Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola třetí
Evangelium podáno králi k políbení kardinálem, přednostně před almužníkem konajícím službu, v nepřítomnosti velkého i prvního almužníka. — Vévoda z Uzedy málo vážený ve Vídni a jeho syn uvězněn na milánském hradě. — Vévoda z Nevers zbaven králem práva jmenovat do betlémského biskupství. — Vévoda z Richelieu se rozhádá se svou ženou a opustí ji. — Cavoye se o něho stará. — Mnoho plesů u dvora i v Paříži. — Plesy, hry, komedie a probdělé noci v Sceaux. — Paní vévodkyně z Berry, těhotná, jí při velké tabuli v domácích šatech. — Abbé Servien ve Vincennes. — Smrt, kariéra, rodina a povaha vévody z La Rochefoucauld. — Bachelier; jeho kariéra; jeho zásluhy. — Podivné překvapení vévody z Chevreuse a mne u vévody z La Rochefoucauld. — Smělá šlechetnost vévody z La Rochefoucauld. — Starý liancourtský kvas. — Jeho dva synové. — Hrabě z Toulouse velkým lovčím. — Dvanáct tisíc livrů penze novému vévodovi z La Rochefoucauld. — Kancléř vidí člověka, který se zabije. — Počátek pronásledování ve prospěch konstituce Unigenitus. — Sňatek prince z Pons se slečnou z Roquelaure. — Guvernérství Dunkerku Granceymu, který se žení s dcerou Médavyho, svého bratra. — Velmi podivných dvacet pět tisíc livrů ročního důchodu prvnímu prezidentovi. — Smrt Bragelogna. — Holandští velvyslanci se představují králi. — Těžká nemoc anglické královny v Saint-Germain. — Smrt vévody z Melfortu v Saint-Germain. — Smrt Mahonyho. — Pan vévoda z Berry vstupuje do finanční rady.
Prvního dne tohoto roku 1714 nebyl při slavné mši řádu, kterou sloužil abbé z Estrées, přítomen ani velký, ani první almužník. Vznikla nesnáz, kdo má podat králi evangelium k políbení, zda almužník ve službě toho dne z almužníků čtvrtletní služby, nebo kardinál z Polignaku, který řád neměl, ale byl u klekátka; král rozhodl v jeho prospěch. Novoroční dary toho roku nedal žádné. Týkaly by se jen paní vévodkyně z Berry, s níž nebyl kdovíjak spokojen, a Madame, jíž právě velmi značně zvýšil penze. Pokud jde o vévodu z Berry, s tím si hlavu nelámal; bylo to sotva rok, co mu zvýšil penze o čtyři sta tisíc livrů. Několik dní nato ho uvedl do finanční rady, kde zasedal několik rad, aniž hlasoval, stejně jako tomu bylo v radě depeší, když do ní začal chodit. Byla to cesta k tomu, aby byl brzy připuštěn do rady státní. Král užil týchž stupňů u Monseigneura i u monseigneura vévody z Bourgogne.
Vévoda z Uzedy, kterého si císař příliš nevážil od té doby, co tak hanebně opustil stranu Filipa V. a přidal se k jeho, zažil hned na samém počátku tohoto roku tu nelibost, že jeho syna uvěznili na milánském hradě.
V neverském vévodství je přízrak biskupství s titulem Betlém, bez území, se sídlem v Clamecy, které vynáší jen pět set tolarů ročně a na něž vždy jmenovali vévodové z Nevers.1 Pan z Nevers ho dal otci Sanlèqueovi, řeholníkovi od Svaté Jenovéfy, který vynikal ve vyučování výmluvnosti a humanitních věd v jejich koleji v Nanterre, byl také dobrým latinským básníkem a jehož mravům nebylo co vytknout. Ale jezuité, žárliví na všechny koleje a nemající v lásce řeholní kanovníky, se nesmířili s tím, že by jim tato karikatura biskupství unikla, neboť jím mohli vysvléknout z kutny nějakého mnicha a touto návnadou si jich mnoho připoutat. Otec Tellier, využívaje doby a malé vážnosti udělitele, dal králi na srozuměnou, že se nesluší, aby soukromá osoba dělala bez něho v jeho království biskupa, a dokončil, co jezuité začali před ním, neboť už dvanáct let byl Sanlèque jmenován, aniž mohl dosáhnout bul. Zařídil, že byly uděleny otci Le Belovi, rekolektovi, kterého král tehdy jmenoval a na něhož už nevzpomínal. Le Bel byl vysvěcen a Sanlèque nedostal žádnou náhradu. Od té doby zůstalo toto zdánlivé biskupství v královské nominaci.
Vévoda z Richelieu, už dosti dlouho potřetí ženatý, který bydlel u své ženy na předměstí Saint-Germain, se s ní rozkmotřil a chtěl se vrátit do paláce Richelieu na place Royale, který pronajal arcibiskupovi z Remeše; ten však nevěděl, kam jinam se podít, a chtěl trvat na své nájemní smlouvě. Cavoye a jeho žena, odjakživa přátelé pana z Richelieu, kteří do Paříže skoro nikdy nejezdili, půjčili svůj dům arcibiskupovi, dokud si nenajde jiný k pronájmu, a začali pečovat o pana z Richelieu, kterému bylo osmdesát šest let a který se za celý život nenaučil pečovat sám o sebe. Bylo jim to přičteno k dobru u paní z Maintenon, a tedy i u krále.
Tato zima byla na plesy u dvora bohatá. Bylo jich několik, slavnostních i maškarních, u vévody z Berry, u paní vévodkyně z Berry, u pana Vévody a jinde. Byly i v Paříži a v Sceaux, kde paní du Maine pořádala hojně slavností a probdělých nocí a hrála mnoho komedií, na něž jezdil kdekdo z Paříže i ode dvora a při nichž dělal hostitele pan du Maine. Paní vévodkyně z Berry byla těhotná a na plesy mimo svůj dům skoro nechodila. Král jí kvůli jejímu těhotenství dovolil večeřet s ním v domácích šatech, jak to v témž případě dovolil jen oběma paním Dauphine.
Abbé Servien, o němž jsem už mluvil jinde, se v Opeře nedokázal udržet při chvalozpěvech na krále v prologu. Pustil najednou do přízemí krvavý, ale velmi trefný a velmi vtipný parodický výrok, který tam zabral, byl za takový uznán, opakován a odměněn potleskem. O dva dny později byl zatčen a odvezen do Vincennes se zákazem s kýmkoli mluvit a bez jediného sluhy, který by ho obsluhoval. Pro formu se zapečetily jeho papíry. Nebyl to člověk, který by měl důležitější papíry než na podpálení v kamnech. Pravda ovšem je, že ve svých víc než pětašedesáti letech, které tehdy měl, byl podivuhodně zhýralý.
Vévoda z La Rochefoucauld zemřel ve čtvrtek 11. ledna, v sedmdesáti devíti letech, slepý, ve Versailles, ve svém pěkném domě v Chenilu, kam se před několika lety uchýlil. Ačkoli jsem měl příležitost mluvit o něm vícekrát, byl po celý život postavou tak zvláštní a tak význačnou, že je namístě se u něho trochu zastavit. Byl nejstarším synem druhého syna La Rochefoucauldova2 a jediné dcery André de Vivonne, pána z La Châtaigneraie, velkého sokolníka Francie, kapitána gardy královny Marie Medicejské, a Marie-Anne de Loménie. Tento André de Vivonne byl vnukem staršího bratra Françoise de Vivonne, pána z Ardelay, oblíbence Jindřicha II., který byl v jeho přítomnosti zabit ve veřejném souboji Guyem Chabotem, synem pána z Jarnacu, odkud pochází přísloví o Jarnakově ráně, 10. července 1547.3 Marie-Anne de Loménie byla dcerou pána z La Ville-aux-Clercs, státního sekretáře. Pan z La Rochefoucauld nosil za života svého otce prázdný titul prince z Marsillacu, bez jakéhokoli postavení či vyznamenání; otci byl vždy velmi oddán, ačkoli se mu naprosto nepodobal. Následoval ho do strany pana Prince a vrátil se k poslušnosti teprve s ním.4 V listopadu 1659 se oženil s Jeanne-Charlotte, dcerou a jedinou dědičkou Henriho-Rogera du Plessis, hraběte z La Rocheguyon, prvního šlechtice královy komory v nástupnictví po svém otci, který byl později vévodou a pairem z Liancourtu, a Anne-Élisabeth de Lannoy, rok předtím znovu provdané za vévodu z Elbeufu, otce dnešního, jehož byla první ženou a s nímž měla pana z Elbeufu, řečeného Třasoun, a paní z Vaudemontu. Pan a paní z Marsillacu byli bratranec a sestřenice z druhého kolena. První vévoda z La Rochefoucauld, děd pana z Marsillacu, se oženil s Gabrielle du Plessis, dcerou pana z Liancourtu, prvního štolby, v jehož prospěch byl tento úřad oddělen od úřadu velkého štolby, a proslulé Antoinette de Pons, markýzy z Guercheville; ti byli otcem a matkou vévody z Liancourtu, takže děd a babička snoubenců byli bratr a sestra. Mezi oběma rodinami panovala dokonalá svornost a v Paříži bydleli všichni pohromadě v ulici de Seine, v tom krásném paláci Liancourt, který se stal palácem La Rochefoucauld. O obou Liancourtech, otci a synovi, a o jejich ženách by se dalo říci mnoho zajímavého, ale to je od naší doby příliš vzdálené. Pan z Marsillacu měl se svou ženou jen dva syny; ztratil ji 14. srpna 1674. Vévodkyně z Liancourtu, její babička, zemřela 14. června téhož roku v sedmdesáti třech letech a vévoda z Liancourtu 1. srpna téhož roku v sedmdesáti pěti letech. Velký Bože, jaké štěstí přežít jen o šest týdnů!
Snad nikdy se slepota, kterou vyčítáme štěstěně, neukázala v jasnějším světle než u tohoto prince z Marsillacu, který v sobě spojoval všechny příčiny nemilosti, a přesto bez jakékoli pomoci odkudkoli najednou zazářil tou nejpřekvapivější přízní, jež pak zůstala zcela stálá po celý jeho život, totiž téměř padesát let, bez nejmenšího přerušení. Byl synem otce, kterému král nikdy nedokázal odpustit, snad jedinému ze všech velmožů ze strany pana Prince, a pan z La Rochefoucauld to cítil tak dobře, že se před králem téměř nikdy neukazoval. Pan a paní z Liancourtu byli očerněni jiným zločinem: manžel dlouho předtím, než úřad prvního šlechtice komory pozbyl, ho už nevykonával; žena odmítla stát se dvorní dámou královny. Trávili téměř celý život v Liancourtu v těch nejbudovatelnějších a nejvytrvalejších zbožných cvičeních a u dvora se už neukazovali; a protože tam žili v té nejvýbornější a nejskvělejší společnosti, měli v Liancourtu tu nejlepší, ale nejméně módní. To místo bylo útočištěm všeho, co mělo vztah k Port-Royal, a úkrytem pronásledovaných toho druhu.5 Jiné příbuzné pan z Marsillacu neměl; a tihle nebyli lidé, kteří by ho uvedli do světa nebo mu byli oporou.
Postava, která často, a u krále téměř vždy, předem získává, nebyla darem, jejž by dostal do vínku; slýchal jsem od dvořanů jeho doby, že jeho postava byla naprosto nevzhledná. Muž prostřední postavy, hubený, s hrubými kostmi, s přihlouplým, i když drsným výrazem, s rozpačitými způsoby, s vlasy jako koudel, a nic, co by se nad to povznášelo.
Takto uzpůsoben a sám, bez jakýchkoli spojenců přišel k tomu nejskvělejšímu a nejgalantnějšímu dvoru, kde se hrabě z Guiche, Vardes, hrabě du Lude, pan z Lauzunu a tolik jiných přeli o královu přízeň a o přední místo u hraběnky ze Soissons, od níž se tehdy král nehnul.6 Toto středisko dvora, z něhož všechno vycházelo, bylo navíc místem, kde Marsillac, syn pana z La Rochefoucauld, musel být pro neteř kardinála Mazarina pašovaným zbožím; také byl zprvu velmi špatně přijat a nikdo se ho neujal. Ale brzy celá ta vybraná společnost, která se mu vysmívala, žasla, když viděla, že ho král bere na své zábavy, aniž on sám udělal něco jiného, než že se před králem ukazoval, a aniž mu král předtím projevil nějakou přízeň. Tak to trvalo nějaký čas a začínalo to budit závist, když se přízeň projevila naplno a už jen rostla.
Pan z Lauzunu byl zatčen v prosinci 16717 v Saint-Germain ve svém pokoji jednoho večera, kdy se vracel z Paříže a přinášel paní z Montespan drahokamy, jimiž ho pověřila. Byl kapitánem tělesné gardy a zatkl ho markýz z Rochefortu, pozdější maršál Francie, který jím byl také, neboť kapitána tělesné gardy smí zatknout jen jiný kapitán tělesné gardy, a hned nazítří byl poslán na cestu do Pignerolu. Byl guvernérem Berry; Marsillac ten úřad dostal okamžitě a pan z Luxembourgu jeho úřad kapitána gardy.
Guitry, oblíbenec, pro kterého král zřídil úřad velkého mistra šatny, padl roku 1672 při přechodu Rýna. Pan z Marsillacu, který tam byl těžce raněn do ramene, dostal jeho úřad; a když roku 1679 zemřel Soyecourt, velký lovčí, napsal král panu z Marsillacu, který si zajel navštívit otce, ten lístek, jenž se stal tak slavným a v němž mu sdělil, „že se s ním jako jeho přítel raduje z úřadu velkého lovčího, který mu jako jeho pán dává“.
Ať měl syn přízně sebevíc a ať se otec po dohodě s ním sebeumíněněji vzpíral postoupit mu své vévodství, pan z Marsillacu nikdy nemohl dosáhnout knížecího postavení ani jiného vyznamenání; a stejně marná byla jeho naléhání i po smrti otce, kterého ztratil počátkem roku 1680. Ke konci otcova života mu přízeň a úsilí syna vynesly několik králových slov; jejich stopy jsou vidět v dopisech paní de Sévigné, vždy však řídké a málo přirozené.
Pan z Marsillacu, kterého budu odtud nazývat vévodou z La Rochefoucauld, byl jediným důvěrníkem králových lásek a jediným, kdo s pláštěm přes obličej jako on ho z povzdálí doprovázel, když chodil na své první schůzky. Byl tak zasvěcen do důvěrného styku s paní de La Vallière, s paní z Montespan, s paní z Fontanges, do všech jejich soukromých chvil s králem a do všeho, co se dělo v tajnosti toho vnitřního života. Po celý život zůstal důvěrně spjat s paní z Montespan, i po jejím vzdálení ode dvora, s paní z Thianges a s jejími dcerami. D’Antina by měl rád, nebýt jeho přízně. Proto také nikdy nemohl vystát paní z Maintenon, ať se ona i král snažili sebevíc. Ani ona se ho nikdy neodvážila dotknout. Držel se v uctivém mlčení a nikdy se k ní nepřiblížil; když ji náhodou potkal, hojně se klaněl; a na všechno laskavé, co mu při takových příležitostech řekla, platil vždy jednoslabičnými odpověďmi a zdvojenými poklonami.
Pan z La Rochefoucauld měl mnoho cti, statečnosti a poctivosti. Byl ušlechtilý, dobrý, štědrý, okázalý; byl ochotný a soucitný k neštěstí. Uměl a odvážil se víc než kdokoli jiný prolomit ledy a často krále přinutit. Ale tím, že své služby rozdával bez výběru a rozlišování, krále nakonec unavil a omrzel, to však až v posledních dobách; jinak byl bez jakéhokoli ducha, bez úsudku, pyšný do krajnosti, hrubý a neotesaný ve všech svých způsobech, velmi snadno surový, nepříjemný v celém svém chování, rozpačitý se všemi, kdo nepatřili k jeho pochlebníkům, ale jako člověk, který neumí přijmout návštěvu ani vejít do pokoje či z něho vyjít; a především zoufalý, když na něho některá žena při setkání promluvila. Kromě pana z Bouillonu a maršálů z Duras a z Lorges nechodil k nikomu, leda na okamžik s nezbytnými zdvořilostmi při úmrtí, sňatku a podobně, a i to co nejméně. U sebe žil s takovou vládou, že ani tam nikoho neviděl, leda při týchž příležitostech; byli tam jen zahálčiví lidé, kteří jinde bývali přijímáni málo a většinou vůbec ne a kterým se říkalo nudní páni pana z La Rochefoucauld, a jeho sluhové, kteří byli jeho pány, mluvili do rozhovoru a k nimž bylo třeba mít všemožné ohledy a úslužnost, chtěl-li kdo dům navštěvovat.
Měl několik šlechticů, jednak vlastních, jednak z lovčího personálu; ale u něho, v tom velmi podobného svému pánovi, se málo počítali, kdežto jeho sluhové znamenali všechno, a to tak, že jeho děti byly nuceny se jim dvořit a nedosáhly u něho ničeho jinak než přes Bacheliera, který se jeho přičiněním vypracoval z lokaje na prvního komorníka šatny a který proti obyčeji těch lidí nikdy před nikým nezpychl, ačkoli pan z La Rochefoucauld nevynechal nic, aby ho zkazil. Byl to jeden z nejlepších a nejpoctivějších lidí, jaké jsem v těch vrstvách viděl, a nejhodnější svého štěstí; vždy činil dobro, kolik mohl, nikdy zlo, ke všem nekonečně uctivý, naprosto nezištný; se sluhy pana z La Rochefoucauld žil jako se svými druhy, s jeho dětmi jako se svými pány, vždy pamětliv toho, aby se jim zalíbil a byl jim užitečný, styděl se za to, že ho potřebovali, dělal pro ně tisíc věcí bez jejich vědomí, a s nezměrnou převahou, kterou měl nad panem z La Rochefoucauld přirozeně a bez jakéhokoli vlastního přičinění, vždy dbal, aby jí užíval jen k dobru, k míru, k jednotě, k prospěchu jeho rodiny a ke cti a slávě svého pána, aniž kdy navenek ukázal, co všechno u něho zmohl.
Ostatně pan z La Rochefoucauld nikdy neviděl ve své snaše nic jiného než dceru člověka, kterého nenáviděl nejvíc na světě, ani ve svém synovi nic jiného než Louvoisova zetě. Tak si na to zvykl, že ani smrt tohoto ministra na tom nic nezměnila. Pan z Liancourtu8 nebyl u něho na tom o nic lépe. Jeho nemilost u krále mu otec po celý život přičítal za zločin. Ze svých sester si vážil jen nejstarší, která skutečně měla mnoho ducha a zásluh, ale ta vážnost k ničemu nevedla. Ostatních a svého bratra abbého z Verteuil si nevážil vůbec a dával jim to ustavičně najevo, stejně jako svým synům, abbému z Marsillacu a rytíři,9 dávno zemřelým; ty neměl o nic raději, ale počítal s nimi víc, protože s nimi počítal svět a protože se dovedli prosadit. Duchem se dost podobali svému otci. Jediný, koho pan z La Rochefoucauld měl rád, byl tedy abbé z La Rochefoucauld. Ač to byl jeho strýc z otcovy strany, byli stejného věku a v mládí mu v nouzi pomáhal. Byl vždycky děravá kapsa, neschopný jakékoli péče o domácnost a jakéhokoli obchodu, a po celý život vydán napospas sluhům, kteří toho jako praví sluhové ustavičně zneužívali a všichni na jeho útraty zbohatli, a někteří i na jeho vlivu.
Nikdy nezapomenu, co se nám přihodilo po smrti jediného syna knížete z Vaudemontu, jehož smrtí připadl veškerý majetek první ženy vévody z Elbeufu, otce dnešního, dětem pana z La Rochefoucauld, syna její dcery z prvního manželství. Byli jsme v Marly a král štval jelena. Pan z Chevreuse, kterého jsem zastihl, když se král přezouval z lovu, mi navrhl, abych s ním šel k panu z La Rochefoucauld vyslovit mu blahopřání, a zdrželi jsme se v salonu, abychom ho nechali vrátit se a chvíli pobýt doma. Jaké bylo naše překvapení, a dodám i náš stud, když jsme po vstupu našli pana z La Rochefoucauld samotného v jeho pokoji, jak hraje šachy s jedním ze svých lokajů v livreji, který seděl naproti němu! Panu z Chevreuse i mně, který jsem šel za ním, to vzalo řeč. Pan z La Rochefoucauld si toho všiml a sám zůstal zaražen. K takovým rozpakům mu nebylo třeba ani tolik: stačilo přijmout návštěvu pana z Chevreuse, s nímž se nikdy nevídal jinak než při zvláštních příležitostech. Koktal, zamotával se, pokoušel se omluvit to, co jsme viděli, říkal, že ten lokaj hraje velmi dobře a že v šachu se hraje s kýmkoli. Pan z Chevreuse mu nepřišel odporovat, já ještě méně. Přešlo se to, posadili jsme se, brzy jsme zase vstali, abychom nerušili partii, a co nejdřív jsme odešli. Jakmile jsme byli venku, řekli jsme si s panem z Chevreuse, co si o tak vzácném setkání myslíme, ale nechtěli jsme je rozhlašovat.
Pana z La Rochefoucauld tedy oplakali jen jeho sluhové, kteří ho zneuctili vládou, jakou nad ním v každé době vykonávali, a tím směšným a strohým ústraním v Chenilu, kde ho drželi stranou od jeho rodiny a od slušných lidí, ale na dosah, aby mohl obtěžovat krále v jejich prospěch. Litovali ho i jeho nudní páni, ale mnohem méně od jeho ústraní. Dvůr ho nikdy neměl rád, protože s ním nikdy nežil. Jeho záliba a neobyčejná horlivost, s níž byl přítomen ve všech hodinách své služby a při všech králových procházkách, ho od něho vždy úplně oddělovaly, a tato horlivost uvedla do obyčeje horlivost všech velkých hodnostářů, kteří o překot soutěžili, kdo ho bude lépe napodobovat.
Král, který se bez něho neobešel, ale jemuž byl ke konci na obtíž, který si od jeho ústraní ulehčil, ale kterého velmi obtěžovaly časté výpady, jež z něho na krále podnikal kvůli svým sluhům a naposledy kvůli své rodině, si jeho smrtí velmi ulehčil. Takové byly jeho city po smrti téměř všech, které miloval a zahrnoval přízní a milostmi.
Vždycky se mělo za to, že štěstí pana z La Rochefoucauld způsobil jeho nedostatek ducha. Král tehdy začínal pociťovat duševní převahu většiny toho výkvětu dvora, který s ním ustavičně žil u hraběnky ze Soissons. Nadutost, tvrdost a nepříjemnost pana z La Rochefoucauld se krále netýkaly; jeho omezenost se mu líbila a dodávala mu jistoty. Vedle této vady měl i tu, že záviděl všechno, až po převorství za pět set livrů, a při tolika úřadech a milostech všeho druhu pro sebe i pro své, s dluhy, které mu král zaplatil třikrát nebo čtyřikrát, s velkými a častými peněžními dary, shledával, že všichni jsou na tom dobře, kromě něho.
Nedokázal se utěšit, že mu sňatek Louvoisovy dcery s jeho synem, který na něm král vyžadoval, aby usmířil ty dva muže, velmi znepřátelené, s nimiž se král ustavičně stýkal, nevynesl postavení cizího knížete, o něž, jak jsme viděli jinde (viz výše), jeho otec i on usilovali celý život, a že se všechno v tomto ohledu omezilo na vévodství La Rocheguyon pro jeho syna, jako pan z Luynes dostal pro svého syna vévodství Chevreuse, když se oženil s Colbertovou dcerou.
Tato všeobecná závist byla mnohem silnější vůči lidem jeho druhu, kteří byli v přízni. Pan z Chevreuse, pan z Beauvilliers a především pan Velký byli jeho trnem v oku. Nenáviděl ministry a ti se ho báli a šetřili ho. Ačkoli s rodem Condé a Conti neměl téměř žádné styky, zachovala se mezi nimi tradice úcty a přátelství, jež se projevovala při každé příležitosti a kterou velmi udržovaly jeho děti, příliš důvěrné s princem de Conti, jak jsme viděli, a které jimi zůstaly až do jeho smrti.
Abych dokončil, co se týká tak zvláštního oblíbence, je třeba k jeho cti připomenout příhodu, o níž jsem vyprávěl (viz výše), kterou provedl Portlandovi, jehož všechno nejpřednější, až po pana Prince, horlivě hostilo a obletovalo.
Byl jsem svědkem jiné, mnohem silnější na dvořana, jakým byl. Stalo se to při jednom pobytu v Marly, v zahradách, kde se král bavil u fontány, kterou dával stavět. Už si nevzpomínám, co krále přivedlo k řeči, jeho, který byl vždy tak zdrženlivý. Ale ten den mluvil s rozhorlením o Montgaillardovi, biskupovi v Saint-Pons, který byl tehdy v hluboké nemilosti, v níž také zemřel, kvůli záležitostem Port-Royal a regálie.10 Pan z La Rochefoucauld nechal krále mluvit, ale jakmile domluvil, dal se do chvály biskupa. Málo souhlasné mlčení krále ho rozpálilo. Pokračoval v útoku a vyprávěl, že když biskup jednou objížděl svou diecézi, dal se cestou, která se stále zužovala a nakonec končila nad propastí. Nebylo jiného východiska než se vrátit, ale nebyl žádný prostor, kde by se dalo otočit nebo sesednout. Svatý biskup – neboť to bylo jeho slovo, dobře jsem si ho povšiml – pozvedl oči k nebi, pustil úplně uzdu a odevzdal se Prozřetelnosti. Jeho mula se hned vzepjala na zadní nohy, a takto vzepjatá se pomalu otočila, on stále na ní, a přední nohy postavila na zem teprve tehdy, když měla hlavu tam, kde předtím měla ocas. Hned nato se dala zase do kroku, kudy přišla, až našla, kde se vrátit na správnou cestu. Všichni kolem krále napodobili jeho mlčení, což vévodu ještě podnítilo, aby to, co právě vyprávěl, rozvedl. Ta velkodušnost mě okouzlila a překvapila všechny, kdo jí byli svědky.
Z onoho starého liancourtského kvasu si vždy uchoval náklonnost ke všemu, co tam viděl a slyšel, a styky a spojení s mnohými z těch, kdo přežili pana a paní z Liancourtu, a to tak, že někteří z těch svatých pronásledovaných strávili za jeho časů v Liancourtu dlouhá léta a tam zemřeli. Choval k panu a paní z Liancourtu takovou úctu – ona to krásné sídlo vybudovala, aby pana z Liancourtu v tom ústraní pobavila –, že nikdy nedovolil, aby se tam něco z toho, co vytvořili, změnilo, ačkoli mnohé věci zastaraly a byly by mnohem lepší jinak; a bylo potěšením slyšet ho mluvit o nich s láskou a úctou, které k nim vždy choval.
Jeho dva synové, u krále neoblíbení, se dali různými cestami; a tak navzdory jejich důvěrné a neochvějné jednotě, věci mezi dvěma bratry stejně vzácné jako úctyhodné, nebylo nic v ničem rozdílnějšího, než byli oni: starší nadutý, nadmíru lakomý, bez ducha, který nahrazovalo mlčení, pošklebování a zlomyslnost, jež mu vynesla přezdívku Monseigneur ďábel, s velkou pýchou a zároveň nízkostí a s dlouhou zkušeností ve společnosti místo ducha, vykonával úřad velkého mistra šatny otrocky, bez jakéhokoli půvabu, jako horlivý sluha, který je posedlý tím, že je sluhou. Jeho zvučné trojslabičné jméno – vzal si totiž jméno svého otce, které se proslavilo ve stranických bojích a poté budilo strach v kabinetech – mu dodávalo zbytek vážnosti, která sotva přesáhla jistou vrstvu a v sobě samé nenašla žádnou oporu. Bez stolu, bez ekvipáže, ale s velkým jměním; po večerech u jeho ženy dvůr pařížských klevetnic, s večeří a hracími stolky, a velká podlézavost vůči soudnímu stavu, která jim vynesla mnoho vyhraných sporů. Jeho bratr, mírný, společenský, zdvořilý, ozdobený velkou prostotou, sečtělostí a duchem, plný cti, odvahy, citu a zdravé hrdosti, se vinou samých nemilostí stal samotářským a plachým a byl, což je velmi vzácné, zároveň vážen, ctěn a málo počítán.
Abych tuto látku dokončil: nový vévoda z La Rochefoucauld, který měl dnu, se dal několik dní po otcově smrti donést do králova kabinetu; král mu o jeho otci řekl samé krásné věci, ale ani slovo o padesáti tisících livrů, které mu každoročně dával ze své pokladny jako přídavek k úřadu velkého lovčího, aby lovecká výstroj byla nádhernější. Toto mlčení, udržované téměř dva měsíce při různých zprávách o honech a o lovecké výstroji, které se pan z La Rochefoucauld snažil králi podávat, a osobní postavení, v jakém se u něho cítil, ho přesvědčily, že nemůže doufat v pokračování, a tedy že se má zbavit namáhavého úřadu, který bez tohoto přídavku shledával příliš obtížným a jehož ztráta ho při druhém úřadu, který si ponechával, o nic nepřipravovala. Dal přes paní Vévodkyni vnuknout chuť na něj hraběti z Toulouse, který ho koupil za pět set tisíc livrů hotově, z čehož dvě stě třicet tisíc livrů připadalo na listinu „brevet de retenue“ pro věřitele. Jako nástupce v úřadě měl pan z La Rochefoucauld penzi devět tisíc livrů, která zanikala tím, že úřad sám zastával. Král mu kvůli té koupi dal osobní penzi dvanáct tisíc livrů a hrabě z Toulouse připojil svou smečku ke královské a loveckou výstroj značně rozšířil.
Den po smrti pana z La Rochefoucauld zažil kancléř velmi tragickou scénu. Jeden vicebailli z Alençonu právě prohrál spor, na němž mu patrně velmi záleželo kvůli cti nebo majetku. Přijel do Pontchartrainu, kde kancléř pobýval, a čekal na něho na nádvoří, když se kancléř chystal nasednout do kočáru. Tam ho požádal o revizi svého sporu a o zpravodaje. Kancléř mu mírně a laskavě vyložil, že cesta kasace je ze zákona otevřena, je-li k ní důvod, ale že revize se v praxi nezná, a začal nasedat do kočáru. Zatímco nasedal, ten nešťastník řekl, že je kratší způsob, jak se dostat z nesnází, a současně se dvakrát bodl dýkou. Na křik služebnictva kancléř z kočáru vystoupil, dal ho odnést do jednoho pokoje a poslal pro chirurga, kterého měl, a pro zpovědníka. Ten muž se dosti klidně vyzpovídal a za hodinu zemřel.
Nyní jsme dospěli k době prvních násilných zásahů státní moci ve prospěch konstituce11 a pronásledování, které nadělalo tolik tisíc vyznavačů a několik mučedníků, vylidnilo školy a úřady, zavedlo nevědomost, fanatismus a nevázanost, korunovalo neřesti, uvedlo všechna společenství do krajního zmatku, všude nepořádek, zřídilo tu nejlibovolnější a nejbarbarštější inkvizici; a všechny tyto hrůzy se už třicet let jen ustavičně stupňují. Spokojím se s tímto slovem a nebudu jimi tyto Paměti špinit. Kromě toho, co se denně vidí, se jimi zabývalo a bude zabývat mnoho per. To není apoštolát Ježíše Krista, ale apoštolát důstojných otců a jejich ctižádostivých chráněnců.
Roquelaure přijel z Languedocu, kam ho poslali velet po jeho příhodě s liniemi12 a odkud se osm let nehnul. Jeho žena, která mu to místo vymohla, sjednala sňatek jejich druhé dcery s princem z Pons, nejstarším synem zesnulého hraběte z Marsanu; z nenávisti k nejstarší dceři jí dali všechno, co mohli, a to dosáhlo milionu, z něhož polovina připadne po jejich smrti, a to bez zřeknutí se dědictví. Roquelaure byl na tom finančně velmi špatně a jeho otec také, když se Roquelaure ženil bez jakéhokoli věna kromě svého vévodského breve. Z toho ničeho dokázala paní z Roquelaure silou soudních sporů, vlivu, finančních obchodů a důmyslu vybudovat jeden z nejbohatších domů v království. Svatba se konala v Paříži u Roquelaura s velmi malou okázalostí.
Médavy, který měl jen jednu dceru, ji chtěl provdat za svého bratra a dosáhl za tím účelem, že směl převést na jeho osobu své guvernérství v Dunkerku a ponechat si jeho plat. Tak se po jezuitsku obcházela nástupnictví od té doby, co je král chtěl udělovat už jen na úřady státních sekretářů.
Král v téže době prokázal prvnímu prezidentovi13 milost bez příkladu, o jakou by si dokázala pomyslet požádat jen děravá kapsa té nejkrajnější nestoudnosti, a to s tak silnou podporou, jakou měl on. Měl listinu „brevet de retenue“ na pět set tisíc livrů. Odvážil se navrhnout, aby mu z ní král platil úroky, a obratem to dostal. Byla to vlastně penze dvaceti pěti tisíc livrů, kterou by bylo méně nehorázné dát mu rovnou. Pan du Maine měl své důvody vzít ho za jeho slabou stránku, ačkoli už mu byl zcela oddán, a král a paní z Maintenon měli své, aby mu k tomu dali všechny prostředky. Pohoršení přesto bylo velké.
Bragelogne, který býval kapitánem v pluku gardy a generálním majorem armády v Německu, ale pro chatrné zdraví už nesloužil, padl mrtev o Hromnicích v Paříži u Le Rebourse při hře lomber.
Do Paříže přijeli Buys a Goslinga, holandští velvyslanci:14 první, aby tam zůstal jako řádný velvyslanec, druhý, aby se po několika měsících vrátil zpět z poslání mimořádných velvyslanců. Několik dní nato pozdravili krále v soukromí v jeho kabinetu. Buys, který mluvil, pronesl krásnou řeč. V Dokladech bylo možno vidět, jaká byla jeho povaha, jeho zaujatost proti Francii a všechno, co podnikl, aby zabránil míru. Jeho velvyslanectví ho úplně změnilo a pobyt ve Francii z něho udělal úplného Francouze. Tato zvláštnost se mi zdála hodna zaznamenání.
Anglická královna těžce onemocněla v Saint-Germain a přijala všechny svátosti. Lékaři ji odsoudili a ona s tím byla spokojena; život neměl nic, co by ji k němu poutalo, už mnoho let, a ze svých neštěstí činila ten nejsvatější užitek. Král jí během této nemoci prokazoval velkou péči a paní z Maintenon také.
V Saint-Germain zemřel vévoda z Melfortu. Měl Podvazkový řád, býval skotským státním sekretářem a byl bratrem vévody z Perthu, rovněž rytíře Podvazkového řádu. Prošel podezřeními a vyhnanstvími. Viděli jsme, že zesnulý král Jakub byl v hodině smrti přesvědčen, že byla neopodstatněná, a že ho na odčinění učinil vévodou. Ne všichni v Saint-Germain a ve Versailles o tom byli tak přesvědčeni jako tento panovník.
Mahony, Ir, generálporučík, muž velkého ducha, cti a nadání, který se ve válce velmi vyznamenal, zvláště v cremonské události,15 o níž přinesl králi zprávu, zemřel ve Španělsku, kde se usadil a nabyl majetku. Byl ženatý se sestrou vévodkyně z Berwicku, vdovou a matkou hrabat z Clare; a vévoda z Berwicku s ním žil ve velké úctě a přátelství. Zanechal děti, které se rovněž s vyznamenáním staly generály.
Dne 3. února vstoupil vévoda z Berry poprvé do finanční rady. Král chtěl, aby jich se zúčastnil několik, než v ní začne hlasovat, jak to udělal, když byl připuštěn do rady depeší, a spěchal, aby ho uvedl do státní rady.16
Poznámky
Vysvětlivka: Titulární biskupství betlémské: biskupové z Betléma, kteří přišli o své sídlo ve Svaté zemi, sídlili od doby křížových výprav v Clamecy v Nivernais, kde jim hrabata z Nevers darovala špitál; biskupství zaniklo za revoluce.↩
Ediční poznámka: Předloha zde zřejmě porušena („du second fils de La Rochefoucauld“). Otcem zesnulého byl François VI., druhý vévoda z La Rochefoucauld (1613–1680), autor Maxim, manžel Andrée de Vivonne.↩
Vysvětlivka: Souboj se konal 10. července 1547 v Saint-Germain-en-Laye před Jindřichem II. a dvorem: François de Vivonne, pán z La Châtaigneraie, oblíbenec krále, se postavil za pomluvu, že Guy Chabot z Jarnacu udržuje poměr se svou macechou. Jarnac ho nečekanou ranou zasáhl pod koleno a La Châtaigneraie na zranění zemřel; odtud „Jarnakova rána“ (coup de Jarnac) pro nečekaný úder.↩
Vysvětlivka: Míněna Fronda (1648–1653), odboj parlamentu a velmožů proti kardinálu Mazarinovi. „Pan Princ“ je zde Ludvík II. Bourbonský, princ de Condé, Velký Condé (1621–1686), který se roku 1651 vzbouřil, přešel ke Španělům a ke králi se vrátil až po pyrenejském míru 1659.↩
Vysvětlivka: Port-Royal des Champs, cisterciácký klášter jihozápadně od Versailles, středisko jansenismu, k němuž se uchylovali „samotáři“ (Arnauld, Pascal, Nicole aj.); jeptišky byly roku 1709 vyvezeny a budovy v následujících letech na králův rozkaz strženy.↩
Vysvětlivka: Olympe Manciniová (1638–1708), neteř kardinála Mazarina, manželka Evžena Mořice Savojského, hraběte ze Soissons, a matka prince Evžena; v prvních letech samostatné vlády Ludvíka XIV. byl její dům střediskem dvorské společnosti. Roku 1680 uprchla kvůli travičské aféře do Bruselu.↩
Ediční poznámka: Lauzun byl zatčen 25. listopadu 1671.↩
Vysvětlivka: Zde mladší syn zesnulého, Henri-Roger de La Rochefoucauld, markýz z Liancourtu, nikoli jeho praděd vévoda z Liancourtu zmíněný výše.↩
Ediční poznámka: Abbé z Marsillacu a rytíř z La Rochefoucauld byli bratři zesnulého, ne jeho synové; synové byli jen dva (viz výše) a oba ho přežili. Předloha má „ses fils“.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Právo, které měli francouzští králové, požívat plodů a důchodů biskupství a arcibiskupství po dobu uprázdnění stolců a udělovat obročí, jež na nich závisela.↩
Vysvětlivka: Bula Unigenitus, kterou papež Klement XI. vydal 8. září 1713 na žádost Ludvíka XIV. a otce Telliera a jež odsoudila 101 vět z Quesnelových Mravních úvah o Novém zákoně; její přijetí bylo vynucováno proti jansenistům a jejich příznivcům v duchovenstvu i v parlamentech.↩
Vysvětlivka: V červenci 1705 prolomil Marlborough u Elixheimu brabantské linie, které hájil Roquelaure; nato byl Roquelaure odeslán velet do Languedocu.↩
Vysvětlivka: Jean-Antoine de Mesmes (1661–1723), od roku 1712 první prezident pařížského parlamentu, oddaný straník vévody du Maine.↩
Vysvětlivka: Willem Buys (1661–1749), pensionář Amsterdamu, a Sicco van Goslinga (1664–1731), fríský zástupce v Generálních stavech, byli oba zplnomocněnci Spojených provincií na utrechtském mírovém kongresu.↩
Vysvětlivka: Přepadení Cremony císařskými vojsky prince Evžena 1. února 1702, při němž byl zajat maršál z Villeroy; útočníky nakonec vytlačily posádka a irské prapory.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon zde nazývá státní radou to, co jinde nazývá nejvyšší radou (conseil d’en haut); byla to rada, která se zabývala politickými záležitostmi a do níž Ludvík XIV. připouštěl jen malý počet osob.↩