Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola čtvrtá
Helvétius ve Španělsku k umírající královně. — Orry a jeho syn. — Španělská královna před posledním pomazáním propouští svého zpovědníka jezuitu a bere si dominikána. — Její smrt. — Španělský král se uchyluje k vévodovi z Mediny Celi. — Smutek za španělskou královnu. — Rastattské konference zmateny. — Contades u dvora. — [Konference] obnoveny. — Neobratnost Villarsova. — Mír podepsán v Rastattu. — Contades přináší tuto zprávu. — Smrt, povaha, rod a rodina vévody z Foix. — Smrt paní z Miossensu; její povaha. — Albretští levobočci vysvětleni. — Maršál z Albretu; jeho kariéra. — Smrt Montpérouxe a rozdělení jeho úřadů. — Smrt Charmela. — Králova tvrdost. — Smrt a povaha maršálky z La Ferté a její sestry hraběnky z Olonne. — Král dává princi Karlovi dvanáct tisíc livrů ročního důchodu z pozemků; přijímá o samotě bavorského kurfiřta; uděluje maršálovi z Villars právo velkého vstupu a jeho synovi nástupnictví v jeho guvernérství v Provence. — Villars, du Luc a Saint-Contest zplnomocněnými velvyslanci v Badenu. — Počátek prvního nároku státních radů ustupovat jen titulovaným osobám. — Šest tisíc livrů penze Saint-Contestovi. — Villars, rytíř Zlatého rouna, vymáhá tři tisíce livrů penze pro hraběte z Choiseul, svého švagra. — Abbé z Gamaches auditorem Roty; jeho povaha. — Maršál z Chamilly vymáhá pro svého synovce své velení v La Rochelle atd.
Španělská královna, kterou už dlouho prudce sužovaly krtice kolem obličeje a na krku, byla na sklonku života. Lékaři jí nedokázali nijak pomoci, a tak si přála Helvétia1 a zvláštním kurýrem prosila krále, aby jí ho poslal. Helvétius, sám dost nemocný a navíc znalý princeznina stavu, tam jet nechtěl, ale král mu to rozhodně přikázal. Okamžitě odjel v cestovním kočáře, za nímž jel ještě druhý pro případ, že by se jeho vlastní polámal, a v tom druhém seděl Orryho syn. Tehdy by člověk musel být dobrý prorok, aby předpověděl, že ho tu uvidíme jako generálního kontrolora, velmi samovládného a velmi dlouho, a jako státního ministra, bez něhož by se Francie obešla stejně užitečně jako Španělsko bez jeho otce, který měl právě v té době krásné pokoje v paláci a jehož přízeň a správa byly Španělům stále protivnější.
Helvétius přijel do Madridu 11. února. Jakmile královnu spatřil, prohlásil, že ji může zachránit jen zázrak. Měla zpovědníka jezuitu. Zachovala se jako paní Dauphine, její sestra: když přišla řeč na poslední svátosti a na to, aby se doopravdy připravila na smrt, poděkovala mu a vzala si dominikána. Španělský král přestal spávat v královnině loži teprve 9. února. Zemřela ve středu 14. února s velkou statečností, při plném vědomí a velmi zbožně.
Král hned nato opustil palác a uchýlil se na druhý konec Madridu, do jednoho z nejkrásnějších domů, kde bydlel vévoda z Mediny Celi, dost blízko Buen Retira, kam brzy potom odvezli španělské prince. Že si vybral tento dům, a ne Retiro, se zdálo podivné; ještě není čas o tom mluvit.
Ve Španělsku, kde tuto královnu všichni zbožňovali, zavládl všeobecný zármutek. Nebylo rodiny v žádném stavu, která by ji neoplakávala, a nikdo ve Španělsku se s její ztrátou od té doby nesmířil. Budu mít příležitost o tom mluvit, až dojde na mé velvyslanectví.2 Španělského krále to nesmírně zasáhlo, ale trochu po královsku. Nutili ho jezdit na hon a chodit střílet, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Při jedné takové vyjížďce se ocitl nablízku právě ve chvíli, kdy převáželi královnino tělo do Escorialu. Podíval se na průvod, sledoval ho očima a pokračoval v honu. Jsou tihle panovníci stvořeni jako ostatní lidé?
Král španělskou královnu velmi oplakával. Vzal za ni fialový smutek na šest neděl. Vévoda z Berry dal potáhnout kočáry načerno. Paní ze Saint-Simon to udělat nechtěla. Říkala právem, že není se mnou rozloučena, jako byly vévodkyně z Ventadour a z Brancasu se svými manžely, a že kočáry a koně patří tedy mně, a já kočáry načerno nepotahoval. Několik dní se o to vedl spor, ale vévoda a vévodkyně z Berry si z toho udělali věc cti a prosili paní ze Saint-Simon tak naléhavě, že bylo nutné ze vstřícnosti ustoupit; a tak byla naše domácnost rozpůlená, s kočáry a livrejí napůl černou a napůl obvyklou.
Konference v Rastattu pokračovaly. Villars se do nich zapletl tak nevhod, že ho bylo třeba desavuovat, to jest nařídit mu, aby se hnal za tím, co pustil z ruky, a ať to stojí co to stojí, aby napravil hloupost, kterou provedl. Kancléř, kterého to podle mého pozorování velmi rozladilo, mi to hned vyprávěl a měl Villarse ve všech jeho konferencích za velmi neobratného člověka; a ani Torcy, s nímž jsem se mnohem později důvěrně stýkal, o něm nemluvil lépe, nejen pokud jde o Rastatt, ale o všechna jednání, do nichž se Villars kdy vložil, a je to dobře patrné z Dokladů, které jsou sem přiloženy. Tento Villarsův návrat k tomu, co pustil z ruky — a co nevykládám, stejně jako celé toto mírové jednání s císařem a Říší, protože je to v Dokladech3 —, tento návrat, pravím, velmi překvapil prince Evžena, který s tím, co Villars pustil, počítal. Vznikl z toho mezi nimi spor, vždy zdvořilý, ale v jádru tak ostrý, že princ Evžen předstíral přerušení jednání, aby maršála přinutil povolit, a ten se nakonec nemohl vyhnout tomu, aby s ním ujednal, že pošlou ke králi a do příchodu jeho rozkazů se rozejdou. Maršál se odebral do Štrasburku téhož dne, kdy princ Evžen odjel do Stuttgartu a kdy byl ke králi vypraven Contades. Torcy, u něhož Contades sesedl, ho zavedl ke králi do pokojů paní z Maintenon, kde Contades zůstal přes hodinu. Bylo to v sobotu 10. února. Contades odjel zpátky následující čtvrtek, 15. února. Po jeho návratu se oba vojevůdci znovu sešli v Rastattu a pokračovali v konferencích. Ty skončily v úterý 6. března ráno podpisem míru.4 Oba vojevůdci se dohodli, že se po výměně ratifikací co nejdřív znovu sejdou v Badenu ve Švýcarsku, aby tam upravili řadu podrobností a některé zájmy říšských knížat, které se nezdály dost důležité na to, aby kvůli nim zdržovaly mír. Zprávu o něm přivezl Contades.
Vévoda z Foix5 zemřel v Paříži ve věku sedmdesáti tří let, bez dětí, bez úřadu a bez guvernérství. Byl rytířem řádu a posledním svého rodu. S ním zaniklo i jeho vévodství-pairie. Byl to velmi malý mužík velmi nevzhledné postavy, který měl ve způsobech ušlechtilost, v jednání čest, v tom málu, co sloužil, statečnost, a ducha jen prostředního; nikdy ničím nebyl a nikde nehrál žádnou roli, ale všude si získal oblibu příjemností a vlídností svého společenství. Nikdy mu nešlo o nic jiného než se bavit a veselit. Ve vévodkyni z Foix našel ženu téže povahy a o obou se právem říkalo, že jim nikdy nebylo víc než osmnáct let a že v tom věku zůstali — ale vždy v nejlepší společnosti, a málo u dvora, kde se netěšil velké vážnosti. Ukončil nejšťastnější rod na světě, u něhož však štěstí nevydrželo.
Ten rod pocházel z Bresse a nesl jméno Greilly, zkomoleně Grailly. Náhoda dvojnásobného sňatku s rodem hrabat z Foix mu proti všemu očekávání vynesla hrabství Foix a všechny země tohoto mocného rodu. Jiná, stejně nepravděpodobná náhoda z něj učinila dědice navarrského království. Třetí, stejně podivná náhoda mu to vše téměř vzápětí vzala a převedla do rodu Albret a odtud brzy nato skrze matku Jindřicha IV. do rodu Bourbonů. Matka Anny, dědičné vévodkyně bretaňské a dvakrát francouzské královny, byla z rodu Greilly-Foix; a slavný Gaston de Foix, vévoda z Nemours, který vyhrál bitvu u Ravenny a v ní padl, i jeho vlastní sestra, druhá manželka aragonského krále Ferdinanda Katolického, byli rovněž z rodu Greilly-Foix, děti sestry našeho krále Ludvíka XII. Kdyby to bylo na místě, mohl bych uvést ještě jiné jeho velikosti. Pan z Foix měl také ty své ve své větvi, i když nepocházel z oněch zmíněných. Přesto se při veškeré trvalé přízni, jíž se těšily markýza ze Senecey a její dcera hraběnka z Fleix, matka vévody z Foix, nemluvilo o knížecí hodnosti pro tak vznešený rod — a to v době, kdy byla královna matka regentkou a mohla všechno, kdy si zakládala na vděčnosti, přátelství a veškerých ohledech k paní ze Senecey, kterou kvůli ní kdysi vyhnali z místa její dvorní dámy, a kterou povolala zpět a vrátila do úřadu, jakmile se stala paní, a dala nástupnictví v něm její dceři; v době, kdy se k ní Bouillonové dostali zradami a tím, že naháněli strach kardinálu Mazarinovi; v době, kdy pletichy a přízeň vévodkyně z Chevreuse a paní z Montbazonu a z Guéméné získaly její první plody a proklestily k ní cestu Rohanům. Co by si byli počali tito poknížecení šlechtici, kdyby jako Greillyové měli ve svém rodu rozsáhlé země a království, a zvláště Bouillonové, kdyby měli takové sňatky?
Paní ze Senecey měla jediné dítě, hraběnku z Fleix, vdovu jako ona sama, a ta měla jen dva syny. Tyto dámy přesto dostaly jen taburetku z milosti, s nádechem taburetky Rohanů. Rozruch, který kvůli tomu ztropila šlechta — moudřejší a lépe znalá svých zájmů za nezletilosti Ludvíka XIV., než se ukázala za nezletilosti Ludvíka XV. —, způsobil, že jim je odňali.6 Když nepokoje pominuly, byly vráceny, totiž pro Rohany jedině princezně z Guéméné, která jediná ji urvala — říkám schválně urvala, jak jsme viděli (viz výše) —, a oběma dvorním dámám, matce a dceři, které byly nakonec zahrnuty do oné podivné várky vévodů a pairů z konce roku 1663.7
Randan byl povýšen na vévodství ve prospěch obou těchto dam a staršího syna hraběnky z Fleix; mladší syn, ten, o němž je tu řeč, byl v listinách povolán k nástupnictví. Starší se ve společnosti sotva ukázal a velmi brzy zemřel, bez dětí s jedinou dcerou vévody z Chaulnes, staršího bratra velvyslance, a nejstarší dcery prvního maršála z Villeroy; ta se pak tak podivně znovu provdala za onoho pana z Hauterive, o němž už byla řeč, a byla od té doby vždy známa pod jménem paní z Hauterive-Chaulnes. Pan z Foix, o jehož smrti jsme právě mluvili, se tak stal velmi záhy vévodou a pairem; nikdy si nečinil nárok na knížecí hodnost, ale bylo radost ho poslouchat a pozorovat, když šlo o tyto cizí hodnosti, ačkoli jinak byl prostý a skromný. Všude a hodně po něm truchlili a zasloužil si to.
Paní z Miossensu zemřela v téže době ve věku sedmdesáti osmi let v pěkném, úplně zařízeném bytě v dolních dvorech Lucemburského paláce, který jí dal král a který po ní dostala paní z Caylusu. Paní z Miossensu byla stejně dobrá, jako byla její mladší sestra, paní z Heudicourt, zlá. Měla velmi malé jmění a u dvora se ukazovala velmi zřídka. Byla to velmi hubená žena, postavy, která děsila svou neobyčejnou výškou, s živýma očima, zarudlou tváří a dlouhými bílými zuby, které byly hodně vidět; vypadala jako čarodějnice. Žila velmi uzavřeně a zbožně. Se svým manželem, kterého roku 1672 zabil v souboji Saint-Léger-Corbon, neměla děti; a ten manžel byl mladším bratrem maršála z Albretu, jehož nejstarší bratr byl prvním manželem vévodkyně z Richelieu, dvorní dámy královny a potom, z důvěry, i dvorní dámy bavorské dauphiny při jejím sňatku. Příležitost je příliš přirozená, než abych ji promeškal a nevysvětlil jednou provždy tyto albretské levobočky, tím spíš že tak podivuhodně ohromné štěstí, jehož zdroj našla paní z Maintenon u maršála z Albretu, i štěstí těch, s nimiž se v tomto domě seznámila, musí vzbudit zvědavost na maršála z Albretu.
Gilles d’Albret byl pátý syn Karla II., pána z Albretu, hraběte z Dreux a vikomta z Tartasu, nejstaršího syna konetábla z Albretu Karla I., který padl v bitvě u Azincourtu 25. října 1415, vyhrané Angličany a pro Francii tak zhoubné. Bratři Gillese d’Albret byli: Jean d’Albret, vikomt z Tartasu, děd Jeana, pána z Albretu, jenž se sňatkem s Catherine de Greilly, zvanou de Foix, dědičkou všech těch zemí, stal navarrským králem, hrabětem z Foix atd. a jehož vnučka Jana d’Albret byla dědičkou a přinesla je do rodu Bourbonů, když se provdala za Antonína Bourbonského, vévodu z Vendôme, s nímž měla našeho krále Jindřicha IV. Dalšími Gillesovými bratry byli kardinál z Albretu, pán z Orvalu, jehož větev vymřela s jeho synem, který měl jen dcery, a pán ze Sainte-Bazeille, který nezanechal dětí a byl 7. dubna 1473 sťat v Poitiers za to, že zradil Pierra Bourbonského, pána z Beaujeu, a vydal ho hraběti z Armagnacu. Ale jestliže dobří autoři uvádějí našeho Gillese jako posledního syna Karla II. d’Albret s titulem pána z Castelmoronu, jiní, stejně dobří, mu tento původ upírají a činí z něj levobočka Jeana d’Albret, děda toho, který se sňatkem stal navarrským králem, hrabětem z Foix atd.
Ať je tomu jakkoli, tento Gilles d’Albret, levoboček či manželský syn, se nikdy neoženil; s Jeannette Le Sellier měl levobočka jménem Étienne, který je praotcem Miossensů, o nichž je tu řeč. Tento Étienne byl senešalem v kraji Foix a prvním komořím Jeana d’Albret, navarrského krále a hraběte z Foix skrze sňatek s výše zmíněnou Catherine, a dostal od tohoto panovníka nějaké statky. Byl také prvním z vyslanců této královny Catherine při uzavírání její spojenecké smlouvy s Ludvíkem XII. roku 1512; a od tohoto panovníka obdržel roku 1527 legitimační listinu8, v níž je oslovován jako bratranec a jeho otec je nazván mladším synem Karla II. d’Albret. Étienne nesl jméno pána z Miossensu od svého sňatku s Françoise, dcerou a dědičkou Pierra, barona z Miossensu, s níž se oženil roku 1510 a s níž měl jediného syna, Jeana zvaného d’Albret, barona z Miossensu a z Coaraze. Ten byl generálním místodržitelem Henriho d’Albret, navarrského krále, hraběte z Foix atd., v jeho krajích a zemích; oženil se se Suzanne, zvanou de Bourbon, dcerou pána z Bussetu, lutyšského levobočka, která byla vychovatelkou našeho krále Jindřicha IV. Měli syna a dceru, která se provdala za jednoho Cochefileta. Syn, Henri zvaný d’Albret, baron z Miossensu atd., se stal roku 1595 rytířem Řádu Svatého Ducha a guvernérem a senešalem Navarry a Béarnu. Oženil se s Antoinette de Pons, sestrou jiné Antoinette de Pons, proslulé markýzy z Guercheville, dvorní dámy královny Marie Medicejské, manželky pana z Liancourtu a matky vévody z Liancourtu. Z tohoto manželství vzešla dcera, která se roku 1609 provdala za Jeana de Grossolles, barona z Flamarensu, a dva synové, z nichž mladší byl duchovní a málo známý.
Starší, Henri zvaný d’Albret, baron z Miossensu a po matce hrabě z Marennes, se oženil s Anne de Pardaillan, sestrou otce pana z Montespanu, manžela příliš proslulé paní z Montespan.
Z tohoto manželství vzešli tři synové, jimiž tato levobočí linie skončila, a šest dcer, z nichž nejstarší se roku 1637 provdala za René Gruela, pána z La Frette a hraběte z Jonsacu v Saintonge,9 bratra otce pánů z La Frette, tak známých svým slavným soubojem;10 dvě další se provdaly a tři byly abatyšemi.
Těmi třemi syny byli: François Alexandre zvaný d’Albret, hrabě z Marennes, zemřelý roku 1648, první manžel Anne Poussartové, později znovu provdané za vévodu z Richelieu a dvorní dámy královny atd. Zemřel mladý, žádnou roli nehrál a zanechal syna, který si troufale říkal markýz z Albretu a nesl plný erb bez jakékoli brizury, natož se znamením levobočí, jak to dělali jeho předkové od vymření rodu Albret. Paní z Richelieu, jeho matka, ho velmi mladého oženila s jedinou dcerou maršála z Albretu, svého švagra a strýce svého syna z otcovy strany. Byla to opravdová dědička, to jest bohatá, ošklivá a nevrlá. Markýz z Albretu, mladý, galantní, dobře urostlý, lehkomyslný a přesvědčený, že je z krve navarrských králů, si jí příliš necenil a dal se nešťastně zabít kvůli milostné pletce v prvním rozpuku mládí. Jeho vdova zůstala bez dětí u své tchyně, která ji prosadila mezi dámy paláce královny, mezi prvními, jež jí král dal. Hrabě z Marsanu, mladý, chamtivý a nuzný, zvyklý žít z vychytralosti, který už zruinoval maršálku z Aumontu, se markýze z Albretu, jež nebyla zvyklá, aby se jí někdo dvořil, dvořil tak úspěšně, že si ho vzala a manželskou smlouvou mu dala celé své jmění, aniž se o tom vévodkyně z Richelieu dozvěděla dřív, než došlo na svatbu. Doplatila na to. Pan z Marsanu ji nechal v koutě svého domu v nejhlubším opovržení a v krajní nouzi, zatímco se sám radoval z jejího jmění. Zemřela v tomto neštěstí bez dětí.
Maršál z Albretu byl druhým ze tří bratrů; nesl jméno Miossens. Byl to muž duchaplný, odvážný, rozvážný a ještě víc intrikánský a vynalézavý, který se oddal kardinálu Mazarinovi, ale dokázal si u něho zjednat váhu a rychle se dostat do čela gendarmů gardy, jimž velel hrabě z Coligny, který se však málo ukazoval. Když měl kardinál vše připraveno k zatčení pana Prince, prince de Conti a pana z Longueville v pokojích královny matky odpoledne 18. ledna 1650 v Palais-Royal v Paříži,11 svěřil jejich převoz z Palais-Royal do Vincennes Miossensovi a oddílu gendarmů gardy, který si vybral. Kočár se vznešenými vězni se za Paříží polámal. Bylo třeba ho opravit, a tehdy pan Princ zvolal: „Ach, Miossensi, kdybys chtěl!“ a nabízel hory doly. Ale Miossens věděl příliš mnoho, než aby se dal svést. Měl svůj obchod uzavřený: tím, že zveličoval choulostivost a nebezpečnost tohoto převozu, si vymohl slib maršálské hole. Necelý rok nato nastoupil po Colignym. Kardinál ho myslel uchlácholit tím, že mu dal kompanii gendarmů, a zbavit se tak jeho častého upomínání na daný slib. Miossens úřad přesto vzal, ale za velmi krátký čas se kardinálovi znovu pověsil na paty, a se silou, kterou mu navíc dávala tato kompanie, jejímž byl teď kapitánem, ho tak vystrašil, že z něj hůl vyrval při jmenování 15. února 1653. Nečekal na ni tedy dlouho. Bylo mu tehdy třicet devět let, sloužil velmi málo, nikdy nikde jako vrchní velitel, a potom už válku neviděl; dokázal si však získat a po celý život udržet velkou vážnost a obdržel guvernérství v Guyenne.
Roku 1645 se oženil s mladší dcerou Guénégauda, pokladníka státní pokladny, sestrou státního sekretáře; brzy ovdověl a měl s ní jen dceru, jejíž život jsme právě vylíčili. Palác Albret býval v Paříži vždy místem setkání nejlepší a nejvznešenější společnosti a stal se kolébkou štěstí paní z Maintenon, a skrze ni i přátel, které tam získala. Paní z Heudicourt to pocítila mezi prvními. Její starší sestra, paní z Miossensu, z toho sesbírala jen pár drobků. Jejím manželem byl třetí a poslední bratr, jehož konec jsme už viděli. Maršál z Albretu odjel zemřít do Bordeaux 3. září 1676 ve věku šedesáti osmi let12 a hodně po něm truchlili. Paní z Miossensu a paní z Heudicourt byly z rodu Pons, stejně jako babička maršála z Albretu, který si na tomto příbuzenství právem velmi zakládal. Slečny z Pons, tím jeho příbuzné, z jeho domu nevycházely. Neměly ani na punčochy; pomáhal jim a mladší se mu velmi líbila pro svou krásu i ducha; provdal ji bez věna za Heudicourta, kterému ji vnutil pro čest takového příbuzenství, a toho Subleta očistil úřadem velkého vlčaře, který mu prodal Saint-Hérem, když dostal guvernérství a lovecké kapitánství ve Fontainebleau. Královo svolení, které maršál z Albretu pro Heudicourta získal, bylo uděleno kvůli tomuto sňatku.
Montpéroux, generálporučík a generální polní mistr jízdy, zemřel dost mladý. Už dlouho usínal všude, vstoje i při jídle. Byl to statečný muž, dost dobrý důstojník, bez jakéhokoli ducha. Nezanechal dětí. La Vallière, generální komisař jízdy, postoupil na jeho místo a svůj úřad prodal hraběti z Châtillonu, Voysinovu zeti.
Viděli jsme ve své době vyhnanství pana du Charmel a jeho příčiny; jak jsem tehdy vyprávěl, jeho tvrdošíjnost, s níž nechtěl chodit za králem, a králova zlost na lidi, kteří se stáhli do ústraní a za ním nechodili, byly hlavní příčinou jeho nemilosti. Tato králova zatvrzelost vůči němu nepominula a zvrhla se v podivnou tvrdost, abych se vyjádřil střízlivě. Charmel, postižený kamenem, dal požádat o svolení, aby směl přijet do Paříže dát se operovat. Svolení mu bylo nemilosrdně odepřeno. Nemoc spěchala; Charmela bylo nutno operovat na místě. Zákrok byl tak krutý a možná tak špatně proveden, že na něj za tři dny zemřel, v nejhlubší zbožnosti a kajícnosti. Jen velmi zřídka ji někdo dovede tak daleko a udrží ji tak dlouho se stejnou horlivostí a stejnou přesností, jako to dokázal on se svou, uprostřed nesčetných dobrých skutků a všech, jež mohl konat. Neměl téměř žádné vzdělání a ducha měl jen tolik, kolik mu ho dal styk s velkým světem. Zbožnost nahradila všechno. Víc o tom neřeknu, protože jsem o něm dost mluvil jinde. Bylo mu šedesát osm let a strávil v ústraní právě tolik let, kolik jich prožil ve velkém světě. Byl vždycky přesvědčen, že ho to potká, a několikrát mi to řekl. Pan z Beauvau-Craonu, manžel dvorní dámy paní vévodkyně lotrinské, jemuž pan Lotrinský zjednal a opatřil tak neuvěřitelné štěstí, je synem Charmelovy sestry.
Maršálka z La Ferté zemřela v téže době v Paříži ve věku přes osmdesát let. Byla matkou zesnulého vévody z La Ferté a jezuity otce de La Ferté a sestrou hraběnky z Olonne, která byla starší, velmi bohatá a bezdětná, kdežto ona sama byla velmi chudá. Paní z Olonne byla vdovou po mladším synovi z rodu La Trémoille, který po celý život držel u sebe doma doupě hazardu a zhýralosti. Obě sestry byly z rodu Angennes, z mladší větve, která jimi vymřela. Jejich krása a nevázanost jejich života způsobily velký rozruch. Žádná žena, ani mezi nejpověstnějšími pro milostné pletky, se je neodvážila navštěvovat ani se s nimi kdekoli ukázat. Tak to tehdy chodilo. Móda se od té doby hodně změnila. Když zestárly a už je nikdo nechtěl, pokusily se stát se pobožnými. Bydlely spolu a jednou na Popeleční středu šly na kázání. To kázání, které mluvilo o postu a o nutnosti činit pokání, je vyděsilo. „Sestro,“ řekly si po návratu, „ono je to doopravdy, žádné žerty, musíme činit pokání, nebo jsme ztracené. Ale, sestro, co budeme dělat?“ Když o tom dlouho přemýšlely: „Sestro,“ řekla paní z Olonne, „víte, co uděláme? Necháme postit naše služebnictvo.“ Byla velmi lakomá; a při všem svém duchu, a měla ho mnoho, se domnívala, že to vymyslela znamenitě. Nakonec se přece jen opravdu oddala zbožnosti a pokání a zemřela tři měsíce po své sestře, maršálce z La Ferté. Ať byl maršál, její manžel, sebeprudší, byl po celý život jejím hlupákem, nebo se jím chtěl zdát. Nikdy se nezapomene, že právě na ní se vytvořil precedens, jak legitimovat levobočka bez uvedení matky,13 jak jsem jinde vyprávěl, aby se podle tohoto příkladu mohli legitimovat královi levobočci bez uvedení paní z Montespan.
Král dal princi Karlovi, synovi pana Velkého a jeho nástupci v úřadu, dvanáct tisíc livrů trvalého ročního důchodu z mýtného práva v Normandii; a půl hodiny přijal o samotě ve svém kabinetu bavorského kurfiřta, který tam vystoupil zadními schody. Kurfiřt bydlel v jednom domě v Saint-Cloud, kam přijel z Compiègne.
Maršál z Villars, který přijel z Rastattu, se poklonil králi 15. března v jeho kabinetu ve Versailles, když se král vrátil z parforsního honu na jelena v Marly. Král ho objal, velmi ho chválil, dal jeho synovi nástupnictví v jeho guvernérství v Provence a jemu samému právo vstupu prvních šlechticů komory, jehož se ujal hned ten večer při králově ukládání ke spánku. Tyto tak neobyčejně velké milosti dvůr velmi překvapily, a nehledě na závist, nijak ho nepovznesly.
Zároveň ho král jmenoval svým prvním zplnomocněným velvyslancem pro Baden, hraběte du Luc druhým, který byl už na místě, neboť byl velvyslancem ve Švýcarsku, a třetím La Houssaye, státního radu a intendanta v Alsasku, který byl rovněž na místě ve Štrasburku. Nesmírný údiv vyvolalo, že La Houssaye odmítl, neboť prý nemohl ustoupit hraběti du Luc, který nebyl státním radou; a ještě větší pohoršení vzbudilo, že se tomu král jen zasmál a nahlas si z toho dělal legraci a jmenoval Saint-Contesta, dvorního referendáře a intendanta v Metách, který za to dostal šest tisíc livrů penze. Nehledě na to, že hrabě du Luc byl svým rodem velmož a že byl právě velvyslancem, nikdy se ještě neslyšelo, že by se nějaký úředník odvážil vznášet jakýkoli nárok na rovnost s mužem urozeného rodu, nebo s tím, kdo za takového platil. Tady je tedy okamžik, kdy to bylo poprvé vymyšleno a hned prošlo. Křičelo se; i sami lidé z talárového stavu se za to styděli, ale nic dalšího z toho nebylo. Takto si talár troufá na všechno, všechno si přisvojuje a nad vším vládne. Nejvyšší úředníci si dnes nárokují, že ustupují už jen vévodům a korunním hodnostářům. I to je ještě velká skromnost, za kterou jim musíme být velmi zavázáni.
Několik dní nato maršál z Villars, který chtěl dosáhnout všeho a který, aniž kdy Španělsku sloužil, od něho dostal Zlaté rouno, přijal ve Versailles v pokojích vévody z Berry řetěz tohoto řádu z rukou tohoto prince za přítomnosti všech, kdo měli ve Francii tento řád a kteří se tam dostavili s řetězem. Maršál téměř současně zařídil, aby jeho švagr hrabě z Choiseul dostal penzi tisíc tolarů.
Abbé z Gamaches byl jmenován auditorem Roty14 na místo kardinála z Polignaku. Byl to chlapík duchaplný, učený a ještě víc ctižádostivý, který rozhodně počítal s tím, že se stane kardinálem. Ale aby se jím stal Francouz, je k tomu třeba jiných stupňů než Roty a spousty pák, o nichž si tento abbé rovněž lichotil, že mu nebudou chybět. Udělal pro to opravdu všechno, co mohl, ale zemřel v tom úsilí, poté co nejednou byl jen kousek od toho, aby byl odvolán a upadl v nemilost.
Maršál z Chamilly, kterému bylo sedmdesát osm let, neměl děti a jemuž velení v La Rochelle a v sousedních krajích už nemohlo být k ničemu, si u krále vymohl, aby ho převedl na hraběte z Chamilly, služebně starého generálporučíka a syna svého bratra, který býval velvyslancem v Dánsku.
Poznámky
Vysvětlivka: Adrien Helvétius (1661–1727), lékař holandského původu usazený v Paříži, proslul léčbou úplavice kořenem ipekakuany.↩
Vysvětlivka: Saint-Simon byl v letech 1721–1722 mimořádným velvyslancem v Madridu, kde za regentství vyjednával sňatky mezi francouzským a španělským královským domem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Všechny pasáže, v nichž Saint-Simon mluví o Dokladech připojených k jeho Pamětem, byly v předchozích vydáních vypuštěny.↩
Vysvětlivka: Mír podepsaný v Rastattu 6. března 1714 ukončil válku Francie s císařem Karlem VI.; mír s Říší byl dojednán v Badenu (v dnešním Švýcarsku) a podepsán 7. září 1714.↩
Vysvětlivka: Henri-François de Foix-Candale (1640–1714), vévoda z Randanu, zvaný vévoda z Foix, pair Francie; jeho vévodství vzniklo roku 1663 pro jeho babičku, matku a staršího bratra (viz odstavce níže).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O sporech kvůli těmto taburetkám viz tamní poznámku (viz výše).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O této várce vévodů a pairů viz poznámku na konci prvního svazku (v tomto vydání Díl I, Přílohy vydavatele k Tomu 1, č. IV).↩
Ediční poznámka: Ludvík XII. zemřel roku 1515; legitimační listinu z června 1527 vydal František I.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jonsac leží v Saintonge, kdežto Lonsac, uváděný v předchozích vydáních, leží v Angoumois.↩
Vysvětlivka: Bratři La Frettové svedli roku 1663 hromadný souboj proti skupině vedené princem z Chalais (prvním manželem pozdější princezny des Ursins); padl v něm markýz d’Antin a účastníci museli uprchnout z Francie.↩
Vysvětlivka: Pan Princ je zde Velký Condé (Ludvík II. Bourbonský, 1621–1686), princ de Conti jeho bratr Armand (1629–1666) a pan z Longueville jejich švagr Henri II. d’Orléans, vévoda z Longueville (1595–1663); všichni tři byli zatčeni na Mazarinův rozkaz 18. ledna 1650 a propuštěni v únoru 1651.↩
Ediční poznámka: César Phoebus d’Albret se narodil roku 1614 (Saint-Simon sám o něm výše říká, že mu roku 1653 bylo třicet devět let); při smrti roku 1676 mu tedy bylo jedenašedesát nebo dvaašedesát let, ne šedesát osm.↩
Vysvětlivka: Jde o rytíře z Longueville, syna vévody z Longueville (Charles-Paris d’Orléans, padl 1672) a maršálky z La Ferté, legitimovaného roku 1672 bez jména matky; tento precedens posloužil k legitimaci králových dětí s paní z Montespan.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O soudním dvoru Roty viz poznámku (viz výše).↩