Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola osmnáctá

Dějiny Francie otce Daniela; jejich úspěch; jejich účel; jejich rychlý pád; odměna. — Kardinál Gualterio u dvora. — Příčina jeho nemilosti v Římě a toho, že nunciové ve Francii tam už nedostávají zprávu o svém povýšení do purpuru. — Milosti udělené kardinálu Gualteriovi, který se vrací do Říma. — Návrat maršála z Huxelles a Ménagera. — Zásluhy Ménagera, jemuž král dává penzi deseti tisíc livrů. — Smrt, povaha, šibalství, postavení a rodina Sainctota. — Skutečná větev rodu La Tour neuznaná La Tour-Bouillony. — Komický kousek, který tím Wartigny provedl kardinálu z Bouillonu. — Spor vévody z Estrées a hraběte z Harcourtu. — Nároky maršálů Francie a jejich nezdařené pokusy o soudní pravomoc nad vévody. — Krátký přehled novosti, nesmyslnosti a nevelkého úspěchu nároků maršálů Francie na pravomoc nad vévody a způsobu urovnávání jejich sporů. — Maršál z Estrées královským komisařem ve věci urážky, kterou Mademoiselle způsobila Madame.

Štědrosti pana a paní du Maine, tak oblíbené u lidu a vzhledem k povaze krále tak překvapivé, o nichž jsme mluvili u příležitosti vyhlášení míru v Paříži, brzy ukázaly, kam směřují. Jezuité, tak obratní v rozpoznávání slabostí panovníků a tak zruční v chopení se všeho, co je samotné může chránit a vést k jejich cílům, ukázali, jak dokonale to ovládají. Objevily se nové, a jistě velmi nové, Dějiny Francie ve třech velmi tlustých svazcích ve folio, nesoucí jako jméno autora otce Daniela, který bydlel v Paříži v jejich profesním domě;1 papír i tisk byly co nejvybranější a sloh obdivuhodný. Nikdy francouzština tak jasná, tak čistá, tak plynulá, šťastné přechody, zkrátka vše, co může čtenáře upoutat a okouzlit: obdivuhodná předmluva, velkolepé sliby, krátké učené rozpravy, okázalost a autorita co nejsvůdnější. Co do dějin samých: mnoho románu v první dynastii, ještě mnoho ve druhé a spousta mlhy v prvních dobách třetí.2 Všechno umění, všechna práce se stíny a se šerosvitem jako na nejkrásnějším obraze se tu objevily pod maskou zdánlivé prostoty, a v nejchoulostivějších místech všechna pomoc, jakou mohl duch poskytnout smělosti, která ví, že má oporu. Jedním slovem, celé dílo se zcela zjevně ukázalo jako sepsané k tomu, aby pod naivním zdáním muže, který s rozvahou odklízí předsudky a hledá jen pravdu, přesvědčilo, že většina králů první dynastie, mnozí z druhé, a dokonce i někteří z třetí byli bezpečně levobočci, velmi často z cizoložství, a to i dvojího, že tato vada je od trůnu nevylučovala a že nikdy nebyla považována za něco, co by je od něho mělo či mohlo vzdálit.3 Říkám tu bez obalu to, co nejjemnější delikátnost zakrývá, avšak přesto velmi zřetelně vyjadřuje v celém předivu díla, s nenuceností, která co nejvíc odvrací oči od hlavního záměru a ponechává jen příjemné překvapení z těch historických objevů, jejichž pravda, zbloudilá v temnotách několika staletí, je zásluhou vytrvalého bdění učence, který je všechno zasvěcuje hledání, čerpání, srovnávání a pronikání k nejskrytějším pramenům a jehož práci potomstvo vděčí za světlo, jež objasňuje, co bylo dosud neznámé. Oslnění bylo zprvu nesmírné a kniha tak módní, že se po ní hnali všichni, až po ženy. Týž zájem, který ji dal sepsat, žádal ji také rozšířit. Viděli jsme při tažení u Lille a uvidíme i dále, jak úžasní byli ti, jichž se tento zájem týkal a kteří se jím řídili, v temných intrikách a v tom, jak čarodějně vládli zuřivostí módy. Chvály té knihy prosákly z pokojů paní z Maintenon; král o ní mluvil a ptal se některých dvořanů, zda ji čtou; ti nejbdělejší brzy vycítili, jak velkou ochranu má: byla to zcela jistě jediná historická kniha, o níž kdy král a paní z Maintenon mluvili. Brzy se tedy objevila ve Versailles na všech stolech dvořanů; a muži i ženy nemluvili o ničem jiném a pěli na ni podivuhodné chvály, které byly někdy k smíchu v ústech lidí buď velmi nevzdělaných, nebo takových, kteří, neschopni čtení, se vydávali za to, že právě tuto četbu provádějí a vychutnávají. Ale tato překvapivá móda měla jednu nevýhodu: zjistilo se, že tyto rozsáhlé dějiny, které jako by tak zblízka probíraly temné doby, se v ostatních dobách drží jen stránky čistě vojenské, táborů, pochodů, každého válečného činu až po podrobnost o oddílu čtyřiceti či padesáti jezdců nebo stejného počtu pěších, který narazil na jiný, a v dlouhém líčení nevynechávají ani nejnepatrnější okolnost. Když se takto rozepisuje, získá člověk široké pole, a to je také to, co naplňuje ty tři svazky. Ale o jednáních, klikách a dvorních intrikách, o portrétech osob, o vzestupech, pádech, o hybných silách událostí v celém díle ani slovo, leda suše, krátce a stroze jako v novinách, často ještě povrchněji. O věcech zákonů, veřejných obřadů, slavností různých dob totéž mlčení, nanejvýš táž strohost; a v záležitostech Říma, potom Ligy, je radost se dívat, jak klouže po tom ledu na svých jezuitských bruslích.

Nakonec jím znalci pohrdli a z tolika potlesku vzešly velmi špatné dějiny, které ani nemohly být jiné z pera, z něhož vyšly, vinou politiky tovaryšstva, ale které velmi důmyslně a velmi podvodně splnily jediný účel, kvůli němuž byly sepsány. Dílo tedy upadlo; byli učenci, kteří proti němu napsali rozpravy; ale hlavního choulostivého bodu, bodu, kvůli němuž se zrodilo a bylo korunováno hned při zrození, se ve Francii pero téměř nedotklo, tak velmi se tu cítilo jeho nebezpečí.

Otec Daniel z toho vytěžil od krále penzi dva tisíce franků, což je u řeholníka, a to i jezuity, ohromující, spolu s titulem historiografa Francie. Plně si užíval svých lží, o nichž dobře věděl, a možná lépe než mnozí jiní; a se svou přízní a penzí se vysmíval všemu, co se proti jeho Dějinám napsalo, a neodpověděl ani slovem, protože sám dobře věděl, co si o tom myslet.

Cizí země nebyly tak zdrženlivé jako Francouzi, pokud šlo o ty krále, kteří byli v tak velkém počtu prohlášeni za levobočky, a o tento levobočský původ tak způsobilý k trůnu; ale velmi se dbalo na to, aby Francie nebyla nakažena těmito nepříjemnými pravdami. Bylo to teprve šestnáct měsíců, co jsme ztratili dauphina, paní Dauphine a prince, jejich nejstaršího syna; a k napsání takových Dějin Francie je zapotřebí času.

Měl jsem to potěšení znovu spatřit svého přítele kardinála Gualteria.4 Psali jsme si každý týden a velmi často šifrou, abychom spolu mohli mluvit svobodněji, a tato korespondence trvala pravidelně až do jeho smrti. Jako nuncius obdržel zprávu o svém povýšení v Paříži a kardinálskou čepičku a potom biret z rukou krále. Měl tu nesmírný úspěch. Král ho měl rád a vážil si ho; ministři k němu získali důvěru. Udělal si mnoho přátel.

Při odjezdu byl tak vstřícný, že navštívil pana du Maine a hraběte z Toulouse se stejným ceremoniálem jako prince krve; ale co mu u krále získalo nejcitelnější zásluhu, ho zahubilo v Římě. Byl tam špatně přijat papežem, jeho ministry i posvátným kolegiem, žil tam dlouho velmi v ústraní, protože ho všichni opustili, a byl vydán napospas té nejtíživější nemilosti.

Je to také poslední nuncius, který dostal zprávu o svém povýšení ve Francii. V Římě měli takový strach z opakování — neboť levobočci tuto poctu před Gualteriem nikdy nedostali —, že pokaždé, když byli nunciové ve Francii od té doby povýšeni, dostali rozkaz rozloučit se a odjet, takže žádný z nich nedostal zprávu a čepičku jinde než při vstupu do Itálie. V Římě to Gualteriovi nikdy zcela neodpustili, takže když se viděl nejen bez naděje na papežský stolec, ale i bez naděje na jakýkoli úřad, kromě toho nejobyčejnějšího mezi kardinály, oddal se veřejně Francii a dal si nad dveře královy erby jako národní kardinál. Za nedostatku lepšího se ujal také záležitostí anglického krále. Dostal od krále penzi a opatství Saint-Remi v Remeši a Saint-Victor v Paříži.

Protože byl v Římě dost nečinný, chtěl ještě jednou v životě přijet navštívit krále a své přátele a v polovině června přijel do Paříže a hned nato ke dvoru. Král byl touto cestou opravdu dojat a dal mu to najevo všemi možnými projevy přátelství a vyznamenáními: byl na všech pobytech v Marly. Kardinál z Rohanu mu poskytl ubytování a opatřil ho ekvipážemi.

Velmi jsem se s ním nasmál strachu, který nahnal ministrům. Královy zásady, o nichž jsem mluvil nejednou a které vyslovil v souvislosti s kardinálem z Janson, je nedokázaly uklidnit. Panovníci se někdy mění, tvář dvora se od kardinálova odjezdu úplně změnila; příklad Mazarina je zastrašil a nedokázali pochopit, že by muž jeho věku a jeho hodnosti podnikl jen tak pro radost tak dlouhou cestu bez jiného cíle než toho, který ho skutečně přivedl. Dlouho u něho opatrně ohledávali půdu; ale když nakonec viděli, že se nic nevylíhlo, vzpamatovali se a vrátili se ke svému dřívějšímu chování k němu.

Všichni ho velmi oslavovali, ti nejpřednější s horlivostí. Dvůr opustil jen proto, aby navštívil anglického krále v Lotrinsku5 a strávil cestou dva dny ve svém remešském opatství se svým přítelem arcibiskupem. Krále mezi čtyřma očima viděl málo; král mu slíbil řád. Byl na cestě do Fontainebleau, velmi dobře ubytován, a tam se začátkem října rozloučil s králem a se svými přáteli se sevřeným srdcem dobrého člověka, který dobře ví, že je už neuvidí; a král sám byl zjevně zarmoucen a zahrnul ho laskavostmi. Přijel po moři do Marseille, vrátil se přes Turín, odkud se vydal k lodi do Janova.

Maršál z Huxelles v doprovodu Ménagera pozdravil krále 21. června, když přijel z Utrechtu do Versailles. Byl tam s Polignacem stejně málo zajedno jako v Geertruidenbergu a jednal s ním s náladovostí a povýšeností, které se nehodily k rovnosti jejich diplomatické hodnosti a ještě méně k nerovnosti jejich původu. Polignac, který viděl, jak se k němu purpur přibližuje stále víc, přes všechno obratně překlouzl, aniž v jednáních ustoupil; moudře se vyhnul pohoršení a otevřené roztržce, ale od té doby se skoro nevídali a nedávali najevo, že by si jeden druhého příliš cenili. Ménager při jednání s nimi nezapomínal, kým je, a nenechal se zkazit svou nestvůrnou rovností hodnosti; vyhověl jednomu i druhému stejnou měrou s velkým uměním, mírností a úctou; a přestože se víc kláněl k Polignacovi pro mírnost jeho mravů a také pokud jde o jádro věcí a způsob jejich vedení, který přicházel celý předžvýkaný od Torcyho, ale do něhož chtěl maršál vždy přidat něco svého, nebyl Ménager mezi nimi neužitečný a velmi dobře posloužil ve věcech obchodu, které ti dva znali málo a jimiž byl zvlášť pověřen. Byl tedy velmi dobře přijat a hned po příjezdu dostal penzi deset tisíc livrů.

Sainctot zemřel náhle ve věku osmdesáti pěti nebo šesti let.6 Byla to rodina neurozená. Měl bratra, který byl radou parlamentu. Byl dlouho ceremoniářem. Mohli jsme vidět (viz výše), jaká byla jeho poctivost v tomto úřadě a jak bylo prokázáno šizení jeho záznamů, které musel přiznat a napravit. Byl to člověk samá sladkost a přitom samá domýšlivost, otrok přízně na úkor pravdy a spravedlnosti, který si myslel, že má právo zvýhodňovat, koho se mu zachtělo, porušováním pořádku. Měl tolik sporů s Blainvillem, když byl ten velmistrem ceremonií a on se mu stále snažil vyrovnat, že byl nucen prodat svůj úřad ceremoniáře. Zároveň koupil jeden ze dvou úřadů uvaděče velvyslanců, v němž natropil spoustu hloupostí, jak jsme viděli (viz výše), kromě mnoha jiných, které nestály za to vyprávět. Měl nejstaršího syna, který se dal na nejhorší cestu; a před několika lety postoupil svůj úřad druhému synovi, který si v něm vede mnohem rozumněji než on. Zanechal velkou a dosti ošklivou dceru, která se o dva roky později provdala za hraběte z La Tour, u něhož možná nebude zbytečné se na chvíli zastavit.

Tito La Tourové byli větví rodu La Tour-Bouillon, kterou páni z Bouillonu, když se stali knížaty, nechtěli uznávat, protože se jimi nestala spolu s nimi a zůstala chudá a málo známá; a to tak, že považovali za urážku, když se s nimi o ní mluvilo a když se mělo za to, že jsou téhož rodu jako oni, ovšem bez jakéhokoli jiného důvodu, a aniž se odvážili upírat jim jejich erb a jméno, jako to učinila paní ze Soubise, pokud jde o jména a erby, větvi Rohan Gué de l’Isle neboli du Poulduc, která v nich přes všechen její vliv byla po sporném řízení potvrzena rozsudkem bretaňského parlamentu. Tento hrabě z La Tour, Sainctotův zeť, měl staršího bratra, velmi málo zámožného, který zanechal jen dcery a za jehož života sloužil v Itálii v nižších hodnostech, pak jako kapitán pěchoty. Kardinál z Bouillonu poobědval při průjezdu na jedné ze svých římských cest u pana z Vaudemontu. Wartigny, tehdy brigádní generál dragounů, o němž se tu několikrát mluvilo, byl jakýsi velmi zábavný drzoun, obvykle velmi příjemný ve styku, ale snadno ho urážely nehoráznosti. Při tomto jídle ho zřejmě urazily nehoráznosti kardinála z Bouillonu, který v nich byl velkým mistrem. Když se vstávalo od stolu, našel Wartigny po ruce hraběte, tehdy zvaného rytíř z La Tour, mezi spoustou důstojníků, kteří se tam přišli podívat a dvořit se panu z Vaudemontu. Vzal ho za paži a uprostřed všeho toho vznešeného společenství ho přivedl ke kardinálovi a řekl mu, že ho prosí, aby mu dovolil představit šlechtice z jeho rodu, který si svou statečností a svým chováním zasluhuje jeho laskavost a podporu, a že všichni, kdo ho znají, mu dosvědčí, že není nehoden cti nosit jeho jméno a jeho erb. Kardinál z Bouillonu, který nic takového nečekal, zrudl při té pro něho tak podivné a tak veřejně pronesené poklonce až do bělma, pohlédl na Wartignyho zuřivým pohledem, beze slova se otočil zády a spěchal do místnosti, kam se odcházelo od stolu, a vztekle si cosi bručel pod vousy. Přítomní se dali do smíchu, posmívali se tak nemístné pýše kardinálově a děkovali Wartignymu, že jim to představení dopřál. Přejděme nyní k původu této větve.

Anne IV. z La Tour7, pán z Oliergues a vikomt z Turenne, jeden z komořích Ludvíka XI., měl s Annou z Beaufortu, svou sestřenicí, kterou si vzal s dispenzí roku 1444, několik dětí, z nichž jedno pokračovalo v rodu, a jediného mladšího syna, který založil větev těchto La Tourů, o nichž je tu řeč. Tímto mladším synem byl Antoine-Raymond de La Tour a jeho větev nesla jméno La Tour-Murat. Byl bratrem Antoina de La Tour, vikomta z Turenne, jednoho z komořích Karla VIII., otce Františka II. z La Tour, vikomta z Turenne, který začal velmi vynikat a jehož syn František II.8 z La Tour, vikomt z Turenne, se oženil s dcerou slavného Anne, vévody z Montmorency, konetábla Francie; ten byl otcem maršála z Bouillonu, kterého Jindřich IV. oženil s dědičkou Bouillonu a Sedanu, otce pánů z Bouillonu a z Turenne a děda kardinála z Bouillonu atd. To stačí, aby se ukázalo, odkud a kdy vznikla větev La Tour-Murat.

Je pravda, že neměla štěstí ani v bohatství, ani v poctách. Ani sňatky v ní nebyly lichotivější, s výjimkou jedné La Fayettové, kterou si vzal zakladatel této větve, a jedné Apchierové, kterou měli později. Tento zakladatel větve, který sám začal temnotu, v níž zůstalo celé jeho potomstvo, byl pradědem Jacquese de La Tour, pána z Muratu, který byl na základě předložení svých listin potvrzen ve svém šlechtictví Fortiou, intendantem Auvergne, 18. června 1677. Tento Jacques de La Tour byl s maršálem z Bouillonu ve čtvrtém stupni, to jest byli dětmi bratranců z druhého kolena; a tentýž Jacques de La Tour byl vlastním dědem Sainctotova zetě, to jest Sainctotův zeť a kardinál z Bouillonu byli v šestém stupni. Ostatní Bouillonové je zapírali s neméně rozhořčeným pohoršením než kardinál, tak knížecí hodnost mate hlavy. Tento Sainctotův zeť zanechal syny; kromě nich je ještě větev La Tourů, pánů z Blanchas a ze Saint-Exupéry, pocházející od mladšího syna nejstaršího syna zakladatele větve Murat, a ve stejné nicotě jako ona. Dlouho po smrti Ludvíka XIV., když byli Bouillonové zredukováni na čtyři hlavy — vévodu z Bouillonu, prince z Turenne, jeho jediného syna, hraběte z Évreux, raněného mrtvicí a neschopného znovu se oženit, a kardinála z Auvergne —, byli v pokušení učinit spravedlnosti zadost a ty La Toury konečně uznat. Jednou to chtěli, podruhé už ne. Potom se rozdělili na ano a ne. Jádrem věci byl ten bůh knížecí hodnosti. Dvořili se kardinálu Fleurymu, který pro ně udělal tolik nehorázností, a doufali, že od něho dosáhnou i té, aby udělal knížata i z těch chudých malých bratranců, bez čehož by bylo velmi nepříjemné je uznat. Kardinál zemřel, aniž jim to povolil, a oni je dosud neuznali.

Spor, k němuž došlo koncem června při večeři u vévodkyně z Albretu mezi vévodou z Estrées9 a hrabětem z Harcourtu,10 způsobil ve společnosti velký rozruch. Jinde jsme viděli, jak málo byl a jak málo stál tento malý vévoda z Estrées. Hrabě z Harcourtu, který dlouho po smrti krále získal od lotrinského vévody statek v Lotrinsku, dal mu jméno Guise a dal si říkat hrabě z Guise, byl jakýsi podvodník a lotr, který nestál o mnoho víc. Byl synem prince a princezny z Harcourtu, o nichž jsem mluvil jinde. Maršál z Huxelles, který byl náhodou nejstarším z maršálů Francie, kteří byli v Paříži, poslal ke každému z nich exempta konetablie, aby u nich zůstal. Ani jeden z nich ho nechtěl přijmout, protože vévodové ani cizí knížata neuznávají pravomoc ani soudní moc maršálů Francie a nikdy jí nebyli podřízeni, přestože se ten soud chápal každé příležitosti, aby si ji osoboval a uzurpoval. Zvláštní je, že vévodové-maršálové Francie dbali obvykle víc na přechodnou moc a více je jímaly nároky korunního úřadu, o němž je jejich sebeláska přesvědčovala, že ho získali svou zásluhou, než výsady dědičné hodnosti spjaté s jejich rodem.

Maršál z Villeroy, přestože měl tolik osobních důvodů bránit se této pošetilosti, jí byl opojen víc než kdokoli jiný. Promluvil s králem, a protože to bylo bez odpůrce, dosáhl okamžitě zapečetěného listu, který těm pánům nařizoval, aby se buď odebrali do Bastily, nebo přijali tytéž exempty. Přijali je tedy, ale na tento rozkaz krále, a ne na rozkaz maršálů Francie, a tak to také při jejich přijetí vyslovili.

Několik dní nato je shromáždění maršálové Francie předvolali, aby se dostavili před jejich soud; hrabě z Harcourtu nebyl doma, vévoda z Estrées, který tehdy z domu neodešel, se odmítl dostavit. Maršál z Villeroy přišel ke králi hořekovat nad nebezpečím, že by mezi těmi pány mohlo k něčemu dojít, když je tak obtížné jejich záležitost ukončit, a vůbec se neodvážil mluvit o jejich údajné neposlušnosti. Nato král, který se skutečně obával, aby se nesetkali, kdyby unikli exemptům, které k nim přidělil zapečetěným listem, a ne z moci maršálů Francie, nařídil vydat každému z nich nový zapečetěný list s rozkazem jít se vydat do Bastily, aniž se v těchto listech jakkoli zmiňovala jejich neposlušnost nebo moc maršálů Francie, a třetí guvernérovi Bastily, aby je přijal, protože ten nesmí přijmout nikoho bez králova zapečetěného listu. Po měsíci od toho sporu jmenoval král maršály z Villeroy, z Huxelles a z Tessé, aby ne jako maršálové Francie, ale jako komisaři jím vybraní ukončili záležitost těch pánů. Tito tři komisaři se tedy sešli v Paříži u maršála z Villeroy, který poslal guvernérovi Bastily králův zapečetěný list, aby propustil vévodu z Estrées a hraběte z Harcourtu a po obědě je poslal rovnou k němu. Protože už nešlo o soud ani o údajnou moc maršálů Francie, ale o moc krále skrze jeho komisaře k tomu jmenované, ti páni bez potíží uposlechli. Také se tam neobjevilo nic z maršálů Francie. Komisaři vstali a přijali je se vší možnou zdvořilostí a neřekli jim ani slovo o jejich údajné neposlušnosti ani o údajné moci úřadu maršálů Francie, ani o své vlastní. Vévoda a hrabě se jim zase ani v nejmenším neomluvili za to, že ji vždy odmítali uznat, a neřekli jim ani slovo o všem, co se stalo. Maršál z Villeroy, jakmile je pozdravil, jim krátce řekl, že když se z šetření, které všichni tři provedli, dozvěděli, že zvěsti, které kolovaly ve společnosti, nejsou pravdivé, a když je vidí spokojené jeden s druhým (aniž se jich přitom na cokoli zeptal nebo řekl o slovo víc, než co uvádím, nebo slyšel zvuk jejich hlasu), nezbývá jim než je poprosit, a ne jim nařídit, aby se objali a žili v přátelství. Okamžitě se objali, a stále v dokonalém mlčení. Hned nato maršál z Villeroy dodal, že zvěsti o jejich sporu byly velké; že kdyby se později znesvářili, nebylo by možné nepovažovat tuto roztržku za pokračování té první, a že jim král zakazuje jakékoli násilí — aniž by maršálové mluvili sami za sebe. Hned nato je poprosil (poprosil, a ne nařídil), aby se znovu objali; učinili to a hned odešli se stejným mlčením a za mnoha zdvořilostí tří maršálů komisařů, na něž odpověděli jen pozdravem. Odešli odtud, kam se jim zlíbilo, na úplné svobodě, a od té doby se o nich nic neslyšelo.

Nebudeme se tu pouštět do dlouhé odbočky, abychom ukázali, jak postrádá rozumného základu nárok maršálů Francie, že se přes všechno jejich úsilí nikdy neuplatnil a že nikoho z nich ani nenapadl dříve než po polovině vlády Ludvíka XIV. Bylo by také ztrátou času chtít ukazovat naprostý rozdíl mezi hodností paira, ba i samotného vévody, a úřadem maršála Francie. Je do očí bijící; vidí se ve všem a všude; sami maršálové Francie si nikdy nevymysleli se s ní srovnávat; a jestliže ve válce maršálové Francie ve všem zastiňují vévody, je tento argument příliš silný na to, aby byl kdy předložen, protože ani sami princové krve tu nejsou vyňati. Nikdo jim neupírá žádnou čistě vojenskou výhodu, ale pokud jde o soudní pravomoc spojenou s jejich úřadem, nedokážou ukázat, že by je vůbec napadlo podřídit jí vévody před polovinou vlády Ludvíka XIV. a před zmatkem, který ministři tohoto panovníka vnukli králi, aby jej rozséval k ponížení všeho vznešeného a pod záminkou jeho moci k upevnění své vlastní, aby se vytáhli ze své nicoty a dospěli tak postupně tam, kam je dnes vidíme dospět; k čemuž velmi přispěl počet oněch čtrnácti vévodů a pairů a pak čtyř dalších, přidaných později na konci roku 1663 a 1665.11

Od nového zrodu tohoto nároku se vyskytlo málo příkladů příležitosti, kdy jej chtěli uplatnit. Spor vévodů z Aumontu a z La Ferté byl první; maršálové Francie nezanedbali nic, aby z něho vytěžili. Byla to doba živé a šťastné války, tedy doby vlivu a lesku pro ně; přesto se jim nepodařilo podřídit ty dva vévody svým rozkazům, vymoci si od nich sebemenší omluvu, ani se odvážit udělit jim sebemenší důtku za to, že exempty konetablie,12 které k nim poslali, shodili ze schodů a ještě jim pohrozili, že je vyhodí z oken, se slovy velmi málo slušnými vůči soudu, který je posílal; a věc skončila tím, že je maršálové Francie usmířili jako komisaři krále, z moci této funkce, a vůbec ne z moci svého úřadu, s mnoha zdvořilostmi a poklonami, dali je obejmout, vyprovodili je, a v celém tomto jednání, při němž nepadla žádná zmínka o všem, co se stalo proti jejich údajné moci, nebylo nic, co by připomínalo formu soudu, ani nic jiného než moc krále, velmi skromně vykonávaná v postavení těchto komisařů.

V těchto Pamětech jsme viděli spor vévody z Lesdiguières s Lambertem, pozdějším generálporučíkem, který se maršálové Francie neodvážili vůbec vzít na vědomí, přestože k němu došlo na veřejném místě v Paříži, a který urovnal jen maršál z Duras, tchán vévody z Lesdiguières, ne jako maršál Francie, ale jako komisař krále.

Totéž se tedy stalo i zde. Vévoda z Estrées a hrabě z Harcourtu byli dáni do Bastily tak málo kvůli tomu, že odmítli uznat soudní pravomoc maršálů Francie a přijmout jejich exempty, a tak výlučně proto, aby mezi nimi do jejich usmíření k ničemu nedošlo, že kdyby tomu bylo jinak, soud by nebyl opomněl užít svého práva — jak se stalo tolikrát, když se jeho rozkazům vzpírali lidé, kteří jim byli podle svého stavu podřízeni — a dát je zatknout s ozbrojenou mocí a odvést do For-l’Évêque,13 což je vězení jejich soudu. Zde bylo nutné uchýlit se k moci krále, který, zdaleka nevydávaje ty pány moci maršálů Francie, dal vyhotovit zapečetěný list každému z obou soků a třetí guvernérovi Bastily: jedněm, aby se tam dostavili, druhému, aby je přijal do Bastily, což je zvláštní vězení, kam nikdo nevejde a odkud nikdo nevyjde bez bezprostředního králova rozkazu; a král dal vyhotovit podobné rozkazy k jejich propuštění, a tedy bez sebemenší zmínky o maršálech Francie; a jestliže k nim byli exempti posláni, než šli do Bastily, doprovodili je tam a doprovázeli je bezprostředně z Bastily až k maršálovi z Villeroy, prvnímu ze tří králových komisařů, bylo to jedině proto, aby mezi nimi v těch mezidobích k ničemu nedošlo. Ostatně ze sedmi či osmi maršálů Francie, kteří byli tehdy v Paříži — kam se dokonce vrátil i maršál z Montesquiou z Flander, aby se tam už nevracel, a místo něho tam odešel velet pan z Tingry jako generální místodržitel té země —, byli králem jmenováni za jeho komisaře jen tři maršálové Francie; a jejich údajná soudní pravomoc maršálů Francie tu tedy neměla žádný podíl, protože ostatní maršálové Francie byli vyloučeni a ani ti tři v této záležitosti v ničem nejednali z moci svých úřadů, ale jedině z moci krále jako jeho komisaři k tomu jmenovaní. Proto také u maršála z Villeroy žádná forma řádného soudu: nebyl tam ani dvorní referendář jako zpravodaj, ani tajemník soudu, ani obvyklé uspořádání a pořádek, ba ani obvyklý den: okázale se zvolila neděle. Proto také ani nejmenší zmínka o moci maršálů Francie, ani ta nejnepatrnější důtka za to, že jí pohrdli a nechtěli ji uznat, ani náznak omluvy v tomto ohledu; a když jim maršál z Villeroy zakázal násilí a dal je obejmout, řekl jim, že jim král zakazuje násilí, a ne obvyklou formuli, která zní: „Zakazujeme Vám,“ a stejně tak „Nařizujeme Vám, abyste se objali“ atd., nýbrž: „Prosíme Vás“, protože tu nevkládali do věci moc krále jako při zákazu násilí a mluvili sami za sebe jako komisaři krále: samé naprosté rozdíly, které ruší jejich moc a ponechávají jen moc krále. Potom jim prokázali mnoho zdvořilostí; maršál z Huxelles, který se sporem jako první zabýval a poslal exempty, nebyl mezi komisaři; jedním slovem, [nebylo] při tomto usmíření nic, co by jen trochu připomínalo maršála Francie.

Je ovšem pravda, že synové Francie nebo princové krve často urovnávali spory tohoto druhu, když vzhledem k postavení jedné z osob přesahovaly pravomoc maršálů Francie. Monsieur, vévoda z Orléans, pan Princ, otec i syn, a jiní princové krve to učinili nejednou, a obvykle hned v horké chvíli. Ale při této příležitosti neměl vévoda z Orléans u krále žádné postavení, aby se do čehokoli vměšoval; všichni princové krve byli ve věku, kdy to učinit nemohli; a levobočci ještě tak daleko nebyli, ať se tomu viděli sebeblíž. Bylo tedy nutné uchýlit se ke způsobu komisařů; a jakmile šlo o komisaře krále, jím jmenované, kteří jednali jedině v tomto postavení, nezáleželo už na tom, že byli vybráni z maršálů Francie, protože tento úřad v nich zůstával němý a bezmocný a zcela v tom mizel pod jménem a mocí osobního pověření, které jim už nedovolovalo jednat jinak než z moci tohoto pověření.

Osoby nesrovnatelně vyššího postavení než vévoda z Estrées a hrabě z Harcourtu měly přece za komisaře krále maršály Francie, a to ve věci, kde se nedalo vyhnout zadostiučinění, většímu či menšímu. Z Pamětí Mademoiselle je vidět, co se jí přihodilo s Madame,14 která byla její macechou a která s ní sdílela Lucemburský palác, kde bydlely spolu a dokonale se nenáviděly. Spor došel tak daleko, že Mademoiselle vytrhla hůl z rukou jednoho důstojníka gardy Madame, zlomila ji oběma rukama o koleno a hodila mu kusy do obličeje, před velkým shromážděním, na očích Madame a v jejím apartmá, se slovy velkého pohrdání vůči Madame. Bylo zcela přirozené, aby takto okázalou a vážnou záležitost mezi svou sestřenicí a vdovou po bratru krále, svého otce, urovnal sám král, tím spíš, že nebyl nikdo, kdo by měl pravomoc se do toho vměšovat nebo se to navíc odvážil nárokovat. Nevím, co krále od toho odradilo, leda snaha vyhnout se dotěrnostem, jimiž by ho ty princezny obtěžovaly; ale poslal je ke starému maršálovi z Estrées, otci kardinála,15 kterého jmenoval svým komisařem, aby tu záležitost posoudil a urovnal; a Mademoiselle sama ve svých Pamětech vypráví vše, co se při tom odehrálo, jaké starosti jí to způsobilo a jaké zadostiučinění maršál z Estrées nařídil a Mademoiselle dala Madame přesně tak, jak je maršál předepsal, k její velké zlosti, a s nímž se Madame, rovněž ke své zlosti, musela spokojit, neboť nárokovala větší, a se zákazy jedné i druhé a jejich důstojníkům atd. Nikdo si jistě nebude myslet, že by maršálové Francie měli či nárokovali s mocí a soudní pravomocí cokoli nad syny a dcerami Francie proto, že to, co měl a mohl král přirozeně rozhodnout mezi nimi sám, svěřil k posouzení maršálovi Francie jako svému komisaři. Ať je jich jeden, nebo několik, vždycky jde o komisaře, kteří jednají jako komisaři, a ne jako maršálové Francie; a viděli jsme, že maršál z Duras byl jmenován jediným komisařem k urovnání sporu vévody z Lesdiguières, jehož byl dokonce tchánem a kterého měl u sebe v domě.

Na věc tak zřejmou, jako je nepodloženost nároku maršálů Francie, jeho zcela nedávná novost a naprostá nicotnost jeho uplatňování, to stačí. Dodám jen, že kromě Pamětí Mademoiselle jsem to v mládí slyšel vyprávět od svého otce, který jí byl velmi oddán, a od mnoha současníků, s okolnostmi málo příjemnými, které podle mého zdání zamlčela. Jisté je, že maršál z Estrées si povolal k sobě přední důstojníky Madame a že Mademoiselle u něho kvůli tomu byla několikrát: a to všechno, aniž by král v celé té věci sám promluvil.

Přejděme nyní k jinému druhu sporu, nebo spíše k tomu, co jej vyvolalo a co nás nutí začít hezky zeširoka.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Gabriel Daniel (1649–1728), jezuita, autor Histoire de France depuis l’établissement de la monarchie françoise dans les Gaules (1713); profesní dům byl pařížský dům jezuitů u kostela Saint-Louis v ulici Saint-Antoine.↩

  2. Vysvětlivka: Tři „dynastie“ (races) francouzských králů: Merovejci, Karlovci a Kapetovci.↩

  3. Vysvětlivka: Narážka na legitimované syny Ludvíka XIV. a paní z Montespan, pana du Maine a hraběte z Toulouse, které král ediktem z července 1714 prohlásil za způsobilé k nástupnictví na trůn, kdyby vymřeli princové krve.↩

  4. Vysvětlivka: Filippo Antonio Gualterio (1660–1728), papežský nuncius ve Francii 1700–1706, kardinál od roku 1706, Saint-Simonův přítel a dopisovatel.↩

  5. Vysvětlivka: Jakub František Eduard Stuart (1688–1766), syn Jakuba II., katolický pretendent anglického trůnu, ve Francii uznávaný jako Jakub III.; po utrechtském míru musel Francii opustit a uchýlil se do Lotrinska, do Bar-le-Duc.↩

  6. Vysvětlivka: Nicolas Sainctot, uvaděč cizích vyslanců u francouzského dvora, byl v této funkci proslulý svévolným výkladem protokolárních pravidel.↩

  7. Ediční poznámka: V genealogiích Agne IV. z La Tour († 1489).↩

  8. Ediční poznámka: Saint-Simon dvakrát uvádí Františka II.; syn Františka II. z La Tour († 1532), který se oženil s dcerou konetábla Anne z Montmorency, byl František III. z La Tour († 1557), otec maršála z Bouillonu.↩

  9. Vysvětlivka: Louis-Armand d’Estrées (1682–1723), vévoda z Estrées, z rodu maršála a kardinála z Estrées.↩

  10. Vysvětlivka: Anne-Marie-Joseph Lotrinský, hrabě z Harcourtu, z lotrinského domu, syn prince a princezny z Harcourtu; nezaměňovat s maršálem-vévodou z Harcourtu.↩

  11. Vysvětlivka: Roku 1663 dal Ludvík XIV. zaregistrovat v parlamentu najednou celou řadu nových vévodství-pairství; Saint-Simon v tom vidí počátek „zmatku“, který snížil vážnost pairů.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Konetablie byla původně soudem konetábla Francie. Když Ludvík XIII. tuto hodnost zrušil, dostal jméno konetablie soud, kde maršálové Francie rozhodovali otázky týkající se cti. — Byla ještě jiná konetablie, která soudila všechny zločiny a přečiny spáchané vojáky v táborech, na pochodech nebo v posádkách. Saint-Simon tu mluví o první konetablii neboli soudu maršálů.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): For-l’Évêque (forum episcopi) byl původně sídlem soudní pravomoci pařížského biskupa. Tato budova byla později přeměněna ve vězení a nakonec zbořena roku 1780.↩

  14. Vysvětlivka: Mademoiselle je zde velká Mademoiselle, Anna Marie Ludovika Orleánská, vévodkyně z Montpensier (1627–1693), dcera Gastona Orleánského z prvního manželství; Madame je Markéta Lotrinská (1615–1672), druhá manželka Gastona Orleánského, bratra Ludvíka XIII.↩

  15. Vysvětlivka: François-Annibal d’Estrées (asi 1573–1670), maršál Francie, bratr Gabrielly d’Estrées, otec kardinála z Estrées.↩