Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola šestá
Sňatek syna markýze du Châtelet s dcerou vévody z Richelieu; [dostává] nástupnictví ve Vincennes. — Vyhlášení míru a oslavy. — Contades nadpočetným velkokřížem Řádu svatého Ludvíka. — Marly. — Giudice dobře přijímán králem. — Ducasse nemocen. — Chalais povolán od armády do Madridu. — Ronquillo a další vypovězeni. — Bergeyck se zcela stahuje ze záležitostí; jeho chvála. — Redukce vojska. — Bavorský kurfiřt na honu v Marly. — Pan vévoda z Berry nemocen a otráven. — Smrt pana vévody z Berry; jeho povaha. — Jaký byl ke své rodině. — Pan [vévoda] a paní vévodkyně z Berry; jak spolu vycházeli. — Královy rozkazy. — Tělo pana vévody z Berry velmi rychle převezeno do Paříže do Tuilerií. — Šestiměsíční smutek s potahy. — Král nechce žádné poklony, dlouhé pláště, mantily, proslovy ani soustrastné projevy. — Králův stav. — Jeho návštěva u paní vévodkyně z Berry. — Pan [vévoda] a paní vévodkyně z Orléans velmi dojati. — Zvláštní důvody pana vévody z Orléans. — Paní z Maintenon a vévoda du Maine. — Vévodkyně du Maine. — Biskupové si poprvé při stráži u těla osobují křesla a podušky. — Svěcená voda. — Hrabě z Charolais a vévoda z Fronsacu vezou srdce do Val-de-Grâce. — Pan Vévoda a vévoda z La Trémoille vezou tělo do Saint-Denis. — Jen synové a vnuci Francie dávají u krále potáhnout smutkem své byty. — Opatření u paní vévodkyně z Berry, z nichž vzejde několik směšných příhod.
Neobyčejná událost, která dvoru dělala čest, nám na několik chvil odpočine od těchto smutků. Mezi všemi dámami paláce, z nichž mnohé byly zbožné, se jen jediná zabývala výhradně Bohem; její manžel byl velmi čestný muž a oba byli lidé na světě nejméně schopní vytěžit z čehokoli sebemenší prospěch — on pro malou obratnost v jednání s lidmi, ona proto, že se starala jen o spásu své duše — a byli velmi chudí. Byla to markýza du Châtelet, dcera zesnulého maršála z Bellefonds.1 Zbytek ohledů k památce jejího otce a to, že bývala dvorní slečnou paní Dauphine Bavorské, spolu s velkou pověstí rozvážnosti a ctnosti ji vyvedly z Vincennes, kde žila se svou matkou, a udělaly z ní dámu paláce, když na to nejméně myslela. Svou samotu milovala natolik, že se vyhnula cestě do Pont-de-Beauvoisin2 a později, kdykoli jen mohla, i pobytům v Marly, aby mohla odjet do Vincennes; a ve Versailles se zdržovala, kolik jen mohla, v kapli nebo ve svém pokoji. Jinak byla veselá, klidná, pilná ve své službě, do ničeho se nepletla, ale pro svou ctnost, mírnost a upřímnou zbožnost ji všichni milovali, vážili si jí a ctili ji — i sama vévodkyně z Bourgogne a dvorská mládež, jejíž život se jejímu podobal nejméně.
Ani ona, ani její manžel, bývalý generálporučík, muž vznešeného rodu a velmi vážený, nevěděli, co si počít se svým synem, který měl pluk a jen málo nebo vůbec nic, z čeho by při něm žil; jinak to byl statečný a počestný mladík, ale stejně nemotorný jako otec, a protože nevěděli, co s ním, vůbec na to nemysleli. Jednoho krásného dne, kdy byli všichni ve Vincennes a dvůr ve Versailles, zastihl Cavoye, který se staral o starého vévodu z Richelieu, vévodu ve velkých starostech kvůli dceři, která k němu právě přišla z jednoho venkovského kláštera. Poradil mu, aby se jí co nejdřív zbavil a dal ji muži. Hledal, přemýšlel a přišel na Clefmonta, syna pana a paní du Châtelet, s nástupnictvím ve Vincennes.3 Na všechno dobré, co mu o nich všech řekl, dobrý stařec přistoupil tak ochotně, že Cavoye v témže rozhovoru ujednal všechno, co mohl dát, a věc byla rázem rozhodnuta. Aby se dozvěděli, co by ženich měl, poslali v tu ránu pro paní ze Saint-Géranu, která strávila svá první léta u maršála z Bellefonds a byla jejich důvěrnou přítelkyní. Přišla a řekla jim, co o tom věděla. Přes skrovné jmění ji pan z Richelieu pověřil, aby promluvila s otcem a matkou. Jakmile od nich odešla, mluvila o tom paní ze Saint-Géranu s paní z Nogaretu, svou přítelkyní, která byla přítelkyní i paní du Châtelet a bývala její družkou jako dvorní slečna a dáma paláce u obou paní Dauphine. Paní z Nogaretu, která byla velmi bystrá, usoudila, že pro pana z Clefmontu nemůže být nic výhodnějšího, a zatímco poslaly pro paní du Châtelet do Vincennes, paní ze Saint-Géranu se na radu paní z Nogaretu vrátila věc urychlit, takže ještě téhož večera — neboť to netrvalo déle — šel pan z Richelieu promluvit s paní z Maintenon chvíli předtím, než k ní vstoupil král. Zakládala si na přátelství k němu a její dveře mu byly vždy otevřené. Poslala ho napsat králi a o ostatní se postarala sama. Poslal jí dopis, jakmile ho dopsal; předložila ho králi, který nástupnictví udělil s ohledem na sňatek, a paní z Maintenon to ihned oznámila panu z Richelieu, takže mezi obědem a večeří byla věc vymyšlena, ujednána a uzavřena, aniž o ní pan a paní du Châtelet měli nejmenší tušení.
Nazítří přijeli do Versailles. Paní ze Saint-Géranu a paní z Nogaretu je hned vyhledaly a oznámily jim, že jejich syn je ženatý, a to s 500 000 livrů — pravda, poněkud vratkých a nijak hotových — s dobře vychovanou dcerou vévody a paira, která právě vyšla z kláštera, a navíc s nástupnictvím ve Vincennes. Nikdy nebylo překvapení podobné jejich. Po překvapení přišla radost. Nemohli pochopit, že je to pravda. Svatba se konala hned nato. Viděli jsme, že jen vážnost, jíž se těšila paní du Châtelet, vynesla jejímu manželovi — aniž se o to ona či on jakkoli přičinili — guvernérství Vincennes po smrti jejího synovce. Ctnost tak byla dvakrát odměněna jedině řízením Prozřetelnosti, a je velmi pozoruhodné, že ze všech dam paláce byla jediná, která z toho vytěžila, a vždy bez nejmenšího vlastního úsilí, ba aniž o tom věděla.
Mír s císařem a Říší byl vyhlášen,4 zpívalo se Te Deum a večer se zapalovaly slavnostní ohně. Král, který byl v Marly, kde se Te Deum nemohlo zpívat při jeho mši, si je šel poslechnout kolem páté odpoledne do farního kostela. Vévoda z Tresmes uspořádal na radnici velkou hostinu a o půlnoci velkou večeři u sebe pro mnoho dam a cizinců i pro dvořany.
Zároveň [král] udělil Contadesovi nadpočetný velkokříž Řádu svatého Ludvíka, protože žádný nebyl uprázdněn, než dostane nějaké guvernérství.
Tento pobyt v Marly byl opět velmi neblahý. Je na místě vylíčit jej od samého začátku, neboť je to tentýž, během něhož přijel markýz z Brancasu a kardinál del Giudice5 byl přijat u krále, a během něhož se odehrály věci, které jsem mezitím vylíčil.
Nějaký čas předtím odjela paní ze Saint-Simon nemocná z Versailles do Paříže; dostala tam spalničky. Ke konci těch spalniček odjel král ve středu 11. dubna do Marly; o několik dní později jsme paní z Lauzunu a já dostali každý lístek od Bloina, který nám psal, že nám král oběma přidělil byt v Marly, že spalničky nejsou jako neštovice a že můžeme přijet do Marly hned nazítří. Dovolit v těchto věcech znamenalo nařídit, a tento rozkaz byl vyznamenáním a milostí, která pod záminkou strachu z nákazy vzbudila u mnoha lidí žárlivost. Paní ze Saint-Simon se, jakmile to její stav dovolil, usadila u paní z Lauzunu v Passy, aby se nadýchala vzduchu, změnila prostředí a vrátila se do Versailles téhož dne jako král, neboť pobyt v Marly byl ohlášen jako dlouhý. Vévodkyně z Berry, která byla těhotná, se necítila dobře a byla ráda, že může zůstat ve Versailles, jak se jí za pobytů v Marly občas stávalo; a protože zdaleka nebyla pro krále a paní z Maintenon zábavou, jakou bývala paní Dauphine, král se cítil ulehčen, ačkoli taková odloučení neměl rád.
Král dovolil kardinálu del Giudice, aby mu chodil do Marly dvořit, kdykoli bude chtít, aniž o to musí žádat. Velmi ho vyznamenával, s potěšením mu ukazoval své zahrady, a to vše nakonec skončilo tím, že mu dal byt v Marly. Tam se dozvěděli o nemoci Ducassově; že Chalais, který byl u vojsk mířících k obléhání Barcelony, byl povolán do Madridu kvůli tajnému poslání; že Ronquillo byl vypovězen spolu s několika dalšími, kteří byli nepohodlní princezně des Ursins. Král se také s lítostí dozvěděl, že Bergeyck dosáhl svolení stáhnout se ze všech záležitostí a dožít v klidu na jednom ze svých statků ve Flandrech. Byl to muž nesmírně skromný, vlídný, mírný, spravedlivý a naprosto nezištný; velmi duchaplný, ale rozvážný a ukázněný, a důkladně znalý všech oborů úřadu, jenž mu byl svěřen — totiž financí a obchodu Španělského Nizozemí, kde ho vždy zbožňovali. Byl to člověk na světě nejpravdomluvnější, nejodvážnější v říkání pravdy, ten, kdo nejvíc miloval a hledal dobro pro dobro samo, a ze všech nejoddanější zájmům španělského krále. Dohnán nakonec k zoufalství všemi překážkami, na které ve všem narážel u madridského dvora, kde se nedokázali smířit s ministrem tak bezúhonným, tak osvíceným a tak svobodně mluvícím, a ztrácel naději, že by mohl vykonat něco dobrého — což byla jeho jediná ctižádost —, rozhodl se, ač měl děti, všeho nechat, k velké úlevě Orryho a paní des Ursins. Uvidíme ho zastavit se u dvora cestou z Madridu, když se odebíral uzavřít se na malém statku ve Flandrech, kde žil v ústraní ještě velmi dlouho, milován, ctěn a vážen všemi. Král ho měl rád, věřil mu a velmi si ho vážil.
Král snížil stav pěších rot o pět mužů, takže v nich zůstalo čtyřicet pět, a jízdních, v nichž zůstalo třicet. Kurfiřt přijel ve čtvrtek 26. dubna do Marly na štvanici na jelena a krále viděl jen na lovu; večeřel u d’Antina, potom hrál v salonu s vévodou z Berry velký lansquenet a vrátil se do Saint-Cloud.
V pondělí 30. dubna užil král projímadlo a odpoledne pracoval s Pontchartrainem; kolem šesté večer vešel k vévodovi z Berry, který měl celou noc horečku. Vévoda vstal, aniž cokoli řekl, byl přítomen králově projímání a chystal se na štvanici na jelena; ale když kolem deváté ráno vycházel od krále, přepadla ho silná zimnice, která ho přinutila znovu ulehnout. Horečka pak byla prudká. Pustili mu žilou, za přítomnosti krále v jeho pokoji, a krev byla shledána velmi špatnou; při králově uléhání mu lékaři řekli, že nemoc je takové povahy, že by si přáli, aby to byla některá z vyrážkových horeček (maladie de venin). Hodně zvracel a to, co zvracel, bylo černé. Fagon s jistotou tvrdil, že je to krev; ostatní lékaři to sváděli na čokoládu, kterou pil v neděli. Od toho dne jsem věděl, co si o tom myslet. Boulduc, králův lékárník, který byl mimořádně oddán paní ze Saint-Simon i mně a o němž jsem už občas měl příležitost mluvit, mi pošeptal do ucha, že se z toho nedostane a že s několika malými obměnami je to v podstatě totéž co u pana [dauphina] a paní Dauphine.6 Potvrdil mi to nazítří, nezměnil názor ani během krátké nemoci, ani potom; a třetího dne mi řekl, že nikdo z lékařů, kteří prince ošetřovali, o tom nepochybuje a že to před ním, který se mnou mluvil, netajili. Tito lékaři o tom zůstali přesvědčeni i později a mluvili o tom dokonce dost otevřeně.
V úterý 1. května pouštění žilou z nohy v sedm ráno, po velmi zlé noci; dvakrát dávidlo, které silně zapůsobilo, pak manna, ale dvakrát se horečka vystupňovala. Král k němu šel hned po mši, zasedl ve finanční radě, nechtěl jít střílet, jak si předsevzal, a procházel se ve svých zahradách. Lékaři ho proti svému zvyku ani jednou neuklidňovali. Noc byla krutá. Ve středu 2. května šel král po mši k vévodovi z Berry, kterému znovu pustili žilou z nohy. Král zasedl jako obvykle ve státní radě, obědval u paní z Maintenon a potom šel provést přehlídku své tělesné gardy. Coettenfao, rytíř cti vévodkyně z Berry, přišel ráno krále jejím jménem prosit, aby vévodu z Berry viděl Chirac,7 proslulý lékař vévody z Orléans. Král to odmítl s tím, že všichni lékaři jsou zajedno a že Chirac, který by možná byl jiného názoru, by je jen uvedl do rozpaků. Odpoledne přišly jejím jménem paní z Pompadour a paní z La Vieuville prosit krále, aby jí dovolil přijet, s mnoha řečmi o jejím znepokojení a o tom, že by raději přišla i pěšky. Kdyby po tom tolik toužila, stačilo přijet kočárem a před vystoupením se dát u krále ohlásit. Pravda je, že ona neměla o nic větší chuť přijet než vévoda z Berry touhu ji vidět; ten nikdy nevyslovil její jméno a nemluvil o ní ani nepřímo. Král těm dámám odpověděl důvody; když naléhaly, řekl jim, že jí dveře nezavře, ale že v jejím stavu by to bylo velmi neprozíravé. Potom řekl Madame a vévodovi z Orléans, aby jeli do Versailles a zabránili jí přijet. Po návratu z přehlídky vešel král k vévodovi z Berry. Znovu mu pustili žilou z paže; celý den silně zvracel a ve zvratcích bylo mnoho krve, a aby zvracení zastavili, dali mu až třikrát Rabelovu vodu.8 Kvůli tomuto zvracení se odložilo přijímání; otec de La Rue9 byl u něho od úterního rána a shledal ho velmi trpělivým a velmi odevzdaným.
Ve čtvrtek 3., po noci ještě horší, lékaři prohlásili, že nepochybují, že mu v žaludku praskla žíla. Už předchozího dne, ve středu, se začalo roztrušovat, že k této nehodě došlo námahou, kterou vyvinul na lovu v předcházející čtvrtek, kdy tam přijel bavorský kurfiřt, když zadržoval koně, který prudce podklouzl; a dodávalo se, že tělem narazil na hrušku sedla a že od té doby každý den plival a zvracel krev. Zvracení ustalo v devět ráno, ale bez jakéhokoli zlepšení. Král, který měl jet na štvanici na jelena, lov odvolal. V šest večer se vévoda z Berry dusil tak, že nemohl dál zůstat na lůžku; kolem osmé se mu ulevilo natolik, že řekl Madame, že doufá, že na to neumře; ale brzy nato se nemoc zhoršila tak, že mu otec de La Rue řekl, že je čas myslet už jen na Boha a přijmout viatikum. Ubohý princ si to, jak se zdálo, sám přál. Něco po desáté večer šel král do kaple, kde se od prvních dnů nemoci uchovávala proměněná hostie; vévoda z Berry ji přijal, a s ní i poslední pomazání, za přítomnosti krále, s velkou zbožností a úctou. Král zůstal v jeho pokoji skoro hodinu, šel povečeřet sám do svého, po večeři nepřijal princezny a ulehl. Vévoda z Orléans odjel ve dvě hodiny po půlnoci do Versailles, protože vévodkyně z Berry chtěla ještě přijet do Marly. Krátce před smrtí vyprávěl vévoda z Berry otci de La Rue — který to aspoň tak vypravoval — o té nehodě s podklouznutím, o níž byla právě řeč; ale jak se dodávalo, hlava se mu už začínala mást; když ztratil řeč, vzal krucifix, který držel otec de La Rue, políbil jej a položil si ho na srdce. Skonal v pátek 4. května ve čtyři hodiny ráno, ve svém dvacátém osmém roce; narodil se ve Versailles posledního srpna 1686.
Vévoda z Berry byl obvyklé výšky většiny mužů, dost tělnatý, a to po celém těle, krásně plavý, se svěží a dost hezkou tváří, která prozrazovala skvělé zdraví. Byl stvořen pro společnost a pro zábavy, které měl rád všechny; byl to nejlepší člověk, nejmírnější, nejsoucitnější, nejpřístupnější, bez pýchy a bez marnivosti, ale ne bez důstojnosti ani bez vědomí, kým je. Měl prostředního ducha, bez jakýchkoli rozhledů a bez představivosti, ale velmi zdravý rozum, a rozum přímý, schopný naslouchat, porozumět a vždy zvolit správnou cestu mezi několika na pohled dobrými. Miloval pravdu, spravedlnost, rozum; všechno, co se příčilo náboženství, ho nesmírně trápilo, aniž byl nápadně zbožný; nebyl bez pevnosti a nenáviděl nátlak. Právě to budilo obavy, že nebude tak poddajný, jak se žádalo od třetího syna Francie, který v raném mládí nemohl pochopit, že by mezi ním a jeho starším bratrem byl nějaký rozdíl, a jehož dětské hádky často nahnaly strach.

Byl ze tří bratrů nejhezčí a nejvlídnější, a tedy nejvíc milovaný, nejvíc hýčkaný a nejvíc popichovaný ze všech; a protože měl povahu otevřenou, volnou a veselou, v jeho mládí se mluvilo jen o jeho pohotových odpovědích Madame a panu z La Rochefoucauld, kteří ho každý den popichovali. Vysmíval se vychovatelům a učitelům, často i trestům; nikdy se nenaučil skoro nic víc než číst a psát a nenaučil se už nic, jakmile byl zbaven nutnosti se učit. To vedlo k tomu, že výchova přitvrdila; ale to mu otupilo ducha, zlomilo odvahu a učinilo ho tak přehnaně nesmělým, že se stal neschopným ve většině věcí, až po slušnosti svého postavení, až k tomu, že nevěděl, co říct lidem, na které nebyl zvyklý, a neodvážil se odpovědět ani prokázat zdvořilost ze strachu, že řekne něco nevhodného, a nakonec až k tomu, že byl přesvědčen, že je jen hlupák a tupec k ničemu. Cítil to a trápilo ho to až k zoufalství. Lze si v té souvislosti vzpomenout na jeho příhodu v parlamentu a na kněžnu z Montaubanu.10 Paní ze Saint-Simon, před níž byl zcela otevřený, ho v tom nedokázala uklidnit, a je pravda, že mu tato přehnaná nedůvěra v sebe sama nesmírně škodila. Sváděl to na svou výchovu, jejíž důvod velmi dobře vysvětloval, ale ta mu nezanechala žádnou náklonnost k těm, kdo se na ní podíleli.
Byl Monseigneurovým oblíbeným synem pro shodu vkusu, pro svou vlastní povahu, která tíhla ke svobodě a k zábavě, pro přízeň společnosti a pro onu kliku, vylíčenou jinde, která tak zištně a tak horlivě usilovala vzdálit a zdeptat monseigneura vévodu z Bourgogne. Protože tento princ od doby, kdy vyrostli z raného mládí, nikdy nedal najevo své prvorozenství, žil s vévodou z Berry vždy v nejdůvěrnějším přátelství a familiárnosti a prokazoval mu všemožné pozornosti, ani vévoda z Berry, který byl veskrze dobrý a přímý, nikdy vůči němu nezneužil otcovy přízně. Vévodkyně z Bourgogne ho milovala neméně a nestarala se o to, aby mu dělala všechny malé radosti, jež mohla, o nic méně, než kdyby byl jejím vlastním bratrem; a on jim oběma oplácel samou něhou a úctou, nejupřímnější a nejzřetelnější. Smrt jednoho i druhé ho hluboce zarmoutila, zvlášť smrt monseigneura vévody z Bourgogne, tehdy dauphina, a to zármutkem nejopravdovějším, neboť nikdy nebylo člověka, který by se méně uměl přetvařovat. Krále se bál natolik, že se k němu skoro neodvažoval přiblížit, a byl tak zaražen, jakmile se na něj král vážně podíval nebo s ním mluvil o něčem jiném než o hře či lovu, že ho sotva slyšel a myšlenky mu vysychaly. Lze posoudit, že takový strach se s velkým přátelstvím příliš nesnáší.
S vévodkyní z Berry začal tak, jak začínají téměř všichni, koho ožení velmi mladé a nezkušené. Velmi se do ní zamiloval, což spolu s jeho přirozenou mírností a povolností mělo také obvyklý účinek: dokonale ji rozmazlil. Netrvalo dlouho a všiml si toho; ale láska byla silnější než on. Shledal, že má ženu povýšenou, zpupnou, prchlivou, neschopnou opětovat, která jím pohrdala a dávala mu to cítit, protože byla nesrovnatelně duchaplnější než on, a navíc nesmírně falešná a naprosto odhodlaná. Dokonce si na obojím zakládala, stejně jako na tom, že se vysmívá náboženství a pohrdavě se posmívá vévodovi z Berry, protože on ho měl; a všechny tyto věci se mu staly nesnesitelnými. Všechno, co dělala, aby ho rozeštvala s [vévodou] a vévodkyní z Bourgogne, a čeho u obou bratrů nedokázala dosáhnout, ho nakonec rozhořčilo úplně. Její milostné pletky byly tak rychlé, tak překotné, tak nemírné, že si je nemohl zastírat. Její každodenní a nekonečná důvěrná posezení s vévodou z Orléans, při nichž přinejmenším všechno váznulo, když byl přítomen jako třetí, ho přiváděla z míry. Docházelo mezi nimi k prudkým a opakovaným scénám. Poslední, k níž došlo v Rambouillet, vynesla nešťastnou shodou okolností vévodkyni z Berry kopanec do prdele a pohrůžku, že ji dá zavřít do kláštera na celý zbytek života; a když onemocněl, byl už tak daleko, že jako dítě přešlapoval s kloboukem v rukou kolem krále, aby mu vylíčil všechna svá trápení a požádal ho, aby ho vévodkyně z Berry zbavil. Tyto věci v hrubých rysech stačí, podrobnosti by byly ubohé i hrůzné; jediná za všechny postačí.
Chtěla za každou cenu, aby ji uprostřed dvora unesl La Haye, štolba vévody z Berry, kterého si udělala svým komořím. Nejvášnivější a nejbláznivější dopisy o tomto plánu byly zachyceny, a podle takového plánu — za života krále, jejího otce i manžela — lze posoudit, jaká hlava ho zplodila a neustále naléhala na jeho provedení. Uvidíme později ještě další. Při smrti vévody z Berry tedy pocítila méně svůj pád než své vysvobození. Byla těhotná, doufala v syna a počítala s tím, že si naplno užije svobody, zbavena toho, co jí přivodilo tolik nepříjemností od krále a paní z Maintenon, kteří už nebudou mít na jejím chování stejný podíl.
Vévoda z Berry byl velmi oblíbený a všichni ho litovali. V pátek ráno, kdy zemřel, se paní z Maintenon, princové a princezny sešli při králově probuzení v malém salonu před jeho pokojem. Vše proběhlo zhruba tak, jak jsme viděli při smrti monseigneura vévody z Bourgogne, tehdy dauphina. Král dal z lůžka rozkazy Dreuxovi, velmistrovi ceremonií, vstal, vyslechl mši v kapli dříve než obvykle a celý zbytek dopoledne strávil u paní z Maintenon. Jakmile poobědval, vyjel si na projížďku v kaleši do marlyského lesa, to jest mezi třetí a čtvrtou hodinou. Jakmile odjel, bylo tělo vévody z Berry uloženo do jeho kočáru, obklopeného jeho pážaty a gardisty, a za ním jel další z jeho kočárů plný jeho hlavních dvořanů: pan z Béthune, pozdější vévoda ze Sully, první šlechtic komory ve službě toho roku; rytíř z Roye, kapitán tělesné gardy ve čtvrtletní službě; Sainte-Maure, první štolba; Montendre, kapitán Švýcarů jeho gardy; Pons, mistr šatny ve službě toho roku; a Champignelle, první hofmistr. Narychlo byl připraven smuteční byt v Paříži, v Tuileriích, kde bylo tělo uloženo. Nezůstal tedy po smrti v Marly ani dvanáct hodin. Král téhož dne rozhodl, že jeho dvůr zůstane zachován až do slehnutí vévodkyně z Berry, aby pokračoval, narodí-li se princ.
Nazítří, v sobotu, král při vstávání nařídil, že smutek začne následující úterý, že princové krve, vévodové, korunní hodnostáři, cizí knížata a velcí úředníci dají potáhnout kočáry načerno, ačkoli on sám smutek nenosil; že bude trvat šest měsíců; a prohlásil, že nechce žádné smuteční poklony ani nikoho vidět v dlouhém plášti nebo ve smutečním závoji, takže nebyly ani u vévodkyně z Berry. Pověřil Breteuila, uvaděče velvyslanců, aby uvědomil cizí diplomaty, že jejich soustrast přijme cestou na mši a zpět, ale že kvůli tomu nedá audienci ani jednomu z nich; a prvnímu prezidentovi, který si přišel pro jeho rozkazy, řekl, že nechce soustrast od žádného sboru. O ztrátě, kterou právě utrpěl, zpravil anglickou královnu v Saint-Germain prostřednictvím vévody z Tresmes, a vévodkyni z Berry vzkázal, že ji nazítří navštíví. Ten den žil jako obvykle a provedl poslední přehlídku své tělesné gardy, kterou pak propustil do jejích ubikací. Měl duši velmi zachmuřenou; jinak byl ale málo dojat a nesnažil se rmoutit. Slušnost tím utrpěla.
V neděli odpoledne jel král do Versailles navštívit vévodkyni z Berry. Paní ze Saint-Simon se tam už vrátila a dostalo se jí od něho mnoho zdvořilostí a od vévodkyně z Berry mnoho laskavostí. [Vévoda] a vévodkyně z Orléans byli u ní. Král se k ní choval velmi dobře; zůstal tam však jen čtvrt hodiny a vrátil se do Marly procházet se ve svých zahradách.
[Vévoda] a vévodkyně z Orléans pocítili celou velikost ztráty. Bylo to pouto, které je velmi těsně vázalo ke králi. Jeho přetržení bylo nenapravitelné. Představa regentství vévodu z Orléans neutěšila. Nemohl si zastírat, že duchem převyšuje zetě, s nímž měl ostatně společné zájmy a kterého by nutně vedl. Navíc se toto regentství ještě nezdálo blízké. Byl upřímně zarmoucen, ze zájmu i z přátelství.
Povaha nemoci, která tohoto zetě odnesla, se brzy stala veřejnou a ohlas byl stejný jako u předchozích ztrát. Čím víc jich přibývalo a čím osamělejší vévoda z Orléans zůstával, tím víc rostl zájem obléci ho do všeho nejodpornějšího a učinit ho takovým v očích krále i světa, a k tomu dodávala odvahy zkušenost z předchozích pokusů. Paní z Maintenon a hlouček důvěrných komorníků z králova nejbližšího okolí k tomu poskytovali veškerou pomoc, a nezapomínalo se ani navenek využít pák, které panu z Vendôme vynesly po všechny časy tolik úspěchů, zvláště proti vévodovi z Bourgogne. Těmito pákami vládl pan du Maine; tehdy s nimi zacházel příliš často, než aby zrezivěl a nedokázal je znovu uvést do chodu, a příliš užitečně jich použil při smrti obou dauphinů a paní Dauphine. Král navenek nic nedal znát; ale tito dobří řemeslníci tím nic neztratili, jak uvidíme na nejednom místě, a na tak dobrém základě vždy dokázali dál růst a stavět. Vévoda z Orléans se ještě nevzpamatoval, ani u krále, ani u společnosti, z prvních pomluv, které proti němu byly rozdmýchány. Ti, kdo je osnovali, je nenechali vyprchat. Tyto nové je znovu rozdmýchaly a vytvořily podivnou hromadu, pod níž nezbývalo než sklonit hlavu a nahrbit ramena.
[Vévodu] a vévodkyni z Orléans trápil ještě ohled rodinný. Poznali, čeho byla jejich dcera schopna, když měla za manžela syna Francie. Snadno tedy pochopili, jak se může rozletět jako vdova, a měli důvod se toho třást. Vévoda z Orléans, takto napadaný a podkopávaný, byl jediný legitimní princ, který byl v mužném věku.
Nikdy také nebyl pan du Maine tak zářivý a tak bezstarostný jako tehdy. Bylo vidět, že se skrývá ještě víc než obvykle; ale z toho mála, kdy ho člověk občas zahlédl, bylo cítit, že se jen stěží ovládá, a přesto se radostí nedotýká země. Ani Guisové11 nikdy nebyli tak vlídní, jak se ukazoval on — zčásti proti své vůli, zčásti proto, že takový být chtěl, neboť chtěl získat všechny. To vše, a všechno najednou, bylo cítit, jako by to člověk měl pod nosem. Sotva se kdo odvážil pošeptat do ucha půl slova, a to jen mezi nejprozíravějšími a těmi, kdo si byli navzájem nejjistější. Paní du Maine se tolik nekrotila. Triumfovala v Sceaux; plavala tam v zábavách a slavnostech, a pan du Maine, který usazen u dveří dělal jejich hostitele častěji, než by si přál, vypadal rozpačitě a zahanbeně.
Pohřeb vévody z Berry proběhl poněkud ledabyle. V Tuileriích to bylo žalostné. Biskupové si při stráži u těla vzali křesla a podušky. Dreux je nechal. Bylo to poprvé, kdy k této uzurpaci došlo. Princové krve, velvyslanci a vévodové šli v dlouhých pláštích ke kropení svěcenou vodou, a také sbory; všechny přijímali hlavní dvořané zesnulého jako jeho dvůr a vyprovázeli je. Hrabě z Charolais a vévoda z Fronsacu odvezli ve čtvrtek 10. května srdce do Val-de-Grâce.12 Vévoda z Orléans měl doprovázet tělo do Saint-Denis, ale požádal krále, aby ho toho zprostil; místo něj byl pověřen pan Vévoda spolu s vévodou z La Trémoille. Bylo to ve středu 16. května. U vévodkyně z Berry se velmi dbalo na slušnost, na což paní ze Saint-Simon pozorně dohlížela. Synové a vnuci Francie dávají potáhnout smutkem své byty i v králově sídle, což princové krve činit nesmějí. Ani paní Vévodkyně, navzdory výsadám levobočků, neměla ve svém bytě nic, co by připomínalo vdovu.
Byt vévodkyně z Berry byl zcela uzavřen a bez denního světla — totiž pokoj, kde byla; zbytek byl jen potažen smutkem. Toto opatření bylo učiněno, aby ji nikdo neviděl v lůžku; a když tam poprvé přišel král, vpustilo se světlo jen ve chvíli, kdy vstoupil, aby viděl, kam jde. Nikdo kromě něho tuto výsadu neměl, což způsobilo spoustu směšných scén a dost nepatřičného smíchu, který se dal jen těžko potlačit. Osoby, které v pokoji pobývaly, byly zvyklé v něm trochu vidět, ale ty, které přicházely z plného světla, neviděly nic, klopýtaly a potřebovaly pomoc. Otec du Trévoux a po něm otec Tellier pronesli svou soustrast ke zdi, jiní k nohám lůžka; stalo se to tajnou zábavou. Dámy a služebnictvo byli zarmouceni, ale přihodí se směšné nehody, které člověka přimějí k smíchu, a pak se za to stydí. Tato strojená tma trvala tak krátce, jak jen to bylo možné.
Poznámky
Vysvětlivka: Markýza du Châtelet, dáma paláce vévodkyně z Bourgogne, byla dcerou Bernardina Gigaulta, markýze z Bellefonds (1630–1694), maršála Francie od roku 1668. Její manžel markýz du Châtelet byl guvernérem zámku Vincennes, kde žila i maršálova vdova.↩
Vysvětlivka: Pont-de-Beauvoisin — hraniční místo mezi Francií a Savojskem, kde byla na podzim 1696 převzata savojská princezna, budoucí vévodkyně z Bourgogne.↩
Vysvětlivka: Nástupnictví (survivance) — králem udělené zaručené právo nastoupit po současném držiteli do jeho úřadu; zde do otcova guvernérství zámku Vincennes.↩
Vysvětlivka: Míněn mír uzavřený v Rastattu v březnu 1714 mezi Francií a císařem Karlem VI., jímž skončila válka o španělské dědictví na Rýně; Říše k němu přistoupila mírem v Badenu v září 1714.↩
Vysvětlivka: Francesco del Giudice (1647–1725), kardinál a španělský generální inkvizitor, kterého Filip V. roku 1714 vyslal do Francie.↩
Vysvětlivka: Dauphin (dříve vévoda z Bourgogne) a jeho choť zemřeli v únoru 1712 v rozmezí několika dní; u dvora se tehdy šířila pověst o otravě, z níž byl nepřáteli obviňován vévoda z Orléans.↩
Vysvětlivka: Pierre Chirac (1650–1732), lékař vévody z Orléans, od roku 1730 první lékař Ludvíka XV.↩
Vysvětlivka: Rabelova voda — směs kyseliny sírové a lihu, užívaná tehdy jako prostředek k zastavení krvácení.↩
Vysvětlivka: Charles de La Rue (1643–1725), jezuita a proslulý kazatel, zpovědník vévodkyně z Bourgogne.↩
Vysvětlivka: Obě příhody Saint-Simon vypráví výše: při zasedání parlamentu v březnu 1713, kdy se registrovala odřeknutí nástupnických práv, vévoda z Berry v rozpacích nedokázal pronést připravenou odpověď a velmi se tím trápil.↩
Vysvětlivka: Vévodové z Guise, vůdci Katolické ligy v 16. století, proslulí vlídností, jíž si získávali přízeň lidu i šlechty.↩
Vysvětlivka: Val-de-Grâce — pařížský klášter benediktinek založený Annou Rakouskou, kam se ukládala srdce členů královské rodiny; těla se pohřbívala v královské hrobce v opatském kostele v Saint-Denis.↩