Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom desátý (1711–1713)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Kancléři a strážci pečetí v první polovině 17. století

(K Tomu 10, kap. 3.)

Kancléřů a strážců pečetí bylo v první polovině 17. století velmi mnoho. Saint-Simon o nich mluví jen mimochodem a nepouští se do podrobností (v Tomu 10, kap. 3). Jeden spisovatel, který téměř všechny tyto úředníky znal, jak sám říká, o nich podal nejpřesnější údaje. Zde je to místo z nevydaných Pamětí Andrého d’Ormesson:12

„Philippe Hurault, hrabě z Cheverny, se stal strážcem pečetí roku 1577 a kancléřem roku 1583 po smrti kancléře z Birague a držel pečeti až do října 1588, kdy upadl v nemilost. Král Jindřich III. dal pečeti Françoisovi de Montholon, synovi strážce pečetí Montholona, staršímu advokátovi parlamentu a advokátovi Ludovica, vévody z Nevers, který (Montholon) krále ani dvůr nikdy předtím neviděl. Po smrti Jindřicha III. v srpnu 1589 byl ze svého úřadu propuštěn a pečeti byly svěřeny do opatrování Karlovi, kardinálu Bourbonskému, potom MARŠÁLOVI Z BIRONU (ARMANDU DE GONTAUT), který je držel až do července 1590, kdy je král vrátil zmíněnému hraběti a kancléři z Cheverny; ten zůstal ve svém úřadu až do své smrti, která nastala v srpnu 1599 v jeho domě v Cheverny nedaleko Blois.

„Messire Pomponne de Bellièvre, syn Clauda de Bellièvre, prvního prezidenta parlamentu v Grenoblu, byl prezidentem pařížského parlamentu, vrchním správcem financí, byl užit při různých poselstvích, na konferenci v Suresnes3 a při mírovém jednání ve Vervins, kde byl roku 1598 uzavřen mír mezi Francií a Španělskem, k prospěchu Francie (Španělé vrátili Francouzům pět nebo šest pikardských pevností); v srpnu 1599 se po smrti pana kancléře z Cheverny stal kancléřem Francie a tento úřad vykonával s velikou bezúhonností až do své smrti. Roku 1605 vrátil pečeti, které byly svěřeny panu Nicolasovi Brûlartovi de Sillery, zemřel v září 1607 a byl pohřben ve své kapli v kostele Saint-Germain-l’Auxerrois.

„Messire Nicolas Brûlart, pán ze Sillery, syn Pierra Brûlarta, prezidenta třetí vyšetřovací komory, byl radou parlamentu, prezidentem vyšetřovací komory, velvyslancem ve Švýcarsku, velvyslancem v Římě, prezidentem parlamentu a velmi zaměstnávaným státním radou; strážcem pečetí se stal roku 1605 a kancléřem v září 1607 (v lednu) po smrti pana z Bellièvre. Tento úřad vykonával v klidu až do května 1616, kdy byl poslán domů a pečeti byly svěřeny panu du Vair, prvnímu prezidentovi parlamentu v Provence. V dubnu 1617, po smrti maršála d’Ancre a po nemilosti královny matky (Marie Medicejské) i celé její kliky, byl Nicolas Brûlart znovu dosazen na první místo v radě, zatímco pečeti drželi páni du Vair, Mangot, du Vair, z Luynes, de Vic a Caumartin; po Caumartinově smrti mu byly pečeti v lednu 1623 vráceny. V únoru 1624 upadl podruhé v nemilost.

„Messire Guillaume du Vair, duchovní rada pařížského parlamentu, potom roku 1614 dvorní referendář v nově zřízeném úřadu, potom první prezident parlamentu v Provence, byl v květnu 1616 povolán, aby se stal strážcem pečetí. V listopadu téhož roku mu byly pečeti odňaty a svěřeny panu Claudu Mangotovi. Po smrti maršála d’Ancre v dubnu 1617 mu byly pečeti vráceny a držel je až do své smrti při obléhání Tonneins 3. srpna 1621. Jeho tělo bylo převezeno do Paříže a pohřbeno v jedné kapli u bernardinů.

„Messire Claude Mangot byl radou parlamentu a komisařem v druhé komoře soudu žádostí paláce, osmnáct let dvorním referendářem, byl jmenován prvním prezidentem v Bordeaux a z pověření vykonával úřad státního sekretáře; strážcem pečetí byl vybrán v listopadu 1616 po nemilosti pana du Vair a vrátil je 14. dubna 1617, v den, kdy byl zabit maršál d’Ancre. Zemřel roku 1624, aniž byl do svého úřadu znovu dosazen.

„Messire Charles d’Albert, vévoda z Luynes, od dubna 1621 konetábl Francie, držel pečeti po smrti pana du Vair v srpnu 1621; pečetil v přítomnosti krále a úředníků pečeti, přijímal přísahy úředníků a vykonával všechny funkce toho úřadu až do dne své smrti, která nastala 14. prosince 1621 při obléhání Monchenu. Jeho tělo bylo převezeno a pohřbeno v Maillé v Touraine, které dal povýšit na vévodství a nazvat jménem Luynes.

„Messire Méry de Vic, bratr pana z Vic, velikého vojevůdce a guvernéra Calais, byl radou parlamentu, dvorním referendářem, velvyslancem ve Švýcarsku a starším státním radou; strážcem pečetí se stal 20. prosince 1621, po smrti vévody z Luynes, když byl král právě v Bordeaux, kam byl zmíněný pan de Vic vyslán k pánům z duchovenstva. Zmíněný pan de Vic zemřel v Pignas 12. září 1622. Jeho tělo bylo převezeno zpět a pohřbeno na jeho statku Armenonville nedaleko Senlis.

„Než král vybral nového strážce pečetí, bylo pověřeno pečetěním šest státních radů, kteří byli v jeho průvodu při obléhání Montpellier. Pečetili páni Caumartin, Bullion, de Léon, Viguier, Préaux a Halligre.

„Messire Louis Le Fèvre, pán z Caumartinu, byl radou parlamentu, dvorním referendářem, prezidentem Velké rady, velvyslancem ve Švýcarsku a starším státním radou; strážcem pečetí se stal v ležení u Montpellier 24. září 1622 a zemřel ve svém pařížském domě v sobotu 21. ledna 1623; byl pohřben ve své kapli v kostele Saint-Nicolas-des-Champs, kde jsem byl přítomen.

„V pondělí 23. ledna 1623 vrátil král pečeti panu kancléři ze Sillery na naléhání pana z Puysieux, jeho syna. Tak po sedmi letech a šesti strážcích pečetí opět nabyl plného a úplného výkonu úřadu kancléře, až do druhého dne měsíce ledna, kdy mu král pečeti odňal a dal je v sobotu 6. ledna 1624 panu Halligrovi; v únoru nato byl zmíněný kancléř ze Sillery poslán domů do Sillery spolu s panem z Puysieux, státním sekretářem, svým synem, který upadl v nemilost jako jeho otec; tam zemřel na úplavici 1. října 1624. Jeho tělo bylo převezeno a pohřbeno na jeho statku Marines nedaleko Pontoise.

„Messire Étienne Halligre, rodák z Chartres, byl roku 1588 radou Velké rady, stal se intendantem domu Karla Bourbonského, hraběte ze Soissons, roku 1610 vstoupil do královy rady a po několika úkolech v provinciích Languedoc a Bretaň se 6. ledna 1624 stal strážcem pečetí a téhož roku po smrti kancléře ze Sillery kancléřem a vrchním intendantem královnina domu. Dne 1. června 1626 byl poslán domů na svůj statek La Rivière nedaleko Chartres, kde zemřel v úterý 11. prosince 1635 a kde je pohřben.

„Messire Michel de Marillac byl roku 1588 radou parlamentu, potom dvorním referendářem, státním radou, v srpnu 1624 vrchním správcem financí spolu s panem z Champigny a od ledna 1626 sám; strážcem pečetí se stal 1. června 1626 po nemilosti pana kancléře Halligra. Pečeti mu byly odňaty v Glatigny, když byl král ve Versailles, v úterý 12. listopadu 1630.4 Dny svého života dokončil na zámku v Châteaudunu, kde zemřel v srpnu 1632; je pohřben u karmelitek na předměstí Saint-Jacques, ve své kapli.

„Messire Charles de L’Aubépine de Châteauneuf, syn pana z Châteauneuf, děkana rady, byl duchovní radou parlamentu, státním radou, velvyslancem ve Flandrech a v Anglii, kancléřem Řádu Svatého Ducha a podle compiègneského řádu5 řádným radou krále v jeho radách; strážcem pečetí se stal po nemilosti pana de Marillac ve Versailles 12. listopadu 1630 a stal se také intendantem královnina domu, jako jím byl pan de Marillac. V pátek 25. února 1633 byl zatčen v Saint-Germain-en-Laye a odvezen jako vězeň na zámek v Angoulême, odkud vyšel v červenci 1643.

„Messire Pierre Séguier, pán z Autry, syn pana Séguiera, civilního poručíka, a vnuk Pierra Séguiera, prezidenta parlamentu, byl radou parlamentu, dvorním referendářem, intendantem spravedlnosti v Guyenne u vévody z Épernonu a prezidentem parlamentu po rezignaci Antoina Séguiera, svého strýce a dobrodince; strážcem pečetí se stal po nemilosti pana z Châteauneuf a přízní kardinála z Richelieu v pondělí 28. února 1633 a kancléřem 19. prosince 1635 po smrti pana kancléře Halligra; kardinál z Richelieu ho nechal osm dní čekat, než mohl králi složit přísahu.

„V červnu 1643 se pan z Châteauneuf, propuštěný z vězení na zámku v Angoulême, usadil v Montrouge. Čalounění bylo poseté liliemi; modrou stuhu a kříž Svatého Ducha nosil na saténovém taláru; a protože se po smrti kardinála z Richelieu nemohl vrátit do svého úřadu, jak očekával, rozhodl se, že tam bude bydlet a v tomto postavení se do Paříže nevrátí, neboť úřad stále vykonával pan kancléř Séguier, který jej vykonává ještě nyní, v tomto měsíci dubnu, kdy píši tuto stránku.

„Tento seznam kancléřů a strážců pečetí jsem sepsal v Ormessonu v pondělí 30., posledního dne měsíce dubna 1646, abych si je lépe pamatoval, neboť jsem je téměř všechny důvěrně znal, počínaje panem kancléřem z Bellièvre, který mě v lednu 1605 vzal do přísahy jako dvorního referendáře, a kancléřem z Cheverny, který mi roku 1598 zpečetil listinu o jmenování radou parlamentu, na jejímž základě jsem byl roku 1600 přijat do parlamentu, a kterého jsem také mnohokrát viděl, když jsem doprovázel pana prezidenta d’Ormesson, svého otce.6“

André d’Ormesson později připojil několik údajů o kancléřích a strážcích pečetí za Frondy: „V úterý 1. března 1650 si šel pan de La Vrillière (Phélypeaux), státní sekretář, vzít pečeti od pana Séguiera, kancléře Francie, který se uchýlil do Pontoise k matce Jeanne, své sestře, řeholnici karmelitce, a potom do Rosny k svému zeti; a ve středu, druhého března, na Popeleční středu, vložila královna regentka zmíněné pečeti do rukou pana z Châteauneuf, který přijal titul strážce pečetí a nesložil novou přísahu, neboť se vrátil do svého dřívějšího úřadu a nebyl z něho suspendován ani odsouzen, nýbrž jen uvězněn.

„Dne 3. dubna 1651 vrátil pan z Châteauneuf pečeti, které byly ihned svěřeny panu prvnímu prezidentovi; 13. dubna mu byly odňaty a vráceny panu kancléři.

„Dne 7. září 1651 král odňal pečeti kancléři a vrátil je Mathieu Molému, prvnímu prezidentovi. Ve čtvrtek 8. září 1651, o svátku Narození Panny Marie, byl pan kancléř poslán domů. Pan z Châteauneuf se stal předsedou královy rady a messire Mathieu Molé, první prezident pařížského parlamentu, strážcem pečetí Francie; první radu stran držel v úterý 19. září 1651.

„Messire Mathieu Molé, dříve první prezident pařížského parlamentu a strážce pečetí Francie, zemřel v Paříži v domě prezidenta (sic) Séguiera 3. ledna 1656, v den svaté Jenovéfy, v šest hodin ráno, a pečeti byly messiru Pierru Séguierovi, kancléři Francie, vráceny nazítří, v úterý 5. ledna 1656, v jedenáct hodin dopoledne, králem, královnou a kardinálem Mazarinem. To je potřetí, co mu pečeti Francie svěřují.“

II. Uprázdněný úřad kancléře roku 1672 a královo nařízení o pečetění

(K Tomu 10, kap. 3.)

Po smrti kancléře Séguiera, k níž došlo roku 1672, se rozpoutal zápas mezi dvěma předními ministry Ludvíka XIV., Colbertem a Louvoisem, o to, aby uprázdněný úřad dostal někdo z jejich příbuzných, nebo aspoň některý z jejich chráněnců. Saint-Simon tuto rivalitu stručně připomíná (v Tomu 10, kap. 3). Paměti té doby o ní nic neříkají a nařízení, které král tehdy vydal a na které Saint-Simon odkazuje, se ve sbírce Anciennes lois françaises (Staré francouzské zákony) nenachází. Abychom toto mlčení vynahradili, uvedeme místo z Deníku Oliviera d’Ormesson,7 které podává rozbor nařízení a výklad okolností, jež si je vyžádaly. Toto místo obsahuje zajímavé podrobnosti o uspořádání staré kanceláře a o způsobu, jak se v ní pečetily královské listiny. Dvorní referendáři a jiní úředníci o nich podávali zprávu. Kancléř nebo strážce pečetí za účasti státních radů rozhodoval o platnosti listin. V některých případech je odmítal jako odporující zákonům nebo získané podvodnými prostředky.

„Ve čtvrtek 28. ledna 1672,“ píše Olivier d’Ormesson,8 „zemřel v Saint-Germain v sedm hodin večer pan Pierre Séguier, kancléř Francie, po třiceti devíti letech služby v tomto úřadu, od 10. února 1633, kdy obdržel pečeti uprázdněné nemilostí pana z Châteauneuf,9 a od roku 1635 hodnost kancléře Francie po smrti pana Haligra,10 zesnulého na svém statku La Rivière. Zmíněný pan kancléř (Séguier) už několik let značně pozbyl duševní svěžesti, ke konci nepoznával ty, kdo k němu přicházeli, a ztratil paměť; v posledních dnech se mu však duch zcela vrátil a zemřel velmi zbožně a při plném vědomí. Jeho rodina odnesla pečeti králi několik dní předtím a král je přijal velmi zdvořile a řekl, že si je chce ponechat jen do úschovy a vrátit je panu kancléři, až se mu vrátí zdraví.

„Uprázdnění úřadu kancléře vyvolává mnoho dohadů o tom, koho král na toto místo vybere. Nejprve se říkalo, že je určeno pro pana Le Telliera,11 potom pro pana prvního prezidenta,12 a každý jmenuje toho, koho chce; král však nic neprozrazuje, leda to, že když se u jeho oběda mluvilo o tom, že bývali kancléři i muži meče, říkalo se, že chce vybrat muže meče.

„Ve čtvrtek 5. února mi pan Boulanger d’Hacqueville, když jsem byl u něho, ukázal zásilku, kterou právě dostal od pana Haligra13 a která byla nařízením vydaným králem. Praví se v něm, že Jeho Veličenstvo, rozhodnuvši se ponechat si pečeti, dává na vědomí, co si přeje, aby se zachovávalo, dokud o tom nerozhodne jinak: že bude jeden den v týdnu konat zasedání pečeti; že k zasedání s hlasem rozhodujícím vybralo pány Aligra, de Sève, Ponceta, Boucherata, Pussorta a Voysina, státní rady, spolu se šesti dvorními referendáři, které vybere na začátku každého čtvrtletí,14 a s radou Velké rady, který bude v tom pololetí velkým zpravodajem; a pro toto čtvrtletí vybírá pány Barentina, Boulangera d’Hacqueville, Le Pelletiera, de Faucon, de Lamoignon a Pellissona.

„Státní radové [budou] sedět podle svého pořadí a dvorní referendáři stát kolem králova křesla. Velký audiencier15 a strážce rejstříků16 budou stát za posledním státním radou, ohřívač vosku17 za nimi a kontrolor na konci, strážci kvitancí a jiní úředníci za křesly státních radů. Jako první budou předkládány justiční listiny, opatřené jménem toho, kdo o nich podal zprávu, a jím dole podepsané. Velký audiencier potom předloží listiny, které má na starosti, strážce rejstříků jmenovací listiny k úřadům a královští sekretáři přečtou listiny o milosti; o nich se poradí přítomní státní radové a dvorní referendáři a rozhodne Jeho Veličenstvo. Prokurátoři a syndikové pěti sborů královských sekretářů18 budou mít přístup, a to vybraní z každého sboru, totiž osm ze starého sboru, čtyři ze sboru padesáti čtyř, stejně tolik ze sboru šedesáti šesti, dva ze sboru třiceti šesti a jeden ze sboru dvaceti navarrských. Královský prokurátor u soudu žádostí královského domu19 a [prokurátor] generální velké a malých kanceláří20 bude mít přístup a místo za dvorními referendáři. To je obsah tohoto nařízení o devíti článcích, jehož opis mám; dáno v Saint-Germain-en-Laye 4. února 1672, podepsáno LUDVÍK, a níže Colbert.21

„Toto nařízení vyvolává dohady; neschvaluje se, neboť nemůže dlouho trvat a záležitosti se tak nebudou moci vyřizovat. Říká se, že důvodem tohoto nařízení je získat čas k nápravě všech zlořádů, které prý v kanceláři jsou, a zmenšit autoritu a působnost tohoto úřadu kancléře. Neboť jako se přijala zásada rušit velké úřady, úřad konetábla a admirála,22 chtějí, ne-li zrušit, tedy aspoň zcela vyprázdnit i úřad kancléře a dát všechnu autoritu ministrům; a k tomu mi bylo řečeno, že pan Princ23 poznamenal, že ty dva velké úřady byly zrušeny jen proto, aby se pan Colbert stal admirálem a pan z Louvois konetáblem; a protože pan Colbert už deset let vykonává hlavní část úřadu kancléře tím, že rozděluje všechna místa mezi dvorní referendáře a sám navrhuje králi osoby způsobilé obsadit úřady, které se uprázdní, a dává je všechny svým příbuzným24 — tak úřad prvního prezidenta berního dvora a civilního poručíka panu Le Camus, úřad generálního prokurátora berního dvora panu Duboisovi, synovi prvního úředníka státní pokladny, svému příbuznému, úřad prvního prezidenta v Rouenu panu Pellotovi, který má za ženu jednu z rodu Camusů —, a protože je pánem souhlasu ke všem úřadům talárového stavu, takže nikdo nemůže žádný z nich dostat jinak než jeho prostřednictvím, kvůli složení kupní ceny, nechce pan Colbert, který si celé toto působení přisvojil na úkor úřadu kancléře díky slabosti zesnulého, o ně přijít tím, že by byl dosazen nový kancléř, který by chtěl svůj úřad skutečně vykonávat. — V pondělí 8. února konal král první zasedání pečeti, při němž bylo nařízení přesně dodrženo: dvorní referendáři podávali zprávy a král všechno vyslechl s pozorností a znalostí, které udivovaly.

„Pan Haligre nazítří řídil radu na zámku a vykonával tytéž funkce jako kancléř: zaujal jeho místo a podepisoval výnosy jako on. Je k tomu nařízení, které neříká [nic jiného], než že dokud král neobsadí úřad kancléře, bude pan Haligre jako děkan vykonávat funkce při vyřizování soudních a finančních záležitostí.“

III. Vardes, paní Hraběnka a „španělský dopis“

(K Tomu 10, kap. 11.)

Příhodu Vardese a paní Hraběnky25 vylíčily paní de La Fayette26 a paní de Motteville.27 Pan Amédée Renée ve svých Mazarinových neteřích (Les Nièces de Mazarin), díle, v němž dokázal učinit učenost příjemnou a pikantní, tyto intriky připomněl; způsobily na dvoře Ludvíka XIV. skutečný převrat, neboť vedly k vyhnání dvou osobností proslulých svou elegancí, duchaplností a skvělými dobrodružstvími. Hrabě z Guiche28 a Vardes29 se z této nemilosti už nevzpamatovali. K dokladům o těchto intrikách lze připojit vylíčení, které o nich podal Olivier d’Ormesson:30 „Pan z Baru nám vyprávěl o intrice odhalené u dvora, a protože jsem se o ní dozvěděl i od jiných osob a protože může mít následky, chci ji zapsat celou, tak jak jsem se ji dozvěděl. Před několika lety vyvolala velký rozruch důvěrná známost Madame31 s panem hrabětem z Guiche.32 Pan hrabě z Guiche byl po urovnání lotrinské záležitosti poslán do Lotrinska a potom podnikl cestu do Polska. Pan z Vardes byl pověřen, aby vyzvedl dopisy z rukou slečny z Montalais, a byl mezi oběma prostředníkem; nevrátil však všechny dopisy, dva si ponechal a dal je do rukou paní Hraběnky, aby jich mohla v případě potřeby použít proti Madame.

„V téže době začínala láska slečny de La Vallière a krále a paní Hraběnka ji chtěla rozbít. Vzala obálku od zásilky španělského krále královně a smluvila s Vardesem dopis, jakoby od španělského krále královně, který ji zpravoval o lásce slečny de La Vallière a krále; dali jej hraběti z Guiche přeložit do španělštiny, dali jej napsat švagrem Gourvillovým33 a poslali jej Gourvillovi do Flander, aby jej odeslal po kurýrovi.

„Ten dopis byl adresován seňoře Molině, Španělce, aby jej odevzdala královně.34 Ta jej dala králi, který usoudil, že jde o podvržený dopis, nemohl však zjistit, odkud pochází, a tvrdí se, že podezíral paní z Navailles35 a že to je skutečná příčina její nemilosti. Když se potom pan z Vardes rozešel ve zlém s Madame, protože řekl synovi pana hraběte z Harcourtu, že by se měl obrátit rovnou na Madame a nezdržovat se s jejími dvorními slečnami, poslal ho král na prosbu Madame do Aigues-Mortes,36 aniž proti němu ovšem cokoli měl, a řekl, že se sám bude starat o jeho záležitosti.

„Paní Hraběnka, znavená tímto dlouhým vyhnanstvím, dala Madame poprosit, aby změkla, a aby ji k tomu přiměla, dala jí vzkázat, že má dopisy a čím jí způsobit nepříjemnosti. Madame se nad tím rozhněvala, a protože znala od hraběte z Guiche historii toho dopisu, vyprávěla ji králi. Bylo to na tribuně v den baletu, odkud paní Hraběnku vykázala; a když na ni král naléhal, aby paní Hraběnce prokázala nějakou zdvořilost, a řekl jí, že by k ní měla být šetrná, protože má dopisy, řekla mu na to Madame o španělském dopisu.37

„Hrabě z Guiche, kterého si král ihned povolal, mu poté, co dosáhl odpuštění, vypověděl celou intriku a Vardese velmi zatížil; král dal jeho výpověď sepsat a dal mu ji podepsat. Říká se, že hrabě z Guiche odhalil ještě další intriky týkající se dunkerqueské záležitosti a že radil Madame, aby se tam i s Monsieur uchýlila a že s podporou anglického krále bude mít váhu; a mluví se o tom, že králi byly odevzdány dopisy, v nichž psal Madame: Váš bázlivý švagr je jen chvastoun a lakomec. Až jednou budete v Dunkerque, donutíme ho s napřaženou holí udělat všechno, co budeme chtít. Král poslal k Vardesovi exempta s gardisty, aby ho zatkli a dopravili jako vězně do citadely v Montpellier a přikázali mu zbavit se svého úřadu. Pan maršál z Grammontu měl s králem dlouhé rozhovory a říká se, že pro svého syna dosáhl odpuštění; že je to však přesto muž, jehož štěstí je ztraceno.“

IV. Vévoda Mazarin

(K Tomu 10, kap. 12.)

Vévodu Mazarina,38 jehož povahu Saint-Simon líčí (v Tomu 10, kap. 12), všichni současníci vykreslují jako pomateného, jemuž žárlivost a směšná zbožnost rozvrátily rozum. Hortensie Manciniová, s níž se oženil,39 dává představu o jeho žárlivosti v následujícím místě svých Pamětí: „Nemohla jsem promluvit se sluhou,“ říká, „aby nebyl nazítří propuštěn. Nemohla jsem přijmout dvakrát po sobě návštěvu téhož muže, aby mu nebyl zakázán přístup do domu. Projevila-li jsem náklonnost k některé ze svých komorných, hned mi ji vzali. Žádala-li jsem kočár, se smíchem zakazoval, aby se do něho zapřáhli koně, a žertoval se mnou o tomto zákazu… Byl by chtěl, abych na světě neviděla nikoho než jeho.“ Vévoda Mazarin se neomezil na to, že svou ženu podroboval tomuto směšnému a tyranskému dozoru; dal zmrzačit sochy nebo zamazat obrazy v Mazarinově paláci, které se mu zdály urážet slušnost.40 Svou mánii napravovat zašel tak daleko, že se chtěl vměšovat do lásky Ludvíka XIV. a slečny de La Vallière. Vážný současník, Olivier d’Ormesson, vypráví ve svém nevydaném Deníku41 tuto příhodu, která vévodu Mazarina vystihuje: „Chci zapsat pravdivou historku o panu vévodovi Mazarinovi, který si umínil upozornit krále na pohoršení, jež jeho chování ke slečně de La Vallière vyvolává v jeho království; před týdnem v neděli šel k přijímání, odebral se do Louvru k ranní královské audienci (lever), a když králi řekl, že by si přál mluvit s Jeho Veličenstvem mezi čtyřma očima, král ho uvedl do svého kabinetu. Tam králi po mnoha omluvách za smělost, které se dopouští, řekl, že už nějakou dobu cítí ve svědomí hnutí; že právě přijal svátost oltářní a že se cítí naléhavěji než předtím puzen říci Jeho Veličenstvu, jaké pohoršení svým chováním ke slečně de La Vallière dává celé Francii, atd. Král ho nechal říci všechno, co chtěl říci, a pak mu řekl: Řekl jste už všechno? Už dávno vím, že jste raněn tady, a ukázal si přitom rukou na čelo.“


Poznámky

  1. Vysvětlivka: André Lefèvre d’Ormesson (1577–1665), státní rada, otec Oliviera d’Ormesson; zanechal rukopisné paměti, z nichž Chéruel cituje.↩

  2. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rukopis, fol. 11 a násl.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Konference v Suresnes, zahájená 29. dubna 1593 mezi Jindřichem IV. a umírněnými katolíky, měla za následek, že se tento král zřekl protestantství.↩

  4. Vysvětlivka: Odnětí pečetí Marillacovi souviselo s tzv. Dnem oklamaných (journée des Dupes) v listopadu 1630, kdy Ludvík XIII. podržel kardinála z Richelieu proti královně matce Marii Medicejské a její straně, k níž Marillac patřil.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nařízení o uspořádání státní rady ze dne 1. června 1624.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Otec Andrého d’Ormesson byl prezidentem účetní komory.↩

  7. Vysvětlivka: Olivier Lefèvre d’Ormesson (1616–1686), syn Andrého d’Ormesson, dvorní referendář; jako zpravodaj v procesu s vrchním správcem financí Fouquetem (1661–1664) se postavil proti trestu smrti, a tím si přivodil nemilost. Jeho Deník vydal tiskem až Chéruel.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Deník, fol. 188 recto.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Charles de L’Aubépine, markýz z Châteauneuf, byl jmenován strážcem pečetí roku 1630; roku 1633 upadl v nemilost a byl uvězněn. Zemřel roku 1653. Viz oddíl o kancléřích a strážcích pečetí (viz výše, příloha I).↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Étienne d’Aligre, jmenovaný kancléřem roku 1624, zemřel 11. prosince 1635.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Michel Le Tellier byl státním sekretářem od roku 1643; kancléřem se stal roku 1677 a zemřel roku 1685.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Prvním prezidentem byl tehdy Guillaume de Lamoignon, narozený roku 1617, prvním prezidentem od roku 1658, zemřel roku 1677.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Étienne d’Aligre, syn předešlého, byl postupně radou Velké rady, státním radou a roku 1674 kancléřem; zemřel ve věku osmdesáti pěti let 25. října 1677. Olivier d’Ormesson píše Aligre jednou s H, jindy bez H. Protože psal roku 1672, právě v době událostí, které vypráví, je třeba uznat, že pravopis tohoto jména byl tehdy nejistý. Činíme tuto poznámku proto, že Saint-Simon na tomto bodu trvá (v Tomu 10, kap. 3).↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dvorní referendáři sloužili střídavě po tři měsíce, tedy po čtvrtletí.↩

  15. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Úředník velké kanceláře, který podával zprávu o listinách o milosti, o povýšení do šlechtického stavu atd.↩

  16. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Strážce rejstříků (garde des rôles neboli garde-rôle) uchovával rejstřík královských úředníků, vedl o něm záznamy a dával pečetit jejich jmenovací listiny.↩

  17. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Kancelářský úředník (chauffe-cire), který připravoval vosk k pečetění listin.↩

  18. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Podle ediktu z března 1704 bylo tři sta čtyřicet královských sekretářů; měli za úkol vyhotovovat královské listiny, které se předkládaly k pečetění.↩

  19. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Soud žádostí královského domu (requêtes de l’hôtel) byl tribunál, který rozhodoval spory úředníků královského domu a několika dalších privilegovaných osob.↩

  20. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Velká kancelář byla ta, v níž se vyhotovovaly listiny vydané králem a zpečetěné velkou pečetí kancléřem nebo strážcem pečetí. Malé kanceláře byly připojeny k parlamentům a soudům a pečetily listiny o zplnoletnění a jiné listiny, které se opatřovaly malou pečetí.↩

  21. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto nařízení se nachází v rukopise Císařské knihovny, fond Sorbonna, č. 1080. Rozbor Oliviera d’Ormesson podává všechna jeho ustanovení.↩

  22. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Úřady konetábla a admirála byly zrušeny za vlády Ludvíka XIII., roku 1626.↩

  23. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde zde o Ludvíka Bourbonského (Velkého Condého).↩

  24. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Už jsme upozornili, že Olivier d’Ormesson, který upadl v nemilost pro své ušlechtilé a odvážné počínání v procesu s Fouquetem, nebyl nakloněn posuzovat Colberta nestranně.↩

  25. Vysvětlivka: Paní Hraběnka (Mme la Comtesse) — Olympie Manciniová (1638–1708), neteř kardinála Mazarina, od roku 1657 manželka Eugena Mořice Savojského, hraběte ze Soissons, vrchní intendantka domu královny Marie Terezie, matka prince Evžena.↩

  26. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Histoire de Madame Henriette (Dějiny paní Henriety), sbírka Petitot, sv. LXIV, s. 410.↩

  27. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paměti paní de Motteville, sbírka Petitot, sv. XLI, s. 180, 228.↩

  28. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Armand de Grammont, hrabě z Guiche, narozený roku 1637, zemřel roku 1673.↩

  29. Poznámka vydavatelů (edice 1856): François-René du Bec-Crespin, markýz z Vardes, zemřel roku 1688.↩

  30. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Deník, II. část, fol. 97.↩

  31. Vysvětlivka: Madame — zde Jindřiška Anglická (1644–1670), dcera Karla I. Stuarta a sestra anglického krále Karla II., od roku 1661 manželka Monsieur, královského bratra Filipa Orleánského.↩

  32. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato první intrika spadá do roku 1661, jak je vidět z Pamětí paní de Motteville.↩

  33. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Olivier d’Ormesson připsal na okraj: tento údaj je nejistý.↩

  34. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto události spadají podle Pamětí paní de Motteville do konce roku 1662.↩

  35. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vychovatelka královniných dvorních slečen. Viz Paměti paní de Motteville.↩

  36. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vardes byl guvernérem Aigues-Mortes od roku 1660.↩

  37. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto rozuzlení intriky, která sahala do roku 1661, spadá do března 1665.↩

  38. Vysvětlivka: Armand-Charles de La Porte, vévoda Mazarin (1632–1713), syn maršála z La Meilleraye; roku 1661 se oženil s Hortensií Manciniovou, neteří kardinála Mazarina, a s její rukou zdědil kardinálovo jmění a jméno.↩

  39. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Les Nièces de Mazarin od Amédéeho Renéeho.↩

  40. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Paměti abbého de Choisy, sbírka Petitot, 2. řada, sv. LXIII, s. 207.↩

  41. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Deník Oliviera d’Ormesson, fol. 80 verso a 81 recto; k datu 16. prosince 1665.↩