Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola šestnáctá
Císařovna jede z Barcelony do Vídně přes Itálii v naprostém inkognitu. — Zplnomocněnci Španělska přijati v Utrechtu. — Orry povolán zpět do Španělska. — Nízkost, povaha a vzestup vévody z Bournonvillu. — Mír podepsán, vyhlášen; slavnosti v Paříži. — Smělá politika pana a paní du Maine. — Fojtství v Haguenau zajištěno panu z Châtillonu. — Čtyřicet osm tisíc livrů zvýšení penze Madame. — Dvanáct tisíc livrů penze vévodovi z Charostu. — Dvacet tisíc livrů penze zajištěno paní z Monasterolu. — Fiefmarcon generálním místodržitelem Roussillonu. — Klamné záblesky naděje pro arcibiskupa z Cambrai. — Smrt Montgaillarda, biskupa v Saint-Pons. — Smrt pana z L’Aigle; jeho povaha. — Smrt a povaha Sévigného. — Smrt, povaha a vzestup starého Clérembaulta. — Smrt markýzy z Mirepoix. — Smrt hraběnky z Uzès. — Smrt, vzestup a povaha kardinála z Janson. — Beauvais dáno abbému ze Saint-Aignan, navzdory vévodovi z Beauvilliers. — Smělá obratnost Říma s jeho bulami. — Narození a smrt vévody z Alençonu. — Kolínský a bavorský kurfiřt se několikrát vidí s králem. — Princezna de Conti, králova dcera, kupuje palác Lorges v Paříži. — Sňatek d’Aubignyho se slečnou z Villandry. — Villars se omlouvá, že nemůže sloužit, pak jde na Rýn; Besons na Moselu. — Harcourt, určený pro Rýn, není schopen sloužit. — Sto tisíc livrů Villarsovi. — Odjezd generálů. — Stenbock a jeho vojsko zajati Dány. — Châteauneuf velvyslancem v Holandsku; Bonac v Cařihradě; du Luc ve Švýcarsku. — Abbé z Mornay; kdo to byl, a proč do Portugalska. — Lassay syn vyslancem do Pruska, kam nikdy nejel. — Löwenstein biskupem v Tournai.
Jennings1, jeden z anglických admirálů, už předtím převezl císařovnu2 z Barcelony do Janova, a nastala chvíle, kdy se zdálo, že se Katalánci jejímu odjezdu postaví se zbraní v ruce. Projela Itálií s malým doprovodem a v naprostém inkognitu a co nejrychleji se dostala do Innsbrucku a pak do Vídně. Jennings se potom vrátil, aby převezl anglická vojska, která už dlouho nevycházela ze svých ubikací. Vévoda z Osuny, jist si tím, že bude v Utrechtu připuštěn, se tam odebral z Paříže a Monteleón z Anglie. Orry3, který zůstával v Paříži od té doby, co ho král dal vyhnat ze Španělska a málem ho dal oběsit, byl tam vlivem paní des Ursins povolán zpět. Španělský král si k tomu přál králův souhlas; ten ho nikdy dát nechtěl, ale dovolil, aby Orry odjel bez jeho svolení, a tak se tam Orry vrátil. Tato suverenita paní des Ursins4 brzdila mír se Španělskem. Podrobnosti o tom budou k vidění v Dokladech5, stejně jako to, jak velmi to král nesl nelibě. Právě to založilo štěstí barona z Capres, jehož paní des Ursins poslala svým jménem do Utrechtu.
D’Aubigny tam už byl; nedostal se tam dál než do předpokojů a pro své nízké postavení byl v opovržení. Usoudila tedy, že mladší syn z rodu Bournonvillů, který měl ducha, obratnost ve styku s lidmi i smysl pro intriky, nesl v Nizozemí vážené jméno, měl tam spoustu příbuzných a byl to člověk ochotný udělat cokoli, jen aby se zalíbil a něčeho dosáhl, prorazí a dovede ke zdárnému konci věc, po níž toužila nade všechno na světě, a to zcela bezmezně. Zmýlila se. Capres se zostudil tak směšným posláním, hluboko pod svou úrovní; v Utrechtu nebyl připuštěn k jednání o ničem a zakusil tam všechna příkoří, jaká jeho poslání mohlo jeho osobě přivodit. Pokud však šlo o něho samého, dosáhl, čeho chtěl, totiž zalíbit se rozdavatelce milostí všeho druhu. Paní des Ursins mu byla tak vděčná, že tu cestu podnikl jejím jménem a že tam z lásky k ní tolik vytrpěl, že s odměnou neotálela. Neměl žádné milosti ani zbla majetku; zajistila mu blahobyt a dala mu udělit Zlaté rouno, brzy nato grandezu a nakonec valonskou kompanii tělesné gardy španělského krále. Tyto drobné události jsem zrychlil, abych se k nim už nemusel vracet. Doklady, v nichž je vše, co se týká míru, tak dobře vysvětleno, mě zbavují povinnosti mluvit o tom zde podrobně.
Na Velký pátek 14. dubna kolem osmé večer vstoupil Torcy do pokojů paní z Maintenon a přivedl ke králi rytíře z Beringhenu, dnes prvního štolbu a rytíře řádu, kterého maršál z Huxelles pověřil, aby přinesl tolik očekávanou zprávu o podpisu míru, uzavřeného konečně předešlé pondělí 10. dubna hluboko v noci s Anglií, Holandskem, Portugalskem a oběma novými králi, sicilským a pruským; a abych to řekl hned, ratifikace přišly 14. května a 22. května byl mír s velkou slavností vyhlášen v Paříži6.

Pan a paní du Maine, kteří už tehdy usilovně pomýšleli na to, jak si získat oblibu lidu, přijeli ze Sceaux k vévodovi z Rohanu na place Royale, aby se podívali na průvod, ukázali se na balkoně a házeli lidu peníze – štědrost, která by se u krále jiným neprošla. Večer hořelo před domy mnoho ohňů a několik domů bylo osvětleno. Dne 25. května se v Notre-Dame zpívalo Te Deum za obvyklé účasti; večer byl na náměstí Grève velký ohňostroj a po něm skvělá hostina, kterou na vlastní náklady vystrojil na radnici vévoda z Tresmes, guvernér Paříže, pro velvyslance a pro velký počet vznešených osob ode dvora i z města, obojího pohlaví, a při jídle hrálo čtyřiadvacet houslí.
Ta doba se zdála dobou milostí; nikdo ji nepromeškal. Zmýlil jsem se, pokud jde o smrt vévody Mazarina. Jeho kritický stav v jeho věku dal k té domněnce podnět; zemřel teprve ke konci tohoto roku. Po této opravě už o něm tedy nebudu mluvit. Svému synovi dal při jeho sňatku fojtství v Haguenau s dvaceti tisíci livrů ročního důchodu. Nevážnost, na kterou si u něho všichni po dlouhá léta zvykli, a krajní opovržení, do něhož upadl pro hanebný, pohoršlivý a nevýrazný život svého syna, přivedly Voysina na myšlenku požádat krále o toto fojtství pro svého zetě Châtillona, který od té doby udělal tak velké a tak nečekané štěstí. Voysin ho dosáhl tak, aby ho Châtillon užíval po smrti vévody Mazarina a aby po Châtillonovi přešlo na jeho mužské potomstvo. Vévoda z La Meilleraye mohl křičet, jak chtěl, síly nebyly vyrovnané; veřejnost však byla podivně pobouřena drzostí a chamtivostí tohoto ministra, který dal první příklad násilí, kdy se z pouhé přízně odnímá majetek žijícím osobám, které na něj mají právo a odjakživa jej drží – to jest od té doby, co o něm král mohl rozhodovat –, a to bez stínu práva, dluhu či jakéhokoli nároku, jen z moci a vůle uchvátit. Netrvalo dlouho a převedl na svou dceru, paní z La Rochepot, penzi šesti tisíc livrů, kterou mu vynášely králové cesty do Flander v době, kdy tam byl intendantem.
Madame, která při čtyřech stech tisících livrů ročního důchodu jen stěží stačila na výdaje svého velkého dvora, požádala krále o pomoc; ten jí s omluvou, že je to málo, přidal čtyřicet tisíc livrů.
Vévoda z Charostu, který neměl zbla majetku a byl sevřen mezi otcem a matkou na jedné straně a dvěma syny na druhé, dostal v téže době penzi dvanácti tisíc livrů.
Monasterol, už velmi dlouho ministr bavorského kurfiřta ve Francii, kde vedl ve všem ohromující výdaje, měl od krále penzi třicet tisíc livrů. Oženil se z lásky, k pohoršení všech, s jednou z nejkrásnějších žen v Paříži, vdovou po starém La Chétardiem, guvernérovi Thionvillu a bratru faráře od Saint-Sulpice, který byl duchovním vůdcem paní z Maintenon po panu z Chartres. Neměla nic a provdala se za toho starce, s nímž měla syna, mnohem později velvyslance v Rusku, kde o sobě dal tolik mluvit a kde od carevny získal tolik poct a majetku7. Monasterol dosáhl toho, že kdyby zemřel, zůstane z jeho penze jeho ženě dvacet tisíc livrů ročního důchodu.
Fiefmarcon, mnohem později, roku 1724, rytíř řádu, dostal po smrti starého Quinçona a díky ochraně Noaillesů místo generálního místodržitele Roussillonu.
Už nějaký čas se objevovaly záblesky naděje, jichž se přátelé arcibiskupa z Cambrai dychtivě chytali, aby si lichotili. Nikdo se neodvážil vyslovit jeho jméno před králem, ani když za života dauphina dvořané sloužící ve Flandrech nejvíce spěchali, aby mu při cestě tam i zpět složili poklonu, a dokonce si kvůli tomu schválně zajížděli. Po celou válku, a ještě za posledního tažení, si počínal vůči vojsku a jeho důstojníkům všech stavů tak velkoryse, že o tom Maréchal před králem mluvil nejednou, a král to téměř pokaždé přijal stroze, ale dost příznivě. Upozornil jsem na to vévodu z Chevreuse, který ještě žil, a vévodu z Beauvilliers; ti byli dojati radostí tím živější, že už velmi dlouho ztratili vůči němu jakoukoli naději. Ratabon, biskup v Yprech, se z Paříže skoro nehnul a tvrdil, že v jeho katedrále jsou jakési výpary, které ho přivádějí k mdlobám pokaždé, když do ní vstoupí. Byl to muž duchaplný, světák, a s jezuity vycházel tak dobře, že to mohl být popel Jansenia8, jeho slavného předchůdce, co na něj tak působilo. Dali mu biskupství ve Viviers a otec Tellier, který byl panu z Cambrai zcela oddán, aniž se to odvážil ukázat, a jehož vliv neustále rostl, provedl kousek a prosadil toto biskupství v Yprech pro abbého z Lavalu, generálního vikáře pana z Cambrai, který ho vychoval od útlého mládí a vždy ho velkoryse živil a vydržoval u sebe, protože to byl jeho vzdálený příbuzný a protože tato hodně mladší větev Laval-Montigny sotva měla na chleba. Tento abbé z Lavalu z tak dobře umístěné štědrosti nesmírně vytěžil; byl učený, velmi bohabojný a získal si velkou lásku. Nikdy arcibiskupa neopustil, miloval ho a ctil jako otce a byl jím stejně tak milován. Tato příchylnost byla tím nejformálnějším vyloučením: nikdo pro něj také na nic nepomýšlel, když otec Tellier z vlastního popudu provedl tento velký tah, který zcela oživil naděje i ohledně samotného arcibiskupa a který pana z Beauvilliers nadchl. Uvidíme, že jeho důsledky byly klamné. Ubohý abbé z Lavalu zemřel v Yprech několik měsíců po vysvěcení. Škola, z níž vyšel, byla škole Janseniově velmi vzdálená, jistě aspoň pokud jde o tento svět; byla ta náhlá smrt ranou od Jansenia? Abbé z Lavalu byl posledním biskupem v Yprech z královy nominace; král ji ztratil spolu s tímto městem provedením míru.
V této době zemřel svatý a velký biskup, Montgaillard9, biskup v Saint-Pons, kterého jeho biskupské ctnosti, velká učenost, stálá rezidence po více než čtyřicet let, život vskutku apoštolský a trpělivost pokorná, odvážná, rozvážná a nezdolná učinily mimořádně slavným za pronásledování ze strany jezuitů, do něhož zatáhli krále téměř po celou dobu jeho episkopátu.
Litoval jsem jednoho ze svých sousedů od La Ferté, manžela paní z L’Aigle, dvorní dámy paní Vévodkyně; oba byli velkými přáteli mého otce i mými. Sotva jsem poznal manželský pár s takovým duchem, takovou zdvořilostí, lépe o všem zpravený a schopnější přátelství. Pan z L’Aigle, sužovaný neduhy, se před několika lety uchýlil domů do L’Aigle, odkud už nevycházel. Je to jedno z nejkrásnějších a nejúplnějších markýzství ve Francii, šest mil ode mne. Zemřel tam v pětasedmdesáti letech, plně při smyslech, aniž kdy pozbyl co ze své soudnosti či z půvabu své konverzace.
Zemřel také Sévigné, a to bez dětí; žil už nějaký čas se svou ženou v ústraní na předměstí Saint-Jacques ve velké zbožnosti. Byl synem paní de Sévigné, dosud tak známé svými dopisy. Ta ho dobře uvedla do světa a do nejlepší společnosti. Byl to dobrý a poctivý člověk, ale spíš odlesk cizího ducha než muž ducha, zažil podivná dobrodružství, sloužil málo, ale dobře, a z přirozeného, okouzlujícího a překypujícího ducha své matky a ze strojené, škrobené a vyumělkované preciéznosti své sestry si udělal poněkud neobratnou směs.
Pan z Luxembourgu bez jakékoli lítosti ztratil svého tchána Clérembaulta, kterému se neříkalo jinak než Clérembault Paruka, protože byl podezříván, že své paruky kupuje na nábřežích; přinejmenším tak docela vypadaly. Jmenoval se Gillier, byl nevelkého původu a osobně ještě mnohem menšího významu. Býval dobře urostlý a dokonale krásný. Ještě ve věku přes sto let, které si pečlivě napočítal, bylo k vidění starého fintu, který až do toho věku, a ještě déle, jezdil každý týden obtěžovat ke dvoru, kde nikdy k ničemu nepatřil. Býval hofmistrem Jindřišky Anglické, když se provdala za Monsieura. Maršál du Plessis10 nemohl královně matce odmítnout, že bude Monsieurovým vychovatelem. Zůstal pak vrchním správcem jeho domu a prvním šlechticem jeho komory. Zemřel jako vévoda a pair (od roku 1665) na konci roku 1675. Hrabě du Plessis, jeho syn, byl prvním šlechticem komory Monsieura s právem nástupnictví. Oženil se roku 1659 s Marií-Louise Le Loup de Bellenave, která byla dvorní dámou Madame s právem nástupnictví po maršálce du Plessis; měli jediného syna, který padl ve dvaceti letech před Lucemburkem, neženatý, v květnu 1684, čímž se rytíř du Plessis, mladší bratr jeho otce, stal vévodou a pairem z Choiseul; v něm tato hodnost vymřela. Hrabě du Plessis, jeho starší bratr, padl při dobytí Arnhemu v Holandsku roku 1672 ve třiceti osmi letech, a zemřel tak dříve než jeho otec. Jeho vdova se zbláznila do Clérembaulta, s nímž se denně vídala u Madame, a vzala si ho. Byl to druhý sňatek velmi nízký ve srovnání s prvním, a ještě sňatek dvorní dámy Madame s jedním z jejích hofmistrů. Tou Madame už nebyla Jindřiška Anglická. Ta zemřela 30. června 1670 a Monsieur se už koncem roku 1672 znovu oženil s dcerou falckého kurfiřta11, které stálý německý obyčej činil tento nerovný sňatek ještě podivnějším, neboť hraběnka du Plessis přešla od první Madame k ní. Našel se tedy způsob, jak Clérembaulta udělat jejím prvním štolbou, aby byl tento sňatek méně nesnesitelný, a dali mu ještě koupit malé guvernérství v Toulu. Byl bohatý, jeho žena ještě bohatší; smrt vévody z Choiseul, jediného syna z jejího prvního manželství12, ji uvedla do ještě větší hojnosti. Oba Madame opustili. Byli nesmírně lakomí a nahromadili velký majetek, který vévodkyně z Luxembourgu, jejich jediná dcera, zemřelá dříve než její matka, převedla na svého syna, dnešního vévodu z Luxembourgu. Paní z Clérembault zemřela roku 1724 ve čtyřiaosmdesáti letech. Byla velmi duchaplná a těšila se ještě zbytku vážnosti. Ona i její muž byli jeden lakomější než druhý.
Ve stejné době zemřela poměrně mladá markýza z Mirepoix. Byla nejstarší dcerou vévody a vévodkyně z La Ferté a vdovou po Mirepoixovi, podporučíkovi mušketýrů, bez dětí; ten byl starším bratrem otce markýze z Mirepoix, dnes rytíře řádu, hlavy rodu Lévis. Paní z Mirepoix měla leccos po své matce. Zruinovala se a žila dost osaměle v klášteře Početí Panny Marie v Paříži.
Zemřela také při porodu hraběnka z Uzès. Byla dcerou královského náměstka v Condé, který byl brigádním generálem, a vdovou po finančníkovi jménem Hamelin. Byla to vysoká žena, která bývala krásná a dobře urostlá, neměla ještě čtyřicet let, pan Chamillart jí přál a já jsem ji často vídal v L’Étang, kde si získávala lásku všech. Zanechala tři syny s hrabětem z Uzès, bratrem vévody z Uzès, který neměl nic.
Stát i náboženství utrpěly velkou ztrátu v osobě kardinála z Janson, biskupa a hraběte z Beauvais a velkého almužníka Francie, který zemřel v Paříži 24. března tohoto roku ve třiaosmdesáti letech, s hlavou stále naprosto jasnou. Král ho velmi litoval, veřejnost také, a jeho diecéze a chudí hořce. Je to jeden z oněch vzácných a vynikajících mužů, kteří si zaslouží, abychom se u nich zastavili; a učiním to tím raději, že mezi mnoha přáteli, které měl po celý život, byl zvláště blízkým přítelem mého otce a velkým přítelem mým. Byl krátce koadjutorem v Digne, pak biskupem v Marseille, kde byl pověřen všemi záležitostmi Provence, k velké nelibosti hraběte z Grignanu13, generálního místodržitele provincie, jak je vidět z dopisů paní de Sévigné. Tyto záležitosti seznámily ministry s jeho schopnostmi.
Forbin, jeho vzdálený příbuzný, ale téhož jména, který zemřel jako kapitán šedých mušketýrů, byl už tehdy dobře zapsán u krále a byl velkým přítelem Bontempse, jenž se spřátelil i s biskupem z Marseille a po celý jeho život mu u krále velmi dobře posloužil. Už sedm nebo osm let řídil všechny záležitosti Provence, když byl roku 1674 vyslán jako velvyslanec do Polska u příležitosti volby krále. Jeho obratnost tam sjednotila všechny strany, když to nikdo nečekal. Slavný Jan Sobieski, velký maršálek a vrchní velitel koruny, byl jednomyslně provolán. Z vděčnosti nabídl biskupovi z Marseille svou nominaci na kardinálský klobouk; ten ji však chtěl přijmout teprve poté, co k tomu dostane svolení od krále. Brzy po návratu byl roku 1679 přeložen do Beauvais a o rok později znovu poslán jako velvyslanec do Polska a k různým německým knížatům. Roku 163014 dostal Řád Svatého Ducha a 13. února 1690 ho Alexandr VIII. (Ottoboni) učinil kardinálem. Tento papež, kterého na Svatý stolec dosadil vévoda z Chaulnes, Francii oklamal. Po jeho smrti odjeli naši kardinálové do Říma. Janson tam velkou měrou přispěl ke zvolení Inocence XII. (Pignatelliho)15, jednoho z nejmoudřejších, nejlepších a nejsvatějších papežů, kteří na Svatém stolci po velmi dlouhé době zasedli. Janson zůstal v Římě, pověřen francouzskými záležitostmi, a urovnal tam všechny spory, které Francie měla za dvou předchozích pontifikátů. Po sedmi letech pobytu v Římě se vrátil do Francie. O dva roky později ho tam smrt Inocence XII. přivedla znovu ke konkláve spolu s ostatními francouzskými kardinály. Byl zvolen Klement XI. (Albani) a Janson zůstal u něho, opět pověřen francouzskými záležitostmi, až do roku 1706, kdy se týmž královým kurýrem dozvěděl o smrti kardinála z Coislinu a o tom, že je na jeho místě velkým almužníkem a že se smí vrátit, aby úřad vykonával. Krátce nato opustil Řím a už ho nikdy neviděl.
Kardinál z Janson byl muž velmi vysoký, dobře urostlý, s tváří, která bez čehokoli odpudivého či zvláštního přece jen nebyla příjemná a měla v sobě cosi zadumaného, aniž mnoho slibovala. Byl plný cti a ctnosti, měl velkou lásku k svým povinnostem a ke zbožnosti. Byla to moudrá a vynikající hlava, vždy se dokonale ovládající, a proto dokonale uspěl při všech svých jednáních a posloužil králi v Římě lépe než kdokoli jiný, kdo tam byl pověřen jeho záležitostmi. Bál se ho tam víc a vážil si ho víc než kohokoli z nich, protože při pomalé řeči a hlasu nepříjemného, přiškrceného zabarvení měl bystrost, která velmi přidávala jemnosti a přesnosti jeho ducha – a ta byla velká –, takže nikdy nemohl být oklamán, ani v Římě. Byl dlouholetou praxí ve věcech zcela zběhlý, ve všem a všude nádherný a přitom velmi pořádný, zcela nezištný, vlídný k těm nejmenším, od přírody ochotný, velmi zdvořilý, ale s výběrem a důstojností, třebaže zdvořilý byl ke všem, a ze všech lidí na světě nejschopnější přátelství, věrnosti k přátelům a dobré služby jim. Narodil se chudý. Jeho starší bratr a otec markýze z L’Aigle, o jehož smrti jsem právě mluvil, se oženili se dvěma dcerami starého dobráka La Saladieho, který býval kdysi ve válce velmi vážený a velmi pokročil. Kaple na zámku L’Aigle vynáší kaplanovi nadací osm set livrů ročního důchodu. Bylo to první obročí, které dostal, a z vděčnosti si ho chtěl ponechat po celý život. Platil tam kaplana a zbytek dával rozdávat místním chudým od té doby, co se stal velkým pánem. Když byl kardinálem a velkým almužníkem, rád říkal před všemi panu a paní z L’Aigle, že je velkým almužníkem krále i jejich a že si pokládá za čest zůstat jejich, protože tehdy, když neměl nic, byl velmi šťasten, že mu jejich otec dal tou kaplí z čeho žít.
Měl duši i všechny způsoby velkého pána, mírného a skromného, ducha velkého ministra zrozeného pro státní záležitosti, srdce výborného biskupa, nic z kardinála, byl nad svou hodností, zcela francouzský, pokud šlo o naše svobody a zásady království a o výboje Říma, a to jasně a neochvějně až k otevřenému sporu, a v těchto věcech byl dokonale poučen, takže nejednou řekl římským ministrům, ba i samému papeži, že ať mu jeho purpur sebevíc lichotí, pokládá si biskupství za větší čest než kardinálství a že mu na jeho klobouku vůbec nezáleží. Tato stálá a opravdová pevnost měla často velké účinky. Ač byl dokonalým dvořanem, byl stejně málo bojácný doma jako navenek a stejně nepřístupný vlivu a úskokům jezuitů, kteří ho nikdy nevyvedli z míry a které vždy držel v bázni a v úctě, jak jsme viděli. Viděli jsme také, jak král litoval, že ho nemůže vzít do své rady, a jaké výborné důvody ho od toho odradily – důvody, jichž Francie bude dlouho krvavými slzami oplakávat, že po jeho smrti nebyly dodržovány.
Ať byl na záležitosti sebevíc zvyklý, ať nacházel ve společnosti, kde byl všeobecně ctěn a kde měl mnoho přátel, protože si je zasloužil, sebevíc potěšení, ať se mu u dvora dostávalo sebevíc přízně a vyznamenání, nikde se mu nelíbilo tolik jako v jeho diecézi, kde byl mimořádně vážen, ba lze říci zbožňován, zejména chudými všech stavů, jimž rozdával velké almužny. Velmi pomáhal šlechtě a podporoval ji; a dokud byl ve Francii, trávil každý rok vždy víc než sedm či osm měsíců v Beauvais, kde vizitoval svou diecézi a vykonával všechny své funkce s velkou pílí a bdělostí. Král dal arcibiskupství v Arles jeho synovci, abbému z Janson, když pan z Mailly, mnohem později kardinál, byl přeložen z Arles do Remeše. Kardinál z Janson se tomu bránil, jak jen mohl. Řekl králi, že svého synovce zná, že je to malý duch, velmi bohabojný člověk, ale že by mu nesvěřil ani místo venkovského vikáře a že je pro biskupský úřad naprosto nezpůsobilý; že chce-li mu král prokázat dobro, bude mu velmi zavázán a velmi rád, dá-li mu opatství s osmnácti nebo dvaceti tisíci livrů ročního důchodu, že to bude dost na to, aby mohl v klidu žít a modlit se k Bohu, a mnohem víc, než jeho synovec potřebuje. Mohl naléhat, jak chtěl, král trval na svém. Dlouho jsme pak viděli, jak správně kardinál soudil. Jeho smrt přišla v neblahé době. Se svobodou a pevností, které měl, a s královou důvěrou, jíž se těšil, mohl zabránit onomu přívalu zel, který po ní přišel na církev a který nešetřil ani stát; a jeho neblahý nástupce16 by si nebyl svůj úřad koupil, jak to nakonec udělal od otce Telliera, a nebyl by díky němu získal přístup, jehož pak, aby za něj zaplatil, tak zhoubně využil, jak se brzy nato ukázalo.
Po čtrnácti dnech dal král obě krásná opatství, která kardinál měl: Marchiennes ve Flandrech kardinálu Ottobonimu a Corbie s padesáti tisíci livrů ročního důchodu kardinálu z Polignaku. Zároveň jmenoval do Beauvais abbého ze Saint-Aignan17, který byl ještě v semináři v Orléansu. Vévoda z Beauvilliers králi namítl, že ačkoli se zdá, že jeho bratr má zbožnost a věnuje se pilně věcem svého stavu, je ještě příliš mladý, aby si jím člověk mohl být tak jist, jak je třeba, má-li se stát biskupem. Nebylo nic, čeho by nepoužil, aby krále v tom přiměl ke změně, dokud se o jmenování nevědělo. Král byl neoblomný, pochválil jemnocit pana z Beauvilliers, opřel se o vše dobré, co se k němu o jeho bratrovi doneslo, dodal, že Beauvais se neuvolňuje vždycky a ve vhodnou chvíli, a že mu chce říci, že kdyby bylo ještě zvykem, jako za starých časů, aby synové Francie byli biskupy, neměl by pro svého druhého syna nic lepšího než Beauvais. Papež mu odepřel buly, protože abbé ze Saint-Aignan na králův rozkaz hájil ve svých tezích články shromáždění duchovenstva z roku 168218.
Ne že by Řím měl k tomuto odmítnutí právo, nebo že by k němu měl i vůli, ale chtěl touto obtíží, učiněnou bratrovi tak vážného ministra, ukázat, co mají čekat všichni ostatní, zastrašit dvůr a tak odnaučit lidi hájit tyto zásady – zvyk, který už značně upadal a který pak upadal čím dál víc. Bylo stanoveno, že je budou hájit všichni, kdo budou získávat akademické hodnosti, a že na to bude dohlížet parlament. Nějaký čas se tak dělo, pak se to po francouzsku zanedbalo a za Alexandra VIII. (Ottoboniho) se duchovenstvo jich zřejmě vzdalo hanebným listem, který ho král přiměl napsat tomuto papeži, aby dosáhl bul, jež Inocenc XI. odepřel a o něž se žádalo už čtrnáct let. Od té doby se tyto články hájily už jen pokradmu a při návalech nespokojenosti s římskou kurií, která dovedla využít všech výhod, jež se jí nechávaly k jejich zničení, a která pak dovedla uchvátit i mnoho jiných a vydat se pěkně na cestu k tomu, aby Francii přivedla do stavu nevědomosti, zbožňování a závislosti, do něhož přivedla Itálii a obě Španělska. Odmítání trvalo celých šest měsíců. Když se pak Řím spokojil s tím, že dal tak ponižující a tak poučný příklad, a neodvažoval se také příliš riskovat, byly buly z milosti uděleny, s obvyklým gratis pro syny a bratry ministrů. Abbé ze Saint-Aignan se ukázal jako dokonalý seminarista. Nikdy nebylo nic tak neohrabaného, tak nemastného, tak pobožnůstkářského. Navrhl jsem vévodovi z Beauvilliers, aby mu dal učitele tance, který by ho naučil aspoň se uklonit a vstoupit do pokoje. Okázale dbal nejpřesnější kázně a vzdal se opatství Saint-Germer u Beauvais, jediného, které měl, aby nedržel více obročí najednou. Dali je abbému Begonovi, pozdějšímu biskupovi v Toulu, blízkému příbuznému Colbertů, který byl vybrán, aby mladého preláta vedl pod titulem generálního vikáře. Pan z Beauvilliers ani král nežili dost dlouho, aby viděli, kolik moudrosti a rozumu bylo v obavách a odmítání vévody z Beauvilliers učinit tak brzy svého bratra biskupem; jeho skandální a vytrvalé výstřednosti způsobily, že byl nakonec zavřen do kláštera na zbytek svých dní, téměř pod stálým dozorem, a donucen vzdát se biskupství, aby se vyhnul soudní degradaci a sesazení.
Paní vévodkyně z Berry porodila v neděli 26. března kolem čtvrté ráno prince, který dostal jméno vévoda z Alençonu19. Narodil se v sedmém měsíci a podlézavost byla taková, že se skoro celý dvůr najednou ocitl mezi těmi, kdo se v tom čase narodili nebo měli v tom čase děti. Radost byla krátká; pro svou slabost způsobil několikrát poplach a zemřel v sobotu 25. dubna o půlnoci20. Král určil vévodu ze Saint-Aignan a markýze z Pompadour, aby doprovodili tělo do Saint-Denis. Vyjelo z Versailles v pondělí 27. dubna po obědě s gardou, pážaty a kočáry pana vévody z Berry; biskup ze Séez, který nesl srdce, měl z toho důvodu první místo a pan ze Saint-Aignan druhé, vzadu v kočáře, jako vévoda; pan a paní z Pompadour vpředu, ona jako vychovatelka; a malé tělo položené mezi nimi. Když projeli nádvořími a trochu postoupili alejí, pan ze Saint-Aignan ze zdvořilosti přiměl paní z Pompadour, aby si s ním vyměnila místo. Ze Saint-Denis zavezli srdce do Val-de-Grâce. Pan vévoda a paní vévodkyně z Berry byli nesmírně zarmouceni.
Bavorský kurfiřt, který stále pobýval v Suresnes a bavil se tam lovem v saintgermainském lese i jinde, posezeními u sebe po návratu z lovu, vysokou hrou a pořádáním venkovských slavností u příležitosti míru, který pro něho ovšem ještě nebyl příliš příjemný, obědval 21. dubna u d’Antina ve Versailles, potom navštívil krále v jeho kabinetu zadním vchodem, zdržel se tam krátce, doprovodil ho na sokolnický lov a večer se vrátil do Suresnes. Kolínský kurfiřt navštívil krále nazítří stejným způsobem a zůstal s ním dlouho. O osm či deset dní později, když byl král v Marly a štval jelena, přidal se bavorský kurfiřt k lovu a potom sestoupil v Marly u d’Antina. Šel hrát do salonu, kde na něj čekal pan vévoda z Berry; vrátil se k večeři k d’Antinovi, pak hrál v salonu až do čtyř do rána a odjel do Suresnes. O dva dny později přijel kolínský kurfiřt odpoledne do Marly, navštívil krále v jeho kabinetu a rozloučil se s ním. Nazítří se bavorský kurfiřt jako minule zúčastnil králova lovu, po návratu hrál v salonu s Madame, s paní vévodkyní z Berry a se spoustou dam, večeřel u d’Antina a potom se vrátil do salonu. Král pro něj udělal něco neobvyklého: přišel se podívat na hru a hodil kurfiřtovi peníze, aby si přisadil na „réjouissance“. Nezůstal tam dlouho, ale bylo to velmi nápadné. Hra se protáhla dost dlouho a po ní se kurfiřt vrátil do Suresnes. Několik dní nato přijel znovu na lov, večeřel u d’Antina a hrál v salonu před večeří i po ní. Brzy nato se zúčastnil dalšího lovu. Král se pak procházel v zahradě, kde se k němu kurfiřt hned u hřiště na mail připojil; dívali se tam na hru a procházka pak pokračovala, kurfiřt pěšky s dvořany a král ve svém malém vozíku; král mu za to projevil zdvořilost. Po procházce kurfiřt jako obvykle hrál v salonu před večeří, kterou mu vystrojil d’Antin, i po ní. Přijel ještě potom na další lov a na hru v salonu a hned nato přijel znovu podívat se, jak dámy jezdí na roulette, což byla zábava, kterou neznal; ale v těchto posledních případech viděl krále jen na lovu. Objevil se už jen proto, aby se rozloučil s králem ve Versailles, kde s ním byl krátce v kabinetu, a odjel do Compiègne. V této době koupila paní princezna de Conti, králova dcera, doživotně palác Lorges od vévody z Lorges, který na jedné straně všechno prodával a na druhé stavěl a utrácel, kolik jen mohl. Tato koupě, následující po koupích hraběte z Toulouse a d’Antina, překvapení ještě zvýšila. V jiných dobách by to krále tak pohoršilo, že by se to neodvážili; ale začínal být kvůli neštěstím ve své rodině vším tak znechucen, že už se skoro na ničem nepodílel víc, než k čemu ho přiměli. Tato opatření lidí, kteří nesměli přespávat mimo dvůr – s výjimkou d’Antina, a i ten jen s mírou, svolením a pod záminkou –, zařídit si sídlo v Paříži, dávala velmi podnět k úvahám o králově zdraví, jehož úpadek však ještě nebyl vidět nikde mimo jeho nejdůvěrnější okolí. Nějakou dobu nato získala paní princezna de Conti tento dům i do vlastnictví.
Stín paní z Maintenon, který kryl d’Aubignyho, jejího domnělého bratrance, a arcibiskupa rouenského, jeho strýce, a byl jim tak užitečný, zprostředkoval d’Aubignymu sňatek se slečnou z Villandry, bohatou dědičkou ze sousedství.
Neústupnost císaře, který udržel říši na své straně, způsobila, že jsme všechny své síly soustředili na Rýn a na Moselu. Villars byl určen pro Moselu a Harcourt pro Rýn. Brzy nato se Villars omluvil kvůli svému zranění a chtěl jet do Barèges; místo něho byl určen Besons a 12. a 15. květen byly stanoveny jako dny odjezdu vrchních velitelů obou armád; ale nový záchvat mrtvice učinil maršála z Harcourtu neschopným služby a sám od velení odstoupil. To změnilo cestu do Barèges; maršál z Villars přijal rýnskou armádu. Král mu dal sto tisíc franků, aby si znovu pořídil výstroj, které se zbavil, protože počítal, že už sloužit nebude. Odjel ihned nato a Besons také.
Dozvěděli jsme se, že Stenbock se už nemohl déle udržet uprostřed tolika nepřátel, v nepřátelských krajích, daleko od Švédska, kam se nemohl přeplavit zpět. Jeho armáda se zmenšila na osm či deset tisíc mužů, byla ze všech stran obklíčena a vyhladověna, takže byl nucen se s ní vzdát do válečného zajetí za podmínky bezpečného průchodu do Skåne (Schonen) po zaplacení výkupného, což dánský král slíbil, a za jejich závazek, že po rok nebudou nosit zbraň.
Král vybral pro velvyslanectví v Holandsku Châteauneufa-Castagnèrese, radu parlamentu, který si velmi dobře počínal v témž úřadu v Portugalsku a v Cařihradě a jehož mezitím použili ve Španělsku bez diplomatické hodnosti. Bonac, který tam byl v hodnosti vyslance a vracel se odtamtud, protože tam jako velvyslanec odjížděl pan z Brancasu, byl jmenován na velvyslanectví v Cařihradě, hrabě du Luc na velvyslanectví ve Švýcarsku a abbé z Mornay na velvyslanectví v Portugalsku. Byl synem pana a paní z Montchevreuil, a přesto se nikdy nemohl stát biskupem. Byl velmi dobře urostlý a měl zásluhy, ducha, společenské vystupování i učenost; ale král, který si vsugeroval, že svých tělesných předností užíval víc než ostatních, se z toho nikdy nedokázal vymanit. Nebyl už příliš mladý; král ho myslel vytáhnout z bláta zahraničními úřady, v nichž si skutečně počínal velmi dobře. Lassay syn byl určen pro Prusko. Nejel tam; uvidíme, že udělal lépe.
Hrabě z Löwensteinu, s velmi hezkou tváří a dobře urostlý, měl větší štěstí s menšími překážkami; byl ovšem Němec a bratr paní z Dangeau, týž, kterého jsme nedávno viděli jako vyslance štrasburské kapituly u krále kvůli zmírnění důkazů urozenosti. Neměl žádné svěcení. V této době obdržel buly na biskupství v Tournai, které pan z Beauvau právě opustil, aby nebyl pod cizí vládou; a spolu s Tournai dostal od papeže svolení ponechat si velké děkanství ve Štrasburku a své kanovnictví ve Štrasburku a v Kolíně, kromě dvou opatství, která měl ve Francii.
Poznámky
Vysvětlivka: Sir John Jennings (1664–1743), britský admirál, za války o španělské dědictví velitel anglického loďstva ve Středomoří.↩
Vysvětlivka: Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská (1691–1750), manželka arcivévody Karla, nyní císaře Karla VI.; po jeho odjezdu do Vídně (1711) zůstala v Barceloně jako jeho místodržitelka a roku 1713 ji opustila. Matka Marie Terezie.↩
Vysvětlivka: Jean Orry (1652–1719), francouzský finančník, chráněnec paní des Ursins, který reorganizoval finance Filipa V.; otec pozdějšího generálního kontrolora Philiberta Orryho.↩
Vysvětlivka: Filip V. přislíbil paní des Ursins suverénní knížectví ve Španělském Nizozemí a jeho uznání vyžadoval při mírových jednáních v Utrechtu; mocnosti je odmítly a záměr nakonec padl.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Doklady o nezdařené suverenitě princezny des Ursins. (Poznámka Saint-Simonova.)↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Mír a válka se ve staré monarchii vyhlašovaly se slavnostními formalitami; kupecký prévôt a jiní městští či královští úředníci chodili s lučištníky a herolty provolávat je v různých čtvrtích Paříže. Popis jedné z těchto slavností najdeme v Deníku advokáta Barbiera k datu 12. února 1749.↩
Vysvětlivka: Jacques-Joachim Trotti, markýz z La Chétardie (1705–1759), francouzský velvyslanec v Petrohradě, který roku 1741 podporoval převrat, jímž se na ruský trůn dostala carevna Alžběta Petrovna.↩
Vysvětlivka: Cornelius Jansen (Jansenius, 1585–1638), biskup v Yprech, jehož posmrtně vydaný spis Augustinus (1640) dal vzniknout jansenismu, proti němuž vedli jezuité dlouhý boj.↩
Vysvětlivka: Pierre-Jean-François de Percin de Montgaillard (1633–1713), biskup v Saint-Pons od roku 1665, příznivec jansenistů a odpůrce jezuitů.↩
Vysvětlivka: César de Choiseul, hrabě du Plessis-Praslin (1598–1675), maršál Francie (1645), vítěz od Rethelu (1650), vychovatel Monsieura; roku 1665 vévoda z Choiseul a pair.↩
Ediční poznámka: Monsieur se s Alžbětou Šarlotou Falckou oženil už v listopadu 1671, ne koncem roku 1672.↩
Vysvětlivka: Jediný syn hraběnky du Plessis z prvního manželství zdědil roku 1675 po dědovi, maršálovi, titul vévody z Choiseul; zemřel roku 1684 na zranění utržené před Lucemburkem a titul přešel na jeho strýce, rytíře du Plessis († 1705).↩
Vysvětlivka: François de Castellane-Adhémar, hrabě z Grignanu (1632–1714), generální místodržitel Provence, manžel dcery paní de Sévigné, jíž matka adresovala většinu svých dopisů.↩
Ediční poznámka: Letopočet 1630 je zjevně chybný (kolem toho roku se Janson narodil); Řád Svatého Ducha dostal při velké promoci na přelomu let 1688 a 1689.↩
Vysvětlivka: Inocenc XII. (Antonio Pignatelli, 1615–1700), papež 1691–1700; za jeho pontifikátu se Francie s Římem smířila ve sporu o články z roku 1682.↩
Vysvětlivka: Nástupcem kardinála z Janson v úřadu velkého almužníka se stal kardinál z Rohanu, biskup ve Štrasburku.↩
Vysvětlivka: François-Honorat de Beauvilliers, nevlastní bratr vévody z Beauvilliers, syn vévody ze Saint-Aignan z druhého manželství; biskup v Beauvais od roku 1713.↩
Vysvětlivka: Čtyři články (Deklarace francouzského duchovenstva) přijaté shromážděním duchovenstva roku 1682 omezovaly moc papeže nad francouzskou církví a podřizovaly ji koncilům; král nařídil, aby se vyučovaly a hájily na univerzitách. Jádro tzv. gallikánských svobod.↩
Vysvětlivka: Karel, vévoda z Alençonu (1713), syn vévody a vévodkyně z Berry, vnuk Monseigneura; zemřel po několika týdnech.↩
Ediční poznámka: Dny týdne neodpovídají datům: v roce 1713 připadl 25. duben na úterý a 27. duben na čtvrtek; sobota a pondělí odpovídají 15. a 17. dubnu. Vévoda z Alençonu zemřel podle běžně uváděných údajů v noci na 16. dubna 1713.↩