Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola pátá
Král mezi čtyřma očima s kancléřem, který mu přednáší spor mezi panem z La Rochefoucauld a mnou, přiznává mi plnou přednost. — Smrt Saint-Chamanta. — Tessé vyžádán Španělskem k obléhání Barcelony. — Vybrán Berwick, a Ducasse, aby tam přivedl eskadru. — Nezdařená suverenita princezny des Ursins. — Palác, který si připravuje u Amboise, a co se s ním stane. — Úpadek princezny des Ursins v mysli krále a paní z Maintenon. — Princezna des Ursins vychovatelkou infantů. — Její opatření, jak se vetřít na místo zesnulé královny. — Šlechetnost Robineta, jezuity, zpovědníka španělského krále. — Princezna des Ursins spěchá se sňatkem španělského krále s parmskou princeznou; její důvody. — Postavení markýze z Brancasu ve Španělsku. — Důvody, které ho přimějí požádat o dovolení strávit čtrnáct dní ve Versailles; dostane je. — Poplach princezny des Ursins. — Narychlo posílá do Francie kardinála del Giudice. — Brancas spěchá za ním a předstihne ho. — Kdo byl Giudice. — Brancas v Marly. — Giudice za ním se svým synovcem Cellamarem. — Povaha del Giudice. — Smrt a povaha paní kancléřové z Pontchartrainu. — Smrt dánské královny vdovy. — Smrt a povaha biskupa ze Senlis. — Chamillart dostává byt ve Versailles. — Smrt a povaha paní Voysinové. — Povaha paní Desmaretsové. — Smrt Zurbecka. — Smrt prezidenta Le Bailleula, jehož syn dostává jeho úřad. — Jejich povaha.
Až příliš často jsem tu měl příležitost mluvit o sporu o přednost, který byl mezi panem z La Rochefoucauld1 a mnou, a o rozličných věcech, k nimž v něm došlo, hlavně při mém přijetí do parlamentu a v souvislosti s ediktem z roku 1711. Postačí tedy připomenout, že když pan z La Rochefoucauld svým křikem dosáhl toho, že otázka bude znovu přezkoumána a nově rozhodnuta, jako by nebyla rozhodnuta už tímto ediktem z roku 1711, a to ediktem zapsaným v parlamentu, vyhradil si král rozhodnutí sám pro sebe, aniž by s ním byl kdokoli jiný než jedině kancléř, který měl věc přednést; strany mu měly bez dalších formalit odevzdat své spisy podepsané vlastní rukou a jeho prostřednictvím dostávat k nahlédnutí spisy protistrany. Viděli jsme také, co se mezi nimi v důsledku toho odehrálo. Obratnost jednoho spočívala v tom, že se snažil podráždit královu žárlivost na vlastní moc vůči parlamentu; obratnost druhého v tom, že dobře vysvětlil, že to, co se v parlamentu týkalo zápisu listin a přijímání těch, jimž byly uděleny, je nutná forma, ale vycházející od krále samého, a že se tedy jeho moci nijak nedotýká.
Své spisy jsem sepsal sám. Udělal jsem je tak krátké, jak jen to bylo možné. Snažil jsem se v nich nevynechat nic, co sloužilo k dokonalému objasnění věci, a vyléčit krále z podezření, která se mu snažili vnuknout a která mě, jak jsme viděli, jednou málem připravila o výhru.
Když byly konečně všechny spisy obou stran odevzdány kancléři a žádná strana už neměla co odpovědět ani dodat, vyžádal si kancléř od krále pokyn k rozhodnutí.
Na Smrtnou neděli 18. března měl král po mši státní radu, poobědval u malé tabule, vyslechl kázání a vrátil se nahoru do svých pokojů, kde našel kancléře, jak mu nařídil, aby mu věc přednesl. Trvalo to dobré dvě hodiny.
Po návratu z kázání jsem se králi ukázal, aniž jsem mu cokoli řekl. Náhodou jsem, když jsem procházel dole pod velkým schodištěm, abych vystoupil po malém, které ústilo do prvního předpokoje, uviděl kancléře, jak schází dolů. Zastavil jsem se, abych na něho počkal a zeptal se ho, jak na tom jsem. Měl tu zlomyslnost, že si na mně poprvé v životě zahrál na kancléře. Řekl mi s přísnou vážností: „Pane, nemohu mluvit.“ Byl jsem tak prostoduchý, že jsem zůstal zaražen. Nechal jsem ho projít a za několik okamžiků jsem šel za ním. Vešel jsem do jeho kabinetu, právě když se převlékal z taláru. „Nuže, pane,“ řekl jsem mu, „jsme aspoň rozhodnuti?“ Zlomyslnost ho ještě neopouštěla. Týmž tónem jako dole na schodech mi odpověděl: „Ó, pokud jde o to, ano, pane, rozhodnuti jste, a rozhodnuti jste úplně ve všem;“ a upíraje na mě smutné a přísné oči dodal: „a rozhodnuti nezvratně.“ Výraz, tón i slova, tak odlišné od toho, na co jsem byl u něho zvyklý, mě zmrazily. Věděl jsem, že stál na mé straně; dovedl mě přesvědčit, že prohrál, že král rozhodl proti mně navzdory němu a že ho do stavu, v jakém jsem ho zastihl, uvedla mrzutost z této porážky. Mlčel jsem v nejsmrtelnější úzkosti, dokud komorníci nedokončili odchod. Jakmile se zavřely dveře: „Proboha, pane,“ řekl jsem mu, „jsem mrtev? Povězte mi, jaký je můj osud.“ Dal se do smíchu, objal mě a řekl mi, že jsem vyhrál naplno, ve všem a ve všech bodech.
Těžko lze někomu v jediném okamžiku sejmout z beder těžší mlýnský kámen. Znovu jsem ho objal a políbil ho, jako se líbá milenka, a vyčítal jsem mu jeho zlomyslnost, která mě málem zabila. Přiznal se mi, že se chtěl chvilku pobavit a vynahradit si tím všechnu námahu, kterou jsem mu způsobil. Lze si domyslet, že jsem mu odpustil. Já zase přiznám, že jsem pocítil velkou radost a velkou úlevu.
Ihned jsem šel zbavit starosti paní ze Saint-Simon a odtud čekat na krále u východu z jeho kabinetu, když šel k paní z Maintenon. Jakmile mě tam spatřili, všichni pochopili, že jsem vyhrál, ale byli zvědaví, zda jsem kromě parlamentu vyhrál i u dvora; o parlamentu se nepochybovalo, a sám pan z La Rochefoucauld o něm pochyboval tak málo, že se až do poslední chvíle pokoušel o všechno možné, aby mě přiměl k dohodě v tomto smyslu, což jsem vždy vytrvale odmítal. Musel jsem tedy snést skoro tolik otázek jako blahopřání, ale byl jsem chladný a skromný a spokojil jsem se s krátkou odpovědí, že jsem spokojen; a když je člověk tak spokojen, jako jsem byl já, je to snadné.
Když král vyšel, poklonil jsem se mu a poděkoval. „Pane,“ řekl mi král, „vyhrál jste všechno a jsem velmi rád, že jsem Vám mohl udělat radost tím, že jsem učinil spravedlnosti zadost.“ Protože jsem se k žádné z otázek, které mi kladli, nevyjádřil ani se nesvěřil, napínali všichni uši ke králově odpovědi, která hned běžela od úst k ústům, a nová blahopřání. Už jsem netajil, že jsem plně vyhrál, ale velmi jsem dbal na to, abych dál zůstal skromný a abych unikl lidem, kteří se se mnou radovali, možná s nelibostí, a jistě, alespoň většinou, aniž by na tom měli nejmenší účast kromě zvědavosti, s níž si mě prohlíželi.
Pan z La Rochefoucauld byl rozzuřen, a s ním všichni, kdo k němu patřili. Přestože mu nemohlo být neznámo, jaké je jeho osobní postavení u krále, přízeň, jíž se těšil jeho otec, ho navykla nepochybovat o úspěchu ničeho, co bylo věcí přízně. V této věci na nic nezapomněl, až po úskoky nejvhodnější k tomu, aby krále strhly zájmem o moc, jež byla jeho modlou, a sliboval si od toho všechno, přinejmenším to, že mu u dvora přednost zůstane. Šel tedy ke kancléři velmi krátce poté, co jsem od něho odešel, a kancléř mi nazítří vyprávěl, že od něho musel vyslechnout podivné nářky.
O dva dny později jsem dostal svůj rozsudek. Čím víc jsem byl spokojen, tím víc jsem chtěl dovést zdvořilé jednání až do krajnosti. Jel jsem do Paříže a k návštěvě paláce La Rochefoucauld jsem si zvolil dobu, kdy jsem měl jistotu, že tam nikoho nezastihnu. Dal jsem jim vyřídit, že jsem tam přišel, abych ho poprosil, aby mi nezazlíval, že jim dám rozsudek doručit. Zejména paní z La Rochefoucauld zuřila; byli by si přáli mít aspoň možnost křičet na mé jednání. Rozsudek byl doručen, pak zapsán v parlamentu a spor skončil. Velmi častý a velmi volný styk mezi oběma švagry a mnou se od smrti vévodkyně z Villeroy značně omezil. Obnovení tohoto sporu jej ještě víc ochladilo a zředilo a tento konec jej docela uhasil; zůstalo jen u pouhých zdvořilostí při vzácných příležitostech. Měl jsem, co mi náleželo, a utěšil jsem se. Později uvidíme, že je tato skrytá hořkost svedla k velmi špatnému jednání.
Saint-Chamant zemřel na venkově, kam se už dávno uchýlil. Býval poručíkem tělesné gardy. Velel oddílu královské vojenské domácnosti, který doprovázel španělskou královnu, dceru Monsieura2, k hranici. Královna tuto cestu protahovala, jak jen mohla. Saint-Chamant byl velmi urostlý; měl ducha a ještě víc smělosti; královna málo zkušenosti, opatrnosti a sebeovládání. To všechno způsobilo u dvora velký rozruch a silně se to rozlehlo ve Španělsku, kde to královně velmi uškodilo, a zde to zničilo Saint-Chamanta.
Vévoda z Berwicku byl jmenován, aby jel vyslovit španělskému králi soustrast; šlo o obléhání Barcelony a o pokoření Katalánců, kteří se navzdory míru drželi a kterým se tajně dostávalo pomoci. Paní des Ursins byla s poddajným a dvořanským Tessém tak spokojena, že nechtěla jiného generála, a dávala o něho žádat španělským králem. Tessé, který v té zemi už neměl co získat, nijak nestál o to, aby byl pověřen tak těžkým podnikem. Král a paní z Maintenon z důvodů, které bude brzy čas rozvést, dali přednost před kýmkoli jiným vévodovi z Berwicku, který kromě svých schopností, své dobré vůle a své zkušenosti se Španělskem byl odedávna ve velmi špatných vztazích s Orrym, protože s ním často zacházel tak, jak si zasloužil, a tudíž byl velmi málo po chuti paní des Ursins, která ho shledávala přímým, pevným, nezávislým, železnou tyčí — samé vlastnosti, s nimiž se nerada setkávala, zvláště u velitele armády. Král dal vévodovi z Berwicku patnáct praporů; a Ducasse byl pověřen velením eskadry, která dovezla vše potřebné k obléhání a kterou jeho nemoc a potom protivětry dost zdržely.
Nyní je třeba podívat se do Dokladů, co se odehrálo kolem suverenity, kterou chtěla princezna des Ursins získat mírovou smlouvou a kvůli níž španělský král mír tak dlouho a tak skandálně zdržoval. Počítala s ní natolik — i s tím, že ji potom s králem vymění za Touraine a amboiský kraj a přijede tam užívat této nové velikosti —, že pověřila svého věrného d’Aubignyho, aby jí koupil pozemek u Amboise, položený podle přání, postavil na něm rozlehlý palác s hospodářskými dvory a obslužnými budovami pro celý dvůr, nádherně jej zařídil, nešetřil zlacením ani malbami, obklopil jej nejkrásnějšími zahradami a nestaral se přitom o žádné léno ani panství, protože panovnice té země je nepotřebovala. D’Aubigny, opovrhovaný v Utrechtu, kam jel tuto suverenitu vyjednávat a kde se nikdy nedostal dál než do předpokojů, a vystřídaný Bournonvillem, jak jsme viděli, se vrátil do Paříže a do Touraine a ze všech sil pracoval na této nádherné stavbě. Šla tak rychle, že byla téměř hotová, když se provaz se suverenitou přetrhl; a aby se už k té pošetilosti nemusel vracet, d’Aubigny, vida, že to už nemůže sloužit tomu, co si jeho paní předsevzala, osekal vše, co se ještě osekat dalo, koupil, jak mohl, několik len, aby tak krásné místo nebylo docela ve stavu výletní hospůdky, a paní des Ursins, která se pak za tento džbán mléka dobré ženy3 styděla, přenechala všechno d’Aubignymu, jenž nebyl dost velkým pánem, aby to místo naplnil, ale byl dost bohatý, aby v něm dobře přijímal sousedy a pocestné. Strávil tam zbytek života, oblíbený a vážený v kraji, a měl dost rozumu, aby své velké způsoby a nejvyšší naděje nechal ve Španělsku. To místo se jmenuje [Chanteloup] a přešlo na paní z Armentières, d’Aubignyho dceru. Je to jedno z krásných a nejosobitějších míst ve Francii a nejskvěleji zařízené.
Tato suverenita, na jakou paní z Maintenon neměla zdaleka dosah, se jí dotkla. Ten krajní rozdíl urazil její pýchu, neboť jí dal pocítit vzdálenost hodností a původu, na níž se tak vysoký vzlet zakládal. S žárlivostí pocítila, že nezměrný vliv, který paní des Ursins vynesl tak vysoko, byl jen výsledkem ochrany, kterou jí sama poskytla. Nemohla snést, aby jej zneužila do té míry, že se povznese tak vysoko nad ni, a aby si tuto suverenitu zřídila a užívala jí přímo před jejíma očima. Také král pocítil celou přemíru tohoto záměru, ale navíc ho dráždilo, že vidí kvůli němu mír zdržovaný, že je nucen brát ohledy a nakonec donucen nebrat už ohledy na nic, rozhněvat španělského krále, hrozit, mluvit jako otec a jako pán a dát mír uzavřít bez této suverenity navzdory svému vnukovi, který z ní nechtěl slevit a který ustoupil jen z bezmoci odolávat tolika nepřátelům, opuštěn Francií, a to kvůli tak podivné a tak nicotné věci. Lze si také představit, jaký byl vztek paní des Ursins, když dohnala svou snahu až k tak nezměrné tvrdohlavosti, dala se na odiv celé Evropě a neodnesla si nic než pohrdání a hanbu z tak bláznivého podniku. To byl kámen úrazu mezi oběma nejvyššími vladařkami Francie a Španělska. To byl také důvod, proč Berwick dostal přednost před Tessém. Od tohoto vzepětí k suverenitě už souhra mezi paní z Maintenon a paní des Ursins nebyla jako dřív. Ale ta druhá dosáhla ve Španělsku takového postavení, že se domnívala, že se bez ní obejde víc než snadno.
Viděli jsme, s jakým uměním neustále izolovala španělského krále, do jaké míry ho uzavřela s královnou a učinila nepřístupným nejen jeho dvoru, ale i jeho vysokým dvorním hodnostářům, jeho ministrům, ba i nejnezbytnějším sluhům, takže ho obsluhovali jen tři nebo čtyři, kteří byli Francouzi a zcela jí oddaní. Záminka zármutku nad smrtí královny tuto samotu prodloužila; a k ústraní byl dán přednost paláci Medinaceli před palácem Buen Retiro, aby byl král sevřenější na místě nesrovnatelně menším než tento královský palác, kam mohl dvůr hojně proudit a kde by bylo obtížnější nepustit ke králi nikoho. Sama zaujala místo královny; a aby měla jakousi záminku být u krále v téže samotě, dala se jmenovat vychovatelkou jeho dětí. Ale aby tam byla stále a aby se nedalo zjistit, kdy jsou jeden u druhého, dala postavit dřevěnou chodbu od králova kabinetu až do bytu jeho dětí, v němž bydlela, aby mohli přecházet jeden k druhému ustavičně a nepozorovaně a aby nemuseli procházet dlouhou řadou místností, které ležely mezi nimi a byly plné dvořanů. Tak se nikdy nevědělo, je-li král sám, nebo s paní des Ursins, ani u ní totéž, kdo z nich dvou je u druhého, ani kdy, ani jak dlouho jsou spolu. Tato krytá a prosklená přístavba byla nařízena s takovým spěchem, že navzdory vší královské zbožnosti nebyly z této práce vyňaty ani svátky a neděle. Byla krajně nemilá celému dvoru, který chápal, k čemu slouží, a dokonce i těm, kdo stavbu řídili. Kontrolor staveb, který měl rozkaz dát na ní pracovat i ve svátky a v neděli, se jednoho dne v jedné z těch místností, kde se zdržoval dvůr a jimž se paní des Ursins tak spěchala vyhnout, zeptal, pravím, otce Robineta4, zpovědníka krále a jediného výborného, jakého kdy měl, zda má dát pracovat zítra v neděli a pozítří o svátku Panny Marie. Robinet odpověděl, že mu o tom král nic neříkal; a na druhé naléhání odpověděl totéž. Na třetí dodal, že počká, až mu o tom král promluví. Konečně, unaven čtvrtým, ztratil trpělivost a odpověděl, že kdyby šlo o zbourání započatého díla, myslí, že by se na něm mohlo pracovat i v samotný den Velikonoc, ale že pokračovat v té chodbě by podle něho nešlo ani v neděli, ani ve svátek. Celý dvůr tleskal; ale paní des Ursins, které ta slova brzy donesli, se velmi rozhněvala.
Podezírali ji, že pomýšlí na víc než na to, stát se jedinou společnicí krále. Měl několik princů. Šířily se řeči, které se zdály dvojznačné a které vzbudily strach: rozhlašovalo se, že král už nepotřebuje potomstvo, když mu Bůh ráčil požehnat tak početným, ale jen ženu, a takovou, která by je dokázala vést. Nespokojila se s tím, že trávila s králem celé dny a že ho — jako zesnulá královna — nenechávala pracovat s ministry jinak než ve své přítomnosti; princezna des Ursins pochopila, že má-li toto počínání trvat, musí si krále zajistit v každém okamžiku. Byl zvyklý chodit na vzduch a byl po něm o to hladovější, že byl v posledních dobách královny a v prvních po její smrti hodně zavřený. Paní des Ursins vybrala čtyři nebo pět mužů, kteří měli krále doprovázet s vyloučením všech ostatních, i jeho vysokých či jiných nejnezbytnějších dvorních hodnostářů. Chalais, Masseran, Robecque a dva nebo tři další, na jejichž služebnost se mohla spolehnout, byli určeni, aby krále doprovázeli, kdykoli vyšel. Říkalo se jim královi recreadores, tedy ti, kdo měli za úkol ho bavit. Při tolika opatřeních, takovém obléhání a takových pečlivě rozšiřovaných přípravných řečech se nepochybovalo, že má v úmyslu se za něho provdat, a toto mínění i obava z toho se staly všeobecnými; král, jeho děd, se tím velmi znepokojil, a paní z Maintenon, která nikdy nedosáhla toho, aby byla prohlášena, ačkoli se tomu okamžiku dvakrát velmi těsně přiblížila, byla žárlivostí dohnána do krajnosti. Jestliže si však paní des Ursins něco takového namlouvala, netrvalo to dlouho.
Španělský král, vždy dychtivý zpráv z Francie, se na ně často vyptával svého zpovědníka, jediného člověka, s nímž mohl mluvit a který nepatřil paní des Ursins. Obratný a smělý Robinet, znepokojený jako kdokoli jiný postupem záměru, o němž nikdo na obou dvorech, francouzském i španělském, nepochyboval, se nechal zahrnout otázkami ve výklenku okna, kam si ho král odvedl, a dělal zdrženlivého a tajemného, aby jeho zvědavost ještě víc podnítil; když ji viděl tam, kde ji chtěl mít, řekl králi, že když ho k tomu nutí, přizná mu, že jeho zprávy z Francie se shodují se všemi zprávami z Madridu, kde se už nepochybuje, že prokáže princezně des Ursins tu čest, že se s ní ožení. Král zčervenal a příkře odpověděl: „Ó, to tedy ne,“ a odešel od něho.
Ať už se princezna des Ursins o této prudké odpovědi dozvěděla, nebo už o úspěchu zoufala, náhle změnila směr; usoudila, že tento přechodný stav v paláci Medinaceli nemůže trvat věčně, a rozhodla se zajistit si krále královnou, která by jí vděčila za tak skvělý sňatek a která by se, nemajíc žádnou oporu, vrhla do její náruče z vděčnosti i z nutnosti. S tímto úmyslem se svěřila Alberonimu5, který po smrti vévody z Vendôme zůstal v Madridu jako pověřenec pro parmské záležitosti, a navrhla mu sňatek s princeznou6, dcerou vévodkyně parmské a zesnulého vévody, bratra panujícího vévody, který se oženil s vdovou po svém bratrovi.
Alberoni stěží věřil vlastním uším; tak nepřiměřené spojení mu připadalo tím neuvěřitelnější, že nedoufal, že by s ním francouzský dvůr mohl souhlasit, a ještě méně věřil, že by se je někdo odvážil uzavřít bez něho. Vskutku osoba pocházející z dvojího levobočství — po otci od papeže, po matce od nemanželské dcery Karla V. —, dcera malého vévody parmského a matky veskrze rakouské, sestry císařovny vdovy, sestry španělské královny vdovy, s níž byli tak nespokojeni a kterou převedli z vyhnanství v Toledu do internace v Bayonne, a sestry portugalské královny, která přiměla svého manžela, aby přijal arcivévodu v Lisabonu a přenesl válku do Španělska7, nebyla partie, na niž by bylo pravděpodobné pomýšlet, aby z ní byla španělská královna.
Nic z toho však princeznu des Ursins nezastavilo; jejím nejsilnějším ohledem byl její naléhavý zájem; vládla vůli španělského krále, cítila celou změnu krále a paní z Maintenon vůči sobě a nedoufala už, že se k ní vrátí: dokonce se domnívala, že se musí opřít proti moci, která ji tak mocně dosadila a která by ji mohla zničit, a myslela už jen na to, jak urychlit sňatek, od něhož si slibovala všechno, a jak s novou královnou naložit stejně, jako naložila s tou, kterou právě ztratila. Španělský král byl zbožný, potřeboval ženu, princezna des Ursins byla ve věku, kdy její půvaby byly už jen dílem umění: zkrátka, dala Alberonimu práci, a lze věřit, že ta nebyla nijak obtížná od chvíle, kdy se podařilo v Parmě přesvědčit, že to myslí vážně a že si z nich nikdo nedělá legraci. Orry, vždy zajedno s paní des Ursins a jejím prostřednictvím všemocný, byl jediným důvěrníkem této důležité záležitosti.
Markýz z Brancasu byl tehdy francouzským velvyslancem v Madridu, jak jsme v pravý čas viděli. Po Gironě si dělal naději na grandezu a byl velmi blízko k tomu, aby ji dostal. Stále věřil, že mu ji paní des Ursins dala změnit na Zlaté rouno, a tuto výměnu jí neodpustil. Byl zcela oddán paní z Maintenon. Jinde jsme viděli, díky jakým vzácným shodám okolností získal její ochranu, kterou jeho obratná matka i on dovedli dobře pěstovat a udržet. Právě proto byl princezně des Ursins velmi podezřelý, a ta navíc dobře tušila, jakou zášť k ní chová kvůli zmařené grandeze: nepouštěla ho k sobě a bedlivě sledovala celé jeho počínání. Brancas viděl a věděl všechno, co se dělo. Zpovědník se tomuto chráněnci svého řádu svěřoval se svým znepokojením nad počínáním princezny des Ursins a přední osobnosti všeobecně nespokojeného dvora mu chodily ulevit svému srdci v domnění, že jedině Francie může zjednat ve Španělsku pořádek. Brancas pochopil, jak je to důležité, ale poučen příhodou abbého z Estrées8 a obávaje se dokonce o své kurýry, rozhodl se napsat králi, že mu musí naléhavě podat zprávu o záležitostech té největší důležitosti, které nelze svěřit papíru a které vyžadují, aby mu dovolil strávit čtrnáct dní ve Versailles. Odpovědí bylo povolení, o něž žádal, ale s rozkazem zastavit se tam, kde na cestě potká vévodu z Berwicku, který jel obléhat Barcelonu, a poradit se s ním.
Paní des Ursins, která vždy našla způsob, jak se o všem dozvědět, se dozvěděla nejen o Brancasově cestě, ale i o rozkazu, který dostal, poradit se s Berwickem; to ji znepokojilo: dala prostřednictvím španělského krále uspíšit maršálův odjezd, jako by bylo k obléhání Barcelony všechno připraveno, aby se s ním Brancas na cestě nesetkal. Dala rozestavit šestnáct přepřah mul na cestě do Bayonne a na Zelený čtvrtek dala náhle odjet do Francie kardinála del Giudice9, velkého inkvizitora a státního ministra, který jí v tom nízce vyhověl. Byla to dvojí rána: kardinál byl na její rozkazy, ale kardinál, který byl ministrem a velkým inkvizitorem, jí překážel; takto se ho aspoň na čas zbavila, než se naskytne něco lepšího, a vahou jeho purpuru a jeho postavení ve Španělsku dodávala váhu poslání, jímž ho pověřila, a předešla Brancase, což u našeho dvora nebylo nic zanedbatelného. Brancas, který chápal, jak je to důležité, vyrazil za ním hned na Velký pátek a dokázal ho dostihnout v Bayonne v noci, kdy tam kardinál přespával. Projel přímo dál, uložil přitom veliteli, jímž byl Dudoncourt, aby kardinála celý příští den bavil a zdržoval, jak dlouho jen bude moci, získal náskok a dorazil do Bordeaux s dvaceti osmi poštovními koňmi, které všude bral s sebou, aby je kardinálovi odňal. Dorazil tak do Paříže o dva dny dřív než on a odtud jel ihned do Marly, kde byl král, aby mu podal zprávu o záležitostech, které ho přivedly tak spěšně; měl u něho dlouhou audienci za Torcyho účasti a dostal ubytování po zbytek pobytu v Marly.
Kardinál del Giudice si čtyři nebo pět dní odpočinul v Paříži, pak přijel z Paříže k Torcymu do Marly a ten ho po králově lever uvedl do jeho kabinetu. Kardinál králi představil prince z Cellamare10, syna svého bratra, vévody z Giovenazza, španělského grandu a státního rady v Madridu dosti váženého; Cellamare hned z kabinetu odešel a kardinál v něm zůstal sám s králem a s Torcym dobrou hodinu. Torcy ho pohostil obědem; po jídle se vrátili do Paříže. Kardinál, jak mi Torcy dlouho poté vyprávěl, byl poněkud v rozpacích, co se sebou; nebyl pověřen žádnou záležitostí; celé jeho poslání se omezovalo na chválu paní des Ursins a na stížnosti na markýze z Brancasu. Tyto chvály paní des Ursins byly jen neurčité; nespoléhala na kardinála natolik, aby se mu přiznala, v jakém postavení se u našeho dvora nachází, a aby ho v tomto ohledu něčím pověřila, takže látka byla brzy vyčerpána. Proti markýzi z Brancasu nebylo co uvést; jeho zločinem bylo, že viděl příliš jasně a že nebyl princezně oddán.
Kardinál byl muž duchaplný, dvorský, zkušený v záležitostech i v intrikách, který jako člověk svého stavu a své váhy cítil prázdnotu svého poslání a trápilo ho to. Ukázal se jako příjemný společník v rozhovoru i ve styku, který odsouvá stranou břemena hodnosti a role, a dobrá společnost ho velmi oblíbila a ráda přijímala. Pilně se zdržoval u krále, aniž ho obtěžoval audiencemi, které by neměl čím naplnit, a celým svým počínáním dával tušit, že vytušil úpadek princezny des Ursins u našeho dvora a že se snaží získat si jeho úctu a důvěru, aby se s královou oporou stal prvním ministrem ve Španělsku; ale brzy uvidíme, že ultramontánní pošetilost jeho úřadu a jeho klobouku zmařila všechny jeho záměry. Celý úspěch jeho cesty se omezil na to, že zabránil Brancasovi vrátit se do Španělska, a třebaže bez jakékoli dohody, Brancas v tom táhl s ním za jeden provaz: od tamního dvora nemohl nic očekávat v postavení, v jakém byl vůči paní des Ursins, a nebyl člověk, který by vědomě ztrácel čas. Bylo nutné dovést tuto záležitost až sem v jednom kuse; nyní je třeba se trochu vrátit zpět.
Paní kancléřová byla už dávno ohrožena hrudní vodnatelností po astmatu, jímž trpěla téměř celý život. Byla dcerou Maupeoua, prezidenta jedné z vyšetřovacích komor, a nebyla bohatá, ale pro Pontchartraina, který byl ještě méně bohatý, když si ji bral, byla dobrou partií. Ošklivější být lze sotva, ale přitom to byla statná žena, dobré postavy a dobrého vzhledu, s imponujícím vzezřením a také s čímsi jemným. Žádná žena ministra ani kterákoli jiná se jí nevyrovnala v umění vést dům, spojit v něm s veškerým pohodlím a nádherou co nejvíc pořádku, vyhnout se v něm všem nepříjemnostem s co největší pozorností, uměním a prozíravostí, aniž by to bylo znát, a mít v něm co nejvíc důstojnosti s co největší zdvořilostí, a to tou zdvořilostí prozíravou a pozornou, která umí rozlišovat a odměřovat, a přitom nechává každého, aby se cítil volně. Měla mnoho ducha, aniž ho kdy chtěla ukazovat, a v duchu mnoho půvabu, obratnosti a šikovnosti a pružnosti, bez čehokoli, co by se blížilo falši, a když bylo třeba, lehkost, jež překvapovala; ale ještě mnohem víc zdravého rozumu, přesnosti v poznávání lidí, bystrosti ve volbách a v jednání, než jakých ve své době dosáhlo jako ona i jen málo mužů. Je s podivem, že žena z úřednického stavu, která neznala jiný svět než Bretaň, se v tak krátké době vyznala ve způsobech, duchu a řeči dvora; stala se jednou z nejlepších rádkyň, jaké bylo možno najít, jak se u něho dobře chovat. Také byla po celou dobu velkou pomocí svému manželovi, který se tam, dokud jí věřil, nikdy nedopustil chyby a v tomto ohledu se mýlil, jen když se od jejích rad odchýlil. Přes to všechno se příliš dlouho máčela v měšťanstvu, než aby jí z něho nezůstal nějaký slabý pach. Měla přirozeně v duchu vytříbenou, okouzlující galantnost a štědrost tak ušlechtilou, tak prostou, tak samozřejmou, tak provázenou půvabem, že se jí nebylo možno ubránit. Nikdo se tak dokonale nevyznal v pořádání slavností. Měla k tomu všechen vkus a všechnu vynalézavost, s okázalostí navenek i uvnitř, ale pořádala je jen z dobrých důvodů a ve vhodnou chvíli, a to vše s prostým, klidným vzezřením a aniž by kdy vybočila ze svého věku, svého místa, svého stavu a své skromnosti. Nejochotnější příbuzná, přítelkyně nejspolehlivější, nejúčinnější, nejužitečnější, nejlepší ve všech ohledech a nejjistější. Rozkošná na venkově a v soukromí; nebezpečná u stolu, protože ho uměla protahovat, protože se vyznala v dobrém jídle, ačkoli ho sama skoro neokusila, a protože dovedla své hosty přecpat k prasknutí; někdy velmi zábavná, aniž by kdy řekla něco nepatřičného; vždy veselá, i když nebyla vždy prosta nálad. Ctnost a zbožnost, nejosvícenější a nejpevnější, jež měla po celý život, rostly stále spolu se štěstím. Kolik s rozvahou rozdávala penzí, kolik provdala chudých dívek, kolik jich dala do kláštera — ale jen když se dobře přesvědčila o jejich povolání —, kolik jich uchránila před příležitostmi ke hříchu, kolik lidí s výběrem a rozvahou postavila na nohy, to se nedá spočítat.
Její dobročinnost si zaslouží tento malý detail: když jednou v neděli vycházela s paní ze Saint-Simon z velké mše ve versailleském farním kostele, zdržela se cestou. Paní ze Saint-Simon, která spěchala, protože měla jet obědvat k Monseigneurovi do Meudonu s paní vévodkyní z Bourgogne, ji pobízela a s údivem se jí zeptala, co je to za malou dívku z prostého lidu, u níž se zastavila. „Nepřipadala Vám velmi hezká?“ řekla jí kancléřová. „Padla mi do oka, když jsem šla kolem. Zeptala jsem se jí, kdo jsou její rodiče. Umírá to hlady, je tomu čtrnáct nebo patnáct. Hezká, jak je, snadno si najde zákazníka. Bída dožene ke všemu. Trochu jsem ji vyzpovídala; zítra ráno přijde ke mně a já ji hned zabalím a uklidím někam, kde bude v bezpečí a naučí se vydělávat si na živobytí.“
Tím se tato žena ustavičně zabývala, aniž by to kdy bylo znát: neboť by to nebyla řekla nikomu jinému než paní ze Saint-Simon, kterou považovala za své druhé já. Kromě všeho, co bylo právě řečeno, byly její pravidelné almužny hojné; mimořádné je převyšovaly. Měla ve Versailles celou komunitu, třicet až čtyřicet chudých mladých dívek, které vychovávala ke zbožnosti a k práci, které živila a ve všem vydržovala a které, když dospěly, zaopatřila. Spolu s kancléřem založila a vystavěla špitál v Pontchartrainu, kde bylo všeho duchovního i časného hojnost, kam často jezdili obsluhovat chudé, který je stál přes dvě stě tisíc livrů a jehož údržba je ročně nevyšla pod osm ani deset tisíc livrů. Z tolika dobrých skutků bylo vidět jen tento špitál a její versailleskou komunitu, které se nedaly skrýt a z nichž se i tak vidělo jen to, co bylo na povrchu. Všechno ostatní bylo pohřbeno v nejhlubším tajemství. Všechno, i domácí záležitosti, zařídila po ránu, potom už o ničem nebylo řeči, a všechno v obdivuhodném pořádku.
Ale rok 1709 ji prozradil. Nedostatek a drahota způsobily jakýsi hladomor. Zdvojnásobila své almužny, a protože na venkově všechno umíralo hlady, zřídila v Pontchartrainu pece, kotle a lidi, kteří rozdávali chléb a polévku každému příchozímu a většině i vařené maso, dokud bylo slunce nad obzorem. Nával byl obrovský. Nikdo neodcházel, aniž by si odnesl chleba, čím nasytit dva nebo tři lidi na několik dní, a polévku na jeden den. Tento příliv dosáhl za mnoho dní až tří tisíc lidí, a s takovým pořádkem, že se nikdo netlačil, nikdo nepředbíhal, a v takovém klidu, že by člověk neřekl, že je tam víc než padesát lidí. Čím početnější bylo rozdávání, tím byla kancléřová radši, a trvalo to takto šest až sedm měsíců.
Kancléř, nadšený, že může konat i tyto dobré skutky, jí v tom ponechával úplně volnou ruku. Jejich jednota, jejich přátelství, jejich úcta byly nekonečné a vzájemné. Odloučili se od sebe jen ze vzácné nutnosti a všude spali v jedné ložnici. Měli tytéž přátele, tytéž příbuzné, tutéž společnost. Ve všem byli jedno. Byli jedno i v žalu nad svou první snachou11, nad jejíž ztrátou se nikdy nedokázali utěšit. Taková byla paní kancléřová z Pontchartrainu, kterou Bůh stále víc tříbil dlouhými a bolestnými nemocemi, jež vyvrcholily hrudní vodnatelností, kterou snášela s trpělivostí, odvahou a zbožností, jež byly příkladem dvoru i světu. Několik měsíců před smrtí se od něho zcela odloučila uprostřed Versailles, aby už vídala jen svou nejužší rodinu, paní ze Saint-Simon a zbožné lidi, zaměstnána dnem i nocí jen svou spásou. Zemřela tam ve čtvrtek 12. dubna […], ve věku […] let, všeobecně litována celým dvorem, který ji miloval a ctil, a chudými oplakávána téměř se zoufalstvím. Kancléř šel skrýt svůj žal do svého malého bytu v Instituci otců oratoriánů. Paní ze Saint-Simon ani já jsme nikdy neměli lepší přítelkyni. Byli jsme tím hořce zasaženi. Její syn byl jediný z celé rodiny, a dokonce i ze služebnictva, kdo tuto ztrátu snesl s klidem.
Ve stejné době zemřela dánská královna vdova12. Byla Hesenská a vnučka slavné lankraběnky, o níž se pro její odvahu, její vznešenou a bojovnou duši a její oddanost Francii tolik mluvilo. Byla vlastní sestřenicí Madame.
Zemřel také biskup ze Senlis13. Byl to Chamillartův bratr, nejlepší a nejhloupější z lidí, což jeho tvář a vystupování prozrazovaly sotva méně než jeho řeči. Neměl ani stopu po pýše a drzosti tak obvyklé u dětí, bratrů a příbuzných ministrů; byla to domýšlivost dobroty a důvěřivosti, která ho přesvědčovala o přátelství celého světa a činila ho bezprostředním a mazlivě vlídným. Byl k popukání, když mluvil o panu Princi, který mu prokazoval tisíc podlézavostí, jež všechny přičítal sobě, a velmi pečlivě dával najevo, že bratrův úřad v tom nehraje žádnou roli, že pan Princ je nejlepší člověk na světě, nejpříjemnější soused a že nechápe, jak ho někdo může vidět jinak; ale když byl bratrův úřad ztracen, přízeň a pozornosti pana Prince se s ním rozplynuly. Už ho nenavštěvoval, už ho nezval do Chantilly. Brzy ho odtamtud svým chováním vypudil. Konec darům zvěřiny, konec volnosti jeho lidí lovit, dokonce i na pozemcích jejich vlastního pána. Ubožák nemohl tuto změnu strávit; ranila ho možná víc než pád jeho bratra, protože mu ukázala jeho hloupost. Za časů přízně se mu jeho neteře a všichni, kdo se s ním stýkali důvěrně, hrubě posmívali, a on to chápal tak málo, že se tomu smál první. I jeho bratr se jím občas bavil. Přes to všechno ho měli všichni rádi, takový to byl dobrák. Nic nevěděl, ale měl vynikající mravy, snad si zachoval křestní nevinnost. Byl to člověk, kterého bylo třeba bohatě usadit v Mende nebo v Auch a tam ho uzavřít, aby ho nikdo nikdy neviděl. Jeho bratr se dopustil té hlouposti, že ho převedl z Dolu do Senlis, přivedl ho ke dvoru, připoutal ho k němu po smrti pana z Meaux úřadem prvního almužníka paní Dauphine, kde byl pro smích všem jejím dámám; a nakonec ho dostal na jeho místo do Francouzské akademie, která byla tak ubohá, že ho zvolila. To přetáhlo všechnu míru, protože se od té chvíle pokládal za krasoducha. Chamillart napsal králi, aby ho požádal o byt, který si biskup ponechal, a ihned ho dostal. To ukázalo, že králova náklonnost nezeslábla, navzdory paní z Maintenon a všem úkladům, které ho vypudily z místa.
Paní Voysinová zemřela v Paříži po dosti dlouhé nemoci: kdo by věřil, kdyby to nevěděl, že to bylo žalem, když byla se svým manželem tak svorná, když byl v tak zářném postavení a když za ně vděčil jen jí? Viděli jsme (viz výše), jaká to byla žena a nakolik byla Voysinovi užitečná; ten bez ní neměl nic, co by mu mohlo zjednat kariéru, které si nikdy nezasloužil, tím méně tak nezměrnou, jaká ho nakonec postavila do čela vojenství i justice. Paní z Maintenon byla vrtkavá: manžela dosadila na místo jen proto, aby měla jeho ženu u dvora. Kromě toho, že je oba považovala, a právem, bezvýhradně za své, to, co později jeho prostřednictvím ukula pro pana du Maine, nemohlo ještě být v jejích úmyslech v době, kdy neštovice a jed ještě nezničily královský rod a kdy dospělí princové krve byli ještě plni života. Paní Voysinová měla v prvních dobách po svém příchodu ke dvoru veškerou přízeň a veškerou důvěru paní z Maintenon. Nepostřehla dost včas, že se jí nesmí přejíst. Přesycení přicházelo pozvolna. Veškerá přízeň, veškerá důvěra přešla z ženy na muže. Shledala ho člověkem ochotným ke všemu, kterého, aby se jí zalíbil, nezastaví žádný ohled. To ještě nějaký čas drželo jeho ženu, ale chuť byla pryč. Všechno, co se jí na ní tolik líbilo, jí začalo být na obtíž nebo se jí zdát směšné. Její vytrvalá přítomnost, její horlivost, její lichotky ji obtěžovaly; její sladké řeči a úslužnost jí byly protivné. Její oděv a účes, napodobené po jejím, se jí zdály směšné. Paní Voysinová začínala pociťovat svůj úpadek, když její zkázu dovršila žárlivost na paní Desmaretsovou.
Vauxbourg, státní rada, muž vzácné ctnosti, poctivosti a zbožnosti ve všech svých úřadech, v nichž se ukázal dosti schopným, byl starší bratr Desmaretsův a oženil se s Voysinovou sestrou. Toto spříznění obou ministrů obstálo docela dobře mezi nimi, ale nedokázalo usmířit jejich ženy. Paní Desmaretsová, vysoká, dobře urostlá, vždy dobře oblečená bez strojenosti, měla prosté, přirozené vzezření a vedle ducha mnoho znalosti světa, vůbec nic měšťáckého, ušlechtilé vzezření i způsoby a zdání upřímnosti, které nebylo bez umění, ale toto umění nebylo bez dvojakosti. Její péče a úcta vůči paní z Maintenon byly bez podlézavosti. Vždy si tak dobře odměřovala, jak se k ní přibližovat, že místo aby jí byla na obtíž, dovedla dosáhnout, aby po ní paní z Maintenon vždy toužila. To vše bylo velmi vzdáleno sladkobolnému, strojenému, předem připravenému vzezření a krajnímu měšťáctví paní Voysinové: ta tím také byla zcela potopena. Nedokázala snést osobní nemilost ani sokyni tím nenáviděnější, že se na tom nijak nepodílela a nedávala jí žádný důvod ke stížnosti. Dvůr změnu postřehl, manžel ji pocítil. Byl tím rozhořčen, ale neodvážil se nic z toho projevit. Krajní žal se podepsal na zdraví paní Voysinové, do té doby pevném a zářivém. Nemoc propukla, odjela do Paříže a tam nakonec zemřela zoufalstvím v pátek 20. dubna ve věku jednapadesáti let, málo litována. Pro paní z Maintenon to bylo vysvobození. Manžel, cele oddaný kariéře, se snadno utěšil; možná se dokonce cítil ulehčen, že už nemá nikoho tak nutně důvěrného, koho paní z Maintenon vzala do nelásky, když on sám už u ní nikoho nepotřeboval.
Několik dní poté zemřel Zurbeck, bývalý generálporučík, plukovník pluku švýcarské gardy a devíti dalších švýcarských pluků ve francouzských službách. Pro pana du Maine to byla velká kořist k rozdělení14.
Ve stejné době zemřel Le Bailleul, prezident parlamentu (à mortier). Byl synem přítele mého otce a vnukem vrchního správce financí. On, maršál z Huxelles a Saint-Germain-Beaupré byli dětmi bratra a dvou sester. Byl to muž čestný a ctnostný, jinak velmi bezvýznamný. Zanechal jen syna, který se mu, kromě cti a ctnosti, podobal ve všem ostatním. Ten měl už tehdy velmi špatnou pověst, ale úsilí maršála z Huxelles, který v parlamentu uplatnil jeho jméno a zásluhy jeho předků, mu nakonec s velkou námahou zjednalo otcův úřad. Nenamáhal se ho vykonávat, zruinoval se s hanbou a skandálem a nakonec jej prodal Chauvelinovi, pozdějšímu strážci pečetí15, o jehož vzestupu i pádu se tolik mluvilo. Tento poslední Bailleul zemřel neženatý v naprostém zapomnění.
Poznámky
Vysvětlivka: Pan z La Rochefoucauld je zde François VIII. z La Rochefoucauld (1663–1728), dříve vévoda z La Roche-Guyon, syn Františka VII., velkého lovčího a králova oblíbence, po jehož smrti v lednu 1714 převzal vévodský titul. Jeho manželka Madeleine-Charlotte Le Tellier byla dcerou Louvoisovou a sestrou zesnulé vévodkyně z Villeroy.↩
Vysvětlivka: Marie Luisa Orleánská (1662–1689), dcera Monsieura z prvního manželství s Henriettou Anglickou, od roku 1679 manželka španělského krále Karla II.↩
Vysvětlivka: Narážka na La Fontainovu bajku Mlékařka a džbán mléka: mlékařka cestou na trh sní o bohatství, které jí mléko vynese, poskočí radostí, džbán upustí a s mlékem se rozlijí i všechny její plány.↩
Vysvětlivka: Pierre Robinet, francouzský jezuita, v těchto letech zpovědník Filipa V.↩
Vysvětlivka: Giulio Alberoni (1664–1752), kněz z Piacenzy, tajemník vévody z Vendôme a po jeho smrti parmský pověřenec v Madridu; po sňatku Alžběty Farnese se stal hlavním ministrem Španělska a kardinálem (1717), roku 1719 byl ze Španělska vypovězen. Zemřel v Piacenze.↩
Vysvětlivka: Alžběta Farnese (1692–1766), dcera parmského dědičného prince Odoarda Farnese († 1693) a Doroty Žofie Falcko-Neuburské, která se po jeho smrti provdala za jeho bratra, panujícího vévodu Františka. Roku 1714 se stala druhou manželkou Filipa V.; z jejich dětí byli Karel (pozdější neapolský a španělský král Karel III.), Filip (vévoda parmský), Marie Anna Viktorie (portugalská královna) a Ludvík (kardinál-infant). Zemřela roku 1766 v Aranjuezu.↩
Ediční poznámka: Portugalská královna Marie Žofie Falcko-Neuburská, manželka Petra II., zemřela již roku 1699; arcivévoda Karel přistál v Lisabonu až roku 1704, takže k tomu nemohla krále přimět.↩
Vysvětlivka: Abbé Jean z Estrées, synovec kardinála z Estrées, byl v letech 1703–1704 francouzským velvyslancem v Madridu; paní des Ursins dala otevřít jeho depeši do Versailles a připsala na její okraj vlastní poznámky, což vedlo roku 1704 k jejímu dočasnému odvolání ze Španělska.↩
Vysvětlivka: Francesco del Giudice (1647–1725), neapolský kardinál, od roku 1711 velký inkvizitor Španělska.↩
Vysvětlivka: Antonio del Giudice, princ z Cellamare (1657–1733), kardinálův synovec, pozdější španělský velvyslanec v Paříži, podle něhož se nazývá spiknutí proti regentovi z roku 1718.↩
Vysvětlivka: Éléonore-Christine de La Rochefoucauld-Roye, první manželka kancléřova syna Jérôma z Pontchartrainu, zemřela roku 1708.↩
Vysvětlivka: Šarlota Amálie Hesensko-Kasselská (1650–1714), vdova po dánském králi Kristiánu V. Slavnou lankraběnkou je její babička Amálie Alžběta Hanavsko-Münzenberská (1602–1651), která jako regentka vedla Hesensko-Kasselsko za třicetileté války ve spojenectví s Francií; Madame byla vnučkou téže lankraběnky po její dceři Šarlotě.↩
Vysvětlivka: Jean-François de Chamillart, dříve biskup z Dolu. Paní Dauphine je zde vévodkyně z Bourgogne (dauphinou od roku 1711, † 1712), jejímž prvním almužníkem byl do své smrti roku 1704 Bossuet, pan z Meaux.↩
Vysvětlivka: Pan du Maine byl od roku 1674 generálním plukovníkem Švýcarů a Graubündenských, a měl proto hlavní slovo při obsazování uvolněných švýcarských míst.↩
Vysvětlivka: Germain-Louis Chauvelin (1685–1762), od roku 1727 strážce pečetí a státní sekretář pro zahraniční věci; roku 1737 padl do nemilosti a byl vypovězen ze dvora.↩