Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola druhá
Pan Savojský přijímá titul krále sicilského. — Napodobuje krále ve věci svých levobočků. — Prie, jmenovaný velvyslancem v Turíně, se žení s dcerou Pléneufa, která se stane pro Francii osudnou. — Guvernérství Alsaska a Brisachu maršálovi z Huxelles. — Tři sta tisíc livrů Torcymu; čtyři sta tisíc livrů Pontchartrainovi; čtyři sta tisíc livrů vévodovi z La Rochefoucauld. — Lamoignon zapisovatelem, Chauvelin velkým pokladníkem řádu; Voysin a Desmarets dostávají jejich „râpé“. — Chauvelin; kdo to byl; a jeho tchán. — Dalon; kdo to byl. — Vyhnán ze svého místa prvního prezidenta parlamentu v Bordeaux. — Dobytí Freiburgu Villarsem, který posílá ke dvoru Contadese. — Vévoda z Fronsacu přináší zprávu o dobytí Brisachu; král mu dává dvanáct tisíc livrů a byt v Marly. — Kirn se vzdává Besonsovi, který rozpouští svou armádu a vrací se do Paříže. — Konference v Rastattu mezi Villarsem a princem Evženem, kteří tam vyjednávají a uzavírají mír mezi Francií, císařem a Říší. — Redukce vojska. — Smrt toskánského prince. — Smrt Harlevilla. — Smrt rytíře z Grignanu neboli hraběte z Adhémaru. — Smrt Gassiona; kdo to byl, a jeho rodina. — Smrt princezny z Courtenay, její rodina, o níž král dává najevo, že cítí, že je jeho krve. — Saintrailles; kdo to byl; jeho smrt. — Smrt a povaha Phélypeauxe. — Smrt vévody z Mediny Sidonie. — Ronquillo zbaven místa guvernéra Kastilské rady; dostává penzi deset tisíc tolarů. — Návrat vévody z Aumontu. — Sicilský král se odebírá s královnou na Sicílii a zanechává prince piemontského jako regenta s radou. — Peterborough a Jennings se představují králi. — Bavorský kurfiřt v Paříži; navštíví krále.
Pan Savojský přijal 22. září na základě utrechtského míru titul sicilského krále a hned nato si začal hrát nejen na velkého krále, ale napodobil i jejich nejnovější kousky svévolné moci. Měl syna a dceru s paní z Verrue1; legitimoval je; až dosud setrvávali v tomto prostém postavení; nyní chtěl, aby jim celý jeho dvůr přiznával Výsost. Syn padl neženatý, dceru otec velmi miloval; chtěl napodobit krále; provdal ji za prince z Carignanu2, jediného syna onoho proslulého němého a po svých dvou synech předpokládaného dědice svých zemí. Staršího dal nazývat vévodou savojským, druhého princem piemontským.3 Král jmenoval markýze z Prie velvyslancem v Turíně a přidal mu čtyři tisíce livrů k penzi, tisíc tolarů měsíčně a deset tisíc na výstroj. Před odjezdem se markýz oženil s dcerou Plénœufa, který zbohatl na úkor zásobování a polních špitálů armád a který se potom, aby se kryl, stal Voysinovým úředníkem. Paní z Prie4 byla neobyčejně hezká a dobře urostlá, velmi duchaplná a podivuhodně sečtělá. Jela s manželem do Turína; po návratu se stala veřejnou milenkou pana Vévody a za ministerstva tohoto prince Médeou Francie.5
Guvernérství Alsaska a guvernérství Brisachu, uprázdněná smrtí vévody Mazarina, dal král maršálovi z Huxelles, což byl dar téměř sto tisíc livrů ročního důchodu; Torcymu dal sto tisíc tolarů z poštovních příjmů a Pontchartrainovi čtyři sta tisíc livrů, aby mu pomohl koupit statky, které mu maršálka z Clérembault prodala s tím, že je převezme až po její smrti; a dalších čtyři sta tisíc livrů panu z La Rochefoucauld6, který pod záminkou nářků, že nemá čím platit dluhy, chtěl nacpat své sluhy.
La Vrillière prodal svůj úřad zapisovatele řádu Lamoignonovi, prezidentu parlamentu (à mortier), se svolením ponechat si modrou stuhu; Voysin dostal „râpé“78 tohoto úřadu. Také Chamillart prodal svůj úřad velkého pokladníka řádu a modrou stuhu si ponechal; Desmarets dostal jeho „râpé“ a Chauvelin9 úřad. Byl velmi mladý a teprve generálním advokátem. Pro tyto úřady to byl nový pád, který velmi pokořil ministry, ač jim bylo ke cti, že je kdysi zastávali, i nejvyšší soudce. Tento Chauvelin, starší bratr toho, který se mnohem později stal strážcem pečetí, věděl ještě víc než on; dokázal si získat důvěru krále, který ho používal k mnoha jezuitským pletichám; míval dlouhé a časté audience zadními dveřmi; sotva se to ještě dalo postřehnout, a byl by to dotáhl na cokoli, kdyby byli král i on žili jen o něco déle. Byl zetěm Gruchyho, který byl dlouho správcem jmění mého otce, který na něj nikdy nezapomněl, který mu dobře a věrně sloužil, který zbohatl v daňových pachtech za generálního kontrolora Pontchartraina a který se dožil téměř sta let v dokonalém tělesném i duševním zdraví.
Dalon, který po svém otci — jednom z nejlepších a nejpoctivějších soudců království a příteli mého otce — nastoupil na místo prvního prezidenta v Pau a který byl velmi duchaplný a schopný, přešel na místo prvního prezidenta v Bordeaux. Natropil tam tolik bláznovství a nehorázných darebáctví, že dostal rozkaz z místa odstoupit. Tento trest se zdál zázrakem při beztrestnosti, kterou si soudcovský stav spolu s tolika jinými uzurpacemi za této vlády vydobyl. Dalon se první léta po svém pádu hanbou skrýval. Potom znovu nabral odvahu a dlouho nestoudně žádal jiné podobné místo nebo místo státního rady. Neúnavně klepal na všechny dveře. A stejně neúnavně ho nechávali štěkat. Konečně se po mnoha letech odebral pohřbít se u sebe doma, kde žil velmi opuštěn a ještě víc opovrhován až do své smrti, k níž došlo nedávno.
Maršál z Villars dal 14. října v pět hodin odpoledne zaútočit na kontreskarpu Freiburgu. Vivans byl službu konajícím generálporučíkem a velmi se vyznamenal. Boj byl dlouhý a velmi tuhý. Padlo dvacet pět kapitánů granátníků a dvanáct set mužů, víc zabitých než raněných; nakonec se vojsko usadilo na kontreskarpě a na lunetě.10 Maršál z Villars zůstal v zákopu až do jedenácti hodin večer, kdy bylo zakopání úplně dokončeno. Na ravelin se zaútočilo posledního října. Narazilo se tam na malý odpor, kdo tam byl, byl zabit nebo zajat. Druhého dne se chystali k útoku na vlastní pevnost, když spatřili na valu dvě bílé vlajky. Baron d’Arche11, který v pevnosti velel, opustil město a stáhl se do zámku a do pevnůstek se vším vojskem, které tam dokázal umístit. Ve městě nechal přes dva tisíce raněných či nemocných, osm set zdravých vojáků, pro něž v zámku a v pevnůstkách nenašel místo, a všechny ženy, děti a spoustu sluhů posádky. Villars nechal do města vstoupit pluk gardy, nedovolil těm zbytečným krkům odejít, ať křičeli jakkoli, dal po měšťanech požadovat milion, aby se vykoupili z plenění, poskytl guvernérovi pětidenní příměří, aby mohl poslat k princi Evženovi pro jeho rozkazy, a vyslal ke králi Contadese, který dorazil do Marly v pondělí 6. listopadu ráno. Villars dal baronu d’Arche ještě lhůtu do 15., během níž se z žádné strany nestřílelo, maršál však nechával pracovat na svých bateriích a guvernér posílal jídlo těm, které nechal ve městě. V úterý 21. listopadu přijel do Marly vévoda z Fronsacu a přinesl králi zprávu o kapitulaci zámku a pevnůstek Freiburgu. Bylo tam sedm tisíc mužů, velmi namačkaných, a ti odtáhli 17. se všemi válečnými poctami; tímto činem válka skončila. Asfeld, mnohem později maršál Francie, byl ponechán ve Freiburgu, aby tam a v Breisgau velel pod rozkazy du Bourga, velitele v Alsasku. Villars se vrátil do Štrasburku; vévoda z Fronsacu dostal za svou cestu dvanáct tisíc livrů a byt v Marly po zbytek pobytu a k armádě se už nevracel, protože se měla rozejít.
Besons při rozpouštění své armády vyzval ke kapitulaci Kirn, který se vzdal; a sám se vrátil do Paříže a poklonit se králi.
V posledních dobách obléhání přicházely od prince Evžena maršálovi z Villars tajné návrhy; maršál se dokonce jednou s velmi malým doprovodem na celý den z obléhání vzdálil. Contades, když přinášel zprávu o kontreskarpě, byl pověřen i jinými věcmi týkajícími se těchto návrhů a měl přivézt královy rozkazy. I potom jezdilo spousta kurýrů, jaké stav téměř skončeného obléhání nevyžadoval. A skutečně maršál z Villars odjel 27. listopadu ze Štrasburku v doprovodu prince z Rohanu, Châtillona, Broglieho a Contadese, aby téhož dne a zároveň s princem Evženem přijel na zámek v Rastattu, který nádherně vystavěl zesnulý princ Ludvík Bádenský a který jeho vdova propůjčila, aby se v něm mezi oběma generály konaly konference o míru mezi Francií, císařem a Říší.12 Oba zachovávali ve všem nejúplnější rovnost a nejdokonalejší zdvořilost. Každý z nich měl stráž o sto mužích. Konference mezi nimi dvěma o samotě začaly ihned nato. Princ z Rohanu tam zůstal jen dva nebo tři dny a vrátil se do Paříže. V Dokladech se najde vše, co se týká těchto konferencí, smlouvy, která z nich vzešla a kterou tam oba generálové podepsali, i toho, co se v důsledku toho dělo později v Badenu, kde byla podepsána definitivní smlouva; to mě zbavuje povinnosti se tu o těchto věcech šířit.13
Během těchto konferencí král rozpustil šedesát praporů, po osmnácti mužích z každé roty pluku gardy a sto šest eskadron, z toho dvacet sedm dragounských. Nejenže se mír s Německem zdál jistý, ale král, v míru s ostatní Evropou, by už tolik vojska nepotřeboval, ani kdyby válka proti císaři a Říši pokračovala.
Rok se uzavřel několika úmrtími. Velkovévoda ztratil 30. října svého nejstaršího syna14, padesátiletého prince, který vzbuzoval velké naděje, ale jehož zdraví bylo už dávno podlomené. Roku 1688 se oženil se sestrou paní Dauphine Bavorské a kolínského a bavorského kurfiřta, s níž nikdy neměl děti. Paní velkovévodkyně, jeho matka, která se už před mnoha lety vrátila do Francie, pocítila tuto ztrátu méně než celé Toskánsko a než velkovévoda, jemuž kromě druhého syna nezbýval žádný dědic; ten žil už několik let odloučen od své ženy, s níž neměl děti a která se vrátila žít k sobě do Německa. Neměla děti. Ona a její sestra, vdova po slavném princi Ludvíku Bádenském, byly posledními z tohoto starobylého a velkého rodu sasko-lauenburského. Králův smutek byl černý a trval tři týdny.
Harleville zemřel v dosti pokročilém věku. Jmenoval se Brouilly, stejně jako vévodkyně z Aumontu a markýza z Châtillonu, jeho sestřenice z druhého kolena, od jehož otce15 koupil guvernérství Pignerolu. Dobře sloužil, byl velmi čestný muž a těšil se vážnosti. Král mu z něj i nadále vyplácel třicet pět tisíc livrů ročního služného, z nichž osm tisíc zůstalo jeho ženě.
Hrabě z Adhémaru zemřel v Marseille bez dětí se slečnou d’Oraison, kterou mu rodina dala za ženu, aby je měl. Byl dobře znám pod jménem rytíř z Grignanu. Patřil k prvním meninům Monseigneura; byl to muž velmi duchaplný, rozumný, statečný a sečtělý, hodně se pohyboval ve velkém světě a vyhledávala ho nejlepší společnost. Dna, která ho nesmírně a velmi brzy sužovala, ho donutila odejít do Provence. Byl bratrem hraběte z Grignanu, rytíře řádu, generálního místodržitele a velitele v této provincii. Paní de Sévigné o něm hodně píše ve svých dopisech.
Gassion, služebně velmi starý generálporučík, velmi vynikající, guvernér Daxu a Mézières, zemřel v Paříži po dlouhé nemoci ve věku sedmdesáti tří let. Byl dlouho poručíkem tělesné gardy a z tohoto sboru odešel, aby mohl volněji sloužit jako generálporučík, v naději, že se stane maršálem Francie. Maršály udělali už nejednoho, kdo se mu nevyrovnal, ale nikdy nikoho nevzali z tělesné gardy, a to ho přimělo odejít. Král se tím tajně cítil dotčen, ze žárlivosti na své kompanie tělesné gardy; navenek s ním jednal slušně, zaměstnával ho, ale to bylo vše. Byl to malý živý Gaskoňec, ctižádostivý, horlivý, který si připadal ještě cennější, než byl, a který na to pomalu umřel žalem. Byl vlastním synovcem slavného maršála z Gassionu a to mu pomotalo hlavu. Gassion, jeho synovec, měl víc štěstí než on a vyšlo ho to laciněji. Maršálův děd, první z těchto Gassionů, kterého lze zřetelně rozpoznat, byl generálním prokurátorem v navarrské radě, kterého dala vychovat Jana d’Albret, královna navarrská. Vrhl se do Navarrenxu obleženého Španěly; guvernér tam padl, on velel na jeho místě, přinutil Španěly ustoupit až do Orthezu, kam je pronásledoval, oblehl je tam a donutil je vzdát se. Za tento čin dostal předsednictví ve svrchované radě Navarry a později byl představeným tajné rady navarrského krále. Jeho syn byl generálním prokurátorem, pak prezidentem svrchované rady Navarry a zemřel roku 1598 s breve státního rady. Byl otcem maršála z Gassionu, jednoho biskupa z Oloronu a jejich nejstaršího bratra, který byl prezidentem parlamentu (à mortier), když předtím byl generálním prokurátorem navarrského parlamentu. Byl také intendantem generality Pau; dostal roku 1636 jedno z těch breve státního rady, jaké měl jeho otec; a roku 1660 dosáhl povýšení svého statku Camou na markýzát pod jménem Gassion. Ten je otcem Gassiona od tělesné gardy, který dal podnět k této malé odbočce, a několika dalších dětí, z nichž nejstarší byl prezidentem parlamentu (à mortier) v Pau a dostal roku 1664 jedno z těch breve státního rady. Mezi několika dětmi měl markýze z Gassionu, zetě strážce pečetí Armenonvilla, který se stal vynikajícím generálporučíkem, guvernérem Daxu a Mézières a o Letnicích 1743 rytířem Svatého Ducha.
Princ z Courtenay16 ztratil manželku, která ho svým jměním živila a která mu zanechala syna a dceru; dcera se provdala za markýze z Bauffremontu, rytíře Zlatého rouna a později generálporučíka. Syn se oženil se sestrou pana z Vertus z bretaňských levobočků, vdovou po donu Gonzalovi Carvalhovi Palatinovi, velmistru staveb portugalského krále, odkud se vrátila. Málo sloužil a měl staršího bratra, který padl u mušketýrů při obléhání Monsu, kde byl jejich otec v průvodu dvora. Král otce kvůli této ztrátě navštívil, což se zdálo velmi neobvyklé, a byla to pocta, kterou mu chtěl prokázat v době, kdy ji už mnoho let nikomu neprokazoval; ukázalo se tím, že nemohl nevědět, že je skutečně princem jeho krve, což však ani králové, jeho předchůdci, ani on sám nikdy nechtěli uznat. Tento princ z Courtenay byl synem Harlayové, s Lametovou, svou první ženou, neměl děti a tyto děti měl s druhou, která byla vdovou po Le Brunovi, prezidentu Velké rady, a dcerou Duplessise-Besançona, guvernéra Auxonne a generálporučíka. Budu mít příležitost ještě mluvit o tomto princi z Courtenay a o synovi, který mu zůstal a který byl posledním z této nešťastné větve královského rodu.
Zemřel Saintrailles, který byl už starý a patřil k domácnosti pana Vévody a o němž jsem měl příležitost mluvit při smrti pana Vévody, králova zetě. Byl to muž čestný a statečný, nejlepší hráč vrchcábů své doby, který ovládal i všechny ostatní hry, aniž z toho dělal řemeslo. Měl důležitý vzhled, mluvil mravoučně a v sentencích, byl lakomý a navykl všechny prince krve a jejich důvěrné přátele, kteří se stali i jeho přáteli, na své drzé způsoby. Nebyl ani Poton, ani Saintrailles17, nýbrž velmi drobný šlechtic, a nebyl ženatý. Měl jen jednu neteř, velmi hezkou a počestnou, dvorní slečnu paní Vévodkyně. Když už paní Vévodkyně dvorní slečny neměla, zůstala neteř u paní Princezny. Markýz z Lanques z rodu Choiseulů se do ní tak zamiloval, že si ji chtěl vzít. Byl kapitánem v pluku Bourbon, za tažení byl raněn, vrátil se umírající do Paříže, dal se donést do kostela svatého Sulpicia, kde se s ní oženil, a o dva dny později zemřel. Saintrailles jí odkázal celé své jmění, s nímž se provdala za pana z Illiers.
Z dopisů z Martiniku se dozvěděli, že tam zemřel Phélypeaux.18 Byl to člověk velmi neobyčejný, nesmírně duchaplný, sečtělý, výmluvný a přirozeně půvabný; velmi urostlý, neženatý, neměl nic, lakomý, kdykoli mohl, ale přitom vznešených způsobů a ctižádostivý; dobře věděl, kdo je, ale stavěl na svých zásluhách a na ministerstvu; zdvořilý, se vším vzezřením světáka a výborný společník, ale samotář, velmi náladový a s vytříbeným vkusem v dobrém jídle, v nábytku a ve všem. Byl generálporučíkem, velmi líný a schopnější pro práci v kabinetu než pro válku. Působil u kolínského kurfiřta, potom byl velvyslancem v Turíně a při roztržce s ním bylo velmi zle zacházeno; po návratu o ní podal zprávu, stejně přesnou jako jízlivou a dobře napsanou, a při té příležitosti jsem o něm měl možnost mluvit. Po návratu se stal státním radou z meče; ale po tomto spise, v němž bylo s panem Savojským krutě zacházeno, a po řečech, v nichž ho Phélypeaux nešetřil o nic víc, se mu paní vévodkyně z Bourgogne stala nepříjemnou překážkou, a po míru i sám pan Savojský. Neměl nic; a měl jen jednoho bratra, biskupa z Lodève, který nebyl o nic méně duchaplný a měl lepší mravy než on, a k němu odešel žít do Languedocu. Byli vlastními bratranci Châteauneufa, státního sekretáře, otce La Vrillièra, který spolu s kancléřem a jeho synem dokázal zařídit, že byl poslán na Martinik jako generální guvernér ostrovů, což je nezávislý úřad s víc než čtyřiceti tisíci livrů ročního důchodu, nepočítaje postranní příjmy, které uměl dobře zhodnotit.
Rok uzavřela smrt vévody z Mediny Sidonie. Přišla náhle v Madridu, když se chystal nastoupit do kočáru španělského krále, jehož byl velkým štolbou; byl také rytířem Svatého Ducha. Patřil k největším a nejdokonalejším velmožům Španělska, byl velmi starý a velmi oddaný španělskému králi. Měl jsem příležitost o něm mluvit v souvislosti se závětí Karla II. a nástupem Filipa V. na trůn. Zanechal syna, který měl rovněž potomstvo. Byl hlavou tohoto velkého a starobylého rodu Guzmánů a nejstarším vévodou Španělska. Ale tam o všem rozhoduje grandeza; a ačkoli ta jeho patří k prvním, už jsem poznamenal, že mezi grandy se stáří grandezy nedodržuje. Budu mít příležitost o tom ještě mluvit v souvislosti se svým mimořádným velvyslanectvím ve Španělsku. Tam budu mluvit i o velkém úřadu prezidenta Kastilské rady a, není-li obsazen, o místě guvernéra této rady. To měl Ronquillo, který v této hodnosti neprokazoval u sebe panu z Vendôme přednost, navzdory podivné Výsosti a postavení, které mu paní des Ursins zjednala, aby si pak vzala totéž. Byl propuštěn s penzí deset tisíc tolarů.
Vévoda z Aumontu se vrátil ze svého velvyslanectví v Anglii a měl u krále v jeho kabinetu dlouhou audienci. Bylo pozorováno, že okázale přejal všechny anglické způsoby, až po to, že si přivazoval řádový kříž k modré stuze, jako rytíři Podvazkového řádu nosí své medaile připevněné ke stuze. Jeho příjezd nevzbudil velký potlesk. Peníze, které odtamtud dokázal přivézt, ho však dokázaly utěšit.
Nový sicilský král neotálel a vydal se ten ostrov osobně poznat a zjistit, co z něj bude moci vytěžit. Vzal s sebou královnu, svou manželku, zřídil radu, která měla v jeho nepřítomnosti vládnout v Turíně, a nabídl paní své matce hodnost regentky. Při tom, jak málo podílu na záležitostech jí celý život dával od chvíle, kdy převzal správu z jejích rukou, dobře vycítila prázdnotu titulu nabízeného jen ze zdvořilosti a omluvila se, že jej nepřijme. Po jejím odmítnutí jej svěřil princi piemontskému, svému synovi, mladému princi, který vzbuzoval největší naděje, a odplul na lodích admirála Jenningse, které ho dopravily do Palerma. Tam byl korunován; a Sicilané nevynechali nic, horlivost, holdy ani slavnosti, aby si získali přízeň tak žárlivého a prozíravého panovníka. Jenningsovi dal za přepravu padesát tisíc livrů a svůj portrét posázený diamanty a sicilská královna mu dala velmi krásný prsten. Jennings pak zakotvil u pobřeží Provence a v Toulonu se mu dostalo mnoha poct. Potom přijel do Paříže. Hrabě z Peterborough, který tolikrát procestoval Evropu a s takovou zuřivostí sloužil arcivévodovi ve Španělsku, se také přijel do Paříže projít. Byl to člověk, který ani ve velmi pokročilém věku a jako rytíř Podvazkového řádu nevydržel na jednom místě. Torcy ho představil králi ve Versailles v pondělí 4. prosince a Peterborough hned nato představil králi Jenningse. Tito admirálové eskadry nejsou pod těmi velkými názvy ničím jiným než u nás velitelé eskadry. Tento říkal, že od té doby, co slouží, vydělal pět set tisíc tolarů. Naši zdaleka tolik nevydělávají. Ihned nato odjel do Anglie.
Bavorský kurfiřt přijel v pondělí 18. prosince z Compiègne do Paříže a ubytoval se u Monasterola, svého vyslance v tomto městě. Ve středu 20. jel do Versailles. Krále viděl odpoledne jako obvykle zadem, byl s ním půl hodiny sám v jeho kabinetu a pak se vrátil do Paříže k Monasterolovi, kde přijímal málo lidí, velmi smutný, že už nemůže doufat v titul sardinského krále.
Poznámky
Vysvětlivka: Jeanne-Baptiste d’Albert de Luynes, hraběnka z Verrue (1670–1736), dcera vévody z Luynes, byla od konce 80. let 17. století milenkou Viktora Amadea II.; roku 1700 uprchla z Turína do Francie.↩
Vysvětlivka: Viktor Amadeus, princ z Carignanu (1690–1741), syn Emanuela Filiberta, prince z Carignanu (1628–1709), hluchoněmého od narození; s legitimovanou dcerou pana Savojského se oženil roku 1714.↩
Ediční poznámka: Saint-Simon se mýlí: syn Viktora Amadea II. a paní z Verrue, Vittorio Francesco, markýz ze Susy (1694–1762), nepadl. Princem piemontským byl starší z legitimních synů, Viktor Amadeus († 1715), mladší Karel Emanuel byl vévodou z Aosty.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paní z Prie byla dcerou bohatého finančníka jménem Berthelot de Plénœuf neboli Pleinœuf. Markýz d’Argenson ve svých Pamětech (s. 201–202) potvrzuje, co o paní z Prie říká Saint-Simon: „Nevěřím,“ píše, „že by kdy existovala nebeštější bytost. Okouzlující postava a ještě víc půvabu než krásy; živý a jemný duch, genialita, ctižádost, lehkomyslnost, a přece velká duchapřítomnost atd.“ Nevydaný Deník markýze d’Argensona přináší o paní z Prie podrobnosti, které by bylo těžké do Pamětí zařadit.↩
Vysvětlivka: Pan Vévoda je zde Ludvík IV. Jindřich, vévoda z Bourbonu (1692–1740), v letech 1723–1726 první ministr Ludvíka XV.; paní z Prie, rozená Agnès Berthelot de Pléneuf (1698–1727), měla na jeho vládu rozhodující vliv a po jeho pádu byla vypovězena na svůj statek v Normandii, kde roku 1727 zemřela. Médea je v řecké báji čarodějnice, která z pomsty zahubila vlastní děti.↩
Vysvětlivka: Pan z La Rochefoucauld je zde František VII., vévoda z La Rochefoucauld (1634–1714), velký lovčí a velký mistr šatny, dlouholetý králův oblíbenec.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Smysl tohoto slova byl vysvětlen v poznámce (viz výše).↩
Vysvětlivka: „Râpé“ (doslova patoky z vylisovaných matolin) se říkalo králově svolení nosit odznaky Řádu Svatého Ducha jako hodnostář řádu, ačkoli dotyčný řádový úřad už nebo vůbec nezastával; Saint-Simon výraz podrobně vysvětlil výše.↩
Vysvětlivka: Louis Chauvelin, generální advokát pařížského parlamentu, starší bratr Germaina-Louise Chauvelina (1685–1762), strážce pečetí v letech 1727–1737.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Malé opevnění trojúhelníkového tvaru zřizované uvnitř ravelinů.↩
Vysvětlivka: Baron d’Arche je Saint-Simonova podoba jména císařského generála Ferdinanda Amadea barona Harrsche, velitele Freiburgu při obléhání roku 1713.↩
Vysvětlivka: Mír mezi Francií a císařem podepsali Villars a princ Evžen v Rastattu 6. března 1714; mír s Říší byl pak uzavřen 7. září 1714 ve švýcarském Badenu (v Aargau), o němž Saint-Simon mluví dále.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Protože listiny, na něž Saint-Simon odkazuje, chybějí, lze nahlédnout do Pamětí Torcyho, který všechna tato jednání řídil jako státní sekretář pověřený zahraničními věcmi.↩
Vysvětlivka: Ferdinand Medicejský (1663–1713), nejstarší syn toskánského velkovévody Cosima III. a Markéty Luisy Orleánské, manžel Violanty Beatrix Bavorské. Druhý syn, Gian Gastone Medicejský (1671–1737), manžel Anny Marie Františky Sasko-Lauenburské, byl posledním velkovévodou z rodu Medicejských.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Otiskli jsme přesně Saint-Simonův rukopis, ale patrně by se mělo číst du père desquelles („od jejichž otce“).↩
Vysvětlivka: Courtenayové odvozovali svůj původ od Petra Francouzského, nejmladšího syna Ludvíka VI.; byli tedy Kapetovci, jejich nárok na postavení princů krve však francouzští králové nikdy neuznali. Princ z Courtenay je zde Louis-Charles de Courtenay (1640–1723).↩
Vysvětlivka: Jean Poton de Xaintrailles (asi 1390–1461), druh Johanky z Arku ve stoleté válce, později maršál Francie; Saint-Simon tím říká, že s jeho rodem neměl nic společného.↩
Vysvětlivka: Raymond-Balthazar Phélypeaux du Verger (1650–1713), velvyslanec v Turíně, byl při přechodu pana Savojského na stranu císaře roku 1703 zadržen; později generální guvernér Francouzských Antil, zemřel na Martiniku.↩