Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola první

Konstituce Unigenitus zhotovena a náhle vyhlášena v Římě. — Všeobecné pobouření s obtížemi utišeno. — Všeobecné pobouření proti konstituci při jejím příchodu do Francie. — Podivné rozhovory mezi otcem Tellierem a mnou o způsobu, jak dosáhnout přijetí konstituce, a o ní samé. — Návrat z Fontainebleau přes Petit-Bourg do Versailles. — Podivný rozhovor mezi čtyřma očima o konstituci mezi otcem Tellierem a mnou, který mě uvrhne do obrovského sproposita.

Daubenton a Fabroni mezitím dovedli své temné dílo do konce, aniž kdokoli třetí věděl, co se jejich rukama děje, kromě toho, že se zhruba vědělo, že se pracuje na konstituci ve francouzské záležitosti. Listina byla v témže utajení dovedena do toho stavu dokonalosti, jaký si otec Tellier objednal. Všechno v ní zářilo, jen pravda ne. Na trůně tam sedělo umění a drzost a všechny záměry, které si tam vytkli, byly naplněny víc než dokonale. Umění se v ní vyčerpalo, drzost tam překonala drzost všech věků, neboť zašla až k tomu, že výslovně odsoudila doslovné texty svatého Pavla, které všechny věky od Ježíše Krista ctily jako výroky samého Ducha svatého, a to bez výjimky i všichni kacíři, kteří se přinejmenším spokojovali s tím, že místa Písma překrucovali k cizím a násilným smyslům, ale nikdy se neodvážili zajít tak daleko, aby je zavrhli či odsoudili. V tom tato konstituce kacíře předčila; a co s nimi měla společného, bylo pohrdání svatým Augustinem a ostatními otci a výslovné odsouzení jejich učení, které papežové, všeobecné koncily a celá církev vždy přijímali za své vlastní.

Ta nesnáz byla poněkud silná, ale k cíli, k němuž se směřovalo, naprosto nezbytná. Oba autoři listiny to cítili. Nedoufali, že ji protlačí u kardinálů, které by tak ohromující novota pobouřila, a zvláště ne u kardinála z La Trémoille, pokud šlo o ultramontánní zásady, naprosto nutné k tomu, aby se Řím získal tak drahým zájmem. Daubenton dodal obratnost; na Fabronim bylo, aby se ujal nestoudnosti. Zavřeli tiskaře, vytiskli tolik výtisků, kolik chtěli, podrželi si desky i tiskaře, dokud jim na utajení záleželo, a pak šli za papežem, jemuž listinu rychle přečetli.

Rychle to nemohlo být natolik, aby Klementa nezarazilo odsouzení výslovných textů svatého Pavla, svatého Augustina a ostatních otců. Vykřikl. Fabroni naléhal, aby se čtení, které Daubenton skromně obstarával, dokončilo. Papež si chtěl listinu ponechat, aby si ji v klidu přečetl znovu a provedl v ní své opravy. Fabroni s ním zacházel jako kdysi; omráčil papeže a hrubě ho seřval. Klement myslel, že se z toho aspoň vykroutí oklikou, když Fabronimu předestřel, jak nebezpečné je vystavit zkoumání kardinálů výslovnou cenzuru doslovných slov svatého Pavla, pro niž v církvi nebylo příkladu, a dokonce i svatého Augustina, a to ve věci, v níž církev jeho učení přijala za své. To však Fabroniho nezastavilo; odpověděl mu, že by bylo k smíchu dávat jeho dílo revizorům a že se nenechá posadit na lavici obžalovaných, a nedopustí to ani u papeže, jehož jménem bylo dílo sepsáno a který je vyhlašuje, neboť v něm mluví a rozhoduje sám. Klement řekl, že dal slovo, zvláště kardinálu z La Trémoille, že v té věci nic nevydá jinak než po dohodě s ním, a že slavnostně slíbil posvátnému kolegiu, že listina nespatří světlo světa, dokud ji kardinálové neprozkoumají v malých kongregacích jedni s druhými, a jinak než podle mínění většiny z nich. Fabroni vybuchl hněvem, nazval papeže slabochem, který ze sebe dělá malého kluka, tvrdil mu, že konstituce je dobrá a správná, přesně taková, jaká má být, a že jestliže udělal tu hloupost, že dal takové slovo, nemá ji ještě korunovat tím, že je dodrží — nechá papeže v naprostém zmatku, odejde a rovnou ji pošle vyvěsit na všechna veřejná místa, kde se obvykle vyvěšují a vyhlašují buly a konstituce nově vydané v Římě.

Ta rána vzbudila mezi kardinály velký rozruch, neboť se viděli oklamáni a vysmáni tak naprostým a tak nečekaným porušením slova. Scházeli se v houfech jeden u druhého a tam se rychle usneslo na nejrozhodnějších stížnostech. Hlavy kardinálských řádů a nejváženější z ostatních chodili po osmi, po deseti, po šesti za papežem, jemuž vyjádřili svůj úžas nad tak křiklavým porušením slova, a to slova tak slavnostně vyšlého z jeho úst, a své pohoršení nad tím, že v Římě vychází věroučná konstituce, a to rozhodnutí v prvním stupni, aniž byli konzultováni, jak to vyžaduje jejich právo, jejich purpur, jejich postavení přísedících a nezbytných rádců, ve věcech takové důležitosti a takové povahy. Papež v rozpacích nevěděl, co jim odpovědět. Ujišťoval, že vyhlášení se stalo bez jeho vědomí, a odbyl je poklonami, omluvami a slzami, které měl velmi po ruce.

To rozruch neutišilo. Kardinálové se chtěli vrátit ke zkoumání a hájit svou pošlapanou důstojnost. Casoni, Davia1 a několik dalších, kteří požívali nejvyšší vážnosti pro svou učenost nebo pro záležitosti, které vedli, shledali podstatu věci ještě nesnesitelnější než postup. Šli papeži předestřít, že jeho konstituce převrací učení církve přijímané všemi věky, učení svatého Augustina a jiných otců, které za takové přijaly všeobecné koncily a všichni papežové až po něho; že ani kacíři se nikdy neodvážili sáhnout k výslovnému odsouzení doslovných textů Písma; a že on je první, kdo od Ježíše Krista otřásl nejnespornějšími základy náboženství tím, že odsoudil věty, které jsou slovo od slova ze svatého Pavla. Co by se stalo s konstitucí ve Francii a s tak pokročilými plány otce Telliera, kdyby v Římě zašla, sotva se narodila? Proto také bylo mistrovským kouskem umění, peněz a vší ohebnosti jezuitů a jejich lidí, že takovou zhoubnou ránu odvrátili. Kardinál Albani2 a papežovi nejoddanější chráněnci se postupně přimlouvali za zmírňující úpravy, které ve skutečnosti nechtěli připustit, ale kterými chtěli kardinály oklamat, aby otupili první zápal; a abychom se v Římě příliš nezdržovali: velký zájem kardinálů nerozcházet se s papežem, zájem na jeho neomylnosti, která na ně tak užitečně dopadá, zájem na ultramontánních zásadách, co nejsilnějších a co nejobratněji do konstituce vložených, nakonec uklidnily nevzdělance a politiky, kteří se sami stali uzdou těm, kdo v posvátném kolegiu, v prelatuře a v řeholních úřadech, zasaženi svým poznáním a vedeni svým svědomím, chtěli konstituci vzdorovat, a nakonec byli odkázáni na to, aby ji nenáviděli téměř mlčky.

Týž den, kdy byla v Římě vyvěšena, byla poslána otci Tellierovi tajným kurýrem, který o pár dní předešel kurýra, jenž ji přivezl nunciovi;3 ten ji obdržel ve Fontainebleau v pondělí 2. října a nazítří ráno ji předal králi v jeho kabinetu při soukromé audienci. Pronesl ke králi pěknou řeč italsky a král, který italsky rozuměl a kterého otec Tellier měl čas připravit, mu odpověděl francouzsky tím nejpříznivějším způsobem na světě. Lidé si všimli, že na odpoledne byla nařízena velká procházka kolem kanálu a že se nekonala, protože král na té záležitosti pracoval sám s Voysinem až do šesti hodin večer. Otec Tellier, aby vyzkoušel smýšlení, pustil několik výtisků konstituce do oběhu dřív, než ji nuncius přinesl králi. Povolal prvního prezidenta a parket,4 kteří, už 1. října znepokojeni ultramontánními zásadami, jimiž byla konstituce plná, přišli králi předložit spis.

Ve Francii ji stihl týž osud, jaký zakusila v Římě: křik byl všeobecný. Kardinál z Rohanu prohlásil, že nemůže být přijata, a dokonce i Bissy proti ní protestoval; jedni rozhořčeni tím, že se zrodila z nejhustší tmy, druzí větou o exkomunikaci, která papeže nepřímo činila pánem všech korun; jedni pohoršeni odsouzením učení a míst svatého Augustina a ostatních otců; všichni zděšeni odsouzením samých slov svatého Pavla. Za prvních osm dní nebyly dva názory. Kardinál z La Trémoille, jemuž papež zvlášť nedodržel slovo, jako je nedodržel celému posvátnému kolegiu, a u něhož jeho stížnosti měly právě tak malý účinek, poslal zvláštního kurýra, aby se ospravedlnil, že dopustil vyhlášení konstituce tak přímo odporující zásadám království, na něž útočila zpříma, a pobouřil všechny ministry kromě vévody z Beauvilliers. Dvůr, město i provincie, jak se v nich konstituce stávala známou, se bouřily stejně.

Otec Tellier vydržel, svraštil obočí na Bissyho jako na člověka na sobě závislého, který ještě neměl svůj klobouk a kterému jedním slovem, zde i v Římě, mohl způsobit, že o něj přijde; s Rohanem mluvil pevně a dal mu na srozuměnou, jakému nebezpečí se vystavuje, nedodrží-li sliby, které mu vynesly úřad velkého almužníka; a nezanedbal nic, aby se zmocnil všech biskupů, kterých se zmocnit mohl, a aby zastrašil ty, kteří už byli jeho, tak, aby mu žádný nemohl uniknout.

Konstituci bylo třeba přijmout, a způsob, jak to provést, byl choulostivý kvůli odporu, na který narážela hned při svém prvním příchodu. Tellier, který si mě stále pěstoval, se mnou o té záležitosti často mluvil předtím i poté, co byla přenesena do Říma; a já, který jsem se těm rozhovorům vyhýbal, ale nemohl jsem mu zavřít dveře, zvláště ve Fontainebleau, kde stále pobýval, jsem mu odpovídal tak otevřeně a tak docela podle pravdy a podle svého smýšlení, že mi to paní ze Saint-Simon často vyčítala a říkala mi, že se nechám vyhnat od dvora a možná i zavřít do Bastily.

Když konstituce dorazila, požádal mě otec Tellier o schůzku, abychom si o ní pohovořili. Myslel jsem, že mi ji chce ukázat, neboť ji ještě skoro nikdo neviděl a nuncius ji ještě nepřinesl králi. Když jsme byli mezi čtyřma očima, požádal jsem ho, abych ji mohl vidět. Řekl mi, že má jen jeden výtisk, na kterém se pracuje, ale že mi ji co nejdřív dá a že mě může ujistit, že je dobrá a správná a taková, že s ní budu spokojen; že ho k tomu, aby mě požádal o tento rozhovor, přimělo to, že se se mnou chce poradit o způsobu, jak ji dát přijmout. Dal jsem se do smíchu, že se mě chce ptát na to, co ví mnohem lépe než já, a možná na to, o čem už rozhodl. Rozpovídal se, zčásti v poklonách, zčásti o obtížnosti věci po prvním poplachu, který začínal bzučet. Tak na mě naléhal, že jsem mu řekl, že má, jak se mi zdá, svou lekci úplně narýsovanou ve způsobu, jakým dal král přijmout odsouzení pana z Cambrai,5 který byl dokonale právně bezvadný, bez nesnází a podle všech nejcírkevnějších forem.

Sotva jsem to vypustil z úst, řekl mi s výrazem důvěry a prostodušnosti, z něhož se dosud nemohu vzpamatovat, doslova, že se do toho nepustí a že ta forma je příliš nebezpečná; že se bude dobře chránit vydat konstituci provinčním shromážděním každého metropolity, povaze každého biskupa v království a lidem, kteří nebudou v Paříži pod jeho dohledem. Ihned jsem pocítil násilí, které chtěl provést, a to mě podnítilo, abych se proti tomu přel a předestřel mu nepravidelnost přijetí provedeného biskupy, kteří by se náhodou nacházeli v Paříži. „Náhodou!“ odpověděl zpovědník, „já se na náhodu spoléhat nechci; hodlám povolat z provincií biskupy, kteří se mi budou hodit, a zabránit v příjezdu těm, o nichž budu soudit, že se těžko dají vést; a protože nemohu zabránit těm, kteří jsou v Paříži, aby se zúčastnili shromáždění, jež tu bude třeba uspořádat k přijetí, a mohou mezi nimi být svéhlavci, nastrčím tam biskupy in partibus6 a dokonce i ty, kteří jsou jmenováni a ještě nemají své buly, abych byl jejich prostřednictvím silnější v hlasech a postavil je proti každému, kdo bude chtít mudrovat.“ Zachvěl jsem se nad tou řečí a odpověděl jsem mu, že tomu se říká přebírat a vybírat si jako na zahrádce. „Vskutku,“ odpověděl s horlivostí, „to je právě to, co chci udělat, a nevydat se napospas delegacím.“ — „Ale,“ řekl jsem mu, „jakou moc budou mít biskupové, kteří budou v Paříži nahodile, nebo kteří tam budou povoláni, přijmout konstituci za své spolubiskupy z provincie, když od nich nebudou mít plnou moc?“ — „To připouštím,“ odpověděl mi zpovědník, „ale ze dvou zel je třeba vyhnout se horšímu; a horší je vydat se náhodě a dobře se nepojistit. Jen když ve shromáždění přijmou, o ostatní se nestarám; a s touhle lžící na boty uvidíme, kdo se odváží vzepřít papeži a králi. Nedostatky nahradí autorita a bula bude přijata tak či onak: to je to, co je třeba.“

Ještě nějakou dobu jsme se přeli a rozprávěli o těch biskupech in partibus a o těch dalších jmenovaných, a dosud bez bul, z mé strany méně proto, abych ho přesvědčil, než abych ho přiměl mluvit, a v duchu jsem se stejnou měrou podivoval té hlubině podvodu, obratnosti, násilí, převracení všech pravidel, jako i té neuvěřitelné snadnosti, s jakou mi to odkrýval. Je to upřímnost, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit u člověka tak falešného, tak úskočného, tak hlubokého, a ještě méně, k čemu ji mohl považovat za užitečnou. Odešel jsem od něho zděšen jím i následky, které jsem předvídal.

Domluvili jsme si další schůzku, abychom mluvili o bule samotné, až mi dá její výtisk. Sešli jsme se znovu velmi málo dní před odjezdem z Fontainebleau. Zastihl jsem ho zářícího. Podrobil své vůli Bissyho i kardinála z Rohanu a obdržel zřejmě dobré zprávy o svých přípravách v Paříži. Nesnažil jsem se získat pro rozum a pravdu člověka, o kterém jsem viděl, jak málo dbá na jedno i na druhé a jak hluboko se zapletl do toho, aby je potlačil, ale neodvažoval jsem se rozejít s tak nebezpečným člověkem, který ke mně choval ohledy až k bláznivé důvěře. Řekl jsem mu tedy, že ačkoli jsem slyšel hodně mluvit o učení konstituce, ačkoli jsem byl jako všichni pohoršen tím množstvím odsouzených vět, a to s takovou všeobecností krutých a nesčetných nadávek, které tím, že dopadaly na všechny, nedopadaly přece zvlášť na žádnou, ačkoli jsem byl zděšen přímými cenzurami doslovných textů svatého Pavla a málo povznesen věroučnou konstitucí, která se halila do temnoty, místo aby do mysli vnášela jasnost, zřetelnost a poučnou přesnost, jsem příliš nevzdělaný, než abych se s ním pouštěl do teologických sporů; ale co se týká římských nároků, a zvláště věty o exkomunikaci, troufám si považovat se za dost způsobilého, abych mu řekl, že tato místa konstituce jsou neudržitelná a nemohou být nikdy přijata. Řekl mi, že se k tomu vrátíme; a hned nato dosti dlouze rozváděl, co se mu zlíbilo, o učení, přičemž jsem mu málo odporoval, protože jsem cítil, že by to bylo víc než zbytečné. Tato látka zabrala skoro celý čas naší porady.

Když jsme se vrátili k exkomunikaci, začal mluvit páté přes deváté a připustil, že jeho odpovědi nejsou příliš pevné; dodal však, že mě žádá o slyšení u mne ve Versailles v pátek po prvním pátku, kdy tam král přijede, protože on sám tam hned po odjezdu z Fontainebleau nepojede; a že si slibuje, že mě v tom rozhovoru přesvědčí, že cenzura, na kterou si stěžuji, nijak nezasahuje práva krále ani jeho koruny.

Vyprávěl mi, stále s tou prostodušností, že jsem sotva mohl věřit svým uším, o počtu biskupů, které povolal z provincií — o což se nepochybně postaral dřív, než se mnou o tom poprvé mluvil, aby je měl včas —, a o dalších obecných opatřeních, a to se zvláštním rozjařením. Takto jsme se rozešli, abychom se znovu sešli u mne v den, na kterém jsme se právě dohodli.

Ve středu 11. října měl král jako obvykle státní radu, potom poobědval, odjel přespat do Petit-Bourgu k d’Antinovi a nazítří do Versailles.

Aby bylo rozumět tomu, co následuje a co se mi přihodilo, je třeba porozumět mému bytu ve Versailles. Jednou stranou ústil v jedné úrovni do galerie nového křídla, která je v jedné úrovni s tribunou kaple, druhou stranou se opíral o schodiště a zabíral polovinu širokého koridoru, který je naproti velkému schodišti spojujícímu dolní galerii s horní: nejprve úzký pruh do koridoru, který z něho bral světlo, pro záchody a východy; předpokoj o dvou oknech, z něhož se vcházelo napravo a nalevo, kde bylo na každé straně po pokoji o dvou oknech; a za ním kabinet o jednom okně; a všech těchto pět místností mělo krb, stejně jako první, tmavý předpokoj. Celý ten tmavý úzký pruh byl rozdělen mezipatry, pod nimiž měl každý kabinet zadní kabinet. Tento zadní kabinet, nižší než kabinet, měl světlo jen z kabinetu samého. Všechno bylo obloženo dřevem; a tyto zadní kabinety měly dveře a okna, která, když byla zavřená, nebyla vůbec vidět a budila dojem, že za nimi nic není. Ve svém zadním kabinetu jsem měl psací stůl, sedadla, knihy a vše, co jsem potřeboval; velmi důvěrní známí, kteří o tom věděli, mu říkali můj krámek, a opravdu se mu to dost podobalo.

Otec Tellier se na schůzku, o kterou mě požádal, spolehlivě dostavil. Řekl jsem mu, že si zvolil špatnou chvíli, protože pan vévoda a paní vévodkyně z Berry požádali paní ze Saint-Simon o svačinu, že každou chvíli přijdou, že jsou docela schopni procházet se po celém bytě a že nemohu být pánem svého pokoje ani svého kabinetu. Otec Tellier se zdál tou nepříjemnou shodou okolností velmi zarmoucen; a tak naléhal, abychom našli nějaký kout nepřístupný společnosti, aby nemusel odložit naši poradu až na svůj návrat za týden, že jsem mu, krajně jím tlačen, řekl, že znám jen jediný prostředek, totiž aby poslal pryč svého bratra vatblé,7 aby ho to, co mělo přijít, nezastihlo v předpokoji; abychom se on a já zavřeli v mém krámku, který jsem mu ukázal; abychom tam měli svíčky, abychom nebyli závislí na světle z kabinetu, a že pak budeme v bezpečí před procházkami, a nanejvýš budeme muset zmlknout, uslyšíme-li někoho přicházet do mého kabinetu, dokud z něho zase neodejde. Ten prostředek shledal obdivuhodným, poslal svého průvodce pryč; a zavřeli jsme se tam tváří v tvář, s mým psacím stolem mezi sebou a dvěma rozsvícenými svíčkami na něm.

Tam mi začal parafrázovat přednosti konstituce Unigenitus, jejíž výtisk přinesl a položil na stůl. Přerušil jsem ho, abych přešel k větě o exkomunikaci. Probírali jsme ji s velkou zdvořilostí, ale s velmi malou shodou. Každý ví, že odsouzená věta zní: že nespravedlivá exkomunikace nemá bránit v plnění povinnosti;8 z jejího odsouzení tedy plyne: že nespravedlivá exkomunikace má bránit v plnění povinnosti. Nehoráznost této druhé věty udeří ještě silněji než prostá pravdivost věty odsouzené. Je to stín, který ji nechává lépe vyniknout. Následky a strašné důsledky té cenzury bijí do očí.

Nehodlám náš spor vylíčit. Byl živý a dlouhý. Abych ho zkrátil, upozornil jsem ho, že v nynějším stavu věcí, kdy při úvaze je třeba všechno předvídat, zvláště případy nejpřirozenější, a tedy nejmožnější, může zemřít král a také Dauphin,9 kteří se oba nacházejí na dvou opačných koncích věku; že kdyby se to dvojí neštěstí stalo, koruna by podle práva narození náležela španělskému králi a jeho větvi; že podle práva, které právě zavedla zřeknutí, by náležela panu vévodovi z Berry a jeho větvi, a nebude-li jí, panu vévodovi z Orléans a jeho větvi; že kdyby se o ni oba bratři chtěli přít, měl by každý vojsko, spojence a ve Francii stoupence; že pak by papež měl snadnou hru, kdyby jeho konstituci věřili a přijali ji bez výhrady, dát korunu tomu z obou uchazečů, kterému by se mu zlíbilo, a exkomunikovat druhého, protože při přijetí té jeho cenzury a víře v ni, ať by bylo právo exkomunikovaného sebespravedlivější, ať by byla povinnost podporovat jeho stranu sebevětší, bylo by třeba ho opustit a přejít na druhou stranu, neboť by bylo zavedeno a lidé by byli přesvědčeni, že nespravedlivá exkomunikace má bránit v plnění povinnosti; a tím, tak či onak, je papež pánem všech korun svého společenství, může je odejmout tomu, kdo je má nosit, ba i tomu, kdo je nosí, a dát je komukoli, kdo se mu zlíbí, jak si to od Řehoře VII.10 osobovalo tolik papežů a jak se o to pokoušeli, kdykoli se cítili dost silní.

Ten argument byl stejně prostý, aktuální, přirozený a naléhavý; nabízel se sám od sebe. Zpovědník jím také byl omráčen; krev mu stoupla do tváře, začal mluvit páté přes deváté; a já jsem na něho naléhal. Pomalu se vzpamatoval; a s úsměvem uspokojení nad rozhodujícím řešením, které mi chtěl podat, mi řekl: „To jste vedle; dejte pozor, jediným slovem vám celý váš úsudek zbořím; poslyšte: Kdyby v případě, který uvádíte a který se bohužel může až příliš snadno přihodit, papež přišel na to, že se postaví na stranu jednoho z obou uchazečů a exkomunikuje druhého a ty, kteří by mu pomáhali, pak by tato exkomunikace nespadala pod cenzuru, kterou papež vynáší ve své bule; nebyla by jen nespravedlivá, nýbrž byla by falešná. Dobře si ten rozdíl uvědomte, pane, a procítěte ho; neboť papež nemůže mít žádný důvod exkomunikovat kteroukoli z obou stran ani kteréhokoli z obou uchazečů. A protože to tak je, jak je to pravda, jeho exkomunikace by byla falešná. Nikdy nebylo rozhodnuto, že by falešná exkomunikace mohla či měla bránit v plnění povinnosti; tato exkomunikace by tedy mířila naprázdno a nepřinesla by žádnou výhodu jednomu ani žádnou újmu druhému, který by jednal zcela tak, jako by žádné exkomunikace nebylo.“ — „To je, otče, obdivuhodné,“ odpověděl jsem mu, „to rozlišení je jemné a obratné, to připouštím, a přiznávám také, že jsem je nečekal; ale ještě několik malých námitek, prosím Vás. Připustili by ultramontánci neplatnost té exkomunikace? Není neplatná, jakmile je nespravedlivá? Neboť kdo může přikázat, aby se páchala nespravedlnost, a přikázat to pod trestem exkomunikace? Má-li papež moc exkomunikovat nespravedlivě a dosáhnout poslušnosti své exkomunikace, kdo omezil tak neomezenou moc a proč by jeho neplatná exkomunikace nebyla respektována a poslouchána stejně jako jeho exkomunikace nespravedlivá? Konečně, až přijetím biskupů a parlamentů celého království, a v důsledku toho kázáním, zpovědí a vyučováním, bude všem lidem všeho druhu dobře vštípeno a ustáleno, že nespravedlivá exkomunikace má bránit v plnění povinnosti, a až potom uvedený případ ve Francii nastane a papež v důsledku toho exkomunikuje jednoho z uchazečů a ty, kdo budou podporovat jeho stranu, myslíte si, že by tehdy bylo snadné vysvětlit Vaše jemné rozlišení mezi nespravedlivou a falešnou exkomunikací lidu, vojákům, důstojníkům, měšťanům, pánům, ženám, převážné části světa, dokázat jim ten rozdíl, uplatnit jej na vyhlášenou exkomunikaci, dobře je o tom přesvědčit, a to všechno ve chvíli, kdy by šlo o to jednat a chopit se zbraně? To jsou, otče, velké nesnáze; a já nevidím žádnou v tom, nepřijmout cenzuru, o níž mezi námi v bule jde, kromě té, že se papeži nedovolí přisvojit si ten nový titul, který si sám dává, totiž že může sesazovat krále, zprošťovat jejich poddané přísahy věrnosti a nakládat s jejich korunou, proti výslovným slovům Ježíše Krista a celého Písma.“

Tento krátký výklad jezuitu rozběsnil, protože uhodil hřebíček na hlavičku navzdory všem jeho kličkám a obratnostem. Stále se vyhýbal tomu, aby mi řekl cokoli osobního, ale zuřil; a čím víc se ovládal vůči mně, tím méně se dokázal ovládat ve věci samé; a jako by se chtěl odškodnit za svou umírněnost vůči mně, tím víc se rozvášnil a rozpovídal o způsobu, jak donutit celé království, aby bulu přijalo, aniž by v ní cokoli sebeméně změnilo.

V tom zápalu, kdy už nebyl pánem sám sebe a kdy se mu vymklo mnoho věcí, za jejichž zamlčení by, jsem si jist, potom velmi draze zaplatil, mi řekl tolik věcí o podstatě i o násilí, jímž se má přijetí prosadit, tak nehorázných, tak krutých, tak děsivých, a s tak krajní vášní, že jsem upadl do skutečné mdloby. Viděl jsem ho z očí do očí mezi dvěma svíčkami, kdy mezi námi nebylo nic než šířka stolu (jeho strašlivou fyziognomii jsem popsal jinde); náhle omámen sluchem i zrakem, byl jsem, zatímco mluvil, zachvácen představou, co je to jezuita, který pro svou osobní nicotnost, a to přiznanou, nemohl ničeho doufat pro svou rodinu, a pro svůj stav a své sliby ani pro sebe sama, ani jablko či doušek vína navíc oproti všem ostatním; který svým věkem stál těsně před chvílí, kdy bude skládat účty Bohu; a který s rozmyslem, a s velkou úskočností k tomu dospěv, se chystal uvrhnout stát i náboženství do nejstrašnějšího požáru a rozpoutat nejhroznější pronásledování kvůli otázkám, na kterých mu nijak nezáleželo a které se týkaly jen cti jejich Molinovy školy.

Jeho hlubiny, násilnosti, které mi odhalil, to vše dohromady mě uvrhlo do takového vytržení, že jsem mu náhle, přerušiv ho, řekl: „Otče, kolik je Vám let?“ Jeho krajní překvapení — neboť jsem se na něho díval vší silou svých očí, které viděly, jak se mu kreslí ve tváři — mi vrátilo smysly a jeho odpověď mě docela přivedla k sobě. „Ale proč se mě na to ptáte?“ řekl mi s úsměvem. Úsilí, které jsem vynaložil, abych se dostal z tak jedinečného sproposita, jehož celou děsivou závažnost jsem pocítil, mi poskytlo východisko: „To proto,“ řekl jsem mu, „že jsem se na Vás nikdy tak dlouho v kuse nedíval jako teď, tváří v tvář a mezi těmi dvěma svíčkami, a že máte při vší své práci tvář tak dobrou a tak zdravou, že mě to překvapuje.“ Tu odpověď spolkl, nebo to aspoň tak dobře předstíral, že na tom nikdy nebylo nic znát, ani tehdy, ani potom, a že se mnou nepřestal velmi často, a skoro při každé své cestě do Versailles, mluvit jako předtím, a se stejnou otevřeností, ačkoli jsem o to vůbec nestál. Odpověděl mi, že mu je sedmdesát čtyři let,11 že se opravdu těší velmi dobrému zdraví, že je celý život zvyklý na tvrdý a pracovitý život; a odtud pokračoval tam, kde jsem ho přerušil.

Brzy nato jsme byli přerušeni i my a donuceni k mlčení, ba ani jsme se neodvážili pohnout, kvůli společnosti, kterou jsme slyšeli vstoupit do mého kabinetu. Naštěstí se tam skoro nezdržela a paní ze Saint-Simon, která o mém rozhovoru mezi čtyřma očima věděla, přispěla k tomu, aby nás vysvobodila.

Takto uběhly víc než dvě hodiny: on oplácel jemnůstkami dětinskými, pokud šlo o podstatu, autoritou a nestoudností, pokud šlo o přijetí a o formu přijetí; já jsem už jen čeřil povrch, v naprostém přesvědčení, do něhož mě právě uvedl, že nejzoufalejší a nejzuřivější rozhodnutí jsou přijata a pevně stanovena. Rozešli jsme se, aniž jsme jeden druhého přesvědčili: on mi přitom řekl spoustu lichotek o mém důvtipu, že to nechápu, že látce nerozumím, že se zastavuji jen u planého zdání, že ho to překvapuje a že mě prosí, abych o tom dobře uvážil; já jsem odpověděl bez okolků, že má úvaha je hotová a že má schopnost dál nesahá. Navzdory této upřímnosti se zdál tehdy i potom se mnou velmi spokojen, ačkoli ze mě nikdy nemohl dostat nic jiného; a já jsem si zase dával dobrý pozor, abych se nezapomněl ukázat s ním velmi spokojen.

Vypustil jsem ho malými dveřmi za svým kabinetem, takže ho nikdo nezahlédl; a jakmile jsem je za ním zavřel, vrhl jsem se do křesla jako člověk, který lapá po dechu, a dlouho jsem v něm zůstal sám ve svém kabinetu a přemýšlel o zázraku svého vytržení a o hrůzách, které mi je způsobily.

Jejich následky začaly hned nato shromážděním biskupů v Paříži; a to patří do zvláštních dějin konstituce, jimž je přenechám, abych se k nim vrátil, jen až budu nutně muset mluvit o tom, co z toho prošlo mýma rukama, nebo, stejně zajímavým způsobem, před mýma očima či mýma ušima.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Lorenzo Casoni (1645–1720), kardinál od roku 1706, a Gian Antonio Davia (1660–1740), kardinál od roku 1712, patřili k nejváženějším členům posvátného kolegia.↩

  2. Vysvětlivka: Annibale Albani (1682–1751), synovec papeže Klementa XI., kardinál od roku 1711.↩

  3. Vysvětlivka: Papežským nunciem ve Francii byl tehdy Cornelio Bentivoglio (1668–1732), nuncius od roku 1712, horlivý zastánce konstituce.↩

  4. Vysvětlivka: První prezident pařížského parlamentu, od roku 1712 Jean-Antoine de Mesmes; parket (parquet) tvořili generální prokurátor a generální advokáti, kteří u parlamentu hájili práva krále.↩

  5. Vysvětlivka: Papež Inocenc XII. odsoudil roku 1699 Fénelonovy Výklady zásad svatých o vnitřním životě; Ludvík XIV. dal toto odsouzení přijmout provinčními shromážděními biskupů pod předsednictvím jednotlivých metropolitů.↩

  6. Vysvětlivka: Biskupové in partibus infidelium byli vysvěcení biskupové s titulem zaniklé diecéze v zemích nevěřících, bez vlastní diecéze ve Francii.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo vatblé se ustáleně užívalo k označení bratra, který doprovázel řeholníka.↩

  8. Vysvětlivka: Jde o 91. z vět Quesnelových Morálních úvah odsouzených konstitucí Unigenitus: „Strach z nespravedlivé exkomunikace nám nikdy nemá bránit v plnění povinnosti.“↩

  9. Vysvětlivka: Dauphinem byl tehdy tříletý pozdější Ludvík XV. Podle zřeknutí z let 1712–1713 se Filip V. vzdal nároků na francouzský trůn, takže dědicem by po dauphinovi byl vévoda z Berry a po něm vévoda z Orléans.↩

  10. Vysvětlivka: Papež Řehoř VII. (1073–1085) prohlásil roku 1076 v boji o investituru římského krále Jindřicha IV. (pozdějšího císaře) za sesazeného a zprostil jeho poddané přísahy věrnosti.↩

  11. Ediční poznámka: Otec Tellier se narodil roku 1643, na podzim 1713 mu tedy bylo teprve kolem sedmdesáti let; údaj o sedmdesáti čtyřech letech je patrně Saint-Simonův omyl.↩