Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Kapitola dvacátá

Obléhání Landau. — Posádka a posádka Kaiserslauternu se vzdávají do zajetí. — Biron přichází v Landau o ruku a dostává jeho guvernérství. — Villars, rytíř Zlatého rouna, překračuje Rýn; obkličuje Freiburg. — Kardinál z Bouillonu se vydává z Nizozemí do Říma. — Bavorský kurfiřt se vidí s králem v Marly. — Cesta do Fontainebleau přes Petit-Bourg. — Bavorský kurfiřt tam přijíždí strávit čtrnáct dní a vrací se do Compiègne. — Sňatek prince z Robecque s dcerou hraběte ze Solre. — Větev Robecque rodu Montmorency. — Kariéra prince z Robecque ve Španělsku; jeho smrt, a jeho bratr. — Větev Solre rodu Croï. — Původ tohoto rodu. — Páni ze Solre pocházející z větve Chimay. — Biskup z Cambrai jmenován vévodou. — Přelud nejstaršího syna posledního hraběte ze Solre. — Větev Havré rodu Croï pocházející z větve Solre. — Roztržka, k níž málem došlo mezi vévodou z La Rochefoucauld a mnou, zastavená vévodou z Noailles. — Tři tisíce livrů zvýšení penze Saint-Heremovi. — Dvanáct tisíc livrů služného Bloinovi z Normandie za guvernérství Coutances. — Hrabě z La Mothe, povolaný zpět, se vidí s králem v jeho kabinetu. — Moudrá politika krále ohledně úřadů v provinciích. — Narození infanta dona Ferdinanda.

Besons vedl obléhání Landau, kam se Villars jednou nebo dvakrát přijel projít a hrát si na generála. Velel armádě, která obléhání kryla. Zákopy tam byly otevřeny v noci z 24. na 25. června. Mezitím Dillon1 vytáhl na Kaiserslautern. Šest set mužů a třicet sedm důstojníků, kteří ho pod velením jednoho plukovníka bránili, se vzdalo do válečného zajetí. Biron, tehdy generálporučík, dnes vévoda a pair a nejstarší z maršálů Francie, tam při jednom velkém výpadu přišel o ruku a od té doby už nesloužil. Villars zatím rozesílal spoustu oddílů široko daleko a jako obvykle nezapomněl při kontribucích na sebe. Dne 19. srpna se v Landau začalo bubnovat k vyjednávání. Dohodnout se dokázali až 20. Princ Alexandr Württemberský2, guvernér, se vzdal i s posádkou do válečného zajetí. Vyšlo z ní čtyři tisíce osm set mužů, kteří byli rozmístěni v Horním Alsasku, a princ Württemberský dostal tříměsíční dovolenou. V pevnosti zůstalo dvanáct set raněných a našlo se v ní už jen dvacet tisíc liber prachu a šedesát děl, většinou nepoužitelných. Lutteau, bratr maršálky z Besons, přinesl králi zprávu o dobytí a Valory, bratr inženýra, který řídil obléhací práce, přinesl podrobnosti a třicet devět praporců.

Villars dostal zároveň Zlaté rouno, aniž se kdy zjistilo, jakou cestou, a aniž měl se Španělskem jakékoli válečné či jiné styky. Byl to člověk, který chtěl všechno, a ten nejnestoudnější, jakého si lze představit, pokud šlo o vychloubání a o žádosti. Překvapení nad tímto Rounem bylo všeobecné. Dne 12. září překročil Rýn, zčásti u Fort-Louis, zčásti po štrasburském mostě. Velmi snadno dobyl opevnění, která nepřítel zřídil u Freiburgu, a ihned nato tuto pevnost obklíčil.

Kardinál z Bouillonu, v celém Nizozemí krajně opovrhovaný od podivného sňatku, který uzavřel pro svou neteř, a od procesu, který v důsledku toho prohrál s vévodkyní z Arembergu, už nevěděl, kde se v těch provinciích zdržovat, když vyzkoušel a vystřídal různá místa pobytu. Ještě se zesměšnil důležitou tváří, s níž předstíral, že se zdržuje v dosahu Utrechtu, jako by se tam mohly projednávat záležitosti tak nepatrné soukromé osoby, jako byl on. Tato záminka skončila k jeho hanbě; uchýlil se k roermondskému biskupovi a odtud, když už nevěděl, co si počít, se konečně vydal do Říma přes Německo a Tyrolsko, po čtyřech nebo pěti mílích denně a s hojnými zastávkami, aby zabil čas a protáhl si cestu.

Bavorský kurfiřt přijel z Compiègne do onoho domku v Suresnes, který si vypůjčil, právě v době, kdy se král dozvěděl o dobytí Landau, což mu oznámil po d’Antinovi. Několik dní nato přijel k večeru do Marly, když předtím strávil den ve Versailles a díval se, jak hrají vodotrysky. Byl nějakou dobu s králem sám v jeho kabinetu, večeřel u d’Antina, hrál v salonu před večeří i po ní s vévodou a vévodkyní z Berry a vrátil se do Suresnes.

Ve středu 30. srpna měl král v Marly státní radu, obědval u malé tabule, pak jel rovnou přenocovat do Petit-Bourgu k d’Antinovi a nazítří do Fontainebleau. Ve svém kočáře měl vedle sebe vévodkyni z Berry, na předním sedadle paní Vévodkyni, její novou snachu a slečnu z Charolais3, u dvířek vévodu z Berry a novou princeznu de Conti; Madame, která byla trochu indisponovaná, jela raději ve svém kočáře. Bavorský kurfiřt tam přijel v sobotu 9. září a ubytoval se v bytě jednoho správce Dianiny zahrady, který mu zařídili hned vedle d’Antinova bytu; d’Antin mu také dal upravit malou lóži, aby mohl být na komedii inkognito a přicházet i odcházet pohodlně, kdykoli by chtěl. D’Antin se ujal toho, že ho bude hostit obědy i večeřemi a že mu bude od rána a po celý den obstarávat u sebe spoustu spoluhráčů. Účastnil se několika štvanic na koních a několika královských procházek kolem kanálu, kam ho d’Antin vždy vezl ve svém kočáře. Večer u něho hrávalo mnoho dam a ve dnech, kdy se hrálo u vévodkyně z Berry, k ní vždy chodil. V úterý 26. září po králově vstávání byl čtvrt hodiny s králem sám v jeho kabinetu, rozloučil se tam s ním a odjel strávit jeden den v domě, který si právě koupil v Saint-Cloud, a odtud se vrátit do Compiègne. Ve Fontainebleau viděl krále v jeho kabinetu jen tentokrát.

Hraběnka ze Solre přijela s dcerou do Fontainebleau rozloučit se s králem, protože vezla dceru do Španělska, kde se měla provdat za prince z Robecque a stát se dámou paláce španělské královny. Nebude zbytečné se tu trochu zastavit.

Pan z Robecque byl z rodu Montmorency, z větve pocházející od druhého syna Louise de Montmorency, hlavy větve Fosseux, která se později stala starší větví rodu Montmorency, a Marguerite de Wastines; ten se usadil v Nizozemí. Ogier, onen mladší syn z Fossieux, který založil větev pánů z Robecque, ani jeho syn nijak nevynikli; jeho vnuk vynikl velmi málo a Louis, syn tohoto vnuka, ještě méně; sňatkem s J. de Saint-Omer však získal panství Morbecque a Robecque a několik dalších a po matce, dvorní dámě uherské královny, místodržitelky Nizozemí4, a dceři Adriena III. Villaina a Marguerite Stavèle, paní z Isenghien, panství Esterres a několik jiných. Esterres bylo povýšeno na hrabství roku 1611. Jean, jeho syn, mnoho sloužil v Uhrách, dostal Zlaté rouno a guvernérství Aire; Filip IV. ho jmenoval princem z Robecque, což dává jen označení a žádnou hodnost ani výsadu, a markýzem z Morbecque. Byl ženat s Madeleine de Lens a zemřel roku 1631. Eugène, jeho syn, princ z Robecque, byl zetěm vévody z Aarschotu z rodu Ligne-Aremberg a tchánem hraběte z Brouay ze Spinolů. Tento princ z Robecque měl Zlaté rouno a velel v Saint-Omer, když král toto město roku 1677 dobyl. Zemřel roku 1683. Jeho syn Philippe-Marie, princ z Robecque, přešel roku 1678 do francouzských služeb a zemřel na nemoc v Briançonu roku 1691 jako majitel pluku. Byl ženat s dcerou hraběte ze Solre, rytíře Zlatého rouna, otce rytíře Řádu Svatého Ducha, a Isabelle Claire Villain, sestry prince z Isenghien, zetě maršála z Humières a otce maršála z Isenghien. Druhá sestra prince z Isenghien, zetě maršála z Humières, se ve Španělsku provdala za vévodu z Montellana. Tu si princezna des Ursins při své první nemilosti vybrala, aby se na jejím místě stala camarera mayor královny; po svém návratu místo znovu převzala a od té doby ji vždy měla ráda a chránila. Vévodkyně byla později camarera mayor asturské princezny, dcery vévody z Orléans, která zemřela v Paříži jako španělská královna a vdova5.

Tento princ z Robecque, zemřelý v Briançonu, zanechal jednu dceru jeptišku a dva syny. Starší, kvůli němuž je tento rodokmen vykládán, nesl jako jeho předkové jméno prince z Robecque, bez hodnosti a bez jakéhokoli vyznamenání kdekoli; mladší jméno hraběte z Esterres. Oba sloužili ve Francii: starší byl polním maršálem. Koncem roku 1709 odešel se svolením krále do Španělska, aby se tam usadil. Vévodkyně z Montellana byla, jak jsme viděli, sestrou jeho babičky a hrabě ze Solre, rytíř Svatého Ducha a generálporučík ve francouzských službách, byl bratrem jeho matky. Tento hrabě ze Solre byl ženat s jednou Bournonvillovou, sestřenicí maršálky z Noailles, neboť byly dcerami dvou bratrů, a s maršálkou velmi spjatou. Vliv maršálky z Noailles a vévodkyně z Montellana u paní des Ursins, která za dávných časů, jež strávila v Paříži, také dobře znala a měla ráda hraběnku ze Solre, způsobil štěstí prince z Robecque ve Španělsku. Hned po příjezdu byl jmenován generálporučíkem, měl velmi blízko ke španělskému králi, brzy nato se stal šlechticem komory a v dubnu tohoto roku španělským grandem první třídy, aby se mohl oženit se slečnou ze Solre, svou sestřenicí, neboť sňatek byl už tehdy ujednán; roku 1716 ho uvidíme plukovníkem pluku valonské gardy. Dostal také Zlaté rouno, ale zemřel bezdětný měsíc poté, co dostal valonskou gardu.

Jeho bratr, hrabě z Esterres, dostal pluk Normandie a stal se s velkou ctí generálporučíkem ve Francii. Vévoda z Noailles ho roku 1711 poslal se zprávou o dobytí Girony, kde se vyznamenal, ke španělskému králi do Zaragozy a ten mu dal Zlaté rouno. Později zdědil statky i grandezu po svém bratrovi, ale Francii neopustil. Ještě není čas říci o něm víc. Přejděme nyní k hraběti ze Solre, který je z jedné větve rodu Croï. Brzy uvidíme, proč se zastavuji u několika poznámek.

Většina velkých rodů má své přeludy a tyto přeludy jim dělají víc škody než užitku. Tento rod dohnal pošetilost až k rodokmenu, který ho vede od Adama až k uherskému králi Ondřeji II.; a tento rodokmen, krásně vypsaný a vyzdobený iluminacemi, je vystaven na zámku v Havré. Erb Uher a jejich erb jsou tytéž; jen z toho pochází jejich nárok, že pocházejí od uherských králů, aniž pro to mohou ukázat jiné doklady. Maršál z Besons nosil erb Švédska. Bazinové6 jsou ještě příliš noví, než aby se z toho dalo cokoli vyvozovat. Jestliže se povznesou, budou mít za několik století stejný důvod odvozovat se od prvních švédských králů jako rod Croï od králů uherských. Vévodové ze Sully a z Montausier nosili týž erb; Béthunové ani Sainte-Maurové si nikdy nevymysleli, že pocházejí z téhož kmene. Páni z Hennin, hrabata z Bossu a později princové z Chimay, a páni z Noailles nosí také týž erb, aniž by si vymysleli, že jsou příbuzní: jedni jsou z Nizozemí, druzí z Limousinu; a všechny tyto shodné erby nosí všichni v plné podobě a bez jakéhokoli sloučení. Takové příklady nejsou vzácné a nejsou zdaleka průkazné. Od krajnosti Adama a uherských králů se přešlo ke krajnosti opačné, totiž chtít klást počátek povznesení rodu Croï k proslulému pánovi z Chièvres7, vychovateli Karla V., což je další nesmysl, neboť jeho děd z otcovy strany byl roku 1462 velmistrem Francie, roku 1475 rytířem Zlatého rouna8 a zetěm Antoina Lotrinského, hraběte z Vaudemontu; a jeho děd z matčiny strany byl Louis de Luxembourg, hrabě ze Saint-Paul, z Brienne a z Ligny, konetábl Francie. To stačí, aby se ukázala směšnost této pomluvy. Podívejme se teď, jaká je o tomto rodu pravda.

Panství Croüy neboli Croï dalo tomuto rodu původ, bytí i jméno. Toto panství, které se uvádí a píše oběma způsoby, z nichž převládl druhý, leží pod Pecquigny, nedaleko řeky Sommy, a opatství Le Gard je postaveno v croïských bažinách. Eustache, pán z Pecquigny neboli Picquigny, neboť i toto jméno se píše oběma způsoby, držel panství Croï roku 1066, jak dokazuje založení kapituly v Pecquigny. Byl také vidamem z Amiens. Jeho vnuk Gérard, pán z Pecquigny a vidam z Amiens, ještě držel panství Croï i celé jeho okolí. Dokazuje to jeho založení opatství Le Gard. Postavil je na croïských pozemcích; daroval mu polovinu této vsi a okolních dvorců, a to roku 1115. Konečně Gilles, pán z Croï, který je prvním známým příslušníkem tohoto rodu, je jmenován jako leník vidama z Amiens Enguerranda v jedné listině opatství Le Gard z roku 1215. To dává šlechtice, prvního známého ze svého rodu, v docela obvyklé starobylosti, který má velmi skromné léno, po němž nese jméno, jež se stává jménem jeho potomstva, a které je přímo podřízeno pánovi, jehož velké panství činí toto léno velmi malým, stejně jako šlechtice, jehož je celým majetkem, aniž se ví, jak k němu přišel. Pravda však je, že potomstvo tohoto šlechtice se brzy proslavilo a mělo to štěstí, že se obřími kroky povzneslo ve všech ohledech. Všechno je tu malé a temné až po Jacquese I., pána z Croï, který žil bez jakéhokoli významu roku 1287 a oženil se s Marguerite d’Araisnes; jeho syn, kterého ovšem také nevidíme nijak vynikat a který byl Jacques II., pán z Croï a z Araisnes, se roku 1313 oženil s Marií z Pecquigny, dcerou vidama z Amiens. Tento sňatek byl prvním velkým krokem. Guillaume I., pán z Croï a z Araisnes, se roku 1354 oženil s Isabeau, dcerou a dědičkou Andrého, pána z Renti, a Marie de Brimeu. To bylo další povznesení, spojené s velkým jměním, a bylo ceněno tak, že celý rod Croï, který z něho vzešel, vždy a stále, ve všech svých větvích až do dneška, čtvrtil svůj erb ve druhém a třetím poli erbem Renti. Jean I., pán z Croï, z Renti atd., syn z tohoto manželství, se oženil s Marguerite de Craon a padl roku 1415 v bitvě u Azincourtu. To on začal velikost svého rodu. Byl komořím krále a dvou posledních burgundských vévodů a velkým číšníkem Francie. Jeho sestry byly dobře provdány. Jeden z jeho synů založil větev Chimay; a jeho nejstarší syn Antoine, o němž už byla řeč předem, byl zetěm Antoina Lotrinského, hraběte z Vaudemontu. Byl pánem z Croï, z Renti, z Beaurain, z Rosay, z Bar-sur-Aube, hrabětem z Beaumontu, z Porcanu a z Guines. Roku 1462 se stal velmistrem Francie, potom rytířem Rouna, dostal přízvisko Veliký a zemřel roku 1475. Aarschot mu připadl po manželce spolu s jinými panstvími. Jeho druhý syn založil větev Rœux. Jeho nejstarší syn neměl takové štěstí jako on; oženil se s dcerou konetábla ze Saint-Pol, jak už bylo řečeno, a byl otcem dvou synů, kteří nijak nevynikli, a třetího, jímž byl slavný pán z Chièvres, vychovatel Karla V. To stačí, aby se ukázalo, jaký je rod Croï, který měl štěstí být slavný ve všech ohledech a ve všech svých větvích. Je čas vrátit se k větvi Solre. Jean de Croï, druhý syn Jeana, pána z Croï, a Marguerite de Craon a bratr velmistra Francie, hrál velkou roli v Nizozemí, kde celý život zastával vysoké vojenské i mírové úřady. Byl rytířem Zlatého rouna. Karel, poslední burgundský vévoda, povýšil v jeho prospěch na hrabství panství Chimay, které koupil od posledního pána z Morœil9. Nesl jeho jméno, které se stalo jménem jeho větve. Oženil se s dědičkou z rodu Lalain; měl mnoho dětí; vynikly jen tři nejstarší, zato velmi. Rod pokračoval jen po nejstarším z nich. Druhý byl biskupem z Cambrai a byl prvním, kdo byl biskupem a vévodou z Cambrai, na základě listiny císaře Maxmiliána I. z roku 1510; titul to byl bez jakékoli hodnosti, ryze ozdobný, od té doby a vždy potom. Philippe de Croï, hrabě z Chimay, nejstarší z tolika dětí, hrál celý život velkou roli, stejně skvěle provdal a oženil své dcery a syny, které měl s Walpurgou z Moers, a zemřel roku 1482. Z jeho tří synů druhý neměl potomstvo; třetí založil větev Solre, k níž se vrátíme. Nejstarší, který vynikl skoro tolik jako jeho otec, uzavřel velmi skvělý sňatek; roku 1495 se oženil s Louise d’Albret, vikomtesou z Limoges, paní z Avesnes a z Landrecies, sestrou Jeana d’Albret, navarrského krále, dcerou Alaina, zvaného Veliký, pána z Albretu, hraběte z Gavre, z Dreux, z Penthièvre a z Périgordu, a Françoise de Bretagne. Zemřel roku 1527 a zanechal jen dvě dcery, z nichž starší vnesla toto velké dědictví zpět do jeho rodu sňatkem s Philippem II., pánem z Croï, prvním vévodou z Aarschotu; a druhá, která byla přesto velmi bohatá, se provdala za Charlese, hraběte z Lalain. Jejich otec byl roku 1486 jmenován císařem Maxmiliánem I. princem z Chimay, což byl čestný titul bez jakékoli hodnosti.

Antoine de Croï, mladší bratr tohoto prvního prince z Chimay, založil větev Solre. Nesl jméno pána ze Sempy, sloužil Maxmiliánovi I., dostal Zlaté rouno a guvernérství Le Quesnoy a byl zetěm Jacquese de Luxembourg, markýze z Richebourgu. Jacques, jeho syn, nijak nevynikl, ač byl rytířem Zlatého rouna. Oženil se s Yolande, nejstarší dcerou Philippa de Lannoy, rytíře Zlatého rouna, po níž získal panství Molembois a Solre, které dalo jméno jeho větvi. Jeho syn Philippe odešel do Španělska, kde byl roku 1591 jmenován hrabětem ze Solre. Byl také rytířem Zlatého rouna, kapitánem gardy španělského krále v Bruselu, velkým štolbou a státním radou arcivévodů10 a velkým bailli v Tournai; zemřel na počátku roku 1612. Byl třikrát ženat: s Anne de Beaufort v Artois měl J. de Croï, hraběte ze Solre, svého nejstaršího syna, který větev pokračoval; s Anne de Croï, paní z Renti, syna, který byl hlavou financí Nizozemí a guvernérem Tournai a v jehož prospěch Filip IV. roku 1627 povýšil na vévodství panství Havré, jehož dědičku, rovněž z rodu Croï, měl za manželku; zemřel roku 1640 a zanechal jen dcery. S dědičkou z rodu Coucy, vdovou po jednom Maillym, kterou si první hrabě ze Solre vzal potřetí, zanechal jen jednoho syna, který založil větev vévodů z Havré.

J. de Croï, čtvrtý z této větve a druhý hrabě ze Solre, strýc z otcovy strany prvního vévody z Havré, který neměl potomstvo, a starší bratr toho, kdo založil větev vévodů z Havré, byl rytířem Zlatého rouna, kapitánem španělské gardy, členem flanderské rady, šlechticem komory španělského krále a zemřel v Madridu roku 1640. J. de Lalain, jeho manželka, mu přinesla Renti, které zdědila po matce, jež byla z rodu Croï, a po otci panství a město Condé, které se stalo jednou z dobrých králových pevností, ale jehož panství zůstalo hrabatům ze Solre. Jeho syn, třetí hrabě ze Solre, byl rytířem Zlatého rouna jako jeho otec, děd, praděd a prapraděd, zakladatel této větve, a nijak nebo jen málo vynikl a zůstával v Nizozemí. To je ten, o němž byla řeč předem a který se oženil s Villainovou z Isenghien; měl s ní hraběte ze Solre, který se oženil s Bournonvillovou, vstoupil do francouzských služeb a roku 1688 se stal rytířem Svatého Ducha, padesátým devátým v tom jmenování, to jest po dvaceti sedmi šlechticích a s jedenácti dalšími po sobě. Zemřel v Paříži roku 1718 jako generálporučík a guvernér Roye, Péronne a Montdidier, v sedmdesáti sedmi letech. To je ten, jehož manželka přijela s jejich dcerou do Fontainebleau rozloučit se, protože ji vezla do Španělska provdat za prince z Robecque, jak jsme viděli na začátku a kvůli čemuž byla tato odbočka učiněna. Slečna ze Solre byla sestřenicí prince z Robecque, jehož matka byla sestrou hraběte ze Solre. Kromě této dcery měl dva syny: starší nesl jméno hraběte z Croï, mladší hraběte z Beaufortu; ten převzal pluk po svém bratrovi, rytíři ze Solre, padlém v bitvě u Malplaquet, a když ho po dlouhé době omrzelo, že ve francouzských službách dost nepostupuje, odešel do Španělska. A teď proč tato odbočka.

Hrabě z Croï, nejstarší syn hraběte ze Solre, rytíře Svatého Ducha, byl velmi zvláštní člověk. Chtěl využít prostoty a nevelkého ducha svého otce, aby se stal pánem v rodině. Jeho matka, žena duchaplná a ráda intrikující, se s tímto plánem nesmířila; dlouho spolu zápasili, až syn dokázal otce natolik získat a ovládnout, že ho s matkou rozeštval. Domácí výstupy prosákly ven, příbuzní a přátelé se do toho vložili a neuspěli. Hraběnka ze Solre, krajně zle nakládaná, se chtěla odloučit; vtom se naskytla příležitost sňatku její dcery. Ta už nebyla mladá, vždycky byla ošklivá a ztratila naději, že se provdá. Matka ji vždy vášnivě milovala, a ona matku stejně. Hraběnka se chopila tak přirozené příležitosti k odloučení bez skandálu a odvezla dceru do Španělska s předsevzetím, které dodržela, že tam bude žít s ní a nikdy se nevrátí. Po jejím odjezdu zůstal syn absolutním pánem. Roku 1718, měsíc před otcovou smrtí, se stal generálporučíkem, po ní se dal nazývat princem z Croï; a oženil se s dcerou hraběte z Milandonu, z okolí Lutychu směrem k Německu, kterou nakazil svým novým přeludem.

Princem je člověk jen tím, že pochází z rodu, který skutečně vládne. Právě jsme viděli, že původ rodu Croï má k takovému původu velmi daleko. Nikdo z tohoto rodu si nečinil nárok jím být; a byla-li v něm jedna nebo dvě říšská knížata, nebylo to původem, nýbrž povýšením od císařů; a nebylo to ani ve větvi Solre; a tato knížata z císařovy milosti nemají žádnou hodnost ve Francii ani nikde jinde než u císaře, i tam velmi skromnou, a v Německu. Hraběnku ze Solre a její dceru jsem neustále vídal stát při večeři, při toaletě a na všech místech, kde vévodkyně a princezny sedí. Hraběte ze Solre nenapadlo dělat sebemenší potíže, když přijímal řád mezi šlechtici a hluboko pod jejich středem, a celý život se mezi nimi účastnil všech obřadů Řádu Svatého Ducha. Nic z toho nemohlo převážit choutky tohoto prvního prince jeho rodu. Uchýlil se na své statky; jeho žena se svými novými nároky z nich nevycházela. Bavili se tam šetřením a soudními spory a hraním si na prince ve svém domě, aniž tam kohokoli vídali; a tento zakladatel knížecí hodnosti zemřel doma v Condé koncem roku 1723, ve čtyřiceti sedmi letech, ve velmi zlých vztazích se svým bratrem, který chtěl jeho majetek, a vůbec ne být princem. Žena zůstala s dítětem skoro ještě v kojeneckém věku jako vdova doma, dala tomu dítěti říkat princ z Croï a konečně s ním přijela do Paříže, když byl ve věku, kdy ho bylo třeba zaopatřit. Nepochybovala o tom, že bude sedět; pravda je ovšem také, že se nepochybovalo o tom, že jí to nepřísluší. Metala blesky, intrikovala, ke dvoru nechodila, ale nadělala tolik hluku, že kardinál Fleury dal jejímu synovi rovnou pluk. Později ho oženila s dcerou vévody z Harcourtu a jejich taburetka teprve přijde; ale přijde dříve či později v zemi zmatku, kde, ať je to jak chce, stačí si činit nárok, být drzý, nestoudný a nepouštět se. Když už jsem toho tolik řekl o rodu Croï, podívejme se na větev Havré, která se právě definitivně usadila ve Francii.

Philippe-François de Croï, který založil větev vévodů z Havré, byl jediným synem z třetího manželství prvního hraběte ze Solre s vdovou po Louisovi de Mailly, pánovi z Rumesnil, nejstarší dcerou a dědičkou Jacquese II. de Coucy, pána z Vervins. Oženil se s Marií-Claire de Croï, jedinou dědičkou větve markýzů z Havré, která byla vdovou po jeho bratrovi, jehož Filip IV., jak bylo řečeno, učinil roku 1627 vévodou z Havré a který zanechal jen tři provdané dcery a jediného syna, jenž se stal karmelitánem a zemřel jako jmenovaný biskup gentský. Philippe-François de Croï se tedy tímto sňatkem stal vévodou z Havré a hlavou větve vévodů z Havré. Byl jmenován španělským grandem, rytířem Zlatého rouna, guvernérem Lucemburského vévodství a hrabství Chiny a hlavou financí Nizozemí. Zemřel v Bruselu roku 1650. Zanechal jen jednoho syna, který měl Rouno, byl jmenován říšským knížetem a říšským maršálem, nevím jakou cestou, a zemřel v Bruselu roku 1694. Ten se roku 1668 oženil s dcerou a dědičkou Alexise d’Halluyn, pána z Wailly u Amiensu a mnoha dalších panství. Dožila se vysokého věku a zůstala sama a poslední z rodu Halluyn. Vídal jsem ji několikrát v Paříži, když přicházela navštívit mou matku. Ke dvoru nechodila, protože neměla žádnou hodnost; říšská knížata nemají ve Francii žádnou a španělští grandové ji tehdy ještě neměli. Měla jen dva syny, kteří přežili, a dcery. Starší ze synů postoupil ve službách Filipa V.; byl generálporučíkem a plukovníkem pluku valonské gardy, v jehož čele padl jako hrdina v bitvě u Zaragozy, kterou nepřítel vyhrál v září 171011; nebyl ženat. Jeho bratr po něm převzal titul vévody z Havré, grandezu i pluk valonské gardy. Princezna des Ursins mu dala za manželku dceru své sestry, vévodkyně Lanti, kterou si povolala do Španělska a učinila dámou paláce. Nějaký čas po nemilosti paní des Ursins chtěli ve valonské gardě provést několik závažných změn, pro tento pluk velmi nepříjemných; vévoda z Havré se jim vzpíral s takovou umíněností, že mu pluk byl odňat a dán princi z Robecque, jak jsme viděli výše. Protože ho v tom pluku zbožňovali, markýz z Lavère, bratr prince z Chimay, který byl jeho podplukovníkem a generálporučíkem ve španělském vojsku, odešel i s celým velením a se vším, co bylo v pluku jinak nejlepšího. Vévoda z Havré se vrátil do Francie se svou ženou, která přišla o místo dámy paláce. Uchýlili se na své statky v Pikardii, kde vévoda z Havré zemřel, aniž se ukázal u dvora nebo ve společnosti. Jeho vdova se usilovně věnovala tomu, aby dala do pořádku záležitosti této rodiny, které byly velmi rozvrácené. Je sestrou prince Lanti, z něhož paní des Ursins udělala španělského granda sňatkem v Madridu, a kardinála Lanti, který byl právě velmi mladý povýšen a žije v Římě. Oba své syny oženila: staršího s dcerou maršála z Montmorency, druhého ve Španělsku s jedinou dcerou svého bratra, která z něho činí španělského granda a kde se usadil. Vévoda z Havré má pluk, užívá zde své hodnosti španělského granda a nikdy neměl, stejně jako jeho otec ani matka, přeludy o knížecí hodnosti svého bratrance, takzvaného prince z Croï.

Krátce poté, co byl král ve Fontainebleau, jsem se dozvěděl, že potají koluje spis pana z La Rochefoucauld o jeho nároku na starší pořadí proti mně, v němž se advokát pro nedostatek lepších důvodů dal strhnout k několika nehoráznostem; a ujistil jsem se o tom z opisu, který se mi dostal do rukou. Ihned jsem na něj napsal odpověď, v níž jsem nešetřil nic z toho, co jsem dosud s takovou námahou zakrýval, a v níž jsem ostatně nešetřil ani toho, kdo mě napadl. Vévoda z Noailles, s nímž jsem se tehdy stýkal velmi důvěrně, mě s tímto spisem v rukou zastihl. Zděsil se jeho obsahu. Zapřísahal mě, abych ho nerozšiřoval a počkal, až promluví s vévodou z La Rocheguyon. Rychle se vrátil s ujištěním, že pan z La Rocheguyon se od spisu, na nějž jsem si měl důvod stěžovat, distancuje, že stáhne všechno, co se z něho objevilo, a potlačí ho tak, že ho už nikdo nikdy neuvidí, pokud budu i já ochoten potlačit svou odpověď. Řekl jsem vévodovi z Noailles, že v této záležitosti nevyhledávám spor, jak se až příliš ukázalo z celého mého jednání; ale že se také nesmí myslet, že je to z nedostatku prostředků, hrdosti a odvahy; že se objeví několik opisů mé odpovědi, tak jako se objevily opisy spisu, na nějž odpovídala; a že zmizí-li spis, jak mi dával slovo, nebudu svou odpověď dále rozšiřovat a přijmu za dobré všechny zdvořilosti a ujištění, jež mi měl vyřídit; jinak že se v úskocích nevyznám a že ústně i písemně nebudu nic šetřit a budu se snažit postupem i věcně dát tvrdě litovat tomu, kdo mě napadl, když jsem to nejméně čekal. Skutečně jsem promluvil a rozdal několik výtisků své odpovědi. Spis, od něhož se distancovali, hned nato zmizel v Paříži i u dvora, kde ho skoro nikdo neviděl. Vévoda z Noailles, po něm vévoda z Villeroy a pak vévoda z La Rocheguyon mě zahrnuli zdvořilostmi a ujištěními, já je odpověďmi trochu chladnými, a o spisech už nebylo řeči. Přesto to nadělalo hluk, o kterém král nechtěl vědět a ani ho tehdy nenapadlo rozhodnout tuto otázku přednosti, rozhodnutou ediktem z roku 161112, kterou si však na křik pana z La Rochefoucauld musel znovu dát přednést a rozhodnout ji, jako by rozhodnuta nebyla.

Král dal Saint-Heremovi, guvernérovi a kapitánovi Fontainebleau, zvýšení penze o tři tisíce livrů k penzi stejné výše, kterou už měl, aby měl šest tisíc livrů penze, jako měl jeho otec. Zároveň zatížil provincii Normandii dvanácti tisíci livry služného za guvernérství Coutances ve prospěch Bloina, jednoho ze svých prvních komorníků, jemuž dal normandský hřebčín, který míval Monseigneur. Pravda je, že pro sluhu, který měl jiné penze a k nim výnosnou intendanturu Versailles a Marly, to bylo věru málo – dvojnásobek toho, co dostal šlechtic, jehož záležitosti byly ve velmi špatném stavu.

Hrabě z La Mothe13 zůstával ve vyhnanství od té doby, co vzdal Gent. Tolik se za něho u krále přimlouvali, že dostal povolení přijet ho pozdravit do Fontainebleau, a dokonce vstoupit do jeho kabinetu, kde se chtěl pustit do nějakého ospravedlňování. Král mu dosti chladně řekl, že je považuje za učiněné a že je s ním spokojen. S tím vyšel z kabinetu a jeho záležitost byla skončena. Potom se volně ukazoval u dvora i ve společnosti, ale po celý zbytek králova života bez jakéhokoli projevu přízně.

Zmíním se tu o maličkosti, abych ukázal, jak nerad se král, který byl vychován uprostřed nepokojů14 a osvojil si v nich některé dobré zásady vlády, od nich odchyloval. Uprázdnilo se malé guvernérství Alès v Languedocu; dal je Baudoinovi, jehož si vážil a který byl podplukovníkem pluku Vendôme. Lze se domýšlet, že v tom měl prsty pan du Maine, guvernér Languedocu, a to pro důstojníka, který byl oddán panu z Vendôme. Krátce nato, nevím jak, se král dozvěděl, že Baudoin je z Languedocu; ihned mu dal vzkázat, aby vrátil breve na toto malé guvernérství, se slibem, že se postará dát mu jiné; a guvernérství Alès dal d’Ivernymu, brigádnímu generálovi pěchoty, který z té země nebyl.

Španělská královna porodila naposledy, a to čtvrtého prince. Za kmotra a kmotru měl sicilského krále a královnu, své prarodiče z matčiny strany, a dostal jméno Ferdinand15. Smrtí všech starších princů se stal asturským princem. Oženil se s dcerou portugalského krále a sestry císařů Josefa a Karla, posledních z rodu Rakouského, s níž nemá děti. Narodil se v Madridu 23. září tohoto roku a na kortesech roku 1724 byl prohlášen nástupcem španělské monarchie a byla mu složena přísaha.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Arthur Dillon (1670–1733), irský jakobitský generál ve francouzských službách, majitel irského pluku Dillon, od roku 1706 generálporučík.↩

  2. Vysvětlivka: Karel Alexandr Württemberský (1684–1737), císařský generál, obránce Landau roku 1713; od roku 1733 württemberský vévoda.↩

  3. Vysvětlivka: Paní Vévodkyně je zde vdova Louise Françoise, legitimovaná dcera Ludvíka XIV. Její novou snachou byla Marie-Anne de Bourbon-Conti, dříve slečna de Conti, sestra prince de Conti, provdaná v červenci 1713 za jejího syna, pana Vévodu Ludvíka IV. Jindřicha; „nová princezna de Conti“ je naopak dcera paní Vévodkyně Louise-Élisabeth, provdaná zároveň za Ludvíka Armanda II., prince de Conti.↩

  4. Vysvětlivka: Marie Habsburská (1505–1558), sestra Karla V., vdova po uherském králi Ludvíkovi II. (padl u Moháče 1526), v letech 1531–1555 místodržitelka Nizozemí.↩

  5. Vysvětlivka: Louise-Élisabeth Orleánská (1709–1742), dcera regenta, od roku 1722 manželka asturského prince Ludvíka, který se roku 1724 stal králem a téhož roku zemřel; ovdovělá se vrátila do Francie a zemřela v Paříži.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rukopis má Bazin, a ne Besons, jak se tisklo v předchozích vydáních. Bazin neboli Basin bylo rodové jméno Besonsů.↩

  7. Vysvětlivka: Guillaume de Croï, pán z Chièvres (1458–1521), vychovatel a první rádce mladého Karla V.↩

  8. Ediční poznámka: Antoine de Croï Veliký byl rytířem Zlatého rouna už od založení řádu roku 1430; roku 1475 zemřel (jak uvádí Saint-Simon níže).↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): V rukopisu stojí Morœil, a ne Mareuil, jak se tisklo v předchozích vydáních.↩

  10. Vysvětlivka: Arcivévoda Albrecht Rakouský a jeho manželka infantka Isabela Klára Evženie, dcera Filipa II., společně vládnoucí ve Španělském Nizozemí od roku 1598.↩

  11. Ediční poznámka: Bitva u Zaragozy, v níž Filip V. podlehl spojencům, se svedla 20. srpna 1710, ne v září.↩

  12. Ediční poznámka: Předloha má 1611; míněn je zjevně edikt o vévodstvích a pairiích z května 1711.↩

  13. Vysvětlivka: Hrabě z La Mothe, generálporučík, vzdal na přelomu let 1708 a 1709 Gent spojencům a upadl v královu nemilost.↩

  14. Vysvětlivka: Fronda (1648–1653), řada povstání parlamentu a velmožů v době Ludvíkovy nezletilosti.↩

  15. Vysvětlivka: Ferdinand VI. (1713–1759), španělský král od roku 1746; manželka Barbora Portugalská († 1758), děti neměli. Zemřel 10. srpna 1759 ve Villaviciosa de Odón po roce těžké duševní choroby, která ho postihla po smrti manželky.↩