Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola sedmá

Král přijímá o samotě kardinála del Giudice, oba s překvapením; a brzy nato bavorského kurfiřta. — Smrt La Tasta; jeho žena. — Smrt vévody z Guastally. — Kardinál z Bouillonu v Římě. — Smrt, původ a povaha maršálky z Estrées, vdovy. — Badenský kongres. — Mírové tábory. — Nesle opouští službu; je za to potrestán. — Dědictví po panu vévodovi z Berry. — Zvýšení penze paní vévodkyně z Berry o dvě stě tisíc livrů. — Kanál u Mardicku. — Zvýšení penze Rákóczimu o třicet tisíc livrů a čtyřicet tisíc livrů penze k rozdělení v jeho straně. — Nástupnictví v guvernérstvích vévody z Beauvilliers pro jeho zetě a jeho bratra. — Smrt a povaha vévodkyně z Lorges. — Des Forts státním radou. — Smrt a povaha Saint-Georgese, arcibiskupa lyonského. — Smrt Matignona, biskupa z Lisieux. — Menší vzpoura v Lyonu; jede tam maršál z Villeroy. — Chalais v Paříži; Giudice v Marly. — Král, jemuž unikne nesrozumitelné slovo o princezně des Ursins, se zcela rozhodne pro její pád. — Španělsko podepisuje mír, aniž by se dál mluvilo o suverenitě pro princeznu des Ursins. — Osmašedesát francouzských praporů s Berwickem k obléhání Barcelony. — Giudice, potom Chalais přijati králem o samotě. — Ducasse se nemocen vrací; nahrazen Bellefontainem. — Smrt Menagera; jeho povaha. — Vévodkyně z Berry předčasně porodí dceru. — Paní ze Saint-Simon ji omylem krále doprovází do Saint-Denis a srdce do Val-de-Grâce. — Smrt první hannoverské kurfiřtky. — Smrt, původ, rodina a povaha vévodkyně z Bouillonu. — Sňatek La Motha se slečnou z La Roche-Courbon; a jedné dcery markýze z Châtillonu s Bacquevillem. — Sňatek Creuillyho se Spinolovou. — Giudice usazen v Marly. — Berwick odjíždí obléhat Barcelonu. — Chalais zvlášť oznamuje králi sňatek španělského krále s parmskou princeznou. — Giudice je hned nato přijat králem o samotě. — Bergeyckův odchod na odpočinek; přijíždí ze Španělska, přichází do Marly.

Král žil v Marly jako obvykle hned po ztrátě svého vnuka, ale hudební večery u paní z Maintenon začaly znovu až několik dní po návratu do Versailles. Nedlouho po smrti vévody z Berry dal jednoho rána uvést do svého kabinetu kardinála del Giudice, který to vůbec nečekal. Král se domníval, že je pověřen nějakou záležitostí, o níž nechce, aby se dozvěděli ministři, a byl sám; kardinál mu však neřekl nic nového, a ukázal tak prázdnotu svého poslání.

O několik dní později přijel bavorský kurfiřt ze Saint-Cloud kolem šesté hodiny večer do Marly. Vešel rovnou do králova kabinetu, zůstal tam s ním mezi čtyřma očima čtvrt hodiny a hned se vrátil do Saint-Cloud. Nazítří přijel znovu na štvanici na jelena a krále viděl jen na honu.

Tlustý La Taste zemřel náhle ve Versailles. Byl to takový tlustý hrubián, s nímž král zacházel dobře a kterého znal každý, protože skoro celý život strávil jako pobočník majora tělesné gardy. Odešel na odpočinek, zůstal bydlet ve Versailles, protože jiný kraj neznal, a oženil se z lásky. Byl přitom už velmi starý a když zemřel, bylo mu přes osmdesát let. Král ponechal té ženě, která byla hezká a měla ochránce, penzi dva tisíce livrů. Staral se o ni Chamlay, a staral se i o něho, když zestárl a trpěl záchvaty mrtvice. Ona na tom neprodělala.

Zároveň zemřel vévoda z Guastally, který by byl měl nastoupit po vévodovi mantovském, kdyby císař, jenž se jeho zemí zmocnil za války, nebyl dal přednost tomu, aby si je při míru ponechal. Velikost duše, věrnost a osobní statečnost Ludvíka XIII. u slavného průsmyku u Susy, jeho neústupnost a schopnost, s níž jej prolomil, kdysi zachránily rod Gonzagů ze spárů rodu rakouského;1 ale tento hrdina už nežil.

Kardinál z Bouillonu konečně dorazil z Nizozemí do Říma. Zdálo se, že jako by tam jel proti své vůli, tak dlouho svou cestu protahoval. Všem Francouzům i všem, kdo byli vázáni ke koruně, bylo zakázáno se s ním vídat a vůbec s ním mít jakýkoli styk. Kardinálové Gualterio a z La Trémoille dostali svolení navštívit ho jedinkrát, protože byl děkanem posvátného kolegia, a jinak dostali tentýž zákaz jako všichni ostatní Francouzi. Kardinál z Bouillonu hrál v Římě smutnou roli a působil tam velmi opuštěně a velmi málo váženě.

Maršálka z Estrées, vdova, zemřela v Paříži.2 Při této cestě do Marly, z nichž málokterou vynechala, dostala zbrusu nový byt, který ji zabil. Bylo jí v něm velmi zle, dala se odnést do Paříže a brzy nato tam zemřela. Byla dcerou bohatého finančníka jménem Morin, jemuž se neříkalo jinak než Morin žid. Byla to vysoká a dosti tlustá žena dobrého vzhledu, i když s trochu vpadlýma očima, s výrazem povýšeným, odvážným, rozhodným a plným ducha; také se málokdy viděla žena, která by ho měla tolik, tolik věděla a byla tak výtečnou společnicí. Byla příkrá, a přitom zdvořilá, uměla velmi dobře prokazovat, co byla povinna, a uměla si to dát prokazovat i sama. Celý život strávila u dvora a v nejlepší části nejvyšší společnosti, hrála vysokou hru, poctivě a s rozvahou. Velmi se jí obávali, a přesto ji vyhledávali. Měla pověst zlé ženy. Zlá byla jen tím, že o všem říkala své mínění otevřeně a velmi svobodně, často velmi vtipně, vždy s velkým duchem a silou, a že nebyla s to cokoli snášet. Proto byla nebezpečná, když se pustila do několika slov pádných a krutých a řekla lidem něco do očí, až se div nepropadli do země. Jinak neměla ráda hádky ani pomluvy pro pomluvy, chtěla však, aby se jí vážili a počítali s ní, což se také velmi dělo, a ve své rodině žila velmi dobře.

Byla nadmíru lakomá a sama se tomu smála první; k tomu kupčila s věcmi, vyznala se ve věcech i v cenách, měla výtečný vkus a nic si neodpírala. Když ji popadl rozmar dát hostinu, nebylo nic vybranějšího, lahodnějšího ani nádhernějšího. Byla dobrou přítelkyní, výborně radila, byla věrná a spolehlivá, a i kdo nepatřil k jejím přátelům, nikdy nic neriskoval, když před ní mluvil.

Slečna z Tourbes,3 která neměla o nic méně ducha než ona, a téhož druhu, jen panovačnějšího a jízlivějšího, jednou v Marly uprostřed salonu upadla, obtížená drahokamy, když tančila na plese před králem. Její matka, která jako staré dámy seděla ve druhé řadě, přelezla tu první, přiběhla k dceři, a aniž se zeptala, zda není zraněná — ta ještě ležela na zemi —, myslela jen na drahokamy. Velmi se tomu smáli, ona také.

Odkázala jí přes osm set tisíc livrů; skoro tolik svému synovi maršálu z Estrées; paní z Courtenvaux a abbému z Estrées, svým ostatním dětem, každému šest set tisíc livrů, nepočítaje obrovskou spoustu nábytku, šperků a porcelánu, stříbrného nádobí v hojnosti a drahokamy. Bylo jí sedmasedmdesát nebo osmasedmdesát let, měla ducha i zdraví jako ve čtyřiceti, a nebýt toho nového bytu, byla by žila ještě velmi dlouho. Ačkoli málokoho měla ráda, litovali jí, ale se vším svým duchem by nikdy nevydržela mimo dvůr a vysokou společnost. Se svou snachou i s Noaillesovými vycházela dobře, a přesto si o nich i v jejich přítomnosti uměla výtečně rýpnout.

Ve středu 16. května, v den pohřebního průvodu vévody z Berry, opustil král toto neblahé Marly a vrátil se do Versailles. Zároveň princ Evžen sdělil maršálu z Villars, že hrabě Goëss a baron Seilern, zplnomocněnci císaře spolu s ním v Badenu, jsou na cestě tam a že mají plnou moc Říše pro to, co se jí týká. Hned vyslali Saint-Contesta a Villars, který ho brzy následoval, se řídil podle příjezdu prince Evžena do Badenu. Zároveň zřídili dva mírové tábory, aby se cvičila vojska, která to příliš nepotřebovala; byla to však jen jízda, aby se spotřebovala píce, jíž bylo ve skladech příliš mnoho.

Markýz z Nesle, který měl skotskou kompanii gendarmerie, cítil, že se pro službu příliš nehodí, a prodal ji svému bratranci hraběti z Mailly, který v ní také žádné kariéry nedosáhl. Nesle ji koupil za dvě stě deset tisíc livrů. Král, který neměl rád, když někdo opouštěl službu tak brzy, stanovil její cenu na sto padesát tisíc livrů.

Král večer po večeři ve svém kabinetu řekl Madame, že chce být poručníkem vévodkyně z Berry a dítěte, jímž byla těhotná. Téhož dne poslal Voysina a Pontchartraina sepsat inventář drahokamů vévody z Berry. Ty, které přinesla vévodkyně z Berry, jí byly vráceny; ty, které měl vévoda z Berry jako své před sňatkem, byly vyhrazeny dítěti, jež se mělo narodit; ty, které byly nabyty později, byly rozděleny mezi matku a dítě. Zároveň král přidal vévodkyni z Berry k penzi dvě stě tisíc livrů.

Ztráta Dunkerku, kde Angličané vymohli zboření opevnění a přístavu, přivedla na myšlenku vybudovat kanál u Mardicku, aby tam časem vznikl náhradní přístav.4 Navrhl to Le Blanc, intendant této provincie, Pelletierovi, který měl na starosti správu opevnění a ženijní službu. Velmi se to zalíbilo a s velkým zápalem se začalo pracovat. Angličané se nad tím vždy velmi pohoršovali; odpovídalo se jim, že se tím nečiní nic proti mírovým ujednáním, a toto dílo, přestože bylo občas přerušeno jejich křikem a hrozbami, se dosti dobře podařilo, takže se od té doby nepřestalo rozšiřovat.

Rákóczi5 měl od krále šest set tisíc livrů v rentách na pařížské radnici au denier vingt-cinq,6 z nichž však byly dvě pětiny sraženy, a dvacet čtyři tisíce tolarů penze. V této době dostal přídavek k penzi deset tisíc tolarů a navíc další penzi čtyřicet tisíc livrů, aby ji podle svého uvážení rozděloval mezi přední muže své strany, jejichž statky v Uhrách byly zkonfiskovány. Pan z Beauvilliers, opět navzdory všemu, co jsem mu mohl říci, zařídil, aby vévoda z Mortemartu dostal nástupnictví v jeho guvernérství Le Havre, které je nezávislé a vynáší třicet tři tisíce livrů ročně, a vévoda ze Saint-Aignan nástupnictví v Loches, které nevynáší nic, ale leží uprostřed statků, jež mu dal, když ho ženil. Spravedlnost na tom měla větší podíl než náklonnost. Tvrdil, že tuto náhradu dluží svému zeti za výhody, které poskytl svému bratrovi.

Vévodkyně z Lorges, třetí dcera Chamillartova,7 zemřela v Paříži při porodu svého druhého syna, posledního května, v den Božího těla, ve svém osmadvacátém roce. Byla to vysoká, velmi urostlá žena příjemné tváře, s duchem a s povahou tak prostou, tak pravdivou, tak nad vším plující, že to bylo okouzlující; nejlepší žena na světě a nejbláznivější do všech radovánek, zvláště do vysoké hry. Neměla vůbec nic z hloupé pýchy a nadutosti ministerských dětí; ale všechno ostatní měla v plné míře. Zkažená od nejútlejšího mládí dvorem, který se prostituoval přízni jejího otce, a matkou neschopnou jakékoli výchovy, nikdy nevěřila, že by se Francie nebo král mohli bez jejího otce obejít. Neznala žádnou povinnost, ani povinnost slušnosti. Pád jejího otce ji žádnou nenaučil ani neotupil její vášeň pro hru a radovánky. Přiznávala to co nejbezelstněji na světě a dodávala, že se nedokáže ovládnout. Nikdy nebylo nikoho, kdo by o sebe tak málo dbal, tak rozháraného: účes nakřivo, šaty, které se na jedné straně vlekly, a všechno ostatní stejně, a to vše s půvabem, který všechno napravil. O své zdraví se vůbec nestarala; a co se týče výdajů, nevěřila, že by jí kdy mohla dojít půda pod nohama. Byla křehká a její plíce chřadly. Říkali jí to; sama to cítila, ale v ničem se krotit nebyla schopna. Za svého posledního těhotenství se hrou, vyjížďkami a probděnými nocemi dovedla úplně na pokraj sil. Každou noc se vracela ležíc napříč ve svém kočáře. Ptali se jí, jaké potěšení v tom stavu má. Odpovídala hlasem, který byl slabostí sotva slyšet, že má velké potěšení. Také brzy skonala. Byla velmi zadobře s paní Dauphine a ve většině jejích důvěrností. Já jsem s ní byl velmi zadobře; ale vždycky jsem jí říkal, že bych za nic na světě nechtěl být jejím manželem. Byla velmi mírná, a pro toho, kdo s ní nemusel nic mít, velmi milá. Její otec a matka byli velmi zarmouceni.

Orcey, bratr zesnulé paní z Montchevreuil, který býval kupeckým prévôtem, zemřel v téže době. Byl státním radou. Jeho místo dostal des Forts, který byl později dvakrát generálním kontrolorem a byl tehdy ještě velmi mladý, syn Pelletiera de Sousy a intendant financí.

Saint-Georges, arcibiskup lyonský, zemřel v Lyonu; byl to prelát zbožný, důstojný, řádný, učený, vzbuzující úctu, sídlící ve své diecézi a vznešeného vzhledu se svou vysokou postavou a bílými vlasy. Ta velká církev, jejímž kanovníkem neboli hrabětem, jak je tam nazývají, býval a jejímž arcibiskupem se stal, když předtím byl arcibiskupem v Tours, už dlouho neviděla biskupa; a od jeho doby žádného neviděla — myslím biskupa, který by si dal tu práci jím být. Brzy nato zemřel biskup z Lisieux, bratr hraběte a maršála z Matignonu.

V Lyonu došlo k menším nepokojům kvůli dávce z masa, kterou město nově zavedlo. Řezníci pobouřili lid, z něhož se mnoho chopilo zbraní a vyvolalo dosti velkou vzpouru, takže intendant Méliant byl nucen dávku zrušit a tím všechno uklidnil. Ta dávka se příliš neschvalovala, a tak se schválení dostalo intendantovi. Maršál z Villeroy, který nade všechny lidi na světě rád hrál důležitou roli, byl tehdy na zámku Villeroy s lehkou dnou. Napsal králi, aby mu dovolil odjet do Lyonu. Dostal svolení a odjel. Některým oddílům z tábora na Saóně byl poslán rozkaz táhnout tam, a maršál z Villeroy po příjezdu zjistil, že už není co dělat; přesto tam zůstal. Aspoň tam byl lépe než v čele armády.

Chalais, o němž jsme viděli, že byl odvolán od armády určené k obléhání Barcelony, se v Madridu dlouho nezdržel. Přijel do Paříže jako posel princezny des Ursins, která mu svěřila dopisy pro kardinála del Giudice. Král právě přetrhl provaz v otázce její suverenity a mír se Španělskem, které jediné zůstalo pozadu, zaseknuté právě na tomto bodě, byl konečně uzavřen, aniž se o ní mluvilo. Mezitím odjel král v úterý 29. května do Marly a dal tam byt kardinálu del Giudice.

Účastnil jsem se, jako obvykle, cesty, ačkoli paní ze Saint-Simon zůstala ve Versailles u vévodkyně z Berry. Král ještě od španělského krále neslyšel, že by se chtěl znovu oženit, tím méně s parmskou princeznou; ale věděl o tom odjinud. Tento postup, naroubovaný na suverenitu, které se domáhala princezna des Ursins, a na celé její počínání se španělským králem od smrti královny, zpečetil rozhodnutí zničit ji nadobro.

Králi, vždy tak pánu sebe sama i svých slov, uklouzlo o paní des Ursins slovo a úsměv tak záhadné, třebaže nápadné, že Torcy, jemuž to řekl, z toho nic nepochopil. Ve svém překvapení to vyprávěl Castriesovi, svému důvěrnému příteli, a ten vévodkyni z Orléans, která to vyprávěla vévodovi z Orléans a mně. Marně jsme si lámali hlavu, abychom tomu nějak porozuměli. Přesto mi slovo tak nesrozumitelné o osobě, jako byla paní des Ursins, která až do posledních dob byla tak dokonale zadobře s králem i s paní z Maintenon, nepřipadalo příznivé. Utvrzovalo mě v tom to, co se právě odehrálo kolem její suverenity, ale byl jsem na tisíc mil vzdálen tušení blesku, který toto zablesknutí ohlašovalo a který nám je objasnil teprve svým úderem. Ale o tom ještě není čas mluvit.

Parmský sňatek byl uzavřen, a král o něm ještě nějakou dobu ze strany Španělska nic neslyšel. Všechno však nasvědčovalo tomu, že Chalais přijel jen kvůli této záležitosti a že depeše, které přivezl kardinálu del Giudice, se jí týkaly. Snad se z nich ocitli v rozpacích a odložili to. Víc jsem se o tom nedozvěděl. Snad se to také týkalo teprve nezdařené suverenity a rozkazu zaslaného španělským zplnomocněncům, aby podepsali mír a už o ní nemluvili. Ať je tomu jakkoli, Chalais sám přinesl zásilky, kterými byl pověřen, kardinálu del Giudice do Marly. Vrátil se, aniž viděl krále či kohokoli jiného. Bylo to v sobotu 2. června.

Nazítří, v neděli 3., král, konečně uspokojený rozkazem španělského krále zaslaným do Utrechtu, dal uvést do svého kabinetu vévodu z Berwicku a nařídil mu, aby byl připraven vydat se k obléhání Barcelony s osmašedesáti francouzskými prapory, jimž byl zároveň poslán rozkaz tam táhnout, a se čtyřmi francouzskými generálporučíky a čtyřmi polními maršály, kromě těch, kteří už tam byli. Vévoda z Mortemartu dosáhl toho, že mohl být pátým z těchto polních maršálů. Mimochodem si povšimněme, jak velmi byl ten odjezd zdržen, zatímco Španělé v síle celé armády nečinně chřadli v Katalánsku pod vévodou z Popoli, který se hned, jak obléhání začalo, ostudně vrátil do Madridu. Brancas, který se s kardinálem del Giudice předháněl, kdo bude dřív, dostal, jak jsme viděli, rozkaz zastavit se na cestě tam, kde potká Berwicka, a poradit se s ním. Král si to bezpochyby rozmyslel kvůli tvrdošíjnosti, s níž Španělsko zdržovalo mír pro suverenitu paní des Ursins. Brancas i kardinál už byli dávno na místě, aniž byla řeč o odjezdu Berwicka či o vojsku, které mu bylo určeno, a rozkaz k tomu byl vydán, jak vidíme, teprve bezprostředně poté, co se král ujistil, že jeho vnuk konečně poslal svým zplnomocněncům do Utrechtu rozkaz podepsat a na suverenitu už nemyslet.

Hned jak vévoda z Berwicku vyšel z králova kabinetu, dal král uvést kardinála del Giudice, patrně aby mu řekl, co právě nařídil; a o tři dny později přijel Chalais znovu strávit několik hodin v Marly, kde ho Torcy na několik okamžiků uvedl do králova kabinetu.

Ducasse, který na moři znovu onemocněl, požádal o propuštění. Nahradili ho generálporučíkem Bellefontainem.

Menager, třetí zplnomocněnec v Geertruidenbergu a v Utrechtu,8 o němž bylo v té době řečeno dost, aby byl znám,9 zemřel v Paříži na mrtvici, velmi bohatý, aniž se kdy oženil. Byla to škoda pro jeho poctivost, skromnost, jeho znalost obchodu a důvtip v záležitostech. Nebyl vůbec starý.

Vévodkyně z Berry v sobotu 16. června ve svém pokoji předčasně porodila dceru, která žila jen dvanáct hodin. Král, který byl v Rambouillet, určil paní ze Saint-Simon jako vévodkyni, aby doprovodila to malé tělo do Saint-Denis a srdce cestou zpět do Val-de-Grâce. O dvě hodiny později řekl, že ji určil, protože mu jako první přišla na mysl, poněvadž byla ve Versailles, a stejně tak paní z Pompadour jako šlechtičnu, ale že kdyby byl pomyslel, že jedna je dvorní dámou a druhá vychovatelkou, která má z titulu svého úřadu jet vždy, byl by určil jinou vévodkyni a jinou dámu. Věc však byla hotová, a to z Rambouillet, a paní ze Saint-Simon ji musela odbýt. Biskup ze Séez, první almužník zesnulého vévody z Berry, byl s ní, vpravo vzadu v kočáře, a nesl srdce; paní z Pompadour a paní z Vaudreuil, vychovatelka a podvychovatelka, vpředu; farář u jedněch dvířek a u druhých dvířek to malé tělo; gardisté, pážata, kočáry doprovodu. Trvalo jim to čtrnáct nebo patnáct hodin.

Princezna Žofie Falcká,10 vdova po prvním hannoverském kurfiřtovi a matka prvního Hannoverce na anglickém trůně, zemřela v osmdesáti letech.11 Byla dcerou sestry anglického krále Karla I., kterému sťali hlavu, a dcerou falckého kurfiřta, kterému se tak zle vyplatilo, že se chtěl stát českým králem. Skrze ni přešlo právo na anglickou korunu na hannoverský rod — ne že by nezávisle na královské linii Stuartovců nebylo více bližších dědiců, ale všichni byli katolíci, a ona byla nejbližší z protestantů. Byla to princezna velkých zásluh, bylo jí osmdesát let. Vychovala Madame, dceru svého bratra, která k ní chovala nesmírnou oddanost a celý život jí psala dvakrát týdně dvacet až pětadvacet stran každou řádnou poštou. Právě jí psala ty tak podivné dopisy, které král viděl a které ji po smrti Monsieura málem zničily, jak jsme tehdy viděli. Ztrátou této tety byla zarmoucena do krajnosti.

Pan z Bouillonu prodělal ve Versailles dosti těžkou nemoc, o níž se dokonce myslelo, že se z ní nevzpamatuje. Když byl s to změnit vzduch, odjel se nadýchat do Clichy. Paní z Bouillonu12 ho tam ve středu 20. června časně ráno jela navštívit. Když vstoupila do jeho pokoje, udělalo se jí tak zle a tak náhle, že mu padla k nohám a v tu ránu zemřela. Prodělala dva nebo tři záchvaty mrtvice tak lehké, že byly léčeny jako zažívací potíže, a nedbala žádné opatrnosti. Bylo jí osmašedesát let a bylo na ní dosud vidět krásu a tisíc půvabů. Tuto strašlivou podívanou pokládali všichni za veřejné pokání vůči manželovi za její chování, při němž se ani na okamžik nekrotila, a to tak, že se stýkala jen s velmi málo ženami, a to s takovými, které neměly co ztratit, ale s nejlepší a nejskvělejší mužskou společností, jejímž dostaveníčkem byl její dům, odkud téměř nevycházela, s velkou hrou a skvělou tabulí. Ke konci však zlakoměla a svou společnost prořídila svou náladou, svou špatnou tabulí a tím, že se dávala zvát na večeře všude, kde jen mohla.

Provdána byla roku 1662 a byla poslední z neteří kardinála Mazarina, který zemřel 9. března 1661 na zámku ve Vincennes, kam se dal odnést. Narodila se v Římě roku 1646 Michelu Lorenzovi Mancinimu, který zemřel roku 1657, a sestře kardinála Mazarina, provdané roku 1634 a zesnulé roku 1656.13 Tito Manciniové jsou od roku 1380 známi jen ze smluv o koupi a prodeji v ceně čtyřiceti nebo padesáti florénů a z věn čtyřiceti a padesáti dukátů, a to až do velmi pozdní doby. Nikdy žádný úřad jakéhokoli druhu, nikdy léna ani statky, nikdy jediný sňatek, který by se dal jmenovat, ať by do rodu přivedl nevěstu, nebo z něho dceru vyvedl. Kolem roku 1530 se najde jakási Giacoma Manciniová, provdaná za Giovanniho Paola Orsiniho; tento Giovanni Paolo je však naprosto neznámý Imhofovi,14 který je přesný a dobře zpravený o italských rodech, a nenajde se nikde. Nevidíme ani nikoho z rodu Orsini, kdo by nesl jméno Giovanni Paolo. Přidejte k této temnotě sňatky, jež Manciniové v téže době uzavírali na obě strany, a sňatek s tímto neznámým nikomu neimponuje.

Jediná koupě zříceného hradu s trochou půdy kolem, u bran Říma, zvaného Leprignana, od Giacoma Contiho za pět tisíc florénů, který byl po dlouhé době prodán za čtyřicet tisíc tolarů jakémusi Giustinianimu, tvoří veškerý jejich lesk. Vidíme také, že kolem doby tohoto prodeje přesahovala jejich věna tisíc dukátů a že v téže době prý jakýsi Lorenzo Mancini sloužil s vyznamenáním Benátčanům, ale v jaké hodnosti? to se neříká. Konečně Paolo Mancini, děd paní z Bouillonu, sloužil roku 1597 ve válce o Ferraru, zase se neříká v jaké hodnosti, oženil se roku 1600 s Vittorií Capocciovou, dcerou Vincenza, který se tituloval římským patricijem, a dostal s ní patnáct tisíc tolarů věna. To je to slavné v tom rodu. Vrátil se do Říma, oddal se studiu a v jeho domě vznikla akademie Umoristů. Když pak ovdověl, přijal duchovní roucho; zanechal tři syny a dvě dcery. Jedna se roku 1624 provdala za Giacoma Velliho, druhá za Sartoria Teofila. Až potud sňatky nijak nezáří; tři synové byli: Lorenzo, který se oženil se sestrou kardinála Mazarina dávno před jeho vzestupem a zemřel roku 1657, rok poté, co ovdověl. Druhý, Francesco Maria Mancini, dostal na královu nominaci roku 1660 kardinálský klobouk. Narodil se roku 1606 a zemřel roku 1672. Třetí, Lorenzo Gregorio, narozený roku 1608, zemřel mladý a neznámý; žádný z těch tří nevytáhl paty z Itálie.

Michele Lorenzo Mancini neměl žádný úřad ani známé statky, nezářil o nic víc než jeho otcové a jako oni žil v Římě jako neznámý měšťan, zcela neznámý. Jeho děti byly šťastnější. Kardinál Mazarin s nimi nakládal jako se svými vlastními a dal je přivézt do Francie. Byli to tři chlapci a pět dívek; dvě další zemřely v Římě jako děti.

Nejstarší ze synů padl ve velmi mladém věku v bitvě u Saint-Antoine roku 1652.15 Mnoho sliboval a štěstí mu slibovalo ještě víc. Kardinál Mazarin byl velmi zarmoucen. Druhým byl pan z Nevers, o němž bylo řečeno na svém místě. Třetí, který na svůj věk sliboval neméně než nejstarší, zemřel ve čtrnácti letech roku 1658. Byl v jezuitské koleji. Žárlivost, kterou v několika žácích vzbudila vyznamenání, jichž se mu tam dostávalo, je přiměla vyhazovat ho na přikrývce. Spadl z ní a zranil se tak, že na to zemřel, z čehož byl kardinál Mazarin zdrcen. Tento příklad a příklad nejstaršího syna maršála z Boufflers, způsobený samými jezuity, spolu s mnoha jinými ukazují, že jezuitská kolej není bezpečné místo pro ty, které štěstí vynese vysoko už v jejich nejranějším mládí. Zde jsou nyní dcery:16

Laura Vittoria, provdaná 4. února 1651 za vévodu z Mercœur, nejstaršího syna vévody z Vendôme, levobočka Jindřicha IV., a později sám vévodu z Vendôme, zemřela v Paříži 4. února 1657; byla matkou posledního vévody z Vendôme, o němž bylo v těchto Pamětech tolik řečeno, a velkého převora Francie. Nebylo jí ještě jednadvacet let. Její manžel se stal v březnu 1667 kardinálem a zemřel v srpnu 1668.

Olympie, provdaná 20. února 1657 za Evžena Mořice Savojského, hraběte ze Soissons, generálního plukovníka Švýcarů a Graubündenských, guvernéra Champagne a Brie, s nímž měla mimo jiné děti hraběte ze Soissons a slavného prince Evžena. Mluvil jsem o ní tolik na různých místech, že nemám co dodat.

Marie, která byla předmětem první lásky krále, jenž se s ní chtěl oženit. Z tohoto důvodu ji poslali ze země a provdali v Římě v dubnu 1661 za konetábla Colonnu, kterého ztratila roku 1689. Budeme mít ještě příležitost o ní mluvit.

Hortense, která se s věnem osmadvaceti milionů, s hodnostmi, guvernérstvími atd. a s povinností přijmout výhradně jméno a erb Mazarin provdala za vévodu Mazarina, jediného syna maršála z La Meilleraye; o obou bylo také řečeno dost.

Konečně Marie Anna, provdaná 20. dubna 1662 za vévodu z Bouillonu, který roku 1658 koupil od rodu Guise úřad velkého komořího Francie.

Přidejme k tolika velikostem, že starší sestra kardinála Mazarina se roku 1634 provdala za Girolama Martinozziho, údajného římského šlechtice, s nímž měla jen dvě dcery, které kardinál Mazarin rovněž provdal dosti slušně: starší roku 1655 za Alfonsa d’Este, vévodu modenského — a anglická královna, choť Jakuba II., oba zemřelí v Saint-Germain, byla jejich dcerou —, druhou za prince de Conti, bratra pana Prince, onoho hrdiny; s ním měla dva syny: staršího, který zemřel velmi mladý a byl zetěm krále skrze jeho nemanželskou dceru, a druhého, tak proslulého svou pověstí, který byl na okamžik polským králem a jehož vnukem je nynější princ de Conti. Paní z Bouillonu, se čtyřmi sestrami tak skvěle zaopatřenými, tak byla stejně jako ony sestřenicí princezny de Conti a vévodkyně modenské, matky anglické královny, která našla útočiště ve Francii. Kardinál Mazarin vybavil věnem svých sedm neteří, a lze si představit jak, aby je umístil tak vysoko při původu tak vytrvale nízkém, chudém a temném. Přidejte k tomu osmadvacet milionů jeho skutečné dědičky, statky, které dal panu z Nevers, jehož vévodství je celá provincie, nábytek, domy, šperky, drahokamy, sochy a obrazy, guvernérství a úřady, a uvidíte, co znamená první ministr pro krále, pro jeho poddané, pro království. A přitom je třeba přiznat, že toto bezuzdné drancování je z jeho nešvarů tím nejlehčím a nejméně nebezpečným, snad i nejméně hanebným, a jistě, ať je jakkoli obludné, nejméně škodlivým.

Jestliže otcové těchto neteří nebyli ničím, jejich matky, sestry kardinála Mazarina, byly, je-li to možné, ještě méně. Nikdy se nepodařilo dostat se výš než k otci této příliš proslulé Eminence, ani zjistit, kde se narodila, ani cokoli o jejím nejranějším mládí;17 všechno, co následovalo, je tak známé, že o tom zde nebudeme mluvit. Ví se jen, že pocházeli ze Sicílie; měli je za sedláky z údolí Mazzare, kteří přijali jméno Mazarin, tak jako v Paříži vidíme lidi, kteří si dávají říkat Champagne a Bourguignon. Matka kardinála byla Buffaliniová. Všechny předchozí neznáme, protože o Mazarinech nevíme nic. Otec kardinála žil celý život v Římě tak neznámý, že když tam v listopadu 1654 ve věku osmasedmdesáti let zemřel, nevzbudilo to ani nejmenší rozruch. Římské veřejné noviny měly tu zlomyslnost, že do nich vložily tato slova: „Dopisy z Paříže nám oznamují, že pan Pietro Mazarini, otec kardinála toho jména, zemřel v tomto městě Římě dne“ atd. Vraťme se nyní k paní z Bouillonu.

S tolika velikostmi, a tak blízkými, zastihla paní z Bouillonu při svém sňatku pana z Turenne na vrcholu jeho lesku a vlivu u krále, jenž šel tak daleko, že vůči němu veřejně zastínil vliv i těch nejmocnějších ministrů, a hraběnku ze Soissons jako královnu dvora, střed krásné galantnosti, která vládla společnosti, od níž se král nehnul a která držela osud všech ve svých rukou. Tento zářivý stav trval dlouho, u pana z Turenne až do jeho smrti roku 1675. Viděla navíc manželova bratra kardinálem v šestadvaceti letech, roku 1669, a roku 1671 velkým almužníkem, v nejvyšší přízni; a svého druhého švagra, jak získal úřad generálního plukovníka jízdy a guvernérství pana z Turenne: proto také dohnala pýchu až k drzosti, a to pýchu, která se vztahovala na všechno; ale protože měla mnoho ducha, obratnosti a půvabu v duchu, cítila míru a měla dost soudnosti, aby ji příliš nepřekračovala a aby svou hru zakrývala velkou zdvořilostí vůči osobám, do nichž se nesmělo narážet, a vůči ostatním důvěrným tónem, který jako by z dobroty zastíral tón panovačný. Kdekoli byla, udávala tón a vystupovala jako paní. Bylo nebezpečné se jí znelíbit; málo co si odpírala, a to jen s ohledem na sebe samu; jinak byla velmi dobrou přítelkyní a velmi spolehlivou ve styku.

Její volné chování bylo nejen smělé, ale drzé, a přes chování, o němž jsme se zmínili hned zprvu, byla jistou osobností v Paříži a soudem, s nímž se muselo počítat; říkám v Paříži, kde byla jakousi královnou; neboť u dvora nikdy nenocovala a jezdila tam jen při zvláštních příležitostech, nanejvýš jednou nebo dvakrát do roka.

Král ji osobně nikdy neměl rád; její nenucenost ho plašila; byla často vyhoštěna, a někdy na dlouho. Přesto přicházela ke králi se vztyčenou hlavou a bylo ji slyšet přes dva pokoje; tento hlasitý hovor neztišil tón, a velmi často ani při králově večeři, kde napadala Monseigneura a jiné prince či princezny, kteří seděli u stolu a za nimiž se nacházela, i dámy sedící vedle ní.

Se svými dětmi a často i se svými přáteli a společníky zacházela panovačně; tutéž moc si přisvojovala nad bratry a synovci svého manžela i nad svými vlastními, nad panem princem de Conti, a dokonce nad panem Vévodou,18 jakkoli byl divoký, který se od ní v Paříži nehnul. S panem z Bouillonu zacházela s pohrdáním a všichni byli před ní menší než tráva. K nikomu nechodila, leda při zvláštních příležitostech, při nichž však byla přesná, a k několika velmi důvěrným přátelům; a při těchto návštěvách si zachovávala výraz velikosti a převahy nade všemi, který však dovedla stupňovat nebo odměřovat a okořenit velkou zdvořilostí podle osob, které velmi dobře znala a uměla rozlišovat.

Její dům byl otevřen od rána; nikdy nebylo ženy, která by se méně zabývala svou toaletou; málo bylo tak krásných a zvláštních tváří jako ta její, které by méně potřebovaly pomoci a jimž by všechno tak slušelo, a přesto vždy nějaká ozdoba a krásné drahokamy. Byla vzdělaná, mluvila dobře, ráda se přela a někdy šla rovnou na kord. Nádhera, kterou se viděla obklopena prvních dvanáct nebo patnáct let svého manželství, ji zkazila; co jí z ní zůstalo potom, ji nenapravilo; duch a krása ji udržely a společnost si zvykla, že ji ovládá. Dokud mohla, hrála si na princeznu a riskovala kvůli tomu občas věci, které jí přinesly ponížení, ale tuto vášeň v ní neochladily. Celkem to byla ztráta pro její přátele, zvláště pro její rodinu; byla to ztráta i pro Paříž. Nebyla ani vysoká, ani drobná, ale všechno ostatní obdivuhodné a zvláštní. Večer i ráno velká tabule, velká hra všech druhů najednou a mužská společnost ta největší, nejslavnější a často nejlepší. Jinak tvor velmi drzý, velmi podnikavý, a tudíž vždy nepohodlný a nebezpečný. Více než jednou opustila království; projížděla se po Itálii a po Anglii pod záminkou návštěvy svých sester a viděla i Nizozemí; ale v Římě a v Londýně vládla méně než v Paříži.

Nejstarší syn hraběte z La Mothe se oženil se slečnou z La Roche-Courbon, bohatou, mravnou a urostlou; a markýz z Châtillonu, který neměl svým dcerám co dát, provdal jednu z nich za Bacquevilla, syna prvního prezidenta účetní komory v Rouenu, jehož otec byl zámožný sedlák, který velmi zbohatl na pachtech, které držel. Manželství nebylo šťastné.

Creuilly, druhý syn zesnulého pana ze Seignelay, ministra a státního sekretáře, se v téže době oženil se Spinolovou, která neměla nic, sestrou té, s níž se oženil syn pana z Nevers. Ani z toho nebylo příliš šťastné manželství.

Král se v úterý 19. června vrátil z Rambouillet přímo do Marly, odkud jel navštívit vévodkyni z Berry do Versailles, aniž tam přenocoval. Účastnil jsem se, jako obvykle, i této cesty; upozorňuji na to, protože byla neobyčejně zajímavá; kardinál del Giudice se jí účastnil také. Hned v prvních dnech cesty se tam maršál z Berwicku rozloučil s králem a odjel vést obléhání Barcelony.

Chalais tam přijel po příjezdu kurýra ze Španělska v úterý 26. června po obědě k poradě s kardinálem del Giudice a pak s Torcym; krále neviděl, ale vrátil se nazítří ráno na konci králova vstávání a král ho uvedl do svého kabinetu spolu s Torcym. Jeho poslání bylo nesnadné: šlo o to oznámit králi sňatek španělského krále, již hotový a uzavřený, a bylo to poprvé, co mu o něm španělský král dal promluvit. Po skončení slyšení se Chalais rozloučil, aby se vrátil do Španělska. Paní des Ursins, znepokojená touto smělostí, chtěla od člověka, který byl jedině jí oddán, vědět, jak byla přijata a co při tom zpozoroval. Několik okamžiků poté, co Chalais vyšel z kabinetu, byl tam povolán kardinál del Giudice. Šlo o tutéž věc; to všechno se vědělo až později. Král přešel tento podivný sňatek i tak dlouhé a tak úplné tajemství, které se před ním o něm drželo, a které bylo, je-li to možné, ještě podivnější než sňatek sám, co nejmírněji a nejlehčeji na světě. Nemohl mu zabránit a od té chvíle si byl jist svou pomstou na té, která jej zosnovala a takto dovedla do konce.

Bergeyck přijel z Madridu, když se, jak jsme řekli, vzdal úřadů a záležitostí, a ubíral se na odpočinek na jeden ze svých statků ve Flandrech. Král ho dlouho přijímal ve svém kabinetu, a protože s ním byl vždy dokonale spokojen, dovolil mu přijíždět do Marly, kdykoli bude chtít. Protože si předsevzal této svobody často užívat, ubytoval se ve Versailles, často jezdil do Marly, kde ho král vždy vyznamenával, a několikrát ho přijal ve svém kabinetu. Při vší své opatrnosti, moudrosti a skromnosti a se znalostí španělských záležitostí do hloubky i záležitostí tamního dvora, které kromě vlastních zkušeností viděl i z rubu, postavení princezny des Ursins u krále nenapravil. Dokud zůstal v této zemi, dvůr ho velmi vlídně přijímal a s králem i jeho ministry byl vždy na velmi důvěrné a vyznamenávající noze, aniž kdy vybočil z mezí své diskrétnosti a skromnosti. Také Cellamare dostal svolení přijíždět bez žádosti čas od času do Marly dvořit se, ale bez přenocování; vymohl mu to tak kardinál del Giudice.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Průsmyk u Susy (Pas de Suse) v Alpách prolomil Ludvík XIII. osobně v čele vojska 6. března 1629 za války o mantovské dědictví; zajistil tím Mantovu a Montferrat Karlu Gonzagovi, vévodovi z Nevers, proti Habsburkům a Savojsku.↩

  2. Vysvětlivka: Marie-Marguerite Morinová, vdova po maršálu Jeanu z Estrées († 1707) a matka maršála Victora-Marie z Estrées; odlišit od nynější maršálky z Estrées, její snachy z rodu Noailles.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tuto dceru maršálky z Estrées nazývali také slečnou z Tourpes.↩

  4. Vysvětlivka: Utrechtský mír (1713) zavázal Francii zbořit opevnění Dunkerku a zasypat jeho přístav; nový kanál u Mardicku, západně od Dunkerku, měl přístav nahradit.↩

  5. Vysvětlivka: František II. Rákóczi (1676–1735), vůdce uherského povstání proti Habsburkům (1703–1711), který od roku 1713 žil ve Francii.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Čtyři procenta.↩

  7. Vysvětlivka: Manželka Guye Nicolase de Durfort, vévody z Lorges, bratra paní ze Saint-Simon, tedy autorova švagrová.↩

  8. Ediční poznámka: V Geertruidenbergu (1710) jednali za Francii jen maršál z Huxelles a abbé z Polignaku; Mesnager byl zplnomocněncem až v Utrechtu.↩

  9. Vysvětlivka: Nicolas Mesnager (1658–1714), obchodník z Rouenu a diplomat, který roku 1711 tajně vyjednával v Londýně předběžné mírové podmínky s Anglií; v Utrechtu byl třetím francouzským zplnomocněncem vedle maršála z Huxelles a abbého z Polignaku.↩

  10. Vysvětlivka: Žofie Falcká (1630–1714), dcera Fridricha V. Falckého, „zimního“ českého krále, a Alžběty Stuartovny, vdova po Arnoštu Augustovi, prvním hannoverském kurfiřtovi. Zákon o nástupnictví z roku 1701 ji určil za dědičku anglické koruny; po její smrti nastoupil v srpnu 1714 na trůn její syn jako Jiří I.↩

  11. Ediční poznámka: Žofie Falcká se narodila 14. října 1630 a zemřela 8. června 1714; bylo jí tedy třiaosmdesát let, ne osmdesát.↩

  12. Vysvětlivka: Marie Anna Manciniová, nejmladší z neteří kardinála Mazarina, od roku 1662 manželka Godefroye Maurice de La Tour d’Auvergne, vévody z Bouillonu, velkého komořího.↩

  13. Ediční poznámka: Michele Lorenzo Mancini zemřel roku 1650, nikoli 1657. Marie Anna Manciniová, pozdější vévodkyně z Bouillonu, se narodila roku 1649; rok 1646 je rok narození její sestry Hortense.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz výše, kde je řeč o Imhofových Výzkumech o španělské šlechtě.↩

  15. Vysvětlivka: Bitva u pařížského předměstí Saint-Antoine 2. července 1652, za Frondy, mezi vojskem Velkého Condého a královským vojskem vedeným Turennem; Paul Mancini v ní bojoval na královské straně a podlehl zraněním.↩

  16. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 11).↩

  17. Ediční poznámka: Kardinál Mazarin se narodil 14. července 1602 v Pescině v Abruzzách; ze Sicílie pocházel rod jeho otce Pietra Mazzariniho.↩

  18. Vysvětlivka: Ve vzpomínce na paní z Bouillonu je pan princ de Conti François-Louis († 1709) a pan Vévoda Ludvík III. Bourbon-Condé († 1710), otec nynějšího pana Vévody.↩