dvůr, jemuž jsme za něj vděčili celý, toužil po dovršení tohoto velkého díla neméně, aby se vedle slávy, že ho vnutil všem mocnostem, těšil i z domácího klidu, který ustavičně zneklidňovala strana, jež mu stála v cestě a jež, podněcována zahraničními nepřáteli míru, nemohla přestat znepokojovat ministerstvo královny, dokud by se v myslích díky odkladu podpisu udržovaly marné naděje mír zmařit a zabránit mu. Španělský král učinil v této velké věci zřeknutí zadost s veškerou pevností a slavnostností, jakou si jen bylo lze přát podle zákonů, obyčejů a zvyklostí Španělska; zbývalo už jen, aby ho Francie napodobila.

O této látce bylo řečeno zhruba vše, čeho je schopna, a ještě jasněji je objasněna mezi Doklady.8 Bylo by tedy zbytečným opakováním znovu líčit, čím mohou být zřeknutí se francouzské koruny ze strany prince a starší větve ve prospěch mladších, proti řádu ustálenému a od Huga Capeta nikdy nepřerušenému, aniž by je Francie přijala novým zákonem, který by rušil zákon všech staletí, a zákonem opatřeným takovými formami a takovou svobodou, jež by mu mohly zjednat sílu a pevnost nezbytnou pro tak důležitý akt; a zřeknutí se práva na španělskou korunu, založené jedině na zřeknutí se práva na Francii a na bližší nástupnictví díky odstranění celé jedné větve ve prospěch dvou princů a jejich větve a po nich ostatních princů krve podle stáří — princů, kteří, podřízeni nejabsolutnějšímu a na svou absolutnost nejžárlivějšímu králi, jaký kdy vládl, jenž byl dědem jednoho, strýcem a tchánem druhého a ještě jiným způsobem dědem obou princů krve, jsou nuceni být spolu s pairy přítomni čtení a registraci těchto listin, aniž by se kromě jejich přečtení předtím věc vyložila, tím méně projednala, a aniž by potom byl kdokoli vyzván, aby se vyjádřil, nebo aby se, kdyby k tomu byl vyzván, kdokoli odvážil říct jediné slovo kromě prostého souhlasu. A přece to bylo vše, co se, jak hned uvidíme, učinilo k provedení tohoto velkého aktu, určeného k tomu, aby ve Francii dosud neslýchaným způsobem stanovil nový řád nástupnictví na korunu, upevnil jiný, sotva méně podivný řád nástupnictví na španělskou monarchii a tím zajistil klid celé Evropě, která ho jen vzhledem ke Španělsku nedokázala nalézt ve slavnostnosti zřeknutí Pyrenejského míru a svatebních smluv Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV., vesměs registrovaných v parlamentu; přičemž Pyrenejský mír a svatební smlouva Ludvíka XIV. s jejími nejvýslovnějšími zřeknutími byly sjednány a podepsány na hranicích oběma prvními ministry Francie a Španělska osobně a slavnostně odpřisáhnuty oběma králi v přítomnosti jeden druhého, uprostřed obou dvorů.

Až příliš jasně je cítit nesmírný rozdíl mezi tím, co se tehdy dělo, a tím, co bylo právě vylíčeno a co bude ještě vyprávěno, a i to, že při Pyrenejském míru a králově sňatku vůbec nešlo o to převrátit pořádek nástupnictví na francouzskou korunu a zavést v něm nástupnictví, o jakém všechna staletí nikdy neslyšela.

Tento nejvyšší kult, na nějž byl král kvůli své moci tak žárlivý, protože její pevné ustavení bylo nejdražší a nejvytrvalejší péčí celého jeho dlouhého života, tedy nemohl utrpět sebemenší újmu, ani novostí věci, ani nesmírnou důležitostí, kterou měla pro vnitřní poměry, pro zahraničí, pro jeho vlastní rod, ani ohledem na jeho nejbližší rodinu, ani úvahou, že mu tato modla, které všechno obětoval, v jeho věku brzy unikne a nechá ho stanout nahého před Bohem jako posledního z jeho poddaných. Všechno, čeho se podařilo dosáhnout, aby byla věc slavnostnější, byla přítomnost pairů. A i v tom byla jeho choulostivost tak veliká, že se chtěl spokojit s tím, že obecně řekne, že si přeje, aby pairové byli kvůli zřeknutím v parlamentu přítomni. Dozvěděl jsem se to čtyři dny předem. Mluvil jsem s několika z nich a řekl jsem vévodovi z Orléans, že spokojí-li se král s takovým vyjádřením, může počítat s tím, že žádný pair do parlamentu nepůjde, a že je na něm, aby uvážil, co se mu v tom hodí, aby ze špatného platiče vytěžil, co se dá; ale nebudou-li pairové pozváni jeho jménem, každý zvlášť velmistrem ceremonií, jak se ukázalo, že bývá zvykem, nedostaví se do parlamentu ani jeden. Tato pevná rada, po níž by byl následoval i čin, jak jsme viděli, že se stalo při zádušní mši za Monseigneura v Saint-Denis, zabrala. Vévoda z Orléans a vévoda z Berry o tom s králem mluvili a naléhali tak, že Dreux šel osobně ke všem pairům, kteří bydleli na zámku ve Versailles, a těm, které nezastihl, nechal lístek, který se najde v Dokladech a v němž stálo, že pan vévoda ten a ten je jménem krále upozorňován, že se toho a toho dne bude v parlamentu jednat o velmi důležitých věcech, při nichž si Jeho Veličenstvo přeje, aby byl přítomen. Podepsáno Dreux a datováno. Těm, kdo byli v Paříži, se spokojil s tím, že lístek poslal; prince krve a legitimované musel zastihnout osobně, takže lístek nedostali. Angličané, kteří nedokázali dosáhnout víc a na nichž, jak bylo řečeno, krajně záleželo, aby se věc skončila, se nakonec ochotně přesvědčili, že je to vše, co bylo možné udělat. Tady je tedy konečně, co se stalo.

Zasedání mělo začít proslovem prvního prezidenta de Mesmes k vévodovi z Berry, který mu měl odpovědět. Vévodovi to působilo velké starosti. Paní ze Saint-Simon, které se svěřil, si dokázala prostřednictvím jednoho podřízeného opatřit proslov prvního prezidenta a dala ho vévodovi z Berry, aby podle něho upravil svou odpověď. Ta práce se mu zdála příliš těžká: přiznal to paní ze Saint-Simon a řekl, že neví, jak si poradit. Navrhla mu, aby mi to svěřil, a on byl tím východiskem nadšen. Napsal jsem tedy odpověď na stránku a půl obyčejného dopisního papíru běžným písmem. Vévoda z Berry ji shledal velmi dobrou, ale příliš dlouhou, než aby se ji naučil; zkrátil jsem ji; chtěl ji ještě kratší, takže měla nanejvýš tři čtvrtě stránky. Pustil se tedy do učení nazpaměť; dokázal to a večer před zasedáním ji v kabinetu odříkal o samotě paní ze Saint-Simon, která ho povzbudila, jak nejlépe uměla.

Ve středu 15. března jsem se v šest hodin ráno dostavil k vévodovi z Berry v parlamentním oděvu a brzy nato přišel ve stejném úboru s velkou družinou i vévoda z Orléans. Kolem půl sedmé nasedli oba princové do kočáru vévody z Berry; vévoda ze Saint-Aignan a já jsme se posadili na přední sedadlo. I on byl v parlamentním oděvu a byl prvním šlechticem komory vévody z Berry; u dvířek na jeho straně jel kapitán gardy vévody z Berry se služební holí, u druhých první šlechtic komory vévody z Orléans. Následovalo několik kočárů obou princů plných jejich družiny a kolem kočáru vévody z Berry jela spousta jeho gardistů s důstojníky. Cestou byl velmi zamlklý. Seděl jsem naproti němu a zdálo se mi, že ho velmi zaměstnává všechno, co ho čeká a co bude muset říct. Vévoda z Orléans byl naopak velmi veselý a vyprávěl historky ze svého mládí a ze svých nočních pěších toulek Paříží, při nichž poznal její ulice; vévoda z Berry se jich nijak neúčastnil. K bráně de la Conférence, tedy dnes, kdy je zbořena, na konec terasy a nábřeží tuilerijské zahrady, se dojelo dosti rychle.

Tam jsme našli trubače a kotlaře gardy vévody z Berry, kteří po celý zbytek cesty dělali velký hluk; ta už pokračovala jen krokem až k Justičnímu paláci, kde se jelo přímo ke schodišti Svaté kaple; u jejího vchodu je přijal pokladník abbé z Champigny, jak se tam obvykle přijímají synové Francie. Opěradla dvou chórových stolic nejblíže k oltáři na epištolní straně byla pokryta kobercem s poduškami a tam se oba princové usadili. Třetí stolici jsem nechal prázdnou a odstranil jsem podušku, kterou mi dali na čtvrtou. Pan ze Saint-Aignan se usadil na své v páté. Jiných podušek nebylo a do horních stolic nevystoupil kromě nás nikdo, ani na jedné, ani na druhé straně. Přední úředníci obou princů zasedli do dolních stolic na obou stranách směrem k oltáři a nechali prázdné obě stolice, které byly pod stolicemi obou princů. Ve Svaté kapli bylo dosti lidí a mezi nimi několik urozených osob, které přijely z Versailles, aby prince doprovodily, ale ne v jejich kočárech, v nichž byla jen jejich družina.

Když skončila tichá mše u hlavního oltáře, vyšlo se z kaple a u jejích dveří stáli dva prezidenti parlamentu (à mortier) a dva radové velké komory, vyslaní parlamentem, aby vévodu z Berry přivítali. Po krátkém pozdravu, přijatém a opětovaném, se vyšlo v průvodu; oba prezidenti po obou stranách vévody z Berry, za nímž šel kapitán jeho gardy se služební holí. Před ním šel vévoda z Orléans mezi oběma radami; já jsem šel sám bezprostředně před tímto princem a vévoda ze Saint-Aignan rovněž sám bezprostředně přede mnou. Přední úředníci obou princů a mnoho urozených osob šli bez pořádku vpředu i vzadu a gardisté vévody z Berry s mušketou na rameni a se svými důstojníky lemovali průvod z obou stran a měli co dělat, aby zjednali místo.

Tlačenice lidu od Svaté kaple až do velké komory byla taková, že by špendlík nepropadl na zem, a lidé vylezli všude, kam se dalo. Když vévoda z Berry dorazil, bylo zasedání v plném počtu, totiž princové krve a legitimovaní, všichni ostatní pairové, celý parlament. Tournelle, vyšetřovací a petiční komory zasedaly spolu s velkou komorou, čestní radové, radové emeritní a čtyři nejstarší dvorní referendáři; celé zasedání bylo dole, a nahoře a za zasedacím prostorem na lavicích pokrytých liliemi pro všechny, kdo měli právo zasedat, ale nevešli se do obvyklého čtverce, kde bylo místo téměř jen pro pairy. Zasedalo se dole, protože to, co se mělo dít, se pokládalo za neveřejné, ale celá velká komora byla v nepořádku plná všemožných lidí, kteří stáli v tlačenici. Na zadní poslední lavice se usadilo, kolik se jen dalo, dvořanů a urozených osob. Oba princové, následováni oběma prezidenty, prošli parketem na svá místa; vévoda ze Saint-Aignan a já jsme zaujali svá a vstoupili do zasedání bezprostředně před nimi; oba radové, kteří při vstupu do zasedání zůstali vzadu, se dostali na svá místa, jak mohli. Celé shromáždění povstalo a smeklo, jakmile se princové při vstupu do zasedání přiblížili, ještě než jsme do něho vstoupili my, a znovu se posadilo a pokrylo hlavu teprve, když se posadili a pokryli hlavu oni. Vévoda ze Shrewsbury, doprovázen uvaděčem velvyslanců a několika Angličany ze své družiny, byl nahoře v lóži na straně u krbu, kterou pro něho připravili jako pro nezbytného svědka tohoto aktu za Anglii. Uvedu zde pairy, kteří zasedali, a vedle nich ty, kteří přítomni nebyli; většina z nich neměla věk stanovený ediktem z roku 1711 pro přijetí do parlamentu. Tak bude vidět všechno, co tehdy ve Francii bylo vévodů a pairů.

Pairové přítomní na zasedání

Vévoda z Berry.

Vévoda z Orléans.

Vévoda z Bourbonu.

Princ de Conti.

Vévoda du Maine.

Hrabě z Toulouse.

Arcibiskup-vévoda z Remeše, Mailly, později kardinál.

Biskup-vévoda z Laonu, Clermont-Chattes.

Biskup-vévoda z Langres, Clermont-Tonnerre.

Biskup-hrabě z Châlons, Noailles.

Biskup-hrabě z Noyonu, Châteauneuf-Rochebonne.

Vévoda z La Trémoille.

Vévoda ze Sully.

Vévoda z Richelieu.

Vévoda ze Saint-Simon.

Vévoda z La Force.

Vévoda z Rohan-Chabot.

Vévoda z Estrées.

Vévoda z La Meilleraye a Mazarin.

A.9 Vévoda z Villeroy.

C. Vévoda ze Saint-Aignan.

Vévoda z Foix.

Vévoda z Tresmes.

Vévoda z Coislinu, biskup z Met.

D. Vévoda z Charostu.

Vévoda z Villars, maršál Francie.

Vévoda z Berwicku, maršál Francie.

Vévoda d’Antin.

Vévoda z Chaulnes.

Nepřítomní pairové

Kardinál z Janson, biskup-hrabě z Beauvais. Umíral, a kromě toho kardinálové-pairové do parlamentu nechodí, protože v něm zasedají jen podle pořadí své pairie.

Vévoda z Uzès, byl v Languedocu.

Vévoda z Elbeufu.

Vévoda z Ventadour. Oba se nikdy neobtěžovali dát se přijmout do parlamentu.

Vévoda z Montbazonu, nemocen.

Vévoda z Luynes.

Vévoda z Brissacu.

Vévoda z Fronsacu. Všichni tři neměli věk k přijetí.

Vévoda z La Rochefoucauld, slepý.

Vévoda z Valentinois, v Monaku.

Vévoda z Bouillonu, nemocen.

Vévoda z Albretu, nepřijat.

Vévoda z Luxembourgu, ve svém guvernérství Normandii.

A. Vévoda z Villeroy, maršál Francie, odstoupivší.

B. Vévoda z Grammontu.

B. Vévoda z Guiche. Oba odstoupivší.

B. Vévoda z Louvigny, nepřijat.

Vévoda z Mortemartu, nepřijat.

C. Vévoda z Beauvilliers, odstoupivší.

Vévoda z Noailles, ve čtvrtletní službě kapitána tělesné gardy.

Vévoda z Aumontu, velvyslanec v Anglii.

D. Vévoda z Béthune, odstoupivší.

Kardinál z Noailles, arcibiskup pařížský.

Vévoda z Boufflers, nepřijat.

Vévoda z Harcourtu, maršál Francie, byl nemocen doma v Normandii.

Zasedání se tedy skládalo z jednoho syna Francie, jednoho vnuka Francie, dvou princů krve, dvou levobočků, pěti duchovních pairů a osmnácti světských pairů; nepřítomni byli dva princové krve, ještě děti, dva duchovní pairové kardinálové, deset pairů nepřítomných nebo nemocných, devět nepřijatých, většinou příliš mladých, a šest, kteří odstoupili svou hodnost synovi nebo bratrovi a do parlamentu už nevstupovali. Bylo tedy tehdy sedm duchovních pairií a sedm arcibiskupů či biskupů-pairů, třicet sedm světských vévodství-pairií a díky odstoupením čtyřicet dva vévodů a pairů, nepočítaje levobočky. Z různých příčin jich tedy chybělo dvacet pět, a vévodu z Berry v to počítaje nás zasedalo dvacet devět. Takové zasedání by si dobře zasloužilo, aby mu přišel předsedat kancléř: ale ten neměl rád obřady; od té doby, co byl kancléřem, do parlamentu nikdy nepřišel, a to, co se tam mělo dít, se zdálo málo odpovídat pravidlům. Král, který jen stěží svolil ke všemu, co přesahovalo slavnostnost obyčejné registrace, mu nenavrhl, aby tam šel, a on sám měl ještě dál k tomu, aby si to nechal říct a aby tam toužil být.

Když vévoda z Berry zaujal své místo, dalo dost práce zjednat ticho. Jakmile bylo možné se slyšet, pronesl první prezident svůj proslov k vévodovi z Berry. Když skončil, bylo na princi, aby odpověděl. Napůl smekl klobouk, hned si ho zase nasadil, pohlédl na prvního prezidenta a řekl: „Pane…“ Po chvilce odmlky opakoval: „Pane…“, pohlédl na shromáždění a pak řekl ještě jednou: „Pane…“ Obrátil se k vévodovi z Orléans, oba rudější než oheň, pak k prvnímu prezidentovi, a nakonec se zarazil, aniž mu z úst mohlo vyjít něco jiného než „Pane“. Byl jsem naproti čtvrtému prezidentovi parlamentu (à mortier) a viděl jsem princův zmatek naplno: potil jsem se z toho, ale nebylo už pomoci. Znovu se obrátil k vévodovi z Orléans, který sklopil hlavu. Oba byli celí bez sebe. Nakonec první prezident, když viděl, že už není východiska, ukončil tuto krutou scénu tím, že před vévodou z Berry smekl čepici a hluboce se uklonil, jako by odpověď byla skončena, a hned vyzval královské zástupce, aby promluvili. Lze si představit rozpaky všech dvořanů, kteří tam byli, a údiv veškerého soudcovského stavu. Královští zástupci tedy vyložili, oč jde, a pronesli o tom pak dlouhý řečnický kus: šlo o to vyjmout z rejstříků parlamentu královský patent, který španělskému králi a jeho větvi zachovával právo na francouzskou korunu, ačkoli nepřítomným a nedomorodým, když odcházel do Španělska, a přečíst jeho zřeknutí se francouzské koruny za sebe i za celou svou větev a zřeknutí se španělské koruny vévody z Berry a vévody z Orléans za sebe i za své potomstvo a všechna tato tři zřeknutí registrovat. První prezident vyložil královy úmysly. Slova se ujal advokát Joly de Fleury a přednesl návrh; byly přečteny závěry generálního prokurátora; hlasovalo se čepicí:10 to vše trvalo velmi dlouho.

Když byl vyhlášen rozsudek o registraci, prezidenti povstali s veškerým soudcovským stavem; hluboce se uklonili vévodovi z Berry, který smekl, aniž vstal; prezidenti odešli do bufetu a celý soudcovský stav je následoval. Vévoda z Orléans rovněž vůbec nevstal, ani při pozdravu, ani když odcházeli. Po tomto příkladu nevstali vůbec ani oba princové krve a oba levobočci, kteří pro prezidenty parlamentu (à mortier) vždy vstávají, protože ti vstávají pro ně; a pairové, kteří pro prezidenty parlamentu (à mortier) ani pro prvního prezidenta nikdy nevstávají, protože ti nevstávají pro ně, zůstali rovněž sedět. Zůstalo se tedy na místech, dokud talárníci nevyprázdnili všechny své lavice, pak se každý přiblížil k princům a jeden k druhému, a urozené osoby i dvořané opustili svá místa a vstoupili na parket, kde princové i všichni ostatní stáli páté přes deváté a hovořili spolu. Po čtvrthodině mě vévoda z Orléans dal mezi všemi těmi lidmi zavolat a zeptal se mě, zda by se nemělo zaujmout místa před příchodem prezidentů a soudcovského stavu. Řekl jsem mu, že je to možné, ale že také stačí být včas upozorněn a usadit se chvilku předtím, nebo dokonce dorazit všichni na místa současně s nimi. Usoudil, že se brzy vrátí, protože jim šlo jen o to vzít si velké červené taláry s epitógami a mortier do ruky, a že nebudou chtít nechat vévodu z Berry čekat. Řekl mi tedy, abych dal pairům vědět, že vévoda z Berry a on vystoupí na horní sedadla a zaujmou tam místa. Za chvíli se to provedlo a parket se vyprázdnil. Každý se snažil usadit tam, odkud by viděl a slyšel. Lidé z parlamentu mezitím na horních sedadlech vpravo zdvojili jednu lavici, pokrytou kobercem s liliemi, pro pairy, kteří by se nevešli na obvyklou pevnou lavici opřenou o zeď; díky tomu bylo místo pro všechny.

Nevím, co se mezi princi odehrálo, když zaujali místa, neboť ačkoli jsem seděl na lavici opřené o zeď, byl jsem od nich daleko, patnáctý, protože duchovní pairové, kteří při lit de justice sedí vlevo u královského koutu na horních sedadlech, sedají vpravo, když jde jen o parlament jako toho dne. Krátce poté, co jsme všichni zasedli a čekali na návrat parlamentu, uslyšel jsem, jak mě z ruky do ruky volají pairové sedící nade mnou a říkají mi, abych šel promluvit s vévodou z Berry a vévodou z Orléans, kteří mě žádají. Nevím, zda pan Vévoda, který byl možná v rozpacích, zda má jako obvykle vstát, nebo po příkladu obou prvních princů nevstávat, když prezidenti odcházeli, je neponoukl k tomu, aby vstali při jejich návratu. Šel jsem tedy za nimi k královskému koutu, a protože kromě nás nikdo nebyl na místě, nevstali ani oni, ani pairové, kolem nichž jsem procházel tam i zpět; jinak totiž, když se skutečně zasedá, synové Francie, princové krve a ostatní pairové vstávají pro přicházejícího paira úplně na nohy a usedají teprve zároveň s ním. Vévoda z Orléans mě tedy postavil mezi sebe a vévodu z Berry, kteří seděli obráceni ke mně, a tam se mě zeptali, zda mají vstát, až první prezident, následován ostatními, vstoupí lóží od bufetu a bude se podél jejich lavice sunout až k nim. Řekl jsem jim, že ne; že mají zůstat s odkrytou hlavou, aby jí měli odkrytou, až se prezidenti objeví; nechat je všechny dojít na místa a opětovat jim lehkým pokývnutím těla, aniž by se jinak pohnuli, až se jim před usednutím ukloní, a to jediným pokývnutím pro všechny, přičemž přejedou pohledem podél jejich lavice. Drželi se toho a nic dalšího nepřidali. Pan Vévoda, který z toho něco zaslechl, mě zastavil, když jsem šel kolem něho zpátky na své místo, a zeptal se mě, zda má vstát. Usmál jsem se a řekl jsem mu, že nevím, co je ochoten těm pánům poskytnout; ale že vévoda z Berry ani vévoda z Orléans nevstanou ani nebudou činit sebemenší náznak, že by vstávali, protože to nemají dělat, a že pairové se ani nepohnou; a vrátil jsem se na své místo.

Prezidentská nadutost si nemohla nechat ujít tak krásnou příležitost uplatnit se na synech Francie. Svou toaletu protahovali přes tři dobré čtvrthodiny a vyvolali tím hlasité reptání, které jsme slyšeli ze svých míst. Konečně dorazili a já jsem zpozoroval, že prvnímu prezidentovi a dvěma či třem prvním, kteří šli za ním, vstoupil do tváře silný ruměnec, když viděli, že vévoda z Berry a vévoda z Orléans se při jejich příchodu ani nehnou, že oba princové krve a oba levobočci se nepohnou o nic víc a že se jim ode všech, stejně jako od pairů, které rovněž pozdravili obráceni k nim a s pohledem podél jejich lavic, nedostalo ničeho než lehkého pokývnutí, které jsem navrhl. Zároveň se dolní sedadla a lavice s liliemi, které byly přidány vzadu, zaplnily veškerým soudcovským stavem. Chvíli mu trvalo, než se usadil, a pak zase soudním sluhům, než zjednali ticho.

Protože se nahoře hrálo na „paní“, jako se hrálo dole, kde se v přítomnosti všech diváků, kolik jich jen velká komora pojala, předstíralo, že se jedná o samotě za zavřenými dveřmi, a jako by v tomto novém zasedání šlo jen o vyhlášení toho, co se stalo v předchozím, zvolal první prezident, aby se otevřely dveře a vpustili se lidé. Bylo to pro formu; dveře nebyly po celé to dlouhé dopoledne zavřeny ani chvíli a všechno bylo tak plné, že nemohl vejít nikdo navíc k těm, kdo tam byli a byli tam pořád. Když tento první povyk soudních sluhů přešel, když potom zvolali ticho a hluk se trochu utišil, začalo se znovu číst a přednášet, jen jinými slovy, aby se obměnila výmluvnost královských zástupců, totéž, co se četlo a přednášelo při zasedání dole, takže to trvalo nesmírně dlouho.

Do nejvážnějších, ba někdy i nejsmutnějších věcí se dosti často vmísí žertovné příhody, jejichž protiklad vyloudí smích i u těch nejvážnějších. Nemohu si odepřít vylíčit dvě, jichž jsem byl při tomto obřadu svědkem velmi zblízka, a při té první jsem měl velký strach, co mě z ní potká. Moje pořadí při zasedání na dolních sedadlech mě posadilo mezi vévodu z Richelieu a vévodu z La Force. Už dost dlouho zasedali a čekali na vévodu z Berry. Krátce po jeho příchodu jsem ucítil, jak se dobrák Richelieu11 vrtí, a brzy nato se mě zeptal, zda to bude dlouhé. Řekl jsem mu, že myslím, že ano, kvůli čtení a kvůli přehlídce řečí královských zástupců. A už začal brumlat a shledávat to velmi špatným. Dlouho nevydržel v klidu, aby se zase nevrátil k otázkám a k vrtění a aby mi nakonec neřekl, že umírá touhou jít na stolici a že tedy musí odejít. Představil jsem mu, jak nepatřičné by bylo odejít ze zasedání, kde ho všichni přítomní vidí od hlavy až k patě a kde před sebou nemá nic než prázdný čtverec parketu zasedání. To ho neuspokojilo a brzy jsem měl nový útok. Znal jsem toho člověka ze zkušenosti, kterou jsem pro její vzácnost výše nevynechal (viz výše). Věděl jsem, že skoro každý večer bere kasii a často ráno klystýr, s nímž vycházel ven, nosil ho tři nebo čtyři hodiny s sebou a vypustil ho u toho, u koho se zrovna nacházel. Zmocnila se mě hrůza o jeho kalhoty, a tudíž o můj nos. Začal jsem se tedy rozhlížet, jak bych se tak nebezpečného souseda zbavil, a s bolestí jsem viděl, že je to kvůli nesmírné tlačenici nemožné. Abych to zkrátil, záchvaty touhy odejít a hrozby, že už to nevydrží, pokračovaly celé zasedání a ke konci tak zesílily, že jsem se nejednou cítil ztracen. Když skončilo, požádal jsem abbé Roberta, duchovního radu velké komory, který seděl přesně za námi a celý ten rozhovor slyšel, aby se pokusil pana z Richelieu dostat ven. Dalo to nesmírnou práci a vyžádalo si to veškeré úsilí abbé Roberta i soudních sluhů, které si přivolal na pomoc. Na zasedání na horních sedadlech se už nevrátil.

Výjev, který mě tam bavil, neměl v sobě nic hrozivého. Pan z Met se ocitl zády u mých kolen na té zdvojené lavici, postavené podélně v šíři horních sedadel pod lavičkou, která se táhne pod obvyklou pevnou lavicí opřenou o zeď, na níž jsem seděl já. Brzy poté, co se začalo, se pan z Met začal netrpělivě ošívat, posmívat se zbytečnosti toho, co se přednášelo, ptát se, zda nás ti lidé hodlají nechat spát v Justičním paláci, vrtět se a nakonec říkat, že pukne touhou se vychcat. Byl vtipný, a to s přirozenou komičností, která pronikala i do nejvážnějších věcí. Navrhl jsem mu, ať se vychčije před sebe na uši radů, kteří seděli pod ním na dolních sedadlech. Kroutil hlavou, mluvil nahlas, mezi zuby se obracel na generálního advokáta a ošíval se tak, že vévodové z Tresmes a z Charostu, mezi nimiž seděl, mu každou chvíli říkali, ať sedí klidně, jako by to říkali dítěti, a my jsme umírali smíchy. Chtěl doopravdy odejít, viděl, že je to nemožné, přísahal, že ho na takovou slávu už nikdy nikdo nedostane; občas prohlašoval, že si uleví na vlastní účet i na účet kohokoli, koho se to bude týkat; zkrátka nás bavil celé zasedání. Nikdy jsem neviděl nikoho tak šťastného, jako byl on, když skončilo.

Bylo už velmi pozdě, když bylo vše skončeno. Shromáždění povstalo; princové sestoupili malým schodištěm u královského koutu. Oba prezidenti a oba radové, kteří vévodu z Berry přivítali u Svaté kaple, ho čekali u východu z parketu, šli stejně jako cestou sem a doprovodili ho k témuž schodišti Svaté kaple. Zatímco princové sestupovali z horních sedadel tímto malým schodištěm u královského koutu, pairové a prezidenti, kteří stáli, se navzájem pozdravili a zároveň se každý podél lavice, na níž seděl, obrátil k odchodu, nejstarší první; prezidenti odešli lóží od bufetu, pairové lóží u krbu, jak se přišlo, a pairové vyšli spolu, po dvou, jako obvykle s jedním soudním sluhou v čele. Pan ze Saint-Aignan a já jsme je opustili u východu z velké komory, abychom se připojili k vévodovi z Berry a vévodovi z Orléans a nasedli s nimi do kočáru. Jeli rovnou do Palais-Royal, krokem a se stejnou okázalostí, s jakou přijeli do Justičního paláce. Rozhovor cestou byl velmi střídmý; vévoda z Berry se zdál zdrcený a rozpačitý, ale také rozmrzelý. Po příjezdu do Palais-Royal se oba převlékli do svých obyčejných šatů, a pan ze Saint-Aignan a já do svých.

Vévoda z Orléans pozval mezi oběma zasedáními mnoho pairů a urozených osob na oběd do Palais-Royal s vévodou z Berry. Pověřil i mě, abych pozval pairy a ty z urozených osob, které mi jmenoval a které bych mezi oběma zasedáními měl po ruce a on možná ne, a své přední úředníky, aby jeho jménem pozvali mnoho dalších, což pro ně bylo snazší, protože se s nimi mimo zasedání stýkali. Chvíli se postávalo a přecházelo v onom velkém apartmá Palais-Royal, které vévoda z Orléans nádherně upravil a rozšířil, dokud pozvaní nemohli dorazit z Justičního paláce. Byla prostřena tabule ohromné velikosti, stejně skvělá jako vybraná, bez jediného masitého jídla. Vévoda z Berry usedl doprostřed do křesla, přijal ubrousek, který mu podal vévoda z Orléans, a jedině on měl podšálek na pití a ubrousek pod příborem, ale žádný cadenas.1213 Vévoda z Orléans se posadil bez mezery po jeho pravici na sedadlo zcela stejné jako sedadla celé společnosti, pan z Remeše a pan z Laonu usedli vedle nich vpravo a vlevo a po nich ostatní vévodové. Pan z Poix se posadil naproti nim doprostřed. Jejich přední úředníci seděli u stolu a mnoho urozených osob také. Úředníci vévody z Orléans se mezi ně rozptýlili, aby dělali hostitele; vévoda z Orléans to dělal i sám, s velkým půvabem a nenuceností, ale důstojně a s mírou. Sedělo se dlouho, protože jídlo bylo vydatné a dobré a každý umíral hlady. Množství přihlížejících, počet těch, kdo seděli u stolu, ani množství mís a chodů nezabránily tomu, aby se ve vší možné spořádanosti včas a rychle neměnily a aby každý nebyl obsloužen jako u stolu o pěti či šesti stolovnících. Krajní vážnost vévody z Berry a jeho mlčení před jídlem i během něho mu ubraly na veselosti. Každý hovořil se svými sousedy a hlad a dobré jídlo zabránily tomu, aby se kdo nudil. Před jídlem, během něho i po něm byl vévoda z Orléans nekonečně zdvořilý a ke všem velmi pozorný. Oba princové krve a oba legitimovaní, kteří byli v parlamentu, pozváni do Palais-Royal nebyli, a anglický velvyslanec také ne.

Oba princové odjeli brzy poté, co vstali od stolu, a jeli krokem až k bráně Saint-Honoré se stejnou okázalostí, s jakou ráno vjeli do Paříže. Oba se zdáli velmi pohoršeni několika věcmi, kterých si v parlamentu všimli; některé se týkaly jen pairů, jiné postihly je samé spolu s nimi. Zde je vynechávám, protože bude příležitost mluvit o nich později. Jinak vévoda z Berry, který se celou cestu nerozjasnil, držel v kočáře vážnost a zdrženlivost. Vystoupili ve Versailles na Dvoře princů, zřejmě proto, že gardisté vévody z Berry by ho na velké nádvoří nemohli následovat. U dvířek kočáru je čekal vzkaz. Vévodkyně z Tallard byla, jak bylo řečeno, den předtím zasnoubena, v noci provdána a toho dne přijímala návštěvy na lůžku vévodkyně z Ventadour. Ta tedy poslala na oba prince počkat a poprosit je, aby, chtějí-li jí prokázat čest a přijít ji navštívit, laskavě přišli k její vnučce dřív, než půjdou k sobě, protože návštěvy už skončily a ona čeká jen na ně, aby mohla z lůžka vstát. Šli tam rovnou.

Přijala je mimo jiné kněžna z Montaubanu, která se svým obvyklým lichocením, a aniž věděla slovo o tom, co se stalo, začala křičet, jakmile zahlédla vévodu z Berry, že je okouzlena půvabem a důstojnou výmluvností, s níž mluvil v parlamentu, a rozváděla toto téma všemi chválami, jichž bylo schopno. Vévoda z Berry zrudl zlostí, aniž řekl slovo, a šel stále dál, aby se dostal k lůžku; ona chválu ještě zdvojnásobila, obdivovala jeho skromnost, která ho nutí rdít se a neodpovídat, a nepřestala, dokud nedošli k nevěstě. Vévoda z Berry tam pobyl jen několik okamžiků vestoje a odešel. Byl vyprovázen tak, jak byl přijat, a ta stará ho stále pronásledovala řečmi o divech, které vykonal, a o potlesku, který sklidil od parlamentu i od celé Paříže. Když se jí konečně zbavil, protože vyprovázení skončilo, odešel k vévodkyni z Berry, kde zastihl společnost, nikomu tam neřekl ani slovo, sotva vévodkyni z Berry, vzal s sebou paní ze Saint-Simon a odešel s ní sám k sobě, kde se zavřel v kabinetu.

Tam se vrhl do křesla, zvolal, že je zneuctěn, a už křičel a plakal horkými slzami. Paní ze Saint-Simon vylíčil mezi vzlyky, jak v parlamentu uvízl a nemohl ze sebe vypravit slovo; zdůrazňoval, jakou potupu mu to přineslo před takovým shromážděním, že se to bude všude vědět a že ho to udělá hlupákem a slabomyslným; pak přešel na poklony, kterých se mu dostalo od paní z Montaubanu, která si z něho prý tropila posměch a urazila ho a která určitě dobře věděla, co se mu stalo; a odtud přešel k tomu, že ji v nejvyšší zuřivosti častoval všemi možnými jmény. Paní ze Saint-Simon nevynechala nic, aby ho uklidnila jak ohledně jeho příhody, tak ohledně paní z Montaubanu, a ujišťovala ho, že ta nemohla vědět, co se v parlamentu stalo, o čemž ve Versailles ještě nikdo nevěděl, a že lichocení ji přimělo říct všechno, co si jen představovala. Nic nezabralo: stížnosti a mlčení se mezi slzami stále střídaly. Pak se najednou pustil do vévody z Beauvilliers a do krále a obviňoval svou výchovu: „Mysleli jen na to,“ zvolal, „jak mě otupit a udusit všechno, čím jsem mohl být. Byl jsem mladší syn, stavěl jsem se na odpor bratrovi, báli se následků, zničili mě; nenaučili mě nic než hrát a lovit, a podařilo se jim udělat ze mě hlupáka a tupce, neschopného čehokoli, který nikdy k ničemu nebude a bude terčem pohrdání a posměchu světa.“ Paní ze Saint-Simon umírala soucitem a nevynechala nic, aby ho uklidnila. Tento podivný rozhovor mezi čtyřma očima trval skoro dvě hodiny, takže už byl téměř čas jít ke královské večeři. Nazítří začal znovu, s menší prudkostí. Paní ze Saint-Simon ho kousek po kousku utěšila, i když nedokonale. Vévodkyně z Berry se mu o tom sotva odvážila něco říct, vévoda z Orléans ještě mnohem méně; ale nikdo se od té doby neodvážil mluvit nejen s ním, ale ani v jeho přítomnosti o tomto zasedání parlamentu ani o ničem z celé té cesty do Paříže. Téhož dne po odchodu z parlamentu vyslal vévoda ze Shrewsbury kurýry do Anglie a do Utrechtu, kteří velmi rychle uspíšili podpis míru mezi všemi mocnostmi kromě císaře.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Bitva u Höchstädtu (Angličany zvaná u Blenheimu) 13. srpna 1704, v níž byl maršál z Tallard poražen a zajat; v anglickém zajetí, převážně v Nottinghamu, zůstal až do roku 1711.↩

  2. Vysvětlivka: Marie-Joseph d’Hostun (1683–1755), mladší syn maršála z Tallard; po otcově odstoupení vévoda z Tallard, ženich v zásnubách popsaných dále.↩

  3. Ediční poznámka: První maršál z Villeroy byl bratrem tchyně maršálova otce, Marie de Neuville, nikoli jeho ženy.↩

  4. Vysvětlivka: Nevěstou byla Marie-Isabelle-Gabrielle-Angélique de Rohan (1699–1754), dcera prince z Rohanu a vnučka vévodkyně z Ventadour i paní ze Soubise; jako vévodkyně z Tallard později převzala po babičce úřad vychovatelky královských dětí.↩

  5. Vysvětlivka: Henri-Charles du Cambout de Coislin († 1732), biskup z Met od roku 1697 a první almužník krále; po smrti svého bratra roku 1710 vévoda z Coislinu a pair.↩

  6. Vysvětlivka: Vévodové z Longueville pocházeli od Jana, bastarda Orleánského (Dunoise), druha Johanky z Arku; jako levobočná větev královského rodu požívali knížecích poct.↩

  7. Vysvětlivka: Podmínkou utrechtského míru bylo, aby se francouzská a španělská koruna nikdy nespojily: Filip V. se 5. listopadu 1712 před kortesy zřekl za sebe i své potomky nároků na francouzský trůn a vévodové z Berry a z Orléans se obdobně zřekli nároků na trůn španělský.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Doklady. (Poznámka Saint-Simonova.)↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Písmena označují otce, kteří odstoupili, a syny, kteří jejich odstoupením nabyli hodnosti. (Poznámky Saint-Simonovy.)↩

  10. Vysvětlivka: Hlasovat čepicí (opiner du bonnet) — vyjádřit souhlas pouhým pozdvižením čepice, bez rozpravy a bez odůvodnění.↩

  11. Vysvětlivka: Armand-Jean de Vignerot du Plessis, vévoda z Richelieu (1629–1715), prasynovec a dědic kardinála z Richelieu, otec vévody z Fronsacu.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámku (viz výše).↩

  13. Vysvětlivka: Cadenas — uzamykatelná schránka na podnosu se solničkou, příborem a ubrouskem, kterou u stolu směli mít jen král a nejvyšší osoby.↩