Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola devatenáctá

Návrh sňatku jedné z dcer vévody z Orléans s princem de Conti, vedený slečnou de Conti. — Slečna de Conti, obviněná, že sňatek zmařila ve vlastním zájmu, se kvůli tomu nesmiřitelně rozkmotří s paní vévodkyní z Berry. — Paní Princezna dosáhne, že král nařídí dvojí sňatek pana Vévody se slečnou de Conti a pana prince de Conti se slečnou z Bourbonu. — Obvyklý dar krále princům a princeznám krve, kteří uzavírají sňatek. — Zásnuby, sňatek, hostina, košile a návštěvy při dvojím sňatku pana Vévody a pana prince de Conti. — Špatné manželství prince a princezny z Monaka. — Velmi neobvyklé milosti udělené panu z Monaka pro přenesení jeho vévodství-pairie. — Navržený sňatek syna hraběte z Roucy se slečnou z Monaka, který paní z Monaka okázale překazí; [ona] přijíždí do Paříže a ke dvoru, kde se jí dostane málo příjemností. — Sňatek vévody z Olonne se slečnou z Barbezieux. — Sňatek Pontchartraina se slečnou z Verderonne, na němž mě kancléř donutí být přítomen. — Smrt hraběnky z Prada. — Původ a vzestup Pradů. — Smrt vévodkyně z Angoulême, vdovy po levobočkovi Karla IX. — Smrt biskupa rosalijského; jeho rodina; jeho život. — Smrt abbého Regniera. — Změna úřadů u Madame. — Beauvau arcibiskupem v Toulouse. — Zábavy krále u paní z Maintenon. — Zcela neobvyklá rozlučková audience vévody a vévodkyně ze Shrewsbury v Marly.

Slečna de Conti byla přítelkyní vévodkyně z Berry od jejich mládí, ačkoli byla o šest let starší. Často se vídaly; přispíval k tomu i jejich pobyt v Paříži. Dcery paní Vévodkyně byly vychovávány ve Versailles a mezi paní Vévodkyní a paní princeznou de Conti, její švagrovou,1 nikdy žádné přátelství nebylo. Také mezi vévodkyní z Orléans a paní Vévodkyní už dávno vyhaslo, takže jejich děti, nehledě ani na vzdálenost míst, nebyly s to žít spolu. Slečna de Conti vedla velmi stísněný život; její matka byla náladová a měla v sobě něco ze svého otce, pana Prince. Paní Princezna, k níž zesnulý pan princ de Conti lnul s něžnou úctou, ho velmi milovala a slečnu de Conti chovala v lásce tím něžnější, že ji pan princ de Conti vždy vášnivě miloval a zanechal jí toho velké důkazy ve své závěti. Paní Princezna byla tedy oporou a útěchou slečny de Conti, která k ní měla veškerou důvěru a svěřovala jí všechna svá trápení, ale u níž pro její věk, zbožnost a způsob života nemohla najít žádné rozptýlení. To jí obstarala známost s Mademoiselle, a to drobnými výlety v Paříži a v Saint-Cloud; přátelství mezi nimi se utužilo natolik, že trvalo i po sňatku vévodkyně z Berry, která slečně de Conti byla nesmírně vděčná za radost, již z něho měla a již neskrývala navzdory veřejné nevoli paní Vévodkyně a jejích dcer, paní princezny de Conti, její tety, a dokonce i té, kterou ráčila dát najevo paní Princezna; v tom ji podporovala její matka. Byla jedinou princeznou krve, která z toho měla radost. To pouta jejich přátelství ještě utáhlo, takže slečna de Conti, která se ve Versailles téměř nikdy neukazovala, tam kvůli vévodkyni z Berry občas přijížděla, a ta jí zase často dávala schůzky a pořádala pro ni svačiny v Saint-Cloud.

Toto smýšlení matky i dcery přivedlo vévodkyni z Orléans na myšlenku dát prostřednictvím vévodkyně z Berry opatrně vyzvědět u slečny de Conti, co by říkala sňatku jedné z mladších sester vévodkyně z Berry se svým bratrem, panem princem de Conti, a pokud by se to ujalo, posloužit si jí u její matky, aby věc prosadila. Vévoda z Orléans ten záměr schválil. Já jsem ho pokládal za riskantní, protože se mi zdálo obtížné zabránit všem náhodám, jimiž by se král mohl o těchto krocích dozvědět; a protože si tak žárlivě střežil, aby o všem ve své rodině a mezi princi krve rozhodoval sám, nejen že by sňatek zmařil, ale vzhledem k tomu, jak nepříznivě byl tehdy naladěn vůči vévodovi z Orléans a vévodkyni z Berry, vystavili by se všichni následkům jeho nespokojenosti a nelibosti, kterou by pocítil a v níž by měl víc než dost důvodů dát jim pocítit, že není radno sjednávat sňatky bez jeho vědomí. Slečně z Chartres, krásné a dobře urostlé, bylo tehdy patnáct let, ale velmi koktala a už projevovala jistou chuť stát se řeholnicí. Slečně z Valois, dokonale krásné, ale plnější, bylo třináct, a volba mezi oběma by se byla ponechala. Mé úvahy nezastavily ani vévodu, ani vévodkyni z Orléans, jimž tyto princezny začínaly být na obtíž a po nichž následovaly ještě tři další. Vévodkyně z Berry promluvila v Saint-Cloud se slečnou de Conti, která se zdála nadšená návrhem i tím, že se obrátili právě na ni. Podala o tom zprávu své matce, které se věc velmi zalíbila. Slečna de Conti, která slíbila bezvýhradné mlčení, se z toho svěřila paní Princezně. Slečně de Conti bylo dvacet pět let. Krutě ji unavovalo, že ji drží jako malou holčičku v nudě a náladách paláce Conti, a vzhledem ke svému věku v tom neviděla jiné východisko než provdat se za pana Vévodu, k čemuž krajní rozhořčení sporu o dědictví po panu Princi2 nenaklánělo ani paní Vévodkyni, ani paní princeznu de Conti. Měla mnoho ducha a mírnosti, půvabu a přesvědčivosti v projevu. Měla krásnou tvář, ale postava, ač dosti vysoká, jí neodpovídala.

Z této důvěry vyplynulo, že paní Princezna, která se až dosud marně snažila přimět své děti, aby se dohodly o dědictví po panu Princi a znovu se usmířily, náhle prohlédla a spatřila velmi přirozený prostředek, na nějž do té doby nepomyslela: dvojí sňatek mezi svými vnuky. Kdyby je k němu chtěla přimět sama, nemohla čekat žádný úspěch; pomyslela si však, že král, který se rovněž snažil zabránit jim v soudních sporech a usmířit je a který se do toho chtěl nejednou vložit, by mohl být přístupný řešení samo o sobě tak vhodnému, které přirozeně vedlo k uhašení rozhořčení a ke smíru ohledně závěti pana Prince, a že by král byl o to ochotnější jim dvojí sňatek nařídit, že by se ho jistě dotklo, kdyby se cizí cestou dozvěděl, že se už velmi pokročile jedná o sňatku pana prince de Conti s dcerou vévody z Orléans. Nebudu se pokoušet proniknout tajemství, které se odehrálo mezi čtyřma očima mezi slečnou de Conti a paní Princeznou, její babičkou. Jisté je, že zdání nemluvilo ve prospěch slečny de Conti, která vyzradila tajemství, jež slíbila zachovat. Paní Princezna nikdy neplatila za ženu duchaplnou ani rozhodnou. Její postavení a ctnost jí v rodině zjednávaly vnější úctu; její malá bystrost a slabost způsobovaly, že jí ve skutečnosti pohrdali; takže ačkoli měla miliony, s nimiž mohla podle povahy majetku i podle zákonů a obyčejů naprosto volně nakládat, jak by chtěla, přesto se s ní vždy počítalo jako s nikým a neměla nejmenší vliv na cokoli ve své rodině. Před králem byla nesmírně bázlivá; bázlivá byla vůči každému i vůči všem svým dětem. Pan Princ ji zdeptal až k otupělosti, a ona k tomu měla od přírody plný sklon. Je tedy velmi těžké si představit, že by sama od sebe a náhle pojala myšlenku dvojího sňatku, který bylo nutno nepochybně uskutečnit proti vůli obou ovdovělých matek, nanejvýš rozhořčených jedna na druhou, které se navíc nikdy neměly rády; že by kvůli tomu se stejnou prudkostí zmařila sňatek, který se líbil a byl jakoby dohodnut; a že by to všechno provedla absolutní mocí krále, bez jakéhokoli jiného nástroje u něho než sebe sama; zatímco slečna de Conti tím uzavírala nejskvělejší sňatek, v jaký mohla doufat, a jediný, k němuž jí její věk a rod mohly dovolit dospět, a mohla doufat, že nestráví zbytek mládí v nudě a v otroctví, nad nímž si zoufala.

Když se paní Princezna rozhodla jít promluvit s králem, ocitla se slečna de Conti ve velkých rozpacích, jak se z věci vyvléknout vůči své matce a vůči vévodkyni z Berry. Mezi rozhodnutím a provedením uběhl jen okamžik, protože bylo třeba se obávat, že když věci mezi vévodou a vévodkyní z Orléans a paní princeznou de Conti pokročily tak daleko, promluví o nich s králem, a že jakmile by sňatek schválil, nebylo by už pomoci. Slečna de Conti tedy požádala vévodkyni z Berry o schůzku v Saint-Cloud kvůli velmi naléhavé věci, a to na den po svém vzkazu, který poslala až pozdě. Obě odjely, jedna z Versailles a druhá z Paříže, do Saint-Cloud ve stejnou dobu, kdy paní Princezna odjížděla do Versailles, aby ji u krále nemohl předejít vévoda z Orléans, kdyby se to dozvěděl.

Nevím, jak slečna de Conti v Saint-Cloud svou řeč obrátila; ale musela přinejmenším přiznat, že nezachovala tajemství, které slíbila, a že tím byla přinejmenším příčinou rozhodnutí, k němuž paní Princezna dospěla, i rychlosti, s níž je prováděla. Víc nebylo třeba, aby se vévodkyně z Berry přesvědčila, že slečna de Conti využila důvěry, kterou v ni měla, jen ke svému vlastnímu prospěchu, když porušila její tajemství a popohnala paní Princeznu ke kroku, jehož ráznost a rychlost se k ní tak málo hodily a jehož veškerý užitek připadal slečně de Conti. Netajila jí, co si o tom myslí, a jednala s ní se vší potupou a povýšeností, které si podle ní zasloužila. Slzy hněvu a vzteku prodloužily návštěvu víc než rozhovor. Vévodkyně z Berry jí to už nikdy neodpustila a až do smrti si zakládala na tom, aby jí při každé veřejné příležitosti — neboť soukromé už mezi nimi nebyly — dala pocítit celou tíhu své nenávisti, svého pohrdání a svého postavení. To, co se právě dozvěděla, vyřídila vévodovi a vévodkyni z Orléans. Všichni tři hned pochopili, že se na jejich sňatek už nedá spoléhat, a byli ve velkých starostech kvůli mlčení, které o něm před králem zachovali.

Paní Princezna dala hned po příjezdu do Versailles králi vzkázat, že ho prosí, aby jí určil chvíli, kdy by měla tu čest podat mu v soukromí zprávu o něčem, co velmi spěchá a co je pro její rodinu velmi důležité. Král ji nenechal čekat a povolal ji do svého kabinetu. Slyšení bylo dlouhé; nic o něm neřeknu; ale i když se podrobnosti nevěděly, brzy se vědělo, že se král velmi urazil, když se dozvěděl o sňatku dohodnutém v jeho rodině, aniž mu o něm kterákoli ze stran řekla slovo, že uznal, že paní Princezna má právo být ze své strany dotčena tajností, kterou před ní její dcera zachovávala, a že dvojí sňatek byl na místě rozhodnut. Král tím horoucněji toužil vrátit do této rodiny mír, že rozhořčení v ní dosáhlo nejvyššího stupně, protože moudře předvídal, že pan du Maine v ní bude vždy slabší stranou a že tento mír je pro něho důležitější, než by mohl být majetek, který by získal rozsudky.

V tomto pevném rozhodnutí ještě téhož večera vévodovi a vévodkyni z Orléans i vévodkyni z Berry důkladně vyčinil a zakázal jim dál myslet na sňatek, na který se odvážili nejen pomyslet, ale který značně pokročili, aniž mu o něm řekli a zjistili, zda by s ním souhlasil. Téhož večera promluvil k paní Vévodkyni jako otec, ale jako pán, který chce být poslechnut bez odmluvy, o sňatku jejího syna se slečnou de Conti a její nejstarší dcery s panem princem de Conti; paní Vévodkyně z toho byla tím víc ohromena, že o druhém sňatku, tak blízkém uzavření, vůbec nevěděla, stejně jako o tom, co přijela paní Princezna do Versailles dělat. Paní princezna de Conti byla povolána z Paříže. Král ji přijal ve svém kabinetu a narazil u ní na nejpevnější odpor. Řekla králi, že nejdřív musejí být rozsouzeny spory, než bude moci o čemkoli slyšet; že jí navíc pro její dceru učinili jiné, velmi vhodné návrhy, na něž přistoupila; a konečně, že slečna z Bourbonu nemá žádné jmění. Král s ní diskutoval, zkoušel všechny možné tóny; potom, když viděl, že nepostupuje dál, promluvil jako král a pán a prohlásil paní princezně de Conti, že dvojí sňatek chce, že ho chce hned teď a že je oba uzavře i proti její vůli, nepodvolí-li se jeho vůli, rozumu a všem ohledům, které k ní byl ochoten mít. Vyšla z králova kabinetu v zuřivosti a odjela rovnou do Paříže, kde se opevnila za samé obtíže a kde slečna de Conti až do svatby trávila krutý čas.

Pan princ de Conti se v celé této záležitosti ničím neprovinil. Byl vychován v nenávisti ke Condéům; mrzelo ho, že sešlo z jeho sňatku s dcerou vévody z Orléans, a mrzelo ho také, že si má vzít dceru paní Vévodkyně, kterou toto zaopatření neutěšilo za to, že jí — jak jsme viděli — po tolika snahách, pletichách a kabalách unikl vévoda z Berry; matka ani dcera nicméně nebyly necitelné k zlosti vévody a vévodkyně z Orléans a vévodkyně z Berry, že jim byla povýšeně, a to ve prospěch matky a dcery, vyrvána partie, kterou pokládali za jistou.

Paní Princezna, nadšená tak rychlým a úplným úspěchem, zůstala pro každý případ ve Versailles a několikrát se s králem sešla mezi čtyřma očima, aby zlomila obtíže, jimiž se její dcera ježila, a aby uzavření urychlila. Král k ní několikrát poslal Pontchartraina, který z jeho rozkazu nakonec sáhl k hrozbám. Ty měly účinek; poslalo se do Říma pro dispense a mezitím se začalo pracovat na svatebních smlouvách. Vyjednávání bylo velmi krátké. Král chtěl, aby tyto sňatky byly uzavřeny a dovršeny dřív, než pan Vévoda a pan princ de Conti odjedou k armádě v Německu. Stálo to krále pět set tisíc livrů, neboť dává vždy sto padesát tisíc livrů každému princi krve, který se žení, a sto tisíc livrů každé princezně krve, která se vdává.

Konečně se obojí zásnuby konaly v sobotu 8. července k večeru v králově kabinetu; vykonal je kardinál z Rohanu,3 který se kvůli tomu vrátil ze Štrasburku, kam teprve přijel. Paní Vévodkyně a paní princezna de Conti daly pozvat jen příbuzné, ale do dosti vzdáleného stupně. Přesto se tam nahrnulo velké množství všech, kdo pozváni nebyli. Slečna z Charolais a slečna z La Roche-sur-Yon nesly vlečky plášťů obou snoubenek. Nazítří, v neděli 9., sloužil kardinál z Rohanu v poledne mši v kapli za přítomnosti krále a celého dvora a oddal tam oba prince a obě princezny, kteří stáli všichni čtyři pod týmž svatebním závojem. Nebyl žádný oběd ani zábavy. Večer povečeřela s králem u něho celá královská rodina, všichni princové a princezny krve, pan a paní du Maine s oběma svými syny a pan hrabě z Toulouse. Když vstal od stolu, přešel s nimi všemi do svého kabinetu, a čtvrt hodiny nato sestoupil do apartmá zesnulého pana Prince, které si paní Princezna ponechala celé a které bylo dvojité. Oba novomanželské páry se tam uložily; král podal košili oběma ženichům a vévodkyně z Berry oběma nevěstám. Neobešlo se to bez toho, aby jednu z nich nezahrnula svým nejostřejším pohrdáním. Nazítří, v pondělí, se král po obědě vrátil do téhož apartmá podívat se na obě novomanželky, každou na jejím loži, kam se po zbytek dne hrnul celý dvůr. Hned ten večer vstoupil pan princ de Conti po večeři do králova kabinetu a zůstal tam až do králova ukládání ke spánku jakožto manžel jeho vnučky — výsada vázaná výhradně na toto postavení. Pan Vévoda byl skoro o čtyři roky mladší než jeho nová choť a pan princ de Conti o dva roky mladší než jeho. Z celé této záležitosti zůstala paní princezna de Conti rozhořčena na svou dceru, rozzuřena na paní Princeznu, rozhořčenější než kdy dřív na paní Vévodkyni, čím dál odhodlanější vést spory dál a nechtít za nic na světě slyšet o žádném smíru, a v úzkém a veřejném přátelství s vévodou a vévodkyní z Orléans a s vévodkyní z Berry. Také jeden méně důležitý sňatek způsobil mnoho zmatku a pozdvižení. Byl to sňatek nejstarší dcery pana z Monaka s nejstarším synem hraběte z Roucy. Pan z Monaka se kdysi, jak jsme viděli na svém místě, oženil s dcerou pana Velkého,4 aby získal postavení cizího knížete. Získal je; ale hned od okamžiku sňatku se jeho otec a pan Velký velmi rozkmotřili, jak jsme rovněž viděli tamtéž, a brzy nato spolu muž a žena žili velmi špatně. Nakonec byla poprvé odvezena do Monaka, odkud se — jak jsme také viděli — vysvobodila nejohavnější pomluvou proti svému tchánovi. Když tento o několik let později zemřel jako velvyslanec v Římě, jeho syn, který přijal jméno princ z Monaka, ji tam znovu odvezl a držel ji tam u sebe po mnoho let. Manželství tím svornějším nebylo; život v Monaku s mužem, kterého nikdy nemilovala, se velmi lišil od živosti života a zábav dvora a od otevřeného a nádherného domu pana Velkého. Občas dokonce zůstávala sama, když pan z Monaka podnikal krátké cesty do Paříže a ke dvoru.

Měl jen dcery; už nedoufal, že bude mít další děti, a jeho jediný bratr byl kněz. Jeho větev jimi končila a vévodství-pairie Valentinois s nimi zanikalo. Hledal tedy pro svou nejstarší dceru sňatek, který by se líbil králi, od něhož zamýšlel dosáhnout pokračování své hodnosti pro dceru; a král se tomu nebránil. Slíbil mu nové zřízení vévodství s pořadím starobylosti od tohoto nového data pro toho, kdo si vezme jeho nejstarší dceru, a svolení postoupit mu své vévodství hned od okamžiku sňatku, aby jeho dcera, která od té doby, co měl hodnost knížete, měla právo sedět, nemusela stát. Jakmile to bylo takto navlečeno, pan z Monaka namítl, že ačkoli nemůže doufat v další děti a ačkoli mu jeho věk a ještě mnohem víc jeho zdraví nedovolují počítat s tím, že manželku přežije, tento případ by přece jen mohl nastat; že by se mu pak mimořádná milost, kterou mu král uděluje, stala velmi hořkou, protože by mu brala možnost zachovat svou hodnost v potomstvu tím, že by se znovu oženil a měl syna — a takový případ by byl podle právních pravidel v podstatě nepříjemný i pro jeho zetě. Král, který mu už v jeho domácích opatřeních začal vycházet vstříc, ráčil přidat ještě milost mnohem neobvyklejší. Slíbil mu, že do nového zřízení, jež se učiní ve prospěch zetě, kterého si vybere, vloží klauzuli, že kdyby paní z Monaka zemřela, pan z Monaka se znovu oženil a měl z toho manželství syna narozeného po sňatku své dcery, nastoupí tento syn po něm v hodnosti a ve starobylosti jeho vévodství-pairie Valentinois, a to i pro své potomstvo; v tom případě by jeho zeť zůstal po celý život vévodou a pairem, ale jeho hodnost by v jeho osobě zanikla a nepřešla by na syny z jeho manželství s dcerou pana z Monaka. Pan z Monaka, zahrnutý víc, než se odvážil doufat, začal pro dceru hledat partii, která by byla milá králi a hodila se i jemu samému, a spěchal s tím tím víc, že tyto velké a neobvyklé milosti nemohly být provedeny, ba ani vyhotoveny, jinak než skutečným uzavřením sňatku jeho dcery, a že mu záleželo na tom, aby je dovršil ten, kdo mu je uděloval.

Svět se o tom brzy dozvěděl a začalo se o závod usilovat, kdo se tímto sňatkem stane vévodou a pairem. Hrabě z Roucy na to pro svého syna pomyslel mezi prvními. Kancléř, jemuž byla památka jeho snachy5 stále nekonečně drahá, mu v tom pomáhal ze všech sil, stejně tak páni z La Rochefoucauld a z La Rocheguyon; hrabě uvedl do pohybu všechny své přátele a získal pana z Monaka. Král se do toho nechtěl míchat, ale dal najevo, že sňatek schvaluje a že je mu velmi milý. Aby se mohlo přistoupit ke smlouvě, bylo nutno obrátit se na paní z Monaka, protože musela ve smlouvě vystupovat a protože se bez ní při uspořádání záležitostí pana z Monaka nedalo obejít. Zuřivá, jak na něj byla, stačilo, že on ten sňatek chtěl, aby ona odmítla dát souhlas. Potřeba, kterou jí měli, obrátila proti ní všechna děla a učinila pana z Monaka povolným. Bála se, že ji k tomu donutí autorita pana Velkého. Zdálo se tedy, že změkla a že věc zkoumá, zatímco pracovala na tom, aby si pana Velkého získala. Zkoumání jí k tomu poskytlo prostředky. Děti se nežení, aniž se vyloží papíry na stůl. Hrabě z Roucy byl celý život děravá kapsa, hraběnka z Roucy byla zavalena dluhy a spory svého rodu. Ukázala se tedy velká panství, velké dluhy, žádný pořádek, velké nesnáze a lidé, kteří vždycky žili z vynalézavosti, z úvěru a z toho, čemu se říká dělat obchody. Na druhé straně měl pan z Monaka panství velmi rozsáhlá. Valentinois je nesmírné, to bylo jeho vévodství. Ani tento kus, ani Monako nemohly připadnout nikomu než nejstarší dceři; dluhů bylo mnoho, čtyři dcery bylo třeba zaopatřit a abbé z Monaka měl dostat svůj podíl, který ještě nedostal. Paní z Monaka dala tohle všechno doložit své rodině, zajistila si její podporu a potom prohlásila, že nikdy nesvolí ke sňatku, který je vzhledem ke stavu a povaze majetku a záležitostí obou stran nemožný, nemá-li to být pošetilost. Argument byl pádný a nepřipouštěl mnoho námitek. Pan Velký se se svou obvyklou povýšeností a hrubostí rozkřikoval u dvora; jeho děti a maršál z Villeroy ho podpořili; povyk byl veliký. Pan z Monaka dal ze vzteku dceru do kláštera v Aix se zákazem pouštět k ní matku; ta si, jista svou rodinou, vybrala dobu, kdy manžel odjel do Janova, aby se rozptýlil, a přijela do Paříže k panu Velkému.

Myslela, že tam bude vládnout jako za časů své matky a plavat jako kdysi v zábavách dvora. Zmýlila se. Paní domu se stala slečna z Armagnacu; ta si pamatovala, jak neustále musela snášet, že za časů paní z Armagnacu byla její sestře dávána přednost před ní. Pan Velký přijal paní z Monaka chladně a hned zkraje jí prohlásil, že žena rozkmotřená s manželem, která proto přichází k otci, nemá z domu vycházet ani na okamžik, králi se má dvořit jen z povinnosti a zřídka, nemá konat žádné návštěvy ani žádné přijímat, má se spokojit s velkou společností, která se u něho scházela, ale nemá hrát, nemá se strojit, má se oblékat velmi prostě a česat nedbale a má se soustavně vzdalovat všem výletům a všem zábavám. Tato řeč byla méně domluvou než velmi kategorickým rozkazem, a to od otce, před nímž se v rodině všechno třáslo. Paní z Monaka neměla ani povoz, ani služebnictvo, ani groš, aby si je opatřila. Manžel nebyl člověk, který by jí dovolil sáhnout na cokoli, a pan Velký byl stejně málo nakloněn dávat jí víc než střechu nad hlavou a stravu u svého stolu. Jedenáct let nepřetržitého pobytu v Monaku ji změnilo k nepoznání; nemohla to před sebou tajit při přijetí, jehož se jí dostalo u dvora, kde nevycházela z otcova bytu, kde viděla vládnout svou sestru a hrát nejvyšší hru na světě. Dosáhla toho, že sňatek byl s velkým hlukem zmařen, ale jinak jen vyměnila jednu nudu a trápení za jiné. Brzy uvidíme, že z toho vytěžil Matignon.6

Jiný sňatek proběhl s menším hlukem. Vévoda z Châtillonu, víc než zmrzačený ranou do nohy, která mu postupně ochromila nervy a učinila ho jakoby ochrnutým, postoupil vévodství svému jedinému synovi, kterého nechal nazývat vévodou z Olonne, a oženil ho s jedinou a velmi bohatou dcerou, kterou zanechal Barbezieux7 z prvního manželství se sestrou vévody z Uzès; svatbu nádherně vystrojila paní z Louvois.

Bylo tomu nanejvýš pět let, co Pontchartrain ztratil ženu ve všech ohledech hodnou zbožňování, jedinou snad, která mohla mít tolik ctnosti, rozumu, uvážlivosti a nesrovnatelné trpělivosti, aby byla jeho ženou, a jejíž vážnost ho, jak jsme viděli na svém místě, podržela a zachránila mu úřad. Brzy ho omrzela vynucená komedie jeho žalu, a ačkoli měl dva syny, chtěl se za každou cenu znovu oženit. Jeho tvář, ohavná a nadmíru odpudivá, ale ve srovnání s celým zbytkem příjemná, ba půvabná, nezabránila svodu, jímž působil oslnivý lesk jeho úřadu. Slečna z Verderonne, která byla bohatá a pocházela z rodu L’Aubépine jako moje matka, i když byla jen vzdálenou příbuznou, byla ochotna si ho vzít.

Kancléř, který s nejvyšší nelibostí viděl, jak se chovám k jeho synovi, si vzal do hlavy zalátat věc na oko před veřejností a vymoci si, abych šel na svatbu. Při tom návrhu jsem vykřikl. Nedal se odradit. Obrátil jsem se na paní kancléřovou, která, v tom rozumnější než on, se ho pokusila přesvědčit: všechno bylo marné. Prosil, naléhal, zapřísahal, zlobil se, nasadil tón autority, kterou nade mnou měl. Nakonec jsme vyjednali kapitulaci. Prohlásil jsem mu tedy, že násilí, které na mně touto povolností páchá, je tyranie; že vůči jeho synovi nezměním ani smýšlení, ani vůli, ani úmysly; že mu je dokonce znovu potvrzuji, a že při tom nevidím, co by kdo z nás mohl získat tím, že mě budou vláčet na svatbu, kde budu kvůli vzpomínce na jeho první snachu jen zarmoucen a kde by vzhledem k tomu, co se stalo, sotva mohl jeho syn nebýt mou přítomností velmi v rozpacích a já zoufalý z té jeho. Nevím, co si kancléř představoval, ale prominul mi všechno, jen když půjdu na tu svatbu a budu se tu a tam vídat s Pontchartrainem — totiž abych už okázale nedával najevo, že jeho syna nevídám, a neotáčel se k němu zády všude, kde ho potkám. Snad mu chtěl ušetřit veřejnou potupu, v jeho úřadu velmi novou, a odvrátit tím každodenní poznámky světa a jeho úvahy o chování, s nímž kancléř zjevně souhlasil, když na důvěrnosti a pravidelnosti našeho styku nic nezměnilo, a jež tedy viny jeho syna jen zhoršovalo. Nevím, zda doufal, že až zmizí tato vnější hrubost, čas nás sblíží a otupí mou nenávist, má předsevzetí a mé plány; ať tak či onak, kancléři jsem odolat nedokázal.

Na paní ze Saint-Simon se neodvážil žádat stejnou povolnost. Památka její drahé sestřenice jí byla příliš hluboko v srdci, než aby jí dovolila přihlížet obřadu, který by jí ji připomněl tak dojemným způsobem. Nemohla ani opětovat všechny vstřícné kroky, jimiž ji nová žena zahrnovala; místo, které zaujímala, jí bylo nesnesitelné. Přiznala jí to a téměř se s ní nevídala.

Já jsem tedy šel na svatbu, jako se jde na šibenici. Konala se v Pontchartrainu za účasti velmi malého počtu osob. Oddal je biskup z Chartres jakožto místní diecézní biskup. Kancléř a paní kancléřová tam nepřestávali oplakávat svou první snachu; ani se tím netajili. Přátelé a příbuzní se příliš nepřemáhali. Všechno služebnictvo neustávalo v slzách. Ti, kdo tam byli za slečnu z Verderonne, setrvávali v zachmuřenosti, kterou nevrlost krásného ženicha nerozjasnila. Nikdy v životě se mi dva dny nezdály tak dlouhé.

Tak smutné svatby připomínají smrt a nabádají k úvahám. Tehdy také přišla zpráva o smrti jedné dcery maršála z Villeroy, provdané roku 1688 v Lisabonu za hraběte z Prada, jehož syna jsme dlouho vídali u maršála z Villeroy, který ho velmi vznešeně ubytoval, živil a ve všem vydržoval; podnikl s ním několik tažení a ještě dlouho po míru pobýval v Paříži. Jmenoval se J. de Sousa a byl třetím markýzem das Minas, šestým hrabětem z Prada, osmým pánem z Beriguelu, šlechticem komory portugalského krále, válečným radou, generálním polním mistrem v jeho vojsku a generálem jeho jízdy — samé velké tituly, které se získávají rychle a nejsou nic moc. Zaslepenost portugalského krále velikostí hodnosti lisabonského patriarchy,8 kterou vymohl u papeže pro stolec tohoto arcibiskupství a z níž udělal kolos, přivodila hraběti z Prada vyhnanství a konfiskaci toho mála, co měl, a donutila ho, aby ze strachu, že jeho osobu stihne něco horšího, uprchl z Portugalska, protože nechtěl v lisabonských ulicích zastavit svůj kočár před kočárem patriarchy. To ho přivedlo do Paříže. Když se konečně s portugalským králem usmířil, vrátil se do Lisabonu, kde byl brzy nato v září 16229 při odchodu z kostela zavražděn donem Juanem de La Cueva y Mendoza. Měl jediného syna, kterého před několika měsíci ztratil svobodného, a teprve začínal užívat svého jmění. Jeho otec nebyl mrtev ani rok.

Tento otec, který se jmenoval markýz das Minas a bylo mu skoro osmdesát let, je ten, který po celou dobu velel portugalské armádě proti Filipu V., dobyl ve Španělsku mnoho míst, která si dlouho neudržel, dokonce vstoupil do Madridu, který si uchovat nedokázal, a velel křídlu armády arcivévody s osmnácti portugalskými prapory v bitvě u Almanzy, kterou vévoda z Berwicku 25. dubna 1707 úplně vyhrál a která měla tak velké následky. Das Minas sloužil jako vrchní velitel až do míru. Byl místokrálem Brazílie, po návratu předsedou Rady Indií a postupně guvernérem několika portugalských provincií. Jeho otec měl guvernérství provincie, předsednictví Rady Indií a velvyslanectví v Římě. Byl velkým štolbou a velkým hofmistrem králů Jana IV. a Alfonse VI. Byl šestou přímou mužskou generací po Rodrigovi de Sousa, levobočkovi Martima Afonsa de Sousa, syna Pedra Afonsa de Sousa, jehož otec Afonso Dinis byl levobočkem portugalského krále Alfonse III., zemřelého roku 1279. Byla velmi vzácná věc vidět ještě až do tohoto roku žít nemanželskou snachu Karla IX.; zemřela v této době stářím a bídou. Jmenovala se Fr. de Nargonne. Byla dcerou barona z Mareuil a měla bratra, který byl pážetem vévody z Angoulême, levobočka Karla IX.10 Ten se roku 1591 oženil v Pézenas s nejstarší dcerou posledního konetábla z Montmorency a z tohoto manželství mu zůstal jen syn, který ho přežil jen o tři roky a byl posledním vévodou z Angoulême. Otec, který Montmorencyovou ovdověl roku 1636, se zamiloval do sestry svého pážete a v únoru 1644 se s ní oženil. Byla to velká žena, dokonale krásná a dobře urostlá ještě v době, kdy jsem ji viděl, a měla v sobě něco mírného, ale majestátního. Ztělesňovala důstojnost a ctnost, která u ní byla po celý život bez poskvrny a bez vrásky v každém ohledu. Pan z Angoulême ji roku 1650 zanechal jako vdovu bez dětí a velmi chabě zaopatřenou. Bylo mu skoro sedmdesát osm let. Jeho syn se o ni příliš nestaral; zemřel koncem roku 1653 v padesáti sedmi letech; jeho vdova ještě méně — byla z rodu La Guiche, dcera velmistra dělostřelectva, táž, o níž jsem mluvil na začátku těchto Pamětí, u níž byla vychována a provdána má matka a která zemřela roku 1682 ve věku osmdesáti čtyř let. Nemohla vystát tchyni, a k tomu tak podřadnou, které musela dávat přednost.

Tato tchyně byla tedy velmi chudá a velmi opuštěná v bytě v klášteře svaté Alžběty v Paříži, kde žila z královské penze dvaceti tisíc livrů a z velmi mála čehokoli jiného. Jednou či dvakrát do roka přijížděla ke dvoru, kde ji pro její ctnost a chování dobře přijímal každý a král s vyznamenáním, ale aniž se jí kdy dostalo některé z nových poct jako vévodkyni z Verneuil, pod záminkou, že bastardství jejího manžela nepocházelo od bourbonských králů. Neštěstí války, která všechno dohnala do krajnosti, zastavila vyplácení penzí. Paní z Angoulême marně namítala, že nemá na světě jinou obživu než svou penzi; krále nijak nedojímalo nechat ji umřít hlady, a byla by tak zcela jistě zemřela, nebýt jedné staré slečny, která jí byla dlouho oddána a která měla malý statek dvanáct či patnáct mil od Paříže. Odvezla ji tam, protože už nemohla platit klášter ani stravu, a ona žila několik let u této slečny na její útraty a tam i zemřela, aniž to král, jeho levobočci či bohatí dědicové obou vévodů z Angoulême mohli nevědět a aniž se za to sebeméně styděli.

Jiná zvláštní osobnost zemřela v téže době v Paříži, v semináři Zahraničních misií. Byl to třetí syn slavného Lionna, ministra a státního sekretáře,11 a narodil se v Římě roku 1655 během otcova velvyslanectví u italských knížat. Bylo mu teprve šestnáct, když otce ztratil. Jeho bratr, který měl po otci nástupnictví v úřadu, nedokázal sám unést jeho tíhu. Skoro okamžitě padl a rodina upadla do rozvratu navzdory spříznění s vévodou z Estrées, který ji nedokázal udržet. Zbožnost a pohroma přiměly abbého z Lionne vydat se na misie na Východě. Byl vysvěcen na biskupa in partibus rosalijského. Přes dvacet let pracoval s velkou horlivostí v těch vzdálených zemích a nabyl velké znalosti čínské literatury a vědy. Vrátil se do Francie se siamskými velvyslanci roku 1686 a příštího roku se s nimi vrátil zpět. Ze Siamu přešel do Číny, kde se stejně jako všichni ostatní misionáři velmi rozkmotřil s jezuity kvůli čínským obřadům.12 Tyto záležitosti ho roku 1703 přivedly zpět do Říma, aby tam hájil věc proti jezuitům. Zůstal tam několik let. Z Říma se vrátil do Paříže do semináře Zahraničních misií, aby tam s nimi pracoval na téže záležitosti, a zemřel tam po životě velmi uzavřeném a velmi pracovitém, aniž se vzdal úmyslu vrátit se na misie, kvůli němuž si také vždy ponechával dlouhý vous.

Abbé Regnier, stálý tajemník Francouzské akademie, zemřel také, ve věku přes osmdesát let. Měl zvláštní nadání pro jazyky a poezii a napsal množství veršů francouzských, latinských, španělských a italských. Strávil téměř celý život v paláci Créqui, měl rozsáhlé známosti a byl dobře přijímán v nejlepší společnosti.

Zemřel také Souliers, rytíř cti Madame. Byl to Janson, velmi dobrý člověk, pro něhož paní z Maintenon v Marly občas odpoledne posílala, aby si s ní přišel zahrát vrchcáby. Nevím, jak k tomu došlo. Byl jediný, kdo požíval této důvěrnosti, ale nijak jí nevyužil. Mortagne, který byl prvním štolbou Madame, přešel na úřad rytíře cti a úřad prvního štolby prodal jednomu vzdálenému Simianovi; to se však stalo až po nějaké době, protože úřad rytíře cti dostal nejprve Souliersův bratr, který byl v Provenci.

Král byl tak spokojen s chováním Beauvaua, biskupa v Tournai, během obléhání tohoto města i po něm, a zvláště s tím, že nechtěl zůstat jeho biskupem po jeho dobytí, že mu dal toulouské arcibiskupství, uprázdněné smrtí bratra Villacerfa a Saint-Pouange. Později přešel do Narbonne a byl se svým bratrem, markýzem z Beauvau, v jmenování rytířů řádu roku 1724.

Zábavy u paní z Maintenon byly večer stále častější; nic tam nemohlo vyplnit prázdnotu po nebohé paní Dauphine. Vévoda z Noailles, který se tam — jak jsme viděli — stal velmi cizím, se tam snažil znovu uchytit idylou o míru, k níž dal napsat slova Longepierrovi a hudbu La Landovi, řediteli hudby královské kaple.13 Král ji dal několikrát zazpívat. Bylo to v Marly, kde pobyt trval velmi dlouho.

Vévoda ze Shrewsbury, který spěchal zpátky do Anglie, dosáhl něčeho, co se dosud neučinilo pro žádného jiného velvyslance ani jiného cizího ministra, a pokládal to za milost. Přijel do Marly sám, bez průvodu a bez uvaděče velvyslanců, jako dvořan, a poobědval u Torcyho, který mu jménem krále dal králův portrét zdobený diamanty za šedesát tisíc livrů. Krále viděl ráno po příjezdu a sám s ním v jeho kabinetu se rozloučil. Jeho žena přišla téhož dne poobědvat k paní princezně de Conti a odpoledne se šla rovněž rozloučit s králem v jeho kabinetu; oba se večer vrátili do Paříže, odkud odjeli, aniž se s kýmkoli jiným rozloučili.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Paní princezna de Conti je v této kapitole zpravidla Marie Thérèse Bourbonská (1666–1732), dcera pana Prince, vdova po princi de Conti († 1709) a matka slečny de Conti i nového prince de Conti. „Její teta“ níže v tomto odstavci je naproti tomu druhá vdova téhož titulu, Marie Anne Bourbonská, legitimovaná dcera Ludvíka XIV. a paní de La Vallière, nevlastní sestra vévodkyně z Orléans i paní Vévodkyně a vdova po starším bratru otce slečny de Conti.↩

  2. Vysvětlivka: Pan Princ Jindřich Julius Bourbonský zemřel roku 1709; o jeho dědictví se vedly spory mezi rodinou jeho syna pana Vévody († 1710) a jeho dcerami, zejména paní princeznou de Conti a vévodkyní du Maine.↩

  3. Vysvětlivka: Armand Gaston Maxmilián z Rohanu (1674–1749), biskup štrasburský, kardinál od roku 1712.↩

  4. Vysvětlivka: Marie Lotrinská (1674–1724), dcera pana Velkého, od roku 1688 manželka Antonína Grimaldiho, nyní pana z Monaka. Při prvním pobytu v Monaku obvinila svého tchána Ludvíka I. z Monaka, že se ji pokusil znásilnit (viz výše).↩

  5. Vysvětlivka: První manželka Jérôma Pontchartraina, Éléonore-Christine de La Rochefoucauld-Roye († 1708), sestra hraběte z Roucy a sestřenice paní ze Saint-Simon.↩

  6. Vysvětlivka: Jacques-François-Léonor Goyon de Matignon (1689–1751), syn hraběte z Matignonu; roku 1715 se oženil s nejstarší dcerou pana z Monaka a stal se vévodou z Valentinois.↩

  7. Vysvětlivka: Louis-François-Marie Le Tellier, markýz z Barbezieux (1668–1701), syn Louvoisův a jeho nástupce v úřadu státního sekretáře pro válku.↩

  8. Vysvětlivka: Na žádost portugalského krále Jana V. povýšil papež Klement XI. roku 1716 lisabonské arcibiskupství na patriarchát.↩

  9. Ediční poznámka: Letopočet 1622 stojí v rukopise i v edici 1856, je však zjevně chybný: João de Sousa, třetí markýz das Minas, byl zavražděn 17. září 1722, necelý rok po smrti svého otce (prosinec 1721).↩

  10. Vysvětlivka: Karel z Valois, vévoda z Angoulême (1573–1650), syn Karla IX. a Marie Touchetové; jeho druhou manželkou byla Françoise de Nargonne († 1713).↩

  11. Vysvětlivka: Hugues de Lionne (1611–1671), státní sekretář pro zahraniční věci Ludvíka XIV.; zde zesnulý je jeho syn Artus de Lionne (1655–1713), misijní biskup v Siamu a v Číně.↩

  12. Vysvětlivka: Spor o čínské obřady se týkal otázky, zda smějí čínští křesťané dál uctívat Konfucia a předky; jezuité tyto obřady pokládali za občanské zvyky a tolerovali je, jiné řády a Zahraniční misie je odsuzovaly.↩

  13. Vysvětlivka: Michel-Richard de Lalande (1657–1726), dvorní skladatel Ludvíka XIV., autor velkých motet pro královskou kapli.↩