Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola sedmnáctá
Skryté a hluboké pletichy otce Telliera a Bissyho, biskupa z Meaux. — Voysin dosazen místo Torcyho pro záležitosti kardinála z Noailles. — Bissy jmenován ke kardinálství. — Nesmírný plán otce Telliera. — Záležitost kardinála z Noailles přenesena do Říma. — Otec Daubenton a Fabroni; kdo to byli. — Sami a tajně sestavují konstituci Unigenitus. — Papež se pevným slovem zaváže vydat svou konstituci jen po dohodě s kardinálem z La Trémoille zvlášť a s posvátným kolegiem obecně a s jejich schválením. — Opovážlivá návštěva otce Telliera u kardinála z Rohanu. — Povaha kardinála z Rohanu; jeho výchova. — Za všechno vděčí kardinálu z Noailles. — Výsady života kardinálů. — Vnitřní boj kardinála z Rohanu. — Tallard strhne kardinála z Rohanu k otci Tellierovi. — Kardinál z Rohanu velkým almužníkem. — Kardinál z Polignaku mistrem královské kaple. — Pýcha jeho přísahy. — Dostává biret z králových rukou; v čele Francouzské akademie k němu pronáší proslov o míru. — Vittement rektorem univerzity; jeho krásný proslov a jeho velmi zvláštní účinek.
Otec Tellier se mílovými kroky blížil k cíli, který si vytkl na celý život a pro který bez ustání pracoval v ústraní své pracovny; jeho postavení a nesmírný vliv, jehož v něm nabyl, mu dovolovaly odvážit se k dosažení toho cíle čehokoli. Viděli jsme, jakou strašlivou povahu ten jezuita měl; okolnosti byly pro velký záměr, který pojal, co nejpříznivější. Měl co dělat s panovníkem, který byl podle vlastního přiznání v nejhlubší nevědomosti; královna, jeho matka,1 ho vychovala v přesvědčení, že ti, jimž se říkalo jansenisté, jsou republikánská strana v církvi i ve státě, nepřátelé jeho moci, která byla jeho modlou; celý život byl nepřístupný všemu, co nebylo zcela oddáno opačné straně; ultramontánní názory královny matky a kardinála Mazarina ho navykly ve všem ustupovat římské kurii a uplatňovat svou moc vůči parlamentům, aby je k tomu přiměl ohnout se; vypovídat, ba i věznit jednotlivce, kteří se učenými spisy dotkli Říma tím, že se postavili proti jeho uzurpacím vůči církvi a korunám. V tomto duchu ho pečlivě udržovali jeho zpovědníci, vždy jezuité, a paní z Maintenon, kterou týž duch ovládal už tak dlouho: byl to duch pana z Chartres,2 jejího dávného duchovního vůdce, jemuž bezmezně důvěřovala, a duch celého Svatého Sulpicia; pan z Chartres ji před smrtí jakoby odkázal do rukou faráře La Chétardie a Bissyho, biskupa z Toulu, později z Meaux, který ji díky tak těsné blízkosti své nové diecéze téměř nespouštěl z očí.
Bissy, jehož duše šílela ctižádostí pod farizejským zevnějškem obyčejného semináristy od Svatého Sulpicia, byl odjakživa oddán jezuitům jako těm, od nichž očekával pro svou kariéru všechno a bez nichž cítil, že sám od sebe nemůže doufat v nic: neměl rodinu, přátele ani přístup ke dvoru a byl zapadlý v Toulu, kde nepatřil ani k francouzskému duchovenstvu. Viděli jsme svého času, jak tam svým křikem zkoušel trpělivost pana Lotrinského, aby dosáhl přeložení jinam; jak toho dokázal využít v Římě, kde si držel zvláštního agenta, aby si s podporou jezuitů proklestil cestu ke kardinálskému klobouku; a jak nechtěl Bordeaux, příliš vzdálené od dvora, když ho tam pan z Chartres tak dobře protlačil, protože jeho římské záležitosti, pokud šlo o Lotrinsko a o jeho naděje, nabraly takový obrat, že už Toul nepovažoval za slepou uličku a že mu už nedovolovaly opustit toto biskupství jinak než pro nějaké jiné, které by jeho nadějím přálo ještě víc — a takové bylo Meaux.
Byl příliš zasvěcen, než aby nevěděl o odporu paní z Maintenon, a dokonce i Svatého Sulpicia vůči jezuitům; byl však také příliš obratný, než aby ochladl vůči nesmrtelným přátelům s trvalou mocí kvůli rozmaru ženy, která v jejím věku mohla každou chvíli zemřít, a kvůli houfu špinavých bradáčů, kteří bez ní neměli žádnou váhu a které jezuité dříve či později odkopnou.
Před paní z Maintenon, která vinou mechanického řádu svých dnů viděla svět jen hrdlem láhve a která se dávala ze všech lidí na světě nejsnáze napálit těmi, jimž přišla na chuť, před ní tedy, pravím, zatajil svůj starý a co nejdůvěrnější svazek s jezuity jako takovými a nechal ji vidět mezi sebou a otcem Tellierem jen to spojení, které si vyžadovala nutnost postupovat společně v dobré věci, pro církev, pro čistotu učení, to jest proti kardinálu z Noailles; a tím lépe se jí tak zalichotil, že paní z Maintenon, která v této záležitosti postupně propadla krajní zuřivosti, byla ráda zpravována o krocích otce Telliera u krále, aby mohla jednat ve shodě s ním a podle toho, ba aby si myslela, že je řídí, aniž by přitom chtěla otce Telliera vidět nebo o něm slyšet, ani aby on věděl něco víc než v hrubých rysech, a to jen nakolik to bylo nutné s ohledem na ni a bez ní; a to si myslela, že činí prostřednictvím Bissyho, aniž by ji kdy napadlo, že ti dva jsou jedno srdce a jedna duše a že Bissy je jezuitům zcela vydán.
Na druhé straně otec Tellier dosahoval všeho, co chtěl, prostřednictvím paní z Maintenon u krále v této záležitosti skrze téhož Bissyho, aniž by se sám ukázal. Těmito temnými machinacemi vedli kam chtěli krále, kterého v tomto ohledu drželi pod svým zámkem a který pro vše, co se této záležitosti týkalo, už neměl za ministra Torcyho: toho učinili podezřelým pro jeho spříznění s Arnauldy a pro jeho bratra, biskupa z Montpellier.3 Nahradili ho Voysinem, chráněncem paní z Maintenon a jejího štěstí a jejím slepě oddaným nástrojem, a přitom tak nevzdělaným a tak prodejným, jak potřebovali. Z tohoto doupěte temných pletich vzešla Bissyho nominace na kardinála, kterou paní z Maintenon a otec Tellier bez vzájemné domluvy, ale se stejnou horlivostí stejnou měrou prosadili a kterou Řím dychtivě přijal jako nominaci muže, jehož využije nejvíc a který pro něj všechno pošlape. Pro otce Telliera to byl velký krok, od něhož si sliboval všechno; chtěl však provést tolik věcí najednou, že usoudil, že potřebuje posily.
První plán, na kterém pracoval, měl, jak už bylo řečeno, jen nasadit papeži udidlo a způsobit mu ve Francii potíže, které by ho přinutily šetřit jezuity a upustit od jejich záležitosti čínských obřadů, která už byla pro ně v zoufalém stavu. Druhým cílem bylo pomstít se kardinálu z Noailles, který dosedl na stolec hlavního města bez nich a jehož přízeň a vážnost vyvažovaly jejich moc při rozdělování obročí. Když se jim podařilo odloudit mu velký počet přívrženců, protože poznali jeho slabost a ukázali ji světu souhlasem, který mu král vynutil k úplnému zničení Port-Royal des Champs, a brzy nato ho rozeštvat s paní z Maintenon tak, že se z ní stala jeho nejzarytější nepřítelkyně, a pak i s králem kvůli Morálním úvahám otce Quesnela,4 slíbil si Tellier všechno od toho, že sůl země zvětrala, což plně poznal na shromážděních biskupů o této záležitosti. Všeobecný zákaz kázat a zpovídat, vydaný všem jezuitům pařížské diecéze kromě jediného králova zpovědníka, a to jen pro krále samotného, naplnil u jezuitů a u otce Telliera míru touhy po nejokázalejší pomstě; a žalostné počínání kardinála z Noailles, který se později odloučil od svých biskupů, od své kapituly, od škol, od sborů farářů i od řeholních kongregací, které byly veškerou jeho silou uvnitř a veškerou jeho oporou navenek, dovedlo záměry otce Telliera k samému vrcholu jeho přání. Chtěl jen jedno: vnést do této záležitosti takový zmatek a takovou rozpolcenost, aby ji bylo nutno předložit Římu, proti všem zákonům církve, všem zvyklostem a všemu rozumu, které chtějí, aby se spory rozhodovaly jasně a podle práva v místech, kde vzniknou, s výhradou odvolání k papeži, který prostřednictvím legátů vyslaných na místo první rozsudek přezkoumá a opraví, anebo ho stejně právním způsobem potvrdí. Tato právní forma přitom nemůže být jiná než koncil, kam je autor knihy, která spor vyvolala, předvolán a plně vyslechnut, aby sám vydal počet ze své víry i ze znění a smyslu zkoumaných vět — jak to otec Quesnel, tehdy ještě živý, nepřestával ústně žádat a výslovně písemně požadovat po papeži i po biskupech —, anebo, je-li autor mrtev, aby byli místo něho vyslechnuti ti, kdo se ho chtějí zastat. To ovšem nebyla hra otce Telliera. Věděl až příliš dobře, co si myslet o výsledku záležitosti projednávané tímto způsobem. Chtěl ji uškrtit autoritou a udělat si z ní pak látku k mnohaletému pronásledování, aby jejich škola, do té doby v církvi jen s velkou námahou trpěná, byla povýšena na článek víry.
Jeho záměrem tedy bylo, když nechá záležitost postoupit papeži, přimět ho, aby se vyslovil konstitucí,5 která by odsoudila velký počet vět vybraných z té knihy, a to odsoudila zrůdným způsobem, takže by jejich protiklady uvedla Molinovu školu6 ve čest a učinila z ní mlčky dogma a zároveň zničila všechny katolické školy, jediné v církvi uznávané a následované; a protože v to se nedalo doufat jasnými slovy, která by si nesla vlastní klatbu na čele, chtěl odsouzení in globo, jež by nic nešetřilo, dopadalo na všechno, a přitom se mohlo zachránit neurčitostí, kterou bylo možné podle potřeby použít nebo odvrátit; a tím se odvážit odsoudit v té knize i věty doslova převzaté ze svatého Pavla a z jiných míst Písma a jiné doslova ze svatého Augustina a z dalších otců — což se ještě nikdo nikdy neodvážil —, aby z toho mohl vyvozovat nutné důsledky ve prospěch Moliny proti svatému Augustinovi, svatému Tomáši a všem ostatním školám a nakonec postupně dosáhnout toho, aby věty Molinovy školy, ostatním školám nejvíce protichůdné, byly povýšeny na dogmata, a tím by bylo poskvrněno všechno, co v církvi až dosud sloužilo za pravidlo.
K dosažení toho cíle bylo třeba stejně mnoho obratnosti a tajnůstkářství jako drzosti ve způsobu, jak sestavit bulu čili konstituci: utajit ji před kardinály a římskými teology, zvláště před nesčetnými stoupenci svatého Augustina a svatého Tomáše; zalichotit v ní Římu a papeži nejnehoráznějšími ultramontánními nároky, a to dost pevně, aby k zachování té listiny připoutal jejich nejživější zájem, ale zároveň ne tak hrubě, aby to krále pohoršilo nebo aby hrozilo, že by ho v tomto ohledu parlamenty mohly přemoci; a přitom ji vyrobit tak, aby se papež ocitl zapleten do odsouzení tak neudržitelných, že by se cítil bez prostředků podat k nim jakýkoli výklad, kdyby si ho francouzští biskupové usmysleli vyžádat, a aby mu pýcha jeho domnělé neomylnosti vždy bránila strpět, že by se jiní odvážili vykládat ji sami; aby tak trval na tom, že musí být přijata prostě a bez výhrad; a aby jezuité, majíce na své straně papeže i Řím, stejně zainteresované kvůli své moci i kvůli svým nesnázím, a ve Francii krále, zavázaného už tím, že o ni požádal, prosadit její přijetí, a příliš posedlého svou mocí, než aby k tomu nenasadil všechnu svou sílu, získali tímto způsobem přednost pro svou školu na troskách všech ostatních; ta by, nesena oběma mocemi zároveň, oslnila nevědomost nebo slabost biskupů, ostatní by přilákala ctižádostí, přinutila by každého teologa, aby se veřejně vyslovil pro, nebo proti, nesmírně by rozmnožila jejich stranu a dala by jim příležitost zničit druhou stranu jednou provždy otevřenou inkvizicí a pátráním proti lidem, kteří by byli stejně vydáni autoritě Říma jako autoritě krále; tím navyknout každou hlavu, aby se sklonila pod toto jho, a stupeň za stupněm je povýšit na článek víry — a tam dnes, bohužel, jsme.
Když byla mezi biskupy, rozličným způsobem shromážděnými k této záležitosti, obratně zaseta rozpolcenost do různých stran, nevěřil už nikdo z nich, že se z ní dá vyjít jinak než přes Řím. Král tedy napsal papeži co nejnaléhavěji a požádal ho o rozhodnutí, ovšem způsobem vůči knize otce Quesnela krajně stranickým. Papež se domníval, že je s tím hotov odsouzením, které vynesl a k němuž se kardinál z Noailles připojil tím, že odvolal schválení, jež jí kdysi udělil. Co však samo o sobě stačilo, otci Tellierovi nevyhovovalo. Chtěl konstituci, která by odsoudila množství vět vybraných z této knihy, a to způsobem a z důvodů, které byly právě vyloženy. Král u papeže zdvojnásobil naléhání a otec Tellier, aby oba později nemohli couvnout, zařídil, že král papeži ručil svou autoritou ve svém království, že jeho konstituce tam bude bez obtíží přijata, ať by šlo o kohokoli.
Otec Tellier neměl v Římě o nic méně příznivé okolnosti než ve Francii. Otec Daubenton,7 o němž budu mít příležitost mluvit jinde, učenější, uhlazenější, zběhlejší ve světě a u dvorů, ale v jádru jezuita o nic méně odhodlaný než otec Tellier, propuštěný z místa zpovědníka španělského krále pletichami paní des Ursins, jíž jeho vliv a jeho machinace začaly vadit, odešel do Itálie, kde zůstal jako francouzský asistent jezuitského generála, což je pro každý velký národ první místo po generálovi. Byl tedy v Římě a žil tam jako ti nejvýznamnější z jeho spolubratří a ti nejzasvěcenější do nejtajnějších tajemství jejich řádu, v nejužším spojení a v nejvzájemnější důvěře s kardinálem Fabronim.8 Nevím, zda patřil k těm, které si jezuité v Římě umějí přivlastnit, od nejvýznačnějších osobností až po nejobskurnější, dary a penzemi úměrnými postavení a službám, které z nich mají. Tato politika pro ně není nová a odjakživa jim velmi užitečně sloužila, není dokonce ani neznámá; ale ani ti, kdo platí, ani ti, kdo jsou placeni, se jí rozhodně nechlubí. Co se týče Fabroniho, skromné poměry, v nichž se narodil, kariéra, kterou udělal, otevřená podpora, kterou u jezuitů nacházel po celý život, ta, kterou jim sám otevřeně poskytl, jakmile k tomu byl s to, píle, vytrvalost a často i zuřivost, s níž hájil všechny jejich věci, všechny jejich zájmy, i zájmy osob, o něž se zajímali, mohly vést k domněnce, že jim nebyl zaprodán zadarmo — protože je pravda a všeobecně známo, a on sám to netajil, že byl horlivějším jezuitou než i ti nejzuřivější z druhu otce Telliera a že se jejich záležitostmi zabýval víc než oni sami.
Byl to měšťan z Pistoie, který přišel do Říma s důvtipem, se scholastikou, se zápalem, s pílí k nejnevděčnější práci a s odhodláním prorazit za jakoukoli cenu. Za neustálé podpory jezuitů se ve čtyřiceti letech, roku 1691, stal sekretářem memoriálů a o čtyři roky později sekretářem Kongregace pro šíření víry, kde měl příležitost rozvinout svou obratnost ve prospěch svých patronů. V Římě se už nezná nic než kanonické právo, a to po jejich způsobu, a scholastika. Kardinál Albani, který byl mladý a málo vzdělaný, se Fabronimu svěřil, aby ho vedl v jeho funkci sekretáře brev; dobře na tom vydělal. Tak si zvykl radit se s ním i později a postupně se tak dal ujařmit tímto povýšeným a prudkým duchem, že se Fabroni stal jeho pánem. Když se Albani stal papežem, učinil ho kardinálem, a tím své poddanství ještě zvětšil. Fabroni a Daubenton tedy z papežova příkazu vypracovali návrh konstituce.
Král žádal, aby byla dohodnuta s kardinálem z La Trémoille,9 jak co do samé podstaty, tak proto, aby se předešlo všemu, co by mohlo působit potíže s ohledem na francouzské zásady. Záležitost vzbudila rozruch. Věroučné rozhodnutí, a to pro Francii v prvním stupni, probudilo římskou kurii; posvátné kolegium tvrdilo, že věc je dost důležitá, a dokonce právě takové povahy, aby se o ní konzultovalo; několik nejstarších a nejváženějších kardinálů o tom promluvilo s papežem, který uznal za spravedlivé vyžádat si jejich mínění a všem jim co nejurčitěji slíbil, že jim bude návrh této konstituce předložen, že ho bude moci každý zvlášť prozkoumat podle libosti, pak se po několika sejít v různých kongregacích, a že bude sestavena jen podle mínění většiny kardinálů. Papež dal totéž slovo kardinálu z La Trémoille, pokud jde o něho jako o pověřence králových záležitostí. Tak daleko věci byly v době smrti kardinála z Janson a Bissyho nominace na kardinála.
Ač otec Tellier pevně počítal s tím, že Bissyho povýšení do purpuru mu přinese mocnou posilu, velikost a rozsah toho, co zamýšlel, se mu zdály zasluhovat, aby nezanedbal shromáždit všechny síly, které mohl. Lesk, v němž se nový kardinál z Rohanu10 nacházel díky postavení svého rodu, svým sňatkovým spojením a svým stykům, a ještě víc užitek, který si od jeho získání sliboval z králova osobního zalíbení v synovi paní ze Soubise, a tak dostat krále ze všech stran, přiměly tohoto smělého jezuitu, aby neotálel a aby kardinálu z Rohanu předvedl celou svou moc a získal ho na svou stranu strachem i okamžitou odměnou. Šel ho navštívit a vyložil mu bez obalu své úmysly s drzostí a autoritou, která se ničeho nebála. Řekl mu tedy, že nemůže pochybovat o tom, že tak vzdělaný muž, jako je on, smýšlí o církevní záležitosti, která byla předložena Římu, tak, jak má; ale že muži v jeho postavení nestačí dobře smýšlet — a předpokládal a chtěl se přesvědčit, že smýšlí dobře —, nýbrž že musí také dobře jednat, a nejen dobře jednat, ale udělat všechno, podniknout všechno, vykonat všechno, aby zaštítil správné učení a jednou provždy rozdrtil tu buřičskou stranu, která tak dlouho kalí klid církve; že král je k tomu plně odhodlán, že úspěch je zaručen, že je na něm, aby uvážil, jakou stranu chce zvolit: buď se zničit u krále, jemuž vděčí za všechno a od něhož si může, bude-li se dobře chovat, slibovat ještě mnohem víc; nebo zůstat v neutralitě, kterou by nemohl dlouho udržet, která by ho zneuctila a mezitím by ho připravila o veškerou vážnost; anebo konečně přimknout se k povinnostem svého stavu a své vděčnosti vůči králi tím, že se prohlásí za církev a za dobrou věc, a aby mu nic nezatajil, nic přitom nešetřit a postupovat v důvěrné, úplné a neotřesitelné shodě s těmi, kdo si z toho udělali svou věc a kdo mu ručí, že zvolí-li tuto stranu, ale zaváže-li se k ní tímto způsobem, může počítat s úřadem velkého almužníka a se všemi výhodami, milostmi, důvěrnostmi a s veškerou důvěrou krále. Rohan byl tak otevřenou poklonou, která mu tak nezastřeně nabízela mír, nebo válku, podivně omráčen. Koktal a ve svém zmatku ze sebe nedokázal vypravit nic než zdvořilosti a vše, co nejistota a úžas dokázaly zakrýt těmi největšími zdvořilostmi. To nebyla mince, kterou by se Le Tellier dal vyplatit; chladně vstal a řekl kardinálovi, ať si to rozmyslí; že jelikož si přeje být jeho služebníkem, přeje si a doufá, že se rozhodne dobře, a že až své úvahy dokončí, počítá s tím, že mu je sdělí; že ho však musí upozornit, aby je nenechal trvat dlouho, protože úřad velkého almužníka nemůže zůstat dlouho neobsazen. Hned nato odešel a nechal kardinála zděšeného tak drzým prohlášením.
Kardinál z Rohanu byl jasné hlavy a měl přirozený důvtip, který se zdál trojnásobný díky půvabům jeho osoby a jeho vyjadřování, díky nejvybranější společnosti, styk s níž ho vytříbil, a díky pletichám a stykům, do nichž ho paní ze Soubise velmi brzy uvedla. Jeho povaha byla dobrá, mírná, povolná, a nebýt ctižádosti a nutnosti, kterou ukládá, byl zrozen jako poctivý člověk a muž cti; jinak byl okouzlujícím způsobem přístupný, ochotný, všeobecně a dokonale zdvořilý, ale s mírou a s rozlišováním, v rozhovoru nenucený, vlídný a příjemný. Byl dosti vysoký, trochu příliš tlustý, měl tvář syna Amorova, a kromě neobyčejné krásy měla jeho tvář všechny možné půvaby, ovšem ty nejpřirozenější, s něčím, co budilo úctu, a ještě víc s něčím, co poutalo; obdivuhodně snadno mluvil a měl podivuhodnou nenucenost, s níž si dokázal uchovat všechny výhody, které mohl vytěžit ze své knížecí hodnosti a ze svého purpuru, aniž by projevoval strojenost nebo pýchu a aniž by uváděl do rozpaků sebe nebo druhé; zvláště dbal na to, aby byl zadobře s biskupy, aby si je získal a aby si uchoval oddanost celé učené obce, jejíž přízeň si už na školních lavicích umínil získat a v čemž dokonale uspěl.
Narodil se v červnu 1674. Kardinál z Noailles byl na vrcholu své přízně, když se pro šťastného syna krásné paní ze Soubise začalo jednat o semináři a teologii. Ona dokázala po celý život všechno šetrně zvládnout a její nesmírná, otevřená a vždy trvalá přízeň jí všechno usnadňovala. Byla tedy odjakživa zadobře s Noaillesovými, kteří byli příliš prozíraví, než aby ještě víc netoužili být jejími přáteli. Prostřednictvím nich, a dokonce i paní z Maintenon, jíž se tím zavděčila, svěřila svého syna kardinálu z Noailles hned při jeho nastoupení na pařížské arcibiskupství a předala mu ho, aby se na něho mohla zcela spolehnout v celé jeho církevní výchově. Tyto ohledy přiměly prélata, aby s ním nakládal jako se svým synovcem; a tento vetřelý synovec, již zběhlý v machinacích své matky, neopomenul nic, aby s prélatem nakládal ve všem jako se skutečným strýcem, protože cítil, že na něm závisí jeho kariéra a že může být jedině velká a rychlá, jestliže svým chováním přiměje tohoto adoptivního strýce, aby ji chtěl. Kardinál ho umístil do Saint-Magloire,11 z něhož si udělal svůj důvěrný seminář, vybral lidi, kteří ho měli vychovávat a bdít nad jeho mravy a studiem a podávat mu o nich zvláštní zprávy. Půvaby žákovy osoby podporovalo všechno umění chování, které ve všem odpovídalo rozsáhlým záměrům jeho matky s ním, a snadnost, s níž jeho duch chápal všechno, čemu ho chtěli naučit. Jeho píle, pokroky, skromnost, zdvořilost a snaha zalíbit se mu získaly jeho učitele a celé Saint-Magloire, kněze z Oratoře i semináristy. Udělal si pověst. Na Sorbonně si nepočínal o nic méně obratně ani pozorně a s o nic menším úspěchem. Upřímně se snažil naučit se; a skutečně nabyl vědění, které dovedl ztrojnásobit půvabem a lehkostí svého přednesu, a tak si získat ten učený lid, že ten, jakkoli je od přírody hrubý, pedantský a nevrlý, ho chtěl jen obdivovat a vychvalovat. Tolik dobrých svědectví nezůstalo ladem. Noailles s potěšením nosil je králi a paní z Maintenon, sám okouzlen svým žákem, a král byl ještě spokojenější, že má tolik opory, aby mohl přestrojit za spravedlnost sklony a náklonnosti svého srdce.
Paní ze Soubise zemřela v oddanosti a vděčnosti ke kardinálu z Noailles, bez něhož, jak cítila, by veškerá její přízeň a veškerá králova vůle přinesly jen málo ovoce, a tyto city vštípila svému synovi, jehož věk a dráha jako by se nikdy nemohly dostat do rozporu s dobrodincem, jemuž tolik vděčil a vůči němuž by mu vždy bylo ke cti projevovat vděčnost.
Tak závažné důvody podpíraly u kardinála z Rohanu jiné, které se ho dotýkaly ještě blíž. Knížetem se stal i se svým rodem z milosti krále a díky kráse své matky a do rodu tím přišly nesmírné statky a velká postavení. Své rané mládí prožil pod rákoskou, v práci a ve všemožném odříkání, aby dosáhl velké kariéry. Dosáhl jí s rychlostí, jakou by mu jeho mravy, zbavené Argova dohledu, nebyly zajistily. Viděl se před čtyřicítkou biskupem štrasburským a kardinálem, s více než čtyřmi sty tisíci livrů ročního důchodu, se zálibou v rozkoších, v nádheře a v pohodlí po tolika námahách, tak protivných jeho přirozené lenosti. Zdálo se mu, že už nemá po čem toužit, než užívat si postavení, v němž je všechno dovoleno a kde se už nemusí s nikým počítat. Kardinál má právo trávit život hrou, dobrým jídlem a s nejmladšími a nejhezčími dámami; mít dům plný lidí jako místo schůzek a pro pohodlí druhých, jejich zábavy a jejich rozkoše a jako středisko svých vlastních; pořádat v něm plesy a slavnosti a předvádět v něm všechen přepych a nádheru všeho druhu, která může lichotit, a především už neslyšet o knihách, o studiu, o ničem církevním; jezdit kralovat do své diecéze, aniž by se o ni staral; nebýt obtěžován ani svými generálními vikáři, ani posvěceným a mitrovaným sluhou placeným za vkládání rukou; a žít tam bez starostí v paláci na venkově, uprostřed dvora jako panovník, mezi hrou, dámami a rozkošemi, tam stejně jako v Paříži a u dvora zcela osvobozen od jakýchkoli ohledů na slušnost. Ne že by naši kardinálové všichni žili takto, ale měli k tomu plnou volnost. Kardinál z Bouillonu jí využil v celém rozsahu a tento si jí užíval stejně plně; byl stvořen k tomu, aby byl a žil jako velký pán a nic si neodpíral; měl na to dokonale prostředky a král, tak ochotně přísný k jiným, byl zvyklý kardinálům nejen leccos prominout, ale považovat u nich všechno za dobré. Tomuto kardinálovi bylo velmi sladké takto žít; byl to jeho sklon a jeho záliba; spolu s vysokým postavením to byl právě tento stav naprosté volnosti, který mu nejvíc lichotil a jehož vyhlídka ho nejvíc držela na té svízelné cestě, po níž ho dosáhl. Co si lze předsevzít lepšího než užívat tak šťastného postavení, které nad sebou nevidí nic a nic svobodnějšího, a jaká záminka k tomu, aby ho naplno využil, mohla být přirozenější a čestnější než oddanost a vděčnost k muži, jemuž, jak všichni věděli, vděčil za všechno; jehož mravy a chování požívaly té nejpevněji zakořeněné úcty; který byl starší o dvacet čtyři let věkem, o dvacet dva let biskupským svěcením, o třináct let kardinálskou hodností; arcibiskup hlavního města; spojený s nejsvětějšími a nejučenějšími sbory a jednotlivci v Paříži a stojící v jejich čele, k nimž se přidávalo tolik dalších z provincií a k nimž ti první tíhli; který měl za sebou mocnou rodinu a všechno, co nebylo otrokem jezuitů, to jest všechny poctivé lidi všech stavů? Kardinál z Rohanu, unášen důvody tak souladnými s jeho vlastní povahou, našel ve svém rodě muže, který do něj nevstoupil teprve nedávno proto, aby toho nevyužil. Tallard,12 který se od samého kardinála a od prince z Rohanu dozvěděl o drzosti návrhu otce Telliera, shledal tuto příležitost obdivuhodnou a vrcholem štěstí Rohanů.
Čím víc měla řeč zpovědníka povýšenost řeči oblíbence a prvního ministra, tím víc z ní vytěžil, aby Rohanům ukázal na jedné straně peklo otevřené pod jejich nohama, na druhé nebesa, která je volají do své slávy. Vylíčil jim zájem a strašlivou povahu jezuity a jeho lidí; paní z Maintenon, kterou tato strana vytrhla z úcty, přátelství, spříznění a nejdůvěrnějších svazků s kardinálem z Noailles, jež se v ní proměnily v zuřivost a v nejotevřenější a nejprudší pronásledování; krále, který se k této straně hlasitě přidal, který byl přesně uzavřen tak, že naslouchal jen jejím nejhorlivějším stoupencům, který do toho vložil svou autoritu i své svědomí, který se ničím jiným nezabýval a o ničem jiném nemluvil, který považoval opačnou stranu za nepřítele církve i státu, za republikány, za nepřátele své autority i své osoby, a kterého od dětství živili tímto předsudkem proti všemu, co jezuité chtěli označit za jansenisty. Zastrašil je příkladem kardinála z Bouillonu, kterého podobná záležitost — a přece bez stínu jansenismu a se zpovědníkem na jeho straně — zničila kvůli arcibiskupu z Cambrai a jehož nemilost oni sami dovršili štrasburskou aférou, takže jeho rod byl na krok od ztráty svého postavení. Upozornil ho, že na neutrální osoby, zvláště tak vzácné vážnosti v tomto oboru, jaká byla jeho, budou obě strany hledět jen s mrzutostí a pohrdáním, nehledě na to, že příležitosti, které se v průběhu této záležitosti budou každý den naskytovat, mu velmi ztíží udržet neutralitu; že je na něm, aby se sám vyzkoušel, zda se cítí schopen snášet všechna příkoří všeho druhu, která by na něj král s potěšením nechal padat, a k tomu ještě všechna ta, která by mu jezuité pod ochranou jeho naprosté nemilosti všemi způsoby a skrze všemožnou chátru dokázali způsobit — chátru, která se dnes cítí poctěna, když ho vidí procházet jeho předpokojem.
Když jím takto otřásl, Tallard ho zahanbil představou, že by velkým almužníkem viděl někoho jiného a na svém místě v čele oblíbené strany Bissyho, který by měl všechnu její autoritu, byl by jejím shromaždištěm a požíval by přízně, důvěry a důvěrností krále a stal by se mu nezbytným po celý život; zatímco on sám by byl odložen a měl by snad potupu vidět Bissyho vstoupit do rady — Bissyho, který by byl šťasten, kdyby mu směl všude nosit aktovku — a rozhodovat o všech vysokých církevních místech, o něž by mu nepřetržitá potřeba, kterou by zpovědník Bissyho měl, nedovolila se s ním přít. Odtud přešel k celému nepoměru mezi Bissym a jím a vylíčil všechny výhody, které by nepřetržitě získával pro své blízké, kdyby se postavil do čela této strany, při zalíbení, jež král choval k němu i k jeho rodině; že by byl s to žádat všechno a všeho dosáhnout, a dokonce se zdálo, že by mohl být vynesen až do rady. Nepochybně nevěděl, nebo nechtěl vědět, co králi v tomto ohledu uklouzlo o kardinálu z Janson, jak bylo vylíčeno výše.
Když tak kardinálu z Rohanu zalichotil, že by si mohl podmanit všechno, vysmál se jeho ohleduplnosti ke kardinálu z Noailles, který by nebyl o nic méně ztracen, kdyby se Rohan ztratil s ním; Rohan by byl a vždy by platil jen za jeho žáka, kdyby se přidal na jeho stranu, a nikdy by nemohl dosáhnout žádné z výhod a vážnosti, které plynou z postavení hlavy strany; ty by všechny zůstaly kardinálu z Noailles, jen díky němuž by živořil a který by ho v jádru nepočítal za nic; kdežto kdyby se přidal k opačné straně, v níž by byl daleko nejpřednější rodem, postavením, vážností a hodností, ocitl by se rázem tváří v tvář kardinálu z Noailles s převahou, jakou by mu dávala tak otevřená přízeň, jíž se těší strana, v jejímž čele by stál — a stál by v jejím čele bez druha, protože Bissy, až by se stal kardinálem, by se v žádném ohledu nemohl přiblížit k jeho všestranné vznešenosti a pro tento vrozený nepoměr by byl, navzdory svému věku, vůči němu ještě menší, než by byl on sám vůči kardinálu z Noailles, kdyby měl to bláznovství dát přednost jeho straně.
Co činilo Tallarda tak výmluvným, byl jeho vlastní zájem. S Rohany se spříznil jen proto, aby z toho těžil. Jejich přízeň považoval za cestu, která se mu otvírá ke všemu. Chápal, že ani jeden z obou bratrů do rady nevstoupí, a bylo to zřejmé. On však, který prošel všemi druhy významných záležitostí, který neměl ani hodnost cizího knížete, ani závazky k cizí moci, který viděl Harcourta tolikrát blízko vstupu do rady, a toho teď jeho zdraví vyřazovalo ze hry, si lichotil, že jezuité z vlastního zájmu udělají pro něho, co nemohou udělat pro kardinála z Rohanu. Chtěl pairii, chtěl nástupnictví ve svém guvernérství, chtěl vysoký dvorský úřad; zkrátka, co jen nechtěl a v co jen nedoufal, když postaví kardinála z Rohanu do čela strany, která mohla a bude moci všechno a do níž se díky tomu doufal dobře zaplést! Nakonec kardinála z Rohanu definitivně rozhodl tím, že ho přesvědčil, že bude mít jen čest řídit tuto záležitost a shromáždění a stát v čele francouzského duchovenstva místo kardinála z Noailles — on, v jeho věku, a ač pro svůj stolec k tomuto duchovenstvu ani nepatřil —; že se stane jeho usměrňovatelem a rozhodčím; a že práci přenechá komisařům a výborům, které mu ji předloží hotovou, takže bude mít jen čest. Tento bod lenosti kardinála silně držel, a byl to také ten, který Tallard překonal jako poslední; ale jeho ctižádostivá výmluvnost dokázala zvítězit i nad ním a uvrhnout kardinála z Rohanu do bažiny, za niž ho jeho lenost a poskvrnění jeho cti stály tichou a palčivou lítost a v níž jeho ješitnost musela mnoho vytrpět rovností s ním, kterou si kardinál z Bissy díky své úlisnosti nakonec přinejmenším uzurpoval jako ve skutečnosti pravá důvěrná hlava celé této strany.
Kardinál z Rohanu, zmítaný a několik dní bombardovaný, nedokázal odolat svému bratrovi a Tallardovi — bratra si ten maršál získal. Jeho obchod byl hrubě uzavřen za cenu, kterou určil otec Tellier, jehož otrokem se stal ve stejné chvíli, kdy složil přísahu jako velký almužník Francie. Čím méně se hodlám rozepisovat o dějinách samé konstituce, které samy plní foliové svazky, tím víc pokládám za svou povinnost odhalit její temné pletichy, a jen na ně se hodlám omezit. Jakkoli málo si jezuité cenili lehkomyslného ducha a ještě vrtkavějšího srdce kardinála z Polignaku, byl to kardinál a nechtěli ho rozladit. Dvořanská posedlost, pod níž úpěl celý život, v něm vzbudila vášnivou touhu po úřadu mistra královské kaple, to jest jen nad hudebníky kaple, od té doby, co se uprázdnil smrtí arcibiskupa z Remeše. Když se stal kardinálem, netoužil po něm o nic méně, a ačkoli jej už zastávali jiní kardinálové, domníval se, že jeho purpur bude králi lichotit, přispěje k tomu, že mu ho dá, a ještě víc se mu tím zavděčí; nemýlil se, zvláště s přispěním jezuitů; jeho nová hodnost však způsobila potíž.
Tento úřad, který nepatří k prvním ani k druhým, se přísahou zavazuje jen do rukou velmistra královské domácnosti, a tím velmistrem byl princ krve. Jak se tedy odvážit připravit ho o nabyté právo, ale také jak sklonit římský purpur k takovému druhu ponížení? Králova úcta k tomuto posvátnému purpuru, kterou mu odkázal Mazarin, tentokrát převážila nad úctou, na niž tak žárlivě dbal u princů své krve. Pan Vévoda byl jeho vnuk a v prvním mládí. Král dal kapli Polignakovi a rozhodl, že tentokrát a bez důsledků pro budoucnost, pod záminkou, že musí spěšně nastoupit do funkce, využije cesty, kterou pan Vévoda poprvé podnikal do Burgundska, aby tam vedl zasedání stavů, a s jeho souhlasem složí v jeho nepřítomnosti přísahu do rukou krále; a to se stalo hned nato spolu s přísahou na úřad velkého almužníka.
Zároveň kardinál z Polignaku přijal z rukou krále kardinálský biret, který mu přinesl papežský komoří abbé Howard. Bylo v pořádku, aby anglický komoří přinesl biret z nominace anglického krále, ale nebylo v pořádku, aby nominovaný byl ten, kdo v Utrechtu vyjednal všechno, co bylo dohodnuto proti panovníkovi, jemuž vděčil za svou kariéru.13
Navzdory pýše purpuru prorazila ješitnost na výmluvnost. Kardinál z Polignaku nepohrdl tím, že se před králem objevil v čele Francouzské akademie, v řadě za všemi sbory, které k němu měly proslov o míru. Jeho půvaby, jeho kouzlo a jeho výmluvnost, tak voňavá a tak lichotivá, však ustoupily přesnosti a mužné a přirozené výmluvnosti rektora univerzity, který strhl všechny hlasy tak prudce, že ho přerušil potlesk a že mu král odpověděl řečí plnou obdivu nad jeho proslovem. Vittement14 — tak se jmenoval — se tím nijak nepovznesl, zůstal o nic méně zavřen v prachu kolejí a nikomu se nedvořil; ale — co se snad nikdy nevidělo, a to u dvora, jaký byl tehdy — jeho proslov z královy paměti nevymizel. Udržel se v ní, což je ještě neobyčejnější, navzdory všemu, co ho mohlo učinit podezřelým, pokud jde o učení, i navzdory mravům příliš čistým a příliš přísným pro tehdejší vkus; tento jediný proslov, o němž se myslelo, že byl zapomenut s tolika a tolika jinými, převážil všechno a o dva roky později z něho učinil podučitele nynějšího krále, a to díky vzpomínce, kterou si na něj Ludvík XIV. stále živě uchoval. Uvidíme svého času, že to byla jediná dobrá volba, kterou učinil pro výchovu tohoto mladého panovníka, a že i ona sdílela obvyklý osud toho nejlepšího, co je u dvorů.
Poznámky
Vysvětlivka: Anna Rakouská (1601–1666), dcera španělského krále Filipa III., manželka Ludvíka XIII., matka Ludvíka XIV. a Monsieura (Filipa Orleánského); po manželově smrti roku 1643 regentka za nezletilého syna, s kardinálem Mazarinem jako prvním ministrem. Zemřela 20. ledna 1666 v Paříži na rakovinu prsu.↩
Vysvětlivka: Paul Godet des Marais (1647–1709), biskup z Chartres, v jehož diecézi ležel Saint-Cyr; duchovní vůdce paní z Maintenon a rozhodný odpůrce jansenistů i Fénelona.↩
Vysvětlivka: Charles-Joachim Colbert de Croissy (1667–1738), biskup z Montpellier, Torcyho bratr, nakloněný jansenistům. Torcyho manželka byla rozená Arnauld de Pomponne, z rodu, k němuž patřil i jansenistický teolog Antoine Arnauld.↩
Vysvětlivka: Pasquier Quesnel (1634–1719), oratorián, nástupce Antoina Arnaulda v čele jansenistů, od 80. let 17. století v exilu v Nizozemí. Jeho Morální úvahy o Novém zákoně (Réflexions morales) schválil kardinál z Noailles ještě jako biskup z Châlons.↩
Vysvětlivka: Konstituce (bula) Unigenitus, kterou Klement XI. vydal 8. září 1713 a která odsoudila 101 vět z Quesnelových Morálních úvah; ve Francii vyvolala spor trvající desítky let. Dále v textu „konstituce“.↩
Vysvětlivka: Luis de Molina (1535–1600), španělský jezuita, autor spisu Concordia (1588) o souladu Boží milosti se svobodnou vůlí; jeho učení (molinismus) hájili jezuité proti augustiniánskému a tomistickému pojetí milosti.↩
Vysvětlivka: Guillaume Daubenton SJ (1648–1723) byl zpovědníkem Filipa V. od prosince 1700 do svého odvolání roku 1705 a znovu od roku 1715 do smrti.↩
Vysvětlivka: Agostino Fabroni (1651–1727), rodák z Pistoie, sekretář Kongregace pro šíření víry, kardinál od roku 1706; patřil k hlavním autorům buly Unigenitus.↩
Vysvětlivka: Joseph-Emmanuel de La Trémoille (1659–1720), bratr princezny des Ursins, kardinál od roku 1706, který vyřizoval v Římě záležitosti francouzského krále.↩
Vysvětlivka: Armand Gaston Maxmilián z Rohanu (1674–1749), syn paní ze Soubise (Anna z Rohan-Chabot, 1648–1709, podle pověsti dvora někdejší králova milenka), od roku 1704 biskup štrasburský, od roku 1712 kardinál a od roku 1713 velký almužník Francie.↩
Vysvětlivka: Saint-Magloire, pařížský seminář kongregace oratoriánů (Oratoře).↩
Vysvětlivka: Maršál z Tallard se s Rohany spříznil sňatkem svého syna Marie-Josepha d’Hostun s dcerou prince z Rohanu (1713).↩
Vysvětlivka: Anglickým králem je míněn Jakub (III.) Stuart, syn Jakuba II., kterého Francie uznávala za anglického krále a na jehož nominaci byl Polignac povýšen na kardinála. Polignac byl francouzským zplnomocněncem na mírovém kongresu v Utrechtu (1712–1713), kde Francie uznala protestantské nástupnictví v Anglii a zavázala se, že Jakub nebude pobývat na jejím území.↩
Vysvětlivka: Jean Vittement, rektor pařížské univerzity, později podučitel Ludvíka XV.↩